Stručné dějiny literatury česbé ARNE NOVÁK STRUČNÉ DĚJINY LITERATURY ČESKÉ Z b r á cen é zn ě n í pod I e 4. vyd. Přehledných dějin literatury česbé upravili Rudolf Havel Antonín Grund 194 6 R. Promber~er, Olomouc Předmluva. Ještě za života Arna Nováka, ř. profesora Masarykovy university a mého předchůdce v úi'adě učitelském, mluvilo se o vydání z krá cen Ý c h Přehledných dějin literatury české. Bylo jasné, že stále od vydání k vydání se rozrůstající Přehledné dějiny - v posledním 4. vyd. z let 1936/39 obsahují už na 1800 str. drobného tisku - nemohou býti přehlednou a informativní příručkou pro studium a že brzy nastane okamžik, kdy bude nutno nazývati ono základní Novákovo dílo podle pravdy pouze tak, čím vlastně jest: Děj i n a m i literatury české. Arne Novák se nebránil myšlence stručn~o zpracování svých dějin. Osud však mu již nedopřál vésh pracovníka, jehož by si k této práci vyvolil. Můžeme jenom litovat, že se tak nestalo. Starý plán stal se opět časový koncem r. 1943. Pracoval jsem tehdy podle přání zesnulého o novém vydání Přehledných dějin, ale vedle nich cítili jsme spolu s nakladatelem R. Prombergrem potřebu studijní příručky, zmenšené rozsahem asi na třetinu vydání původního. Uvědomovali jsme si naléhavost takové příručky, aby se předešel nedostatek věcně a znale psané učebnice pro mládež nové republiky, jejíž brzká obnova se již nadějně rýsovala našim zrakům. Vyzvali jsme k jejímu zpracování prof. Bořivoje Nováka, který měl již na 4. vyd. Přehledných dějin účast opravdu záslužnou. Když se však práce vzdal, ač nepřestal sledovat všechno, co se t)'ká Novákova díla, a nejedním údajem přispěl i k zpracování tomuto, obrátil jsem se na jiného žáka Arna Nováka, prof. Rudolfa Havla, který, povzbuzen souhlasem paní Jiřiny Novákové, ujal se díla s velkou radostí, netuše, že se pouští do práce nejen svrchovaně odpovědné, ale i namáhavé a obtížné. Sám jsem zpracování sledoval, doplňoval a pokud jsem uznal za vhodné i pozměňoval. Účelem Stručných dějin české literatury je doplňovat středoškolské výklady a poskytovat první informace laiku, I toužícímu po vzdělání, i studentům vysokoškolským. Pro vědecké studium zůstanou i nadále základem a východiskem Přehledné dějiny ve svém 4. nebo pozdějším vydání. Účelem příručky byl stanoven také postup úpravy. V první řadě byl omezen soupis pramenů, ač je doveden až do r. 1946; jsou uvedeny výběrově jen práce nejvýznamnější. V písemnictví doby staré a střední bylo vypuštěno látky co nejméně, neboť jejich rozsah je již ve zpracování původním poměrně malý. Největšího zkrácení vyžadovala doba nová. Zde především bylo vypuštěno celé písemnictví slovenské; hlavním důvodem pro to byl vývoj událostí i vědomí, že musíme považovati slovenskou literaturu za celek samostatný; neméně v.šak rozhodovaly technické potíže při zjišťování nejnovějších dat v prvních měsících porevolučních, kdy pražské knihovny neměly slovenské knihy a časopisy vydané za války. Zcela byla vypuštěna literatura pro mládež, literatura náboženská a literatura konvenční; významnější spisovatelé, sem zařadění, byli vsunuti do celkového vývoje beletrie umělecké. Podstatně byla zkrácena literatura nauková. Z ní ponechány jen jazykozpyt, jmenovitě bohemistika a slavistika, literární historie, opět především česká a slovenská, a estetika; z filosofie uvedeni jen hlavní představitelé těch směrů, které se obrážejí v literatuře krásné nebo ve vědě; z historie jen hlavní zástupci. Ostatní vědecké obory byly vynechány zcela; nejvýše jsou uvedeni jen ti z jejich představitelů, kteří měli k písemnictví krásnému nějaký vztah. Podstatně byla zkrácena historie novinářství, především novinářství politického; vedle časopisů literárních a vědeckých jmenovány jen ty denní listy, jež svými rubrikami beletristickými nebo kritickými do dějin písemnictví krásného náleží. Kromě zrušení celých úseků látky byly vypuštěny i jednotli vosti. Byli vynecháni autoři, které Novák označil za méně významné: z Žijících ti, kteří se dosud umělecky natolik nevyhranili, aby znalost jejich díla byla pokládána za nutnou. Při výčtu spisů byla uváděna jen díla hlavní, charakteristická; zásadou byly zřetele pedagogické a stručnost. Látka byla doplněna do r. 1945, a to tak, že vývoj díla jednotlivců je sledován až k roku na.šeho osvobození a že kromě toho bylo nově zařaděno několik osobností, které se umělecky vyhranily v osudných letech 1939---45. Od kapitoly, která by souhrnně líčila společenské, duchovní a kulturní podmínky, za nichž se živořilo a zmíralo za pro- n tektorátu, bylo prozatím upuštěno pro neúplnou znalost vývojových fakt a nedostatek historického odstupu. Bedlivě bylo přihlédnu to také k novým výsledkům literárně historického bádání. Při doplňování údajů Novákových bylo nejsmutnější prací zaznamenávání úmrtí spisovatelů, básníků, prozaiků i vědců, neboť v letech 1939-1945 byla žeň smrti přirozené velmi hojná a žen smrti násilné ještě bohatší. Na 130 jmen bylo nutno po vyjití Novákov)'ch Přehledných dějin označiti křížkem, u velmi mnohých z nich připojiti poznámku utýrán, popraven, zahynul v koncentračním táboře nebo zahynul po návratu z něho. Největším problémem při práci byl problém stylistický. Bylo možno vypouštět látku, aniž se měnil styl autorův; mohl se měnit autorův sloh vypouštěním hojných vět vedlejších, přívlastků a pod.; konečně bylo lze podávat názory Novákovy ve stylisaci vlastní. Zpracovatel kombinoval nejčastěji poslední dva způsoby, dávaje však přednost prvnímu z nich a snaže se ponechat co nejvíce z formulací Novákových. Při tom se znovu a znovu přesvědčoval, že Novákův sloh je bezprostředním výrazem jeho osobnosti, že jeho věta není zbytečně rozvíjena a přeplňována, nýbrž že je výrazem snahy zhuštěně a výstižně podati co největší bohatství myšlenkové a nejjemnější charakteristiku. Svévolné porušování slohové a větné stavby Novákovy pokládal zpracovatel za větší zpronevěru k dílu než zásahy do jeho výkladů věcných. V této podobě nastupují tedy Stručné dějiny literatury české cestu k čtenáři. Nechť slouží všude, kde je touha se poučit, necht'přispívají k vzdělání lidu, nechť posil ují sebevědomí národa, který se na prahu sotva tušených obzorů nového rozvoje a uprostřed velikého díla budovatelského ve chvíli oddechu ohlédá na odkaz otců, aby s ním porovnával vykonanou práci vlastní, s nim se měřil, na něm z0celoval a z jeho živých prvků vytvářel kladné hodnoty příští. V zář í 1946. Ant. Gl1lnd, ř. profesor Masarykovy university v Brně. m Stará doba literatury česbé. (Do roku 1409.) Souvislé literární památky, psané veršem i prózou v jazyce národním, můžeme na české půdě za doby staročeské nepřetržitě sledovati od zániku národní dynastie Přemyslovců r. 1306 do veřejného vystoupení Husova r. 1409; co předchází, jsou dílem jen doklady jazyk0vé, dílem zlomky neb formule a písně bohoslužebné. Starší, romantické nazírání kladlo však před tento práh bohaté počátky původní slovesnosti lidové, soudíc hlavně podle analogie s prostonárodni tvorbou ostatních Slovanu. V novější době proniká naopak poznání, že na české půdě před počátky písemnictví v jazyce národním rozkvétala jednak složitá slovesná kultura círke\'ně-slovanská. jednak vyspělá literární vzdělanost církevně-latinská; obě byly vytvářeny, šířeny a přijímány příslušníky našeho národa, jehož jazyk i tradice v něm zanechaly stopy. Touto cestou se prostranství literatury staročeské rozšiřuje o čtyři století. Tato poměrná rozsáhlost slo\'esnosti staročeské doporoučí časové členění látky na a) oúdobí přípravné čili nmHínské do r. 1306 s předběžnou érou jednak církevně-slovanskou, jednak církevně-latinskou: b) obdoúí rané gotiky od vymření Přemyslovců do nastoupení Karla IV. 0306-1348); c) období vyzrálé gotiky od nastolení Karlova do vystoupení Husova (1348-1409). Období přípravné čili románsbé. (Do r. 130f>.) Naši předkové. kteří zaujali nynější sídla asi ve věku IV.-VIL, po řadu století již byli národem samostatn)'m, od Slovanů ostatních oddělen\'m, než u nich došlo k projevům písemn)·m. Sotva v době předkřesťanské vubec znali 5 písmo. Nelze-li u nich mluviti o písemnictví, můžeme podle obdoby jiných národů souditi, že již v době pohanské měli své vlastní bájesloví, své písně a říkadla, své báje a pověsti. Také o těch plodech činnosti duševní však máme zprávy velice pozdní, vesměs teprve z doby křesťanské. Rozpt}'lenost politická, souvisící jednak s růzností kmenovou, jednak s politickou nadvládou cizích národů, dále stálý zápas nl'kolika kmenových knížat o moc nad celým národem ne· byly na prospěch v}'voji kulturnímu. Teprve v první třetině X. stol. nastalo jakési ucelení, a to nejen politické, nýbrž i náboženské a v důsledku toho též kulturní, ba i literární. Ne neprávem se to vše spojuje s první velkou kulturní osobností česk)'Ch dějin, postavou panovníka, zároveň však světce-mučedníka z rodu Přemyslova, knížete sv. Václava U 929). Jím se zahajuje v českém národě nepřetl'Žitá tradice kulturně křesťanská. Přijetí víry křesťanské, jehož první datum sahá k r. 845 a ukazuje k bavorskému Řeznu, aby pak pH chodem věrozvěstů slovanských Cyrila a Metoděje r. 863 na Moravu a pokřtěním Bořivojovým a LudmilinS'm od nich r. 874 proces se stal povšechnějším, bylo důležitou pHpravou k písemnictví, neboť předpokládalo při bohoslužbě užívání písma; písmem pak se i našim předkům otvírá brána ke vzdělanosti. ?ismo, s kter)'m se Cechové na počátku doby křesťanské seznámili, bylo dvojí: písmo slovanské, jehož užívali věrozvěstové slovanští, sv. Cyril a Metoděj, písmo to hlaholské, a písmo latinské, jež k nám vnikalo ze sousedství západního. První bylo již zprvu sV)'m sestavovatelem Cyrilem-Konstantinem přizpůsobeno hláskové potřebě jazyka slovanského (staroslověnštině, literární to řeči církevněslovanské, vytvořené z makedonského dialektu bulharského), druhé bylo vypůjčeno od jazyka, majícího hlásek mnohem méně, vyžadovalo tedy nové úpravy, stejně jako písmo řecké, s nímž se setkáváme v písmě kyrilském, pozdější to úpravě písma hlaholského. Církevněslovanské období v dějinách české kultury se počíná působením Cyrilov)'m a Metodějo\'S'm na půdě Velké Moravy. Moravská mise, odchovaná byzantskou kulturou, dala Rastisla\'o\'ě říši církevní a spisomý jazyk, t. zv. jazyk staroslověnsk)', který byl v X. a Xl. stol. jedin)'lll národním jazykem slovansk)·m. Jeho jednota pro celou velkou oblast slovanskou byla umožněna poměrně malou rozrůzněnosti slovanských jazyků na rozhraní tisíciletí; ta 6 nastala teprve v stoletích následujících. Jak byl tento církevněslovanský jazyk, jehož základem byl makedonský dialekt bratří soluňských, obmčněn na velkomoravské půdě vlivem jazyka domácího, lze těžko zjistit. Památky velkomoravského písemnictví jsou nám známy jen v opisech z doby o století i víc pozdější a žádná z nich není dochována v rukopise domácím; nevíme proto, zda jejich náplldné bohemismy byly již znakem jazyka velkomoravského či teprve doby opisů. Z památek církevní slovanštiny, která od IX. do zač. XI. sto!. sváděla těžký zápas s latinou, až se latiníkům, stojícím pod vlivem německých kněží, podařilo ji zdolati, vypuditi z liturgie a její památky zničiti, zachovaly se tyto: Je zde hlaholský opis z doby kolem r. 900 liturgické památky západního obřadu, misálu, s pravopisem přizpůsobeným potřebám českého čtenáře - Kijevské listy, jejichž vznik sahá snad až do doby Metodějovy. Neméně starobylý je hlaholský opis asi z XI. stol. modlitební památky východního obřadu s počešťující snahou v pravopise - Pražské zlomky. Jsou tu stopy po českém pravopisu v staroslověnských památkách jihoslovanského původu, i stopy vlivu církevněslovanského slovníka na český překlad žaltáře a evangeliáře. Jsou tu dále glosy - vpisky jednotlivých českých slov, určené k porozumění latinskému textu - k latinským textům se zřejmou tendencí po církevněslovanském slovníku, tvarosloví i hláskosloví - glosy Svatořehořské k dialogům papeže Rehoře v kapit. knihovně pražské a glosy Vídeňské k evangeliu sv. Matouše v Nár. knih. vídeňské, obé kolem r. 1100 se směsí jazyka českého, staroslověnského a z části i charvátského. Ale nejvýznamnější památkou církevněslovanského období v Cechách, vedle legendických Zivotů KOllstantina a Metoděje, vzniklých patrně ještě v IX. stol. v přímé blízkosti obou apoštolů na Moravě, historického to pramene prvního řádu, jest česko-církevněslovanská legenda o sv. Václavu, zachovaná v 5 nejstarších rukopisech charvátskohlaholských, v cyrilském rkpse Rumjancevského musea a v ruské pozdní redakci »minejní«; charvátsko-hlaholské rkpsy obsahují znění původní. Vznikla kolem r. 940 ve středních Cechách po převezení ostatků sv. Václava k sv. Vítu z péra českého knčze slovanské liturgie. Spisovatel ~I;lčil se na starších církevněslovanských legendách i na JeJich vzorech byzantských, ale přinášel i nadšení a vzdělání historika se smyslem pragmatickým. Z Cech legenda 7 i se svými hojn)'mi bohemismy se dostala do Charvátska a na Rus, V pozdní podobě, která snad porušila původní povahu jazykovou i veršovou, se nám opožděným zápisem dochovala jediná písňová památka česko-církevněslovanského písemnictví na naší půdě: jest to nejstarší duchovní píseň česká, lIosl)()dinf', })omilu,i ny, náležící obřadu západnímu, ale již slovním pokladem hlásící se k církevněslovanské tradici u nás. Lid v ní prosí o slitování a zvláště Krista jako spasitele světa vzývá za spasení. I Lid se účastnil bohoslužby nejprve tím. že podle návodu kněží ve ';hodných dobách vyvolával »Kyrie elei30n« (česky zkrác. »krleš«), Pt'03tÉ: toto \'z)'vání Boha rozšířilo se několika slovy (na př. u nás pi't'kladem připojeným k řeckému slovu: »Hospod:ne, pomiluj ny«!) v t. zv. tropus, jako máme taková slova zachována z Něn1l'cka (z IX. stoi.) i z Čech (XI. stol.), 1 Staré podání (ze XIII. sto1.) př'ipisovalo píseň tu sv. Vojtěchu, nyní podle jcdnotliv)'ch slov na pohled staroslověnsk}'ch (pomilo'lati, spas. krleš) i podle celého rázu počítána je mezi zbytky liturgie východoslovanské: vznik její spadá patrně jcšti\ do XI. století. Ve XII. století se již těšila takové oblibc-, že se stala písní slavnostní. kterou též v chrámech při v)'znal'n)'ch příležitostech lid zpívával. I řádem korunovačním císaře Karla IV. stanoví se jako závěr slavnostních obřadů pomazání krále. Nápěv zachoval se několikerý, nejstarší znám je teprve z r. 1397, kdy mnich břevnovský, Jan z Holešova. napsalo ní celé pojednání. . Púsobení latinského západu na českou literaturu je trva~e. a (~o~lalo z\'láštního rázu nejen dějinám česk)"'m, ale 1 ceske literatuře. Založením biskupství pražského (r. 973), k~eré mělo ráz latinsk)', podlehla liturgie v)-chodní, nalezla vsak \' XI. stol. ještě útočiště v klášteře sázavském, založeném od knížete Oldřicha pro sv. Prokopa r. 1032. Tu obřad s~ov~nsk)' trval s několikaletou přestávkou za knížete Spytlhl1e\'a do r. 1097, až i odtud vymizel a ustoupil obřadu ':. písmu latinskému. Jazykem církve západní od prvopocatku byla latina; ta pak po cel)' středověk a ještě dvě :,t.oletí potO':l ,.iest jazykem lidí vzdělan)'ch a pěstuje se I jako obccny Jazyk vědeck\' . . I u nás n~jsta.rší památky ducha českého sepsány jsou jazykc:n l~tll1sk.Y~l; v nich se vyskytují pouze jednotlivá slova ceska, nCj\'lce osobní jména mužská a místní. Jsou to legelldy o česk)'ch světcích, :;pl'áry lctopisllé] kroniky 8 země české, listi/lY vymezující majetek, darovaný v našich zemích ústavům duchovním, soupisy jmen v t. zv. nekrologiích, t. j. jména poddan~rch statkům klášterním (nejdůležitější nekrolog Po(/[ažický z benediktinského kláštera u Chrasti, obsahující jména z XL-XIII. stol.) a nápisy na českých mincích. Mocného popudu ke vzniku písemnictví na půdě české poskytla mučednická smrt knížete Václava r. 929. Zivé náboženské ovzduší v Čechách při založení biskupství a za doby Vojtěchovy bylo příznivo rozkvětu tohoto církevního písemnictví, které užívalo vyspělých forem křesťanského humanismu. Sotva vznikly v cizině první svatováclavské legendy, podjímá se téhož úkolu Čech li skládá Vita el passio s. Venceslai el s. Llldmilae, aviac cíus, t. zv. nejstarší kroniku českou. Napsal ji v I. 992-994 mnich Kri'itian (Křišťan, pU\'. Christianus), strýc neb bratrovec biskupa sv. Vojtěcha. Opíraje se o legendy starší a doplňuje je vlastními dodatky, podává vedle životopisu obou světců obraz počátku českého křesťanství, a to se značnou obratností slohovou a se zanícením pro náboženské hodnoty legendy. V dějepisecké tradici české, zahájené legendou Kristianovou, pokračuje Kosmas, děkan kapituly pražské (10451125). Podle starobylého vypravování pocházel jeho rod z Polska. Vzdělával se nejprve doma na Vyšehradě, kde bylo tehdy slavné učení, potom se vydal do Lutychu. Později vykonal též několik cest za posláním diplomatickým po zemích sousedních. R. 1119, po smrti své chotí Božetěchy, jal se latinsky psáti českou kroniku, kterou rozdělil ve tři knihy. Výklad počíná potopou světa, končí r. 1125, kdy zemřel. V dějinách českých rozeznává dobu báječnou (pohanskou) a historickou (křesťanskou, od r. 894). Pro vylíčení děju nejstarších poohlédl se po vý'kladech latinských kronik sousedních národů, mimo to spoléhal, jak sám tvrdí, na tradici starý'ch lidí. Nejstarší vypravování jeho má ráz národních pověstí (o Krokovi a jeho dcerách, o Libuši a Přemyslovi, o dívčí válce atd.) a dosti je přizpusobeno starším i současným tradicím jiných národu. Pro dobu křesťanskou byli mu zpravodaji věrohodní svědkové (do r. 1038), v období posledním (konec století XI. a počátek XII.) byl sám přím)'ffi účastníkem vý·znamných událostí, nebo se dovídal o nich od vrstevníku. O věrohodnosti jeho několikráte vy- 9 sloveny byly pochybnosti, ale výklad jeho celkem činí dojem pravdivosti. Sloh jeho se nese širokým proudem souměrných period, libuje si ve figurách, citátech ze starých spisovatelů a vložkách veršovaných, ale duchem je český a ve výrazu značně živý. O značné oblibě kroniky Kosmovy svědčí mimo hojné rukopisy také okolnost, že měl několik pokračovatelů, z nichž se napřed jmenuje kanovník Vyšehradský, jenž psal o událostech let 1125-1142, po něm DUŮch Sázavský, který vyložil události let 1125-1162. Vincenc, kanovník pražský, účastník výpravy krále Vladislava do ltaHe, vypsal děje za tohoto krále (1140-1167). Pokračovatelem jeho byl Jarloch (Gerlach), opat milevský (1165-1228), jenž vypsal dobu rozbrojů mezi Přemysl ovci a skončil nastoupením Přemysla I. (1197). Nezávisle na pokračovatelích Kosmových vznikly letopisy llradištsko-opatovické, sahající do roku 1163; pozdní pokračovatelé Kosmovi, vesměs z pražského duchovenstva kapitulního, dovedli své suché zápisy až do konce sto!. XIII. Ve sto!. XII. ještě při všem styku se světem západním, kterého přib~ryalo jmenovitě zakládáním klášterů benediktinských, premonstrátských a cisterck}'ch, předkové naši zachovávají starý svůj ráz: zřízení rodinné a zemské, starožitný kroj domácí, stará jména místní. Rozhodný obrat dostavuje se teprve počátkem sto!. XIII. Přemysl I. upevnil svůj trůn i na venek a nabyl i dědičného titulu královského. Staral se pak, aby zemi svou i vnitřně přizpůsobil poměrům v pokročilejších zemích západních. S leskem koruny královské dostavuje se též uznání Prahy za vynikající středisko střední Evropy, země česká nabývá místa mezi význačn~'mi státy západoevropsk}TIli. Ještě zřetelněji znamenáme snahu tu u nástupců jeho, počínajíc Václavem I. Místo staré ústa vy domácí nastupuje feudalismus; cizí mrav a kroj, přepych turnajů a radovánek vyskytuje se nejpn-e u dvora královského, ale šíří se též do hradů bohat}'ch velmožů. Studenti z cizích universit dosahují u nás rychlého postupu a v}"11osných míst. Němčina u nás nabývá práv v klášteřích a městech obchodních, při dvoře a na hradech, když pak se v městech od králů nově zakládaných usadili osadníci němečtí, také v městech královsk}'ch. Též pohraniční pásy zemsk5'ch hvozdů se kolonisují, což vede k počátkům omezování oblastí národnosti české, sahajících původně na západ do Bavor ke Smrčinám, na jih do Ra- 10 kous téměř k Dunaji. Ceské hrady v těchto přechodnich letech dostávají názvy německé a na nich vítáni jsou ti, kdož nový ráz smýšlení tlumočili, němečtí pěvci. Do Cech přinášeli poesii romantickou, vzniklou na evropském západě po válkách křížových, kterou nazýváme poesií rytířskou. Boje proti nevěřícím podnítily hrdinnost, křesťanství se neslo snahou brániti osoby slabé a utiskované, kult Panny Marie jako matky Kristovy vedl k uctívání ženy, cit pro čest před ženami vedl k osvědčování síly a udatnosti na turnajích. Odleskem toho všeho cítění jest básnictví dvorských pěvců, kteří zprvu všude byli vítáni na dvorech knížecích osla vnostech a hodech, a když pohostinnost jim věnovaná jakož i záliba pro verše jejich na západě poklesaly, uchylovali se dále na východ. Tu pak záhy mohli býti zároveň politickými agitátory pro nároky Přemysl(,vců na korunu císařskou. Tak poznána zblízka poesie, která ovládla Evropu západní; to budilo později snahu napodobiti ji jazykem domácím, národním, který ve stínu latiny znenáhla dospíval samostatnosti. Ale počátky českého básnictví světského sahají teprve do stol. XIV. po vyhynt.1tí rodu Přemyslova. Z doby přemyslovské máme v jazyce nárc·dním jenom skrovné památky básnictví náboženského. Zprvu vedle církevněslovanské bohoslužby, pak v příkrém a posléze vítězném zápase s ni se rozvíjela na ·naší půdě latinská liturgie a také do ní vnikal stále úspěšněji jazykový živel český. Z nejstarší doby českého křesťanství pocházejí překlady hlavních modliteb, otčenáše (páteře) a kreda a snad i formule zpovědní. Z překladu knih posvátných vznikaly ne;prve pokusy o staročeský evangeliář a žaltář, které se děly v několika recensích. Ze žaltářů spadá do XIII. věku žaltář Glosovaný (snad z pražského kláštera svatoiírského) a žaltář Wittenberský (ze semin. knihovny ve Wittenberce). Výrazem samostatné duchovní i básnické tvořivosti jest píseň svatováclavská, jež nápěvem, veršovou úpravou i souvislostí se vzýváním Boha slovy :<>Kyrie eleison« poukazuje k původu staršímu, z poč. XIII., ne-li již z XII. stol.; snad k Původní sloze první přibyly obě další slohy později, ale všecky již v době staročeské. Podle slov 3. slohy (» Utěš smutné, otžeň vše zlé,<) klásti lze původ její snad v dobu hospodaření braniborského po smrti Přemysla II. Obsahem jest podobna písní ~Hospodine«; po vzývání sv. V ácla- 11 va o přímluvu následuje povzdech za nebeskou vlastí, posléze prosba o dobro pozemské, jež by nás dovedlo v kruh nebeského dvorstva. V nejstarším znění jest tato píseň zachována v kronice Beneše Krabice z Veitmile (13721375), jenž ji nazývá písní odedávna zpívanou. Původně skládala se toliko ze tří sloh (počínajících »Svatý Václave«, »Nebeskéť jest«, »Pomoci tvé«), v době husitské vznikly další dvě slohy (»Ty jsi dědic«, »Maria, matko žádúcí«), až v XVIII. stol. ustálil se počet osmera sloh. Z XIII. věku pocházejí dále dvě básnické skladby, t. zv. píseií Ostrovská a Kunhutina. Předmětem skladby Slovo do světa stvořenie jest Kristovo vtělení, umučení a vzkříšenÍ. Nazývána bývá písní Ostrovskou. poněvadž pochází z benediktinského kláštera ostrovského u Davle. Ke zpěvu patrně ani určena nebyla, spíše je to veršovaná modlitba. Vyznačuje ji úplný dvojslabičný rým a vůbec se v ní hlásí pokročilé umění veršové. Rozhodně však nebyla písní skladba Vítaj, kráťu všemohlid, nazývaná písní Kunhutinou. Je zachována v kodexu z XIII. stol., který byl majetkem svatojitské abatyše Kunhuty, dcery Přemysla Otakara II. Je to veršovaná modlitba k svátosti oltářní, neobyčejně jazykově vyspělá a výrazově bohatá. Přihlížíme-li k dílům psaným církevněslovansky a latinsky, jest slovesná žeň doby románské na půdě české počtem skrovná; jistě vzalo za své mnoho památek v dobách pozdějších, jak gotických, tak husitských. Ale to, co se nám zachovalo, upoutává nejen velebnou starobylostí, n)'brž též prostou opravdovostí ducha nábožného, shodou obsahu a v~Tazu a monumentalitou při veškeré jednoduchosti v~'stavby. Období rané qotíhy. (1306-1348.) V době posledních Přemyslovců. kdy se stát český povznáší k významu středoevropské velmoci, ale zároveň smrtí Václava m. pozb~'vá své původní dynastie vladařské, dozrávají poměry kulturní. jež byly při\'oděny pronikav)'ffii změnami hospodářsko-společensk~'mi i národně-poli~ickými. Zbohatlá šlechta i ~ěšťanstvo peněžně mocné podléhají za vlivu německé kololllsace, podporované panovniky, prudkému vpádu mravu ry- 12 tířského, jenž byl za hranicemi již v odlivu; současně poznává vyšší duchovenstvo na studiích hl. v Italii silný a svěží proud náboženský, jenž vlivem řádu františkánského i dominikánského zachvátil celou církev římskou a její vzdělanost. Tak s romantikou vstupuje na naši půdu zároveň gotika, dvojí, na pohled různorodý, ale podstatou navzájem příbuzný výraz složité a vyspělé kultury společenské i duchovní. Dokonalý rytíř i horlivý světec byli zosobněním kultu křesťanské individuality; zájem o krásu pozemskou, pojímanou namnoze symbolicky, nepříčil se nadšení pro hodnoty nadzemské. Zvýšený životní pocit se hned na počátku tohoto údobí projevoval bohatou tvořivostí epickou a odvaha, s níž se skladatelé slovesní pouštěli do rozsáhlých celků, svědčila nejen o studiu vyspělých vzorů zahraničních, ale i o složité průpravě předchozí, nám pohříchu neznámé. Pro povahu naší rané gotiky básnické, již počítáme až do doby nastolení Karla IV., jest příznačno, jak těsně, a to několikerým zřetelem formálním, souvisí u nás epika duchovní útvaru legendárního s epikou ducha rytířského. Casově předcházejí skladby legendární. Tu vedle Písem sv. předním pramenem skladatelům našim byla sbírka arcibiskupa janovského, dominikána Jacoba de Voragine, nazvaná »Legenda aurea sive Chronica Lombardica« (asi z r. 1270), mimo to apokryfy, utajené knihy z prvních století křesťanských, jichž církev mezi kanonické spisy nepřijala, ač kolovaly pod jménem některého apoštola neb učedníka Páně. Zlomek legendy o umučení, jejíž původní nedochované znění můžeme počítati mezi nejstarší skladby staročeské, velebí v zachované části Krista, vjíždějícího do Jerusaléma, pro jeho prostotu. Zlomek zachován jest u Štítného. Jiné skladby o umučení jsou až z pozdějších dob stol. XIV. Velkou skladbou obsahu duchovního, jež asi tvořila jednotný sborník stejného slohu a snad i stejného autora, nazvati lze, co se vypravuje o rozličných osobách s Kristem nějak spřízněných nebo duchem a smýšlením spřátelených. Byli to především apoštolé a Panna Maria. Básníkovi českému, patrně knězi, pramenem byla »Legenda aurea«, ale mimo to ještě jiné skladby latinské. Obrazy básnické a bajky ve skladbu vkládané poukazují na vzdělaného a obratnéko skladatele. Zjištěny jsou dosud jen tři zlomky spolu nesouvislé; jeden na počátku vykládá o apoštolích, zlomek 2 - .\rne No"ák: Stru~né dějiny lIterahlry ~eské. 13 z konce vykládá v rámci mládí Panny Marie o jejích rodičích. Snad stejným spisovatelem byla zpracována i jiná skupina skladeb, týkající se osob, jež nepříznivě zasáhly v poslední osudy Kristovy na zemi, zejména zrádce jeho Jidáše a soudce Pi/Ii fIl Pontského. Zvláště Jidášova dráha životní vylíčena značně pestře, aby se ukázalo, jak apoštol, nejbližší druh a pi'ítel. mohl Krista zraditi; výklad obměňuje motivy ze života starořeckého Oidipa, Z legendy této dochováno jest na 400 veršů, jejichž závěr uvádí osudy Jidášovy do souvislosti s rodinou Pilátovou. Legenda o Pilátovi, zachovaná v pouhých 100 verších, seznamuje nás s pohádkov}'mi motivy jeho zplození a zrození. Pramenem pro tyto obě vnitřně příbuzné skladby byla vedle podnětů vzat}'ch ze Zlaté legendy apokryfická evangelia. Sestaveny jsou samostatně a velmi obratně, jazykem přesným, oživen}'m obrazy. průpovědmi, bajkami mnohdy původními. Složením hlásí se rok 1306 nebo 1307, poněvadž legenda o Jidáši činí obšírnou zmínku o zavraždění krále Václava III. I dNsk.li včk Ježíše Krista byl předmětem legend z nejprvnější doby literatury české. Z této první skladby máme pouze zlomek o 3·10 verších s vylíčením zázraků malého Ježíška, Poněkud starší jest zlomek legendy o seslání Ducha sr. Ze životopisů světců líbily se především ty, které měly ráz dobrodružn}'. jako život St" Ale:da (Aleše), asketického světce. zetě císařova a dobrovolného žebráka. Z rýmo~'ané staročeské legendy z konce XIII. věku se zachoval Jenom závěr o 106 verších, obsahujících apotheosu světcovu v církvi i v říši: jest velice blízek první skupině legend. Skladby tyto se vyznačují jazykem vytříbeným a bohat}'m. jakož i r}'mem zvučn}'m a veršem přesn}·m. I jest na snadě domněnka. že je předcházela delší průprava, vysvětlující tuto obratnost básnického slohu; ale legendy samy se staly brzy v}'chodiskem tradice další. která vymožeností, nabyt}'ch v epice duchovní. použila na látku světskou. O nějak}' rok později. asi kol r. 1310. klásti třeba nejrozsáhlejší staročeskou básnickou skladbu v}'pravnou, epos Al~xalldrt'is, mající za předmět osudy a výboje nejslavnějšího krale makedonského. Alexandra Velikého. syna Filipova. (Poslední bádání A. Pražáka klade ji po r. 1290.) Postava toltoto nejrytířštějšího krále starověkého ožila výpravami křížovými. 14 I stal se Alexandr romantickému středověku dokonalým ry- tířem křesťanským, jak nám jej líčí též čCl:iké skládání. . Vzorem jeho byla latinská báseň Gualtera Castillionského, rodilého z LiIlu. Ten r. 1172 podle pozdnich pramenů staroklasických dopsal rozsáhlou báseň epickou (o 10 knihách), v níž Alexandr se odvažuje dobytí Oríen tu jako díla nadlidského; v tom také tkví zárodek zkázy, k níž jej bohové určili. Tento poučný ráz, jakož i líčení výbojů Alexandrových v krajinách, kde nedávno před tím zuřily boje křižácké, brzy zjednaly básni značnou oblibu a učinily ji předlohou jiných Alexandreid národních. Do Cech dostal se opis té básně latinské ke konci kralování Přemysla II. a počátkem stol. XIV. sloužil za podklad českému básníkovi, jenž byl z rodu šlechtického, milovníkem své národnosti, nepřítelem cizinců a povýšen cu; ten představuje krále Alexandra jako křesťanského hrdinu na výpravě proti pohanům s mnohými vladařsk)'mi rysy Přemysla Ol. II. Z české skladby, přidržující se postupu latinského originálu, máme zachovány hl. oddíly, reprodukující první 4 knihy Gualterovy od mládí Alexandrova, výchovy u Aristotela až k vítězství nad Peršany a tažení do Egypta; z ostatních 6 knih latinské Alexandreidy nás došly v českém zpracování jenom zlomky. V celku jsou to jen asi dvě pětiny (celkem 3961 verš) v 7 zlomcích. Skladatel český vedl si při zpracování vzoru svého samostatně, obratně a pečlivě, vynechal učené výklady a zasahování pohanských božstev do děje, zato vkládal - kromě vtipného samostatného úvodu - z vlastní životní zkušenosti poučné prupovědi, často spojené v r~'mované trojverší; verš osmislabičný tvořil bedlivě a rým ženský (dvouslabičn}') dovedl ovládati s uměním. Také jazyk básnický jest u něho bohatý. tfnohá místa a jmenovitě hojné shody rýmové dokazují, že byl znalý česk}'ch legend, nedávno před tím vzniklých, že pevné tkvěl v domácí pudě, neváhaje anachronismy čistě středověkými látku po česku lokalisovati. Jiné básně romantické vznikly značně později, za kralování Karla IV. a Václava IV., ale nedostihly této prvnía nejpřednější básně romantické v literatuře staročeské. Forma osmislabičného verše spojeného sdruženým rým~m, . kterou staročeští skladatelé vyzkoušeli nejprve na eplckych látkách legendárních a pak na rytířském eposu alexandrovském, se stala začátkem XIV. stol. u nás tak 15 běžnou. že jí bylo použito i v první česky psané kronice. Smýšlením a cítčnim jest autor upřimným, ano náruživ}nl Čechem a v tom vyniká i nad básníka Alexandreidy, pevně vkořeněného do rytířské kultury západní. Je to t. zv. kronika J)'cllimilova, složená ve verších, zamýšlených jako osmislabičné, ale většinou o nestejném počtu slabik (6-16), s rýmy sdruženými. Podle četných kriterií vnitř:1ích přisuzoval J. V. Šimák (1932) autorství kroniky Hynkovi 2áku z Dubé, od r. 1306 kanovníku kostela pražského, posléze biskupu olomouckému PL33), který v sobě spojoval zájmy a znalosti rytířstva i duchovenstva. Mínění tomu však odpírají jak Jos.Šusta, tak F.M.Bartoš. Autorství Dalimilovy kroniky zůstává i nadále zahaleno. Autor byl duchovní, dobře znalý poměru své vla5ti, snad příslušník .iohanitského řádu, ktl'rý měl v Mladé Boleslavi své středisko. Když kroniku skládal (v I. 1308-1314), byl již starsím mužem, jenž se nikde netají svým vřelým citem národním, chová úctu k dobrému jménu, váží si domácího rodu panovnického a zvyků po předcích zděděných. Proto jest odpurcem novot z ciziny přinášených. jako turnajů. honeb se psy, her v kostky, dvoření paním, hostin a pod., a hlasatelem uvědomělého a obranného češstd proti hrozivé germanisaci zevní i vnitřní. Tímto svým názorem na přednosti domácího života skladatl'! jeví se nám jako muž pozoruhodn~' a nemálo v~'znamn~·. Totéž můžeme říci o míře vzdělání jeho. K práci své byl připraven znalostí kronik domácích i německ~'ch o zemích sousedních. mimo to znal učebné knihy tehdy všude na západě obvyklé, jako Ezopa. Katona a .1. Důvody, proč se ujal takové práce, vykládá v předmluvě, že pohnutka vlastenecká jej k tomu přiměla, aby si krajané též vážili příběhú vlastní země. Celé kroniky o minulosti za předlohu neměl. ale čerpal především z Kosmy. Dalimilem pojmenován byl autor ~kroniky staré kláštera bo1esla\'ského« po prvé od Pešiny z Čechorodu: to převzato a rozšířeno od Balbína. protože kronikář Hájek mezi s\'~'mi prameny uvádí Dalimila Meziříčského. kanomíka kostela Boleslavského, a v jednom rukopise kronika tato slo\"e boleslavskou. Počátek v~'kladu činí se stavbou \'čže BabeI. pod níž mezi jin}nli jazyky \'Znikl i srbsk~' (slo\·ansk~·l. Pak skladatel přechází k příchodu Čechovu s družinou a vykládá vše podle Kosmy, Nejspolehlivější zprávy má z doby, jíž sám byl očit)'m svědkem. o kralo\'ání Přemysla II. a nástupců jeho až po nastolení Jana Lucemburského (do r, 13141: později při- 16 lány ještě čtyři kap. o událostech z let 1315-1318. Ač ,kladatel netají se svou nechutí k cizozemcům, zvláště .'\čmcům, a píše kroniku s tendencí obrannou, přece dílo Il'ho došlo i u nich značné obliby, neboť přeloženo bylo dvakráte do němčiny veršovaně v pol. XIV. stol., prozaicky poč. stol. XV. K pozdějším veršovaným dodatkům kroniky Dalimilovy [.ll některého z jeho epigonů, shodujícího se s mistrem jak ve smýšlení, tak ve slohu, pojí se píseň Nota od pana Vilélila Zajiecč, velebící zásluhy tohoto pána českého, »přietele ~eského jazyka«, jenž padl r. 1319 u Dachova. . Ale ještě v této době k r o n i k á ř i pokračují v díle Kosmou počatém i nadále jazykem latinským. Tak letopis svého kláštera latinsky počal psáti druhý opat zbraslavó'ký Otto, po něm pokračoval třetí opat, Petr Zitavský U 1339), rozšířiv zápisky své v důležitou kroniku o událostech současných (do r. 1338). O kroniku Zbraslavskou se opírá latinská kronika Františka, proboš'a pražsk~ho, p::>sle:lniho pokračo\'atele Kosmova, jenž vylíčil události let 1273-1353; druhou její recensi přepracoval B. Krabice z Veitmile. I v epických skladbách duchovních a světských pronikal praktický duch český hojným moralisováním a gnomickými úvahami: od počátku XIV. věku si vytvářel rozsáhlé staročeské bisnictví ten den ční, někdy mravně poučuiicí, jindy stavějící pro výstrahu slabosti lidské na odh'. Průpravou pro takové veršování byly zpracování a překlady středověk)'ch pomůcek latinských, jež se jako knihy školní rozšířily se školami kněžskými a klášterními po četných národech křesťanských. Takovou knihou učebnou byla na př. t. zv. Dl/ojverší KatmlOva (»Catonis disticha moralia« n. »de moribus«), přičítaná Katonu Dionysiovi z III. neb IV. stol. po Kr.; průpovědmi \'e 23 šestiměry upravenými podávala rozmanitá poučení pro život mravní a praktický. Již v XIV. stol. převedena po prvé v české verše. Mezi nejstarší knihy učebné náležel E:;op, středověké zpracování starořeckých bajek polobáječného Aisopa. e}1rnného zpracování českými verši dostalo se těmto bajk~m (asi 60) v polovici stol. XIV., při čemž básník připojil ruzné přídavky vlastní. na př. \' úvodě alegorický boj mezi ctnostmi a neřestmi, jinde průpovědi a myšlenky obsahu vlasteneckého. R.adu skladeb tendenčních - vedle veršované \eger.dy o sv. Prokopu a drobnějších skladeb ducho\'ních formy dra- 17 matické - obsahuje t. zv. mkopis Hradecký, darovaný Jos. DobrovHkým knihovně lobkovské v Praze. Vznikl kol r. ] 310. Ze skladeb se zdá nejpůvodnější zdařilá bajka O li.~('c II (~báIlU, jíž skladatel chce na drastickém příldadě ze zvířecí říše ukázati, že také chytrý člověk dává se někdy k své škodě strhnouti k pošetilostem. Líčení v bajce, pro niž máme obdoby v lidovém podání slovanském. je velmi živé a také gradací svou dosti napínavé; mužeme básničku tu považovati za českou náhradu zvířecích bájí středověkých, zpracovaných epicky ve Francii i v Německu. Rozměrnější báseú tendenční z toho rukopisu sluje Desatero ká::al/k božic. Básník rozbírá v 1200 verších obsah přikázání a ukazuje. kteří lidé proti nim hřeší. S trpkostí vystupuje. ač sám patrně kněz neb klerik. proti kněžím a mnichům, kteÍ'Í jako zpovědníci za peněžitou pokutu rozhřešovali nejhorší zločince. Při tom leckde vkládá povídku obsahu satirického. čerpanou obyčejně ze sbírky »Ges~a Romanorum«. oblíbené u kazatelů středo\·ěk~'ch. Tím získává pěkn)' kulturní obrázek své doby: jeho sloh při vší názornosti a rozmarnosti není hrub~'. Další báseú sborníku, t. zv. Satiry o řrmrslllícícll, vyt~'ká slabosti a směšné stránky někter~'ch ř'emesel a povolání: ševce, konšela. kováře. sladovníků. lazebníků, řezníku, pekařů. Všem takov)'m podvodníkům básník hrozí. že nedostanou se pro své klamy před tvář' boží; také jeho podání jest názorné. ano. drastické se zřeteli mravokárn\·mi. Předloh Desatera a Satir o řemeslnících neznáme. Z pi'ísně vážn)'ch skladeb mravokárn~'ch jest do rukopisu Hradeckého pojato dialogické veršování O bollatd umírajícím těžko ve hříších. Jemu se z jinde zachovan)'ch mravokárn)'ch básní blíží literární »tanec smrti", O IIcbe::prčllém (~asu smrti. naladěn)' do úzkostlivé úpěnlÍ\'osti. i r~·movan)'. rozhorlen)' v~'čet pošetilostí lidsk)'ch O scdmrcidma blá::lliccll. Kejzávažnější vi";ak z tohoto okruhu jest staročesk~' Spor duše s tčlrm. zachovan)' v textu i jazykově starobylém. datovan)' zmínkou o Petru Mohučském. t. j. Aspeltovi. po r. 1320. Spory duše s tělem před smrtí i pÍ'Ímo po ní byly oblíbenou látkou středověké literatury: ke sporu před smrtí se poji\'ala hádka mezi nebem a ďáblem o duši, až se této dostávalo \'ysvobození skrze Pannu Marii. V staročeské básni běží o předsmrtn)' spor duše s tělem. Dramatičnost dialogu jest působivá. stejně i zevní forma. čtyh'eršo\'aná sloha s r)'mem sdružen)'m, ale znásoben)'m ještě vnitřním r~'mt'm ve verši 18 1 i'etím; úvod »Sporu duše s tělem« psán jest však v epickém dvojverší. B á s nic tví lyr i c k é v té době neprospívalo valně. Du,hovní písně české skládány nebyly oeb aspoň se nezachovaly, poněvadž zpěv chrámový byl výhradně latinský. Nově přibyly k starším písním slavnostním dvě velikonoční o vzkříšení Kristově: Bóh všemohúcí vstal z mrlvúch žúdúcí, která zpívána bývala po velikonočních hrách dramatických ;;hromážděným lidem, a Je,':1l Kriste, .~čcdrý kIlČŽC, jež rovněž přes upiatost církve vnikla již v XIV. věku do chrámu. Z písní světských té doby zachovaly se jen zmínky nebo začátky, ale z nápěvů patrno, že přikláněly se k liturgick)'m zpěvům, jež lid v chrámě slýchal a upravoval si pak v lehčí rytmus a prostou, případnou formu. B á s nic tví dra mat i c k é souviselo s bohoslužbou, nC'boC hry vzniklé 7. církevních slavno.::tí velkonočních a m'l.iíeí zprvu obsah pouze náboženský, provozovány byly před shromážjěným lidem duchovními o50bami v pre3byteři chrámové. Poněvadž bylo třeba několika účastníků, mohly se konati jen při chrámech s několika kněžími nebo v klášteřích. Pů\'/)d těchto latinských her se klade obyépjné do kláštera s\'atohavelského (ve Sv)'cařích) ; u nás obliby došly zvlá.<:;té na některých místech, na př. v klášteře svatojirském na hradě pražském, odkud zachováno několik rukopisů; vedou až do XIII. stol. Základem jejich je především 16. kap. evangelia sv. 'Marka, kde se líčí cesta tří Marií k hrobu Kristovu (v neděli velikonoční pi'ede dnem) a rozmluva jejich s andělem. Další výjev představuje, jak apoštolové Petr a Jan spěchají ke hrobu přesvědčit se o vzkříšení Kristově. K tomu přibyla jako v)'jev ti'etí rozmluva vzkříšeného Krista s Marií Magdalskou, jež zůstala u hrobu a plakala. Ježíš pak ukázal se jí v podobě zahradníka. Scény ty byly částí liturgie na den vzkříšenÍ, provozovaly se vážn)'m způsobem duchovním se zpěvy liturgick)'mi, a to jazykem latinským; jen některé duchovní písně zpívány po česku. Později připojovány k tomu ještě jiné scény příbuzného obsahu. že vznikaly celé velikonoční hry, ale přib)'valy i živly světské do chrámu nevhodné. na př. jak ~farie kupuje masti u mastičkáře, kter)' mluví jazykem národním. To patrno na zlomku hry velikonoční (asi z 2. čtvrti stol. XIV.), známém pode jménem Jfusfii-kúřc: vyniká bujnou satirou na lékaře-šarlatány i humorem situačním a slov- 19 ním. Snad vznikl podle latinsko-francouzské předlohy, k nám přinesené. Jiná scéna komického rázu byla ve zjevení Kristově nevěřícímu Tomáši, jiná ve výjevu Ježíšově učedníkům v Emausích. Kde bylo třeba přibírati ke hrám osoby světské - byli to hlavně studenti - z nedostatku duchovních, porušování rázu církevního při povolené improvisaci textu postupovalo tím více. Třetím stupněm těchto her pyly hry pašijové (mistc-rie), kde k výjevům z umučení přistupují také jiné scény ze života Kristova. Do těchto misterií záhy byly také vkládány části lyrické, t. zv. pláče Mariiny. Bohatší rozvoj dramatickolyrick~rch a pak dramatick~'ch skladeb u nás lze pozorovati v 2. polovici XIV. stol. Z her liturgických se vyvinuly umělé hry velkonoční, mezi nimiž u nás hojně zastoupeny hry tří Marií s nářky nad ztrátou Spasitele. Byly původně latinské, ale vložek česk~'ch v nich přib~'valo. Cesky skládány hry o v:::křFwní Pál/ě, později s groteskními i rozmarnými scénami príhrobními i pekelnS'mi; celistvá hra O KristOl:Č::: mrtFýf'hl'stlÍllí a jeho 08/avOlí zachována jest v rukopisu klementinském až ze XVI. stol., ale vznikem sahá o dva věky nazpět. P/al/kty (nářky) Panny Jfaric byly také někdy částí her velikonočních: v nich sv. Jan těší matku Páně, umírající Kristus pak pronáší znám~'ch sedmero slov. Z období velikonočního rozšířily se dramatické hry též na jiné svátky, zvláště takové. o kter)'ch se konaly průvody: tak o Květné neděli, o Nanebevstoupení Páně. o Božím těle. O vánocích před\'áděly se hry žákO\·ské. značné rozpustilé. Rozvoj dramatických her náboženskS'ch s fraškovitými vS'jevy světsk~'mi byl u nás přetržen reformací: ale dávná tradice prosvítá pak místy \' lido\')'ch hrách provozovan)"ch na venkově, namnoze v podobě z XVIII. stoi. Roz\'oj české p r ó z y n a u k o v é spadá až do doby Karlovy. Z doby starši máme zachovánu jedinou památku prozaickou. a to obsahu prámického: jest to pokus zachytiti staré zvykové právo domácí proti náporu něrneck)'ch prá\' k nám se hrnoucích i proti nastá\'ající recepci prá\'a kanonického i římského. Jest to příručka staročeského práva procesního, t. zv. kniha Rožmberská, podávající návod. jak si na soudě zemském vésti. Za púvodce jejího se pokládá p. Pt.>tr z RoŽU1bt.>rka, nejvyšši komorník zemsk}' za krále Jana (v I. 1312-1346>. I~niha má slovesn)' ráz starožitnS', 20 ni'kterým výrazům se ani v době Karlově již nerozumělo. · lruží se k písemným památkám rázu Dalimilova a snaží :,,' uhájiti domácí kulturu proti postupnému a již nezadrži· "'nému vnikání životních forem a mravů cizích. Období vyzrálé gotíby. (1348-1409.) Do doby Karlovy zároveň s rozkvětem státně politick.ým blahobytem hmotným spadá v zemích česk~'ch značné · (Jzšíření vzdělanosti knižní a tím i literatury. Panovník Ipevnil v zemi pořádek a pečovalo hospodářsk5' rozvoj, !oprovázený současně kulturou uměleckou. Prováděje ná"ladné stavby, povolával do země vynikající umělce, zvlá~tě francouzské, tvořící v pokročilém slohu gotickém, Po';5'šením pražského biskupství na arcibiskupství nejen vymanil Cechy z tísnivého područí německého, ale dodal váhy a autority duchovnímu stolci, na nčmž zasedla velká osobnost Arnošta z Pardubic. Založiv universitu r. 1348 pro S\'ůj národ, jak v zakládací listině v}'slovně praví, zadržel doma proud mládeže po vzdělání dychtící, spolu soustředil ve svém sídelním městě i znamenité cizince, mistry a žáky, a to nejen z Polska a z Německa. ale zvláště z Francie. výklady na této první vysoké škole Vl střední Evropě dály se ovšem latinsky. cizinci zprvu na ní měli převahu, ale kol nového střediska vědění šířily se nové proudy vzdělanostní, které nemohly zůstati bez účinku ani na širší vrstvy lidové. ~Iocně působila na duchovní život \' zemi a v národě kulturní osobnost Karlova. Gotick~' ki'esťan v něm znal celou dráhu náboženského života od asketického sebepokoření až k ekstasi spojení s Bohem. V Karlové individualismu se hlásí již směr humanistick~', přicházející k nám z ltalie \' osobě Petrarcově a získávající si přízeň vynikajících mužů z kruhu Karlova, zvláště biskupa Jana ze Středy, Karel také sám pe~uje o rozkvět literatury, a to spíše naukové než básnické. Dbá. aby se zachovala nástupcům pamH jeho života. četné muže jiné pobízí k spisování historickému. podnčcuje i díla slo\'nikářská. stará Sl.' o ustálení prámího stavu svS'ch zemí. podporuje rozvoj právnického pisemnict\,í. S v}'vojem myšleni a vědy ruku v ruce kráčí po\'zoesení literatury prozaic ké. 21 E p i k a zustává i za doby Karlovy v popředí písemnictví, ale k látkám duchovním, ')ře.iímaným prostřednictvím církevní literatury latinské, přibývají pomocí předloh německ}'ch náměty světské, načerpané z odumírající již kultury rytíh;ké, Skoro bezděky docházejí skladatelé epick}'ch básní k výrazu blízkému próze a brzy se i legendární i rytířské látky objeví v útvarech výpravné prózy, určené onde nábožnému rozjímání, tu zábavě vzdělaného čtenářstva: rozkvět prózy beletristické jde souběžně s v)'vojem naukové prózy, Lp g p n cl y d uch o \' n í jsou nejčistším "Iovpsn~'m výrazpm č,'ské brhvské gotikv. jež se na uni\'l'r~itě praž~k~ proje'Vlljl' .:'cholastikou, \' umění v~'~varném architekturou chrámo\'ou i bohatou malbou knižní. deskovou i nástěnnou, Legendy tyto Sl' liší velmi podstatnl' od legend rané gotiky čl'skl" od\'ozt'n}'l'h z ·,Lt'gl'ndy zlaté« Zt'\'ně sice zachovávají jejieh osmi"labičn}', sdružent' r~'movan~' \'('rš, zato r~'m jest mént' )lravideln~', takže v~Taz se stává prozaičtějším: to zakr~'vá hojn~' živel dekoratimí. h~'i"ící trony a figurami, patetické monology. zdobné popisy. Zhusta se pojí scholastické sklony i se zálibou \' dogmatici<~'eh disputadch i s mystick~'m opojením zázrakem, mučednictvím, ekstat iC'k~'m útěkt'm k Bohu ze země. Tím \'edle nového zpracO\'ání legendy o sv. JiN vyniká zvláště [c(lrndo () sl'atf [(((lei-i//(", básniC'k~' skvost písemnictví doby Karlm'y, }t~akulta s\'obodn\'ch umění ctila za svou ochránkyni sv, Katei"inu a také císai'- bvl vřel\'m ctitelem této světice. Podle Il'gendy l'pské, sesta~'ené z 'někojika předloh latinsk~'ch. a to dosti samostatně, Katáina \'ynikala nejen krásou, ale i ul'eností. iíž nabvla na \'noké škole v Alexandrii, kam ji okl'. c~yp~'rsk~' ki-ál Kosttis. poslal na učenÍ. Z t("ch předností vzniká \' dívce hrdost. že chce míti jen ženicha sobě rovného a zamitá ruku císai'o\'ico\'u, Poustevník u města poví jí o Kristu, jemuž ji zasnubuje prstenem, Když palt císař ~Iaxencius \' Alexandrii káže obi'to\'ati modlám. Kateřina vystoupí proti němu a přehádá padesát mistru \'ysoké školy, na obrácení její ustano\'en~'eh. že stanou se ki-esťany. Také císai'o\'a choť a pi'e,bí rytíi' phiímají tu viru. prol"'ž js,)U \'šickni umučeni, Katei'in:l zprnl b:čo\':lna. posléze st';,lta, Skladatel, muž jisti' na universitĚ' vzdělan~' a znal~' subtilit bohoslom~'Ch. psal \' 50. letech a hově! i sm~'šlení eísai'-onl. Dog-matika scllOlastického rázu se u něho stále mísí s mystick~'m zanícením, občas až eroticky 22 zbarveným; v symbolice barev, v kultu mučednictví a zázraků, v dekorativní výmluvnosti byl věrným synem své duby; jako umělec básnického slova stojí vysoko. Dílo jeho, t. zv. větší legenda (3619 v.l se nazývá stokholmskou, protože rukopis přes 200 let byl chován v Stokholmě (nyní v ZPTl1. archivu mor.). Kratší legenda o sv. Kateřině, brněnská. složena jest ve slohách čtyřveršových. K leg-endě svatokateřinské se pojí těsně zlomek legendy () sv. Markét!; a Ir !/ci/da o sv. Dorotč, jejíž původní látka byla zanedlouho zpracována jako epickolyrická píseň a později přešla dílem jako píseň, dílem jako hra do lidové tradiee. Rázem se jim podobá také legenda () desítí tisíl'Í,.h ryt ířú, drasticky líC-ící mučení křesťansk)'ch rytířů na hoře Araratu, Ale vedle těchto legendárních látek nových. takřka módních. nepoklesala ani záliba v apokryfickém okruhu života Kristova a Madonina. Legenda o Jdí.~od' mlrídí se pol'íná zrozením Panny Marie, pak líčí narození Kristovo a život jeho až do dvanáctého roku. Děj nepodává se příliš obratně a přeplněn je zázraky, Několikráte zpracováno /OIlI/čcní Pánč, a to spíše meditativně než epicky. K osudu r.latky Kristovy vztahují se legendy O nmlc1)(,l':::dí Panny .11arie, Svaté Mařic s nebes chníia, Radosti .'Indi- Maříc: i zde nábožné úvahy převažuií nad živlem v~'pravným, To se stupňuje v Anscll111l, skladbě rázu leg-endového, v níž sv, Anselm, arcibiskup canterbursk)' (;. 1109), se doptává matky Kristovy po podrobnostech umučenÍ. Obsahu podobného jest skladba Maria .llagdrt!el1a, připojeno však vzkříšení a objevení se Kristovo ~farii Mag-dalské. Samostatné místo v leg-endární epice doby Karlovy zaujímá legenda o Sl'. Proko/III, zachovaná v rukopise Hradeckém, Úcta k slovanskému s\'čtci Sázavského kláštera uchová\'ala se v jeho působišti dlciuho: zde vznikla o něm \' XI. stol. legenda staroslo\'ěnská i její překlad latinsk~', prameny to t. zv. mnicha Sázavského. náležícího mezi Kosmovy pokračovatele věku XII. Kdežto oficiální latinská legenda se mohla opříti i o prameny nej!>tarší, zakládají se obě česká zpracování na dosti pozdní recensi legendy latinské, Jedním jest prozaick~' život S\·. Prokopa v . Pasionálu .... , druh~'m veršovaná legenda z Hradeckého rukopisu asi z polovice XIV, stol. Vedle zázračn~·ch živlů zajímal skladatele antagonismus obřadu latinského a slovanského, pojat)' v protiněmeckém duchu dalimilovském: podání \' tradičním rozměru epickém svčdčí spíše o bodré jadrnosti 23 než hlubší učenosti a jemnějším stylistickém umění skladatelově, Legendy použil i Jar, Vrchlický v stejnojmenné básni z r, 1878, Vedle legend jednotlivých nacházíme v době Karlově již také prozaické překlady celistvých svodů těchto látek. Jsou to práce obratné. jazykem vzorné, svědčící o rychlých pokrocích české prózy, Tak pořízena prozaická sbírka životopisů svatých a světic, Pasionál, opět podle »Legendy zlaté« arcibiskupa janovského. Jakuba de Voragine, Je pochybné, zda se to stalo na podnět císaře Karla IV, z rozkazu arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Upravovatel vynechal mnoho zázraků a místo světcu v Cechách neznámých vložil životopisy světců česk)'ch (sv, Cyrila a ~Ietod('je, sv. Prokopa, sv. Václava), Nejstarší rukopis Pasionálu (asi z polovice sto!. XIV.) vzat byl od Jana Gebauera za památku staročeskou jazykově normální, .iežto zevrubně označuje každé znl':'ní hlásek staročesk)·ch. Zivotll smt~ích Oteu sluje sbírka legend o poustevnících na poušti egyptské, ktei'í nejprve počali žíti samotářsk)'m žÍ\'olem (sv. Antonín, sv. Pavel Thébsk)', sv. Hilarion. poustevnice sv. Eufrosyna, Marina a j,), Legendy tv puvodně samostatné byly jako fT itac pat r111Il již ve sU'.:dověku sebrány. v celek a čítaly se velmi pilně. zvláště v klášteřích: v češtině zpracovány několikráte, po prvé veršem: prozaické znění, zachované v řadě rukopisu, jest s ·Pasionálem« současné a rovnocenné, Rázem se sem i-aclí i 2il'Ot Krista Pál/a, překlad to ze sv, Bernarda, prosákl~' asketickou kulturou. kde český zpracovatel potlac;il látku rozjímavou ve prospěch obsahu epického, a legenda O Sl', JCl'Otl.lJnlOl'i kilÍ1ly troje, upravená podle kompilace biskupa Jana ze Středy, Látky duchovní se stávají předmětem zábwné b té' lel r i e. jež v době Karlově a \'ácla\'ově těší se značnému rozkvětu. Také pr'óza její zní uhlazeně, což svědčí o \~'soké kultuře jazyko\'é věku Karlo\'a. Své náměty volí z knih Starého a Nového zákona. které rozšiřuje podrobnostmi legendárními. dialektikou středověk~'ch dispubcí. ži\'ly zázračn~'mi: ale převahu zde má hrouž('ní se do citov~'ch oblastí křesťansh'í i zbožná touha po záhrobí a spoc;Íl~utí v Bohu, Ačkoliv \' leyel/di' o dřač Kři:c. ve Čtení Xikodemol'č a v přílJř//11 Sl'. rcrolliky (\'esmčs ze zač, X'-, sto1.) poskytly pi-íběhy evangelií v~'chodisko. pi-ece hO,iněji zpracovány látky starozákonní. O praotci pokolení lidského. Adamovi, vzniklo mnoho legend. a to \'Cršo\'an~'ch i pro- 24 zaických. U nás mimo veršované zpracování z XIV. stol. máme z konce téhož století dvojí versi prozaickou, Knihy (/ stvořcní Adama a Em/. Vypravování t}'ká se hlavně doby, kdy Adam opustil ráj a počal v potu tváři vzdělávati zemi. Celý život Adamův obsažen byl v duchovním románu Solfcnllls, jehož předmětem byla pře pekelné říše s Bohem pro ,;vržení ďáblů s nebe, protože nechtěli vzdávati poctu l'lovčku nově stvořenému. Při tom zástupcem pekla jest ďábel Solfernus. Tu vznikl pokus sestaviti celý život AdaffiU\' a přímého potomstva jeho, jakož se stalo u nás dvojím zpracováním prozaickým již koncem stol. XIV. Pokračová-· nim Solferna jest Bclial (též ze zač. XV. stoL), jenž líčí "por pekla s Kristem pro vysvobození duší sv. otců z předpeklí. Plnomocníkem ďábla je Eelial. K Zil'ofu ./mwfa Eqyptského druží se povídka o Ascnctč, dceři Putifarově, ('hoti Josefově. (Obě povídky v rukopisech ze zač. XV. ,~tol.) Obsahu duchovního jest i Bar/aam a J (),'w/at, povídi\a řecká poustevnického zanícení, zakládající se z části na budhistické předloze, upravená asi v VII. neb VIII. ~tol.: k nám se dostala ve dvojím zpracování Tomáše ze Stítného koncem XIV. stol. a došla v lidu velkého rozšíření. E p i k a s vět s k á ducha rytířského rozrů4á se ZJ věku lucemburského do šíře, aniž se prohlubuje umělecky: pouhé zábavě slouží dobrodružné a milostné příběhy, které jsou k nám uváděny z Německa v době, kdy v pokročilé Evropě západní tento druh jest již v úpadku a odlivu. Námčty pocházejí dílem z pověstí bretoňských, dílem z hrdinského okruhu něm~ckého, dílem z německých historických příběhů k nepoznání zromantisovan~'ch: ale přím)' pramen l'esk~'ch skladatelů jest vždycky nčmecký a na této cestě pozbyly látky svého romanticky exaltovaného posvěcení a změnily se v pouhou plytkou stravu beletristickou. Největší obliby dosáhl Tristall, rek z družiny Artušova stolového kruhu. Pověst o něm a o jeho tragické lásce k Izaldě, choti krále Marka, vznikla puvodně v Anglii. ale brzo rozšířila se na jih do Francie a na v}'chod do Německa, romantickým rázem všude docházejíc neobyčejné (Jbliby. Český básník na sklonku XIV. stol. čerpal z trojiho německého zpracování. kontaminoval a krátil. Skladba česká je převedena dosti neobratně, z obsahu setřen jemný Pel předlohy cizí, i verš a r.\·m jest chatrný. Jest to nejdelší \'{~ršované dílo staročeské, má skoro 9000 veršů. Z téže družiny rytířské byl i Tall(/ml1' Not")/( nulu, báseň didakti('kou a alegorickou, v níž l'\' králi lvovi dostává rad od podqan~'ch jeho zvířat o tom, jak zachovati pokoj a řád v zemi, jak pečovati o čest a blaho vlastní a poddaných, Vše poukazuje k tomu, že skla'Iatel mínil tu krále českého a že celou radou chce před"ta\'iti ideál panovníka a středověkého státu křesťanského, jak si jej přál míti uskutečněn ve své vlasti, Odtud hojné narážky na pomčry současné, z nichž n(,>které i satirou ,;líhá (vládu zemanskou za Václava IV" turnaje a j,). Při tllm zájem náboženský všude vystupuje v popředí. Báseň ,,]ožena byla r. 139'1 nebo 1395, Od Smila Flašky pochází asi též Rada ofl'c S,'fl/lJl'j, v níž "tar~' šlechtic synovi v život vei'ejný vstupujícímu uděluje rady o tom, jak by si vedl \'e s\'("m domě i \'c st~'ku s ,ii:l~'mi lidmi. Rázem báseň tato dosti se podobá Nové radčN a složena snad ještě dříve, Flaškovi z Pardubic b~'vá přičítána 81JirT.-a (1236) č('.'{I:,!idl přísloví a pořekadel, pořízená podle vzoru dvojverší Katono\')'Ch, Nové bádání pochybuje jak o autorství F'laškov{>, tak i o tom, že bčží o skutečná gnomická příslod: b."vá tu shledáván v}'bor zajímavS'ch úslod a frázL Za nejzdařilejší ze skladeb tendenčních lze pokládati pů' '.'odní satiru Podkollí a žák, vzešlou z básnické školy Smilen')', Opírá se patrně o latinskou skladbu českého původu z kruhu žákovsk~'ch, ale přece poutá originálností; vznikla \' r, 1307 npbo 1398, Je to hádka pi-íslu;;níku dvou spole{'cnsk\'Ch tříd, zchudlého a oddaného d\'()řáka a hladového žáka, 'Oba ú(;astníci sporu horlivě ~e zastávají s\"ého sta\"u a vynášejí přednosti jeho před stavem soup('řov~'m, S drastickou komikou a burleskním vtipem podá\"á se tu mnoho zajíma\'~'ch podrobností kulturních o těch vr;;t\"ách, čímž skladba nab~'\"á též ceny kulturně histori<:k(~, Podle Sporu duše s t{'lem" v období tomto \"znikl Snír l"ody s dnem, jejž ve vidění spatřuje mistr S\', Písma: někteří učenci skladbičku, silně závi"lou na nj'cdlnhách latin- sk~'ch. připisují Smilu Flaško\"i, . ~Inohé tenden(;ní skladby se přimYh:ají k :-,tal'šímu VkllSU, Tak alegorické básně Pral'du. jak Pra\'da putuje po světě. ale nikde nenachází útulku. a proto se uchyluje do nebe. a Alwl neboli O mmnlim olmol'CIlí plTO/llí dfJ1.-(ma- 29 losli NOl'N"II, volně podle Anticlaudiana od mnicha Alana z l{ysl'lIu \' stol. XIII., kde se vypisovala cesta Věhlasnosti do /ll'bl'. aby tu žádala vykoupení čloyěka z hříchu. V ten rámec skladatel vpletl meteorologické a přírodopisné názory SVl~ doby, na čemž se zakládá poučná cena skladby. K:.rel I\', zasáhl také osobně do v5'voje písemnictví. Byl jednak sám slovesně, v jazyce latinském, činn}', jednak působil na pí::::emnictví ti'í oboru naukov~'ch, dějepisectví, slovnikáí'ství a právnictví; v těchto zájmech vědeck~'ch i ve stupúovaném kriticismu lze shledávati náznaky humanismu, právě tehdy vysílajícího své první apoštoly z Italie k nám. Hojná je tehdejší I i tel' a tur a h i s t o r i c k á, Císař Kart'l v Paí'íži dosáhl vzdělanosti vynikající, a to nejen v oboru jazykovl'm, all' i v .iin~'('h vědách a v theologii. Sám o tom s\'ědčí \'P SVl' autobiografii, l'/astním :::iťotopisc, sepsaném pro ná;;tuI)(.'e, kde vypisujl' své osudy ži\'otní do r, 1340 (\' osobl' 1,). K tomu neznám)" spisovatel (v osobě 3,) připojil zprá \'U o nl'ktel'}'Ch dějích z let 13H-13·16, Také pr' žil po pansku: náleželoť mu kromt> t \TZl' na Stítném u Ziro\'l1Ícc pouze něco platú v jin)'('h vsech okolních. Byl mezi pn'ními žáky nO\'ě založeného vysokého u('l'ní Karlova. na fakultě artistické zjednal si poznání sti'cdo\'l'ké scholastiky, mmw to čítal otce církevní a spisy ub"ahu mra \'t)\\('nc-ho. Gradu nenabyl. n~'brž \Tátil se do rodl1l' vsi. OŽl'llil sc a \'ěnoval se vwho\'ání dítek, jichž mČ'1 pl't. Do Prahy však zajížděl. ~\'Iáštl> když tu púsobili Konrúd z \·aUhúz a MilíČ. ~Iilíče poslouchal wlmi horli\'Č'. neboť i'ám se jmenuje ducho\'ním synem jeho. Psáti počal brzo po ná\Tatu z Prahy a \'vložil nejprve svúj kh-sťansko-fi\osofick~' názor na S\'Č't \' Řcčech besed/lidI. Spis má ráz hovoru mezi otcem a dětmi: děti táží se otce po Bohu. andělích, po stvoh:~ní č\o\'čka, po pádu a napra\'e!1í jeho, otec jim \'še vykládá. Okolo r. 1390 dílo to přepracováno k tako'\'l~ dokonalosti. že se pak pokládá za 3-1 pi-ední spis Štítného, v němž jest podán úplný geocentrický názor světový středověkého myslitele. V t)'chž letech Štítn~' překládal také drobnčjší traktáty jin}'ch spisovatelů křesťansk)'ch, později vedle původních děl vlastních vzdělával pro své dítky nebo pro křesťanskou obec všelijaké spisy poučné, tehdy oblíbené: sv. Bonaventury Osince sVčtiumie, Jakuba de Cessolis Kniežky o .~a.~iceh, Zjevcní Sl'. Brigity a j. Čítáním a překládáním bkových spisu zdokonaliv svůj sloh, jímž chce své dítky domácím jazykem seznámiti s nejhlubšími pomysly křesťam;kými, počal Štítný psáti spisy vlastní, které zároveň sestavoval ve sborníky; z drobných tčch spisku vynikají O t r') jioll slal:u, panenském, 1'dorsldlll a manželském a O hospodáři, hospodyni (l čeledi. Sborníky nazval Knížky (šestery) o obecn.lJch Vč('('('h khs(anskýeh, t. j. každému křesťanu potřebných, z r, 1376 (t. zv. sborník klementinský). Sborníky ty Štítný psal na tvrzi otcovské pro své dítky. R. 1380 však mčl již jen dvě, syna Jana a dceru Anežku, I pronajal r, 1381 zboží své za stál~' plat a odstěhoval se do Prahy, kde upravoval znovu "Knížky šestery«, Pomčry pražsk)"mi a styky s učenci I)(\vzbuzen byl ještě k další činnosti. R. 1392 dokončil Řeči nedNní a sváteční, formou kázání, obsahem čerpané z ,Hn)"ch spisu vlastních icizích, Po smrti Janovč Anežka odešla rO\l1čž do Prahy a usadila se při otci v Praze. Pro ni Štítn)" nově přepracoval a upravil Knihy n(tuřcnic křr'sťans/Jho, připra \'('né předtím pro lid křesťansk~·., Cprava obecenstvu určená rozhojněna příklady nov)'mi a zdokonalena \' rozsáhl)' sborník 15 rozprav. t. zv, musejní. Poslední sborník, t. Z\'. opatovick)' z doby kolem r. H05, nebyl asi již vůbec dokončen. Obsah spisu Štítného není původní. neboť ~:tojí únlně na stanovisku filosofie středověké: i velebené kdysi Štítného názory o kráse jsou původu cizího, ale forma jest jeho nálezem. neboť v "Hečech besedních, podal přehled křesťanské \'ěrouky a mravouky obecné, \'·Knížkách", mra\'ouku zvláštní. počínající osobou jed:lOtlivou a zahrnuiící posléze celou společnost lidskou. K tomu všude připojuje z vlastního p07.orování zajímavé zprávy o současn)"ch poměrech, čímž dodává sV\'m soisum velké ceny kulturněhistorické, Sloh jeho je 'velmi přesný a dokonal)': avšak \"zorem pro potomstvo se jím nestal, uŽÍ\'aje tvaru jazyk 0\~'ch v lidu již neobvyklS'ch, Štítn}', muž pi'Ísnč pravo\'érn)', se jc ... í přc,lc:h~'ldcem rc- 35 formacc ('esklo v tom, že o vl'cech theologic:{~'eh píše jazykcm (:csk~·m. Představuje se nám jako první filosof česky píšící, jl'llOŽ v~'klady o puvodu a spořádání světa shodují se s tehdt'jší naukou scholastickou. ~lllohl' okolnosti phspl'ly k tomu, že nábožensko-mravní hnutí na pudl' (~eské nabylo rázu oposice proticírkevní. Sehisma papežské a pobyt papežúv v Avignrmě otřásly autoritou hlavy církve; úporný zápas arcibiskupa pražského s králem Václavem oslabil duvěru v duchovního past}'ře domúcího: nevázan\' život knl'žstva svi:>tského ladil muže mraVlll' založené proti duchownstnl. Sekta Valdcnsk}'ch, šíi'íeí se z l<~rancie k nám, posilovala starou mravokárnou tradici kazat('lskou, j('ž došla nejsilnější opory z Karlovy uniwrsity, jejíž profesoh S\'OU kritikou postupovali i proti papeži a podhzovali jeho autoritu koncilu círke\'l1Ímu, Byli to n'\tšinou stoupenci nominalistického směru, kteří po vzoru vysokého u('ení pařížského byli v nábožensko-\'eřejné praksi naklonl'ni snahám reformním, namnoze velice radikálním, Avšak brzy opanoval mysli obnown~' realismug, kter~' zvolna takl; phíl oposici protipapežskt;. \' elk~' realista \' Anglii .Jan Wildt'ff (132·1--1384). profl'~or uniwrsitní v Oxfordi:>, ph'kladatl'l bible, zavrhoval udívání svat~'ch, církt'\'ní formalismus a zkaženost S\"l~ dobv. Kněžstvo vinil Zl' všech hi'íchu a za pi"í('inu zkázy církw'prohlasO\'al světsk\' ma ktek duchovenstva: uČl'ní své v\'\Tcholil naukou o ~írkvi' jako duchovní obci ki'l',;ťanu pi'eciurl;en~'ch Bohem k spa,;ení, proti níž ,;tavl'l pokleslou drke\' viditelnou s nehodn~'m papl'Žem v ("de: této odpíral poslušnost. Knihy Wikleffovy, známé již Stanislavu ze Znojma a saml;mu Husovi pi'l't! r. uno, phnesl do Prahy přítel Husuv J('ronvm Pražsk\', jenž v Oxľordi:> studoval. a učení to brzo mělo 'na uniwl'~it~ pražski' dosti pi'í\Tžencú i odpúrcú. Hádky odtud pi'enesly Sl' dále nh'zi lid. Xejpn'c \' kapli Bl't1i'mskl;, založl'né Hanušl'm z ~lilheimu r. ]391 na pozemku. darovaném pro ("eská kázání kramái'em Ki'ížem, zaznívalo sl()\'o boží v duchu reformním na základě Písma S\'. samého, Tam se r. H02 stal kazatelem ~f. Jan Hus: sm('r lido\'~' i uřenč uniwl'sitní se slily \' jedno, v mocn~' rl'ľnl'mní proud. Tím se ptl("íná no\'t~ období duchovního života \' ('echách, 36 Střední doba líteratury česl?é. (Od r. UO!) do r. 177·1, od Husova vystoup{'ní po pn'ní proj(>v)' dm'ha osvíc{·nsl.ého i národního proti útisku.) Veřejné vystoupení M. Jana Husi na sklonku prvního desetiletí XV. věku přivozuje tak pronikavý obrat v českém duševním životě, že se odtud ve všech oborech vzdělanosti - tudíž i v literatuře - datuje období nové. Náboženské hnutí národní jest vyvrcholením křesťanského nadšení doby Karlovy, které se projevovalo nejen schola~tickou hloubavostí a ohněm mystick}'m, ale i zájmem mravním; k těmto rysům přibývá v XV. stol. j('ště sociální úsilí o obnovu ve smyslu starokřesťanském. Ale kdežto se za věku Kar'la IV. n~boženské snahy vzd{'lancu (;esk~'ch poslušnl'! podřizovaly obecné autoritě církemí. postavil .ie M. Jan Hus a silněji ještě jeho radikální náslerlomíci do příkrlo oposice proti svrchovanosti církve a později i proti jejímu lbgmatu. takže husitská a pak {'cskobratrská část národa se \'ymkla z pospolitosti katolické. tvoÍ'Íc sn::lilO'l o nápravu a očistu předpoklady pro protest:mtskou rt:formaci. Tato smělá odluka náboženská byla provázena i kulturním odtržením v(·t3iny národa ('eského od evro;)ské udělanosti západní. procházející prá':ě tehr!y pi'erodem k hnutí nnesančnímu: nejprve ducho\'é osamocení české. pak opoždění za evropskou kulturou, pozděii ,!p;~ceia zd?i-ilá snaha oo;\'()· jiti si alespoň částečně pokroky moderního duch?, vyznačují celou husitskou. českobratrskou a namnoze i pobělohorskou dobu {'eského v}'voje dějinného, Radikální přelom. zp\.lsoben~· husitst\"Ím a dopro\'ázt~n}' revolučním zmarem kulturních památek střed()věk~'ch, znemožnil pokračování ve s\'ětl\'ch tradicích lucembursk\'ch, kdy česká ndělanost stáia na evropském v~'sluní a' \' oború \·~·t \'arn{'n~ púsobila namnoze iniciativně, v Okr-ullll literárním pal< vyrO\'llá\'ala krok s písemnictvím světov~·Il1. To byl nutl~~:' dúslede k toho, že česk~' dueh s my~lenkov}'m zápalem a 37 s mravní opravdovostí stál proti všem ve službách slova božího. ki'esťanství evangelíckého, lepší spravedlnosti spole('ellské a demokratisace národa. T('nto celkový ráz vzdělanosti národní se zrcadlí i v českt'm písemnict\;í střední doby, zaujímající půlčtvrta století. Jl'1lO náph'l jest náboženská; na skrovné výjimky jest jeho ráz telldelll~ni neb naukový. při čemž i vědečtí autoři jsou ovládáni namnoze stranickým duchem nábožensk)'ll1, i když se snaží o spravedlívou objektivnost. Pro tendencí nezatížené tvoření umělecké a pro uvědomělé hodnoty formální je tu málo pi·edpokladů. Národ, jenž se byl výtvarně i slovesně účastnil s živým podílem západoevropské gotiky, prožíval jen úkradmo a prostředkovaně mohutné období ren('sanl'ní a zůstal navždy odstrčen od jeho uměleck)'ch a básniek,'ch hodli. V soumraku své reformace a hlavně za pobl'lohorského úpadku sv)'ch životních i kulturních sil osvojoval si nejen v rozkvétajícím malířství. sochařství a architektuře. ale i v skromném pís('mnictví leccos ze světO\'ého baroka. a ač zde žádná osobnost umělecká nevytvořila v~'značného díla básnického. přece tato \'lna e\TOpské vzdělanosti zúrodnila českou půdu, zvláště její vrstvu lidovou. Lidový ráz. kter)' vítězně pronikl v husitské i českobratrské r('formaci a namnoze se projevil též v pobělohorském baroku. musil ve střední době literaturv české svádt"ti stálé boje s humanistickou učeností a s \'li\:y latinsk~'mi a německ~'mi: to se obráželo zvláště také v jazyce spisovném. S hlediska filologíckého jest sti'cdní doba literatury české periodou pevně ohraničenou, S Husov}'m vystoupením spadá v jedno a jeho spisy jest namnoze kodifikován zánik jazyka staro(~eského: zároveú však bere za s\'é rozpor mezi jazykem spisovn}'m a mluvou prostonárodní a řeč lidu pražského se stává i jazykem knižním: toto zlidovění češtiny se ještě stupúuje v husitst\·í. kdy písemníct\'i vtiskují ráz spisovatelé latiny neznalí, To všecko přispívá k přervání jazykově literární tradice slovesně tak vyspělého XIV. věku. jehož plody upadají v zapomenutí. jsouce nesrozumitelny v~Tazt.·m i obsahem. a\'šak současně jest to doprovázeno n('b~'val~'m zemim rozpětím češtiny. pronikající všude i do náboženského obřadu a do duchovního zpěvu. V XVI. a XVII, stol. byla skladba česká silně polatiněna. zároveú však naplněna učeneckou těžkopádností a řečnickou strojeností. Současně vniká do slo\'ního pokladu ja- 38 zyka českého pravý příval germanismů, a to jak v okruhu \'~Tazů praktického života, tak i v oblasti abstraktní. Ale jedno veliké společné dílo ušlechtilé družiny náboženskohumanistické se nejen dovedlo vyhnouti těmto chybám, n~'brž položilo pevné základy k tradici jazyka spisovného, což se ani Husovi nepodařilo: Kralická bible. jíž vyvrcholila slovesná kultura Jednoty bratrské. Tu nalezena šťastně střední cesta mezi jazykovým odkazem minulosti i živým usem mluvy lidové - od doby Štítného se po prvé podařil pokus o klasickou prózu českou. Doba pobělohorská znamenala sice pro český jazyk ztráty i ve veřejném životě i v zevním rozšíření a přes úsilí některých vlasteneckých brusičů smysl pro tvaroslovnou správnost žalostně poklesl, ale právě v tomto období se omladil jazyk spisovný prvky lidovými a dbal o živou obraznost, která nás okouzluje zvláště v prostonárodní písni, sahající z větší části do této doby sv)'mi kořeny. Jest těžko nalézti mezníky jednotlivých období střední doby literatury české, jež by plně vyhovovaly jak událostem politickým a veřejným, tak i v)'voji dění náboženského. obecně kulturního i literárního. ~lísto hodnocení zavádíme proto do své periodisace označení myšlenkového obsahu tří období a členíme svou látku takto: a) období husitské <1409-1500); b) období zápasu reformace s humanismem (1500---1620) ; c) období pobělohorského baroka (1620-1774). Období husíts~é. (1409-1500.) Čtvrtstoletí po smrti Karla IV. se slilo kritické úsilí bohoslovcú vysokého učení a reformní směr křesťanský rázu lido\'ého v jedno; záhy přistoupil i prvek uvědoměle národní. Snažení to sestoupilo s akademické katedry a s kazatelny do života veřejného a vedle slo\'a mluveného si postavilo do sv)'ch služeb také písemnictví. které se rychle znárodňuje - toť počátky české reformace. R. 1402 8e stal v kapli Betlém8ké pn'ním kazatelem ~I .. Jan 1Iu. ••• rodilý asi r. 1369. z Husince. snad u Prachatic. mistr s\'obodného umční a bakalář theologie. profesor uni\'ersitní, 39 jenž I', 1-100 pi'ijal svěcení kněžská. Ten podle vzoru slavn~'('h sV~'ch ph'dehúdcu z doby Karlovy chtěl českému lidu b~,ti ph't1l'vším kazatelem a vykladačem Písma. Zil velmi pi'ísnl' a opravdovl'. SV~'mi kázáními brzo došel veliké obliby na dvoi'e kl'úlovském. u vyššího duchovenstva, ba i u al'l'ibiskupa, Vedle nl'ho reformní stranu na universitě zastupují vynikající kazatelé. z nichž hlavně realisté Sta· n isla \' Zl' Znojma a Štl'pán z Pálče nezustali bez vlivu na Husa: Stanislav ze Znojma ho asi seznámil s Wikleffpm. Ni'nll'i pi'iddovali se paÍ'Ížského nominalismu a také poli· ticky se stavl'li proti králi. Vlivu s\'ého Hus použil k nánhu kl'áli Václavovi IV., aby spory ml'zi národnostmi na uniwrsitě rozhodl tak. že národu ť'eskému di ti'i hlasv proti .kdnomu hlasu ostatních národu (dekret kutnohorsk" z IS, Il'dna HOn), A když cizinci následkem toho větši· IlO'U opustili Prahu. z\'olen' Hus prvním rektorem university novi' upravenl': toto datum. jež Dosunulo Husa v poph'di v;;l'11O duchovníllO života i'('skl'ho. zahajuje dobu no· vou. Brzo v8ak dostal Sl' \'(. spor s arcibiskupem Zbyi1kf'm, dotud sympatisujícím Sl' stranou reformní. proto. že ve· h'jnl' hújil n{'ktl'r~'l'h Olhnítnut~'ch vl't ze spisu Wikleffo· v~·ch. \' klatbu papáskou dán proto. že r. 1412 horlil proti prodeji odpustku. lďch~'lil Sf' pal{ na radu královu z Prahy na hrad Kozí. kde k(1í~al zástupum \"Cnk()\'sk~'m stále vznlstajícím, pozd •. ·ji do r'stí Sezimova. posléze po tř-etím odchodu z Prahy na hrad Krakovcc_ Odtud vypra\'il :-:e r. 1414 na církevní snl'm do Kost nicl'. k nl'muž zarul'en mu bez' pei'n~-m lish'm císai'l' Zikmun,ia voln~' pi'íjezd i nánat. ale \' Kostnici brzo un;znl'n. po nl'kolikerém v~'slcchu prohlá· šen za kaeíi'c a upálen dlw 6. čern'nce 1415. Hus svou {'inností literární znamená v literatuře české novou dobu. Již jako kazatel uží\'al mluvy lidu pražského. již pak i w sv~'ch spisech pO\'znesl na nov~' jazyk spisO\'T1~·. Zjednodušil takl' pl'avopis i·l~sk~'. Abecl'da latin"ká na ozn. 1. j. {'('SK(' hlú"ky. jichž lati!la nemi'la. \·yjadřo· \'aly St' spojl'ním ni'kolika pisnlPn latinsk~'ch (á aa. č ehz. pozd. ez. š ss a sz atd.). Tepr\'e před samou činností HusO\'ou \'zniklo ni-kolik pokusu. z!laménk\' nad písmena kladl'n~'mi oznai'O\-ati hlásky od latinsk~'c'h odchylné. Pokusy ty HllS u\'t'dl \' soustanl. pravopis to diakritick~', tím. že učil nad píSml'n~l. znai'íci samohlásky 40 :Iouhé, klásti čárky, nad písmena pak, jimiž se měly vyldřovati souhlásky od latinských odlišné (také tvrdé I). "lásti tečku, Jinak všecky hlásky (mimo ch) psáti se měly pouze jediným písmenem (lat. spis Dc ortllOgraphia 1Johcmim vznikl kolem r. 1410, ale autorství Husovo není tu nepochybné), Pravopis diakritický se nerozšířil rázem a také nový spisovný jazyk nepronikl obecně; opravdu se to zdařilo vykonavatelům odkazu jeho literárniho. Česk)'m bratřím. Spisy Husovy svou střízlivostíiazykovou značně se liší od děl předchůdců. Obrazných rčení mají nemnoho, neboť Hus není duchem básnick)"m. zato se všude projevuje jGho povolání i nadání řečnické, Po obsahové i myšlenkové stránce nepřinášejí jeho spisy mnoho nového. Starších česk~'Ch reformátorů nestudoval podrobn('ji. takže o jejich hlubším vlivu na jeho spisy mluviti nelze. Kromě Wikleffa, vúči němuž však nejednou zastává stanovisko konservativní, osvojil si tradiční odkaz patristiky i scholastiky a dovolával se ho jako své autority: i tam, kde souhlasil se s\'~'mi vzory a předlohami, dovedl zachovati kritické stanovisko. Drin' než ve spisech česk~'ch formuloval své názory v dílech latinsk}'ch, rovněž silně závii"l}'ch na předlohách cizích, Hlamím bohoslovn}'m dílem Husovy mladosti jest Super Cjuattuor Scnfcnfial"unl (U09), soustavn\' výklad scholastické nauky dogmatické. ~fezi pozdějšími díly latinsk~'mi vyniká rozměrné dílo wikleffovské o církvi Dc c"desin (1-113). Činnost českou zahajuje před r. 1407 drobn~'m tradičnč scholastick~'m traktátem Výklad Wl [Jinmin •. y Sulon/únot'Y, ale v~'znamnéjší české práce vznikaly až po r. HlO. Z nich jsou nejdůležitější: Proni.:rk fří[Jrtlmrlllní ::; t"Íry, ltí.~klJ a nadéjc (1-112); Dr'erka aneb a p{)~nállí d8ty pravé k spasnlí (H12). nábožensko-v}'chom~' traktát, určen~' posluchačkám v kapli Betlémské: l',lí1;[wl l'ir ry, (/('8utera 1Jažic110 přik<í::unic (I ]J<Í/(řc (1-1121. hla\'ní wikleffúvské dílo Huso\'Y dogmatiky: Knic::ky o sl'utokll]Jutd (U13). ohniv~· projev církevní kritiky a reformního úsili: P08tilla unci) r'IIOŽCl1íc Sl', aCl1í I1cdNl1íf"1! (H13), nchol kazatelského umění Husova. mezi jeho spisy nejpopulárněj::5í: Jádro /linIÍ J.Jcsfa IlskOw (] 4}·1) rázu katechi!-;mového a polemické Knižky pruti kl/hi kl/chmi . .,t rúl'i (14 11), 41 Do kaple Betlémské Hus zavedl český zpěv a složil několik písní (~eských (na př. Jezu Kriste, štčdrý knčže přepracovúním starší písně k Božímu tělu a NaufJtčv 11M, Krist(, ž!Íd1Í1'Í ze starší veršované modlitby a .1.), což dalo podnl't k (~eskému zpěvu husitskému, jenž byl pak ve stol. XV. a XVI. tak významný. Listy Husovy jsou rázu přátelského a obranného, ale zasahují i do veřejn~'ch otázek politick~'ch: nejvS'znamnější z nich jsou dopisy z Kostnice posílané: durazem kladeným na odpovědnost mravní byly pro národ drahým odkazem, když se ukázalo, že Hus, muž bezúhonn~·. za své přesvědčení vytrpěl smrt. Psány byly obráncum a ochráncům v Kostnici, Janovi z Chlumu a Václavovi z Dubé. MlUV('í náboženské strany reformní, ktei'í dílem ještě spolupracovali s Husem, dílem vypracovali myšlenkové základy dalšího hnutí, dílem však se odvrátili od krajností proticírkevní revoluce, působili stejně horlivě perem jako s katedry a kazatelny; slovesné v~Taznosti. jež u Husa a pak u Chelčického byla podmíněna mohutnou lidovostí. ne· dosáhl žádný z nich. Proto nemají v dějinách literárních ani zdaleka toho místa. jaké jim náleží v rozvoji nábo· ženském, NástuPCl' Husuv \' kapli Betlémské. ~1. ·Jakoubl'k Zl' Stříbra (: 1-129). jeho druh v boji za wikleffství i proti odpustkum. dal českému husitství symbol kalicha. poradiv za dodatečného souhlasu Husova přijimúní pod obojí zpúsobou. Vycházel v lecčems z nauk Mati"je z Janova a postoupil nad Husa; ke konci života i on se zhrozil následku a dusledkú táborské revoluce. Zpn-u psal včtšinou latinsky a sestavil několik postil; z česk~'ch jeho spiSl! jsou nejv)" znamnčjší l'úklmi llet zjel'Cl/ic Sl', Jana (1-120--1422) a postila EpiMol.'l I/cdi'lní, U?; ní'.-1od přťs ('r1ý rok (1-1221428), u níž však autorství Jakoubkovo jest sporné. 1'1 .• Jan Hokwana. žák a svěž'ent'c Jakoubka ze Stříbra. volen~' arcibiskup pražsk~' (1397-1-171). proslul hlamě jako ře{;ník na církt'mím sni'mu basilejském. vynika,k netoliko plamennou v~'mlu\'llOstí. ale také značnou uřeností theologickou. Drahně let ztrávil \'c vyhnanství mimo Prahu a \Tátil se teprve. když JiH z Pl"il'brad opantwal hla\'ní město. Jako farái' \' T~'ně a spráne C'Írk'.'e p,)d obojí mí\'ul na kázáních množst\'í posluchaču. \'~'znamné jsou oba jeho hlavní spisy: l'Jik/od //0 cťangť lilWI St'. Jana (asi z r. 1-153). kde ui:'eně a věrně líčí společenské poměry své doby, 42 a především Postila na neděli a svátky z kázání r. 14561457, kterou možno považovati za vrchol řečnického umění své doby jak pro živou názornost, tak pro lidové podání. V posledních letech života vystupoval proti Bratřím, ač pn-ní přívrženci této náboženské společnosti vznikli z po~lll('hačů jeho. Největší myslitelskou osobností a zároveň i nejoriginálnpjšÍm spisovatelem českým věku XV. byl Petr Chelčický (žil asi 1390-1460), zeman, jenž má jméno podle vsi u Vodňan, ve které trávil v klidu věk mužný a stáři. Opravn)' směr v církvi poznal v mládí na kázáních Husových v kapli Betlémské a v letech následujících; teprve odpor proti násilnému zakročení ve věcech víry a vítězná bitva u Vyšehradu r. 1120 vyhnaly ho z Prahy, aby v ústraní \'esnickém uvažovalo reformách v křesťanstvi. Vzorem církve byl mu stav její v době apoštolské, jednotlivec pak povinen jest žíti podle zákona božího. Proto třeba zavrho\'ati světský majetek a nepříkladný život kněžstva tehdej~ího, odmítati násilí v církvi a násilnQu obranu ve věcech \'íry (také války husitské) ; členové církve podTe slov Kristových mají býti vespolek bratřími a sestrami. Takto se nám jeví Chelčický mnohem bližší názorům táborským než kališnick)'m a u táboritů těší se též vážnosti, ač se již v prvních spiscích i ve svých čeln)"ch dílech ostře postavil proti praksi táborské. V nauce theologické Chelčick)' všude je závislý na předchůdcích, zvláště na Husovi, ale i na Stítném, Matěji z Janova, nauce valdenské a hlavně na Wikleffovi. Ve vývodech postupuje ještě dále, ponechávaje si všude samostatný soud o naukách a provádění jich. Věení jeho dalo podnět k založení Jednoty bratrské. Chelčický latinsky neuměl, nemohl se tedy v mládí vzdělávati na universitě. Bibli a spisovatele církevní znal jen z překladu a ze zpráv, které mu o nich podávali mistři z Prahy známí. Proto i sloh spisů jeho je původní a nehledan)'. Je to sloh selského lidu, přiměřen)' demokratické době husitské. Působí naň mocně slovo biblické, živá výmluvnost kazatelů, mnohem méně theologické rozpravy učenců. Přední spisy Chelčického jsou: Postila čili Kniha 1Jýldad!loV sjJasitcdlných na členie nedčhlie celého roku, (psána asi od roku 1434, dokonč. roku 14-U) a Sir( 1,icry pravé (mezi 1. ]4-10-43). Postila náleží mezi nejpřednější zjevy české reformace sV)"llli dusledn)'mi v}'klady zákona božího. 43 pHmosti a jaurností slohu. Ricť dcl'Y je zákon Kristův. jímž Sl' lidl' poučují a tak vytahují z hlubokosti hříchů. Pokud \' ní bvli včřící ve všem sobě rovni, trvala v stavu náležitl'lll, al~ když dostaly se do ní roty, počala se trhati. I\: tl'm rotám náleží šlechta. žijící v)'hradně z práce jin~'ch lidí. a ml'sta obchodem se živíd; proto prav~' křesťan ani sprá vy \'eř-l'jnl' ani obchodu se neúčastní. Spis dělí se ve UVl' ('ást i. V J. Chell~ický vykládá v~'znam poddanosti vrchnostpm s\'l'tsk~'m a její příčiny. že totiž smír církve se státplll po Konstantinovi přivodil nerovnost mezi křesťany. \' p II. l'ásti jedná se jednotlivě o rotách, které vnikly v síť VÍry pravé; kromč šlechty a mčst k nim náleží mniši, faráh, misti'i kol('jní a j. Z menšíeh spisú Chelčického náleží do ranl~ doby traktáty: O boji dltc1lOl'IlÍm (1421). O drhTi .•.• nlt(~. () f(ujínll lidll řl'('" z niehž první úvaha jest dl1ležitá jako v~Th()disko bohoslovné argumentace Chell-ického, třl'tí jako bsná formulace nauky o za\Tžitelnosti krvavého bll.k o Úlkon Boží. Palc se Chell'ick~' zab~\'al mnoho polemikou; \' I. 30, vznikají jl'ho Rcplika profi .lIiJ:1I1á,~i Biskltp(,()l'i i Rlplika profi Ro1:.IIf'allOl·i. Hla\'l1í díla Chelčického jsoll ph'ložpna do nl'ml'" a rušl'.: rus. ph'kl. Anněnkln'ú\' 1893 \'zbudil pozornost L. N. Tolstého. \'šecka vyznání. kž novl' " ('('ehách vznikla, domlávala se bilJl/' jako ('istl'l;o a prav(>ho zákona božího a vkládala ('dl' Pislllo S\'. \' pi'pklac1t'('h a b,'z k(,m('ntáhl do rukou laikú, Proto také l'l'sk~' "i'l'klall PíS('Hl. dokončen~' \' Čá5tpl'h na sklonku stol. XI\· .. lI\';ídl'n pi'i\Tž('nci Husov)'ll1i \' pn-ní ,kdnotnou recensi. sn)\'ná vajíd starší pi'ekladv pod:t:> pohdku \' latinskL; \'ulgatč :l pOlwchá\'ající chyby i hrubl' latini~my 'Hlvnl!nkh ph'kladate!II, ~rim() to oJ doby tl'to za pul stoll'tí roz;'íi'ila se pn'ní r('cense hojn)'mi opisy. z nichž nl'l\h'rl' vynikají nl'tolil,:o nádhern~'m písmem, ale i um(,ll'l'k<;;li dl'()bn()malb:uni, Pn lli/Jli Dní~([(lilsl:é lLesKlWel'kl" n1l'zi I. HOO-l110, r, 1915 shoi'elé \' belgické Luvani), ~l'Í'az('n~' .k;';tt" zcda nH'chanicky, je"t jmeno\'ati přede\';:ím UIUII/("j'j,'ku-th l)(lilsko/l ISlanltovskoul. jež vznikla \' I. l,Um-lIlll a t.lki·ka vybojo\'ala prá\'o na bytí české bible, dále d\'()j,lílnou O/ollllÍcko/l (dokonl'. H171. ElIlOll:;skoll (psanou pí~mem hlahol~k)'rn. clokonč. r. 14161, PÚvodce první tl'to rc'cense, předhuso\'ské-. nemáme. Xová. dokonalejší rcviSl' pi'ekladu di'ívC' poi'ízell)'ch. odstraňující hla\'nl~ archai:::my již nesrozumitelnl', pro\'edena teprve za krále Jíi'í!lO. Tcnto tcxt jednotně upLlven~' podá\'ají jednak · lIkopisné bible z první polovice XV. stol. jako Boskovská, Táborská a o něco později Safhallská, jednak první bible tištěné, Pražská (z r. 1488), Kutnohorská (z r. 1489) a Bcnátská (z r. 1506). Český zpčv lidový do chrámů zaváděl Hus. Brzo po smrti jeho český zpěv se stal podstatnou Gástí obřadů, jako táborská mše byla vůbec česká. Současně zaniká na naší pudě duchovní píseň latinská skoro úplně. Předmětem písní věroučných i liturgických bylo přijímání těla Božího, uctívání Matky Boží Marie, ze slavností výročních především hod Boží vánoční a velikonoční. Písně husitské literárně nevyznačují se ani vzletem, ani názorností, ani originalitou: jsou zprvu překladem z latiny, zachovávají středověkou formu strofickou; namnoze třídílnou, později se odpoutávají od tradice a podrobují principu hudebnímu. Z nich vedle písní, skládaných pro hromady »na horách«, osobité jsou písně válečné, z nichž nejslavnější jest mohutná a strašná píseň z nejbližšího okolí Zižkova Ktož jsú boží bojovníci. Brzy po svém vzniku byla zapsána do kancionálu Jistcbnid.:ého, který pochází z počátku let 20. XV. sto!. a obsahuje i jiné české písně. Spojuje náboženské zanícení s přísnou kázní vojenskou. Z p ě v Y h i s t o r i c k é z té doby vztahují se k v)'znamn~'m vítězst\'Ím českým; patrno je z nich veliké nadšení národní. r Zpčv o bitvě před Ostím 06. června 1426) a Písci, o zajetí Zikmunda Kor.llbuta t: Praz(' 07. dubna 1427) 1. Neobyč(jně bohaté jest časové v ~ r š o v á n í s a t i r i c k é. V něm promlouvá k nám duch doby s cel)'m napětím náboženské revoluce a náboženské války. Formy myšlení i sloh skladeb jsou leckdy vyváženy z hlubin slovesnosti středověké, ale při nadvládě obsahu nad formou rozbíjejí starší vázanost a spokojují se někdy i verši bez pevného rozměru. Náplň jest zcela plodem XV. věku v Cechách a možno ji označiti jako veršovanou paralelu k bohoslovnému. jmeno\'itě polemickému písemnictví doby Jakoubkovy, Rokycanovy i Chelčického. Je~t to úplné zprozaisování básnictví, s čímž souvisí skoro naprosté potlačení živlu metaforického, který stejně jako alegoričnost se příčil racionalismu a utilitářství doby. Nejprve se oZ\'ala satira se strany katolické. Drobnějšího rozsahu je Písál o l'iklcfici; rozměrnější a závažnější jsou 1. zv. žaloby 11(1 husity, a to: l·.~ir}l1Ii poslúchajtc.', SlyMc Č(('hon" a Sl.llM( 6ú, II ni. staří 45 i t'Y dNi, \'('smčs z l. 1419 a 1420. Z husito tábora pocházejí tři skladby naplněné vlastenectvím dalimilovským, starostí o (~('sk~' stát. ale již i uvědoměním měšťanským. Jsou asi dílem jednoho a téhož autora, za něhož byl někdy pokládán Va vi'inec z Březové. a poutají i obratností výrazovou; kladclTIl' je k r. H20. Jsou to politické letáky ve formě veršov(': 2a/o/)(l koruny české, Porok české koruny a nejzdařilejší HúdlÍní Prahy s Kutno/l Horou, památné jako sousta má obrana praxe táborské. K nim se druží i Ro::mlolll'IÍ/lí NOI'N\(( se smrtí, v němž obratně použito oblíbenl'ho I'scha tologického motivu sU-edověkého k propa~aci zásad husitských. Těmto skladbám se dostalo odpovědi se strany katolické, a to jmenovitč v disputaci l'ádav, Havel a T(Í l)()r , (-ílí rozmlouvání o ČCdHích r. 1121, v němž osvícen)' a vzdNaný bohoslovec kritisuje s pov)'šeného stanovíska program i postup jak Pražanú, tak táboru, Sti'edověký původ i ráz proniká v obou rozsáhl)'ch alegorÍl'k~'ch básních tenden(~ních. v "Radě všelik)'ch zvířatho z Cimhurka Hádání Pnmll/ a Lži o klli::ské ::boži a panorání jkh, kterou skladatel ~;ěnoval králi Jiřímu r, 1467. Spisovatel, sla\'l1)' pán a hejtman mora\'sk)' (1·137H9·l), jehož hlavní v)'znam tkví v oboru právnickém, hájí tu pérem vládu Jirího z Poděbrad. Pra\'da je zarmoucena. že Lež \'ládne nad s\'ětem. a podává Bohu žalobu na Lež, dožadujíc se pohnání jejího na neb<,sk)' soud. Buh obsílá je do Antiochi<' a za předsedu soudu stanoví Ducha sv, Soudci jsou apoštolové a proroci. kancléřem Jan E\', Vjezd Lži a pomocnic jeiích do Antiochie náleží k nejskvělejším ~ástem celé skladby. roměž jako řeči soudní. \'(-dené s jedné i druhé strany. Lež marně se hájí proti žalobě, Pravda vítězí nad ní přesv('dči\')'mi \')'klady II zřízení a určení světa; Lež i s pru\'odkyněmi ustanovuje se k \'ěčnému zahynutí. Podobnost skladby s pekeln)mi román~: ,Belialem~ a »Solfernenh jest patrna, v podrobnostech předvádí se jed- 46 nání na zemském soudě moravském. Jako Chelčický, tvrdí též pan Ctibor, že příčinou poklesnutí církve je zkáza mravů v stavu duchovním, proto souhlasí s požadavkem krále Jiřího, aby kněžstvo nemělo statků pozemských a vedlo vzorný život. Mravoličná stránka té skladby, jakož i mluva, oživená lidovými průpovědmi a příslovími, bajkami a figurami řečnickými, dodává celku rázu biblického, ale celá koncepce ulpěla na středověkém alegorickém pojetí a forma na schematickém útvaru disputačním. Po válkách husitských města skoro vesměs nabyla česského rázu, česká jest správa jejich i správa zemská, soudy, válečnictví: sousedé s Čechy jednají jen česky. Tyto prospěchy národní nemohou však zastíniti sociálních neúspěchů husitské revoluce ani kulturních ztrát, které přinesl výbuch radikalismu táborského. Utužila se poroba lidu selského, majetek nemovitý z hojných rodin vladyckých a svobodnických přešel na nečetné rodiny panské, země popleněná ukazovala úpadek v polním hospodářství, pokles živností a obchodu v městech a ztráty styku s cizinou. Kulturně se svým odpadem od katolické pospolitosti Češi, považovaní za kacíře, vyloučili z jednoty evropské. Ve válkách husitských vzaly za své ve'lle nesčísln)'ch pokladů gotického umění výtvarného také hojné památky slovesné a tím tradiční souvislost s písemnictvím staročeským přetržena. V písemnictví neležela ladem jenom skutečná poesie, ale i práce nauková: tu rozhodovaly skoro výhradně ohledy praktické. Tak o válečnictví českém, které vítězstvími nad voji křižáků vzbudilo pozornost celé Evropy, se podá\'á slovesný výklad. Jan Zižka vydal r. 1423 Rád vojenský bratrstva menMho Tábora, usilující především, aby byly v jediné těleso válečné slity všechny prvky, které pod praporem jeho se sbíhaly. Je tu pozoruhodna důvěra v Boha a upřímná zbožnost vedle fanatismu, s nímž se hlásá vyhlazení odpůrců. Ke konci sto!. XV. vynikající válečník český, l"áclav VJčt>k z Ó>no\'a, podal asi r. 1490 králi Vladislavo\'i II. Poučeni, kterak se mrtji šikOl)(lti jízdní, pěší i t'OZY" tu vyložil prakticky celou tehdejší soustavu válčení s vojsky různ)'ch druhů. Věd y pří rod n í, pokud o nich tehdy mluviti lze. pěstovaly se na universitě i v literatuře latinsky. Ve sto!. XV. již několik vynikajících Čechů se jimi obíralo, na př. Kři.~fan z Prachatic, farář u sv. Michala v Praze (: 1439', bohoslovec, matematik, hvězdář, botanik, lékař. Ten složil 47 IJl~I\flř8k(~ k/lichy pro potřebu v tehdejších hoiných válkál'h úplnt':· ('e:,;ky. Praktickým ú{~elúm sloužily české překlady Ralllla/O INwi'ství arabf'kého lék::tře Rhasesa a G. Sali('ettiho. Krajiny kolem země české ve válkách husitsk~'ch předkon:' naši poznali zevrubně, ale také země vzdálenější toužili seznati: umožnily jim to cesty diplomatické a pouti ná· božell"ké, Vúda\' Koranda ml. vypsal Posc1stuie krále JihC/1O do Říma k papeži r. 11,62 o uznání kompaktát, Pouhé zúpi:-:ky t-inil panoŠ(' Jaroslavo cestě pana Albrechta Kostky z ]>ostupie a jeho družiny ke králi francouzskému Ludvíkovi XI. r. 1464. Očelem bylo zí:,;kati přízeň západních dvoru krúl()vsk~'ch Jii'ímu z Poděbrad a jeho záměrům o :,;pole{'nl'm boji proti Turkúm. R. 1-165 se vydal do zemí zúpadních pan Lev z Rožmitála. bratr králové Johanny. Jeli pi'es Nt':'meeko. Nizozemí. Anglii. Francii do Španěl a Portugalska. nátili se jižní J?rancií a zeměmi alpsk~'mi. Čes~l'mu jmi'nu hledNi zjednat slávy nákladn~'m vystupováním a dvorn~'m chováním. odvahou a udatenstvím v zápasl'eh, Popis dvouleté Cl'sty podal rytíř t "áclav) ~aŠ4'k z Bířkova. jehož vylíčl'ní vyniká zajíma\'Ostí pozoro\·ání. Nl'mal~' byl zájem o místa. na nichž Kristus žil. proto i z ( ..... {'ch stále bylo dosti poutníkú do Svaté země. z nichž nt':'ktei'í takl' sVL' putovúní popsali. T:lk r. H91 \'ydal se na v~'e1Hld s jin~'mi {'leny Jednoty bratrské (mezi nimi byl též br. Lukáš) ~Iartin Kabátník. obchodník litomvšlsk". Šli tam hkdat eÍrkl'\', která pr~' nt':'kde \' horách udrio\'aia prvotní rúz cÍl'kw }\:ristovv. abv na ní Brati'i získali vhodn," vzor. Dostali se spole{'nl: až clo Cahhradu. kde se teprve ~ozešli. Kabátník vvdal se dále až do Jerusaléma. ba dogel až do Egypta. kdl: I11l'Sto Kairo popisuje nejzenubněji. Jinak všímal si ov;;{'m z\'láštl' toho. co jej jako praktického obchodníka zajímalo. \'ráti\' se \' listopadu r. 1492. diktoval své zkušeno,-;ti bakaláh Adamovi. z jehož zápisu vyd. tiskem r.1:>39. R. 1-193 Sl' vydal do Pakstiny Jan 1Ia. •.• ištt'jnský z Lobko,'Í(' (1·150~1:>1'j), bratr humanisty Bohuslava. Cestou činil si dmní zápi>,ky. z nichž v I. 1505-1509 vypsal svou cestu (PI/flll'úlli I. P. rYl3 k llO~illll/ llrobl/ t'ykOIlU1lé). Cestoval z Benákk pi'es Rhodos a Kypr. Na místech posvátn~'Ch konal i mN·l'ni. Horliv~'m katolíkem ukazuje se na mnoh~'Ch stránkách tohoto díla. O rozšafnosti Jana z Lobko\'ic také svědčí pedagogick~' spis z r. 1504 ZprfÍt·u II mwi'olí sY"U Jaroslavovi o tom, co činiti a čeho IIcc1wti, kde synovi svému dává pokyny o správě domu a rodiny, jakož i o udržování rodinného majetku. Od ě j i n y své doby Čechové nemnoho se starali. zaznamenávání událostí bylo spíše náhodné. Pro literární povahu husitského věku jest příznačno, že se v rýmovaných svých kronikách stále přidržuje tradice dalimilovské. Sem hledí zlomky Rýmované kroniky české z r. H19 a H20, za jejíhož autora bývá považován l1ovoměstský písař Prokn() (1390-1482), jenž napsal Novou kroniku a nauku o skládání listů a listin, první českou ars dictandi. Vedle Vavřince z Březové byla to zvláště vynikající osobnost mezi českými historiky doby husitské. Prozaická vypsání událostí této doby se dějí neumělým způsobem dílem latinsky, dílem česky. Jsou většinou anonymní. nestarají se vůbec o širší pojetí látky. Zprávy kronik místních Fr. Palacký vybral, chronologicky sestavil (od smrti Karla IV. r. ]378 po ]5271 a zahrnul společn)'m názvem »Staří letopisové čeští" (vyd. r. ]8291. Takto též dějepisectví české podává svědectví o opoždění· našeho života duchového, když se pro vylíčení velkých historických událostí naprosto nedostává jen poněkud sourodých prostředků slovesných, a to v době. kdy v Evropě za vlivu humanistického historiografie po stránce kritické i umělecké nebývale rozkvétala. Tím si vysvětlujeme. proč se v Čechách takové pozornosti těšila kronika mistra nového podání historického, Ene,lše Sylvia. který české věci poznal nejprve jako sekretář na koncilu basilejském, pak v kanceláři papežské i císařské. Svou kroniku českou, Histona Bohcmka, napsal Eneáš S)'hius Piccolnmini, posléze papež Pius II. (1405-14641, jako kardinál r. 1458 (od příchodu Čechova do země po smrt Ladisla va Pohrobka 1457). Kroniku. v jednotlivostech chvatnou a chybnou a v celkovém pojetí příkře proti husitskou, zdobí elegance podání a siln)' smysl pro charakteristiku: mnoh}'m dějům a zvláště postavám. na př. i Zižkovi, dal teprve Eneáš Sylvius podobu v)'raznou: kronika záhy našla české překladatele a vydavatele. Pro dobu husitskou a kralování Jiřího je dosti jin~'ch pramenů historických. Jsou to listillY česk~'ch králů a pánů a hojně zachované listy, z nichž mnohé nebyly určeny veřejnosti a v}'1Illuvně svědčí o vlastenectví pisatelů 49 a jejich I)('l~livosti o blaho veřejné. Ježto však listy jsou namnoze dilem kanceláří a jejich úředníků, třeba jen opatrně z dopisu U:iuzovati na osobnosti podepsaných pisatelů. To platí též o listech Zižkových. Z pánu politicky činn~'('h jako horlivé korespondenty jest uvésti kancléře Prokopa h Rabiitejna, Ctibora z Cimburka, nejvyššího purkrabiho Zdl'úl,a Lva z Rožmitála, zvláště pak nejvyššího hofmistra pana Viléma z Pernštejna, jehož listy znamenají nehol ('eské panské korespondence, od dob Palackého (UHO) shl'lluté v "Archivu Českém«. Přičinčním tčch mužů také jazyk (~eský zaveden v zápisy des k zemsk)'ch, nejprv ve Slezsku r. 1426, pak na Moravě k návrhu Ctibora z Cimburka r. 1480, v Čechách přičiněním Alše z Riesenburku r.1'195. Ctibor Tovačovský z Cimburka sepsal K /lili u ToeačovsJ:ou lI('boli PamN obyčej/t, řúdú, ZPl/klusti starodát'lIích fl ří:::(,lIí prtÍl'a v markrabstd Moravském (seps. meziI.14811490). Kniha jest dvojdílná, díl první jest věnován státnímu právu moravskému, díl druhý řízení soudnímu, deskám zemsk)'m a někter)'m partiím práva soukromého. Jazyk ve spise je prostý a jadrný. Nového rázu písemnictví české nab)'vá koncem stol. XV. Po uklidnění myslí náčelnictví v literatuře přejímá h u m an i s m u s. jenž k nám počínal pronikati již za Karla IV .. ale jehož postup byl husitstvím na dlouho zaražen. Ve své podstatě jest humanismus uřen~'m křídlem hnutí renesančního. které usilovalo obroditi člověka a rozdti jeho celou osobnost za pomoci obnovené kultury klasick)"ch národů, Reků a Rímanů. Proti církevnímu spoléhání na zjevení opíralo se o poznání čistě rozumové a důvěřovalo i smyslové stránce bytosti lidské, osvobozovalo individualitu i s jejími právy celistvého rozvoje. Vycházelo z Halil' a zabíralo filosofii, politiku, umění a zvláště i básnictví: humanismem však rozumíme hlavně filologické a historické odvětví hnutí, působící také na rozvoj řečnictví i literatury za studia a nápodoby děl starověk)"ch spisovatelů. Ran)' humanismus vlašský má však také ráz národně politický. Nejlepším mužům italským zželelo se v XIII. a XIV. stol. politického úpadku vlasti, národa v staro\'ěku tak vynikající-' ho, a proto obrození starořímské kultury \'e vědách. v uměni i v literatuře považováno bylo za vzkříšení slamé minulosti národní. To však znamenalo kritick)" a často i polemick}' odvrat od hodnot středověku. Obsahově zavrhována 50 scholastika a do čela myšlení postaven proti Aristotelovi a aristotelikům Platon. Formálně odmítnuta barbarská latina, místo ní nastolena čistá latinita ciceronská a zároveň probuzen smysl pro slohovou osobitost jednotlivých autorů. Jazyk, jehož užíváno, se řídil zásadou zdobnosti a výmluvnosti a nejednou upadal do nové bombastičnosti, nahrazující vytouženou eleganci. Individualismus huma.nistický vedl jednak k nadnesení aristokratičnosti, jednak k ješitnému přeceňování osobnosti básníkovy i jeho přátel a příznivců; touha po nesmrtelnosti a slávě opájela nejen duchy geniální, ale i jejich nohsledy, ničím neoprávněné k těmto nárokům. Nově inspiroval humanismus básnictví ke kultu přírody, oduševnělé samoty, samotářského smutku, jindy pak k pocitu životní radosti a hrdosti z osobnosti lidské; myšlenkově učil hlubšímu pojetí pravého lidství a nenesl tedy své jméno nadarmo. Mezi muži o humanismus usilujícími na předním místě jsou ti, kteří také literaturu domácí nejvíce povznesli. Předchůdcem jest již Dante svým politickým úsilím i svými učenými spisy latinskými, kdežto jeho čelné dílo, Božská komedie, vyvrcholuje středověk jak v jeho scholastickém vědění, tak v jeho mystickém zanícení o Bohu. Vědoměji o humanismus usiluje Francesco Petrarca, korunovaný básník a virtuos vlašského sonetu. Vedle něho původce umělé beletrie vlašské, Giovanni Boccacio, počal se již pokoušeti také o uvedení studia řečtiny do ltalie, zvláště Homéra. Snahy ty v počátcích svých dostaly se i do Čech, neboť Petrarca sám vydal se i do Prahy r. 1356, aby politické myšlence své získal císaře Karla IV. Neměly však významných úspěchů, neboť styky Čech s ltalií přerušeny byly na dlouhou dobu válkami husitskými. Větší důležitosti humanismus nabyl teprve koncem stol. XV., když v Čechách nastalo delší uklidnění, takže čeští žáci katoličtí opět počali studovati na universitách vlašských a snahy o poznání starověkých spisovatelů přinášeli také do vlasti. Mezi první náležel Jan mIad.~ z Rabštejna (-;- 1473), probošt vyšehradský a diplomat ve služoách krále Jiřího, jenž v Bononii vedle práv všímal si též hnutí humanistickéhoO ušlechtilém Janově smýšlení humanistickém, slouče· ném s láskou k vlasti i národu, svědčí slavný petrarcovský Dialogll8 sive di8putatio baronum Bohemorum de bello contra regem Geol'gillm de Poděb1"(u[ (1469), rozhovor čtyř 51 o;.;ob o náboženskopolitických poměrech za krále Jiřího, namíř'en~' v duchu loyality proti občanské válce, Do lidu se humanismus nedostal, zustávaje pouze svátečním studiem několika duchů vynikajících, Byli to především katolíci, žijící ve spojení s okolními zeměmi, Německem. Uhrami a hlavně s ltalií, kde většina našich humanistu. zvl. v Bologni a Padově, konala svá studia. Mezi nimi IwjVl,tší slávy dosáhl Bohusla\' 1Ia..'iištejnský z Lobko\ic (1-161-1510), probošt vyšehradský a na čas také dvořan krále Vladislava lL, proslulý cestovatel po zemích antick~'ch i dějištích biblických a sběratel rukopisů děl starokla;.;ick~·ch. řeck)'ch i římsk~·ch. Spisy jeho, Opllscllla (1509) a Farragi/les, jsou povahy trojí: básně, filosofická próza a listy. Básně obsahují ódy, elegie. epigramy. veršovaná poslání i satiry; z těchto žaloba na mravy Čechů Ad Sa/ldllUl Vcnres/allm satira, ill qua mores proreru11! ct popllla rillm patriat' Sllae rcprchcndit (1489) došla proslulosti.A(~ Bohuslav Hasištejnský značně napodobil římské básníky, zvl. Horatia, Vergilia a elegiky, nacházíme v jeho veršování kus prožitku a patrnou osobnost básnickou. Filosofická jeho próza vykazuje traktáty Dc misc,;a hll11!Ulla (1495), Dc al'aritia (149;-1499), Dc fclicitatc: vedle Petrarcy a písemnictví patricistického působil na ni Cicero, Juvenalis a z druhé ruky Platon, Z jiné prózy Bohuslavovy má dokumentární cenu úvaha v listové formě De situ Praga(' ct j/lco/enti/lUl moribll8 (1489), Hojné listy přátelům jsou slohově vybroušeny, nasyceny velkou učeností: byly zřejmě určovány veřejnosti vůbec; politické listy králi Vladislavu a Petru z Rožmberka. oba z 1', 149;, jsou traktáty humanistického vlastence a obzíravého státníka, jenž však zustával hluch)' k potřebám národního jazyka a nenapsal po česku pranic. K družině humanistů kolem Bohusla\'a Hasištejnského náleů'li: Jan ŠIN'hta ze Všehrd (1466-1525), který si dopiso\'al s Erasmem Rotterdamsk\'m; Raťt"k Doubra\'Ski z Doubravy (.;. 1548). autor latinské stylistiky a prozaickéh~ zpracování divčí války; a doktor AUJ:U.o;tin Olomouck)' (vl. jm. Kal'sť'nbrod 1461-1513), proslul~' i za hranicemi vlasti kritickou teorií básnictví. Vedle těchto mužů \'znikl ještě jin~' směr humanismu. Zastupují jej spisovatelé. kteří kromě latiny hleděli si také literatury domácí a vzdělali se doma. Písemnictví starořímské bylo jim pouhou látkuu vzdělávací. na níž se učili vy- 52 tříbenějšímu vkusu literárnímu. Mužové ti náleželi vesměs k náboženství pod obojí, tedy k většině národa. Záleželo jim více na povznesení jazyka i písemnictví domácího nežli straně římské, národu z pobytu v ltalii dosti odcizené. K mužům těmto na prvém místě náleží Viktorin Kornt'l ze- Všehrd (narozen mezi r. 1450-1460. zemřel 1520), Chrudiman, jenž záhy dostal se na universitu, r. 1138 vRtoupil do služeb při soudě zemském. Přídomku šlechtického dostalo se mu asi r. 1492. Následujicího roku byl mu svéi-en úřad místopísaře desk zemských, ale po několika letech ho zbaven. R. 1495 jal se skládati slavné dílo právnické, jež věnoval pán um Kostkům z Postu pic k laskavému posouzení. Popudem jejich znovu opravil svou knihu v I. 1502-· 1508 a věnoval ji králi Vladislavovi. Jméno dal jí v té úpravě: O právicch, o súdiech i o dskách zemč l:cské knihy devatery. Látka k tomu dílu čerpána je především z desk zemsk)'ch, ale práce jeho vyznačuje se neobyčejným na tu dobu rázem vědeckým a původností. První část díla obsahuje soudní řád zvl. u soudů zemsk)'ch, druhá soukromé právo hmotné i trestní. Práv staročesk)'ch je Všehrd vřelým ctitelem. jakkoli dobře zná i právo římské: všude ukazuje na spravedlnost ke všem lidem a ušlechtilost smýšlení. Ušlechtilý sloh díla jeho, v němž k jasnosti druží se pi-esnost a určitost výrazu, poukazuje k tomu. že Všehrd pochopil ducha starých klasiků. Universita hnutím humanistickým dlouho zustávala nedotčena. poněvadž neustávala b}'ti dějištěm sporu nábožensk)'ch. Teprve koncem století počali tu jednotlivci vykládati klasiky: počátkem stol. XVI. pak vysoké učení pražské mělo již nadšeného ctitele humanismu. mladistvého \"áť'Jan Píseckého (1483-1511), iiž v 25 letech děkana artistické fakulty, Důkazem jeho snah humanistických jest překlad bmkratovy řeči k DemOllikori. který provázel vřel)'lll přípisem Řehoři Hrubému o vzácnosti a vzdělanosti jazyka českého. Předčasně však zemřel morem v ltalii. kam doprovázel jako vychovatel Zikmunda z Jelení, syna nadšeného vyznavače víry pod obojí nf'hoře Hrubého z Jelení (t 1514). Jeho Napomcmdí Pmžanúm (1512), založené na Ciceronově :.Zákonu Maniliově". je ukázkou, jak národní humanismus český dovedl v),těžku studia antiky používati pro vlastenecké potřeby své doby. K těmto překladatelům se druží ještě Oldřich Velenský z llnicho\·a. bakalář a tiskař v Bělé, stoupenec Jednoty a muž sm)'šlení příkře proti- 53 papežského a proti kněžského. Prokázal to překlady z Lukiana, Marsilia Ficina, Erasma Rotterdamského, ale pak i z Luthera. Zák a chovanec V. Píseckého a syn Řehořův, Zikmund z Jt'It'llí (Gelenius, 1497-1554), znalostí literatury staroklasické náležel mezi přední humanisty své doby. Od roku 1523 bydlel v Basileji a při proslulé tiskárně Frobeniově pracoval jako redaktor a překladatel řeckých klasiků do latiny. Vydal také srovnávací slovník řečtiny, latiny, němčiny a češtiny (Lcxicon symphonum, 1537). Mnohem hloub než filosofický obsah humanismu zapustila u nás kořeny jeho náplň mravoučná; při tom se do rámce humanistického často vkrádaly prvky středověké. Tak středověká kompilace anglického filosofa Waltera Burleyc »De vita et moribus philosophorum et poctarum« ze stol. XIV. byla u nás třikráte, posléze Konáčem z Hodištkova, zpracována jako Zil'otové i mravná naučcnie mlldr('/(Ov přirozených ve volné a zkracující úpravě látky anekdotické a mravoučné. Samostatně nejprve latinsky, opíraje se o rozsáhlou četbu hlavně Petrarcy a o slušné vzdělání humanistické, sestavil kolem r. 1500 podobný spisek kališnický kněz Jan Q.>ška, posléze zámecký kněz v Pardubicích (.j- 1551) ; určil jej pro syny Viléma z Pernštejna a po létech zpracoval po česku a vydal několikráte tiskem jako Reči a naučení hlubokých mudrcuov, projevuje se při tom obratným stylistou i dobrým znalcem mateřského jazyka. Spíše do oblasti středověké se obrací veršovaná skladbička, podle jména souvisící s rodinou pernštejnskou, Llldl1tka :: PernMejlla Naučeni rodičům, utěšená to příručka dětské výchov~ s hlediska křesťanského pána českého, Vznikla kolem r, 1500, Sem se řadí zdařilá a názorná satira Zrcadlo mar1lotratných neboli Traktát o mlá. denci marnotratném, alegorie Ctnost, rytíř a moudrost a jmenovitě Jl!ájot~ý sen a Verše o milotmíku, Skládání o manžclstPi, O štčstí a .1 .• tvořící podstatn)' obsah t, zv. sborníku Neuberského, vzniklého kolem r, 1500. Ačkoliv leccos z tohoto rozmarného dialog-ického veršování d)'še renesanční radostí ze života a chutná humanistick\'m iro· nick)'m vtipem. přece běží o skladby podstatou středověké. blízké pozdním poměštěl)'m plodům německého minnesangu. Mnozí literární dějepisci, kteří vyt)'kali :.frh'olnostc těchto básní zdravě smysln}'ch. přisuzovali je, povzbuzeni upozorněním Lupáčov}'TT1. synu krále Jiřího. H}'Jlko\i z Poděbrad, vé\'odovi minsterberskému (1452-1492). 54 Též veliký vynález kulturní, k n i h t i s k, vstoupil na české půdě nejprve do služeb názorů a zájmů středověkých a jenom pozvolna nabízel své propagační umění také hnutí humanistickému a kultuře renesančnÍ. Asi patnáct let po mohučském vynálezu Guttenbergově přichází knihtiskařství 10 Čech, a to nejprve do Plzně, pak ještě před r. 1500 do Prahy a Kutné Hory. R. 1468 v Plzni vydán první tisk ['('ský, »Kronika trojanská«, r. 1475 vychází po prvé Nový zákon, r. 1488 první tištěná bible, t. zv. pražská, vedle toho žaltáře, pasionály, traktáty eucharistické a »Následování Krista Pána«, ale i lucidáře, traktáty o Sv. zemi, spisky prakticky lékařské a j. K humanistům počítati jest však již knih tiskaře Mikuláše Konáče z lIodištkova, jenž byl písařem hor viničných, posléze i místosudím dvorským (t 1546). Od r. 1507 měl v Praze tiskárnu a tu působil horlivě nejen jako impresor, ale i jako korektor, překladatel, upravovatel, Rpisovatel. Z jeho ruky vyšly mimo hojné spisy praktické, historické, náboženské v duchu kališním a satirické i překlady klasiků jako Lukiana, autorů humanistických jako Petrarcy, Eneáše Sylvia (přel. i jeho kroniku), Beroalda a zvláště knihy mravně poučné: nové zpracování Burleyových Zivofů a mravných naučení; Sv. Crhy biskupa (Quidenonského) Zrcadlo múdrosfi čili Čtverohranáč v rámci alegorických rad zvířat: latinské zpracování Bidpaje, Pravidw lidského živofa. Na konec života napsal (vyšla až posmrtně 1547) Ktlihu o hořekování a naříkání Spravedlnosti, kráŮJVny a paní všech ctností, která obcházejíc všecky stavy, rluťhovní i světské, všude cítí se zklamána, že jí nezb)'vá nežli hořekovati nad pokleslostí lidstva. Je to humanisticky rozvedená »píseň o Pravdě«, řízná v satiře, obratná v slovním v$Taze, humanistická ve zdobné učenosti: obraz všech staVŮ, zachvácených vadami a pošetilostí, ukazuje zdáli ke Komenského Labyrintu. Prvky humanistické pronikají vydatně i do beletristického písemnictví pololidového: pm,'id1.:y, šířené časně knihtiskem, vykazují vedle obsahu středověkého již v XV. stol. živly renesanční. Mnohá z látek jest zpracována velkými mistry renesanční prózy italské, ale čeští upra\'ovatelé nesáhli k těmto vybroušeným originálům, nýbrž buď ke zhrubujícím překladům německ)'lll nebo latinskému podání, jež slovesní umělci vlaští přetvořili. Při tom vzala za své nejen forma novelístická, nýbrž i svobodný duch reneRanč- 55 ní. Povídky ty Sl' otiskovaly od XV. do XVllr. věku a mocni zasúhly do vývoje lidové tradice. Jsou to příběhy o Va/tl'Ot"I II l\ ryse/di" (Griseldis), o B ry::cldč, kroniky o Pcritono'l'i i F!(Jri(Jl'i a B!ann,/!(Jřc, o krásné Magclol/č, o GCl/orejl II :lTe/II::il/(~ a ze starověkých látek kronika o Pl/famoťi a Thislw i o šlechetné LII(·;·ctii. Velice oblíbená byla látka z okruhu )'O['istce sv. Patrika«, Jiřík(Jro ddřl/í. Jiný okruh lidové literatury jest čist~'m v~t\'orem živlu mt'šťanského, a to jeho nižších vrstev: mravokárci a satirikové berou si na mušku obhroublost zpusobu i v)'razů samolibé a požival'né buržoasie. Jsou to pijanské řády a průpO\'t'di g-robiánské, jež II nás shrnuty jako Fral/tova !Ircíra, vypravování o lI1arko/tol'i a Xc1'Ím a cyklická Historie o Tyli RII!cl/spicg!ol'Í" jeho hrdina vnikl do lidov~'ch povídek, stejně jako kouzelník Fallst zdomácněl v prostonárodních hrách loutkov~'ch, Domácího puvodu a historických kořenu jest II ist (JI"ic obrat 1"11 J (lilii Palcřkol'Í, připínající se k postavě »moudrého blázna·, z družiny Jiřího krále, V této době nabý\'á významu knižní činnost Jt'dnoty bratrski', Nábožl'nská ta společnost \'znikla z horliv)'ch poslucha('U Rokvcanovvch, kteří chtěli vrátiti království boží na zemi. pi'oto čítali spisy Chelčického, zaváděli přísnou kázei1 církevní a k založení no"~ osady opravdu křesťanské rozhodli se odejíti ze společnosti světské. K nim připojily se rozmanité hloučky nábožensk~'ch blouznivců, kteří stále ještě usilovali o dokonal~' život nábožensk~·. ('mysly své provedli r. 1458 v Kunvaldě u Zamberka, kde Rokycan:l vyjednal jim pobyt u krále Jiřího. tehdy ještě správce zemského. Náčelníkem jejich v té době byl nt-hoř (1420147·1), sYllovec Rokycanm·. Nedbali \'Zdělanosti. nepřijímali mezi sebe stavu vyšších ani úředníku pansk~'ch, odmítali rychtářství a krl~mářství. nekonali přísah atd. Pronásledování jejich se začalo r. 1-161. a to pro některé odchylky \' obi'adech, \' nichž dbali největší prostoty: nebylo \'šak stíhání to v celku příliš kruté. Teprve r. 1467 zvolili si své \'lastní kněze, kteří se měli vyznačovati příkladn~'m životem, nikoli nějak~'m zvláštním nděláním. \' tom stam se Jednota udržela po svém usta\'ení dobu nedlouhou. neboť málo se hodila pro svět a nesnadno jí bylo odmítati mocné osoby ze šlechty a lidi \'Zdělané. Literární činnost jejich zakladatele, bratra Řehoře. se omezovala na obranné dopisy (zvl. Rokycano\·i). na traktáty dogmatické, organisačlli i mravoučné. Jednota bra- 56 trská zesílila a otužila se značně i v ěast~'ch bojích s od· půrci utrakvistickými, zachovávajícími přísně tradici Hu· ,;ovu, Jakoubkovu, Rokycanovu, Vedl ji jako hlava kališníků universitní rektor a kazatel v Betlémě, mistr Václav Kuranda mladší z Plzně (1425-1519), který svá čelná díla : )hoslovná shrnul do sborníku zvaného Mal/lili/ní". Již kol r. 1490, když poěal v Jednotě nab~'vati váhy bratr Lukáš, učený bakalář z Prahy, smířila se poněkud se svě~em, přijímala obránce ze šlechty, počala si všímati vzdčlánÍ,čímž jala se prospěšně pusobiti také na literaturu. Brzo potom strana Lukášova převzala i vedení v Jednotě a hned pečovala o to, aby se uplatnily no\'é vymoženosti kulturní, jako bylo spisování knih pro věřící a tisk jejich. Tak po('átkem stol. XVI. Jednota při dvou předních sídlech v Čechách, v Ml. Boleslaví a v Litomyšli, zakládá tiskárny, odkud vycházejí' katechismy ("Dětinské otázky" l, kancionály a jiné spisy náboženské pro příslušníky její. Tato literární činnost Jednoty dodává nového rázu literatuře české stol. XVI. a přispívá značnou měrou k ustálení jazyka "pisovného. Období zápasu reformace s humanismem. (1500-1620. ) Do stol. XVI. vstoupily země české za slabé vlády Vladislava Jagellonského, ale již na začátku 2. třetiny století dosedají na česk~' trůn Habsburkové. kteří \'edle zesílení moci panovnické usilují o pořádek v zemi a o klid ve sporech nábožensk\'ch. Jest \' duchu vzdělanosti renesančnÍ, žp se zvyšuje \'~'Zl;am panstva. a to nejen krále. n~'brž i stavů šlechtick~'ch na úkor poddaného lidu a měst: k(lI1ečn~'m v~'sledkem jest absolutismus panovnick~'. proveden~' však až po Bílé hoře. na straně jedné a rozk\'ět šlechtického hospodářství na straně druhé. Národnostní l)Qmi'ry se za \'lády h.ab3burské značně zhoršily: panovníci. lJři vádějíce s sebOll \ lachy i Španěly. přispěli k romanisaci ducha. luterská reformace. nadšeně přijímaná. přispěla k poněmčO\'ání nejt>n kulturnímu. ale i \'l'řejnému. Tyto národnos~l1í poměry se obrážejí i \' písemnictví. ale tu vliv nčmectd ,iest dalf'ko patrnější než románsk~'. Humanismus vzd(lává se nyní 57 hlavně na universitách německých, styky se vzdělaností frall<.'ouzs\{ou jsou skrovné. Ale poměry hospodářské, politické a kulturní byly v zemích koruny svatováclavské nerozluč ně spiaty s projevy života náboženského. Protireformace pokořila nejen české kališníctví a německé luterství, ale i Jednotu českÝch bratří a ujala se neobmezené vlády nad národem, pokud setrval v zemí - tento výsledek Bílé hory tvoří však již obsah následujícího období. První z panovníků' habsburských, Ferdinand 1., odpurce luterského protestantství, podlomil vedle mocí odbojných mčst i rozmach Jednoty bratrské a počal do Čech uvádětí protireformaci jesuit·· skou, což utužilo i jeho posta\'(mí panovnické. Za jeh0 syna Maxmiliána II. se šířilo nezadržitelnĚ: luterství, Čeští bratří se zvláště na Moravě značně zotavili a v České konfesi r. 1575 učinčn pokus sloučiti se zásadami husitů i Bratří zásady luterské. Ten však do\'edli čeští stavové uzákoniti až za Maxmiliánova syna Rudolfa II., na němž vymohli r. 1609 t. zv. majestát, zaručující svobodné vyznávání kalvinictvi, luterství i bratrství. a to nejen stavům, ale i poddan~'m. Ale současně bylo patrno, jak protiretormace katolická, chránčná urozen~'m panstvem a vedená vysoce vzdt:'lan)'m duchovenstvem světsk~'m i jesuitsk)'m, postupuje. Za katolicky naladčného. avšak lhostejného císai'e Matyáše se napětí vyvrcholilo a za spolupůsobení politickS'ch poměrů německ)'ch došlo v českém povstání k osudné srážce. Zcela nové poměry v české vzdělanosti a tím i v písemnict\'í vznikly tím, že z ciziny zasáhli s v)'bojnou útočností dva činitelé: německá reformace luterská a španělská protireformace katolická. Reformace německá, vítězně vedená M. Lutherem, zapouštěla v Čechách kořeny velice brzy a sám Luther, stav se nadšen\'m obdi\'ovatelem Husov~'m, se snažil získati Čechy pro' svou včc. ~lisionáři a agitátoh nového učení měli úspěch nejen mezi německS'm obyvatelst\'em pohraničním, ale i mezi Čechy urozenS'mi a poddan)'mi, takže postup luterství znamenal zároveň zřetelnou germanisaci. V první ti'etině XVI. věku sice nápor luteránú byl v Praze zlomen, ale za půl století přiznávaly se dvě ti'etiny zemského ob,n-utelstva k nO\'é víře. Tím bylo ohroženo jak staré kališnictví. tak i Jednota bratrská: četné polemické pi'estřelky. zachycené také slovesně. se staly v)'razem tohoto napětí. Kdežto však kališníci (zvaní 58 nověji též novoutrakvisty) pozvolna splývali s německ~'m protestantstvím, dovedli předáci českobratrští ubrániti svou tradici a svou nezávislost, což je stavělo v popředí náboženského nekatolického života ve vlasti. Vedle silného uvědomění národního nejúčinnější zbraní proti luterství ",\'10 zásadní poznání rozporu mezi protestantstvím němec\)m a reformačním křesťanstvím českým: racionalismus Lutherův, zdůrazňující výhradní hodnotu víry, se příčil ('echům, kteří od dob předhusitsk)'ch hledali jádro křesťanství v mravním životě a v dobr)'ch skutcích. V literatuře ~eské se luterství neprojevilo ani vS'znamným dílem, ani v)'raznou osobností; dalo podnět leda k pracím polemickým. Také katolická protireformace působila za prvního svého období v literatuře spíše jen negativně. a to tím více. že hlavními jejími nositeli byli cizinci. Její hlavní ochránce a podporovatel. císař Ferdinand L, uvedl do Prahy již r. 1556 Tovaryšstvo Ježíšovo a brzy se jesuité šířili po zemích českého státu, dobývajíce úspěchu nejen jako učitelé na ,"."borně zorganisovaných školách středních a vysok.ých. nS'brž také jako kazatelé, Náčelníci protireformace. zvláště '" Tovaryšstvu, byli zprvu Románi a Němci, ale netrvalo !louho a jesuitské koleje se počeštily. ba naplnily horli'·'S·m českým vlastenectvím. Literatura byla jednou z působivých zbraní restaurace katolické. ale ze začátku se omezovala na polemiku a apologetiku; o něco později soutěžili katolíci s ostatními církvemi \' postilách a kancionáIf!ch. Rozkvět české literatury katolické spadá až do doby pobělohorské. Všecky skupiny náboženské podléhaly vědomě i bezděky humanismu, jenž však nabS'val podoby nové. Pol'átkem stol. XVI. vstoupil humanismus ve služby německé reformace a naplnil se duchem vlasteneck)'m. Studium řečtiny a hebrejštiny stává se prostředkem k náležit{>mu r,ochopení textu Písem sv" přední zástupce reformace. Filip ~Ielanchthon, jako profesor university vitember:-;ké horlivě pečuje o zvelebení škol městsk5'ch a zavádí tam čtení spisů staroklasick}·ch. Svou péčí o latinské školy dodal nového rázu humanismu, zvláště školskému. zvanému .Iitterata pietas'( (zbožnost vzdělaná v kultuře klasické). Vedle něho působilo na německ)'ch uni\'ersitách ještě nl·kolik znamenit\"ch učitelů směru humanistického, I obracel se proud žáků nekatolick)'ch. dychtících po \'yšším vzdělání, 59 již v 30. letech XVI. století do Vitemberka. později též do krajin porýnských. Ti pak pečovali ve vlasti o novou stránku učení na školách a tím znalost latiny a starých spisovatelu latinských rozšířili znenáhla do vrstev městských. Na začátku století pusobili v zemích našich ještě humanisté průpravy vlašské a smýšlení katolického. Nesoustředila jich universita pražská. n~'brž někteří mecenáši moravští. Bi:;:kup olomoucký Jan Skála z Doubravky, zvan~' Dubra\"ius (HS6-1553). politik a diplomat. vzdělaný v HaliL zpracoval obratně latinskými verši Smilovu »Novou radu'< jako Thcriolmlia si1'e de rcgiis pracecptis (1520) a prózou českou kroniku. částečně s pÍ'Íklonou k Hájkovi. Historia rcgl/i Bohem iac (1552). Na Karlově universitě rozmohly se snahy humanistické plnl'ji po r. 1530. a to již zásluhou u('encu. vychovan~Th \' protestantském N('mecku. Hojně pěstováno studium jazykové. rovněž poetice a \'~'mluvnosti věno\'ána soustavná pé(~e. Profesoři universitní vydávali. hlavně jen pro potřebu školskou. spisy klasické. pokoušeli se o překlady řeck~'ch autoru. ale nejvíce se zab~'vali historií vlasteneckou. Za přední svůj úkol považovali skládání básní latinsk~·ch. n(>kdy. a to se zdart'm daleko menším. též řeck~'ch: při tom Pl'sto\'ali (;asomíru a tím zasáhli také do v~'voje \'erše českého. Vedle nl'kolika dramat latinsk~'ch (zvi. her AquiloV~'e11 a Campan()\'~'ch) a menšich skladeb v~'pra\'n~Th převládala lyr'ika příležitostná. popimá a satirická formy dbalé. obsahu chabého, skoro vesměs bez originality. Pi'ední z těchto humanistú uni\'ersitv Karlovv b\'l ~lelanchthonú\' žák ~Iat()uš Kolín z ChoU'HIl\" (15Ú}~1566). první ustalH)\"en~' profestH' Homéra na uni\'ersitě pražské. Vědecky se zasloužil jako vydavatel i komentátor klasiku. autor mluvnic. slovníků. dialogick~'ch učebnic. Básníci latinští těšili se pi'ízni 111ístosudího králon'tvi ('eského Jana st. Hodějovského z Hod(>jo\'a. kter~' na svém zámku Řepici rád vídal učené pi'átele a všemožně je podporoval nejen zjednáváním titulu a úřadů. ale i příspěvky na studie. Sám bvl katolikem. ale u s\'\'ch ehráněncu málo se staralo vvzná'ní náboženské. ' Za dobv ~iaxmiliánovv a Rudolfon' vzkvétalo humani· stické bá~nict\'Í na púd~ ('eské: př·í;iei1 obou panomíkú. kteÍ'Í \'erŠO\Te latinské podporo\·ali. do stanl šlechtického povyšovali a titulem "poeta laureatus, vyznamená\·ali. byla humanistúm nemenší vzpruhou. než štědrá ochrana 60 šlechty. Ale vnitřní cena této poesie nenab~'vala hloubky a namnoze jen mechanické veršování nahrazovalo skutečnou činnost tvůrčí v básních z valné části příležitostných a lichotnických. Původní písemnictví české stol. XVI. b~'valo v dobách lřívějších označováno jako >,zlatý věk,< naší literatury: to byl však hrubý omyl, nepřihlížíme-li v}'hradnč k jazykové vytříbenosti doby, kdy vznikla Kralická bible a spisy Veleslavínovy, Jako v období předchozím převládá v české ;;lovesnosti věku XVI. duch nábožensk)', aniž se křesťanská myšlenka česká dopíná tak smělých výšek jako u Chelčického: nedostatek vzletu vyznačuje i projevy předních spisovatelů náboženských. Skutečn.\· duch rene~anční v tomto písemnictví málokde proniká: převažují ohledy jen praktické. Děl, v nichž by se projevoval tvurěí básnický dar pozoro\'atelský. obrazový a V)-rélZOV}', je nemnoho, Vrcholným dílem umění jazykového jest nové ztlumo{'ení bible Jednotou bratrskou, při němž badatelská cena stojí daleko za vS'tvorem formálním: velká zásluha o ustálení spisovného jazyka Kralické bible stojí nade všemi pochybnostmi. Vůbec Čeští bratří jsou \' popředí života slovesného, Literární činnost v Jed not ě b r a trs k é Sl' p~Jčíná konCem stol. XV. Nový život v ní vzbudil bratr I.tlkáš Pr.džský \ 1450-1531>. Byl rodem Pražan, na učení praž:-:kém Sé' stal bakalářem r. 1481 a zab}'val se již tehdy četbou ,:;tarých učitelu církevních i novějších spisu theologických. Ale víra pod obojí, v níž byl vychován. čilému duchu jeho nestačila, proto přestoupil k Bratřím asi r. 1182, došel mezi nimi brzy značné vážnosti a dosáhl záhy předních hodností ve své církvi. Když však s přívrženci sV)'mi usilovalo reformy, nedosáhl obecného souhla~;u, a proto byl nuc{'n na čas ustoupiti do soukromí. Tehdy se vypravil (r. 1HH) s Martinem Kabátníkem z Litomyšle a jinS'mi dvc·ma Bratřími na vS'chod hledat zbytky starS'ch církví apoštolsk)'ch. Ale zprávy o té cestě nezanechal: později se vypravil z náboženskS'ch duvodú do jižní Francie a Halie. \'r,herrnhutsk~'( či,ochranovsk~'<" Z Pllvodnich pramenů archivních a z vypravování starších lidí pořídil Blahoslav první spolehlivou zprávu o počátcích své církve. dílo značné ceny historické i v kritice i v podání: () púrodu Jednoty bratrské a řádu v ni, z r. ]55]-2: po \'Zoru jin)'ch historiků evangelick~'ch Blahoslav zde dokazuje božský původ své církve. Slovesnou svou činnost zahájil r. ]550 nábožensko-vzdělavateln)'ffi traktátem silně humanistického zbarvení Spis o zraku. Podle teorie ve Vitemberce poznané \'ydal pro čtenáře latinv neznalé knížku o teoretick<'ch základech hudbv. Naz\'al-ji .llusika, ),to jest Knížka ~pěvákům náležité ;právy \, sobě zavírající« (vyd. 1558) : opřel se v ní o latinsk~' teoretick~' spisek hudební českého humanisty Václava Philomata >:\Iusicorum libri IV.o: (15]21. K n·d. 2. (z r.1569) připojil dva přídavky zcela původní. jednak pro zpěváky chrámové. jak si vésti při sborovém ZPČ\'u, jednak poučení pro skladatele písní, pokus o poetiku písně duchovní i náběhy k časoměrné prosodii, kterou k nám také sám prakticky uváděL :.Musika« Blahoslavova souvisela s jeho úpra\'ou kancionálu bratrského. Nových pisni duchovních neustále přibý- 63 valo a bylo nutno upraviti je v celek. Po prvních pokusech Lukášových vykonal pozoruhodnou úpravu znamenitý znalec {'cf;tiny .Jan Roh Pí,'m{rn i chval božsk.!Ích (1541), ale definitivní revise byla pro nedostatek odborníka odkládána. Oprava celku svěřena konečně Janu Černému a hlavně Blahoslavovi, jenž starší písně opravil po stránce slovesné i v nápěvech a přijal vhodné z nových. R. 1561 vyšel tento kancionál po prvé v Šamotulech, pak častěji a r. 1615 ve sla\'ném vydání foliovém. ve výrazech a rozsahu novl' upravený jako Pí.snč duchovní cvangrlitské. Připojeny jsou též překlady žalmu od br. Jiříka Strejce. Nová ta sbírka, opatřená notami, obsahuje přes 750 písní a vzbudila u všech vyznání nemalou pozornost. Blahos~a\'ov~'ch vlastních písní jest na 70: jsou obsahu věroučného i mravoučného a dotýkají se i příběhů biblických i osudů. Jednoty. Ti'cbaže reflexe a citové~anícéní v nich převyšují prvky dogmatické a shoda slov i melodie jim dodává ceny zvláštní, jeví se spíše dílem zbožného bohoslovce a oddaného ki'est:ana než skute{~ného btsní;<[l. Ještě významnější pro literaturu českou byl Blahosl~vův přddad N01'éllo zákona, vyd. r. 1564. \'e Vitemberce poznal, jakou důležitost Němci přikládali Lutherovu překladu NO\'ého zákona z i'eckého originálu i překladu dalších částí, roměž z jazyka púvodního. Sám chválí latinsk~' pi'eklad Šebestiána Castalia, Theod. Bezy a Erasma Rotterdamského, zajisté znal i Lutherův překlad německ)'. Prozkoumal a osvojil si také starší čcské překlady biblické, poÍ"Ízené podle latinské \'ulgaty, tištěné i v rukopisech. Seznav pak dobr)' způsob pi·ekládání. aby se neublížilo jazyku mateřskému a vystihl se náležitě i smysl originálu. dal se sám do díla na základl' Bezova latinského překladu. phhlédaje i k jeho řeckému textu a k překladům staročesk~·m. Ač neuskutečnil pinl' humanistickou zásadu :.ad fontes.<, ani se neosvobodil zcela od Vulgaty. přece osvědčil \' té práci hlubokou znaiost jazyka a sloho\'oU tvořivO!',t. Pi'eklad tt'nto znovu vydan~' r. 1568 nabyl neobyčejného v)'znamu tím, že dal podnět k bibli Kralické. Tam byl převzat s revisemi podle Bezy i \·ulgaty. Co Blahoslav ph překladě NO\'ého zákona seznal z \'lastní zkuf:{'Ilosti. to bylo hlumím obsahem jeho Gramrlfiky. o níž prac()\'al až do konce života. Podnět k ní dala mll1\'nice llo\'okališnick,'ch uče!lcú Bt>nt'Še Ol)táta z Tt>1če a Pt>trB G7.e1a z Prahy, kleN. pi'ekládajíce r, 1530 \' Náměšti Nový 64 zákon podle textu Erasma Rottenlamského. i'ídili se v pravopise některými novými pravidly. o kterých podali zprávu ve zvláštní knížce (Orthogra/ii); k ní za doplněk připojena byla mluvnice Etymo[ogia, vlastně brus jazyka českého od kněze Václava Philomata, jpnž byl Blahoslavovi vzorem již v jeho »Musice«; celek pak vydán po prvé r. 1533. Blahoslav si při četbě připisoval ke knížce své vlastní kritické poznámky, později připojoval vlastní pozorování o tom, jak třeba z jazyka do jazyka překládati. a rozdělil všecku získanou látku v sedmero knih: 1. o rázovitých zvláštnostech jazyka českého; 2. o metaforách; 3. o přejímání slov cizích do jazyka českého; 4. o enallage. t. záměně vlastního výrazu slovného jin~'m. který by podlc pravidla nebo analogie náležel někam jinam; 5. o figurách menších; 6. výběr pěkných úsloví a přísloví česk)'ch; 7. o některých jiných zvláštnostech jazyka (~eského (tu také přehled a posudek nářečí slovansk)'ch). Ve sv)'ch výkladech Blahoslav zavrhuje všude archaismy již ph'žilé a hájí nářečí středočeského jako přirozeného základu spisovného jazyka; potřebí jen dbáti též v~'slovnosti spisovné. Brus tento je původci svému nejlepším svědectvím svrchovaného pochopení správnosti jazykové i hlubokého smyslu pro krásu jazyka spisovného v duchu humanistickém. Na mnohých místech patrno. že kniha určena byla především mlad}'lJ1 kazatelům latiny neznal)·m. Do kn. 6. zařadil také sbírku přísloví českých. získanou od ~fat. Červenky. již doplnil a opatřil vysvětlivkami. Když biskup Jan Augusta počal vystupovati proti přívržencům vyššího vzdělání v Jednotě. Blahoslav vystouJ;lil proti němu zvláštní mistrnou FililtiklJll proti 1ll iS{j/llIutúm (1567), t. j. obrannou řečí. Ukazuje. že br. Lukáš, jenž vydal pro církev zákony, sám byl mužem \"zd(·lan)·m. který spisy sV~'lJ1i nejvíce povznesl náboženskou společnost. pro niž pracoval; při tom se Blaho:;la" přiznává. že si váží učeností a lidí učených a odmítá ty. kteří chtěli, aby pouhé nadání nepěstěné všude rozhodovalo. Jako výborný řečník Blahoslav si všímal také toho. co pří jiných kazatelích shledá,'al vadného a co dobrého: z toho pozorování vznikla \')'znamná kniha. nám bohužel nedochovaná. o přednostech kazatelú. a doplněk její. Vady ka::ate1z'a: (1571), první to zachovan)' če;;k)' pokus () teorii řečníctví. Spísovn~' jazyk česk)' ve spisech Blahoslavov.\·ch jest 65 přesný a jadrný; Blahoslav přičinil též poslední pén k ustálení pravopisu Bratřími po Husovi přejatého a částečně pozmi:'nČ'ného (po s, z, c psali y, též ve spojce, místo i psali j. m. j psali g). Ve vHeeh oborech literárních, do nichž Blahoslav zasáhl, osvčdčil se mistrem; pro Jednotu bratrskou byl nadto velk)'m organisátorem, ukazovatelem nových kulturních cest a přece strážcem dobré tradice, Avšak obory, v kter~'ch vynikl, zasahují jenom střední polohy ducha lidského. Nemčl filosofického vzletu ani náboženské hloubavosti, a proto se soustředil na praktické křesťanství v tradici Jednoty a I'efonnace české vúbec, Tvůrčí jiskry umělecké v něm nebylo a skutečnou tvořivost projevil jenom v oblasti jazykové, V tom všem byl ztčlesnitelem zájmu, snah i schopností českého písemnictví XVI. včku, Již šest let po smrti jeho Bratří jali se pokračovati v pi'ekládání Písem sv, R. 1577 církev jeho zvolila několik pracovníků. aby podnikli pi'eklad a v.\'klad Starého úkclna, Mezi nimi byli dva znalci hebrejštiny, někdejší israelitf· a pak členové Jednoty. Mikuláš Albrt'<'ht z Kamt-Ilka a Lukáš 1I('lic. Ti Sl' usadili na statku Jana stal', z 2;,'rotína v Kralieích tl Náměště, při tiskárně z h'ančic tam pi'enesené, a řídíc<.' se \'zorem slamého předchúdce. přehlédli tištěné dotavaclní t<.'xty české bible založené na Vulgatě, )limo to si opati'ili t('ž star)' ph'klad i·<.'cký (Septuaginta) i nej"tarší znánll' v\'kladv obou Zákonú, Studium i'eckého i latinského pi'ekladů prol;lubo\'ali zi'etelcm k hebrejskému a aramejskému orig-inálu. aniž pi'cce zcela opustili \'ulgatu, PN dílú Starého zákona vyšlo v I. 1579--1588. k tomu přidán jako díl VI. Nov~' záko:l v pi'cklacli:' Blahosla\'o\'ě. s v~'klady pozm('nčn~'mi (r. 15931. Jaké účastenství kter~' z přek!adatelú měl na které části s\'~'ch pi·cdloh. nám není patrno. l'prava typografická slamého tohoto clíla (š('sf idí!llé bí/I!e Kralické) poÍ'Ízena tím zpúsobcm. že text \'šude položen do sti'edu tiskov)'ch stran. vúkol něho pak sestaveny byly poznámky, Pouh~' text bible bt:z poznámek vytii':ti:'n byl r. 1596 (slamá biblička jednodílná). pro starší lidi wlik~m tiskem r, 1613, Práce těchto překladatelu nezústá\'á pozadu za BlahoslavowHI. Přednogtí BlahoslavO\'a ph'kladu toti?byla konkrétnost v~Tazu. jcdnoclušení s!ožit~'ch period. přesnost ve v)'znamech slov. oživo\'ání textu úslo\'imí z lidu vzat~'mi: tím byl nO\'~' překlad lidovému cítění blízk)'. ale jako posvátná kniha pov~'šen -nad jakoukoli \'šed- 66 nost. Také následovníci jeho dbali náležitou měrou nejen přesnosti převodu, ale i správnosti jazyka C'eského. Svědčí o tom hojné poznámky, v nichž dotýkají se smyslu originálu a odůvodňují svůj způsob překládání: poznámky ty jsou též svědectvím značn)'ch vědomostí zeměpisných a historických a dávají též nahlédnouti v bratrskou věrouku a mravouku. Odtud již vrstevníci v díle tom shledávali vrchol literární činnosti Jednoty. Již Veleslavín vážil si pi'esné češtiny bible Kralické a pozdějiií překlady Písem sv. namnoze spoléhají na tento překlad. který oceněn byl na prahu vzkříšené literatury české jako nejlepší základ, na němž nový jazyk spisovný muže dále stavěti. Vedle bible Kralické užíváno, hlavně mimo Jednotu, i biblí jiných: v nich se projevuje neobyčejný vzestup umění knihtiskařského: to platí o biblích pražského ti~kaře Pavla Severýna z Kapí Hory (1529. 1537), o bibli .Ylirim 1)(;1'8kl: (}5·1O) a o pateru (1549-15751 vydání bible .Jiřího 'Mantricha z Aventina. mistra »černého umění« v Prazp. pro něhož Sixt z Ottersdorfu pracovalo revisi textu biblického (t. zv. Jlclalltri.§ka). Ze starosti Jednoty o písei1 duchomí plynul zájem o českobratrský žaltář. Starší žaltář, opětovné (od r. 1579) v Kralicich otiskovaný, pochází od ~Iat. Červenky. později se3tavil duchovní zpěvy z žalmů br .• Jiřík Strt'jc (: 1599), vynikající spolupracovník Kralické bible. Pokm;y o zveršování žalmu souvisí však ještě se snahou ustáliti v jazyce českém verš časoměrný. Počátek učinil Blahoslav v přídavku k Musice: po něm pokusili se o to ještě veršovci jiní. podávajíce k teorii i praktické pi'íklady. Tak autor cenné Gramatiky české (1577) a etymologické [{Ilitky slov ČC.'Ikých (15b71. l\latouš Bf'n('šo\·ský. zvan)' Philonomus (1 :550 -1595), opat v utrakvisti<:kém klášteře emauzském v Praze, převedl několik žalmu časoměrně počátkem sto!. XVII. Pak skladatel jiné české mluvnice, v('decky vynikající Grammatil'ae Bohemi{'ae librj duo (16031. Slovák, pusobící jako profesor klasické filologie na pražské universitě. M. \'a\'nnt'{' Bf'nedikti z Xudožer <1555-1615), vydal mistrovsky \' časomíře přeložené Zalmy Iliktui ,. 'Jí.'mi' fr slJ í/{l ::pú .• w1) l'uiill latillskúdl tn'Ulcllé (I ,'ydWIČ (1606) : Benedikt z Nudožer jest první dusledn.\· a dumysln)' teoreti k časomíry u nás. Cel~' žaltář v rozměrech antick)'ch převedl do češtiny tepn-e Komensk<". \·ec.ile kanC'lOll~llI bratrsk)'C'h brzo také jiná vyznání mo- 67 hou Sl' honositi podobnými sbírkami. Skladatelem kališnick}'ch pisni byl Václav ~liřinský (; 1492), autor Písní na NCllí II cpi.::;toly po cdÚ rok (1551) a Písllí starých gruntUl'lIí('h (1567). Hojné jsou písně protestantské, z nichž III'jroz,;úhll'jši TobiúŠI' Zúz\'orlIt>t:l\'ský (1530-1596l. zachoval ve sV~'ch spiSťch ""dle hojn~'ch Imihopisn~'ch záznamu zprávy o p0\'ěrách své doby. zachvácené děsil'ou věrou \' moc d'ábelsl{(,u. K a t o I i c k é píH'nlnictví nábožt'nské se ještě před uwdením jesuitského řádu do Čech vyčerpává spisy polcmick~'- 68 mi i apologetickými. Tak františkán ,Jan Vodllallský zv. Aquensis (nar. 1460) obrací se proti Jednotě a luterství a užívá při tom se značnou obratností jazyka českého. I jeho latinsko-český slovník Ladifcr (1511), obsahující také věcné poučení, vznikl z potřeb prakse řádové. Ze světského duchovenstva farář plzeňský Tomá.~ Bawrovský (: 1562) vynikl jako kazatel; byl chráněn mocnou rodinou Rožmberků, ale dovedl promluviti i k duši a svědomí lidu. o čemž svědčí jeho zdařilá postila, Od polovice XVI. stol. připadlo velitelské místo v zápase protireformačním jesuitúm, sotva Ferdinandem uvedeni do Prahy, kde založili gymnasium a universitu o dvou fakultách, filosofické a bohoslovné; brzy přibyly koleje venkovské v Jindř. Hradci, Krumlově. Olomouci. Vedle Imzatelstvi. v němž se projevili mistry, a vedle úspěšné výchovy školské užívali jesuité hned v prvních dobách svého českého působení literatury za nástroj propagačnÍ. V čele tu stál tuhý odp,úrce věrouky i literární činnosti Jednoty, Václav Stunn (1533-1601), přímý římský odchovanec Ignáce z Loyoly a doktor bohosloví: jako kazatel i jako zpovědník došel velkých úspěchu. Rozebral nauku Jednoty v několika polemických spisech, zvl. ve Sronuíllí l'ír,11 v uče1lí Bratří star.~írh (583) a v Ro:;s(m.:('lIí (I bedlil'cm uváže1lí t'dikého Kallciollálu od lJmi ří Valde 118k./Í(·h, jinak Bolcslavskýrh (1588). Jemu blízko stojí probošt jindřichohradecký. Václav HrCYL zvan\' Brosius (: 1613). pamflet ista protibratrský. Netoliko název jeho hlavní práce Kou1c Danielova, kterou podává draku pikartském/{ jii/ak t:aldf'11skému l'itolid Poskok (1589), ale i obsah její ukazuje. kterak vniká do jesuitské literatury barokní vkus: směle metaforická obraznost pracuje paradoxem a vtipem a neváhá od vznešeného přeskakovati k burlesce, V prvních letech XVII. věku se katolické baroko české nese v náboženském písemnictví dvěma proudy. jež se pak misí a slévají: lidovým a učen~'m. Prostonárodní směr .i~m(' poznali v písňovém souboru augustiniána J. Rozenpluta a v kancionále i postile jesuity Šebestiána Berličky Scipiona, Hlavním zástupcem učeného pozdního humanismu katolického byl kapitulní probošt u sv. Víta. ,Jiří Barthold z Braitť'nberka zv. Pontanm; (; 161-1 l. České U"ratuře náleží z přečetných a formálně vybroušen)'ch spisu jeho Zit'ot .'tt\ halla (1591) a DIlr/wl'lli Obl'CSe!Cllí k01'llny če.Hl ), Slohově i vlasteneckým kultem národních patronu z doby gotické razil Pontanus směr pozdější literatUI'e katolické v Čechách. Nábožensl<é ideály posvěcovaly životní úsilí dvou velk~'ch osobností z rozhraní XVI. a XVII. stol., Václava Budone 7. Budova a Karla ze 2erotína, Postavy jejich vynikají hlavně v dějinách politických a nábožensk~'ch, což občas svádí k přeceilování i jejich v)'znamu slovesného. Již v době Lukášově Jednota bratrská měla mezi členy sv~'mi osoby stavů vyššich. Na M0ravě příslušeli k ní 2erotíno\'é, v Čeehách nejv)'zl'amnější byl slavný řečnik na sněmech a pů\"(>dce majestátu Rudolfova, Václav Burlon'C z BudoVll (1551-1621). Vzdělával se nejprve v Praze, potom vypraven byl do ciziny. Tehdy procestoval skoru celolA Evropu zápallní a seznal nejen uni\'crsity. ale také sb vné d\'ory evropské, R. 1577 se vrátil a přidrllžil se k poselst\'í Jáchyma Sinzendorfa do Cai-ihradu, i pobyl tam několik let. Vrátiv se do vlasti, jmenován byl radou nad apelacemi, Jednoty bl'atl'ské ujal se \'ei'ejnč na sně,nu po prvé r. 160~ a r. 1608 byl pI'celním l'cčnikem těch, kdož se zasazovali o proVl'deni rozsáhlé svobody náboženské. JIŽ rok pí·e.l tím pi-ijat byl v stav pansk~', R. 1614 vydal A.llfialkoral/, spis polemick~' proti nauce Mohamedově. jenž skládá se ze tři ('ástí: 1. stl'llČ'ného obsahu Koranu. 2. vV\Tácení hlavních stránek Ut:t'I1í ~Iohamedova (obě části pf'ejaty), 3. vlastní rozpravy o \'zrústu víry Kristovy a o poměru Starého zá· kona k ní. V té době BudoYec měl účastenství také při jin)'ch spisech polítick)'ch. jež tehdejší šlechta pod obojí vydávala, Pi'ipisllje se mu též rukopisná ::prtÍľlt o r,l/dál/í majestátu a jeho pro\'ádění. R, 1618 Budo\'ec náležel mezi direktory. volil Bcdi'icha Falckého za krále českého a přijar od něho úhld presidenta apelací. Po bit\'ě zustal \' P!"aze, spoléhaje na S\'ůj \'Y80k)' "ěk a zásluhy, ale brzy byl u,'ězněn a popra\'en dne 21. čer\'na 16~1. Politícká byla takl' z \'alné Č'ásti činnost Karla st. z Zt>rntína ( •• 1561 ~. Brand\'se n. Orl. -; 1636 \' Pi't:ro\'ě I. Jsa synem sla\'ného ochr~nce Jednoty bratrské. Jana z 2erotína, učil se nejpl'\'e na škole v PřL'ro\·ě a \' l\'a:1čicích. potom studo'·al na uniwrsit:ích západoe\'ropsl\)'ch. kde si os\'ojil znalost několika ži\'~'ch jazykú a seznámil se s muži učen)'mi a šle::i1tllLl E\Topy západní. z\'l. sm(oru kal\'ín- 70 ského. Vrátil se do vlasti, oženil se, ale záhy opět ovdověl, a tu vydal se ještě jednou do Francie (1591-1593), aby se při králi Jindřichovi IV. přiučil umční válečnickému. Vrátil se však zklamán. Co poznal ve Francii, toho užil v táboře před Ostřihomí proti Turkům. Tu ho došlo r. 1594 povolání císaře Rudolfa za člena zemského soudu na Moravě. Ale pro hájení dávno platných a obecně prospěšných zásad náboženských pohnán jako velezrádce na zemský soud pražský, kde se ovšem skvěle obhájil. ale byl zbaven posta vení svého na zemském soudě (1'. 1602). Proto po r. 1604 ustoupil na nějaký čas úplně v soukromí. Kdy% však vznikl spor mezi císařem Rudolfem a arciknížetem ~latyášem, 2erotín přidal se k straně arciknížete a byl také řečníkem Matyášovým na sněmě pražském. Když pak dostalo se arciknížeti Moravy, 2erotín stal se zemsk)'m hejtmanem (1608-1615); v odboji stavovském r. 1618 zůstal věren rodu císařskému. Po bitvě bělohorské horlivč se přimlouval za příbuzné rody na Moravě a dosáhl pro nč značn~'ch úlev. Také chránil kněze bratrské. jesuity velmi stíhané. Po r, 1627 vystěhoval se do Vratislavě, nechtě v stáří b~1:i bez útěchy náboženské, zajížd(~1 však na své statky do Čech a na :Moravu, Tu také postižen smrtí \' Přerovč a pochován v Brandýse n. Orl.; ostatky jeho nyní odpočívají v Bludově na Moravě. Maje v~'borné učitele, 2erotín vnikl v podstatu vzdělanosti starověké, jejímíž půvaby ozdobil také jazyk mateřsk~'. Jazykový cit vštípen mu byl již v bratrských školách a vždycky vládl češtinou tak, že se mu málokdo vyrovnal. Stylistické umění jeho dostupuje \'rcholu \' Apologii lIcb obrallč kll pallll Jiřikol'Í z llodir, vůdci mora\'sk~'ch vojsk, (1'.1606). Jiří z Hodic mu totiž vytkl. jak ,zle dělá, když dary boží v sobě udušuje'l. 2erotín ukazuje. že v (~asech tak smutn~'ch a nebezpečn~'ch, kdy za vše dobré snahy dostalo se mu pohany, jinak jednati mu nelze. Pro poznání soudního řádu jsou důležití Zápisové o soudě pUll.'ik(m (z let 1594-1614) a popisy několika .'illčm ll, z nichž poznati lze postup jednání sněmovního, Mimo to zachovalo se v pozůstalosti 2erotínovt' značné množství li.'if II ne.il:'n česk~'ch, ale též i jinojazyčn~'ch, jež jsou pro dějiny té doby velmi důležity. Nábožensk~'mi zájmy a namnoze i církemím stranictvím ne~ena jest vě~šina čt'ského děj e p i sec tví v XVI. v('ku; jen z\'oL,a se ph'koná\'al m"clnn:ck~' zpusob sti'cJověké me· 71 morialistiky. Z ciZÍch proudů, přinášejících pokrok v pojetí i v podání, působila církevní historiografie německé rl'formace. S ní se čeští dějepisci srovnávali stanoviskem pi'ísně kOllfesijním, měnícím občas obraz minulosti v náboženský traktát. Dokladem toho jest pokus o české CÍrkevní (I('jiny kališnického kněze Bohuslava Bílejo\'ského ( 1·11-10-1555). Ceská kronika (1537). řízený výhradní snahou podati dějinný důkaz o starobylosti a trvalosti přijímání pod obojí v naší vlasti. již od doby metodějské. Sousta vllě pečovala o své dějiny Jednota bratrská: i čelné spisy Budovcovy a Karla ze 2erotína se řadí do řetězce bratrského dějepisectví. K němu náležel také JaJmb Bílek, druh Augustův ve vězení křivoklátském (1516-1581). posléze duchovní správce v Napajedlích. Y pozdějších letech ži\'otních vypsal podrobně život Augustúv. Jan ,'afft't U 1614). dal pokmický ráz dějepisn}'1l1 pradm Historie o pilt'odll Jednot.11 a Meč GolilÍšút·, výkladu to posloupnosti knČ'žstva bratrského. Ve škole bratrské vycvičen byl Václav Břt>Žan (1550:},;i 161 S). archivái- a knihomík rodu rožmberského. Bylo mu uložcno. aby spoi'ádaJ rodové listiny a uchystal je pro sepsání dl'jin domu rožmberského. Když Krumlov r. 1600 prodán byl císaři Rudolfovi. Bi'cžan přestěhoval archiv do Ti'ebonl' a spořádal jej způsobem vzorn~·m. Pracovalo historii /'(Ólll)(TSké (Monumenta Rosenbergica), již rozdělil ve tři díly a dokončil r. ] 60n: z díla toho zachoval se jen stru('n~' \·~·tah a německé cizí zpracování. \' letech 1610 -1615 Břežan ""'psal jako poslední dva díly dějin rodu suše a dúkladně Žit'Ot p. \'ih'ma (/ p. Pdra \'oka :: Rožmberka. Z historikú mimo Jednotu vvnikl účastník bouřliv\'ch pražsk~'ch událostí z let 1524~1530. Byl to Bartoš písař (1470-1535). Rodák pražsk~'. byl několik let písařem nejprn.~ Il1alostransk~·m. pak staroměstsk\·m. Přidal se k luterské straně M. Jana Hla\'sv z Liboslavě: ta r. 1524. nabyvši v Praze pi-evahy. obsa'dila úřady městské. ale brzy byla od strany kO:1SE'n'atimÍ, podporované a:imini3trátorem Havlem Caherou. násilím potlačt'na. pi'Ínženci její pak vyháněni z města. I Bartoš nucen byl čtyři léta dlíti mimo Pmhu. \'l'áti\' se roku 1529. \'\'lí(;il události těch let na očištění své strany \'e spise K;,;1I.II o PO::dl'i::tilí j( dilčc1l proti dru1l!Ím čili Kronika o bO/lři pra:'{kr r. 152.". Látku čerpá Po\'l,tšině hotonl odjinud. proto \·kb·b do své práce 72 cizí spisy, listy a listiny, k nimž na ospravedlnění své strany připojuje vlastní úvahy. Historikem vyššího slohu stává se teprve ke konci své práce (v kn. V.). kdy proniká zvláště jeho dar povahokresebný, povznášející ho nad letopisné paměti středověké. Sloh svůj Bartoš rád oživuje průpovědmi a příslovími. Zprávu historickou o válce šmalkaldské podal znamenitý právník a kancléř staroměstský, Sixt z Ottersdorfu (1500 -1583). R. 1546 stal se kancléřem a účastnil se jako právník jednání o pomoc nekatolickým stavům v říši. Proto po vítězství Ferdinandově zbaven byl kancléřství a na čas i vězněn. Odsouzen k politické nečinnosti, oddal se obchodu a přilnul ke spisovatelství. revidoval biblický text, překládal romány i spisy historické. Tehdy také sepsal Aktn aneb knihy pamáfllé čili historii ()/l{:'ch dm)/( nepokojných let v éerhách O. 1546-1547). Doklady listinnými všude dotvrzuje své Výklady o chabosti osob ve hnutí zúčastněných; spis jest cennější snesením pramenné látky než zpracováním. Po smrti Ferdinanda I. Sixt jako městsk~' posel na památném sněmě roku 1575 zastával se starých řádů náboženských a sepsalo !':němě tom duležité Diarillm. První český pokus o celkové sepsání českých dějin po způsobu humanistickém učinil na italsk)'ch universitách vzdělaný Kutnohořan ~lartin Kuthen z~ Šprinsherka U 1564). Jeho Kronika o založcní zcm{ č('lJké II plTních {JbYl'Utclích jejích (1539), založená hla vně na Pulka vovi a Eneáši Syldovi a psaná v umírněném duchu kališnickém, jest však prací nesamostatnou. zbc'žnou a nezdafilou. Proti Kuthenovi bylo vlastně namířeno ·Jílo Václava Hájka z Libočan. nejoblíbenějšího v lidu kronikáře českého z doby předbělohorské, jenž dovedl obratně spojiti živly lidové s prvkem humanistíckým a vlasteneckou oslavu národních dějin s umírněnou tendencí katolickou. "ádav lIájt>k z Libočan (: 1553) pocházel z rodiny kališné, ale přestoupil na katolictví. R. 1527 stal se děkanem karlštejnsk~'m, ale pro nesprávné ucházení o ten úřad sesa7..en r. 1533. Brzo potom katoličtí páni ho \·ybídli. aby sepsal kroniku českou proti chystanému dílu Kuthenovu. I dány Hájkovi nejen rúzné kroniky. ale opatřeny mu též '\')'pisy z desk a jiné pomůcky. Práci S\'Ou Hájek ukončil r. 1539 a předložil ji ke schválení komisi. Dostalo se jí aprobace od sun'ů katolických po vynechání někter)'ch zpráv rázu politického. Vydána byla vsak teprve r. 1541 5 názvem Kronika českťÍ. Hájek sí pro 73 své dílo shromáždil z listin, z dějepisné literatury, ale i z ústního podání látku velice rozsáhlou a cennou, nedovedl ji však zvládnout kriticky. Dílem aby vyplnil mezery, dílem aby národní minulost podal co nejbohatěji a nejrozmanitěji, vym}'šlel sám, kde jeho prameny a pomúcky mU~ely. Hlavní váhu položil na dávnověkost, z níž zachoval řadu starobylých pověstí, namnoze původních; dobu husitskou probral stručně a se stanoviska katolického: pro svou dobu, kterou sleduje do r. 1526, nepi'ináší ani cenných ani hojných zpráv. Jeho podání v jazyce lahodném a bohatém a se zřejm)'m darem vypravovatelským získalo mu popularity. Lid v ní čítal také jako v knize katolické i po válce třicetileté, pro kronikáře Beckovského byla autoritou a v}'chodiskem. Osvícenství se ostře proti Hájkovi postavilo, nejprve skrze Ge}. Dobnera, jenž dokázal v I. 1762-1786 nekritičnost její. Uplného odsouzení pak dostalo se Hájkovi Dobrovsk}'m a zvl. Fr. Palack}·m. Kladně se k dílu Hájkovu postavila jak po stránce obsahové, tak s hlediska jazykového česká romantika, jíž se hlavně jeho líčení českého pravěku stalo bohatou studI.icí látkovou. OdmČ'nou za kroniku se dostalo Hájkovi sta· roboleslavského proboštstvÍ, poslední léta v~ak ztrávil v Praze, oddán drobn}'m pracím historick}'m a úpravám starších textú pro tisk. Z původního písemnictví dějepisného mají hodnotu ale~poň věcnou, když podáním nevynikají. práce Paprockého a některé paml,ti Bydžovského. Polák. emigrant na ~Io' ravě usazen}', Bartoloměj Paprocki' z 1II0hol (1540-1614), sepsal statistická a rodopisná díla o všech třech zemích, jež náležely ke koruně české. ~Ioravy t}'kalo se Zrcadlo Slal'l/a/O lIIarkrabstd ][oral'sl..-é1lo (15931, Čech Diadoc1llls, t. .1. sukcessÍ, jinak posloupnost knížat a králúv česk\'ch (1602), vévodství slezsk\'ch Sta 111 lm cll slc::sklí (1609), S· velkou sčetlostí a sběratel~kou horlivostí zacilOval tu i jinou látku než genealogickou. Y rukopise U\'ázly historické monografie universitního profesora pražského, h\'ěz· dáře a matpmatika Marka Bydžo\'sl,ého z .1on·ntina (1540 -1612) o císařích Maxmilianu a Rudolfovi, obsahující hojnost zpráv, Paměti své doby, z\"láště nhledem k Hoře Kutné. s\'ému rodišti, podle sOllstamč uspořádan\Th zápisku předku a sv}'ch vlastních zůstavil pro dobu 1575--1616 ~likul[IŠ Dačický z lIesloya (1555-1626), muž vzdělan$' a vlastimi· H lovný, burleskní zástupce požívačného měšťanstva s mnohými romaneskními rysy, pro něž si Dačického oblíbilo drama (Stroupežnický) i román (Humberger), Pro poznání poměrů v Qaší vlasti před bitvou bělohorskou posud jsou tyto paměti zdrojem důležitým, Také sepsal satirické a mravokárné verše, dýšící vlastenectvím, pHchylnosti k tradici husitské i řádům měšťanským, ale zarámované často do barokního žertu, Prostopravdll. Skutečnou práci dějepisnou, vedenou zájmem vědeckým, zastiraly snahy historicky popularisační. v nichž se překladatelstvi pojilo s pouhým kompilátorstvím. Za předlohy a pomůcky volena však díla rázu namnoze středověkého, obnovovaného pravověrným humanismem protestantským. Takto vzdělal sám Melanchthon německého astrologa Jana Kariona »Kroniku světa«, jež podávala jak)'si přehled dějin všeobecných a jíž se užívalo i ve školách latinských; z Melanchthonovy úpravy ji přeložil suchopárně jako Klliehy kronik Jana Kariona (1541) horliv)' luterán Burian Sobek z Kornic. Obecné dějiny s národopisem a dějepisem měla podávati širšímu čtenářstvu Kosmografie' basilejského učence Seb. Miinstera. kterou pro Čechy upravil Zikmund z PúdlO\'a (,; 1584). Čá::t ~é'mčpisnou př..j'll z originálu a připojil k ní dějiny podle středověkého způsobu a rozsáhlej€'í popis Čech a Prahy, Z populárně vzdělavateln)'ch spisů o dějinách a zemích cizích národů jest U\'ésti lUatouše lIozia "Jsokomi'tského překlad Guagnino\'a Vypsání kmjill zem;; nui/J 11590} a Václa\'a Plácela z Elbinku českou úpra\'u kompilacI' Hi.'iforie židOl'ské (1592), zakládající se na díle .Jos, Flavia, Mezi spolupracovníky Veleslavíno\')'mi byl osobností vynikající Jan Kocín z Kol'inétu (1513-16101, Studil' \' Německu a v !talii učinila z něho předního humanistu zájmů rozsáhl)'ch, u něhož zájem věcn)' převažo\'al nad pouhou sběhlostí formální. Psal latinsky práce filologické a právnické, česky pak mravoučné spisy na př. o ženách a manželství. Nejv)'znamnější jsou jeho překlady, jednak LOwenklauO\'Y Kroniky nové o národu t urcrlJm 05H·l). jednak dvou Historií církevních (1594) od Eusebia a Kassiodora. VE'lesla\'íno\')'m učitelem a jeho předchúdcem na uni\'ersítě byl Prokop Lupáč z 111a\'sčo\,a (1530-158íl. Latinsky se.'ita\'il historický kalendář podle vzoru reformačního historika Ebera. Rerll1ll uohcmicarll11l ephcllIcris (1585), ob· 75 sahující hodně dat o kulturních a literárních poměrech českých . . Posl(>dním dvaceti letům století XVI. vtiskl ráz slavný knihtiskař pražský, Haniel Adam z Veleslavína (1516-1599). Rodem byl z Prahy, studoval na universitě zvl. klasiky a historii, r. 1572 se stal nástupcem Lupáčov~'m na stolici dějepisu. Stal se r. 1576 společníkem svého tchána Jiřího Melantricha z Aventina a po jeho smrti přešla tiskárna do jeho majetku. Ze závodu jeho po dvacet let vycházelo značné množství knih, při nichž měl Veleslavín ú(;ast bud' jako překladatel nebo jako upravovatel nebo jako rádce. I jinak byl Veleslavín činný, rád se účastně správy městské a zemské; v době úpadku společnosti české vzbuzuje naši úctu svou poctivostí, snaživostí a sná;:5elivostí náboženskou. Po vzoru svého učitele Veleslavín sestavil také Kalendář lIistorid ... ·.lí (1578), v němž podle jednotliv)'ch dní v roce vybíral v~'znamná data z dějin všeobecn~'ch a také česk~'ch, Z Lauterbeckova Regentenbuchu upravil rozsáhlou Politii historickou (1584), v níž na základl' historick~'ch dat ukazuje, jak by bylo lze polep<;iti správu obecní a městskou ve vlasti a tím čeliti lépe nebezpečí tureckému, Soud Ve1t'slavínúv o dějepisectví nejlépe poznáváme z rozsáhlého úvodu kt' kronikám Svl\'iově a Kutht'nově. pronikavě zrevidovan)'m po str, j~zykové. Kronik,lI dvč o ::alo:elli ::;('/11(' české (1585), V~'znamnější jsou VeleslavínO\'y práce filologické. zvláště s1cJmikái'ské, ale i ony plynou spíšt' z poth'b prakti('k~'ch a z lásky k národu i jeho řeči než ze zdrojú vědl'ck)'ch, Za \'lOr si zvolil btinsko-česk)' a česko-latinsk)' slovník Tomáše Rešelia. Nejprve vydal latinskÝ' slo\'ník s nemnoh<'mi obratv česk"mi, Dictionarillm laiilluUl (15in). pak (1\:a slomíky uspoř~dané věcně. latinsko-česko'nl'meck)' Nomcllc1atol' triblls lillgllis (1586) a la tinsko-česko-německo-řeck)' S omcnc1atol' qlladrili IIgllis (1598). Posléze vyšel abecední slovník Silm quadrilillgllis (1598). Proslulost Veleslavín(wa se zakládá na celé produkci. která vycházela z okruhu jeho tiskárny a nakladatelství: Veleslavín nebyl tvúrce. n)'brž organisátor. Ale hodnota »veleslavínské,x slovesnosti není ani umělecká. ani vědecká. n)'brž toliko jazyková, Pro hojnost. vyti'íbenost a púsobivost jazykovou byl celý věk t. zv. velesla\'ínsk)' označován jako zlatá doba českého písemnictví a řeč jeho prohlašQ- 76 vána za normu pro vývoj další. Vyznačujp !'p úplným odklonem od řeči lidové a přím(' otrockou závislostí na latině zvláště v syntaxi; ve slovníku vydatně přijímá v~rrazy německé. V tom se Veleslavín, steině iako Komenský, ukazuje věrným synem věku hymanistického: zidibou v rétorice, ve vÝrazu zdobně rozvitém. um('loll stavbou složi· t~rch souvětí jsou oba stylisté význat:ně barokní. I na půdě české pěstovala renesance v('dy přírodní a v kosmogonii i hvězdářství došlo v našich vlastf'ch k úžasným výbojům nankového poznání. jak ukazuií Kf'plf'r a Tycho de Brahe. Česky byly vydávám' však jen spisy populární, kdežto věda užívala výhradně latin:,:. Tak slavný hvězdář a matematik česk~r Tadf':'š lir. ~'k z Há jku. zv. Npmicus (1525-1600\. vvdá\oal pro lH kalpnrláře astronomické a pranostikv (Minuee) a přf'ložil pro Čechy Hrrbář .iinak bylinář 1'r!m; 1I::.if('(lIIí (1fí621 od Petra Ondřeie Matthioly: v něm také užito názvi! rostl in v lidu běžn~'ch. Pěstoval i vědu lék:lřskoll a učinil první pokus o mapování a triangulaci okolí pražského. O soustavu rostlin pokusil se lékař a proff'sor Karlovy university Adam Zalužano;kv ze Zalnžan (1555-161~) v knize Methodi herbariae libri trrs (1592, s česk~'mi názvy 1604). Ani v XVI. stol. u nás nebyl nedostatpk lidí. l7.druži(' (1564-1621). Cr'stopis jt'ho o cestě vykonané 1598 (vyd. 160'l). přpdstavujf' nám h:J iako uČE'nce a zároveň nadšencE' pro různé druhy umění: svá tvrzení dokládá zprávami ci7ími. doprO\'ází knihu dastními rytinami. uČE'ný ráz brání však místy přímasti a ži\'otnnsti podání: jazYk není vytříbt'ný. Jako přpd'lí úČ'astník čpskéhl) povstání stál na straně ZimníhD králE' a účast tu odpykal popravou na Staroměstském náměstí. Jiným cestovatelem byl Václa\" "ratisla\" 7. ~Iitrn\'i(' (15i6 77 ----1635). pocházející ze starobylé rodiny rytířské, Byl přidělen jako komorní pachole k poselství. vezoucímu r, 1591 do Cahhr-adu obvyklý poplatek, Zradou byl vyslanec císai'sk~' zajat a odvlel"'en do Bčlehradu. kde zahynul: družina j<.'!lO pak ukována v galejích. potom včznl'na přes dvě léta \' Černé věži. žp sr Vratislav teprve r, 1595 vrátil do vlasti. Příhod,ll své na cestě a v zajetí vypsal již r, 1599: cestopis jeho pt'tsobí svou nehledaností a přímostí. spisovatel umí vzbuditi zájem a soucit. Za českého povstání zustal věren Ferdinandovi II.. stal se místodržícím a pov)'šen do stavu panskt."llO. V obDl'Il p r :1 \' ním zjednán konpčně zákonodárství č::'2kému pevn~' základ. lidu nikterak přízniv~', Opětně vydávána PI'(íl'(( (( :i"í:t'lIí ;:;t'lIIskti krtílo1'std i'!'skdlO; rovněž právo moravské a práva slezská vydána r, 1515, Kdvž uzákoněno zřízení zemské. usilovali král i stavové, aby byla unifikována p r á v a mě s t s k á. s'ojící namnoze pod vli\'l'm n{>meck~'m a navzájem Sl' značně lišícÍ. Snaha písah' komorního soudu českého. mistra Brikdho z Ucka (1,I~S~-1513). p~J\'~'šit prám brněnsko-jihlavské na prá\'ní normu obpcnou. npbyla uskutečněna. nl'boť města nepřipustila kodifikaci díla, To Sl' podařilo teprve uniwrsitnímu profl'soru a kancléi'i Starého města pra7.::kého. mi,;;tru Pa\'lu Kristianovi z Koldína (1530-1589) v Prál'Cl'h mi'stsk,lj,'h krlÍ[ol'stl'; ('('skdlO (1579), Dílo. jež vycházelo v podstatě z práva staroml'stského a dbalo městské autonomie. v podání ph'sné a \' jazyku vyU'íbené. bylo r. 1610 vyhlášeno za kodex práva pro \'šechna města \' Čechách, r, 1697 pro Moranl a zústalo v platnosti do r. 1812, Z básnietYi s \' fo t s k é h o bvla pěstována vlastně j,'nom satira. zaostřená skoro vždy nábožensky a mnohdy konfesijně, Sklon k burlesce, v této satiře bl,žn~'. ho\'(?1 vzmáhajícímu se vkusu baroknímu. zveličujícímu nejen rysy vznešené. ale i sml'šné, Zásluhu o u\'ádi.'ní nov\'cl1 láh'k z cizin\" měl .Jan .\kron Albín (YrehběI5k~',; 155i ), Tt'n znonl zpracoval b:ljky Ezopovy. rozmnožil ,k o bajky jiné a Vyd:ll pl--čli\'~'m jazykem i úpravou \' Pro5tějo\'ě 1557, No\'okališnický kněz Va,"řinN' u'autlt'r Hnli'()\sk~' l R\ll('o\'a (1525-1590) dal své alegorické ~a~iře .l/asopust (1580) se 7.á\'l"·re(;n~·m soudem mezi ~la50pu5tem a Po~tem ráz burleskní a užil názorně hojn~'ch pozorování mra\'Ů i nemravú n' svém okolí. 78 Veršovcem značné obliby byl Šimon l,omnický z Budče (1552-1622), rodák z Lomnice jihočeské, učitel v Kard. Řečici, vrchnostenský písař a správce pivovaru v rodišti, pak majitel rychty a hospody v Ševětíně; za českého povstání přišel na mizinu a marně hledal příznč u strany právě vládnoucí. Od něho pochází nčkolik sbírek mravokárnS'ch veršů. Nejznámčjší je . ..;t ll/stl'/lkd mladhl/ll hospodáři (15R6-1597), Kupidov(t střela (1590 proti frejířství a cizoložství) a Tobolka datá (1615 proti lakomství). Humanistickou učenost mísí s lidovou vulgárností, moralisuje a omezuje často své veršovnické umční na pouhé počítání slabik a chatrné někdy rS'my. Poesii satirickou a tendenční pěstovali též Mikuláš Dačick)' z Hcslova a Bartoloměj Paprocký z Hlohol. Dramatické básnictví v Čechách v XV. stol. skoro úplně zaniklo. Nepřinesly mu obrody ani humanismus, ani reformace; obroda přišla až ze škol. kde obliby nab\'valy hry školské, v nichž se učili žáci výmluvnosti a ušlcchtil)'1l1 mravum. Kusy Plautovy a Terentiovy byly nejen čteny, ale i předváděny a konečnč podle nich byly skládány i jiné kusy obsahu většinou náboženského .. Od r. 1535 dálo se tak i na universitě pražské. kde vznikly dvě latinské hry, biblická Tobaf.'IlS (1569) od Jana A(IUily z Plavče a drama historické Bretislalls od .Jana Caml)ana \'odimnského (1572 -16221. Ten byl témčř dvacet let profesorem a pak rektorem vysokého učení Karlova, jinak se básnictví dramatického neúčastnil, ač byl znám jako hlavní humanistický básník své doby. Na universitě vykládal řecký jazyk. latinské básnictví a občas i dějiny české. Veršoval příležitostně k oslavám rodinnS'm i veřejnS'm a pokusil se i o veršované dějiny Čech. Jeho životní osudy románově zpracoval Z. Winter. České hry byly hlavně obsahu biblického, byly překládány z němčiny a překladatelů byl větší počet. Školsk)'ch her užívali zvláště již od svého příchorlll do Čech iesuité if'nnak k účelům pedagogickS'm, jednak aby získali přízeň panst\·a. Přítomnosti nejvyšších hodnostářu \'yužívali .lakl) agitačního prostředku pro svou \'ěc, stejně jako nádherné \-S'pravy. Zvyk ten rozšířil se z Prahy také do jin)'ch mt'st a potnal do X\'III. stol. Hráno bylI) latinsky, nt·kdy i řecky, s repertoirem stejně bohatSm jako rozmanit~'m: hrály se hry biblické, tragedie o mučednících i dramata z dějin svčtsk)'ch i z přítomnosti. Do scénick~'ch skladeb 79 vnikal Z\'o!na žiwl prostonárodní z v}'jevů masopustnfch i posví(·(·nsk~·ch. jichž si spisovatelé všímali. Takovou scénickou hrou .k anonymní fraška domácího původu Sedlský III//SU/II/st (15SS), provozovaná žáky. Období pobělohorsbého baroba. (16U-1754.) ('(',;ké povstání nekatolických stavů evangelických proti katolickému panovníku habsburskému bylo zlomeno porážkou na Bilé hoi'e: vítčzn~' Ferdinand II. jal se nejen krutě trl'"hti zprolll'vt"řilé odbojníky. ale také tuho vládnO\~ti \' duchu katolictví pi'íki'c proti reformačního a sebe\'čdoml'!lO monarchismu. Moc stavu městsli:ého podlomena. také r~·t ii'st vo konfiskacl:'mi ochuzené a exulantstvím oslabené pozbylo vúhy. nově přibyl stav duchovní. pevn}' pilíř protireformace. Prořídlé řady šlechty byly nahrazeny rychle domúl'Ími zbohatlíky i cizinci puvodu zdáště románského. Tato nová aristokracie pobělohorská těžila bezohledně z poddaného lidu selského. dovedla však s\'ého skvělého bohatství užívati pro kulturu životní. uměleckou i vědeckou. Ale vzdělanost národní z toho valného užitku neměla. Ztrácl:'la více a vícl:' souvh;lost s tradicí českou a ochabovala za mohutnl'jícího absolutismu vladařského v hájení ~n'}'ch i zemsk~'ch prúv proti panovníkovi. což pak za Marie Terl:'zie umožnilo rozmach svrchovanosti císařské, Ale nejhloub na životní ústrojí českého národa za stopadl:'sátiletého období pobělohorského působily převraty náboženské. Císař se rozhodl celou zemi bezohledně a důsledně pokatoličtiti: nejpr\'C zrušen majestát Rudolfův. pak \'}'~ady dané církvi pod obojí. jesuitúm odendána nejen uni\'ersita, ale i dozor nad školami i censura tisková. Pak stavo\·é. pokud nl:'chtNi pi'estoupiti na víru katolickou. přinuceni odejíti ze zemč: s protireformací a s vojensk\'mi exekucemi spojeno bylo pronásledO\'ání a ničení česk}'ch knih, které neustávalo ani v XVIII. stol.. ba časem bvlo ještě krutČ'j;;í. poně\'actž kc!notliví členo\'é Tovaryšstva Ježíšova usilovali vypleniti po,;ll>dní stopy kacířství. Z ostatních řádú l1l'jvětší V~'znam měli piaristé. pečující o školst\'í střední í nižší: ll\'edeni byli r. 1631 na Moravu. o 10 let později pi'išli do Čech a mírnější kázní i zřetelem k přírodním vědám zastínili i jesuity. Jesuité ujali se vedení ve iO všech oborech ducho.vního života. Když evangelická emigrace zvolna zmlkala, stalo se jesuitství hlavním, ba jediným výrazem myšlenkových a slovesn~'ch Čech a nadešla vlastní vítězná doba pobělohorského baroka. Užívalo častokráte velikého duchovního násilí, poutalo svobodn)' vývoj myšlenky, znamenalo nový příliv cizoty, avšak nebylo bez kladných hodnot náboženských. Ač se ve filosofii a v dogmatice namnoze vrátilo k scholastice, působilo v kázání i ve zpěvu na cit katolické zbožnosti; velké obliby nabyl kult svatých a mučedníků, značnou měrou i domáeíeh. Nová barokní zbožnost zasáhla duši lidovou a prolnula její slovesné projevy. Ve školství nastal rozkvět jen po stránce kvantitativní, kdežto duchem se nemohlo ml'řit s pokroky, kterými Komenský vystupňoval vychovatelskou tradici Jednoty. Školy jesuitské byly veskrze latinské bez skutečného obsahu vědeckého. Již před Bílou horou za::alo všaK počešťování jesuitského řádu, které pokračovalo tak. že z něho v XVII. a XVIII. stol. vyšla řada vynikajících, národnostně cítících spisovatelů veršem i prózou. Jazykově doznalo češství pobělohorské velké újmy zevní i vnitřní. Němčina se stala vedle češtiny jazykem úi-eclním a počala pronikati do jednání i do listin; vlaština a španělština byly vedle němčiny jazykem stavů vznešen\'ch, kdežto latina ovládla úplně školy i písemnictví vyššího slohu. Vnitřně bylo na počátku tohoto období dokonáno vítězství vlivu humanistické latiny na (~eštinu. a to ve slovníku i v syntaxi; ale brzy nastal obrat. Púsobl'ním kazatelů i skladatelů duchovních písní se spisovná řeč přiblížila lidu; vnikaly do ni sice vulgarismy i četné chyby t varoslovné, ale zároveň přib)'valo názorné obraznosti a konkrétnosti, což se ukázalo v prostonárodní slovesnosti. Proti mluvnick)'m chybám a jazykovému úpadku vubec horlili purističtí autoři mluvnic i brusů. mající větší lásku k mateřštině než znalost její, což vypl)'\'alo z přerušení literární tradice. Literatura období bělohorského neopouští zprvu cesty, na nichž se vY';íjela v sto!. XVI.. a dO\'Tsuje myšlenkově dílo české reformace i katolické protireformace. Veškerou slovesnost domácí ovládl v X\'II. stol. duch barokní, jeho~ hlavními znaky jsou pathos myšlenky i v~'razu ve spojení se zanícenou citovostí i obrazivostí uměleckého života. Nevzniká jen působením literatur cizích. nýbrž vypl~'vá přímo z duchovních sklonů i potřeb člověka. I když by bylo 81 omylem vyl\l(~ovati Komenského z tohoto barokního okruhu, pi'e<'c jen hlavní pule pobělohorského slovesného baroka jest náboženské písemnictví katolické, vůči němuž se produkce evangelických exulantu ztrácí. K opravdu umělt'ck(~mu rozkvětu barokního písemnictví. jakým se mohou chlubiti hlavně národové román~tí, u nás nedošlo. Národu zustaly odcizeny vznešené stavy, šlechta i panovnický dvůr, kt('ré jinde vykonávaly tak blahodárný vliv na v~'voi baroknih·) uml'ní. I zilsLlln. p{~ěc o literaturu cdkázána u nás na knl'žstvo, které na ni pohlíželo především jako na nástroj akeí duchovních nebo v~'chovy; proto se nejv~Taznl'jší plody katolického baroka slovesného shledá,'ají II nás v duehovní písni, v legendě, v kázáních a částečně i ve školskt'm drama tě, většinou latinském. Nejvyšší obory literární. ,. nichž doba barokní na západě vytvořila díla mistrovská. hrdinné epos, tragedie, dušezpytn~' román, nebyl v II nás vubec pěstovány. Barokní památky české slovesnosti jsou velice omezené ceny estetické, ač básnicky převyšují strohou didaktičnost evangelického básnictví doby před· chozí. Zato velik~' v~'znam má slo\'C'sné baroko české pro v~'voj lidové poesie, která v nl'n1 namnoze tkví sV~'mi koi'l'ny. V této prostonárodní slovesnosti se nejsilněji udržovala tradic(' za dob českého úpadku; zde pi-ipra vena i puda pro národní obrození v stol. X\'III. a hlavně XIX., kdy nldl'(wé vyšli z lidu a kdy se \'e svém obrodném úsilí posilovali právl' lido,'ou poesií a jejími hodnotami .iazyko'·~'mi i estetick\'mi. V~·vo.i<;vč obsahové dělítko tohoto dlouhého období pobělohorského baroka, které se početností památek a v~'znamem sV~'('h pi'edstavitelú nE-může měřit s jin~'mi periodami. kl'yje se pi'ibližně se zřetelem chronolugick~'m, a proto rozvrhujeme látku na ti-i skupiny: 1. Dozvukv ducha reformal'ního. 2. \"ít~z~t\··í katolického baroka. 3. Básnictví lidové. Dozvuky ducha rl'ftlMl13čního, Stoupenci všech nekatolick~'ch círk"í česk~'ch se !'mažili i po bělohorské porážce pokračo\'ati v myšlenko\'é i literární tradici s"~'ch předchůdců a pčsto\'ali horlivě obon', v nichž X\'I. stol. vytvoi-ilo II nás S\'l~ práce ne.i\·~·značnější. I stojí také v reforma0ní literatui'e pobělohor!';ké v popředí písemnict\"i h i s t o r i c k é. 82 Nejrozměrnější dílo dějepisné zanechal luterán Pawl Skála ze Zhoře, rodilý z Prahy (1583-1640). R. 1604 usadil se v Zatci a nabyl tu práva měManského. Jako posel městský účastnil se sněmů. R. 1618 dostalo se mu úřadu při vládě direktorské: po nastoupení Bedřicha Falckého byl úředníkem v kanceláři královské. Po bitvě bělohorské vyjel z Čech s králem a sloužil mu ještě skoro dvě léta. Pak se usadil ve Freiberce míšeňském. kde zemřel. Ve vyhnanství sepsal nejprve Ch rollologii ( íJ'kevllí, obecné dc;jiny lidstva od stvoření světa po svou dobu v 6 periodách časových. Dílo to však bylo jen přípravou k spisu Historie drkevllí, ve které synchronisticky vypisuje děje světové od časů apoštolských a ustavení církve Kristovy clo r. 1623. Spis tento je nejrozsáhlejší dílo historické. jež kdy jazykem česk)'m bylo sepsáno, neboť vyplňuje 10 velk~'ch foliantů. některé v rozsahu až 1700 stran. Nejvýznamnější jsou díly VIL-X .. které vykládají slohem jasn~'m a jadrným dobu současnou: vkládá jednotlivá akta. události kreslí pra vdivět charakterisuje hlavní ú~astníky .kji<:h a vy tváři tak syt~' obraz žalostného úpadku. O české náboženské dějiny evangelické se pokusili mnozí exulanti, zvláště šťastně někdejší kazatel kaple Betlémské a spolupracovník Komenského v Lcšně. Adam Hartmann, spoluautor vynikajídho martyrologia bratrského. lli.'1toria perscrlltiOllU7ll C('c1esiae bohem i('ac (16471. jež sám přeložil do češtiny jako Historii o tčŽk.lí('h prolitTII.'It1'Í( h drkt:c české (16551; byla to populární kniha bratrských exulantu, opětně vydávaná. Nade všecky práce však vyniká znameni~é dílo novoutrakviEty n Pavla Stránského ze Stránk)' u Záp (1583-16571: rektor školy. potom písaf a měšťan litoměřick~' se r. 1627 vystěhoval z Čech a posléze byl profesorem a dozorcem gymnasia v Toruni. Cčelem jeho díla Rcspllbliea Bohem iac (1643), bylo pro cizinu vylíčiti polohu země české. jednotlivé kraje. povahu a obyčeje oby\·atelsÍ\·a. podati stručné dějiny. seznam králů. královen a biskupů. pak celé mitřní zafízení státu českého. Pn)\'edl to způsobem vynikajícím, kter~' svědčí o historick~'Ch znalostech jako o vroucí lásce k národu a k české reformaci. Dílo působilo věcně i názorově na četné vlastivědné autory české. na př. již na Balbína. Z pamětí emigrantsk~'ch vynikají roz.c;ahem i pestrostí PamNi Jana .Jiřího Haranta 7. PoJžÍC' 0580-161 ~). bratra Krystofova. Pouta\'~' obraz válečn)'ch běhu a dušemího ži- 83 \'ota ellligrantského podává Kronika Mladouulcslavská od ,Jiřího KI'zl'lin Hydžo\'sk{-ho (1576--1654), Také korespondenl·· ..• a akta moravských šlechticů z let 1620-1636 jsou náwrnou pomúckou k poznání poměrů za války třicetileté, Ml'zi evangclick~'mi mravokárci druží se v rázovitou skupinu několik autoni. poskytnuvších Komenskému pro hlavní dílo jeho mladosti motivické pomůcky, Jsou to hlavně autoi'j th, Luterský spolupracovník Budovcúv. Domaž\il'an :\'athnmwl \'odllUnsk)' z llračova (1563-1621). opřel se " T Ji ('(/ f J'l1II1 Ul 111/(1; 111 i lIods, SirokJí 7)lac IIcb :::rradlo sečta ( 16tl5) o pi'cdlohu latinsko-francouzskou a pojal lidské žití jaku pět aktu dramatu, Jeho jmenovec, novokališník Václav Port'Íus "ol1l1anský v DlIl'llOlJIlÍm mi'sfč, jméllrm Ro:::ko,,> dll,~c (1610) vkreslil satiricky kárné a nábožensky rozhorlené pojetí všeho druhu života i bible do pomyslného plánu ml'stského, Český bratr IUatouš Konečný (1572-1622), biskup Jednoty, rozvinul obratně motivy Genese v Theatrllnl dit'iIllOIl, fu jest Di1'adlo boží (1616), K nim možno přiřaditi skvělého kalvínského kazatele. nejpn'e \' Kutné Hoře, pak u S\', Jiljí v PrazE.', Havla Zalansk{-ho (1567-1622), velmi plodného a učeného spisovatele homiletického. kter)' se postavil do služeb vzbouřen)'ch stavů čcsk)'ch, Z jeho děl nejv)'znamnější jsou Spison" o n1učcdlllících českýrh (1619), soubor to účinn\'ch kázání. Již ve 8v)'ch začátcích' pi'e\'yšuje daleko tyto vrstevnické zje\'y Jan Arnos KonU'llský (1592-1670), nejpřednější Cech po Husovi, zakladatel novo\'ěkého školstvÍ, na stolci biskupski-m nástupce. v křesťanském humanismu dovršitel Blahoslavúv, Rodem byl z Uherského Brodu (rodiče byli Zt' vsi Komny). kdt' se narodil 2S. března 1592, Otec jeho Martin byl zámožn)'m měšťanem. záhy však zemřel. jakož i choť jeho. a tak osiřel~' syn jejich pozdě se dostal do škol. V bratrské škole Vl' Strážnici byl \' I. 1604-1605, tepn'e r, 1608 se dostal na latinskou školu do Přt'rova, R. 1611 poslán byl na vyšši studie do Ht'rborna v Nasavsku; již \' těchto letech rozhodl Sl' pro S\'uj národ pi-ipra\'iti rozsáhl~· S~O\"l1ík latinskoČt'sk)' a čt'5ko-Iatinský jako vstup do věd latinou pěs~o\'an)'ch (Thesallrus lil/fll/ac Imhol/i('ae) a přírodnickou encyklopedii Dil'ad/o 1'c.~kC1'eIlSfnl ľ(ci (Thflltrum IUlieC1'sifafis rl'rl/III), Z Herboma se vypra \'il ještě na universitu do HeidPlberka. mimo to vykonal dlouhou cestu pěšky, na níž se dostal až do Amsterodamu. \'rátiv se do vlasti r, 1614, vyučoval na škole v Přerově a sestavil tu snadnější zpusob, Jak vy· 8'1 kládati latinskou mluvnici (Grammaticae facilioris prae('('pta, 1616). R. 1616 byl ordinován na knčze, r. 1618 se dostal za duchovního správce a ředitele školy do Fulneku. Tu pokračoval v začatém »Divadle veškerenstva« a pro svou církev sestavoval historický obsah Písem sv. (pozdější M mlllálllík). Brzo po bitvě bělohorské prchal odtud a skrýval se po různých místech na Moravě, sbíraje látku pro lepší Mapu zemč moravské (vyd. r. 1627) a pro Starožitnosti moravské, nyní ztracené. Tehdy sestavil také potěšné spisky Přemyšlování o dokonalosti křesťanské (1621) a Nedobytedlný hrad jméno Hospodinovo (1622). R. 1623 se uchýlil do bezpečnějšího útulku v Brandýse n. OrL, kde Karel z Zerotína ochraňoval řadu kněží bratrských. Rodina jeho ve Fulneku zůstavená (choť a dva synáckové) zatím zašla morem. V útulku svém Komenský zabral se v rozjímání o významu přátelství a života rodinného, z čehož vznikl spisek O sirobč (vyd. až 163·1) : úzkosti z neblahého stavu církve a vlasti přiměly jej k početí spisku Truchlivý (ve 4 dílech, první dva 1622, 1621, 3. až 1651, 4., Smutný hla.'J, 1660), dramatickému rozjímání o smutn)'ch osudech vlasti, církve i osoby vlastní: sociálně zaostřeni a chiliasticky zabarveni jsou Li.'Jtové do nebe (1619). Úvahy o marnosti věcí pozemských vedly jej ke spisu potom nejrozšířenějšímu, Labyrintu svčta a ráji snke (dokončen 1623, vyd. v Lešně 1631), kter)" věnoval ochránci p. Karlovi z Zerotína. Osnova spisu toho, přiklánějícího se motívisticky k pracím N. Vodňanského a M. Konečného, vzata je sice z děl nčmeckého theologa, spisovatele Jana Val. Andreae (Peregrilli ill patria errore8 a Cit'Í,'l Chri'ltiflllll.'l), ale vylíčení světa zakládá se na vlastních zkušenostech Komenského. na příhodách a vypravování jiných lidí. Spisovatel představuje se tu jako mladý poutník. jenž vydává se na cestu světem, při čemž se mu za prů\'odce namanou Všudybud Všezvěd (vlastní touha po seznání všech věcí I a Mámení (zvyk nazírati na věci pohodlně podle výkladu jiných lidí a nikoli vlastními smysly). Svčt zobrazuje se jako rozsáhlé město. \' němž mimo ústřední náměstí je šestero hlavnich ulic podle předních stavů lidsk)"ch (rolnického, řemeslnického a učeného. duchon-lÍho. panského a vojenského). V pozadí města vypíná se hrad ~těstěny. uprostřed náměstí zámek králo\'TlY světa Moudrosti. Všecky stavy na světě poutník prohlíží, také do hradu ~těstěny se dostává 85 a v hratll' královnině na správu města se dívá, ale všude vidí .kll marné pachtění po věcech nicotn~'ch. takže nenaehází nikde uspokojení a chce tedy utéci ze světa. Teprve tu vybídnut jest od Krista. aby se vrátil sám k sobě. a když v nitru svém najde prav~' pokoi .. ie pi'ijat za přítele Božího a tak dosahuje pravého štěstí. Zivá líčení a dramatické v~'jevy na mnoh\'eh místech dodávají skladbě rázu opravdu básnického, jakkoliv je psána prózou a má tendenci potl,šnou. Mimo jiné vzdělavatelské spisky menší Komenský asi tehdy pi'ebiumil lahodným jazykem také žalmy a hymny, prokazuje se dovršitelem duchovní písně českobratrské, znovu upravil Katonova disticha. a to rozličn\'mi rozměry antick~'mi, \' nichž byl mistrem. R. 1625 k Labyrintu jako dodatek pi'ipojil, ale až r. 1633 vydal Hlubinli l>cpečnosti (naz\'anou původně jen Ccntl'lllll scrlldtatis), kde dokazuje. že i":lm'L'k na světě jen potud může b~·t spokojen a šťasten. pokud se přidržuje jako přirozeného centra Boha všemocn('ho: bez n('ho však že se potácí bez rady a pomoci. Když ani Zerotínovi již nebylo možno chovati na statckh bratrské kněží, Komensk~'. jenž se r, 1624 po druhé oženil. uch~'lil se v Podkrkonoší na statky Jiřího Sádovského ze Sloupna. i bydlil v Bilé Ti'emešné (u Dvora Kráhwé l. Když r. 1627 vyšel mandát proti nekatolíkům. aby se vystť'hovali ze zemL'. nechtějí-li přijmouti víry katolické. Komensk~' s mnoh~'mi jin~'mi Bratřími ueh}'lil se do Lešna v Polsku. Tu jal se vyučovati na gymnasiu r. 1624 zřízeném, ,oe \'lasti ještě zal'al skládati ne.iv~'znamnější svou knihu k ui"'cní mládeže, Didaktiku. púvodni"> sestavenou jazykem česk~·m. V ní se dožaduje školního vyučo\'ání na základě jazyka matei'ského pro všecky lidi \"libel'. učí sprámému postupu pN vyučování. rozděluje také všecko vzdělání na ·1 stupni">, školu mateřskou, národní. latinskou. akademii. Pro každ)' stupeií navrhuje \'hodn~' postup a připraviti chce i přiměi'ené knihy školní. V Lešně r. 1632 spis dokončil a připojil k ni'mu nánh O obnOt'olí ,<:;kol \' Č.duírll: dílo zústalo v rukopise a otištěno tepn'e 1849. kdežto latinské. rozsáhlejší vzdělání. Didadica .lIagna 116571. stalo se v originále i v překladech do \'šech předních jazyku evropsk)'ch statkem obecné vzdi'lanosti. Za doby saského \'pádu do Čech vyjádřil emigrantské naděje na nánat nejprve spiskem Poll/ke mi/ostird/() Ida pro hsk.IJ národ (1632) a propraco\'al návrh na no\'ou ůpra\'u církenlích 86 poměrů ve vlasti, (Haggaeus redivivus, naps. česky 1632), když vyhnancům kynula naděje návratu. Za doby lešenské začal připravovati pro školy latinské knihu k učení latiny. spojující s tím i poznání věcné, jež záhy dosáhla ohromného rozšířenÍ. Byla to světoznámá Janua linguarum rcserata (text lat. z r. 1631, český překlad Dvéřc jazykův odevřcné z r. 1633). Ta vydávána jsouc brzo v nejrůznějších jazycích, proslavila jméno Komenského po všem světě vzdělaném a získala mu všude hojně přátel. Na usnadnění metody připojil k ní brzo ještě Před1Jraní (Vestibulllm). Základní myšlenkou bylo, že asi z 8000 nejznámějších slov latinských v původním významu sestavil ve 100 odstavcích 1000 vět. které podávaly stručný přehled veškerého světa podle vzniku a rozvoje jeho, Pro výchovu mládeže nejútlejší napsal v těch letech nevelikou, ale obsažnou knížku, Informatorium !,kuly mal CŤ81J; (asi r. 1633. vyd. až 1858; lat. překlad vyšel brzy po napsání). Podávaje učitelům návod k užívání Brány, vybral k oživení učení ze svého slovníka řadu přísloví a sruvllal je podle ob· sahu Brány; dal jim název Moudrost stur.1J(·h Cechllv, za zrcadlo vystavená potomk1l.m; v dílku tom, které uveřejněno až v nové době, pokračoval v tradici Červenkově, Blahosla vově i Srncově a rozmnožil látku na 2000 čísel. Se snahou vědu přírodní podepříti včrou souvisí též Já(lro fysiky, podlc svčtla Božího uprunné z r. 1631, vyd. 1633; podobného rázu je Asti"Onomie. Nově nalezeny i la, tinské spisky Komenského o geometrii a kosmografii i učebnice světov}'ch dějin; po česku psány v této době učebnice O vycházcní a zapadání přcdn{j!úch h t'{::d a prosodická rozprava O poesii české; práce tyto nejsou posud namnoze ani vydány. Povzbuzen netušen}'m zdarem. kter}' měla Brána pro učení jazykům, Komenský připadl brzo na myšlenku. že by bylo lze také sestaviti knihy, které by podávaly stručné návody do všech věd. Soustava i v}'měr všech věcí jasně vyložen)'ch měly sjednotiti lidstvo nejen ve stejném vědění. ale i ve stejné víře a tak vésti k pospolitosti a jednotě. Komenský stále slučuje vědění a víru; soudí. že ideje. obsažené od věčnosti v Bohu. se projevují souběžnč v lidské duši a v lidsk}'ch dílech. Jeho učení je rozvitím názoru křesťanského. posledním odkazem středověku a nikoliv branou do vědy moderní; stejně i jeho snahy pacifické. jeho pokusy o světovou řeč. 87 První náčrty pansofické jsou obsaženy ve spisech Komenského z let 30., zvl. v Porta sapiclltiac /'cscwfa a Prima philosophia; BrlÍl/a r{d (Jmllla /'erllm) z r. 1634 měla mládeži podávati první ná\'od k poznání všech věcí na světě. V těch letech. jsa již také seniorem a sekretářem Jednoty. sepsal též některé spisy, čelící k obraně církve. Také vedl nějaký čas správu g-ymnasia lešenského. R. 16-11 došlo Komenského pozvání od ang-lického parlamentu, aby v Ang-lii v některé bohaté koleji založil sbor učen)'ch mužu. kteří by rokovali o pokroku věd a pečovali podle vědomostí sv)'ch o další rozvoj jejich. I vydal se na cestu a v Londýně jednalo věci s učenci. Ve spise Cesta srNla (Via lllriS, 1642), v Lond)'ně sestaveném, podal též ná vrh na rozšíření obecného vzdělání ve všem lidstvu obecn)'mi školami, knihami obecně platn)'mi. sepsan~'mi přispěním učenců všech národu. kteÍ"Í by byli sdruženi v jedin)' sbor s př'edsednictvím v Lond)'ně a pečovali o šíření osvěty jedin~'m jazykem Ul'cp.\'m, !der)' by požadavk~-.m vsech věd úplně vyhověl. Tak by se nejsnáze proklestila cesta obecnému míru světovému. Již se pom)'šlelo na zÍ"Ízení koleje k účelům \'vtčen\'m. když občanská \'álka v Irsku vzniklá zmař'ila provederií velkolepého záměru; také o tom,' aby se Komensk)' stal presidentem Harvardské koleje v Americe a pi'ispt'l k vyššímu vzdělání Indiánu. jednáno. Ale když politick)'mi okolnostmi zmařeny krásné plány. z nichž Zllstal jen programov)' spisek Panso/Jhiac prodrOll:1I8 (1639), Komensk)' opustil Lond)'n a přijal nabídku bohatého kupce holandského. Ludvíka z Geeru, vojenského dodavatele ~\'édll, aby pro školy švéd~ké upravil knihy k učení latiny: usadil se v pruském Elbinku, kde s několika pomocníky dal se do práce. Upravil nově Bránu a obtatní spi~y k učení latiny, k nimž pi'ipojil obšírný spis úvodní. .lId úd II ja::ykú I/cjl/()l·('j.~í (Linqll(lI"l'1l1 mrt1lOdllS I/(wíssill;a, vyd. \' Lešnč 16·19), dílo wlmi obsažné a propracované. v r.ěmž analyticky upravil hlamí své zásady \·)'Učo\'ací. V Elbi!lku též vydal tiskem hotov)' již Pláli dCl'čdy (Pallsoplliae diatyposi.~. 16·13) a pojal nejwlikolepější myšlenku, jak napraviti porušené věci lidské po\'znesením \'zdělanosti. Xazval to dilo Porada olJecná o lIapral'CIlí I'čci lidsk!Íc11 (Dc 1'crllnl hlllllal/lll"lWl clIlcm[,tfiollC rOll:m1tatio c(lfholica): skládá se ze 7 dílÚ. poslednich 5 objeveno až r. 1935, prmí dva vyšly tiskem 1662. Z Elbinku se Komensk)' \Tátil do Lešna r. 16-18. zvolen 38 byv biskupem své církve; tu jal se také tiskem vydávati díla v Elbinku sestavená. Mnoho úkolů dávalo mu postavení biskupa Jednoty; již dříve přeložil zL. Baylyho Praxis pictatis, t. j. C1,ii'Olí ,<1(' v pobožnost i JlI"((l.'(; 0630 a 1631) a v Mwwálllíka aneb Jádi'U cdé biblí svaté (dokonč. 1623, ale vyd. až 1659) podal samostatný druh bratrské postily; nyní se postaralo nové vydání bratrského kancionálu úpravou písní starších i klasicisujícími skladbami vlastními v Kancionúlu, t. j. K nhc žalm II a pí.'mí duchovních (1659); později, ve stopách Blahoslavových, dokončil teorii řečnickou, již dlouho pro kazatele připravenou, UmčIlí ka::atdské (1651), Naděje v pomoc Švédů při jednání o mír ukázaly se však klamnými, exulantů českých neujal se nikdo. Znamenaje tím konec své církve, Komenský napsal po ratifikaci míru v Norimberce K.~att umírající matky Jednoty bratrské, dojemný zvláště slovy k národu českému (1650). Téhož r. 1650 dostalo se mu nového čestného vvzvání od mladšího knížete sedmihradského, Zikmunda R~kócziho, aby v uherském jeho sídle, Šaryšském Potoku, zařídil školu podle sv)'ch návrhů vševědn~·ch. Komcnsk~r, opatřiv rodinu v Lešně, vydal se tam a dodal hned sv~'m návrhům na zřízení vševědné školy konkrétního rázu spisem Sr'hoill pansophica; knihy k učení latiny, Přcdbraní, Brúnu a Síil (Atrium), přepracoval opět podle nových návrhů, posléze obsah Brány upravil v osmero divadel školních S('hola 111dus (l65i), znamenaje, jak Uhři na mějším lesku a nádherném vystupování mnoho si zakládají: již di'íve vznikly jeho školské hry Diogcnes cynicus redidt'lls a A1Jrahanllls patriarcha. Pozoruje, jak málo v severov~'chodních Uhřích jsou vyvinuta řemesla, takže pro poznání mnohých věcí žákům ani věcného názoru se nedostává, chtěl nahraditi jej aspoň obrázky a opatřil stručn~' výtah Brány při měřen)'mi ilustracemi. takže z toho vznikla první obrázková kniha pro mládež, potom nesčíslněkráte vydávaná, Or1Ji.s pictus (St:čt vyobrazený, 1. vyd. v Xorimberce 1658). Pn) knížete Jiřího II. Rákócziho sestavil praktický návrh, jak by moudrou správou mohl povznésti štěstí svého národa, Gelltis tclicitas (1659). Po čtyřleté skoro práci \' Uhřích. kde však otevřeny pro nepřízeň šlechty a žárlivost dvořanu i pomocníku pouze tři nižší třídy jazykové, Komensk~' se vrátil do Lešna. Tu pak po \'ypuknutí války polsko-švédské stihla ho nejhorší 89 pohroma. Švédové Lešna ušetŽ'ili, prý z úcty ke Komenskému. vložili do města posádku, ale okolní zemané polští sebrali obecný lid, Švédy přinutili k odchodu a město vypálili. ph čemž Komensk}' pozbyl nejen majetek. ale z valné {'ásti též rukopisy, o nichž tolik let pracoval. Tu shořel také Pokll/d ja:::yka českého, jehož spisovatel sám nejvíce ždl'l. jakož i mnoho sebraného materiálu k pracím vševl'dn~'m. Nčco mu sice vráceno, pokud bylo pí'ed útěkem z ml'sta naházeno do podzemní skr~'še v pracovně. ale přece ohromná ta ztráta duševní práce ':dmi těžce stihla stárnoucího učence, I uposlechl vybídky p, Vavřince z Geeru. syna páně Ludvíkova, a pí'ijal pohostinství v jeho domě. ul'h\'liv se konečně s rodinou r. 1656 do Amsterodamu. Tam uvítán byl s velikou úctou a hned činěny mu od tiskáren nabídky k vydávání jeho spisů. Nejprve sebral a vydal díla pro vzdělání mládeže a školy psaná (O pera didad ica om Ilja. 1657): soubor jejieh hned vzbudil úžas celého světa učeného, jako by se Komenskému samému zdařilo všecka tajemství školská odhaliti. J. A. Komenský byl tehdy již uznanou autoritou světovou: pozornost budilo jeho úsilí o dosažení věčného míru sjednocením církví evangelick~'ch a osvojením zásad pansofick)'ch: spisek A IIgc1us pacis (1667) shrnuje \' úchvatné formč toto úsilí. temenící v neposlední řadě z úzkosti vyhnance z \'lasti a předáka hynoucí církve bratrské. Pro ni jako poslední část svého Truchlit'NlO sepsal tehdy Smlltnú hlas h,,(t'cm lJo~ím :::apla'~('lIého jJ(I~" liic k ro:::pllt.~cl!ém!/, hYlloucímu stádII (1660). kde se IOl,čí " ostatky s\'e odumírající církw. J<~xaltované naděje chili:lstické na ~ákladě věšteb Kotterov\'ch. Drabíkov\'ch a Poniatowské shrnul posléze \'c spisech Lil.!' ill tCllcl;ri.'l (1657) a Luy c tcncbri<: (1665), Ale ani o vševědn)'ch praeích neustával přem)'šleti a vvdal z\'láště Tricrtium catholinl1l/ (16511. kde usiloval o soulad mezi myšlením. mluvením a jednáním, Rozloučením Sl' svčtem bylo ellll1l1 IIcccssarium (Jediné poti'clmr. 16681: tu podává přehled uplynulého svého ži\'ota a doporou{'í lidem praco\'ati o polepšení lidst\'a a nacházeti blaženost \' Bohu, ZE'mřel v .Amsterodamě 15. listopadu 1670 jako poslední biskup s\'é církw a pochován w valonském chrámě v Naardl'nč. kdež i hrob jt'ho nalezen a o5lawn, Politické a náboženské dějiny české zaznamená va jí jméno Komenského na předním místě emigrace. jejíž věc přenesl na forum světové a hájil do posredního dechu. Theolog 90 Komenský nepřinesl do bohosloví své církve nových myšlenek a jako přísně věřící křesťan, přesvědčený o božském puvodu Písma, bránil se jakémukoli kritickému bádání. Jeho vroucí křesťanství není bez prvku mystick)'ch, ale pravého vzletu náboženského neměl. Filosof Komenský proměnil sv}'m systematickým duchem a zyláštní svou učebnou schopností v soustavu rozsáhlé vědění, avšak stále s oduvodněním transcendentním. Nové nauky renesanční a barokní, pokud odhalovaly empiricky přírodu a vesmír, zamítal: proti životnímu odkazu antiky a proti renpsanci se stavěl krajně nepřátelsky a v tom ve všem byl spíše duchem středověkým než novodobým. Jenom v pedagogice uznáván jeho prukopnický čin a za svou snahu o povznesení lidstva vzděláním prohlašován za skutečného dobrodince lidstva: vypracoval i prakticky uskutečňoval požadavek vychování v jazyce národním, zároveň však řešil sociální úlohu opatřiti vzdělání všem. Jeho pedagogické spisy se rozšíí'ily latinsky i v překladech u všech vzdělan~'ch národú a zasáhly sV~'mi zásadami do vývoje jejich školství: i jesuité, kteří v lecčems polemisovali s Komensk)'m, přijali mnoho z jeho vychovatelských názoru a pokynu. I jest Komenský, ještě \'ětší měrou než Hus, osobností světového v\'znamu, mimo to však má v literatuře svého národa postavení nad jiné v~·znamné. Spisovatel Komenský vysoko vyniká nad své vrstevníky i pi'edchúdce v českém písemnictví. Jeho encyklopedick~' duch objímá a v ucelenou soustavu uro\'nává cel.ý vesmír a tříBí veškerou lidskou společnost, aby celek podřídil nejvyšší skutečnosti. Bohu. Odtud plyne jeho mohutné pathos myšlenkové rázu v~'značně barokního. Nechybí mu však ani silné citovosti. jež se v těžkS'ch životních zkouškách utíká k víře a naději křesťanské: kontrastem k velebnosti božské zazníval pocit ponížení a smrtelné nicotnosti lidské. I v této citovosti shledáváme duše\'ní příslušenst\'í k epoše a povaze barokní. CČ'eneck\' a bohoslovn\' ráz prózy Komenského bránil mu namn07;(. v dokonalém roz\'ití a uměleckém propraco, .. ání těchto ry:;u. Nauková snaha vyčerpati vše sváděla k pedantické únavnosti a k suchopárn)'m v~·čtum: českobratrs:<~' biblismus stavěl ho před nebezpečí nahrazovati osobit\· v\-raz nlitřního života mechanick)-mi citáty z Písma. Ale v nejlepších dílech. zdáště v mistrovském Labyrintu ~H"řta. zachraiío\'al theologa i pansofického učence bystr)' pozoro\'atel. názorný zobrazo- 91 vatel skutečnosti, spisovatel výrazu dramatického, dobr~' znalec mluvené řeči. Ovšem všecko podání je podřízeno principu řečnickému se stálou snahou o účin a působivost, se zálibou v antitese a kontrastu s architekturou period, leckdy ncpi'ehledných při vší své virtuositě. Duchovním kazatelem zůstal, ať se obracel ke své Jednotě. ať vykládal své plány školské nebo ať osnoval obnovu celého 'lidstva v duchu snášenlivosti náboženské a národní. Osobností a dílem J. A. Komenského se nejen vyvrcholuje' myšlenkový i slovesný odkaz české reformace nábožensl{é. ale je v nich obsažena také celá náplň emigrace, která upadá po všech stránkách, co ji Komenský opustil. První pokolení českých exulantů zachovávalo ještě s vlastí spojení. vzpomínajíc na domova doufajíc v návrat. VS'raznými projevy toho jsou dva spisky: .iímavS' obraz obětí staroměstské e,,('kuce Korunka nc/(radlá mučcdllíb"t česk!Í('h (1621) od kazatele' .Jana Rosada Jlořovsk{'ho (zemi'el po 1637) a úpěnlivS' v~'křik exulantské duše, volající po vlasti. ve formě kázání Ohled 11OlulJičkl/ :: rozsedlill skalnídl k hnízdu svému skalnímu (1625) autora neznámého. Po míru vestfálském naděje na návrat zmizela docela. ale bratrští emigranti přesto dbají za vedení sV~'ch kněží o to. aby zústali věrni víře i jazyku otců. Z exulantskS'ch osad v Sasku, Slezsku a Prusku hrnou se až hluboko do XVIII. stol. literární doklady tohoto dvojího úsilí. Vedle kázání vydávan~'ch s ablibou tiskem, byly i za hraniCt'mi od exulantsk)'ch tiskařů opatřo\'ány p o s t i I v a b i bll.'. Na sto let vystačili čeští emigranti s vydáním 'bible Kralické z r, 1613. avšak \' 2. desetiletí XVIII. stol. ukázala se potřeba nového přetisku. Práci tu vykonali dva vynikající luterští kazatelé na Slovensku. žilinsk)' a myjavský farář a superintendent Danit>I Knnan (1663-lí40l a prešpurský gymnasijní rektor lUati'j IWI (1684-1749), Za základ užili textu z r. 1613. ale přizpusobili jej věrouce luterské. Tato bible byla vydána v Halle r. 1722 jako Biblí st'atá, později v Břehu a v Berlíně. :Mimo to od r. 1700 (opět zásluhou Bélovou) znovu vydáván Xoeý zákon. Ještě dří\'e se projedl soustamý záit:'m emigrantů o k a nc i o n á 1. Bratrskou tradici \'YHcholu ie r. 1659 Komensk\' Knihou žalrllll a písní dllchonlÍd,. před tím však no\'ou tradici e\'angelickou směru luterského zahajuje pamiltné dílo Citham sandorum, Písně duchot,tli staré i not'é Iv Levoči 1636), pořízené kazatelem na Ora \'ě a v Lipt. Sv. Mi- kuláši Jiřím Třanovským zv. Tranoscit>m (1591--1637): vedle písní původu husitského a zvl. bratrského i překladú starých hymnů latinských obsahoval sborník ten vydavatelovy skladby vlastní i jeho úpravu německého pokladu protestantského, celkem na 400 čísel. Jako kniha náboženská i památník duchovní a jazykové jednoty československé se stal »Tranoscius« jmenovitě na Slovensku »veleknihou«; byl stále přetiskován, rozšiřován a měněn až do doby nejnovější. Z autorů, kteří zasáhli do jeho osudú. významný je jmenovitě kazatel v Báňské Bystřici. Samuel JIroškovič (zemřel 1748), jehož vydání z r. 1745 znamená zesílmí živlu německo-protestantského ve zpěvníku. Totéž pozorujeme také ve sbírkách duchovních písní od emigrantú v Německu ze stol. XVIII. Takto i v oblasti duchovní písně rozklád,cmocný vliv německého protestantismu bohaté prvky domácí: mladší pokolení exulantské, zrozené již v cizině. odcizllje se směru i rázu evangelictví domácího. Veřejně prohlašovali sice svou luterskou pravověrnost. ale vnitřn(~ se sbližovali víc a více se směrem pietistickým. Hnutí pic t i s t i (' k é znamenalo odpor citové stránky nábožen~kého života proti rozumářsb'í dogmatickému. laického živiti proti vypínavé v}'lučnosti duchovenstva a žádalo vedle plné víry také znovuzrození a posvěcení člověka. příkladn~' život ,. Bohll, důvěrn~' styk věřících mezi sebou. I když "edlo Ipl:kdy k eitli\'ůstkářství a upadalo do blouznění a chiliasmu. znařilo pokrok a obrat proti u:~trnutí německého protestantismu a sV)'m pohledem do nitra lidského púsobilo osvobodivě: i v něm byl obsažen kus \·ái'ni .... é cito\'O~ti barokní. takž~ cel~' směr' souvisí co ne;těsni;ji s povahou své doby. Byl nejedním rysem spřízněn s náboženskou praxí Jednoty bratrské. takže není di\'u. že s(' ('eští exulanti na něm('cké půdě k němu přimkli velmi ochotně. Bohužel jejich samostatnost duševní s(' v pictismu IlDl:Jě r07.pl~·vab. až Slma Jednota bratrská zmizela v herrnhutské (ochranovské) organisaci pie1istického mystika hraběte ~fikuláše Ludvíka Zinzendorfa r. 1722. když současně poslední spisy C'esk<'ch bratří. \'ycházející na různ~'Ch místech Německa. prosyceny byly německ~'m duchem. nřizpúsobeny německ<'m literárním vzorům. psány řečí siln[' zgermanisovanou. Tento žalost~· zá\'t"r české reformace ~padá do (loby, kdy i ve vlasti vítězná pr()tireformace se vyžÍ\'á sl()vesn~'mi díly, která barokní pietismus katolick}' vyjadřují formou rovněž 93 slohově a jazykově pokleslou a pozbyvší zdravého tradičního pov{'domí. Jpdiné v evang-elických obcích na S loven s k u pěstován byl vedle čilého života náboženského i ruch kulturní, zvláště v stol. XVIII. Luterští kněží, jež chránila mocná šlechta. studovali na universitách německých, seznamovali se tam s novějšími směry i proudy a užívali výtěžků svých studií nejen pro své církve, ale i pro vzdělanost svých rodákll, kterou pojímali v duchu křesťanského humanismu, ne však bez národního, ano i slovanského povědomí. Bible Kralická a zpěvník Třanovského udržovaly trvale věrnost československé jednotě a pospolitosti; přes vnikání dialektick)'ch v)'razů i do knih zůstávala spisovná čeština na Slovensku neotřesena; ještě silněji než v Cech ách Balbínov)'ch a Rosových ozývá se u některých slovensk)'ch učenců pocit vzájemnosti slovanské. živý je zájem o minulost historickou a úsilí o poznání mluvnické. Avšak při všem sběratelském nadšení chybí i zde kriticismus. ukazující k blízkosti doby osvícenské, V XVII. stol. vynikl D. Sinapius Hořčička. v XVIII. stol. D, Krman. P. Doležal a M. Bél. Pokračovatel Třanovského. Danit>I Sinapius Hořčička (zemřel 1706). učitel a rektor škol posléze v Levoči. podal sbírku pHsloví a pořekadel Ncofor/lm latino-slove'licunl, N 01'.IÍ trh lafillsko-slol'cnský (1678 l. z ústní tradice, ale i z různ~·ch. také polsk~'ch pomůcek literárních; významná předmluva je v~'razem lásky k mateřské řeči i slovanské vzájemnosti. To proniká o pul století později i v gramatick~'ch pmcích Krmanov~'ch a Doležalových, psan)'ch latinskv. K Pavla Dolt"iala (1700-1778) vynikající mluvnici. jPž místy upadá v mluvnický neolog-ismus a přijímá do spisovného jazyka prvky lidové řeči, napsal předmluvu ~latt>j Rt'1 (16S4-1749l: projevil v ní nadšené čeŠ3tví a slovanství. Byl spolupracovníkem Krmanov)'m. polyhistorikem. vydavatell'm novin, zpracovatelem nábožensk~'ch spisů i vlasti\'ějn~'tll sběratelpm. \,íth.,hi katoli('k~ho baroka. Ještě dHve než katolická církev dosáhla v pobělohorsk~'ch Čechách obecného triumfu. jali se její literární představitelé soustavněji než ve stol. X\'I. čeliti \'e všecQ hlavních oborech \'ědních a slovesn\'ch vrstevníkům z tábora evangelického. Dálo se to též v historii, která byla stále 94 horlivě pěstována. Za přímý protiklad díla Skálova považuje se rozměrná dějepisná práce Viléma hraběte Slavaty z Chlumu a Košumberka (1572-1652). Narodil se jako syn Adama z Chlumu, člena Jednoty bratrské; v mládí byl vychováván u své báby, horlivé katoličky, paní Alžběty Hradecké, roz. Slavatové, takže nikdy nepřilnul k víře bratrské, od níž odstoupil po cestě do Vlach r. 1597. R. 1600 byl přijat do služeb císařských jako dvorní maršálek, r. 1615 se stal nejvyšším sudím zemským. Ustanoven jsa od krále Ferdinanda II. členem vlády místodržitelské, vedl si opatrně proti církvi pod obojí, ale pro náboženský fanatismus jeho přičítána mu hlavní vina přísnějších opatření, jež vyšla od vídeňské vlády; proto byl při vypuklém odboji stavů vyhozen z okna české kanceláře dne 23. května r. 1618. Zraniv se pádem těžce, zůstával téměř celý rok v domě Polyxeny z Lobkovic pod stráží direktorskou. Posléze byv propuštěn na léčení do Teplic, ujel ze země a bydlil v Pasově. OJtuel dal p')dnět k rozsáhl)'m pozdějším konfiskacím v Ceehách a radil k nejpřísnějším trestům proti vzbouřen\"m stavům a ke zrušení starého zřízení stavovského ve ·prospěch neomezené moci panovnické. Za své zásluhy o rod císařský povýšen r. 1621 do stavu hraběcího, r. 1628 jmenován nejvyšším kancléřem království Českého ve Vídni, kde i zemřel. Paměti o uJálostech z doby vydání majestátu a za dnů defenestrace spii'::Jval již v roce svého churavění následkem pádu. Vlastní paměť i zápisky na snčmech a soudech činěné byly mu při tom vodítkem. K pokračování vrátil se teprve v stáří. Počínaje r. 1637 sepsal slohem rozvlekl)'m a jazykem částečně poklesl~'1ll své Historkké spisování ve 1-1 kn.; nejpůvodnější a nejcennější je kniha I. a lL, složená proti spisu Matyáše Thurna, ospravedlňujícímu před cizinou jednání odbojné šlechty. Slavatovo dílo vyniká rozsahem i šíří dějinného obzoru, kdežto historické práce jeho vrstevníků, pokud nenáleželi do jesuitské školy dějepisecké, mají ráz spíše monografick}'; tak Cestopisný dellík o poslání do Konstantinopole r. 1644-1645 Heřmana ('.e-rnína z Chudenic (1576-1651) a Staré pama; kutnohorské (16í5) vlasteneckého jesuity Jana Kořínka (1626-1680); jsou psány jadrnou řečí s vložkami veršovanými, cenou daleko převyšují ostatní práce toho druhu. Celkového rázu českému dějepisectví v stol. XVII. i dlou- 95 ho do včku následujícího dodávají jesuité. Shromažďují rozsáhlou látku hagiografickou, nedovedou však nadšené sbi'ratdství doprovázeti žádoucí kritičností: polemický hrot protirl'formační proniká stále, Ve vývoji národním Sl' však stali památnými tím, že proměií.ovali dějepisectví v nástroj jazykového a politického obrození, čerpajíce z poznání minulosti posilu pro přítomnost. Touto vlastivědně buditebkoll tendencí, spojenou namnoze i s povědomím jednoty slovanské, pi'evýšili i obdobné historiky a horlitele na Slovensku rázu Krmanova nebo Bélova. I jsou právem po\'ažO\'áni za předvoj národního obrození v XVIII. stoL, které Sl' od nich vydatně učilo, a to nejen ve vlastivědném sběratl'lství, n)'br7. i obraně jazyka a národnosti. Duševní ná('dnik jejich, Bohuslav Balbín, psal svá díla latinsky, 7.áci jl'ho se vrátili k řeči mateřské. o jeiíž správnost se sou('asně starali gramatikové, ro\'l1ěž z Tovaryšstva Ježíšova, \' "uřen(' Čl'chiL pobělohorské Iwjmohutnější osobností vúbl'c byl Uohuslav Ualhín (l621-16~8L Jako ~yn zchudlé patricijské rodiny se narodil v Hradci Králové, Záhy Sl' st)'kal s šll'chtickou společnosti, Její pomocí vystudo\'al gymnaRium v rúzl1)'ch jl'suitRk)'ch koll'jích. V Praze prošl'l tj'ílet\'m klll'sl'm filosofirk\'m i studiem bohoslovn\"YIl. mezitím 'lH"il na nižškh školúc'h, R 1619 bvl ""svěcen' na kni'ze a zah(\jil ('innost misionář'skou na Hradecku a Prachaticku. která tnala ,ll('ta, R. 1653-1661 byl profesorem na jesuitsk)'l'h koll'jích v rúzn)'ch městech. avi'ak r, 1661 zbavl'n pO\'innosti u('itelské, Věnoval se spiso\'atelství a konal hojné studijní ('eRty doma i za hranicemi. zvl. ve Vídni a Uhr(lch. Ale r, ]671 nastala mu nO\'á persekuce. tisk ,kho E/,ifomc za8ta\,('I1. on sám poslán do \'yhnanství \' Klatnwch. kde ztr:í.\'il 3 roky. Tl'pr\'C r. 1676 se mohl vrátiti do Prahy. ai' byl v Tovaryšst\'U i nadále osobností podezi'l'!l1u, R. i 6S3 by:l stižen mřtvicí. o ,1 roky později se zácln-at opakoval. Balbín tt;m{>i' oslepl a 2S, listopadu 1688 y Praze zemřel. V prúpra\'nl' dobl' Sl' 7ab::'\'al Balbín básnickou praksí i teorií poetickou a rétorickou. a to v d~lchu i slohu pozdního humanismu barukního, Z četn~'ch jeho versu 11('.1\')'znamněj~í .k sbírka l'pigramu E.ram('1/ mclissaCiul/ f 16631. Ml'zi tC'ordi{'k)'mi spi,;y o b:l,;niC't\'Í a i't'i'nictví b)'\'á u\'áděna školní př'írul'ka l'lrisimilill h!flli!:iliftrillil disri"liilarllm (1666), kž \'i'ak o básnictú \'\,kládá strU:"!1i' a nC'hluboce: zato nlnoho místa \'čnuje \')-kladum o skládání do- pisů, o latinské výslovnosti, o metrice a pod. I tato i ostatní díla psal Balbín, neodvažuje se užívati své mateřštiny, latinsky, a to obratn.ým slohem, vynikajícím zvláště tam, kde suchou učenost občerstvoval výlevy citovými. Vlastní význam Balbínův záleží v jeho pracích dějepisných. Vedle encyklopedického zájmu o minulost vedla ho při dějepisectví také láska k národu, k řeči a k dávnověkosti české, spojená s vlasteneck\'mi snahami obrann~·mi. V duchu jesuitského baroka sluěoval své úsilí historické stále s propagačním nadšením pro V}'voj katolické církve ve vlasti. Průpravu jeho vlastních obecn~'ch děl historických tvoří hagiologické spisy o předních poutních místech koruny svatováclavské. Hagiologickou osnovu, poutající se k Staré Boleslavi, měl púvodně i přehled dějin ěesk.\'ch Epitomc rcrum Bohemical"ll»l, o němž pracoval Balbín v I. 1665-1668 a kde dovedl látku k r. 1618; již v první versi proniká silně tón politicko-vlastenecký a kritická odvaha, nezastavující se ani před ožehav\'mi otázkami soudob}'mi. Vydávání díla bylo však r. ] 671 zakázáno a,Epitome« směla ve změněné podobě vyjít až r. 1677. SOl1(~asnč pracoval Balbín o soustavné vlastivědě české. avšak teprve nedloubo před smrtí uskutečnil ten plán \' J1iSf'('ll((i/( Cl hi.'ttorint rcglli Bollcmiac; podle rnz\Tžcné látky mělo dílo obsahovati 20 knih ve dvou dekadách, ale dokoněena z nich (1679-1688) asi polovice: pro literaturu je nejduležitt~jší kniha 9., Bohcmia doda, sbírka dat o rukopisech, knihovnách a spisovatelích českS'ch: vyd. byla teprve \' I. 17761780 F. R. Ungarem. V celém dile překonává látka všestranně nasbíraná sousta\'llOst a zanícením pro národní minulost přehlušován je kritick~' úsudek: také toto dílo. které působilo na osvícenskou i romantickou vědu národního obrození, uvázlo ve formě nehot)\·(.. N"ej\'ětšiho ohlasu mezi všemi díly Balbínov~'mi se dostalo příležitostnému spisu, kterS' je zcela prosycen úsilím vlastenecky obrannS'm. R. 1672 nebo 1673 napsal v Klatovech jako poslání pro přítele Pešinu z Čechorodu s polemick~m hrotem proti odrodilé šlechtě \'ůbec svou Disscrtatio apologctica pro lill[Jua shll'ailir-a, pl'llrl"ipllc bohrmka, jak spis dodatečně, při prvním s\'ém vydáni F. M. Pelclem r. 1775, nazván. Cokoliv spisek obsahuje o vlastním pi'edmětě rozpravy. o jazykovS'ch otázkách česk~'ch a slovanskS'ch, je ceny pochybné a svědčí o pO\Tchních znalostech. Zato s\'ou pronikavou politickou kritikou, sV~'m apologe- ~7 tickým zanícením, svým českým i slovanským uvědoměním se tu Balbín staví na první místo pobělohorského předvoje buditelského. Tak bylo jeho dílo v obrození oceněno i bráno za stálý vzor »obran jazyka českého«. Balbín je spojujícím členem mezi dobou předbělohorskou a těžk~'m úpadkem stol. XVII.: pokračoval v předchozí tradici kronikářské, uzavíral vývoj českého humanismu a zároveň připravoval již národní obrození. Byl věrným synem své doby, ale v jeho lásce k přírodě, ve smyslu pro umění. v povědomí slovanském, zvláště pak v patetické citovosti bvlo mnoho názvuků moderních. Vzbudil mnoho následovn·íku. Přímým žákem i pokračovatelem Balbínov~'m byl Tomáš I't'Šin3 z (~t'<'Il()rodu (1629-1680), Rodák počátecký, gener. vikář a kapit. děkan u sv. Víta v Praze, byl horlivým milomíkem jazyka českého. Vynikal větší horlivostí sběratelskou než kritičností v pojetí a obratností podání: jeho práce většinou zůstávají kompilacemi. Chtěl věnovati velké vlastivl'dm; dílo Moravě a předeslal mu Prodromus 111 oravograph iac. t . .1. PředcJd'tdc(' M orat'opisu (1663), přehledn)' spis v jazyce českém. Z hlavního díla vydal latinsky válečné dějiny moravské Mars 11I0rat'1CIIS (1677), .jež dovedl do r. 1526, dva další svazky zustaly netištěny: sv. 4. a 5. uvázly v náčrtcích a v celku připomínají Balbínova ),Miscel1anea". Moravské vlastivědě \' barokním duchu se věnonll také Jan .Jiří StřNJo\'skv (1679-1713), farář' v Pavlovicích nad Bečvou: svá díl~ psal latinsky (J[Crl'III;/lS J[oral'iac mnllOrabilillm (1705) a SalTa .11ural'iac llisforia Sil'C l'ifll SS. Cyrilli cf .11dhodii (1710». Hájkovu Kroniku. mezi lidem již dosti vzácnou. nahraditi chtěl svou prací ki'ižomík Jau Franti'it'k Becko\'Ský (16581725). jenž po mnoho let spisoval Posclkynj stClrtjch příběIlit čcských aneb Krol/iku českou. Skládala se ze dvou dílu: v prmím (sahajícím po r. 1526. vyd. 17(0) přidržoval se vypravování Hájkova. jehož zprávy doplnil a rozhojnil. ale zároveň nakupil tu ještě větší nená\'ist proti mužum české reformace. jimž vyčítá příčinu všeho zlého. K daleko cennějšímu dílu II. (1526-1575) zustavil pouze hojn)' materiál kronikářsk~' a listinný, jenž vydán teprve 1879-1880 (3 sv.), Vedle pokusu o celkové sepsání dějin česk)'ch bylo pra· cováno horli\'ě také monograficky, \' popředí zájmu stojí doba předhu.sitská. zvl. gotická. Pražsk}' a litoměřický je- 98 suita Jiří Krnger (Crugerius, 1608-1671) podal rozsáhlý historický kalendář s převahou obsahu církevního Sarri Pulveres (1667-1670); farář u sv. Vojtěcha v Praze l\latěj Benedikt Bolelucký (1630-1690), rodák moravský, zpracoval nekritický, ale velmi rozsáhlý latinský život sv. Vojtěcha. Balbínův a Pešinův přítel Jan Tannt>r (1623-1694), rodem z Plzně, od r. 1645 člen Tovaryšstva Ježíšova, muž velmi učený a výmluvný, byl stejně jako Balbín persekvován; neboť byl nadšen vlastenectvím jazykovým a historickým, které se u něho pojilo k zanícení místnímu a k hagiologickým zájmům. Z nich vyšel historický životopis jesuity Albrechta Chanovského vydaný latinsky i česky a dva zdařilé příspěvky k svatováclavské hagiografii. V rukopise zůstala Tannerova Historia urbi8 Plsnac. Místní dějepis pěstoval též týnský farář Jan Florián Hanullerschmidt (1652 -1735), který jako děkan působil také v Klatovech, jejichž historii vydal r. 1699. Populárnosti došel makaronským veršováním o úpadku Čech tónem elegicko-satirickým, s vtipem působivým, leckdy obhroubl)'m, Alleguria, Proteus felicitatis et miseriac éechicae (1715), S národním a vlasteneckým uvědoměním českým setkáváme se též u pěstitelů studií mluvnických, jejkhž projevy jsou namnoze obranami jazyka i národa českého. Celné postavení zaujímá organisátor pobělohorského mluvnictví, jesuita Matěj Václav Steyer (1630-1692), rodák a kněz pražský, vynikající kazatel a misionář. Pokusil se dialogickou formou o praktickou učebnici základů gramatických Výbornč dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti lIeb tisknouti, zvanou také Záček (1668), kde projevil bezpečnou znalost tradice jazykové. Naukově stojí nad oběma jmenovan}'mi pracemi Lima linguae bohcmkae,to jest BnuJ jazyka českého (1667) Steyerova přítele, jesuity .Jiřího Konstance. Aut0r bojuje proti nezadržitelnému úpadku češtiny, zahajuje. s rozvahou snahy puristické, pokouší se úspěšně i o tvoření nových slova vytváří před Dobrovským nejspolehlivější dílo mluvnické po Blahoslavovi a Nudožerském. IDavní činnost Steyerova náležela literatuře náboženské, pro niž založil r. 1669 úspěšnou literární matici SL'atot'ác1avské dčdictví. Tam vycházely hojné Steyerovy překlady jesuitského písemnictví, z nichž obratné zčeštění Manniho V ěČlIého pekelllého žaláře (1676) je pro barokní obraznost i barokní umění slova zvláště charakteristické. Velkého ú- 99 spěchu došly Šteyerovy podniky Kanciollál čcskJÍ (1683) a Postil/II katolická nedč/llí Cl sváteční (1691). Všecky tyto snah~ vyvl'cholily úsilím o katolickou bibli českou podle textu Vulgaty. Úkolem tím byli pověřeni Šteyer. Konstanc a Jan Barner, kteří svůj překlad z Vulgaty opřeli o bibli Benátskou, ale pi'ihlíželi také k textu Kralickému. Tak vznikla proslulá lJi/Jlc Svatová('lavská, vydaná v Svatovádav,;kém dědictví: 1677 vyšel Nov)' zákon, Starý zákon 1712-1715, S jazykov)'m úsilím družiny gramatiků kolem Šteyera se stýká Václav Jan Rosa (1620-16139). jediný laik mezi učen)-mi jesuity, Byl doktorem filosofie, advol,átem a uú"áhl hodnosti rady nad apelacemi. Jako autor galantních veršu barokního vkusu stojí I~osa na čestném místě i v dějinách t'eskt'ho básnictví XVII. stol. V mlumictví se přidržoval jednak úzk, :,::( ,1\ ého purismu, jedi1ak libovolného novotai·ení. Jazvk starší znal jen skrovně, avšak jeho latinská mluvnicl: t'eštinv ('('chořel"lOSt ,'1('11 Gralllllwtic(l lillfjll(lC bohClIIicllC (1672) nevyniká jen vlastenecky obrannou chválou češtiny a oslavou národa v předmluvě, propracovanou tl'orií časomčrnou a zajímav)'mi překlady veršovan)'mi. n)-brž i odborn)'mi mlumick)'mi v)'klady: naproti tomu \' skloúování a hlavně v praktickém tvoření slov je mnoho nesprúvného. R\)so\'y př'ípravy k etymologickému slon1Íku l'esko-nčmeckému. Thcs(/II rlls lillgUII(, bohcm imc. navazující na Komenského, zll staly v čtyi'dílném rukopise. Z pozdČ'jších prací v tento okruh náleží ještě: jesuity \'ádava Jandy ta Čt'sky psaná Grallllllafic(l lillgu(l(' bohemicae (170-1), jejíž druhé vydání obsahuje autorovu pseudobarokní teorii dramatickou. Názorný a spolehlh')' obraz poměru jazykov)'ch a národních \'e vlasti podá\-á zaníceně obranná pi'edmluva k překladu hagiologického spisu Gum· penbergova Obrol'i.:'f(' JlariállskdlO atlallfll (170-1) od pl~'i1ského rodáka Antonínu Fro7.Ína (1671-1723), Stejně jako písemnictví historické a mluvnické také krásná literatura pobělohorské doby slouží pi'ímo nebo nepřímo poth'bám církevním a nábl,žensk~'m, Proto musíme barokní slovesnost hledati hlavně \' dílech obsahu náboženského: počtem i závažností postily a kancionály, spisy polemické a rozjímavé, kat~chismy a díla apologetická daleko přesahují beletrii světskou. A\"šak na rozdíl od věku reformačního jsou prolnuty silnou citovostí a sensualismem. charakterisuje je bujná obraznost a patetická v)'mluv- 100 DOSt. V tomto smyslu všecky tyto spisy stojí písemnictví krásnému daleko blíže než obdobné jim produkty předbělohorské. I můžeme barokní kazatelství považovati za představitelku řečnické literatury u nás stejně jako písemnictví legendární za náhradu básnictví epického; k nim přistupuje bohatě rozvitá lyrika duchovní a zajímavá produkce dramatická. Barokní doba zdůrazňovala v)'znam umění i písemnictví řečnického, kterým působila na cit a na vůli a sytila svou potřebu patetičnosti; současně dbala katolická církev, zvláště pak Tovaryšstvo Ježíšovo, o pěstování kazatelství jako účinného prostředku při šíření víry a potírání kacířství. Nejmohutnější osobností mezi jesuitskými kazateli byl Bohumír lIynek Bilovský (1659-1725), rodák hlučínský, který posléze z jesuitského řádu vystoupil. Básnická, typicky barokní jeho činnost byla věnována hymnickému velebení nového barokního světce Jana Sarkandra; mezi jeho sbírkami kázání vyniká na př. CYYllca cantatio, Hlas dllchOt'lIí l~bllfč (1720) a Dorfrina chrisfialla allimabus inservifura) Křesťallské učení dll.~em k spasellí (721). Na své posluchače působil dramatičností prostředků a virtuositou slova šťavnatě lidového, jíndy však rafinovaně zdobného. Náleží k našim nejrázovitějším stylistům doby barokní. Přímému vlivu jesuitského písemnictví českého podléhali také prúkopníci katolické protireformace na Slovensku, shromažďující se hlavně v Trnavě, kde r. 1718 vyšla nejrozsáhlejší snad kniha náboženské literatury na Slovensku, Palles /JI mlitiarum amb Chleby prvotin od pavIána Alexandra l'láčaje (1660-1722): latinská předmluva této mravokárné postily. první na Slovensku, je prosycena jazykovým pO\'ědomím kmenovým. V. M. Steyerm-i se značně podobá jin}' člen Tovaryšstva JeŽÍšova, Antonín Koniáš (snad pův. Koňas, 1691-1760), Pražan rodem, kazatel a misionář na rúzn\'ch místech vlasti, který se stal pověstn}'ll1 bezohledn)·rň vypátráváním, opravováním a ničením knih nábožensky podezřelých nebo závadn)'ch, jichž odstranil do desetitisíců; za pomůcku této církevní censury inkvisitorské vydal knihopisně důležit)' seznam Clat'Ís haeresim daudclls cf apcrkns, Klič kacířské bludy k rozeznání ott:·írající (po prvé 1729 a častěji). Tradičně vydal postilu, Vcjfažní /Iaučcní lUl t'Šecky lIedělní a st:átečllí epištoly, též cnl1lgdia celého (746) a kancionál 101 Cytam Nového zákona aneb Písnč celoroční (1727), kde shrnul velký poklad původních i přeložených písní katolických, zpracovav sám s nemalým uměním nejeden kus. Koniáš vynikal českým uvědoměním národním i láskou k mateřskému jazyku, který dokonale ovládal. Obraz Koniášc jako vášnivého protireformačního nadšence, zloducha. utvrzený novější beletrií (Sv. Čech. Nové písně a Al. Jirásek. Temno) přispěl k tomu. že se české baroko století XVII. považuje pi'es své velké hodnoty kulturní za dobu temna. Již od prvních dob katolické reformace projevovali její předáci zalíbení v líteratuře legendární. K rozmnožení českého pokladu legendárního přispěli z barokních lyriků Bridel a Kadlinský. Hovělo to baroknímu kultu divů, zálibě \' mučednictví, 'zvláště pak novému smyslu pro všecko zázračné a to bylo podporováno i soudobým uměním v)'tvarn~'m. Zvláštní význam však má obnovení úcty k starým SVt'tcům a patronum domácím doby gotické. jež od svého svatořečení (1i29) zastínil Jan Nepomuck~·. Projevuje se tu češství balbínovského a šteyerovského rázu. jež se hrdě hlásí k domácí minulosti, nezapomínajíc při tom na oslavu národního jazyka. Tvůrcové a obnovovatelé takov)'ch legend si však počínali spíš s vynalézavou svobodou beletristů než s kritičností historickou. což jim osvícenská věda XVIII. a XIX. stol. trpce vyt~'kala, zapomínajíc si povšimnouti čistě básnick~'ch hodnot této \'~'razné epiky barokní. Z cizÍl'h pramenú české literatury legendární zvláště V)'znamné jsou svody Poláka Skargy. Němců Suria a Leuchta i Belgičana Bollanda: čeští zpracovatelé užívali jich ve v~'běru i podání velmi volnč, rozhojňovali je ze zásob legendární tradic'~ d.Jmácí. přizpůsobo\'ali je potřebám i zálibám čtenářů lidov~·ch. Též na naší půdě vznikaly brzy soubory, z nichž zvl. \'~'ZJ:amné jsou: rita sancto1'llm, t. j. Zit'otot,é skutkové, utrpcní a smrt Pána Kl~lJsta. Blahoslarcllé Parmy lIlaric a ob::l'1áštlli'jl~'ích sl'a(lkh (1625). Vitae Salldonwl, t. j. Sklltkot'é, 71lUČCdllictl'í, smrt a památka IIcjpřcdllČj.~ích sratúch i St,Nic božích (1690) a V. M. Šteyerem vydané Zrcadlo St'até neb Žil'otOl'é St'čtic, milých božích (1678), Mezi česk~'mi legendisty na předním místě stojí kazatel a plojný spisovatpl Jiří Pls('hi' - Ft'rtls (1585-1659). literární spolupracovník Sla\·atúv. Vedle velice populární knihy modlitební Zlatý nebeklí(~ (1637) a rozsáhlého obrazu 102 o šíření církve od dob prvokřesťanských po protireformaci, Mappa katolická aneb obrácení národův celého s1'čta (1630), z jeho činnosti slovesné, vynikající správností jazykovou, zasluhují práce legendární zmínky zvláštní: mezi nimi Zivoty dvanácti apoštoli't, dvanácti rytířů a mučedníků, dvanácti učitelů církevních atd. (1630) staly se památnými zřetelem k českým patronům. Na legendární tvorbu se soustředil farář v Březnici, Tomáš I~ Placalius; jeho Martyrologium neb passional římské církve (1634) i Obora panenská čili životové panen (1634) náleží slohově k nejlepším pracím svého druhu u nás. Nejplněji se duch českého slovesného baroka vyjádřil v lyrice. Tu značí barokní básnictví české nesporný pokrok vůči období předešlému; výrazově přineslo hodnoty nové, jež pak přišly vhod jednak poesii prostonárodní, jednak pozdějšímu vývoji novočeskému, i když byly tyto prameny úplně zneuznány. Hlavním tématem je rozlet ducha za Nekonečnem a Věčností, jemuž se věsí na křídla smyslové přilnutí k zemi. Tak vzniká jedna z příznačných antithesí barokní myšlenky i poesie, rozpor mezi absolutnem a omezeností a marností pozemského bytí lidského. O tomto duševním dramatě promlouvá IY/jka patheticky, dávajíc výraz překypujícímu citu. Cit mívá přízvuk erotický a často užívá prostředků značně smyslových v metafoře a v epithetu. Tím se barokní lyrika pronikavě liší od strohé a suché rozumovosti vší veršované produkce obou předchozích století v Cechách. Pracuje uvědoměle slovesnými prostředky, i když spíše řečnickými než básnickými; ve snaze o názornost nanáší sytě. někdy až křiklavě barvy, dává přebujeti dekorativnímu živlu a libuje si v účinech zvukomalebných. Světské básnictví barokní jest zastoupeno vlastně jen Václavem Janem Rosou. V Di,s('ursu Lipyrona, t. j. smutného kavalíra de amore atlebo o lá.sceJ per pofcntia.s cf pas8Íones animae S1iae vedeném (1651), vytvořil rýmovanou příz\'Učnou skladbu v galantním slohu západním o vítězství věrné lásky. Později se formálně přiklonil k časomíře a námětově k eklogám Vergiliovým, obojí přímým vlivem Komenského: přebásnil první eklogu Vergi1iovu a v jeho slohu napsal Pastýřské rozmlouvání o lIaruzení Páně (1670). Mezi duchovními básníky jsou v}'razné tři osobnosti: Adam Michna z Otradovic, Felix Kadlinský a Bedřich Bri- 103 del. Adam Michna z Otrado\lc (asi 1600-1676), potomek starožitného rodu rytířského, byl varhaníkem ve svém rodišti v Jindřichově Hradci a vynikl také jako hudebník, Jeho tři sbírky duchovnich písní, Mariállská mll:zika radost I/lÍ i žalost lili (16H) , LOllt I/a česká (1653) a Svatorobllí 11111 :zika al/dm sváteční kal/ciollál (1661). obsahují skoro vesměs básnl' původní. Michna opěvuje rád patrony zemské a stojí na pi'edním místě mezi barokními lyriky maz'iúnsk)'mi. Jest mistrem hudební formy i virtuosem r\"'mu, . Ft'lix Ka<1linský (1613-1675), jl.'suitsk}' provinc:iál a prefekt posléze v Uher, Hradišti, byl horliv)'m pi'cklaclatelem spisů asketických a hagiologick)"ch, Zvláště si oblíbil německého jesuitu I<'riL'dr, Spee a z něho uvedl k nám básnickou sbírku Zd()roslal'í(~('k r kratodlťill/ólI hájičkll postal'clI.lÍ (1665), chtěje jak módním past)'řsk)'m idylismem. tak r)'movan)'mi verši přízvučn~'mi ustaviti>; nov)' Parnas". l:esk)' a katolick)' zárov('ú. K nl'meckému originálu se staví svobodně, obrazy jeho zjednodušuje a barvy tlumí. ale zachovává vcrgiliovskou alegoričnost i bukolismus, Jeho sebevědom)' pokus o založení básnické tradice se mu do jisté míry podařil: Zdoroslal'Íčck. kter)' r. 1',26 vyšel po druhé. vzbudil napodobení svčtícím biskupem pražsk)'m Janem Hynkem Dlouhovesk)'m (;. 1701). vynikajícím vlastencem. kter)' \'edle četn)Th spisů homiletick)'ch a hagiolog'ick~'ch vydal dvoudilnou sbírku Po~dll/Illli' pule. l/Il "tuémž ,~ľitOI'll.lÍ slal'Í{'ck polcf IIjc a Zdorosla l'Í(~ck na poli po~dll/al/ém (1670), Nad !\fÍt'hnu i nad Kadlinskt;ho vynikl původností a tvúrčí silou Ht'ťlřich Brid ••• (1619-1680), člen Tovaryšstva Ježíšova. horli\')' misionář. který zemřel při ošetřování nemocn}'ch morem na Horách Kutn)'ch. Hojné jsou jeho v)Tazo\'ě obratné překlady latinsk)'ch i německ)'ch spísů hagiologick)'ch a asketick)'ch i díla prozaická, Daleko v~'znamnější však je jeho básnictd duchovní: Zimt Sl'. JmI/a. plTllího v ČcdlťÍch pOllstcl'llÍka (1657). J esliN.:/! (1653 I, vrcholná skladba Bridelovv nábožl~nské a metafysické reflexe Co Búh '! Not~N·.:'! (1658) a Křcsfatlskl uhnI 1·(I"~nlli t'III()~cllé (1631), I v poesii meditativní a hymnické se Bridef ul"i\ od wlk)'ch mistrú barokni mystiky a v nejlepších číslech se jim vyrovnal. V obrazech sytě barvit~'. v komposici o<:l\'ážný. v jazykové tvorbě \')'bojn)' značí vrchol naší lyriky v XVII, sto\. a působil i na lid, píseň duchomí. 104 Osobitou větev duchovn! lyriky barokní tvoří skladby O čtyřech posledních včcech človčka (v Štcyerově Kancionálu z r. 1697). Neznámý nám český upravovatpl zpracoval volně německé i latinské písně eschatologické jednotným slohem. Vedle bolesti z pomíjejícnosti života lidského hlási se i vědomí rovnosti všech lidí před Bohem a ve smrti; tyto skladby byly srovnávány s posledními soudy barokního umění výtvarného a jsou památné i tím, že tvoří průpravu k bohatému eschatologickému hásnictví prostonárodnímu. Souborem duchovních písní byly kancionály, o něž od doby Rozenplutovy a Berličkovy katolická církev soustavně a horlivě pečovala. Kdežto Michna, Bridel a Dlouhoveský podávali ve svých sbírkách namnnze jen práce vlastní, čerpali ostatní vydavatelé kancionálů z tradičních zásob, a to namnoze i původu nekatolického: obměňovali a hudebně přizpůsobovali starší práce. To činil i .Jan Josef Božan (1644-1716), vedle Ant. Koniáše skutečná osobnost, poslední barokní básník uprostřed doby přiklon{'né již k snahám jiným, který si při výběru písní vedl kriticky, zůstávaje věren jak barokní eschatologii, tak i sklonům idylick~·m. Mnohé z písní pojat~'ch do těchto kancionálů zlidověly a uchovávaly se v XVIII. i XIX. stol. ústním podáním, osvěžovan~'m při zpěvu chrámovém: i setkáváme se s nimi pak ve sbírkách Kamar~'tově. Sušilově a Bartošově, s tím rozdílem, že se na Moravě uchovaly písně starší. Dra mat i c k é b á s nic t \' í pobělohorského baroka Č('5kého bylo ovládáno jpsuitskými hrami školními, s jejichž ohlasem se nemohl měNt vliv divadplních spolpčností anglick~·ch. vlašsk~'ch a německ~'Ch. pusobících na naší pudě sporadicky od sklonku XVI. stol. Ale vrchol jesuitské dramatiky u nás spadá již do doby předbělohorské, načež nastává úpadek. Plodnost jesuitsk~'ch dramatiku u nás není však v poměru k vnitřní hodnotě jejich prací, většinou spíše rétoricky deklamačních než dramaticky uměleckých. Také dramatická teorie se v Čechách pěstovala. ~Iezi česk\'mi dramatiky je5uitsk\·mi. pršícími latinsky. byl npjplodnější Karel Kolčava (1656-17171, rodák pražsk~'. zemřel)" \' Kutné Hoře. Jeho Excrdtat;rmcs dralJlaf;cac 07031705) obsahují 23 hry. Látko\'ě čerpal z dějin středověk~'ch i novodob~·ch. z pověstí i leg-end. umělecky však ulpěl na pouhé deklamaci. mnohdy rozvláčné. nejednou bombasticky květnaté. Česky psané hry jesuitské nám nejsou vět- 105 šinou zachovány; došly nás většinou pouhé náčrty obsahů, avšak nemůžeme tvrditi, že dramata byla skutečně po česku provozována. Z jesuitského pera, prostředí i ducha pochází najisto t. zv. hra rakovnická vánoční (kolem 1685); autorem je Jan Lioortin (1654-1732), posléze kanovník svatovítský. Jest to spíše »deklamace« než drama, jež se svěžími barvami přírodními, přirozenou lidovostí a pastýřským rámcem řadí k lyrickým plodům okruhu Rosova. S ní souvisí vtipný, rozmarný a nábožný Actus pobožný () Narození Syna božího, nejlepší scénická práce čáslavského rodáka Václava Franti~ka Kozmánka (1607-1679>' Kromě historických, dokumentárně cenných zápisů a nářků o válce třicetileté napsal řadu »intermedií< či l>interludií« ze života selského, vyznačujících se ostrým pozorováním, živou charakteristikou a obhroublým humorem burleskním. Tyto hry pronikaly rychle do lidu a byly tu zpracovávány po venkovském vkusu: v této úpravě se zachovaly do stol. XIX. Průběhem věku XVII. a v první třetině XVIII. stol. se podařilo nositelům reformace katolické na\Tátiti český národ do lůna církve římské a získati jej pro katolictví. Skvělé náboženské umění barokní, vÝtvarné i hudební, také na naší půdě bohatě rozkvetlé, získávalo znovu pro duchovní hodnoty a dodávalo vnitřnímu životu jednoty kulturní. arciť zcela odcizené starým Čechám předbělohorským. Ale tato vzdělanost. bránící učenci ve skutečném vědeckém bádání a nedovolující laiku svobodně mysliti, pozdila se žalostně za současným duchem evropsk)'m: v literatuře se projevovala krajní jednostranností náboženskou nebo nanejv)'š historickou - pro skutečné slovesné tvořeni umělecké nebylo vůbec místa, jako nebylo místa ani pro pravou činnost naukovou, spoléhající na poznání rozumové a smyslové. Světským a řádovým kněžím nepodařilo se ani zastavit úpadek národního jazyka a vědomí. Vznešenější stavové se poněmčovali, vzdělanci se uchylovali většinou k mezinárodní latině. Němčina vnikala do sněmů, života úředního, správy statků; vystřídala v pobělohorské šlechtě franštinu a vlaštinu, a když se i habsburská dynastie poněmčila. zdál se postup germanisace nezadržiteln~'. Obvod češtiny se zmenšoval zevně, vnitřně podléhala zkáze. namnoze působením germanismů; staré české knihy se již nečtly - 106 z části pro odium kacířství - a dobrých nových přibývalo poskrovnu. I stal se v této době těžkého úpadku v XVIII. stol. pravým nositelem a zachráncem české národností lid selský. Zachovával nejen jazyk, ale zároveň slovesnou tradici, kterou si po svém obměňoval, přizpůsoboval a přetvářel, až ji odevzdal do rukou svých synú, obnovujících národní obrození na rozhraní XVIII. a XIX. stol. Literatura prostonárodní. Do pozdních údobí slovesného baroka pobělohorského spadá rozkvět písemnictví prostonárodního. jemuž se však dostalo pozornosti, záznamu a studia teprve za romantiky v stol. XVIII. a XIX. Lidová slovesnost udržuje se většinou ústně jako statek anonymní; zcela výjimečně známe i podle jména její tvůrce neb poslední dochovatele či zapisovatele. Jde v ní o kulturní statek, prošedší vzdělanými vrstvami. neboť ani ústní tradice lidová neobstála by bez psaného a tištěného zdroje. Přechodem do nižších vrstev přizpusobila se však poměrům a názorům lidových příjem cu : podřídila se přísným mr&vním názorům i primitivnímu vkusu venkovanu; výrazově se zjednodušila a většinou i zhutněla: uzavřela se proti novým kulturním vlivům a zpracovávala tradiční látky minulosti, a to i slohem zastaralým. I když její nositelé, kteří byli ze vzdělanější, často hudebně cvičené třídy venkovské, nečerpali přímo z pradávného pokladu bájeslovného, přece zpracovávali látky starožitné: tak nacházíme v lidovém básnictví trosky nábožensk}'ch představ, zbytky historického podání z dob minul}·ch. ohlasy zapomínan}'ch mravů a zvyků. Obráží tedy prostonárodní literatura časovou i životní vrstvu starší než tu, k níž náleželi její tvůrci i šiřitelé. Právě v této skutečné nebo domnělé starobylosti se shledává její zvláštní půvab a leckdy se v ní nachází vítaná protiváha k příliš rychlému nástupu nov}'ch směrů v písemnictví umělém. Osobitý sloh lidové literatury býval romantiky vykládán jako sourodý výraz osobitého ducha národního; vyplývá však spíše ze snahy vyhověti prostotou a názorností lidovému posluchačstvu. Odtud plyne zhuštěnost a úsečnost, hutná povahokresba a prudk~' v)'pravn~' spád \' epice: v lyrice soustředění na cit a využívání analogií mezi děním v přírodě a v lidském srdci; všude pak v)'razná gnomičnost, 101 smysl pro pointu a slovní vtip. To vše přesvědčuje o umělecké činnosti původců a udržovatelů prostonárodní slovesnosti a již proto nemúže být toto písemnictví vylučováno z literární historie. V době předbčlohorské můžeme je sledovati ;en měrou skrovnou. V staročeském období nevnikaly sice lidové látky do epiky. ale zato do pověstí. zaznamenávaných kronikáři: lec('os z lidové lyriky vniklo do poesie žákovské a vagantski' a lidovému vlivu se neubránilo ani staročeské básnictví dramatické. Stejně středov{'~ké bajky a sbírky přísloví obsahují \'('dl(' látek mezinárodních mnoho z moudrosti lidové. Za humanismu chopila se lidov~'ch látek produkce novelistická. a('okoliv z kazatelen a z kruhů učeneck"ch oZ"val se odpor proti lidov~'m pověrám, zvykúm i písním. Předáci reformace všímali si však vc své snaze po srozumitelnoc:ti lidon;ho jazyl,a, a to nejen po stránc(' mluvnické a slovníkon;. n"brž i obrazné a g-nomické a dopomáhali tak živlu prostonárodnímu do vyšších oblastí sIO\'csn"ch, Mnohem blíže se však k lido\'(; invsli naklonilo katolické hnutí protireforma('oní, snažící se o ~eivčtší možnou popularisaci. Náboženské kho v"h'ory. zvláště pís('ň. legenda a drama. přizpúsob(,IH; lidovému myšlení i v'orazu. \I1ikaly neb~'\'alou měrou do nižších \Tste\·. b:'-'l:,-' tu vdN'ně přijímán:,-'. až se staly v"chodisk('m nové lido\'(; tradice, Na sklonku XVII. n'k;l a' h;m~';' \' celém sto\. XVIlr.. kdv za úpadku čpsl:ého ži\'ota téměř- zanik1:l shwesnost umělá. bnhatě se roZ\'ila lit('ratura lidová. Proto má - steině jako lido\'é umění v~'t\'arné - ráz barokní. ~rvšlenko\'ě se \' ní r~'su.ie katolick~' názor o pomí ieiícnosti ži\'ota poz('mského a kráse v~né blažt'nosti. Sociálně vyrústá z forem selského poddanstvÍ. jemuž se vzpírá satirou a humorem, Historick:,-' se v ní oz,'va ií vzpomínkv na pozdní válkv turecké a na vo;nv pruskt;, Tak lze v:,-'~větliti jpdnotu litĚ-rární tradice. \' xvni. stol. ;cn domnpl(' ph'rušené. Jazvkem.;ímž léta npbyla psána díla literatury krásné, tvoi'í prostonárodní Iyriko\'é. \)'. pr:l\"p('oi i dramatiko\'(; dále bt'z ri·cstání. Leccos z nozústatkú ti,to tradit;ní .iednot:,-· zaiímalo již osvícf'nce s Dobro\'sk,'m \' (;elp. vedené hla \JH~ zá ;mem jaz:vkov"m. A\'šak tePl'\'(' kd\'Ž romantika přine:::1a no\'é. idealisuiící pojptí lidu a .icho v~·t\·orú. počalo uvědomělé navazování na lido\'ou tradici a nozd{';i i ieií studium. Od Hanky přes Čclakon;kého k Erbf>no\'i trvá v novočeské poesii sousta\'TI~r kult lidového básnict\'í. Ale romantika 10~ namnoze přeceúovala lidovou literaturu. Dala se klamati její domnělou starobylostí i originálností. Lidová literatura jest ve svém celku mladší, jak dokázala věda srovnávací. a je v mnohém závislá na knižních látkách tasto mezinárodních nebo na hudebním doprovodu umělém. Lid o v á n o v ě s t. Z prostonárodní prózy vyniká největší starobylostí lidová pověst. Její určení časové a místní, které ji odlišuje od báje a pověsti. i to. že se zakládá na stálé výměně podání ústního a tradice knižní. přispívá k její trvanlivosti. Její podstatou je ústní zpráva o nějaké události. předávaná z generace na generaci. ale obměňovaná podle stupně paměti, podle obrazotvorné schopnosti a podle životního, hlavně mravního názoru zpravodajova. Vypravěči přizpusobují ji dále náboženskému, politieké)l1U i společenskému názoru své doby. Tak lze nejednou na pověsti rozeznati různé náwrové vrstvy podle toho. v které společenské skupině vznikla (pověsti selské. panské, měšťanské. městské atd.) a stejn{' odlišiti v ní přínos doby renesanční, reformační, romantické a pod. Nesmíme však také zapomínat. že i pověsti domněle nejstarožitnčjší jsou často puvodu knižního. Nejobvyklejší dělení pověstí b~'vá látkové. Tu na prvé místo se kladou pověsti národní, a to pro celkový v~'znam ústředních postav královsk}'ch a hrdim;k~·ch. Většina jich vznikla z pověstí místních nebo kmenov~'ch: pro {'eskou literaturu nejvýznamnější jsou pověsti pražské. Látkově zúženy jsou pověsti rodové fl heraldické. pojící se k Mech· tick~'m rodúm a jejím sídlúm. a pověsti městské: kdežto v těchto převládá ráz anekdotick~' a groteskní, převažuje v oněch ráz romantick~', nesoucí nejednou vlivy cizí. Sběratelé a znalci česk~'ch pohádek (Aug. Sedláček a AJ. Jirásek) rozeznávají v nich několik \Tstev podle puvodll a dochování: nejstarší jsou ze stol. XL. následují pověsti věku XIII. a XIV., hojnou kořist nám nechalo stol. XV., hojnější ještě věk XVI.. kdežto ostatek je shrnut do skupiny společné. Kejstarším. velmi bohat~'m pramenem lidov)'ch pověstí, pov)'šen\'ch většinou na pověsti národní, je Kosmova kronika ze stol. XII. Ústní podání na nich praconlo však dále, jak ukazují letopisy Dalimilovy, a jéjich znovelističtění. u Dalimila započaté. pokračuje u Eneáše Sylvia a Václava Hájka z Libočan. kter~' se stal nevY{'erpatelnou studnicí pověstí bájeslom~'ch a místně etymologick~·ch. \' době pro- 109 tireformaění rozmnožen byl tento lidový poklad podáním le~l'ndárním, vl'tšinoll s přísadou zázračnosti a ve vztahu k chrámov)'m i poutniek)'m střediskum (Balbín). Historická kritika obrozen~ká vy~tupovala přísně proti pověstem, doprovázl'jíeím di"jiny, a od Dobnera až po Palackého se snažila je vym)'titi: jenom Zap jim ve své lidové kronice pophil i"estnL' místo, Ale romantickým básníkum nedovedla tato ~kl'p~(' otrá viti jejich zálibu v Hájkovi, z něhož látkově i"l'rpali od ~kl;Hlatelu Rukopisů přes Klicperu a Máchu až k Zeyel'u\'i, Nad POVl'st stavěla však jejich estetika nejen lid()\'u\l )lí~l'řl, n~'brž i pohádku, Púvodní české sbírky pocházejí až z konce stol. XIX.: r, 1883 vydává Josef Svátek Prll::slJ IIIJ/'l'sti a legcndy a r, 1894 vycházejí Jiráskovy ."turľ IHll'lsti (~cské, Skoro současně utřídil odborně Aug, Sl'dlúl'ek ."birku /lOl'řstí lIistorick.lídl lidI( l'cskéllo, NásledO\'l1íkl'm jellO a Jiráskovým stal se Adolf Wenig, Josef Pan'l a Josef Kaláb, Puvi"~ti z doby pohanské. kladené do t. zv, doby knížecí. )luvi',,;ti o Čechovi, Krokovi a jeho dcerách, o dívčí válce. o Xeklanovi atd, mají v sobě hojně látky mezinárodní. jmenoviti" antické, Více dějinného základu mají pověsti v podání z doby křesťanské, o sv, Václavu a sv, Ludmile, o sv, \'ojtl>chu, o S\', Prokopu. o Břetisla\'ovi a Jitce, o Soběsla\'t)\' i a pod, Podnět ke vzniku pov(>stí dá\'ala také velká a milovaná postava Karla IV,. stejně jako král Václav IV. /wbo Jan Zižka z Trocno\'a, Historick)' základ má i pověst o "moudrém bláznu,( Palei"k.ewi, o rytíři Daliboru, o stavitl'li Karlova i o staroměstském orl~ji. V pražsk)'ch příbězích l"austa jako již předtím Zita kO\lzelníka ztratilo se sth'dověké a humanistické jádro pod studentskou a lido\'OU gl"Oteskou, PO\'ěsti heraldické vyprá\'ěly o pú\'odu pánů z Pernštejna, z Bosko\'ic a i, a \' sídlech Vítko\'icú tr\'ale byla lokalisována pověst o Bílé paní. Místní podání V)'chodních Čech soustředilo se kolem exulantú s Komensk~'m v čele. na Chodsku pak kolem Jana Koziny, v jižních Čechách kolem Jana Kubaty, Pozdější události tvoří pozadí zbojnick)'ch příběhu o JanošíkO\'i a jeho .• horsk)'ch chlapcích" a o lašském Ondrášovi, Hluboko do středo\'ěku sahá t. Z\', pověst královská, chiliastická zkazka o příchodu ideálního knížete. kter)' splní tužby s\'(~ho lidu, Na ~Iora\'ě vyvrcholila cyklem o Ječmínkovi. \' Čechách tradicí o králi Stadickém a rozkvět její sahá do XVII. a XVln, stol. (sem náleží i proroctví o králi »marokánském·,), Pra- 110 meny její jsou vesměs cizí, přizpusobené poměrům domácím a dobovým; souvisí s hojnými proroctvími, vkládanými do úst záhadným postavám (Libuše. Sibylla. Slepý mládenec a j.), jimiž se lid posiloval v době sociálního a národního útisku, Obecně národního rozšíř'ení a kultu došla pověst o Blaníku. spojená s motivem svatováclavským. Ani s úsvitem národního obrození nepřestal lid tvořiti pověsti. Z historických postav pověstmi opředen byl »selsk~r" císař Josef 11., Dobrovský a Havlíček, vůdcové prvního zahraničního odboje, Masaryk a Štefánik. a v době téměř současné vznikla i pověst zbojnická o Nikolu Šuhajovi (viz Olbracht, »Hory a staletí«). Lid o v á po h á d k a. »Povídky«, »povídačky«. »rozpráv. ky«. »historie«, pro něž zdomácněl název »báchorky« nebo »pé>hádky« - V době staré až do období buditplského značila pohádka hádanku - objevují se v lidovém podání z pramenu literárních velmi brzy. Zvláště starým pramenem byly ve středověku beletristické příběhy. sebrané pro potřeby kazatelů do sbírek jako .. Gpstn Romanorum". Velké obliby mezi lidem, zvláště od vynálezu knihtisku. těšily se romantické příhody lásky a manželství puvodu rytířského nebo raně renesančního, jako o Griseldě, Briseldé. Genovefě. Mageloně, o Jiříkově vidění, o Markoltovi a j., které udržovaly mezi lidem zálibu pro české písemnictví. Koncem stol. XVIII. přicházela záliba v báchorkách kouzeln~rch a čarodějn}"Ch často v rouše orientálním (Ch. Perrault, »Contes de fées«) nebo pohádky sloužily politické a sociální satiře (Swift. Voltaire). Starší romantika německá, v čele s Novalisem. povýšila pohádku na \Tchol poesie, poněvadž sm}'vala hranice mezi skutečností a snem a poněvadž v ní se mohla nejlépe rozvinouti romantická fantasie. Tak vznikaly pohádky umělé, naplnčné namlloze náplní filosofickou, které se již o pohádky prostonárodní neopíraly, V této romantické době se pokoušejí i naši spisovatelé o umělou tvorbu pohádek. jež do 20. let jsou jen imitací pohádek domněle lidov}·ch. většinou knižních. To platí o Amerlingově K1'Nomllll'( 118331 i o Xárofil1írh l:esk.lí(·" pohá(lkách (l p01'čsf('('h Jakuba ~f alého (1828). Vlh'em básnick}'ch \'}'ivorů Čelakovského a Erbena dějí se pokusy o pohádkov}' sloh v duchu lidovém a obrací se zřetel k pověstem. Tak vznikají Krolmusovy (V. S. Sumlorkovy) .~f(lTočcské po't'čsti, zpčvy atd, (18'15), Jakuba Malého Blíchol'ky a pon;sfi národní (18·15) a ~Iatěje ~fikšíčka Xárodní 111 l)(khorky (1815L Umělecký pokrok, založený na národopisném studiu a na novém, mladoromantickém pojetí pohádky (bratří Grimmové), znamenají K. J. Erben a B. Nt·meová. Jejich vypravovatelské umění platilo za vzor. Beneš Method Kulda sebral na Rožnovsku Pohádky a po1'('sf; IlIí rodil mom ,'sk/ho (1854). Fr. Stránecká na Velkomeziří("sku PO/I/idk./! ::: Moravy (1868). Od let 70. mikají do :"tudia pohádkoslovného nové metody, vYJll~'vající ze stanoviska kriticky srovnávacího: požadujt' Sl' pi'ccievším těsnopisná přesnost při zápisu pohádt'k, dbajíl'Í slohu lidov)'ch pohádkářů, Za přední úkoly pohádko\'t, v("dy srovnávací se požaduje: opatřiti si přesné záznamy H'rsí pokud možno starožitn)'ch s vydatnými ZIH'á\'ami o vypravovatelích: získati dukladné a úplné soupisy pohádl'k ncjlépe podle motivu: metodou analytickosrm'nával'Í rozebrati z obecné mezinárodní souvislosti motivy látek i jejieh provenience: zjistiti knižní zdroje prózy lidovt', Pi'edními pohádk()slovn~'mi badateli a současně i sb("rah'li pohádek jsou Václav Tille (Soupis česk.ljrh pohádd •. , 1!l30 a 193·1: srov. jeho stať České pohádky. studii o pohádkách B. Nt'mcové a mono~rafii Ceské pohá(lky do r. 18~8, 1909) a JiH Polívka (Slip;s slOl'rllsk.lírh rn:::prál'ok, 1 !123-1 fl30: srov, jcho SIOI'(( Ilsl .• J po1!<Ídky1932L Z jin~'ch sbl'rateIu vynikli: sbl'ratelé pohádek chodsk)'ch J, Fr, Hruška a J. Š, Baal' a sbČ'l'Htelpovídek.; kladsk)'ch J, Št, Kubín. \' báchorkách se zachovaly zbytky nižší mytologie a zákmity staré démonologie. jež dobásiío\'ala transformistic-kú obraznost lidov~'ch pohádkář-ů a jejich vřel)' poměr k pi'írodč, ~lotÍ\'y zORobiíující jevy žiwlné jevily se romantikúm jako dúkaz mytologického a kosmologického púvodu pohádt'k. Jejich rytířRko-stř-edo\'l;k~' ráz pochází jistě z litt'rárních př'l'dloh lidov~'Ch knížek. do nichž pÍ'l'šel z rytířskl'ho a dvorského eposu. A\'šak i Ih)\"á doba zaban'ovala pohádky motivy vzat~'mi ze sel::;k~'ho poddanst\'i, z napětí nwzi H'nk()\'any a měšťáky a Jlod Tyto vztahy se řeší\'aly spíšc s rozmarn)'m humorem ncž patcticky nebo scntimentálnč, T, zv, pOl'ítiky o PÚ,/il Bu/w, sousti'cliěné kolem moti\'u putoval1l Krista, ukazují k pú\'odu z církevních legend, Zdi'l'cí po,.;tavil'ky \' pohádkách pocházejí spíše z trarlice poczopovskL' a z .k.iích obml'll stř'edO\'l'k~'ch ncž z ep\)su zvíi'ccího, 112 Lidová přísloví a hádanky. Názory, že př'Ísloví a pořekadla jsou osobitým výtvorem lidového ducha a že jsou nezávislé na pramenech a pomiickách knižních, jak je pi'ijímala romantika, jsou dnes namnoze překonány; zvláště jest patrno, že na naši gnómickou tradici lidovou působila. vydatně literatura, a to i mezinárodní latinská. Sbírky pf'ísloví sahají hluboko do doby staro{~eské. Po rozptýlených latinských záznamech v rukopisech Klaretov}'ch následuje snúška přísloví a pořekadel česk~'ch (kolem r. HOO) ne zcela právem připisovaná Smilu Flaškovi z Pardubic. Z pozdějších sbírek přísloví vyniká sbírka Blahoslavova a především Komenského M Oll iI rost staf,IÍ('h ('('('Il/( (l630). V duchu slovanské romantiky vyvrcholil sběratelské dílo F. L. Čelakovsl<ý v 1IfIldros/o1'Í minJ(la slonmskNIO l' rlřís/ol:Ích (1851), utřídiv látku přesahující 15.000 čísel mdodicky. Nové cesty bádání ukázal teprve V . .F'lajšhans prvým dílem svých Čcskúch příslot"Í (lHll a 1913), shrnujícím a kriticky osvčtlujícím látku staročeskou v rámci středovčkého písemnictví evropského. V příslovích spojuje se dvojí prvek: pozorování životní zkušenosti a zevšeobecňující abstrakce: vždy vycházejí ze života, aby se postavila na povýšené stanovisko nad nl·j. a to buď ironicky nebo humorně, nebo mravokárn~ a V}'· chovně. Forma je značně blízká básnickému epigramu a pro jejich obecnou platnost, narážkovou metaforičnost a jadrn)' v)'raz užívaji mnozí spisovatelé rádi \'e sV~'ch dílc('h přízdoby příslovné: Němcová. Havlíček, Neruda. ŠmilO\'· sk)' a jmenovitě Vladislav Vančura, S příslovími jsou těsně spi'íZ!]čn:v hádanky. Také zd!' zlhajuje řadu mis~r Bartoloměj t. ř. Klaret (kolem r. 1360) jako představitel středověké hádankové tradice učené. U Klareta jsou již zastoupeny hlavní druhy hád:mek. slovní i věcné. dialogické a výměrové. žertovné i pouhé škádli\'ky a také značně rozšířený okruh hádanek obscénních. Jin}' zdroj lidového hádankářství nacházíme v překladech německ~'ch t. zv. pohádek kratochviln)'ch (od konce 17. sto\.) : třetí pak v hádankách duchovních čili v pohádkách křesťansk)·ch. Hojnou sbírku hádanek domácích i cizích JidO\'S'Ch a uměl~'ch vydal J. V. Rozum (1850): po něm sbíral je K J. Erben (PíSl/č a říkadla, 1863), Fr. Bartoš (Na.~c děti, 1888) a Vincenc Prasek (ve j, Vlastivědě slez;;ké·, 18k8). Dětské hádanky se st)'kají s říkadly, součástkou to her dětsk)'ch, při nichž mnohdy nahrazují písně; vyznačují se 113 fOl'mulovostí a slovními hříi';kami, často rázu onomatopoickl'ho, V ("deeký základ pro jejich zkoumání daly v letech f)(), práce l·'eifalikovy, sbírali je Erben, Bartoš, Herben a jiní. L i li o \' á p í s C II s vět s k á a d uch o v n í. Lidová, národní nebo pro:-;tonárodní píseň koluje v lidovém pro:-;ti'elii ('e:-;kl'm odl'dávna, ať ji lid přijal a nevytvořil. nebo ať v7.l1ikla \' lidu samém z jeho tvúrčí síly, Vždy však zmizela z ni anonymní osobnost puvodcova a jeho osobit}' projev lIm('leck}', Dnes máme na 30.000 záznamu slovních i hudl'bnÍl'h, ale dobu jejich vzniku lze ztěží určiti; do doby pi','dbal'okni spadá asi pouze menšina, Předreformační středov("k Iwpi'úl lidové písni, ani duchovní. Zdá se, že tehdy se lidovú pi,wřl vyvíjl'la hlavně za \'livu zpěvu liturgického a \' t('sni'm spojení s lyrikou žákovskou, Teprve husitská doba pi'i\'l'dla lid ve velkém rozsahu ke zpěvu duchovnímu a .kjím pusobením vznikaly v XVI. stol. náboženské kun· cÍllllály. odkazujíeí i k nápě\'um písní svčtsk}'ch; ze stol. X\'ll. máml' již rukopisné sborníky skutečn}'ch písní lido\'}'ch, Rozhodný vliv měla pak katolická reformace barokní. a to jak po stránce hudební. tak i motivické a metaforické, Plmln\' \'liv \'vkonala i tanl'ční kultura rokoka. stl'jn(" jako poidt"jší styk lidu s venko\'sk}'m \'zdělanectvem na konl'Í stoll,ti XVIII, Tehdy se však o lidovou píseií zai:'iná zajimat i litl'I'atura a věda, v nichž názory Herderovy a :-;nahy sbi:'l'atelské z jeho" V olkslieder,. (1778-1779) šíhly Sl' po Cl'll' Euopi:' a zatlal'i!y vliv o deset let starší iniciati\'llÍ sbírky Angličana Pl'rcyho, Na naší pudě pl'Oje\'uji o lidovou píSl'ií sběratelsk}' i ba· datelsk}' zájem Moravané ~Ionse a Gallaš a také Dobro\', sk}' si jí \'šimá jako jazykového a slovesného dokumentu již \' stol. X\'III. Ale Herdero\'y názory. zc!urazúující hudebně melodickou stránku lido\'}Th písní a hledající \' ní spontánní projev citovosti básnického kolektiva. přichází do Čech až v 2, desetiletí stol. XIX., kdy je ve \'ídni prosti'edniet\'Ím Slovince Kopitara a Srba Vuka Karadžiče poznal Hanka. Ten po návratu domú nejen zorganiso\'al básnickou dílnu, z níž vycházely \' staročeském rouše epické i lyrické ohlasy ~kutečné i don1:1("lé poesie lido\·é. ale pod· nčco\'al i sbírání dochovan}'ch písní prostonárodních. Jeho cestou i Sl' zřeteli k slovanské vzájemnosti se ubíral Fr. L. Čelakovsk}', řídící se ve své antologii S/ol'(lIlských mirojů hiavní důraz na tvorbu textu. Nov)'1l1i cestami ubírá se i sběratelství v jednotlivých krajích, v němž nejhojnější soubor podal Čeněk Holas Čcskými národ~lími písněmi (J, tanri (1908 a 1910 o 2000 č.) po příkladu velkého sběratele písní slovansk)'ch a chodsk}'ch Lud. Kuby: významným sběratelem písní chodsk)'ch je Jindř. Jindřich. Na ~Ioravě se udržovaly romantické názory mnohem déle, především zásluhou Františka Bartoše. Jako se k Sušilovi přiklonil hudebník Křižkovsk}', tak k Bartošovi přilnul Leoš Janáček, který pro Bartošův první,soubor napsal muzikální úvod a sám vydal z rkp. sbírek Ustavu pro lid. píseň s P. Vášou J101'avské písně milostné. Sběratelství lidov}'ch písní. podporovanému státem, dostalo se velké záštity v ,,('stavu pro lidovou píseň v republice Československé" (od r. 1919). řízeném zprvu .Jiřím Polívkou a po něm Jiřím Horákem. Lidovou píseil po stránce slovesné nelze ;.;tLHlova ti bez 115 zi'ete1e k její povaze hudební. Dávný spor, zda jest pi'tvodní text ('i nápl~v, i'dí dnešní vl'da tak, že rozeznává dva typy lidov)'ch písní: vokální a instrumentální. Vokální typ, zastollpt'n)' hla mó na Moravě a v písní slovenské, vyC'hází z tt'xtu a k n('mll vytvúi'í nápěv, V Čechách pře'.lárlá typ instrullll'ntúlnÍ, vznikl)' pod vlivem nástrojové hudby barokní a klasické, a tll pi'evažuje složka nápěvová, Texty lidov)'ch písni .iSOll skládány v čtyřveršov)'ch slokách trochl.lsk)'C'h a daktylsk)'ch s rS'mem sdružen)'m, střída\')'Ill nt'bo pi'l'r~'\'anS'm, ktcrS' se vydatně nahrazuje asonand, Schematické vazby, pevné formule a epiteta se opakují; dialog' se sti'ídá s monologem: dramatický spád a l'pig'l'amatickl' vyhrocení doprovázejí lidovou epiku i lyriku, nozdíl mezi pisní českou a moravsko-slovcnskou jest tbn nl',kn typem vokálJJ ím a instrumentálním: česká písei!, siinl' oplodněná panskou a církevní kulturou západní, jest po stránce hudební většinou durová, po stránce obsahové silně rozumová. mnohdy ironická a posměšná, Pro moravské písně jsou pÍ'Íznačny jejich ladění mollové. hluboká nábožnost. citová hloubka a barvitost V\TaZU, Pod mollovS'mi tóninami písní slownsk)'ch promlouvá k nám životnost pudů, smyslů a citů kmene. zacho\'ávajícího přímS' vztah k pi'írodě ("trávnice,{), S \' ě t s k á e p i k a I i d o v á, Ve sromání s lido\'oU lyrikou jl'st epika na české půdě zastoupena počtl'm velmi skro\'n)'m: zato Morava a Slo\'ensko vykazuje tu bohatství \'f'lké, Historické písně sahají pouZt' do prusk~'ch vált'k \' stol. XYlIT, a francouzsk,'ch stol. XIX,: na Moravě a na Slovensku se oz)'vají moti~'y tureck)'ch vojen, Daleko rozsáhlejší zvlášt.' ve v)'chodní oblasti jest lidová baladistika. jež se cenou může měI-iti s klasick,'mi baladami scversk,'mi, B,'\'á v ní dosaženo dokonalé dr~lmatičnosti. a to hojn)'m užitím monologu a dialogu. podáním úry\'kovitl' naznačujícím. fres-, kovit)'m obrysem děje, hutnou charakteristikou. \')TaZOv)'m paralelismem, Bájeslomého ži\'lu jest v nich málo. a to Je;; tl, ve formi- pozdní. zato nacejí se v ní přírodní metamorfosy. z nichž bohatě \'yvážil Erben (,,\'rba., ),Lilie,,), Hojnější jsoll balady o roznatu základních vztahů spoll'ét'nsko-mra\'l1Ích: prokll'tí. \Tažda a poprava b}'\'ají na závěru chmurn)'ch těch skladt'b, prodšl'nS:ch přísn)'lll vědomím mravním, ale záro\'Crl spoléhajících na milosrdenst\'í Boží (Usd'do dítť" Sestra trat'íčka, .llatka l'ra::edl/icc. RaI/oša. r.:tollltlá), Nechybi však ani lido\')'ch balad s \')'sled- 116 kem šťastným; i v nich k nejčastějším motiVtlm náležejí motivy vojenské. Ve vojenské písni zaznívá u nás chlapecká radost z barvité uniformy, láska ke koním, junácká statečnost, nikdy však uspokojení z krvavého řemesla nebo dokonce ukrutenství. K slovenskému východu ukazují většinou balady z boj nic k é s postavou Jánošíka v družině »horních chlapců« na Slovensku nebo s Ondrášem a Jurášem v kraji pod Beskydami. S vět s k á lyr i k a I i d o v á doprovázela venkovana po celý život. Podněty k ní přicházely z denního života v přírodě, doma, v hospodách, při obřadech, zvláště svatebních, hojné jsou písně stavovské a ještě hojnější vojenské. Pro všechnu naši lyriku příznačný jest vztah k přírodě, jež slouží za pozadí citových dějů lidského osudu, především milostného; paralelismus přírody se srdcem člověka jest velmi oblíben. Tak se s přírodními písněmi stýká zvláště erotika lidová, počtem daleko nejhojnější. Dávno bylo vypozorováno, že české milostné písně zachovávají rozumovou míru a udržují se v rovnováze škádlivou ironií: že v moravských proniká cit vzácně hluboký a oddanost vytrvalá; že erotika slovenských písní bývá tragická, bezohledná, patetická v touze i v zoufalství. Do písní milostn)"ch i manželských proniká humor, ironie, satira a veselí hravé nebo bujné, což charakterisuje zvláště písně pijácké. V rozmarném osvětlení poznáváme také stavovské rozvrstvení venkova i jeho poměr k panstvu a k městu. Skupinou pro sebe jsou písně taneění, které se zpívaly při muzikách, při hudbě instrumentální a při tanci; podle jejich slov se jmenovaly přeěetné tance kolové. Právě ony jsou prototypem zpěvu instrumentálního, vznikaly k hotov)'m nápěvům. Písně ceremoniální byly zpívány při rů~n}'ch obřadech; nejhojnější a nejdůležitější mezi nimi jsou písně svatební. D uch o v n í e p i k a I i d o v á souvisí sice se středověkem, ale myšlenko\'é propracování i slovesná forma ukazují k baroku, k jeho názorům o milosti a dobr}'ch skutcích i k jeho kultu přírody, posluhující Bohu, Panně Marii a ruzn}'m světcům. Mnoho jest zde však původu knižního a pramení z tisků náboženských. které byly hojně po ruce, Mezi těmito skladbami vynikají z\'láště },Tocleh Panny Marie a lIří~ná duše a Panna Maria. Hloubka lidové duše se otvírá v epických skladbách o tématech eschatologick}'ch, připomínajících gotické spory duše s tělem. V obou vrcholn}'ch 117 baladá('h toho druhu. Smrt (»Byltě jeden člověk«) a O poslrdl/ íd~ 1'(''('('('' ('IOl:('ka (»lJé. jejichž látka .kst věrným obsahem tištěných kancionálu Zt' ~tol. XVII. a XVIII .. m('nší měrou bratrských než katolick~Th. Ml'llšÍ tvořivost lidovou vykládá zde vědecká kritika jednak nadbytkem hotové látky tištěné. jednak přísnou censurou církevní. Celkem tvořil lid katolický hojněji ná cvang-l'líci; pro události a slavnosti církevního roku poskytovala mu církev tak hojné podklady písňové. že k nim llt'mus<:>1 mnoho přidávati. Početně zastoupená lyrika hi'bitovní a pohi'ební ukazuje svou náplní i představou rovn('ž k baroku. Ale i zde, jako ve vší duchovní lyrice i epice, formulo\'al lid samostatně svůj poměr k Bohu. k životu posmrtnt'mu a k milosti vykoupení a vyjádřil svůj vřelý, l'ist~· cit a strhující životnost. Není divu. že se tomuto odv(,tví duchovní lyriky dostalo umělého ohlasu, a to u J. \'. Sládka v jeho »Písních smutečních«. Lid o véd I' a m a. Z dramatu prostonárodního. které odumÍ'l'lo \' stol. XIX., se nám zachovalo nemnoho trosek, jež mUŽe'ml' rozdp!iti do čtyř 5kupin. V á no ční hry obsaho\'aly kromt:' dl'jú adventních a narození Spasitelova zvláště pád pr\'llích rodičů a výjevy tNkrálové, Hry vel k o n oč n í vyčl'rpávaly \,šechno. co se v podání evangelií i apokryfů poutalo k Ulnul'pní a \'Zki'íš('nÍ Páně. Obliben}mi tématy her s t a I' 0Z á k o n n)' c h byly osudy Mojžíšovy. Josefa Egyptského, Tobiášl'. Saula a Esthery. Posléze hry m ode r ní. často způsobu fraškovitého s typickou postavou Kašpárka. sahaly po látkách l'l'lwsančnich i rom:lntick~'ch: Kupec benátsk~'.Jenofda, Helena b~'\'ali tu předsta\'o\'áni s včtší nebo menší pHklonou k textům literárním, Když drama hynulo, udržo\'aly se fraškovité \')'jevy hrubé komiky pro\'ozované o masopustt:' a klesající posléze na pouh~' mimus. \' X\'III. stol. opanoval naše prostonárodní drama nov)' V)Tazový prostředl'k. I o u tká ř s t v i. Na Úpra\1.1 jeho her i jeho repertoiru mělo vliv mezinárodní divadlo XVIII. věku \'{' všech sv\'Ch odrúdách, \' romantickém věku sahali loutkáři po látkách rytíi'Sk~·ch. loupežnick~'ch. kouzeln~'ch. historick\'ch: k mezinárodní zásobě her o Faustu. Čarostřelci. Herkulovi přibyly za dob vlasteneck)'ch náměty domácí 118 jako Oldřich a Božena, Břetislav, Posvícení v Hudlicích. Nejbohatěji vzkvétalo u nás loutkářství od konce XVIII. stol. v jižních Čechách, kde byl domovem i proslulý loutkář Matěj Kopecl<ý (1775-1847), lidový vlastenec a samorostlý pabásnitel pružné invence a šťastného daru adapčního. 119 Nová doba literatury česbé. (Od r. 177·1 do dndika, 0(1 úsvitu národního obrození na sklonku XVllI. stol. až do našich dmt) Novou dobu písemnictví l'eského datují buditelští literúmí dt'\kpisci od r. 171'1, kdy se vyvrcholují germanisační snahy vlúdní a kdy se proti nim zároveň zvedá odpor veden~' zprvu vrstvou vzdělanců. S obrozením myšlenkov~'m oZ~'vá se i obrození národně jazykové. které se snaží smíi'iti s ideov~'m hnutím evropským ty hodnoty. které zdědilo z období pi'edbělohorského. Tento složit}' proces vyrovnáváni tradice domácí s orientací evropskou doprovází českou vzdělanost až do našich dmi. Národně kulturní a slovesn~' v~'voj tvoH tak jednolitou celish'ost, na níž mnoho nl'změní ani velké události politické. ani změny státoprávní a státní formy, kter~'mi česk~' národ prošel za posledních sto let. S literaturou období pobělohorského sou\'isí písemnictví nové doby tradicí jazykovou již proto. že - až na změny Vf' slomíku - neprodělala čeština v X\·III. a XIX. století podstatn~'ch zml'n. Učen~' jazyk spisom~' mohl se až do konce X\·III. stol. Hditi češtinou ještě starší, mluvou XY!. a XYII. stol.. zacho\'ávanou v bibli Kralické, u Veleslavína a u Komenského. Teprve když v~'razo\'é prostředky této mluvy nedostačovaly pokrokúm myšlení. zahájili zastánci 1\národní vědy,~ úsilí o její obohacení a oS\'ěžení v duchu romantickém. Vedle pn'kú čerpan~'ch z jin~'ch slovansk~'ch i'ečí studovali a napodobovali jazyk lidov~·. hovorov~' nebo zachovávan~' v prostonárodní slowsnosti: to mělo nemal';' v~'znam z\'láště pro vytvoření mluvy básnické. Myšlenkov~'ch pojítek s obdobím pi'edcházejícím jest mnohem méně. Osvícenství mohlo na\'ázati částečně jen na humanitu. jak ji vyslovO\'ali staroklasicky školení humanisté nebo evangelíci. ucho\'á\'ající dědictví Jednoty. K zásadám protireformace postavilo se odmíta\'ě, ale od 120 jejích zástupců převzalo přece vlastivědné nadšení pro ná· rodní minulost, obranné snahy, namířené proti cizincÍ1m a cizákům, kult jazyka i prvky vědomí slovanského. Ze slovesnosti barokní působila ien její větev zlidovělá a zpro· stonárodnělá, ale pouze na literaturu krásnou, především na lyriku; pro složitější útvary literární nebylo v minulosti ani vzorů ani podnětů. V novočeském písemnictví projevuje se tedy úsilí odpoutat se od vůdčích ideí a slovesných forem období předchozího. Vypracovává se k plnému pochopení slovesného umění, jež hledá a nalézá svůj účel v sobě samém; teprve v něm pronikla plně národní a jazyková jednota založená na jednotě kmenové; náboženský zájem ustupuje v něm zájmu národnímu, který se prohlubuje a stává se ústřední myšlenkou literární; konečně slovesné tvoření přestává být výsadou učených tříd a stává se ~'razem a dílem všech vrstev národa. Do popředí vstupuje literatura krásná, především básnictví, jež ve svých v~·tvorech obráží celý život národní a jež se organicky zapojuje do ostatní poesie evropské, čerpajíc živné síly nejen ze světa germánského a románského. n\'brž i ze svého mateřského kmene slovanského. Písemni'ctví naukové se tak od polovice XIX. stol. osamostatňuje a probíhá vlastní V}'vojovou drahou svých odborných věd. No';ou dobu literatury české rozdělujeme na dvě velká období: A) literatura národního obrození (od r. 1i74 do r. 1859) a B I litera tura obrozeného národa (od r. 1860 do na?:ich dnů). Dělítkem nejsou zřetele formálně slovesné, n)'brž ideová náplň písemnictví. R. 1860 je obrodný proces národní ne sice uzavřen. n}'brž dovršen a národ zahajuje soustavn~' zápas politick}' za svá práva. Národní hnutí. dotud hlavnč jazykové, literární. vědecké a z části i umělecké nabývá rázu převážně politického a hospodái·ského. Současně proniká ve vědě i v krásném písemnictví snaha vyrovnati se ostatní Evropě a tím pozbývá národně obrozenecká idea místa vůdčího. Obrozenecké tradice vyžÍ\'ají se v období myšlenkového přechodu a politické reakce 1848-1859. jež tak t\'oří spíše dozvuk celého obrozeneckého hnutí než počátek no\'ého období českého života a písemnictví. 121 Literatura národního obrození. (Od r. 1774 do r. 1859.) Národním obrozením českým rozumíme velké dějinné hnutí v poslC'dní čtvrtině stol. XVIII. a hlavně v celém vl'ku XIX., kkré v oblasti nejprve jazykové, brzy však takl~ litenírní, ale nato i ve filosofii a umění a nejpozději v politieC' a ruchu hospodářském zasahuje postupně všechny vrst\·y národa. Jako výraz mravních a kulturních sil domúeích a namnoze i jako pokračování v pobělohorsk~'ch tradicích vlasteneckých obrací se nejprve obranně proti centralismu a germanisaci absolutistické vlády vídeňské a spol{'há na státoprávně uvědomělou šlechtu a zachovalý lid. Ohniskem hnutí se stala Praha, stojící v antagonismu proti Vídni, a do služeb politického obrození postavila s\'é ml"šťanstvo, za nímž následovala buržoasie venkovská, phpravl'ná uvědomělým kněžstvem a učitelstvem. \'('dl(' těchto vnitřních složek bylo však potřebí i popudu a podmínek vnějších, Významnější než emancipační. hospodái'ské a osvětové reformy vedené osvícensk~'m ab, solutismem vládním a spojené s nebezpečnou germanisací. byly cizí vlivy, přicházející ze severu a ze západu do Cech, za ostatní Evropou značně opožděn}'ch. Tyto vlivy, jejichž pusobením se národní obrození české přiřadilo k společenské a myšlenkové emancipaci evropského lidstva v XVIII, a XIX. stol., daly českému duchovnímu životu nové myšlenkové prvky, uzpůsobily jej k nov~'m formám uměleck~'m i \'l'deck~'m a vyzbrojily jej i pro nové védomí samostatnosti národní. Patero skupin idejí vnikalo do obrozujících se Čech ze světa germánsko-románského a částečně i slovanského. O s víc e n s tví. překonávající navždy protireformační katolictví. učilo vědecké kritice. Fr a n c o u z s k á r t' vol UCl' \'Ilutila našim buditt'llim novou ideologii politickou s myšlenkou lidových práva národního sebeurčení. aniž by si toho byli buditelé sami vědomi. Vědomě o::h-ozovali naši buditelé etickou zásadu humanitv a heslo národnosti buď z reformačního odkazu domácí miriulosti, ntbo \'čtším právem z odkazu antického a z moderních. zvláště německ"ch k I a· s i c k,· c h myslitelů a básníků X\,n. a začátku XIx. stol. S nimi se shodovali i v etickém požada\'ku klasičnosti rázu novohumanistického. \' goetho\'ském programu literatury světové a v schleglovském rozhledu po vrcholech literatury 122 evropské; proto o nich mluvíváme jako o klasicistech. ?i1i však v době r o man t i s mu. který je vychovával v citovém zanícení před tvůrčí obrazností. hlavně básnickou. v kultu lidu a jeho domněle samorostlé poesie. v úctě k minulm;ti národní a v hledání pravého obsahu národnosti v jazyku. Právě v těchto složkách uplatňoval se silně vliv myšlenkového světa slovanského. který zesílil ideu slovanské vzájemnosti, velmi plodnou v oboru kulturním a literárním a především při vtělení do programu politického. Pozdější romantika česká stojí pod vlivem západního I i ber a I i s mu: slučuje češství s demokratismem, usiluje o občanský stát a dívá se na národní tradici, především husitskou, pod zorným úhlem vývoje svobody myšlenkové a společenské. Rok 1848, který dovedl vyjádřiti všechny obrozenské snahy ve formulaci politické, stál ve službách tohoto občanského liberalismu a odkázal jej generacím mladším. Obrodný proces, při němž původní kmenové síly byly uvolněny cizími podněty myšlenkov)·mi. se nejprve jeví zřetelně v české vědě, především v dějepise a v jazyk 0zpytě, které novým pojetím české minulosti a slovanské jednoty přispívají ke zmohutnění národní myšlenky. Brzy se stýká s lidumilnými snahami osvícenskými, probouzejícími zubožené vrstvy lidové, a přisuzuje jim právo na blahobyt. vzdělání i vlastní jazyk. Tak splývá obrození vědecké i lidové úsilí o původní básnictví domácí, žijící rovnoměrně ze zdroje poesie lidové i ze vlivu cizího uměni slovesného. Národní věda a národní literatura stojí v popředí všeho snažení veřejného. Brzy pak podobně jako vy·rostlo z filologie úsilí o český jazyk a ze slavistiky slovanské vědomí, vyrůstá z historie česká politika; tak ve chvíli, kdy se evropští národové domáhají ústavního a svobodného života veřejného. druží se v Cechách k obrození vědeckému a literárnímu i obrození politické. jt'ž se doplňu jl.' posléze obrozením hospodářsk~·m. Poněkud zpožděně hlásí se obrození umělecké: teprve v druhé polovici XIX. v(-kll dějí se vědomé a úspěšné pokusy o národní české malířství a o {lárodní českou hudbu. obé ve shodě s národně romantick)'mi ideály domácí poesie. ~Inohem skromněji se vyvíjela česká věda, jíž Jungmann byl vytkl národní cíl: i nadále učenci pě5tovali odborné bádání po něm,'Cku. a to tak dlouho, dokud k vynikajícím česk~'m gymnasiím nepřibyla česká universita. I politické obrození potřebovalo dlouhé doby, aby bylo dovršeno: sedmdesát let tn-al zápas s Vídní, 123 než byl vítězstvím národních snah českých rozhodnut proti ní. Se zásadami národně historickými sloučeny modernf demokratické ideje a k starobylé koruně svatováclavské pi'ibylo Slovensko, které poskytlo za národního obrození tolik vynikajících sil a kde přes jazykovou odluku let 40. trvala v nejlepšich mysli ch i nadále jednota československá. Takto došlo národní obrození poiiticky svého dovršení dlwm 2H. i'íjna 1918, kdy národ vnitřně obrozený a politicky osvobozený pi'evzal řízení svých osudů ve vlastním stútl" jsa si dobře vědom, zač vděčí myšlenkové i mravní práci sv~rch buditelů. T l' o I' i e o n á I' o dní m o b I' o z e n í. Generace buditelská sama, opírajíc se dílem o názory Palackého, dílem o Jungmannovy, zastávala mínění, Žl' jádrem cdého obrodného procesu byl prvek národní. že hnutí vyrostlo z domácích. autonomních kořenů jako citová a jazyková reakce proti germanisací cl'ntralistického Rakouska: že evropské vlivy. ať osvícenství. ať francouzská revoluce či nacionalismus napolconskvch \'álek byly složkami podružn~·mi. Názor formulovaný Palack~'m zdomácněl jak u dějepisců obrozenského hnutí, tak i II literilrních historiků a ovládal do konce 80. let obecné mínl"ní. Ve zhrubělé formě populární prohlašoval národní "vzki-íšení« za dokonal}' zázrak a vycházel ze zjednodušujícího pojdL jako by koncem X\ ll. a v XVllI. stoi. národní tradice zvl. v literatuře byla úplně přen·ána. Vědec k}' positivismus literárních dějepiscu školy Gebauerovy, zastupo\'an~' zvláště Jar. Vlčkem a Janem Jakubcem a posíl('n~' monografií Murkovou, vyvracel názor o tradici úplně ph~rvané a popíral mínění o vůdčí síle ná. rodnostní reakce protijosefinské. Proto místo o Hzki-íšení< mluvil vždy jen o obrození. jež pokládal za součást i dúsledek obecného znovuzrození evropského za účinného spolupúsobení společenského a hospodái'ského uvolnění lidu: probuzení nacionalismu shledával teprn> v národě. zbaveném okovu zevních. Západní \·lh·". zvláště německé přeceIioval: národní hnutí pokládal za pouh~' pruvodní zjev emancipace myšlenkové: pro domácí tradici měl málo smyslu. Kdežto Slovinec Murko soudy o púsobení vlh-u německ}'ch zesílil, Rus Francev a Polák Szyjkowski doplnili a záro\'(~Ii omezili v~'klady česk~'ch positivistu prúkazn~'m \'~'kladem o \'li\'u slovanském, ruském a polsk('m a zpusobili. že národní obrozl'ní české bylo vyšeti'o\'áno ve spojitosti s obrodn)"m hnutím slovansk~·m. 124 Proti názorům zdůrazňujícím jenom cizí kořeny obrození se brzy zdvihl odpor, poukazující na tradici domácí. Nejsmělejší výraz mu dal ve své filosofii dějin T. G. Masaryk, který připouští sice silné působení západních proudú myšlenkových na naše obrození, ale jeho domnl'lé jádro, demokratickou humanitu, vyvozuje z křesťanské humanity české reformace náboženské; za její přímé pokrúovatele prohlašuje nejen Kollára, Palackého a Šafaříka, ale i Dobrovského a Havlíčka. Nejprve se ozval odpor proti Masarykovu podceňování ideje národní a složky obranně jazykové i zneuznávání tradice domácí (mimo tradici českobratrskou). Liberální politik Josef Kaizl uvedl po prvé obrodné hnutí do dějinné souvislosti politické a nacházel jádro tohoto hnutí v idei národního sebeurčení, jak ji hlásala francouzská revoluce a války napoleonské. Koncepci tuto zastávali nr-kteří d{~jepisci, i cizí, jako Alfred Skene, Boh. Rieger a A. Denis a podepřel ji Josef Hanuš; ten však zároveň ukazoval na závažnost reakce státoprávní iilechty české proti centralismu a germanisaci josefinské Vídně. Kaizlovy i Hanušovy podněty rozvil, prohloubil a v soustavu uvedl Josef Pekař. Kořeny národního obrození vystopoval až v XVII. v{'ku v pobělohorském vlastenectví katolick~'ch balbínovců národně, ano i slovansky uvědoměl~Th, vlastivědn}'m historismem prodšen}'ch a snažících se o odčinění národní porážky. Jeho hlavní rust položil do protinčmeckého boje šlechticů a učenců namnoze původu. jazyka i vzdělání německého. za éry Josefovy, která násilnou germanisací a protihistorick~'m radikalismem vzbudila siln~' odpor; teh(ly zvedlo u\'t'?domělou hlavu rozhodné češství nejprve pod zái'titou politiky státoprávně stavovské. pak vlivem francouzské re\'oluce i napoleonsk)'ch válek v duchu národního liberalismu a stupňující se demokracie. Zvláštní ceny vývodům Pekařovým dodává šíře dějinného pojetí. jež nevidí jenom jazykovou. literární a vědeckou. ale i politickou stránku problému, Národní hnutí se tu osvětluje ve vš~ch s\')'ch složkách, ať domácích či cizích: tradiční spojitost jest zde skutečně nepřetržitá. takže obrození se r}'suje jako organická součást dějin národních. Per i o d i s a c e národního obrozť'ní. Dobu národního 0bro7 .. f'!1í roznhuiť'me podle vůdčích myšlenek kulturních a literárních. které české vzdělanectvo přijímá z cizíny a staví do služeb národního hnutí: obsah ideo\'~' se tu kryje zhruba 125 S v~'razem slovesn)"m a periodisace osvěty i literatury se celkem sl'Ovnává s členěním podle generací. Prmi mocný proud, který z pokročilé Evropy zasáhne púdu ('eskou, jest o s víc e n s tví, projevující se především \'e Vl·jČ a slo\"l'::.né lidovýchově; v skromničkém písemnictví krásném užívá forem literárního rokoka. Osvícenská snaha po\'Znl'sti lid po \':7;ech stránkách se pojí s úsilím dopomoci národu k jeho právům, která germanisující vláda vídeňská znl'uzná vá a ruší; čeští osvícenci se stávají zároveň českými buditeli. l"innost jejich múžeme sledovati od r. 1774, kdy uvedení nčmčiny do škol a úřadů vzbudí prudký odpor, až do r. lR15. kdy přední z tčch mužů, Josef Jungmann, pi'ichází do Prahy, aby v nO\'ém duchu zorganisoval jazyk(}\"\~', litl'r;úní i národní obrození. Te!!! () nllV)' duch jest duch k I a s i c i s m u. opírající se jednak o idt',k i formy antického starověku, jednak o duchovní odkaz nl'ml'('k~'ch myslitelů a bisníků kruhu v~·marského. Jeho id('ov~'mi sloupy jsou etická zásada humanity, provádl'n;'l zvlášt{· ve filosofii dčjin, estetick~' požadavek klasično,.;ti spojený s úsilím o zesvčto\'ční literatury a praktické twslo národnosti, prohlubované k()ncepcí vzájemnosti slovanské. Mnohé z názorů českého klasicismu .isou geneticky pi'íbuzny a shodny s ideami romantismu, hlavně kultem lidové písně: tu se čelný příslušník klasicismu jungmanno\·skl'ho. Čelakovský, přechyluje již k teorii i praksi pokolení mladšího, stejně jako před tím rukopisné padělky d)"ší ducht:>m romantick)'·m. Kolem r. 1830 jest myšlenkový, slove~m)" i slohov~' zásah pokolení klasicistického v zásad~ dO\'ršen, i když předáci školy teprve později podávají svá díla zdáště významná. Od r. 1830 jl'st český život o\'iádán r o man t i k o u. a to několikl'r·: h(1 odstínu. jak ukazuje vnithlÍ rozpor mezi mohutn~'mi jejími představiteli. re\'olučním novotářem v duchu básnického indh'idualismu K. H. Máchau a K. J. Erbenem. uchovatelt'm tradic doby klasicistické i s jejím kultem lidové písně. Kolem nich se kupí představitelé krotké romantiky m{·šťanské. t. zv. biedermeieru. i vyz!1avači katolické rc~kce romantické. Tato starší romantika. \' níž j,.;ou silnč zastoupeny tendence historické a historisující. vyžÍ\'á se hlavně \' 1. 40 .. až r. 1848 {'iní rozhodn~' konec její vládě. Období p o zd n í r o man t i k y tkd s\'~'mi kořen\' hluboko \' letl'ch 40 .. kdy tt:>ndl'nce liberální a demokratické rozklá- 126 dají náplň českého života obrozpnského a obracejí jej jin~'m směrem. Romantický kult lidu a jeho tradicí a zvláště písně setrvává, ale zvýšenou kritičností, sklonem k rea· listickému postřehu a studiu, úsilím reformním nabývá obsahu nového. Kritika, a to nejen literární, nýbrž i společenská stává se inspirací slovesného tvoření: novinářství proniká vydatně do slovesnosti; vzory, které se přijímají z ciziny, jsou většinou rázu protiromantického. I vůdčí literární osobnosti této pozdní romantiky české, Tyl, Havlíček, Němcová, mají úzký vztah k evropskému romantickému hnutí, stejně jako jej měli Kollár, Šafařík, Čelakovský z generace klasicistiQkého nebo Mácha a Erben z romantiků starších; ale na rozdíl od nich, žijíce v době přechodu a reakce, připravovali období nové, které po obnovení konstituce naplnilo jejich snahy. Rok 1848 vzpružil veřejné i literární naděje těchto pozdních romantiků, ale politická i duševní tišina let 50. některé z nich umlčela, jiné přímo zlomila, jiné naplnila ochablostí. Člení se tedy doba národního obrozpní na čtyři fáze: a) Osvícenství, od r. 1774 do r. 1815; b) Klasicismus, od r. 1815 do r. 1830: c) Starší romantiku, od r. 1830 do r. 1848: d) Pozdní romantiku, od r. 1848 do r. 1859. Osvícenství. (1774-1815.) Po\-1ilia doby. J o se f i n i s m u s a jeho reformy. Vítězství pobělohorské protireformace spojené s úplným poddanstvím lidu počíná v druhé polovině vlády Marie Terezie dožívati především následkem četných reforem, jež císařovna prováděla v správě státní, v oblasti společenské úpra\'ou poddanství a hlavně v oblasti vzdělanosti zrušením řádu jesuitského, založením obecného školství a reorganisací gymnasií. Systematicky v těchto reformách a \' jejich doplňo\'ání pokračujc svobodomyslný a oS\'ícensk~' JOi:icf II., v politice vyznavač absolutismu a centralismu. Úplné zrušení nevolnict\'Í nikoliv však nO'"tdanst\'Í -. vyhlášení nábože~ské svobod\' S úsilím o náboženskou snášenlivo.st, radikální potlačování 127 hmotné i duchovní moci knl'žské a církevní, zároveň však zml'na stavovského a feudálního státu v centralistickou a byrokratickou Í'Íši, znající jeden jazyk státní a jedinou formu vládní, byly hlavními projevy vládního osvícenství. Tím vším byl dán sice říši pevný a moderní základ, ale pro země koruny českl' to bylo skutečným »koncem samostatnosti l'e~ké" zl)('l-etl'n~'m již 1749 zrušením České kanceláře. Pi'C\Taty tyto claly hospodářské, společenské a mravní podmínky pro národní obrození, které by bylo sotva nastalo v lidu hmotně a mravně ujařmeném a mezi duchy spoutan~'mi vnl'jší autoritou. Současně vzbudily centralisující gl'rmanisace a protihistorický byrokratismus příkrý odpor u šlechty jakožto nositelky vědomí státoprávního a u vzácn~'ch, ale nadšen)'ch milomíků českého jazyka hlavnl' z kruhů kněžských. zachovávajících tradice Balbínovy. Z tdo historické a národní reakce protijosefinské se živí od 70. Ict X\YIII. st. česká mvšlenka obrozenská. Za doby Leopolda II. a F'ranti;'ka II. nenastaly hlubší zmi"ny, Stát byl stále veden v duchu absolutismu. obrněnl'ho pÍ"Ísnou sousta vou policejní. se zvláště silnou mocí cl'nsurní. Ale vláda se pi'ece odhodlávala k ústupkum nánHinostním a jazykov~'m. sledujíc v tom e\Topského ducha zahraničního: stř'ední školství St' značně zdokonalilo: jmění obhnů, ztenčené státním úp:ldkem. se zvolna zwlebovalo rozk\'l'tem to\'árního průmyslu. jejž stát podporo\'al stejně jako Jlokrok techllick~'. J a z y k o v é Jl l' o b u Zl' n í j.lkožto rl':lkce proti úsilí ~ermani3:lčnínHl. Za lll'.júspčšnější pro~tředt'k státní centralisace a uniformity pokládal osdcensk~' josefinismus jednotn~' jazyk v říši. Jazykem tím byla llt"ml'ina jako jazyk moderní, shodn~' s živou skutečností i jako \'~'raz politické pÍ'Ítomnosti. stavčjíeí Sl' proti latint", jež vyznačo\'ala moc církl'vní. Tak vstupuje \' období Josefo\'č na kulturní jeviště boj nl'mčiny jakožto Cl'lltralistieké i'eči Í'Íšské s národními jazyky zemsk~'mi a boj I1l'mčiny jakožto s\'l'chované řec'i státní s órkevní latinou, Ještě za ~Iarie Terezie bvla nl'ml'ina za\'edena do úi'adú a škol nejen obe{'n\'ch. n~'brž i na uni\'Prsitu: Josl'f I I. pak prohlašuje znalost 11ěmčiny za podmínku pi'ijt't í clo škol btinsk~'ch. ustanovuje ji za ,kdin~' Í'Íšsk~' jazyk a na .kií z:lalosti činí zá\'isl)'mi zpúsobilost Í'l'm('slnickou a !)()žÍ\';Íní stip(·ndií. Ponp\'aclž ideám osvícellsk~'m slouží pi'edevším školst\'í a literatura vědecká, postupuje gl'rmanisace i zde, 128 Ale feudální vlastenecká šlechta a konservativní duchovenstvo, stavící se na odpor Josefově centralismu, jeho protihistorické politice a proticírkevním tendencím, vystupuje i proti jeho germanisaci. O slovo se př'ihlásilo skryté uvědomění vlastenecké, které od dob Balbínových a Pěšiny z Cechorodu se udržovalo v katolickém knf>žstvu řátlovém. Síla česl{ého myšlení a cítění objevila se ph náraze josefinské germanisace ve všech stavech, jak je toho dokladem kněz-učenec Stalli<ólav Vydra 11741---1802). člen Tovaryšstva Ježíšova, profesor matematiky na pražské unÍ\'ers:tě, je!"'? na své Jlosluchačstvo pusobí v duchu horlivého češství pobělohorského: selský písmák Františt'k \'a\'ák (1770--1816), milčický rychtář, v jehož PamN(('h jest národní cítění sloučeno v rázovitý celek s vědomím selsk)'m, katolickolj nábožností a patriarchální loyalitou: a šlechtic-důstojník .Jan Jeník z Bratřic (1756-1845). jehož rukopisné, kulturně hodnotné Zápisky prozrazu jí češst\'Í národně i jazykově uvědomělé, ale protikatolicky zabarvené. Posily tomuto českému hnutí 3e d~)stalo i ze Slownska, kde se tradicí českobratrskou udržovala v('rná úcta a láska k jazyku, zvláště když po vydání toleran{'ního patentu přišli někteří slovenští evangelíci do Prahy. Ale i praktické dusledky osvícenstvÍ. nové školy, literatura o náboženské snášenlivosti a literatura pro lid, sahající k českému slovu, sílily jazykové vědomí a samo josefinské duchovenstvo sahalo z odporu k latině k řeči lidové. I vláda činila těmto snahám vnější ústupky zřízením české stolice pro pastýřské bohosloví na universitě v Praze a v Olomouci. zřízením stolice jazyka ře5l\ého a české literatury na universitě pražské, kde r. liH1 zahájil přednášky profesor Fr. M. Pelci, a podobné stolice v Bratislav(· a později na lyceu v Olomouci. Snaha o uhájení a rozšíření č('ského jazyka, rozumov}' i citový odpor proti vládní germanisaci. \'ědomi d("jinné slá\'y českého jazyka. praktick~' smysl pro nutnost národní řeči v životě veřejném, první záblesky uvědomění slovanského, občas i plemenná nenávist k !\ěmcum - to vše se vraCÍ opětovně v rozsáhlé řadě 1. Z\·. ,,!Jrall ja:yka fy s/Jh(" které vyplňují poslední třicetiletí X \'I II. stol. Vzorem a předlohou téměř všem jest Balbínova proslulá Dissufaiio apologdi('a pro lill[Ju(l s'rtt·(H1i('(I. lJntccipl(( 1Joh( miell, Nejdůležitější z obran těch následují chronologicky takto: hraběte Františka Kinského ErillH{'I'lOlg iibu dllcll tddltigcll 129 (legcnsfand (1773); Františka Martina Pelcla Předmluva k las'kal'(~mu Nrncíři při vydání »Příhod« Václava Vratislava z Mitrovic (1777) ; Moravana Jana Aloise Hankeho EmpfdlllOlfl dcr biihmisdlcll Sprache und Literatur (1783); Karla Hynka Tháma Olmllla jazyka čcsldho proti zlobi1'.lÍm jello Iltrllahlm (1783): Slováka Jana Hrdličky stať l':::ndnlOst řd'i {'esk(~ neb vllbec slOlxnské (785) v báňskobvsti'iek\'eh "StarÝch novinách« a Jana Rulíka Sláva a 1'.lÍ')()~·lIost j;I::".llka čcsÚho (1792): k nim se pojí opožrlěná obrana f<'rantiška Jana Tomsy Von den VOi':::iigen der čeellisdu'lI F.pracllc (1812). Obrození národní čelilo nejen navenek germanisaci, nýbrž i vnitřně úpadku českého jazyka. České knihy z konce XVII. sto\. byly psány ubohou češtinou jak mluvnicky, tak slohově. V XVIII. sto\. se stav ještě zhoršoval nedostatkem literární souvislosti, ztrátou styku s řečí lidovou, nedostatkem dobrých děl starých, chybností mluvnic a nedostatkem slovníků. Když k nám z ciziny proniklo nezřízené novotai'ení a bru5ičství. zavádějící nově vymyšlené a \'yumt:'lkované stvúry tvaroslovné, založené na úplném ne· pochopení jazyka, nastala přímo jazyková anarchie. Nejv~'sti'edněji si v tomto novotaření počínal učitel novoměstské akademie vojenské Jan Vitcln\' Pohl (1740-1790) v dílech Grammatica lingllae bohemicae oder die biihmisrhc Spracll'kulIst (1756) a Prat'opisnost řeči čcchské, ředlně :::alož('illí. též i dMw:::mi obránčná (1786), a vídeňsk)' piari;.ta lUaxmilian Šimt'k v llandbuch fiir cinen Lehrer der biillmischen Literatur (1785), Vedle vědeck\'ch teorií Dobrovského čelí těmto snahám nová pra..w literární. puvodní i překladová a v nemalé míře i vydávání star\'Ch památek. Zvlášť oblíbeno b\'lo písemnictví doby Veleslavínovy: jeho jazyk i sloh byly pokládány za vzor a v jeho duchu byl i revidován překlad bible. Dobrovsk)' učinil v~'znamn~' krok kupředu i po stránce pravopisné: místo nedúsledného a těžkopádného pra"opisu bratrského za"edl pi'es odpor četn~'ch spisovatelů pravopi.,; analogi('k~·. O s víc (' n s k Ý n á z o r s,· ě t o v~, doby Josefo,·y. S"ětový ná7.0r konee xvm. stol.. jemuž dal u nás zřet~ln\' ,-(-raz Josef II .. nazý\'áme osvícenstvím. V XYlII. sto\. ::e v západní Evropě dokončuje odkaz r<'nesance: která osvobodila člo,·ěka od sti'edověkého názoru nadsmvslného a od ži,·ota asketického. Cílem nestává se však hármonick)' člo"ěk renesance, 130 nýbrž člověk s osvobozeným a jednostranně rozvit)'m rozumem, Duchovní práce osvícenců podrobují proto přísné kritické revisi všechny dosavadní vědecké poznatky s hlediska rozumu, Tato revise stihla především nábožem;tví a otřásla nejen tradicí, biblí a historickým křesťanstvím, n)'·brž i zjeveným náboženstvím vůbec: zde a zvláštč při šíření náboženské snášenlivosti si zvlášť horlivč počínaly společnosti svobodných zednářů, podporované osvícensk)'m vzdělanectvem, Na místo náboženství nastoupila Včda, jejímž nositelem byl stav učenec kS', zahrnovaný všeobecnou přízní. Z podnětu tohoto stavu byly zakládány učené společnosti, knihovny a vědecké sbírky. Osvícenská věda vynikala neústupnou láskou k pravdě. pečlivostí a neúnavností bádání, úctou k detailu, bystrým kriticismem a darem kombinačním a zřetelem k praktickým stránkám života. Neměla však síly vědecké syn these a mohutnčj~í koncepce, nerozuměla zákonúm vývoje a pohlížela proto na děj.ny nesprávně, přeceňovala logický dukaz Ol úkor \'č·dpekého experimentu a dávala se svádět k mechanic kr, úče!no-ti. Nedostatek fanta::ie a citu pro;cvoval se přd"vč;:m v romčru k umění, pro něž osvícenství nemčlo témčř smyslu. Co vZ'1iklo v umění za doby osvíce:1ství, je pouhé napodobení nebo úprava umění antického nebo je tvořeno v duchu lehkého, vtipného, ale nehlubokého !'okoka. Věd e c k é o r g a n i s a c e v Cech ách ve služl::ě Os\·!crn· stvL Vážnost vědeckého stavu přenesla Ee o\'š::'m i na vědecké organisace. v jejichž čele st:íla universita a novč zakládané společnosti, především Učená spolel:nost. Pražská universita. z níž od reorganisace za Ferdinanda III. vychá7.<'ly všechny protireformační snahy, byla do zruše,í řádu jesuitského ve službách krajní orthodoxie církevní' jenom v oboru matematiky a fysiky pronikaly novější metody badatelské. Teprve když r. 1784 bylo celé studium zmodcrnisováno, když byla zřízena řada novS'ch stolic a když filosofie byla učiněna průpravou dalhího studia uni\·C'rsit· ního. zaujala fakulta filosofická významné místo čl mohla se oddati osvícenským proudům západním. přiklánč.iíc se vždy více ke krasoduchému pěstování filosofie. etiky a rokokové a klasické poesie. Současně nabyla leslm ~ fakulta právnická. Mezi profesory filosofické fakulty přibS'valo stále u('itclu světských a tři z nich měli zvláštní vliv na v)"voj inteligence u nás: Luž,čan Karel .Jindřich 8eibt ( 1735-1806) , 131 krasoduchý hlasatPl osvícenské l.'tiky, pedagogiky a kalobiotiky; I~lIác Corllo\'a (1740-1822), popularisátor če5k~'ch dějin v duchu v1asteneckťm a o5vÍcenskťm: Sasík Au~ust (lottli('b l\1('isslI('r (1753-1H07). básník a povídkář wielandm'skl'ho sml'nl. Pro (~esk(>u vl·du stl.'jn}' v}'znam jako uniwrsita mČ'b JH'jv}'znamnl'jší vhlecká organisace. O('.';klÍ s/Jo/rhllJst Itl'Cmí. Pokus o prnlÍ u('cnou společnost v Rakousku byl proveden 1', 17,16 v Olomoucí v Socictas lJlCoqllitoi'IlUl, založpnl' Josefem svob, pánem Petraschem, jeŽ vydávala kritick}' vl'stník lIlollat/iellc AlIs:iige alt- liIlli IICIUTC!' gdchrkll SaeJu'lI (174i-17,lH), R. 1771-1772 vvcházel \' PraZl' první vl'deck}' (~asopis \' Čechách, Pragcr (;dl-'/Irfc X((chrieJltclI. kter\' chtěl informovat o kulturním dění v Cechách, Jeho 'zakladatelé a pi'ispěvatelé tvoří předhistorii \'olnl' skupiny učencú. která se r, 1774 v Praze ustu\'ila a nesla název SOllkronuí spo/r'i'lI(Jst lIi'Clllí. od r, 17S 1. kdy se marnl' domáhala získati 1)J'ávního potnzení císař'cm Josefem 11.. ('csklÍ SpoleČllost 1/(/lIk a od r, 1790 Knílol'ská (~u;ká spolt i'JlOst I/al/k, Vědecké práce jejích členů. psané vesml's nl'mecky. vycházely v "Prager Gťldlrte Nachrichtl'lh a od r, 1775 v ročních pojednáních (AbhandlungL'n), VhstnÍm zakladatelem Spoll'čnosti byl osvíct'nsk}' \'ědel.' I~nác r~·tjř Boru (lH2-1791), vynik::tjící geolog s historick)'mi zálibami. kter}' dO\'l'dl seskupiti pražské učence. jako Dobnerap Voigta. Pt'lela. Ungara. Durycha a j" a získat i ('leny osvícenské české šlt'chty, Rozhodné osVÍcenství a mocn}' vliv zahraničních směrú vědeck}'Ch vyznačoval od p::čátku Českou společnost. v níž nad vl>dami př'írodními vítězí \'čdy histo, J'ické. zvlášU:' když jí po bdu let vtiskl svou názorovou pečeť Josef DobJ'O\'sk<', Os\'j('('uskj" dp jl'pis \"t' službě národního obrození. Dějepisné prán' XVII, a prmí poloviny X\'III. stol. jsou až na čt'stné výjimky - pouh~'m kro!likář5k}'m zaZIlJm,'náváním zprá\' o české minulo"ti nebo mL'chanick~'m, nesnuvisl<'m hromadl'ním historického materiálu, Ka sklonku st ti, XY II, vzniká \'e Francii snaha podrobO\'ati knihovní a archivní materiál vt'decké kJ'itice a tím jest dán základ k vl'tll'ckému odborniet\·í. Z těchto snah vvcházi vl'da o;:;\'Ícenská. která se proti polyhistorisO\'ání \'ěku předchozího omezuje radl>ji na zkoumání jednotli\'}'ch otázek nebo na Pl'stování \'ědL'ck}'ch úseků. dávajíc tak \'Znik pomocn~'m vědám historick}'m. ,oe své nedůvěře k autoritám a sta- 132 r~'m hodnotám požaduje osvícenská v{,da všude přpsnóu kritiku pramenů, všeobecný rozhled a ch.kladné srovnúvúní. Z ovzduší těchto názorů vyrůstá české dějepiseetví XVIII. stol. Názorově v něm můžeme rozeznávati dvě skupiny. První na vazuje na tradice balbínovské a ehce poznáním a v)'kladem české minulosti vésti k národnímu uv{,dom{'ní II obrození: jejími představiteli jsou Dobner a Voigt. Duryeh a Proeházka. Druhá skupina, kterou nejtypic~těji představuje Dobrovský, je vedena úsilím po (~isté v{'deeké pravd{', z něhož je vyloučena jakákoliv tpnrienee buditelská. Díla všech t{'chto historiku nálcžejí do oboru d{'jPpisné kritiky a pomocných věd, hlavně literárního dějepisu, bibliografie, knihovnietví, topografie, numismatiky. genealogie a archeologie a jsou psána latinsky, německy nebo v~'jimečně - za účelem popularisačním - česky. Na rozhraní historiografie protireforma(~ní a v{·dy osvícenské stojí lUa~d()ald Zit>~I'lhaul'r 0689-1750>. Bonaventura .Josef Pittt'r (líOS-176'1) chystan)'m dilpm Sf'fij.iOTCS r('rum BolumŽl'arllTII cl Morrtricantlll a jesuita •.••..• mt. Pubička 0722-1807) svou málo puvodní jer.ienáctis\·azkovou Chronologisrhc Gcschi('hte Biihlll('II.'J (1771--1801, sahajíeí k r. ]618). Nejskvělejším předst,n'itelE-m ř,pského osvícenského dějezpytu byl Gt>lasius Hohnl'r jna (1751-1791) pracoval v moravské vlastivědě populárně a pojímal české a moravské dějiny s jednostranného hlediska oSvlcenské snášenlivosti. Jan Aloi •• lIanke z lIankt>nštt> jna (1751 -1806), olomoucký universitní knihovník, jehož hlavní zásluha spočívá ve zmíněné obraně, sledoval v četných spisech, z nichž menší jsou psány česky, cíle humanitně praktické a vlastenecké. Díla morav~ko-slezského g-uberniálního sekretáře Jana Petra Cerroni (1753-1826), opřená o hojnou činnost sběratelskou, zůstala v rukopise: tak i jeho mnohosvazková literárně knihopisná sbírka Bohem ia litiemia. Slezské vlastivědě sloužil jesuita l.eopold Seršník (1747-181-1) jako sběratel a jako autor kulturně dějepisn~'ch prací. Literární historie si všímá těchto vědeckých dějepisců. jejichž díla jsou psána sice německy nebo latinsky. ale v duchu českém. jen pokud se v jejich dílech jeví idea na· šeho národního obrození. Teprve následujicí pokolení činí sv)'m pracovním programem vědu českou nejen duchem, n)'brž i jazykem, Přechodem k němu j:>ou spisovatelé, jejichž odborné vědecké práce jsou psány německy. ale práce populárně vědecké česky. František Martin Pelci (1734-1801) byl vychovatelpm v rodinách šlechtických hl. u Nos~iců. kde bylo středisko osvícenské kultury a oposice proti absolutistickým a germanisačním snahám Josefov)'m: od r. 1793 byl profesorem řeči a literatury české na universitě v Praze. Do r. 1790 byl PelcI typick)'m josefinistou, kter~' ne\'ěří v živý vývoj če.;;kého jazyka a kter)' se leckdy shoduje s názory vídeňsk)'ch centralisačních snah. Sm)'šlení toto \'yjadřuje hlavní dílo pn'ního V)'vojového období Peldova. Ce.wh if'h te der DcuisrllCIl U/l([ ihrer Sprache in Bohmcll (1788 a 1790). 135 Sem pati'í i kompilace Kur:::gcfa •• ;;slc Gcschichtc der BohmC/I (1774. 1779. 1782) sahající až do konce vlády Marie Terezie, vedená zřeteli didaktick}'mi. a literárně historický spis Biillmiscllc, miillriscllc IIml s('ll/csisl'llc Schriftstdlel alls dcm Ol'dc/I ([CI' JcsllitCII (1786). Tehdy vznikají i dvě historické mono~rafie nesené tónem obranným. Kaiser KarZ ([cr Vin'tl' (1780 a H81 ve 2 sv.) a především LcbclIsyesdliclltc des Kii/lig 1\'clI:::('S/(IIIS <1788-1790 ve 2 sv,). kterou kritieky omezil protireformačllí pi'edsudky o době husitské, V 1. 1783-178,1 vydal s Dobrovsk~'m 2 sv, nejstarších latinsk~'Ch kronikářu českého středo\'ěku s názvem ::kriptol'(,s I'l'I'1I1II l)()l/('lIIicamm, Již r. 1i75 vydal Balbínovu Obranu ar, 1777 připravil k tisku »Pi'íhody« Vratislava z Mitrovic, ale teprve po smrti Josefa II,. r, 1790. rozhodl se pracovati pro český jazyk, Svědectvím tohoto obratu, jimž začíná druhé období Peldova tvoření, jsou .kho /'a mi'! i (1931), Čtení na universitě zahájil vstupní řečí r 1793, jež patří s předmluvou k "Příhodám« Mitro\'icov~m J{ ob,'anám jazyka. a s\'é přednášl{y shrnul do mluvnického sphm Gl'IlIldsiil:::e der 1Jiihm, Gralll1llCllik (1795), Z tohoto 1l()\'l'llO myšlenkového hlediska vyšlo i nrwé zpracO\'ání česk~'ch dl'jin. vlastenecká N01'/; krollika (~csklÍ (1791--1796 Vl' 3 d .. díl 4 .. sahající do r, 1-129 v rukopise). znamenající pokrok proti zpracování nl'meckému . •... rant. «'uustill I)r(wházka (" 1749 v NO\·é Pace:: 1809 v Praze). knčz řádu pavlánského. pak ředitel pražsk~'ch ~ymnasií a sprá\'ce uni\'ersitní knihovny. vycházel jako Voi~t z Balbína a ve i;\"~'ch latinsk~'ch nebo německ~'ch díll'ch mísil pi'ísné katolictví s josefinstvím. Do české literámí historie náleží jeho literární dějepis. sesta\'('n~' na' kultumím pozadí podle staletí, Dc san'lIlariblls libcralillm al'tilllll ill Bohl'lIlia cl Jlom1'Ía fatis COIlllllollal'Ílls (17821. a soubor studií hlavně z období humanismu Jliscdla/lícll d(T ')iillmiscllclI !O/rl miilll'isd/cll Litcratur <17S·1 a 1i85 \'e 3 S\·,). Mal~' smysl pro českou l'l'formaci. \'yzd\'ihování humanistického písemnictví a pi'ihližt'ní k formální stránce knih jsou pro něho pi-ízna{'né. Hlavní buditelsk::' \'~'znam Procházkúv spočí\'á v literárních podnicích url'en~'ch lidu. v nichž vytěžil \'~'sledky biblického a jazyko\ého studia své doby. Toleranční os\'Ícen,;t\'Í do\'olovalo a leckdy i podporovalo vydávání biblick~'ch a llo\'ozákonních textu pro lid, a tak z podnětu ~Iarie Terezie uložil pražsk~' arcibiskup hr. Pi'íchovský Procházkovi a Durychovi. aby obstarali 136 lidové vydání Písma sv. Tak na základě textu nového vydání svatováclavské bible kriticky srovnaného s Vulg-atou a hlavně po důkladné revisi jazykové vylila Bíl)/c l(,.'Iká, to jest celé Svaté Písmo (1778-1780). Procházka sám pak práci zdokonaloval, přihlížeje i k textu řeckému a k soudobým racionalistickým výkladům Písma, po formální stránce pak k bibli Kralické, a vyJal Písmo 8m[(; N(1)(~ho zákona (1786) a konečně Bibli hskoll, to j(','~t ('d(; Písmo starNIO i nového zákona (180·1, 1805 ve 2 sv.). Poth'bám vzdělávání lidu sloužil Procházka četn}'mi vydáními starých dobrých spisů, hlavně historických nebo cestopisných, opatřených poučnými předmluvami, obsahově i jazykové přizpůsobených době i účelu. (Vydal ]4 staročesk}'ch d{>l, mezi nimi Dalimila, Pulkavu, Prefáta a některé spisy Erasmovy.) Osvícenský jazykozpyt a Josef ůobrovský. Století XVIII. jest kolébkou studia jazykozpytného. Jazyk jest zprvu chápán jako uzavřený ve svém v~'voji: proto jsou jeho jevy přesně klasifikovány, logicky rozbírány a jsou mu určována přesná pravidla, často nehistoricky nebo protihistoricky: práce slovnikářské, normalisující práce mlumické a studie tvaroslovné jsou v převaze, Pod vlivem rousseauovského zájmu o dějinnou minulost a o lid a jl'ho pů\'odní řeč počíná se vyvíjeti historick}' a sromávací jazykozpyt a podrobn{>jší studium nářečí. na druhé straně však i 1. zv. filosofické mluvnictví. kterému učini přítrž hitický a empirický smysl osvícenstvÍ. Zá jem o bibli ::t její textovou kritiku probouzí zájem o jazyky a písma, v nichž jsou dochovány originály i překlad:.' bihle. Tím \'liím jest položen základ k filologii moderní. které vyrustají dvě nové včtve, filologie germánská a slovan"ká. a jejiž pracovní program jest rozšířen na celý život národa. pokud se obráží v písemn~'ch památkách. Filologie slovanská, povzbu7-ená Her(lerO\'~'mi slovy o Slovanech a jejich budoucnosti a politick~'mi i vo.iensk~'mi úspěchy Ruska. má pro naše národní probuzení v~'znam základní a neobyčejn~'. ~Jetody vědeckl'ho kriticismu osvícensk[ho bylo právě v ní nejdůsledněji pnu žito jak ukázkami pi'csné drobné analysy jazykov\'ch jevu, tak rozsáhl~'mi díly mlu\'llick~·mi. Ze slavi:.;tiky proudí do národního pov('domí \'ědomí slovanské. které posíluje a oži\'uje později i českou poesii a politiku. Konečné z poznání jazyka pramení i láska k němu a péče o jeho čistotu. Osvícenská jazykon'-da, postawná na přísně vě- 137 deckých základech. učinila konec zmatkům. libovůli a úpadku. které vládly v první polovině XVIII. st. Požehnanými požadavky se stává historické chápání jazyka. porozumční usu a tradici v něm a zásada přesné spisovné řeči. obrozované mluvou lidovou. Filologický zájem přenesl se z jazykovědy i do oborů jin}·ch. filologii blízkých. a do kruhů laick}'ch, Zakladatelem slavistického studia v Cechách jest Václav Fortunát Hurych (1735-1802). člen řádu pavlánského, K slovanské jazykovědě. v níž jest učitelem Dobrovského. se dostal především studiem bible, Byl vyzbrojen znalostí slovanských nářečí a jazyka staroslověnského. politického i kulturního dějepisu. a užívaje oblíbených metod své doby. ne vždy však jejího kriticismu. snažil se řešit řadu otázek z jazykov)'ch a kulturních dějin Slovanů, Nadšením pro Slovanstvo, jeho původní" osvětu, starožitnost a mohutnost jeví se jako první žák Herderuv a pi'edchůdce vlastenecké romantiky. Jeho práce Dc sluvo-bo1lcmku surri rodids l'(,l'siol/c (1777) a nedokončená, široce založená Bibliot1l('('(( Slarka ulltiqllissilllac dialcdi rom1ll10lis ct ecclesiastil'a(, Ill/il'(,I'SaC Slat10rlWl gCl/tis (1795. ze 7 sv, vyšel jedin)") mají v)'znam spíše podnětn}'. JoS('f Dobrovský (1753-1829) se narodil 17, srpna 1753 v Ůarmotech v Uhrách jako syn českého poddůstojníka. Vystudoval gymnasium v Havlíčko,'ě Brodě a v Klal(.vech a filosofii v Praze a vstoupil k jesuitum v Brně. Po zI"lJšení řádu studoval bohosloví a byl jedenáct let vychovatelem u Nosticu. Byv vysvěcen r. 1786 na kněze. byl tři léta správcem generálního semináře na Hradisku u Olomouce. Po zrušení ústavu odešel na odpočinek, kter}' trávil u sV}'ch šlechtických přátel v Praze a na venkově, hlamě u hr. E. Cernína. u hrabat Šternberků a u svého žáka a příznivce B. Nostice na jeho panství v Chudenicích v Pošumaví. jsa čas od času stíhán dušemí chorobou. R. 1792 vykonal výzkumnou cestu do Š"édska a Ruska. aby tam probádal české a slavistické památky jazykové a sIO\'esné. Cestoval také \' Ba,·ořích. Tvrolích a se\', Halii. ddv za účely vědeck\'mi. Na cestč z \;ídně zemi'd v Brně 6, l~dna 1829, . Jako typick)" př{'dstavitel ře:-kého osvícenství a josefinství slučoval při s\'ém neabyl'ejném nadání studium jazykové s dějepisn~'m, neomezuje se ph něm jen na čdtinu. n~'brž objímaje celou filologii slovanskou, Na nov)" základ postavil především historii kulturní. která mu byla jen do- 138 provodem dějin literárních. I v oborech, které pěstoval jenom mimochodem, jako v národopise a starožitnictví, byl vždy podnětným iniciátorem. Pracovní metoda Dobrovské· ho byla vedena přísnou kritikou rozumovou, svádějící leckdy k hyperkriticismu, a nelítostnou analysou faktů, s níž podroboval soustavné revisi všechno dosavadní včdecké zkoumání. Na rozdíl od obrozenských nadšenců považoval české dějiny a český jazyk jen za zajímavý předmět studia, nedůvěřuje v jejich živý vývoj. Ale přece i jej uchvátil obrozenský proud, takže se zájmem sledoval české a slovanské obrození a v někter~'ch okamžicích svého stáří se pokoušel psát i česky. V těch~o proje\'cch pak pronikalo romantické nadšení české a slovanské. K mladším sv\'m vrstevníkům, kteří namnoze vycházeli z jeho vědeck~ho programu, stavěl se často odmítavě. ponl-vél'Jž nesouhlasil s jejich zkrašlováním české historie a s jejich nekritičností ve vědeckých otázkách. K slovanské filologii dospčl, jako žák Durychúv, studiem biblických textů, jemuž věnoval svůj první \'{'decký spis Pragischc Fragmente hcbriiisdtcr [[all([sr'/I1'i//CIl (1777) a vědecké proslulosti si dobyl kritick)'m v~'kladem evan· gelia sv. Marka Fragmentllnl cnmgclii s . .llard ni/go autographi (1778). Ceskému a slovanskému jazykozpytu věnoval kromě četn~rch studií tři rozsáhlá díla. V AWJfiihrlichc.'t Lehrgebiiude dcr buhmischcll Sprachc (1809 a 1819) podal obšírný obraz českého jazvka hlavně po stránce kmenoslovné a tvaroslovné, přihlížeje stejně k jazykovým fá· zím historickým jako k současné řeči mluvené a k nářečím, Kdežto z tvarosloví platí některé poznatky Dobrovského dodnes, na př. rozdělení sloves do 6 tříd, v)'sledky jeho studia hláskoslovného brzy zastaraly pro nedostatek materiálu, s nímž pracovaly. /Ilstitutioms lillgllae s/adf'(lc dia· lecti t:eteris (1822) daly základ ke studiu staroslověnštiny. Zde bylo hláskosloví sice probráno šíře, ale poně\'adž Do· brovský neznal památky, jež poučovaly o nosovkách a polo· hláskách, byly výsledky jeho práce brzy opraveny. Mylně považoval stále kyrilici za starší písrro než hlaholské. a tak i zde jej V)'voj předešel. Z řady studií jazykozpytn\'ch za· chovávají si dodnes platnost ty, které ~tan()\'Í rozdělení a sousta\'u jazyku slovansk~·ch. Z nich nejdůležitější jsou studie kmenoslovné Abhalldlllng ii1Jír T'rSiJ1'101g 1I1/([ Bil· dUllg der sladschcll illsbes(Hldere der b;jhmi.w'/l('1l -"prrlf'he (1790) a Bildsamkcit der šlaui.'whell Sprachc 11799). sro\'· }39 návací spis ElltwlIrf Zll cil/cm allgemeillclI Etymologieoll der slavischcl1 Sprarhc r 18131 a spis o třídění sloves Slovo SlavellÍl'um ill Spreie C:::erhie/lUl (1799). Zvláštního významu nabyla jeho průkopná úvaha o české prosodii. která vyšla r. 1795 v Peldových »Grundsiitze der b6hmischen Sprache«: zde rozlišil Dobrovsk~' délku od přízvuku a autoritativně rozhodl, že českému básnictví vyhovuje pouze prosodie přízvučná, Všude proniká snaha utvrditi jazykovou tradici českou odhalováním pokladů starého jazyka, zastaviti nezdravé novotaření, obohacovati češtinu jazykovým materiálem z jin)'ch i'ečí slovansk)'ch, udržeti jednotu spisovné řeči česki" jmenovitě proti slovenským separatistům, K rozsáhl)'m dílúm jazykovědn)'m řadí se jako třetí S/omlÍk éeskollř'mcd:lí (1R02 a 1821, II, díl prací Puchmajerovou a Rankovou), vynikající spolehlivostí dokladů, Bohat)'ch poznatkú, které získal pi'i bedlivém studiu tištěných i rukopisn)'ch památek \' k'1iho\'l1ách a v archivech dovede použíti stejně kriticky i \' oboru literárního d('jepisu. I zde proniká touha po \'('decké pravdě. která sta\'í českou minulost do svčtla sprán1ého chápání přesn~'mi popisy, třídi:>ním a kritick)'mi a bibliografick)'mi poznámkami. Vedle i'ady menších prací monografick)'ch a kritick)'ch jak jsou uloženy ve sborníeíeh lessing()\'ského pos\'ěcenÍ Biihmischc /llld miihrische Literatllr 1177fl-17S0), Litera riscllcs Jíaqa::ill 1'011 B;ihmclI III1fI Jliihrel/ 11786 a 17S7I a v bohatú'h slavistickú'h sbírkách Sladil (1806) a Slol'allka (1S15L platí to jli'ede\'ším o základním díle tohoto oboru, Cesclliehtc der 11;;1I111isI'1ICII Sf/racllr 11)/(1 Literatur (1792, pi'cpracováním a rozšii'enim spisku (;'schir1lfr drr Biihmisrllell Spradlc, 17fl1), jehož nO\'é rozmnožené vydání z r. 1818 dovedlo látku jC'1l do r. 1526 a Inthčilo bud:tC'lské tendence spisu púvodního, Látka staročeského písemnictví. z jejíhož zpracování proniká láska k české řeči a literatuře, pi'ekoná\'á \' duchu osvícenském názory protireformační. Na základě posta\'Cllt'm Dobnwsk\'m mohli pracO\'at Jungmann a Šafai'ík, iejichž předchúdcem byl Dobrovsk)' i na poli slovesllé kritiky. Drobné literárně historické stati u\'('řeji10val především \" "Abhandlung-e:1 r;'cné spoJt:>čnosti: nejdůležitější z nich jsou ty, kt('ré se t\'kaií stáří st::ročeské bible a "li\"u staroslověnského překladu na ni. kter\" popíral. \")'\'oje a rozdělení biblickéhc textu a počátků českého knihtisku, Vědecké \")'sledky cesty na sever zhodnotil 140 ve spisku Literarische N achrichten von eincr Rcisc nať-'h Seh lfcdcn und Russland (1796). Dobrovského práce v oboru historie jsou rozsahu skromnějšího, ale i ty se vyznačují původností a kritičností pramennou, za niž vděčil zčásti F. M. Peldovi. S ním vydal i dva díly Scriptorcs rcrum bohcmirarum, Hlavní z historických prací je spis K ritische V crsltchc dic ultcre bOhlIIisc11C Ceschichte von sputcrc/I Erdirhf!lllgc/I Zit rcinigcn, obsahující pět rozprav (pátou vydal sto let po jeho smrti Flajšhans) o :"lejstarších historick}'ch událostech českých: BOÍ"ilCO.lfS Taufe (1803), Ludmila uml Drahomír (1807), n'cl/zcl und Boleslaw (1819), Cyrill !ll/d Mcfhod, der SlanI/ Apostel (1823 s dodatkem Mahrische Legende von Cyrill und Method 1826) a Kritischcr Vcr. kulturním a literárním potřebám. \'lastní žurnalistika ('l'ská H' počiná však teprve r. lS48. Nejstarší české noviny. založ('né 1786 Janem Ferd. ze Schi\nfeldu. od r. 182·1 zvané prostě ',' Pražské noviny«, vycházdy po opuštt"'ní Krameriem pod různ~'m vedením dále, až je v lí'tech 1817-]832 do značné \'~'Ší' pozdvihl J. Linda. Po nt"'m s(' v redakci vystřídali F. B. Tomsa, F, L. Čelakovsk\' (lR3·1-35)' J, N~ Štěpánek (1S35-44), F. Klučák a K,' B. Štorch (18H-46). Za redakce Lindovy a Čdako\'ského měly v\'znam hla mĚ' literární. až r, 18·16 v nich Havlíčí'k položil z{lklad k č('skému liberálnímu nO\'inářství. Od polovicí' r. ]8·18 se staly oficiálním listem vládní reakce a pod rúzn~'m vedením přešl .•.•. 139. ročníkem do republiky. Od r. 1826 vycházela ph nich beletristická pi-Haha R,dičnos! i. Lindou pet':li\'č vedená, kterou C('lakO\',;k~' pi't'7.val na Česko II n"dll a učinil z ní n('jpřednější beletristick\' list č('gk~' vybraného vkusu. Po pi-echodném úpadku stala se Č('"ká vč<'la za Havlil"ka nl'.ilepším listem kritick~'m a literárním a po Havlíčkovl' odchodu z redakce Pra7_"k~'ch novin zanikla. Rozlil'llllsti se stah' takřka náhrad.)u dvou časopisu z poěátku českého klasicismu. Nejedlého čt\'rtlet- 144 niku Hlasatel český (1806, 1807.1808 a 1818), přinášejícího puvodní i přeložené příspěvky, poučné články, prózu i ver· Ře. a Hromádkových Prvotin pčknéllO 1l1ll11lí, jež vycházely jako příloha k C. k. vídeňským novinám (1813-1817). významnější než Povídat cl (1815--1817) a Krafodwíll/ik (1819-1820) jimramovského a žďárského faráře Matč'j4' .Jost'fa Sychry (1776-1830) byl čtvrtletník Douroslav (1820 -1822), shromažďující četné přední spisovatele Řkoly .Jungmannovy a vydávaný profesorem bohosloveckého se· mináře v Hradci Králové a pak děkanem chrudimským .J()Sf·fl'm Uboslawm Zi •• ~lt!r •• m (1782--1846). Podobného rázu byl Ccchoslav (1820-1825), založený Vá('lawm R.·ulomi· h'm Kran1l'riem (1792-1861) a řízený plytkým a plodným Františkem n. Tomsou (1793-1857), Nového Č'('('h(),'~l(lva \'ydával Jan Hostivít Pospíšil r. 18'30 a redigoval jej J. J. Langer s přáteli v duchu slovanské nájemnosti. ale po roce zanikl. Z H~'blova časopisu Jindy a nyní, po roce obnove· ném J. H. Pospíšilem, vznikl časopis lú-{f.'l hské, zvaný později Květy; za dvojí redakce Tylovy (1 x3 1-1 837 a 18-11-1845) stal se oblíben)'m orgá:1em starší romantiky, upadl za vedení Jakuba Malého a r. 18·18 jej K. B. Štorch změnil v časopis politický se jménť'm Knjty a plody, až \' době reakce zanikl. Z řady zábavných časopisů, hledících mnohdy k lidovému vzdčlání a stále častěji se zřeteli slovansk)'mi, nebylo žádnému dopřáno delšího trvání. Předevšim to platí o časopisech humoristických a satiristických, o nčž se po stopách Havlíčkova .~(Jtka dály nesmělé pokusy. Všechny přežívá jen Lumír, založen)' r. 1851 Ferdinandem Břetislavem Mikovcem, řízen~' po něm od r. 1862 mlad)'m V. Hálkem do r. 1864, kdy byl změněn ve Zlatou Prahu a po roce zanikl. Pěstoval drobnou litprární a divadelní kri· tiku. přinášel mnoho beletrie, přerlevším přeložené, a otiskoval se zvláštní ochotou veršované práce mlad)'ch začá· tečníků. Vědecký život představovaly dva vynikající časopisy: .•. Krok« a "Casopis českého museum". K rok, veřejný spis všenaučný pro vzdělance národa českoslovanského, vycházel v letech 1821--18·10 ve třech dílech po čtyřech částkách a při prvni částce dílu čtvrtého zanikl. Casopis za redakce J. Sv. Presla byl mluvčím Včdecké školy Jungmannovy, která v něm pracovala ke znárodnění vědy duchem a jazykem česk)'tll. V něm našly výraz encyklopedické snahy přátel Jungmannov)'ch, přede- 145 vším jeho bratra Antonína, J. Sv. Presla a J. E. Purkyně. List měl pí'cvahou ráz přírodovědný, ale přinášel, především v dílu prvním, i práce z oboru jazykovědy, estetiky, prosodie, v níž byla zdůrazňována stále prosodie časoměrná, filosofie i historie. Jungmannův přímý vliv se ukazoval slovanským nadšením, jazykovým novotářstvím a novou vědeckou terminologií. Podnět k vydávání časopisu, který by propagoval snahy Zemského musea, vyšel od Palackého, který vypracoval organisační plán pro dva časopisy, český a německý, a hr, Kašpar ze $ternberka opatřil hmotn~' základ. Palacký byl jmenován redaktorem obou částí a r. 1827 vyšel německý ml'síčník MOllatsehrift der Gesellschaft des vaterliilldischclI Mus('uws ill BijhmclI a český čtvrtletník Časopis Společ~lOsfi 1,lastcllcrkého mllsellm v Čer1ukh. Německý, třeba bohatěji vypraven)' časopis měl odběratelú stále méně, od r. 1830 vycházel jako čtvrtletník a r. 1832 zanikl úplně. Zato list český, pozdčji nazvaný Časopis Českého mllSeltnl] prospíval za účasti starších i mladších spisovatelů a především za výborné redakce Palackého, kter)' chtěl z něho mít středisko české literární činnosti. Vedle vědeck{'ch článků, především z oboru literatury, jazykovědy a hištorie. v nichž slučoval národnostně jazykov}' prwk s cíli nauko\'~'mi. přinášel i kritické posudky současné tvorby vědecké. literární a divadelní. R. 1837 zřekl se Palack)' redakce, v níž se po nčm vystřídala řada učenců, Pro vzdělávání českého duchovenstva bylo rok později než CCM založen K. Vinařick)'m 1', 1828 Časopis českého duchovellstva, Počátky n o v o čes k é hod i vad I a. Od r. 1738 mělo pro divadlo nadšené obyvatelstvo Prahy stálé divadlo v Kotcích a od r. 1783 \'elké divadlo postavené hr. Nosticem. později nazvané Stavovské. Vkus. \')'běr kusů a herdl i technické provádění řídily se podle Vídně: v opeře převládala vlašská opera, v činohře obhroublá fraška, hra rytířská a plačth'é drama občanské. Po nezdařeném pokusu o české představe:1í z němčiny přeložené frašky Kllíže Hon::yk z r. 1771 došly úS:lěchu čes1{é hry. zařazené r: 1785 ředitelem Nostického divadla Fr. Bullou a uvedené překladem Stephp.niovy veselohry Odbéhlcc :: lásky sYllot'ské. Zdar povzbudil vlastence, že založili zvláštní českou společnost u:vadelní a zbudovali pro ni dřevěné divadlo na Koňském trhu. t. zv, ~dl1«, v níž 8, července 1786 zahájena byla {.ravidelná 146 představení česká Štvánovým překladem lff1andovy l'di':č/Iosti a lásky k vlasti. V »Boudě~" která od náv:~t{~v:ý císaře JasE-fa n(>~h ná?ev "C. k. vh::;tpne'_~k6 d\',dlo č('!'kf,«. hr:'llo se až do jejího zboření r. 1789: současnč se hr:lla (~e>iká představení vedle německ~'ch i v Růžo\'('11l t!f'le za Pof'íčskou branou. V novém divadle v býv. klá;~t{>řc IIyhern';kém a oozději na Malé Stra'lě těšilo se čcs1-é divadlo ieštČ' oblibě, ale od poč. 19. stol. byly čcské hry za"edb:lvúny. r. 1805 za ředitele Liebicha vzaly téměř za své a r. lR09 zanikly úplně. Později se utvořily ochotnické srolečno>iti a česká představení byla hrána na rúzných jevištích, () nedělních odnoledních i ve Stavovském divadle. kde je řídil Jan Nep. Štěpánek až do r. 1820, kdy byly zakázány. Teprve r. 1824, kdy se Štěpánek stal spoluředitelem Stavovského divadla, nadešly českým hrám opět příznivé časy. S české strany bylo divadelní nadšení nesmírné, ale literární výsledky tohoto nadšeného úsilí zůstaly skrovné. Uváděno bylo k nám převážně drama německé, fraškovité nebo sentimentální, jež bylo pouze česky upravováno, zkracováno. lokalisováno a namnoze i zhrubováno, Jakousi hodnotu propújčuje těmto hrám pouze nadšení vlastenecké. které se projevilo i v několika pokusech o púvodní vlasteneckou hru rytířskou z česk~'ch dějin. Záslužn~'m činem těchto ochotníků bylo uvedení Shake~peara na české jeviště a do českého písemnictví, i když se tak dálo opět prostřednictvím německ}'Jl1. Čin ten je spiat se jmény K. J. Tháma. jenž přeložil "Makbpthl« (vyš"l 17~6 5 nadšenou přeJmluvou), J. J. Tandlera, který zčeštil "Hamleta"', a Pro Šedivého převodem .• Krále Leara •.. Z německých klaEikú zdomácňuje u nás Schiller. Také české texty k operám jsou překládány bratry Thámy, Pro ~ediv}'m i A. J. Puchmajerem, takže r. 1799 vydává V. Thám.Zpěvy z nejv}'bornějších 12 zpěvoher',. Záliba ve zpěvohrách vedla již v polovici XVIII. stol. na Moravě k \'ytvoření t. z\·. "hanáckých oper«, provozovaných na zim cích a v klí.šteřích: byly to hry s látkami ze života lido\'ého. s příběhy z \·ojny. z muzik, z posvícení, doprovázené hudbou a s textf'm dialektickým. Konečně do dramatického p:semnict\:í přinúi=,ejí nové látky a pod:1ěty i hry loutkové. Z řady velmi plodných, ale nepůvodních divadelních autorů té doby poněkud vynikli: VácIa,' Tlúm (1765-1816), doktor filosofie, policejní úředník a konečně herec dobrodružn)"Ch osudů. známý i ja- 147 ko první veršovec novočeský. Jeho četné hry, většinou překlady oblíbených dramatiků německých, se vesměs ztratily: nadšení vzbudil původními vlasteneckými dramaty rytířskými, jež známe také toliko z názvů: Bi;etislav a Jitka (provoz. 1786), Vlasta a Sárka a Svédská vojna v Cedllích. Prokop ŠNlivý (1764-1810?), pilný překladatel oblíbených spisů dramatických i novelistick)'ch a skladatel několika puvodních her, z nichž vynikly pokusy o pra7..skou frašku lokální s živými a humornými scénami lidov~'mi: lII(tslH~ kniml/, alld) Sázení do loterie (1796) a Pm-';.<:;tí sltidd, aneb' KulJÍ{~ek dostane za vyučenou (tiskem až ]819). Zvýšení zájmu o divadlo sloužil překlad Schillerovy úvahy Krátké pojednání o užitku, který ustavičnč stojíc-í a dol)ře spořádané divadlo pttsobiti může (1793). Antonín Josef Zíma ze svých dvou her došel úspěchu především vlasteneckou činohrou Oldřich a Božcna (1789), sloužící ideálům osvícenského demokratismu. Vznik no\'očl'Ského básnirhi. Novočeské písemnictví veršované, které vystupuje cílevědomě teprve 1', 1795 Puch· majerov)'lll činem organisačním, mohlo navazovati vedle rozkvétající anonymní poesie prostonárodní na dvě odlišné skupiny, jež udržovaly povědomí souvislosti s v~'vojem starším: na náboženské a časově !'wětské skladby lidov~'ch veršovců a na poesii veršovcu učen~·ch. obno\'Ujících látky i formy humanismu křesťansky zaban'eného. Radu lidových samouků, stěžujících si v sarkastick~'ch verších Selských otčcl/ášú na útrapy roboty a poddanství nebo oslavujících toleranční patent či blouznivě očekávajících příchod krále Marokánského, můžeme v různých krajích - jmenovitě na Slovensku - sledovati hluboko do XVII. věku, Víme, že v někter)'ch rodech se dědila tato veršovnická schopnost, která jakési individuality došla v Ct'chách v miličském rychtáři Franti-Thu Janu \'a\1Íko\'i (1741-1816), skladateli v)'znamn)'ch Pamětí. ktt'~' veršoval nejen při různých obřadech, jmenovitě svatebních, n}'brž i pod vlivem událostí politick}'ch: na Moravě pak v jadrném rt'ktoru kojt'tínském Janu Tomáši KuzníkO\'i (1716 -1786), jehož hanácky psané vzpomínky na pruskou vojnu, láska k domovu a kmenová hrdost. ve \'erších pronikající. dlouho jeho verše udržovala mezi lidem, Vedle těchto konservativních mluvčích katolických názoru lidov)'ch 148 působí i toleranční »písničkáři« evangeličtí, kteří včtšinou parafrazují obsah starších i mladších kancionálů. Poesie umělá, na niž mohlo novočeské básnictví navázati. měla ráz klasicisující a sahala sice přes Rosu až ke Komenskému a k Benediktu z Nudožer, ale nevykazovala vyspělejších plodů; charakterisuje ji prosodie časoměrná a látky bukolické, ovládnuté smýšlením a cítěním křesťanským. O její životnosti svědčí sborníček žáků jesuity Fr. Expedita Schonfelda z r. 1775 a o 10 let mladší básnický almanach Thámův, v němž vedle skladbiček humanistických pronikalo opožděně baroko F. Kadlinského. Puchmajerova básnická škola nedbala o tuto tradici; vlivem Dobrovského odmítla časomíru a básnické vzory hledala v cizině. AnachronlSticky si však vybírala z německé poesie tu, jež kvetla před vystoupením Lessingovým, nebo své vzory hledala ve stejně zpožděné vídeňské odnoži rokokového písemnictví a v současné poesii polské. Tak se u nás napodobovaly druhy v západní Evropě dávno přežilé poesie lehkomyslně smyslné, pikantně žertující, salonně pastýřské a světácky moralisující :;...anakreontická píseň. pijácký popě\'ek, drobný ironický epigram, veršovaná bajka, travestu.lící balada, hrdinská i směšná epopej. Mnohem skrovněji se projevil směr anglicko-klopstockovský: verše Stachovy a Vojtěcha Nejedlého, jdoucí v jeho stopách, sotva pronikly na veřejnost. Teprve přebásnění Miltona Jungmannem proklestilo do naší poesie směru tomu cestu. Po stránce formální panoval v XVIII. stol. zmatek. Učení skladatelé prodšení humanismem prohlašovali časomíru za jedině vhodný prosodický princip, aniž ji v praxi dovedli správně využíti: lidoví rýmaři a písničkáři počítali neuměle a mechanicky slabiky a básníci osmdesátých let, jako Dlabač a Stach, uvázli na·směsi časomíry a počítání slabik. R. 1795 vytkl Josef Dobrovsk~' přízvuk za výlučný princip české prosodie básnické a v tom jej sledovala první novočeská škola básnická. přes odpor několika jedincu. V praxi tato prosodie přízvučná zvítězila v XIX, stol. úplně, ač se ještě v době romantismu ozvala obhajoba časomíry, tentokráte dumyslněji a oduvodněněji. První pokus o novočeské veršování vznikl z popudu příležitostného: 1782 zapěl vlastivědn}' učenec Jan Bohumír Dlabač pod pseudonymem Phylobogus časoměrn}'m r)rmovan~'m veršem Zpěv ke ctí nej8t:étčF~ílw otre Pia Vl. na bUlvný jeho příchod do Vídně, vyzdobený bukolickým a 149 mythologick)'m aparátem; výsměšně osvícensky mu básní na t';'ž námět od')ověděl Václav Stach. Obě básně daly příležitost Dobrovskému, aby odsoudil podobné veršování a pi'edevším časomíru. Významnější jest Dlabačův pokus o pn'ní biblické epos v časoměrných hexametrech, Stvoření svlita, --n..'17S5shromáždil Vá('lav Thám v dvojsvazk:wém almanachu uspoi'ádaném po západním vzoru, Básně v hči t:áza//(; (nově vydal V. Brtník 1916), vedle ukázes českÝch veršů XVII. ~toI., obsahujících zvláště upravenou mystiku F. Kadlinského, překlady a původní básně několika česk)'ch anakreontiků a rokokov)'ch pěvců, mezi nimíž byl sálll zastoupen ne.ihojněji. Skute(~nou literární družínu seskupil však kolem svého almanachu o deset let později Ant. Jar. Puchmajer. Almanach Sebrání básní a zpěnl, uspořádaný podle německého vzoru, vyšel celkem pětkrát (1795 a 1797, pak jako Nové búsnč 1798. 1802 a 1814). Mladí básníci. mezi nimiž nej\')'znamnější vedle Puchmajera byl Yoj. Nejedlý a Šeb. Hněvkovský, pocházející z různých kraiu českých, utvořili první názorovou uměleckou družinu. Postavili se především za estetické a prosodické názory Dobro\'ského. spojovalo je uvědomění vlastenecké. jazykové a slovanské a od \'eršovan)'ch hříčeK skupiny Thámo\'y postoupili k umělejším druhům epickým i lyrick)'m: k ódč, popisné lyrice, veršované bajce. burleskní baladě a romanci, k eposu hrdinskému i komickému. Pokrok proti družině Thámo\'ě byl i v orientaci směřující na slovansk)' v)'chod: tak bylo u nás lokalisováno zpožděné francouzsko-německo-polské rokoko básnické, Organisátorem družiny a skutečnou literární osobností byl Antonín Jaroslav Puchmajer (1769-1820), Rodák z Týna nad Vltavou, bvl na filosofick\'ch studiích získán pro řeči a literatury západní: Š. Hněvkovsk)'m probuzen národnostně a pří veden k Dobrovskému, obrátil se za jeho vedení k vědecké slavistice a k českému písemnictvÍ. Yysvěcen na kněze, pusobil na různ~'ch místech. kněžsky i buditelsky nejúspěšněji od r. 1802 v Radnicích u Plzně. Zemřel v Praze. Literárně je osobnost Puchmajerova mnohostranná, Jako svědomit)' knčz za,echal dvě sbírky osvícensky jasn)'ch a suchých kázání, jako lido\')' buditel několik původních i přeložen)'ch spisků hospodářsk)'ch: jako vyznavač slovanského sjednocení a žák Dobrovského složil jeho 150 metodou ruskou mluvnici (něm. 1820) a českoruský pravopis (1805) a vydatně Dobrovskému pomáhal v jeho pracích slovnikářských, takže II. sv. Némccko-čcského slovníkll je vlastně jeho prací; napsal první mluvnici jazyka cikánského a zlodějské hantýrky (1821) a konečně pro potřebu básníků Rýmovník neboli slo't'ník rýmovní (1824). V jádře byl Puchmajer duchem básnickým, ačkoliv potřeboval vždy popudů cizích, aby se v něm uvolňovala hravá a rozmarná vtipnost i skutečný vzlet lyrický. Od r. 1797 působilo naň poetické rokoko polské, hl. Kniažnin a Karpiňski, polským prostřednictvím zpracoval také hexametrem :Montesquieuův Chrám gnídský (1804); své vzory neparafrasoval mechanicky, nýbrž osobitě upravoval, často česky lokalisoval, rozšiřoval a kontaminoval. Pomocí svých vzorů dostával se k velkým básnickým duchům antickým a západním; podléhaje vkusu doby, omezoval se však hlavně na druhy, v nichž se odrážel smyslný a koketní ráz galantního věku, povaze Puchmajerově vlastně cizí. V původních svých básních, jež posmrtně vyšly s názvem Fialky (18 3), pěstoval vedle selanek s oblibou po polském vzoru lafontainskou bajku rozmarného tónu a světské morálky, zpravidla česky lokalisovanou. Z hlubších a osobitějších pramenů vyplynuly Puchmajerovy ódy příležitostné, náboženské a vlastenecké. Nejvýznamnější jsou náboženské, Oda k Bohu, O velebnosti božské a Oda o t:elikosti božské, na něž vedle žalmistů působili ódisté polští a ruští a v nichž se po prvé oWásila duchová rétorická lyrika, příznačná pro český klasicismus, a vlastenecky buditelské, Piseň lIa Jana Zižklt z Trocnova - první to projev rozhodného vlastenectví a neohrožený krok národnostně pochopit husitství - Hlas Cecha a Na jazyk če.'lký. Národní buditel Puchmajerov a jeho přítel, Sebestián Hněvko\'Ský (1770-1847), byl rodák žebrácký, působil v rodišti jako městský úředník, pak jako purkmistr v Poličce. Vedle běžné anakreontické písně lehkého rázu pěstoval občas baladu sentimentální (Vnislav a Běla), častěji humoristickou a romanci groteskní po vzoru Btirgrově, v nichž parodoval hrůzostrašné látky jarmareční; shrnuty jsou v 8r;SlIích drobných (1820) a Not~.'Ích bás)lich (1841). Starosvětský svůj vtip, libující si často v drastickém přepínání a hromadění zábavných pošetilostí, uplatnil nejlépe v t. zv. komických epopejích. oblíbených v XVIII. stol. a založených Tassonim a Boileauem: v Děviné (1805 jako epos směšno- 151 hrdinské a 1829 změněno jako epos romantickohrdinské) a v Doktoru Faustovi (1844). Bez ohlasu zůstaly osudová truchlohra Jaromír (lR35), proti Grillparzerovi namířená tragedie Král Otakar ll. (v rukopise) a fraška Námluvy v Kol()({(~ji (1839), Významně zasáhl do prosodických sporů, zvířených )'Počátky«, teoretickou úvahou Zlomky o českém blÍsnirtl)í, zl'llÍMč pak o Prosodyi (1810). Krajan Hněvkovského, Vojtť-ch N",jedlý (1772-1844), děkan v rodném Zebráce, obrátil se od hravé lyriky k široce založeným skladbám epickým, napodobujícím jednak vlašské renesanční epiky, jednak Klopstocka, v jehož vleku stojí též dva svazky Básní (1833). Pět rozměrných eposů s náměty náboženskými (Poslední soud, 1804) nebo historick)'mi (Phm.llsl Otakar v PrusÍl'h, 1833), naplněn)'ch mrt\·ou rétorikou a papírovým hrdinstvím, vyšlo opOžděnč a zapadlo bez povšimnutí. Proti "Počátkům« namířil polemicko-alegorickou báseň BohlJně, jež však za jeho života nevyšla, K přispěvatelům Puchmajerov~'ch almanachů. do nichž přispěl i Jungmann, druží se vedle pracovníků bezv)'znamn)'ch i hranický ranhojič a polyhis~or JOSť'f R •• řrnan A~pit Gallaš (1756-1840), jehož Muza moravská, vyd. 1813 a 1825 Tomášem Fryčajem, zajímá vložen}'111i ukázkami poesie prostonú~odl1i: dobru<'~ký kUPl'C František Vladislav Rek (1769-1847), dávající svým didaktickým a satirickým veršům formu antikvující: hradeck)' rodák a sedleck~' farář JOSť'f Miloslav Raut •• nkranc (1776-1817), významnější spisy vychovatelskými a kazatelsk}'mi než hravou anakreontikou: a brněnský piarista a profesor František Dominik Kynský (1777-1848), horlivý překladatel klasiků a lžik.lasiků antických, francouzských, německ}'ch a polských. Stranou stojí Václav Stach (1754-1831), profesor gen. ~emináře v Hradisku u Olomouce, později theologické fakulty v Olomouci, osobní i literární nepřítel Dobrovského, Byl typick)'m .losefinistou a osvícencem, posměšn~'m odpůrcem protireformace a moci církevní. theologem racionalistického směru, Přesto vydal N ábožné pí.~lIČ pro katolického mčšfalJa a scdláka (1791), jež s Fryčajov~'mi "Písněmi duchomími>: (1788) jsou hlavním dílem katolické hymnologie v osvícenském věku i duchu. Odpor proti DobrO\'skému zapletl jej do polemick)'ch spisů veršovan}"ch nebo verši prokládaných, namířen)'ch především proti Dobrovského teorii přízvučné prosodie: skoro všechny, na př, Dit'1lý ollčillek 152 potčhu (1797 ve verších), Kritický výklad pomatených hských gramatik (1806) a Harmonie a dobrozvučnost jazyka českého (1806), zůstaly v rukopise. Původní jeho poesie, psaná špatně chápanou časomírou, jest pod silným vii\'em Klopstocka, jehož Mcsiú.še prozaicky přeložil, ale nevydal. Jakýsi výbor z jeho veršů a »Divného oučinku« vydal K. 1. Thám jako Starý veršovec pro rozumnou kratochvíli ( 1805). Klasícismus. (1815-1830. ) Povaha doby. Po r. 1815, po pádu Napoleonově, nastává reakce proti politickým zásadám doby předchozí v duchu nového absolutismu. V Rakousku ztělesňuje tyto nové principy politické a vládní František I. a jeho kancléř Metternich. Oba odmitali jakékoliv ústavní požadavky i nároky národní a potlačovali každé svobodomyslné, novodobé hnutí. Těžkopádná byrokracie, systém censurní a nově zHzené mini:,tprstvo policejní byly velkou překážkou nejen kulturním stykům s cizinou, nýbrž brzdily i rozvinutí myšlenkového a literárního ruchu vnitřního, který se počal v době osvícenství slibně rozvíjet. Dozor nad školami obecnými a středními byl svěřen opět kněžím, ale i mezi nimi bylo přísně postupováno proti svobodomyslnějším směriJm. Osvětové snahy osvícenství však pokračovaly přece zásluhou šlechty a učenců. kteří vyrustali ze selské a měšťanské třídy a vnášeli do obrodného hnutí stále více prvků nacionálních. Šlechta se stala mecenášem učenců, umělců a spisovatelu, zakládala akariemie. umělecké ústavy, musea. podporovala a sama se zúčastnila silného ruchu průmyslového. Vlastním nositelem vzdělanosti zústávala inteligence, přicházející zdola a rychle se přizpůsobující mravem i vkusem třídám urozen}·m. TakÉ' literatura byla výrazem činnosti kněží, profesorů a zvl. učitelů. jeiichž počet značně \'Zrostl rozmnožením g'ymnasií a doplněním šestitřídního studia d\'ěma roky filosofick}'Ch kursů. Velik\' úspěch české věci viděli vlastenci v tom. že r. 1816 a 1818 bylo povoleno vyučovati na středních školách několik hodin češtině a že čěština vůbec byla prohlášena za potřebnou pro kněze a úředníka v Cechách. 153 Kulturní styk s cizinou byl téměř znemoznen a Vídeň nemohla v té době poskytovati valných podnětů. Jedině z německých universit, kde studovali mladí evangelíci, přicházel k nám duch klasické a romantické filosofie, vědy a poesie, jež byly v Čechách rozvíjeny a přizpůsobovány domácím pomčrúm. Pro národní hnutí významný byl rozmach Ruska za vlády ki'esťanského snílka Alexandra 1., který posiloval naděje politické i povědomí slovanské. Již Dobrovský prožil tento obrat od austroslavismu k rusofilství a Jungmann, Marek, Hanka a Čelakovský jej v tom následovali. Po myšlenkové stránce působil zápas velké náboženské a filosofické osobnosti Bolzanovy s oficiálním církevnictvím nejen ve prospěch cítění náboženského a mravního, ale i jako příklad charakterní odvahy postaviti se proti vei'ejné moci. Celá povaha doby Františka 1. nutila vzdělance, aby žili v odloučenosti od veřejnosti. Tam, v knihovnách a sou krom)'ch pracovnách, oddávali se idealismu filosofick)'ch koncepcÍ, křísili obrazy národní minulosti. krášlíce její rysy. Tam bylo také místo pro ústřední myšlenkovou stavbu té doby. pro klasicismus. smihljící staré ideály humanistické s nov\'mi názorv moderních kultur národních. K I ~ s i c i s m- u s v e v rop s k Ý chl i t e r a tur ách, Klasici.~mem nazýváme myšlenkový a !:lo\'esn)' směr v písemnictví západní i východ:1Í Evropy. k~er)' národní literatury mínil obroditi. povznésti a uzákoniti v duchu id~ového a uměleckého odkazu vzdělaností staroklasické, Humanismus přf'konal odumírající tradice středověké a upozornil na klasické spisovatele latinské a řecké jako na vzory pro tvoření slovesné, Za renesance vniká do umělé literatury evropské duch národní, který zůstává stále smíšen s ideály antick)'mi. Na francouzské půdě vzniká z této požehnané \')'měny prvků ant:ck\'Ch a moderně národních za přízniv\'Ch podmínt'k doby Ludvíka XIV, literatura klasická, Mistro\'ské V)'tvory autorů, jako byl Racine. Lafontaine, Moliere mezi Msuíky. Pascal. Bossuet. Boileau mezi mysliteli. podnátily původní přesvědčení. že se novodobá t\'orba nemůže měřiti se starověkou slovesností. Zápas mezi Staromilci a Novoťáři (Querelle des Anciens et des ~Iodernes) přinesl jistotu. že moderní písemnictví má schopnost dosáhnout klasické dokonalosti, a záro\'eií přesvědčenÍ, že jádrem klasicismu není napodobení star)'ch literatur, n~'brž úsilí o klasičnost národní. 154 Francouzské tyto podněty rozvíiely se v Anglii a v Ně· mf'r>kn rlvoiím !;měrem: nodvracelv ierlno~tra"T'é ro:wmářst ví osvícenské c10bv ::l zc1t"lra7.ňovaly národní kořeny umění. Tato reakce byla zřeimě nřerivoiem roma"tiky: osvoho7.ovala cit. obra7.;,ost. nadšení: nřipravena pietismem. uvolňovala zdroi náboženský: přediímaiíc zásad v francouzské rě\·oluce. zdůrazňovala' pocit svobrl'l" osobní i národ;,í: dobírala se smyslu pro nříroc1u a na'drala novým znůsobem na kra iinu. V N;;mecku měl tento klasicismus ve shodě s nolit ickÝmi ud:lloc;tmi silnÝ živel npll'pckv obrannÝ' vPti"ií v{'znam měl včiak llJYlple('ký obrat k liriovp ní~"i. kp gotir>kému střpňově1kpm a LPRsingem a poc::tr\ve;,Ý na 7,'; klar1P{'h Herr1rový('h. (lns"'(>] \'r('holu v mvčilf'nkovém i básni('kfm díle obou \·)·!rlČ'ÍC'h dllehů vÝmarsk{·('h. Goetha a Rchi1lpr~. dvou rt"lznororF'('h a nřece SVO"'1'·('h h la~atplt"1 sOl1JYlěrn;; ro"'v;tf o"ohnO'·ti. K nim se nřic1rll7.i1i ierlna1< novohlll""anisté }rtpří 7::1 vNle"í filoc;ofa a iawkověd('e Viléma z HUJYlbf)lrltů mí •..• Pi pstptickÝm studiem anti{'1{{'ch r::lmMf'k vé!"ti k nra"é 1;(lc;lro~ti a z'lroveň vvchoví\Vati pro skutepnou kulb'nl n~rodní. jednak oh~ náčelníci t. zv. ienské šknlv. bratří Be(lřich ::l Aug-ust Vilém Rchleg-lové. kteří kladli dťIraz na kulturní uni\·ersalismus. obraceli zřetel k asi iskému v{'chodu ::l zvlft;:mi zdůrazňovan{'. byl však v podstatě nodřín'n vyšší z';s;)(lě humanity: svrchovaná idea člověčenství spěla k všestrannému rozvití vTatranská Musa«; r. 1817 »Rukopis Královédvorský« jako ztělesněni obrazu jungmannovců o národní dávnověkosti; r. 1818 Palackého a ~afaříkovi »Počátkové českého básnictvÍ«, teoretická rukověť nejdůslednějšího klasicismu českého: r. 1819 přepracovaná Poláko\'a » Vznešenost přírody«. nesoucí stopy slohové spolupráce Jungmannovy: r. 1820 Jungmannova ~)Slovesnost«. soustavná učebnice literární nauky v klasicistickém duchu. Teprve v desetiletí následujícím dochází pak k dalším a ještě v~'raznějším proje .•• 'Ům tohoto směru, již plně zatím ustaveného: r. 1821 a 1824 \')'cházejí dvě první verse Kollárovy ')Slhy dcery.<: r. 1824 "Smíšené básně« Čelako\'ského s hojn}wi klasicistickými dozvuky: počátkem let 20. názorově i slohově v~'znamná Polákova »Cesta do Italie«: z prací teoretick)'ch vznikají na prahu tohoto decenia studie Palackého o dějinách i základech krasovědy a r. 1827 Jungmannova zásadní stať .0 klasičnosti v literatuře«. Některé slon'sné V)'t~·ory, skládající samu podstatu českého klasicismu literárního. jsou z doby pozdější a přesahují mezn)' bod r. 1830, tak Čelako\'ského :t>Růže stolistá«, tak hrdinské a selanko\;té skladby Jana Hollého, tak úvahy z filosofie dějin od Palackého; nesou při tom pozdním vzniku nejeden rys romantick)·. I tvoří česk~' směr klasicistick)' v I. 1815-1830 především J. Jungmann se svou školou básnickou. M. Zd. Polákem a Ant. Markem. Jan Kollár se S\'\W následo\'I1íkem J. Holl)"m, Palack)' a Šafařík nejen v mladist\')"ch proje- 156 vech básnických a estetických, ale i ve svém životním díle lIt:cneckém. Casově sem řadíme i družinu Hankovu s jejími ,;taročeskými padělky při veškerém romantickém ovzduší jejich, Čelakovský, zjev typicky přechodní, se sem staví a,;i polovicí svého díla. I český klasicismus má své pozdní ,'pigony, mezi nimiž jungmannovec Karel Vinařický jest !l ej výraznější. Časové předpoklady a slovesné podmínky pro český kla.~icismus literární obsaženy jsou dílem v nové recepci řeckolatinské kultury v XVIII. stol. u nás, dílem v Puchmajerově škole básnické. Vzdělanci druhé poloviny XVIII. stol., \'yzbrojení studiem vědy klasicko-fiIologické, přiklánějí se k ~tudiu antiky, zdůrazňujíce myslitelské a řečnické prvky jeji latinské složky. Horatius hoví jim jasnou a praktickou rozumovostí, Cicero eklektickým stoicismem a ideálem khi.sické humanity. Spisovatelé školy Puchmajerovy. kteří prostřednictvím ~;\'5'ch rokokových vzorů proni kali k autorům staroklasick~'m, mohli se opříti o překladatelskou tradici, která sahala až ke Komenskému a k Rosovi. Před rokem 1815 i po něm znali naši klasicisté, vychovaní na spisech a zásadách Ciceronových. hlavně Homéra. jehož II1iadu se pokoušeli několikrát přeložiti přízvučně i časoměrně, a Vergilia, z něhož vedle Aeneidy překládají i Zpěvy pastýřské, Horatiovy údy a epištoly i jeho poetiku, která jim namnoze určovala dráhu, řecké a latinské selanky. elegie Ovidiovy a epigramy Martialovy. Zato znalost řecké tragedie a filosofie byla nepatrná; výběr i vkus byl určován namnoze studiemi gymnasijními. kam směr novohumanistický pronikal pomalu. Vlastní literární klasicismus český se opíral včtšinou o německé vzory, mezi nimiž Goethe a Herder byli vzory největšími. Především Herder byl našim buditelům drahý; přejímali jeho pojetí lidové poesie, v jeho duchu formovali humanitu. která spolu s klasičností a národností zname· nala jádro klasicismu, a jím posilo\'ali i s\'ou důvěru v budoucnost Slovanstva. Přes tento něme<:k~l vliv jsou rozdíly českého klasicismu od německého patrny. V h u ol a nit ě českého klasicismu pozorujeme rys pozemskosti a nedostatek živlu transcendentního a tím se liší od humanity českobratrské. a to i tehdy. když klasicisté evangeličtí. jako Kollár, Palack5' a Šafařík. do ní odstín nábožensk}' vnášejí. U všech v humanitě převažoval prvek 157 mravní nad estetickÝm. spekulace nad prožitkem, povaha učenecká nad prožitkem uměleckVm. Pojetí k I a g i fo n o s t i se po;i1o iako v Něm('cku se s10v('sným univpri"alisnwm. Protí mladistv\'1l1 au'orům »Počátků«, ktpř-Í bvli (whotni postaviti s(' zcpla pod vliv antiky. zdůrazňoval vyzrálý Jungmann klasičnost národní, kde antika dává vzory. po ni'ípadě i formy. ale látka a duch jsou vybrány z plnosti národního života. Ačkoliv nevytvořili v Ilf';vyši\ích druzich slovesnvch velkÝch děl. zamířili k ne;vyšším hodnotám ducha a 'poesie prorockým patosem a či~tou ducho\'ostí lyriky. heroickou a patriarchální selankou: učili se dívat na monumentální kra iinu. na antické umění v\tvarné i na mohutnou elegii minulosti. Studu Hce teoreticky i historicky krasovědu a poetiku. nabyli úcty k umělecké práci básníkově. žádali inspiraci a zavrhovali improvisaci a v slowsnl'm umění neviděli hru ani zábavu. n\'brž' nos1á'lí a službu kráse i duchu. Lef'krlv nřeceiíovali formální stránku a radikalismus. s nímž ,>PočátkO\'é« prohlásili prosodii ča!"om('>rt1ou za kriterium ceny. dokonalosti a vůbec pravé klasil·nm;ti. neukázal se blahodárn\'m, V o'ázce n á rod n o s t i neztotožnil ještě český klasicismus lid a národ. jak to činili romantikové. ani neshledával pr:n'zor básnický \' lidovÉ' písni. ačkoliv měl pro ni ;emné porozumění. Mužové. kteří se k tomu odhodlali. V, Hanka a plněji F. L, Celakovský. náleželi východiskem a důleži· t)'lIlf úseky své činnosti ještě ke skupině českého klasicismu obrozenského, Josef Jun~ann a jeho škola lltf'rární. Osobním soustředitelem literárním byl v prvních letech XIX. stol. vedle Dobrovského a Puchmajera Jan Nejedl~'. jenž mnoh~'lIli rysy osvícenské a rokokové povahy náleží sice období předcházejícímu. ale přece se řadí mezi první čcské klasicisty. ano vykazuje i nejeden rys romantick~'. Jan Xejt'dlý (17i6-1834), roaák ze Zebráku. pT3!~k~' právníli: a od r. lR()l Pelchh' nástunce na stolici jazvka českého na llllÍ\'ersitě. pi'imvkal se b'1s,ickotl ('ir1ností ke snahám družiny Pu('hma.ier()\·~'. k níž patřil i ;eho starší bratr \'ojt('>ch. Psal b:ísně phležito5tné. idylické skladby s \Toucím poměrem k phrodě a milostné hříčky a'1akreo'1tické. \'Iastní v)'znam Ne.kdlého z'lleí v překla,iech, jimiž k nám uváťěl ducha antického básnirt\"Í a řečnict\; i ducha nO\'čjší literatury zánaloenopské. V přízvučn\'ch hexametrech přeložil 1. zpěv Il1iady (18021. několik Gess- 158 nerových Idyl, Florianův román Nllma PUUlJlilills (1808) a přebásnil proslulý lyrický katechismus sentimentalitv XVIII. stoL, Youngovo Kvílení ancbo Ro::jímállí noční (1820). Z činnosti na universitě vznikla Praktischc biihmische Grammatik (1804, později ještě ti'ikrát), zakládající se na pracích Dobrovského, ale stavějící se proti pravopisn~'m reformám Dobrovského i proti vědeckému jazykovému neologisování. Největší zásluhy získal si však Nejedlý jako vydavatel Hlasatc!e českého, v němž uveřejňoval nadšené články vlastenecké, obhajující český jazyk. Zde vyšla jeho vstupní řeč universitní Akadcmischc Alltrittsl'cde a jeho pojednání O lásce k vlasti i významná stať Jungmannova »0 jazyku ~eském«. V jazyce a národních mravech viděl J. Nejedlý podstatu vlasti a tím se jevil předchůdcem snah Jungmannových a jeho skupiny. Záhy se však literárním snahám odcizil a stal se zkostnatělým a neústupným konservativcem, v němž nová škola viděla zapi'isáhlého odpurce. Když roku 1815 přesídlil dvaačtYÍ'icetiletý Josef Jungmann z Litoměřic jako profesor na akademické ~ymnasium do Prahy, stal se středem národního života literárního i vědecl<ého a zastínil i samého Dobrovského silou svého vlivu. Kdežto však Dobrovský soustředil kolem sebe v)'hradnč ruch naukov}', upoutal Jungmann i básníky: nejsa bez zájmu politického, zab}'val se se sVO:J družinou též otázkami veřejn}'mi: všude se vyznačoval jako šťastn}' inspirátor a v}'borný duch organisační: vše, čeho se dotkl, dýše názorem vlasteneckého klasicismu a často přechází do romantiky, ačkoliv Jungmann sám v životě i v názorech byl spíše stoupencem osvícenského racionalismu. Josef Jun~n (1773-1847) narodil.5e 16. éervence 1773 v Hudlicích u Berouna: studoval piaristické g'ymnasium a filosofii v Praze: vstoupil na právnickou fakultu, ale r. 1799 odešel jako učitel na gymnasium do Litoměřic, kde šestnáct let horli\'ě působil mezi žáky v duchu nad?:l"'ného vlastenectví. R. 1815 byl jme:lOván ;,rofesorem akademického gymnasia \' Praze. jehož prť'fektem se později stal, a r. 1815 vstoupil do \'}·služby. Zemřel v Praze 14. listopadu 1817: jeho smrt považována byla \':::eobecnč za neštěstí národní. V mladších letech \'ěnoval se Jungmann hlavně činnosti básnické a publicistické. maje stále na mysli národní ob· rození a zvelebení jazykové. \'ynikal spíše vysokou kultu- 159 rou literární, jemným smyslt'm pro soudobé potřeby slovesné a dokonalostí formální než původností myšlenek a básnickým nadáním. Prvotiny Jung"mannovy, které vycházely již v Puchma.ierových almanaších (první anakreontické verše jsou z r. 1795; pokus o českou znělku Tčžké l'ylm(lIí a L(f(l1,í mravcnci) mají rysy příznačné pro Jung"mannovo veršování: neobyčejnou schopnost pracovati za vlivu cizí poesie a podlehnouti mu až k napodobení a lehkost v zacházení s umělými formami. Básnil anakreontické milostné hříčky, veřejné a památné události oslavoval ódami složitých rýmů, pokoušel se o vlasteneckou romanci (Oldřich a. Božcna) a historickou báseň epickou (Zllzamw). Napodoboval cizí metra a proti zásadám Dobrovského veršoval časomírou, kterou hájil pomocí sV)'ch mladších přátel i teoreticky, To vše opravňovalo, ano určovalo Jungmanna k tomu, aby se stal znamenitým překladatelem. Na rozdíl od básnění původního řídila se jeho činnost překladatelská podle určitého, důmyslného plánu: vybíral si vždy taková díla, jež by písemnictví českému mohla dáti nové podněty a otevříti nové obzory. Pro drobnější překlady volil ukázky z antiky (Horatius. řecká antologie); ze starší poesie anglické přeložil Goldsmithova Poustemíka. Grayovu Eleg"ii na hrobkách vesk)'ch, z Popa na pi'. Lazebnici a ódu Mesiáš; z moderního básnictví německého Biirg"erovu Lenoru, z Goetha Mignon (Píseň milostničkyl. Carodějnického učedlníka, Zpěv duchů nad vodami a později Umrlčí tanec. z Schillera Radost. Rukavičku a Píseň o zvonu. ukázky z Klopstocka a Herdera; i z básnictví ruského přeložil ukázku (Poslání Karamzina K. I. Vrcholem překladatelského umění Jungmannova jsou převody tří rozsáhl)'ch a slavn)"ch děl světové poesie: r. 1805 vydal Chateaubriando\'ll Atalll ancl) lásku drou dil'odlll na pouliti ve "zletné próze. místy až rytmické: r. 1811 překlad Miltonova Zfrar'nlého níjc v šestistop)'ch přízvučn~Th trochejích: r. 18-n přinesly Drobné spisy přebásnění Goethova Hcřmana a Dm-otl' v časoměrn)'ch hexametrech. Překlady samy i jejich ll\'ody svědčí o jemném vkusu. širokém rozhledu a neobyčejnp schopnosti proniknouti do podstaty dl'l tak odlišn~·ch. ale i o důraze na sprá"nost a věrnost jazykovou. které převyšují hutnost v)'·razu. melodii a barvitost slohu. Vliv těchto ph'kladů byl také především formální. neboť Jungmann v nich vytvořil novou básnickou mluvu českou, pro kterou 160 obnovoval zapomenuté výrazy archaické, vybíral výrazy hotové z příbuzných řečí slovansk)'ch, hlavně z polštiny a ruštiny, a sám tvořil slova nová. Většina slov jím uve· dl'Il)'ch se v básnické řeči české ujala přes odpor starších učenců. i samého Dobrovského. Prozaický nevydaný převod staroruské památky Slovo o plukl! Igorové byl pořízen s hlediska romantismu. s něhož se český učený překladatel dívá na dílo jako na výtvor jednoho »z básnických věštců slovanských«. Jungmannova pojednání publicistick:í, která vycházela \' »Hlasateli českém«. v »Prvotinách pěkných umění«. v »Kroku« a »Časopisu českého musea«. vztahovala se hlavně k propag-aci vlastenecké. Mezi nimi vyniká především "dvojí rozmlouvání« O jazyku českém (v Hlasateli 1806), v němž jest obsažen téměř celý národně-buditelský program Jungmannuv a jeho školy. silně herderovsky zabarvený, Národnost chápe jako zvláštní projev humanity a její podstatu hledá v jazyce. hlásá nutnost národního obrození, opíraje se i o duvody politické a o vědomí slovanské. Zde je základ pozdějšího Jungmannova panslavismu. který blouzní o všeslovanské řeči a politicky kolísá mezi austroslavismem a rusofilstvím, Podkladem veškeré publicistické i vědecké činnosti Jungmannovy jsou snahy jazykové. V protikladu k Dobrovskému usiloval Jung-mann o vědu znárodněnou \' nejširším rozsahu. psanou česky, O uskutečnění tohoto programu pracoval jako vědecký organisátor i jako samostatný pracovník. Ve třech velkých dílech, jež v tomto oboru vydal, setkával se Jungmann opětovně s pracovními obory, s mate· riálem. s metodami a názory Dobrovského. a to větším dílem nesouhlasně, ba polemicky, Neměl přísného, neústupného smyslu pro pravdu včdt:ckou, jímž Dobrovský vynikal: nevládl břitkým, jasným kriticismem Dobrovského. ani jeho objektivním věcn)'m klidem při podávání a v~'kladu látky: vynikal nad něj "šak romantickým pochopením dějin a '')'voje vubec. vybran~'m porozuměním pro poesii a umění. nadšením národnostním i vřelostí výkladu. Tak jeho díla. kromě "Slovníku«. mají větší hodnotu národní a buditelskou než vědeckou a J)úsobila mocněji na básníky a vlastence než na odborné učence, Slorcs/lost a/leb Zbírka příkladú s knítk.lim l)(jjcdmíllím o slohu (1820. úplně přepracovaná 1845 a 1846) vznikla vlastně z podnětu příležitostného. když r, 1817 povolila 161 vláda, jen na krátko, vyučovati. češtině na českých gymnasiích, První část ob:·;ahuje tl:ordické v)'klady o stylistice a poetice s nově t voř'eným názvoslovím zčeštěným podle německých vzorů, část druhá pak hojnost příkladů z novočeského i jinoslovanského básnictd. V »Slovesnosti« - podobně jako ve v)'znamné stltti () klasihlOsti v literatuře (1827) -proniká Jungmanno\'o úsilí o formální i obsahovou dokonalost ('l'skl'ho búsnil'tví; vidí pravou klasičnost v souhlase ob,;ahu i formy, nikoliv snad v napodobování literatur antick)'ch, proti nimž uznává svéprávnost písemnictví moderního, tím ('l'nn('jšího, (~ím osobitějšího národně; silně zdůrazřlOval jak závažnost ideovou, tak ryzost jazykovou. Od r, 1805 sbíran)' materiál knihopisný a literárně historick)' sehtdil a spoi"ádal podle vzoru Poláka Lindeho r, lS2G, kdy vyšla jeho llistorie literatury české ((ncbo 80ustm'lI./Í lJŤ'c1lled spisll česk./Íeh, s krátkou historii národu, oSI'íť'tllí II ja:yka (l8·Hl vydal V. V. Tomek vydání pi'epraco\'an(' a rnzšíi'l'nl' do r, lS·16). Tarl: jako DobrovskéhoiGeschichtl'« je to »vlastně jť'n knihopisný seznam všC'ch znám)'ch spisu (oesk)'ch postupem časo\')'m seř'azen)'ch a biografick)' seznam spisovatelů pořádkem abecedním<. Historick)' ráz mají dějepisně politické a kulturní skizzy a jazykové přl'hledy. které př'C'dcházejí každému období. V nich d~) Jungmann prúchod celé své vlastenecké romantice: zde proniká chvála jazyka a národnosti. protinábožc·nsk)' liberalismus, fantastické lil'ení a vym)'šlení dalekého prav('ku, záliba v povl'steeh a básnick~'ch dílech na nich se zakládajících. jako Vl!bl'C meze historické pravdy a \'ěcného zkoumání jsou namnozC' pi'ckrol:eny. Dobrovsk)' knihu posoudil l'i'Ísně. Palack\' SllO\'íva \'ě, ale čt\Tt století nemohlo se české písemnictví 'vyk:ízati nil'ím, co b\' se ro\'nalo této zvláštní směsi vědecké píle a vlasteneckého romantismu, Pokračování a meehanické dopli1ování našla Jungmannova "Historie" v OllJll/l(~1Il litemtumim ktopisc (1839\ JOst"fa VácJa\'a Justina Michla (1810--1862), v »Dodavkách a dodatcích k Jungmannově Historii literatury české" (2 sv, 1869 a 1S71) od I. J, Hanuše a v »Dějinách řeči a literatury české« (od r· 1858 několikrú~) od A, V Šembery. Zivotní dílo Jungmannovo ncholí \'šak v jeho ~S)omíkuc. Od r, 1800 sbíral Jungma!lIl dopli1ky k slo\'níku Tomso\'U. a když ztroskotal plán postoupiti materiál Palko\'ičovi a později spolupráce s Puchmajerem. rozhodl se r, 1815 pracovati sám s podporou četn)"ch přátel, zvláště A, Marka. 162 Slovníky Tomsův, Dobrovského, Veleslavínův a Rosův byly mu východiskem. Materiál, jemuž sloužily vedle slovníků i výpisky ze starších knih, pořizované Jungmannovými druhy i přáteli Dobrovského, a příspěvky dialektické znejrúznějších končin, srovnal Jungmann podle velkého slovnikáře polského Lindeho abecedně a vykládal překladem německým. Odcházeje do Prahy, nesl si látku zpracovanou po heslo dlouhočekanlivý a zhruba ji dokončil r. ]R33. V říjnu r. ]835 vyšel nákladem »Matice české« I. svazek Slovllíkl! česko-nčmcckého, obsahující hesla A-J; další svazky ná;.;ledovaly vždy po roce, takže svazek V. vyšel r. 1839. Jungmannův "Slovník českončmecký', jest uskutečněním \")'sokého programu, který veškeré české práci slovnikář:,ké vyt)'čil r. 1779 Dobrovský: není dílem normalisujícím, n~'brž vědecky popisujícím a případně vykládajícím češtinu ve všech fázích jejího vývoje, se stál)'m vědomím, že jest to jazyk živý, a se soust3vn~'m zřetelem k ostatním jazykúm slovansk)"m. Opíraje se o podrobnou znalost veškeré pi'edběžné práce slovnikářské a o dukladné poznání starých památek, maje po ruce hojné dialektologické snůšky, ale především vynikaje gramatickou prupravou, získanou II Dobrovského, velikou sčetlostí a jemn~'m smyslem .iazykov)'m, vytvořil Jungmann dHo tak rozsáhlé a monumen• ální, jaké u jiných národu vytvařely celé akademie, Nčkteré nedostatky zanikají mezi četn}'mi přednostmi díla, v němž obrozený národ spatřoval společný důkaz zdatnosti české vědy i životní síly národní. Jungmann zamýšlel doplniti abecedně seřaděn)" slovník ukazovatelem etymologick)"m; v práci tu se uvázal F. L. Čelakovsk~'. ale přípravy k ni ziJstaly v rukopise. Zato vydal F. L, Čelakovský Do(/atk.llke Slrn'lIílm J(j8cfa JUllgmalllla (]85]). Samostatné přepraco\'ání a především rozmnožení Jungmannova "Slovníku,{ je;;t Fr. Š. Kotta ('r..,kolIčmecký sloVllík, zvláště gramaticko-frascologický (VII dílů. 1878-1893). Nedokončený Gebaueruv SloVllík storočcský buduje na základech samostatn)'ch. jak toho žádal staročeský materiál a pokroky českého mluvnictví. Jungmannú\' "Slovník« v nové době nahrazují. ale zároveň z něho vycházejí, Vášúv a Trávníčkův Slonlík jazyka éC!$k(ho, prat:opísllý, kulturllí a fraseologicl.:ý (1037. 1941) a především \'elk~'. do osmi svazku roz\'rže!1}' Přímřllí slonlÍk jazyka českého, vydávaný od r. 1935 III. ti·ídou České akademie. Osobní názory Jungmannovy, kolísající mezi voltairovsk~'m osvícenstvím a citovou romantikou, vysvítají z jeho ZIÍ/li.';!OI, vedených od r. 11'45. a z jeho četné korespondence. z níž nejdůležitější jsou dopisy A. Marko\'i a J. Kollárovi. Osobnosti Jungmannovy nelze vY3tihnouti jedinou formulí. Jako věho ne rozsáhlá. alt:> v~'Zl1amná činnoEt básnická, publicistická i \'ědecká Iwse stopy púsobení tendencí Jungmanno\'~·ch. S\'OU činnost zahájil jako básník ódou .1/tÍ dast (v Hlasateli 1 S07) : jeho formálně dokonal~·m. ale těžkopádn~'m ódám. elegiím a lH'roidám pNznlčn~'m i l'asoměrn~'m chybí \"lastní posVl'cení básnické. které nahrazuje rétorickou \·'·mluvností. V~'znamné jsou však sV~'m př'es\:ědi'ením oS\'íceilsk~'m, propracovanou ideou slovanskou se sklonem k ruskému \'~'chmlu. sV~'m citov)'m rozhorlením nad politickou mdlobou národa i Slovanstva: možno v nich hledat prÚpra\ll ke 164 Kollárově »Slávy dc~řÍ«. Velká schopnost formální, poptick}' vkus a smysl pro hodnoty jazykové ukazují Markovy př'cklady, hlavně heroid Ovidiových a balad i romanci Schi!lc!"OvS·ch. Osvědčil se i jako překladatel ze Shakespeara ťOmylové) a německého povídkáře van der Velda. V oboru llaukovém patřil Marek k pfispěvatelum Kroket a k nejhorlivějším sběratelům materiálu pro Jungmannův SloviI í k: sám zpracoval podle německých vzorů Logi/m nd)() 7 'mllici (1820), kterou později rozšířil o základní filosofii ;1 metafysiku (1844). Byl stoupencem smělé neologie a za\'úděl k nám slova z jazyků slovanských, hlavně z ruštiny, !wbo tvořil pod jejich vlivem slova nová. l\lati~.i I'liIota Zdirud Polák (1788-1856) se narodil v Zásmukách, vstoupil jako dobrovolník do vojska, kde dosáhl vysok}'ch hodností. Byl profesorem na vojenské akademii \' Novém Městě u Vídně, kde odcizen národu zemřel. Za válek proti Napoleonovi prošel Francii a Italii, jež měla vliv i na jeho činnost literární. I{ básnické činnosti českým jazykem byl Polák probuzen Jas. Liboslavem Zieglerem za svého pobytu v Dobrušce. Po zp.ůsobu anglické a n{·mecké popisné filosofické poesie XVIII. věku složil své nejvýznamnější dílo básnické VZl/dOlOst pŤinx;cností (1813 v "Pn'otinách«), jež vyšlo r. 1819 přepracováno a revidováno jazykově, básnicky i prosodicky Jungmannem jako V::nciWllost přírody. Lyrickoepická básen o šesti zpěvech s časoměrn)'m »provodcm« líčí osmistopným r)'movaným troehejcm zpola básnicky. zpola učenecky přírodu, mísí chvalozpěvy na Tvůrce s deistick)'mi úvahami o zákonitosti vesmiru a postavení člověka v něm. Báseň je v)'znamná po stránce formální, v níž se snaží jak neologismy, tak odvážn~'mi složeninami o souhlas rytmiky a v)'razu; svým přetíženým slohem perifrastick~'1l1 i svou patetičností rozkřídlil Polák již r. 1813 naše básnictví k úkolům. jež přesahovaly možnosti školy Puchmajerovy. Ostatní veršované skladby Polákovy, obsahující skladby reflexivní, rané ohlasy lidové poesie a překlady, zustaly většinou za jeho žÍ\'ota nen·dán .•••. Značnou literární i kulturní hodnotu má Polákov'a Ccšta do /talic 0820-22), první novoěeský cestopis s četn)·mi vložkami básnick~·mi. Svěží tento ~drožníkq, obsahující četné prvky romantické. vyznačuje se citov)'mi popisy přírody, bystr)'m pozorováním lidu a jeho života, smyslem pro historickou, kulturní a uměleckou minulost země. 165 Věd e c k á š k o 1 a Jun~annova se shromažďovala kolem časopisu Krok (1R21-1810) ; náleželi k ní vedle Antonína M:lrka a Jungmanno\'a bratra An~onína (1775-1854), spolutvůrce české terminologie lékařské a nadšeného ochotníka v indologii a slovanském bájesloví, bratří Preslové, J. E. Purkynč a V. Sedláček, Jan Svatol)luk I~rt'Sl (1791-1849), proslulý o:lborník botanický, profesor pH rodopisu na universitě pražské, veden tendencí Jungmannovou o znárodnění české vědy, usiloval o polyhistorické a encyklopedické zpracování nauk přírodních česky. V tomto smyslu vydával vědecky významná a národně památná díla z oboru rostlinopisu, živočichopisu, nerostopisu, chemie a technologie, k nimž někdy kreslil sám pěkné obrazy, Jan Ev, Purk)'ně (1787-1869) narodil se v Libochovicích, oddal se studiu fysiologie, jejímž profesorem se stal nejprve ve Vratislavi, později v Praze. Zemřel obtížen věkem i vědeck\'mi hodnostmi v Praze. V drobných studiích vědeck)'ch . jest geniálním zakladatelem fysiologie pokusné, Přim kl se k snahám Jungmannov)'m o znárodnění české vědy. účastnil se založení ('asopi~u ,'Krok«. do něhož přispíval, a ve stáří stál i při založení "Časopisu česk)'Ch lékaru«, Jsa znalcem poesie světové a především ctitelem básnictd klasického (Goethe byl jeho osobním pi'ítelem), zab)'val se hojně překladatelstdm . .přeložil lyriku Schillerovu a pracoval o pi'ekladu Tassova OSl'olw::;ct!{ho JCnlsaléma, Rovněž se zasloužil o české písemnictví hojn)'mi referáty o nov)'ch v)'znamn)'ch spisech česk)'ch v časopisech cizích. Purkyně byl duch hluboce filosoficky založen)', jenž v duchu romantického "l'ku hloubalo záhadách bytí a poznání smě- rem filosofie pHrodní. . \"ojt('('h Sedláčt>k (1785-1836>' profesor matrmatiky, ve· dle odborné práce v oboru matematiky a fysiky. kde vytvoi'il české názvosloví fysické. psal oslamé básně a prózu, prodšenou plzeňsk~'m vlastenect,·ím. lIankova drujlna a l)()dHhy rukol)isné. K vánocům r 1 g14 vrátil se z Vídně do Prahy třiad,·acetilet)· žák Dobro"ského Václav Hanka. Vii,' Kopitarúv, mladi'í romantiky německé a Vuka Karadžiče pi'ivedl jej k lidovému básnictví. které první u nás doporoučel sbírati a napodobiti, pod jejich vlivem si zamiloval umělé ohlasy domněle starobY!)'ch skladeb, jaké se již v XVIII. stol. vynořovaly hlamě v An- 166 :..:lii, a pochopil plně význam jak básnictví, tak filologie pro ;tužení kulturních svazků mezi národy slovanskými. "áclav nanka (1791-1861) se narodil v Hořiněvsi u Dvo:a Králové; studoval v Hradci Králové, v Praze a ve Vídni. i.úk Dobrovského, přijal od něho životní program filolo:..:ický a slavistický, který byl ve Vídni zesílen působením !\opitarovým. Po návratu do Prahy přilnul k Jungmannovi hájil jeho novotářské zásady. Vlivem Dobrovského se ; al kustodem sbírek musejních, pozdčji knihovníkem. "držuje rozsáhlé styky 8e spisovateli a učenci slovanský::i, hlavně ruskými, jsa důvčrníkem ruské vlády v Praze ozářen slávou »objevitele« domněle staročesk}'ch Ruko.. i:Hl, zaujímal významné místo společenské až do své mrti. Hanka byl člověk nespolehlivý, ješitný, nakloněný ,.: intrikám: vynikal schopností organisační a zvláštním ·Jarem obratné mystifikace, s níž oklamal i znalce; pro -lo\"anskou vzájemnost, zvláště ve směru rusofilském mnoho vykonal. Jako básník původně anakreontický uvedl do '"c'ské lyriky t. zv. ohlasy, a to písní národních i jinoslovan.~kS'ch, Jeho několikrát vydané Písnč (]819) vyznačují se I're>s~otou a zpěvností (»Moravo, Moravo« a »Vystavím si I'ěknou chaloupku« byly zhudebněny a znárodněly)" Jako básnickS', ne vždy spolehlivý překladatel vydal výbor zVuko\'y sbírky Prostonúrodní Srbská .lluza do Cech převeduu; (1817), Gessnerovy [dl/llll (1819) a Slf)1;o o pluku [gororč (1821). Nechvalně proslul nedbalostí jako vyda\"atcl řady staročeských a staroslověnských památek, z nichž významné je první novočeské vydání Husovy :oDcerkyf Linda (1789 neb 1792-1834), rodák z Nových Mitrovic, studoval po skončení filosofie v Praze práva, ale nedokončil je. Nemoha nalézti pevného zaměstnání, oddal se zcela literatuře a novinářství. podlehl přepracování. nouzi a souchotinám. Důvěrně se přim kl k Hankovi a Svobodovi a jako první skutečný romantik rodem a vzděláním, pod vli\'em Jungmannov}'ch překladů a mystifikující bardské poesie Ossianovy složil historicko-mytický román 167 ZlÍ j'(' lIl/d ]Johanstvcrn (1818), nejúplnější to paraleli k ('piekým básním rukopisu Královédvorského a Zeleno horského. Melodičnost, pokusy o básnický výraz a častl opr'avdu básnické obrazy činí toto dílo, slabé epickou sta\" bOll. významným ve vývoji české prózy. Romantická histol'ieká hra Jal"Osla1' Stcrllbcrg v boji proti Tatari'tm (18231 náleží látkou i prameny do téhož okruhu a svědčí i o studiu Shakespeara. z něhož Linda překládal ukázky. V~'znamn\ byl Linda jako novinář v Schonfeldovských »Pražských novinách«, především jako redaktor jejich přílohy »RozličnostÍ«, v nichž šířil národní a slovanské uvědomění. Váda\" Aloi<; S\"oboda podle rodiště Navarova zval se Naval'ovský (1791-1849). Ani on nedostudoval práva a sta! se gymnasijním profesorem, od r. 1R21 na malostranském gymnasiu v Praze. Nadšený vlastenec a protinapoleonsk~' radikál, změnil postupem úřední dráhy přesvědčení a stal se velebitelem církve a reakce a národnostně ochabl. V době přátelství s Hankou napsal několik zdařil~'ch ód ll. básní epických dějinného nebo legendárního podkladu. )lozdt>ji hojně překládal, především ze Schillera. Nejv~'znamnčjší jest jeho překlad Rukopisů do němčiny. Některé púvodní české a německé a do němčiny přeložené básně historické. legendy a balady vydal Hanka jako C'cské ::pél'.l/ II isforické, BMwlisl'1lc llistorische Gesiingc (1826). Obecná charakteristika padělků rukopisn Ý c h, V souhlase s pronikajícími názory romantickými měli stoupenci Jungmannovi. především Hanka. Linda a Svoboda. zálibu v starobylé poesii národní. byli nadšeni pro původní epiku. jež opěvovala starodámost českou. pokud zachovávala v názorech. mravech a v jazyce všeslovanskou jednotu životní. Poněvadž staročeské básnictví nevykazovalo takov)'ch památek. kter\'mi se však honosilo básnictví staroněmecké a starořecké. umínili si čeští romantikové. povzbuzeni příkladem proslul~'ch falsifikátorů anglick)'ch z X\'lll. věku. vytvořiti taková díla a vydávati je za díla starožitná. Neubránili se však tomu. aby do sv~'ch domněle středověk~'ch v)'tvorů nevnesli ducha novodobého, zvláště protinčmeck)' nacionalismus. kult národního bohat~'ra. kterému kráčí po boku pěvec bohy nadaný a žena plná něhy. í' moderní smysl pro krajinu heroickou a monumentální. Nebyli jen nadan)'mi poety a pabásniteli. n~'brž i \"Zdělan~'Il1i slo\'ansk~'mi filology. historiky. starožitníky a sh'oi-ili z\·láštní. na pn'ní pohled věrnou staročeštinu. Některé z památek měly 168 JJunotu básnickou a také působily vlivně na rozvoj lite. :ú'ní a národní; jiné, rozsahu menšího nebo naukového, rll'ly účel filologicky historický, snažíce se posunovati vý- ,j jazyka a vzdělanosti české do daleké minulosti. R 1816 objevil Linda sedmnácti veršovou píseň, apostrodjící Vyšehrad a nazývanou proto Píseit l'yiwhradská; j'isuzována byla XIII. stol. R. 1818 byla objevena Milostná isf'it krále Václava, kterou Hanka přeložil z němčiny do ;,.mnělé staré češtiny XIII. věku. R. 1828 objevil Hanka Il'ziřádkov)' překlad Evangelia sv. Jana a kladl jej do '< r. stol., ale Dobrovský podvrh hned zjistil. Současně roz:možil skutečné staré glosy v slovníku »Mater verborum«, terě měly dokazovat vysokou kulturu star)'ch Cechů. Polední padělek Hankův z r. 1849 nedovedl již vzbuditi dů.('ru ani u stoupenců a ctitelů Hankových. Dne 16. září 1817 »nalezl« Hanka ve sklepení chrámu \' Kráiové Dvoře 12 celých pergamenových lístku malého ľormátu a 2 nesouvislé proužky, podle nadpisů zbytek roz.-.;áhlého rukopisného kodexu, a to 25.-28. kapitolu jeho III. knihy; rukopis vydával se písmem za památku XIII. n:'ku a obsahoval osm skladeb epických a dvě milostně lyrické. Jsou to podle pořadí rukopisného a podle běžného pojmenování tyto skladby: 1. Skladby epické: 1. Oldřich lL Boleslav (neúplné) líčí v 61 desítislabičn)'ch verších vyhnání Poláku z Prahy od statečn}'ch Cechů za vedení Oldřichova a Jaromírova r. 1004. 2. Beneš Heřmanův aneb O pobití Sasikóv opěvuje v 19 CtYh-eršov)'ch strofách historicky sotva doložený boj Beneše Heřmanova a lidu selského pod "Hrubú skálu'l se :Sasy, kteří za nepřítomnosti krále vtrhli do Čech (snad r.1203). 3. Jaroslav aneb O velkých bojech křesťan s Tatary IJředvádí ve 289 desítislabičných verších vítězství Moravanů pod Jaroslavem nad Tatary. Hlamí děj se klade pod Host)'ll a jest myšlen k r. 1241. . .1. ČestmÍ1' aneb O vÍť'cstl'ie mul Vla.'Jllwcm ve 245 verších dílem ve strofách. dilem v desítislabičných verších \'ypravuje o hrdinských činech Neklanova vojevůdce Cestmíra nad odbojným knížetem luck)'lTl Vlaslavem; děj odkazuje k pohanskému dávnověku. asi kol r. 800. 169 5. I.Judi.~e a Lubor aneb O slavném sědání v 136 osmislabičných bezbarvÝch verších popisu ie rvtířské klání na hradě knížete zálabského: vítěz v turnaji Lubor ověnčen jest rukou dcery knížecí Ludiše. 6. Zál)()j, úhrnem 260 veršů částečně voln{·ch. částečnl" desítislabičných, velebí vítězné boje hrdinů Záboje a Slavoje nad cizáckým vetřelcem Luďkem: příběh historicky nejasný náležel by do nejstaršího dávnověku českého. 7. ZlJylwií, lyrickoepická píseň o 53 verších dvanáctislabičných, důslednč provedeným paralelismem jinocha a holuba velebí milence. jenž vytrhl svou dívku ze zajetí násilníka Zbyhoně. 8. Jelcn, opět IYl'ickoenická skladba o 35 verších: paralelismem mezi osudem jinochov\'m a jelenov~'m jest živč v'ylí(~en· skon hrdiny rukou zákeřného vrah~ II. Skladby lyrické jsou nerýmované. vesmes námětů milostn}'ch: převládá v nich elegick~' tón. který žádá. abychom si představovali. že písně byly zpívány dÍ\'kou. Jsou většinou stroficky členčné: Kytice, Jahody, Růže. 2ežhulice, Opuštěná a Skřivánek. Tento namnoze zlomkovitý padělek naz~'vá se podle svého naleziště již od prvního vvdání Hanko\'a Zl'. 1819 RukopiRem Královédvorsk~'m (RK). V listopadu r. 1819 obdržel hrabě Kolovrat. nejvyšší purkrabí, pro právě založené Národní museum anonymní zásilku čtyř- rukopisn~'ch listů. které Hanka a Jungmann rozluštili a určili jako památku IX. stol. Obsahovala dva zlomky. Libušin soud a SI/Čnll/, psané desítislabičn}'m veršem. Naz~'Vala se podle většího zlomku Libušin soud. později podle naleziště Rukopis Zelenohorsk~' (RZ), Vedle epického děje. jehož středem jest spor rozvaděn~'ch bratří Chrudoše a Šťáhlava o dědictví otcovské a rozhodnutí jeho před soudnou stolicí Libušinou, jest hlavním obsahem »Libušina soudu,~ podrobné a živé líčení prámích zvyků staročeské doby poha"ské. kterou písmem i líčením skladatel promítal asi do IX. věku. V z n i k. p II vod c 0\' é a p I' a m f' n v R K a R Z Oba rukopisy isou dí)rm básnické družiny Hankov'\' a snad i Jungm1nn a Ant. :Marek byli z3s\'ěcp:1i do podniku. DneŠ!lí sta\' bádá'lí o Rukot)isf'ch dn"f'1 asi t(>('hto v\'sledkú: Od Hankv pochází patmě písmo RK a stará čeština obn~1 památek. z nichž i ony části. kter~'ch sám nesložil. pře\'lékal \' rO!Icho staročeské a sváděl do formy veršové: při tom hleděl 170 zejména v RZ dosáhnouti češtiny co možná starobylé a užíval hojně výrazů z ruštiny a staroslověnštiny. Básnicky se zúěastnil Hanka Rukopisů lyrickými čísly, které se vesměs př'imykají jednak k jeho písním pf1vodním, jednak k jeho podrobnému studiu ruské a srbské poesie lidové. Naproti tomu ukazují Lindova »Záře nad pohanstvem« i menší práce jeho, že jejich autor byl původcem epických skladeb RKZ, a to tak, že jím byly složeny v nové češtině rytmickou prózou a staročeskou jejich úpravu po stránce jazykové i paleografické provedl Hanka. O V. A. Svoboriovi lze toliko říci, že byl do tajemství zasvěcen a že měl účast na redakci. Hlavním látkovým zdrojem byla skladatelům Hájkova kronika; některé reminiscence vzaty jsou ze staročeských památek do té doby známých: patrný je i vliv národní poesie ruské a srbské, ale i památek epiky cizí, na př. Homéra a Tassa: zejména však četba obou Jungmannových slavných překladů »Ataly« a »Ztraceného ráje« a Chateaubria:ld:)vých »Mučedníků« zanechala znatelné stopy v Rukopisech: ani nadšení válek proti Nanoleonovi nezltstalo be7. vli\-u na bohatýrskou tu eniku. Básnický jazyk RKZ hlásí se zřetelně jako básnická řeč školy romantické a jest inspirován namnoze dikcí Chateaubriandovou a Ossianovou. ~Iéně složitá otázka je po pramenech lyrických částí RK: jsou to vesměs »ohlasy« národních písní ruských, které Hanka pěstoval ve svých básnick)'ch sbírkách. Od I. vydání RK 1819 zároveň s německ~'ffi překladem Svobodovým a od vydání obou Rukopisů r. 1829, opět s překlady Svobodovými, byly tyto domnělé památky velmi často vydávány a byly přť!Ioženy ne.ien do všech jazyků slovanských, nýbrž i do hlavních .iazyků západních. V Ý z n a m a v I i v RKZ. »Objevením" a uveřejněním domněle staročeských památek se splnila dvojí touha českých romantiků. Jednak získány obsáhlé památky, podávající velmi podrobné svědectví o pradávn<'ch údobích české řeči, historie a vzdělanosti, jednak dolCJženo vysoké umění básnické našich předků v šeré d~\'no\'ěkosti: tím bvlo mocně posíleno národní vědomí: kromě toho hovělv RKZ no všech stránkách všeobecn)'m předsta"'ám romantické vědy. Dokud byly památky ty pokládány za skutečně starožitné, byly \'elebeny ve všech těchto směrech a bylo z nich hoině čerpáno. \'ěda jazyková (Dobrovsk\', Jungmann. ~afařík), dějepisná (~afařík, Palack)'), právní (H. Jireček, V. 171 Brandl) a mytologická stavěly na jejich vratkých předpokladech svá bádání, a to nejen u nás, nýbrž i na slovanRkém východě. Básnictví osvojilo si jejich dikci, obrazy. pi'írodní smysl, mytolotii, techniku poetickou, ač lze říci. že přímý jejich vliv zůstal za doby obrozenské omezen (s výjimkou začátků Máchových) spíše na epigony než na tvůrčí duchy básnické; až pozdní romantik Zeyer sáhl opět k nim pro plodnou inspiraci své bohatýrské epiky. Jejich náměty a postavy zdomácněly v českém umění vťIbec, řada uměleckých výtvorů nejpřednějších duchů novočeských (Mánes, Aleš, Myslbek, Smetana) není srozumitelná bez znalosti tčchto památek. Také vlastenecké nadšení živilo se hojně ze zdrojů RKZ: národně buditelsk~' význam Rukopisú byl nejtrvalejší. Kdežto za doby obecné víry v jejich pravost roznesly tyto památky slávu českého dávnověkého básnictví po celém vzdělaném světě, uškodily jako falsifikáty, jejichž nepravost poznala dříve cizina než Cechy, vážnosti české vědy; zato mnohostranná diskuse o jejich pravosti, která zasáhla veškeré oborv duchovních věd v Cechách, uspíšila vědecký rozvoj a' zejména rozkvět nauk filologických. Boj o R u k o P i s y. Bojem o rukopisy naz~'váme veliký naukový spor o pravost Hankou "objeven~'ch« památek, jmenovitě RKZ, jenž posléze vedl ke zjištční jejich novodobého, podvodného původu. Spor ten trvá v několika učeneckých pokoleních přes sto let a rozvrhuje se na patero období. I. Období od »objevení.: RKZ do r. 184i. V této dobč by! RK pokládán za památku pravou. Hned od počátku pokládal Dobrovský RZ za padělek; také nepravost E\'angelia sv. Jana odhalil a dokázal hned r. 1828. Po jeho smrti. pi'es varování slavisty Kopitara, obhaio\'ali pravost RZ Svoboda, Jungmann i Palack~' a r. 1840 vyšla velká včdecká publikace na obranu všech Hankovsk)'ch památek. Dic iiltestell DCII1.:mii1cr der bohmi.schCll Sprachc, jejímiž autory byl Palacký a Šafařík. II. Období 18·17-1874. První nárazy vědecké skepse, která se vracela k stanovisku Dobrovského. \'yšlv z cizin\' a otřásly nejen věrou \' pravost "Písně krále Vá~la~'a« a "Píšně Vyšehradské,., n~'brž i Rukopisu Královéd\'orského f M. Budinger 1859 a J. Feifalik 18601. RKZ obhajují v té době V. V. Tomek, V. B. Nebesk\'. Fr. Palack\', bratří Josef a Hermenegild Jirei'kové a Ant. Vrťátko. . 172 III. Období 1875-1886. Gebauerovým důkazem (1875), Ž,' RK nemůže být starší než staročeský »Milion« a Jagiéo\·.'·m v)'kladem (1876) o povaze epiky u slovanských nállldu zviklány byly četné důvody obhájců. R. 1877 A. Baum :t A, Patera dokázali, že Hanka jest autorem většiny glos ... Mater verborum«; A. V. Šembera snesl jazykové i lite~ďlrně historické důvody pro podvrženost RZ ("Libušin soude hjfl), který marně hájil V. Brandl; filologické dúkazy "lllti pravosti RK snesl Ant. Vašek (Fi/oloyiek.ý diHw::, že i,'f{ a RZ, též Zlomek Ev. J. jsoll podrrž(')u( díla l'ádava i/11llky, 1879). nT. Období 1886-1910. Statí Potře1Ja daW('h ::l;r)/(.~('lc ::1\.2 v Atheneu 1886 se postavil Gebauer, dotud obhájce ::K, v čelo jeho odpůrců a snesl přesvčdčující námitky filo.Igické proti staré češtině RKZ. Jeho námitky filologické r-,zmnožili z ohledu sociologického T. G, Masaryk, lit. dějei,i,.;ného Jindřich Vančura a Jar. Vlček, historického Jar. I ;ulI a Jos, Pekař, paleografického Jos. Truhlář: časopis Atheneum« a později »Listy fi1ologické« byly hlavními tribu:lami odpůrců RKZ, »Čas. Čes. Mus.', a "Osvčta' orgány obll;·ljeu. mezi nimiž byli zvláště Jos. Kalousek, V. V. Tomek, .Itl . .,. Jireček, M. Hattala, Ant. Vrťátko, Fr. Zákrejs a Ju!. (;rt'gr. R. 1888 shrnuli Gebauer i Masaryk všecky své dú,',)oy protirukopisné, jakož i hlavní v)'sledky protirukopisného bádání svS'ch spolupracovníku ve vídeňském Jagiéo"ř> ·Archiv fi.ir slavische Philologie«: tato přesná a zevrubná re\'ise celého sporu orientovala dobře cizinu, kdežto obecenstvu českému vydal Gebauer POIl(~ení o padi:lamJf'h rllkopískh Králorédrorském (( Zclu/{)hor8khn llk88). Tím byl vědeckS' spor rozhodnut, ač obránci zustávali a k nim "c připojili ještě J. B. Mašek a Fr. Bačko\'skS' a na nějakou dobu i V. Flajšhans. Příspěvky literárně historickými zařazeny byly domnělé památky staro(eské do novočeského písemnictví; J. Máchal nalezl předlohy Iyrick)'ch písní RK \' romantick)'ch zpěmících rusk5'ch: Jo". Hanuš ukázal. že epika RK pochází od Lindy: Zd. l"ejedl)' objevil v nkotlceh a lesních rozích •. křiklav)' anachronismus hudební. V. Období 1911 až po naše dny. R. 1911 oz)'vají se nové pokusy apologetické, jež měly za následek nové prozkoumání památek. V. Hrubý dokázal (191; a ]9]91, že RK jest nejen padělán, n~'brž psán touž rukou jako uznané falsifikáty Ev. J., M. Verb. a Lib. prOTo Jos. Pekař a K. Titz 11932 a ]9351 upozornili na pozdní původ slo\"a "tábornka v básnictví obrozenském, Slovanské v['ského. zesílilo na konci XVIII. a na začátku XIX. stol. náslt>dkem kulturního a politického vývoje' evropského. Zájl'm o Slovanstvo. jmenovitě o Rusko. vyšel z německé \'ědy a byl v Cechách horlivě přijat zprvu historiky a filology. později i básníky, Z patriarchy slavistiky, J, Dobrovského, kter}' zkoumá jazykově, literámě i národopisně všechny národ~' slovanské a který pěstuje i rusomilskou politiku. vychází básník Puchmajcr a filolog Hanka: onen uvede naše básnictví \'e styk s poesií slo\'anskou. zvláště polskou. tento - kromě sousta\'ně organisovan)'ch styků se zahraničními sla\'isty - posta\'í romantickou zálibu v lidové poesii na širok)' základ slovansk)'. Jungmann a jeho družina slouží vědomě jazykové i literární vzájemnosti slovanské. kterou Ant. Marek pojímá v duchu kulturního a politického vůdco\·st\·í ruského, R 1819 vracel se přes Prahu slovensk}' básník Jan Kollár z významil}'ch studií na protestantsk)'ch unÍ\'e~itách v Německu; tam se jeho slo\'anské tradice e\'angelict\'í přetvářely vlivem německého romantického nacionalismu v mohutnou myšlenku všeslovanství; nadosobní tento zážitek srůstal zároveň s nejosobnějším zážitkem erotick}'m a hledal si básnick)' \'}'raz ve slohu, pohybujícím se na rozhraní klasické v\'mluvnosti i monumentalitv a romantické citovosti. To vše 'bylo Jungmannovi blízké. ~ proto patriarcha přijal Kollára rázem za svého žáka, 174 Jan Kollár (1793-1852) se narodil v Mošovcích na Slovensku dne 29. července 1793 z evangelické rodiny rychtářské. Studoval nižší střední školu v Kremnici, pak na lyceu v Báňské Bystřici a bohosloví a filosofii v Prešpurce. Koncem září 1817 odešel na theologická universitní studia do Jeny a tento pobyt, který se protáhl do března 1819, byl nejdůležitější událostí Kollárova života. Osvícenská theologie, idealistní i přírodní filosofie a romantický dějepis universitních profesorů a hlavně romanticko-vlastenecký ruch studentstva jenského, které se v duchu t. zv. válek za osvobození opájelo myšlenkou politické svobody a všeněmecké jednoty - to vše vytvářelo Kollárův názor sVčtový. Neméně působily na jeho mysl četné pouti po stopách dávné minulosti vyhynulých Slovanů polabských v okolí jenském i četba starověkých a moderních básníků; z jara 1818 seznámil se s dcerou pastorovou, Bedřiškou Vilemínou Schmidtovou, jež se bezděky stala jeho platonickou milenkou a velkou vzněcovatelkou jeho poesie. S těmito mocnými dojmy opustil Kollár r. 1819 Jenu a přes Prahu, kde se zvláště s Jungmannem důvěrně stýkal, i přes Prešpurk odebral se do Báňské Bystřice, kde byl vysvčcen na kněze. Nato povolán za výpomocného kněze evangelické obce v Budapešti, kde působil později jako kazatel samostatný až do r. 18·19, často pronásledován Němci i Maďary. Po Ř<>5tnáctileté odluce odvedl do Pešti svou Minu jako choť; r. 18U a 1844 vykonal vědecké cesty do Halie. R. 1849 byl jmenován profesorem slovanských starožitností na universitě ve Vídni, ale utonul v mlhavých vědeckých hypotésách a neměl ani vlivu ani posluchačstva. Zde zemřel 2·1. ledna 1852 a jeho tělo bylo slavně převezeno do Prahy teprve r.1904. Kollárova činnost básnická sOllstřed'uje se kolem jediného díla ~Slávy dcery«, jehož r.ostupný růst vyjadřuj€" básnick~' V)'Voj Kollárův, Již první Kollárova sbírka Bá!mč (1821) obsahuje vedle "nápisů". elegií a ód 86 znčlek, opč\'Ujících po stopách Petrarcov)'ch a Dantov}'ch blouznivou lásku básníkovu k Míně; již zde se ozý'Vají tóny nadšení vlasteneckého a slovanského. Z tohoto sloučení erotiky s myšlenkou slovanskou vznikla Slát>y (Irem (1824 označená jako druhé vydání), obsahující tři zpčvy, I. Sála, II. Labe, III. Dunaj, po 50 znčlkách, s jednou znčlkou závěrečnou a velkolep}'m Před;;pčt:em \' elegickém distichu časoměrném. Milenka splynula s vybájenou dceH bohyně 175 Slávy v nadpozemskou bytost, zosobňující všechny vlast· nosti Slovanstva a vedoucí je k dějinnému vítězství; kult mariánský phspčl k tomuto křesťanskému platonismu a k v1h'u J>elrarcovu a k reminiscencim ze starověkÝch básníku phbyly dojmy z četby Byronova "Childe Har~lda«, jimž KolI:lr di'kuje za před sta vu putování po různ)'ch krajích slovansk)'ch; minulost Slovanstva byla pojata elegicky, budoucnost pak nadějně ve smyslu Herdrovy humanity, Refll'ximíPi'edzpěv" spojuje vlivy Byrona a klasicistick)'ch "Poslání" Ant. Marka i s jejich politickým patosem; jest založen na antitese, která jest nejúčinnější v protikladu nyn('jšíeh zÍ'Ícenin slovanských a hrdinské idyly slovanského pravěku v duchu rousseauovsko-herdrovském a ve fOrlllUlaei jungmannovsko-šafaříkovské; tu plastická lapidárnost a zkratková typisace klasického slohu Kolláro\'a došly vyvrcholení. Vůbec jest tento žalozpčv nad hroby polabsk)'ch Slovanů básnickou silou rozhorlení a nadšení n('jdokonalejším v)'tvorem Kolláro\')'m. R. 1832 vydal Kollár nové rozšíi'ené zpracování s\'é básně, vzrost~ na 615 znl'll'k \' pHi zpěvích (II. s názvem Labe. Rén, Vltava, IV. LHIl(', V, Achcron L Erotika se přesunula víc \' oblast rozumovou, slovanská myšlenka byla prohloubena. živel učeJ1l'ck)', archeologicko-historick)' a filologick)' zesílil především v posledních zpč\'ech, v nichž se Kollár přidržel vzoru DantO\'a "Pekle\« a )'Ráj('«, ',SláYy dcerou., uwdl Kollár do čpské literatury tn'ale útvar sonetu, uŽÍ\'aje jako jeho pi'edchúdci Jungmann a Šafařik chodu trochejského, S houŽl'\'natou jednotvárností zachO\'ával r~'mové schema aBBa aBBa cde cde; hudebnosti se nedostává těmto znčlkám. v nichž citov)' ži\'el ustupuje pi-cd reflexí. Velkého básníka poznávámc \' eudné nčze několika znělek milostn)'C'h. v náZOrlll' monumentálnosti ni'kolika krajinn)'ch pohledú. \' kazat('lsky přcs\'čdčivém pi-ednesu mnoh)'ch sonetů didaktick)'('h a rozjímav)'ch, hlamč o tématech mravní kázně nárojni. N('srozumitelnost někter~'ch zněll'k z\'láště z posledních zpěnl \'iděl Kollár sám, a proto vydal l'.liklad čili Pi"ímčtky Cl I·Ysl·Nlil'1· •. y kll 81<í1'Y (/cť'Ťc (1832). Mimo ~'Slávy dcpru« jest básnická činnost Kolláro\'a nepatrná: filosofické a vlastenecké epigramy, naz~'vané Xli}lisy. prozrazují vli\' Hcrdrúv; antick~'mi rozměry psané h'ndenční a pÍ'Íležitostné básně vykládají národně slo\'ansk~' program Kolláruv (nejmohutněji skladba nasfCl/(rl. Ačkoli\' Kollár vynikl jako sběratel slO\'enského lidového 176 básnictví (účastnil se sebrání Písní svět sk./Írh lid II SlO1WIlskdlO 1) Uhřírh 11823-18271) a sám vydal Núrodllir zpiemilky čili Písnč světsk(] Slo1)úkú v Uhrách (2 sv. 1831 a 1!-135), přece na vlastní jeho tvorbu píseň lidová vlivu vÍlhec neměla. Kollárovo působení publicistické a vědecké poji se těsně k jeho činnosti básnické, jsouc prodšeno myšlenkou slovanskou a idejí humanity. Z pešťské doby pocházejí NedNní, sl'útcční a příležitostné káznč a řeči (1831 a U~H), smil'u.licí přísnou morálku křesťanskou li ideálem humanity a snášenlivosti; spojují národnost') náboženstvím a s vYššim lidstvím a pojímají naši reformaci jako původní čin ducha českého a slovanského v myšlenkovém a mravním rozvoji lidstva. Mimo ohnivý protest proti maďarisaci Slováků ozval se několika projevy i o otázce jazykové odluky slovenské; tu, podobně jako Šafařík, od původního kolísání postoupil na zač. 30. let až k tendenci separatistické, která proniká i v úpravě »Slávy dcery« Zl'. 1832, aby se pak, veden autoritou Jungmannovou, radikálně obrátil k jednotě a obhájil ji s důrazem v »Hlasech« (1846). Nejvýznamnějším publicistickým projevem Kollárovým .ie;.;t jeho spis o slovanské vzájemnosti. Stará domácí tradice slovenská s Jungmannovým a Šafaříkov~'m slavjanofilstvím se v duchu Kollárově prohloubila studiem Herdra a dílem i Hegla a zdůraznila politicky vlivem jenského pan~ermanismu: na vyhranění názoru působily i styky s Jihoslovany v Pešti. Ctyřikráte se Kollár vrátil k tomuto tématu: r. 1822 v kázání o vlastnostech národa Hlovanského. r. 1830 v Rozprat'č o jme/l(ích národu SlOl'UIISkého, r. 1836 ve slovensky psaném článku J>Hronky'( O literámrj t:::ájcmIlosti mezi kmeny a /l(ířečimi slávsk.iJmi a konečnč r. 1837 \' definitivním spise německém, vydaném v Pešti, Ober dře literarische Werhselseitigkeit zlI:i.'Khell l'cz'schicdolCn Stiim melt wld IIflou/tlrtell der slari.'whcn N ati(J1/ (český překlad od J. S. Tomíčka r. 1859). Vyhýbaje se všem mezistátním otázkám politick)'m, vystupuje zde Kollár jako přísn)' legitimista. kter)' potlačuje jak)'koliv přídech revolučnosti sV~'ch názorů. V národnosti vidí jedin)' pravý prostředek lidství a lidskosti: herdrovsky soudí, že nadchází dčjinná chvíle národu slovanskému. Ten tvotí etnický a jazyk OV)' celek rozlišen~' do čtyř dialektů, ruského. polského. československého a srbochon·atského. Příslušníci jednotliv)'ch ,.dialektuc: nemají se zříci své osobitosti ve 177 prospčch společné řeči slovanské, ale mají se navzájem poznávati a sbližovati kulturní výměnou v oblasti jazyka, literatury, vědy a umění; pro tuto osvětovou vzájemnost vypracoval plán velmi podrobný a promyšlený, zahrnující do sebe vysoké školství, knihovnictví, časopisectví, naukové sjezdy, sběratelství písní atd. Slavomilsk~' kulturní program spisu jest jeho největším kladem, kdežto nedosta tek odvahy politické znamená jeho hlavní vadu, Vědecké práce Kollárovy se zabývají slovanským prav~ kem, záhadnými starožitnostmi slovanskými, pátrají po stopách vyhynulých kmenů a zapomenutých božstev; zde klade Kollár důraz na t. zv. filosofické etymologisování, které se v jeho rukou mční v romantickou hříčku nadšeného snílka. Doprovázeny a doplňovány jsou oběma cestopisy z poutí r. 1841 a r. 1844 do !talie, Cestopis obsahující cestu do Horní /talíe a odtud přes Tyrolsko a Bavorsko (18·13) a Cestopis druhý (1845). Cestopis jest dílem zaníceného ctitele klasického starověku, básnického milovníka přírody, výborně zasvěceného obdivovatele děl uměleckých, historicky vzdělaného, ale zároveň upřílišeně nadšeného starožitníka slovanského. Z podnětů cest italských vzniklo i hlavní archeologické a národopisné dílo Kollárova pobytu vídeňského, Staroitalija slavjallská (1853). dovozující z obrovského materiálu, jemuž chybí kritické a vědecké zpracování vůbec, že většina severoitalského obyvatelstva byla slovanského původu. Vliv poesie Kollárovy byl mocn)" hlavně po ídeové strán· ce a neomezil se jen na české písemnictví. Od doby Kollárovy slučují básníci čeští a slovenští myšlenku národního obrození s idejí slovanské vzájemnosti a víra ve velkou budoucnost Slovanstva vyvrcholuje jejich vlasteneck)' ná· zor životní; historická elegie nad pádem \'elk)"ch kmenů a říší slovansk)'ch spjata jest vždy s patetick)'m steskem nad koncem politické i osvětové samostatnosti české: nadšení pro jazyk opanovává romanticky poesii té doby. Na poesii českou působilo značně také Kollárovo sloučení erotiky a vlastenectví. Jako u Kollára se často setkáváme v českém básnictví předbřeznovém s přítěží historickou, starožitnickou a filologickou. Nejmohutnějším žákem Kollárov)'m byl slovensk)' klasicista Jan Hollý, a to jak duchem sV}'ch epopejí, tak i V}'. razem své lyriky: záhy se však přiklonil k separati3mu Ber· nolákovu, jejž prohloubil teorií o c}Tilometodějských tradi- 178 ích na Slovensku a jejž po stránce jazykové přísně zacha;áva1. V pozdější době při1nul ke Kollárovi· kromě básníkll Jihoslovanských, jeho ideový následovník Sv. Čech, vzdáll'n)' od něho však prostředky uměleckými: chválu mu ';zdali pro jeho uvědomělé zaměření k vrcholum myšlenky I poesie í Vrchlick}' a Březina. Kollár tíhl v básnické tvorbě k tvoření vznešeného akall'mického slohu klasického, odpoutaného od prosté písně :irlové; v něm dospěl monumentality jinak vzácné v poesii "ho doby. Vlastní dohru »Slávy dceři« dal Slovanský sjezd . 1848, Takto Kollár, učitel Slovanstva. spolupracoval na ."lkém životním díle vůdčích historiků našeho obrození, ~afaříka a Palackého. Děj e p i sec tví ve službách národního obrození. V době ,'s\'Ícenské opustilo dějepisectví zásluhou Dobrovského a PelcIovou mechanické sběratelství a vypracovalo se ke kritickému pojetí dějin a zároveň se povzneslo k úkolu národně buditelskému. Obojí úkol byl dokonán v době předbřeznové Fr. Palackým a P. J. Šafaříkem, stojícími na rozhraní klasícismu a romantiky. Nad dějepisectví doby Dobrovského vynikají historickým uměním, oživujícím s romantickým pochopením minulost národní i kmenovou, ašiI'ok}'m filosofickým zřením, jež se u nich slučuje s vniterlnu zbožností. Oba stavějí svou dějepisnou činnost do služeb ubrození národního a slovanského, a to zároveň po stránce vnitřně kulturní i veřejně politické. Ani Palacký ani Šafařík nejsou dějepisci ve výlučném smyslu slova. nýbrž spojují dějepisectví i s jinými obory literárními. Oba začínají jako básníci a reformátoři poetičtí: Palacký zabočuje na čas na pole filosofie a krasovědy; Šafařík jest velikou částí své činnosti jazykozpytec; Palacký se konečně stává významn}'Il1 politikem. František Palacký (1798-18í6) !;e narodil dne 14. června 1798 v Hodslavicích u Valaš. Meziříčí z rodiny českobratrské. Ze školy svého otce, učitele, odnesl si především znalost bible a lásku k ní: základ k povšechn}'11l vědomostem získal v německém soukromém ústavě v Kunvaldě a na evangelické latinské škole v Trenčíně. R. 1812 odešel na znamenité lyceum prešpurské, kde byly vážně pěstovány filosofie a estetíka. Svěží duch školy, společenský život osvícenské společnosti a styky s ostatními Slovany rozšiřovaly obzory prešpurského studentstva, jež v této době hor- 179 livě sledovalo nejen politické boje evropských národů za osvobození, n)'brž i osvícenskou vědu a národní probuzení čl·skl>. Vlastenecky probuzen již v Trenčíně. stal se zde Palacký vlivem Jungmannov)'ch statí nadšeným vlastencem. Ml'l se státi knězem. ale přátelé prešpurští, zvláště ušlechtilá pi'íznivkyně Nina Zerdahelyová, odvedli jej od tohoto úmyslu a Palacký se v letech 1818-1823 jako vychovatel mohl včnovati cele básnictví, stuciiím filosofick\'m a estetiek)'m a pi'ípravě dčjepisné. R. 1818 vydal, sěznámiv se s Šafaříkem, kriticko-poetické dílo reformní. »Počátky českého básnictví, zvláště prozodiee• jež jej učinilo známějším než básně dosud uveřejni'né a sblížilo jej s Jungmannem. R. 1820 při návštčvě Vídně se seznámil s Dobrovským a r. 1823 přišel přes Vídeií do Prahy. kde se záhy za vedení Dobrovského věnoval úplně historii. Dobrovsk)' iej doporučil vynikajícím hrabatúm Kašparu a Františku Šternberkum. pro něž mladý učenec pracoval genealogii jejich rodu. Spokojeni v)'born)'m provedením tohoto úkolu. učinili jej nejpn'e "hraběcím archivářem«, sprostředkovali jeho styk s Učenou společností a zpúsobili, že od r. 1827 počali s ním stavové vyjNinávati o pokračování a dokončení Pubič'ko\'y ~Chronologische Geschiehte Bohmens·i. Palack)' úkol v jádře přijal, ač se v základních věcech s Pubii'kou rozeházel. ale sám změnil plán za zcela nov~·. napsati na moderním základě nové české dějiny. To bylo .iee r. 1S31 pi"ijato. ale úředního titulu historiografa zemského dostalo se Palackému až r. 1838. Palack\' žil v Praze život společenslc~, :l záhy si získal s .... )·m rozs~hl)'m vzd.;· láním. jemn~'m chováním a elegancí zjenl srdce nejpřednČ'jší společnosti pražské, šlechtické i měšťanské. Súatkem s Terezií Měchurovou. dcerou bohatého advokáta a velkostatkáh~, zabezpečil se hmotně. Do té doby spadá i nejhor!i\'ější organisátorská činnost Palackého: r. ]827 založil a do r. ]838 redigoval »Časopis českého museum«: r. ]831 byla z jeho podnětu zřízena »~latice česká,,: r. ]830 se stal tajemníkem ~'České společnosti nauk·(: od r. 1811 byl jednatelem v)'boru Musejního. R. ]S3~ započal své životní dílo. "Dějiny národu českého v Čechách i \' ~loravě·(: r. 1836 vyšel 1. díl německé ,'Gesehichte Bohmens, a teprve r. 1848 počátek verse české: dobu mezi tím \'yplnily rozsáhlé studie místopisné i archivální konané nejen \' Praze. ale i na českém a moravském venkově a v cizině. Maje rozsáhlé vzdělání politické. pracO\'al již od r. 1843 180 () politickém osvícení české šlechty. R. 1848 zasáhl přímo do veřejného ruchu politického liberálním, austroslavistick,,'m a národně autonomním programem, po stránce státo"rit vní nedosti prohloubeným . .Jeho politická osobnost a \'áha se projevily slavnou odpovědí parlamentu ve Frankťllrtč, zahajovací řečí na Slovanském sjezdu, jehož byl předsedou, činností na říšském sněmu v Kroměříži, ale pak i ostrou kritikou ústavy centralistické. V politickém ústrani zůstal pak do r. ]861, kdy se opět postavil v popředí (~eské politiky jednak jako poslanec na sněmu zemském, jednak jako doživotní člen panské sněmovny; obeslání říšské rady ve Vídni byl důsledným odpůrcem. S politickými účely souvisela jeho i jeho zetě Riegra cesta přes Paříž do ~Ioskvy a Petrohradu r. 1867. V 60. a 70. letech zahrnován byl Palacký nejrůznějšími poctami od národa, vlády, universit, vědy slovanské i od ciziny. Z nich nejvýznamnější byla oslava dokončení »Dějiri« dne 23. dubna 1876. Brzy po této slavnosti, v níž byl nadšeně a důstojně oslaven buditelský a všenárodní význam životního díla Palackého, umírá v Praze dne 26. května 1876. MI~dého Palackého b á s nic k á p r a x e a t e o r i e. S por y pro s o d i c k é. Od dob svého národního uvědomění pokoušel se Palacký i v poesii, jež byla ohlasem jeho četby poesie klasické, starověké. renesančni i moderní. Hlavní vliv na něho měl Klopstock, od něhož přijal náměty, oslavu Boha, nadsmyslné lásky, přátelství a ctnosti, i básnické formy, ódu a elegii. Jazyková stránka i pronikající myšlenka slovanská prozrazují však souvislost domácí. První tištěnou prací Palackého byl překlad z Ossiana (1817), ale většina básní zůstala v rukopise a rozsáhlé básnické plány nebyly ani uskutečněny. Mocněji však než vlastní práce básnické působila na naše písemnictví jeho teorie básnická a prosodická. k níž byl svou básnickou praxí přiveden. Pod dojmem básnictví německého a starověkého a pod vlivem současného básnictví maďarského dospěl Palacký k přesvědčení o správnosti prosodie časoměrné v básnictví českém. Když se prostřednictvím spolužáka Jana BencdiktihoBlahoslava seznámil s P. J. ~afaříkem, nalezl v něm věrného spojence ve formalistickém a klasicistickém nadšení prosodickém. Oba přátelé. podporovaní asi Jungmannem, rozhodli se vystoupiti veřejně na obranu časomíry proti starším buditelům i proti Dobrovskému; tak vzniklo proslulé anonymní dílo Počátkové českého bá8llictt'Í, obzvláště 181 pro::odie (v Prešpurku 1818), z něhož 1., 2, a 5, list pochází od Palackého, listy ostatní i s vloženými básněmi od Šafaříka, V prosodii časoměrné, jejíž nutnost soustavně a promyšleně dokazují, vidí oba mladí autoři záruku klasicismu a phblížení ideálu antickému. Ale váha spisku neleží v těchto estetických názorech, v základě pochyben)'ch: ta je v jeho jazykovém a národním nadšenÍ, ve snaze o povznesení české úrovně slovesné, v slovanském uvědomění, v dusledné idei jednoty československé a v důrazném odporu protiněmeckém. V zásadní věci, v otázce prosodické, stavěli se »Počátkové,« proti obecně uznávan}'m názorům Dobrovského, který nejasnost v otázkách prosodie odstranil s konečnou platností. V praxi názory Dobrovského převládly a ani Jungmann se jim nedovedl vymknouti. Proti od\'ážnS'm novotářúm v »Počátcích« chystala se řada příslušníku starší generace, ale veřejně jedině Š, Hněvkovského »Zlomky o českém básnictví" (1820) věcně a dobře vysvětlily názory Dobrovského a odmítly jednostrann}' formalismus »Počátku". Na obranu teorie »Počátků" postavil se Jungmann se svou školou v »Kroku« a skutečně se mu podařilo ji obhájit, takže od r. 1818 do r, 1853 teoretikové hájí a propagují prosodii časoměrnou na úkor básnictví přízvučného. Básnická pra.xe však potvrzó\'ala názory Dobrovského: časom~rné básně, jichž v}'hradnč neužíval ani jedin~' básník, oplS'valy formálními chybami: časomíra kvetla jen na Slovensku. ale spíše pod \'livem básnictví maďarského, kdežto v Čechách přední básníci užívali i nadále přízvuku a vystoupením básnického pokolení r. 1850 vítězí prosodie přízvučná nadobro, Palacký jako e s tet i k a k rit i k. Zájem pro<'odický souvisí u Palackého úzce se studiemi estetick~'mi. jimiž se Palack}' soustavně zabýval zároveň se spekulativní filosofií již \' Prešpurku. Když přišpl do Prahy. chtěl napsati sousta\'· nou estetiku v pěti dílech: rozsáhlé části z I!í uveřejřloval v »Kroku« a »Casopise českého museum,,_ Cvodní studie, Přehled di"jill krasol'čdy a její literatury (v Kroku 1823), náleží k nE'istarším pracím o \'\'\'oii estetiky \-ubec. Vedle názorů estetiků nčmeckS'ch a anglick)'ch, které tlumočil no· v~m šťastnS-m a vkusn~'m filosofickS'm náz\'oslovím. přinášely studie i samostatné v~'klady a názory Palackého. V těchto studiích se staví Palack)' samostatně k idealismu Kantovu i k anglickému intelektualismu a dospívá po Ce6- 182 . :ch platonských vlastní ideje krásy, kterou mu jest »bož· ,,;t. jestotný obsah všech konečných účelů života duševho, jakoby srodnost a podobnost Bohu« - takto souvisí \10 estetika s celou jeho filosofií životní, která proti Ran":j zdůrazňuje cit a pojímá Boha, přírodu i ducha za prin:'Y reální. Svými názory i jazykem otevřel Palacký dráhu -ké filosofii a estetice, i když sám záhy od práce ustaJ. I~edakce musejních časopisů vybízela Palackého k stuim kritickým, literárně historickým a k životopisným ,arakteristikám. Plán napsati samostatný spis '>0 řeči a .. aatuře« částečně uskutečnil německy psaným přehlem českého vývoje literárního z r. 1822: An- und Aus'Mcn dcr b(jhmischen Literatur; stať však nevyšla, ani ji rozšířené zpracování. V tčchto velmi zdařilých poku('h o revisi staršího českého písemnictví s vyššího hle,:,;ka historického setkáváme se po prvé s nárysem Pa:ckého filosofie českých dějin a na rozdíl od knihopisného ,,'jetí Dobrovského a Jungmannova jsou zde počátky ideo';'110 literárního dějepisu u nás. Z životopisných charakte· !'iAik vynikají mistrné povah opisné portréty Komenského, ll, ,brovského a hrabat Sternberků. Z kritických posudků lveřejněných v Musejníku jsou ne.idůležitčjší posudky .Jll1gmannovy Historie a Slovesnosti, Safaříkových Staroi:ítností, Čelakovského Ohlasů, Kamarýtových Česk~'ch zpěvu duchovních a Turínského Angeliny. Tyto drobné 1,ráce české shrnul Palacký sám v Radhostlt (18i1-1873), 'li:-mecké v Gedenkbliitter (1874). K činnosti literárně historické se poutají i Palackého vydavatelské práce. V Musejníku otiskl drobnější ukázky .-taročeské slovesnosti se stručnými instruktivními úvody; monumentálně vydal a s Safaříkem vyložil podvržené památky rukopisné, Die iiltesten Denkllliiler der bohmisrhen "ll/achl' (840), a dal podnět k vydání Výboru literatury f( 8ké. I. díl za redakce Jungmannovy a hlavně Erbenovy sahal do XV. věku a vyšel s úvodní mluvnicí staročeskou od Safaříka r. 1845: II. díl. skončený teprve 1868. sahal do konce století XVI. Energicky se postavil Palacký proti libovolnému novotaření jazykovému ~Ioravanú F. D. Trnky a V. Záka. proti zvláštnustkám Kollárovým a zvláště dú· razně proti jazykovému separatismu slovenskému. Palacký jako h i s t o r i k. Kořeny dějepisného zájmu, který se projevuje u Palackého vedle zájmu o poesii, estetiku a filosofii, dlužno hledati v pronikavém studiu historiků 183 anglických a v mocně probuzeném vědomí národním; t I bylo posilováno Benediktim a Šafaříkem, kteÍ'Í si přim':"l z Jeny pojetí národních dčjin jako hlavní a pravé průprav'; k vlastenectví. Studium historické metodiky v duchu kl:~8ieismu a včdy romantické vychovávalo v Palackém genetich núzor na dčjiny, správné chápání historického vývojel v~'klad dl'jin jimi samými; četba česk~'ch kronikářů, histl ,. riku a čl'ských pramenů vznítila v něm zájem o husit3tv podporovaný rodným protestantstvím. Již r, 1820 vyslo\·:1 plán "pragmatické historie české zemč«, po dvou letech S· rozhoduje pro »popsání husitstva«. Historickému zájmu i vzdl'lání Palackého dostalo se odborné průpravy historické až v Praze Vl' škole Dobrovského, jenž jej u ve::l I i d( dl'jepisn~'ch vl'a pomocných. do paleografie. diplomatiky. studia archivního, genealogie a kritiky pramenné. V Praze sblížil se dúle s českou šlechtou, která vlastenectví i dějin~' pojímala v duchu tradičním a teritoriálně; zde se st~'kaJ i s národovci kruhu Jungmannova. proašen~'mi jazykově lidov\'m češstvím a zásadami romantického nacionalismu. Vliv . Dobrovského školy nesou genealogické studie pro šlechtické rodiny. vydání rukopisn~'ch kronikář;;k~'ch zpráv Staří lcfopi8ol'(~ (-dtí od r. U7R do r. 1527 (1829). které sl'stavil na podnl't >, Učené společnosti:< jako tj'etí díl Pelclov~'ch a Dobrovského SITi/Jtorcs rcrum 1J()llnniral'ulll. a nejskvělejší odborně dl'jezpytné dílo Palackého vubec. lriirtli!lunq tl('/' altell biillmisellcll Gcsrllidlfssrhrcibcr (lR30). vědecká kritika starS'ch českS'ch dějepiscu. \'ynikající bhtkostí kritiky. šíÍ'Í rozhledu. bohatostí zpráv a př'csností vS·kladú. Nt'ž přistoupil k soustamé práci na svS'ch ;.Dějinách«. vykonal Palack~' bdu prací prúpranl~'ch a pomocn~'ch, archiválních a diplomatick~'ch, prámč hi"torickS'ch a topografickS·ch. náboženskS'ch a konečně monograficky specialisujících: v nich pokračoval i v době. kdy jeho .• Dějiny" již vycházely. K tomu účelu založil Arrhit' (~csk.lÍ (18401846l. přinášející ve čtyř'ech s\'azcích důležité listiny. akta a zápisy až do r. 1526, pokud jsou psány (;esky. a \' jehož vydá\'ání se pokračuje dodnes. Ze zamS'šlené historické topO~l'afie Čech \'yšel jen Popis králol'stt'j Čfskd/() (lS-18 česky i nt>meckyl. \-elká část speciálních mono~rafií i edicí připadá na dobu husitskou. kterou polemicky hájil proti německt'mu histOl'ikovi K. Hoflero\'i. Koncem r 1832 počal psáti německy s\'é ~Ději:1Y~. ji.'jichž 184 :.; ';ní díl, Gcschichte VOlt Bijhmen (jdoucí do r. 1197), vy· . r. 1836. Od března 1848 počaly vycházeti JJř jillY národu ,!Jho l' Čechách a v Moravě, z počátku překlad díla ně· ,kého, značně rozšířený o úvod a partie kulturně děje- '!ll'; později psal Palacký česky a text do němčiny dával . 'kládat. Německé »Geschichte" vyšel pátý a poslední díl ; 1";67; české »Dějiny« vycházely takto: 1848 díl I. sahající r. 1125: 1850 dílu III. částka 1., od r. 1403 až do 142·1: , <) 1 dílu III. částka 2., od r. 1424 až do 1439: IBM dílu II . .;tka 1., od r. 1125 až do 1253: 1860 díl IV., od r. 1439 , ,10 1-157 a od r. 1457 až do 1471: 1867 díl V., od r. 1471 , do 1526. V letech 1870-1872 od základu a jenom česky , ;, 'pracoval celý díl III. a chybějící mezeru dílu II. (1253 až . ;1)3) vyplnil ve dvou svazcích až r. 1870 a 1876. Třetí ::dání všech 5 dílů vyšlo v 1. 1876-78 za red. Kalouskovy. Dosavadní členění naší národní minulosti Palacký vý- :' I\'n(> zavrhl a založil svou periodisaci v Di'jinách na kon"lIci o zápasu Slovanstva a Germánstvem jako vlastním· :'rineipu historie národní. Meznými body jsou mu. podle .stup;l' vítězství živlu německého a s ním spojeného fl~udalismu, r .ky 1403 a 1627: střední doba. ležící uprostřed těchto dat, ;,',.;t ehdrakterisována převahou rúznic církevních a nábo"'nsk~'ch a boji za náboženské ideály. S hlediska ústavního ',\'\'oje a sociálního řádu dělí Palack~' dějiny rovněž na tři 'h,lobí. ale poněkud jinak: doba slovanské praústavy trvá .I" r. 1278. doba feudalismu trvá do r. 1627 a pak násle- dU.k doba absolutismu. Z politick\'ch duvodů dovedl Pal:t('k~' sn? Dějiny pouze do r. 1526.'ale přece jest jeho dílo \'dik~'m celkem. Této celistvosti mu dodává jednotný náz· 'I' filosofick\', v,"chovan\' v mvšlenkové škole Herdrov{~. !'ro>:edší vlh'Y Schelling-oi:~'mi a připínající se Jlozd{~ji na li:dektickou metodu německého heg-elismu. Celé náro(lní ];jiny lI\'ádí na ideu odvěkého zápasu Slovanstva R pleme:':'ll1 gernvínsk~'m, v němž spatřuje odvěk~' spor mravní :'11 .••. s hrubou hmotnou silou. Takto pojal boje hl1sit~ké I'l!wx1ně jako nejmocnější projev české myšlenky proti Nl'meeku: tak odsoudil nevolnictví, jež zrušilo pu\'odní so(iálni sta\' slovansk~', tak pochopil Jednotu jako strážkyni "'tar~'ch ideálú. Teprve později - hla\11ě \' přepracování JIL dílu ze začátku let iO. - uvedl v líěení husiL<;Í\'í novolI antitesi do česk~'ch dějin. antitesi autority a s\'obodného J,oz!lání. kterou vyjadřuje také spor katolictví s protc'stant,,;tnm. Tyto ideje spočívají jednak na rodném bratrství, 185 jednak na vlivu německého idealismu. Herderovy humanit:: z Rousseaua poděděného zkrašlování pravěku a znázOl '.1 hegelovců, jednak také na mohutné myšlence národnosLi v našem obrození, konečně i na slavjanofilství bu.iející1:1 v mládeži slovenské, vzdělané vědou německou. Těmit, myšlenkami, jež do »Dějin« vnesly jakousi schematičnost I nábožensko-fi1osofickou tendenci. potlačujíce bohatou rm· manitost jevového dění a pozorování, vyvrcholilo myšlen· kové dílo našeho obrození. Po stránce čistě historické jest Palacký právě syn sv.' doby: neproniká k dějinám hospodářským a hmotným, nepodává podrobnějších dějin sociálních. nezastavuje se př vývoji útvarů právních ani při kontroversích náboženských. Vnitřně jest dílo jeho ceny nestejné: nejvýše stoj: líčení doby husitské a Jednoty bratrské: v pozdě;ším zpra' cování hnutí náboženské není podřizováno motivům národ· nostním, zato mravní síla husitství, značně idealisovaného se tu v rámci národního a světového v~'voje oslavuje způ' sobem úchvatným. První díl, založen\' na podvrženÝch pramenech a vybtidovaný na nesprávném názoru o ideálním stavu pravěkého Slovanstva. pozbvl během dobv historické ceny: také ony partie. kde Palacký rozvíjí myšlenky s tím souvislé. na př. o vzniku ne\'olnictví, neobstojí dnes před kritikou historickou. Ale dílo \' celku ziistane vždv z ne;skvělejších pokladů národních. Po periodě dě;episn~'ch analytických kritiků osvícensk~'ch přišel v Palackém velik\dějepisce tvůrčí, umělec komposice a podání, i klasick\' mistr slohu jasného. živého a mohutného. ienž nikdy nezapřel. že prošel školou poesie. estetiky a filosofie. Palacký jako s p i s o vat e I p o I i t i c k Ý. CE'tné politické soisv Palilckého ob"ahuií SOllkromp i veře;né ořínj~v. nrohlášení. manifesty. tE'xty Veřl'jll)'ch řeč; a no\'inářské č1ánk\'. otištěné v ~Pražsk\'ch novinách« (Co ;est kOllstiturc. ]848), v ,>Národních n·ovinách.t. pozdě;i v' :oNilrodníca listech < a v :oNárodu«. Pro;evy prvního období politického působení Palackého. spadajícího do n'\'oluční doby r. ]S4S a ]X49. prodšeny jsou duchem národnosti a liberalismu a \'vcházdí z práva přirozeného: cílem jejich jest zrovnoprá mění \'šech národů v Rakousku a přetvoření státu na si1n~' spolek samosprávných národú. ("Kdyby nt'bylo Rakouska. musili by· chom ip M"ě založiti.«) Z veřt'jn~'ch projP\'ú této doby jest nejdůležitější nadšená zahajovací řeč Slovanského sjezdu a rozhořčení nad oktrojo\'anou ústa vou. O celltra1i.saci a 186 národní rovnoprávnosti v Rakousku z r. 1849. Druhé ob,.Iobí politického spisovatelství Palackého začíná r. 1861 ('lánkem o poměru Moravanů k Čechům v nově založených :'\árodních Jistech« a obsahuje řadu statí a projevů, většinou řečí v panské sněmovně a na zemském sněmě českém 1 "'61 a 1863. Vrcholí největším politickým spisem Palac;'l-ho Idea státu Rakouského (1865 původně v »Národu«), k,le svůj politický program rozšířil. nově formuloval a přizpúsobil »říjnovému diplomu, resp. ča~ové teorii o historickopéJlitické individualitě zemÍ«. Zde se přibližuje státoprávnímu programu, odsuzuje centralismus a dualismus a naléhá na ústavu federativně autonomistickou. (»Byli jsme před Raknuskem, budeme i po něm! c:) Třetí a Doslední perioda politického působení a spisovatelství Palackého počíná se r. 1865 ~ vyúsťuje již v uvědomělé a důsledné státoprávnictví. Udobí toto obsahuje řeči na českém sněmě 1~65, ř,-či ve »Svatoboru«, jejž založil r. 1862. řeč v>Měšťanské bes,'dě" o vlastním životním h('slp "SvoH k svému a vždy dle pravdy'( (1871), pro světový názor Palackého v,'znamných X řkolik slovo nrilJOžcll.'ltví a 1Jířc a poslední veřeiná slova při oslavě skončení Dčjin dne 23. dubna 1876. Svůj politický odkaz nejkrásněji formuloval v doslovech k :t>Radhošti« a ke ~ GedenkbHitter«. Částečně shrnul sám české politické ('lánky a projevy v III. sv. sborníku Radhost (1872), německé v Gedcllkbliittcr (1874). Souborně vyšly až v prvním dílt> ~DrobnÝch spisů Fr. Palackého,( (l~98). historickv uspořádané a opatřené cennými úvody vydavatele Boh. RiegTa. Osobnost Palackého jest v našem národním obrození zjevem nejmohutnějším. Přijav od staršího pokolení o~vícenského snahu po obnovení vlastenecké minulosti cestou historickou a osvojiv si v osobních stycích s českou šlechtou také pochopení pro historickou individualitu českého království i koruny české. prohloubil svuj plán dějepisu národního \' duchu české romantiky je:lnak ideou jazykovou, jednak myšlenkou slovanskou. Úhelným kamenem jeho »Dějin'< stala se národní idea, opřená filosoficky, a k ní přistoupilo pojetí nábožensko mravní. Ale z historie vychází i promyšlená politika pevn~'ch cílu. kterou posléze, když dlouhá léta se jí činně účastnil. odevzdává dědicům. Jako učenec-historik objímal Palack~' celou svou nauku; \' dějinách česk)'ch, a to hla\'ně politick)'ch. nábožensk,'ch a kulturních. projevil neobyčejnou sílu t\'určí i podněcující. Byť jeho celá vloha dějepisná byla v podstatě syntetická, 187 přece prá Vl' z jeho školy vyšla řada výtečných pracovníků analytil'k~'ch. Stejně vysoko stojí Palacký-spisovatel. jemuž nechyběl ani smysl čistě umělecký a stylový, pěstovan~' již orl dob mladistvých pokusů básnick~'ch. Vznešená prostota, monumentální klid, jasnost a souměrnost, tyto znaky pra\'l:'ho klasicismu i dokonalé klasičnosti, vyznačují díla Palach-ho od celkové stavby až po skladbu větnou. Tu dovedl P:tlacký vyrovnati dva rozdílné požadavky své doby: kdežto osvícenství žádalo po knihách psan~'ch jazykem národním pouze popularisační, prostonárodní přístupnost, tíhla škola Jungmannova k znárodnění veškeré vl'dy, k zřeštění všeho písemnictví naukového. »Dějiny národu l'esk0ho" plně vyhovují oběma tl'm tužbám. Proto toto dílo l1l'náleží pouze odbornému písemnictví naukovému, n~'brž i k živé literatuře národní. Od organisací osvětov~'ch phstoupil Palacký k organisacím politick~'m a tyčil i zde cíle l'e::;kému vel-ejnému boji za právo a národnost. i tehdy. když se jeho politický idealismus a jeho věkem se stupňující konsen-ativnost setkávaly v jedné části národa s odporem. Veškeré tyto sna hy slul'O\'al,\' se u Palackého \' krásnou jednotu lidskou a mranlí: za každ~'m veřejn~'m činem stál cel~' l~lověk. jenž nebyl přeceriován. byl-li vděčně a oddant' naz~'ván "otcem národa . Co nejtl'sněji souvisí s Palack~m jeho starší druh. zakladatel shwanského národopisu a starožitnictví Pawl .J(}S('f Šafařík (1795-1861). Narodil se jako syn evangelíckého faráře 13. kvNna 1795 \' Kobeliarovu v župě gemerské a studoval gymnasium \' Rožnavč a v Dobšiné. Duševní roz\'oj jeho počíná se od r. 1810 \' Kežmarku. kde studoval na německém lyceu e\'angelickém. podléhaje zejména \'JÍ\'ům vlastenecké romantiky kruhu Jungmannova. R. 1815 se odebral do Jeny. vzdal se záh\' studia bohosloveckého a \úlo\'al se filol,;gii. dějepisu a 'filosofii. L t~·ch7. učencú. ktei-Í později působili na Kollára. nabyl důkladn~'ch vědomostí filologick~·ch. nalH;i\ se širokému pojímání dějin v duchu romantickém a přida.stnil si jejich idealismus filosofick\' a mranlÍ: o\'Zdui";í \'lastenecké romantik\' jenské spoltiutváh>lo jeho názor dějinn~' i jeho přesv~d~ení pansladstické. R. 1817 se vrátil pře~ Prahu na Slow-nsko a ze styku s Palack\'m \'zešli r. 1S1'> PočátkO\'é českého básnictví.,. Po d\'olrietém vycho\'atel::;tví \'(' \'ynikající 1'0dini:' maďarské pi'ijal na podzim r. 1819 humanitní profeauru a prozatímní správu nového srbského a pra\'oslav- 188 :lého gymnasia v Novém Sadě. Zde. v prostředí pro vědeckou práci velmi nepříznivém i pro tělesné zdraví málo \Ohodném, trpěl ~afařík a jeho rodina. Teprve r. 1833. když byly ztroskotaly naděje na profesuru slavistiky ve Vrati"Iavi neb na členství petrohradské akademie věd, byla souúomou sbírkou Palackého zajištěna ~afaříkovi roční pod:lIJra, bude-li svá díla psáti česky; tak se ~afařík toho !"ku přestěhoval i s rodinou do Prahy, jako soukromý uče:11.'('. Oddal se práci na hlavním svém díle. na "Slovanských -tarožitnostech«, jež vyšly 1837; na nějaký čas převzal rei:lkci »Světozora«. v letech 1837-]847 censuru. 1838-1842 iJyl redaktorem »Musejníka«. Útlé zdraví a láska k českému prostředí ho pohnuly. že odmítl pozvání za profesora sla\Oistiky v Moskvě. v Berlíně a ve Vratislavi. R. 1841 se stal kustodem, r. 1848 bibliotékářem universitní knihovny v Praze, téhož roku byl jmenován mimořádným profesorem ;;lovanského jazykozpytu na pražské universitě. Aniž konal universitní čtení vzdal se po roce stolice. neboť jeho nemoc "" stupňovala, až jí učenec podlehl 26. června 1861. I ~afařík vstupuje do literatury činem básnickým. R. 1" 1·1 vydal sbírku Tatranská M usa .'J lyrou 8lovanskou, v ::Íž se ukázal napodobitelem klasického básnictví staro';l'kého i moderního a žákem Klopstockovým, ale i svěžím "pikem v duchu lidového básnictví slovenského. Do poesie zasáhl později, kromě účasti na Kollárově sbíree lidových pisní, překladem Schillerovy »~farie Stuartky', (1831) a Aristofanov}'ch "Oblaku" (v Musejníku ] 830 a 1831>. Z horlivého studia dějin literárních vznikly v novosadské době Gcschichte der slat'Í.'U'hrll Spmrhf' uml Literatur narh allen .llumlartcn (1826). V rozsáhl}'ch úvodech o kmenech a jazycích slovansk)'ch, obranných a idealisujících. jeví se Šafařík stoupencem Jungmannov)'m i \' nčkter~'ch názo- . rech vĚcn)'ch. na př. v určování stáři staročeského písemnictví zvl. biblického i v otázce jazykov~'ch neologismů. \-lastní dílo jest bibliografick)'m scupisem literatur slo· vansk~'ch na podkladě studií a prací cizích. Dílo, které Do· brovsk)' zároveň s Historií Jungmannovou nepříznivě posoudil. nestálo ani vědecky ani metodicky na v)'ši a ještě ve s\'é době zastaralo. Ze zam~'šleného přepraco\'ání vyšel pouze jeden doplněn~' a přepracO\'an\' oddíl G('.w1IÍf·htc der .'tiidslat'isehen Literatur (pohrobně 186·1). Na dráze Dobrovského pokračoval ~afařík studiemi a vydáními v oboru písemnict\'í staroslověnského: Památky dř(l'Iliho "í.·wm- 189 lIid pí Jihoslovallii. (1851), Památk.y hlaholského pí.scmnictd (1853). Důležitá je rozprava Uber den UrSpr1l1lg uml di(' [[dmat d('s Glagolitismus (1858), obsahující proti Dobrovskému správný důkaz, že hlaholice je starší cyrilice. Šafai'ík hledal také vlast jazyka staroslověnského na půdě bulhan;ko-makedonské, ale pak se rozhodl pro Kopitarovu teorii panonskou. V I. 40. zab~'val se vydatně i rozborem staročeské literatury, kde vedle rozboru rukopisn~'ch objenl proslul hlavně studiemi o žaltái'ích a pak průkopn~"1l1i pracemi o Jednotě bratrské. Po návratu do Prahy obrátil se Šafařík v~'hradně ke studiu v oboru slo\'anského národopisu a slovansk~'ch starožitností. Již r. 1828 zpracoval historickou práci polského slavisty. idl'alisujÍC'í starověk slovansk~'. Vbtl' die Abkllnft dcl' :::'[((1'('1/ nadl LOl'el/z Slll'oH'icckll. Vrcholné dílo Šafai"ikovo. ~[() l'(( I/s1J staro:it I/()sti, vyšly po dlouholet~'ch přípravú('h r. 1s37. Hlamí ph'dmčt tohoto díla tvoi'í zenubn~' topograľiá~'. dl'.iinn~· a jazyko\'~' důkaz, že Slované vedle f{l'ku, rUmanú i Germánů náleží k prae\Topsk~'m národum a snesení dokladu o tom. Tyto hojné, přesvědčivé a kriticky podané doklady sestaveny jsou do d\'ou částí: \' prvé sleduje Šafai'ík dějiny Slovanstva do vynácení říše římské r. ·176. v druhé pak do r. 988. kdy křesťanství u Slovanu ph'\'lúllá. Zároveil \'šak chtřl Šaťař'ík dokázati i pradávnou vzdt"'lanost. mra\'llÍ dokonalost a líbeznou mírumi10\'llOst star\\'h Slovanů. a to v druhé neuskutečněné části 'SIO\'ansk~Th starožitností". jež měla vylíčiti vniHní poměry národa staros!I (1802-1871). Kutnohorsk\' rodák. \'vstudoval \' Praze a ve Vídni filosofii a prha. jako dlouh~let~· \'ychovatel v předpích šlechtick)'ch rodinách projel 191 téml:'ř celou Evropu; tu nabyl obsáhlých vědomostí jazykov~'ch i odborn}'ch znalostí přírodovědeck)'ch a historick~'e:1. R. 11H2 se vrátil do Prahy, púsobil jako horlivý publieista, pí~ící ('esky i ni:'mecky, jako pomocník censorský a jako redaktor Musejníka. R. 1850 se stal profesorem arclH'olog"ie na pražské universitě, kde mu r. 1862 byla svěh'na i stolice pro dějiny české literatury. \' mládí pěstuval uměle vykombinovanou a chladně učeneckou poesii. pro niž byl velmi vážen. Truchlohrou Harfa (1825). čerpanou z pohanského pravěku českého, uvedl k nám \' Německu zdomácněné drama osudové. Z dějepisn~'ch povídek. psaných původně německy, přeložil do češtiny povídky Poslední Orc!Jita (z r, 1832, v »Květech« 1837, knižně 18,13) a Hhltipi.'lec (z r. 1834. v »Květech« 1837, kn, 18-16l. Ukázal se v nich jako mistr správného i náladového koloritu doby. Slávu Vocelovu založily tři epické knihy: Přl'1n.llslol'('i (1838, přepracované vyd. 1862), Meč a kalich (18·13) a Labyrint slál'Y (18'16. nově 1898l. Pr\11í dvě knihy jsou zr~'movanou kronikou z doby Přemyslo\'Cu, z doby lucemburské a válek husitsk)"ch. jejímž znalcem a ctitelem \'ocel byl, podanou v duchu romantickém a ve formě romancí, Konvenčni vlastenectví a historick)" elegismus proniká v prvém cyklu díla. psaného místy neuměl)"m česk)''ID veršem i slovem: vlasteneck)" liberalismus. nepostihující ducha husitského. prosycuje díl druh)", Nejv)"znamnějším básnick)"m dílem Vocelov~'m jest ,)Labyrint slávy«, navazujkí látkovč částečnč na poslední motivy z ~Meče a kalicha«. V tomto epickém pokuse o českou faustiádu promítána jest minulost i budoucnost SIO\'anstva kolem postavy Jana Kutenského-Gutenberga \' řadě historíck)'ch pohledu a polomystick)"ch scén. podnícen~'ch vzorem Goethova Fausta. odkud Vocel převzal postavu ~fefistofela·Duchamora, Na cíle. které si v díle položil. ne\'ystačily ani básnické ani komposiční síly \'ocelo\'y, ale zato \')"mluvně vyjádřil \lld· čí ideie s\'é doby, To učinil leště dvěma básnick\'mi ('\'klv. Před lJře:nem 1~J,8 a Po lJř(':1II1 /8.,8. kdež se zd~rem Ů\'ŇU do české slo\"Csnosti umělé formy básnické ghazel, sestinu a kancónu, Cenné v t(>('l1to básnick)"ch skbdbách jsou detaily charakteristické, pi'ípadná malba doby. snaha proniknout až k jádru dl'jovému. prozrazující \'zdťlan('ho historika a arel1eoInga, OdbllJ'né práce \' ocelo\'y t)"kají se také těchto směrú: archeologie a historie středo\'ěkého umění v)"tvarného, 192 První rozsáhlejší práce Vocelova, G nmdziigr tla lJiihmisrhUl A.ltcrlumskunde (1844) slučuje ještě oba obory. Později se tato činnost rozbíhá. Jako archeolog, kter~' si dobyl evropského jména spisem A rcllc%gi:whr Para/lelcn (1853 a 1855), shrnul své názory o předhistorické minulosti české do základního díla PraL'Č'k ZI'1II(' (-('ské (1 S68), Dilo, navazující v mnohém na flafaříkovy »Slovanské starožitnosti«, sledující pravěk slovanského obyvatelstva v Cechách až do doby křesťanské, trpí použitím padělaných památek a nedostatečným probádáním rozsáhlého materiiliu; posvěceno jest však buditelským nadšením a slovanskou ideou. Tímto dílem položen byl základ k č('ské archeologii a do doby Píčovy a Niederlovy byl ,Pravěk země české« základním dílem v tomto oboru. V dějinách umění zkoumal Vocel pečlivě počátky výtvarnictví věku románského (l'ypinot'ťÍní křesťanského llnlČllí 1852) a stavitelství a miniaturního malíi'ství gotické·doby Karla IV. Většina těchto prací a nečetné studie estetické a literární uloženy jsou v ·Musejníku« a ve Zprávách Učené společnosti. Hlavními představitl.'li vědy historické na Mor'!l.vě v době Palaekého byli A. Boček a A, V. Sem bera. Antonín Uoček (1809-1847), profesor české řeči na stavovské akademii \' Olomouci, později historiograf moravsk~' a konečně stavovsk}' archivář v Brně, neměl nesobeckého snažení pro věc národní ani lásky k vědecké pravdě. Nechuť k Čechúm zavedla jej až k moravskému separatismu. Do svého jinak záslužného díla Collo: diplo1llati("lls et epi.'ýto/al'is J!orauiac (1836-1845 o 4 dílech, V. 1849) vsunul vlastní listinné v}'robky domněle velikého stáří, jež měly ozářiti dávnou minulost moravskou. Alois Vojti-ch Sernlwra (1807-1~52), rodák vysokom~'tsk)', byl nástupcem Bočkov}'m v Olomouci. později profesorem české řeči a literatury na universitě vídeňské, Na ~Ioravě púsobil velmi horlivě jako národní buditel, vydával kalendáře. činně se účastnil redakce~lora\'sk\'ch nO\'int a \'ydával jasně psané monografie, věno\'ané ---.:. až na monografii svého rodiště - historii moravské. Ve Vídni řídil a účastnil se překladu říšské-ho zákoníka do češtiny. vydal Husovu "Orthografij", podal vynikajicí práci dialektologickou Zákhuly diťl/ektologic č(skoslot"(ll/ské (186·1). několikrát \')'dal Dčjiny řeči a literatury črské v duchu a zpúsobu Jungmannově. Poslední léta byla mu ztrpěena odporem českého národa, který způsobilo jeho \'ystoupení proti 193 Rukopisum; evangelium sv. Jana i Libušin soud prohlásil za padt'lek a za puvodce [als označil Hanku a Lindu. )·'runtišt'k Ladislav Ct'lakovský a obrozt'I1Í klasicismu lidovou píSIŮ. Klasicismu školy Jungmannovy, které vtiskli ráz vzdělanci narození na Slovensku a odchovaní zde a na německ~'ch universitách, hrozilo, že ustrne na učené akademil'nosti, ncta k literaturám antick)'m, především k jejich formální dokonalosti, tradice biblická a z Německa ořinášená filosofie idealistická i nacionální historismus {'edl k abstrakci, k rozdvojení života a poesie. Pi'ední zá~tupci jdlO 7 .. aměnili skutečně brzy tvoření básnické za učenecké. Protiváha pi'ichází ve Fr. L. Čelakovském, v typickém Čechu jadrně lidového původu, I on miluje antiku, vyznává ideály slovanské vzájemnosti a hlásí se ke klasicistické teorii. která hoví jeho touze po harmonii, i v něm učenecké zájmy udusí inspiraci básnickou. Lyrická bezprostřednost pravého b!sníka a vřel)' vztah k poesii lidové zachrání \'šak jl'110 hlavní díla před abstraktností a rétorismem. Fnmti'it'k Ladislav Ct'lako\-ský (ľj99-1852l se narodil nO' Strak\lllieích í. března 1 í99 jako syn tesahl\'. Na studiích \' C, Budějovicích uzad'el přátelství s Kamar~'tem a ChmeIl'nsk~'m, v Písku byl vzbuzen jeho smysl pro poesii. Filosofii studlwal \' Praze. Budějovicích, v Linci a zase v Praze. stal se horliv\'m \'lastencem a studoval litera tun' slovanskl' a básnicťví nt'mecké, R. 1822 se stal vvcho\:atelem a věnoval se ph tom studiu jazykovědnému, ~la\'btice, pi'ekladate!ství a hlavně sbirání lidov~'ch písní a básnictví pu\·odnímu. Po sl'l1mi letech Sl:' \'zdal \'ychovatl:'lst\'í a marn<':' se snažil získat si pl:'\'Ilého místa. Y·l. 1831 II 1835 byl redaktort'!1l ,Praž"k<'Ch ILwille- a-,él'ské \'č,'I\'~, denunciací \'.:':., \.; bvl na z~lkrl)l<'llí ruskl' \'ládv l't'<:bktc)r"t d zbwen :1 octl St' opěť \' tt'žké bídČ', R 1838 St' stal knihon1Íkem rodiny Kinsk~'c11, r. lS-n byl pO\'olún za profesora slavistiky do "ratislavě. Zde se však nedahlo ani jemu ani jeho rodině. ll. 18-18 vrátil se do Prahy na stolici sla\·istiky. ale již 5. srpna 1852 podlehl nemoci. Básnická tvorba Čelakovského vYrustá ze studia klasické a romantické poesie světo\'é a 'z dU\'ěrného zab)"\'ání lidovou písní slovanskou, zvl. českou. Tvořil spíše z rozu- 194: mové a estetické úvahy než z překypujícího citu; vnikal ,úd do cizích osobností i útvarů básnických, osvojoval si jt·jich způsob vyjadřovací a vytvářel díla obdobná. Hlásil "~tO k Herdrovi názorem o lidovém básnictví, u Lessinga se ll:lu('il epigramatické břitkosti, ale nade vše miloval (;oetha, s nímž se sdílelo stálou snahu po vniti'ní rovno\·úze. o pohodu a klid názoru a po jeho vzoru tíhl vždy ke ~!asicismu. Od. r. 1819 sbíral po českém venkově lidové písně, v Linci i národní poesii jihoslovanskou; r. 1822 vyšel 1., r. 1825 II. a r. 1827 III. díl Slovanských národních písní. Obsahují pbně české a slovenské, v překladech pak písně lužické, ruské. maloruské a srbské, ano i ukázky lidového básnictví litevského. Někde jsou připojeny i nápěvy a také umělé napodobeniny jsou do sbírky pojaty. Účel sbírky byl národně buditelský a slovansky vzájemný. Dodatek k této sbírce tvoří překlady »ilyrských«, t. j. srbsk}'ch národních písní, utištěné v »Kroku« a v »Musejníku', a pak Lilct'ské I/úrodní lJí.sIIČ (1827). Podobnou sbírku s týmiž účely tvoří soubor .-.;!o\·ansk)·ch přísloví, Mudrosloví národu SIOVUlISldho v [iřísloPÚ'h (1852). Původní básnickou činnost Čelakovského zahajují r. 1822 Smí"~( nč bú.·mč (1830 rozšířené vyd. I. prozrazující vlivy domácích i cizích vzorů, hl. německ}'ch, a vedle vybroušeného klasicismu již i silný příklon k lidové písni. Zralý umělec, vědom}' si sv}'ch cílů, vystupuje r. 1 ~2!J Ohlasem pí.'mí 1'llských. Zde vytvořil znalec a obdivovatel bylin a bohat~Ttiké dávnověkosti i přítomnoi5ti ruské samostatné skladby převážně epické. prosycené duchem i náladou ruskou. romantick~'m smyslem pro přírodu. něžnou erotikou a snahou po vystižení velikosti národní. Po skončení .. Ohlasu písní rusk)-ch, chystal se Čelakovsk}' k podobnému dílu na základě lidové poesie české; po několika ukázkách v ČČ~l vydal Ohla.'i píSlli česk.ljdl však až roku 1S30 s památnou předmluvou o rozdílech mezi duchem lidového básnictví českého a ruského. Kdežto v Ohlasu písní rusk}'ch'( spočívá hla\'Ilí důraz na epice, převládá v tomto díle nota lyrická. Vedle široce založené historické skladby I,Prokop Hol}'" a mistrovské balady :vToman a lesní panna". opČ\"ující sílu démonické milostné vášně v rámci lesní romantiky. \'yplňují sbírku písně, popěvky a hříčky milostné, žerto\'né a satirické. \'ystihující nejen povahu selského lidu českého, n)'brž i \'Znětliv}', rozmaru)' a ironisující charakter básníka 195 samého, Často se za těmito skladbičkami rýsuje kus zdravé moudrosti životní a vyzrálý názor na svět. Jinl'ho názoru jest Rú,;;c sto!istlÍ s podtitulem »Báseň a pravda" (tKlO), Cyklus 100 básní, jež jsou podle vzoru mad'.0 městě božím· (1S29-1835l. Z vt'decké jeho činnosti j..,nu ct'nn':-jsi jeho příspěvky k starot'eské literatuře, hl. k Štítnému, Bystré úsudky kritické o současn)'ch zjevech 5lovesn)'ch ukládal do dopisu pi'átelům a do posudků \' ČČM nebo v.·Čl'ské včele«. Jako filolog zabral se do velkého slO\'anského slo\'l1Íku etymologického. ale nedokončil jej, Z profesorské činnosti nniklo po smrti \'ydané ('tclli () Srol'llťíl'Ucí m!ul'lIíd S!OI'UIISké (1853), stojící na pi'edmiklošiéon:kém stadiu slavistiky, F. L. Čelakl)\'sk~' stojí na přechodu od klasicismu k romantice. S klasicisty se sdílí o kult antiky. o univeI'salistick)' smysl literární. 'o \'ážnost k pe\'n)'m siovesn)'m genrum 196 ;1 kanonickým vzorům. Romantikem byl netoliko v pojetí národa a lidu, jazyka a dějin, ale i živým cítěním náboženským a především jako ctitel lidové písně, v níž shle1(1 val i obrodný princip básnický. Tím znamenal jako no~ítel živlu melodicky hudebního pokrok proti řečnickému : 'ojetí básnictví u Kollára; proti němu byl konkrétnější, rl'alističtější, živější i tam, kde se oba hlásili k téže ústřed:IÍ idei, k slovanství. Z četných následovníků a napodobitelů Čelakovského \' jeho přilnutí k lidové poesii jedin}' Chmelenský jest kla,;icismu jungmannovskému opravdu blízký. Ostatní, KamaI')'t, Kamenický, Vinařický na př., patří ke katolické složce ,;tarší romantiky. Z Čelakovského však vycházejí i básníci. kteří jej překonávají buď kritickými poznámkami, jako J. J. Langer, nebo svým tvořením uměleckým, jako Erben a Mácha. Josef Krasosla\" Chmelenský (1800-1839). jihočeský rodák, spolužák Čelakovského v Budějovicích a dvorský místosudí v Praze, vydával knihy veršu a sborníky písní. \' básních vyšlých za života jako Bá.'mč (1823) a pohrobně z časopisů jako Růže plané z Moravy a Slezska 118·10) a KľÍtí polllí z Jforavy a Sle:ska (v ,Denici" 1840, knižně až 1929) opěvuje něžnou lásku a idylickou krásu přírodní, oslavuje básnictví, vlastenectví a slovanství: vliv lidové písně jest skrovný. Hudební cit, který dával veršum Chmelenského zpěmosti. a jeho hudební vzdělání vedlo jej k vydá\-ání sborníků vlastních i cizích písní: r (-II a ze zpěvů t'1astellcckJjeh 11835-1837: později redigoval F.J.Skroup) a Kytka (1836-1838). Písně, které na texty komponovali skladatelé Fr. J. Skroup, J. Vorel a j .. hledající českost v napodobení písně lidové, v hojné míře znárodněly. Na texty Chmelenského vznikly také první české opery, Dráteník (1826), Oldřich a Božena 118281 a Libušin :tňatek (1834), komponované Fr. J. Skroupem s vědom)'m příklonem k lidové písni. Chmelensk}' byl i vynikající kritik: Své bystré posudky, \' nichž správně ocenil na př. Tyla a Klicperu a mezi nimiž smutně proslul příkr}' odsudek ~Iáchonl ~Iá.ie. otiskoval v ",Čechoslan.l«, v ČČM a v .• České včele·,. Kritickou praxi obhájil teoretickou důmyslnou stati S/om o k1"itice r. 1837 \' ;;České včeleo:. Prukopn)' v)'znam měla jeho kritika hudební. dosud v Čechách neznámá: v Přílúze k V éllci \'ytvořil náš pn'l1í hudební časopis. 197 Zl' s~arší generacI' se k směru zahá,knému Čelakovským phldollil Kar(" Sudimír Šnajdr (1766-1835), který svou básnickou dráhu za('al sbírkami německ}'mi, Ve sbírce Oklls /' /nislli'l1Í ('(skhll (2 Jíly ]823 a 1930) stojí vedle zastaral}'ch motivu anakreontsk}'ch a galantních lehká a zdai'ilá napodobenina lidov}'ch písní a balad, z nichž něktel"t'" znúrldlll'!y ('Jan za chrta dálH, >,Poustevník), Starší romantiba. ( I X:~O-l X-I8. ) Povaha dohy. 1:omantismus v ('nol)Ski'('h lit<'raturách. Homantisnwm naz}'váme velké hnutí dušenlí, které, sahajíc koi"eny ~,;\'l'ho \'zniku hluboko do XVIII. st.. se zmocúu,k v pITní polovici st. XIX, nejen literatury a umění, filosllfie a vl'dy, n}'brž i politiky a mranlÍho života e\Topskl'ho lidst\'a, Název svúj dostal romantismus od moderního út varu umČ'kckého, románu, y nl'mž obraznost. cito\'ost a \'ášni\'ost pi"l'\'láda.ií na úkor klidnl'ho a chladného ruzumu a \' nl'mž fanta:;tiek}' dl'j ,k zasazO\'án zpravidla do Iwjrozmanitl"'iších scenerií volné, divokl', neobvyklé přírody, Jl' rl'akcí citu a vášnl' proti .Ít'llno:;trannému rozumu. osla\'I)\'anl'll1u vl'kem XVIII., protestem nadšené lúsky k přirodl' proti vyuml'lkované strojenosti a nucené kOJ1\'enci stllldí OS\'ícl'nstvi. Filosofická kritika \'edl'ná Kantem proti vŠl'mol1l)ucnosti rozumu odkázala i'lovl'ka k oblasti citové a mravní, jakožto k l1l'jvyšším dušpvním sférám, Psychologu\'é spole('l'nšti \"l'dl'ni Rousspauem přes\"t?d("o\'ali ph'syct'né a 1'0zumo\'(" vypjaté lil!St\'O, že ,kho záchrana ,k \' nán'atu k pl'il1litinlim út\'arum spole("ensk}'m a \' citO\'l":l oddáni pi'írodl', \' útl'ku k prostl~mu lidu a k dakké nekultivO\'ané minulo,;ti, I s:lIna \'plká rt":oluce francouzská byla, přes SVl' zúlibv k!a,;icistickl'. di\'ok\'m V\'raZl'm takového roman- tismu p(;litick(llO. .' Xl'jmocnl'ji zas:'lhl,) rOl1l:l'ltil'ké hnutí do umění a hlavně dn literatury, jež \'!a"tnl' ur("llvala \',\'\'oj celé romantiky. Romanti,,;mus prnjl'\'il se v básnictvÍ, \' románě i v dl'amatě siln~'m židl'lll lyrick}'m 1\ subjl'ktinlÍm, indi\'idualismem posta\', jejichž osud byl nerozlul'n0 spojován s prostředím pi"írodním, iiirol'(' pnpi,;o\'an~'m, Lyrismus v románě zesi- ,ván byl pbňovými a veršovanými vložkami. Romantic:\. útěk z rozumové přítomnosti otvíral brány dalekým bdobím historickým, především středověku; návrat ro:i;iIltiky k lidu byl pak východiskem studia lidového bá:!il'tví a lidového ducha. V literatuře odstranila romanti,[ pi'ehrady básnických druhů, odmítla estetická pravidla, ipoutala se od klasických vzoru a dala verši úplnou vol- .' 1:4: obohatila svuj jazyk výrazy z mluvy lidové. z arhaismu i z řečí cizích. Tento revoluční charakter, který :llt'!a romantika ve sv~'ch za{:átcích. zachovali sí pouze ro!!1antikové francouzští: v Německu se sblížila historická Jda k tradici a vřelý poměr k náboženství stárnoucí rolnantiky nejen se směry konservativními. ale i s živly relkl'ními, takže zde byla romantika v poslední době svého !"ho \'zoru založili své Dh/irtd .~1', Cyrila a .1Icfoděje. České předbřeznové katolictví nemohlo se vykázati díly více než pruměrn)"'mi: díla esteticky horinotná hledali v cizině, Cestu jin' ukázal Jungmannů\' překlad Chateaubriandovy ).Ataly .. , Mezi katolick)"'mi překladateli vynikl příbramský děkan ProkoJ) Ondrák ť1810-1Sn), tlum8éitel nejen Chateaubriandov\'ch N~lu0edníků",. n\'brž i ~noub('n('ú" katolického romantika Al. Manzoniho. Ke katlJlick~'m romantikům polsk~'m, k Mickiewiczovi a Krasínskému. _ obrátil !'e jako k novému zdroji básnické inspirace \'ádav Stule, O u\'ědomělé katolické zbožnosti můžeme mlt,\'it již u Čela- 203 kovského. ale především se oz~'vá u obou jeho druhů, u Ra· mar}'ta a Vinařického, Jos('f Vlastimil Kamarýt (1797-1833), rodák z Velešína u Krumlova. předčasně zemřelý farář v Klokotech, byl nejvěrnČ'j?iím druhem Čelakovského již od dob studentských. Sout'asně fo; Čelakovským vydal jedinou svou sbírku původní Smí.~c/l(: básnč (1822), obsahující kromě lehké a hravé lyriky milostné četné idyly, hojné písně ve slohu prostonárodním a balady namnoze pod vlivem Rukopisu Královédvorského. Z několika chrámových písní. jež napsal, vyniká postní skladba Matka pláče, 1'llCC spíná, V Českých l/(írodnÍ<'h duchovních pÍ8nkh (2 díly 1831 a 1832) shrnul na základě ústní tradice i podle tištěných a psaných kancionáhi množství pozdní náboženské poesie české. řídě se zájmem básnick}'m a snahou o proniknutí k duši lidové. Kart'. Vinařický (1803-1869). rodák ze Slaného (psal se též Slánský). dosáhl jako ~lěz vysokých hodností: byl ce· remoniář-em a tajemníkem arcibiskupov)'m. farářem v Kováni. dČ'kanem v T,rně n, Vl. a konečně kanovníkem na Vyšehradě. kde zemřel. Jako básník byl Vinařick)' umělý formalista. pečlivý překladatel a napodobitel poesie klasické. horlivý obhájce libozvučnosti češtiny prosodie časoměrné. V satirick,'ch Sntrnech zvířat (1841 a 1863). v nichž se jeví přeďchúdcem satiry Sv. Čecha. postavil se reakčn(' proti nov)'m proudúm kulturním. literárním. společensk}'m i politickým. Sbírkou YaritoJ11YJ"Jl (1843) snažil se dokázat libozvučnost češtiny na drobn)'ch poetick)'ch hříčkách. \' nichž se vyh)'bal skupinám souhlásek. Víc vlasteneckého nadšení než básnického nadání ukázal i ve sbírce idvlick\'ch obrázkú V/Hst (1863). Klasidstick)' smysl pro formu a dokonalé o\'ládánl mateřského jazyka osvědčil mimo jiné časoměrn}'m přebásněním "ergilo\')'ch .• Zpěvú past)'řsk)'ch« (18281 a jeho ,Aeneidy .• (1850) a ukázkami z Homéra a Hor3.tia. Tradici českého klasicismu udržoval Vinařický i v bystrých posudcích kritick)'ch. které otiskoval v "Čas. kato!. duchO\'enstva« a v :tČa.s. čes. musea«. V)'znam Vinařického spočívá však jinde. Jednak v organisační práci. v níž se vždy jedl jako národní a politick)' buditel, jednak v tom. že byl jedním z pn'nich spisovatehl pedagogick)'c11 a spisovateli! literatury pro mládež. Jeho básnČ' a říkadla pro děti, K.l/lka básniček (1842 a lS·15l i Modlitby maličkých (1845), získaly si nai\'itou i usmě- 204 \'avou něhou dětská srdce. To platí i o jeho slabikářích a :ítankách pro školy obecné. Františt>k Jaroslav Kamenický (1806-1869), děkan v Bloieích, věnoval Čelakovskému své Písnč 1) národním českém i l(('lw (1833). Napodobení lidové písně jest zde provedeno , věrností otrockou bez osobní invence, ale se značnou ,'hkostí a melodičností, takže některé z jeho písní (»U pan.,kého dvora« na př.) znárodněly, Sentimentalita a vroucí ,it náboženský zaznívá v cyklu elegií Nad hrobem matči1/.lÍm (1839 v ČČM) a cyklus znělek Lilie a růže (1846) pž'edvádí často bez vzletu staré české pověsti i události hi:,torické až do smrti Břetislavovy. Skládal i platonské znělky milostné, písně duchovní a příležitostné a překládal z Petrarcy, z Mickiewicze a j. V době před březnové neomezovali se básníci jen na napodobování lidové písně, jak je k tomu vedla teorie romantismu, n)'brž ruch společenského života vedl je k tomu. aby stavěli svou poesii i do služeb společenské zábavy. Tak byly skiádány písně opěvující národnost a slovanství, kult minulosti a jazyka, přátelství a krajanství a četní soul'asní hudebníci skládali pro ně hudbu, Sentimentální zpěvy () lásce a domovu byly s oblibou vkládány do úst romantick)'m lovcúm a cikánúm, umístěn)'m do romantické přírody. \; elké popularitě mezi těmito skladateli se těšil básník malé originality a umělecké síly Václav .Jaromír PiC('k (Podsvijansk)') (1812-1869), rodák z Turnovska. vrchnostensk)' úředník a posléze okresní sudí v Nov)'ch Benátkách. Jeho Básllč (1843) a třísvazkové Pí.'mé (18-17, 1852, 1856) opakují v četn)'ch variacích vlastenecké. milostné. historické a krajinářské motivy. jež čerpal z Kollára, Čelakovského. Chmelenského a j. a zasazoval do s\'é sentimentální a uplakané poesie. Nemužnou tuto poesii odsoudil CelakO\'sk)' i Havlíček, jenž byl Pickov)'m nepřítelem i v politice. které se Picek zúčastnil jako redaktor I'raž8k.!Í('h 110t'ill ve službách reakce a jako autor Politif'k.lJf'h ::l()mhl o Čcchách (1850). Skutečnou osobností mC7j katolick~'mi básník', přcdbřezr,n\'~mi byl druh Máchúv a Tyluv, Boleslav ,Jahlon~k~', \'lastním jménem Eugen Tup}' (1813-1~Sl'. rodák z Kardašovy Rečice, Po gymnasijních studiích \' Jindřicho\'ě Hradci a po studíích filosofickS'ch a nedokončen)'ch právnick)'ch vstoupil k premonstrátúm, R, 18-11 byl \'Yiwěcen na kněze 205 a r. 1R17 odešel jako farář do Zvěřince II Krakova, kde pi'ilnul k polskému prostředí a kde zemřel. Jako student psal romantiekou lyriku, opěvující lásku k dívce a k vlasti, písni:' v lidovém duchu, básně přírodní a příležitostné: ve wršovanó báchorec Tři ::latí 1,lasové (v »Květech« 1835) se pokusil básnieky využíti báchorkových motivu, V klausuře vznikala vášnivě bolestnou vzpomínkou na bolestný vztah k Angl'lini:' Marii (Marii Pospíšilové) erotika opravdu prožitá a v~Tazově strhující - cyklus Písnč milosti - a svobodomyslné vlastl'necké básně ("Tři doby země české«). Smu búsniekou žell uložil do sbírky Básnč (18·11). jež byla v pozdi:'jších vydáních rozšiřována 0846 a častěji), Z didaktick~'l'h skladbiček nadepsan)'ch lIfoudrost otcovská vznikl obsáhl~' cyklus lehce veršovaných básniček lyricko-krajinář'sky zarámcovan)'Ch. nazvan)' od II, vyd, Salon/on .. za každ~'m pHrodním obrázkem skr)'vá se mravní naučenÍ, dogmatieké pravidlo. kus životní moudrosti. založené na bolzanovsky chápaném křesťanství. Za ~obytu krakovSkl;ho Jablonsk)' na čas umlkl. až v letech 70. se opět ozval. pokrač~uje v tónech své mladosti, horkou erotikou. s níž souběžně vznikaly i některé básně psané polsky. Přede\'ším pro tyto didaktické a také vlastenecké básničky byl Jablonsk)" do 90. let jako básník vysoko ceněn. ač jejich cena jest menší než prožit)'ch písní milostn)"ch z doby mladosti. \'ú('la" štul(' (1814-1887). kladenský rodák. horliv\' kněz, poslézl' probošt vyšl'hradsk\', spojoval \'e s\')"ch verších vlastelll'cké a slovanské nadšení s U\'ědoměl\'m katolictvím (.Ya Tatrách a pod Tatrami. 187-1: Harfa' siónská, 1868) a j. Myšlence slo\'anské vzájemnosti. zvláště českopolské. sloužil i spol('čensky a jako horliv)" překladatel. jmenovitě díla MickiewÍC'zova. Př'ední osobnosti katolického tábora na Mora\'ě bvl FrantiŠl'k Sušil O~O 1--186SL Narodil se \' Novém Rou~íno\'ě, po vysvěcl'ní púsobil jako ducho\"l1Í na několika místt'ch. až se r. 1~37 stal profesorem bohosloví \' Brně: tu púsobil jako uvědoměl)" Cech, horli\')" katolik a neÚnanl)' literární praco\'ník do své smrti \' Bysti'it'i pod Host\·nem. Poučné a mravokárné verše nevalné cenv uložil do sbírek Básni: OSn) a RIÍ::c a fI'ní (1851) a do posmrtnl' \'ydan)"ch .Yol'!ídl básllí (2 díly 1869 a 1370). Cit \"la1'teneck)'" a círke\'nicky katolick~' jl' \·Y1'lovO\·.111 zastaral)"m jazykt>m. zatížen~'m násilně t\'oh'I1\'mi nebo dialektick\"mi \" \-I'a z\" , \"tč'snan\m do těžkopádné 'časomíry. jejímž horli\")'"rň obhájcem a teo- 206 retikem se Sušil ukázal v Krátké prosodii české (1856 a Jindy). Tyto formální nedostatky vadí též jeho překladům ~tředověkých Hymen církevních (1846 a 1859) i Allthologii : Ol'idia,Katulla,Propertiaa Musea (1861). Literární čin'Idst theologickou zahájil r. 1837 překladem Spisů sv. Otců lpoštolských a vyvrcholil překladem a výkladem Nového /.ákona (1863-1871); přihlížeje i k jin)'m překladům, vy~d z vulgaty, shromáždil mnoho látky bibliologické; těž~opádným překladem svým však nijak nepronikl. Romantikově 7.3 vlivu písně lidové. V letech 30. a 40. shromažďovalo se v Langrově »Cecho"lavu« a pak v Pospíšilových a Tylových »Květech« mladé básnické pokolení, které vycházelo sice z Kollára a z Celakovského, ale v básnické teorii i praxi docházelo výsledků ~amo3tatných. Tito romantikové. kteří se vyznačovali silným subjektivismem básnickým, zdůrazňovali osobnost, prožitek a tvůrčí akt. zabírali se do tajemství a demonologie. jaké tvůrčí vbraznost básníkova dovede odhaliti v přírodě. v prostonárodni tradici i na dně vlastního nitra. Pokud šlo o "ohlasy" lidové p(Jesie, rozlišovali bystře oblast lyrickou. kde má básník vy jádř-it svou bytost, od oblasti epické. v níž integrace s lidov)'m duchem jest žádoucí: se zvláštní oblibou pěstovali proto baladu. Teoreticky tyto zásady formuloval a hájil Langer, umělecky je ztělesnil Erben. Josef Jaroslav Langt"r (1806-1846) se narodil v Bohdanči, studoval gymnasium v Hradci Král., kde za vlivu znamenit}'ch učitelu (V. Kl. Klicpery) se stal \'Iastencem a básníkem. V Praze, kde studoval filosofii a práva, oddal se zcela žurnalistice a básnictví, romantickému snění a bohémské volnosti. Redigoval a na značnou v}'ši přivedl Pospíšilův časopis x.Cecho3Iav«, ale ke stálému zaměs~nání se nemohl odhodlat, stejně jako ne k tomu, aby dokončil studie. R. 1833 opustil trvale Prahu z nejasn~'Ch důvodu. mezi nimiž Úlic otcova byla asi duvodem nejsilnějším. V Bohdanči byl z počátku literárně i společensky wlmi činný, ale po r. 1835 sražen novou milostnou katastrofou. oddal se pití, propadl melancholii a předčasně zemřel. Jako básník vyšel Langer z Celakov!5kého. Jeho Bájky 11829 v CCM) a Selanky (1830) jsou gessnerovské idyly zasazené do domácího prostředí, čerpající s\'é moti\'y z pohanského dámověku slovanského nebo z podání lidové:ho. 207 Zl' školy C'dakovského satirika vyšly Kopřit'y (v ČČM ls2!l-1 s31 ), užívající lafontainovské formy bajky pro vlasten('cko-politickou satiru, místy málo jasnou i smělou, \'I'l'šovaná parodiI' malomc'stské hlouposti Bu/u[lIl1cčskÚ ntkupis (IS311 a prozaická alegorie DCII l' /'Í.o(,()lIrkorř (lH32í, kt('r~' \' rámci vzatém z Komenskl'ho LabyrintU'< napadá spolc('cnskl' a literární slabosti č('skdlO života, LangTO\'l' satih' chybí fantask, lcckdy i vtipnost a především pádná ha\'líělw\'ská úto(~nost. Langrova práce nejsvěžejší jsoll (\sk(~ k rakol'úi'/,y , vzniklé v bohdanečské samotě (1S3;'»), \' lidové forml' polské, kterou poznal ze sbírky Čelakovského, \' osmi\'('r;ov~'ch písničkách trochejsk~'dl don'dl s úchvatnou pravdivostí vyjádřiti prudk~' cit milostn~' a vášni\'~' prožitek, kter~' vyznačoval \' jeho době jen lyriku Máchovu a Jablonského, V~·těžkl'm jeho studia lidové slo\'l'snosti a jl'ho snah národopisn~'ch je článek ("cské prostolIúmdlli o1Jyl'()(' II pislli' (v ČČM 183·1), \' němž dospěl k názOl'um odchyln~'m od tl'ol'ie ČelakO\'ského: nápodobu lidOVl' písni" lyrické ostř'e odsoudil, poněvadž nemúže vystihnout jl'jí improvisa('ní ráz a ryzí lyril'nost a tím SE' stiwá pouhou parodií písně, Postup 'ohlasov~'" připouští pouze pro epiku, jež jl' u Čechú zastoullena v~'hradnč pohádkami a povl'stmi: na ně uJ)ozorilOval· jako na osvěžující zdroj ('I'sl\('ho básnil'td a ukazoval tím cestu, kterou nastoupil K, J, Erben. V "Tomanu a !l'sní pal1l1l'" vytvoi'il Čelakovsk\' no\'ou ba· ladickou techniku, která byla wlmi blízká požad,l\'kum 1'0mantick~'ch búsnílw. stujících pod \'li\'em lidlwé poesie, Čeští baladikovl' až do C\'lakovsk(>}lO phdržovali se starého slohu balady stol. X\'III" kter~' ji drastičností námětú, pi'ehnanou phšcrností a zázl'a('ností i neumčl~'m v~'I'aZenl přibližoval písním jarmarc('ním, Teprv(' básnická romantika, poul'ená baladami staroskot;;:k~·mi. nalezla \' ní zkrác('n(' drama s tragick~'m konflikt('!ll a s jádrem mranlím, vsazeni, do přírodního rámcl~. Toto nové pojetí balady, kterému lwšlo o mcchanickl' napod\)bt'ní baladiky lido\'é. n\'brž o samo,..;tatné vytvái'ení \' duchu lidovém~ předstanijí náběhy J. J. l"aliny a búsnické dílo K. J. Erbena, JoSt'f .Jarosla\' Kalina 11--16-1"171. rodák z Bonl 111 Litoml"i'ieku. odl'hn\'anel' S\'(>}lO ~tr~'('l~ plzdlského IH'oft,,,rll"a J. \'. ~l>(lIú(·'ka. zemh>l pi'íliš 7, kladeni> \' .kho nl'\,,7;I'dní talt'nt. :::-\'é nadání a širokf. \'zdl'lání nedov('dl sOllsti'l'diti ani ve vl'dl" ani \' básnictví. Překládal z němcmy, z angličtiny. francouzštiny a z polštiny; mezi lyri<:kými básněmi. v nichž převládá divoká a \'ášnivá erotika, vyniká krásná elegie Na matkll mOl(. Za s\'ého života byl Kalina vážen především jako epik; v oblibě byly jeho balady (»Kšaft«. »Zedník«l, legendy a veršované pověsti (»Lázeň Libušina"). Básním Kalinovým vadí nepropracovanost a těžkopádný jazyk, Karel Jaromír Erbt>n (1811-1870) se narodil 7. listopadu 1811 v Miletíně. Vystudoval gymnasium v Hradci Králové a filosofii i práva v Praze a vstoupil nejpn'e do služby soud1lÍ, pak fiskální. R. 1843 se věnoval ve službách zemsk)'ch za iniciativy Palackého studiu venkovsk)'ch archivů; na čas, r. 1848 a 1849. byl i politicky činný a redigoval vládní noviny celkem v duchu liberálnim. R. ]851 se stal archivářem města Prahy. r, 186·1 řediteiun pomocn)'ch úřadú pražských, při nichž vytrval do své smrti 21. iistopadu 1870. Činnost Erbenova jest trojí: sběratelská. básnická a vydavatelská. Činnost básnická ~ouvisí úz<:e se sběrat('lskou tím. že vrcholný svůj umělecký čin. "Kytici". mohl Erben vytvořit. až když dúkladným studiem lidu a jeho slovesnosti pronikl k podstatě lidové poesi(' a jejích estetick)'ch prvků. Jako odcho\'anec mladé romantiky nčmecké a romantiky slovanské, které viděly především \' pohádkách zbytky hromadného národního básnictví a samorostlého genia národního. vytvořil si Erben velkolepý pro~am národopisný, K chystanému soustavnému dílu Iidopisnému OŮYČf'j(; mirodil českého sice nedošlo, ale zato vydal Erben některé práce příbuzné. pro národopis česk)' v)"Znamu epochálního, Tak pořídil dva soubory pohádkové tradice všech kmenů slo\'ansk)'ch: v originálech Sto p7"OstomímdnÚ'h pohádek a porčsfi slo1'(l/Isk.ll('h v mířečí('h /JZl'l'o,Kyticc« vyšla o 17 let později než Máchova nej\'l,tší básnická skladba, »Máj«. Tato dvě díla tvoří dva rozdilné \Tcholy české romantiky, Proti Erbenovi stojí Mácha jako revolucionář, ktér)' měl odvahu postavit se proti dosavadní básnické tradici české a proti soudobému literárnímu vkusu. stejně jako se odvážil otevHti k nárr cestu romantismu cizímu. Mácha. jemuž současníci vyt~·kal i svt"tobol. negativnost a cito\'ou rozervanost, vycházel vždy z citového prožitku a ze svého filosofického názoru. Do klidné české romantiky vnesl v lyrice i v próze vášeň lásky a zmaru, hlubokou filosofickou úvahu o posledních záhadách života a s ní zároveil i inspiraci kosmickou. Nemohl sice ani domysliti ani slohově rozvéstí své básnické názory. ale přece z' jeho geniálníeh podnětů žilo několik literárních pokolení. Kart'l IIYlIt'k ~Iilcha (1810-1836) ::e narodil 16. listopadu 1810 v Praze na Cjezdě ze zchudlé mlynářské rodin ••.. která si později pořídila krupařsk~' krámek. Yychodil obecnou školu u S\'. Petra a novoměstské gymnasium: na filosofii podlehl vlasteneckému \'Iivu Jungmannovu a básnické romantiky. Po skonl~cní filosofie studo\'al od r. 1832 pl'áva. která 1', 1836 přes všechny nesnáze úspěšně skončil. Hlubok~' zájem o česki> dějiny a filosofii. především o logiku a nwtafysiku, i o n.'i·ejné události politické, putování po česk~'ch hradech, pro\'áděné s oblibou za nocí. hol"livá četba cizich romantikú forll1()\'aly jeho \'níma\'ou duši, Z delších eest v~'znamné jsou dvě cesty na Krkonoše (1833 a 1836), kdt'Žto cesta pi'es Tyroiy do Benátek a Terstu v létě 1834 zustala literárně využita nepatrně. Horli\'ě se účastnil vlasteneckého nlchu. i jako dh'adelní ochotník 212 \' družině Tylově. Zde se seznámil s prostou dcerou praž~kého knihaře Eleonorou ~omkovou; smyslná láska k »Lori( od r. 1834 byla mu v životě mukou a v poesii silným zdrojem inspiračním. Mezi četnými podmínkami jeho básnického vývoje důležité jsou složky literární: četba romantiků polských, zvl. Mickiewicze, Slowackého a j., která ,Id 30. let nahradila četbu romantiký německé, a především ;-;eznámení se spisy Byronovými byly v jeho vnitřním životě rozhodující. Nemohly však vykry~talisovati. Donucen hmotnými poměry a závazky k Loře, vstoupil v září r. 1836 do justiční kanceláře v Litoměřicích. Roztrpčen neúspěchem. který přineslo vydání »Máje«: na jaře toho roku, v době napjatého a zkaleného vztahu k Lori, která mu dala 1. října syna Ludvíčka, v přípravách k sňatku a za ubohých poměrů hmotných, zemřel Mácha již 5. listopadu 1836 v Litoměřicích. 1. října 1938 byly jeho pozůstatky převezeny do Prahy, anthropologicky prozkoumány a popsány a uloženy na vyšehradském hřbitově 7. května 1939. Lyrické básně Máchovy mají přl~dehru německou: sešitek Versltche des Igna:: Mácha, zachovan)' 'Z r. 1829, vznikl asi z podnětů Máchova učitele poetiky A. Klara, který povzbuzoval své žáky, aby mu donášeli německy psané básně. Zde i v jiných německých básních jeví se Mácha žákem německé romantiky v náboženské meditaci, v záhrobním nihilismu. v přecitlivělé poesii hřbitovní i v elegii vlastenecko-historické. V českých básních, jichž za Máchova života \'yšlo po časopisech, zvl. v »Květech",. jen 15, přistupuje k tomuto vlivu i vliv tradice domácí: české baladistiky, zvl. ~. Hněvkovského, poesie Rukopisu a ohlasu lidových písní. Více a více vypracovává se v nich však vlastní lyrický charakter Máchův; od poesie elegické a sentimentálně vlastenecké postupuje k lyrice filosofické s názvuky poesie kosmické a k mužné lyrice vlastenecké, plné vzdoru a síly, ale i \i.sionářské úchvatnosti (» V chrámě«. »~ílenec«, »Sen o Praze«, báseň v próze »Návrat«). Filosofie subjektivistické lyriky Máchovy. jež vrcholí v básních :.Srdci mému«, :. V svět jsem vstoupil«. "Noc«, »Budoucí vlast«, •. Těžkomyslnost«, •. Večer«, jest v podstatě pesimistická. Pesimismus Máchův. vyúsťující až do nihilismu, pramení z filosofického idealismu a transcendentního individualismu. opřen)'ch o filosofii něm('ekou, především Kantovu a Fichtovu. ale je zároveň v)'sledkem nekompromisního pohledu na život a lidskou společnost. Filosofický dualista cítí vzdálenost země od hvězdného ne- 213 be', rozpol' života pozemského zahaleného stínem smrti II života posmrtného, trpí metafysick~'m problémem času 2 vl'(~nosti, noN se do záhad absolutna, zapojuje dění pozemskl' do souvislosti s děním v kosmu, jehož soustavu a život vnímá v př'írodl" nejraději noční, zjitřen~'mi smysly, Přesto, Žl' filosofie jeho lyriky vyúsťuje do filosofie zničení a zmaru, v ni'kterých- posledních básních kmitne se plaméIwk úsmi'\'I1ého soucitu a lásky k zemi i k lidem. Pro svůj SVl'toV~' názor nalezl Mácha svůj zvláštní výraz básnick)', sloh náladový a sensitivní bez rétoriky a dekorace, zato s velkou dramatil~ností vášnivého pohybu, Proti napodobování básnictví cizího nebo domácího postavil požadavek samostatného hll:dání \'lastní pi'íléhavé formy pro myšlenku sdruženou s citov~'m naladěním, Myšlenka, cit i v~'raz jsou u Máchy \'šude v~Tazem prožité skutečnosti a vnitřní tvoi'ívé nutnosti. R07~"ah vlinl Byronov~'ch spisu, jejichž četba jistě v Máchovi zanechala mohutn)' dojem, byl posledním bádáním omezen, 1Iácha vidčl v Byronovi, kterého poznal polským prostř'cdnictvím, básnického revolucionáře, jenž s bezohledn~'m individualisml:m rozvolnil pOl:tické formy a naplnil .it' diVOKOU a svéráznou vášnivostí. Naleznuv v něm mnoho myšlenl:k a představ vlastních, podlehl Mácha Byrono\'u \'li\'u prl:devším vnějškově: jako Byron liboval si ve v)'sth'dních dějích kolem \'ášniv~'ch a lidskou společností odsouzt'n)'ch posta\', v ponur~'ch sceneriích. líčen)'ch Sl: syt~'m uml'ním krajinář'sk~'m, jako Byron mísil do sv\'Ch přílX'hú lyrickou rt'f1l:xi a citovou meditaci. Ohlasem četby Byronov)'ch básnick)'ch povídek .kst lyricko-epický .1Iních (1832 a .. 1833), zachO\'an\" v nesouvisl\'ch zlomcích, s ústředním motivem tajemné viny a krut~ho trestu. \' mistrovském díll: Máchovi'. v J[úji. se vliv byronsk)'ch povídek projevil nejsilněji v ději básně: ale nalézáme zde i názvukv na Schillera. Mickiewiczp a jiné i na domácí baladiku. Ale v$'znam básně nespočívá \' těchto prvcích motivick)'ch, Po prmích koncepčních nábězích z podzimu r. 1834 byla báseú napsána v dob(> od září 1835 do března 1836 a vyšla v pečlh'é úpravě v dubnu 1536. Nejpn'e vznikaly první tři lyricko-epické zpěvy a dvě intermezza, Ne příliš zl't)teln)' dčj osnO\'án jl: kolem postavy Jarmiliny. čekající v 1. Zpě\'ll marně na svého milence. a kolem \·iléma. strašného lesů pána. kter)' naždou svého otce mstí svedení s\'é milenky, je jat a popraven. Vilém, vyzdobený 214 \';emi prosti'edky loupežnické romantiky, v 2. zpěvu proiÍ\'á v žaláři celý svůj krátký život, zahloubává se do otázl·k posmrtného života a řeší je nihilisticky. 3. zpěv líčí ;",pravu Vilémovu za májového jitra. V 1. interme7-zu, vlo.\·ném mezi 2. a 3. zpěv se chystají duchové a celá příroda ::a přijetí Vilémovo a v 2. intermt'zzu mezi zpěvem 3. a 4., :Kají opuštění loupežníci nad ztrátou svého vůdce. Osobní ,:i\'el, který Mácha do Máje vložil, proniká nejsilněji ve ZPL'\'U 4., posledním postavením i vznikem, v divukrásné l'l,:~ii nad ztraceným mládím; postavením vlastního jména \'edle jména Vilémova zdůrazněno je ztotožnění básníkovo s osudem i vyznáním Vilémovým. Jestliže děj básně neznamenal v soudobé poesii české nic nového, náplň myšlenková a výrazové prostředky učinily z Máje básnickou skladbu, jak}'ch má česká literatura málo. Myšlenkově \Tcholí ve druhém zpěvu. S Vilémem prožívá básník hrůzu z věčnosti. z nekonečného času, je zmítán děsem z nekonečného prostoru, otvírajícího se po smrti a strachem o duši. která se má po smrti ponořiti do věčného nic. Zde vrcholí i ~Iáchův nihilismus a titanismus vůči bohu, z kterého se ve zpěvu třetím zachraňuje důvěrn~'m synovstvím přírody. Před jásavou přírodou procitne v zločinci veliká lítost, dostojevská jiskra božství; tato pokora znamená zároveň zřeknutí se bvronského vzdoru a do básně vnáší klad myšlenkov)' i ůmělecký. Zrazen lidmi, životem i smrtí přimyká se Mácha k matce a milence zemi, kterou lermontovsky dá\'á Vilém pozdravovat po obláčcích plujících po nebi. Epická složka básně je silně potlačena: Vilém ustupuje do pozadí a před námi stojí jen Hynek. Tato lyrická subjektivisace epiky je podstatnou složkou Máje. Jí slouží i výrazové prostředky těsně spojené s rytmem a metrem skladby, T, zv. hudebnost Máje tvoří zvukosled. organisovan~' rytmicky. mající však i funkci významovou a vědomě zastírající v~Taz slova. Mácha je i prvním lyrick~'m malířem přírody. mající smysl pro kontnst světla a tmy a pro jemně odstíněnou stupnici barev. Vymykaje se z rámce tehdejšího básnění formou. ideovou náplní a silnou subjekti visací. vzbudil odpor i u vážn~'ch soudob~'ch kritiků a předsta\'itelu literatury. u Chmelenského, Tyla i Celakovského. I \' románové próze jde Máchovi především o nový, vyšší sloh \"yprávěčský, o novou stavbu české věty, o \'}'raz, schopný vyjádřiti nejen jemné odstíny psychologické, ale i přesný 215 obraz prostředí krajinného, dobového i společenskéhll. I v próze jest položen důraz na hudebnost, která je zesilována lyrick)'mi vložkami zcela podle estetiky romantismu, podle niž jsou do děl vkládány i prvky groteskní. Zl zam\'šleného historického románu Kat, rozvrženého dl i::tyi:dílu. Valdek,}(řil'oklát, Vyšehrad a Kar/ul' TÝl/ a kter~' ml'l obsáhnouti ('eské dějiny od mládí Václava IV. až po Korybutovu episodu v Cechách. byl podrobně vypracován a vydán jen Křil)okltit (1834), Vedle umění krajinářského položen jest zde hlavní důraz na psychologii dvou protichudn~'ch rozervanců. krále. syna rozumu, a jeho kata. syna fantasie, K historick)'m skladbám patří i zlomky l'aldiee z dob švédského vpádu do Čech a KláMcr sázal'ský ze sto\. XII. Z autobiografick~'ch pi'íběhu, cestopisn~'ch dojmů. z filosofických úvah i alegorick~'ch vidění vznikl~' Olmell ~i l'(!fa mdLO (183'1), obsahující V der I/a Bezdčzu a ol/áriI/ku: v Máriw'(' se ·kupí kolem titulní postavy mignonské hrdinky odvážná realistická malba proletářské čtvrti pražské, Vrcholem l\lácho\"čl byronství a nihilismu je náladová alegorie s filosofick~'m pozadím. Krkol/ošská pOlit (1833) : je to subjektivní zpověď z myšlenkov)'ch krisí a apotheosa zoufalství v rámci fantastické noční přírody s romantick)'m motivem poutníka a kláštera, !'\ejvětší románové dilo Máchovo jsou Cikál/i (1836) se základním moti\'Cm vášnivé žárlivosti. s cikánskou a benátskou romantikou a s ukázkami mistrovského umění krajinářského, Znamenitě propracovaná ideologie vyúsťuje do bezútěšné· ho fatalismu. Scénické zlomky Máchovy uchvacují spíše prudk~'m lyrismem. mohutnou patetičností než dramatick)'m spádem: jsou to nál'rty k historick)'m tragediim: Bmtři ze zápasu mezi Jal"Omírem. Oldřichem a Boleslaw'm Ryšav~·m. BmtrOlTah ze sporu S\'. Václava s Boleslavem, Bo1cshll' patrně z mladosti téhož knížete a Král Fridrich z období bělohorského, odkud k Máchovi \'anula jen \'lastenecká elegie. nikoliv nábožensk\' duch reformační: zlomky \'Cselohrv Po- kSIl.lí ukazují ke'škole klicperovské, • . ~Iáchova korespondence a pi'eneck)'ch romantiku uchová\'ána byla památka ~Iá- 216 hova v české literatuře. Jemu podlehl jeho protichůdce K. J. I':rben, byť jen na krátký čas, básník J. P. Koubek i V. B. Sebesk}'; především K. Sabina jako kritik a literární histo'lk udržoval po dvacet let památku SV[41O druha a také iko vydavatel usilovalo známost jeho děl. Vědomě se ~Iáchovi přihlásilo mladé pokolení z r. ] 85R, které svůj 'manach "Máj« vyzdobilo Máchovým obrazem a věnovalo "j "nesmrtelné památce« Máchově. Tato generace Neru:.)va, Hálkova a K. Světlé nepoňlehla, s výjimkou ll. \!ayera, Máchovi umělecky ani myšlenkově, ale oSlavovala : vykládala ho především společensky odbojně; Hálek a ! >fleger se záhy vymanili z jeho formálního pusobení a Ne'uda mu nepodlehl vůbec, Ale od této doby jest ~tácha po·.Jádán za vúdčího inspirátora moderní poe,;ie české' a každá .iterární generace se s ním vyrovnává. I literární véda zaďíná se jím soustavně zabývati, hlavně zásluhou Arbesovou, :'\'. Cech oslavil Máchu elegií "Na Valdšt)"'nč". J. Vrchlický ;1 J. Zeyer navázali na jeho poesii kosmickou; Machar se \Tací k jeho společenskému revolucionářství: kosmický a filosofick)"' odkaz Máchův žije pak u Havlíčka, Březiny a J. Karáska ze Lvovic. kter)"' jej oslavil básnicky i kriticky: II těchto symboliků, kteří se snaží zmocnit se ta iemství jeho lyriky, znova se uplatňuje máchovská hudební instrumentace větná i jeho umění metafory, na něž mohli navázati i básníci generací nejmladších. inspirující se zároveň máchovskou metafysikou: Hora i Nezval, Hala;.; i Zahradníček. Literatura dramatická a nowli<;tická, Slovesné umění klasicistické a romantické doby národního obrození se vyjádřilo plně jen díly básnickfmi. Dramatikové i novelisté. kteří se nadáním nevyrovnali velk\'m posta\'ám básníku, netvořili z vnitřní potřeby umělecké: postrádají ce domácí tradice, nedovedli se vymanit ze závislosti na vzorech cizích. Spokojovali se se ?.ába\'n)·m ub\'Cselo\'áním čtenářu a diváku. jejichž vkusu činili ochotně ústupky. Kde šlo o více než o příjemnou kratoch\'ili, oz)'\'ala se tendence vlastenecká, projevující se nadšením pro jazyk. zálibou pro vlastenecké dějiny. nl'kdy i jadrnou lido\·ostí. Ale tyto uml'lecky plané v)·tvory byly nemálo v\'znamné národně buditelsky. Obráží se \' nich dvojí dobov)' proud. vládnoucí v tehdejší EHOpé. V tragediích a románov)'ch kronikách historick)'ch se proje\'uje 217 romantick~' útěk z mdlé a spoutané přítomnosti do historické dálky, ozářené barvitou fantasií; v genrové kresbt" povídek a vesl'loher shledávalo drobné měšťáctvo této "biedermeierovské« epochy odraz své šosácké záliby v nevinném. bázlivl'm humoru a svého živoření v pohodě a záv(>ti'í. Toto hledisko skýtá také dělítko pro dramatické i pro nm'elistické práce této periody. Hlavní př('dstavitel dramatu i histol'ické povídky v tomto úseku. V.K. Klicpera, i jeho samostatný pokrac'ovatel v následujícím období, J. K Tyl. sluc'ují oba směry. Zájem č'esk~'ch vrstev o divadlo zV~'šil nejen původní dramat ickou produkei. n~'brž i nové snahy ph'kladatelské. V popÍ'{'di jejich zájmu stojí Shakespl'are. překládan)' nyní pi'ímo z angličtiny především J. J. Kolarem, 1"1'. Douchou a J. Mal~·m. \'ystoupila i řada pozorllhodn~'ch hcrcú c'esk~'ch a tehdy pOl'íná i ěeská divadelní kritika. jejímiž přednimi zástupci byli Chmdensk~' a Machál"ck. Když Sla\'()\'ské divadlo zal'alo zanedbávati českl' hry, zahájila skupina \'Iastencu v ěele s J. K Tylem r. 1835 ochotnická pi'edstawni v Ka.ktánském domě na Malé' Strani:' Gspěch her přiměl za"e ředitele Stavovského divadla SWgera k zahlzl'ni ěesk~'ch pi·edstaveni. r. 1S·12 byla pro (Tskl' hry postawna samostatná budova v Ružové ulici. kterl' i'ídili J. K Tyl a J. J. Kolar jako režiséři. Ale nastalou rl'akcí \' 50. Il'tech utichá v Praze i ruch di\'adelní a ('·(',;ké dl'ama se uchyluje na potulné scény kočujicích spolel'nosti. \'ác1a,' Klimt'nt Klít'IM·nt 0792-1859) se narodil v Chlumci nad Cidlinou. Na studie se dostal jako dospělejši jinoch z Í'l:znického zami:'stnání; vystudoval akademické gymnasium a filosofii a stal se profesorem, Od r. 18] 9 do r. 18·16 púsobil jako skvěl~' učite!. v1ast('neckS' buditel a literární a kulturní pra('onlÍk v Hradci KrálO\'l'. ll. ] '-;5:2 byl přeložen do Prahy, kde se stal Í'('ditelem akademického gymnasia a kde zemi'('l. Hlavni v~'znam KlicpNU\' záleži \' produkci dramatické; skládal hry rvtíi'skt; a historické. pak báclwrky i činohrY Zl' života- s;l\lČ;lsni>ho. Jako h()rliv\' ochotnik divadelních SPOlcl'llt)sti seznúmil se s technikoil dramatu. jako dobl'~' poz,)rovatd dO\·l·,1\ pn>mítat sou('a;;né i histol'ickl' po:'>ta\'y na j0\·išti:'. Xl'vnik:ll nikdy iL1l.·"·;(' hluboko pod povl'('h sklltel'nosti. 11l'dm'l'dl Sl.' \'zl'pnouti kl~ skutečné t ragie('. nedovedl slll;:iti hry pro wlká jl'\'j;;t,;' ale jako skladatd lehk~'ch komedií dovedl stíhat ;;osáct\'Í sn; doby. jsa mlll\'l'~íll1 mládi. ruchu a t,mhy po s\'(lbodě. Již 218 :a života Klicperova vyšlo několik souborných vydání Klic· "erových her, z nichž každé přinášelo hry nové, a ještě r. '~11l6 otiskl F. A. Subert ve svém dvoudílném č>Souboru spi- ,1 \'ácl. Kl. Klicpery« mezi 57 hrami některé po prvé, mezi imi též německá dramata Klicperova. ~Iezi vážnými divadelními kusy Klicperovými stojí v popře. :. četné hry rytířské, holdující módní romantice s~ř('dověké a ,!a!-itenecké, na př. Blaník (1813, provozován 1816), 'Valdek ),22), Loketský zvou (1822) nebo rozšířená balada Šnajirova Jan za chrta dlÍ/! (1828). V okruhu rytíÍ'sk.\·ch her :,)hybují se i dramata s látkami historick}'mi a vlastenecký:lll, zpracovávající kronikářské látky bez proniknutí k ideo,~'m konfliktům doby a s chabou psychologickou char3kteri-tikou osob, Za nejlepší českou tragedii přL-dbřeznovou byl po,..;ládán Sobčshll', selské kníže (1824). K historick~'m hrám "Táti! se Klicpera po delší přestávce v posledních letech ži"'lIta hrami Eliška Přemyslomw (1k561 a Fridri('h Bojol'nJí I asi z r. 1856). V~'še než hry historické, rytířské a než dramata ze současného života stojí Klicpcrovy veselohry a frašky. které také více svědčily Klicpero\'u tvur{'ímu ta:,'ntu. Zde k jadrné scénické v~·mlu\'l1osti. k puvodní malbě :"hdejšího života a k výborné charakteristice postav. třeba asto jen charakteristice vnější. druží se jadrnS', trochu :lrubozrnn~' domácí vtip a humor. A!e i zde, jako v hrách I,~tatních, jeví se často přílišná zádslost na dramatě ně111t:ckém, Ještě dnes objevují se na jevištích jeho hry Díro(l·om.tí klobouk (1817), Lhář a j('ho Tod (1817). Hadrián ,: !límBli (1821l, Rohovín čtvcrrohý (1~21). Vesclohm na 1Il08tČ (1826), Ka::d,lj IIČCO pro t'/ast (1S29) a Zlý jekn 11849). Historick~'m romantikem jest Klicpera také ve sV~'ch povídkách čerpan~Th z minulosti české a prosycen~'ch nadšen\'m vlastenectvím. Svého vytčeného vzoru. historic· kého póvídkáře \V. Scotta, nedosáhl nik,jy, zustÚ\'aje vprcn starší historické po\'idce. závi~lé na vzorech némeck}'ch a ulpÍ\'ající na vnějším historickém ko"t~'mu bez proniknutí k duchu doby a politick~'ch proudu. To předpokládalo pečlivé studium dějin a historie kulturní. jehož Klicpera neměl. Z historick~'ch poddck ne,i\'~'znamn(j;í je TohlÍk (lS2S) tendencí vyHl'it postavu "ácla\'a I\'. ve světle Sy'mpatickém. Teprve ve třech cyklick~'ch pO\'ídkách z Id 50" PřídlO([ Karla Il-. do ('(('h (lS55), Karrllr. přu/ Fra II 1;, 11!;/r jncm (1856) a Král .jali Sll'/J,lí 1185S'. podařiio se Klic- 219 perovi ěástečně vystihnouti ovzduší doby lucemburské nejen kolem trůnu, ale i v lidu s názvuky hnutí náboženského a zvláště s dobrým smyslem pro politický obsah věku. Fmlltišt'k Turillský (1797-1852), rodák poděbradský, byl zprvu úředníkem vrchnostensk~'m na různ~'ch místech v Čechách i na Moravě (v Mikulově a ve Zďáru na Mor.), pak úi'cdníkem soudním (na Křivoklátěl. Jako lyrik blíží se básníkum (~eského klasicismu především stránkou formální. kdežto citová náplň jeho \'eršů prozrazuje siln~' sklon k romantismu, který v dramatech převládl úplně . . Psal elegie (milostné Elegie polabské), dithyramby a ódy (vzletná óda >.K Bohu«, vlasteneck)' hymnus ,·Jediná toliko vlasL a úd:l "Husinec«, jedna z prvních novočesk)'ch básní oslavujících Husa). Proslulosti došel tragedií Angclina (lS21), psanou po způsobu německého dramatu osudov{>ho, s hojn~'mi místy lyrick)'mi. Truchlohra Vil'giliic (1841), i:'l'rpaná z dějin římsk)'ch, vyjadřuje demokratické sm)'šlení Turinského a ('inohra Pra:;allé roku 16V~, jeho vroucí nadšení vlastenecké. Ostatní historické hry z českého středovt'ku, mezi nimiž se některé stavěly proti GrillparZf'rO\'l.1 pojímání česk~'ch dějin, zůstaly \'C zlomcích. Turinsk~' snil o dramatt' wlkého slohll, ale omvlem hledal dosažení svého dle \' hromadt'ní míst Iyriek§ch a v přílišné idealisaci posta\', z niehž se mu dai'ily jen nt'které postavy ženské. Kart~1 Simt'OIl )(a('háčt'k (1799-1846), profeEor v Jičíně, se Vt'noval Jlodobnt' jako Turinsk~' lyrice i dramatu. Jeho Droblli"j.~í básni' (IS·IG) shmují lyriku lehi:'ího druhu a rytíi'ské romance, určl'né k deklamaci ('''Heřman z Bubna,.). Takové verše url'ené k přednesu ve společnosti přinesl vedle několika pi'ekladú již j.:ho Krasořdník t 18·13). Jako dramatik, kter~' Sl' osvědčil překlady z Goetha (,Ifigenie~) a z Schil1l'ra (,·Panna Orll'anská,,). \'ynikl historickou tragedií Zá l'Íi~ \' ít kode, pá n :: RIl:;e zajíma\'ou charakteristikou postav i tragick~'m konfliktem: byl to jeden z proje\'l1 odporu proti Grillparzero\'č hře "Konigs Otokar Gli.ick und Ende", jež nespr[n-ně a nepřízni\'ě Jlodávala úsek ('eské historie i posta\'y, které ji tvohly, Dobi'e stavěny jsou ~fachál'kovy \'eselohry ze soul'aslH;ho ži\'ota. na pi'. Puji'ka :::a oplátku (IRlG) a pi'edevším parodie r .••. tíi·sk~,ch her Ze-nic/lOl"(: (lS2·1). ~Iaeháček byl i \'ážn~'m di\"adelním kritikem, Organisátorem dh'adt'1nict\"í ochotnického byl plytk~' a nepú\'odní J1Ul I'\t'l)()ntuk Št;'pánt>k (1 7S3-I .•• H): t,'ll j~ko retisér a spoluředitel Sta\"o\'ského di\"adla prosadil r. 1~2·1 220 "bnovení če~kých her na této scéně. Psal vlastenecké hry d('jepisné a situační veselohry, z nichž se udržela jen vese]l)hra Cech a Němec (1816). Jako v ume'tlí dramatickém, převládaly i v české nove: i,;tice této doby látky historické. Zprvu podléhali čeští .'uvídkáři vzorům převážně německým, podle nichž před;áděli dobrodružné a napínavé příběhy s romantickými zá:.Ietkami· a podivné příběhy rytířské. Psychologie a cha: akteristiky osob a doby i zachycení historického pozadí byly zanedbávány a nechápány. Teprve když začal k nám zvolna pronikat vliv díla anglického romantika Waltera :-'cotta. byl obrácen zřetel ke skutečnému historíckému uvzduší, jež bylo podáváno na základě více nebo méně pečli\'ého studia dějepisného a starožitnického. Blahodárný vliv Waltera Scotta projevil se však plně az v druhé polovině ,;to1. XIX. Slohově zápasili romantičtí novelisté stále s nepřirozen)'ffi bombastem, se strojenou květnatostí a s neubratn)'mi archaismy. Pokrokem protí próze Lindově a prvním novelám Jana z Hvězdy jsou po\'idky Tylovy a Chocholouškovy: dějepisné povídky V ocelovy vynikaly malbou doby. Máchovy pak vzácnou barvitostí a náladovostí. .Jan .Jindřich ~Iarek (1803-1853), básnickým jménem Jan z Hvězdy, farář v Kralovicích. stal se vlivem plzeňského profesora J. V. Sedláčka horliv)'m vlastencem a brzy í básníkem. Jeho Básně (1823) obsahují lyriku milostnou. elegickou a rozjímavou. písně vlastenecké a společenské a čet· né balady a romance. psané podle vzorů německých. z nichž některé. jako na př. "Horymíruv skok·, byly velmi oblíbeny. \"~'znam Markův spočívá však v jeho povídkách historiek)·ch. Patří mezi první české historické povídkáře. ale než dospěl k povídkám vyššího slohu a skutečného historického podkladu a historické malby.- napsal celou řadu povídek. psan)'ch násiln~'m slohem a bez pochopení historického: v Tylovi se jim dostalo soudce přísného. ale spravedlivého. Studium pramenu historick~'ch i literárních. i snahu zachytiti ideovou náplň doby a podati obraz historické společnosti prozrazují d\'ě rozsáhlejší po\'ídky z let ·10.: JamhllČl' : Hrádku 118431 z časů .Jiřího z Poděbrad a .Jfmltičkář (18451 z doby korutanské. Prokop Chocholuušt>k (1819-18641. rodák ze Redlce na Táborsku. cestoval po Italii, Dalmacii a Cerné Hoře: voln~' literát a novinář v Praze, byl z politick~'ch duvodú dvakrát 221 vězněn; z Haliče, kde nějaký čas pobýval, byl internován ve svém rodišti, r. 1861 se vrátil do Prahy, kde byl politickým žurnalistou v »Čase« a v »Hlase«, ale maje zdraví podlomeno, zemřel již r. 1864 v Nadějkově nedaleko svého rodiště. Látkově lze děliti jeho historickou prózu na povídky s látkami českými a jihoslovanskými. Vynikal bohatou fantasií, doplňovanou bedlivým studiem historických pramenů, hojnou romantickou invencí, darem impravisačním a barvitostí dobovou, trpěl však neobratností slohovou a chvatností práce. Do literatury vstoupil r. 1841 povídkou Val/da z dějin polských, chtěje se v ní přiblížiti Walteru Scottovi. V povídkách s českými látkami historick)rmi, v ni.~_hž proniká studium pramenů, líčí Chocholoušek s oblibou buď starší dobu historie české, na př. Připitan, kmet sfarojlražskú (1855) nebo úseky z doby od Přemysla Otakara 1. až po JiHho z Poděbrad: Dcera Otakarova (1844), Palt'CNk (1847) z doby PřemY5la Otakara n., Templáři v Occllách (1843) líčí boje templářů proti Rudolfovi, Jiřina (18·16) dobu Jindřicha Korutansk~ho a dobu Karla IV. Jan Pal/céř (1855). Novou oblast otevřel Chocholoušek české novelistice pracemi z dějin jihoslovansk}'ch za svobodu, jejichž dějiště sám zhlédl. Řadu povídek ze života balkánského zahájili Oanohard (1843) a z prací let 50. a 60. vznikla velká trojdílná sbírka Jih (1862-1863), jež budila v Čechách dlouho nadšení pro Slovanstvo balkánské. Cho· choloušek byl ve své době znám i jako satirický humorista. pokračující samostatně \' tradici Langrově a Rubšově. Vedle povídkov)'ch kronik z českf minulosti jsou pro beletrii 30. a 10. let pÍ"Íznačné i'ráce ze fiou~asného života občanského s mdlou sentimentálností, s plačtivými scénami, se slab)"m nádechem sociálním. K tomuto oboru patří i Celako\'ského »Patrní dopisové,~ a satirické práce Langrovy »Den v Kocourkově..: a »Bohdaneck)" rukopis.:. Z celé řady autorů podřadných povznesl tuto genrovou povídku k samostatnému druhu literárnímu Fr. Jar. Rubeš, s přátelskou družinou seskupenou kolem humoristického sborníku Paleček (7.aložen s Hajnišem a Filípkem, vyšel v 19 sv. 1841-18·17) . Františt'k Jaromír Rubeš (1814-1853) bvl rodákt'm z Cížkova u Pelhřimova. kde se narodil jako S)'tl sládkÚv. Opustiv theologii, studoval práva a púsobil jako panský úředník na různ~'ch místech v Cechách, posléze od r. 1842 222 ,10 své smrti jako soudní adjunkt ve Skutči. Rozkvět Rub:':ovy literární činnosti, zahájené 1834 řadami znělek, spa,lá do jeho právnických studií až po r. 1845. Tf'hdy byl relaktorem podařeného »Palečka«, kde tiskl své deklamován,;y a povídky. Z veršované produkce rázovitější jsou pouze :)cklamovánky (v 6 sv. 1837-1844), soubor vážných i žer. ()\'ných skladbiček, určených k deklamaci; jsou mezi nimi : básně vlastenecké (»Já jsem Cech«), poetické báchorky ! historicko parodující balada »Horymíruv skok«, persiflující ~Iáchův Máj. Určeny jsou nižším a středním společenským ':rstvám, u nichž došly také nemalé obliby. Jako novelista začal rytířskými povídkami a hrůzostrašnými pověstmi li,Iovými (Mstitel, Cerhenický vaz) a dostal se i k sentimentální povídce rodinné (Harfenice, 1844). Význam jeho spol'ívá v drobných genrových obrázcích, plných typických po,;taviček z Prahy i z venkova, naplněných svěžím, někdy ,)bhroublým humorem a vtipem. Z nich nejzralejší jest no\'ela Pan amanuensis na venku aneb Putování za novelou 11841); oblíbeny jsou dále Smutné vyražení tJe Hvězdě, Pan Trouba, nebo když chybí uřený, chybí hodnč, Ostří hoši, Lehce nabyl, lehce pozbyl a j. Zachytil a mírně zironisoval malý český svět. který miloval mužnou láskou, a tím ve zmenšeném měřítku vykonal to, co na světovém fóru uskutečnil Dickens: postavil povahopisný a mravolič· n~' genre povídkový s nádechem humoristickým a mírně satirického zbarvení. V tom mohli naň - nikoliv na Máchu - navázati i umělečtí genristé družiny Májové. Pozdní romaritíba. (Od r. 1848 do r. 18.'>9.) PO\1lha dob~·. Veřejný život v Cechách ve 40. a 50. letech 19. stol. je charakterisován zvláštní směsí romantiky a liberalismu. Liberálně demokratické myšlenky, přicházející ze západní Evropy, spojovaly se zde s programem národního obrození a se zásadami slovanské \·zájemnosti. V nich ožívaly reminiscence na národní a sociální náplň hnutí husitského a shodovaly se s romantick~rm názorem na lid. Dílo J. K. Tyla a B. Němcové vyrůstá z tohoto ducha doby. kter~' se obráží i ve filosofii dějin Fr. Palackého. Naproti nim K. Hav!íček, mluvčí národního liberalismu české· 223 ho. se pokusil vyloučiti z veřejného smýšlení všechny živly romantické a odvrátit je i od přílišného historismu k současnosti politické. hospodářské i technické, Tím vším se v 2, čtvrtině 19. stol. zvolna rozkládá romantické cítění. Výsledkem liberalistického hnutí byly i nové požadavky Čechu. domáhajících se práv na vládě. Palackého odmítnutí účastnit se frankfurtského sněmu a konečně i Slovanský sjezd. jenž měl býti projevem sjednocenosti všech Slovanů habsburské monarchie. Optimistické naděje vlastenců rozbily svatodušní bouře pražské vznícené radikální mládeží. naplněnou sociálními a demokratick)'mi ideami západní a jižní Evropy. Ani sněm kroměřížský nebyl politice Čechu příznivý a střízlivý a opatrn)' František Josef 1. zasedá na císařský trůn v době obnoveného centralismu. Tak nepřinesl r. 1848 politicky Čechům žádn~'ch v~'hod. Ale úsilí zástupců českého hnutí zesílilo občanské vědomí u nás. zvýšilo politický zájem i smysl a veškeré projevy ducha prosytilo lidovostí. spalečenskou spravedlností a citem pro právo veřejné, V oboru sociálně hospodářském dosaženo bylo dokonce reforem blahodárn)'ch. z nichž zrušení poddanství a úplné odstranění rt)bot byly nejdůležitější. Zároveň s osvobozením stavu rolnického obracel se zřetel \'zdělancu k sociálním poměrum v dělnictvu, V řešení poměrú společenských dostávala se do popředí i otázka ženská. zvláště když B. Němcovou \'stoupila do české literatury spisovatelka jako činitel tvurčí. Národnostní zřetele nebyly však nikdy opomíjeny při snahách o řešení společenské problematiky. spojovaly se \'šak často s romantick)'m ilusionismem a sentimentalitou; jak Tyluv postoj k otázce dělnické. tak stanovisko B, Němcové ke šlechtě a k jejímu společenskému poslání o tom s\'ědčí. Vládni centralismus tuhl však poz\'olna \' absolutismus a \' protičeskou a protislovanskou germanisaci. z\'láště když bylo řízení vlády svěřeno auturitáři Alex, Bachovi. Pevně zorganisované Rakousko. opírající se o moc \'ojenskou. o tuhou byrokracii i (} autoritu církevní. z\'láště pak o dozor policejní. ojmítalo všechny státoprámí požada\'ky české, Krutá censura umlčovala všechny veřejné proje\'y. učenci. jako Palack)'. uzavírali se do sv)'Ch kniho\'(~n. spisovatelé se neodvažovali řešiti otázky veřejné. radikálo\'é jako Frič a Sabina. i roz\'ážn)' politik Havlíček stali se 224 ubětí persekuce. Nižší školství bylo opět pod dozorem církve, v níž vymřelo kněžstvo ducha josefínského a bolzanovského. Osvícenskému šlechtici, hraběti Lvu Thunovi, nakloněnému národním snahám své vlasti, podařilo se však pi'cce zreformovat vysoké a střední školství a učiniti tll i některé ústupky jazykové. Generace vycházející z těchto ;;kol vynikala opravdu rozhledem vědeckým i mravní kázní, dle pociťovala nesvobodu státního celku, v němž bylo sice dbáno o hmotný blahobyt občanů, ale duchovní svobodě v žádném směru nepřál. Ve veřejném a kulturním životě nedostávalo se jen možností a odvahy k projevům. ale ani tvůrčí síly a radosti z práce. Ne nadarmo mluví Neruda o této dob<: jako o »čase za živa pohřbených<. Tento útisk trval deset let, až do Bachova propuštění v srpnu 1859, kdy neúspěch rakouské politiky, ztráta území v Italii i finanční tíseň donutily panovníka ke změně soustavy státní. Když k tomu došlo, bylo patrno, že absolutismus v Rakousku dohospodařil a že liberální myšlenky rozložily v měšťanstvu nadobro romantiku. jež neměla co říci mladému pokolení, vstupujícímu do života veřejného i literárního. R07.klad romantiky nov}mi smt'~' \' e\Topských litt-raturách a povaha J)(mlní romantiky &>ské. V době, kdy v Německu umírá Goethe, zosobňující bohatý vývoj od osvícenského rokoka až ke spiritualistické romantice. jest \' evropské slovesnosti patrno, že romantismus dovršil své dílo v literatuře i v životě a že ustupuje proudum novým, vypl)'\'ajícím z nových názoru vt:-deck)'ch a filosofických. Do popředí vstupují přírodní vědy se sV)'m požadavkem empiričnosti: ten proniká i do filosofie a zatlačuje myšlení spekulativní a metafysiku. Radikální ž.áci Hegelovi položili duraz na vývoj a stále uskutečňovan)' pokrok. vedoucí k s\'obodě ducha. Všechny tyto směry se obracely proti tradici a autoritě. ať státní. ať církevní: stavěly rozumové poznání nad fantasii a smyslovou oblast nad ~vět citový. Kriticismus. namnoze bezohledný, byl jim stálou životní inspirací. V tom všem byli jejich zástupci prav~'m opakem generace romantické. \' literatuře zaujímala vudčí postavení kritika. jež dbala přede\'ším požadavku sociálně politick~'ch a zdurazňovala přímo pO\'innost tendence ve slovesnosti, a to i v poesii. To sou\'iselo s jejím těsn~'m spojením s novinářstvím, BOrne a Gutzkow v Německu. Bělinskij, Dobroljubov a Ha\'líček u Slovanu zosobňují tento no\')' typ kritick~'. Ly- 225 rika se oprošťuje od vlastního rozervaného já a staví svá díla do služeb hromadného celku. Vedle lyriky Heinovy a Lenauovy, která u nás došla velkého ohlasu, vzniká v Německu lyrika sociálně politická; v Anglii vstupuje do popředí zájem o sociální baladu, vedenou Hoodem a ve Francii vtipný písničkář liberálního měšťáctví, Béranger, strhuje živým zájmem politickým a soucitem s ubohými a poníženými. V Rusku kritik společenských řádů a zlořádů, Někrasov. uchvacuje opravdovostí své drsné satiry. Přílišnou tendencí trpí však v této lyrice smysl pro skutečné hodnoty lyrické. Vládnoucím útvarem slovesnÝm stává se v této době román a do něho vniká tendencě plným proudem. I zde na úkor epické stavby rozvíjejí se úvahy sociálně reformní namnozt> novinářského rázu a společenská kritika. Jen u nejlt>pších spisovatelů udržuje se však společensko mravní tendence v rovnováze s novou zálibou v přesném pozorování skutečnosti. Odtud vypl)'vá nové um("ní realistické jako protiklad básnické romantiky. Souvisí s empiričností a sensualismem v soudobém názoru a cítění. Nový román se oprošťuje od romantického subjektivismu a obrací se k společnosti. Vzorem jeho se stává Balzacův románový přírodopis francouzské měšťácké společnosti, Dickensovo účastné líčení středních a nízkých vrstev lond~'nských, Turgeně\'(wa malba ruského nevolnictva a Gogolova galerie nlského statkářstva a měšrá('tva. ~re.lÍ těmito umělci bylo však ještě mnoho romantiku. kteří do objektivního realismu nezúčastněného na látce vkládali osobní citovou a humornou účast s odhalen}m »malým« člověkem a s ději kolem něho. Realistický sklon k pozorování skutečnosti domněle všední se projevoval také \'C formách polouměleck)·ch. jež dosáhly v této době obliby a rozšířenÍ, v cestopisném náčrtu, feuilletonu a v národopisném obrázku, jež byly úzce spojeny s rozmachem tendenčního no\·inářst\·í. V dramatě tendence romantismu stále převládaly, přestože jimi byly vyjadřovány otázky liberálně nebo sociálně reformistické. ScribO\'o úsilí o nov~' dramatick)' tvar. postaven)' na mechanismus zápletek. rozšířilo se sice hojně za hranice francouzské vlasti, ale zústalo přece jen polouměním. Tento V)'\'oj světového písemnictví od romantiky k realismu. vyplilující u vůdčích evropsk)'ch národů léta 30, až 50 .. obrážel se v naší literatuře opožděně. V těchto letech zde romantika dožívala pomalu. realismus byl přijímán jen 226 s váhavostí a teprve generace následující počala po překonání politické reakce uvědoměle doháněti opožděný vývoj. Generace pozdních romantiků, která vystoupila na veřejnost ve 40. letech, spolupracovala namnoze s generací starší. S ní se sdílela o kult lidu a jeho poesie, dávajíc tu za pra vdu spíše Langrovi a Erbenovi než Čelakovskému; \' orientaci slovanské hlásila se na rozaíl od oné k Polsku a k národům jihoslovanským, i když přijímala z Ruska ochot· né nové umění realistické. Jako Langer, Jablonský a především Mácha kladli důraz na opravdovost prožitku, v němž viděli pravý zdroj tvůrčí a záruku pravosti díla. Proto se jejich programními vzory stávají Mácha a Byron se s\'ými odchovanci, kteří jsou nyní chápáni především společensko revolucionářsky. Na rozdíl od generace předcházející přisuzují daleko větší význam kritice, jak to dokazuje Havlíček, Sabina i zakladatel srovnávací vědy literární V. B. Nebeský, ve filosofii pak Fr. M. Klácel a Aug. Smetana. Prožívajíce naděje r. 1848 i státní útlak let 50., poznávají dalekosáhlý význam novinářství, které nejenom že horlivě pěstují, ale nechávají mu i zasahovat do literatury krásné. Sloh a jazyk krásné literatury stává se tímto vlivem živější, bohatší a názornější. ale umělecká stavba trpí často novinářským chvatem a povrchností. Havlíček, Tyl, Klácel a Sabina, předáci české žurnalistiky, ale i B. Němcová povznášejí druhy v podstatě novinář,;ké, feuilleton, cestopisný a reportážní obrázek, na uměleckou výši. Silně je pěstováno písemnictví tendenční a satirické, nacházející svého klasika opět v Havlíčkovi. Největší rozdíl obou generací spočívá však v duchu a myšlenkové náplni jejich literatury. Duch liberální a sklon k realistickému postřehu a studiu odlišuje Tyla od Klicpery, Havlíčka od Čelakovského, Némcovou od Erbena a Sabinu od Máchy. Celé toto pokolení je liberální a demokratické a pokouší se svou kritiku života vysloviti slohem realistick)·m. Všichni rozkládají novou tématikou a problematikou romantickou koncepci s\'~'ch děl. V zájmu o živou skutečnost stojí i nyní v popředí život lidový, který Tyl, Němcová, Pravda i Dohnal studují a pozorují s větší pečlivostí a přesností než jejich předchůdci. Přesto spisovatele tyto nemůžeme označit ještě za realisty skutečné. poněvadž se ještě nedovedou oprostit od subjektivních a namnoze ideálních představo společnosti citově obrozené a mravně reformované. 227 Čilý publistický ruch let 40. byl v 50. letech obnovené reakce vysti'ídán veřejným ml<;ením a vnějším nezájmem o žívot veřejný a politický'. Činnost vědecká a překladatf>lská zatlačuje sice puvodní činnost uměleckou. ale přece se právě v této dobl' objevují dvě vzácná díla básnického umění, Erbenova »~ytice« a "Babička« B. Němcové. Uá .•• níd l)řt'chol1u a rt'akct'. Básníci, ktei'í udávají ráz letum 40. a 50 .. jsou v podstatě ruznorodí. Někteří z nich se hlásí ještě k tradicím předromantick)·m. jako Doucha. jiní vyrustají z romantiky. ale snaží Sl' z ní vymaniti. jako Sabina. Koubek a Nebesk~'. kteř'í stojí také na rozhmní poesie a vědy, Jun Pravosluv Koulwk (1805--1854). rodák blatenský. byl nt'kolik let Mechtick\'m \'ycho\'atelem \' Polsku. r. 1839 s~ stal profesol'em l'esk~ řt~l,i a literatury na pražské universit('" kde zustal do smrti. přednášeje od r. 1849 též o polštině. Víc než o poslání vědecké se staral o národní a básnické obrozování žact\3) a nejvl'tší z nich. směšnohrdinsk~' epos Brís'ník(w(/ ('('sta do /lckcl, Xo/'(~ Jiříko/'() "idil/í anrll Orf('w~ r('(/;";I'/(S (18,12-1852). ktt'r\' \'~ak zústal fragnh'ntem a vy81.'1 po Koubkm'ě smrti. \'šeohecná satira literárních a poiitick~'ch poměru zeslabena je ještě hojn~'mi reflexemi. moraliso\'áním a suchou didaxí. Ta vadí také dvěma řadám nadšl.'n~'ch elegií Hroby l)(;SlIíkú slol'al/sk.líc" (18571. v nichž osla\'il vedle Kollára a C'elako\'ského také ~Iáchu s Puškinem a Lermontovem i Lenaua. Z nich pozná\'áme nejen Koubkovu znalost l't~ské a cizí poesie, ale i zásady. jimiž púsobil na mladé poko\l.'ní. Sv(>ží je idylick~' obrázek Rokoko (1847), psan~' \' l'tyř\'('ršo\')'ch strofách. p\n~' dobO\'ého tepla a archaislIJící drobnomalby, Vá<'1a,' Uolt'mír Xt'lwski' (1S1S-1SS21 St' narodil v Xovém Dvoře u Kokořína. studoval \' Litomi'řicích, \' Praze a \'(' Vídni. pusobil jako \')'Chovatel. (,d r. lSHl j3ko docent h>i'tiny. jako dlol1holet~' redaktor ('('~I a konei'ně jako sekretář' ('eského musea, jehož d(>jiny napsal. Básnická činnost Nebeského. stojící pod vlivem poesie ~Iáchovy, ně- 228 meckých romantiků a Mickiewiczovy, náleží jeho mlad~'m letům. Jeho B(Í8nč (vyšly až r. 1886 redakcí Nerudovou v Poetických besedách XXVII) obsahují bolnou lyriku mil, lstnou a reflexivní, prozrazující citlivé a samotářské :'rdce. utíkající do ticha noční přírody, a verše vlastenecké, jimiž působil na B. Němcovou. Romantickofilosofická bá.-t'ň Protirhúdd (1844 a 1882) pr07:razuje vedle vlivu bA:"lick)'ch vzorů i vzdělání filosofické. stojící pod vlivem ! ilosofie Heglovy. Protichůdci jsoll titanský Ahasver, poutník žíznící po umírání« a »jezdec druhý«, krásný a ,.;ilný rozkošník věřící pouze ve smysl toho, co jí, pije, hmatá a drží, který by chtěl uniknouti smrti, ač je jí, »morní pannou«. neustále provázen. Romanticky nepevná dějová konstrukce a nejasná stavba myšlenková vyvážena je sugestivními scénami. především noční přírody. Duševní náladou a obsahem ideovým jevil se Nebeský generaci Nerudově předchůdcem a otcem moderního směru básnického. Po "Protíchúdcích« se Nebeský jako básník odmlčel, ale poesii zůstal \'ěren alespoň jako překladatel jemného vku'-u. Z klasických jazyků přeložil z Aischyla. Aristofana, Plauta i Terentia: z moderních literatur Kytici ze .~paIlNskýrh romancí (1864) a Novořcrké národní pí.-mé (1864). Hlavní význam Nebeského spočívá však v jeho studiích literárně hístorických (v CCM v l. 1845--1866): \' nich v duchu romantické literární vědy snažil se vyložíti starší památky z ducha doby a z kulturní souvislosti evropské a posouditi i s hlediska psychologicko-estetického. Znalost literatur cizích dovolovala mu užíti i metodv srovná\·ací. Tak rozebral na př .. ,Tristrama •.• t,Masti~káře", . Spor duše s tělem«, z cizích literatur pak Shakespeara, Calderona a »Kalevalu«. Cestu k Máchovi a k německé romantice ukazoval Nebeskému duvěrný jeho přítel, pražsk~' rodák, KaI't"I Sabina (] 813-1877). Proži v trudné mládí proletářského dítěte, studoval na akad. gymnasiu. kde se uvědomil česky: nedokončiv právnická studia oddal se výhradně literatuře a žurnalistice v Praze, ve \'ídni a zase v Praze, kde byl od roku 1845 středem tajného ruchu politicko-revolučního. R. 1848 stál v čele radikální strany politické a střetl se proto s Havlíčkem. Propaganda revoluční vynesla mu tuhé osmileté vězení v Praze a v Olomouci. Vyšed ze žaláře. \'rhl se do ruchu literárního. sociálně i politicky radikálního, organisoval dělníky. živě se zúčastnil založení 229 strany mladočeské, až konečně dohnán bídou, vstoupil do služeb tajné policie, které dodával kompromitující zprávy o českých politicích a literátech. Když byl z toho r. 1872 veřejně usvědčen, vyloučen byl jako zrádce z české společnosti a zemřel v nouzi a opovržení. Před revolucí r. 1848 byl Sabina nadšen)'m hlasatelem byronství a obhájcem svého přítele K. H. Máchy. Jeho Básnč (1841) prozrazují silně oba tyto vzory, i když Sabina nedosahuje ani Máchova čistého lyrismu ani prudkého titanství Byronova. V jeho verších příliš proniká chladný rozum a sklon k filosofické spekulaci, především však revolucionářský požadavek veřejného činu, pro nějž nalézá často přiléhavý a hutný výraz. V »Básních« a v celé řadě nesebraných veršů, mezi nimiž jsou i překlady (na př. T. Moora »Irské melodie«), jeví se Sabina prvním českým básníkem kosmopolitickým: oslavoval již r. 1836 nejen Byrona a Moora, ale i V. Huga a Lamartina a znal dokonce již i Bérangera a Shellyho. Próza Sabinova, psaná před uvězněním, trpí přílišným romantismem motivickým, k němuž se pojí máchovská melancholie a byronská rozervanost. To platí přede\'ším o povídce Hrobník (1837 v Květech, kn. 1844) i o dvou svazkov)'ch Povídkách, pOl'čstcch, obrazech a novelách (1845). Historické povídky a romány, z nichž román Husité censura nepovolila a z něho vzniklé Obrazy XIV. a XV. t'ěk1l po třech povídkáCh zastavila. trpí neznalostí doby, její politické. sociální i náboženské náplně, i uměleckou povrchností. Ta vadí i jeho románum z doby pozdější, v nichž zesílil notu sociální a přimkl se ke směru i technice románů mladoněmeckých. Literární cenu z nich mají: problémově společenský román Blouznční (1857), široce založen)' román sociální z doby předbřeznové Xa poušti (1863. puvodně nazvaný »Synové světla«) a živá malba ze života politick}'ch vězňů v době reakce s názorn}'1lli typy národními, Oživené hroby (1870, nově 1908). Doplňují je filosofická skladba no\'elistická :llorana, čili SeN a jehů tikoty (1874 s pseudonymem Adrian 2elinsk)'), pesimistický románek realistické drobnomalby JCtl tři léta (1860) a satiricko-humoristický románek rččný žcnich (863), . Sabina se pokoušel i na poli dramatickém o úspěch. Kromě veseloher lnserát (1866) a lJalomi:stské klepn." (1868) setkal se však s neúspěchem. Zato jeho libreta, třeba ne bez nedostatků, byla šťastnější: psal je pro Ben- 230 dia, Blodka (V studni), Šebora a zvl. pro Smetanu (Bralliboři v Čechách a Prodaná nevěsta 1864). S V. Nebeským se shoduje Sabina i vydatnou činností kritickou a literárně historickou, kterou rozvíjel v časopi"ech, almanaších í v samostatných monografiích. Dar kritiky ukázal v životopisech a kritických podobiznách; uměl "e vmysliti do cizí povahy a osobnosti, aniž při tom ztratil břitkost vlastního soudu. Nejzdařilejší z těchto úbrázkú povah opisných, které věnoval Koubkovi, Kalinovi, Turin,;kému, Polákovi, S. Hněvkovskému a jiným, jsou české i německé stati o Máchovi, zvl. Ovod povahupisný k »Spi,;um Karla Hynka Máchy« (1845) a Upomínka na K. Hynka Máchu (1858 v almanachu »Máj«). I do těchto životopisných stati osvěžených vlastními vzpomínkami na spisovatele, vkládal Sabina filosofické úvahy o literatuře a umění, o potřebách psychologického zkoumání, o sociálním vývoji, o moderních proudech evropských. Teoreticky dobře připraven nedovedl však prakticky uskutečniti nové požadavky, jež na literární vědu kladl, v syntetickém svém díle Dčjepis literatury českoslovanské, staré a střední doby (1860-1866), v díle velkolepě myšleném, ale chvatně a povrchně provedeném, přejímajícím často i látky cizí. Kulturní svť1j program vyložil nejúplněji v Duchovním komuIIi-mm (1861). Německy vydal Dus Theater uml Drama in Bohmen bi.'J =um Anfange des XIX. Jahrh. s pseudonymem Leo Blass. Z moravských básníků ztělesnil přechodný typ, ale v ladění konservativním nejúplněji Vincenc Furch (1817-1864), rodák z jihozápadrú Moravy, posléze účetní rada ve Vídni. Ve svých Básních (1843 a 1844 ve 2 sv.), psaných formou lidových písní Celakovského, uložil své krotké básně milostné, verše vlastenecké a reflexivní. V jiných básních, jež byly posmrtně vydány jako Akkordy a Malby sepiové, proniká nadšení slovanské; proti maďarské smýšlení proniká v Pisních a baladách z války uherské (1850). Formálně je jeho poesie zajímavá tím, že pěstuje po Vocelově vzoru ghazel. Didaktické veršíky a veršované báchorky shrnují kromě drobné prózy Barvy a Zt'uky (1848). Překladatelskou pili a mnohostrannost let padesátých představuje pozdní epigon školy Jungmannovy, František Doucha (1810-1884). Pražský churavý a nuzný kněz deficient, zálibou neúnavný bibliograf a šťastný spisovatel pro mládež, jenž jest vedle Vinařického zakla- 231 datelem českého písemnictví dětského, náležel k nejpilnějším pra<:ovníkům literárním: slovnikářské, knihopisné. theologické a pedagogické práce jeho počítají se na sta. Nevynikal ani básnickou fantasií. ani lyrickou silou. zato jl'ho formální umělost, jemný vkus a všestranné vzdělání 14 jazyků učinily jej výtečným překladatelem. Proto větší význam než puvodní sbírky Líp01cý VČIlCC (1871) a Sedmen> skutku mi!mmkllství (1867) mají jeho překlady (v časopisech) z Moora, Burnse. Shelleye. Byrona, V. Huga. Puškina, Mickiewicze, Thomsonových »Počasů« (1842), v~'boru z Dantovy "Božské komedie<' a z Camoense, jmeno\'itě de\'íti dramat Shakespearov~rch. Metodou Čelakovského převedl lidové písně lužick~'ch Srbú. Přdchůdcem Vrchlického jed Sl' nejen jako překladatel. alt' i v za\'ádění uměl)'ch forem básnick)'ch, ghazelu. terciny, kanzony, rondeaux a p. O cizích spisovatelích, z nichž překládal. psal informativní články, Horliv)' anonymní spolupracovník na JungmannoVl' Slomíku doplnil jeho "Historii·, bibliograťick)'m Knihopisllým S!OI'llíkclIl (1864). . Mezi (;etn)'mi překladateli z jazyků slovansk)'ch čelné místo zaujímá pi'ekladatel Puškinu\', kněz Václav Č •• nfók Bt>mll Stránický (1832-1S701. přítd B. Němcové, Vedle překladatelství pl>straturu má v)'znam jl'jich druh Sk>Jtfňt>d Kappt'r (1S20 -18791. Rodák smichovsk)'. vYrUstal z tradicí rodiny židovské a za \'livu slovanské romantiky. P.) skončení studií lékařství byl nějakou dobu na slovanské"m jihu, později byl lékařem v Dobříši, v Mladé Bo1t'sla vi a \' Praze, jsa stále literárně činn)'. Vlastenecké verše ('('skl li • .,t.ll (1846). které příkře odmitl Havlíček, rozvádějí moti\' \"Zpomínky na dánlOu slá\'U židovskou, žalost nad nynějším ponížením a nadšení českožido\'ské, Z podrobného studia epiky jihoslovanské. pro niž si přinesl zájem již z doby \'ídeúsk)'ch studiÍ, vznikly překlady a ohlasy české i německé. České literatui'~ náležejí 232 překlady Zpěvy lidu srbského (1872-1874 ve 2 sv.) a ohla"y GIl,sle, ohlasy písní černohorských (1874); sem vkládal 1 projevy češství a slovanství, svobodomyslnosti a humaIlity i sentimentálního obdivu pro Černou Horu. Vlastním \'STaZem Kapprovy osobnosti zůstává jeho lyrika, psaná dŽ na České listy německy. Z české prózy vynikají Pohádky liŤ"ímořské (1873) bohatou hrou fantasie a jemnou stylisací. Josef Kajetán 1)'1. Josef Kajetán Tyl pěstoval stejné druhy slovesné jako jeho učitel V. Kl. Klicpera, a přece mezi oběma leží typické rozdíly generační: Klicpera jest prototypem spisovatele předbřeznového, Tyl, politický, novinářský a buditelský účastník r. 1848, tvoří právě z názorové plnosti doby zahájené památným březnem. Na rozdíl od svého vrstevníka K. H. Máchy dovedl Tyl postaviti svť1j subjektivismus a své literární a společenské snahy do služeb národního buditelství. Byl spojovacím článkem mezi ,)Mladou Čechií" let 40. a generací »Máje«, stejně jako Nebesk)', Němcová nebo Havlíček. Přesto, že byl celou podstatou své osobnosti protichudn)' jasnému rozumáři Havlíčkovi, přece projevují oba podobné snahy především v pohnutém roce 1848: i v literatuře spojovaly je tendenčnost. zájem o časové otázky. pozornost ke všem stránkám lidového života. usilování humanitně reformistické, třebaže Tyl užíval k jejich vyjádření přežívaných již prostředků romantických. Na jeho sociálních povídkách, psaných jadrnou mluvou. učil se nejen Pfleger a Arbes, ale i Neruda a Světlá. JOSE'f Kajetán 1)'1 (1808-1856) se narodil v Kutné Hoře jako syn krejčího a hudebníka: na studium do Prahy se dostal dosti pozdě a z lásky ke Klicperovi odešel do Hradce Králové. Filosofická studia nedokončil a stal se kočujícím hercem bez valného úspěchu. R. 1831 přijal v Praze místo účetního ve vojenské kanceláři. ale věnoval se především divadlu a literatuře: řídil ochotnické divadlo .• Kajetánské" na Malé Straně, r. 1842 vystoupil ze služby. byl s Kolarem režisérem divadla v Ružové ulici, pak dramaturgem českS'ch her ve Stavovském divadle. V 30. a 40. letech se oS\'ědčil jako redaktor literárních časopisu: redigoval list >Jmdy a nynÍ«, který přezval »K\'ětyq a učinil z něho významnou tribunu starší i mladší generace. redigoval »Vlastimila(, »Květum« podobného. Do konstitučního života r. 233 1848 zasáhl redakcí politického »Pražského posla« (18461848) a »Selských novin« (1849). Za svou činnost politickou a literární mnoho trpěl za nastalé reakce. R. 1851 byl nucen se vzdát ředitelství na Stavovském divadle, stal se ředitelem a hercem kočující společnosti, s níž i se svou rodinou živořil až do své smrti. Od veršů v duchu i formě Kollárově, jimiž vstoupil do literatury, odvrátil se pod Klicperovým vlivem velmi záhy k dramatu a k povídkám. Vlastenecké hry historické, jichž před r. 1848 napsal čtvero, trpí chabou dramatičností a nabubřelostí slohu. Skutečné dějinné tragedie začal psáti za vlivu nových ideí: do děje i do charakteristiky postav vkládal dobové ideje politické i sociální, historického podkladu her valně nedbaje. Krvavý soud aneb Kutnohorští ha't'íři (1848) využívají dělnické vzpoury a vyslovují novodobé sociální požadavky; veršovaný Jan Hus (1848) stal se zosobněním vlasteneckých a slovanských, ale i demokratick)'ch a liberálních zásad r. 1848; Krvavé křtiny čili Drahomira a její syllové (1848) rozvádí opět myšlenku demokratickou a slovanskou a Zižka z Trocnova (1849) je typem novodobého politika. Vedle her historických zasáhl do současného života řadou činoher ze života rodinného, měšťanského a řemeslnického: v nich postavil dobře odpozorované postavy, charakterisované jadrnou řečí, do děje zpravidla výchovně tendenčního. Pa"i Marjánka. matka pluku (1845), která je obratnou lokalisací Kotzebuovy činohry do českého prostředí, zahajuje řadu těchto her, z nichž nejúspěšnější byly: Pražský /lamrlldr (1846) a Pražská děvečka a venkovský tovarlJš a "eb Paličotm dcera (1846). Ze školy německých dramatikú vyšly i Tylovy dramatické báchorky, ale právě v nich přiklonil se Tyl nejtěsněji k lidové tradici a promluvil nejvroucněji k srdci národa: Strakonid:ý dudák (184í) , Jiříkol'O vidění (1849), Cert na zemi (1850) a Les"í pa,,"a (1850>. Plastické lidové postavy. zasazené do pohádkového prostředí, mluvící skutečnou řečí lidu, břitký dialog a nevtíravá tendence jsou přednostmi těchto her. které znamenají vítězství zdravé lidovosti nad romantikou. Z místní frašky pražské. založené na vídeňské hře Bauerlově, Fidlomčka aneb žádný hněv a žádná n:ačka, provozované po prvé 21. prosince 1834. pochází píseň slepého houslisty Mareše »Kde domov mújc. jež se s nápě',oem od Fr. Skroupa stala záhy hymnou národnf. Ve dvou slokách shr- 234 nuto je populární češství Tylovy doby: citové vlastenectví teritoriální a mužná láska k národu. Jako dramatik nebyl Tyl při vší lehkosti, s níž tvořil, originálně tvůrčí; vyhovo';al vkusu diváků často scénami sentimentálními a dobovými tendencemi. Obdobná je i Tylova činnost novelistická. I zde vyšel ze alistické povídk)' české ~.(\ života wnkovského. Kart'l Havlíč •• k. Božena Němcová jest první významnou ženou české literatury, ženou smyslovou, citovou a rozumovou zároveň. která má odvahu prožívati svůj vlastní osud podle zákona vnitřní morálky. Tím znamená odvrat od sentimentálního typu ženství předbřeznového a předjímá namnoze mravní vývoj budoucí. Slovesně jest s Máchou a Tylem zakladatelkou če.ské prózy povídkové, především povídky venkovské. Zde slučuje romantickou vidinu zdokonaleného lidství, žijícího ve shodě s přírodou, s realisticky přesným a národopisně školeným pozorováním, dávajíc tak základ k realistické povídce ze života venkovského. V západní Evropě i v Rusku byla vesnická povídka předchůdcem realismu v povídce a v románě. Nť>mcová, které doporoučel J.- R. Cejka za vzor G. Sandovou, přimkla se k povídkářům. prošlým školou Mladého Německa. především k J. Rankovi a A. Stiftrovi. Díla příbuzn~'ch povídkářů anglick)·ch-. severských nebo rusk)'ch projevila svuj vliv u nás až později. Božt'na Nt-mco\'á (1820-1862) se narodila jako Barbora Pan klová ve Vídni 4. února 1820. Její matkou byla mladičká služka vévodkyně Zaháňské, Terezie Novotná, otcem vévodsk)' kočí, rakouský Němec Pankl. Jako nemluvně odstěhovala se s rodiči do Ratibořic u Ceské Skalice, kde matka prodělala ne snadn}' přechod z rodiny služcbnické do vrstvy vyšší. Otec byl většinou mimo domov na cestách s vévodkyní, matka zaměstnána službou a tak péče o Barunku a množící se sourozence připadla babičce. ~Iagdaleně No\·otné. rázovité stařeně, kotvící \' tradicích kladsk)'ch Cechů. Na dorůstající dívku působilo stejně přírodní romantické prostř'edí jako zámecká společnost. sjíždějící se na zámek dobrodružné vévodkyně. Vychodivši školu ve Skalici, kde se jí dostalo nevalného vzdělání. byla r. 1830 poslána k obročímu Hochovi do Chvalkovic. aby se přiučila němčině a panskému mravu. Za tři léta se \'rátila tělesně rozvitá a citově vznícená do Ratibořic, oddána romantice četby, lásky a blouznění. Dne 12. září 183i se vdala podle vůl(' matčiny a bez náklonnosti za finančního respicienta 236 ,fllscfa Němce, muže o patnáct let staršího, osvíceného sice, . 'llcrgického a vlasteneckého, ale nestálého, prudkého, ne:Ilajícího smyslu pro duševní život své paní. S ním střídala asto bydliště a dojmy; všude dovedla získat něco pro své ' .• slání umělecké a národně buditelské. V Červeném Kotclci při!nula k lidovým vrstvám; po krátkém pobytu v foscfově a v Litomyšli odešla do Polné, kde se stala uvělomělou Češkou a vlastenkou. V 1. 1838-1842 se jí nar 'ldily čtyři děti, ale zároveň ji stihla těžká choroba, z níž ,t' již nevyléčila. Do 1. 1842-1845 spadá první pobyt Němové v Praze, kde mladá, krásná a duchaplná paní upoutala :,i'cdní zástupce duševního života českého; zde na ni měli div, kromě žen Antonie Reissové, pozdější nevěsty Čelakovského, pí Fričové a Staňkové, především učený lékař ;1 překladatel Josef Radomi! Čejka, pedagog Karel Slavoj Amerling a především básník Václav Bolemír Nebeský, za jehož působení se stala vyznavačkou Hegelovy filosofie a l'eskou básnířkou. Za dvouletého pobytu v Domažlicich "tudovala chodský lid, sbírala báchorky a konala dílo politického probuzení v duchu Havlíčkově, což zavinilo přeložení jejího muže do německých Všerub. Brzy odešla stísněna duševně i tělesně a zklamána nadějemi, kladenými do r. 1848, s rodinou do Nymburka a do Liberce. Když r. 1850 byl její muž jmenován do Jageru a záhy nato do Miškovců v Uhrách, rozhodla se zůstati s dorůstajícími dětmi v Praze. Druhý její pobyt v Praze trval dvanáct let; přerušila jej výletem do Drážďan, cestami na Slovensko a do Uher a poslední návštěvou rodného kraje na podzim 1859. Zívot v Praze byl plný utrpení; hmotné poměry rodiny byly nuzné, zvláště když r. 1854 byl Josefu Němcovi plat zcela zastaven; napjatý poměr manželů vyústil do úplného vnitřního odcizení, které zvyšovala četná milostná přátelství Němcové s muži daleko vynikajícími nad úroveň jejího muže. Tak do jejích vnitřních osudů zasáhli I. J. Hanuš, Fr. M. Klácel, zvláště vášnivě Jan Helcelet a Dušan Lambl. posléze V. Č. Bendl a studující Hanuš Jurenka. Ale z těchto dobrodnm.tví srdce, plných ilusionismu, se vždy vracela s přeražen)'IIli křídly domů a tam u krbu vychladlého a v místnosti chudé a nehostinné nalézala svého zestárlého muže, mrzutého. lhostejného. někdy i hrubého. Z životní tísně se osvobozovala jen činností literární a \'~'chovou vroucně miIO\'an}'ch dětí. z nich~ na podzim r. 1853 ztratila milovaného syna Hynka. Po krátkém pobytu v Novém Bydžově a v 237 Chlumci n. C. na podzim 1861 odešla ještě, pozvána knihtiskařem Augustou k vydá vání svých děl. do Litomyšle: vyčerpána Il('dostatkcm a chorobou a zklamána ledabylou úpravou vydání, vrátila se do Prahy, kde zemřela již 21. ledna 1R62 pi'ed(;asně zestárlá. Do české literatury vstoupila r. 1843-1845 jako básnířka lyrick~'Ch veršu. Vedle motivu vlasteneckých a slovansk~'('h hlásí se tu požadavek politického projevu a ženiny ú(;asti v bojích národních. Ideově se přiklánějí k vlastenecké po('sii ',Mladé Čechie«, zvl. k lyrice V. B. Nebeského, za jehož přímdlO vlivu a snad i slohové účasti vznikly. Své vyprávě(~ské umění vycvičila B, Němcová na báchorkách a v Pov('stech, které vydávala za projevy lidové, ač to byly většinou jen volné fantasie na lidové motivy, slučujicí romantismus, poetisujíd skutečnost, s realismem POzOI'o\'áni. Tak vydala Národní b(Í<'horky a pOl'čsti 11"\·15-1~·17l. Teprve p0zdější Slovanské pohádky a po"('sti I 1857-1R58) lnou těsněji k předlohám lidov)'m a náleží valnou měrou národopisu: Němcové jest hlavně převod jazykov~' a mistrovská slohová úprava, Kdežto Erben máší do báchorek báje.5lovnou koncepci. předsta\'Y kosmo~onické a přesvědčení o mitřní jednotě epiky slovanské, naplilUje je NěmcO\'á zkušenostmi svého srdce: snem o lásce. utopistick~'m snem o sbratření lidst\'a. optimistickou vírou v sociální spravedlnost a kultem přírody. Národopisný zájem projevila v řadě studií lidopisn~'Ch a kra jopisn}'ch, v nichž \'zd{'lánla s\'Ílj realistick)' smysl pro lido\'ou skutečnost. připravujíc se tak pro vlastní t\'orbu uměleckou, Ty stati. otiskované \' ),Květech,( a v "České včelN, vytěžují předevšim z pobytu na Chodsku: Obrázky :: okolí doma:lického 118·15 a 18·16), Sdská smtba l' okolí domažlickém (18,16), Krúl. hralličllí mi'sto Brod l' Lcsc (1852) : k léčebnému období r, 18·16 se nesou Dopisy:: Lá:llí Fralltiškol'.lÍcll, Z cest po Slovensku a Uhrách načerpala látku pro {'rty: Z Vllcr, r::po7llínky :: ccst po ['hřích (1854), Uherské mi'sfo Darmot!! (1858), Krajc a lesy lIa Zt'01ellsl,:u (1S5!l I a Obra:11 :c žil'()ta SIOI'ClIského (1859). ~{nohé z nich obsahují i" zárodky pozdějších prací no\'('listick~'ch. Po\'idky B. Ni'meo\'é se počínaji no\'elistick~'mi drobnokresbami. ("erpan~'mi z Domažlicka: Dlouhá lIor, Domácí UClIIOI' a Olll'(;:,k ,'cSllil'klí In'směs 18,16-1847), jež se liší od národopisn~'ch poj)isú jen slabou zápletkou d€'jo\'úu. Nato nakreslila rázoYité ženské charaktery lido- 238 ·l': v Barušce (1853) předvedla v rámci velkoměstského . ,rostředí historii služky s temným pozadím sociálním; 'I stry (1854) jsou obžalobou tragického osudu svedené ,'ny; v Rozárce (1855) předvedla R lidumilnou citlivostí l'šťastnou, životem odstrčenou, mravně ušlechtilou post aII z maloměstské chudiny podle modelu domažlického; v ll/de (855), námětu chodského, zpracovala vášnivý 010- '1\' milostný, zesílený nevšedním konfliktem mužské osoblOSti, pokládané dosud za děvče; Divá Búra (1856), :zniknuvší za vlivu »Malé Fadetty« G. Sandové, předvádí .,;tr)·mi rysy a s jadrným humorem samorostlou dívčí po,tavu venkovskou. Lidopisné studium hlásí se zde hojností :lll\'odních a malebných jednotlivostí, světový názor bás:lÍřčin proniká společensko-mravní tendencí, vliv roman~ ické četby se jeví hledanými zápletkami, umělecké nadání lokazuje epická živost a šíře, dramatická vzrušenost a zdahlá charakteristika. V dobách nejtěžšího hmotného strádání, vlastní choroby, zoufalé bolesti nad ztrátou milovaného synka Hynka a trpi{ého zklamání v lidech, v I. 1853-1854, si Němcová křísila utěšené obrazy dětství a rodného kraje s oRobou své babičky uprostřed. Původnímu plánu, který jí doporučoval I. J. Hanuš, zobraziti v pruběhu jednoho roku všechny slavnosti a obyčeje lidové, dal didakticko v~'chovný rámec moravský lékař pedagog Fr. Mošner svou "Pěstounkou«. která utndila v B. Němcové i myšlenku. postaviti do středu skladby babičku. Tak vznikla Babička. :>,obrazy venkovského života(. kterou v červnu r. 1855 vydal Jar. PospHlil. Dílo, vzniknuvší z idealisující nálady vzpomínkové. básnicky obměňuje a zkrášluje osudy rodiny Panklovy (Proškovy) v Ratibořicích. zejména pak babičky její. Magdaleny ~o\·otné. jakož i lidového a zámeckého jejich okolí; poměr Barunky. v níž se básnířka sama zpodobnila. k babičce, ale i vztah babiččin k okolí v rámci koloběhu ročního a li· dO\')'ch zvyků s ním spojen)"ch dávají dějový obrys. Kolem skromého epického děje. vyřešeného šťastně se silnou dávkou radostného optimismu. seskupila básnířka řadu nezapomenutelně životn)'ch lidov)'ch typu. celou galerii lidO\~'ch scén a přírodních v)·je\'1J. roztomil~'ch dětsk)'ch obrázku; rousseauismus autorčin se vlil do puvabného vystižení vztahu prostého venkovana k přírodě; romantika si vyžádala svuj díl v episodické posta\'ě Viktorčině. jejíž osud vedle milostné zápletky Kristlin)' a Mílo\')' dramatic- 239 ky oživuje idylický tok děje; šlechtická vrstva. zosobněná hlavně paní kněžnou, pojata jest nejen s vědomou idealisací. ale i s optimistickým pojetím jejího poslání v lidu; avšak i tu básnířka zdůrazňuje mravně výchovné působení babiččino. Všecky podněty knižní i vlivy cizích myslitelů jsou vyváženy jednak intensivním prožitím skutečnosti. jednak vpravdě básnickým názorem, opírajícím se o víru ve sdružení všeho tvorstva v účinné lásce bratrské. Ač není ucelenou skladbou románovou, nýbrž volnou řadou výjevů, přece jest »Babička« klasickým dílem naší literatury novelistické; básnířka dovedla v něm mistrně sloučiti svou osobnost s epickou objektivností. výsledky pozorování národopisného s rušným dějem, velké umění slovesné s národní původností, širokou malbu přírody s neobyčejnou znalostí lidského srdce. To uznali povolaní posuzovatelé hned při vydání knihy, to potvrdil úspěch knihy doma i v literatuře světové: kromě nesčíslných vydání, někter~'ch s uměleck~'m doprovodem výtvarným. byla Babička přeložena do všech jazyků slovanských, do němčiny. angličtiny, francouzštiny, italštiny a rumunštiny. Dopsavši »Babičku«, směřovala Němcová k jednotné koncepci románové, kde by spojila charakteristiku lidu s reformními tendencemi společensk~·mi. Uskutečnění toho plánu se přiblížila nejvíce v rozlehlé, problematikou zatížené. ne zcela vyrovnané povídce Pollorská resIlice (1856). Uměl)'m sloučením trojího živlu. české šlechty, chodského lidu a slovensk~'ch drotarů, si upra\'ila látku, aby mohla zdůrazniti své lidumilné řešení otázky o vztahu lidu k šlechtě a namnoze těžiti ze sV\'ch vlastních bolestn\'ch prožitků společensk~'ch. Posledňí práce B. Němcové j"sou rozsahem skrovnější. V ::ámku a pod::tÍmčí (1856) jest sociální kresba o vyrovnání rozporu mezi lidem a panstveDl a vyznívá ostře vyhrocenou tendencí: Chudí lid(~ (1856) ožinljí dojmy z Červeného Kostelce se siln~'m příz\"Ukem humanitním a v jadrném realistickém podání mramí šlechetnosti prostého lidu. S jasnou plastikou nakreslen~' povahopis DolJr!Í č[(wčk (1858) se nací k tématu a k ovzduší »Domácí nemoci« a .• Barušky .• ; ClIyšc pod lIorami (1858) obráží svěží dojmy z druhé cesty po Slovensku s utěšenou zápletkou milostnou. Poslední dokončená povídková práce, Pall učitel (1860). podřizuje dětské vzpomínkv reformní tendenci vvchovatel~ké. Zlomkem zůstaly skvěle vypravovaný počátek povídky C('8ta:: pOliti á 240 zběžně psaný úryvek románu Urozený a neurozený. Au· tobiografickou cenu má vášnivě zoufalé vyznání zhroucené ženské duše, Čtyři doby (z r. 1855). Ve všech těchto pracich stojí novelistické umění B. Němcové na vrcholu. ~a svěže vystiženém pozadí lidového života a přírodní malby se rýsují svérázné postavy jmenovitě ženské, mravně hluboké. nevšední osudem; jejich život podává často v zkratkách konflikty společenské a básnířka v milém idealismu nabízí pravidelně kladné a šťastné rozřešení sporů individuálních i rodových. 2ivost epického vypravování, malebnost líčení, ryzost a rozmanitost jazyková a ušlechtilý humor dodávají těmto dílům půvabu nehynoucího. Několikráte projevuje zde Němcová své názory o ženské otázce: zdůrazňuje všestrannou výchovu pro život a pro domácnost. ale současně žádá pro ženy vzdělání rozumového; kult lásky vrcholí u ní oslavou mateřství; manželství chce stavěti na základě vzájemné náklonnosti, úcty a porozumění; se sociálním smyslem si všímá otázky služkovské. ironisuje mělkost maloměstských žen, sní o souladném typu aristokratek rodem, duchem. zásluhou. Zbytek jejího díla vyplňuje několik překladů, politickovýchovných projevů. výpisy národopisné a satirický obrázek Kávová společnost (1855), zdramatisovaný A. M. Tilschovou. Pro poznání autorčiny tvorby je důležitá její upřímně psaná korespondence. Současně s B. Němcovou pokoušeli se lidovou skutečnost zachytiti Fr. Pravda na českém jihozápadě a Antoš Dohnal na Hané. Franti..wk Pra"da (1817-1904) se narodil v Nekrasíně u Jindřichova Hradce, filosofii a bohosloví studoval v Praze a ve Vídni. kaplanoval na několika místech v Cechách, až r. 1847 odešel jako hraběcí vychovatel na Hrádek u Sušice a zůstal zde až do své smrti. Do literatury vstoupil r. 1848 novelou Dvě 81:atby najednou. Z povídek jeho, které oti· skoval po třicet let a které ve třech souborech shrnuje na dvacet svazků, zvláštní obliby došly .lfatěj spro.'ifcík, Vát'ra kuřák, Stěpánův Vít se učí na kněze, Matka Mttden· tli a j. Zvláštní umělecký vývoj neprozrazují; jadrným vypravováním zachycovány jsou zde výrazné postavy venkovské v rámci dobře viděného lidového ži vota; Pra vda v nich dovedl sloučiti dúrazné moralisování s katolickou tendencí. nikdy ne násilnou. Fr. Pravda zahajuje řadu katolick)'ch povídkářů. kteří 241 HVl- práce s tendencí náboženskou a výchovnou vydávali \' »Dědietví svatojánském«. K nim náleží Jan Ehrenber~('r ( 1 S 15-1 SS2) , pozdčj?;í kanovník vyšehradský, Kromě obrazů z venkovského života na Solnicku (Staří Boukalovi na žil'llOsti (l Ilit l'.líminkll, Tři králové z Bukoviny, Měďák tl VoMill/ík. Rodinu Čcrnuíkova a j,) a povídek historick)'ch psal i povídky pro děti. stati dějepisné a homiletické. Antoš Dohnal byl pSl'udonym Leopolda Hansmanna (1824 -1S(3). pi'ítcle B. Němcové, kter)' si získal značné zásluhy o moravské novináh;tví jako redaktor »Moravských novin« a poi"adatel "Domácího přítele«, Zde s maskou venkovského souseda a písmáka Antoše Dohnala otiskoval své rozprávky ze života hanáckých venkovanů z Kroměřížska. psané pro.stou spisovnou mluvou hojně dialekticky zabarvenou. bez moralistní tendence, takže se pokládají za počátky na· turalistické povídky moravské. Jak jsem dostal pŮl/ÚIl (1860l. Franta na l'ojně (1861), Na pazderllč (1862) jsou nejznámější. Až do probuzení konstitučního života v Rakousku byl \' Čechách jediný politický časopis, »Pražské noviny«, jež za redakce Lindovy a později Čelakovského měly význam pi"edcvším literární: r. 1846 se stal jejich redaktorem K. Havlíl"ek a tu položil základ a vztyčil vzor českého národního novinái"ství. Kart'llIadíčt'k noro\'sk~' (1821-1856) se narodil 21. října 1821 v Borové u Přibyslavě: do školy chodil doma a v Jihla\"(~'. kde se doučil německy; r. 1833 odstěhoval se s rodiči do Německého Brodu (nyní pojmenovaného Havlíčkův) a zde studoval na gymnasiu do 1', 1838. kdy odešel do Prahy na filosofii. Hned v prvním roce se stal uvědoměl)'ffi Čechem. horliv\'m Slovanem a os\'ícen\-n1 racionalistou. Abv mohl úspěšně probouzeti lid. vstoupii do semináře, ale pr~jeviv svobodomyslné sm)'šlení i v otázkách nábožensk)'ch. byl brzy vyloul"en, Odešel domu. kde se připravoval na činnost spisovatelskou. vzdělávaje se hla\'Ilě v duchu slovanské vzájemnosti. Prostřednictvím Šafaříkov)-n1 přijal vychovatelské místo na Rusi; na cestě tam uvedl jej ve Lvově K. V. Zap do studia života a písemnictví polského, V Rusku vytrval od počátku r. 1843 do léta 1', 1844; tu poznal filosofii Heglovu. kritiku mladoněmeckou a slavjanofilské hnutí na Rusi. ale brzy se vyléčil ze svého nadšení rusofilského; nejmocnějším dojmem literámím byl mu rusk)' realismus Gogolův, Vrátil se opět přes Polsko do Brodu, 242 kde konal buditelskou práci; r. 1845 upozornil na sebe jako kritik v »České včele«. Počátkem r. 1846 pi"evzal řízení vládních »Pražských novin« a »České včely«, r. 1848 vstoupil činně do politiky, zahajuje schůzi »Národního výboru«; brzy byl zvolen za Čáslav poslancem do zemského sněmu a pětinásobně do říšského sněmu ve Vídni, ale již v březnu r. 1849 skončil svou politickou praksi. Vzdal se vedeni »Pražských novin<, počal 5. dubna 1848 vydávati »Národní noviny«, jež do svého zastavení 19. ledna 1850 byly nejpopulárnějším listem politicky probuzeného českého národa. Vystřídal je »Slovan«, vycházející od 8. V. 1850 do 14. VIII. 1851 dvakrát týdně a statečně potírající reakci. Reakcí stále pronásledovaný Havlíček musel nuceně opustit Prahu, přestěhoval se do Kutné Hory, pak do Něm. Brodu. V listopadu 1851 byl postaven před kutnohorskou porotu, která jej však osvobodila jako dříve porota praž. ská; v prosinci téhož roku byl deportován do tirolského Brixenu, kam jej následovala rodina; ta, nesnášejíc drsného podnebí alpského, po dvou letech odešla. Koncem roku 1855 směl se vrátit do Něm. Brodu k nucenému pobytu, ale při návratu do vlasti nalezl manželku mrtvou a sám si přinášel tuberkulosu. Marně ji léčil v lázních šternbersk)'ch; odešel do Prahy, kde zemřel 29. července 1856. Vlastní své povolání spatřoval K. Havlíček vždy v novinářství, ale vynikl stejně jako břitký prozaik a rázovitý překladatel, jako řízný kritik i básník satirický a epi- gramatický. . Novinářská činnost, vyplňující pět let, zahrnuje tři politické deníky: vládní »Pražské noviny < (1846-1848), samostatný orgán národní české strany liberální "Národní noviny« (1848-1850), k nimž se družil od ledna do dub!la 1849 humoristicko-satirický tNeník Sofek, a politickou revui Slovan (1850-1851). Úvodníky s\'ého listu shrnul s názvem Duch Ná1'Odních not:ill a úvahy o puliticko-nábožensk}'ch otázkách ze »Slovana'" s názvem EpiMoly Kltf'lOhorské (obojí 1851). Ve všech těchto pracích hájil Havlíček program politického liberalismu a nacionalismu jak proti reakci vládní, tak proti radikalismu revolučnímu. V slovanské otázce sympatisoval s Poláky a Jihoslovany, zavrhoval ruské snahy po nadvládě Ruska nad ostatními Slovany a zahrnoval i mlhavý panslavismus. z národních a především z politických duvodů se posta\'i1 proti odluce Slovenska. V otázce náboženské byl nepřítelem klerikalis- 243 mu. žádal reformu církve a odluku od státu. K těmto zásadám pojily se snahy o povznesení průmyslové, hospodářské. o zdokonalení školství, o probuzení veřejného života na venkově. Formou prostou, jasnou a úsečnou, ryzím a obrazným jazykem informoval a poučoval neustále o všech základních otázkách veřejného života u nás i v cizině, kritisoval ostře, ale spravedlivě politiku reakční vlády i revolučního kHdla. Svému politicko-buditelskému programu podNzoval každý svůj článek. za nímž vystupovala cele jeho mohutná mravní osobnost. Ještě dříve než nastoupil dráhu novinářskou. ukázal se Havlíček bystrým prozaikem. Svá pozorování ruského života a ruských poměrů vložil do feuilletonů. jež otiskoval většinou v »České včele« a jež byly shrnuty s názvem »Obra::y :: Rus«. Realistický postřeh a liberální názor proniká z těchto národopisných a kulturně historických obrazú. v nichž české čtenářstvo seznamuje s rusk}'Ill pravoslavím a s duší ruského života, s kupectvem, nebo s dějinami cizího živlu v Rusku. Od nejmodernějších proudů veřejného života ruského byl odváděn přílišnou závislostí na názorech slavjanofilské strany, hl. prof. ~evyreva, u něhož byl vychovatelem. Na Gogola, který jediný Havlíčka upoutal, upozornil jej již ve Lvově K. V. Zap, který r. 1839 přeložil jeho »Tarasa Bulbu«. Ze zakladatele ruského realismu, u něhož přeceňoval tendenci satirickou a nechápal visionářské překreslování skutečnosti. přeložil Havlíček humoristický román "Mrtvé duše« (1849 v Národních novinách). povídky »Nosc (1845), »Plášť« (1845), "Pověst. kterak se rozhněvali pan Matěj s panem Matoušem« (1846). J>Starosvětská šlechta« (1845) a dramatickou črtu »Lokajstvo« (1849). K překladům Hav· líčkov,'m se pojí drobnosti z Lermontova i překlad 11 menších prací Voltairov)·ch. které pořídil podle němčiny s názvem J>Některé pověsti« (1851). Jako kritik vystoupil Havlíček po prvé slavnou recensí Tylova .• Posledního Čecha« v J>Ceské včele« r. 1845. Zdť' postavil již své zásady přísné kritiky a odsoudil sentimentální a nečinné vlastenčení, požaduje znalost života a vzdělání na cizích literaturách za nutn)' předpoklad litť'rárního tvoření. V »České včele« posoudil podle těchto zásad ještě pohádky Božť'ny Němcové. Vocelův »Labyrint slávyc a Kapprovy J>České listy«: literární polemiky. vedl i s jin)'Illi česk)'mi i německými spisovatť'li: příležitostně psal i o di· 244 vadle, o otázkách školských a literárně organisačních. Zásady, které v posudcích zdůrazňoval, shrnul v teoretické stati Kapitola o kritice v »Ceské včele« r. 1846. Zde v duchu Lessingově a Mladého Německa odlišil kritiku od přátelského posudku, znovu odmítl vlastenectví jako pláštík špatné literatury, položil požadavek kritiky objektivní a odůvodněné, popřel názor, že kritik musí být zároveň spisovatelem; od literatury žádal pravdivost, původnost a tendenčnost. Tak jest Havlíček naším prvním temperamentem kritickým a tvoří protiklad ke kritikům se snahami literárně-historickými, jakými byli na př. Sabina nebo Nebeský. Básník Havlíček začal již na gymnasiu verši psanými v duchu silně vlasteneckém. Na Rusi nalezl pravý svť.tj literární druh, epigram, který v této dooc nejen pěstoval, ale i překládal a teoreticky studoval. Učitelem mu byl zde především Lessing, který jej přivedl k Martialovi a k svému předchůdci Logauovi. Asi z 200 epigramů vznikly téměř dvě třetiny v Rusku a asi jedna třetina jsou přebásněním epigramů cizích. Se stálým důrazem na ideu epigramu, účinný vtip a přesnost charakteristiky bičuje Havlíček soudobé neřesti literární, politkké, společenské a kulturní a především církevní úsečnou řečí, vyškolenou na prostonárodní písni; podle toho rozdělil své epigramy do oddílů: »církvi, králi, vlasti, Musám, světu<. Kromě epigramu užívá formy satiry a parodie veršované i prozaické. Zde s oblibou sahá k lidové nebo znárodnělé písni, naplní je tendencí, především politickou a vniká jí do nejširších vrstev. Mnohé z těchto parodií, které patří k nejvýznačnějším bás~ nickým plodům revolučního roku 1848, zlidověly. Havlíčkova satira a parodie byla v českém písemnictví novinkou, hlavně, že útočný a bezohledný. břitký a vtipem překypující Havlíček zahájil proti starší, neosobně a matně typisující metodě, běžné na př. Langrovi nebo Koubkovi, satiru plastickou a reální. Z této půdy vyrůstají i tři větší básnické skladby Havlíčkovy: Křest SV, Vladimíra (psán podle plánů přinesen)'ch z Ruska v I. 1848-1854, celkově vydán až 1876) s podtitulem :>Iegenda z historie ruské« volně rozvádí dva motivy z Nestorova letopisu, utracení sochy Perunovy knížetem Vladimírem a počátky křesťanství na Rusi, kolem nichž zosnoval svou vtipnou satiru na absolutismus církevní i státní. Osvícenský filosofický názor na náboženství, prosycený feuerbachovskou myšlenkou o lidském původu jeho, a demokratický odpor k panov- 245 nickému absolutismu, závislému na omezené radě a užívajícímu církve k utlačování lidu, nasycuje řadu rozmarných scén z Perunova soukromí a ze zákulisí císařského dvora. Tyrolské elegie (psány 1852, vydány až 1861 časopisecky) líčí v rozmluvách s měsíčkem Havlíčkovo zatčení, dojemné loučení s rodinou a s krajem a cestu přes Alpy do Brixenu. Zjemnělou b6rnovskou ironií, zastírající mužni' cit. šlehají ostré šlehy proti nesvobodě v Rakousku. proti rakouské vládě a neschopné a omezené rakouské byrokracii. »Veselá balada« Král Lál~rll (psán 1854. otištěn 1870) zpracovává midasovskou látku. prošlou irsk)'m prostředím. jak ji Havlíček poznal z přebásnění Hartmannova: látku osvěžil rozmarným, světlým humorem kolem mistrných charakteristik osob a naplnil duchem ryze česk)"'Jl1. Všechny tyto skladby psal Havlíček formou prostonárodní písně pečlivě prostudované. výrazem prost)"'m a slovem jadrn)·m. nevyh)"'bajícím se ani slovům vulgárním. Všecka poesie Havlíčkova uchvacuje tím, čím i ostatní jeho tvoi'cní literární a žurnalistické: vnitřní pravdivostí. silou mužné a odhodlané osobnosti, osvícensk)'m názorem a břitk)'m vtipem. Havlíček-literát ustupoval dlouho do pozadí za Havlíi:'kem politikem. veřejn)"'m bojovníkem a národním mučedníkem: ale jeho místo je i v literatuře pevné a v)'znamné: uvědoměle a promyšleně číní konec vlastenecké romantice a vytváří počátky českého realismu. Filosofie \" dobl' národního obrozelú. První období národního probuzení českého bylo neseno názorem osvícenským. filosofií racionalistickou, jejíž baštou byla Učená společnost. I když hlavní předsta\'itelé národního obrození byli ovlivněni filosofick)'mi směry nebo osobnostmi cizími, přece jak jejich přiznán;' tak rozbor jejich děl ukazuje, že nešlo o osobnosti filos0fické a myslitelské ve vlastním smyslu a že u všech zájem historick)"' převládal nad potřebou spekulatimí: místo filosofů se potkáváme vesměs s \'ědeck)'mi empiriky, RacionaJL"mus byl u nás vystřídán vlivem filosofie Rousseauov)' a jmenovitě Herdrovy: oba vykonávají u nás velik)"' vliv hlamě v pedagogice a filosofii dějinné a celá romantika stojí II nás v jejich znamení. Myslitelské úsilí romantikú spokojovalo se metodou eklektickou a hlavní filosofická potřeba spatřovala se v tvoření vědeckého náz\'osloví. To v)'značovalo 246 především školu Jungmannovu. Skutečný filosofický duch vyšel ze školl Bolzanovy; byl to Vincenc Zahradník, jenž se snažil opři ti katolické křesťanství důkazy soustav myslitelských. Vedle něho byl největším filosofickým duchem František Palacký, v podstatě filosofický eklektik, který se však záhy od odborné práce filosofické odchýlil. Filosofickým duchem byl i lékař Karel Slavoj Amerlin~ (1807-1884), blouznílek a snílek, který se nikdy neuměl vyrovnati se skutečností. Byl činný jako vědecký popularisátor, jako přednašeč dorostu řemeslnickému a stálý organisátor školský. Jeho plán zříditi obsáhlý vychovatels}cý ústav »Budečc se sice nezdařil, ale z jeho podnětů se časem vyvinul učitelský ústav; zvlášť horlivě se věnoval výchově dívčí. Pro výchovné a školské potřeby popularisoval jmenovitě vědy přírodní, zvláště chemii. V jeho dílech přírodně filosofických nacházíme vlivy různých filosofů, které zpracoval samostatně a směle, slučuje přírodovědeckou mystiku se snahami pedagogickými a sociálními, v strojeném a temném výraze slovním i slohovém. Více než filosofie přírodní zachvátila české myslitele filosofie Heglova; jí podléhali nejen filosofové z povolání, ale i literáti, jako Nebeský, Němcová, J. J. Kolar, a ozývá se i v díle Františka Palackého. Světská i duševní moc byla však odpůrcem této filosofie, a učence, podezřelé z hegelství, dokonce pronásledovala. To dokazuje osud, jejž měl Au~ •• tin Smetana (18141851), doktor a suplent filosofie, kněz z církve pro své filosofické přesvědčení exkomunikovaný. Chrn jeho myšlení obsahuje posmrtný spis Der Gei.st, sein Entstehen wld Vergehen (1856, český překlad »Vznik a zánik ducha" 1923) a autobiografická historie jeho boje s církví a o náboženství, Ceschichte eillCS Exkommwlicierten (1863, český překlad :»Zápisky z církve vyobcovaného kněze« od V. Bambase. 1863 a častěji). Smetana byl žák německých filosofů, který od Schellinga přešel k Heglovi a v jeho duchu myslil dále. Ve filosofii dějin dovozoval, že Slovanstvu nastává úkol převzíti souhrn kulturní práce západu a prodchnouti ji humanitní láskou a sociální spravedlností: v oblasti náboženství žádal po filosofu důsledné zřeknutí se všeho náboženství a zakotvení v bezkonfesijní mravnosti. Vše, čemu učil, dotvrzoval sv}'ll1 životem, stav se mučedníkem svého přesvědčení a vzorem myslitele bez kompromisů. Filosofickou propedeutikou a dějinami filosofie zabýval 247 se eklektický heglovec I~nác ,Jan Hanuš' (1812-1869), kter)· přednášel filosofii na universitách ve Lvově a v Praze. V duchu německé filosofie idealistní vydával pi'íručky z oboru psychologie (Nástin duševčdy 1849), logiky (Nástin logiky na záklrulč metafysickém 1850), dějin filosofie antické. Později se věnoval srovnávacímu studiu bájesloví slovanského, knihopisu i dějinám literárním. Podal i práce z filologie staroslovanské, z mluvnictví a stylistiky. Ceny nepozbyly jeho studie o Čelakovském a Dobrovském i jeho knihopisné snůšky jako Dodavky a doplil1.:y k Jungmannovi- Hi.storii literatury (1869-1871). Profesorem filosofie na filosofickém ústavě v Brně byl František Matouš Klácel (1808-1882), člen augustiniánů, horlivý účastník politického a novinářského ruchu na Moravě. Pro svou svobodomyslnost i filosofii dostal se do sporu s církví a 60 letý odešel do Ameriky, kde pracoval pro svůj pantheistický ideál společenské solidarity »vesměrnost< a kde i zemřel. Jako básník odíval veršovou formou své filosofické pomysly ne bez šlehů satirických, Lyrické básnč (1836) a Básnč (1837) jdou po stopách Kol1árových ideí klopstockovských forem: smělá poesie satiricko-politická tiskem nevyšla. Sbírkou mravoučné a politické didaktiky jsou JahlÍdky Z[' slol'anských lesů (1845) a volnou parafrází z Goethova eposu je Ferina Lišák z Kuliferdy (1845 L Parafrází jsou i Bajky Bídpajot~y (1846), Jako filosof napsal řadu psychologick)'ch a estetick~'ch úvah; čistě heglovská je jeho filosofie řeči Počátky t'ědecké mllll'nictd (~eskéllO (1843), Česky zpracoval etiku jako Dobrot'Mu (1847) ; jeho estetika nevyšla. Z duvěrného přátelství s B. Němcovou vyšly Listy přítele ku přítelkyni o pÚl~du soriali.smu a komllnismu (1849). Soustavn)'m bojem proti církevnímu a státnímu zpátečnictví druží se k A. Smetano\'i a ke Kláct'lovi J~f Frant. Smetana (1801-1861), premonstrát, profesor fysiky v Plzni. Tam se horlivě účastnil politického i kulturního buditelství, usilovalo zavedení českého vyučování na školách obecn\'ch, ale klesal pod tíhou reakce: která jej pronásledovala, S učitelskou činností sou\'isí prmí pokusy o všeobecný dějepis jazykem česk)'m Obra:: starého svNa (1834) a Všeobeenú déjcpis občansk.iI (1846), dále Základol'é ht'ě::doslod hli Astronomie (1837) a Silozpyt čili fysika (1842) i jeho učebnice fysiky a aritmetiky pro střední školy. Jako básník (Básně, až 1905) byl spřízněn s Havlíčkem: 248 formou bajek, deklamovánek, básnických poslání a řikadel ,.;tíhal politickou reakci, zvůli státníků, nenárodnost škol a hlavně oficiální církevnictví, zpozdilost celibátu, papež,.;tví a pod. Z učení Heglova vyšel také Karel Boleslav Štorch (18121848), který zasáhl do r. 1848 (v. v.). Jako myslitel zdůrazňoval nutnost osvobodit se od jednostranného vlivu německého a čerpati z kultury francouzské a anglické. Hlavním jeho zájmem byl dějepis a zeměpis; byl jednim z prvních, kdož se obírali filosofií Komenského. Dusledným herbartovcem byl proti těmto zástupcům filo~ofie Heglovy u nás František (,'upr (1821-1882), který vynikl i svými podněty v pedagogice. Jeho památný spisek Sdu oder Nirhtsein der deutscheu PhiZnsophie in Biihmen. Ein Beitrag zur Geschichte der utilistischen Tenden::: der Jetztzeit (1847) je výsledkem sporu o oprávněnost filosofie v české literatuře, který měl s několika svými stoupenci proti Havlíčkovi, Štorchovi a Gablerovi. Zádal, aby v rozhodování pro tu či onu filosofii byly pomíjeny ohledy národně utilitářské a doporučoval proti rozumu positivistů soustavnou filosofii vědeckou. Svůj herbartismus dosvědčil i příručkou psychologickou. O vlivu Schopenhauerově svědčí hlavní jeho dílo Učení .~taroindické (3 sv. 1876--1878. 4. sv. 1884), řada voln}'ch kapitol svérázné kritiky náboženství, které se Cuprovi jeví posléze dílem čistě lidsk}·m. Literatura obrozeného národa. (Od r. 1860 po r. 1939). Ná\Tatem ke konstitučním řádům bylo národum v Rakousku umožněno pokračovati jak v politickém zápase o národně politická práva, tak ve všestranném rozvoji kulturním. Toto dvojí úsilí dovedl česk}" národ ze všech Slo\"anů v habsburské monarchii spojiti nejúčinněji a nejúspěšněji. Na rozdíl od obrozenského období nešlo mu již o pouhé bytí a vědomí národního života, n)'brž o veřejné právo. jakému se těšili Němci a ~faďaři. a o úplné rozvití všech sil duchovních a mravních, Ačkoli\' ani po r. 1860 nechybělo dob, kdy se zdála národnost zno\"U ohrožena, přece se Cechové a vedle nich a s nimi Slováci v koruně 249 svatoštěpánské cítili národem se všemi kulturními atributy života svébytného; národ si uvědomoval, že - až na oblast politickou - jest národní obrození již dokonáno. Proto jmenujeme také písemnictví tohoto téměř osmdesátiletého období literaturou obrozeného národa. Vypuknutím první světové války byly znovu ohroženy samy kořeny národního bytí českého, neboť vedle života politického byly násilně umlčovány všechny projevy národního života českého. Ale právě literatura vzpamatovala se z této duchovní krise nejdříve a spolu s kultem mateřské řeči přispěla nejinak než v dobách obrozenských k udržení národního života. Vítězstvím válčících protirakouských a protiněmeckých mocností, na jejichž straně bojoval vnitřní i zahraniční odboj Čechů a Slováků, obnoven byl 28. října 1918 v Československé republice starý stát česk)' a k němu připojen jeho slovenský kmen. Tím bylo dílo celého národního obrození dovršeno i politicky. Jestliže r. 1918 je významným mezníkem v česk)'ch dějinách politick)'ch, v dějinách kulturních, zvláště literárních, neznamená ani ukončení kulturních směrů předválečn)'ch, ani přínos směrů zcela nových. Nejvýraznější představitelé písemnictví po první světové válce tkví sv)'mi kořeny v době předcházející. Téměř 80 letý V)"\'oj českého písemnictví jest tedy nutno považovati za celek, který jest ovšem dlužno rozčleniti na údobí menší podle generací a vůdčích ideí i forem. Spisom)' jazyk český byl do r. 1860 již mlumicky po všech stránkách pevně ustaven. Co nového se uskutečňovalo po stránce slomíkové, vycházelo ze základů národního obrození. Tak především bylo zdokonaleno a vytříbeno názvosloví vědecké, jdoucí ruku v ruce s pokrokem věd. V)"'oj jazyka básnického byl složitější. Snahou Jungmannovou, v níž jej sledovali Polák a Linda. Kollár a Čelakovsk)', Mácha i Erben, bylo odlišit jazyk básnick)' od spisovného, a to nejen ve verších, n}'brž i v próze. Dálo se to především tvořením nov)'ch slov. metaforičností \')Tazu. květnatostí slohu a rytmisací věty. Přechodní generace pozdní romantiky, jmenovitě Tyl, Němcová a Havlíček. snažili se naopak přiblížiti S\'lJj jazyk řeči hovorové a pokolení Nerudovo po r. 1860 ruší "ědomě hranici mezi oběma jazyky, užívajíc v jazyce literárním prvků nespiso\11)'ch, triviálních i argotick)'ch: zde projevil se oživujícím způsobem i vliv jazyka novinářského. T~"to dva proudy lze v lite- 250 rámím jazyce pozorovati až do doby nejnovější. Jednak si iazyk básnický osobuje právo nejsmělejšího odstupu od í'cči hovorové, tvoře si výrazový svět vlastní - stejně v "bdobí Čechově a Vrchlického, jako Březinově a Sovově :1(>00 Horově, Nezvalově a Halasově. Jednak se literární jaI.yk oživuje z nejrůznějších zdrojů, z mluvy novinářské, :~ terminologie odborné, z argotu i slangu a menší měrou I z dialektů. Bohatý jazyk novinářský zasahuje do jazyka literárního tím, že sprostředkuje styk s novými zkušenost· mi životními. Ojedinělými zůstávají pokusy o písemnictví nářeční, které nepřekračuje z počátku úrovně hříčky rázu ('asto humoristického; ale oživení literárního jazyka živly dialektickými ukázalo se účinným i ve verších, zvláště u Bezruče. Přirozený vývoj literárního jazyka ruší dobře míněné, ale zpravidla úzkoprsé snahy puristů, kteří odchylky od běžného usu vytýkají jako chyby proti duchu jazyka. Vědecký jazyk se bohatě rozvinul pracemi vycházejícími z pražské university Karlovy, která byla od 80. let zpola vrácena českému národu; k ní po r. 1918 přistoupila významná uníversita Masarykova v Brně a Komenského v Bratislavě. Četné vědecké práce z nejrůznějších oboru vycházely i z nových vědeckých ústavů, z nichž nejv)'znam. nější byla Česká akademie věd a umění. Tak mohla i literatura krásná bráti hojné podněty z národní vědy, především dějepisné a jazykovědné. Silněji nežli dříve projevilo se působení filosofie na literární t\'orbu, především v oboru kritiky, o čemž svědčí jména Tyrš, Durdík, Masaryk, RádI. Zásluhou filosofů zustává, že obraceli pozornost spisovatelů k společenským a mravním otázkám národního celku a že je naučili hodnotit význam zkumného kriticismu. Kult slovesné formy a z něho plynoucí její vyspělá kultura, která se jeví zvláště v pečlivosti jazykové, jsou dusledky stále mohutnějícího vědomí umě 1 e c k é a u t 0n o m i e krásného písemnictví: v tom jest velmi podstatný rozdíl od národně buditelských tendencí předbřeznov~·ch. Slovesné dílo umělecké zůstává autonomním, i když se staví do služeb politických nebo sociálních a tím byla vyrovnána propast, která je dosud dělila od umění v)'tvarného a hudebního. Když pak malíři, sochaři a hudebnici prožili a zpr\'U námětově a pak slohově a v~Tazově \'yjádřili své pHslu' šenství k národu a k jeho duchovním snahám, nastalo \'zájemné pusobení těchto druhů umění na sebe. Příklad Mánesuv. Alšll\', Myslbekův, Sla\'Íčků\' stejně jako Smetanův, 251 Dvořákův, Fibichův nebo Novákův dokazují, jak silné podněty čerpali čeští výtvarníci a skladatelé z básnictví svého národa a naopak poesie se opětovně inspirovala domácí tvorbou výtvarnou a hudební. Vlastním n o s i tel e m literatury zůstává i v osvobozeném národě vzdělanec středního stavu, vycházející namnoze z třídy selské, živnostenské, dělnické i proletářské, ale hlásící se společensky i formami životními k měšťanstvu. Zivel měšťácký zůstává tedy v kultuře i v písemnictví rozhodujícím, i když sám činí ústupky třídám vstupujícím po r. 1918 nově do popředí politiky. Na rozdíl od dob obrozenských se písemnictví české od let 60. XIX. stol. značně poměšťuje a popražšťuje, k čemuž dali základ již rodilí Pražané Mácha a Sabina: na nich pak svérázně stavěli Neruda. Světlá. Arbes a Zeyer. Jiným příznačným rysem jest živá účast žen na literární tvorbě. zahájená velkým zjevem B. Němcové: zasahá požehnaně v období realistickém a za reakce proti němu do rozvoje románu, kam vnáší mocný pathos mra mí a sebepozorování dušezpytné. jak ukazují zjevy K. Světlé, T. Novákové, R. Svobodo\·é. B. Benešové a J. Glazarové. Mocná osobnost El. Krásnohorské ukazuje. že ani básnictví ani kritika nevyšly naprázdno v tomto pronikání živlu ženského. Trval)'m myšlenkovým odkazem národního obrození zůstává idea národnostní, která v politick}'ch zápasech nab}'Vá nov}'ch sil a prosycuje všechnu literaturu, a kult prostého lidu. jenž vede k pozorování zpola národopisnému a zpola realistickému a oplodriuje krásné písemnictví. Ale myšlenkové a slovesné proudy. přicházející k nám z ciziny, probouzejí znovu a znovu kosmopolitick}' požadavek l'umění pro umění«. prováděn}' tu uvědoměleji. tu povrchněji. Vel k)' zápas kosmopolitismu s národní literaturou. eklekticky seskupen)'ch vlivů cizích s tradicemi domácími. jest hla\'ním dějinn)'m motivem slovesného v}'\'oje českého posledních 80 let. Kosmopolitické tendence přinesly nové vzory. nové útvary básnické. zdokonalily zevní formu básnickou a především odstranily jednostrannost německého vlivu. Nejprve se oz\'al proud. sbližující česk)' svět s kulturou románskou. hlavně francouzskou. a tu \')'konal Vrchlick)' největší dílo v básnictví a Salda v kritice. Téměř současně položil Sládek promyšlen}' důraz na básnické styky s Anglií a s Amerikou. jež Masaryk podnětně rozšířil o působení anglosaské myšlenky na naši filosofii: po válce se 252 tento vliv anglosaské vzdělanosti jef\tě stupňoval, jak ukazuje orientace K. Capka. Nový vzruch přinášel i konflikt mezi vlivem západoevropským a literaturami slovansk~'mi, z nichž pouze literatura ruská zasáhla do českého literár!lího rozvoje vlivněji, a to až za vlády sociálního ::-ealisll"': r,usobení to bylo ještě stupňováno za posledního pětiletí. ~dy spíše tématicky a tendenčně než formálně a umělecky počali k nám pronikati básníci a vypravěči Ruska sovět"kého. Z jiných literatur slovanských bylo sice pilnf' překládáno, ale hlubší ohlas chybí, až na ozvuky lidové a pololidové epiky jihoslovanské a na přijetí lidopisného realismu polského. I po vystoupení J. Vrchlického, J. S. Machara, J. Karáska a O. Theera zůstala českému duchu cizí smv~·;lová a estetická antika se svým kultem klasické formy a :.; ideálem harmonické humanity. Ani snahy o znáboženštění ('eské vzdělanosti a slovesnosti neměly trvalého úspěchu; i velký mystický zjev Březinuv zůstal osamocen. Teprve po Březinově smrti projevuje se silněji nábož('nské sm~'šlení a cítění v katolickém duchu za vedení básníka J. Zahradníčka. Nejživotnější inspiraci po myšlence národní poskytuje básníkum čím dále tím plněji idea sociální spravedlnosti, která nabyla nové podoby hnutím socialistick~'m, vítaným i příslušníky tříd nedělnick}·ch. Sociální pathos nahrazuje u bá"níků víc a více v posledním desetiletí národně vlastenecké nadšení a starší záliba v evokaci minulosti nebo lidového života ustupuje skoro výhradnímu zájmu o přítomnost a odtud plynoucímu studiu společensk~'ch jevu a poměr11 přítomné doby. To je podmíněno i tím. že již po dvě pokolení béře za své v~'hradní duchovědná průprava česk~'ch spisovatelu: od dob Jak. Arbesa. ~f. A. Šimáčka a F. X. Svobody přibývá mezi spisovateli mužu technického \'zdělání a přírodovědeckého rozhledu. kteří projevují hla\'ně v době poválečné sklon k experimentum. pO\'ahy druhdy utopistické. Za osmdesát let v~'voje českého písemnict\'í \'ystřídala se rychl~'m tempem novo\'ěk~'m zhruba čtyři pokolení. podl~ nichž možno duševní a slovesn~' život periodisovati. Jednoznačn~'ch dělítek ovšem není. V jedné a téže generaci zápasily totiž často protilehlé tendence myšlen kové a v('dle vládnoucích ideí žily nebo ži\'ořily i zá~ady pokolení staršího: vedle vlastního voje. tvurčího a činného. vynořo\'alo se i méně početné a významné mezi pokolení. někdy 253 vyjadřující reakci proti svým předchůdcům, jindy ohlašující příchod směrů nových. Rozpory mezi generacemi bývaly zhusta nejsilnějším kvasem vývojovým. Podle hlavních dušemích proudů a přihlížejíce k nástupů generací. zároveil však také se zřetelem k rozhodujícím neb charaktcristick}'m událostem dějinným, rozvrhujeme literaturu obnoveného národa na čtyři fáze: a) Dobu tendenčního realismu v duchu světoobčanském (dobu »Máje«) od r. 1860 do r. 1879: b) Dobu zápasu snah národně výchovných se západnick\'m umělectvím (dobu »Ruchu« a »Lumíru«) od r. 1879 d~ r. 1894; c) Dobu kritického a sociálního realismu a reakce proti němu od r. lR94 do r. 1914; d) Dobu válečnou a popi'evratovou od r. 1914 do r. 1939. Mezné body tohoto rozdělení jsou vzaty většinou z dějin politick)'ch. ale s tť'mito událostmi života veřejného spadají v jedno významná dějstva kulturní. R. 1860 přináší vzki-išení ústavnosti v Rakousku i začátek proti vídeňské oposice politické, která ustává r. 187H vstupem Čechů na Í'Íšskou radu. Po patnácti letech, r. 1894, ukázal proces proti »Omladině«, že se v národě oZ)'vá nové pokrokové hnutí opět oposicí proti Rakousku a siln)"m vědomím sociálním; v boji o Hálka se zároW'ň ohlásila revoluce literární, jež osti'e rozlišila dvě pokolení, z nichž vítězné mladší zůstalo v popředí sloW'sného života do vypuknutí války světové r. 1914. Tendenční realismus v duchu světoobčans~ém. (1860-1879). Povaha doby. Po měr y \' e ř e j n é. Vítězství ústavního liberalismu nad neomezenou vůlí panovníka a dynastie bylo v Rakousku po r. 1860 sice patrné. ale ústavnost a liberálnost pi'inesly prospěch jenom Němcům a Maďarům. kteří usilo\'ali zbaviti ostatní národy říše všech práv. Sebezáchovná obrana proti těmto snahám nepřátel t\'oří vlastní obsah česk)'ch politick)'ch dějin let 60, a 70. Tento duch odporu vniká do cell'ho národního českého ži\'ota a vyjadřuje jej ph'devším české písemnict\'í těchto let. Nej\')Taznější z česk)'ch literátů také politicky oriento\·an~·ch. Jan Neruda. se vyzpovídal z toho. kterak. vyveden byv zkuše- 254 nostmi z mladistvé víry v upřímnost demokratismu a liberalismu sousedních národů, nalezl oporu v~'hradně v nadšeném nacionalismu. Tento obrat od odporu k minulosti k národnímu kultu, s nímž vstoupila generace májová v život, není ojedinělý. Politické rozpadnutí národa, do r. 1863 jednotného, na dvě nepřátelské skupiny, na konservativní staročechy a liberální, demokratické mladočechy, obráží se vedle živé činnosti novinářské i v českém písemnictví, především divadelním, Ale přes toto rozštěpení byl veřejný a kulturní život národa, který od slibného ř'íjnového diplomu byl ještě několikráte zklamán, veden stále jednotnou myšlenkou národního osamostatnění. Když se samosprávním požadavkum dostalo v r. 1862 jakési realisace zavedením autonomie obecní a okresní, využil jí národ především v okruhu vzdělanosti a ve správě školství. Obecné školství dostalo ráz uvědoměle národní a školství střední vymaňovalo se z výhradní vlády řádového kněžstva. bylo zestátňováno a prospívalo hlavně ve výchově gymnasijní podle zásad novohumanistických. Pražská technika byla v této době rozdělena na českou a německou a také na universitě KarloFerdinandově se na některých stolicích přednášelo česky. Kulturní uvědomění českého lidu zosobňovaly dvě velké instituce národní: spolek »Sokoh. založen~' r. 1862 estetickým myslitelem M. Tyršem a demokratick~'m národovcem J. Fi.ignerem, wsnovaný na harmonii zdatnosti tělesné a duševní, svobodného občanství a branného češství, helenské mužné krásy a přísné kázně. A hNárodní divadlo •.. k němuž položeny základy r. 1868 a které mělo být •. chrámem znovuzrozeníc a vyplniti tužby. formované v r. 1848Podobnou myšlenku kulturní soběstačnosti a národní samosprávy vyjadřovaly i jiné spolky a instituce. z nichž zvláště vynikl pěvecký spolek »Hlahol"" podpůrný »Svatobor.:, vybudovaný Fr. Palack}'1Il pro české spisovatele, ll. »Umělecká Beseda •. , sdružující s vzdělan)'mi laiky zástupce umění slovesného, hudebního i výtvarného. ~íření národní kultury sloužily i manifestace, slavnosti a tábory, na nichž t\'ořili nadšení občané, umělci i političtí \'lldci mohutnou obec, která všechny své síly dala do služeb národního života. Ten den ční r e a I i s m u s v e v rop s k é m p í s e mnic t \' í. Uvolnění veřejného života po pádu absolutismu v Rakousku znamenalo v Čechách také rozšíření rozhledu 255 po kulturách ostatní Evropy. Literatura, která nepřestávala podléhat ještě písemnictví německému, přiklání se zvolna k literatuře francouzské a současně k nám proniká i vliv umělé literatury ruské. Po př'ekonání myšlenkové i básnické romantiky v 30. a 40. letech převládly vně m p c k é m píst'mnictví tendencI' romantice protilehlé. které souvisely filosoficky a společensky s levicí Heglovou a vycházely ze zásad »Mladého Německa«. Vzniklému demokratickému liberalismu hovělo slovesnč tendenční básnictví. nasycené časovou problematikou a libující si v politické a sociální kritice. Heine. Lenau a Freiligrath byli typickými básníky tohoto tendenčního subjektivismu, kter)' se ještě dovolával Byrona, hodnoceného nyní také ve sv)'Ch vztazích politick)'ch, Protiromantický odklon od snu a fantasie ke skutečnosti, od minulosti k přítomné době. od sváteční v)'jimky k všednímu dni byl východiskem realismu. kter)' se zvláště jevil \' próze v)'pravné a mravoličné, I ona byla nasycena tendenčností. časovou problematikou a diskusí. před nimiž ustupo\'alo spolehlivé pozorování skutečnosti. jež by si plně zasloužilo jména realismu, Tito tendenční realisté rázu Gutzkowova. Spielhagenova neb Auerbachova, přeplňující románové skladby hlučnou problematikou. zastiňovali dusledné realistické umělce básnického ducha. jak)'mi byli pozdi:' ocenění mistři v)'pramé prózy psychologické. Keller, Storm nebo Raabe. Na celou stmkturu této krásné literatury. především prózy. mčl podstatn)' vliv vpád židu novinái'ského do literatur\', charakteriso\'an\' osobnostmi Hei- na a Borna,' . Fr a n c o u z s k á slovesná tvorba prodělávala v 60, a 70. letech přerod od realismu tendenčního k realismu básnickému a od subjektivity kořenu ještě romantick)'ch k umění objektimímu: k nám se však dostávali ještě autoři dmhořadí jako Béranger, E. Sue. Al. Dumas st. a Scribe. kteří zdůrazňovali v básnictví tendenci, \' románě napínavost látkovou a v dramatě virtuositu technickou a \")'jadřo\"ali liberalismus mi:,šťanstva. Cizi nám zůstali nejen velcí lyrici Leconte de Lisle a Ballde1aire. jejichž počátky jsou soul;asné S pO('átky NerudO\'~'mi a Hálko\·~'mi. ale i Lamartin, \'igny a prukopníci monumentálního realismu jako Flaubert. Z romanopisců byla obdivována a namnoze i prožívána G, Sandová pro odvahu k upi'ímnosti a pro bohatou problematiku ženské duše: románová dila \", Huga byla 256 ,blíbena pro dějovou dobrodružnost, výstřednost postava "ro malbu světového velkoměsta se sociálním \·íi·ením. Li· bl'rálnímu pokolení smýšlení ještě značně romanticl{ého :ll'hověl ani přírodovědecký realismus Balzacuv. Zcela nově naučili západní Evropu pohlížeti na realismus rt'aJisté ruš t í. Ale velmistři realistické ho a psychologickl" IlO a mravoličného románu, Tolstoj a Dostojevskij, kteří měli v íO. letech již svá vrcholná díla vydána, zústali u nás \" této době ještě neznámi. S realistickou poesií Nt·kraso· \'ovou a Gogolem, kterého propagoval již Havliček, proni· kali k nám hlavně Turgeněv a Gončarov s\'~'mi staršími díly. »Lo\'covými zápisky« onen, tento "Oblomovem'<. Nejprve upoutala pronikavá pravdivost lidských typu v pi'írodním prostředí, jíž zvláště Hálek nezústal nedotčen: pak přita· hoval eticky posvěcený zájem o společenské otázky, řešené nejen diskusí, ale v celých osudech: konečně živá účast "e všemi projevy trpícího, poníženého, bloudícího lidství budila sympatii zároveň s kladn)'mi postavami žensk~'mi. Byly.li společenské poměry vyšších, urozen)'Ch stavu, líčen~'ch v ruských románech, vzdáleny zkušeností česk~'ch spisovatelu, vábil naopak venkov statkářský a nevolnický, \' lecčems podobn)' pokročilému životu domáeímu. (~eští romanopiscí období »Máje« jsou ještě prav~'mi protinožeí realistického románu ruského, ať je to Světlá nebo Pfleger a i Hálek a Smilovský měli daleko k psychologickému a v)'pravnému umční Turgeněvovu nebo GonČarovovu. Známosti jin)'ch lIteratur zůstávaly stále skromné a nahodilé. Z a n g I i c k é poesie doznívaly ještě ohlasy epiky nebo poloepiky Byronovy a jinak zůstávala nám anglická puesie cizí. Ani románová próza nepřispěla ničím našemu románu realistickému. Zajímav)'m zjevem bylo vřelé přivítání Sládko\'a překladu Bret Hartov)'ch ),Kalifornsk)'ch povídek« Janem Nerudou, ne proto, že se k nám dostal první prozaik americk~'. ale proto. že se jeho názorná a vtipná drobnokresba cítila jako jev příbuznS' českému realistickému genru. Siln)' ohlas m a ď a r s k é h o lyrika slovanské krve Alex. Petofiho měl spíše kořeny tendenčně politické než básnické a umělecké. \" dramatě byl Shakespeare stále nejen \'zorem, ale i roz' hodujícím činitelem pro všechny, kdož se pokoušeli o drama velkého slohu. Jinak přicházelo na české jeviště situační drama francouzské, za jehož mistra pokládán A. E. Scribe: ale \'edle něho pronikali i mravoliční a mra\'okární 257 občanští dramatikové jako Augier a úspěšný Sardou. Ani z ruského realistického dramatu, až na Gogolova »Revisora«, nepřišlo nic na českou scénu. P o vah a gen e r a c e Máj o v é Ještě před vyhlášením říjnového diplomu r. 1860, vracejícího národům rakouskS'm ústa most a svobodu občanskou, ujalo se vedení v českém písemnictví mladé pokolení, narozené počátkem let 30.: jeho nástup se chystal již ve I.<~ričově almanachu y,Lada Niúla« r. 1854 a stal se obecně patrným v ročence »Máj«. vydávané od r. 1858. Po tomto sborníku byla zvána generace, která po dvacet let stála v popředí české literatury: když v ~,Lumíru«. založeném r. 1872 Nerudou, nabyla převahy mládež jiných snah a cílů a když r. 1874 náhle odchází Hálek, bylo zřejmo, že májovci překročili zenit a že vedení odevzdávají družině nové. Mladé pokolení májovců, vedené Hálkem a Nerudou, splynulo s příslušníky radikální strany z r. 1848, kteří se vraceli do veřejného života a snažili se obnoviti liberální a demokratické snahy neuskutečněné rokem osmačt)Ťicátým. R. 1863 připojilo se ke straně mladočeské, s jejímiž počátky úzce souvisí. V bojích, které podnikalo toto pokolení s generací starŘí, se zprvu zdálo, že jde o zápas školy národní na jedné a kosmopolitické na druhé straně. Dnes se tento spor jeví spíš jako konflikt epigonú starší romantiky se zástupci tendenčně zbarveného realismu. Nová škola vvcházela z "Mladého Německa«. v lťčcems navazovala na \'eřejné a básnické snahy literární Francie z r. 1830, ale žila také ještě z podnětu poesie Byronovy: filosoficky se přikláněla ke kritickému radikalismu levice Heglovy. Od básníka požadovali jednak \'ášniv~' vztah k současnému ži\'otu, jednak mocné prožití \'Cškeré poesie. \'ztah k současnému životu měl přinášeti zájem o dobové ideje a o časové problémy v literatuře. sociální pojetí skutečnosti. hledisko pokroko\'é a přímé 7.asahování literatury do \'eřejnosti. Jako škola mladoněmecká, byla i generace Hálkova a Nerudova vyznavačkou společenské rO\'nosti, os\'obození a povznesení pracovních tříd, ženské emancipace, náboženské svobody a proticírkemího liberalismu. \' požadavku prožití veškeré poesie vyjadřo\'ulu svuj individualismus: bez ohledu na daná pravidla, na dané tradice a út\'ary, bez ohledu na předsudky náboženské i mramí měl básník \'ysloviti celou svéráznost vnith1Ího s\'ého života. \'šechnv tyto požadavky byly v rozporu s ideály dosavadních zA- 258 :-;tupců českého písemnictví a není proto divu, že mladí spi,;ovatelé museli s nimi svésti nejednu hlučnou putku. Zájem o slohově uměleckou stránku literatury nemohl ovšem stát na prvém místě. Požadavek individualismu, nevážnost k estetickým pravidlům, zdůrazňování tendenčnosti a sociální účelnosti umění a konečně i sklon předních zástupců doby k žurnalismu způsobily značné zanedbávání formy a uvedly do literatury improvisaci; ani Hálek ani .:"J'eruda nebyli mistry bezvadného verše, ryziho r~'mu, slovní hudby, ale zato vynikli konkrétně útočnou v)'razností a představovou svěžestí slova, tvořivou odvahou smělé metafory a přiléhavého epitheta. Snaha po pravdivosti vedla v poesii někdy k drsné prozaičnosti výrazu, jenž se neštítil ani trivialismů ani suchopárnosti; byla to však zdravá reakce jak proti prázdné uhlazenosti lyriky vlastenecké, tak proti povšechné matnosti básnictví doby pi'edchozí. Z domácích básníků byl Mácha sice vitán jako symbolický ochránce literární revoluce, ale jinak zůstával tendenčně realistické generaci cizí jak pro romantick}' základ své poesie, tak pro její metafysick}' vzlet. Zato působil Erben úsečnou stručností svých balad a někteří z mladých básníků se dali ovládati poesií prostonárodní. Z cizích uměl cu byli Heine a Lenau, Béranger a Petofi vzory pro lyriku, Byron, Puškin a Lermontov pro epiku. V novelistice se zřetelně ukazovalo vnikání žurnalismu; drobná> črta. obrázek z cest, genrové zachycení figury nebo v}'je\'u z ulice, causerie v povídkovém rouše byly zvláště oblíbt>n}'mi drobnými formami novelistickými. Ve větších romám'ch převládaly tendence a řešení společenských problémů nad kresbou charakteru a stavbou dějovou; volná technika mladoněmeckého románu i lyrická tendenčnost děl George Sandové působily rozhodně. Největší prozaikové této doby, Hálek, Světlá a Smilovsk}', nezůstávali sice nezasaženi zásadami i praxí zahraničního realismu v}'pravného, ale při tom pokračovali v tradicích B. Němcové a Fr. Pravd\'. Drama se dalo ovlá· dati cizími vzory ještě více a opustiio zdrav}' směr Tylův; kde nechodilo otrocky ve stopách Shakespearov}'ch, podřizovalo se dobovým tendencím a \-ubec přechodní módě německé a francouzské. Literární a politické orlr.Ín)· It>t 60, a jO, První pokus zorganisovati slovesn}' ruch \' tišině reakčnl doby učinil r. 185-1 J. V. Frič almanachem naJ..-..18.5~ se 259 symbolickým jménem litevské bohyně úrody Lady Nióla; I'edaktorova vstupní povídka »Život sváteční < podávala literárně a spole{~ensky reformní program. Nadšené zmínky o Heinovi a Puškinovi, střídající se s oslavou lidové písně, ukazovaly k literárním vzorúm přispivatelu. Vedle uznan~'ch již spisovatel u V. Č. Benda. J. J. Kolara a B. Němcové byla účast mladých spisovatelů. jimž měl sborníček poskytnouti příležitost k vystoupení, malá. Dědictví »Lady Nióly" pi'evzal a v promyšlený program rozšířil almanach ,l/új, v Ill'mž se již mladé pokolení osobitě projevilo. Vy· šel r. lS58 za formální redakce Barákovy a za přispění l<'ri{'ova, Hálkova, Heydukova. Nerudova a jin)'ch; přinášel podobizllu Máchovu a byl připsán »nesmrtelné památce pl'\'Ce Máje,'. Další ročníky (1859, 1860 a 1862) redigoval Hálek. f~adu ('asllpisú mladé generace zahájil Neruda Obm::.y ::il·()ta (lS5!l--lSGO), kde byl probojován hlavní boj s odpurcem mládeže, Jakubem Mal)'m: jin)'m Nerudov)'m orgánem byla Rodiilnú kronika (1863>. Hálek počal svou redaktol'skou ('innost v >,Lumíru,< po Mikovcovi; proměnil pak "Lumír., ve Zlato/l Prahli (1864-1865) a s Nerudou zalozil t\'dcník Kr·l·tll (1866-1S72: Neruda se od r. 1867 rcdakc(' 'již l1l'úi:·astnÚ). Po zániku >,Kvčtů« podporo\'al Hálek Nt'rudu r. ls72 \'C vydávání nového časopisu, jemuž bylo dáno opět jméno Lil ni ír .. ten se však stal již v druhé púli I. ro{'níku sti't'diskt'm mladŘí skupiny básnické. Vedle tl'chto listu rázu programního sloužilo zábavě a vzdělání i:'t('nái'stva několik ncstrann)'ch a bezban)'ch časopisú. tak bdctristick'· t"d('ník s obrazy a s časovou látkou SI:čfo~()r (1 S67 _~ lS99: v r('daktors'td s(' vystřídali mimo j. Sv. Ct'ch. Pl'. Sobotka a M. A. Šimáček) a populární renle OSI'i'fa (lS62-1S63: n'daktor Ferd. Schulzl. "dmi úzk~' styk má literatura, přede\'ším divadlo a kritika. v této době s novinái·stdlll. jež se od r. 1860 sílně rozmohlo. R. lS60 byl založen d\'ojí politick)' deník programu liberálně demokratického: Ca.~ (1860-1S63) politikem a ad\'llkátcm AlujS('m Knísou (1828-1900) a SIÍ rodil í listll (nJ r. lS61 do r. 1941) Juliem Grégrem. Neruda s .iin~·mi s\'obodomysln)'mi lit('ráty praco\'al v Krásově :»Časlh: po změně v řízení listu (lS62) přešli do nového krajně dt'mokratického "Hlasu·, (1862-1865). a když se tento denik slout'il s '·Národními listv(. odešla většina mlad)'ch spisovatelu a radikálních politiku tam. Sloučení toto 260 souviselo s rozštěpením politického tábora českého. Politická "kupina kolem »Národních listů« byla r. 1R63 nazvána ~fladočechy« a vytvořila samostatn)' typ českého liberálního demokrata, jak sí jej představovala léta 60. a 70. evědomělou lidovostí, důraznou svobodomyslností, snahamí protiklerikálními a protícírkevními, duslednou oposicí proti vládě, protigermanisačním úsilím a sklonem k individualismu v politice i v hospodářství byl tento typ blízký mladé škole literární, která jej přijala a prohloubila myšlenkově a umělecky; vedle politiku stojí v první řadě nového tábora i Neruda, Hálek a B. Smetana. Vůdčími politiky a žurnalisty miadočeského tábora, kteří měli úzký vztah k literatuře, byli vedle Sabiny KarI'. Sladkovský (1823-1880), pracovník v oboru právním, publicista a uchvacující řečník; poslanec .Julius GréJ{r (18311896) a jeho bratr F..duard (iréJ{l' (1827-1907), který r. 1867 založil lidovou lacinou knihovnu »Matice lidu··( (vycházela do r. 1912); buditel dělnictva a populární ře{'ník ,Josef Bar'ak (1833-1883); Kart'. Adámek (1810-1918), znalec národohospodářských, politick)'ch a kulturních pomění, autor spisů o veřejných společensk~'ch otúzkách, populární vypravěč hÍl::torický a cestopisn)' feui11etonista: a Karel Túma (1843-1917), překladatel svobodomYl';ln~'ch písní Pet6fiho, skladatel hlučn)'ch politick~'ch chanson (populární »Hranice vzplála tam na břehu R~'na") a autor lidov)'chO\'I1~'ch obrazů historick)'ch a životopisn~'ch (nejduležitější je jeho životopis K. Havlíčka, o nějž se zasloužil i jako vydavatel jeho spisu) ; velké popularity dosáhly jeho humoresky Z českých m1.1jml. (18k5 a ča;.;tl·ji I. V počátcích, kdy Hálek a Neruda psalí do .. Národních listu« feui11etony, posudky literární, di\'adelní i v~·tvarné, měly 1,Národní listy« značnou váhu kritickou; r. 1k63 redigO\'al při nich Ed. Grégr ;-;.Kritickou přílohu' k JJNárodním listům." jež pod změněn)'mi názvy (.Literární příloha, k .Národním listům« a ),Literární listy ) vycházela do r. l865 a pak (1867-1868) byla nahrazena .Česk~·m obzorem literárním~ za redakce Ferd. Schulze. \-elmi působivou zbraní obrannou a pomůckou politického probuzení byly od r. 1868 Humuristické listy, založené s\'ižn~'m publicístou J. R. \'i1ímkem (1835--1911) ; v duchu s\'obodomyslném pěstQ.valy dravou politickou satíru. Strana konservativní neměla tak čilého ži\'ota novinářského jako její mladočeští odpůrci. \'udcové její vynikli 261 spíše jako činní politikové a státovědci než jako žurnalisté. Jejich listem byla v této době německá »Politik«, založená r. 1862 (1907-1919 se změněnvm názvem »Union«) obratn~'m novinářem .Jallt'm Stanishivem Skrt>jšovským (18311883), který straně stvol'il i český orgán Národní pokrok (1867-1886, pak změněn v Hlas národa). Populárnějším směrem se nesl Národ (1g63-1866L Politicky nejvýše stáli ze staročeských publicistů mužové, jejichž vlastním polem nebylo novinářství: historik Fr. Palack~', státník a řečník Fr. L. Rieger a státo\'ědec a prámík Fr. A. Baul'r. Františt>k Ladi •• lav Rit'~er (18181903), politick~' vúdee národa až do r. 1891, uznávan}' i za hranicemi. zasáhl do všeho kulturního života jako organisátor, Do literatury náleží. kromě vydan~'ch řečí, někter~'mi překlady také již z V, Huga a několika jadrnými baladami a písněmi (z nich "Kovářská« znárodněla) a předevšim redakl-ním působl'ním při vvdání »SIO\'níka naučného«; záslužná je i jeho účast ph budování Národního divadla, Na vydání česl{é l'ncyklopedie pom)'šlel již Jungmann s PI'l'slem a s Purkyněm: pevnější podobu dal jí v 1. 18291831 Palack~' a z příprav k ní \'zešla .llatirľ česká. V 40, letech se k myšlence vrátili s nadšením Amerling s Čejkou a v 50. letech ji obnovil opět Palack\': ač byly vykonány přípra vy a pořízen seznam hesel, nebyl plán uskutečněn, Tepn-e r. 1857 se ujal podniku jako nakladatel I. L. Kober a jako redaktor 1"1'. L. I~il'ger. R. 1 S60 s heslem »V práci a věd{'ní je::;t naše spasení, \'yšl'l I. díl Slot'llíka ~tallčllého; do redakce záhy vstoupil i Jak. ~Ial)' a sbor redakční byl rozmnožen i členy jin~'mi. Poslední vel k}' příspěvek Riegrův. jl'muž náležel již jen vrchní dozor. vyšel jako samostatná kniha {"'·clty. ::nlli' i lIárod, R. 187·1 byl ",Slovník naučn\'" XI. dílem ukončen: pak následovaly ještě 3 svazky doplňků. Nl'jplodnějším novinářem staroč('~ké strany byl JaI.."Ub lUalý (1811-1885), pražskS' rodák. PracO\'al \' nejrůznějších časopisech a denících vlastenecky konservativních. 1', 1848 psal proti revolučnímu kHdlu a obracel se proti Havlíčkovi. R. 1859 svedl jako zastánce vlasteneckého idealistického směru ostrou polemiku s Hálkem a Nerudou a stal se téměř typem literárního zpátečníka. Jeho práce politické. historické i národopisné a literárně\'Č'dné prozrazují mnoho píle a evropského rozhledu, ale málo pů\'odnosti a vyššího názoru, Jeho zásah do oblasti pohádek nebyl šťastn)', Kromě 262 rt'dakční činnosti v Riegrově »Slovníku naučném« vydal sám nastenecký slovník historický (1876). Velmi horlivě překládal z němčiny, francouzštiny a angličtiny a teoreticky pojednalo významu překladatelství; z překladů jsou nejcennější jeho převody četných děl Shakespearových. Morava neměla v 50. letech časopisu nezávislého na vládě; teprve v 60. letech počaly zde vycházet dva konservativní listy, brněnský deník Moravská orlice (od r. 1863 s přestávkami do 1935) a Olomoucké noviny (od r. 1865), které záhy nahradil Našincc (od r. 1869). Ve Slezsku vznikl zásluhou jazykového buditele a filologa Antonína Vaška (1829-1880) první časopis počátkem 60. let, Opavsk.lJ bescdník (1861-1865) a na jeho místo nastoupil Opavský týdeník (1870-1914). 1Iá1 •• k a Neruda a básnictví jejich doby. Svá vrcholná díla vytvořili májovci v básnictví lyrickém i epickém. Silný individualismus i nadosobní úsilí objektivační proniká v jejich tvorbě. Sodální a často protlkřesťanské tóny a úvahy, které souvisí s liberálním demokratismem doby, zasahují do jejich básnictví, v nčmž se tendence považuje za základ. V epice převládala básnická povídka, jejíž objektivnost byla rušena hojn)'mi reflexemi o dobových otázkách, v lyrice píseň, školená na lidovém popěvku a říkadle, ale i zde byla čistá citovost a dojmovost kalena kritickou reflexí, rozumovou skepsí a ironií. Své vzory hledali májovci uvědoměle u všech národů e\Topsk)'ch, třebaže poznávali kulturu západní ještě prostřednicvím německ)·m. Proti generaci předchozí stavěli u Byrona nad titanství a exotičnost jeho politickou a společenskou kritiku: Lenau obracel jejich pozornost k ideové náplni dějin chápaných jako stálý V) ..•• ·oj k svobodě duchomí i občanské; u Puškina se obdÍ\'ovali přírodnímu koloritu i citové vášnivosti jeho ka\'kazsk)'ch obrázku, ale i předmětnému psychologismu a jadrnému zpodobování národního života. Zt světových lyriku nejsilněji pusobil Heine: na Hálka citovou romantičností písně, na Nerudu řiznou ironií bezohledného sebeanalytika i skepsí nemilosrdného kritika individua i společnosti. Z I}Tiku franr.ouzsk)'ch hojně napodobován a překládán byl u nás již známý Franc;ois Béranger, který zastínil V. Huga i Lamartina; 263 jl'ilO cítové na<1i5cní v duchu svobodomyslném, zpěvná lidová forma a .kho >;chopnost zobjcktivovat sm}'šlení. touhu a poti'cby. doby do rázovit}'ch typu nalezly živý ohlas předc\'ším u Hálka, Navazujíce na tradice domácí, hlásili se májovci v~'~lovně k ti'cm učit('lúm, Havlíčkovi, Máchovi a: Erbt'novi, V Havlí{:kovi uctívali pi'edevším jeho statečnou osobno~t a .kho umění novinái'ské, neboť o>;tatní jeho t\'orba >;(' na Vl'i'l'jno>;t do>;távala jenom zvolna, Mácha, kterého vidl'li ještl' pi'íliš ve >;tínu Byronově. byl jim vzorem básniekt"ho rcvolucionái'c: jinak. myšlenkově a filoSGficky jim zu>;tal cizí. Prakticky nejvíce pl'O májovce znamenal Erben, Tl'n jim ukázal cestu k baladisticc a tím k umění objektivnímu, byl jim \'ZO!'l'm slohovl' struhlOsti a plastiky a přivádl'l jl' k látkám a motivum domácím, K Erbenovi přilnuli májo\'('i i po stránce Vl'ršové formy: propracovali metra t1aktylotl'Ochcjská, k nimž dal Erben podnět daktylisováním sv}'ch jambiek}'ch \'l'rŠU, a sami objevili ve větném pi'ízvuku a \' intonaci ú("inn}' l;initl'l rytmického odstínění celku vl'rsov\'ch i >;trofick\'ch, \' r\'nwch nalezli nové možnosti ph'dcv~ím v oblasti \:}'zllamo~'é: rádi Pl'stovali úč'inn}' r}'m gr!'tl'skní. zavrhovali oti,t'ié r}'my z dob vlastenecké romantiky a Ill'\'yh}'bali Sl' ani zde lidové mluvě a písni i s její asonancí: byli shoví\'aví k r}'mum nepřesn}'m i k ruznosti k\'antity \' nich, Jl'jich snaze po prostotě a účinnosti V}TaZU ncvyllOvovalv formalistické útvary poetické: i sonet 7.mizd zdila ph'dáku školy a pěstoval jej jen R. ~laYl'r a ph'chodní \', Šl)!e. kter}' v českém básnictví zdomácnil gazl'!. Na rozhraní mezi pozdní romantikou a májovci. na rozcestí titanského byronismu a tendenční poesie občanské stojí vydavatl'i "~-Niót',( JOS{'f \'áela\" Frič (1829lSnO), Narodil se v Praze z pi'ední vla,:tenecké rodiny, Záhy se otldallitl'ratuře a ži\'otu politickému a 1', 18·16 odešel pi'es Hamburk do Lond}'na a Pai'íže, aby unikl útlaku absolutismu, Po návratu se zúčastnil re\'oluce jako člen radikálniho ki'ídla: to mu \'\'neslo n'šetřo\'ací \'azbu a žaláhn'ání \' Komámu, ~h'zi I~ty lS5·1-=---185S, kdy žil pod poIicl'jním dohledem \' Praze, shromažďoval kolem sebe zastupce mladého pokolení literárního, Odtud \'Zešla ,Lada Niól,h. R. 1~5S byl \'ypovězea z Prah\' a po věznění \' Sedmihradeeh nastoupil dlouholeté vyhnanství \' Lond}'ně, \' Paříži, \' Záhh'bě, \' Pešti a \' Petrohradě, kde všude nusobil jako no\'inái'sk}' dopiso\'a tel a poi'adatel předn:l~ek 26·1 v zájmu věci české a slovenské. R. 1879 se vrátil do Prahy stále srše temperamentem a podnikavostí, kterou zasahoval do života politického, novinářského, studentského, divadelního a literárního až do SVl' smrti r. 1890. Do literatury vstoupil jako žák Byronuv, z nl'hož i překládal. Lyrika jeho, shrnutá do sbírky R(qJl (Ir!! d/(,~(' (psány 1!346-1849), prozrazuje byronský titanismus a světobol~ vzpouru proti společnosti i bohu. Zcela pod Byronovým vlivem je »romantická báseň« l:jJír (IH·!!)) s matn~'Jll dějem kolem vampyrského přesycence rozkoší a j('ho syna, který bojem za svobodu vykupuje otcovu vinu. Pravý svůj v~'raz nalezl Frič, horlivý propagátor a následomik Bérangerův, v poesi politické, jejíž vzdorný patos, revoluční nálada i protivládní útočnost jsou protikladem, ale i doplňkem ěasové lyriky Havlíčkovy. V ní ztotožňuje Frič život a poesii, oslavuje krásu činu a pádnost slova. leckdy řečnicky frázovitě a s divadelním gestem. Revolučního Fri<~e nejlépe obrážejí Písně:: bašty, psané v 1. I849-IS90 (až ]918): r. 1861 vyšel v 2enevě dvoudíln}' V.zíf}()r l)(íSllí. Celistvý obraz jeho veršovaného tvoření podává vS'bor Orll.:a:; J. V. Fric'e (1898), s pronikavým úvodem a v uspoí'ádání J. Vrchlického. F'ričovy pokusy prozaické. historické obrazy a :-,polečenské novely s tendenčními odbočkami jsou bezvýznamné. Hojné .isou i Fričovy práce dramaticj(é. čerpané většinou z česk}'ch a slovansk}'Ch dějin. nepevné stavby, ale účinné patosem, který se často dot~'ká otázek časových, Hlavní díla Fričova života jsou jeho Pamili z prmích 30 let jeho života, (Počaty 1848, vyd. ve 4 sv. 18S6-1887.) V nich vykreslil živě prostředí revoluční doby a podal řadu bystr}'ch charakteristik sv}'ch současníkú a zachoval cenn}' materiál k poznání r. 1848. Jejich historickou cenu zeslabil tím. že názory 80. let promítal do r. 18·18. Nejvíce se Frič m\'lil tam, kde mluvil o vlastní osobě, kterou idealisO\'al a z~·eličovaI. Byl vždy v}'bušn}'IJl básníkem, nadšencem a organisátorem, byronsk}'IJl revolucionářem, ne politikem se smyslem pro skutečnost. Za \"Ůdce celé májovské generace byli uznáváni všeobecně Vítězslav Hálek a Jan Nenlda. "ítt'-zsiav lIált'k (1835--18;4) byl typick}' syn středočeského venko\'a: narodil se 5. dubna ]835 v Dolínku u Kralup n, \'1.). Studoval na akademickém gymnasiu v Praze, kde se \'liw·m spolužáku a u('itelli stal \·laste:1Cem. R. ]854 přinesl "Lumír·, první Hálkuv básnick}' pokus. baladu ~Ne· křtěncova dušička«, a r. 1858 vyšla první jeho kniha »Alfred«. Přes odpor rodičů studoval filosofii, vzdělával se však na cizích literaturách a oddal se cele literatuře a novinářství. Byl horlivým přispivatelem řady časopisů, redaktorem a organisátorem literárním: redigoval almanach »Máj«, s Nerudou založil 1859 »Obrazy života« (do r. 1860), Hdill{obrovy »Slovanské besedy«; po Mikovcovi řídil »Lumír« (1863), skončil jej a založil »Zlatou Prahu« (186·1); od r. 1865 redigoval s Nerudou »Květy" (do r. 1872) a s ním založil r. 1872 opět »Lumír«. Od r. 1861 až do smrti byl čelným členem redakce »Národníchlistů«. Oženil se s dcerou bohatého advokáta, s Dorotkou Horáčkovou, založil šťastnou a bezstarostnou domácnost, žil Vtl středu literárního a uměleckého života, zvláště jako vůdčí člen »Umělecké besedy«, vážen a milován. Svůj klidný život pražsk)' přerušil dvčma cestami. r. 1862 do Tater a r. 1865 pi'es Kras a Jadersk)'m mořem do Cařihradu a Malé Asie a přes Bulharsko a Uhry zpět. Jeho náhlá smrt 8. října 1874 byla považována za neštčstí české literatury. Básník Hálek byl nadán spontánní. lehkou tvořivostí a všestranností, která objímala různé druhy literární; chyběla mu však, zvláště v mládí, uvědomělá autokritika a původnost, kterými by se byl dovedl zhostiti siln~'ch vlivů cizích. Podléhal vlivům domácí i cizí romantiky i počátkům tendenčního realismu, přešel od mladoněmecké lyriky k biedermeierovské poloromantice, prodělal vývoj od básnictví kosmopolitického k umění národnímu. od romantické mlhavosti k zakotvování v českém životě a \' české skutečnosti. Pozdní jeho lyrika přírodní a vesnické povídky z posledních let stojí nejvýše, ač se mu ani zde nepodařilo vyrovnati moderní náplň myšlenkovou se zastaral)'· mi formami uměni romantického. Pravá příslušnost Hálkova je přese všechno romantická. Básnickou činnost zahájil Hálek drobn)'IDÍ baladami namnoze za vlivu Erbenova s náz\'Uky bérangerovské deklamatiky a figurální charakteristiky. Knižně tyto balady. jichž vyšlo v I. 1854-1861 patnáct. nevyšly. Podlehnu v vlivu Byronovu a Máchovu tvořil v 1. 1856-1871 lyrickoepické povídky s nejasn)'m dějem. s neUl'čitou lokalisací časO\'ou i krajovou. s bujnou. často exotickou krajinomalbou a s v)'mluvnou lyrickou reflexí; nejčastěji v nich opěvuje lásku a boje za svobodu. Nové jsou v nich reminiscence na přírodní. mořské a horské zážitky z cest. Chronolo- 266 gicky za sebou následují: Alfred (1856 a 1857), skoro parodistický ohlas Máchova »Máje« i »Mnícha«; Krásna Lejla ( 1859) , zpěv o síle lásky a vznešenosti svobody v prostředí španělském; Mejrima a Husejn (1859), oslava Albánců, zápasících s Turky za samostatnost; Coar (1861), epos o tyranovi očištěném láskou, zasazené do matného rámce velehor a pralesů; Černý prapor (1867), apoteosa boje ostro\"anů za svobodu s básnickým vystižením kouzla moře, které zde Hálek objevil české literatuře; konečně Df'di("()vé Bílé hory (1869), roztříštěná, fantastická alegorie bělohorské katastrofy, bez pochopení politických i náboženských příčin i následků. Poslední skladba, idylické epos Dčt:i'x z Tater (1871), dovršuje básníkův příklon k látkám národním; ~fezi přírodním slovenským lidem potvrzuje si Hálek romantickou myšlenku, že obrození národa vzejde z prosté chaloupky. Pokračováním balad z r. 1367, zúrodněným ná\"ratem k rodné půdě, jsou posmrtně \"ydané Pohádky z na.H resnice (1874); v řadě drobných baladick)'ch a anekdotárních příběhů z českého venkova převládá kresba figur, časová tendence a humor, kdežto děj slouží pouze k tomu, aby charakteristika lépe vynikla. Na tyto genrové obrázky navázal po 15 letech Sládek v hStarosvětsk)'ch písničkáchn a v »Cesk)'ch znělkách« a o 2 generace později V, Dyk v »Pohádkách z naší vesnice". Ve všech těchto skladbách jest na úkor epiky zdÍlrazněn živel lyrický; Hálek byl rozený lyrik. Brzy po •. Alfreduz vyšly Večerní písně (1858-1859 a častěji), čtyřicet drobných básní zasvěcených oslavě lásky a přírody, uměleckého poslání a básnické nesmrtelnosti. ~hký zpěvný tón a plno vroucího citu upoutaly obecenstvo. které přehlédlo chvatnost provedení i napodobení poesie Heinovy, zbavenÉ' zde žihadla ironického. Vrcholem lyrického umění Hálkova jsou 3 řady básní V přírodě (1872-1874). skládané ze \"zpomínek na podřipský domova z dojmů povltavské Závisti u Prahy. V přírodě nalézá idealistick)' básník romantického směru nejlépe vyjádřenu božskou moudrost a pravdu mravní i nejvyšší pravidlo estetické; příroda jest mu pramenem pravého lidství a pra\'ého náboženství; všechny obrazy. metafory a příměry, které z přírody čerpá, jsou parabolami Hálkova naturistního náboženství. Více než touto tendenčností uchvacují cykly s\"ěžími obrázky z lesa a z polí, z hájů a strání česk~·ch. Často antropomorfisované obrazy zachyceny jsou okem vpravdě malířsk)'lTl II 267 osvczcny šťastným humorem i milou ironií. Prozaickým doprovodem knihy »V přírodě« jest několik cyklů svěžích obrázků z přírody, psaných vl. 1866-1873 pod čarou »Národních Iistů«, jež vyšly s názvem Pohádky:: přírody. Nejmenší úspčch mčl Hálek svými veršovanými dramaty, v nichž silnč podlehl vlinl Shakespearovu. Jeho dramatům chybí pevná stavba, pi'esná charakteristika a odůvodněná psychologie. Tyto nedostatky jsou zvyšovány anachronickým vnášehím moderních myšlenek do ovzduší historického. Jsou to: Carevič Alexej (1860), Zát:iš :: FalkCIIMejlla (lR60), Král Rudolf (1860, neprovozován), Král VukaMII (1862), Scrflills Catililla (1863), Amnon II Tamar (1866) a Jii-í :: Podi'brad (181'1). Vzestupnou linii V)'vojovou vykazuje Hálkova próza. Vlastní oblastí Hálkova vypravovatelstvi byla povídka, kolísající mezi individualistickou povahokresbou a spoi~čenskou problematikou. Povídky Hálkovy vyrůstají většinou z půdy českého venkova, který autor bezpečně znal z domova. Menší měrou a s menším zdarem čerpají látku z mt'šťanského prosti'edí pražského a ze srážek uměleck~'ch povah a osudů s ním. Od obměňování vlastních bolů dospíval Hálek zvolna k rázovité kresbě lidov~'ch postava k řešení mravních a společensk~'ch konfliktů vesničanů, až se na předčasném konci s\'ého života názoro\'ě i v~'razově dopracoval ke skute("né předmětnosti. To je cesta. po níž šel Hálek od svéživotopisného románku "Komediant,( k mravoIičn~'m obrazúm vesnick~'m, »Na statku a v chaloupce«, :.Na vejminku" a .,Pod pustým kopcem,. Nové cesty mu \' lecčems ukázal Turgeněv. V prvém pětiletí své tvorby (1857-1862) čerpá Hálek ze sv\'ch osobních zkušeností v rodině a \' lásce a soustřeďuje 'svůj zájem k psychologii postav v~'jimečn~'ch, zasazen~'Ch do prostředí chmurného a k př'iběhum tragick~'m a elegick~·m. Sem patří autobiografické práce z městského života Pn'lIí láska (1859) a pozdější Domád llčitel (1867) a drobnt"jší povídky z vesnice Bajrama (1857), Príl'O::lIík (185S) , KOI'(;řot'ic Kačcllka (1859), .lfll::ikantská Lidl/ška (1861) a .1. K nim se řadí upřímn~', ale nevyk\'ašen~' román umt'leckého mládí Komediallt (1861) s turgeně\'o\'sk~'m konfliktem otrú a dětí a s rústem umělecké povahy po způsobu ,,\'iléma ~Ieistra·< v popředí: hrot skladby se obrací proti názorum a konvencím měšfansk~'m. V druhém období (1863-1867), kdy se básníkův názor vyjasňuje, soustře- 268 d'uje se Hálek k charakteristice typických figur venkovsk)'ch, určovaných. ve svých osudech poměry společenskými. Sem náležejí povídky: Náš dědeček (1863), U panských '/ľeří (1866), Zapomenutý (1867), Pod dutým stromem 11871); k nim se druží novely z konce Hálkova života, \' nichž vyvrcholuje dar povahokresebné charakteristiky, P()lNárodních listech". Sem psal s vědomím mravní odpovědnosti k životním potřebám národní kultury svěží di\'adelní a literární posudky; šťastně zasáhl do otázky Národního divadla, do problému českosti v českém umění, stavovsk)och potřeb a nároku spisovatelsk)"ch. Cestopisné obrázky z Tater a z jižních moří i z městského života v Bělehradě a v Cařihradě nedostihují kulturního myslitele Nerudu, ale předčí jej impresionistick)"m zachyco\'áním krajiny. Zvláštní popularity došly i Hálkovy EpiMoly k 1l(l.~Cmll stlldcl/t.~tt·ll (l8731, ~fezi oběma přáteli v životě i v umění, Vítězslavem Hálkem a Janem Nerudou, byl siln)" antagonismus povahový, kter~' způsobil. že již za života obou bylo jejich dilo rozdílně posuzováno, Proti naivnímu. stále dojatému a vzrušenému miláčku osudu a obecenstva, jak~'m byl Hálek, jevil se Neruda rozumov~'m skeptikem, ironick~'m pozorovatelem a soudcem života. k němuž ště"těna, láska a úspěch nebyly vlídny. Hálek strhoval lehkou improvisací. oslňoval průzračnou formou a populárním idealismem čtenářstvo současné; Neruda, produkující těžce, prodčlá\'ající pozvoln~' a pracn~', ale vítězn)' vzestup umčleck)", získal si cele 269 čtenářské i básnické generace následující a zasloužené úcty dostalo se mu i v cizině. Neruda se stal předchůdcem poesie moderní, on se stal básníkem národním a k němu se vrací kritika i ctcnářstvo všech vrstev od jeho smrti do dnešních dnů. Jan Nt-ruda (1834-1891) se narodil 10. července 1834 v újezdských kasárnách na Malé Straně v Praze z chudých rodičů; otec měl zde kantinu, později si zařídil hokynářství a r. 1841 trafiku v Ostruhové ulici pod samým hradem. Na Malé Straně prožil tedy Neruda své nuzné dětství proletářského dítěte, ale zde také načerpal množství dojmů, které jej pak provázely celý život. Zde počal choditi do školy nejprve české, pak německé, r. 1845 vstoupil na německé gymnasium malostranské. Na německých školách uvědomil si své češství, v němž byl posílen i Koubkovými přednáškami, jež navštěvoval, a přešel na gymnasium akademické, aby tu r. 1853 maturoval. Zde se seznámil s mladými spisovateli, s Hálkem a s Pflegrem především, a tehdy vznikla i jeho tragická a nenaplněná láska k Anně Holinové. Po krátké službě kancelářské absolvoval studia filosofická, byl nějak)' čas učitelem na soukrom)'ch ústavech a r. 1858 suplentem na německé reálce v Mikulandské ulici. Již r. 185-1 přinesl Lumír první jeho báseň »Oběšenec« pod pseudonymem Janko Hovora a r. 1856 vstoupil jako lokálkář, divadelní a literární referent v »Tagesbote aus Bohmen« do novinái-ství. V prosinci r. 1857 vyšla jeho první kniha :.Hi·bitomí kvítí«. r. 1858 se zúčastnil almanachu »Máje« a téhož roku vydal veršovaný pamflet »U nás«, namířen)' proti literárním zpátečníkům, především proti jejich představiteli Jakubu Malému. Tak stanul v popředí literárního ruchu mladé generace. Jejím zásadám sloužil p0lemicky i propagačně i jako redaktor časopisů. jež založil, >Obrazu života« a »Rodinné kroniky«. R. 1860 vstoupil do redakce »Casu«, dva roky nato přešel do >IDasu« a pak do »Národních listů,<. Ty přinášely jeho divadelní a literární kritiky a jmenovitě feuilletouy podepisované f:::. až do jeho smrti. Po definitivním rozchodu s Annou vzniká r. lS62 jeho obrodn}' milostn}' vztah ke Karolině S\'ětlé: pozdčjší láska k Tereze Macháčkové končí předčasnou smrtí Terezinou. Zrazen životem již po nčkolikáté, žil téměř samotářsky, z\'láště po smrti své milované matky r. 1869; nové naděje dala mu pozdní láska k neteři Aničce Tiché z r. 1879 a 1880 a 1', 1887 k Boženě Vlacho\'é: ale obojí pozdní ero- 270 tický vznět přerušil skeptický básník sebemučivým zřeknutím. Osamělý svůj život přerušil kratšími i delšími cestami: r. 1861 byl ve Vídni, r. 1863 v Německu a ve Francii, především v Paříži, r. 1869 ve Slovinsku a v Dalmácii, téhož roku v Uhrách, rok nato na Balkáně, v Cařihradě, \' Egyptě, na Středozemním moři a v Italii, r. 1872 v česk~'ch lázních, r. 1873 na světové výstavě ve Vídni ar. 1875 \' Německu; tyto cesty i kratší letní pobyty, hl. v Pošumaví, dávaly mu hojnou látku k€skvělým jeho cestopisům. Od r. 1879 zvýšila těžká choroba jeho samotu a odvedla ho od kritiky divadelní; ale ještě r. 1883 osvědčil svůj organisační talent založením sbírky veršovan)"ch prací :.Poetické besedy«. Neduh jeho se však horšil a upoutával jej \'íce a více na skromný byt v Praze, kde zemřel 22. srpna 1891. Nerudův umělecký význam tkví především v šesti knihách básnických. Hřbitovní kvítí (1857) vznikalo namnoze pod dojmem smrti přítele Antonína Tollmanna i skonu utcova. V 59 úsečných číslech podává upřímnou zpověď hrdého srdce, které se vyzbrojuje proti světu ironií a skep,;í a pře se s marnou láskou, s prolhanou společností. s pan,;tvím fráze a pokrytectví. Rámec dává sbírce poesie hřbitovní, zbavená všech přízdob, a jako novinka českého básnictví obžalobné motivy sociální; lyrika, převahou reflexivní a analytická, někdy až odpuzující drsností výrazu. jenž zůstává studený a střízlivý, se střídá s genrovými obrázky. Z první své sbírky běžnou kritikou odsouzené a čtenáři nepovšimnuté pojal Neruda v}'běr do.KmA.2JeÚŮ (1867, 2. vyd. rozmnožené 1873). Bohatá sbírka značí i formálně vzestup; epika má názorovou plnost. v lyrice překvapuje nebývalé teplo v}'razu a melodičnost slova, v tendenčních básních se oz)"vá svědomí doby. V knize:. Veršů v~'Pra\'ll}'ch,< Neruda shrnul výrazně české balady v duchu Erbenově i balady sociální, skladby to z hmotné i mravní bídy velkoměstské. V knize» Veršu lyrick)"ch a smíšen)"ch', se upřimně vyznával z krisí milostn)"ch. rodinn}'ch, národních a mravních v soustředěn)'ch písních lidové prostoty. ale zároveň silné náladovosti čistě moderní. Z lyriky znárodněl cyklus :.Matičce«; hloubkou psychologickou nad něj předčí básně »Otci',; růženec básní ",Anně" je založen na s~ru horoucího srdce a neduvHivého. pyšného intelektu mllenco\·a. V oddílech l>Elegické Míčky", a "z kraje.: ukázal Neruda po prvé své umění ímpresionistické, jež jed- 271 notí vášnivě prožitý duševní stav a prudce zachycený obraz pi·irodní. V úchvatných skladbách »Vším jsem byl rád« a • Našel jsem se, opisuje velkými rysy vnitřní děje tragické: posléze v "Knize veršu časov)'ch a příležitých« propuká vedle kritiky mdlé doby výmluvná a horoucí láska k národu. k Slovensku a k politické volnosti. 1'0 11 kti'm mlčení se ozývá lyrik Neruda Písl/čmi kos111 id".'ílll i (lS7H); připsány jsou milovanému Podřipsku, v jl'hož prosti'edí byly částečně básněny. Vyzbrojen poznatky moderní astronomie a kosmogonie, prodšen názorem o Ill'konečnosti vesmíru, o pluralitě svl,tu, o mechanickém puvodu světa i pohybu planetárního, vyznávaje hrd)' positivismus pi·írodovl'deck}·. Neruda se opírá větší měrou než jinde o populal'isa(~ní pomucky naukové: z astronoma-feui\letonisty M. W. Meyera přejal idylicky rozmarn)' pohled na zlidštěn~' vesmír. kdežto z populárního myslitele K. du Prela pi'e"zal bojov~' obraz kosmu, založen)' na darwinistickém v~'kladu zjevu wsměrn)'ch. ~Ioderní pozorovatel zírá na zhvl'zdl'nou oblohu a provádí důsledně vážné i rozmarni, analog-il' mezi zjevy kosmick~'mi a lidsk~'m životem. Umi'ni tu záleží v daru zlidšťovati záhady vesmíru a povyšovati naopak děje pozemského žití do v~'šin kosmick)-ch. \' 3R ('íslech refleximí lyriky pře,-ládá stálé střídání: za čislem žertovn~-m. ba rozpustil~'m násieduje kontemplativní óda. pak wršovan~- feuilleton. opět didaktická báseň ,-ážn('ho zú,-ěru: snad sml'i'oval Neruda k určité komposici s tendenci oj kosmu k ("lovČ'ku a k národu a od národa přes lidst vi ke kosmu. V nl'kter~'ch skladbách patosu až barokního podlt'hl Neruda na čas hymnickému verbalismu, jak~' k nám uvádl'li Sv. Čech a \·rchlick~-. Látkově stOjí zcela na púdl~ domácí Bal/ad.'l a roll/III/ce (z I. 1878-1883), jimiž Neruda r. lSS3 zahájil ,Pol'ticki- besed~'.(: z 18 básní položena pouze ti'i ('ísla mimo lidov~- domov (·esk~·. :\eruda. stejně jako Goethe. nečiní rozdíl mezi baladou a romancí. Zdá se však, že balady vyjaclhljí city ObeC!lě lidské. náboženské a mravní. kdežto romance mají tématiku českou a ('asovou. Liše se od svi-ho mistra Erbena. vymycuje r"eruda většinou z děje' židy démonické: llt'jča5těji podává katolické legendy ze ži\'ota Spasiteitwa a svat~'ch, kdež ,- obdi\'llhodném ob.kkti'·ismu zaujímá stanovisko prosti-ho, zbožného človt'ka z lidu. Nejednou ,-šak pmzrazuje vztahy a tužby nejintimnější: lásku k matce, něhu k dítěti. nadšení pro politickou svobodu. pe \'110 U víru v národ: tím knihu prote- I>luje živel lyrický. Epik, humanista a humorista srostli : u v šťastnou, přímo klasickou jednotu. Opakem této předmětné a věcné epiky jest Nerudova :lejosobnější lyrika Prosté motivy (1~H3), básníkovo pri':atissimum, Básněny většinou za rozkladné choroby a ~\'apného stárnutí, vyvěraly z dočasného omládnutí poeto':~'ch smyslů a jeho srdce, zač děkoval jednak dvojímu prudkému dobrodružství pozdní erotiky, vyzněvšímu resignací, jednak omlazujícímu pobytu v Pošumaví. N('ruda vybudoval knihu jako promyšleně komponovan~' Iyric:k\' cyklus o čtyřech oddílech, pojmenovan~'ch podle ročních ,"asu, a hlavními náměty jsou nálady z přírody, pojati' se n5emi jemnými kouzly světla, barev, vzduchu a vuní. Avšak básník se přírodě nevzdává se šťastnou naivností venkov,;kého dítěte V, Hálka, nýbrž se jí brání neduvěhvou a ner\'osní myslí skeptického velkoměšťáka. Cistota přírodního postřehu, souběžnost zevního pozorování a vnitřního dojetí, ';\'ěžest V podání krajinných zvláštností a barevných i \'zdušn)'ch odstínů, bohatství tónu. Sl' vzácnou kázní ladě!l)'ch od letní slasti splývání s pÍ'Írodou až po zimní mdlobu. pomíšenou s tušením konce a s hrd)'m odevzdáním do tvrdé \'ule osudu ~ to vše staví drobnou knížečku do nejpřednější řady českého básnického impresionismu. a to dříve, než ono heslo bylo vysloveno, Formálně dospěl Neruda \' "Prost)'ch motivech" krajní jednoduchosti a klasické ú· ,;ečnosti, plastiky verše a prostoty písňo\'čho rytmu, Poslední Nerudovou básnickou knihou jsou pohrobní ZpiTY ]J(ítečllí (1896), jež vznikaly z příležitostn~'ch podni-tu politickonárodních a stále určitěji tíhly k myf1ence národního \'eJkého pátku. aby překonávaly pašijové hoře optimistickou nadějí \' konečné vítězství národa a v jl-ho vudčí účastenství při osvobození a obrodě lid5tva: slohově, jako část "Písní kosmick~'ch«, se přiklánějí k těžkému pa~o.:'u hymny neb modlitby, Zde, v knize lyrického i lidského rozvá.';nční bolesti i naděje s posvěcením etick)'m, se nátill\'eruda leckde k starším sV~'m motivům citov)'m a látkfJ\·~'m. spojil PC) způsobě romantick)'ch básníků polsk)'ch národnost a náboženst\'í a napsal svůj odkaz \'Iasteneck~', Nerudo\'a básnická p o z Ů s t a los t je jen z malé části obsahu vážného. K humoristick\'m baladám. které Xeruda otiskoval v "Palečku«. "Sotkuo:,,,Humori.stick)'ch Ii.;;tech". se těsně řadí veršovaný malostransk)' feuilleton Ldllí t".~pomíllky (1888), kde v rámci staropražském zachytil s hu- 2_.., Iv morem kouzlo chlapectví, opojeného první láskou. Velké jest bohatství. Nerudových epigramů, uchylujících se i od Čelakovského i od Havlíčka. Lehce improvisovaná jejich forma srší nápady, které se nelekají triviálnosti; pointy míří proti nešvarům národním i politickým, proti slabostem ženského pohlaví i mal~'m směšnostem společenským. Osobní polemice i literární satiře se Neruda zpravidla vyhýbá. V souboru Nerudových překladů básnických, včtšinou z dob »Knih veršů«, mají podíl ukázky z romancí Petofiho, z Hugovy »Legendy věků« a ze severské epiky národní; slohově stírá Neruda osobitým svým tlumočením ráz originálu. Dramata Nerudova nenáleží v blízkost jeho poesie: jest to vkusu doby hovějící inscenování cizích, nevýznamn~'ch námčtů a chybí jim i divadelní obratnost a situační vtip. Kromě pěti veseloher, provozovan}'ch s úspěchem, Zenich z hladu (1859), Prodaná láska (1859), ZCl/a miluje srdnatost (1860), Merenda lIcstřídmJich (1860) a Já to ~lejscm (U63), náleží sem i tragické zpracování motivu Dantova, Frwiccsca di Rimini (1~60). Přísně autokritický Neruda se později k dramatick)'m s\'}'m pokusům nehlásil. Dříve než básník pronikl Neruda prozaik a novelista, neboť v drobných genrov~och obrázcích, novelistick)'ch figurkách z ulice, úsečných povídkov)'ch studiích. bravurně vyprávčn)'ch anekdotách záhy ukázal svou puvodní svéráznost. Vyšed z feuilletonistického pozorování obkličující jej skute~nosti a ud(·la\' se na novinářské drobnokresbě »~nadého Německa,~ byl Neruda jeden z prvních u nás, kdož uváděli do literatury postřeh realistick)' i schopno5t vystihnouti tvárliv)' povrch moderního života, Zřídka se pokusil figuru plně rozvíti neb děj šíře zaplé5ti. spokojoval se buď genrovým obrázkem neb po\'ídko\'ou mosaikou: náběhu k románu neučinil. Většina Nerudovy pO\'ídkové beletrie tkví v rodném ovzduší pražském, hlamě pak v púvodním, maloměstském a svérázném prostředí malostranském: některé no\'elistické motivy nasbíral Neruda na s\'}'ch cestách, V AralJcskúdl (186·1, II, rozšíř, vyd. 1&;0 spolu s }'Růzl1~':l1l lidmi.l. kolísajících ještč mezi nO\'inářstvím a no\'elistikou na jedné a mezi konvenční romantikou a svěžím realismem na druhé stl'aně. oživil i'adu pražsk}'ch typick)'ch postaviček: v zhuštěn}'ch a břitk)och RÚ::'lIých lidech (1871) zpodobil se zral)'m uměním zkratkové charakteristiky a situačního vtipu typické figurky mezinárodní, 274 jak se mu namanuly na cestách. Po průkopnických novelistických nábězích realistických, zařazených do sbírky fcuilletonů »Studie krátké a kratší«, Pražské obrázky (1872) a Trkani (1868-1871), kdež se v látkové smělosti odvážil sestoupiti až na společenské dno, dospěl Neruda k nejzralejšímu svému dílu v próze, Povídkám malostranským (1878; II. rozšíř. vyd. 1885). V tomto klasickém Jíle českého realistického genru se podařilo Nerudovi u\'ésti řadu nezapomenutelně svérázn~'ch postav staropražských v souvislost s dobovou náladou, oživiti svébytnou dvrt v důvěrném osvětlení lásky a soucitu, spojiti život lidí s životem věcí, ale i obklopiti vše kouzelným přísvitem elegické vzpomínky, která jemně kontrastuje s humorem, rozprostřeným nad povídkami. Několik drobných čísel, spíše náladových a básnicky vypointovaných než dějových, na př. »Hastrman«, »Svatováclavská mše« neb :l>U tří lilií«, náleží k vrcholným číslům české prózy impresionisticky realistické. . Z Nerudových feuilletonů nejvíce uměleckého posvěcení mají jeho cestopisy, seřazené jím sam)"m do svazku: Pařížské obrázky (1864), Obrazy z ciziny (1872) a Men.ší cesty (1877). Vypravují o dojmech z Francie a z Italie, Říma a Paříže, Egypta a Palestiny, Východu i Německa, z českých lázní i světové výstavy ve Vídni; všimají si historických památek i moderního života, lidového ruchu i politické přítomnosti, dávají propukati vroucímu citu, promlouvati osvícené inteligenci; spojují tak stanovisko opravdoveho a osvíceného Cecha s širok)"m rozhledem dobrého Evropana a kulturně cítícího moderního ducha. Barvitost podání, jemnost provedení, mistrovství jazyka staví tyto skvělé feuilletony na první místo mezi causeriemi Nerudovými. Nerudovy feuilletony vycházely v I. 1860-1891 mnohdy vícekráte t)"dně v denících :I> Čas 4' , »mas« a ~Národni listy ~ 2 áostoupily počtu 2260. Neruda však neurčil všechny pro vydání knižní. První v)'bor (1876-1880) vyšel v 5 sv" z nichž první dva byly nadepsány Studic krátké a kratší (1876), třetí Zerty h rat'é a dravé (1877), kdežto ostatní díly zahrnuly feuilletony cestopisné. Později (1886) vyšly některé feuilletony v novotisku. mezi nimi v}'značná mosaiková studie Báby i baby. Pozdější vydavatelé připojili k nim ještě několik svazků: Drobné klepy, Proti srsti, Kro11ika satirou a t1tipem, Praha, Studie vážné i humoristické, 275 Ze rtem do pravdy,. uspořádání těchto souborů jest většinou chronologické. Po skromných nábězích Tylových, Havličkov)'ch a Nebeského uvedl Neruda do české literatury feuilleton a vtiskl mu na dlouhou dobu svůj vlastni charakter: bujný ~roteskní humor a národně výchovnou tendenci, Vycházel pravidcln{~ z dojmu a rozmarů denního života v Praze, připínal své úvahy a nápady na kalendář a roční čas, dával se vzněcovati požitky stolu a kuchyně, rozohúovati společensk)'mi zába\'ami i veřejnými slavnostmi; rád hromadil kulturně historické drobnosti, jak si je vypsal a skoro metodicky sestavil. Těká s předmětu na pi'edmět, sti'ídá pozorování Prahy s jt?dnotlivostmi z venkova, pohrává si hned s botanikou, hned s kuchařstvím, vrací se s rozkošnictvím a s žírav)'m vtipem vždy znovu k tématu ženy, lásky a manželství, vždy však pouští otěže svému v)'bojnému humoru, vzdělanému ve škole Jeana Paula a »Mladého Německa". Rád se baví se čtenái'em, ale častěji se posmívá lehce neb povážlivěji sám sobě; miluje nadsázku a bujnou karikaturu; rozhorluje se na oko a vypráví anekdoty, Humor Nerudův podřízen je vždy tendenci. \' níž se Neruda celkem shoduje s mladoěesk)'m stanoviskem listu, jehož feuilletonistou byl; jest osvícen~'m liberálem. nená vidícím státní i církevní tyranii. moderním člo\'ěkem. odmítajíc:ím zjevení 3 autoritu. mužn)'m demokratem. hájícím práva lidu a odsuzujícím hierarchii i šlechtu, vlastencem a Slovanem, bojujícím proti Německu. phtom široce \'zdělan~'m a snášeliv)'m kosmopolitou, Od počátku své spiso\'atelské dráhy se zab)'\'al Neruda posuzováním a studiem divadla. Psal do.,Tagesbote aus Bohmen,( divadelní posudky; nato referO\'al v >-Obrazech života", v "Čase.,. \' "Hlase« a vl. 1865--1880 \',Xárodních listech«: psalo divadelních otázkách též \' re\'uálních časopisech. v »Literárních listech«. »Květech«. >,Lumíru« a »Osvětě«. mal)' příspě\'ek dramaturgick)' ke charakteristice hercu podal za jejich přispění také v knize Dil"addilí táN •. y (18811, Nerudovy stati o di\'adle jsou trojího druhu: všeobecné úvahy a studie o dramaturgick~'ch otázkách a o aktuálních potřebách českého di\'adc'lního života; ži\'otopisné charakteristiky umělců v~'konn)'ch: a posléze denní kritiky a posudky, jež Neruda \'ěnoval nejen činoherním no\'inkám. n)'brž též zajímavějším reprisám, hereck~'m \'~'konům, ano i operetě a hudbě, (Tu byl laikem, ale získal si zásluhy jako 276 průkopník Smetanův.) Nerozvíjí ve svých divadelních kritikách přesně promyšlené a soustavně učlenčné estetiky dramatické ani nesoudí s jednotného hlediska literárně kritického. Ale jeho bystrý vtip, jeho jasný smysl pro potřeby doby, jeho ostrý dar pozorovací, jeho neumdlévající zájt'm o dramatiky a herce, konečně též jeho břitký zpi.Isob psaní činí tuto divadelní kroniku, objímající 20 let českého dramaturgického života, posud cennou. Souběžná s kritikou divadelní jest Nerudova kritika literární. Do prvního období Nerudovy činnosti náleží programní úvahy rázu všeobecnějšího, otiskované v »Obrazech života« (1859 a 1860) ; v nich se, jakož i v současných polemikách, vyhranily umělecké zásady nového pokolení, které tíhlo k literárnímu světoobčanství, sociálnějšímu pojetí básnictví a k tendenčnímu realismu, zamítajíc idylické a konvenční písemnictví vlasteneckých epigonů. Později psal Neruda obsáhlejší články o literatuře do »Času«, »Hlasu« a »Národních listů« jen z podnětů čistě příležitých; důvěrností podání, životnou charakteristikou a vzácnou schopností vystihnouti specifické ovzduší generace vynikají životopisné studie, jichž celou řadu dodal pro »Národní listy« (na př. o R. Mayerovi, V. Šolcovi, G. Pflegrovi Moravském, A. Markovi, S. Kapprovi aj.). Nade vše zajímala Nerudu otázka národní literatury české. V příkrém odporu k mladistvým útočným článkům žádal Neruda velmi rozhodně po naší literatuře národní svéráz, pravě charakteristicky: »Vychovávali jsme literaturou moderního Čecha, ale často zapomenuli, že Čech ten má b}·t ovšem r o ven všem lidem ostatním, nikoli ale s ostatními s t e jn ý«. Tento postup od kosmopolitismu k literatuře osobitě (nikoliv tendenčně) národní se zračí i ve velké řadě Nerudových referátů a kritik, jež jsou na nepatrné výjimky věnovány literatuře české (z cizí oceňoval Neruda velmi zajímavě na př. Bret Harta a první dramata Ibsenova). Nejvíce posudků napsal Neruda do »Obrazu života'<, pak psal v politických denících literární referáty nesoustavnč až do r. 1883, mimo to i v »Osvětě«; hlavní dila naší poesie nikdy neušla jeho pozornosti; knihy Hálkovy, Heydukovy, Sládkovy, Zeyerovy, Čechovy, Vrchlického, přede všemi však románová próza K. Světlé našly v něm pozorného čtenáře, jemného vykladače, osvíceného soudce, kter5' nerad pronášel odsudky zcela odmítavé. Výtvarné stati Nerudovy jsou až na několik časových 277 článků hlavně kritikami pražských uměleckých výstava opírají se většinou o literární kriteria ;dobrým svědectvím pro Nerudův vkus bylo, že při veškeré zálibě pro výtvarné genry ocenil umělce jako V. Levého, J. Mánesa, A. Chittussiho, Jar. Čermáka a J. Myslbeka. Nerudův význam zůstal za života básníkova nedoceněn, teprve po smrti pochopena jeho lidská i literární osobnost. Kdežto současníci většinou zapomínali pro novináře na básníka a pí-eceňovali právě to, co na něm stálo jenom ve službách dne, vysvitl po jeho skonu jasně jeho zjev, vyrůstající z dobového módního směru školy mladoněmecké k čisté národní kráse a plné lidské opravdovosti. Statečný, přímý a originální hledatel literární pravdy, jakým po celý život byl Neruda, našel v upřímné a prosté lyrice pravdu osamělého, zrazeného srdce; našel v syté a výrazné povídko\'é próze genrové realitu staropražského života; našel na nejlepších stranách svých feuilletonů moderní skutečnost velkého města a pracující společnosti; našel však i skrytou a tajemnou pravdu národního ducha; našel umělecky a slohově po stopách Erbenov)'ch ryzost básnického výrazu českého. V tom ve všem Neruda. romantický hla' satel národnosti jako posledního smyslu života. byl předchůdcem realismu literárního, hlasatelem pokroko\'~'ch společenských snah a typick)'m Evropanem. Jednostranní jeho následovníci, L. Quis v prostonárodní baladistice a J. Herrmann v pražské g-enrové drobnomalbě. nerozvili možností vývojových. od něho daných. V genrové drobnokresbě povídkové i v umění feuilletonistickém vyšli z Nerudy ve sv)'ch začátcích Sv. Čech, Fr. Herites. Jan Lier, zčásti i R. E. Jamot, ale brzy dospěli cest oS9bit~'ch: z pozdějších prozaiků se Vilém Mrštík a K. :M. Capek-Chod učili od Nerudy vydatně. V lyrice se však phmkl k Nerudovi velk)' a původní básník J. V. Sládek. Z pozdějších lyriků si J. S. Machar, horliv~' vyznavač a propagátor \'~'znamu Nerudova, osvojil útvar vpravdě Nerudův, intimní lyriku složité náplně a prosté formy. a zdurazňoval jej jako sloho\'~' princip proti pí'evládající dekorativnosti a obrazo\'osti básnictví současného. Asi deset let po Nerudově skonu dostoupilo vrcholu nejen oceilování jeho v~·znamu. ale také přímé jeho působení na v~'\'oj básnick)': potom však postupně ubývá Nerudova vli\'ll. jenž se v lyrice po\'álečné stává neznateln)'m. aniž přece hlubšímu znalci uniká. že se ne· rudovské tóny oZ)'vají vždy, kdykoliv se básníci snaží vy· 278 jádřiti nejúspornější formou citový vznět v přírodním rámci neb písňovou sloku zpestřiti rozmarným tónem veršovaného feuilletonu; v tomto smyslu možno s Nerudou uvésti ve spojitost K. Tomana, Fr. Šrámka, P. Křičku i J. Seiferta. Nejvěrnějším přítelem Nerudovým byl Adolf Heyduk, který se v mnohém jeví jeho důslednějším protikladem než Hálek. Naivní syn přírody a venkova prostého dětinského srdce, šťastný a klidný idylik rodinný, lehký improvisátor a žák lidové písně stojí proti velkoměšťáku. složité kultury, proti výsměšnému a pochybovačnému samotáři a těžce a bolestně pracujícímu umělci. Adolf Heyduk (1835-1923) se narodil r. 1835 na Rychmburce u Skutče; z dávných tradic rodiny mlynářské ze strany otcovy i z reformačního povědomí matčiných předků přinášel si mnohý vděčný podnět a motiv pro svou práci. Po studiích reálních v Poličce a v Praze a technických v Brně a v Praze stal se r. 1860 profesorem kreslení na reálce v Písku, kde, s jednoroční přestávkou působení v Praze, prožil celý svůj klidný život. Zpestřil jej jenom opětovnými cestami po Šumavě a po Slovensku, pak delšími cestami po Alpách, Halii, Porýní, Krymu a Černomoří. Za významnou událost svého života pokládal sám sňatek s Emilií Reinerovou, narození dcerušky Lily (1880) a její předčasnou smrt (1884). Zemřel v Písku r. 1923. Rozsáhlá básnická činnost Heydukova se počíná v literárním okruhu »Máje«, jehož byl horlivým členem. První tištěnou básní byla píseň v prostonárodním duchu, »Kukačky« (v »Humoristických listech« 1858) ; pak některé ukázky přinesl první ročník »Máje<. R. 1859 vyšla první Heydukova sbírka Básnč a po ní ještě dva svazky »Básní« (1864 a 1865). Již zde vedle vzorů cizích (Lenau, Heine, Freiligrath a Byron) jeví se silný vliv Erbenuv a lidové písně, záliba pro lid a píseň na Slovensku. Veškeru básnickou tvorbu Heydukovu můžeme rozděliti na lyriku intimní, přírodní, vlasteneckou a na epiku, jež v sobě zahrnuje drobnou epiku lidového genru, dějepravné romance a básnické povídky. Intimní lyriku zahajují Básně I (1859) a Básně II (1864 a 1865 o 2 sv.), přinášející smíšenou lyriku milostnou a vlasteneckou a výtěžek cest po sev. Halii; nejv}'znamnější z nich je cyklus ~/Cigánské melodie« z .prvních »Básní«; zde vytvořil celou zásobu cikánsk)'ch motivů, v nichž proniká 279 smY81ná i teskná vášnivost, junácké sžití s přírodou a touha po svobodě. Zhudebněny jmenovitě Dvořákem a Bendlem pronikly daleko do ciziny, kde byly často považovány za původní písně cikánské. Vrátil se k nim samostatnou knihou Nové ciglÍllské melodie (1897, složeny již koncem 1. 70), přinášející nově notu sociální. Skutečná lyrika intimní se ozvala až v I. 80. jako v)-raz rodinného života: V zátiší (1883) jest poesie snoubenecká a manželská. Pí811Č (188·1) lyrika otcovského srdce. mášející do českého písemnictví nově poesii dítěte. jež se ve sbírce Zaváté listy (1886) mění v elegii nad ztrátou milovaného dítěte. Památce vlastních rodičó. a knihou vzpomínek na ně a na domov je Rosa a jíllí (1890). Významnou sbírkou z konce století jsou hluboce intimní Dllmy a dujmy (1R99) a filosoficky zachmuřené Čemé l'ú5c (1900 l. Ze svazků stařeckých veršů př'ekvapením byl ohnivě vášniv)'. ale místy trpký v)·trysk básníkova citu milostného Z dellllíkll tOlllaVdlO zpl'1'áka (1904), kdežto poslední ,svazek intimní lyriky Stesky lIa stezkách starého ,,:pčníka (1921). věnovan)' »památce mých mrtv~-ch«, je pouh~'m paběri/Slávy dceři« znamená kniha nejvýznamnější projev československé básnické vzájemnosti. Zaznívají zde nejen písně politické, ale i milostné a pijácké, ale nejsilněji proniká protest proti utiskování Slová~ů Maďary a Němci. Koncepce Slovenska jest však romantická a idealisovaná: v zaslíbené zemi slovanského mládí nalézá Heyduk jednotu mezi přírodou a lidem a snaží se ji zmelodisovat. Po umělecké stránce vadí knize hojnost slovakismů, k jejichž vysvětlení musel Heyduk připojiti slovníček, a přemíra titěrných deminutiv. Pokračováním jsou ohlasy slovenské poesie Od Tatf?r a Dllnaje (1910) a příležitostné verše S/01;cnsku (1917). Do vlastenecké poesie spadá i 1. oddíl Zpčvů J1o,~um(t'l;sl:ih{) dudáka a r. 1888 vydaná sbírka Šípy a paprsky. V době, kdy politická inspirace posvČ'tila poesii Čechovu. Sládkovv, Vrchlického i E. Krásnohorské, toužil se s ní vyrovnati i Heyduk. ale stojí mezi nimi na místě posledním především pro planou frázovitost a nedostatek ideové koncepce. Heyduka lyrika doprovázel hned od počátku Heyduk epik. Trojí směr lze sledovati v jeho epice: drobnou epiku. dějepravné romance a \'eršO\'ané povídky. V drobné epice kreslí - podobně jako Hálek - s názvuky na poesii lidovou a se silným příklonem k baladice Erbenově, obrázky z venkova s lidov~'mi postavami a typy. Zahajuje ji sbírka Na přást1;ú('h (1884) a uzavírá Xikolík lJ01'čstí ~ Po,~um((1:í (1913). Na delší skladby se rozrostla Růže p01:ážská (1~59 v »Básních,,) a Tři :::k((.";ky (1R98). K této epice patří i suchý v)'čet tancll Dudák (1881). doplňující Nerudovy stati o tanci. 281 Počtem jsou hojnější Heydukovy dějepravné romance, zahájené rovněž kratšími skladbami v »Básních« r. 1859. Působila na ně česká vlastenecká romantika předbřeznová; novinkou jsou látky husitské, psané s vlasteneckou vroucností, ale s nehlubokým promyšlením náboženského jádra doby; stejně je tomu s četnými látkami pobělohorskými. Tak tomu je na př. ve sbírkách Bohatýři (1894), Zpěvy pošumavského dudáka (1899) a j. Z větších dějepravných skladeb' jest Milota (1875) z XIV. věku rázu byronského; Píseň o bitvě tl Kressenbrunnn (1877, kn. 1888 v sebr. sp. s názvem Píseň o bitvě na Moravském poli) se snaží přiklonit k slovanskému hrdinnému eposu lidovému a k RK; velké pobělohorské epos Za volnost a víru (1881 v »Osvětě«, kn. 1883) rozděluje křiklavě světlo a stín mezi katolickou a nekatolickou stranu a nemá pochopení pro kulturní hodnoty 17. věku. Zdařilejší jest lyrická idylka lásky z úsvitu národního vývoje. Oldřich a Božena (1883), rozpadající se do drobných písní. Heyduk zpracoval i některé látky mimočeské, starozákonní (Biblické zvěsti, 1!;)02) a orientální (Východ i zápa.d, 1906): byronský Mohamed ll. (1878), formou se připínající opět k jihoslovanské epice, je naplněn nadšením pro Srby. Nejcennější z epiky Heydukovy jsou venkovské povídky veršem. s hojnými úvahami. s živlem krajinomalebnvm, se subjektivním dějem a živlem povahokresebn~'ll1. Vlastními hrdiny těchto povídek nejsou lidé, n~'brž krajina: v ní jsou zakotveny povahy zpravidla prosté a jednoduché, ocitající se v konfliktech s lidmi, přicházejícími ze světa zkaženého civilisací. I když je básník přivede na samý okraj tragična, přece řešení je na konec smírné. Tak Dřevorubec (1880. kn. 1882) vypráví o rozkladu rodinného života šumavského horala vykořisťujícím podnikatelem dráhy. Pod Vítkovým kamenem (1881, kn, 1885) vypravuje opět v subiektivním zarámováním přírody osud slovenské ženy na Šumavě, podléhající vášnivé touze po rodné zemi: děj rozrušuje slabá motivace i přílišná romantika cikánská. »Idyla z Povltaví« BNa (1882. kn, 1886) jest oslavou mateřské lásky bez hlubší psychologie. Největší a nejsložitější Heydukova povídka ve verších. ba skoro veršovaný román. je »kresba z PovltavÍ« Sekerník (1893), epos Vltavin od pramene až po vyšehradskou skálu. sp;atý s osudem mlvnářů a vorařu. Je to historie sekerníka Vraného, který pracovitostí a pílí sm)'\'á mladistvou vinu: jeho 282 výkupné dílo je však zničeno zvrhlým pastorkem. Konec - jako u všech předcházejících - je však smířlivý. Sociální otázky, kterých se Heyduk zde dotýká, nejsou dořešeny; ke škodě básně navršil zde Heyduk i hojnost odborných, zastaralých a neužívaných výrazů. Zcela jiné povahy je »román v písních« Na vlnách (1886, kn. 1889), idyla nevinné lásky zasazená do rámcc líčení Černého moře a jeho břehů; ale pro Heyduka, který rozu~ěllesúm a stráním, nebylo moře pravou inspirací. V době svého nejsilnějšího bá':lnického rozpětí vydává HeydJk alegorickou báchorku veršem Dědův odkliZ (1879), s nadšením uvítanou a později zpopularisovanou zhudebněním J. R. Rozkošného a V. Nováka. Je to oslava prosté písně, něžné lásky a krásy, položené mimo všední svět, tkvící hlavně v přírodě. Zde se ocitáme již daleko od zásad generace Májové v jejích počátcích; básník není chápán jako hlasatel kulturních hodnot, nýbrž jako lékař a utěšitel lidstva. I proti Hálkovi je Heyduk naivní rousseauovský romantik, odmítající civilisaci. Báchorka nechce být konkrétní: jsme zde mimo čas i prostor, osoby nemají jmen, zůstávají jen alegorickými formami. Z prozaických prací jest vzletné líčení Šumavy a Povltaví v I. a II. díle Ottových »Čech« komentářem Heydukovy poesie. Jeho Vzpomínky litHární (1911) nejsou sice vždy spolehlivé, ale jsou dúležit}'m dolmmentem generace. Heyduk jest především básník písní; žák poesie pro::ltonárodní, studoval ji a napodoboval; nejlépe mu vyhovovala její forma pro zachycování nesložitých citů od vášnivé lásky přes sladkou pohodu rodinnou až k smutku nad ztrátou drahých bytostí, i jeho vř'elému poměru k přírodě a nadšené touze po svobodě. Vedle Hálkaiest nejnadanějším malířem přírody, především šumavsk}'ch a slovenských lesů a lučin, chybí mu však intelektuální kultura malířského oka i smysl pro dynamiku v přírodě. Složitější oblasti poesie, v nichž jest třeba filosofického základu, prudce reagujících smyslů a vyšších rozumových předpokladu, zůstaly Heydukovi cizí. Jeho jednoduch}'Ill postavám v cpice, kolem nichž se vytváří málo jednotný děj. chybí nejen psychologická hloubka, ale i dostatek životní aktivity a životní opravdovosti, která chyběla Heyduko\'i i v životě. A tím se liší 0::1 generace, z níž vyšel. Mnohem blíže než k májovcům má Heyduk k národní škole »Osvěty«, za jejíž chloubu byl pokládán a uctíván jako protiváha k Vrchlickému. 283 Dvěma vzácně nadaným básníkům Hálkovy a Nerudovy skupiny nebylo dopřáno vyvinouti se a dospěti; stihlať je předčasná smrt. Jsou to Rudolf Mayer a Václav Šolc; onen pozdní a ryzí pěvec světobolu v Čechách, tento předchůdce básnických snah a veřejných tendencí Sv. Čecha. Rudolf Mayer (1837-1865) se naro:lil r. 1837 na Nové hospodě u Skránčic na Klatovsku. Vykonav studia právnická i dovršiv·je doktorátem, podlehl uprostřed příprav k akademické dráze právovědecké plicnímu neduhu v Loučimi u Klatov r. 1865. Ve svých Básních (1873) se Mayer ukazuje melodickým pěvcem beznadějného světobolu, z něhož není ani útěchy ani uzdravení. Tento nekonečný smutek se rád utíká samotářsky do podvečerního neb nočního ticha, jehož poesii Mayer uměl lépe vystihnouti než kdokoliv z jeho současníků (cyklus Znčlek nočních i Stinů večcrllírh náleží k vrcholum jeho lyriky>. Vším tím se Mayer řadí těsně k Máchovi, nemá však ani jeho myšlenkové hloubky, ani jeho divoké vášnivosti. Lyrika Mayerova temení z jeho osobní pravdivosti, částečně i z nálady pokolení; shledávají-li se v ní názvuky literární, byl by to spíše Lenau než Byron. Nenalézaje v~Thodu ze svého osobního bolu, Mayer se přece vysvobozoval 'Před zoufalstvím jednak mocně vyvinutým vědomím vlasteneck~'m, jednak soucitem i porozuměním sociálním. Obě jeho vlastenecké básně »PraV)' Čech« a >,Proslo\' k osla\'ě Havlíčka« se mohou měřiti s politick~'mi verši Nerudovýmí. Mayer cítí vroucně s pracujícím lidem a byl jedním z prvních, kdo psali u nás básně sociální. V hluboké ,>Věčnosti" vyňal z trag-iky všedního života utrpení všeobecně lidské s perspektivami nábožensk~'mi: v rázné skladbě »V poledIH't( podtrhl však rysy radikálního socialismu. V obou básních vítězí posléze nad vzdorem a zoufalstvím veliké, nadosobní slito\'ání. Tvto dva mistro\'ské kusy Mayero\'y vytvořily novou formu básnické povídky české a překonaly tak běžn)' útvar byronsk)', j~muž hovějí zlomky delší skladby s námětem arabsk)'m, SefCll/lssar. Náčrtovitá jediná jeho práce novelistická, Kaprice osudu, jest zajímav)'m náběhem k psychologii paradoxní a neblahé lásky v rázovitě podaném ovzduší vídeňském. Václav Šolc (183R-1Síll se naro:lil r. lS3S \' Socotce a studoval gymnasium v Jičíně. historii v Praze. Ale již roku 1863 sešel se studií. Stal se tulákem. kočo\'n\'m hercem bez nadání a zh)'řil)'m životem zničil své nadání'i své síly. Ode- 28·1 šed k matce do rodiště, zemřel tam r. 1871. Šolcova jediná básnická kniha P'!-120S.t::n.kY. (1868) je dílo neobyčejně bohatého a rozmanitého obsahu. Vedle citových a hudebních písní milostných, prosycených vášnivou něhou a těžkým hořem (zejména cyklus Z perlové šF1fŮrky), - drobný rukopisný svazeček mladistvých Písní o bledé dív('e, do »Prvosenek« nepojatých, vydán teprve r. 1906 - ~bsahují »Prvosenky« mohutné básně vlasteneckého a slovanského vzletu (zvláště 13 Sonetů swtovlÍdavských),. moderně a sociálně cítěné deklamace z vření velkého města a z bídy pracujícího lidu, ale i baladicky zhuštěné obrázky z venkova, pravidelně demokraticky podmalované (nejrozsáhlejší z nich »Dědovy vrásky«, vážené z dob selského poddanství), sem tam ještě ohlasy Erbenovy, které se střídají s úsečnými chansonami samostatně obměňujícími módní útvar Bérangerův; z nich došly zvláštní popularity: »Naše chaloupky«, »Píseň o ruce mozolné« a »Písničkář«. Nové dráhy české epice značily Šolcovy skladby z bal:<ánského ovzduší (Usl;o(:i a Písnč o 1Ifarku hajdukovi) a několik náběhů k velkým výpravným básním historickým, z nichž nejmohutnější je zlomek Boží bojovníci; tu ukázal Šolc cestu Sv. Čechovi a E. Krásnohorské. Ze byl také formálně bohatě nadán, dokazuje jistota při ovládání sonetu, kam jako R. Mayer uvedl na rozdíl od koUárovské tradice jamb místo trocheje. Př'ímo virtuosním formalistou se prokázal šťastným pokusem udomácniti u nás exotickou formu gazelu. Všude zůstalo u Šolce při bohatých a slibných podnětech. Bohémským osudem, předčasným skonem, ale zvláště intensitou své sociální inspirace připomínal V. Šolce současníkům Jihočech František Šimf"Č •• k (1842-1877), zprvu františkán, později člen redakce »Národních listů«, kde se stal zakladatelem »soudničky«. Proletářská sudba a těžká plicní choroba učinily ho elegikem: jest jím nejen v písňové erotice, ale i v sociální reflexi. Mladé pokolení moravské na ročátku 60. let .skládalo vplké naděje do Aleše Balcárka (1840-1g62). Jrho Po:úsfttlé básně (1862 a 1874:) podávají v osobní lyrice elegický žal nad životem nežit<'m a láskou sotva tušenou, kdežto v motivech vlasteneck~'ch nadšení pro velikost Slovanstva a zvláště Moravy i pro krásu veřejného činu. Mocný v~'znam v pokolení Ne:ruJově. které vyš'o od požadavku literatury ko;;mopolitické, měly pře k I a d y b ás nic k é. V 50. 1. vycházelo jich více než básnických děl 285 původních, a to jak z literatur antických, tak z básnictví moderního, především romúnského, germánského a ruského. Neruda založil s Ferd. ScJ1ulzem knihovnu básnických překladú Pocsie srN01'IÍ (l8í1-1885), kde uložili vynfkající svoje překlady t mladší bás.líci. Tam vedle překladu Byronova Kaina od J. Durdíka vyšly i mistrovské překlady J. Vrchlického. Ze západoevropských básníkú byl nejhorlivěji překládán Byron, po něm Heine a Lenau, z l,'rancouzů Béranger a z básníků maďarskÝch se těšil oblibě PetOfi. Překladů se zúčastnil i Neruda.· Pfleger, Frič, J. Durdík a j. Zvláštní zájem byl věnován překladúm z ruštiny. lIynel{ Jaroslav IUejsllar (1837-1895) tlumočil Někrasova a Krylova vedle antického Homéra a Aischyla: Alois Durdík (1539-1906) Lermonto\'a. Rázovitou osobností mezi přL'kladateli byl Primus Sobotka (18-11-1925), kter~' se zúčastnil literárního ruchu i jako redaktor a kulturně historick~' sběratel. Překládal z písemnictví anglického a uvedl odtud vedle románu realistick~'ch veršúvané povídky idylické. Tennysonova ,;Enocha Ardena« (1875) a LongfellowO\"l1 »Evangelinu< (1877). Řada překladů vzešla z odborného studia jazykovědného. Zde vedle V. B. Nebeského (\'ydal překlady starověk~'ch dramat, antologii z novol'ecké lyriky a ze španělsk~'ch romancí a ukázkami uwdl i ,>Kale\'alu:) \'\'nikl i mlad<' Jan Gebauer (v. n.), kter<' vedle ukázek ze štaroindičtin\' tlu- močil ruské byliny a 'bulharskou národní epiku. . Z hojn~'ch pi'ekladú básnÍkú antick~·ch. \'Znikl~'ch namnOZl' z poth:,b školních. n~jl'-'pší jsou přek~ady JilldřÍ<'ha 1I\i('(lerit' (1810-1875): ten vydal překlady SofokIO\'~'ch tragedií "Elektra" a '·Ajas '. k nimž připojil cenn~' ("rod deobccl/./Í k Ira!/ikúlII Í'Ceklílll. 1I\owlistika a román doby Hálkovy a Xerudo\·y. Když vystoupilo poko1t'ní Hálko\'o a ):erudovo. stála česká nO\'elistika ne\'vsoko. PovÍch \'é II i,;tm ie ké' rom<Í.m' tk\'čly \' pi"ckoná\"ané'm romanti,.;mu. Zába':ná droblH~kresba z maloměstského lh.'b pražského mČ'štanst\"a se hodila prá\"č jl'n do rámce bojicné a ŠO";ÚL ké společ-nosti pi'~·dbi'·ez'lO\"é: z ní stále je;,ti:· pUSJbily Tyh)\'~' pokusy .iednak o zpodobování s',Na chud~'ch lidí .. kcha~.;: o psychnlogické postižení umělecké bohémy. ~fi:3trné pO\'ídky B. Kčmco\'é se 286 dotýkaly ve své epické ukázněnosti jen lehce novověkých společenských otázek. Ale Němcová - a ještě větší měrou K. Havlíček - přinášela další podnět pro mladé prozaiky: ostře prokreslené záznamy krajinných dojmů a lidových typů. Silněji však než tradice domácí působily ciZÍ vlivy při vytváření vJrpravného umění v období »Májc«. Po stránce látkové sahala nová generace ráda do složitého vření moderního života. Velké mě"to zapleten.Ých poměrů sociálních. střediska výrobní a tovární, čtvrti obchodní a bydliště proletáhi i vězení bývají dějištěm této novelistiky, kde vedle šlechty, měšťanstva a obchodnictva i vedle umělců se hlásí i nová sociální vrstva prúmy"lníků a dělníků. V románech bylo velice oblíbenJ'm komposičním prostředkem činiti z intimních vztahu tmel rozvrstvení sociálního, takže staroromantické motivy nemanželských dětí, tajemného původu. mesaliance. temných zločinců se tu vracejí; i psychologie lásky. rozbor vášně a viny, otázka očištění a mravního vyrovnání bývá čistě romantická. Tendence výpravných děl byla arciť "moderní,,: třídní "pravedlnost, právo na práci a na nezávislost. samostatno:;t národní i jazyková, osvobozeni ženino a dělníkovo. odpoutání jednotlivce od nábožen"tví a autority církevní. volné sebeurčení umělcovo. Bylo-li řešení dobovJ'ch problémú vyváženo pravdivou kre3bou skutečnosti lidové, byla vytvoi'ena díla umělecky trvalá: ve w~3nických povídkách a románech V. Hálka a K. Světlé \' malostransk<'ch drobnokre,;bách NerudovJ·ch. ve Smilovského obrazech z malého města. Na rozdíl od nich působí většina tehdejšího spole{'enského románu dnes mdle, i když vJ'Vojově měly některé romány. jmenovitě Arbesovy a Staškovy. vJ'znam podnětný; jedin<' G. Pfleger Moravský doposud náleží z těchto spiso\'atelů, tehdy módních, k živJ'm statkům literárním. I poddka historická byla pěstována. aJe vůdčí duchové literární. až na K. Světlou. se vyhJ'bali tomuto druhu. odporujícímu iejich myšlenkovJ"m zásadá;n. Pokrokem. jeho~ představitelem byl zvláště B. Jal1da-Cidlinsk~'. bylo. že proti rytířskému středO\·čku. oblíbenému v dubě předbí·cznové. byl stavěn v popředí novo\'ěk s vélkJ'mi nábožE'l1:::kJ'mi a národními převraty. Tato románová produkcé podléhala znař'nou měrou vlivu cizí tvorby románové, jejíž ohlas se jl'ví v ho.inJ'ch překladech. Nejmocněji látko\"ě i technicky )Jl'sobil román mladoněmeckJ', jmenovitě Gutzkowuv a Spielha.genU\·. Hojně pře- 287 kládán: byli frJ.ficouzŠtí novoromalll.i~ové, spojuiící krajně napínavý a zapletený děj se sociální tendencí: přitom nečiněno rozdílu mezi opravdov5'm uměním vlivné George Sandové (překládána Z. Podlipskou) i bohatého V. Huga a mezi chvatně novinářskou nadprodukci E. Suea a Alex. Dumasa st. Zvláštní zřetel věnován novelistice polské a ruské. Kdežto však z románu polského vybírali překladatelé se zálibou práce historické (zvl. od J. I. Kraszewského), vstupovali z literatury ruské, jejímž pilným tlumočníkem byl profesor na Rusi, Emanuel Vá\Ta (1839-1891), již tehdy prukopníci společenského realismu po Gogolovi, Gončarov a Turgeněv. Jmenovitě Turgeněvovy »Lovcovy zápisky« (přel. r. 1874 Fr. Machem) mocně působily realistick)'m zpodobováním venkovských postav v rámci svěží přírody. Pro překlady ze slovanských jazyku založil V. Hálek zvláštní románovou knihovnu Slovanské [)('s('dy (1861-1863). K umělecké výši přivedl sociální román v pražském rámci G. Pfleger Moravský a po něm Jakub Arbes: samostatněji rozvil tytéž literární prvky, hlavně v pracích pozdějších, Antal Stašek; romány Ferd. Schul ze a V. Vlčka, kteří však hojně pěstovali i historickou novelu, značí sestup od sociálního románu k zábavné literatuře, kdežto u obou zástupkyň románu »ženského(, S. Pod lipské a více ještě V. Lužické, klesá novelistika na prostředek v5'chovy a příjemné zábavy. Gustav Pfle~er l\Ioravský (1833-1875) se narodil 1'. 1833 v Karasejně u Bystřice n. P. na Moravě. Když mu otec zemřel, odešel r. 1843 s matkou do Prahy. V době gymnasijních studií byl stižen prudkou nemocí plicní: vedle ní i četba světoboln\'ch básníků. studium německé filosofie idealistické a zklainání v lásce oti'ásly mocně jeho útlou bytostí. Nemoc mu zabránila dokončiti maturitou gymnasijní studia, ale vydatné sebevzdělávání jazykové, literární. divadelní mu nahradilo vysokou školu. R. 1854 se stal úředníkem České spořitelny v Praze, kdež setrval do své smrti r. 1875. Pfleger, hlásící se oddaně k B:-Tonovi a ~Iáchovi i k ruským byronovcúm. v\"dal dvě knihy zádumřiv~'ch a náladov)'ch \'L'I'ŠÚ Dll III k.ll (1337) a ('.II!íi"i.~C (lS611. zajímav5'ch jen v melancholick~"ch náladach lesních. Z epick\'ch skladeb Pflegrova mládí l1ejv~"znamnější jest máchovsko-byronská povídka s dojmy cestovními i npomínkami dětsk~·mi. MralllOI'01'!í jJalár (1856): z poslední doby života pochází 288 temná, snad alegorická báseň Královna noci (1875). Vroucně lnul Pfleger k divadlu. R. 1861 se stal dramaturgem při novoměstském divadle, referoval r. 1865-1868 o divadle v »Politik«, nato jako redaktor feuilletonu v staročeském »Národním pokroku«,kdež psal zajímavé divadelní causerie Divadelní kukátko; odmítavé stanovisko k francouzskému modernímu divadlu vyneslo mu ostrou polemiku s Nerudou. Kromě překladů ze Scriba a Vignyho napsal pro divadlo tři historické truchlohry z českých dějin, s četnými ohlasy shakespearovskými, pak obratně a vtipně zestilisované konversační veselohry Ona mne miluje (1859), Telegram (1865) a Kapitola I., II., III. (1866), vesměs za vlivu Scribova. Vlastní význam Pflegrův záleží v románové epice. Po řadě drobnějších novel se vrátil k mladistvé zpovědi wertherovské sentimentality, »Dopisy Vyšinského«, v románě PWl Vyšinský (1858-1859, ve 12 knihách složených llveršovými slokami podle vzoru Lermontova), pokoušeje se byronský subjektivismus překonati puškinovskou předmětností; v tom, jak osobní vyznání přecitlivělého světobolce měnil postupně v realismus, líčící domácí prostředí, a jak od matného kosmopolitismu spěl k rázovité národnosti, byl mu především vzorem >,Evžen Oněgin« i j>Pan Tadeáš«. V románové analyse snění, zklamaného v boji za svobodu, Ztracený život (1862), dotýkaje se motivicky osudů J. V. Friče, podal českou obměnu slaveného Spielhagenova románu »Problematische Naturell'<; pokrokem byl prohloubenější dušezpyt a podložení českého typu složitější malbou společenskou i zasazení jeho do rámce evropských dějin politických. Následoval první český román ze života dělnického, Z maléhoavěU--(1864); v něm Pfleger, navazuje na prvn( Českou vzpouru dělnickou, ztotožnil děj utlačovaného dělnictva proti nespravedlivému kapitálu se zápasem národním a slučoval v rozpolceném ději idealisty ze šlechty s idealisty z lidu tajemnými svazky rodovými; takto se pojí v něm odvážná láska k moderní skutečnosti sociální se zastarale romantick}m uměním. Poslední velký román Pflegrův, Paní fabrik(lIIt01:á (1867, knižně až 1873), používá sociálního rámce k podrobné a jemné analyse marné a zoufalé vášně milostné a omezuje se se vzácnou hospodárností hlavně na povahokresbu. Pfleger byl první, kdo studoval podrobnĚ: nově seskupené poměry sociální a kdo pod povrchem dělnického 289 hnutí slyiiel bíti mocný tep dějin; jako jeden z nejprvnějších zpodobil též časový typ politického revolucíonáře z r. 19-18. Vyzbrojen darem pozorovatelsk5'm, uměl dobře vystihnouti psychologický" svět své doby a své generace. V jeho tl:'chnice se mísí romantická a sensační napínavost s nesmólý'mi náběhy k realistické malbě prostředí a k intimní psychologii; celkem dlužno Pflegra považovati za zjev pi'·echodní. ale také průkopnický. Pokračovatl'lem Pťl~grovým byl značně mladší Jakub Ariws (18 !o-Hll 4 1. Narozen r. 1840 na Smíchově v Praze, strávil tam taki"ka celý' svuj život. proživ přerod čtvrti skoro vesnické v moderní tovární předměstí. Po reálných a technick~'dl studiích v Praze se stal žurnalistou a hlavně jako člen l:edakce cNárodních listu« byl stíhán. odsouzen a vězněn; vše to ul'inilo ho po.,.olan~'m kronikářem českého politického života v 60. letech. Zemřel na Smíchově r. 19B. Literární činnost Arbesova. počínající se r. 1860, jest slou('cna s jeho pusobením žurnalistický'm a některé práce politicko-historické prozrazují na každé straně hbité, ač povrchní pero svobodomyslného novinál'e; tak Pláč kOi'llnll h'skr (1870. II. vyd. 189-11. L(';; a pranla o SI'. Janu XeponwdJIII (1.'170), Pn'lli snciúllli raoluce (1892) a j. Po způsobu žurnalistickém studoval Arbes i záhadné a dobrodružné povahy moderní společnosti. kreslil jejich podobizny. vnikal do tajemství jejich tvorby a osudu. vybíral z jejich života zvláště napína\"é situace a odkr}'val jejich vztahy k historii časové. Takov}'ch charakteristik a povahopisn,'ch obrazú ze života hercll, virtuosů. básníků, rf'volucion~i'·ú. politiků, pijáku atd. vydal několik sbírek: Záhadllé pOl'ah,11 (188-1), "Ve slu5lJč IWlČllí (1886), Z marf.1lrolngif' und'lli (lS9:2) : \' "Sebran}'ch spisech, \'yšly Silhoucffy diradefllL XCslllrtcllli pijúl'i. Z dllšcl'lli dilny básllildl. Episody,: ruku 18 :,8 a j. ZvlášU' hojné studie věnoval Arbes K. H. l\Iáchovi. jejž. po Sabino\'i prmí. se snažil vyložiti psychologicky a obhájiti proti pi"edsudkům; z nich knižně vyšla studie povah opisná Karel 1I.lnu k JIúdw (18S6). Jako vypravěč dozrá\'á Arbes v 70. letech. Bizarní a hrůzostrašnou fabulací sv}·ch prací, zálibou pro v}'střední povahy. neobyčejné situace 3. příšerné scenerie jest Arbes romantikem. Jako Pfleger ~Ioravsk}' zobrazuje rád ži\'ot dělnictva: jako Sabina lír::í se zálibou život politick}·. vězeúsk}', revolucionář'sk}': mladočeského novináře prozrazuje krajně svobodomyslná tendence, boj proti státnímu a 290 církevnímu absolutismu, sklon k radikalismu a záliba vostré kritice konservativcu; žurnalismus připomíná též Arbesův těsný vztah ke každodenní patologii, ke kriminalistickým látkám, ke kasuistice policejní zvule a sOlidního omylu, slovem k "romantice všedního života«. Látkově odhaluje po prvé realitu městského obvodu. Vzd{'lán ve vp· dách exaktních i v technice, uv2.dí k nám novodob5' typ naukového objevitele a technického vynálezce, stravovaného vlastní koncepcí neb ilusionistickou chimc,rou; staví často v popředí sV~'ch prací muže chladného pohledu, kritické skepse, odmítavé ironie. Formálními nedostatky, vad· nou a nejednotnou komposicí, převahou rušiv.vch cph;od, rozvleklostí vypravování souvisí ~rbes s nižší novelistikou své doby. Fantasii, často nehorázně kombinující, doprovází u něho stále rozumová analysa, povýšená namnoze na vlastní inspiraci tvorby; všecko jest dumyslně zkomplikováno, pečlivě propočítáno. ale zároveň pronikavě rozloženo v složky a prvky. Za úžasem a napětím následuje pak zmrazující rozčarování: rornantickfl záhada života a paradox skutečnosti se nakonec vykuklí jako děsivý mechanismus. Pro tento romantismus na ruby našel Arbes s pomocí Nerudovou šťastný náze •. ,Romam" ta« (první z nich tištěno r. 1866, vět~ina sahá do 70. let I. Sem náleží nejlepší práce Arbesovy: Dríbcllw skřipd (1863), Swfý Xavcrius(1873), Sivooký dÓllon (1873), Ukři::OHIIUl (1876), NClrlonúl; mozek (1877), Kandidáti e:l.'istc/l('e (1~78), Ethiopská lilie (1879), Poslední dnové lidstt'a (1S!);»). K nim se v<'znamem druží široce založené romány sociální: gt;'(ljr'h/llullír'i (1880, původně Epiklli'ejd. zustalo zlomkem), ArlrwLÍté (1881, Arbes sám jmenuje románem pseudo-historickým«), lIloderní upiři (1879), Agitálr)i' (]893) a .1. Drobnější novelistické práce nadpisoval >;mravokárné románky«, »elegie života-" "drobnokrc,;by", "miniatury~, >,siluety" atd .. Jakub Arbes. ve škole i v písemnictví žák a ctitel Nerudův, nalezl následovníky tepn'c velmi pozdě: na jeho pražská romanetta ,-z města i z ob\'odu-, navázali o dvě generace později K. M. Čapek-Chod a JiH Kará:;ek ze Lvo\'ic. Psychologií postav. směsí skutečnosti a divoké romantiky, smyslcm sociálním. zájmem o problémy dobo\'é. ale i nedostatkem umělecké kázně :-:e druží k Arbesovi bohatý zjev Antala Staška. Oba nálC'Ží vedle Pflegra k za klada te- 291 lům českého románu sociálního, ale Antal Stašek jest z prvních, kdo upozornili české spisovatele na nepřebrané bohatství naší lidové duše. Takto se stýká v novelistických začátcích s Kar. Svčtlou, ale v zralých svých pracích se bliží realistickým povídkářům, kteří líčí český venkov jmenovitě se stránky nábožensko-mravní. . Antal Stašek (1843-1931), vlastním jménem Antonín Zeman, se narodil ze selského rodu v Stanovém u Vysokého v Podkrkonoší r. 1843. Slovanské vědomí, probuzené za studií v Jičíně, se posílilo v Krakově a prohloubilo se též delším pobytem na Rusi. Hla vně básničtí romantikové polští, z nichž překládal i vykládal Slowackého, a Turgeněvův román měli naň vliv. 9tav se doktorem práva vyslouživ si léta koncipientská v Praze i ve venkovských městech středočesk~'ch. vrátil se r. 1878 trvale do rodného kraje jako advokát v Semilech; tam setrval čtvrtstoletí, účastně se také činnosti politické jako svobodomyslný poslanec. Zemřel r. 1931 v Krči u Prahy, kde trávil poslední léta. Do konce sedmdesát}och let Antal Stašek psal většinou veršem. častěji výpravně než lyricky. Drobný svazek Básní I (1876) jest jedinou čistč subjektivní knihou Staškovou. Vedle krajinn}'ch dum z Petrohradu. z Povislí a z Krkonoš hlavní význam mají chmurné meditace vlastenecké; mohutný proud reflexivní zavaluje všade citovou lyriku intimní. Epika Staškova, která rovněž opl}'vá živly rozjímavými, vykazuje tři svazky: Václav (1872. nedokončen) splétá životní pi'íběh politického provinilce r. 1848 s románkem panské lásky; Básně II (1880) obsahují dvě výpravné skladby o tragediích lásky (;>Yaroň« a »Bořek«) ; povídka Z doby tábOr/i (1884) je cenná jako dobový dokument politického probuzení našeho venkova. Všecky tyto veršované povídky soustřeďují svůj podivím~ký děj, hlubokomyslné, ale mlhovité úvahy i lyrické dumy a satirické šlehy kolem osobit~'ch, namnoze bizarních postav, zařazených zpusobem romantickým do prostředí venkovského. Jakmile se však Stašek dotkne tohoto prostředí. osvědčuje se dobr~'m znalcem. kter}' umí nakresliti postavu z českého lidu a zachytiti životní podmínky našeho podhoří. Ukázal to po prvé ve veršovan)"ch krkonoš5kých obrázcích Z krčmy horské (1866): ale teprve v próze, již ovládá mnohem bezpečněji a vkusněji, prokázal Stašek plně tyto záliby a schopnosti. První Staškova povídka v řeči ne\·ázané,~J:f.!:.JIatou.š 292 <1876, přeprac. rozšíř. vyd. O ševci Matoušovi a jeho přátelích) 1932), jest jen lidovou povahokresbou a celý zástup takových individualit, horalů krkonošských, nahromadil v románě Nedokončený obraz (1878). Odmlčev se pak na několik let, propracoval se Antal Stašek k poznání novodobých duchovních hnutí v české mysli lidové, jmenovitě v Podkrkonoší. Psychologická kresba, zájem o myšlenkové vření naší doby, pochopení a epické zhodnocení hospodářských a třídních složek společenského dění slučují tyto pozdější práce Staškovy s nejlepšími z realistických českých románů venkovských. Ale jest dlužno vývojově zařaditi je k starší novelistice české: jsou tendenčně vyostřeny, trpí nepřehlednvstí stavby, libují si v romaneskních zápletkách a násilných rozuzleních, hromadí úvahy a nedovedou osoby individualisovati jazykem: jsou psány mosaikově, řečí zpola lyrickou, zpola novinářskolJ. často se sklonem rétorickým. Povídkový cyklus Blollznivci lw,~ich hor (1895 ve 2 sv.) slučuje dva romány, Horské drl: dí.,;ky a Pan f)imoll) a sedm kratších povídek v jednotu tím, že se každý z dějů dotýká spiritistických schůzek téhož duchařského sdružení pod Krkonošemi; toto hnutí pojímá Stašek jako novou etapu naší náboženské reformace. Umělecky vyšší cíle sí vytýčily oba romány další: V tcmných vírcch (1900, o 3 sv.) jde o dělnickou otázku a o boj kapitalismu se socialismem; skladba Na rozhraní (1908 ve 2 sv.) líčí hospodářský zápas českých menšin s podnikavým a bohatým němectvem; k ní přiléhá románová kronika národnostního zápasu v maloměstském prostředí Přellld (1918) a romaneskní příběh o kletbě kapitalismu Bohatství (1918). Většina děl byla založena příliš do široka a přeplněna tolika postavami, osudy a zájmy, že Stašek nedovedl ani psychologicky, ani myšlenkově látku básnicky zvládnouti. K nim se druží kniha povídek Otřelá kolečka (1912) a z poválečné doby romány Zápasy (1924), Bratři (1925) i soubor válečných povídek Když hlad a válka zuřily (1924). Ty se mimo náměty válečné vracejí k životním typům. jež Staškovi stály vždy nejblíže: k politickému psanci. k maloměstskému ztroskotavšímu reformátoru, ke knězi, jenž odhodiv předsudky stavu, dochází plnosti lidství, k hospodářskému podnikateli, toužícímu ovládnouti celý kraj atd. Stašek nakreslil tu mimoděk v několikerém zrcadlení i podobiznu vlastní, podobiznu to myslivého a čino- 293 rodého idealisty, jcnž s citov~'mi ná "aly něžnosti a s ut')pickými přeludy spojuje nezlomnou mravní vůli, jsa hotov pi'csc všecka životní zklamání zápasiti do posledního dechu za kategorický imperativ wřejného pokroku a vnitřní opravdovosti. Tento obraz do širokého dobového rámce zasa~'mjí živé, ale v údajích ne vždy spolehlivé V2pomíl1ky {1926l. Sestup od spol('čenské povídky k beletrii zábavné se jeví v četll}'ch pracích f<'('rdinallda Sehulzť' (1835--1905l. Narodil se r. 1~35 v Ronově nad Doubravou: skončiv gymnasijní a filosofická studia v Ml. Boleslavi a v Praze. byl několik let vychovatelem u Kouniců. při čemž se zblízka seznámil s poměry v ('eské šlechtě a vykonal cesty po střední Evropě. Ocl r. 1872 byl profeson'm na Českoslov. obch. akademii. Zemi'el v Praze r. 1905. Jako vynikající novinář i jako mnohollásobn~' redaktor z~ujímal F. Schulz v kulturní organisaci místo v~'značné: z publikací jím řízen~'ch vynikají "Osvóta,. 'Poesie s,·čtová (.:; Nerudou). »:\Iatice lidu" (s Edv. Grégrem). "Zbtá Pl'aha,. ,'Salonní bibliotéIm« a sbírka cestopisu a povídek "z našic~1 i cizích \'lastí«. Pro literárně dějepisné studie. jimž se pU\'odně věno,';)!. založil dva ('asopisy,Litcrární listy a "éesk~' obzor liter:lrní« (v. ".), ml1oho statí z historie nO\'ol;eské slovesnosti uvei-ejnil ve Vlčkově ,·Os,·ětě,,: z nich nejdůležitější jest studie Ccskú /)(ll/wla a rOl/llll1CC (1877). Se Schulzov~'m studiem česk~'ch dějin souvisí jeho trojí vypravování ze stol. XI\'., z nichž nejzdařilejší jest zachmui'en~' románek X.'IlIIlnu'sk,í dfCll ta (1886): zde zpo· dobuje kOl1t'c německého panstd v domo"ském městě děsivým rOZ\Tatem rodiny rychtái'ské. Schulzovy poddky společenské zahajují r. 1865 praž"ké obrázky Jlladrí 5clI(I a Rok r Pm:c (znonl v pl)/'Ír17;Ú,.JI. 18S0): hlásí se ,. nich bedliv~' pozorovatel pi'ítomno::::ti. kter~' radé-ji lI\·ažuje. než maluje s klidnou objekti"ností: je spíše tendc:1<'-nim horlitelem než psychologem. spíše mravokárcem než společensk~'m soudcem. Hledá pohnutky J1O\'aho"~'ch poruch i pHčiny zl~'ch činů v~'hradllě ,. okruhu individuálním a nikdy v sociální oblasti. Zdá stě podrobně studoval Schul z otázky české slcchty. hlavně venkm·ské. ph čemž zobrazil \'ěrně řadu typů a dotkl se jak probll>mu spolel'enského. tak i vztahú národnostních. Proto jeho Šlcehtické i/onll.ll (soubor 1888) požívaly proslulosti: bdí se k nim na př. St((rú páll ::: DOlll((5lic (1878 a 1881), Rodillllá slá/'(f (1879) . .11((- 294 jorátllí pán (1887); částečně i obraz zápasu mezi patrimoniálním úřednictvem a židovskými nájemci J)1'(}lsk6 panstvo (1881), prodšený prudkým antisemitismem. Zvláště svěže se podařil starosvětský obraz Lat ills/.'á ba/)ii:/.'o, (1883), vážený v nejlepších partiích namnoze z bolcsla vských vzpomínek studentsk~·ch. Souběžným zjevem s Ferd. Schulzem jako novinář, jako organisátor, jako vychovatel lidu, jako národní mravokárce byl V ácla v Vlček, jeho druh literární i poli tick.ý; tak6 Vlček vyměnil historickou povídku za společenský román a kolísal stále mezi románovým uměním a konven(:ní beletrií. Václav Vlček (1839-1908), rodák ze Střechova u Kácova na Sázavě, po studiích filosofických a suplentuře se Včnoval od r. 1867 novinářství a literatuře. Založením první české měsíční revue velkého slohu. "O.;.;věty'< (r. 1871), se postavil v popře-dí kulturního života praž>;kého. V něm j:,ou ztělesněny snahy českého středního stavu 70. Id: opatrn~' konservativismus se pojí s idealistickým vlastenectvím, úsilí národně výchovné násobeno jest čilým politickým zájmem. Tomu sloužil Vlček jako spisovatel plodný. ale mělký až do smrti, jež ho stihla r. 1908 na Kr. Vinohradech. Novelistickou činnost zahájil Vádav Vlček romány a povídkami historick~·mi. V~Thodiskem mu byly zpravidla »Dějiny« Palackého, odkud si \'ybíral historickou kostru: nejraději vypravuje o dějích století XV. Opomíjeje podrobnou malbu dějinného prosti'edí i studium časov~'ch proudů duchovních, omezoval se na vytčení hlavních tendencí a na jednotvárnou charakteristiku \·údČích. ostře protiklacln~'ch postav, jimž do úst vkládal všeobecně platné úvahy. adresované vlastně přítomnosti. Sem hledí práce: Po púll/od (1863), Jan Pašek z Vratl/ (1867). Ctibor 1IIa1:(( (186~1). Paní Lichnická (1870), Golgotu i Tábor (1871), SYl! SL'(~ho lidu (1871). Poté se obrátil "áclav Vlček k naší přítomnosti: politické dějiny let 60. a 10. s rakousko-pruskou válkou a se zápasem proticentralisticl<~'m v popředí byly pozadím, na němž se r~'so\'aly rodi:mc-. milostné a společenské příběhy, vyprávěné s nasládlou idealističností a idylickou sentimentalitou. Jsou to: V (HeC ľCH'říilO1.;.lJ (lK72), Zlato v ohlli (1816), Setllík ][al(1)//((1 (1889) a CCi'né jr.-.:ero (1890). Většina z těchto románu se hojnou měrou zakládá na životních zkušenostech autorov~'ch, jenž se později obrátil k beletrii memoárové. 295 Dramatická činnost Vlčkova tvoří obdobu jeho noveli, stiky; vlastní váha spočívá na historických hrách, přestrojujících vlastenecké tendence do idealisovaných period české minulosti: Soběslav (1864), Přemysl Otakar II. (1865), Eliška Přemyslovna (1866), Milada (1869) a Lipany (1881). Ve všech dílech Vlčkových, vědomě a výmluvně tendenčních, se hlásí důrazně pedagogicko kazatelský tón; ten se projevil i v řadě pohřebních a slavnostních řečí, sebraných ve svazek I novému pokolení (1904) a v četných kulturně vlasteneckých epištolách O národní osvětě (1867) a Tužby vlastenecké (1879). K literární skupině, soustředěné kolem »Osvěty« Václavem Vlčkem a zastupované v kritice hlavně Ferd. Schulzem, Fr. Zákrejsem a El. Krásnohorskou, se jako člen umělecky nejzávažnější druží povídkář a romanopisec Alois Vojtěch Smilovský. Vycházel všude z důkladného a podrobného studia skutečnosti české, zvláště maloměstské a venkovské a zachycoval ji realistickou kresbou charakteriRtických postav. Činnost pozorovatelská převládala u něho nad tvořením obrazným, avšak často komponoval z prvků in' dividuálních celky typické; protiromanticky se vyhýbal zápletkám a situacím sensačně překvapujícím; jeho klasické intence tíhly raději k zjednodušování, občas až k schematičnosti. Povídková osnova sloužila u Šmilovského snaze mravně výchovné. Tento směr, moralisující ještě důtklivěji než u Vlčka neb Schulze, provázen byl u něho konservativní náklonností k venkovské idyle a k staromódnímu světu; v tom značí Šmilovský reakci proti reformismu Pťlegrovu, Arbesovu neb Staškovu. Vědomě a ostře se Šmilovský stavěl vždy proti K. Světlé; nebyl to však jen odpor střízlivého ducha mužského k horoucímu ženskému srdci, ani realisty k osobnosti idealistické, nýbrž i protiklad morálky setrvačné a etického hrdinství, usilujícího o stálý vzestup životních sil. Jen domněle se tito proti chůd ci sešli na společné půdě, kreslíce se stejnou zálibou výrazné figury z našeho lidu a hledajíce v nich odraz trvalé povahy národní; pokračovaliť vedle Vít. Hálka v díle, jež v předešlém pokolení zahájili B. Němcová a Fr. Pravda. Alois Vojtěch ŠmiIovský (1837-1883), vlastním jménem Alois Schmillauer, se narodil r. 1837 jako syn rodiny řemeslnické v Mladé Boleslavi, studoval tam nižší gymnasium a přešel na akad. gymnasium v Praze. K čle- 296 nům mladšího pokolení literárního nepřilnul, l1ýbrž spíše podlehl vlivu konservativců V. Štulce a V. Zeleného. Vystudovav v Praze filosofii, stal se r. 1866 profesorem češtiny a přírodopisu v Klatovech a tu setrval do r. 1873, oddán vedle školy literatuře a hudbě; kromě hojných cest po Šumavě navštívil i Německo, Švýcary a horní Halii. Posledních leset let života strávil v Litomyšli jako profesor gymnasijní, od r. 1877 jako okresní školní inspektor; tam žil v přátelských stycích s Al. Jiráskem a s Ter. Novákovou a zemřel r. 1883. Do literatury vstoupil Šmilovský r. 1859 povídkou Bětuška v »Obrazech života«, ale pak se zabýval hlavně lyrikou a básněním dramatickým. Jeho Básně (sebrané 1874) mají obsah milostný, přírodně reflexivní a vlastenecký; lyrikem svérázným Smilovský nebyl; volil rád látky i pomysly lidově české a napodobil přímo ohlasy Čelakovského a Erbenovy jak v písni, tak v baladě. Láskou Šmilovského bylo divadlo a drama bylo vždy předmětem jeho ctižádosti. Nedočkal se však úspěchu; jeho divadelní kusy byly hrány poskrovnu a nebyly za života tištěny. R. 1871 se Šmilovský vrátil trvale k povídce povahopisnou kresbou útvaru románového, Starý varha,ník, s látkou kriminální. Po »mudroslovném románu« Kmotr rozumec (1872), jenž jest rámcovým vypravováním zdravé lidovýchovné tendence se skvělou titulní postavou v popředí, následovaly v 1. 70. rychle za sebou Šmilovského práce nejvýznamnější; v nich volil své modely většinou z Klatov a z okolí a činil Šumavu krajinným pozadím svých prací; v jednotlivostech, a to více povah opisných než krajinných, užil také pozorování z Litomyšlska. V Martinu Olivovi (1874) se zabýval znovu otázkou vzniku zločinu a pomýšlel na široce založený vesnický román s prvky ze života továrního. S velkým úspěchem se pak obrátil k prostředí statkářskému, odkud vyvážil typy nejjadrnější. Vedle svěžího Setníka Dřevnického (1872) vyniká z těchto skladeb myšlenkově hutný Starohorský filosof (1877) jadrně provedenou charakteristikou. Šťastným kulturním obrazem jest dílo Za ranních červánků (1875), líčící pobyt Dobrovského v Chudenicích r. 1828 uprostřed rázovitých venkovských figur, v osvětlení vlasteneckém i humanitním. Poslední statkářský obraz, Na čerstvém vzduchu (1882, o 2 dílech), je přeplněn episodami a komposičně zborcený. Významné místo pro svou kritiku životního romantismu a »proble- 297 matických povah« zaujímá Parnassie (1874), třebaže rodinně dějové pozadí samo jest podáno s motivací upřílišeně romantickou. Stál-li Šmilovský občas bezradně před komposičními otázkami románovými, dařila se mu dokonale povídka povahokresebná; nejdokonalejší jsou maloměstský Krupař Kleofáš (1875), pak obrázek farářského života spojený s kritikou venkovské šlechty, Nebesa (1880), skvost statkářské povídky s humorem gogolovským Procul negotiis (1881) a mistrovský kus zkratkového umění novelistického Jehla (v »Povídkách z města«). Novelisti.cký ráz mají také půvabné a vroucí vzpomínky na domov, rodinu a školu v Ml. Boleslavi Rozptýlené kapitoly (dvě řady 1873 a 1881) ; zvláště první řada s postavou dědečka spisovatelova v popředí a s hlubokými pohledy do náboženských a mravních názorů starobylého měšťanstva venkovského náleží k nejlepším stránkám české prózy vůbec. A. V. Šmilovský vyšel ze zásad školy národní; látku volil vždycky ze života domácího, nejraději z venkova vesnického a maloměstského; studium lidových typů po stránce povahové i výrazové bylo stálou podmínkou jeho tvoření povídkářského; svérázná mluva lidová v obratech, v úslovích a pořekadlech, ale též ve skladbě větné určovala jeho formu. Byl uvědomělým spisovatelem tendenčním, který hledá stále mravní smysl života a nacház:í jej v činorodé, nábožensky podepřené humanitě, stavějící se do služeb vývoje národního. Bystrého psychologa sváděl s cesty příkrý moralista a zkostnatělý vyshovatel. Vedle životních typů mocné pravdivosti se drala Smilovskému do popředí ideální schemata, jmenovitě příkladných a filosofujících starců a abstraktně citových, jednotvárných žen. Básníka domácí maloměstské tradice a starosvětské důvěrnosti přehlušoval občas vrtošivý pedant, filologický mudroslovec, přestřelující brusič, neúnavný gnomik. Kritika však v celku nedocenila jeho významu a nepochopila jeho důležité místo vývojové. K společenským novelistům se druží dvě spisovatelky, Sofie Podlipská a Věnceslava Lužická. Sofie Podlipská (1833-1897), rozená Rottová. mladší sestra Karoliny Světlé a choť lékaře Josefa Podlipského. strávila celý život v Praze: požehnaným vlivem zasáhla do duchovnÍho růstu Jar. Vrchlického, jenž se oženil s jeH dcerou Ludmilou (v. n.). Hlavní její práce, většinou romány, jsou buď napínavé příběhy lásky a osudy výjimečných ženských duší: 298 Na domácí půdě (1872), Nalžovský (1878), Právo lásky (1890) aj., neb široké skladby ze starých českých dějin: Anežka Přemyslovna (1879), Jaroslav !3ternberk (1881) a Přemysl Otakar II. (1892) ; vrcholem, kromě autobiografického románu Peregrinus (1882), jsou romány sociální: Osud a nadání (1872), Příbuzní (1878), Lidské ''-'čely (1889) a Břeh (1891). Krásný obraz povahy S. Podlipské kreslí její korespondence se sestrou Karolinou Světlou z r. 1853-1858 a vzácné dopisy s Jar. Vrchlickým. Věnceslava Lužická (1835-1920) vlastně Anna Srbová, redaktorka »dámského« časopisu »Lada«, určeného domácnosti, zábavě a povahové výchově, nesledovala ve svých rozvleklých románech, na př. Na zříceninách (1878), Salomena (1887), Zlaté srdce (1893), ani ve svých novelách vyšších cílů literárních. Většina ze jmenovaných novelistů (Vlček, Schulz, Podlipská) se pokusila i o povídku historickou, žádný z nich však nedosáhl v ní uměleckého úspěchu. Historismus se příčil světovému názoru tohoto pokolení obráceného hlavně k pozorování přítomnosti. Jako v době vlastenecké romantiky Walter Scott, působil nyní na rozvoj českého dějepisného románu od dob Máchových česko-německý spisovatel Karel Herloš, jehož romány, čerpané z dějin českých a hojně překládané, jmenovitě lékařem ·Josefem Bojislavem Pichlem (1813-1888), vzněcovaly pozornost pro české husitství a tragedii pobělohorskou. Několik spisovatelú se pokusilo na základě studia v archivech, v kulturní historii, v starodávném místopise o teplejší a zevrubnější podání minulosti, při čemž se rozhraní XVI. a XVII. věku stalo zvláště oblíbeným. Byl to hlavně Josef Svátek (1835-1897), dlouholetý redaktor vládního »Pražského deníku«. Ponořil se do studia druhé polovice XVII. věku a celého století XVIII. Všecko, co pilně načerpal z úředních, jinak těžko přístupných archivů, polovědecky a populárně zaznamenal i sestavil ve sbírkách Pražské pověsti a legendy (1883), Obrazy z kulturních dějin českých (1891) a Ze staré Prahy (1899, pohrobně). Dějová osnova četných jeho románů založena jest na výstředním romantismu, chtivém sensace a napínavosti; ale životná malba dobová, výstižně zachycené ovzduší kulturní upoutávají vždy, kdykoliv předvádí Prahu za vlády Rudolfa II., kdykoliv vypráví o selský'ch povstáních, pamětech katovských rodin, zednářství na české půdě; nikdy se 299 netajil svou láskou k českým tradicím reformačním a k selskému lidu; složky událostí bělohorských rozebral důmyslněji než kterýkoliv z jeho vrstevníků. Přední z jeho románů, zahájených již r. 1860 Annou z Kunštátu a shrnutých od r. 1895 s titulem Sebrané dějepisné romány, jsou: Praha a Řím (XVI. stol.) , Astrolog (XVI. stol.) , Paměti katovské rodiny Mydlářův v Praze (XVII. stol.), Pád rodu Smiřických (XVII. stol.), Poslední Budovec (XVII. stoL), Marie Terezie a Karel VII. (XVIII. stol.) , Sedláci u Chlumce (XVIII. stol.) , Hrabě Špork (XVIII. stol.), Tajnosti pražské (z r. 1848). Z ostatních historických novelistů této doby byl vpravdě básnicky nadán účastník almanachů »Lada Nióla« i »Máj«, Jan Bohmnil Janda (1831-1875), posléze úředník zemského výboru v Praze, jenž se podle svého rodiště Pátku na Cidlině psal s pseudonymem Cidlinský. Pozdní soubor Básní (1873) obsahuje vedle překladů ze Slowackého, Heina a Bérangera jadrné balady ze života lidového, cikánského a indiánského, jemně procítěnou lyriku milostnou a hrdě zachmuřenou vlasteneckou meditaci.. Do sbírky pojat i veršovaný obraz ž doby pohusitské, Jan Talajús z Ostrova (1864); epos jest dokladem, kterak spisovatel, překonav kolem r. 1860 subjektivní boly, spěl k hutné předmětnosti. Láskou k husitské době prosytil Janda též trojdílný cyklus z dějin rodu poděbradského za husitských válek: Pod Vyšehradem (1868), Anna Městecká (1870) a Boček (1871). Janda upoutává tu lehkým proudem vypravovacím, hlavně pak snahou postihnouti hybné síly českých dějin za husitského období, a to jak národně politické tak i sociální, celkem v duchu vlasteneckého liberalismu protiřímského a protiaristokratického. Život vesnický rodného kraje se Janda pokusil zobraziti v řadě povahokresebných povídek, dílem předcházeje, dílem doprovázeje sourodé práce Hálkovy. Průkopnickou cenu mají Jandovy svěží črty ze života loveckého ve volné přírodě. Povídkové umění české období Hálkova a Nerudova vrcholí mohutnou postavou K a r o I in y S vět I é. K. Světlá podléhala ve značné míře tendenčnímu románu mladoněmeckému a romantickým výtvorům George Sandové; vedle toho připjala však svůj vývoj přímo k tradici domácí, představované B. Němcovou a nesoucí se k pravdivému zobrazení české duše lidové. Psala tendenčně zbarvené povídky společenské, kde romantickým způsobem kreslila 300 duši moderní ženy probouzející se k mravní samostatnosti; psala v duchu doby historické romány fantastického zapletení a svobodomyslného názoru; ano, nejinak než Neruda, oživovala staropražský pitoreskní svět s jeho zajímavými postavami. Ale vrcholnými pracemi K. Světlé jsou její romány a povídky ze života rázovitých venkovanů českých, jež studovala s výtečným smyslem pro charakteristiku a pro ideový jejich svět, neopouštějíc romantickou psychologii a dobové tendence. I tyto románové skladby prosyceny jsou, stejně jako její novely společenské, romány historické a povídky lidově tendenční, dobovými ideami. Jejich rekové a rekyně volají po osvobození jednotlivcově, po odpoutání rozumu od autority, po sociální spravedlnosti, po zvýšení ženiny účasti na mravním a společenském díle člověčenstva, v pozdní době jejího tvoření pak zejména po národním uvědomění. Vyšším těmto ideím slouží u K. Světlé vlastní románový příběh, skoro bez výjimky milostný, soustředěný kolem význačné postavy ženské; ideje se promítají celým dějem, hlavně oběti lásky, která jest u Světlé posledním tragickým rozřešením všech sporů ve vesmíru. Karolina Světlá (1830-1899), rodem Johanna Rottová, se narodila 24. února 1830 na Starém Městě pražském v kupecké rodině z českého otce a českoněmecké matky. Z dětství přinesla si mnoho dojmů ze staropražského měšťanského prostředí; prožila však též bolestně otázku národnostní a boj nadané dívčí duše se zpátečnickým okolím; lidumilný otec a přemítavá sestra Žofie působili na ni silným vlivem. Národní uvědomění zesíleno bylo událostmi r. 1848 a zvláště r. 1852 sňatkem s českým profesorem Petrem Mužákem, který již r.1850 seznámil sestry Rottovy sB. Němcovou. R. 1853 poznala kraj a lid ještědský, bydlíc v rodišti svého chotě, ve vesnici Světlé pod Ještědem, kterou od r. 1853 do r. 1886 navštěvovala téměř každoročně. R. 1858 se stala spisovatelkou a první její novela »Dvojí probuzení«, psaná na francouzskou látku, vyšla přičiněním Hálkovým v 1. roč. almanachu »Máje«; druhou její prací byla již povídka z Ještěda »Sefka«. Od r. 1858 do r. 1891 byla horečně činna, věnujíc své volllé chvíle hla':!1ě praktickému řešení ženské otázky, v níž zdůrazňovala ~vláště právo ženino na vzdělání, spatřujíc přece hlavní úkol její v obětavém povolání milenky, matky a ženy. Do r. 1862 sjJaueÍ. milostné přátelství s J. ~erudou, které Rvětlá sama pi'erušila resignovaným sebeoMi:ováním; v něm pu- 20 - Arne Novák, Stručné dějiny literatury české. 301 sobila očistně na přítele, sama pak jako žena i jako básnířka se mocně prohloubila a v »messianismu« odříkavé lásky našla prazkušenost životní, k níž se vrací ve všech svých velkých dílech asi do r. 1873. R. 1892 napsala poslední práci povídkovou »Blázínek« a spoutána chorobou, zahloubala se do studií filosofických i náboženských; od r. 1886 neopustila Prahu a zemřela tu dne 7. září 1899. Spisy Karoliny Světlé chronologicky utřídil L. Čech do tří skupin. V průpravné době, s~hající až k velkým ještědskÝm románům, vL 1858-18 6 6, psala Světlá buď společenské novely o mravním rozvoji duše ženské neb kratší povídky ještědské s jedinou rázovitou postavou v popředí nebo romaneskně zpracovávala děje národního obrození. Na vrcholu tvůrčí síly stanula Světlá v druhém období, v 1. 1867 -18 7 8, kdy zpodobovala Ještěd jak v rozsáhlých románech, tak v úsečných povídkách. V posledním období vLl 8 7 8 - 1 8 9 1 podřizuje Světlá slovesnou činnost tendenci výchovně vlastenecké; současně se ohlašuje úbytek umělecké síly. K ještědskÝm pracím přibývají drobné kusy povídkového povahopisu a větší »fomaneta«, obrázky z r. 1848 a ze staré Prahy. Konversační a salonní novely prvního období jsou studiemi ženských povah: protiklad dvojího ženství, staršího, plného předsudků a samolibosti, a nového, jež jest rozumově i mravně emancipováno a zasvěceno službě vyšším ideím, tvoří dějovou osu; v hojných hovorech se vykládají zásady spisovatelčiny o lásce, manželství, o umění a ná· rodě. Vedle drobnějších prací, na př. Dvojí probuzeni (1858), Sestry (1859), Společnice (1859), náleží sem dvě delší povídky tésové: Láska k básníkovi (1860) se zabývá otázkou o básníkově poslání a o ženině vlivu na jeho tvoření; Rozcestí (1868) řeší problém české šlechty i tési o úkolu hereckého umění. První ještědské povídky K. Světlé, založené na ústním podání rodiny Mužákovy, se blíží novelistickým povahokresbám B. Němcové: kolem nevšední figury ženské se kupí barvitý živel národopisný a děj zcela skrovný; zvolna se však Světlá odvažuje smělého zhrdinštění postav ve smyslu tragickém a umělejší komposice; lidopisného zbarvení a dialektických zvláštností ubývá, kdežto dramatické prvky se zesilují; postupně promítá básnířka milostnými ději vlastní hluboké zážitky. Kdežto Selka (1858), Cikánka (1.863), Lesní panna (1863) a Lamač a jeho dítě (1864) 302 jsou povídky začátečnické, rýsuje se v novelistickém arcidíle O krejčíkovic Anežce (1860) již celá osnova ještěd. ských románů a ve Skaláku (1863) se zpovídá s psychologickou věrností a přitom s obdivuhodnou silou objektivace ze vztahu k Janu Nerudovi. V několika pracích oživovala paměti otcova rodu na Českobrodsku, sdružujíc náboženské motivy s výstřední dějovou romantikou. Tak vznikly práce: Několik archů z rodinné kroniky (1862), Ještě několik archů z rodinné kroniky (1863) a později selankovitě nadechnutá Purkmistrovic Katinka (1874). S nimi se látkově stýká román N.a '!kJ2itě (1864) ; v popředí několika osudů jest tragický příběh idealisty Jarolíma; od nihilismu a skepse roste k lidumil st ví a k odhodlání, obětovati se za národ v době jeho krajního úpadku. Mnoho vlastních mladistvých zkušeností zpodobila Světlá v nejrozsáhlejším románě prvního svého období, v První Češce (1861); z temného ovzduší patr:icijské rodiny staropražské vyrůstá hrdinka k osvobozujícímu poznání, že pravdivou přirozenost citu a štěstí lze najíti pouze v přírodě, na venkově, v lidu, v národnosti a ve věrnosti, tradicím českých dějin náboženských. Velké ještědské romány vznikly v sedmiletí 1867-1873. Ve všech oslavuje Světlá vítězství mravních sil nad sobeckými vášněmi, budujíc přitom na osudném prožitku vlastním; ve všech ústřední, v nadlidských rysech malovaná postava drtí osobní blaho, aby se obětovala v kategorickém imperativu štěstí cizímu neb i obecnému požadavku mravnímu; a tak etický růst povah, hlavně ženských, jest vlastním námětem těchto skladeb. Ústřední děj má vždy jádro erotické, ale řeší zároveň problémy společenské, jmenovitě otázku mravnosti v manželství; kolem něho se kupí postavy podružné, prokreslené názorně i podrobně; barvité výjevy národopisné zpestřují dění. Osvícený sedlák Antoš Jirovec a dívka hlubokého citu Sylva ve Vesnickém romá~(1867) podřizují možnost vzájemného štěstí zákonu nezrušitelnosti manželství; v Kříži u potoka (1868) vykupuje Evička celý prokletý rod tím, že se pokořuje před milostnici mužovou a odtrhuje sama od švakra, jehož horoucně miluje; Kantůrčice (1869) je historie dívky, která ukáže rozpolcenému inteligentu svou láskou cestu k opravdovosti životní; hrdinka románu Frantina (1870) vraždí na vrcholu lásky svého milence za to, že sám zrušil právo a zákon, a ničí tak své štěstí, aby zjednala prúchod mravnosti nad- 303 osobní; v posledním a nejobšírnějším románu N emodlenec (1873) osnován jest děj na dvou psychologických středech: poslední z Luhovských, »nemodlenec« Michal, se přerozuje od prostoduchého křesťanského idealisty v nihilistického hmotaře a konečně v deistu-lidumila, kdežto Dalena roste od nenávisti k Michalovi k lásce a posléze od lásky vášnivé k lásce sebezapíravé, jež se Michala zříká. Souběžně s těmito velkými romány vznikaly drobnější povídky a obrázky ze života ještědského; středem jest vždy jedna povaha nevšední, propracovaná do duševních odstínů; dějové zápletky i hlubší konflikty jsou vyloučeny; příběhu podáno jenom tolik, kolik je potřebí pro povahokresbu. Seřazeny jsou ve dvou souborech. Kresby z Ještědí (1880). ovládány jsou jasným hravým humorem, jenž se po prvé přihlásil v »Kantůrčici«, a obsahují několik novel, z nichž je nejznámější Hubička (1871, odtud vzala El. Krásnohorská látku k šťastnému libretu pro zpěvohru Smetanovu) . Řidčeji než na Ještěd zacházela K. Světlá v tomto údoJ>í pro látky povídkové do svého rodiště, kde ji hlavně vábily dvě společenské vrstvy staropražské, bohaté velkoobchodnictvo a starosvětské kupectvo. V uzavřené a svéprávné celistvosti zpodobila Světlá pražskou buržoasii a její příživníky pouze humornou povídkou vzácné svěžesti Černý Petříček (1871). Ve Zvonečkové královně (1872), chmur-· ném románě z dob reakce-Leopoldovy, se pokusila romantickým způsobem řešiti dušeslovný problém, jak se žena, jejíž láskou bylo zhrdnuto, mění ve vášnivou mstitelku. Pozadí děje tvoří obraz náboženských poměrů s protireformačními snahami jesuitů a revolučního hnutí zednářského. Romaneskněji, ale též mlhavěji vylíčila Světlá již dříve v Poslední paní Hlohovské (1870) dobu Josefa II. Tři práce obohatily nyní skupinu společensky-konversačních novel: Okamžik (1873) a Konec a počátek (1874) se zabývají podmínkami mravně správného manželství, kdežto obšírná povídka V zátiší (1878), stojící na rozhraní k období poslednímu, je jakýsi protějšek »Lásky k básníkovi«; rozpřádá diskusi o úkolu básníkově ve společnosti a v národě. Do posledních prací K. Světlé vniká kromě hlasité tendence také divoká fantastičnost a romanesknost dějová. Ta ovládá též dva cykly povídek ještědských. Kratší a prostší jsou zařazeny do svazku Pověstí z Ještěda) v němž spisovatelka zobrazuje hlavně chmurné časy selské poro- 304 by; nejrázovitější z »pověstí«, Poslední poustevnice (1886), látkou i humanitním deismem se řadí těsně k »Posledl1í paníHlohovské«. Spletitější stavbu a větší rozsah majíRomanetta z Ještěda, naplněná namnoze živly tajemnými a nadpřirozenými a vracející se někdy k tématům velkých ještědských románů autorčiných; tak motiv rodinné kletby znovu zpracován v romanetě U sedmi javorů (1890), Eviččinu oběť bere na sebe Monika Velebová, hrdinka romaneta V hložinách (1885), kdež opět Světlá záporně odpovídá k otázce po oprávnění rozvodu. Do dvou cyklů se seskupily četné novely, v nichž K. Světlá kreslila starosvětské obrázky z měšťanské Prahy na úsvitě XIX. věku, volíc buď látky ze života bohatého kupectva neb měšťanstva, buď z důvěrného ovzduší pobřežních dřevařů a rybářů; jsou to sbírky Pod starými krovy a Ze staré Pmhy. S nimi těsně souvisí pět prací vesměs z poslední doby, shrnutých pod titul Ohlasy z roku 1818 (v sebr. sp.), kde revoluční události, zachvívající hlavně kruhy studentskými, jsou pozadím všedních příběhů milostných. Jiná skupina však, představovaná románem Miláček lidu svého (1882) i sbírkami Tendenční povídky pro náš lid a Časové ohlasy (v sebr. sp.), nese soustavná a uvědomělá snaha stvořiti lidovou četbu, která by ve smyslu rozhodného a bezohledného vlastenectví odpovídala ke všem časovým otázkám. Národnostní horlitelka zatlačuje básnířku. Kromě této produkce novelistické, k níž se druží osm povídek pro mládež, nepojatých však do sebr. spisů (mezi nimi nejsvěžejší jest povídka Skala mé štěst'í z r. 1867), psala K. Světlá i časové články, úvahy o ženské otázce a pak vzácná díla vzpomínková, podávající bohatou látku nejen jejímu· životopisci, ale i dějepisci kulturnímu a literárnímu vůbec. Upomínky (1874, knižně 1888) líčí její mládí, Z literárního soukromí (1880, knižně 1898) dobu jejích literárních počátků. Z obsáhlé její korespondence důležité jsou dopisy adresované B. Němcové, vzájemné dopisy Světlé a Podlipské z 1. 1853-1858 a korespondence s EI. Krásnohorskou. Obsáhlému a mohutnému dílu Kar. Světlé se nedostalo v době její tvůrčí síly ani žáků ani pokračovatelů. Vše, co v románovém umění K. Světlé jest romantické, pozbylo u pozdějších pokolení váhy a porozuměnt Zato rysy, vybočující v jejích pracích ještědských z literárního programu romantického, se staly inspiračním vznětem pro české rea- 305 listy, zahloubané do studia lidové povahy: smysl pro rázovitost postav z lidu, porozumění duši kmenové a dar křísiti kulturní byt zachovalého českého venkova. Jos. Holeček, blízký jí tématikou, se k ní stavěl odmítavě, Ter. Nováková učinila umění K. Světlé východiskem svých realistických románů z lidu východočeského, zvláště pokud jí šlo o psychologii náboženského myšlení lidového a o tragické pojetí života. Ještě mnohem později se vrací v dějinách českého románu typ K. Světlé, patrný zejména tehdy, kdy spisovatelky jako B. Benešová soustředí své komposiční umění ke zpodobení etických sil ve skutečnosti individuální a společenské. Dramatické básnictví doby Hálkovy a Nerudovy. Pokusy o zřízení samostatného velkého českého divadla, jež r. 1850 vyvrcholily ustavením »Sboru pro zřízení českého divadla«, utuchly v tuhé reakci 50. let a tak české hry nalézaly i nadále útulek v stále německém Zemském stavovském divadle. Teprve r. 1862 počato se stavbou t., zv. »Prozatímního divadla« na Františkově nábřeží v Praze a po ukončení stavby zahájena česká představení Hálkovým »Králem Vukašínem«; původně se hrálo třikrát týdně, teprve od března 1864 každodenně. Od r. 1865 »Sbor pro zřízení českého divadla« přobouzí ve veřejnosti zájem o velké krásné české divadlo zemské a pořádá mohutné sbírky s heslem »Národ sobě«. Tak za všeobecného nadšení dne 16. května 1868 položen základní kámen k »Národnímu divadlu«, jež však dokončeno až r. 1881, kdy mohlo býti pořádáno na scéně první představení. Brzy nato dne 12. srpna 1881 požár zhltl novostavbu, ztělesňující architektonicky i výzdobou umělecké snahy nového výtvarného pokolení. Ale bezpříkladnou obětavostí národní pokračováno ve sbírkách, hned nato přikročeno k obnově stavby, a dne 18. listopadu 1883 nynější »Národní divadlo« odevzdáno svému účelu. Takto vlastním dějištěm dramatického rozvoje českého v době Hálkově a Nerudově bylo jeviště »Prozatímního divadla«, částečně však i Stavovské divadlo zemské. Při zemském divadle působili dramaturgové Gustav Pfleger Moravský a Pavel Švanda ze Semčic (1825-1891), onen vynikající spisovatel, tento výborný praktik divadelní, organisátor kočovných společností i českého divadla v Brně. 306 Herecké umění tohoto období ztělesňovalo několik vynikajících.~, kteří vycházeli z domácích tradic životních a literárních a vychovali se na genrových postavách, lidových výjevech a jadrném humoru prostonárodních her Tylových a Klicperových, jako byl Jindřich Mošna (18371911), mistr plastického humoru lidového. Jiní dbali po vzoru cizím především o literární proniknutí divadelních her a postava dávali přednost umění deklamačnímu před podrobnou charakteristikou. Geniálním nositelem těchto uměleckých ideálů byl velký interpret démonických postav u Shakespeara, Schillera a Goetha Josef Jiří Kolar se svou chotí Annou ~anetínskou-Kolarovou (1817-1882); pak patetik Karel Simanovský (vl. Šíma, 1825-1904) a tragédka idealistického vzletu Otilie Sklenářová-Malá (1844 -1912). Přechod od dramatu klasického a romantického k divadlu moderně konversačnímu, k zápletkové komedii, k salonní hře intrikové, se jeví i v literatuře dramatické. Pro tragedii zůstává vedle Schillera hlavním vzorem Shakespeare, v celém tomto období uctívaný a napodobený. Hlavním literárním podnikem doby přechodní byl překlad Dramatických děl Williama Shakespeara pořízený »Maticí českou« (1855-1872), na němž spolupracovali J. J. Kolár, J. Čejka, František Doucha, Ladislav Čelakovský mladší a Jak. Malý; některá dramata otiště~a z překladů dříve vzniklých. Dodatkem k němu vyšla studie Jak. Malého »Shakespeare a jeho díla« (1873), založená na bádání německém. Básníci dramatičtí, od J. J. Kolara přes J. V. Friče a G. Pflegra-Moravského až k Hálkovi, napodobili Shakespearovu techniku i charakteristiku. Z divadelních kritiků, kteří s pochopením provázeli hry shakespearské, vynikli F. B. Mikovec a J. Neruda. Ale vedle něho a proti němu se hlásily i vzory jiné. Francouzské divadlo poromantické dobylo si záhy českého jeviště a vstupovalo k nám svými nejrůznějšími představiteli: efektní strůjce historických her zápletkových V. Sardou a obratný technik důmyslné, ale prázdné intrikové veselohry E. Scribe byli právě tak překládáni a napodobeni jako oba přísní moralisté měšťáckého světa francouzského, E. Augier a Al. Dumas ml. Vliv všech se jeví elegantnější a lehčí technikou, svižnějším a obratnějším dialogem, přesnějším studiem měšťanského prostředí, sklonem k moralisování v rámci uznaného řádu společen- 307 ského. Pť1eger, Jeřábek, Zákrejs, Bozděch náleží k jejich škole. Přes všeobecný mohutný zájem o divadlo nebyla dramatická činnost tohoto období zvláště bohatá; kromě staršího již J. J. Kolara viděli jen Fr. V. Jeřábek a E. Bozděch na scéně svoje výhradní působiště. Neruda se záhy odmlčel, v Hálkově činnosti zaujímá básnění tragedií jen neúspěšnou episodu: V. Vlček se uchýlil od divadla k románu; Šmilovského divadelní hry mají význam jen podružný. Proto převládaly překlady hlavně z němčiny a francouzštiny nejen na jevišti, nýbrž i v tehdejších sbírkách divadelních her; z nich vynikly Pospíšilova Divadelní bibliotéka (1852-1895) a Výbor spisů dramatických (1866 -1872). Nejmohutnější divadelní osobností tohoto období byl Josef Jiří Kolar (1812-1896). Narodil se r. 1812 v Praze, studoval nejprve filosofii a medicinu a stal se pak vychovatelem v Uhřích; vykonal ces1y po Německu, Francii a Turecku. Když se navrátil do Cech, byl získán Tylem, s nímž se brzy na smr-tznepřátelil, pro divadelní dráhu a působil nejprve jako ochotník českého divadla, pak jako herec stavovského divadla zemského, při jehož českých hrách účinkoval v 1. 1847-1863. V 1. 1866-1873 se účastnil jako vrchní režisér a přední herec zemské scény představení českých i německých; odešed 1'.1873 na odpočinek, vystupoval občas na Národním divadle a zemřel r. 1896. Kolar byl největší hereckou osobností pražskou své doby; kreslil vášriivé, démonické a výsměšné povahy ve velk~ch obrysech; ztělesňoval nevyrovnatelně zvláště nadprůměrné postavy Shakespearovy. Při tom byl podporován obsáhlou sčetlostí v západoevropském písemnictví klasickém i romantickém, znalostí četných jazyků, uměleckým, zvláště hudebním vzděláním, takže pronikavě chápal díla dramatická. Začátky Kolarovy zřetelně ukazují k německé romantice. Básnicky se přiklonil k E. T. A. Hoffmannovi a k Jeanu Paulovi, přijav od onoho divokou fantastičnost, strašidelné e~kty a dravý humor; od toho pak neklid v citovosti, rozmarnost ve stavbě, chlubné polyhistorství a překotnost episod. To prokázal v několika pracích, shrnutých jako Sebrané romány (1854-1861). Z nich Malíř Reiner zahajuje řadu historických obrazů Kolarových, dovršených románem z doby Rudolfa II., Pekla splozenci (1862): Kolar 308 tu nedbá ani velkých časových hnutí ani koloritu dobového. Poslední výpravná práce Kolarova, umělecký román z doby přítomné, Muzikanti čili Ďábel ve fraku (1867), zastírá podivínský děj nekonečnými episodami i neúměrnými úvahami všeho druhu. Jako prozaik Kolar rád útočil na své literární odpůrce, jichž měl bez počtu; zvláště si je bral na mušku v Povídkách veselého studenta s červenou karkulkou (ve »V čele« 1850) a v duchaplných feuilletonech, podpisovaných značkou Medardus, s níž uveřejňoval i úvahy žurnalistické a cenné posudky hudební. Jeviště, na kterém po léta vítězil Kolar herec, ovládal i Kolar dramatik. Hlavní význam mají jeho truchlohry historické, v nichž se hlásí epigon divadla Shakespearova a poshakespearovského; tragičnost se promítá smělým patosem; postavy převyšující životní průměr jsou zmítány drtivou vášnivostí; do temného děsu se mísí bezuzdný humor. Důkladný znalec divadla tvořil místo psychologických povahokreseb vděčné herecké úlohy a vnitřní tragiku situací nahrazoval působivostí velkých scén. Jako v románech zanedbával Kolar i ve hrách dějinnou přesnost a ,jemnější zbarvení kulturní, zacházeje velmi libovolně se svými historickými pomůckami. Již Kolarovi současníci vytýkali jeho tragediím nepůvodnost, a důkazy takové závislosti látkové i formální hlavně na Shakespearovi a Schillerovi byly později rozmnoženy skoro pro všecka: díla Kolarova. Tak se Monika (1846, přeprac. 1853), tragedie s počátku války třicetileté, zakládá na Byronově »Wernerovi«; Žižkova smrt (1850), ohlas to revolučních idejí r. 1848, čerpá ze »Žižky« Schubertova a Schillerovy »Panny Orleanské«; Magelóna (1852) s látkou věku Rudolfova vzala fabuli z povídky Wachsmuthovy a jednotlivosti z historií Shakespearových; nejlepší drama Kolarovo, kde. se pokusil o dobový kolorit i v dikci, je tragedie českého žida sexe· kucí staroměstskou v pozadí, Pražský žid (1871); na pobělohorskou tragedii Smiřičtí (1882) působil Stroupežnický »Černými dušemi«. Veselohry Kolarovy zabíhají často do nevkusné fraškovitosti. Pro spisovatele jsou z nich příznačny obě komedie historické, Mravenci (1869, původně »Číslo 76«), kde Kolar zdramatisoval svůj obrázek z měšťanské a umělecké Prahy barokní, »Malíř Rainer«, a burleskní výjev z pražského rokoka seskupeného kolem Mozarta Umrlčí hlava (1884). 309 Velké slovesně kulturní zásluhy si Kolár získal SVyml překlady klasického romantického dramatu anglického a německého, ačkoliv si vždy osoboval právo volného přebásnění; části patetické a burleskní dařily se mu lépe než místa lyrická a důvěrná. Byl z prvních našich překladatelů Shakespeara, jejž se jal překládati již r. 1839 a z něhož postupně vydal tiskem: »Hamleta« (1855), »Kupce Benátského« (1862), »Makbetha« (1868) a »Zkrocení zlé ženy« (1872). Skvělým dílem jazykové virtuosity a smělé libovůle jest přebásnění 1. dílu Goethova »Fausta« (1855, vydán 1863) ; z Goetha přeložil ještě »Gotze z Berlichingu«, »Egmonta«, ze Schillera »Loupežníky«, »Úklady a lásku« a během let 1840-1862 celou trilogii Wallenstein. Josef Jiří Kolar jest vlastně pozdní romantik a vymyká se období Nerudovu a Hálkovu. Ale byl tehdy největší divadelní postavou vůbec a ztělesnil nejskvěleji kult Shakespeara pro tuto skupinu význačný. Prvním českým shakespearovcem s pravým smyslem divadelním byl vedle J. J. Kolara Ferdinand Břetislav Mikovec (1826-1862), horlivý starožitník a jemný dějepisec umění, jenž jako redaktor »Lumíra« význačně působil v literární organisaci za doby reakčnÍ. Jako soustavný a přísný kritik bojoval pro zvýšení úrovně českého divadla a pro pochopení tragedií Shakespearových. Jako básník ukázal v tragedii Záhuba rodu Přemyslovského (hrána 1848, vyšla 1851) a v Dimitru Ivanoviči (1856, s použitím Schillerova zlomku) netoliko dar výrazné mluvy básnické, ale i pravý dramatický smysl pro tragické situace. Mnohem příznačJ;l.ější pro toto období jsou společenská dramata buď mravoličná neb zápletková, která v duchu tehdejší produkce německé a francouzské řeší dějem vybraným z. měšťanské společnosti a dialogem vybroušeným na cizích vzorech některou tési, dotýkající se sociálního řádu neb veřejné mravnosti. Význam těchto činoher byl méně umělecký než společensko-literární; jejich náměty otevřely novou oblast českému umění divadelnímu, které se dotud omezovalo na stavy privilegované a na dějinnou minulost, učinily je orgánem mravního a sociálního soudu a postavily je do služeb veřejných otázek; i bylo to v jádře totéž, co vykonala tehdejší česká novela společenská, o níž dílem pracovali stejní spisovatelé. Toho jsou dokladem i oba přední dramatikové F. V. Jeřábek a Em. Bozděch. František Věnceslav Jeřábek (1836--1893) byl rodák so- 310 botecký a profesor Vyšší dívčí školy v Praze. Vedle sociální hry ze života továrního Služebník svého pána (1870) a vedle dvou historických tragedií, Syn člověka čili Prusové v Čechách r. 1757 (1878) z dob pruských válek a Závist (1884) z doby Jiřího z Poděbrad, napsal řadu vtipných veseloher: Cesty veřejného mínění (1866), Tři doby země české v Komárově (1870), Zde je žebrota zapovězena (1870) a j. Na »typu tvůrce a vynálezce, převyšujícího průměr«, na V. Budilovi z hlavního díla »Služebník svého pána«, ukázal Jeřábek, kam by byl rád dospěl; k dramatisování konfliktů daných společenskými krisemi čistě moderními a k řešení složitých problémů (zde poměru kapitalisty a dělnictva a zároveň kapitalisty a vykořisťovaného inteligenta). Uměl dobře uhodnouti, kde leží problémy, avšak nedovedl je luštiti. Jeřábek byl duch všeobecně a jemně vzdělaný, obratný a umělý formalista, náležel k nejlepším žurnalistům staročeské strany, psal výborné kritiky divadelní, literární a jeho málo samostatná literárně historická studie Stará doba romantického básnictví (1883) náleží k nemnohým našim starším pokusům o lite- rární dějiny srovnávací. - Emanuel Bozděch (1841-1889), rodilý Pražan. byl postava záhadná. Volný spisovatel a řízný kritik divadelní, kolísal dočasně mezi českou a německou literaturou, mezi dramatickým tvořením a divadelní kritikou, nesplnil pozdějšími díly velikých nadějí, vzbuzených první tragedií a veselohrou, trpkl v nesplněné ctižádosti a v trapné chorobě, až zmizel beze stopy, učiniv patrně sám konec svému neutěšenému, osamělému životu. Bozděch byl především dramatik, jehož komedie »Z doby kotillionův« r. 1867 a truchlohra »Baron Goertz« r. 1868 značily největší divadelní úspěchy Prozatímního divadla. Ovládaje s neobyčejnou jistotou a lehkostí kombinační techniku Scribovu a vybroušenou salonní konversaci francouzskou, zestilisoval šťastně do formy veselohry situační a zápletkové dobu rokokovou, empirové období Napoleonovo a dobrodružný svět dvora Rudolfova; velké události dějinné vykládal si ironicky malými příčinami z milostného a intrikového zákulisí dvorského a diplomatického. Pouze v tragedii ctižádosti ze švédských dějin XVIII. stoL, v Baronu Goertzovi (1871), učinil zdařilý náběh k truchlohře charakte:rmí a dosáhl hlučného vítězství. Za života Bozděchova byly provozovány z jeho veseloher rokoková komedie Z doby ko- 311 tilillonův (1872), Zkouška státníkova (1874), kde ústy Kaunkovými u dvora Marie Terezie břitce objasnil svůj program politický, a napoleonská veselohra Světa. pán v županu (1876); censurouza:kázáno předvedení Dobrodruhů (1880) z období Rudolfova; v pozůstalosti byla nalezena a posmrtně vydána komedie Jenerál bez vojska (1889). Z tehdejší žně veseloherní většina komedií jest dávno zapomenuta. Největší úspěch však měl svými fraškami vynikající herec Národního divadla, František Ferdinand Šamberk (1839-1904). Z jeho hojných frašek, překypujících neodolatelnou komikou směšných situací, pitvorně žertovných postaviček vybraných ze skutečnosti, výstředně vtipných nápadů, posud bývají hrány: Blázinec v prvním poschodí (1867), Rodinná vojna (1880), Jedenácté přikázání (1881), Palackého třída č. 27 (1884), pak lidové hry, sentimentálně popularisující dvě protichůdné postavy našeho obrození, Josef Kajetán Tyl (1882) a Karel Havlíček Borovský (1Sg3). Dva dramatičtí spisovatelé, kteří celý svůj život věnovali divadlu, zasluhují tu zvláštní zmínky; J. J. Stankovský a J. L. Turnovský. Josef Jiří stankovský (1844-1879) ,nějakou dobu ředitel kočující společnosti herecké, pracoval pro divadlo jako překladatel německých, francouzských a španělských kusů, jako pořadatel a upravovatel operních textů, jako pisatel veseloher: Hej Slované (1867), Literární nádeníci (1867), Do zbraně! (1867), Krakonoš (1871), Malý král (1881, posmrtně) a j., jako básník sardouovské dějinné truchlohry z povstání holandského Žebráci (1872) i pořadatel Divadelního slovníka (1876) a Kroniky divadla v Čechách (1882, dokončil J. L. Turnovský). Oslavě českého divadelnictví na sklonku XVIII. věku slouží nejlepší jeho román Vlastencové z Boudy (1878), divadelní svět líčí i jiný román O slávě herecké (1879). Psal i historické povídky. Josef Ladislav Turnovský (1838-1901), dědic a pokračovatel Tylův, byl v mladších letech hercem, ředitelem kočující společnosti, pak novinářem. Kromě překladů hojných dramat podal v četných causeriích vzpomínkového rázu, na př. Z potulného života hereckého (1882), Paměti sta-réhQ vlastence (1900), i v literárně dějepisných pracích, týkajících se kromě Rubše hlavně Života a působení J. lí.. Tyla (1881, nově zprac. 1892), cenné příspěvky k dějinám 312 českého divadelnictví, jehož speciálním historikem se ukázal i řadou drobných statí časopiseckých a slovnikářských. Filosofie, estetika a kritika v letech 60.-80. Od 50. let stal se v české filosofii vůdčím filosofickým směrem a metodou Herbartův realismus. První český hlasatel Herbartův s katedry universitní, Josef Dastich (18351870), spokojil se ještě orthodoxním vykládáním a tlumočením jeho myšlenek. Teprve později nastoupilo volné pokračování v Herbartově duchu a prohlubování jeho nauky. Eklekticky doplňoval Herbartovu nauku první profesor filosofie na české universitě, Josef Durdík (1837-1902). výborným pracovníkem se ukázal v třídění věd (O pořadí nauk filosofických, 1886), v dějepisectví filosofie (Dějiny filosofie nejnovější, 1887), v psychologii (Psychologie pro školu, 1872 a populární Karakter, 1873) a jmenovitě vestetice. Tu propracoval nejsoustavněji v dílech Všeobecná eatetika (1875) a Poetika jakožto estetika umění básnického (1881). Všechna hojná díla Durdíkova vynikají i formou, jasným, klidným slohem a elegantním výrazem; Durdík byl i šťastným tvůrcem českého názvosloví filosofického. Co nejúže souvisel Durdík s uměním literárním, především dramatickým. Sám složil dvě historické tragedie a výtečně přeložil Byronova »Kaina« (1871) a »Parisinu« (1869 v »Květech«). Byronovi věnoval i vynikající studii O poesii a povaze lorda Byrona (1870). Výběr svých přísných a učeneckých posudků děl básnických a dramatických vydal v knize Kritika, výbor úvah (1874), jež ukazuje Durdíka jako stoupence kritiky estetické. Významným doplňkem jejím je Kallilogie čili o výslovnosti (1872) s bystrými poznámkami o jazyce. K literárnímu a zejména divadelnímu teoretikovi Durdíkovi druží se teoretik umění výtvarných, Miroslav Tyrš (* 1832 v Děčíně, -j- 1884 vOtzu v Tyrolích). Soustavným studiem řecké plastiky a řeckého umění pohybového dospěl helénského ideálu tělesné i duševní rovnováhy a jako zakladatel hnutí sokolského (r. 1862 s tchánem Jindřichem Flignerem) si učinil cílem vychovati národ k tělesné kráse a mužné zdatnosti. Své zásady tělocvičně reformní shrnul v Základech tělocviku (1872) a v Tělocvičné soustavě sokolské; stvořil a vydal též české názvosloví tělocvičné. N apsal četné úvahy z teoretické estetiky a z umělecké výcho- 313 vy a jeho překladem Tainovy stati »0 podstatě díla uměleckého« (1879) vstupuje k nám po prvé metoda sbciologicko-krasovědná. Svými výtvarnými kritikami zhodnotil a ocenil současnou generaci výtvarných umělců. Kromě Herbarta zasahá v tomto období k nám z německé filosofie poúze učení Schopenhauerovo, k jehož prvním vykladačům M. Tyrš také náležel. Významným dusledkem uvedení soustavné vědecké estetiky na půdu českou bylo i prohloubení k rit i kyl i t er á r n í a umě 1 e c k é vůbec. Období, značené. jménem Hálkovým a Nerudovým, bylo proniknuto duchem kritickým: boj se starší generací v Čechách provedl Hálek a Neruda právě pod heslem neúprosné kritiky; za předchůdce své považovali spisovatelé kruhu Májového duchy kriticky založené, Havlíčka, Sabinu, Nebeského. Ale kritice, jak ji Hálek a Neruda pojímali podle vzoru mladoněmeckého a jak ji provozovali zejména za polemiky s význačným kritikem staré školy Jakubem Malým, chyběl pevný základ, jednotný názor umělecký, přesné estetické hledisko, vůdčí teorie; byly tu jen společensko-reformní tendence, národně veřejné ohledy, příležitostné projevy zprvu směru kosmopolitického, později v duchu národním. Jako již Havlíček spatřoval i Neruda v literatuře především prostředek národní výchovy a viděl i v kritice jen pomocný nástroj. Teprve Josefem Durdíkem proniká v české kritice soustavná filosofická metoda. Josef Durdík, jejž předurčovaly rozhled v světovém písemnictví, schopnost psychologického pronikání, jemný vkus a vybroušený sloh, aby se stal soudcem ve věcech literatury a divadla, nalezl v herbartovsko-zimmermannovské estetice pevný základ, na nějž bylo možno českou kritiku postaviti. Jeho přísný dogmatismus a jeho pevná objektivita znamenaly pro vývoj české kritiky zákon a kázeň, vážnost a jistotu a byly proto živly hlubšího pokroku, právě že brzdily falešnou libovůli a nahodilou náladovost; byly principem vědeckého členění a logické discipliny v chaosu literárního novinářství. Méně šťastni byli někteří jeho následovníci, kteří se v duchu apriorní kritiky dogmatické nesnažili vykládati díla básnická, nýbrž kladli zákony a všeobecná pravidla, někdy zastaralá a zastavující organický vzrůst literatury. Z apriorních kritiků dovedl jen Ferdinand Schulz podepříti své vývody empirií literárně dějepisnou. Do pedant~- 314 rie zvláště výrazové upadal jako kritik Jan Ev. Kosina (1827 -1899), velice zasloužilý pedagog. Jeho kritické dialogy shrnuté do sbírky Hovory olympské (1879), jednající o purismu, dialektech, kosmopolitismu, směru národním atd., směřují k otázce nutné svéráznosti národní, kterou Kosina spatřoval často v pouhé látce domácí a tendenci vlastenecko-výchovné, někdy však, jako při Hálkovi, pronikl kritický Kosina neohroženě k jádru. Svěží jest Kosinovo dílo vzpomínkové Život starého kantora (1899-). Ustrnulý dogmatismus, zaujaté zdůrazňování spíše eticky národních než esteticko-uměleckých stránek, shledávámeu ~aZákrejse (1839-1907). Dobově velmi příznačny jsou jeho hojné stati o francouzské literatuře, českém dramatě a básnictví, o otázce pravosti Rukopisů, o moderních směrech českých, jeho nekrology a polemiky, které psával do »Osvěty« od založení listu do smrti (18711907). Jazykověda a dějepis literární v letech 60. a 70. Česká jazykověda a literární historie v 60. a 70. letech pokračovala v provádění vědeckého ~rogramu velkých buditelů Dobrovského, Jungmanna a Safaříka. Ač byly již na rozhraní doby vlasteneckoromantické a nového kulturního období učiněny Nebeským a Sabinou pokusy o odpoutání literárního dějepisu od studia jazykového, seskupení obou věd zůstalo přece pro 60. a 70. leta ještě rozhodujícím. Jazykověda. V české jazykovědě se sice rozšiřuje materiální znalost řeči studiem skladby a zkoumáním dialektů, ale ve výkladě jazykových jevů, v studiu staročeštiny, v hláskosloví a pod. není pokroku. Charakteristickými představiteli jazykovědného studia v tomto období jsou V._ Zikmund, M. HattaJ~ a Fr. Bartoš. Zakladatel moderní jazykovědy české, Jan Gebauer, náleží do tohoto období pouze svou první vývojovou fází. Profesor akademického gymnasia, kněz Václav ZikmWld (1816-1873) podal v Skladbě jazyka českého (1863) po prvé českou syntax, doloženou bohatými doklady, opřenou o skladbu jazyků klasických; vyčerpával tu hlavně řeč veleslavínskou a vynikl i logickou přesností. 315 Dlouholetý profesor slovanské filologie na pražské universitě, Slovák Martin Hattala (1821-1903; na universitě od r. 1854 do r. 1891), pracoval z počátku nadějně v oboru hláskosloví, dialektologie a skladby. Významná je jeho Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského (1857) a Mluvnica jazyka slovenského (1864 a 1865). Přemrštěné své názory brusičské shrnul v absurdním Bruse jazyka českého (1877). Nejrázovitější filologickou osobností tohoto období byl velký moravský dialektolog, sběratel písní, národopisec a buditel František Bartoš (1837-1906). Narodil se r.1837 v Mladcové u Zlína, vystudoval v Olomouci a ve Vídni, kde nan mocně působil slavista Miklošié, pak byl profesorem na několika místech na Moravě a posléze ředitelem gymnasia v Brně, kde vychoval celé pokolení spisovatelské a buditelské. Zemřel na odpočinku ve svém rodišti r. 1906. Úkolem svého života učinil Bartoš prozkoumati a vyložiti prostonárodní kulturu svého kmene. Zahloubal se do národopisného studia, hlavně zvykoslovného a dialektického a do sběratelství národních písní. Studium dialektologické, které zahájil r. 1864 A. V. i:lembera svými »Základy .dialektologie československé«, vyvrcholilo u Bartoše soustavným popisem nářečí moravských ve dvou základních dílech: v Dialektologii moravské (1886 a 1895 ve 2 dílech) a v Dialektologickém slovníku moravském (1906). Bartoš, syntaktik ze školy Miklošiéovy, vydal Skladbu jazyka českého (1878), v níž zdůraznil proti jazyku spisovnému bohatství řeči lidové a zároveň podal vzácné příspěvky k české frazeologii. Jako přísný strážce ryzosti jazykové káral v Rukověti správné češtiny (1891 a 1901) úpadkovou řeč soudobých novinářů a spisovatelů, opět ji léče svěžestí řeči lidové. Bohatou žeň svého poznání moravské lidové písně shrnul do tří sbírek národních písní moravských. Ze sběratelské činnosti vzešly i jeho živé národopisné stati sebrané do několika knih, na př. Lid a národ (1885 a 1891), Moravský lid (1892) a j. Zvláštních zásluh si dobyl Fr. Bartoš i jako pedagog středoškolský: jeho čítanky pro střední školy, jeho Malá slovesnost (1876; s pomocí Kosinovou, později za spolupracovnictví L. Čecha a Fr. Bílého), jeho »Skladba« i jeho antologie z české lyriky sloužily dlouho mládeži i škole. 316 Jak M. Hattala tak Fr., Bartoš vystoupili za ryzost jazyka a odsoudili jeho frazeologickou, stylistickou ano i tvarovou nekázeň, z nichž činili odpovědnými přílišný vliv němčiny a zvláště pak nedostatek souvislosti s živou mluvou lidovou. Toto brusičství bylo v 70. letech běžné, rádo zapomínalo na organický rozvoj jazykový, rádo upřílišovalo zdůrazňování dialektických rysů. Když někteří brusiči uváděli věc do zámezí, ujala se práce zvláštní odborná komise v »Matici české«, jejíž péčí vyšel r. 1877 Br'U8 jazyka českého (další zcela přepracovaná, vydání 18811894), stojící na uvážlivém středocestí. Z praktické jazykovědy bylo pěstováno hojně slovnikářství. Čistě praktičtí terminologové a slovnikáři chtěli posloužiti dobové potřebě, a proto buď sestavovali prostě materiál k překládání z němčiny do češtiny, nebo tlumočili odborné názvy technické, řemeslnické, právnické, lékařské atd. do češtiny, čerpajíce někdy ze staré zásoby slovní, jindy však uvádějíce smělé novotvary. Sem' hledí' práce přítele B. Němcové a neúnavného buditelského dělníka slovesného Josefa Franty Sumavského (1798-1857), náležící většinou období předešlému (nejcenněiší z nich »Úplný německočeský slovník«, 1843-1847), Františlm Špatného (1814-1883), Josefa Ranka (1833--1912) a j. Druhá skupina slovnikářů, skládající se z filologů odborně vzdělaných, pra.covala podle vzoru slovníku Jungmannova, rozhojňujíc jeho materiál zásobou z živého jazyka, z nářečí, z nově odkrytých a vydaných památek neb prohlubu.iíc jeho výklady po stránce frazeologické nebo etymologické, Skupinu tu zastupuje hlavně profe" akademického gymnasia František St. Kott (1825-1915). Doplnil nesoustavně a nespolehlivě J.ungmannovo veledílo s tendencí brusičskou v díle Česko-německý slovník) zvláště gramatickó-fraseolo· gický (1878-1893, VII dílů a 3 sv. doplňků 1896-1906). Kromě jazykozpytu českého bylo ostatní mluvnictví až do obnovení české university zanedbáváno. Zvláště rázovitým a samorostlým zjevem byl praktický polyglot a mluvnický popularisátor Františeh: Vymazal (1841-1917), Pořídil výběr poesie ruské, polské a lužickosrbské, Slovanská poezije (1874 a 1878, 2 sv.) i jiné podobné antologie. Na spolehlivém základěnaukovém napsal řadu cenných učebnic slovanských řečí, na př. GramaJícké základy ,jazyka ruského (1879), Počátky slovanštiny (1884) a posléze vydal vtipné a účelné návody k naučení téměř 21 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české. 317 všem řečem evropským, kromě toho i cikánštině a hebrejštině se stereotypním heslem »snadno a rychle«. O soustavné a vědecké pěstování klasické filologie jazykem českým zvláštní zásluhy si získal pI'vní český vysokoškolský uči,tel této vědy Jan Kvíčala (1834-1908). K četným ,pracím z různých odborů. klasické filologie, hlavně z exegetiky a kritiky textové se druží dva překlady z klasických řečí, vydané v Bibliotece klasiků řeckých a římských) kterou Kvíčala r. 1863 redigoval: Herodotových Dějin (1863-1864) a Sallustiova Spiknutí Katilinova (1863). Do dóby Kvíčalova hlavního vědeckého působení spadá i založení první české vědecké revue filologické, Listů filologických a paedagogických. Podnět k jejich založení dal r. 1874 v »Jednotě českých filologů« Antonín Truhlář, do redakce vstoupili Jan Kvíčala, Jan Gebauer, Jindřich Niederle, V. Oto Slavík. Do rámce pojata vedle klasické filologie i slavistika a pedagogika; pedagogika byla záhy vypuštěna a r. 1887 list nazván prostě »Listy filologické«. Dějepis literární. Ještě větší měrou než v jazykozpytě se jevila za 60. a 70. let konservativnost v dějinách literárních. Nebeský a Sabina obrátili sice pozornost k modernějším metodám v historii literární a moravský Němec Julius Feifalik pracoval při rozboru staročeských památek již metodou srovnávací, ale dějepisci písemnictví spokojovali se i nadále bibliografickým výčtem místo pragmatického výkladu, suchým katalogisováním místo kflttického rozboru, mrtvým hromaděním knih opisných dat místo živého soudu. Kulturní a ideová souvislost s cizími literaturami sledována nebyla vůbec. Tak literární historii tohoto období zastupují dílem detailní badatelé v oboru knihopisném a životopisném, dílem přesní vydavatelé starých památek, dílem spisovatelé literárně dějepisných monografií, majících pravidelně rámec biografický; posléze popularisující autoři příruček, sloužících hlavně účelům školským; velmi skromně zastoupeni jsou v tomto období spisovatelé, zabývající se dějinami cizích literatur. Nejtypičtějším představitelem těchto směrů a zároveň nejdůkladnějším učencem byl Josef Jireček (1825-1888). Rodák vysokomýtský, pracoval po mnoho let v ministerstvu vyučování hľavně při úpravě 318 školních knih. R. 1847 se vrátil z Vídně do Prahy a zde jako předseda »Král. čes. spol. nauk« a člen jiných společností, činný i politicky, zemřel. K literárně dějepisným studiím přiveden byl Josef Jireček přípravami k českým číta.nkám a antologiím, z nichž trojdílný Výbor z literatury české podává spolehlivý přehled dotavadních výzkumů literárně dějepisný~h a pěkné ukázky textové. Studie, otiskované hlavně v CCM. a v publikacích »KráL čes. spoL nauk«, Jireček vyvrcholil hlavně abecedně seřazenóu Rukovětí k dějinám literatury české do konce XVIII. věku (1875 a 1876, ve 2 dílech), v níž shrnul objemný knih opisný a životopisný materiál namnoze nový; pro XV.-XVIII. stol., jež Jireček nejlépe znal, jest to příručka vynikající. Literárně historické práce Jirečkovy předcházely četné edice staročeských a středočeských textů; hlavní vydání Jirečkova jsou: Blahoslavovy »Gramatiky« (1857), Slavatových »Pamětí« (1866-1868), Koldínových »Práv městských« (1876), Dalimilovy »Kroniky« (1877 a 1878) ,»Staročeských divadelních her« (1878) aj. Podobnou cestou zevrubného šetření bibliografického a životopisného bez zvláštní bystrosti kritické snášel materiálie k dějinám staročeské a obrozenecké literatury pečlivý sběratel Antonín Rybička (1812-1899), vysoký soudní úředník ve Vídni, jenž s_e J>odle svého rodiště psal také S k u teč s k ý. Uveřejnil v CCM. velký počet studií z literární historie české XVI. a XVII. věku a pak objemnou sbírku životopisných statí starších českých buditelů, Přední křísitelé národa českého (1883). K Jirečkovým literárním studiím ze středověku a časného novověku českého přiléhají literárně dějepisné stati ,pražského ředitele gymnasijního Karla Tieftrunka (1829-1897). Hlavní jeho zájem tíhl k období Ferdinanda I., jak ukazuje jeho vydání »Historie české« Pavla Skály ze Zhoře (1865 -1870) i některé jeho studie v ČČM. Velmi cenný příspěvek k dějinám našeho obrození podal na základě původních pramenů v Dějinách Matice české (1881). Největšího roz· šíření z Tieftrunkových prací došla jeho vlastní školní příručka Historie literatury české (1874 a častěji). Různé zmíněné monografie i příspěvky životopisné se omezovaly zpravidla na suché snášení materiálu, kdežto 319 psychologický výklad osobnosti spisovatelovy a malbu jeho doby zanedbávaly. Výjimkou byl životopis Jungmannův, jímž vrcholí činnost Václava Zeleného (1825-1875), posléze ředitele malostranského gymnasia v Praze, vynikajícího organisátora školského i veřejného. Kromě dějepisných studií, jejichž výsledkem byly vynikající překlady Macaulayových »Dějin anglických« (1861) a Bogdanovičových »Dějin války vlasteIllecké« (1874), pracoval soustavně o životopise Kollárově, jehož však nevydal, o poznání Havlíčkova života a činnosti, čehož výsledkem bylo důkladné vydání nepolitických spisů Havlíčkových. Dokonalé umění biografické, neomezující se jen na pramenné zjištění faktů, nýbrž postupující k vědeckému zařazení jich do rámce dobového, projevil klasickým Životem Josefa Jungmanna (1873 a 1881). Za pomůcky literárně dějepisných studií sloužila pro dobu starší vydání staročeských památek. Vydávání staročeských památek organisováno bylo »Maticí českou«' ve sbírce Památky staré literatury ,české (od 1876 10 sv.), kdež nejlepší jsou edice Jirečkovy a Gebauerovy. Reprodukují nejen přesně a jednotně text, nýbrž jsou opatřeny také náležitými úvody literárně dějepisnými, částečně i glosáři a poznámkami. Soustavně se věnoval vydavatelství staročeských památek i novočeské epistolografie Adolf Patera (1836-1912), knihovník Českého musea. Jeho obsáhlejší vydání jsou vydání »Hradeckého rukopisu« (1881), »Svatovítského rukopisu« (1886), »ZaItáře Klementinského« (1890) a »Poděbradského« (1899), jmenovitě pak »Zbytků románových Alexandreid« (1881, spolu s M. Hattalou). Jeho cenný rozbor podvržených glos v »Mater Verborum« (ČČM 1877) přispěl mimoděk nemálo k posouzení Hankovy dílny padělatelské. Dějepis a dějezpyt v 60. a 70. letech. Dějepisectví české až do smrti Palackého r. 1876 žilo skoro vesměs z jeho podnětů a z jeho ideí; ano i tam, kde se ozval odpor proti Palackého koncepci českého dějinného vývoje, hlásil se jako úmyslný protiklad k ideím patriarchovým, které všeobecně považovány byly za východisko samozřejmé. Spolehlivá a podrobná historická práce se opírala o řadu znamenitých podniků vydavatelských, které předváděly 32Q české prameny historické vždy s větší přesno8tí ediční. Střediskem těchto a podobných prací byl kromě archivu města Prahy hlavně r. 1862 založený archiv zemský. Předním orgánem historické práce české v této době zůstával »Časopis Českého Musea«, vedle něho od r. 1869 moravský vlastivědný »Časopis Matice Moravské«, z revuí »Osvěta«. Palackého největším spolupracovníkem a následovníkem, doplňovatelem a protichůdcem byl Václav Vladivoj Tomek (1818-1905). Narodil se r. 1818 v Hradci Král., studoval gymnasium v rodišti a v Praze, nato fakultu právnickou v Praze. Vychovatelství v rodině Palackého sblížilo ho s Palackým, který jej od r. 1843 učinil svým honorovaným spolupracovníkem; r. 1845 se stal sekretářem Matice české, r. 1850 mimořádným profesorem rakouského dějepisu na pražské universitě. Byv roku 1860 jmenován ř~dným profesorem svého oboru, zastával svůj úřad do r. 1888, kdy odešel na odpočinek; zemřel r. 1905. K vlastnímu velkému životnímu dílu se dostal Tomek až v 50. letech; před tím se věnoval některým pracím populárním,' monografickým a vypracování dějepisu rakouského. Jeho Děje mocnářství rakouského (1845, nové školské zpracování z r. 1851) se staly po celém Rakousku v četných překladech učebnicí; širší a vědečtější základ má Tomkova Příruční kniha dějepisu rakouského z r. 1858, vzešlá z výkladů universitních a sahající do roku 1526, kterouž r. 1888 doplnil Novějším dějepisem rakouským, jdoucím do r. 1860; zásady, jimiž se spravoval při výkladu dějepisu rakouského, Tomek vyložil v stati O synchronické metodě při dějepise rakouském v ČČM. 1854. Veškeré tyto příručky vynikají bohatostí a úplností látky, jasným a přehledným výkladem, výborným rozdělením, přísnou věcností a lidov)'m. průzračným slohem. Historickou svou slávu založil Tomek Ději university pražské (1849, jdou do r. 1436, druhý díl nevyšel; zato stručnější německé zpracování Geschichte der Prager Universitiit z téhož roku sahá až do r. 1848); dílo to založeno na hojných pramenech, na podrobném, místy i theologickém studiu hnutí husitského; přes pevně vytčené stanovisko ideové zachovává Tomek i tu krajní objektivnost nezúčastněného, takřka epického vypravovatele velikých dějů. Z pozdějších monografií Tomkových vznikl Jan Žižka (1879) ze soustavné přípravy k IV. dílu »Dějepisu města Prahy« a 321 llstavii proti Palackemu obraz Žižkův jako obezřetneho národního politika. Veškeré tyto práce byly spíše průvodním zaměstnáním vedle hlavního díla dlouhého života Tomkova, vylíčení dějin královského hlavního města Prahy, které jsou v některých částech dějinami celého národa. Dějepis města Prahy počal vycházeti r. 1855 a byl rozvržen na 6 knih, jež měly sahati až do současnosti; ale rámec překročen a dílo dovedeno jen do roku 1609 (úhrnem 12 svazků v letech 1855 -1901). Dílo opřeno jest o podrobné studie místopisné, jejichž úhrn Tomek předvedl literárně v Základech starého místopisu Pražského (1866-1875 ve 3 d.). »Dějepis města Prahy« měl předváděti hlavně společenskou, hospodářskou, správní, náboženskou a kulturní historii města Prahy, ale, počínajíc knihou III. (v 5 sv. o letech 1348-1436), stal se historií celého národa, jmenovitě v době válek husitských. Tomek snesl a zpracoval obrovský materiál, jda všude do detailů, objímaných stejnou láskou, jakou věnoval hlavním událostem. »Dějepisem města Prahy« se postavil Tomek po bok Palackého. Tomek v nejedné věci měl výhody před Palackým; jeho právnická průprava, jeho střízlivě zdrženlivý úsudek, jeho větší přesnost v zkoumání a užívání pramenů daly mu spolehlivou jistotu, jíž vždy neměl širší a geniálnější duch Palackého, náchylného silně k filosofické spekulaci o dějinách. Tato střízlivá a suchá rozumovost zavedla Tomka v základním soudu o českých dějinách k bludu, jenž se mohl státi nebezpečenstvím; Tomek odsoudil náboženské hnutí české i v nejlepších jeho představitelích, pokud šlo proti autoritě, ani se nerozpakoval schvalovati násilné prostředky, jimiž církev a stát znovu vymáhaly svá domnělápráva. Takto stanul, a to nejen jako dějepisec, nýbrž i jako politik, na stanovisku Palackému protichůdném a liberálním názorům doby nepřátelském. Spisovatelské umění Tomkovo se krylo s jeho lidskou a vědeckou osobností. V. V. Tomek byl vždy přísně věcným a studeně neosobním epikem zevních faktů; se střízlivým klidem a jadrnou věcností konstatuje a vypravuje; ani důvěrnější povahokresba ani obsáhlejší malba dobová nepřerušily volného toku jeho vypravování; ani umělá stavba periody, ani výrazný obraz slohový neprozradily, že V. V. Tomek, vychovaný v studiu právním, má také zájem o slovesné umění svých děl. Vzdával-li se V. V. Tomek vždy rozhodněji evropského 322 stanoviska při podávání českých dějin, značil směr opačný jeho dlouholetý kolega universitní Antonín Gindely (1829-1892), od r· 1862 první ředitel a organisátor archivu zemského a profesor pražské university. Gindely, rodák pražský, syn německého otce a české matky, kolísal vždy mezi českou a německou národností a psal více německy než česky; zůstával věren německému prostředí vědeckému a cítil se Rakušanem s českými sympatiemi - jako typický politický dějepisec neskrýval těchto tendencí ani ve svém díle. Naše dějiny, z nichž jej výhradně zajímal novověk, pojímal za svéráznou součástku dějin světových, a proto se snažil vyzpytovati dějové zákony obecné historie i v české minulosti a nikde nezdůrazňoval domácí tendence. V české reformaci, jmenovitě v Jednotě bratrské, k jejímuž prostudování položil široké pramenné základy, viděl zjev zvláště důležitý a věnoval tudíž studiu náboženských českých poměrů v XV.-XVII. věku, ke kterému přistupoval nejen historicky, ale i theologicky vyzbrojen, nejlepší síly. Jeho díla jsou troskami velikých dvou plánů. Z českomoravských dějin v době reformace napsal Geschichte der Bohmischen Bruder (1857-1858 ve 2 sv.) a jako samostatný třetí díl Geschkhte der Erteilung des bOhmischen Majestiitsbriefes (1858) a vzácné drobnější příspěvky k poznání Jednoty.; z nich česky pouze Životopis Jana Blahoslava (1856 v CCM.) a Dekrety Jednoty Bratrské (1865). Z událostí třicetileté války Dějiny če8kého povstání (1869-1880 ve 4 dílech, česky a německy). V letech 1860-1871 vydal řadu učebnic obecného dějepisu pro různé stupně středních škol, které byly překládány do češtiny. Přímo na tradici Palackého navázal jeho první životopisec Josef Kalousek (1838-1915), od r. 1871 docent, v letech 1882-1908 profesor českých dějin na pražské universitě. Kalouskovy historické práce jsou vesměs podloženy jeho vlastenecky-politickým přesvědčením ze školy Palackého a Riegrovy a jeho idealistickým a výchovným pojetím dějin. Vedle edičních prací - nad jiné vynikají Řády selské a instrukce hospodářské (1905-:1910, 4 sv. a dodatek r. 1913), skvělý to materiál o selském stavu v Čechách vydal K~lousek dva důležité, ba základní spisy právně his· torické Ceské státní právo (~871 a 1892) a O staročeském právě dědickém (1894); pak vzorný spis populární Karel 323 IV.) Otec vlasti (1878). Věrným následovníkem a strážcem odkazu Palackého se osvědčil Kalousek, vydav k Palackého »Dějinám« Historickou mapu Čech XVI. století (1874), připraviv k novému vydání a opatřiv životopisem v 1. 18Z6-1878 »Dějiny«, posléze napsav pro »Památník Palackého« studii O vůdčích myšlenkách v historickém díle Fr. Palackého. ~ivý ruch historický zavládl od 50. let také na Moravě. Mohutný náběh k soustavným dějinám Moravy učinil Beda Dudík (1815-1890), benediktin rajhradský, od r. 1855 zemský historiograf moravský. Jal se vydávati 'na obrovských základech založené M iihrens allgemeine Geschichte (1860-1888 ve 12 sv.; v čes. přek1. sluje Dějiny Moravy) 1870-1884), jež dospěly však pouze r. 1350 a nedovedly ohromného, s velkou učeností sebraného materiálu ovládnouti. Mezi Moravany, již se polemicky s Dudíkem střetli, nejpřednější byl Vincenc Brandl (1834-1901), od r. 1861 zemský archivář moravský. Vydal několik důležitých památek právních a velmi cennou knihu pomocně historickou a filologickou, Glossarium illustrans bohemico-moravicae historiae fO'(l,(es (1876). Méně šťastny jsou tři Brandlovy práce literárně historické, životopisy Josefa Dobrovského (1883), Pavla Josefa Šafaříka (1887) a Karla Jaromíra Erbena (1887). Tvůrcem vědeckého dějepisu slezského jest buditel a organisátor Vincenc Prasek (1843-1912), profesor gymnasia v Olomouci. Vědecké počátky jeho byly kritické a filologické (Čeština na Opavsku) 1877). R. 1888 přistoupil k vydávání Vlastivětly slezské, která ve 4 sv. obsáhla podání lidu slezského, historický místopis i dějiny Opavska i Těšínska. Většina uvedených dějepisců se zabývala mimochodem také vydáváním pramenů českých; během času však se u!kázala potřeba, věnovati se výhradně a soustavně pomocným vědám historickým a podle vzorů cizích vzděiávati v nich i dorost universitní. Dvojí ten úkol prováděl celým svým životem ~f Emler '(1836-1899), od r. 1870 jako nástupce Erbenův a~ěsta Prahy, od r. 1879 mimořádný, od r. 1887 řádný profesor pomocných věd na pražské universitě a v letech 1871-1890 redaktor ČČM. Vedle velkých edicí »Pramenů dějin českých« a dokončení Erbenových »Regest« vydal 324 Emler ještě Pozůstatky desk zemských (1870 a 1872, 10 sv.), důležitých to latinských památek středověkého života církevního, pak Deset urbářů českých z doby před válkami husitskými (1881) a některé listáře a nekrologia klášterní. František Dvorský (1839-1907), od r. 1863 spolupracovník, od r. 1892 nástupce Gindelyho v zemském archivu, vydal rázovité lis táře českých šlechtičen Staré písemné památky žen a dcer českých (1869), Zuzana Černínová z Harasova (1886), Mateř a dcera Zuzany Černínové (1890). Studium dějin právních, jehož se Palacký dotkl jen mimochodem, založil u nás Hermenegild Jireček, rytíř ze Samokova (1827-1909), rodák vysokomýtský a dlouholetý odb. přednosta ve vídeňském ministerstvu vyučování. Bratr Josefa Jirečka, zasloužilého i v politické historii pracemi edičními, vydal s ním nejeden spis spoJeČně. Věnoval se studiu staročeského práva se stálým srovnávacím zřetelem k právním poměrům staroslovanským. Chtěl dovoditi zásadní různost práva staroslovanského a starogermánského a najíti v staroslovanském právu slovanskou duši národní; o tom svědčí vedle několika edicí velké všeobecné dílo Slovanské právo v Čechách a na Moravě (1863 a 1864 ve 2 dílech, r. 1872 pak I. sv. III. dílu v celku sahaly do XIV. stoL). Tomáš Bílek (1819-1903), ředitel akad. gymnasia v Praze, zpracoval značný původní historický materiál ze XVII. věku; vědeckou cenu mají jeho Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618 (1882 a 1883 ve 2 sv.) a Dějiny Tovaryšstva Ježíšova v zemích království Českého (1896). Zvláštní záliba byla věnována historickému místopisu. Několikrát byl učiněn pokus shrnouti veškerou místopisnou látku do díla jednoho, při čemž pravidelně volen rámee abecedního slovníku, posléze r. 1895 V. Kotyškou. Historickou část Úplného místopisného slovníka království Českého od V. Kotyšky zpracoval (1909) klasický mistr historické topografie české August Sedláček (1843-1926), rodák z Mladé Vožice, dlouholetý gymnasijní profesor v Táboře, posléze archivář písecký. Několik místních monografií bylo takřka průpravným cvičením před monumentálním dílem Sedláčkova života, jímž jsou Hrady) zámky a tvrze království Českého (1882-1927 v 15 sv.). Sedláčkovo dílo chce obsáhnouti dějiny všech opevněných míst českých, ať dochovaných, ať zmizelých, chce jim předeslati důkladný popis, sepnouti je 325 s historií šlechtických rodů, ale zařaditi též do dějů celéJ;lO panství, často i orámovati arabeskami kulturními, místními pověstmi atd.; snesl si úžasně rozlehlý materiál sám a podrobil jej střízlivé a osvícené kritice. Sirokou všestranností, živým zájmem o opravdové vzkříšení minulého bytu národního, epickou důrazností a jasností působí »Hrady, zámky a tvrze«, jež účelně doplňuje Místopisný slovník historický království Českého (1908), monumentálně a posunují tichého a soustředěného Aug. Sedláčka mezi přední české badatele historické. Nepřehledné množství Sedláčkových článečků rodopisných přinesl »Ottův Slovník naučný«. Nejpěknější z heraldických a rodových pověstí vydal jako Sbírku pověstí historických lidu českého v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (1894). Znamenitým příspěvkem k dějinám jazyka jest Snůška starých jmen řek, potoků, hor a lesů (1920). Karel Vladislav Zap (1812-1871), úředník ve Lvově, později profesor v Praze. Popularitu Zachovu založila jeho Českomoravská kronika (1862-1872 ve 3 dílech, jdoucích do r. 1526, nové vydání 1906), kde lidově a prostě s živou výmluvností a zábavnou barvitostí, užívaje starých naivních kronik i nových dějepisných výzkumů v duchu vlasteneckém a svobodomyslném, ovšem bez kritiky, předváděl celý obsah minulosti české; v době rozkvětu mladočeského liberalismu mocně působilo Zapovo vřelé vypsání husitství, vydané (1868) ve zvláštním výňatku. Doba zápasu snah národně výchovných se západníc~ým umělectvím. (1879- .189'1.) Povaha doby. Veřejné poměry let 80. poskytují obraz vnějšího uklidnění, jež je provázeno rozkvětem hmotným i kulturním. Teprve na počátku nového desetiletí ozval se nebývalý vzruch politický. Jeho nositelem se stávají mladočeši, jimž volby do sněmu a do Í'Íšské rady r. 1889 a 1891 přinášejí mohutné vítězství, přivoděné neblahým pokusem staročechů o smír s NěIr.ci \' t. zv. punktacích. Mladočeši, kteří již za předchozího 0bdobí dodávali rázu českému životu kulturnímu, byli ladikálními liberály, zastávali neústupně 326 hlavně v otázce jazykové důsledný nacionalismus, ale chopili se při svém oposičním zápasu s velkou rozhodností programu státoprávního, jehož si ve svých raných fázích valně nevážili. V radikalismu se setkávali s mládeží, která se klonila spíše k socialismu, a to mnohdy krajního křídla marxistického, volala po všeobecném právu hlasovacím, domáhala se vydatných sociálních reforem, hlavně ve prospěch dělnictva a žen. Výrazem tohoto spojení radikalismu politického a radikalismu sociálního, vycházejícího z řad dělnických, byla Omladina, která jako myšlenkové hnutí zachvacovala celou mládež: ideové rozvití a prohloubení jejích zásad spadá však do začátků období následujícího. Vůdčí politické myšlenky této doby pronikaly vydatně do písemnictví krásného: zaznívá v něm stejně rozhodně nacionalismus jako státoprávní nadšení se svými kořeny historickými, takže kult národního jazyka a samostatného státu českého utváří pravý obsah češství sice obranného, ale velmi sebevědomého, jak o tom mluví především tendenční poesie Sv. Čecha. Ač vlastními nositeli literatury stejně jako politiky jsou příslušníci měšťanské třídy, přece se spisovatelé rozpomínají na selské kořeny svého rodu a opěvuji, s J. V. Sládkem v čele, českého zemědělce jako nejzdravější a nejbezpečnější jádro národa. Současně pak vítají spisovatelé jako »hrdinu budoucnosti« dělnického proletáře v jeho zápase o ochranu, právo i moc. U všech vůdčích literárních mluvčích této doby, u Nerudy jako u Sládka, u Sv. Čecha jako u Jar. Vrchlického shledáváme živé projevy sympatií se sociálními požadavky dělnickými; mnozí 'básníci, jako Sv. Čech neb J. V. Sládek je klidně smiřují s apoteosou zemědělce, která pouze u J os. Holečka ústí do filosofie selství. Měrou vydatnější než kdykoliv předtím česká politika projevuje zájem o otázky zahraniční. České sympatie náleží především francouzsko-ruské dohodě r. 1891, neboť k oběma spojencům, k francouzské republice od počátku let 70. a k carství ruskému od dob obrozenských, se upínaly naděje národa, čemuž nasvědčuje také orientace literární. Důvěra v Rusko se stupňovala válečnou i politickou pomocí, kterou v 1. 70. poskytlo osvobozujícím se slovanským národům na Balkáně. Tajně, ale horoucně očekávali Čechové a zvláště Slováci, od Mad'arů krutě utiskovaní, že v hrozícím evropském konfliktu se ruské zbraně postaví za národně politickou nezávislost jejich zemí. Sv. Čech 327 i Jos. Holeček se ukázali nejvýznačnějšími mluvčími těchto směrů, jmenovitě také politických nadějí rusofilských; Holeček a vedle něho též Eliška Krásnohorská upírali svůj politicko-básnický zřetel také k slovanskému jihu, snažíce se vychovávati vlastní národ tamním ideálem branného junáctví. Z neslovanských států, mimo Francii, sledována sympaticky hlavně Severoamerická unie jako zosobnění nejdůslednější demokracie politické; nejenom početná tamní emigrace, ale i dočasní čeští hosté v Americe, básník Sládek a publicista Vojta Náprstek, živili horlivě tento obdiv. Vlastním nositelem veřejného života politického i kulturního v Čechách let 80. je bohatnoucí třída měšťanská, rozmnožovaná a omlazovaná stále přílivem nových sil z rolnictva i dělnictva; k ní se názorem a cítěním hlásí také příslušníci inteligence učitelské a úřednické. Veškeré umění a s ním i písemnictví se stává výrazem životního blahobytu a kulturního požitkářství, což přináší jednak úbytek mravní, jednak sklon k dekoraci na úkor živlu konstruktivního. Vůbec representační okázalost převažuje v uměleckých projevech niternou nutnost tvorby, jak tomu svědčí celý ráz slovesnosti lumírovské. S tím ruku v ruce kráčí světoobčanská snaha měřiti se s pokročilejší uměleckou Evropou a doháněti ji stůj co stůj, druhdy bez ohledu na vývojové podmínky domácí. Postupně se však sociáiní struktura českého života měnila pronikáním lidových vrstev zemědělských i dělnických do měšťanské třídy vzdělanecké; jako v politice vítali to spisovatelé i v kultuře. Souvisle s tím ustupoval dotud převládající liberalismus sociálnějším názorům o ochraně pracovních sil, o zaměstnavatelových povinnostech k dělníkům. Spolupůsobily k tomu nejen socialistické nauky západní, snahy křesťansko sociální, podporované autoritou samého papeže Lva XIII., ale i domácí tradice uchovávaná ve stavu selském a snad také vzpomínky na křesťansky demokratickou praksi v české reformaci. V dílech Sv. Čecha, Antala Staška, Jos. Holečka, Ter. Novákové jsou dílem napověděny, dílem podrobně analysovány tyto sociální ochranné a obnovené tendence lidového života českého. Myšlenkově prožívaia Evropa v devátém desetiletí stupňující se rozmach přírodních věd, plně důvěřujících postupu induktivnímu i metodě experimentální a přenášela také do nauk duchových zásady zkoumání p~írodovědeckého. 328 Biologická nauka Darwinova, vrcholící »evoluční« zásadou o stálé proměně tvarů a nepřetržitém vývoji tvorstva, provázeném bojem o život a přizpůsobováním prostředí, stala se obecným majetkem vzdělanců i polovzdělanců, až nabyla pochybné podoby laického náboženství. Důmyslnými a , upříiišenými výklady Tainovými o plemeni a prostředí byla vnesena i do filosofie dějin, kterou se jala tato doba namnoze nahrazovati sociologií, naukou o zákonech společenského života. Chvílemi se zmocňovala ducha až optimistická víra, že vědecké poznání pronikne všemi záhadami světa mechanického i myšlenkového, a z toho temenil naukový osobitý titanismus. Jindy však klesali i sami myšlenkoví vůdcové do teskné resignace, že poslední záhady zůstanou vždy záhadami, že věda s filosofií nemůže nahraditi náboženství ani působiti dosti vydatně na mravnost veřejnou, a s nimi se pak oddávaly zástupy vzdělanců chmurné náladě pesimistické, popírající život a toužící po nebytí. Odraz všech těchto směrů a nauk se shledává také na půdě české, a to též v dílech básníků a spisovatelů. Povědečtění poesie, jaké v mužných svých letech zahájil Neruda, i románu, o něž usiloval Arbes, pokračovalo. Myšlenka evoluční inspirovala mocně Vrchlického a jeho školu v hugovské koncepci »legendy věků« neb »zlomků epopeje«, kde básníkovi připadá úkol dokládati vzestup civilisace k svobodomyslnosti, k demokracii, k humanitě. Tato optimistická koncepce nezůstávala však beze stínů; krutá bezohlednost boje o život, neschopnost ducha porozuměti posledníD;l záhadám, poznání, že svrchovanost intelektu nezaručuje zdokonalení mravní u jednotlivců i mezi národy, věšely se jako závaží na mysli básnické: vyznal se z toho Vrchlický v obou knihách inspirace vědecké, »Sfinx« i »Dědictví Tantalovo«, netajil se tím Sv. Čech v nejzávažnějších projevech myšlenkových od »Adamitů« po »Modlitby k Neznámému«, až na dno tím byl proniknut Zeyer, než - svorně se Sládkem - zakotvil v náboženství zřejmě křesťanské ražby. Celkem jeví české myšlení let 80. ráz eklekticismu, vybírajícího si podněty a názory z okruhů různých, namnoze protilehlých. Tradiční poměry české způsobovaly, že se většina vzdělanstva se zálibou a radostí oddávala studiu historie; také jazykověda a národopis se stále těšily přízni obecné. Studium to se dělo způsobem exaktnějším, opouštělo úzké hranice domácí a užívalo metody srovnávací; mělo i nadále 329 silný vliv na krásné písemnictví a podporovalo národ v jeho uvědomění i zápase politickém. Jen zvolna se vyzouvala česká věda z područí německého a názorově i metodicky se orientovala ve světě románském a anglosaském, řidčeji i slovanském. Obrat nastal, když r. 1882 byla universita Karlo-Ferdinandova rozdělena na vysokou školu českou a německou; brzy se přihlásil na vysokém učení českém nový myšlenkový ruch, který se projevil také čilejší činností praktickou ve veřejnosti, úsilím o naukově kritickou revui, vybudováním nové encyklopedie, »Ottova Slovníka naučného«. Velký vědecký spor o pravost Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského rozvrstvil na ní konservativní směr starší od kritické a revisionistické školy realistické, zahajuje již nové období českého vývoje vědeckého. K české universitě se přidružila sice celá síť škol vyšších a středních, které založil a vydržoval rakouský stát, ale mnohé vrcholné ústavy vzdělanosti národní, na př. Museum království českého, zůstávaly omezeny na soukromou dobročinnost ušlechtilých mecenášů. Z nich architekt Josef Hlávka položil hmotný základ k »České akademii císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění«; vedle filosofie a práva sdružovala s naukami duchovými i přírodními také všechna umění, literaturu, výtvarnictví, hudbu. Úspěšněji než ve vědách představoval český národ svou vysokou úroveň kulturní tvorbou uměleckou. Od znovuotevření krásné renesanční budovy Národního divadla na vltavském nábřeží v Praze dne 18. listopadu 1883, kam čeští umělci výtvarní snesli skvělé důkazy svého konstruktivního i dekorativního mistrovství, považovali všichni Čechové svoú »zlatou kapličku« za chrám znovuzrození. Odtud i z koncertních síní, zvláště nového pražského Rudolfina, vedeného dvojjazyčně, zaznívala Smetanova a Dvořákova hudba, která vítězně dobývala světa; tam prokázali své mladé mistrovství výtvarní umělci malíř Brožík a sochař Myslbek, kterým se rovněž dostalo uznání evropského. Příznačný pro toto období kulturního života českého jest pražský centralismus, patrný hlavně v literatuře. Ozvou-li se z některých měst moravských, jako z Olomouce neb Vel. Meziříčí prostřednictvím tamějších orgánů hlasy kritické, 330 jsou odmítány z Prahy velkopansky; opovržlivě se proto »pražské básnictví« staví proti »moravské kritice«; také první počiny kritického realismu vědeckého se přijímají s podobnou nedůvěrou. Podceňuje se význam soutěže ve vzdělanosti a potřeba korektivu pro jednostranné ústředí, příliš snadno ustrnující v samolibosti a v autoritářství. I to zvyšuje umělý a odvozený ráz slovesné kultury české let 80., které při veškerém bohatství myšlenkovém a při vší okázalé skvělosti formální chybí dokonalá životnost. Cizí vzory aučitelé české literatury let 80. Třetí čtvrtinu XIX. stol. ovládá v literaturách evropských umění realistické a naturalistické; doprovází je stálý zájem o sociální a mravní problematiku přítomnosti. Vzdálenější ozvuky těchto literárních směrů se přihlašují u nás ojediněle již v období Nerudově a Hálkově, ale jejich plný vliv se projevil až v 1. 90., opět opožděně, a to stejnoměrně z Francie i z Ruska. Avšak doba »Ruchu« a »Lumíra« se přimyká k jiným směrům písemnictví evropského, zvláště k básnické novoromantice, která naplňuje romantické látky názory novodobými a vyjadřuje tradičními formami básnickými city i dojmy věku positivistického; také zde proniká eklektický a synkretistický sklon, charakteristický pro myšlenkový obzor svobodomyslného a demokratického Čecha z druhé poloviny věku XIX. Exotismus a historismús doby romantické potrval v básnictví stol. XIX., ba stupňoval se u pozdějších básníků, kteří se láskyplně noří do studia vzdálených krajů, národů, mravní a dějinné minulosti. Jest dlouhá řada básníků, kteří takovým novoromantickým exotismem a historismem doprovázeli současný rozvoj umění realistického, hlavně románového: ve Francii vedle V. Huga i Alfr. de Vigny, Gautier a celá škola »Parnassu« s Lecontem de Lisle v čele; v Anglii Tennyson, Browning, Swinburne; v Německu mnichovská škola kolem Geibela a velký švýcarský básník C. F. Meyer; v !talii moderní obnovitel antických rytmů G. Carducci a j. Těsně příbuzné s těmito veršovanými díly historisujícího a exotického novoromantismu jsou historické romány, v nichž nově a osobitě vzklíčila setba Waltera Scotta. Ale jen v jemných rukách vědecky vyzbrojených a umělecky vybroušených mistrů, Angličanů Disraeliho a Kingsleye, Francouze Flauberta, ~výcara C. F. Meyera, Rusa Tolstého, Dána J acobsena, stal se historický román nejen názornou evokací dávných věků a mravů, ale i psy- 331 chologicky pronikavou analysou ideí a citů velkých minulých typů uprostřed celku společenského. Slovesné toto umění se liší podstatně od básnictví romantického. Jest v něm především patrna snaha o věcnost a předmětnost, vrcholící úsilím G. Flauberta a Leconta de Lisle, aby osobnost básníkova nadobro zmizela za dílem a za dobou, kterou spisovatel zpodobuje; nauková výzbroj má posilovati tuto objektivitu. Přitom jest však vývoj dějinný chápán jako postupné ztělesňování evoluce lidstva k svobodné myšlence a k humanitě, k demokracii. Takto historismus romantických kořenů byl smíšen s liberalis~ mem a demokratičností, ale i s evolucionismem čistě novověkým, v němž se vzhlížela společnost měšťanská a jejž byli i duchové socialisticky smýšlející ochotni převzíti s nepatrnými obměnami. I vnikal novodobý duch jakoby mimoděk do poesie i prózy novoromantické. Projevoval se též smyslem pro věrné zpodobování drobného, na pohled všedního detailu, oddanou pozorností pro svět ponížených a odstrčených lidí, důvěrným porozuměním patologii života fysického i duševního: realismus doléhal se všech stran i na ty spisovatele, kteří se mu bránili a jej odsuzovali. V lyrice se pak ukazovalo, kterak se smyslové vnímání, nervové rozechvění, citové vzrušení staly složitými a jaké nové jemnosti nabyly. Zvláště ve Francii odhalil rafinovaný virtuos lyrického výrazu Baudelaire smutek marné rozkoše spolu se záchvěvy hnusu a s vášnivou touhou po smrti. Snad žádný z básníků francouzských nepůsobil na vývoj světové lyriky v XIX. stol. do té míry jako Baudelaire; strhoval podobně jako v předchozích třech generacích Byron. Vrchlický přijal plodné podněty jak od Baudelaira, tak od Leconta de Lisle a Gautiera; projevil však i porozumění pro to, jak u Coppéea vniká do poesie genrové pozorování malého světa a u Sul1yho Prudhomma hluboký stesk filosofické meditace. Toto pofrancouzštění české lyriky Jar. Vrchlickým, s jakým se zdaleka nemohlo měřiti Sládkovo úsilí zúrodniti českou poesii proudy anglickými a americkými, mělo při lumírovské romanisaci větší význam než dodatečné navázání Vrchlického na poesii vlašskou. Všecky tyto tak různé básníky spojoval pečlivý kult formy, obrazově bohaté, v rýmech i ve verších vybroušené. Co nejpravidelnější uzavřená forma u nich se opírala zhu- 332 sta o tradici, někdy historicky odlehlou: Dantova tercina, Petrarcův sonet, Villonova balada, ale i ghazel starých perských básníků byly kříšeny k novému životu. Často se nedostávalo dosti jemného smyslu pro organickou jednotu formy a obsahu; k zdobnému veršovému a strofickému útvaru sahali básníci jako k čemusi hotovému; kult formy se posléze zvrhal v pouhý virtuosní formalismus. Také česká škola lumírovská (a s ní někteří předáci »Ruchu«) trpěla tímto samoúčelným řormalismem neméně než myšlenkovou eklektičností, ale na vrcholech svého tvoření nalezli jak Sládek a Vrchlický v lyrice, tak Sv. Čech a Zeyer v epice dokonalou shodu životní náplně i básnického výrazu. Povaha krásného písemnictví vobdobí »R uch u« a »L umí r a«. Nedlouho po předčasné smrti Hálkově se ujímá vedení v literatuře nové pokolení, které vtiskuje českému písemnictví ráz až do 90. l; podle obou vůdčích básníků, z nichž každý znamená zvláštní směr, jmenujeme generaci tu, shromážděnou organisačně kolem almanachu »Ruch« a časopisu »Lumír«, pokolením Sv. Čecha a Jar. Vrchlického. Již duševní a litérární vývoj generace Hálkovy a Nerudovy řízen byl přímo dramaticky dvěma protilehlými principy, jejichž polarita, spor a konečně vzájemné vyrovnání znamená vlastní ideové drama také pro generaci ~ásledující. Principy těmi jsou jednak literární kosmopolitismus, jednak směr vlastenecko-tradiční. Na jedné straně stojí t. zv. škola národní: přiklání se literárními náměty a látkami k rodné půdě, k domácí tradici a k vlastenecké minulosti, má živý zájem o veřejné boje i kulturní snahy národů slovanských, béře podněty z politického života národního. Kdežto Hálek a Neruda srostli s počátky mladočeského hnutí, souviseli nyní zástupci národní školy s jeho největším rozmachem v 70. a 80. L Ve svých snahách jazykových, panslavistických, historicky tradicionalistických se setkávali vlasteneckonárodní básníci se svými předchůdci doby buditelsko-romantické. JiIÍí z této skupiny přilnuli po stopách Čelakovského a Erbena a za uměleckého přispění N erudova těsně k písni a k baladě lidové, na př. J. V. Sládek, L. Quis a F. S. Procházka. S nimi co nejúže souvisí novelisté, kteří připravovali půdu slov.esnému realismu podrobným studiem lido- 22 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české. 333 vého života; v tomto smyslu se osvědčili v zralých svých dílech oba psychologové selské duše, Jos. Holeček a Ter. Nováková, věrnými vyznavači zásad školy »Ruchu«, k níž organisačně nenáleželi. Jiná větev t. zv. národní školy se přiklonila k vlasteneckým dějinám, pokračujíc tím vlastně na dráze započaté V. Kl. Klicperou a J. K. Tylem. Již historičtí vypravěči doby Nerudovy vynikli úctou k době husitské, bratrské a pobělohorské a ta se postupně zvyšovala hlubším vědeckÝm poznáním těchto období, sv..obodomyslnějším názorem na dějiny, až v osobě V. Beneše Třebízského kult ten došel vrcholu. K studiu národních dějin politických přistupovalo i poznání naší minulosti kulturní a tak obohacovala a prohlubovala se česká novelistika dějepisná také v tomto směru a dospěla až k evokacím minulosti, věrným až do detailů ; Al. Jirásek a Z. Winter vyvrcholují tento směr. Také tato skupina historických novelistů dospěla naznačenou cestou v bezprostřední blízkost realismu. Škola kosmopolitická byla protiváhou k skupině básníků národních. Kosmopolitismus nebyl v českém písemnictví novinkou; již K. H. Mácha uvedl jej k nám poeticky, V. B. Nebeský a K. Sabina teoreticky, Jan Neruda a V. Hálek vstoupili dQ literatury hlučně pod jeho praporem. Ale u všech těchto spisovatelů byl kosmopolitismus takřka průchodním stadiem k rázovitému umění národnímu; nyní však od převahy J. Vrchlického a Jul. Zeyera v naší poesii se stalo světoobčanství uvědomělým směrem veliké skupiny literární. V ohledu látkovém byly nyní veškeré doby, země, národy a kultury stejně vítány, ač byly s nestejným zdarem zpracovány; slohově saháno k formám běžným v evropských literaturách od doby klasické a romantické; ideově čerpány podněty z nejrůznějších soustav myšlenkových, z nejrozmanitějších škol filosofických, z protilehlých názorů náboženských i vědeckých. ZVláštního významu nabyl básnický kosmopolitismus v národní vzdělanosti tím, že prováděl důsledně duchovní odněmčení. Jar. Vrchlický sblížil ducha českého opět s uměleckou vzdělaností francouzskou a vlašskou, J. V. Sládek uváděl k nám soustavněji písemnictví anglické; Jul. Zeyer se motivicky důsledně vyhýbal oblasti německé. Krok tento neměl pouze dosah národní; osvobozoval duchovně od nadvlády souseda a nepřítele, politicky potíraného, a značil i důležitý obrat umělecký. Básnictví české 334 nabylo teprve nyní plnosti, názornosti i šíře; spříznilo se s uměním výtvarným, které je mocně inspirovalo; místo dosavadního postupu subjektivně improvisačního nastoupila uvědomělá práce umělecká, snažící se o výtvory co nejobjektivnější. Český kosmopolitismus poetický přimkl se rozhodně k básnické novoromantice, neměl však porozumění pro literární realismus, ba ozval se později důrazně proti naturalismu. Hověl hojnou měrou básnickému formalismu a přispěl neobyčejně k zdokonalení a obohacení české poetické řeči, veršové techniky, obrazové zásoby, tvarové rozmanitosti; přitom nejednou trpěla jazyková ryzost, zvláště když mluva knižní pozbyla nadobro souvislosti s živým jazykem lidovým. Básnická řeč lumírovců, která po str. metrické ustrnuje téměř na metru trochejském a jmenovitě jambickém, hromadí synonyma a výrazy opisné a zbavuje tak slovo významové i intonační samostatnosti; hlavní důraz klade na syntaktickou stavbu celé věty, která se tak stává nositelkou významu a intonace. Velkou péči věnuje rýmu, vybroušenému zvlášť dokonllle v umělých stavbách strofických. Ideově pohřešovalo literární světoobčanství namnoze jednoty a prohloubení. Vmýšlením do cizích ideí a přizpůsobováním různým výrazovým prostředkům byl básnický kosmopolitismus předurčen, aby vykonal velké služby tlumočnické a překladatelské, v nichž záleží jeho velká zásluha literární. J. Vrchlický se i v této věci osvědčil mistrem velkého slohu a náčelníkem skupiny. Na rozdíl od školy národní zůstávali básníci kosmopolitičtí vlažnější k otázkám denním a politickým, odmítajíce v zásadě, ale nikoli v praksi básnictví tendenční; jen stranictví odpůrců mohlo jim však vyčítati nedostatek národního citu, který se projevil jak v řadě děl Jar. Vrchlického, tak u Ju!. Zeyera. Básníci kosmopolité přijímali jako dědictví po romantice osamocení osobnosti umělcovy ve společnosti, ač se sdíleli o její liberálně demokratické zásady ve veřejném životě. Zvláštní národní české poměry ovšem nedovolovaly, aby isolace básníků provedena byla do důsledků; ale přece nastalo touto cestou rozlišení básnického umění od zábavné četby, která upadala, ocítajíc se v rukou spisovatelů umělecky nicotných. Tak se dálo hlavně v novelistice a románě, kdež kosmopolitičtí básníci pracovali menší měrou než v lyrice a dramatě. 335 Literární orgány období (Jechova a Vrchlického. Pokolení, které následovalo po skupině Nerudově a Hálkově, vstoupilo do literatury řadou básnických almanachů. Z nich nejvýznačnější byl Ruch, jejž r. 1868 vydal Josef V. Sládek; v' něm kromě méně významných spiso~ vatelů se přihlásili do literatury Sv. Čech, Jar. Goll, L. Quis; národně politické uvědomění se hlásí z většiny básní a odlišuje sborník od slovesných projevů kosmopolitické školy Nerudovy. R. 1869 redakcí Oto Hostinského, Sv. Čecha a V. Šolce vyšel Almanach českého studentstva, v kterém se uváděla neznámá jména Boh. Adámka, Oto Hostinského a Z. Wintra (= V. Zikmunda). II. roč. »Ruchu« (1870) neznamenal příchod významnějších básnických osobností, až na El. Krásnohorskou. Zato o rok po· zději v podniku s:e.íše krajinském, Anemonkách, básních omladiny jižních Cech (1871, redakcí Jos. Kálala, Jana Dunovského a Fr. Heritesa), vyskytla se řada vynikajících debutantů, mezi nimi Fr. Herites, Jos. Holeček a Jar. Vrchlický. Tito mladí jihočeští spisovatelé byli i jádrem III. ročníku Ruchu (1873; sestavili Jos. DUrich, Jos. Kálal aJ. R. Nejedlý) ; vedle nich se kupila i nová generace básnická, B. Jelínek, K. Kučera, Oto Mokrý a Rud. Pokorný. K nim se r. 1878 připojili účastníci nového Máje., redigovaného Fr. Ulrichem a Fr. Kvapilem: V. A. Jung, Fr. Kvapil, K. Leger, Al. Škampa a j. hlásili se jako napodobitelé a epigoni Jar. Vrchlického k básnickému světoobčanství, ale obraceli zřetel k látkám a fo.rmám národní i umělé poesie slovanské. Reakcí proti jednostrannému epigonství' J. Vrchlického a proti mechanickému světoobčanství byly »almanachy moravské omladiny« Zora (1877, 1878 a 1885 za redakce L. Čecha, Fr. Bílého, J. Herbena aj.). Mládež vychovaná na moravských gymnasiích toužila po literatuře obsahem i duchem národní a hovějící potřebám moravským. O smír mezi snahami »Máje« a úsilím »Zory« se za redakce J. Hudcovy pokusil r. 1879 Almanach české omladiny, kam přispěli mladí básníci obou skupin. Vedle almanachů byly střediskem života slovesného některé literární časopisy. V přední řadě jejich stál Lumír, významnější ještě než jeho jmenovec, řízený F. B. Mikovcem. Založen koncem r. 1872 J. Nem.Qou - Vít. Hálek propůjčil jen své jméno - přešel již v půli I. ročníku do rukou redakčního komitétu, skládajícího se z předních 336 zástupců pokolení z »Ruchu« á z »Almanachu českého studentstva«: z Oto Hostinského, Sv. Čecha, J. V. Sládka a S. Hellera. R. 1877 převzal »Lumír« jako výhradní majitel a redaktor J. V. Sládek a zůstal jím do r. 1898; tehdy za redakce V. Hladíka vstoupil »Lumír« do jiné fáze vývojové. Hlavní význam měl »Lumír« v 1. 70~ a 80. jako vlastní orgán školy kosmopolitické, kterou v něm nejskvěleji představovali Jar. Vrchlický a Jul. Zeyer, ač i někteří přední zástupci školy t. zv. národní, na př. Heyduk, V. B. Třebízský, Al. Jirásek otiskovali tu své práce; cele se přimkla k »Lumíru« družina »Máje« z r. 1878. Vedle původního básnictví a novelistiky, vedle ukázek poesie světové hlavně anglické a francouzské, vynikl »Lnmír« obsažnými informacemi o cizím básnictví, drobnými uměleckými a populárně vědeckými statěmi, důsledným a neohroženým hájením stanovisek čistě uměleckých bez ohledů utilitářských a národních. Blízko »Lumíru« stály Květy~ jejichž oba zakladatelé, Sv. Čech a S. Heller, řídili svou dobou »Lumír«; k nim se přidružil bratr Svatoplukův, Vladimír Čech. »Květy« počaly vycházeti r. 1879 jako měsíčník, shromažďovaly přední zástupce obou skupin a přitom byly vždy J>řístupny mladým spisovatelům. Do r. 1899 zůstal Sv. Cech »pořadatelem básní a původní krásné prózy«, poté přešla celá redakce na Vladimíra Čecha a po jeho smrti na jeho syna Vladimíra čecha ml.;·r. 1915 »Květy« zanikly. Vlastním střediskem t. zv. školy národní byla Osvěta (založ. 1871). Osoby jejího zakladatele a redaktora Václava Vlčka, jejích hlavních kritických mluvčích, Ferd. Schulze, El. Krásnohorské a Fr. Zákrejse, vtiskovaly jí ráz v politice umírněný a konservativní, v literatuře idealistický a měšťansky konvenční; boj proti cizáctví, proti eklektickému kosmopolitismu a samoúčelnému esteticismu, proti realistické smělosti v řešení mravních otázek byl vždy jejich znakem; nejrozlehlejší práce otiskli v »Osvětě« V. Vlček, Ferd. Schulz, A. V. Šmilovský, V. B. Třebízský, AI. Jirásek a K. V. Rais. Veliký význam měla »Osvěta« v 70.-80. letech, kdy se »Časopis českého musea« omezoval na otiskování statí historických a literárně-dějepisných, jako jediná česká revue vědecká. Se stálým zřetelem k cizině západní a hlavně slovanské přinášela přehledy, charakteristiky, úvahy a kritické stati o politickém, vědeckém, literárním a hospodářském životě od předních učenců a novinářů 337 našich. Jako byla v 80.1. »Osvěta« přední baštou boje proti kosmopolitismu a současně orgánem obránců pravosti podvržených rukopisných památek, tak se postavila v 90. letech ostře proti mladé generaci; v bojích těch pozbývala zvolna váhy. Smrtí zakladatele »Osvěty« V. Vlčka r. 1908 změnil časopis řízení i ráz a s názvem »Vlčkova Osvěta« r. 1921 zanikl. Zprostředkující stanovisko v otázkách literárních zaujaly velké obrázkové týdeníky, starší Světozor a nově založená Zlatá Praha (1884-1930). »Zlatá Praha« se přidržovala směru umírněnějšího, »Světozor« však za redakce M. A. Šimáčka (1884-1899) lnul k realistickému proudu, propagoval ruský román, otvíral sloupce rád mladým básníkům. Po zániku »Světozora« (r. 1899) a po přechodu »Lumíra« do nových rukou uchýlili se jejich spolupracovníci do dvou literárně populárních týdeníků, do Zvonu (od r. 1899 za redakce M. A. Šimáčka a později F. S. Procház· ky) a do Máje (r. 1903-1914 za redakce Fr. Heritesa). Z literárních sbírek jest především jmenovati Nerudou založené a Ed. Valečkou vydávané Poetické besedy (1883 -1890), jež přinášely výhradně původní práce veršované se zvláštní redaktorovou zálibou pro epiku, pravidelně se stručnými charakteristikami autorů. V Simáčkově Kabinetní knihovně (1884-1899) ukládali své veršované i prozaické práce hlavně přispěvatelé »Světozora«'; obdobného rázu byly Ottova Salonní bibliotéka (18i6-1912), v níž vyšla většina děl J. Vrchlického, a Vilímkova Nová bibliotéka spisů veršem i prózou (1883-1888), která se nezavírala ani překladům. S literaturou v těsném styku byly některé organisace spisovatelské; ke »Svatoboru«, založenému Fr. Palackým r, 1862, a k »Umělecké besedě« (založ. r. 1863) přidružilo se velké stavovské středisko spisovatelů Spolek českých spisovatelů beletristů Máj (založ. r. 1887). Tu se shromažďovali jmenovitě beletristé období Čechova a Vrchlického a jejich epigoni nejen za účelem hmotně stavovským a podpůrným, nýbrž i k činnosti vydavatelské a nakladatelské. R. 1890 zřízena byla na bohatém finančním základě mecenáše Josefa Hlávky Česká akademie císaře Františka Josefa J. pro vědy) slovesnost a umění a rozdělena do IV tříd. (I. třída: filosofie, právnictví a dějepis; II. třída: matematika, vědy přírodní a lékařství; III. třída: jazykověda a literární dějepis; IV. třída: krásná literatura a umění.) 338 V čele jejím stál od počátku, mocně užívaje svého vlivu, Jar. Vrchlický; kr9mě něho byli prvními členy řádnými ze spisovatelů Sv. Cech, AI. Jirásek a Fr. V. Jeřábek. význam má jí vydávaný Sborník světové poesie (od r. 1891), cenná sbírka překladů básnických, vydávaná zprvu redakcí J. Vrchlického, pak Ant. Klášterského a po něm J. Boreckého. Přehledy činnosti Akademie podává od r. 1891 Almanach České akademie) v němž zvláště významné jSGU každoroční vzpomínky na členy. Svatopluk Čech a básníci školy národní. Největší uměleckou osobností z mladých příchozích v »Ruchu« a v »Almanachu českého studentstva« byl Svatopluk Čech. První větší skladby básnické s počátku let 70. naplnily a převýšily všecky naděje, skládané do debutanta, zvláště když se Svat. Čech oprostil od dekorační exotičnosti, zakotviv pevně v domácí půdě. České vzdělanstvo nacházelo v Čechových dílech vše, co přejalo dědictvím z národního obrození, ale i vše, co si osvojovalo ze současné kultury evropské: politické snahy a tužby českého svobodomyslného demokratismu, panslavistické dychtění potlačovaných synů malého národa, sociální smysl pro spravedlnost. Povaze a vkusu doby hověly také umělecké prostředky Svat. Čecha, jeho široká výmluvnost řečnická, jeho sytá a názorná barvitost, jeho formalisticky uhlazená a zdobná dikce. I byl Svat. Čech prohlašován za největšího básníka své doby a zároveň jako dokonalý vzor národního umělce stavěn proti uměleckým kosmopolitům. Svatopluk Čech (1846-1908) se narodil 21. února 1846 v Ostředku u Benešova jako syn hospodářského úředníka Františka Jaroslava a Kláry, roz. Rakové, dcery úřednické rodiny. Dětství strávil na Skalce u Třebenic, v Bezděkově v Pošumaví, v Peruci, v Struhařově a v Jezeře; tato posledně jmenovaná místa byla opět v blízkosti Ostředku; v Postupicích na Benešovsku počal choditi do školy, v ní pokračoval v Litni a ve Vraném. Navštěvoval v Litoměřicích školu normální a první třídu gymnasijní; na podzim r. 1858 vstoupil do pražského studentského konviktu v Klementinu a na novoměstské gymnasium piaristické, kdež dostudoval a r. 1865 maturoval. R. 1864 vystoupil na veřejnost s pseudonymem Sv. Rak básní »Vánoční sen«. Vstoupiv na právnickou fakultu, věnoval se Čech literatuře; r. 1870 339 a 1871 byl redaktorem »Světozora«, r. 1872 advokátním koncipientem ve Slaném, od r. 1873, kdy převzal řízení »Lumíra«, koncipientem v Praze, r. 1878 se zřekl dráhy právnické. ~. 1874 vykonal studijní cestu přes Polsko a Ukrajinu k Cernému moři, na Kavkaz a do Cařihradu; koncem r. 1878 založil s bratrem Vladimírem měsíčník »Květy«, kdež uložil nejlepší své práce poetické i nejdelší své povídky. R. 1882 vydal se do Dánska po stopách královny Dagmary, později navštívil Francii a !taliL V 1. 1895-1903 žil ve venkovském zátiší v Obříství u Mělníka, od 1903 střídal samotu v Troji s pobytem v Praze. Uprostřed práce a hojných rozdělaných plánů zemřel v Praze 23. února 1908 a pohřben jest na Vyšehradě. Literární činnost Sv. Čecha, která v mladších letech jest doplňována novinářskou feuilletonistikou a po celý život prací redaktorskou, obsahuje spisy dílem veršované, dílem prozaické; vůdčí význam však mají hlavně Čechovy knihy básnické. V časných svých počátcích kolísal Sv. Čech mezi úsečným slohem prostonárodní písně české a barvitou rétorikou exotických a svobodomyslných epigonů »Mladého Německa«; psal malé balady, čerpané buď z východu nebo z vlasteneckých dějin, vyhrocuje je politicky tendenčně; pokoušel se o krajně subjektivní román ve verších po způsobě byronském (Anonym) Nic) Nemo) vesměs v zlomcích). Cyklická Bouře (1869) osnována jest čistě literárně z knižních motivů a z intuičního tušení živelných hrůz na moři, uvolňujících i vášně v člověku. Volně navíjeným cyklem jsou i Snové (1872); kde se ostře rýsují dějinné obrazy zápasu za svobodu. R. 1873 vystoupil Svatopluk Čech jako zralý umělec velkou epopejí Adamité (v knize 1874). Námět vyvolený z českých dějin reformačních, zkázy to adamitské sekty nad Nežárkou zbraněmi táborskými, přepodstatnil básník hojnou reflexí sociální, náboženskou a filosofickou i složkou erotickou v látku moderní. Celý budoucí básník jest obsažen in nu ce v tomto díle: i nadále za látkami těsně souvisícími s přítomností neb minulostí českou nebo slovanskou ukryt bude palčivý problém, jejž básník osvětlí a rozřeší spíše rétoricky než psychologicky nebo filosoficky; vždy při ději celkem skrovném si najde záminku k sytému líčení přírodních krás a kulturních jednotlivostí; vždy vyzní díla mohutnou oslavou ideálů humanitních, demokratických, svobodomyslných, nejčastěji 340 však panslavistických nebo česky politických. Těsně k ayronovi a jiným romantikům přimkl se Svat. Čech legendár~ ním Andělem (1874) s látkou z Genese, s hořkou filosofií lásky a s nádhernou výpravou slovní a veršovou. Básně (1874) shrnuly kromě drobnější lyriky a epiky tato mladistvá díla mistrovská: »Bouři«, »Sny«, »Adamity« a »Anděla«. Ve veršované novele Čerkes (1875) se uchyluje po stopách ruských byronistů na Kavkaz a umisťuje příběh lásky a pomsty do skvělých krajinomaleb východních. Slavjanofilské snahy a naděje, vznícené osvobozením Slovanů balkánských a triumfálním postupem ruských zbraní, 0pěvá visionářská Zimní noc (1879), posvěcená památce otce-rusomila. Panurá námořní alegorie Evropa (1878) o tragickém rozvratu a ztroskotání lodi sociálních vyvrženců, doprovázeném vášnivými zápletkami milostnými, staví proti teroru a násilnému revolucionářství komunistů evangelium společenského pokroku i vývoje v duchu dělné humanity. Pak se však definitivně obrací Svat. Čech na půdu českou. V idylickém vypravování rámcovém Ve stínu lípy (1879) předvádí se šťastným humorem i měkkou citovostí galerii lidových postav domácích, dotýkaje se jen lehce problémů lidového bytu. V rapsodické skladbě historické se středem řečnickým, Žižkovi (1879), vybírá si z husitských dějin episodu ~ižky před Prahou a smírného zakročení Rokycanova, aby motivoval vítězství lidskosti a vědomí pospolitosti národní nad fanatickou příkrostí válečnickou. Cestu nábožensko národní revoluce české sledoval až k jejímu pádu ve Václavu z Michalovic (1880, kniž. 1882), rozlehlém eposu z pobělohorské protireformace o tragicky marném pokusu přemožených rebelů vzepříti se vítěznému jesuitství; tu ukázal co nejsytější malbu barokního prostředí, co nejtragičtější pochopení českého pádu bělohorského, ale osvědčil i své umění psychologické. Slavie (1882, knižně 1884) opakuje a ideově zúžuje alegorický rámec »Evropy«."zaměňujíc břitkou kritiku společenskou za panslavismus rusofilského zabarvení. Z hloubek slovanského vědomí Čechova a z politicko národní snahy dáti vlastním krajanům výstrahu dějinnými událostmi Slovanů pobaltských vyrostlo rozměrné romantické epos středověké z dánsko-slovanských dějin Dagmar (1883-1884, knižně 1885) ; při veškeré snaze o pečlivou charakteristiku hrdinky 341 i jejích germánských druhů se však rozběhlo v řadu malebných jednotlivostí, skvělých v líčení středověkého severu. Ceský venkov, zachvácený již moderními spory hospodářskými, zvl. konfliktem německého továrního kapitalismu s domácím živnostnictvem, zobrazuje sociální idyla tragického rozuzlení Lešetínský kovář (188'3 konfiskován, ~ropuštěn až 1899); v lyrických partiích se zde Svat. Cech přiklonil k písni· lidové. Velké koncepce básnické vystřídávány byly skladbami satirickými ve. formě rozmarné báchorky. Z nich zachovávají cyklické Petrklíče (1883) s látkou domácí a parodistické indické epos zvířecí Hanuman (1884) lehkou hru heinovské veršované pohádky, posmívající se slabostem lidským vůbec. Zlomkovitý Botek (1886, samostatně nevydán) a Kratochvilná historie o ptáku Velikánu Velikánoviči (1889) se omezují na češké poměry současné a persiflují je vtipně, ale bez útočné odvahy. Vážné roucho má jen didaktická alegorie Pravda (1885, kn. 1886) ; satira v těchto dílech jest většinou literární, vědecká, menší měrou i politická. Rok 1887 zahajuje cykly lyrických básní tendenčních, inspirovaných vřením politickým, společenským a náboženským; obrážejí vedle důvěrných úvah a dum básníkových namnoze názory mladočeské strany při příchodu hnutí pokrokového. Jitřní písně (1887) jsou většinou politické chansony, sloužící národnostní a všeslovanské politice a výchově činorodé vůle hromadné. Zpěvnou formu a účinně populární podání opouštějí a do reflexí se zapřádají hlubší a myšlenkově těžší Nové písně (1888), památné silným uvědoměním sociálním a vřelostí, s níž básník vítá dělnickou třídu s jejími nároky politickými na veřejné dějiště. Nejpopulárnější z děl Cechových, Písně otroka (1895, dosud 34 vyd.), hlásají pod průhledným symbolem černých otroků, sténajících v tropech pod bičem otrokářů, národní a také sociálně podloženou revoltu proti vládnoucímu bezpráví rakouských utiskovatelů, a to s velkou silou patosu, uraženého vědomí mravního, temného zoufalství, prozařovaného jen plach~'m plaménkem naděje v konečné osvobození: zde politické intence pokrokového hnutí došly ohnivého výrazu. Stařecká resignace se hlásí v těžce meditativních Modlitbách k Neznámému (1896), posvěcených přemítání o záhadách vesmíru a vyznívajících panteismem a humanitou. 342 Souběžně vznikaly idylické skladby Čechovy, pokračující na dráze cyklu »Ve stínu lípy« a »Lešetínského kováře«. Jsou to: venkovský obrázek s otázkou po možnosti české národní šlechty a se zápornou odpovědí čistě demokratickou v popředí, Zpěvník Jana Buriana (1887, knižně 1894); autobiografická selanka z básnikovy mladosti a s názvuky na motivy národního osvobození, složená v h~xametrech časoměrných, Václav Živsa (1889-1891, kn. 1901); rodinná idyla vánoční na pozadí novodobých rozporů třídních, Sníh (1894, kn. 1900); cyklická řada venkovských obrázků Sekáči (1903), přenášející myšlenky »Písní otroka« mezi selské dělnictvo, ale ulamlljící jim hrot revoluční. Dětem se dostalo od Sv. Čecha veršované alegorické báchorky O čarovném pavouku (1896). Poslední práce Čechovy zůstaly zlomky, zejména velkolepě založená, ale neprávem do scénické trojaktové formy vtěsnaná a nedokončená epopej ze soumraku táborství, Roháč na Sioně (1898-1899). Ačkoli veliká většina básnických děl Sv. Čecha užívá rámce epického - jest u něho zastoupeno epos historické i romantické, idylické i reflexivní, byronská veršovaná povídka i dějové alegorie, komické epos i cyklus romancí -, přece není básník v pravém slova smyslu epikem: detail pravidelně popisný, odbočka rétorická, rozvláčnost tendenční, živel lyrický rušívají jednotu i prostotu osnovy. V próze nevytvořil Sv. Čech komposice mohutnější; kde se o ni pokusil, tam ztroskotal; tak v obou souběžných románech z umělecké bohémy, v burleskním a satirickém Kandidátu nesmrtelnosti (1879, kniž. 1884) a tragicky osnovaném, ale chvatně dokončeném Ikaru (1885, knižně až r. 1908). Zdařilá jest jeho Rovelistika, jejíž romantický idealismus při vší podrobné kresbě skutečnosti obestřen jest buď měkkou melancholií nebo šelmovským, satiricky přiostřeným humorem; autobiograficky vyhrocené postavy mladých snílků, svěží postavy dívčí a staromódní figurky z kanceláří, venkovských újezdů a šlechtických sídel lemovány jsou často arabeskami, prozrazujícími původ feuilletonistický. Několik prací povídkových se rozrostlo k hranici románu; humor a sentimentalita obklopují v nich děje psychologicky jen skrovně motivované a načrtnuté spíše genrově než realisticky. Od začátečnické figurkářské kresby z Nerudovy školy, Pan Bolehlav a svět (1871), postoupil Čech přes obraz ze života panstva a občanstva se 343 sociálními problémy v pozadí Mez'i knihami a lidmi (1874) k mistrovskému kusu Jestřáb contra Hrdlička (1876), jejž nazval »povídkou z registratury« a kromě rodinných vzpomínek naplnil melancholií starodávného vybraného světa, hynoucího vlastní životní neschopností ve spárech sprostých kořistníků plebejských. Hlavní sbírkou Čechovy novelistické prózy jsou čtyřdílné Povídky, arabesky a humoresky (1878-1883). Samostatnou skupinu v próze Čechově skládají Výlety pana Broučka, burleskní to povídkový seriál; kolem satiricky podmalované komické postavy pražského šosáčka, pojaté v kárné typisaci, víří smělá fantasie, vznícená nejprve cyranovským a verneovským motivem pouti do měsíce, pak osnujícím výletem do zašlých věků, až konečně se celek mění v cyklus cestopisný, v němž ústřední postava mizí a satira, hlavně literární, úplně pohlcuje prvek výpravný: Výlet páně Broučkův do měsíce (1886, kniž. nevydán), Pravý výlet pana Broučka do měsíce (1888), Nový epochální výlet pana Broučka tentokráte do patnáctého století (1888), Pestré cesty po Čechách prací Matěje Broučka a společníků (1891) a Matěj Brouček na výstavě (1892). »Festré cesty po Čechách«, které se z rámce t. zv. broučkiád vymykají, byly projektovány jako volná řada novelisticko-cestopisných obrazů, přerušovaných občas básněmi i episodami memoárovými. Oba tyto druhy, cestopis i vzpomínky, jsou hojně zastoupeny v Cechově próze. Cestopisné jeho soubory vyšly s názvy: Kresby z cest (1884), Upomínky z Východu (1885) a Několik obrázků moravských (1884); první dva svazky vyprávějí hlavně o zkušenostech pouti kavkazské. Největší autobiografické dílo Čechovo jest nuzným romá.novým rámcem uzavřený příběh pozdní lásky, Druhý květ (1893 a 1899). Křehká něha, tklivá důvěrnost a teplé vystižení ducha 50. a 60. let dodávají jeho vzpomínkovým črtám zvláštního půvabu; cestopisy prozrazují hlavně básníka-romantika, skvělého malíře slovem a panslavistického nadšence. Mnohem větší měrou než kterýkoli básník druhé polovice XIX. věku souvisí Svatopluk Čech s poesií národního obrození. Sám se opětovně a vřele hlásil ke dvěma poetům tak různorodým, jako byli Jan Kollár a Karel Hynek Mácha; na onom závisel ideově, na tomto spíše umělecky, a to pouze dočasně. Za vlivu otcova i své mladistvé četby se stal Svat. Čech záhy stoupencem, pak i hlasatelem myšlen- 344 ky všeslovanské v duchu Kollárovy vzájemnosti; v ní se zřejmými sympatiemi ruskými - spatřoval vlastní politické řešení české otázky a zároveň i klíč k problému rovnováhy evropské. Nejinak než Kollárovi "jest i Svat. Čechovi vzájemnost a jednota všeslovanská výrazem humanitního názoru na dějiny i na mravnost. Byl-li Kollár typický básník předbřeznový, přinesl si Sv. Čech již z domova politické ideje roku osmačtyřicátého: demokracii, liberalismus, požadavek svobody náboženské a společenské, odpor k zjevenému a církevnímu náboženství. Silněji než kdokoliv z jeho souč'asníků hlásil se Svat. Čech, v podstatě nacionalista a liberál, k požadavku sociální spravedlnosti; požadoval ji zvláště pro dělníka, »hrdinu budouc·· nosti«, ač stavu selskému, z něhož vzešli jeho předkové, uchoval vždy sympatie nejvřelejší. Leccos z jeho názorů zbarveno jest romanticky: Čechův demokratismus souvisí co nejtěsněji s láskou k venkovu, s roztouženým steskem měšťáka po ztraceném ráji přírodním, s kultem lidové písně; jeqo vlastenectví se opírá o velice živý historismus, v němž však zřetelněji než u básníků předbřeznových proniká záliba pro českou reformaci a její tragickou dohru v protireformaci. I l~ Sv. Čecha právem nazývati »posledním básníkem národního obrození«. Také K. H. Mácha byl již miláčkem básníkova otce a jeho spisy náležely k nejsilnějším dojmům Čechovy mladistvé četby. Myšlenkově si z něho Čech osvojil nemnoho; ale mocnější byl jiný podnět Máchův: uvedl Cecha k ruským a polským byronistům; z nich Mickiewicz, Krasilí.ski, Lermontov a Puškin působili v mladosti nejvíce. Forma byronské veršované povídky se skromnou epickou nití, ale s hojnými odbočkami krajinářskými, záliba pro rozlehlé popisy, sklon k rétorické deklamaci - to vše váže Sv. Cecha ke křídlu byronistů. Sv. Čech dospěl však umění objektivnějšího, než shledáváme u Byrona. Naučil se, ne bez cizích vzorů, plniti epiku rušnějším životem moderním, a proto se mu dařily výpravné skladby dějinné silného vnitřního napětí. Kolem r. 1880, v době, kdy vznikla »Evropa«, »Žižka«,»Václav z Michalovic«, byly Čechovy tvůrčí síly na vrcholu; pak nastalo netoliko chabnutí jeho epického daru, ale i pohasínání plamene inspiračního. Slohově zdokonalil Čech českou mluvu básnickou nemá10; proti Hálkovi a Nerudovi položil zvláštní váhu na přesnost verše a plnost rýmu, jakož i na logiku a důsled- 345 nost obrazu básnického. Svat. Čech občas cítí val tíhu strojené umělosti svého slohu a hledal protiváhu proti ní jednak příklonou k poesii prostonárodní, jednak v lehké hře rozmaru. Jestliže ona se mu nedařila, zavádějíc ho k nasládlé titěrnosti, osvědčil se v této mistrem stejně původním jako půvabným; svěží rozmar, vtipná satira, staromódní gracie jeho básnických báchorek stojí v naší literatuře osamoceně. Vůbec působil Svat. Čech mocněji ideově a tendenčně než umělecky; jeho technické obohacení české poesie splynulo s příbuznou, ale ještě mnohem hojnější básnickou reformou J. Vrchlického. Vlastní literární žáky Čechovy poznáme spíše podle jejich námětů látek, ideí a tendencí než podle formy poetické; jest jich však mnohem méně, než by se dalo očekávati při veliké oblibě jeho děl v Čechách. Mezi básníky kruhu Čechova dlužno především jmenovati několik důvěrných p-řátel jeho mladosti. Již dětská léta trávil s ním otakar Cervinka (1846-1915), talent po výtce výpravný. Jeho velké epické skladby, reflexivní Jan z Dubé (1871), hutně dějový Jan Žižka z Kalicha (1875) a Husitská svatba (1884), jsou čerpány z dějin husitských a dospívají od matného byronství k'jadrnému pojetí české minulosti náboženské; z přítomnosti vyvážil látku pro veršóvaný obraz romantického blouznilství, Aleš Romanov (1881), v rámci českého venkova a se zajímavým vylíčením r. 1848; posmrtný soubor Povídky veršem (1917) slučuje mladistvou i pozdní epiku s moderními i polohistorickými náměty; v jiné pohrobní sbírce Hus a Tábor (1921) shrnuta drobnější epika a lyrika dějepravná vlasteneckého patosu. Láska k národní půdě i minulosti, oddaný tradicionalismus, nadšení husitské a slovanské, silný sklon k reflexi, elegické pojetí života a idylické záliby spojují O. Červinku se Sv. Čechem. Osobitým talentem mezi básníky z kruhu Čechova byl jediný Ladislav Q1ŮS (* 1846 v Čáslavi, po dlouhá léta advokát v Přelouči, t r. 1913 v Černošicích). Básnické počátky Quisovy, shrnuté do sbírky veršů Z ruchu (1872), neseny jsou nadšením slovanským, vlasteneckou rétorikou a sentimentální erotikou; namnoze jeví se tu Quis jako pokračovatel básnické tradice Nerudovy, ačkoliv i souvislost se Svat. Čechem jest zřejmá. Později se věnoval v duchu Čelakovského i Erbenově podrobnému studiu básnictví lidového a napsal řadu velice zdařilých, břitkých a úsečných, plas- 346 tických i humoristicky vyhrocených »ohlasů«, především národní drobné epiky; baiady jeho jsou přechodem od baladistiky Nerudovy k Vrchlickému: Hloupý Honza (1880 a 1892), Balady (1883 a 1908), Třešně (1884), Písničky (1887 a 1910); formu od Havlíčka a Nerudy, nikoli však jejich povýšeného dúcha mají satirické Epigramy (1897), hlavně literární, společenské a politické. Básnické překlady Quisovy obrážejí jeho studium lidového básnictví a poetů tvořících v jeho duchu: tak Goethovy »Balady« (1879), »Básně« A. V.Kolcova (1892), »Staroskotské balady« (1900) ; ,přebásnil také Schillerovu »Marii Stuartovnu« (1891), Goethovu »Ifigenii v Tauridě« (1894; překlad druhého dílu »Fausta« zůstal v rukopise) a Kleistův »Rozbitý džbán« (1911). Psal i četné dokumentárně cenné stati literárně dějepisné; jeho dvoudílná Kniha vzpomínek (1902) vypráví o českém národním i literárním životě hl. v 60. a 70. I. Na přechodu od vlastenecké rétoriky a tendenční alegorie po způsobu Čechově k ohlasům lidové písničky, jež obnovili Quis aJ. V. Sládek, významným zůstává mnohem mladší člen »národní« školy František S. Procházka (* 1861 v Náměšti na Hané, po bohosloveckých a filosofických studiích učitel, pak redaktor [zvl. »Malého čtenáře« a »Zvonu«] a knihovník v Praze, t 1939). Hanácký 'Původ ,projevil volbou epických látek s motivy z lidové mytologie a z povestí, nářečím i selským humorem svých prací; dočasné povolání učitelské zanechalo v něm silný zájem o literaturu dětskou; tu pěstuje od r. 1890 jako redaktor, překladatel, popularisátor, autor výborů, povídkář a hlavně jako veršovec. Fr. S. Procházka epik pronikl hned za patronance Nerudovy báchorkou Píseň o Činu (1885), alegorickým to zpracováním pohádky o Zlatohlávce s politicko-národní tendencí slovanskou a protiněmeckou. Do stop Čechova »Lešetínského kováře« vstoupil satirickou veršovanou povídkou z hanácké dědiny Na úrodné půdě (1887), s ostřím proti němčení panstva i židovstva. Záliba v jinotaji byla pak vystupňována v Jazyku (z r. 1888, vyd. 1895), jenž své rozhorlení proti hodnotám katolictví a cizáctví pobělohorského vyhrocuje nezřízenou polemikou proti kultu svatojanskému. Výpravné- umění Procházkovo dostoupilo vrcholu v Králi Ječmínkovi (1906); v něm spočinul na púdě hanácké pověsti a podal v pohádkovém rámci apoteosu selské lidovlády, zbavivší domov nejen cizáctví, ale i tíhy monarchie. Procházkova lyrika, 347 většinou meditační a politická, spojuje v obou svazcích z mladších let, Různé zvuky (1887) a Blesky na hor'ách (1893, v sebr. sp. oba svazky jako Zpěvy mladosti), s výmluvným verbalismem genrovou kresbu domácích postaviček a krajin. Již tu zaznívá politická lyrika dílem satirická, dílem kazatelská; své posměšky, výzvy a kletby pronáší v duchu vlasteneckého protihabsburského liberalismu a doplňuje je historickými romancemi. Později se Fr. S. Procházka na ni soustřeďuje v knihách: Hradčanské písničky (1903), Písničky kovářova syna (1908), Vinobraní (1911), Černý orel (1918), Nové hradčanské písničky (1924), Věřím (1929) a j. Od r. 1898 napodobuje Fr. S. Procházka, veden příkladem Sládkových »Starosvětských písniček« a jeho »Směsky«, lidovou píseň. V motivech bájeslovných, v jadrném figurkářství, hlavně však v rozmarné erotice vybírá rád burleskní rysy lidové písně ; humor Procházkův i se svou gnómickou zálibou má zdravou šíři a samolibou bezstarostnost hanáckou. Básnickou žeň Procházkovu doplnil satirický svazek Kvetoucí dnové (1923), který shrnuje i jeho hojné epigramy obsahu většinou literárního. Z epigramů samostatně vyšly Semenec (1907) a Vosy (1935). Z původních Procházkových veršovaných knížek pro děti cennější jsou Slunečka (1905), Sotci krále Holce (1906) a j. Z básnických překladů Fr. S. Procházky vyniká přebásnění Hauptmannova »Potopeného zvonu« (1899). V antologiích Česká lyra (1911, 4. vyd. 1926) a Česká epika (1912, :3. vyd. 1924) vyložil Fr. S. I?rocházka prakticky své hodnocení české moderní lyriky, kterou kriticky komentoval ve »Zvonu«. Skoro současně s Procházkovými písničkami 'zazněly z Hané v tamním nářečí i lidovém slohu »pěsničke« prostějovského lékaře a politika-buditele Ondřeje Přikryla (18621936). Zachovalou tvářnost svého domova zpodobil řadou rozmarných genrových obrázků v 'Próze a. ukázal se spolehlivým letopiscem svého působiště; dovedl v písňovém tvaru jako Sládek i Procházka zachytiti vedle typických figurek rodáckých i krajinnou poesii a svéráz svého milovaného kraje. Ohlasová lyrika převládá v svazečcích: Hanácky pěsničke (1900), Novy hanácky pěsničke (1901), Padesátka z Hané (1912), Prostějovsky pěsničke (1927), K ževoto (1935) a Z kroneke Hané (1936) a j. V soutěži s Fr. S. Procházkou zabírá se Přikryl také do pověstí a bájí svého kmene v pohádce Haná a Romža (1914) a v cyklu ro- 348 mancí Mhla (1933). Dialektické básnictví ohlasové dospělo v O. Přikrylovi vrcholu. V II. roč. almanachu »Ruchu« 1870 po prvé vystoupily spisovatelky, jež vedle sester Rottových zosobňovaly ženství v literatuře české. Ale jedině Eliška Krásnohorská zůstala až do vystoupení R. Jesenské výhradní lyrickou mluvčí duše ženské a jako K. Světlá měla spíše vlastnosti mužské než ženské. Její básnictví bylo většinou rétorické a na svých vrcholech tendenční. Rozmanité náměty své formálně vybroušené poesie, čistou erotiku opravdového srdce dívčího, dojmy krajinářské, nálady a úvahy životní i témata politická přenáší El. Krásnohorská zpravidla ze sféry básnické do oblasti rétorické. Jsouc odpůrkyní hesla »umění pro umění«, Eliška Krásnohorská hledá praktický účel poesie a nalézá jej v tom, že burcuje neuvědomělé a posiluje chabé přesvědčení. Dvě snahy stojí u ní nejvýše: tendence slovansko-národní v duchu mladočeského liberalismu, při čemž národnost pojímána jest hlavně jazykově a státně politicky, a úsilí žensky emancipační, zdůrazňující zvláště právo na vzdělání, povinnou součinnost žen v národním probuzení, účast ženy ve veřejném životě. Všechno to hájila El. Krásnohorská také polemicky; při tom postupně vysychal její pramen citový a lyrický. Eliška Krásnohorská (vlastně Eliška Pechová, 18471926) n.arodila se r. 1847 v Praze. Vstoupivši již r. 1863 za patronance Hálkovy a pak za duchovního vedení K. Světlé do literatury, postavila se brzy v popředí tendenčních básníků ~měru vlasteneckého a stála vedle K. Světlé i včele českého hnutí ženského. Jemu sloužila obětavě iako zakladatelka a redaktorka (1875-1911) měsíčníku Zenské listy, jako vůdčí duch »Ženského výrobního spolku«, založeného K. Světlou, jako tvůrkyně spolku »Minerva«, jenž r. 1890 zřídil české gymnasium dívčí; z péra jejího jest i jedna z prvních úvah o ženském hnutí, Ženská otázka česká (1881). Neustávajíc přes trvalou churavost v práci slovesné, žila v Praze, posléze v přísném ústraní a zemřela r. 1926. Velký jest její význam v slovesné kritice; jsouc důslednou stoupenkyní umění myšlenkově, látkově a slohově národního, útočila polemicky na lumírovskou školu kosmopolitickou a později na realismus a dekadenci let 90. Své důmyslné polemiky, kritiky, charakteristiky a literární stati uveřejňovala zprvu v ČČM., později v »Ženských listech« a hlavně v »Osvětě«; studie Obraz novějšího bá- :lS - Arne Nová!';: Stručné dějiny literatury čes!,;é. 349 snictví českého (1877), Dvě básnířky našeho lidu (1888), České básnictví posledních dvou desetiletí (1895 a 1896) a Z nových směrů a proudů (1897) jsou z nich nejzávažnější. Všude se omezovala na české písemnictví, nepřihlížejíc valně k směrům světové kultury a hledajíc v písemnictví osobitost národní. Básnické knihy EI. Krásnohorské postupují od subjektivní lyriky k všeobecné tendenční deklamaci; lyrické sbírky její jsou: nejosobnější, intimní a reflexivní Z máje žití (1871 a zcela přepracováno 1874), krajinářský cyklus vlastenecky vyhrocený Ze Sumavy (1873), bouřlivá výzva k válečným sympatiím pro bojující Slovany,zvI. Bulhary, K slovanskému jihu (1880). Vyzrálý názor na život a národ projevují reflexivní Vlny v proudu (1885) a Letorosty (1887) i vlastenecky polemické rapsodie rázu namnoze polemického Na živé struně (1895). Nejoriginálnějším dílkem břitkého vtipu a ostré satiry jsou však alegorisující Bajky velkých (1889). Veršovaná epika její slouží hlavně kárné tendenci buď mravně společenské neb národně obranné, již vkládá do rámce veršovaných povídek, Heydukovým blízkých: jsou to Vlaštovičky (1883) a Sumavský Robinson (1887). Bez významu jsou pokusy dramatické i její povídky; hojné jsou i její spisy pro dívky a pro mládež. Zvláštní popularity došla některá její zdařilá libreta k operám Smetanovým (Hubička, Tajemství, Čertova stěna), Bendlovým (Lejla, Karel Skréta) a Fibichovu Blaníku. Básnické její překlady, technicky blízké tlumočnickému dílu Vrchlického a 'formálně obratné, trpí přílišnými volnostmi textovými, jednotvárností slohovou a nadměrnou rétorikou. Jsou to: zvláště vynikající Mickiewiczův »Pan Tadeáš« (1882,1892,1917 a 1925), Byronova.»Childe Haroldova pout« (1890 a 1919), AI. Puškina »Výbor menších básní« (1894), »~ěkteré básně rozpravné« (1895) a »Boris Godunov« (1905), Hamerlingův »Král Sionský« (1902). Cenné jsou její vzpomínky Z mého mládí a Co přinesla léta (1921-1928 ve 3 sv.), vyčerpávající soustavněji jenom dobu mladosti. Vliv EI. Krásnohorské na veršující spisovatelky byl značný; po jejím způsobu pokoušelo se v lyrice a v básnění pro mládež, v próze, v překladech i v popularisující kritice několik žen pro literární historii,. významu nevelkého. 350 Jos. V. Sládek a básníci s ním příbuzní. Mezi básníky směru národně výchovného a slovesnými umělci světoobčanskými zaujímá samostatné místo Josef V. Sládek, spojující osobními vztahy obě skupiny. Jako vydavatel almanachu »Ruchu« stanul v čele mladých poetů, kteří proti programnímu kosmopolitismu májovců zdůrazňovali prvek národní i politický; po návratu z Ameriky jako redaktor »Lumíra« se stal publicistickým mluvčím směru Jul. Zeyera a Jar. Vrchlického, jejichž kulturní poslání doplnil tím, že k nám uváděl soustavně poesii anglickou. Ale jeho poesie pokračovala v prožité a opravdové své českosti a namnoze i slohově v dráze nastoupené Janem Nerudou, jemuž J. V. Sládek z českých básníků stojí nejblíže. Povahový a charakterní přerod provázen jest u Sládka stálým úsilím o jednoduchost, prostotu, stručnost; v mužných letech se přiklání jako samostatný pokračovatel Čelakovského k národní písni a vytváří pak netoliko hravé popěvky »ohlasové«, ale i meditační poesii selskou, která u něho jest těsně sloučena s lyrikou politickou mohutného cítění národního a jadrné reálnosti - v tom se podobá názorově Sv. Čechovi, umělecky J. Nerudovi. Josef V. Sládek '(1845-1912) narodil se z poloseIské, P:Olořemeslnické rodiny ve Zbiroze na Berounsku 27. října 1845; vykonav filosofická a .přírodovědecká studia v Praze a vstoupiv r. 1866 lyrikou do literatury, odjel v červnu 1868 do severní Ameriky, aby unikl české politické nesvobodě. Tam jako novinář, dělník a učitel pobyl do léta 18-70 a kromě anglických končin Unie poznal i španělské Mexiko a získal si rozsáhlé znalosti jazykové. Po návratu byl členem reda;kce »Národních listů« a r. 1872 vstoupil jako profesor angličtiny na Českoslov. obchodní akademii v Praze. Hluboce naň působilo mladé manželské štěstí s Emilií roz. Nedvídkovou, hloub předčasná její smrt po ročním manželství; . teprve druhý sňatek s Marií roz. Veselou dovedl r. 1879 zaceliti jeho ránu. ll. 1873 přejal od Nerudy »Lumír« a v 1. 1877--1898 vedl jej sám. Poslední léta, trávená nad překlady Shakespeara, byla vyplněna velkým tělesným utrpením; Sládek prožíval je většinou v rodném Zbiroze, kde 28. června 1912 skonal; pohřben jest na Vyšehradě. První básnické knihy Sládkovy vznikly po návratu z Ameriky a po smrti Emiliině; obě události, poznání oceánu a zámořského světa i tragický závěr milostného vztahu k milence 351 a ženě, byly jejich nejsilnější inspirací. Básně (1875) a Jiskry na moři (1879) obrážejí věrně vnitřní život básníkův, zastřený elegií a smutkem zádumčivého mládí, také meditace o národě jsou zachmuřeny. Smuteční zpěvy za zemřelou ženu a dojmy mořské i americké zámořské převládají, ale již tady se kmitne venkovský motiv, zpracovaný slohem lidové písně; časem proráží vliv. starší lyriky Nerudovy a drobné epiky Hálkovy. Další sbírky Sládkovy lyriky přinášejí rozjasnění a uklidnění citového života i mužnou rovnováhu. Básník zakotvuje v utěšené přítomnosti blahého krbu domova a stává ,se vedle Heyduka i Vrchlického zakladatelem české lyriky intimně rodinné, v níž k básním o dětech přibývají pak i básně a říkadla pro děti· Ve snaze vystoupiti ze sebe sama a zachytiti se hodnot objektivních, přibližuje se prostoduchému ráji dítěte neb selskému světu se starou kulturou lidové písně a konečně se oddává živé účasti s vrstvami sociálně .porobenými. Nerudův a Hálkův vliv ustupuje často přímému působení Vrchlického a jeho estetického formalismu i světoobčanství, což se projevuje i vydatným užíváním znělky a terciny a samostatnou obdobou přítelových reflexivních »sonetů samotáře«; vedle látek domácích se hlásí též náměty cizokrajné, vyvážené namnoze z kultury knižní; sporý nerudovský verš střídá se nejednou s bohatým výrazem řečnicky větvitým. O tom mluví knihy v této řadě časové: šťastná lyrika rodinná Světlou stopou (1881), kam vsunut jest též cyklus epických idyl, samorostlých to »povídek veršem« (mezi nimi klasické kusy »Petr zvoník«, »Jan Lamač« a »Anna Potocká« z lidového života); cyklus znělek Na prahu ráje (1883) s hrstí dětských motivků, s hojnými genrovými obrázky v duchu lidovém i s nápovědí pozdější lyriky politicky meditační; Ze života (1884), kde propuká vroucí cítění vlastenecké; Sluncem a stínem (1887), myšlenkově vyrovnaná, formálně i obsahově nejbohatší sbírka Sládkova obsahuje vedle svěžích písní a vybroušených sonetů také mnoho meditační lyriky intimní. Poslední intimní básnické knihy Sládkovy vyjadřqjí nálady a myšlenky básníkovy životní jeseně; i zde se Sládek osvědčuje nejsilnějším elegikem v české lyrice. V nejobšírnější z nich, V zimním slunci (1897), zastoupeny jsou veškeré druhy poesie, jež kdy básník pěstoval, zvláště i epika názorem zduchovnělá a výrazem zhutnělá. Jednotnější jsou Za soumraku (1907) a Léthe a jiné básně (1909), epilogy to života a dUa poetova; kromě tuchy zá- 352 hrobní a pozdravů zašlé mladosti zaznívá tu zvláště mocně struna náboženská: proti monistovi Vrchlickému sklonů panteistických uzrál Sládek v křesťanského dualístu, oddaného přísnému osobnímu Bohu a toužícího po spojení sním. Oproštění, jehož postupně dospěl, vystupuje nejzřejměji v rozkošně naivních cyklech básní pro děti a v písňových ohlasech lidového básnictví českého; tu i onde zvoní jiskřivý vtip a zdravý humor. Knihy veršů o dětech a pak také pro děti jsou: Zlatý máj (1887), Skřivánčí písně (1888), Zvony a zvonky (1894); po K. Vinařickém a Fr. Douchovi stvořil tu uměleckou lyriku dětskou. Přechod k ohlasům lidové poesie značí Selské písně a České znělky (1889), sbírka vzniknuvší pouze zevním sloučením dvou odlišných cyklů. Již do knihy »Sluncem a stínem« uložil Sládek důrazné své přesvědčení, že jádrem národa jest sedlák a že jeho práce jest nejsvětější. Maje na mysli drobného rolníka z rodného Podbrdí a přijímaje nejeden podnět z básníka-oráče Burnse, zapěl Sládek z duše sedlákovy své politicko-stavovské »Selské písně«, jež r. 1909 doplnily Nové selské písně, vkládané namnoze do úst venkovské dívčině. Ve všech Sládkových písních selských se pojí pevná důvěra v Boha s oddaností domovu, půdě a práci. »Ceské znělky« jsou hlavním dílem politického básnění Sládkova. V duchu národního vzrušení, které kolem r. 1887 přivodilo nový rozkvět české politické lyriky (Čecha, Heyduka, Krásnohorské, Vrchlického, Machara) horlí tu Sládek proti útisku, otroctví, ale i mdlobné nečinnosti, budí vědomí státoprávní a volá k činu. Doplňkem »Českých znělek« byl malý sešitek Českých písní (1892), zbásněný ve slohu chanson a obsahující také několik písní sokolských. Pozdním ohlasem toho, co básník za dob dětství slýchal zpívati »v našem starém Berounsku«, jsou Starosvětské písničky a jiné písně (1891) a Směska (1892). Po stopách Burnse, Goetha a hlavně Čelakovského se tu vmyslil básník do duše lidového zpěváka a zpěvačky a vyvážil, odtud jednak lyrické písně přírodní, jednak genrové obrázky rázovitých, milých a směšných, půvabných i titěrných postaviček. Do okruhu ohlasového se řadí cyklus Písní smutečních (1901), posvěcený ,památce Zeyerově; s názvukem na pohřební poesii lidovou a v těsné souvislosti se ,stavovskými písněmi selskými vyjadřuje zde Sládek s krajním oproštěním výrazu a z plnosti 353 náboženskosti katolické poměr venkovanův k smrti, k hrobu a k věčnosti. Umělecká prostota, jíž J. V. Sládek došel jedinečnou dušeW1í kázní, byla v jeho období vzácnou hodnotou. Jak Sv. Čech, tak Jar. Vrchlický přetížili český verš živly řečnickými a malebnými a odvedli jej od živé' mluvy české. Sládek naopak zdůraznil ;prvky melodické a zároveň se navrátil po nerudovsku k prostonárodní tradici. I jinak vrátil poesii jejím původním kořenům v oblasti lyrické; cit, ničím nezastíraný a nekalený, jest vlastní inspirací jeho tvorby, zaléhaje i do jeho básní meditačních. . Ovocem amerického pobytu byly kromě lyriky i četných překladů feuilletony a studie, otiskované v»Národ.listech«, »Lumíru« a »Osvětě« a shrnuté 1914 Ferd. Strejčkem do 2 sv. Amerických obrázků a jiné prózy. Jsou to práce dvojího druhu. První, ze školy nerudovské, jsou lehké feuilletony, spojující vzdušnou a světelnou krajinomalbu americké přírody lesní i vodní s charakteristikou národních i plemenných typů. Studie Sládkovy o veřejném a duševním životě v Unii a o zbytcích národů indiánských chtějí za informaoním účelem látku vyčerpati, a proto vedle poznatků vlastních spoléhají také na literaturu. Úvaha První století americké republiky (1876) jest důležitá i tím, že v ní po prvé promluveno po česku soustavněji o písemnictví angloamerickém. Básnické překlady Sládkovy doplňují charakteristicky jeho tvorbu původní; převahu v nich má zejména literatura anglická, nejzdařilejší ;pak jsou převody poesie písňové; na př. R. Burns, od něhož se J. V. Sládek mnohému pro svou vlastní tvorbu naučil, se čte v Sládkově přebásnění jako v originále. K americkému pobytu Sládkovu se přímo poutá překlad indiánského eposu H. Longfellowa »Píseň o Hiawatě« (1872 a přeprac. 1909) a Bret Hartových »Kalifornských povídek« (1874 a 1909). Z moderního anglického básnictví přeložil: Byronovy »Hebrejské melodie« (1890, paralelně s Jar. Vrchlickým), »Výbor z písní a balad Roberta Burnse« (1892) a větší skladby básnické baladika S. T. Coleridge (1897). R. 1894 jal se překládati Shakespeara, jejž dovedl r. 1912 ke sv. 33., kdy nad nedokončeným »Jindřichem VI.« zemřel. Dokončení této hry a překlad čtyř zbývajících dramat převzal Ant. Klášterský. Sládkovo přebásnění vyniká svěžestí mluvy a lyričností výrazu hlavně ve veselohrách. Ze švédštiny přeložil J. V. Sládek umělé epos hrdinské »Píseň 354 o Frithiofovi« od E. Tegnéra (1891), z polštiny Mickiewiczovu básnickou povídku Konrad Wallenrod (1897). Sládek, sám zcela samostatný nerudovec, nevytvořil bá· snické školy. Čistotou lyrického tónu, silou vroucího citu, jednoduchostí a přece účinností básnických prostředků stál lyrice J. V. Sládka velmi blízko předčasně zesnulý choltický rodák Bohdan Jelínek (1851-1874). Jeho posmrtně vydané (Jar. Vrchlickým) Spisy veršem i prózou (1880) obsahuji vedle křehké lyriky »lásky a vzpomínky« také drobnější čísla epická a několik črt povídkových. Uprostřed mezi lyrikou Sládkovou a Heydukovou stojí básnická tvorba Sládkova literárního odpůrce v bojích lumírovských kolem r. 1880, Rudolfa Pokorného (* 1853 v Heřm. Městci, -r ,1887 v Libochovicích jako tamní okresní tajemník). Rudolf Pokorný upozornil na sebe záhy jako lehký improvisátor v duchu lidové poesie, jako velebitel domácích krajinných i přírodních krás, jako vlastenecký a slovanský horlitel. S Heydukem byl průkopníkem vzájemnosti československé v době nejkrutějšího útlaku maďarského; v rozhorleném boji se postavil proti národní netečnosti a proti domněle beznárodnímu kosmopolitismu skupiny Vrchlického. Básnické sbírky jeho jsou: Z jarních luhův (1874), Pod českým nebem (1879), Z hor (1881), Vlasti a svobodě (1883), Opět na horách (1887, posmrtně) a j.; k nim se druží básnická povídka Mrtvá země (1885). Slovanské vzájemnosti ll. Pokorný sloužil jednak básnickými překlady z Bohdana Zaleského a Antologií ruské lyriky (r .. 1887), jednak vydáváním Knihovny československé. Český kosmopolitismus básnický. Julius Zeyer a Jaroslav Vrchlický i jeho epigoni. Překlady básnické. V popředí básnického kosmopolitismu českého od 70. let stojí dva mohutní umělci slovesní: Julius Zeyer a Jaroslav Vrchlický. Pro oba jest kosmopolitismus hlavní metodou životní: čerpají stále podněty i látky z cizích literatur, z cizího umění, z cizí filosofie. Aby mohli cizí živly kulturní přijímati, v sobě zpracovávati, k tomu bylo třeba vedle obsáhlého a mnohostranného vzdělání zvláštní citlivé vnímavosti, spojené s darem rychlé a spolehlivé asimilace duševní, schopnosti vmýšleti se do cizích dob, do vzdálených kultur, do ducha různých básníků i myslitelů; sklon ten, za jejich doby v celé Evropě patrný, byl ve své kolébce, 355 Francii, nazýván diletantismem. Kosmopolitismus jejich neměl do sebe nic beznárodního, jak jej vinili jeho odpůrci. Vrchlický i Zeyer i jejich epigoni se vrátili oklikou přes cizinu k rodné půdě, nejen tím, že zpracovali také náměty a látky české, nýbrž hlavně tím, že se zamyslili nad problémem svého národa, že procítili jeho smutek, jeho pochybnosti, jeho životní potřeby. Ač Zeyer i Vrchlický vykazují řadu podobností, přece jsou to v podstatě básníci odlišní. Jul. Zeyer byl povaha převahou citová, podléhající silně zevním dojmům a nála-. dám. Jar. Vrchlický vynikal nad Zeyera mohutnější schopností rozumovou, silou až schematické abstrakce, možností vyhledávati za světem hmotným skryté ideje. Vše to ho předurčovalo, aby se vedle sensuálního pěvce hmoty, pudů a plodivé přírody stal básníkem filosofické reflexe. Stálé kolísání myšlenkové uvedlo do jeho myšlenkového světa chaotický zmatek a nesoustavný nelad, kterému propadávají eklektikové. Jehp eklekticismus kulturní dovedl sjednotiti nejrůznější doby a světy od starověku až po dobu moderní; vnitřně se mu však nepodařilo najíti společnou jednotu ani vystihnouti jednotlivé oblasti v celé jejich ži· votní a ideové plnosti. Této kolísavé rozpolcenosti zůstal Julius Zeyer ušetřen, upadl však občas v jednostrannou ztrnulost. Proti renesančnímu eklektikovi Vrchlickému byl spíše goticky naladěným novoromantikem, jenž prchal ze své doby, aby hledal životní ideál, zpola umělecký, zpola náboženský v minulosti, ve středověku, v mystice. Ježto pak k týmž výsledkům dospěly i umdlené duše moderních dekadentů, upoutal jeho dlouho nedoceňovaný zjev pozornost nejmodernějších literátů v době, kdy nebylo mnoho zájmu, ba ani již úcty pro Vrchlického. Julius Zeyer (1841-1901) narodil se v Praze 26. dubna 1941 jako syn velkoobchodníka Jana Zeyera, jehož rodina byla původu aristokratického a pocházela z Francie, a Eleonory, dcery staré pražské rodiny židovské. Dojmy z vypravování staré chůvy, nálady staropražské, hojná četba romantická vzněcovaly fantasii hochovu, jenž se od 8. roku pokoušel literárně. Po skončených studiích reálních se dal zapsati na techniku, ale r. 1861 vstoupil do závodu otcova. Za rozšířením praktických vědomostí dlel v letech 1861 a násl. ve Vídni a na cestách v Německu, ve Švýcařích a 356 v Paříži; studoval na universitě vědy filologické a estetiku a naučil se všem předním jazykům evropským. R. 1873 vstoupil do literatury humoreskou Krásné zoubky) otištěnou v Štolbově »Palečku«, ale teprve novela Duhový pták) uveřejněná v »Lumíru« r. 1873 upozornila naň literární veřejnost. V té době byl předčitatelem a vychovatelem na Rusi, navrátiv se však záhy do Prahy, věnoval se literatuře a vědeckým i uměleckým studiím, přerušuje pražský pobyt občas cestami: byl ve Švédsku, opět na Rusi, v Bonnu. Koncem r. 1883 odjel do Italie, později cestoval do :Řecka a do Cařihradu. R. 1887 se odstěhoval do Vodňan, kde našel literární přátele Oto Mokrého a Fr. Heritesa. (O době té podává nám hojně zpráv Fr. Herites v knize »Vodňanské vzpomínky«, 1904). Tamní pobyt přerušil cestami: do Francie a do Španěl, do Ruska, do Štýrska, Krajiny a Chorvátska, do Bavor, posléze r. 1899 naposled do Ruska a na Krym. Na podzim r. 1900 se přestěhoval do Prahy; brzy nato se vážně rozstonal a 29. ledna 1901 v Praze zemřel; pohřben jest ve Slavíně vyšehradském. Tvorba Julia Zeyera, objímající téměř 30 let, objímá poesii lyrickou i epickou, veršovaná i prozaická dramata a počtem nejhojnější romány a novely. Ve všech těchto útvarech jest básníkem, i jeho próza má vždy rytmický tok, bohatství obrazů, metafor a barvitou řeč. Epické básně, romantické novely a romány jsou namnoze »obnovené obrazy«, osobitá to zpracování starých literárních látek, které prosycují vášnivý živel lyrický, široké krajinářské popisy a kulturně umělecká líčení; to občas zabránilo Zeyerovi, aby ve výpravných dílech zachoval pevnost epické stavby a v dramatech tuhou dějovou jednotu. Podle časově vývojového rytmu lze rozvrhnouti Zeyerova díla do čtyř období. V prvním (1873-1879), průpravném a hledajícím, užívá Zeyer většinou povídkové formy, jež někde dospívá šíře románové; zahloubává se do dušezkumných záhad, zasazených do romaneskního rámce někdy i s příklofiou k současné výpravné tradici domácí. V druhém období (1879-1887) uzrává Zeyer umělec ve všech útvarech, v románě jako v eposu, v lyrice jako v dramatě dosahuje veršem i prózou mistrovství, zvláště v osobitých ohlasech starodávné epiky domněle lidové, v křesťanských legendách a v »obnovených obrazech« v duchu dávných látek a motivů. Vrcholem tvorby Zeyerovy jest období třetí (1887 -1895), kryjící se celkem s pobytem vodňanským: s epi- 357 kem, který jak v cyklickém kříšení starých výpravných forem, tak ve veršovaných letopisech lásky dospěl k dokonalosti, závodí psycholog, pronikající s mocnou typisací k rozboru krisí své doby. Ten se ozývá ještě v závěrečném období čtvrtém (1895-1901), stařeckém, kdy vznikla dvojí úchvatná zpověď prózou i veršem; ale zjednodušující formy pohádky a legendy převládají, svědčíce namnoze o únavě tvořivých sil. Lyriku Zeyerovu jest hledati ve dvou svazcích mladistvé a mužné Poesie (1884) a pohrobních Nových básních (1907) : tam hlásí se k slovu reflexe náboženská a národně politická; zde leckdy i v úsečné a zpěvné formě písňové propukáZeyerova vášnivě zoufalá a pesimisticky temná erotika a vedle ní metafysická žízeň po posledních záhadách věčnosti a osudu. Ale i v »Poesii« jest patrna převaha epikova nad lyrikem. Zařadil tam Zeyer ohlas staroruské epiky bohatýrské, opírající se dosti věrně o podání Nestorovo, Zpěv o pomstě za Igora (1882), a první svůj »letopis lásky« s mystickým problémem nesmrtelnosti a věčnosti v popředí, legendu ze středověkého Španělska Ramondo Lullo (1884). V soutěži s Vrchlického »Mythy« vznikal od léta 1878 cyklický Vyšehrad (1880), který měl býti ztělesněním heroického mytu národního podobně. jako výtvarná díla umělců Národního divadla. V konečné úpravě rozvrhuje bohatýrskou i bájeslovnou látku do pěti skladeb: »Libuša«, »Zelený vítěz«, »Vlasta«, »Ctirad« a »Lumír«. Opíraje se o RZ a Hájkovu kroniku koncipoval Zeyer většinu děje, .prohloubeného přírodní mytologií a zastřeného přírodním lyrismem, samostatně, hojně užívaje symboliky. Spíše dějově než slohově se k »Vyšehradu» připíná epické stmelení pravěku českého a Zeyerovi drahé kultury starokeltské, Čechův příchod« (1886), úchvatný v kosmogonické poesii hmotL.§.!~Y~!lé druidy až ke zbožnění; zde se básník křesťanský hroužil v hlubiny pohanských kultů. Rozměrem i nad »Vyšehrad« vyniká cyklus starofrancouzský, ~linská epopeja (1896). Skládá se ze čtyř rapsodií: »Pohádka o Karlu Velikém«, »Román o čtyřech synech Ajmonových«, »Píseň o Rolandu« (původem nejstarší) a »Píseň o korunování krále Lovise« a jest ohlasem, často těsným. starofrancouzských pověstí o Karlu Velikém i jeho družině a rodině. Uvědomělý umělec a stále účastný lyrický psycholog spojuje koncepci dokonalého rytířství důsledně se zaníce- 358 ním náboženským á vzlelem erotickým. 1 v pozdních letech se Zeyer pokoušelo ohlasy epiky starodávné, tak v baladické Písni o hoři dobrého juna Romana Vasiliče (1899), kterou knižní vydání posmrtné spojilo s Ossianovým návratem (1885); v této keltské látce dožívá naposled na čes-k-é půdě hnutí Macphersonem podnícené a Zeyer dovedl podivuhodně zkombinovati prvek světecký i hrdinský a prohřáti exotickou látku tragickým hořem českým. Rovněž z keltské tradice vyvážena jest Kronika o sv. Brandanu (1886) s poesií širého moře a se září dokonalého světectví. Zcela jinou řadu skládají čtyři svazky veršovaných novel, »letopisů lásky« (1889-1892), volné to ozvuky básnických látek známých z literatury světové, hlavně románského a východního původu; v nich vyložil Zeyer mystickou filosofii lásky, povznášející se od temného sensualismu k čiré duchovosti. Sem pojal Zeyer: bagdadský motiv Aziz a Aziza; tklivou pověst o lásce litevského šlechtice Olgerda Gejstora k české královně Anně; rytířskou obnovu starofrancouzské skladby o Aucassinovi a Nicolettě Zvěst lásky z Procence; proslulý Boccacciův příběh lásky Ghismonda; historicky t>odložený španělský román milostný a lžismerdisovský Gabriel de Espinosa; tragedii vášně ze Seiny Pia de Tolomei a indickou pověst Záletnice, prodšenou názorem budhistickým. Posledním »letopisem lásky« byly případně nazvány Troje paměti Víta Choráze (1899), kde básník s mocnou lyrickou silou vyzpíval svou zpověď a znovu naznačil, že vlastní tragický zákon jeho osudu byl odvrat od pozemské lásky, přinášející zklamání, k lásce metafysické, která, nesouc se k Bohu, objímá spolu v soucitném milosrdenství celé lidstvo; zde gotický ideál života, naznačený ve »Sv. Brandanu«, promítnut jest do moderní doby v samu blízkost našich dnů, zápasů a úzkostí. Stranou obou hlavních typů Zeyerovy epiky stojí veršovaná povídka Griselda (1883), podložená alegorickým obrazem národního pokoření pobělohorského. Dramatik Zeyer vstoupil na divadelní prkna po prvé r. 1882 rozmarným a vtipným napodobením vlašské commedia del arte, Stará historie (kn. 1883), ale došel tu přijetí celkem chladného; ani později nezdomácněl na Nár. divadle svými hrami, mezi nimiž »Doňa Sanča« a »Neklan« stojí nejvýše.! ve svých hrách podával namnoze »obnovené obrazy«: obracel se vždy k minulosti neb k exotické dálce místní, vášnivé charaktery, vyhnané do krajnosti, stavěl rád 359 do povahových kontrastů. Nečinil jako typický romantik rozdíl mezi slohem lyrickým, epickým a dramatickým, a proto vždy vykazoval výrazné místo patetické deklamaci i rozsáhlým vložkám lyrickým, často mocné krásy básnické; stavba jeho her, až na obě vrcholné, jest prostá, mnohdy spíše výpravná. V poslední době své tvorby si oblíbil volnou scénickou úpravu pohádky a legendy. Vedle uveď. hry začátečnické následují jeh0 dramatické práce: komedie rodinných záměn a odhalení Bratři (1882), čínská námětem, nikoli dramatickým slohem; trojaktová milostná hra biblická s příklonou k starozákonní »Písni písní« Sulamit (uveř. a provoz. 1883, kn. 1885) ; čtyřaktová krvavá tragedie pomsty z pravěku irského Legenda z Erinu (1886); bohatýrská komedie o Libušiných nápadnících Libušin hněv (1887), k níž se druží melodramatická drobnůstka Bárka (1887, použitá Z. Fibichem za libreto) a j. K tragické výši se pak Zeyer dramatik vzepial Doňou Sančou (1889, provoz. až 1897) , tragedií pomstychtivé žárlivosti, která motiv Faidřin překládá do feudálního středověku španělského; a knížecím dramatem o přemyslovských n'ápadnících trůnu, ale s motivem mladého kř6ilťanství na půdě české v popředí, N eklan (1893, provoz. 1898), jediné dílo Zeyerovo, na něž později navázala Arn. Dvořákem, St. Lomem a R. Krupičkou dramatická tradice česká. V Zeyerově závěrečném období úmyslného primitivismu vznikla báchorka Radúz a Mahulena (z r. 1896, vyd. a prov. 1898), podkládající motivy, převzaté z lidových báchorek slovenských, jednak výkladem přírodně mytologickým, jednak zřeteli alegorickými, a andělská legenda, zkřížená.s pohádkovou tradicí slovanskou, Pod jabloní (1901, prov. posmrtně 1902). Zeyerovu prÓzu zahajují vl. 1873-1879 novely a fantastické povídky, shrnuté dodatečně do svazků Novely (1879 a 1884) a Fantastické povídky (1882) ; k nim se těsně družíromán Ondřej Černy šev (1875), čerpající své napínavé a spletité děje z dvorských kruhů ruských za Kateřiny, a dobrodružné dílo bez pevI\é skladby Dobrodružství Madrány (1882), kde se Zeyerova motivická fantasie a romantický i erotický rozmar octly na nebezpečném srázu okultismu bez psychologie. V těchto pracích, divoce romantických, pohyboval se Zeyer na cestě české prózy, která od Světlé vedla k Arbesovi. Ale již v Románě o věrném přátelství A.mise a Amila (i880), vyčerpávajícím ve zkřížení 360 několika kulturních vrstev rytířský středověk, vystoupil mladý mistr prózy novoromantické. Další Zeyerovy obnovené obrazy jsou zahrnuty do sbírek: Báje Sošany (1880), Stratonika a jiné povídky (1884), Obnovené obrazy (1894) ; samostatně vyšly: japonský příběh lásky v přísné jednotě prostředí a slohu Gompači a Komurasaki (1884), středověká legenda klášterní Sestra Paskalina (1887), humorný obrázek českého staromódního maloměsta Rokoko (1887), staroirská mystická legenda upravená pro mládež Maeldunova výprava (1896) a mohutný ohlas severské Njálssagy V soumraku bohů (1895). Tu postupně prodělává Zeyer vývoj k zjednodušení a hospodárnému omezení motivů; soustřeďuje se na jeden děj, účelně položený do přesného ovzduší dobového a kulturního; stále mocný vliv měly: na Zeyera jeho předlohy a studia, jejichž ozvu k podával tu s větší, tu s menší volností. Nejlepší z jeho novelistických prací se mohou vyrovnati vzorným novelám světovým: postihujíce i nejexotičtější prostředí do posledních polotónů náladových, kladou přece hlavní důraz na dramatické vystupňování a. plné epické podání děje, jenž sám sebou odhaluje charaktery, pravidelně nevšední. Nikdy tu nechybí ústřední bod dějový, kolem něhož se vše otáčí a jenž má v sobě vždy něco neobyčejného; do vyšší oblasti uměleckého zájmu povznáší Zeyerovy novely jejich sytá řeč, hned vášnivě rytmovaná, hned hrající jemnou hudbou lyrickou. V mužném věku dostoupil však Zeyer moderního románu psychologického, v němž zevní příběhy, romanticky volené a seskupené, spolupracují na duševním vývoji hlavního hrdiny, reka ma~né touhy, zhroucené lásky, bolestné víry. Román Cecha v Rímě, Jan Maria Plojhar (z 1. 1887-1888, uveř. v »Lumíru« 1888, kn. 1891), i román Slováka v Paříži, Dům u tonoucí hvězdy (uveř.v »Květech« 1894, kn. 1897) , rozvíjejí své dušezpytné děje v náladově intensivním prostředí krajinném i společenském. Ač v obou dílech běží o osud individuální, cítí jeho nositelé ve své hrudi, neodvratně zasvěcené zmaru, tíhu národního osudu a tím se jak romantik Plojhar, tak dekadent Rojko povznášejí k výši typické; nikoli dějově, ale psychologicky přijali oba mnoho nejosobnějších rysů od svého tvůrce. V »Janu Marii Plojharu« stanulo výpravné a psychologické umění Zeyerovo na vrcholu, kdežto v »Domě u tonoucí hvězdy« jest patrný horečný chvat improvisace, který se sourodě pojí 361 k dokumentární bezprostřednosti sebeobnažující zpovědi ze soumraku století. Závěrem uměleckého vývoje Zeyera-prozaika jest jeho definitivní obrat k legendě; nyní v ní převládá úmyslný primitivismus, posléze v duchu lidové zbožnosti východní. Tu následují Tři legendy o krucifixu (1895) s látkou pražsky pobělohorskou, toledskou a slovenskou, cyklický soubor středověkého podání o Madonně Zahrada marianská (1897 a 1898), Kristina zázračná (1898) a drobnější Aleksej, člověk boží (1899). Kromě beletrie napsal Zeyer jen málo; důležité jsou předmluvy k některým pracím, jež kromě stesku do nepřízně obecenstva i kritiky často prozrazují prameny inspirace Zeyerovy. V úvodě ke »Karolinské epopeji« podává Zeyer své názory o podstatě epiky, ve věnování »Doni Sanči« se hrdě hlásí ke svým vzorům dramatickým, v úvodním výkladu ke komedii »Bratři« objasňuje postup svého tvoření. Jako v životě, byl Julius Z""eyer také v literatuře důsledným a pyšným samotářem. Jeho romantismus byl podmíněn již plemenným původem, tkvěl v samé povaze básníkově, byl živen obsáhlou četbou světové poesie i nevšedními studiemi literárními, uměleckými, filosofickými i nábožen· skými a podporován cestami na východě i na západě. Tento romantismus nebyl pouze odlišný od veškeré soudobé literatury české, ale i ode všeho, co se kdy v Čechách nazývalo. romantikou; pouze kult starodávného, domněle lidového podání epického a těžká historická elegičnost, ozývající se u Máchy, byly mu blízky. Přijal z romantiky francouzské syté bohatství barev a obrazů, hýřivý exotismus, smyslné pojetí pozemské lásky; naučil se od anglických praeraffaelistů, kteří byli zároveň malíři i básníky, zbožné legendárnosti, zálibě pro gotické katolictví a d_okonalé rytířství; včetlse pozorně <;Io středověké i národní epiky, do církevních legend, do východních tradic náboženských i povídkových; podepřel bujnou a žhavou fantasii důkladnými studiemi. V tomto exotickém a romantickém světě však v zralé době básníkově a v nejlepších jeho pracích za symboly tak pestrými ukryt.a je osobní filosofie metafysická. Zeyer byl ryzí idealista nábožensky založený, jeho duše vždy znovu toužila po Absolutnu, po Bohu, nazývaném řečí různých náboženství a filosofických nauk, nejčastěji mluvQtl, 362 katolické církve. Návrat duše k Bohu jest hlavní téma Zeyerovy tvorby; pravidelně však tomuto mystickému motivu před~sílá básník jako předehru vášnivé přilnutí duše k světu smyslů v lásce pozemské, která neukojí, nýbrž jen probudí touhu po ideálu a po zakotvení v křesťanské oběti a lásce. Tento novoidealismus Zeyerův přivábil k němu v poslední době jeho života mladou generaci, která opustila naturalismus a toužila po umění symbolickém a názoru spiritualistickém; ale tato souzvučnost, jež nabyla vrcholu r. 1896, brzy vzala za své a Zeyer umíral jako literární samotář. Pravá popularita Zeyerova se čtenářstvu datuje teprve od jeho smrti. Jaroslav Vrchlický (1853-1912), vlastním jménem Emil Frída, narodil se jako nejstarší syn obchodníka Jakuba Jana. Frídy a Marie, rozené Kolářové dne 17. února 1853 v Lounech. Po roce se přestěhovali rodiče do Slaného, ve čtyřech letech odvezen Emil k strýci faráři do Ovčár u Kolína, kdež pobyl do deseti let. Gymnasium studoval v Slaném, v Praze a Klatovech; tam r. 1872 maturoval. Vstoupil zprvu do semináře, ale již v druhém semestru přešel na fakultu filosofickou, aby studoval historii. Po třech letech přijal vychovatelské a tajemnické místo v rodině hr. Montecuccoliho-Laderchi, s níž pobyl 1875-1876 v !talii; poznání moře a hor, důvěrný styk s antikou a renesancí výtvarnou i básnickou, vztah k· staré klasické půdě měly na básníkův vývoj hluboký vliv. R. 1877 se stal tajemníkem české techniky a po pěti letech české zkušební komise pro středoškolské učitelství; r. 1893 byl jmenován profesorem srovnávacích dějin ljterárních na české universitě. Z intimního jeho života dlužno uvésti hluboké a obrodné přátelství se spisovatelkou Sofií Podlipskou a sňatek s její dcerou Ludmilou r. 1879; manželské štěstí rozrušeno. bylo r. 1892 zpronevěrou choti a postupným odcizením manželů .. Trvalý pobyt v Praze zpestřily některé cesty do Paříže, Německa, Nizozemí a Belgie, do Dánska, několikrát do Polska. R. 1908 přetrhla vážná choroba literární činnost, dotud neúnavnou; poslední dobu strávil Vrchlický v bolestném živoření v Domažlicích, kdež 9. září 1912 skonal; pohřben jest na Vyšehradě. Básnický vývoj Jar. Vrchlického, jak se jeví jeho knižními publikacemi, možno rozděliti na čtyři velká období. 1. 1871-1879: průpravný zápas domácí tradice české s vlivy románskými, od knihy »Z hlubin« až po »Duch a svět«. 363 Mladistvý pesimismus bojuje s věrou v život, projevuJlcl se poznáním zevního světa; láska, dotud citově tušená, se stává smyslnou skutečností; výrazově se přimyká začátečník ještě k slohu básníků z »Máje«. Za pobytu v !talii i za očistného vlivu S. Podlipské se zříká Vrchlický vzorů německých, přiklání se k Hugovi a k Leopardimu, až se zcela rozhodne pro evolucionistický optimismus v duchu Hugově, Quinetově, G. Sandové. 2. 1879-1894: vítězství smyslů a formy v životě i díle Vrchlického, od »Mythů 1.« a »Eklog a písní« po »Nové zlomky epopeje« a »Moji sonatu«. Kult zevního světa provázen jest mocnou smyslností, zvláště milostnou; rozkošnictví umělecké se stupňuje v umělecký diletantismus a v eklektické světoobčanství; yříroda pojímána panteisticky, dějiny lidstva evolučně. Rečnická a popisná poetika francouzská i se sklony objektivistickými vítězí, formalistní lyrika vedle »zlomků epopeje« stojí v popředí. R. 1883 nadchází období mužného klidu, r. 1888 se hlásí vedle zachmuřujícího se obzoru únava i dočasný úpadek tvůrčích sil a na sklonku období pozbývá Vrchlický vůdčího místa v českém básnictví, jež mu na počátku této periody jednomyslně přiznáváno. 3. 1894-1903: doba pesimistického vystřízlivění a tvůrčího úpadku, od »Oken v bouři« přes »Písně ,poutníka« k »Duši mimose«. Tragedie rodinná dohání básníka k bolestnému cítění i k chmurnému názoru životnímu, takže vedle pesimismu erotického vystupuje také pesimismus kosmický, ale obé postupně uléhá v tesknou, avšak smírnou resignaci. Odloživ rétoriku, oprošťuje básník svou mluvu, vyhýbá se přílišným umělostem formálním, ale dále vydatně pěstuje znělku. 4. 1903-1908: doba vyjasňování a stařecké rovnováhy, od »Prchavých i1lusí« po »Meč Damoklův«. Smířiv se s osudem, vzestupuje básník k životním kladům, ba dospívá i nového entusiasmu; jeho verš se stává melodickým a sloh intimním s hojnou příklonou k útvaru písňovému; lyrika zastírá básnictví výpravné a zvl. tvorbu »zlomků epopeje«. Rozvrat tělesných i duševních sil rázem přerušuje omlazenou tvořivost klasikovu. V popředí básnického tvoření Vrchlického stojí z I o mk y e pop e j e, menší básně epického podkladu hojně prosycené živly lyrickými a filosofickou reflexí. Po způsobu největšího svého učitele Viktora Huga, jenž skládal tímto 364 slohem velkou »legendu věků«, mínil Vrchlický v těchto baladách, romancích, legendách a mytech obsáhnouti celé dějiny lidského vývoje od prvopočátků po dnešní dobu a naplniti je svou evoluční filosofií dějin, hlásající vítězství ducha nad hmotou a obětovné lásky nad utrpením a zoufalstvím. Dílo samo uspořádáno jest v řadě cyklů dělených zpravidla podle látky, jimž předchází často prolog; na rozdíl od V. Huga, jenž dával v »Legendě věků« čistě romanticky přednost látkám středověkým, převládají u Vrchlického náměty předhistorické, mytologické a antické, dojista ohlasem největšího francouzského epika moderního, Ch. Leconte de Lisle. Sem náleží těsněji nebo volněji díla: po Epických básních (1876), drobné baladické epice cizokrajných námětů v starším slohu německém, první uvědomělý pokus o kosmickou i dějinnou »legendu věků«, Duch a svět (1878) ; dvě řady Mythů (1879 a 1880), z nich první obsahuje výlučně látky české, mezi nimi Legendu o sv. Prokopu, která později (1884) byla rozhojněna a samostatně vydána; Nové epické básně (1881); Staré zvěsti (1883); Perspektivy (1884); Selské balady (1885) s látkou z české selské poroby a vzpoury; Zlomky epopeje (1886) ; Fresky a gobeliny (1891); Nové zlomky epopeje (1895) ; Bozi a lidé (1899); Votivní desky (1902); Episody (1904) a Třetí kniha básní epických (1907). V některýchz těchto knih převládá reflexe nad epikou. Čtyři »zlomky epopeje« se rozrostly v samostatné knihy: starokřesťanská legenda Hilarion (1882) s námětem ze života Otců egyptských na rozhraní antiky a křesťanského světa; polská faustiáda smyslnosti a poznání Twardowski (1885) ; grandiosní epopej ze zoufalého odboje židovského proti Rímu, ale i se spodním tónem národně českým, Bar Kochba (1897), nejrozsáhlejší to dílo Vrchlického; a posléze ve freskových rysech načrtaná Píseň o Vinetě (1906)z bojů dánskoslovanských. Lyrika Jaroslava Vrchlického má dvě různé tváře, jsouc dílem ryze citová, dílem reflexivní. Citová lyrika Vrchlického temení z velmi mocné erotiky, plné smyslného žáru, a ze složitého dojmového a náladového života, rozechvívaného pozorováním přírody ve veškerých jejích odstínech barevných i světelných; přírodu nepodává jen v impresionistických obrázcích krajinářských, nýbrž i jako scénickou dekoraci drobných genrových výjevů, někdy mytologických. Vedle citu osobního se ozývá již od počátku cítění 24 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české. 365 sociální, soucit s tr:pícími a s utlačenci a tu se povznáší básník od leopardiovského zoufání k společenské naději v blížící se spravedlnost a humanitu. Silné jest i jeho cítění národní; věří pevně v budoucnost národa, hrdě velebí český jazyk, inspiruje se národními dějinami, opěvuje Prahu minulou i přítomnou; nadšení slovanského však nezná, sympatisuje ze Slovanů pouze s Poláky. Erotické sbírky Vrchlického jeví vzestup od abstraktních chmur mladistvých, jež zaléhají do Snů o štěsti (1876), k jásavému milostnému opojení srdce a smyslů ve sbírkách Eklogy a písně (1880) a Poutí k Eldoradu (1882); v zasmušilé periodě 90. let zní i erotika Oken v bouři (1894) ponuře a trpce; pohrobně vyšla sbírka pozdní erotiky 1. 90. Kvítí Perdity (1930), poutající se k novému přátelsko-milostnému vztahu, prodšenému vděčnou oddaností. Básně, opěvující intimní štěstí s ženou a dětmi a ustavující souběžně s důvěrnou lyrikou Heydukovou a Sládkovou poesii rodinného domova u nás, vložil Vrchlický do přečetných knih smíšeného obsahu lyrického, které mají často také vložená čísla epická i mnoho reflexivního živlu. Z nich umělecky nejhodnotnější jsou tyto: Rok na jihu (1878) s dojmy italskými a kniha jasné životní pohody, Co život dal (1883); zachmuřený obzor prozrazují Hořká jádra (1889) ; cyklus úchvatných elegií náhrobních, posvěcených památce Kl. Kalašové, E morta (1889) ; po rodinné katastrofě vznikly a jí jsou prosyceny : Než zmlknu docela (1895), Překročen zenit (1899) a j. Počátkem nového století se básník propracovává k oduševnělé rovnováze ve sbírkách: Rok básníkův (1900), Zamberské zvony a jiné básně (1901), elegiích to na smrt básníkova přítele Ed. Alberta, Duše mímosa (1903) a j.; posléze vzniká kniha zralého a vítězného panteismu Strom života (1909), za níž následoval těsně před onemocněním Meč Damoklův (1912) s děsivým tušením životní katastrofy. Zvláštní skupinu v lyrice Vrchlického tvoří několik knih, v nichž úmyslně umělá a složitá stránka formální se klade proti lyrickému neb meditativnímu obsahu na místo první. Tu se Vrchlický ukázal pyšným a svrchovaným mistrem formy básnické a postavil na odiv své veršové umění i v nejtěžších a nejbravurnějších útvarech verše, sloky a rýmu. Nejvíce a nejšťastněji pěstuje sonet, do něhož vtěsnal velmi bohatý obsah reflexivní. Zvláštností Vrchlického jsou stručné podobiznové charakteristiky myslitelů, básní- 366 ků a umělců v sonetech; neobyčejnou sílu mají jeho sonety o našem národním životě a jeho otázkách, blížící se pádným Sládkovým »Českým znělkám«. Výhradně znělky obsahují knihy: Sonety samotáře (1885), Hlasy v poušti (1890), Nové sonety samotáře (1891), Poslední sonety samotáře (1896) a Prchavé illuse a věčné pravdy (1904). Vedle sonetů pěstoval Jar. Vrchlický se zálibou některé lyrické formy provencalské, francouzské i vlašské, které před ním částečně uváděli k nám J. E. Vocel a Fr. Doucha a které ve Francii s bravurou ovládal formalista Th. de Banville, tak na př. rondely, ballaty, fanfáry, ritornely, sestiny, terciny, rispe1;ti. Jsou to knihy: Dojmy a 1'Ozmary (1880), jež jsou protepleny blahem manželských líbánek a zvláště v lyrické rozmarné baladě villonské dosahují virtuosity; Zlatý prach (1887), skládající se z rond ironických a sentimentálních; Moje sonata (1893), jubilejní sbírka balad rozmarných i balad melancholických, ritornelů, rispettů, elegií, již básník sám přichystal pro své 'čtyřicáté narozeniny, a pozdní ronda Fanfáry a kadence (1906). Navazuje na starší tradici domácí, která se poutá ke jménům V. Furcha a V. Šolce, oblíbil si i perský gazel a došel v něm virtuosity, zvláště když ho používal k tlumočení pomyslů nábožensko filosofických; nejskvělejší jeho gazely skládají se sestinami a lyrickými baladami obsah knihy Hudba v duši (1886). Uprostřed mezi lyrikou a »zlomky epopeje« stojí Vrchlického hojná poesie reflexivní. Úžasná sčetlost a mnohostranná učenost Vrchlického dávají mu vždy nové podněty k přemýšlení básnickému. Básníkem filosofickým v nejvlastnějším smyslu slova však není, nemaje pevné soustavy; podle vzoru V. Huga přeměňuje témata filosofická v náměty rétorické a často si vypomáhá z nesnáze myšlenkové pouhým působivým obratem řečnickým. V prvních reflexivních knihách se klonil pod vlivem Leopardiho k pesimismu a skepsi; zvolna se jeho názor' měnil v nadšený, až optimistický kulturní evolucionismus; v polovině 90. let se však básníka zmocnil chmurný skepticismus a kulturní pesimismus, podporovaný současnými krisemi citovými; posléze se přece z něho vyprostil klidem stoickým ne bez působení francouzského básníka Vignyho, jejž v této době překládal. Ale vedle učené reflexe promlouvá občas u Vrchlického i prostě lidská, neobyčejně vroucí úvaha o základních věcech života a smrti, pro niž básník rád vy- 367 hledává průzračný a zjednodušený výraz: sem náleží jeho básně nejúčinnější. K těmto reflexivním sbírkám patří mimo jiné: Vrchlického prvotina s p~simismem namnoze knižním a ideově neprožitým Z hlubin (1875); Vittoria Colonna (1877), básnický román lásky Michel-Angelovy, obtížený složitou meditací; příležitostný Pantheon (1880), psaný k otevření Nár. divadla; Brev'íř moderního člověka (1891) ; Život a smrt (1892), jedna z nejhlubších meditativních knih básníkových; dvě zpovědi z doby osudového zlomu: Okna v bouři (1894) a Písně poutníka (1895), vrcholná díla resignovaných mužných let básníkových, plná přísné a bolestné moudrosti životní; úvahy z konce století Skvrny na slunci (1897); Má vlast (1903), souhrn básníkových projevů vlasteneckých, kam přešla i kniha genrů Na _domácí půdě (1888). ll. 1882 přistoupil k lyrikovi a epikovi také básník dramatický. Od té doby Vrchlický psal pro divadlo pilně tragedie, komedie, proverby, které dosahovaly celkem jen prostředního úspěchu divadelního. Pouze v některých antických tragediích, zvl. v »Hippodamii«, se vypracoval k výši pravé básně dramatické. Náladový lyrik, příliš těkající a příliš nedůsledný, nikdy nevytvořil jednotnou dramatickou linii, která by s osudovou logikou obepínala postavy sloučené vnitřní nutností; nepromyslil vývoj charakterů a nevyložil scénické dění z jejich konfliktů .. Některé ze starších veseloher a proverbů mají šťastnou náladu a lehký rozmar a upoutávají jako zdařilé hříčky ducha umělecky povýšeného a vysoce pružného; v pozdějších však proniká místo svěžího humoru jakási vynucená a mnohdy triviální rozpustilost. Úhrnem přejal Vrchlický dramatické útvary a zvyklosti divadla romantického, nepohrdaje ani pochybnou technikou her intrikových. Většina dramat Vrchlického oživuje minulost s kosmopolitismem velmi rozsáhlým; drobnůstky moderních námětů jsou bez významu. Dramata Vrchlického s látkami českými jsou: Drahomíra (prov. 1882, ot. 1883) ; Exulanti (prov. a oto 1886) z dějin XVII. věku bez porozumění reformaci, s důrazem vlasteneckým a se sensační zápletkou cizoložnou; Bratři (prov. a oto 1889), histor. drama o Václavu a Boleslavovi, a drama Knížata (prov. a oto 1903) z dějin Přemyslovců; k nim se pojí drobný dramatický proverb z českého pravěku Trojí políbení (prov. a oto 1892); nejúspěšnější autorova veselohra Noc na Karlštejně (prov. a oto 1884) z doby 368 Karla IV. se sporou charakteristikou, vtipnou zápletkou a svěží dobovou malbou, opředená jasným humorem; a hravě zápletková Rabínská moudrost (prov. i oto 1886) z pražského židovského města v době Rudolfově. Antické látky zpracovávají: mytologická truchlohra Smrt Odyssea (prov. 1882, oto 1887) ; velká trilogie z řeckého cyklu heroického Hippodamie, vzniknuvší v 1. 1883-1890, počínajíc posledním svým článkem; celek složený ze tří částí: Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie, tvoří s hudbou Fibichovou melodram. Dále komedie V sudě Diogenově (prov. a oto 1883) z doby Alexandra Vel.; Pomsta Catullova (prov. a oto 1887) z antického Říma: Midasov'IJ uši (prov. a oto 1890) ze starořecké pověsti mytické; a pokus o moderní komedii v rouše antickém V uchu D,tonysově (prov. i oto 1900) ze života na starověké Sicílii. Rozklad antiky křesťanstvím předvádí tragedie Julian Apostata (prov. i oto 1885) a z milostného života v papežském A vignoně, kupícího se 'kolem Petrarcy,čellpá Soud lásky (prov. 1887, oto 1886). Dramaticky zpracoval Vrchlický i látky biblické, anglické, španělské a vlašské. K dramatům se druží hojná libreta k operám, k oratoriím (k Dvořákově Sv. Ludmile, 1887), k výpravným hrám atp. Nejskromnější počtem v literárním díle Vrchlického jest novelistická pró~a; po mladické povídce z r. 1873 ve slohu ješt~dských prací K. Světlé, Prodavač biblí (knižně až 1912), sáhl k peru novelistovu hojněji až v létech 80. Jeho próza obsahuje tři svazky drobnějších prací: Povídky ironické a sentimentální (1886), Barevné střepy (1887) a Nové barevné střepy (1892) i konversační román marné lásky a temného fatalismu Loutky (1908). Povídkové práce Vrchlického jsou menší měrou novely v pravém slova smyslu, než důmyslně vykombinované a pečlivě provedené důkazy určitých tesí, které v závěru práce vyniknou pra- videlně jako ostré pointy. .. Jaroslav Vrchlický vynikl též jako literární kritik a essayista. Neobyčejné jeho vědomosti v oboru světové literatury, hlavně v básnictví národů románských, schopnost charakteristiky, zejména cestou analogie, jemný smysl pro stránku formální vedly ho k tomu, aby se stal vykládajícím a popisným kritikem světového písemnictví u nás. J. Vrchlický, leckdy blízký kritice životopisné, jindy však impresionismu kritickému, nesoudí, nehledá pravidel, nepodává filosofii literatu,ry, nýbrž slovem hojným, sytým 369 a barvitým kresli výrazné hlavy literární, pravidelně užívaje při tom materiálu životopisného a anekdotického, zevrubných parafrází obsahu, pronikavých rozborů technické stránky básnické. Jeho kritické essaye seřazeny jsou ve sbírkách: Básnické profily francouzské (1887), doprovod k jeho výborům z novodobé poesie francouzské; z 'Ůstatních jsou důležité Studie a podobizny (1892) a Nové studie a podobizny (1897), obsahující studie o českých básnících, Erbenovi, Bozděchovi, Kollárovi jako básníku sonetů, P. J. Šafaříkovi a V. B. Nebeskému jako poetům, Sv. Čechovi aJ. Nerudovi. Překlady Jar. Vrchlického přesahují rozměrem jeho díla původní. Básník otevřel jimi nové světy české literatuře a ukázal formální schopnost českého jazyka, verše a rýmu i při úkolech nejtěžších; vtělil českému pís~mnictví klasická díla vůdčích evropských národů; jako šťastný kulturní zprostředkovatel pracoval k tomu, co Goethe případně pojmenoval »světovou literaturou«. Nejdůležitější jsou Vrchlického překlady z moderní francouzské literatury a vlašské renesanční i soudobé, protože měly tak oplodňující vliv na básníkovy ideje i jeho formy. Z francouzského básnictví Vrchlického zajímal především Victor Hugo a jeho škola i další básníci do konce 80. let. Jsou tomu věnovány výborné antologie: Poesie francouzská nové doby (1877) a Moderní bá8níci francouzští (1893); pak překlady z vůdčích básníků francouzských v XIX. věku, jmenovitě z V. Huga, v Leconta de Lisle, z Baudelaira, kromě toho některá dramata klasická, Corneillův »Cid« (1899), Molierův »Lakomec« (1899), Voltairova »Zaira« (1922) a archaisující hrdinská komedie moderní, Rostandův »Cyrano de Bergerac« (1898). Nejsoustavněji překládal Vrchlický básnictví vlašské, přihlédaje jak k období renesančnímu, jehož hlavní díla k nám uvedl 'všecka, tak k moderní poesii italské. Nejvíce naň působil ze starých Vlachů Dante, z básníků moderních pak klasik pesimismu a mistr básnictví filosofického Leopardi a Carducci, obnovitel antiky ve vlašském verši. Z renesančního písemnictví vlašského přeložil Vrchlický, vesměs v složitých veršových tvarech originálů, díla Dantova: »Božskou komedii« (1879-1882), »Nový život« (1890) a »Lyrické básně« (1891); Petrarcovy »Tři kanzóny« (1900); Tassův »Osvobozený Jerusalem« (1887) a »Výbor lyriky« (1906); Ariostova ~)Zuřivého Rolanda« (1892-3) a Míchel- 370 angelovy »Básně« (1889). Novodobé básnictví ,"lašské souhrnně předvádějí antologie Poesie italská nové doby (1885) a Tři knihy "Vlašské lyriky (1894); z jednotlivých básní- . ků jsou zastoupeni: Leopardi, Manzoni, U go Foscolo, Carducci a j. Z ostatních překladů románských literatur důležitější jsou: Výbor. dramat Calderonových (1899-1904), překlad portugalské básně hrdinské, Camoensových »Lusovců« (1902) a katalánského eposu Verdaguerova »Atlantis« (1891) . Rekonstrukci s překladem podává Cid v zrcadle španělských romancí (1901). Z literatur germánských Vrchlického vábila anglická, ač právě tu nepřekládal zvláště šťastně; překlady Sládkovy, Jungovy a Balejovy stojí výše vystižením originálu. Kromě antologie Moderní básníci angličtí (1898, zahrnuje básníky nar. v 1. 1700-1880 od Thomsona po Tennysona) přeložil Byronovy »Hebrejské melodie« (1890, souběžně se Sládkem) a »Manfreda« (1900); Shelleyova »Odpoutaného Promethea« (1900) a »Výbor lyriky« (1901); Poeova »Havrana a jiné básně« (1890); pak menší výbory z Tennysona (1906), Walt Whitmana (1906) a Robinson-Darmesteterové (1898), ze Shakespeara přeložil kromě »Sonetů« (neotištěné) báseň »Venuše a Adonis« (1922). Mezi překlady z němčiny na prvním místě stojí velkolepé přebásnění obou dílů Goethova »Fausta« (1890, II. vyd. 1907), jímž zastíněny byly starší překlady Kolarův (1863) a Vlčkův (1890), obsahující pouze 1. díl tragedie. Menší překlady Vrchlického z němčiny jsou: Schillerův »Vilém Tell« (1892), téhož »Píseň o zvonu aj. b.« (1824); Hamerlingův »Ahasver v Římě« (1900), Immermannovo mysterium »Merlin« (1922). Ze skandinávských literatur přeložil jen Ibsenovy »Nápadníky trůnu« (1897). Ojedinělý jest i překlad z polštiny, a to z Mickiewicze »Tryzna« (1895); pohrobně přibyl ze slovenštiny »Výbor básní« Ant. Aškerce (1823). Na některých překladech zbásnictví východního má Vrchlický podíl jen formální, tak na PetOfiho »Básních« (1907 a 1912) a na Košutově překladě Hafizova »Divanu« (1881). Ve dvou antologiích spojil Jar. Vrchlický překlady z různých básníků románských a germánských: Hostem u básníků (francouzských, vlašských, německých a anglických, 1891) a Z cizích Parnas8Ů (převahou anglického a německého, 1895). Hojně Vrchlic- 371 ký překládal i prózu, jmenovitě z francouzštiny, na př. Dumasa st., Balzaca, A. France, Maupassanta. Podobně jako Julia Zeyera nelze ani Jaroslava Vrchlického vyložiti jen z české souvislosti literární. Básník sám sice ukázal, jak jeho formalismus byl připravován již J. E. Vocelem, jak již Fr. Doucha razil cestu jeho kosmopolitické činnosti překladatelské a připomínal i působení poetického jazyka Čechova na svou tvorbu; ve svých začátcích navazoval v lecčem~ na Hálka a Mayera, výjimečně i na Nerudu; ale pravé vzory nalezl jinde než v literární tradici české. Také vliv literatury německé, který do jeho generace byl pro české básníky rozhodující, byl nepatrný s výjimkou Goetha, který působil jmenovitě svou myšlenkou faustovskou. Na vlašské půdě obrátil se výhradně k mistrům románským a u nich nalezl vzory, které byly sourodé jeho duševní osobnosti. V mladistvém období hověl mu však pouze Leopardi svým černým pesimismem. I obrátil se do francouzského básnictví XIX. věku. Tam oslnil jej především mohutný a plodný V. Hugo. Působil naň geniální rétorikou, spoustou obrazů, řečí plnou opakování, bombastu a tirád, konečně i eklekticismem, jenž pohrává myšlenkami často protichůdnými. Od něho přijal především básnickou ideu »epopeje lidstva«, složené z rapsodických úryvků zpola epických, zpola reflexivních, která pojímá básnictví jako ves měrný cyklus, obsahující veškeré lidstvo v jeho zápase a vývoji. V duchu V. Huga vyznával víru v nekonečný pokrok lidstva, ubírajícího se k sociální spravedlnosti, k vítězství družné práce a účastné lásky. Po hugovsku stylisoval svou erotiku v idylickou lyriku plnou křehké a smyslné něhy; šel za ním i v patetickém boji proti zlořádům doby, proti politické bezcharakternosti a. kritické samolibosti. Ale Vrchlického lyrický zdroj byl hlubší, jeho názor na život pravdivější: byl více člověkem a básníkem než hercem neb řečníkem a naslouchal častěji vnitřnímu hlasu než Hugo. Neutkvěl na tomto jediném vzoru, nýbrž vedle Huga přijal do svého ducha celou soudobou poesii francouzskou, bera od ní mnohé padněty. Leconte de Lisle vedl jej k hutnější plastice verše a jednotnějšímu názoru na antiku i na předhistorické fáze lidstva; Sully Prudhomme učil jej úsečnosti ve vyjadřování pouček didakticko-filosofických; Gautier vedl jej k intimnímu vystižení věcí mrtvých a kultur odumřelých a vybízel ho k zhušťování rozsáhlých po- 372 mysltI a složitých představ do stručné formy znělky; Theodor de Banville ho učil formalistické hře slokami a rýmy. Tito následovníci Victora Huga, nazývaní »parnassisty«, posilovali Vrchlického i v jeho kultu básnické formy, kterou přivedl u nás k nezvyklé virtuositě, když byl prošel také znamenitou školou velkých vlašských mistrů renesančních. Básnický princip formální jest u Vrchlického v podstatě dosti příbuzný principu Sv. Čecha, jehož na rozdíl od běžného mínění nepokládal za svého proti chůdce a jemuž věnoval řadu vřelých projevů příležitostných. Oba básníci jsou verbalisté, kteří hromadí za zvýšením názornosti pojmové a dojmové obrazy, metafory, analogie, vidouce v této amplifikaci básnickou sílu; Sv. Čech tíhne přitom více k poetickému popisu. Vrchlický l:e kontrastu rétorickému. I k J. V. Sládkovi, s nímž žil v důvěrných stycích osobních, vedou od Vrchlického některé stopy, ale zásadní různost přece jen nedopustila hlubší vzájemný vztah umělecký. Význam .Tar. Vrchlického pro tvarové zmnožení českého básnictvi nesmí se pojímati jen tak, že naučil naše básníky novým veršovým umělostem, že zavedl k nám velký počet potud neznámých strof, genrů, bohatství figur a tropů, nýbrž hlavně v tom smyslu, že po prvé a průkop ně ukázal, jak pro nesčíslný počet vnitřních básnických možností pravý poeta může najíti nesčíslný počet možností formálních, a to v živém duchu českého jazyka. Jeho činnosti chyběla však většinou autokritika: knihy nejsou organicky sestaveny a spořádány, nýbrž často jen mechanicky v určitém období sebrány; nebývá přihlíženo k tomu, aby vedle vykrystalisovaných básní nestály improvisované náčrty, aby se v pouhých variantách neopakovaly tytéž dojmy, nálady, ano i motivy; reminiscence literární nejsou vždy odloučeny od samorostlé tvorby. Básníkův nedostatek úcty k sobě samému vzbuzoval u kritiky ostrý a spravedlivý odpor. Kdežto na rozhraní let 70. a 80. byl básník hlavně se stránky látkové, kde se žádaly po něm násilně náměty české, a s hlediska úzkoprse moralistního pro své »pohanství« i pro kult nahé ženské krásy nejen podceňován, ale i odsuzován, zavládl koncem 80. a počátkem 90. let pravý opak a díla jeho zmocnilo se nekritické chvalořečnictví; právě v té době ubývalo kritičnosti a v produkci jeho se jevil zřetelný úpadek; tehdy se realistický proud a později i symbolistická vlna ve vývoji českého básnictví s Vrchlickým zřejmě a trvale rozešly. 373 »Kritika let 90.«, F. X. Šalda, Jiří Karásek, Jindřich Vodák, podrobila dílo básníkovo přísné revisi, když již dříve L. Čech a T. G. Masaryk jim připravili půdu svými analysami; ukázala ke vzorům, analysovala nejednotnost ideí, posoudila jeho formalismus,zevrubně rozebrala básnické prostředky. Boj o Vrchlického v 90. 1., do něhož na straně odpůrců Vrchlického zasáhl zvláště také J. S. Machar, náleží k hlavním literárním sporům tohoto období a přispěl značnou měrou k odlišení generace staré a mladé. Přispěl však také k hlubšímu a spravedlivějšímu poznání životního díla Jar. Vrchlického. Ohromnost a nepřehlednost díla Vrchlického sama vybízela, aby byly z něho pořízeny orientační antologie; některé z nich pocházejí od básníka samého. Podle poetických druhů a látek roztříděna jest dvojdílná Antologie z básní Jaroslava Vrchlického (1894 a 1902), jejíž první díl obsahuje tvorbu z let 1875-1892, druhý z desetiletí následujícího, a to jak lyriku, tak i epiku; básník ji pořídil s vzornou autokritikou a jemným vkusem. Z celé tvorby Vrchlického pořídil Výbor z básní (1933 ve sbírce»Kytice«) Arne Novák, přihlížeje k přísnému hodnocení kritickému. Ve »Světové knihovně« vyšly Portréty básníků (1897), výbor to literárních charakteristik ve formě sonetů, a České balady (1901), výbor drobné epiky Vrchlického s látkami národními. B á s nic k á š k o 1 a Jar o s I a v a V r chl i c k é h o. První, kdo se přidrželi směru Vrchlického a jeho francouzských vzorů básnických, byli dva účastníci III. ročníku almanachu »Ruchu« r . 1873, Otakar Mokrý a Karel Kučera. Člen jihočeské družiny z »Anemonek«, Otakar Mokrý (* 1854 v Čes. Budějovicích, t 1899 ve Vodňanech), dlouholetý společník Zeyerův ve Vodňanech, kdež byl notářem, vzdělal se na romantice polské, z níž překládal Julia Slowackého. V původním jeho tvoření básnickém se střídá epika motivů hl. legendárních s lyrikou reflexivní a krajinářskou, kdežto v intimní poesii, zvláště milostné, Mokrý neměl štěstí. V Jihočeských melodiích (1880) sloučil výmluvnou meditaci dějinnou a vlasteneckou s rázovitou malbou svého jihočeského domova; tak i v básnické povídce o zápase Rožmberků s husity Na Dívčím kameni (1885). Básně (1883) obsahují vedle toho výběr máchovsky melancholické a pohádkově zastřené mladistvé lyriky a řadu motivů od Adrie, Slovinska a z Tater. V Dumách a legendách 374 (1888) přistupuje k reflexivním básním s týmž krajinným pozadím cyklus starokřesťanských legend, podobně jako v knize Jasem a šerem (1893). Karel Kučera (* 1854 v Luštěnicích u Ml. Boleslavě, t 1915 jako profesor výslužník v Dašicích u Pardubic) přimkl se k Vrchlickému zlomkovitou technikou reflexivní epiky, jíž jako historik z povolání dovedl dáti dějinný, kulturně sytý kolorit. Svědčí o tom dvě sbírky: Básně (1883) a Zapadlé hvězdy (1890). Překladatelskou svou činnost zasvětil hl. H. lbsenovi, o němž r. 1883 otiskl ve »Světozoru« informační studii a z něhož přel. veršem »Básně« (1899), »Branda« (1908) a »Peera Gynta« (1913 a prózou »Rosmersholm« (1898) i »Stavitele Solnessa« (1899). Ot. Mokrému a K. Kučerovi se podobá přední zástupce almanachu »Máj« z r. 1878, stojící pod přímým vlivem časných knih Vrchlického a zvl. jeho »Poesie francouzské nové doby« (1877), František Kvapil (* 1855 ve ~herách, t 1925 na Kr. Vinohradech). Jako O. Mokrý přilnul k barvitým básníkům polským a též v původním tvoření podlehl jejich vlivům, takže bývá ne neprávem nazýván »epigonem polské romantiky«. Překládal z Mickiewicze, ze Slowackého, z Krasiňského, z Asnyka, z K. Przerwy-Tetmajera; doplňuje je antologie trojdílné Polské moderní poesie (1922, 1925 a 1933). Původní jeho poesie tíhne hlavně k širokému popisu a epickému probouzení minulosti; také některé genrové obrázky mají teplo skutečnosti; zato jeho důvěrná a tklivá lyrika jest převahou konvenční. Hlavní sbírky Fr. Kvapila jsou: Zpěvy knížecí (1883 a nové rozmn. vyd. 1897) na látkovém základě ruských bylin; drobné genry ve formě znělky Z výstavních táček (1891), dva sešity dum národně politických Zalmy přítomnosti a Bělohorské melodie (obě 1918). ~ivotopisné a literárně historické stati, posvěcené hlavně horlivě propagandě vzájemnosti českopolské, shrnul do· tří sbírek, Zeny a milenky slovanských básníku (1893), Zivotem k ideálu (1900), Modré ostrovy (1926). U jiné skupiny žáků a přátel Vrchlického však došel živého ohlasu myšlenkový obsah jeho básní reflexivních: hluboký světobol, sklánějící se v účasti a slitování k utrpení vesmíru a vyznívající vřelou humanitou, touha po mravní i společenské obrodě lidstva, někdy i úsilí po vyproštění z náboženských krisí století skeptického. K lyrikům této skupiny patří vedle hanáckého veršovce a _ překladatele 375 z J. M. Herédi Jana Spáčila Žeranovského (1857-1905) Bohdan Kaminský, A. E. Mužík a Jan Roky ta. Bohdan Kaminský (vl. jm. Karel Bušek, * 1859 v Huse u Sychrova, t 1929 v Poděbradech) kolísal stále mezi poesií a žurnalistikou. Pěstoval feuilleton vynuceného humoru a novelu dokumentárně zajímavou, kde s bolestným humorem a sebemučivou ironií zpodobuje pražskou a literární bohému, kterou pro své pokolení takřka zosobňoval; jsou to na př. Kresby (1888), Různé panstvo (1891), Mecenáš (1893), Nocturno (1895), Kresby a řezby (1909) a j. Jeho verše jsou v nejlepších číslech prudce citové a horoucně zoufalé, se sklonem k mocné a barvité rétorice, zvl. v rodinné a milostné elegii. Často prostupují lyriku B. Kaminského genrové obrázky nicotných figurek, směšných, ubohých i tragických, takže místy dospívá B. Kaminský značného stupně předmětnosti až realistické. Básnické knihy B. Kaminského jsou na př.: Ztracené volání (1884), Rokoko (1889), Z Příkopů (1892), V samotách (1893), Verše humoristické (1893), Zlomky románů (1898), Cestou na Parnass (1902), Na viole d!amour (1905). Formální svou zručnost prokázal i řadou překladů divadelních veršem i prózou, mezi nimiž vyniká zvláště soustavné, ale nedokončené přebásnění Molierových hlavních dramat od r. 1925. Ani August Eugen Mužík ('~ 1859 v Novpm Hradci Králové, t 1925 v Praze), redaktor »Besed lidu« a »Světozora«, překladatel Moora. Poea a O. Ludwiga, neušel svodům novinářství. Z chmurné reflexe verbalistních prvních knih, které napodobí kosmickou, náboženskou i sociální dumu Jar. Vrchlického (Jarní bouře) 1883 a Hlasy člověka) 1883) a přidržují se také jeho útvarů básnických, se zvl. virtuositou znělky (Černé perly) 1893), zachraňoval se Mužík do soucitu dílem křesťanského (Písně života) 1894), dílem sociálně prohloubeného. Později spiritualistický básník mystických sklonů hledal východisko v stručnějším a prostším slohu Sládkově, používaje ho pro chválu práce rolníkovy uprostřed přírody a pro výraz bl'atrského soucitu se všemi trpícími (Krůpěje rosy) 1902). Tendenčně zveršoval časové podněty sociálně a vlastenecky horlitelské, Epištola českému dělnictvu (1897) a Duchu, Husovu (1903); řady novel, psaných v duchu genrového realismu a prodšených soucitem sociálním, Trosky života (1894), Tichá dramata (1914) a j. doplňují činnost Mužíkovu. Modernějším tónům dával občas zazníti v reflexivních 376 svých verších stoupenec kritického realismu . Jan Rokyta (* 1864 v Hradci Král., básnický pseudonym pěstitele českolužické a českopolské a vůbec slovanské vzájemnosti Adolfa Černého). Básnické rozpětí Rokytovo není veliké. Od sentimentální lyriky několika sbírek přešel k novokřesťanství tolstojského ražení v knize Za Kristem (1903) nebo Království Ticha a Smíru (1907), pak k naivnímu řešení problémů moderního života veřejného: Hradby padají (1906), Písně osvobozeného otroka (1919) a j. a konečně k náboženským meditacím dějinným: Zpěvník posledního Husity (1918), Na staroměstském rynku (1918) a Hus (1919). Hojná jest Rokytova činnost překladatelská prózou i veršem, objímající všechny literatury slovanské a sloužící jeho propagátorství slovanské vzájemnosti. V něm jest také největší význam Adolfa Černého: hojnými ukázkami ze všech literatur slovanských a historickými, kulturními poznámkami informovala jeho pečlivá revue Slovanský přehled (1898-1914) českou veřejnost o celém slovanském světě. Mezi francouzskými básníky novodobými, jež ve svých antologiích uváděl k nám Jar. Vrchlický, zaujímali dosti význačné místo někteří veršovci, potlačující výslovně osobní city pro snahu po předmětném zobrazování zevnějšího světa a dávající před lyrikou přednost zevrubnému popisování svého všedního okolí. Byli při tom formalisty velice úzkostlivými, pečlivými verš ovci a dobrými mistry rýmu: těmito znaky slohovými se hlásili za žáky Victora Huga, kdežto jejich záliba pro každodenní skutečnost ukazovala k jejich souvislosti se soudobým hnutím naturalistickým v próze. Trojí náměty převládaly u nich: krajinářské pohledy na přírodu, které potlačovaly živel citový a dávaly nejplněji vystoupiti charakteru krajiny samému; drobné genrové výjevy ze života malých lidí, pravidelně s přecitlivělou sociální tendencí; konečně pařížské obrázky pouliční, zpola komické, zpola sentimentální. Mistr tohoto směru, Fran~ois Coppée, se těšil v Čechách neobyčejné pozornosti, nepoměrné k jeho významu; do češtiny byl hojně překládán a vlivu jeho podlehli jmenovitě Antonín Klášterský, Alois Škampa, Emanuel Čenkova v začátcích svých i Antonín Sova. Krajinářské motivy v této době vydatně pěstované byly pro české básnictví velkou měrou novinkou. Od doby K. R. Máchy, který náladu duševní nerozlučně spojil s mal- 377 bou krajinářskou, byla i u nás řada básníků, malujících přírodu ja:ko věčnou průvodkyni a dekoraci důvěrných vztahů lidské duše; především V. Hálek, jehož kniha »V přírodě« obsahuje veskrze originální a svěží postřehy krajinářské a jenž se také v některých cestopisech dívá na kraj a jeho náladu čistě malířsky. Avšak teprve v některých knihách J. Vrchlického se básnická krajinomalba osamocuje a básník se snaží zachytiti charakter, ovzduší i ducha krajiny. V tomto osamocení krajinomalby postoupili jeho epigoni dále, a zesilujíce stránku popisnou, omezovali živel myšlenkový, ačkoli zprvu stěží dovedli vytvářeti krajinářské obrázky bez point, ať vtipkujících, ať společensky moralisujících. Na tomto stupni stojí krajinářské obrázky Ant. Klášterského, Aloise Skampy, E. Čenkova, práce celkem přechodní. Novou metodu přináší proti nim pojetí t. zv. impresionistické; průpravou jsou lyrické obrazy oduševnělé přírody J. Nerudy od »Knih veršů« po »Prosté motivy«. Vychází od základního názoru, že krajina s celým ovzduším, se svým světelným a barevným naladěním není než odrazem duše pozorovatelovy a že se mění podle jeho vnitřních stavů. Umělecký vývoj spisovatelůimpresionistů spadá však již většinou do období následujícího. Malé genrové výjevy ze života nižších společenských vrstev, po způsobě Coppéeově u nás zdomácnělé, zavdávaly často podnět. k zdůrazňování sociálních tendencí, častěji pouze k naivnímu a sentimentálnímu pohrávání s nimi. Do skupiny lyriků, tíhnoucích k básnictví genrovému, náleží nevýbojní veršovci: Jan červenka (1861-1908), překladatel ze španělštiny, suchý krajinář Alois Škampa (1861-1907) a skromný :pěvec malých radostí Antonín Klose (1861- 1906). , Nad ostatní členy této skupiny vynikl Antonín IDášterský ('" 1866 v Mirovicích na Písecku z rodiny jihočeské po meči i přeslici, ale většinu života ztrávil v Praze, kde zemřel r. 1938). Ve svých knihách probral Ant. Klášterský veškeré básnické druhy a látky, v nichž si jeho pokolení libovalo; pozdní Vrchlický a stejnou měrou Sládek byli mu domácími vzory, k nimž přibylo i působení lyriků anglických a amerických. Psal coppéeovské obrázky přírodní s nemužnou titěrností v pozorování; vyčerpal.:v genrových básničkách Prahu, rodný jihočeský, brdský i chodský venkov i život končin zhlédnutých na cestách; pokusil se vytvořiti 378 moderní baladu, ale nebyl ani epikem ani umělcem vystihujícím hrůzu a tíhu života; pohrával si i s poesií sociální; psal erotiku bez vášně, kterou zaměnil za tichou lyriku manželskou a rodinnou. Z četných knih Klášterského uvádíme: Ptačí svět (1888), Písně z práce (1891), Poli a lesy (1891), Pražské motivy (1893), Sonety tiché pohody (1899), Z českých žalmů (1911), České balady, romance a jiné básně (1912), I'fOnické siciliány (1913), V záři svobody (1923), Chodský písně (1926, lidové ohlasy v nářečí), Chvíle zasnění a vzpomínek (1934), kromě toho několik veršovaných svazečků pro mládež. V posledním desítiletí se zabýval Klášterský hojně překládáním básníků anglických; tu lze chváliti spíše jemný vkus při vybírání než sourodost básnického slohu originálu a přebásnění. Sem náleží: Byronův »Vězeň Chillonský« (1900), »Mazepa« (1902) a »Parisina« (1904); výbory z básní Longfellowových (1902) a Aldrichových (1903), Wildeových (1910) a Bryantových (1910), velká antologie Moderní poesie americká (1907 a 1909 ve 2 sv.) a tři řady slavných znělek Lee Hamiltonových »Sonetů immaginárních« a »Sonetů bezkřídlých hodin« (1908) a El. Barret-Browningové »Sonetů portugalských« (1908, n. vyd. 1914), k nimž se pojí překlad nesnadných »Sonetů« Shakespearových (1926); dále Shelleyův »Epipsychodioll« (1931) ;po Sládkovi převzal a vl. 1913-19154 svazky dokonal úkol ztlumočit Shakespeara po česku a připojil ještě překlady Shakespearovy epiky (1925). Po J. Vrchlickém řídil »Sborník světové poesie«. Některé jeho cenné překlady anglických pohádek a pověstí i výborů určeny, jsou mládeži. (Rozsáhlý memoirový spis Vzpomínky a portrety [1934] jest důležitým pramenem nejen pro životopis Klášterského, ale i pro celý literární život český od let 80.) V literárních svých začátcích stál A. Klášterskému blízko Emanuel čenkov (1868-1940, pseudonym Emanuela Stehlíka), horlivý pracovník pro shodu českofrancouzskou a překladatel románových děl Hugových, Bourgetových, Richepinových a Prévostových. Kromě druhů všeobecně běžných v této skUipině básnické pěstoval i vlasteneckou poesii zbarvenou rétoricky a drobnou prózu. Od chmurné neb tklivě zádumčivé nálady básnické tvorby literární družiny právě uvedené odráží se jasný a jary tón, který zaznívá z nejcharakterističtějších stran Karla Maška. Karel Mašek (1867-1922) obrátil na sebe pozornost cyklem 379 výborných literárních parodií Utíkej, Káčo! (1894), ale i v pozdějších sbírkách Kyselé hrozny (1895), Popěvky tulácké (1900) a Pierrotova loutna (1904) občas propuká humor velmi jasný. Později upozornil K. Mašek na sebe i jako jemně stylisující povídkář meditativních záměrů sbírkou legend a jinotajů Mír (1916), zádumčivým turistickým románem lásky Břehy věčného jara (1917) a črtami Pestrý záhon lásky, hněvu a smíchu (1917); na svou mladistvou spolupráci s českými impresionistickými výtvarníky vzpomněl rozkošnou knihou Tři léta s »Mánesem« (1922). Lit e r a tur a pře k 1 a d o v á. Básnický kosmopolitismus český žijící ze stálé výměny a asimilace cizích literárních myšlenek, látek i forem pokračoval vydatně v činnosti překladatelské, kterou generace Nerudova toužila uvésti v soustavu. Nespokojil se však převáděním slovesných děl, která přímo a obrodně mohla působiti na rozyojčeské literatury, ani umělých výtvorů básnických, na nichž se tříbila formální obratnost domácí poesie, ba neomezil se na vskutku živé plody literatury světové. V universalismu někdy až upří1išeném chtěl našemu písemnictví vtěliti veškerou poesii světovou; nespokojoval se s uváděním autorů nových, nýbrž někteří básníci, na př. Puškin, Lermontov, Mickiewicz, Krasiňski, Goethe, Schiller, Byron, byli překládáni znovu. Činnosti překladatelské chyběla pevná organisace a přehlednost, kritika pak si všímala málo překladů, ať po stránce výběru, ať s hlediska věrnosti a správnosti. Význačným středem překladatelské produkce je Sborník světové poesie (od r. 1891), vydávaný za redakce Jar. Vrchlického, později Ant. Klášterského a J. Boreckého IV. tř. »České akademie«. Vedle něho přinášely drobnější překlady i Výbor cizojazyčných děl básnických (1884-1888) a Světová knihovna (od r. 1897 vedle novelistiky a děl poučných). Ráz umění překladatelskému vtiskli v této době jeho hlavní mistři Jaroslav Vrchlický, Josef V. Sládek, částečně i Eliška Krásnohorská. Charakteristické znaky překladů této generace, které je odlišují od buditelského překladatelství Jungmannova, jsou: rozmach, šíře, skvělost formy, řečnický patos, lyrismus a hlavně dohánění Evropy. Snaha po přesném dodržování rozměrů originálu vedla někdy k deformaci jazyka a k zálibě v ustrnulých obratech slov- 380 ních, často na úkor originálu. Casto vtiskoval překladatel originálu ráz vlastního verše; to platí stejně o Vrchlickém jako o E. Krásnohorské a nevyhnul se tomu ani J. V. Sládek. Vedle básníků, kteří svou původní činnost básnickou doprovázeli činností překladatelskou, je v tomto období celá řada spisovatelů, u nichž překladatelství tvoří hlavní část jejich činnosti spisovatelské. Z nich budiž uveden František Krsek (1854-1928), který přeložil z novodobé poesie anglické větší skladby Byronovy, Mooreovy, Tennysonovy, Longfellowovy, pak i ruskou carskou dramatickou trilogii od A. K. Tolstého. Jan Hudec (1856-1940) se věnoval výhradně překladatelství ze slovinštiny, charvátštiny a srbštiny; přebásnění dramat Vojnoviéových stojí z jeho tlumočnického díla nejvýše. Z hojných překladatelů z francouzštiny tlumočil Antonín Váňa (1868-1899) CQPpéa a Verlaina, Jaroslav Haasz (1860-1939) Baudelaira a Gautiera a ukázky Danta i Petrarcy. Z nejšťastnějších českých báJsnických překladatelů období Vrchlického byl' Václav A. Jung (1858-1927), kdysi americký notář, pak žurnalista, posléze profesor angličtiny na obchodní akademii v Plzni. Jeho velký Slovník anglicko-český (1906-'-1911) je dokladem důvěrného styku se živou angličtinou. Vlastní básnický význam mají Jungovy překlady obou geniálních eposů moderních, Puškina »Evžena Oněgina« (1892, def. přeprac. vyd. 1925) a Byronova »Dona Juana« (1904), působící dojmem originálu. K nim se druží přebásnění Puškinovy lyriky (1920) i jeho »Kamenného hosta« a dramatu Konstantina Konstantinoviče »Král židovský« (1914). V překladech z latinské a řecké poesie převládal dlouho formalistický předsudek, že časomíru antickou dlužno přeldádati časomírou českou. Převrat ve prospěch přízvučné prosodie provedl. přední český znalec metriky a rytmiky klasické i české, Josef Král (v. n.). Dovozoval teoreticky, že všecky rozměry antické lze v češtině napodobiti rytmicky věrně s důsledným zachováním prosodie přízvučné a podal několik skvělých dokladů básnického překládání děl klasických. Z nich Sofoklova »Elektra« (1897) a »Antigona« (1883) i Aischylova »Orestei~« (1902) náleží k vzorným dramatickým překladům českým. Po stopách Králových jdou četní jeho žáci a přátelé, jejichž překlady vycházely 18851902 ve Sbírce klasiků řeckých a římských v překladech českých a pak (od r. 1899) v Bibliotéce klasiků řeckých a římských (péčí nI. třídy »České akademie«). 25 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české. 381 Dramatické básnictví za prvního období Národního divadla. Od slavného znovuotevření dne 18. listopadu 1883zustalo Národní divadlo skoro čtvrt století střediskemt~Íněř veškerého dramatického života českého. Jeho správu vedl v 1. 1883-1900 jako výhradní divadelní vládce ředitel František Adolf Subert. Po vnitřní stránce jest toto čtvrtstoletí Národního divadla dobou stálého boje několika uměleckých slohů, jenž se jeví v programu her, ve výkonech hereckých i v režii. Původně jdou svorně vedle sebe epigonský sloh patetické tragedie a plytká z Francie přejatá salonní elegance kon~ versačních kusů; v obou případech se skrývá pod oslnivým povrchem namnoze vnitřní prázdnota. V tomto období ovládají divadlo eklektičtí básníci romantického směru, herci ze starší deklamační školy, režiséři vychovaní na musejním přepychu; přitom dusí cizí hry dramatickou tvorbu původní. Dost nesměle vstupuje k nám básnický realismus. R. 1887 se uvádějí na Národní divadlo zásluhou Pavla Durdíka jakožto pokus čtyři ruská dramata k vnitru obrácená; značně později zasáhl do českého divadelního vývoje scénický naturalismus severoněmecký. Ale našeho divadla si dobývá spíše domácí genrová drobnokresba realistická, hlavně pokud předvádí český venkova naše malé město. Tu ve službách autorů přinášejících pestrost vesnického života, Stroupežnického, Jiráska, Preissové, bratří Mrštíků, nacházejí svou svéráznost i herci, kteří oživují vzpomínky svého mládí ztráveného uprostřed venkovského lidu, i· režiséři, již mají po ruce národopisnou xlekoraci pro své spíše realistické než ilusionistické výpravy. Ale vlastní uvědomělý rozvoj realistického dramatu spadá teprve do let 90., ve shodě s proudy v ostatním písemnictví a umění; teprve tehdy postoupilo se i na »Národním divadle« od realistického genru k realismu ideovému. Z výkonných hereckých sil »Národního divadla« se mnohé proslavily již na »Prozatímním divadle« (viz o nich výše): Otilie Sklenářová-Malá; Karel Simanovský, částečně František Kolar, Jiří Bittner a jmenovitě Jakub Seifert. Zde povznesl se Jindřich Mošna až k tragické výši charakterní kresby a k jímavě lidovému humoru typických postav venkovských. Vedle něho vynikl Josef Smaha (1848-1915) a Jakub Vojta Slukov (1847-1903). R. 1888 se stali členy »Národního divadla« Hana Kvapilová a Eduard Vojan; je- 382 jich umělecký pozdější růst v 90. letech a v novém století jest souběžný s rozvojem českého realismu dramatic'kého, obracejícího se od zevnějšku do duše. Divadelní kritika pražská let osmdesátých měla ráz eklektický; nechybělo jí duchů vzdělaných, avšak nedostávalo se jí takových kritických charakterů,; jakými byl v předcházejícím období J. Neruda a'Jos. Durdík; brzy s křesla referentského zmizel i zkušený Em. Bozděch. Kritikové her Nár. divadla byli většinou zpravodajové nepevného stanoviska: Fr. Zákrejs, který hned ustupoval zálibám průměrného obecenstva, hned upadal v plané moralisování, eklektik širokého obzoru Jar. Vrchlický; V. V. Zel~n.ý, význačnější však v kritice hudební, a Jan Lier, milovník jevištní rutiny francouzské. M. A. Šimáček, Gustav Jaroš, Jindř. Vodák připravovali důsledně půdu pro realismus na pražském divadle a otřásali utkvěl~mi zásadami dramatu klasického. Na konci tohoto období bylo patrno, že Praha nevystačí s jediným stálým divadlem činoherním, nýbrž že v zájmu zdravé soutěže bude třeba několika jevišť, řízených jinÝmi zásadami, než jakými se spravovalo oficiální a tím i konservativní Národní divadlo; proto mluvčí divadelní reformy pražské usilovali o druhou scénu. Na venkově byly nositelkami divadelního života i nadále společnosti kočovné, z nichž některé se připoutávaly trvaleji k pevnému místu, zvl. k Plzni a k Brnu. V Brně došlo zásluhou »Družstva Národního divadla« ke zřízení stálého divadla (na Veveří uL), kde zahájena představení Kolarovou »Magelonou« r. 1884. Na brněnském činoherním jevišti vyrostlo pro Nár. divadlo pražské mnoho vynikajících sil hereckých, ale pro vývoj dramatického básnictví české divadlo brněnské před r. 1918 význam nemělo. Životu divadelnírnupo stránce literární, scénické i organisační sloužily časopisy divadelní; z nich Česká Thalia (1887-1892), redigovaná Janem Ladeckým, živě spolupracovala na obratu k realismu dramatickému. Jako v epice a lyrice ovládá též v dramatické tvorbě české 80. let básnický eklekticismus pozdně romantický, se silným sklonem k rétorice a k přeplněné dekoračnosti. Také drama českých kosmopolitů uniká skutečnosti a přítomnosti do historické dálky a exotické ciziny, bez hlubšího vztahu k některé době a beze smyslu pro velké hybné 383 síly dějinné. Sem náleží dramatická díla Ju!. Zeyera i Jar. Vrchlického. Romantismus Zeyerův, osobitý ve scénických pohádkách a legendách, zastihl na scéně ještě příchod báchorkového směru novoromantického. Kořeny sahají sem i historické kusy a dramatické báchorky A. Jiráska, jenž též na divadelních prknech vynikl jadrnou předmětností a důkladnou ověřeností drobného detailu, prostou ryzostí mluvy, populární tendencí výchovně vlasteneckou a stvořil po J. K. Tylovi znovu typ lidové české hry historické i scénické pohádky, jehož odraz se shledává ještě ve výtvorech mladé generace. Se slavnostními dny znovuotevření Národního divadla jsou nerozlučně spiati autor první novinky činoherní B. Adámek a dlouholetý ředitel F. A. Šubert. Bohumil Adámek (18491915) vydal dvě tragedie, truchlohru žárlivosti Saloméria (1885) z českého období renesančního, jíž zahájena činoherní představení obnoveného Národního divadla, a drama šlechtické cti Heralt (1888) 'z doby Rudolfovy; v obou se ztrácejí obratně zosnované tragické konflikty pod přítěží krásných slov, dekorativních ]>artií, slavnostně vyšňořené deklamace. František Adolf Subert («< 1849 v Dobrušce, t 1915 na Smíchově) byl předním organisačním duchem českého divadelnictví. Mnoholetou praksí jako ředitel Národního divadla poznal veškeré podmínky zevní účinnosti, obecného úspěchu, ba přímo sensačnosti dramatických her. Těže z těchto znalostí, dovedl dobýti velkých vítězství divadelních kusy, strhujícími buď hlučnými davovými výjevy neb napínavou časovostí. Liboval si zprvu v historických neb polohistorických hrách: Petr Vok Rožmberk (1881), Probuzencí (1882), lJJ,n Výrcwt.l (1886); v těchto dvou - hlavně ve virtuosně zosnovaném dramatě uražené cti v rámci selského povstání v rodném kraji, »Janu Výravovi« - uváděl rušně na scénu také živel lidový, hromadě živé a barvité jednotlivosti realistické, přidržuje se vša:k osnovy romantické; tendence demokratická a svobodomyslná nikde nechybí. Další kusy Šubertovy jsou divadelním zpracováním sensačních událostí veřejných a prozrazují někdejšího novináře; jsou to pokus o společenské drama pražské Praktikus (1889), scénovaná historie z volebního zápasu r. 1872 Velkostatkář (1891), sentimentální hra ze zápasu českého hornictva o chléb a národnost Drama čtyř chudých stěn (1893) a občanská smutnohra finančního rozvratu Žně (1904). Charakterní kresba soudobých po- 384 stav, výstižná malba životního prostředí tu velmi obratně zakrývá násilně navazovaný děj dramatický. Uvedením živlu lidového a diskuse o časových otázkách i živou kresbou figur přispěl k proniknutí realismu v českém dramatě, ač byl vlastně romantikem v intenci, v osnově i v psychologii. K II. vydání »první dělnické hry české«, »Dramatu čtyř chudých stěn«, připojil úvodem stať Na okraje mých dramat) v níž nejen přehlíží svůj dramatický vývoj, ale podává též kus konfese. Od eklektického dramatu dekoračního i od zpožděné romantické truchlohry vedl takto vývoj k drobnomalbě realistické hry, k genrovému scénování barvité skutečnosti a odtud nesměle k opravdovému dušezpytnému dramatu ideového plánu; nikdo neproběhl celÝm tím kruhem tak jako dramaturg Národního divadla Ladislav stroupežnický (nar. 1850 v Cerhovicích u Písku, zemřel 1892 v Praze). Stroupežnický, jenž napsal také řadu humoristických povídek a kreseb, uvedl se na scénu bezvýznamnÝmi veselohrami. V několika rozmarných genrech realistických s látkami ze XVI. a XVII. věku, Zvíkovský rarášek (1883), Paní mincmistrová (1885), V panském čeledníku (1886) a Sirotčí peníze (1887), se pokusil podrobnou kresbou archaistického prostředí a pečlivou dobovou barvou zakrýti nedostatek dramatické invence a povzneseného humoru. Oživuje selský lidový svět na rodném Písecku, rozbíraje důmyslně »furiantství« jako čelný rys v povaze svých 'krajanů, dovedl v Našich furiantech (1887) kolem chudičké dramatické zápletky seskupiti pestrý dav rázovitých figur venkovských, malebný vír živých výjevů a překvapující spoustu humoristických jednotlivostí. Stroupežnický se však nezastavil u tohoto náběhu a uvědoměle postupoval k realistickému dramatu, jež by mělo jednotný děj a promyšlenou ideu. Obě následující hry z venkovského života Václav Hrobčický z Hrobčic (1888) s drastickou srážkou feudálního panstva a tvrdohlavého sedláka v popředí a proti selské politice satiricky zaostřený Vojtěch Žák, výtečník (1890) zůstávají ještě za cílem. Zato poslední práce Stroupežnického Na Valdštejnské šachtě (1893) ukazuje jasně, kam autor její mířil; od sociálního, rázovitě i pečlivě provedeného prostředí se odráží nesporně tragická postava zajímavého reka idealisty-objevitele, obelstě,ného poměry, jehož osud není pouhou slepou náhodou, nýbrž výsledkem srážky mocné ideje s nelítostnou skutečností. 385 Do téže skupiny genrového realismu s národopisnou výplní jako »Naši furianti« Stroupežnického a jako Šubertovy tragedie selské minulosti náleží také obě barvité hry ze Slovácka od G. Preissové »Gazdina roba« (1889) a »Její pastorkyňa« (1890), i dvě jadrné selské povahokresby z Litomyšlska v rouše scénickém od Al. Jiráska, »Vojnarka« (1890) a »Otec« (1894) ; dramatickým vzruchem nad ně vyniká »Maryša« (1894) bratř'í Mrštíků. (Viz o nich při rozboru novelistických prací jejich autorů.) Genrové drobnokresby realistické rádi užívali při svých veselohrách z venkovského města divadelní autoři, kteří si kromě zásoby vtipných nápadů, komických situací, nevinných satirických šlehů přinášeli i důkladnou znalost groteskních figurek českého venkova. Josef Štolba (* 1846 v Hradci Král." i" 1930 na Kr. Vinohradech), populární notář vinohradský, prokázal nejživější hodnoty slovesné jako mistr barvité causerie cestopisné (viz níže). Vstoupiv jako 23letý jinoch do dramatické literatury, napsal již pro Prozatímní divadlo řadu veseloher a frašek, z nichž se Krejčí a švec (1870) a Zapovězené ovoce (1872) obecenstvu nejvíce líbily; ostře výrazná kresba bystř'e odpozorovaných postaviček se v nich pojila se situační komikou v působivý celek. Národní a Vinohradské divadlo provedlo pak jeho veselohry význačné jarým humorem a světle optimistickým pohledem do života; z nich vrcholy genrové drobnokresby jevištní u nás značí Vodní družstvo (1886), Allright (1887), Maloměstští diplomati (1888) a Na letním bytě (1899). Drastická, silně nanesená dramata bez uměleckého posvěcení Závěť (1889), Peníze (1895) a Za šlechtickým erbem (1909) těží z právnický~h zkušeností spisovatelových; nejstarší a nejvážnější ze Stolbových dramat, dělnickou hru Matčino dílo (1872) potlačila censura. N ovelistika a román v době zápasu národních tendencí s kosmopolitismem. Novela a román za doby Hálkovy a Nerudovy byly ovládány dvěma silami: realistickou snahou po vystižení a zpodobení života a tendencí liberálně reformní. Ale ze sporu obou snah vznikával často zmatek v celistvém pojetí díla románového a novelistického. Kolísalo se mezi konvenčním idealismem, který užíval děje k důkazu všeobecných tesí, mezi romantikou, vršící zevní napínavost a po- 386 vahovou výjimečnost, a mezi důslednou koncepcí realistickou, podávající přesný a plný výkroj života. Tento zápas mezi apriorní tendencí a mezi předmětným pozorováním skutečnosti v 80. letech pokračuje a nabývá podoby nové. Látkový a názorový kosmopolitismus, který zasáhl tak mocně do vývoje lyriky, dotkl se výpravné prózy skrovněji: vedle Julia Zeyera hověli mu z českých vypravěčů 80. let pouze někteří povídkáři konvenční; přední prozaikové světoobčanské školy lumírovské okreslovali genrově s doprovodem kárné ironie neb shovívavého hu;moru drobnou skutečnost českou; samostatnou odrůdou tohoto drobného umění genrového jest i povídková próza Čechova. Vlivně se dotkly českého románu v tomto období tytéž národně výchovné tendence, které ovládaly život politický a jež v básnictví Čechově i Sládkově došly uměleckého vyjádření. Ohlas jejich shledáváme ve dvojí skupině výpravné prózy české. Záliba pro národní dějiny jako pro zdroj mravního poučení a volního povzbuzení přítomnosti, příznačná zralému básnickému tvoření Sv.' Čecha, přinesla nový rozmach českému romanopisectví historickému. Čechovo i Sládkovo nadšení pro lid selský nacházelo obdobu v horlivém úsilí, s nímž povídkáři ve všech krajích českých, moravských i slovenských studovali mrav azpůsob života selských venkovanů, přiklánějíce se k nim s láskou a s idealisujícím zanícením. Jeden význačný rys sílil stále, ať si vypravěči vybírali náměty odkudkoliv; pronikavá předmětnost, trpělivé věcné studium, pozorný smysl pro skutečnost. Tyto pomůcky prózy realistické uvedly českou povídku historickou do školy odborného studia dějepisného, zvláště kulturního a sblížily novelistiku z lidového života s národopisem. I postoupila takto během 80. let česká próza výpravná v těsné sousedství realismu, aniž se mu oddala úplně: u Al. Jiráska i u Zikm. Wintra, u Jos. Holečka i Ter. Novákové, u K. V. Raise i u J. Herbena, u Fr. Heritesa i Ign. Herrmanna. Teprve přímý vliv cizí, hlavně ruský a francouzský, zároveň se změněným názorem světovým přivodil ;ctllÝ rozvoj realistické. prózy výpravné v Čechách. H i s ó r i c k á p o v í d k a. První stupeň české historické novelistiky let 80. a 90. jest tendenčně sentimentální; hlavním jeho představitelem jest Václav Beneš Třebízský. Od romantického obrození národního všecky povídky z české minulosti prodšeny jsou tendencí vlasteneckou, láskou k jazyku a k národnosti, nadšením pro politickou samo- 387 statnost; nyní přistupuje reformační zápal husitský a českobratrský, založený spíše liberalisticky než nábožensky, a elegicky vroucí účast na tragedii bělohorské i jejích následcích. Historickým povídkářům nechybívá však zpravidla pouze myšlenková a zájmová nestrannost, nýbrž i epický klid: jsou dojati, citlivě rozechvěni, událostmi zneklidněni, dějiny vykládají srdcem. Ač vybírají drobty z archivů a starých kronik, přece zůstávají libovolně konstruujícími a dobrodružně vynalézajícími romantiky, kteří milují minulost, plně jí často nerozumějí ce. Protiklad nevyšel 'z popudů čistě uměleckých. Poznalo se, že dlužno postaviti historickou povídku na pevnější základ kulturně dějepisný. I obrátila se hlavní péče k studiu původních okolností a jevů provázejících a podmiňujících veliké události dějin národních: historický místopis, strategie minulých dob, znalost krojů, náčiní, kuchyně našich předků, do nejjemnějších odstínů provedené zvykosloví, archaistické zbarvení řeči po stránce slovníkové i skladebné slavily nyní vítězství v obrazech české minulosti, na nichž spolupracoval vedle kulturní historie i národopis. Oba mistři české historické povídky tohoto směru, Alois Jirásek a Zikmund Winter, jsou na rozdíl od přičinlivého diletanta V. Beneše Třebízského dějepisci z povolání, Z. Winter nadto jedním z nejpilnějších kulturně historických badatelů. Odborně historická metoda obou, která se ve svých důsledcích setkala se současnou snahou literární o realistické zpodobování skutečnosti, vedla k zdravému a účelnému specialisování. Již V. Beneš Třebízský se omezoval vždy více na určitou periodu dějinnou, na slavné období husitské a bratrské s tragickou dohrou bělohorskou ; bylo to rozhodnutí jeho sympatií. Al. Jirásek zprvu volil různé periody za dějiště svých prací, ač se hned v začátcích ukázal zvláštním znalcem selských bouří a pruských válek doby tereziánské. Vlastní jeho oblíbená období dějinná jsou: husitské hnutí a jeho vojenské dozvuky, vyvrcholený úpadek pobělohorský s lidovými pokusy o vymanění z poroby, národní probuzení lidových vrstev s rokokovým i empirovým pozadím panského života; láska k rodnému kraji vodí ho nejčastěji do severovýchodních Čech. Z. Winter byl zásadním specialistou. Vžil a vcítil se do XVI. a XVII. století na;prosto, takže mu rozuměl, jako by v něm byl vyrostl; v starobylé Praze od nastoupení Habsburků do katastrofy 388 bělohorské jest plně doma. Tím, že archai,oký svět ten zná nejenom hmotně, nýbrž že i duševně jako bystrý psycholog proniká k jeho cítění, myšlení, nazírání a chtění, stojí uměleckou intensitou nad Jiráskem. Ten však zevní a vnitřní rozlehlostí svých děl, šíří pohledu na národní dějiny, ale zvláště epickou silou přednesu i bohatstvím životních typů daleko ho převyšuje, zaujímaje nadto čestné místo vychovatele národní energie. Václav Beneš Třebízský (1849-1884), vl. jménem Václav Beneš, se narodil dne 24. února 1849 v Třebízi u Slaného. Nižší gymnasium studoval ve Slaném, vyšší pak třídy na Novoměstském gymnasiu v Praze jako chovanec arcibisk. konviktu. Vykonav studia bohoslovecká, byl r. 1875 vysvěcen; první kaplanské místo jeho bylo v Litni u Prahy, kdež pobyl do r. 1876. Tehdy přijal místo kaplana v Klecanech nad Vltavou u Prahy a setrval tu, podlamován těžkým plicním neduhem, jemuž podlehl za léčebného pobytu v Mariánských Lázních dne 20. června 1884. Literární činnost V. Beneše Třebízského spadá do let 1871-1884. VětšÍna jeho prací jsou menší povídky, historické anekdoty, úryvkovité charakteristiky. Románem nazval Václav Třebízský pouze několik knih; jsou to Anežka Přemyslovna (1878) z doby Václava I., Bludné duše (1879) z náboženského života selského za Josefa II., Trnová koruna (1883) z období pobělohorského, Královna Dagmar (1883) z rozhraní XII. a XIII. věku a široká malba »zlatého« věku Rudolfova V podvečer pětilisté růže (1884, kn. 1885), líčící konec slávy rožmberské. Šíře založeny jsou též práce Bludaři (1873), předvádějící počátky roboty v Čechách za panství bran,iborského, Levohradecká povídka (1882) z války třicetileté, Z letopisů sázavských (1881), zobrazující konflikt starého pohanství s křesťanstvím a zápas o liturgii slovanskou, Stadický král (1881) s námětem vzatým z bezvládí v Čechách po smrti Albrechta II, i obě působivé malby z nejhlubšího úpadku pobělohorského Dokonáno jest (1886) a Pro bílou labuť Švamberskou (1884). Z hojných souborů, které V. Beneš Třebízský sám sestavil a jež vydáním jeho sebraných spisů zmizely, došel největší obliby svazek Povídky karlštejnského havrana (1884), mající vhodný jednotný rámec . . Rozdělení jeho spisů se řídí podle námětů a doby děje. Díl s názvem Pod doškovými střechami obsahuje drobné obrázky vesnické, soustřeďující děj kolem některé rázovité 389 postavy selské.· V červáncích kalicha zahrnuje historické povídky z úsvitu české reformace; k němu se druží práce z rozkvětu českého husitství V záři kalicha. Nejpříznačnější práce Třebízského, zcela prosycené bolestným elegismem, psané krví a slzami, laděné bez výjimky do barev temných, jsou Pobělohorské elegie. Několik svazků, nadepsaných Z různých dob) objímá velkou řadu věků. Z období přemyslovského poutal spisovatele jednak boj pohanstva s věrou křesťanskou, jednak konflikt cizích mravů rytířských se svéráznou vzdělaností národní; bědné intermezzo braniborské vábilo rozbolestněnou duši spisovatelovu, jež dávala přednost dobám strastiplným jako předobrazení úpadku pobělohorského. Dobu Rudolfovu volil si V. Beneš Třebízský častěji, ačkoliv neměl valného smyslu pro její vyspělou kulturu; zase jej v ní upoutával zápas českého národního ducha s cizáckou a rozmařilou vzdělaností, jejíž nejzhoubnější výtvor viděl v alchymii. Rád líčil obraz náboženské svobody a osvícenského hnutí za Josefa II. na českou duši lidovou; jeho selsky cítící srdce radostnĚ, se rozechvívalo i úlevami robotními. (Román Bludné duše, slučující tyto prvky, se počítá za nejzralejší práci Třebíz~ ského.) Několik povídek se odehrává na pozadí válek napoleonských; nejhloub do přítomnosti sahá novela z roku 1848, První růže. V. Beneš Třebízský, jenž se obracel výslovně k nejširším vrstvám lidovým, psal mnoho prací také pro mládež, jiné pak snadno daly se za četbu dětskou upraviti; takové výbory pro mládež upravil z nich K. V. Rais: Z rodné chaloupky (1885), Národní pohádky a pověsti (1886), Povídky starého zbrojnoše (1887) a Havraním perem (1906). Činnost V. Beneše Třebízského doplňuje i působení homiletické; ke kázáním se druží modlitební kniha Pomněnky ve vínek božský (1884), prodšená vlastenectvím velmi uvědomělým; do ní zařazena jest i proslulá Modlitba za vlast) mohutně zaznívající výkřik historické elegie, vlastenecké naděje, blouznivého hymnismu. Alois Jirásek (1851-1930) narodil se 23. srpna 1851 v Hronově u Náchoda z nezámožného rodu rolnického a tkalcovského. Domov, jehož lidovou kroniku podal v rozlehlém díle »U nás« a v prvním díle knihy »Z mých pamětí«, působil naň mocně. Pruská válka r. 1866, jejíž nejkrvavější děje se odehrály právě v Jiráskově rodném kraji, mohutně otřásla budoucím epikem bitevním a dala mu i mnohonásobné dojmy malebné. Nižší gymnasium vystu- 390 doval u německých piaristů v Broumově, vyšší třídy pak na českém ústavě v Hradci Králové; zde se plně probudilo Jiráskovo vědomí vlastenecké. R. 1871 odešel do Prahy studovat historii; stal se suplentem gymnasia v Litomyšli, pak přešel jako profesor na tamější školu reální a vytrval tam celkem 14 let. Starodávná Litomyšl s dochovanými tradicemi měšťanskými a piaristicky gymnasijními, částečně i zámeckými zbystřila jeho pozorovatelský dar a obohatila jeho kulturně historické vědomosti. Odtud si odnesl nejen »maloměstské historie«, »starosvětské obrázky« a jiné menší prózy, ale i látku dramat vesnických »Vojnarka«, »Otec« a maloměstské »M. D. Rettigové« a mnohý podnět pro »F. L. Věka«. R. 1888-1909 působil na vyšším gymnasiu v Praze; výslužbu trávil dílem v Hr.onově, dílem v Praze, obdařen různými důstojnostmi. Národně výchovné a buditelské své dílo dovršil Al. Jirásek statečnými a důraznými projeyy v první světové válce, kde svou obecně uznanou autoritou několikrát podepřel úsilí o politickou samostatnost československou; jeho jméno, dílo i stylisace dodaly váhy květnovému manifestu českých spisovatelů r. 1917; r. 1918 v dubnu pronesl přísahu národv českého v Obecním domě, jejíž forma jest jeho dílem; r. 1918 v prosinci uvítal jménem spisovatelstva presidenta Masaryka při slavném,vstupu na půdu pražskou; vl. 1918-1925 byl členem Nár. shromáždění a jeho senátu. Zemřel v Praze 12. března 1930 a po slavném pohřbu převezen jeho popel do rodného Hronova. Literární svou činnost zahájil r. 1871 baladou Žena podloudníkova a básně psal do r. 1876 v náladách i v slohu vlastenecké generace z »Ruchu«; Básně vydány až posmrtně Mil. Hýskem. První jeho povídky zl. 1872-1874, shrnuté později (1878) do svazku Povídky z hor) jsou malé ostře vypracované charakteristiky lidových postav, úsečné podáním a úzké obzorem, s přÍ'klonou k venkovským povídkám Hálkovým. R. 1874 přináší první historickou povídku Jiráskovu Viktora z období bělohorského, neuchylující se v celku od starší sentimentální romantiky, r. 1875 pak již velký dějinný román ze selského povstání na Náchodsku r. 1775 Skaláci. Trojí oblast látková, jež Jiráska vždy znovu vábila, se stýká v »Skalácích«: život poddanského lidu v jeho rodném kraji v době úpadku, skvělý a nespravedlivý svět poživačné šlechty v době rokokové a živel vojenský. Pro snazší orientaci třídíme Jiráskovy práce podle údo- 391 bí, která zobrazují - Arne Novák zachovává postup chronologický -, zhruba do 4 skupin: práce 1. z doby husitské až poděbradské; 2. z doby bělohorské a pobělohorské až do doby Marie Terezie; 3. z doby josefinské a obrozenské a konečně 4. romány dotýkající se doby současné. Jiráskův vstup do velké doby husitské značí románek Slavný den (1879), vkládající romantiku lásky do rámce pražských událostí z r. 1420; současně se pokouší v povídce Konec a počátek (1879, kn. 1882) o děje Jednoty bratrské, kterou sleduje v jejích počátcích na panství liteňském. Myšlenkové vření za krále Václava IV., předcházející bezprostředně období husitské, 'zachycuje první z románových cyklů Mezi proudy (kn. 1891), a to ve třech dílech [1. »:Qvojí dvůr« (1887), II. »8yn ohnivcův« (1888), III. »Do tří hlasů« (1890) 1. Barvitý, ale nejednotný obraz zápasu králova s panstvem a s arcibiskupem Janem z Jenštejna podává díl 1., kdežto v posledním díle cyklu se hlásí mohutné hnutí národní, rozvlněné nejmocněji kolem osoby M. Jana Husi a Jana Žižky, jejichž počátky jsou vylíčeny názorně a s vroucností. Vrcholnou dobu husitskou, r. 1420, jímž se zabýval již před 15 léty v nezralém »8lavném dni«, zachytil v »listu z české epopeje« Proti všem (1893, kn. 1894; 1. »8konání věků«, II. »Kruciata«, III. »Boží zástup«) ; učinil tak v širokém proudu epického vypravování bez vlastního ústředního hrdiny a se stejnou měrou davové psychologie jako kulturního detailu; bezpečného znalce dějin provázel nyní velký epik, který dovedl komposičně zvládnouti rozsáhlou a ideově významnou látku. Třetí částí mohutného husitského cyklu jsou »tři rhapsodie«, spojené titulem Bratrstvo [I. »Bitva u Lučence« (1899); ll. »Mária« (1904); m. »Žebráci« (1908) J. V kronice zbytků táborských, seřaděných pod Jiskrou z Brandýsa na půdě uherské a slovenské a zžíraných příliš lidskými vášněmi, sleduje rozklad celého velkého hnutí. V »Bratrstvu« se přiblížil Jirásek nejvíce stejně plodnému a oblíbenému romanopisci polskému, s nímž bývá často srovnáván, H. 8ienkiewiczovi, velkému malíři bitev a nadšenému hlasateli národní energie. Episody z doby poděbradské zobrazuje ještě selanka Maryla (1885, kn. 1887), sektářství české po bitvě u Lipan sleduje Zemanka (1885, kn. 1887), kdežto velký obraz zápasu krále Jiřího s papežem, Husitský král (I. díl 1916, II. nedokončen, vyšel posmrtně péčí Zd. Nejedlého 1932), prozrazuje již úbytek tvůrčích sil autorových. 392 Době bělohorské a pobělohorské, kterou zahájil svou činnost jako historický povídkář a romanopisec, věnoval r. 1884 monumentální skladbu Psohlavci (kn. 1886), v níž se stal epikem selského povstání na Chodsku proti německému Lomikarovi. Povstání to jest mu svou lidovostí, svou houževnatou důsledností boje za právo přímo symbolem našeho národního zápasu vůbec; průprava historiCká spojena je neobyčejně šťastně s lidovědnými detaily. Epika českého národního úpadku doplňuje elegik a sugestivní náladový malíř ve Skalách (1886, kn. 1887), označených jako »několik výjevů z dějin samoty«; s podivuhodnou věrností historickou dovedl tu Jirásek v osudu zemanské rodiny Křinecké z rodného svého kraje uzavříti dějinnou tragiku Bílé hory. Pevnost a úměrnost jednotné stavby, kterou ve svých rozsáhlých románech obětoval pestré rozmanitosti dějů, jest v tomto díle. Touto pevnou komposicí vyznačuje se- i »historický obraz« Temno (1913; kn. 1915), úchvatná malba XVIII. věku, kdy dílo protireformace bylo dovršeno. Trojí oblast jest zde sloučena, měšťanstvo pražské, bludaři, zachovávající styky se saskou emigrací, a drobné panstvo na venkovských sídlech, zasahované vesměs vítěznou mocí jesuitů - náladový valeur, dušezpytný pohled se tu vyrovnávají s bohatstvím původních jednotlivostí kulturně historických. Rodný svůj kraj uprostřed válečných zmatků XVIII. stol. zachytil Jirásek již dříve v Sousedech (1882, kn. 1884) a v Pandu1'ku (1883, kn. 1886). ~ Jimi se dostal Jirásek do doby Marie Terezie, do poloviny stol. XVIII. Obraz z konce tohoto století a ze zač. stol. XIX. zachycují již dvě začátečnické práce Jiráskovy: Na dvoře vévodském (1877, kn. 1881) líčí oslnivý život vévody Zaháňského, usedlého v rodném kraji básníkově, odrážející se od bídy robotníků selských; podrobnou malbu rozkošnického života na Vídeňském kongrese podává pozdější Ráj světa (1880, kn. 1883). Svět rokokové a osvícenské šlechty josefinské, první pokus o sledování slabounkých počátečních kořínků českého obrození národního přináší široce založený román ze severovýchodních Čech, Poklad (1881, kn. 1885). Široký a mohutný obraz tohoto národního hnutí na rozhraní XVIII. a XIX. stol. zachycuje pětidílný F. L. Věk (I. 1888, II. 1892, III. 1897, IV. 1900, V. 1906), který se stal autentickou kronikou českého osvícenství i vlastenectví literárního, jazykového a divadelní- 393 ho. Kolem spisovatele-buditele z kruhu Puchmajerova, který v životě slul František L. Hek, seskupil Jirásek celé zástupy pražských i venkovských buditelů ze všech vrstev národa; z Prahy, kde zpodobil Jirásek zvlášť barvitě skupinu Thámovu a Puchmajerovu, se stáčí děj, vysledovaný a~ do r. 1816, do Věkova domova Dobrušky a kromě titulního hrdiny se soustřeďuje i kolem východočeských křisitelů Zieglera a Patrčky. Vnitřně velmi blízká »Věkovi« je »nová kronika«, nazvaná U nás. Ta:ké v této čistě kronikářsky nesené historii rodného kraje autorova se sleduje obrodný proces národní v I. 1823-1848, sahající kořeny do doby osvícenské. Nositelem procesu je však venkovský lid, vedený sympatickým farářem Havlovickým, jímž jest míněn Josef Regner, buditel národní i hospodářský. Kronikářský ráz a vpracování několika rodinných osudů do děje svedly autora k pohodlné a volné konceyci, která látku rozčlenila nestejnoměrně do 4 dílů (I. Uhor 1896, II. Novina 1898, III. Osetek 1901, IV. Zeměžluč 1903). Předbřeznovou, biedermeierovskou Litomyšl zachycují dobově velmi věrné, ale umělecky ne právě hluboké novely pojaté do Maloměstských historií (1890), mezi nimiž slunná selanka studentská Filosofská historie (1878) došla neobyčejné popularity. Skrovné počtem jsou práce čerpané ze současného života. Mezi nimi povídky Na Ostrově (1888) a Druhý květ (1891) řeší konflikt starého a mladého pokolení ne právě se zdarem. , Vedle uvedených rozlehlejších děl napsal Jirásek celou řadu menších povídek a novel s náměty z nejrůznějších dob českého dějinného vývoje, které vyplnily několik svazků sebraných spisů i několik svazků samostatných. Pro mládež vydal knihy: Z Čech až na konec světa (1890) jest šťastnou parafrasí staročeského deníku pana Šaška z Mezihoří z cesty po západní Evropě; Staré pověsti české (1894) shrnují hlavní české pověsti národní a některé místní, vypravované mravně s výchovnou tendencí. Velmi obšírnou kroniku svého života podal Jirásek ve 2 dílech Z mých pamětí (1910 a 1912, kn. 1911 a 1913), v prvním díle hronovské mládí a léta gymnasijní, v druhém studia na universitě a pobyt v Litomyšli. Od r. 1890 byl AI. Jirásek činný též dramaticky. Úsečným a hutným jazykem podává řadu sytě malovaných a do detailů propracovaných obrazů, které v davových scé- 394 nách dosahují divadelní účinnosti a jsou oblity účinnou náladovostí. Ale nadhozené konflikty jsou konvenční, jejich psychologické řešení mělké; historické tragedie nemají ani jednoty dějové. Retěz Jiráskových dramat se začíná Vojnarkou (1890, kn. 1891), tragedií ze vsi na Litomyšlsku s národopisnými postřehy; z téže lidové oblasti jest čerpána scénická povahokresba s tragickým doprovodem Otec (1894, kn. 1895). Divadelní úspěch mělo i drama ze sedmileté války Emigrant (1898), řešící konflikt vlastenectví a náboženství; starší látku z »Fi1osofské historie« zpracoval v trójaktové komedii M. D. Rettigová (1901); k husitské epopeji »Proti všem« se přímo pojí historické drama Jan Zižka '(1903), jehož děj vyznívá výzvou k svornosti národní; v jakousi trilogii se k němu řadí Jan Hus (1911) a Jan Roháč (1914). Heslo svornosti rozšiřuje na celou oblast slovanskou tragedie nesvorných Polabanů Gero (1904). Symbolickými pohádkami národního dosahu jsou Lucerna (1905) a Pan Johanes (1909), v nichž Jirásek způsobem blízkým J. K. Tylovi zpodobil panský mrav a selský útisk v době rokokové. Věrným životním i literárním druhem Jiráskovým byl jiný žák Tomkovy školy historické a stoupenec názoru o národně výchovné ceně ,prózy dějepravné, Zikmund Winter. Zikmund Winter (184&-1912) narodil se 27. prosince 1846 v Praze. Vykona.v gymnasijní studia na akad. gymn. pražském, oddal se na filosofické fakultě historii a dovršil průpravu profesorskou doktorátem. Nato působil jako profesor v Pardubicíéh, v Rakovníku (1874-1884) a konečně do r. 1908 v Praze na akademickém gymnasiu. Zemřel 12. června 1912 v Reichenhallu v Bavořích. Opustiv básnictví, oddal se Winter v duchu tomkovském nejprve sbírání dějepisného a kulturního materiálu v archivech v Rakovníku a v Praze, sleduje při tom cíle spíše kulturně historické než literární. Při studiu archivním shromažďoval detaily a drobty kulturní, z nichž mozaikově skládal obraz vnitřního života a národního způsobu života českého ze XVI. a XVII. věku. Tak vznikaly menší monografie a obrázky, které Winter sestavoval v pestré sbírky často feuilletonistického podání, na př, V měšťanské světnici starodávné (1888), Kuchyně a stůl našich předkt), (1892), Zlatá doba českých měst (1913 pro mládež) a j. Vedle toho těžil Winter ze studií archivních i pro tvorbu novelistickou, zprvu nepatrného zevního i vnitřního rozsahu. Místně 395 převládá v starších pracích Rakovník s okolím, v pozdějších stará Praha; časově se omezuje na dobu rozkladu husitství až ke katastrofě bělohorské; společensky jest kronikářem měšťanstva, kněžstva a stavů učených. Knihu od knihy šíří Z. Winter i svůj psychologický rozhled a vytyčuje si vyšší cíle; některé z pozdních prací rozebírají i základní vášně lidské a otřásají se niterními tra,gediemi. Zpravidla zůstává Winter povídkářem bez velkých románových plánů Jiráskových, ale zato s podivuhodnou komposiční sevřeností. Z výpravných knih Wintrových jmenujeme alespoň tyto: Rakovnické obrázky (1888), Pražské obrázky (1893), Ze staré l!mhy (1894), Staropražské novely ze XVI. a XVII. věku (1896), Staré listy (1902, zde mistrovská novela »Krátký jeho svět«), Z české minulosti (1902, pro mládež), Rozina sebranec (1905, z okolí svatoanežského kláštera), Bouře a přeháňka (1907, obsahuje vynikající povídky »Peklo« a »Panečnice«) a rozlehlý obraz z doby bělohorské, s pádem Kadový koleje a tragedií bělohorskou v popředí, Mistr Kampanus (časop. 1~07, kn. 1909) a j. Do některých těchto svazků přimíšeny jsou i drobné stati kulturně historické. Svými obrazy, opřenými o důkladné studium a ucelenými mocnou imaginací, usiloval Winter především o kříšení životních forem staropražské minulosti, a to výhradně v XVI. a XVII. věku. Vedle autentických popisů malebných scenerií soustředilo se jeho výpravné umění na charakteristiku; zprvu převládal povahopis stavů a tříd, ale postupně se dopracovával pronikavý psycholog k vysoce reliefní charakteristice individuální. Ostře zpodoboval pudovou a smyslnou stránku bytostí animálních, ovládaných jedinou vášní, zvláště chtíčem peněz, rozkoše a moci a zaplétajících se tak do osudových vin; postavám hrdinským a mravně příkladným se Wintrův zhrdavý pesimismus vyhýbal. Povídky Wintrovy vynikají úsečným a stručným podáním, jadrností výrazu, osobitým slohem archaistickým, jmenovitě pak jiskrně mužným humorem, za nímž se skrývá častěji ironie než soucit. Ale i v oblasti vědecké kulturní historie se jeví od polovice 90. let u Wintra značný vzestup. Zůstává věren metodě Tomkově a Kalouskově a studuje s neúmornou podrobností a vyčerpává materiálie až na dno, dávaje přednost zevnímu dění před niterními událostmi a spokojuje se často s úkoiem všestranné, psychologicky často velmi prQ- 396 nikavé interpretace fakt a dokumentů. Často se při svých studiích dějepisných stýká s historií společenskou a hospodářskou. Velké, kulturně historické práce Wintrovy jsou na př.: Kulturní obraz českých měst (2 díly 1890 a 1892), Dějiny kroje v zemích českých od počátku stol. XV. až po dobu bělohorské bitvy (1893, první část díla napsal Č. Zíbrt), Život církevní v Čechách (2 díly 1895 a 1896), Děje vysokých škol pražských od secessí cizích národů po dobu bitvy bělohorské (1897), Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a XV. stol. (1906), Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čec~ách, 1526-1620 (1909), Český průmysl a obchod XVI. věku (1913, neúplné). Ostatní povídkáři historičtí psali způsobem běžným před vystoupením V. B. Třebízského; děje vyvážené z četby kronikářů a historiků zpestřovali romantickými příběhy a prosycovali vřelou tendencí vlasteneckou. K nim lze počítati Ivana IDicperu (1846-1881), autora historických románů Čeští vyhnanci (1878) a Bitva u Lipan (1878); a z pozdějších kronikáře a buditele slezského, soudce a politika Františka Slámu (1850-1917). Jako beletrista osvědčil se od r. 1890 ve své Slezské kronice, kde vydal celou řadu dě.jepisných skladeb z minulosti slezské a zvláště tamních pověstí lidových; z prací na př. Pán z Lysé hory (1890), U trúby štramberské (1890), Z naší minulosti (1895) a pohrobní román Zbojníci (1920); jen poslední dvě svědčí o snaze vystihnouti kulturně historické pozadí. Jiní historičtí spisovatelé omezovali se na napodobení díla V. B. Třebízského, především v jeho tónu elegickém. K nim v prvé řadě náleží Třebízského životopisec Josef Braun (1864-1891). Čerpá nejraději z dějin Kutné Hory, na př. v knize Čtvero obrázků starohorských (1886) a čet· ných jiných. Vliv Aloise Jiráska se projevoval silně v několika generacích. Na jeho obrazy národního obrození navázali samostatně Teréza Nováková aJ. Š. Baar; po cestách jeho kronik selských se ubírá J. Vrba; spíše k typu Wintrovu se přiklonil ve svých pozdních historických obrazech K. Leger. Význačný lékař František IIamza (1868-1930) sáhl v románě z obrozenské doby, prosvícené osobností Dobrovského, Simon kouzelník (1920) a v doplňujících jej Želivských romancích (1928) šťastně do selské a řádové minulosti rodného Humpolecka. Z rozsáhlé činnosti lidového novináře moravského Josefa 26 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české. 397 Františka Karasa (1876-1931) vynikají nad nehluboké obrazy husitské a pobělohorské, na př. Do čtyř artikulů (1915), Valdštýnův tábor (1923) a četné jiné jen letopisy moravské, zvl. Valašská vojna (1917). Historickou prózu na Moravě přivedl na vyšší stupeň rožnovský rodák, potomek valašských vojvodů, Čeněk Kramoliš (nar. 1862). V rozměrných kronikách svého kraje hl. ze stol. XVll. a XVIII. pokusil se spojiti národopisnou životnost s dějinnou autentičností. Význam jeho valašských letopisů spočívá v krajové trilogii o Valaších jako obráncích hranic: Strážcové hor (13. stol., 1905), Rychtář Soman (17. stoL, 1934), Hraničářští hrdinové (18. stol., 1937), v trilogii tří valašských rebelií v prvé polovině 18. stol.: Bratři Doliňaci (1894), Valašská vojna (1934) a v třídílném románě Vězením a vyhnanstvím (1934). Z období třicetileté války jest hranický dvojdílný román Za bouře a blesků (1932). Z rodinných v2Jpomínek a z obrozenského ovzduší na Rožnc;>vsku vyvážena je teplá něha Moravské babičky (1926). František Josef Čečetka (1871-1942) postoupil od povídek burleskního podání k románovým kronikám Petr Brandl (1922) a Valdštejn (1924) a k mnohosvazkovým skladbám, z nichž námětovou osobitost nalezl v napoleonské trilogii Orlové velké armády (1928 a 1929). Rovněž z rozsáhlé činnosti knihovníka Národního musea Václava Řezníčka (1861-1924), životopisce Vavákova, Palackého a Havlíčkova a kronikáře událostí bělohorských, došla obliby bohatá a barvitá snůška kulturního a společenského života v obrozenecké Praze o 8 dílech Naše zlatá matička (1923 -1925). Novelistika a román ze života venkovského. Těsně k historickému povídkářství se řadí novelistika a román ze života venkovského. Také zde živel naukový podporoval práci slovesnou a naplňoval ji životem hutnějším a vlivem národopisu převládaly v povídkách lidu venkovského realistické prvky dříve než v novelistice ostatní. Toho dokladem je dílo B. Němcové, která svými národopisnými zálibami stojí ještě v západoevropské romantice. Ovlivněni reformními snahami sociálními Mladého Německa, studují duši lidu V. Hálek a K. Světlá s pronikavým smyslem pro rysy význačné a povahy nevšední, ačkoliv do skutečnosti lidové vnášeli osobní záliby a tendence doby. Spisovatelé v čele s Fr. Pravdou kárali s uvědomělým konservativismem v lidu odklon od forem nábožensko mravní tradice. 398 S vědeckým prohloubením národopisu, spočívajícím na pečlivém sbírání a zkoumání zvykoslovném, k němuž dali základ Erben, Sušil a Bartoš, rostlo i bohatství motivů a podnětů pro spisovatele. Především na Moravě, která si dlouho zachovala svůj svéráz a přesné rozvrstvení svých kmenů podle nářečí, kroje i zvyků, byly národopisné snahy velmi živé. Řada spisovatelů ze školy Bartošovy také obohatila látkově novelistiku českou. Sem spadají povídky G. Preissové, časné práce Herbenovy i bratří Mrštíků. Ale vlivem evropského realismu, hlavně rU8kého, a zároveň odvratem od konservativních tendencí k společenskému reformismu přestali se také na Moravě lidopisní spisovatelé spokojovati barvitostí zajímavého povrchu; někteří, jako Herben, se jali zabývati duchovními a sociálními proudy venkova a zařazovali je do spojitosti obecně národní; jiní, jako Al. Mrštík, Metoděj Jahn, V. K. Jeřábek, sledovali nejen postupné rozpadání tradičnÍCh forem společenskomravních, ale i »vládu tmy,~ na dědině a vpád rozkladného městského živlu na venkov; na místě romantické oslavy lidu se nyní ázývala kárná obžaloba, i když doprovázená namnoze účastným soucitem, jak tomu bývá zpravidla v mra voličné tvorbě naturalistické. Národopisné snahy v Čechách, jež vyvrcholily r. 1895 »Národopisnou výstavou českoslovanskou«, neměly na realistickou povídku ze života lidového valného vlivu. V Čechách, kde byla svébytnost lidového života dávno setřena, obraceli se spisovatelé spíše k lidovému nitru než vnějšku, k myšlenkovému a mravnímu životu vesničanů i k sociálním poměrům, ustavujícím novou podobu venkova, namnoze za leptavého působení měst, industrialisace a zproletarisování pracovních tříd. Nejprve upoutal kraj samorostlé svéráznosti, jejž milovala a studovala již B. Němcová, Chodsko. Tu velká minulost zastiňovala přítomnost a tak první, kdo maloval způsob lidového života na Domažlicku, byl historický spisovatel Al. Jirásek. Teprve později Jiráskův epigon Jan Vrba v historickém románě o selských rebeliích zpodoboval již za vlivu naturalismu jeho tvářnost, odlišnou od romantického selství chodského. Ostatní Šumava ztratila mnoho ze své původnosti životní i plemennou výměnou se sousedy bavorskými; proto K. Klostermann nahrazoval ve svých pracích chybějící etnickou rázovitost šumavských hvozdů konvenční romaneskní zajímavostí. Trojí kraj však otvíral 399 psychologům mysli lidové své duchovní poklady, zejména pokud měli dosti smyslu pro náboženskou tradici a pokud chápali téměř mystický poměr rolníka k půdě: Podkrkonoší, Táborsko se sousedním Vodňanskem a Čechy východní. Krkonošsko nalezlo vedle staršíhol Antala Staška nového epika svého lidu v K. V. Raisovi, který sledoval životní vztahy podkrkonošských vesničanů k rodině, k půdě, k městu i k mravnímu řádu. Jižní Čechy byly živým problémem jako kolébka selské a náboženské revoluce husitské; tak je pojal a vysvětlil v mohutné selské epopeji kořenů vlastně romantických J. Holeček~ Jeho reformačnímu apriorismu čelí s klidnou koncepcí jihočeského katolického sedláka J. Š. Baar a jiný věrný Chod, školou vědeckého národopisu prošlý, Fr. Hruška. Nejvýchodnější Čechy živily jiskru českobratrskou přes nejkrutější protireformaci až do doby nové a zúčastnily se tak českého myšlenkového života i národního dění. To vystopovala ve svých dílech dokumentárního realismu Teréza Nováková. Tak tvoří epikové českého selství skupinu velmi různorodou. Nad početnou skupinou spisovatelů průměrných zvedají se však pouze dva slovesní umělci vysokého typu: Josef Holeček, tvůrce skutečností nasycené, mytologické epopeje českého selství, a psycholog východočeského venkovana Teréza Nováková, stejně silná v ideovém pojetí ja:ko v promyšlené skladbě. V čele lidových ,povídkářů moravských stál od poloviny let 70. Václav Kosmák (1843-1898). Narodil se r. 1843 v Martinkově u Mor. Budějovic, gymnasium studoval v Jihlavě, bohosJovectví v Brně pod Sušilem, který měl vliv na jeho národně církevní politiku. Jako kaplan, pak farář a děkan pobyl na několika moravských místech, nejdéle v Tvarožné a Prostoměřicích, kde r. 1898 zemřel. Spisovatelská činnost Kosmákova souvisí s dvěma velkými katolickými podniky moravskými, s kalendářem »Moravan«, založeným r. 1852 B. M. Kuldou, a s deníkem »Hlas« (r. 1871 vznikl z původního listu náboženského »Hlas jednoty katolické«, zal. r. 1849), kde se Kosmák stal feuilletonistou. Tyto feuilletony, spojené v celistvý literární rámec maskou potulného kukátkáře, který ukazuje rozmanité obrázky ze života, založily Kosmákovu slávu: Kukátko (v 5 dílech 1876-1892) s dodatky Několik obrázků z kukátka a Nové obrázky z kukátka tvoří směs životopisných vzpomínek, krajinářských obrázků, ostře narýso- 400 vaných venkovských figurek, povídkových doprovodů k některé časové otázce; vše ozářeno jest jadrným, zhusta drsným humorem. Od tendenční feuilletonistiky postoupil V. Kosmák záhy k novelistice; živě kreslí lidové postavy s patrným sklonem k povahám zvráceným a špatným; vždy, ať charakterisuje rozvoj a rozvrat svých selských hrdinů, ať s epickou silou vypráví některý z typických dějů, vždy dokazuje a odhaluje své mravokárné a náboženské zásady. Mnohé z těchto povídek jsou spojeny do cyklů: Kytice z vonného i nevonného kvítí (1885, později Lidský 'Zvěřinec)) Staří a mladí (1888), Jak byl Rampouch jun. vyléčen (1884) a j. Nejlépe osvědčil své epické umění, satirickou vervu i nemilosrdný humor ve dvou širokých skladbách, Sláva a úpadek Jana Kroutila) pololáníka v Drnkálově (1877) a Jak Martin Chlubil bloudil a na pravou cestu se opět vrátil (1886), a ve dvou výstražných obrazech z města, Eugenie (1882 a 1883 o 2 dílech) a Chrt (1886). Řadu vzpomínkových příspěvků podal k vlastnímu životopisu; jsou často zajímavé pro kulturní dějiny moravské; sem hledí zvláště prvotiny Vzpomínky na mou zemřelou matku (1871) a Vzpomínky bývalého studenta (1878). Drobné, namnoze humoristické kresby v duchu Kosmákově ze života hanáckého psali: kojecký rodák Karel Křen (vl. jm. Frant. Zgoda, 1861-1907), Jan Vyhlídal (18611937), který proslul jako slezský buditel a kulturně historický letqpisec popruštěného Hlučínska a Hlubčicka; a jadrný šprýmař Otakar Bystřina (vl. Ferdinand Dostál, 1881-1931) , znalec lidově psychologických rozdílů mezi Hanáky a Slováky; vynikl zvláště jiskrnou kronikou umělecké bohémy jihomoravské v lidovém prostředí, Súchovská republika (1926). Stejnou oblast jako V. Kosmák, moravské Horácko od Jihlavy až ke Znojmu, volila pro své vypravování Františka Stránecká (vl. Františka Všetečková, provd. Kerschnerová, 1839-1888). Její prosté povídky z moravského života patrimoniálního a lidového, Z našeho lidu (1882), Z pohoří moravského (1886) a j., se vyznačují spíše zájmem národopisným než odvahou pravého realismu. Význam prvních novel Gabriely Preissové (nar. r. 1862 v Kutné Hoře, rodným jménem Sekerové, po druhé provdané Halbaertové, t 1946vPraze) , otiskovaných na rozhraní 80. a 90. let, záležel v tom, že lehkým uměním vypravovatelským, povahokresbou rázovitých postava živým dialogem zabarveným dialekticky upozornila na barvitý a svěží kraj a lid 401 slovácký na Moravě a na Slovensku, který v povídce české byl celkem novinkou. Když později volila své látky ze slovinských Korutan kolem Zeleniku, bavila znovu novostí scenerie a svěžestí lidových typů, ale tu již pronikala konvenčnost a povídavost, kterými tI1pí její 'povídky z pražské t. zv. »lepší společnosti«. Význačnější z jejích četných sbírek jsou: Obrázky ze Slovácka (1886---=1889), Črty ze Slovácka (1890), Korutanské povídky (1896), Když hvězdy padaly (1898), Talmové zlato (1901), Jarní vody (1912), Dědicové (1913) a j. Obě její dramata ze života slováckého, Gazdina roba (1889) a Její pastorkyňa (1890), zhudebněné .Foerstrem a Janáčkem, způsobila značný rozruch jako časné příklady realistické hry lidové na jevišti Národního divadla. Hloub než G. Preissová vnikl pod pestrý povrch lidového života slováckého Jan Herben (1857-1936). Narozen v Brumovicích u Hustopečí uprostřed moravského Slovácka 7. května 1857, byl vychován v brněnské škole Bartošově k pochopení národního svérázu moravského a za historických a jazykových studií na universitě v Praze jako čelný člen družiny »Zora« odmítal vlivy západních literatur. Za bojů o realismus byl vedle Masaryka jeho neúnavným propagátorem a založil pro jeho stoupence »list věnovaný. veřejným otázkám«, »Cas«, který od r. 1886 vycházel do r. 1915 a byl s přílohou »Besedy Času« hlavním listem realistů. Boje tohoto období popsal v důležitém díle vzpomínkovém Deset let proti proudu (1898), jež přešlo do úhrnné Knihy vzpomínek (1935). Život svůj zasvětil noyinářství a politice; tehdy odcizil se rodnému Slovácku a druhým jeho domovem se stalo Táborsko; pobyt zde střídal s pobytem v Praze, kde zemřel 24. prosince 1936. Pod vlivy literárních proudů českých a upozorněn realistickou literaturou ruskou na mravní otázky, zachvívající slovanskou duší národní, ukázal se Herben podrobným, věrohodným a láskyplným kronikářem rodného svého kraje. Sbírky jeho namnoze rázovitě humoristických obrázků a pova.hokreseb ze Slovácka, ~de původně převládá prvek národopisný, jsou: Moravské obrá.zky (1889), Slovácké děti (1890) a Na dědině (1893). V stoleté kronice slovácké rodiny od doby tereziánské Do třetího a čtvrtého pokolení (1892, pokračování 1908, defin. vyd., dovádějící děj až do Herbenových studentS'kých let, 1921) řeší Herben na širokém základě otázku dědičnosti a »ma- 402 luje ryze moderní problém vzestupu a rozvratu rodu, jenž zasahuje do života celé krajiny«. Hlavní jeho předností jsou syté partie popisné a jadrné podání dějů pro moravský venkov typických. Kromě svěží knihy pro mládež Bratr Jan Paleček (1902) vyšla ještě jeho sbírka subjektivních obrázků z jihočeského zákoutí, Bostišov (1907, rozš. vyd. 1933). Nad psychologii lidu na Táborsku, podloženou historickými výklady o reformaci a protireformaci, vynikají kresby ostře viděných venkovanů a turgeněvovské obrázky z jihočeské přírody psané zé srdce myslivce a přítele zvířat. Jadrná, lidově původní řeč neobyčejné jasnosti zvyšuje svéráznost Herbenových prací. Literární činnost Herbenovu doplňuje spisek T. G. Masaryk, který podává životopisné údaje, ovzduší i lidský vývoj Masarykův (ve 3 sv. »Zlatorohu« 1926-1927). K němu se pojí i kniha o Masarykovi pro mládež Chudý chlapec, který se proslavil (1928). Alois Mrštík (* 14. října 1861 v Jimramově, t 24. února 1925 v Brně) zapsal se do literatury hlavně jako spolupracovník mladšího bratra Viléma, s nímž vydal Bavlnkovy ženy a jiné povídky (1897) a vesnické drama Maryša (1894). Sám se přihlásil nejprve knihou povídek Dobré duše (1893). V pracích společných, líčících lidový život na rozmezí Hané a Slovácka, projevuje svou osobitost plastickou kresbou postava dramatickým spádem dialogu. Mistrovství došel v obsáhlé, cyklicky seřaděné kronice moravské dědiny Habrůvky, Rok na vsi (1903-1904, v 11 dílech, def. úprava, kde Mrštík prohlašuje dílo za společnou práci bratrskou, 1904). Zde ve volném rámci církevního roku zachycuje do malých obrázků neobyčejné lokální věrnosti celé bytí moravského venkova, při práci j v slavnostech, nejčastěji tam, kde lidový zástup víří a hlučí pod nárazy instinktivních vznětů. S bolestí pozoruje autor rozvrat dědinského svérázu i zdraví za sociálních a mravních vlivů velkého města a tu projevuje namnoze až hořký pesimismus, vyvážený citovou účastí s lidem. Obrazy ty jsou cennými doklady národopisnými a šťastnými ukázkami důsledně realistického pozorování. Dílo Mrštíkovo doplňují zanícené cestopisy Bore Váhom (1919) a posmrtná sbírka feuilletonů, náladových črt a básní v próze Stříbrná nit (1924) s dfIležitými dokumenty o bratru Vilémovi. . Proti Kramolišovi, idealisujícímu ještě skutečnost, jeví se přísným realistou Metoděj Jahn (* 1865 ve Valašském 403 Meziříčí, t r. 1942 v Hranicích). Celý život, plný hořkosti a ztrát, ztrávil jako učitel na rodném Valašsku, nejdéle v Komárovicích u Kelče, posléze v Rožnově. Za vlivu ruských realistů a K. V. Raise oddal se zobrazování lidových povah a osudů v domovském beskydském prostředí a své práce tohoto směru uložil do knih: Z temných i světlých cest (1894), N evzešlo ráno (1897), Zapadlé hory (1900), Tiché světy (1905), Ráj a jiné povídky (1916) a j. Vyvrcholuje je román Selský práh (1913) a jasnou pohodou dýšící román Sluneční paseka (1937). Tu všude se zahloubává do temných koutů valašského venkova, vyhledávaje lidi bloudící a trpící; studuje vznik zločinu, tíhu viny i snahu dojíti očisty. Jest především psychologem mravního posvěcení a analytické pronikavosti. Tam, kde zpodobuje ven.kovana v jeho těžké závislosti 'na půdě, kde zachycuje trvalou krásu práce na poli a v lese, kde rázovitými postavami moudrých starců zosobňuje svůj etický požadavek, aby se člověk podrobil pokorně životu, tam převyšuje i Raise i A. Mrštíka, jejichž realismu stojí nejblíže. Kde však opouští oblast Valasska, upadají jeho práce do konvenční mělkosti. Chlapecké vzpomínky obsahuje kniha Jarní píseň (1940). Hudební sklony i studium poesie Vrchlického vedly jej i k lyrice meditativ- . ní a zádumčivé a ke krajinářským básním Beskydy (1929), které doplňují epickou idylu valašskou Lukáš Ruman (1924). Rozklad lidové duše moravské na rozhraní hanácko-horáckém novodobou lžicivilisací městskou učinil hlavním námětem svých próz Viktor Kamil Jeřábek (* 1859 v Litomyšli, t 1946 tamtéž). Rodná Litomyšl mu poskytla zprvu řadu staromódních figurek prodšených bodrým humorem. Kresba detailu převládá v genrových knihách na př. Obrazy života (18m), Bodří maloměšťáci (1901), Magnáti z Růžové ulice (1926) a j. Na středomoravském svém učitelském působišti, hl. v Pršticích a v Obřanech u Brna, poznal »nové vesničany« moravské, rozleptané blízkostí velkého města. Tyto groteskní a ubohé, zbloudilé a svedené postavy charakterisuje hlavně dialogem, dospívaje postupně ze zevnějšku do nitra. Mluví o nich s etickou tendencí nebo s neútočnou satirou v knihách Idyla staničky třešňůvské (1904), Dobytí Podolan (1908, román národního zápasu), Počestná obec Valčice (1909), Černý chléb (1913), Dědina za války (1920) a v jiných. Několik svazečků cestopisných doplňuje jeho dílo, k němuž jest komentářem autobiografie v polorománové stylisaci Život. Paměti (1924). 404 Podkrkonošský lid na Jičínsku a Novopacku nejzevrubněji a nejpravdivěji zpodobil Karel Václav Rais (* 4. ledna 1859, t 8. července 1926 na Král. Vinohradech), rodilý z Bělohradu u Nové Paky. Vesnické jeho povídky berou svou látku buď z rodného kraje autorova nebo z podhorského Hlinecka, kde působil v 80. letech jako učitel; od r. 1894 byl pak ředitelem měšťanských škol na Král. Vinohradech. Přesídlení do Prahy rozšířilo jeho obzor a dalo mu potřebný odstup od látek i postav venkova. Do literatury vstoupil Rais jako epigon vlasteneckého básnictví a jako žák Sv. Čecha: historická vzpomínka, láska k rodné půdě a prostá drobnokresba venkovských postaviček tvoří náměty jeho veršovaných knih: První květy (1881), Doma (1883), Pod Zvičinou (1906) a j., určených mládeži a doplněných řadou veršíků a říkanek pro nejmenší. Z ostatní své lyriky uspořádal výbor Z domova (1912). K veršovaným těm pracím druží se hojné povídkové knihy pro mládež; v nich napodobuje národní slovanské pohádky a pověsti nebo elegickými příběhy z národní minulosti vychovává k uvědomění národnímu, tak v knihách: Povídky ze starých hradů (1888), Z naší kroniky (1892) a j. Vlastní literární význam Raisův spočívá v realistických obrazech z venkovského života na českém podhoří; kromě selského lidu vystupují tu hojnou měrou i učitelé a kněží venkovští, sloužící národním a buditelským snahám. Většina výpravných prací Raisových má ráz chmurný. Volí s oblibou trpné a pokořené povahy, hmotně i duševně ujařmené existence, churavé a odkopnuté výměnkáře, starce opuštěné od dětí, nuzné podruhy, vysílené ženy, dívky zkažené velkým městem a vracející se beznadějně do domova, churavé muže, jdoucí na ves umřít, nepatrné zavržence osudu, marně toužící po lásce a něze, tiché duše, vydrážděné nespravedlivostí a nezřízeností okolí až k zločinu. Tak v knihách: Výminkáři (1891), Horské kořeny (1892), Potměchuť (1892), Rodiče a děti (1893), Kalibův zločin (1895), Lopota (1895), Na lepším (1901), Stehle (1905) a j. Umí však vystihnouti každodenní krásnou zákonnost práce na poli a instinktivní jednotu sedláka a půdy. Obměňuje vztah starých rodičů k dětem, výměnkářů k hospodářům, podruhů k sedlákům. Jsa nadšeným vyznavačem posvátnosti venkova, předvádí rozvratný vliv městské vzdělanosti a nemravnosti na české horaly: Půlpáni (1898) , Mezi lidmi (1898), Paničkou (1900); v idylickém Pantátu Be- 405 zouškovi (1897) ocitá se prostota venkova ve sporu se s'kutečností soudobé Prahy a dává tím podnět k tklivě humoristickému Zipracování. Tento tradicionalismus se pojí s vlasteneckou tendencí v některých pracích, kreslících v idealistickém osvětlení venkovské učitele a kněze, tak v Zapadlých vlastencích (1894) nebo v Západě (1899), které se občas stýkají s obdobnými pracemi Jiráskovými. Těžký zápas drobného českého živlu v německém prostředí zachycuje román O ztraceném ševci (1920). Uvědomělá, ale nevtíravá tendence mravně výchovná zastupuje u Raise vlastní jednotící názor světový. Nikde se nezabývá Rais společenskými a hospodářskými vlivy na duše lidových svých reků; nikde nepřistupuje k výkladu jejich povah a činů ze života instinktivního; vyhýbá se myšlenkovÝm problémům a vůbec jest spíše podrobným a vroucně zaujatým realistickým kronikářem svého lidu než pronikavým psychologem nebo tragickým básníkem širokého zření. K psychologii českého venkovana s hlediska náboženských, sociálních a etických idejí došli ve svém vývoji J. Holeček a T. Nováková, ačkoliv ani oni nepřekonali v sobě romantiku nadobro. Jihočech Josef Holeček (1853-1929), narozený 27. února 1853 ve Stožicích u Vodňan, vstoupil jako člen básnické družiny »Anemonky« do literatury současně se školou Lumíra, ale dal se na cesty jí přímo proti1ehlé; jeť nejtypičtějším představitelem slavjanofilského směru v české literatuře. Studiem, cestami i politickým přesvědčením tíhl Holeček, dlouholetý redaktor slovanské rubriky v »Národních listech«, k slovanskému jihu a východu. Slovanský jih znal z přímé zkušenosti několikerým pobytem na Balkáně, zvl. na Černé Hoře; Rusko procestoval dvakrát, r. 1887 a 1889, kdy přes Cařihrad dojel až do Malé Asie. Hledal spojitost mezi myšlenkovým i veřejným životem svého národa a slovanských soukmenovců; odmítal nadvládu západoevropských, hl. německých vlivů u nás; odkazoval od knižní· kultury k plemenné, lidové vzdělanosti slovanské a vůbec k národní moudrosti, ukryté v náboženském a mravním cítění lidovém. To zevrubně vyslovil v řadě publicistických úvah, na př. Rozmanité čtení (1881, 1886, 1893), Zrcadlo naší národní společnosti (1881), Ruskočeské kapitoly (1891), Česká .šlechta (1918) a j. a ve filosofii agrárního hnutí Selství (1928). Kladné rysy národní povahy slovanské, odhodlanost, 406 pravdymilovnost, kmenovou soudržnost a smysl pro rodovou čest, hledal nejprve mezi Slovany na Balkáně, kam jej vedlo studium jejich epiky i povolání válečného zpravodaje ve válce balkánské. Plody tohoto studia jsou překlady a ohlasy jihoslovanské epiky, kterou k nám přiváděl již S. Kapper: Junácké písně národa bulharského (ve 2 sv. 1874 a 1875), Hercegovské písně (1876), Srbská národní epika (1906-1926 ve 4 sv.), Národní epika bosenských mohamedánů (ve 2 sv. 1917 a 1920) a Kralevic Marko (1922). V samostatné dílo výpravné síly vyrostla v 1. 1917-1921 zkazka o proslulém hercegovském poturčenci XV. věku, Mehmetu pašovi Sokoloviči, Sokolovič (1922). Zde řeší 'básník s pečlivou psychologickou motivací problém, jak z ubohé láje stvořiti hrdinský národ, a otázku, kterak vnutiti Balkánu, třeba za cenu odrodilství, hrdinský obsah srbství. Jiným pozdním ohlasem prostonárodní poesie se šťastnými riázVl,lky na lidovou baladistiku českou jest válečná skladba Mráz čili rok 1916 (1929). Z vlastního pozorování a studia poměrů černohorských vznikl informační spis Černá Hora (1876) a celá řada feuilletonistických obrazů národopisných a mra voličných: Za svobodu (1878-1880 ve 3 sv.), Černá Hora v míru (1883 -1885 v 3 sv.), Bosna s Hercegovinou za okupace (1901), ~de postupně ukazuje spisovatel zánik staré národní povahy bohatýrské a její rozklad civilisací západní. Z novelistických prací černohorských, užívajících motivů i forem epiky prostonárodní, ulpěly Černohorské povídky (18801881 ve 2 sv.) na starší romanesknosti, kdežto Junácké kresby černohorské (1884-1889 ve 3 sv.) kombinují realistické pozorování s pojetím tendenčně idealisujícím. Svůj zájem o epickou poesii národní osvědčil Holeček i cenným překladem obrovského finského lidového eposu Kalevala) zbásněného E. LOnnrotem z finských národních písní epických v 1. 30. a 40. Od 70. let otiskoval z ní ukázky a v pěti dílech vydal až r. 1894-1896 s literárně dějepisnou rozpravou vstupní; báseň jest převedena v rozměru originálu. Později přebásnil finskou lyriku prostonárodní, Kanteletar (1904 a 1905 ve 2 sv.). Práce ty byly vlastně průpravou k velkému životnímu dílu Holečkovu, k němuž nemohl přistoupiti před prahem zralosti mužné; všecko zkoumání národního ducha slovanského vedlo ho domů, k vlastním krajanům a rodákům jihočeským. Dílo ho zaměstnávalo přes 40 let, z nichž první 407 desetiletí jest dobou příprava náčrtů, ale aniž je dokončil, zemřel Holeček dne 6. března 1929 v Praze na Smíchově. Rozvrhnuv si plán, který se jeví již ve vzpomínkových obrázcích z venkovského domova, otiskovaných v 1. 70., počal r. 1898 vydávati románový cyklus Naši knižně; v letech 1910-1930 vyšlo přepracovaných 10 knih ve 12 svazcích: I. Jak u nás žij ou a umírají. - Frantík a Bartoň. II. Bartoň. III. Výprava. IV. Boubín. V. Adamova svatba (2 sv.). VI. Rok smrti. VII. Mraky. VIII. Emisaři (2 sv.). IX. Máje. X. Šlechtic a sedlák (z pozůstalosti nedokončeno). Široce rozpředená kronika čtvrtstoletí selského jihočeského života v rodném Vodňansku v 1. 1840-1866 měla vyčerpati všecku zevní i vnitřní pravdu jihočeského kraje a kmene s hojnými pohledy retrospektivními. Není to román v pravém smyslu; komposice, kterou autor zamýšlel jako cyklus uzavřený, přervaná četnými episodami, se mu pod rukama stávala nepřehlednou. První tři díly jsou položeny do starobylych vesnic na Vodňansku, do Stožic a Lhoty Líkařovy a do čtyř typických rodin selských, Kojanovy, Králencovy, Skobovy a Bakulovy; od IV. dílu se přesouvá děj do vesnic na Netolicko a rozšiřuje se na veliký rod Špírkův a Šindelářův. Vlastním středem cyklu je stožický sedlák Kojan, »silný křesťan« českobratrských kořenů a hlubokého smyslu pro potřeby života, který staví na základ staroselské kultury. Kojan a Kralenec, vidící v půdě záruku své svobody synové obou, Bartoň a Adam jsou hodní dědicové otcovských tradic - stojí uprostřed zhouby, valící se na jihočeskóu ves, kterou způsobuje panský velkostatek, židovská lichva, národně i nábožensky záludní jesuité a konečně i pruští emisaři. Odpadlíky od selství zastupuje hajný Boubín a Kojanův sok Skoba, ale i ti se nakonec vracejí do selského tábora. Když se vyvrcholuje zápas Kojanův s panstvem, přetrhují přípravy k válce rakousko-pruské pásmo děje, a tak nedokončená skladba je přervána dlouho před vyřešením osudu Kojanova a jeho syna Bartoně. Ale česká národní duše otvírá se v tomto vzácném dokumentu dokořán: hojné postavy lidové a zvykoslovné rozpravy uvádějí čtenáře do středu myšlenkového a duchovního života lidu, který jest prohlouhén a dokreslen nepřeberným bohatstvím písní, pověstí, legend, zvykoslovných líčení, zvláště pak kořennou mluvou a jadrným humorem. Národní filosof, znásobený básníkem, jemuž lze prominouti 408 nedostatek epické kázně, promlouvá o otázce náboženské, o poměru k půdě a k práci, o pokroku zemědělském a prů-· myslovém, o pojetí smrti, o vztazích rodinných, o rozporu šlechty a lidu, o národnosti, odrodilství a vystěhovalectví i o mravním základě českého obrození. Na Holečkovu filosofii selství, jak se jeví v »Našich« a v četných publicistických projevech, působili stejně ruští »národníci« blízcí směru realistickému, jako slavjanofilové, vycházející z romantiky; ale ani domácí hnutí agrární nezůstalo bez vlivu na Holečkův odklon od idejí liberálních. Holečkova náboženskost nevychází z tradic českobratrských, nýbrž je nejblíže obecnému křesťanství předreformačnímu, uchovanému v selském lidu. S tím souvisí i Holečkův patriarchální selský kolektivismus, vzdálený jak od moderního socialismu, tak od ideálu individualisticky humanitního: silný křesťan může plně sloužiti Bohu jenom v rodině a obci, zabezpečené věrností k půdě. Tím vším se Holeček staví do protikladu k májovcům a k lumírovcům a netušeně prohlubuje ideje ruchovské. Přes tolik realismu osvědčeného ve svých dílech byl Holeček v podstatě duchem romantickým: romantický je Holečkův poměr k lidové písni české a slovanské; doktrině romantické podřizoval své zpravidla reálné modely, povýšené na typy, a to do takové míry, že za ideovou funkcí mizí podíl reality a přímého pozorování; pak jeho dílo, mohutné v partiích lyricky a mravoličně vzpomínkových, pozbývá iluse skutečnosti a přesvědčivé konkretnosti, zvláště když se nedovedl uchrániti před romantickým míšením žánrů a forem a nakonec před stařeckou výmluvností, jež daleko předčila epický proud nejgeniálnějšího a nejrozsáhlejšího románového zlomku české literatury. Kde Holeček v »Našich« čerpá z vlastních vzpomínek, mísí báseň s pravdou; to platí i o jeho pamětech z dětských a jinošských let s názvem Pero (1922-1925 4 sv.), i o knize memoirové a politicko-kritické, Tragedie Julia Grégra (1918). Ze stejných hloubek konservativního názoru a mravu lidového na .iihozápadě Čech čerpali dva rázovití znalci Chodska, J. S. Baar a Jan Fr. Hruška, oba prosycení přísným duchem katolickým a zápalem pro kulturní hodnoty národní. Jindřich Šimon Baar (1869-1925) pocházel ze staré selské rodiny v Klenčí pod Čerchovem, kde se narodil 7. února 409 1869. Stav se knězem, kaplanoval a farářoval na různých místech v Čechách, nejvýznamněji v Ořechu u Prahy, odkud r. 1919 odešel na odpočinek do rodiště; tam zemřel 24. října 1925. Mnoho životního úsilí věnoval reformnímu hnutí kněžskému; neodchyluje se v ničem od církevní věrouky a Ikázně, toužil po obrodě mravně sociální. Snahám těm slouží i jeho povídky a románky z kněžského života; v nich zaostřuje svou tendenci jednak proti zkostnatělé hierarchii a tíživému celibátu, jednak proti nespravedlivým odpůrcům duchovenstva. Jsou to práce: Cestou křížovou (1899, 4. vyd. 1901 s n. »Román českého kněze«), Farská panička (1906), Farské historky (1908), Kohouti (1912), K Bohu (1914), Holoubek (1920) a Kanovník (1920); tu po Fr. Pravdovi a A. V. Šmilovském po prvé nakresleny věrné a životné typy českých kněží. V obou rozlehlých lidovýchovných románech Poslední z rodu Sedmerova (1908) a ve zvláště zdařilém Janu Cimburovi (1908) postavil proti rozkladné novodobé civilisaci staré charakterní hodnoty jihočeského selství, řízeného duchem dělného křesťanství; v povahokresbě ukázal pevnou ruku. Následuje řada povahopisných a mravolíčných obrazů z rodného Chodska: Pro kravičku (1905), Skřivánek (1913), poslední soud (1913), H anče (1917), Hu nás (1921). Chodské románové letopisy Baarovy měly vyvrcholiti cyklem »Naše máma« ze zápasu o obecní lesy mezi chalupníky a sedláky v 40. 1. na Domažlicku se širokým společenským a politickým pozadím a se sytou kulturní malbou hnutí obrozenského v duchu jiráskovském; Baar napsal tři díly, Paní kom'isarka (1923), Osmačtyřicátníci (1924) a Lůsy (1925), z nichž první obsahuje chodskou episodu B. Němcové. Jak těsně srostl s tradicemi domova, prokázal dvěma sbírkami pohádek Náše pohádky (1921) a Chodské povídky a pohádky (1922) a vroucí knihou o stromech a ptácích rodného kraje Na srdci přírody (1925); všecky tyto práce vedle hodnoty vypravěčské vynikají i vahou spolehlivých dokumentů národopisných; celou svou lásku k řeči i duši Chodska vložil do populární písně »Bulačina«. Z vědeckých studií dialektologických a z odborného sběratelství i zkoumání národopisného vyrostl Jan František Hruška (1865-1937), rodák z Peci pod Čerchovem, dlouholetý profesor plzeňský. Hlavní jeho filologické dílo, Dialektický slovník chodský (1907), vyšlé ze školy Gebauerovy, má cenu základní. Vedle prací etnografických sbíral lidové 410 tradice povídkové a pohádkové a zaznamenal je v 5 sv. knihy Na hyjtě (1917-1936). Od nich postoupil k vysoce rázovité povahokresebné tvorbě výpravné, Náši pod Čerchovem (1921-1931 ve 4 sv.), pro poznání chodského lidu neocenitelné. Mimo několik svazečků báchorek pro děti vytvořil Hruška v lidovém duchu řadu bajek; shrnuty jsou do knih: Chodské bajky (1901), Jiskry z popela (1917), Za svobodu (1920) a j.; nejlepší z nich pojaty do Výboru z chodských bájek (1929); na látkovém principu se zakládá antologie Bajky o včelách (1923), svěd~ící o téže zálibě, v Hruškově rodě iv chodském lidu tradiční, jako svéživotopisné spisky Děreček včalařem (1914) a Z paměti děrečka včalaře (1920 a 1927). Zvláštností podání Hruškova jest, jak spojuje s bajkou křesťanskou legendu a jak k věrnosti domovu připíná vzlet k Bohu, příznačný pro horoucně věřícího katolíka mocného entusiasmu mravního. Jenom omezenou měrou se k těmto zpodobovatelům lidu na českém západě záměrů realistických řadí konvenční povídkář šumavských hvozdů a jejich obyvatelů, Karel Klostermann. Příroda ho více zajímá než lid; ani jazykově národní ani mravně názorové rysy ho nepoutají tolik jako krajinné prostředí. Jest příznačné, že Klostermann, který i literárně kolísal mezi dvěma jazyky, nečiní valného rozdílu mezi Šumavany českými a německými. Karel Klostermann (1848-1923) stal se r. 1873 !profesorem německé reálky v Plzni, cítě se vždy uvědomělým Čechem. Po německých feuilletonech, psaných ve stopách německých básníků Šumavy a Černého lesa, Jos. Ranka a Ad. Stiftera, stal se spisovatelem českým. Upoutal hned románem Ze světa lesních samot (1892), po němž následovala řada románů ze Šumavy, psaných lehkým a barvitým slohem. Zevrubná líčení ze života sklářů, dřevařů, vorařů, pytláků a hajných šumavských, jmenovitě z osudného r. 1870, lýkožroutové to katas~rofy, seskupuje kolem líbivých milostných historií jako barvitou dekoraci. Romaneskně uspořádaným scénám dává odehrávati se v barvitém rámci krajinářském, prosyceném nadšením pro hory a lesy. Zato nepostihuje Klostermann nikde svérázu lidového; nezahloubává se do duší svých postav, působících vždy spíše dojmem dekorativním. K dalším šumavským pracím jeho náleží romállY: V ráji šumavském (1893), Skláři (1897), Kam spějí děti (1901) i povídky: V srdci šumavských hvozdů (1896), Ze šumavského Podlesí 411 (1908), Pošumavské rapsodie (1908) a j. Časovou látkou poutá román ze života vídeňských Čechů Za štěstím (1895), pokusem o selskou kroniku rodinnou jsou rozlehlé Mlhy na Blatech (1909), konvenčním obrazem nezdravých poměrů na středních školách pražských Supplent (1913 ve 4 sv.). V pozdních pracích opustil již půdu šumavskou a tím pozbyl úrodnější inspirace. Ještě mnohem silněji než u Jos. Holečka a K. V. Raise se projevují" duchové svazky s generací ruchovskou u Terézy N ovákové, která se sama vždy důrazně přihlašovala ke K. Světlé a Sv. Čechovi jako k svým učitelům; romantickou citovost a vášnivost vzdorné individualistky nikdy nezapřela, ač v dílech lidopisného realismu proti ní bojovala krajní objektivitou, opírající se o průkaznost a názornost co nejhutnější. Teréza Nováková (1853-1912), dívčím jménem Lanhausová, narodila se z poloněmecké rodiny v Praze 31. července 1853, ale záhy podlehla vlivu vlasteneckého a svobodomyslného ruchu let 60. a 70. a stala se uvědomělou Češkou, na niž od začátku mocně působila K. Světlá. Provdavši se za profesora dra Josefa Nováka, odešla s ním do Litomyšle, kde pobyla 19 let. Do literatury vstoupila r. 1882 a nejprve vydala několik svazků konvenční novelistiky, v nichž jednak líčí bolestné osudy žen, hledajících uprostřed nechápavé společnosti mravní sebeurčení, jednak s mírnou ironií kreslí drobné zvrácenosti malého města. K těmto sbírkám novel, na př. Z naší národní společnosti (1887), Z měst a ze samot (1890), Dva obrazy staropražské (1920), druží se i tendenční zpracování osudů Zdenky Havlíčkové, Maloměstský román (1890). V lidově psané jubilejní monografii literár. dějepisné Karolina Světlá) její život a její spisy (1890) se přihlásila k literárnímu svému vzoru K. Světlé. Z pobytu v Litomyšli vzešly podrobné a odborné studie národopisné: Kroj lidový a národní vyšívání na Litomyšlsku (1891) a Východočeské lomenice (1903), pak krajinopisné knihy, líčící scenerie dalších prací autorčiných. Také populární, ženskému čtenářstvu určené obrazy z českých dějin, Slavín žen českých (1894), naznačují další dráhu T. Novákové: národní dějiny české poutají ji hlavně po stránce náboženské; největší patos náleží teskné době emigrantské a protireformační. Tyto práce mají význam průpravný; doba zralosti literární nadchází až počátkem XX. století. Zatím T. Nováková znovu rozší· 412 řila svůj myšlenkový obzor hojnou průpravou a činností feministickou, pro niž vytvořila orgán v časopise Zenský svět (1897-1907); rozsáhlý výběr feministických svých úvah, opřených o veliké vzdělání literární, jmenovitě v literaturách germánských, podala knihou Ze ženského hnutí (1912) ; zvláštní pozornost v řadě essayů věnovala H. Ibsenovi a R. Wagnerovi. R. .1902 vyšel první svazek realistických kreseb a povídek z lidového života na Litomyšlsku, Úlomky žuly (tu zvláště vynikající povídka Na faře z r. 1912), ostré charakteristiky, přísné rázovitosti; potud však vábil spisovatelku jen svérázný zevnějšek lidový a některé primitivní vztahy společenské. V dalších pěti rozsáhlých knihách tohoto řádu, v nichž se dějiště prací rozšířilo z Litomyšlska i na Poličsko a Skutečsko, ponořuje se veskrze do myšlenkového života východočeských venkovanů: v Janu Jílkovi (1904) podává podle dobových dokumentů tragickou historii českého emigranta a českobratrského blouznivce z XVIII. věku; v Jiřím Šmatlánu (1906) kreslí dopodrobna duchovní rozvoj tvrdohlavého evangelického sektáře z Poličska, jenž umírá jako socIálně demokratický nadšenec; v románě Na Librově gruntě (1907) předvádí osvíceného sedláka od moravských hranic, v jehož důvěrných osudech se obráží politické osvobození z r. 1848; v nejrozsáhlejší a stavebně . nejsložitější románové skladbě, Děti čistého živého (1909), sleduje na pozadí veřejných dějů obecně národních tragický rozvrat panteistické sekty »adamitské« na Skutečsku v druhé polovici XIX. století; »román kněze buditele«, Drašar (1914), rámce opět zúženě monografického, sytě zobrazuje piaristský život řádový, literární ruch obrozenský a chmurnou existenci vesničanů na Poličsku jakožto pozadí temných osudů nešťastného kněze-spisovatele J. V. Michla, podlomeného nespoutanou vášnivostí; i dětem určené Dvě stařenky (1909) váží látku z lidu východočeského. V těchto důsledně realistických a bohatě věcných románových komposicích, psaných se zvláštním smyslem pro stavebnou osnovu románovou i s darem pevné charakteristiky, jsou živly subjektivně citové nejprve zcela potlačeny, později skryty za dějem i charaktery postav. Na rozdíl od toho a na důkaz romantického založení básnířčina promítají pohádkové a legendární sbírky próz, Rosné perly (1902), S kamenité stezky (1908) a Výkřiky avsdech.y (1911), nepokrytě nejosobnější vztahy autorči- 27 - Ame Novák: Stručné dějiny literatury české. 413 ny, jmenovitě neutěšitelné hoře mateřského srdce zlou Moranou strašně popleněného, neuspokojenou touhu po plném vyžití osudu a zachmuřený vzdor proti Bohu i sudbě; psycholog nalezne tento tragický názor i v obou vrcholných románech, v »Dětech čistého živého« a »Drašaru«. Svazeček Kreseb a dojmů z cest (1911, spojeny se sv. »Z nejvýchodnějších Čech« definitivně v knihu S poutnickou holí a brašnou [1930]) zachycuje feuilletonisticky malebné postřehy, rozmarné episody, historické i umělecké reminiscence z putování po Švýcařích a Německu. T. Nováková, která v 1. 1908-1912 pobývala trvale v Proseči u Skutče, zemřela v Praze dne 13. listopadu 1912. Sloučením krajního apriorního idealismu s konkretním lidopisným realismem, dále romantickým kultem lidu, dějinné minulosti, českobratrské reformace národní připomíná J os. Holečka, ale v pohledu na lid jest značný rozdíl mezi dcerou města, která si venkov s jeho rázovitými typy teprve odkryla, a synem starého selského kmene. Ze integrace osobnosti a předmětné látky nebyla. u ní úplná, ukazují její lyrické prózy. Tu se vzepřela proudu předmětného realismu a přiblížila se také zesílením prvku obrazového a melodického novoromantickému idealismu a tím překlenula v smělém oblouku vzdálenost prózy K. Světlé a pozdních fází R. Svobodové. Ostatní novelistické práce z východních Čech mají více zajímavosti národopisné než literární. Pohoří žďárské, které v několika pracích líčíval již Fr. Pravda, kreslila od počátku 90. let v naivně realistických povídkách beze smyslu pro duchovní život lidu, pracujícího v lese »0 dřevěném chlebě« neb tkalcovsky jako »páni od stavu« (toť názvy jejích sbírek z r. 1899 a z r. 1919), Vlasta Pittnerová (1858-1926, provdaná Weymelková). Genrové obrázky společensI.:é. Již Neruda ukázal, že genrové obrázky, zpodobující malé výseky současného života s pozornou láskou ke každodenní skutečnosti a se živým smyslem pro rysy charakteristické, mohou býti případnou průpravou realistického povídkářství; obměnil tím předbřeznový způsob RubŠův. Jeho cestou, jež byla souběžná s pracovní metodou Dickensovou a Bret Hartovou, šla uvědoměle neb neuvědoměle řada spisovatelů, kteří přes smysl pro skutečnost a přes lásku k realistickému detailu nezasluhují název realistů v pravém slova smyslu. Často 414; v stavbě dějové dávají přednost fabuli romantické; postavy mimoděk rozvíjejí nikoliv podle životní zkušenosti, nýbrž podle starší slovesné tradice. Pracují jen v malých rozměrech a nemají ani koncepční síly ani dostatečného zájmu pro větší jednotící celky, takže se i jejich romány rozsypávají na hromadu figur, spoustu samostatných episod, shluk genrových obrázků. Původci těchto genrových obrázků společenských zmocňovali se humorem, satirou neb nejčastěji 'lidumilným soucitem' jednotlivých zjevů života. Zvláštní oblibě se těšily látky maloměstské; nesložité a jednostranné postavy malých měst daly se snadno prohlédnouti na dno a byly vděč"nÝm předmětem hned káravé satiry, hned dobrodušného humoru, do něhož pronikly i soustrastné slzy nad osudem vyděděnců kastovnictví venkovského. Někteří z genrových povídkářů českých náleželi ke kruhu lumírovskému, ztělesňujíce mimoděk jeho zásadní zápas mezi čistým umělectvím světoobčanským a mezi národně výchovnými tendencemi: satiricky stíhali malost šosáckého domova, stavěli proti ní obrazy světácké elegance, umělecké šumnosti, nové technické civilisace, ale opět se skláněli s láskou k drobné a teplé skutečnosti rodného závětří, někdy se snažíce je povznésti kárně neb laskavě, jindy hledajíce v něm prostou a tklivou lidskost - takto se rozdělili o úkol oba přední prozaikové »Lumíra«, Jan Lier a František Herites, onen bližší Jar. Vrchlickému, tento Svat. Čechovi. Jiní ze společenských genristů byli zřejmými předchůdci realismu, tak zvláště Ignát Herrmann. Věrná a přesná reprodukce postav, dialogů, hlavně pak prostředí šla jim nad vlastní tvoření, a invenci u nich zatlačoval výhradní zájem látkový. Proto se nepovznesli k pravé stavbě románové a ulpěli namnoze na figurkaření. Všichni jsou humoristy, někdy trpčími, někdy shovívavějšími; humor jejich temení spíše z lásky a soucitu k lidem, než z obsáhlého myšlenkového pojetí života; a v tom bylo by možno shledávati jejich typicky slovanský rys, jehož si ani plně neuvědomovali. Ve všech možnostech ovládl český maloměstský genre syn venkovského městečka, vodňanský lékárník Františeh: Herites (* 1851 ve Vodňanech, t 1929 v Praze), jeden z nejvěrnějších lumírovců a mnoholetý (do r. 1896) člen literárního trojlístku vodňanského, konečně novinář a redaktor v Praze; cesty ·po alpských zemích, !talii a Americe 415 rozšířily jeho obzor životní. Herites vyšel od feuilletonistiky a drobnokresby, v níž dosáhl prvních úspěchů; po mladických a rozmarných A'tabeskách a kresbách (1890 a 1883 ve 2 díl.) následovala sbírka rázovitých charakteristik Z mého herbáře (1882), skrytých za alegoriemi květin, dále ostře tendenční feuilletony hlavně vlasteneckého ducha Psáno pod čáru (1885 a 1886 ve 2 díl.). V pozdějších letech převládá i v knihách causerií nad humorem sentimentálnost, resignace, soustrázeň, temenící z věrné víry v božské jádro člověka i chybujícího: Vrásky duše (1897), Na niti humoru (1898), Nálady a zátiší (1901) a Botanická pohádka (1907). Výše než jeho oblíbené rozmarné humoresky stojí některé náběhy k analyse mravních vztahů venkovského města ve formě téměř románové, většinou chmurného rázu: Za dědictvím (1883), Tajemství strýce Josefa (1885, hluboká psychologie stavu lékárnického, v němž Herites tkví rodem i povahou), Maloměstské humoresky (1885 a 1886 ve 2 sv.), Tři cesty (1892), Ze starých časů (1888), Bůh v lidu (1897, rázovitý to pokus o proniknutí náboženských názorů lidových) a j. Do románové rozlohy se rozrostly Heritesovy práce: Jan Přibyl (1887), kronika národních i společenských zápasů ve Slezsku; Měšťanská šlechta (1896); Křemen a hlína (1909), příběh rodinného rozvratu podmíněného národním rozdílem manželů, a Pozlátko (1920), chmurná románová analysa úřednické bídy. Přátelství s J. Zeyerem a O. Mokrým a společný pobyt ve Vodňanech zachycují Vodňanské vzpomínky (1904). Všestrannější a oslnivější než Herites jest jiný představitel genrového obrazu společenského v 80. letech, rovněž ze skupiny »Lumíra«, Jan Lier (* 1852 v Kutné Hoře, t 1917 v Praze), dlouholetý knihovník »Průmyslové jednoty«. Také Jan Lier, horlivý kritik divadelní a zvláště výtvarný, dobyl prvních úspěchů jako feuilletonista; psal-li však nesložitý a sentimentální Fr. Herites pod č~ru pro lid, obracel se široce vzdělaný, značně zcestovalý, západní technikou a uměleckou kulturou nasycený Jan Lier ve svých causeriích, sršících vtipem a ironií, hlavně k vzdělanstvu. Jeho skvělé Feuilletony (1885-1889) jsou řadou útočných kritik naší společnosti a vzdělanosti, a duchaplnou, ač výslovně jednostrannou uměleckou kronikou. Tím, že se důsledně a plně vzdávají hře rozmaru a temperamentu, že se rozhodují pro čistý esteticismus, domýšlejí zásady »Lumíra« a zname- 416 nají místy pokrok i proti Nerudovi; zaostalost a neuvědomělost »českého Kocourkova«, sklánějícího se otrocky pode jho duševní germanisace, měly v nich neúprosné zrcadlo. Causerie vniká i do Lierovy novelistiky, kde děj jest často pouhou zámin'kou pro vtipný hovor o nejrozmanitějších a vzájemně odlehlých námětech; dobře kreslí postavy i výjimečné a rozpolcené, dbá hlavně o dějovou rušnost, zasahuje do fabulačního postupu umělou režií, avšak románovou stavbu začasté uvolňuje, aby se spokojil pouhou improvisací. Pro novost námětů bývaly svou dobou vedle jeho satir maloměstských vysoce ceněny Lierovy novely »železniční«; i jinde Lier rád vážil látku ze světa technického, průmyslového a kapitalisticky podnikatelského, jakož i z víření umělecké bohémy, kterou pronikavě znal a autenticky zpodoboval; v těchto látkových výbojích pokračoval na cestě nastoupené Jak Arbesem. Literární činnost, vykazující Novely (4 sv. 1882-1886), Arabesky a novely (1885), Hru s ohněm (1886), Lier r. 1893 přerušil ;ze starších rozsáhlejších prací vyšlo později několik knižně, na př. Klín klínem (z r. 1883, 1899), Magdalena (z r. 1888, 1918) a v sebr. sp. Román Lutnových (z r. 1882) a Vojtěcha Rývy nástupce (z r. 1885, Lierova to práce nejrozsáhlejší). Maloměstský obrázek genrový se proměnil v burleskní humoresku hrubého zrna a pochybného vtipu u Václava Šíecha (* 1859 na Kladně); tu vesměs zpodobuje spisovatel civi1isačně pokročilejší vrstvu české buržoasie. Nejjadrnější z jeho humoristických snůšek jsou starší Maloměstský pepř (1893) a Hloží (1896). Tři humoristicoko-satirické romány z českých Kocourkovů, Koleje (1895), U tří bláznů (1899) a Kovové ruce (1903), se povznášejí ok ironickÝm kronikám české 'buržoasie. Z pozdější Štechovy produkce jsou vedle jiných charakteristické velkoměstské i předměstské romány Stěstí Zlatého hroznu (1910), Hřích paní Hýrové (1918), Řetěz (1925). V. Štech se tu všude jeví kronikářem, znalcem, ale i přítelem podnikavého měš·· ťanstva a živnostnictva, které se dere spíše kupředu než vzhůru, usiluje o zisk, moc a blahobyt a vyčerpává se nakonec v smyslném požitkářství. V dramatě vzbudil naděje výborný divadelník Štech, jenž zorganisoval vinohradské i brněnské jeviště, svými pokusy o hru společenskou, Zena (1888), Zlatý déšť (1890), poklesl pak od veselohry Maloměstské tradice (1887) ,k šamberkovským fraškám, leckdy 417 vtipně v satiru vyhroceným, Ohnivá země (1898) a Třetí zvonění (1900). Ignátu Herrmannovi (*12. srpna 1854 z rodiny královéhradecké v Horním Mlýně u Chotěboře, většinu života, od r. 1868, ztrávil v Praze, zemřel v Řevnicích u Prahy 8. července 1935), náleží zásluha, že genrovými obrazy, podmalovanými i humoristicky, vystihl lidový život pražský. Ignát Herrmann býval svou dobou vyhlašován za tvůrce románu pražského. Ne zcela právem; v jeho spisech jest zahrnut velmi nepatrný zlomek pražského života, a to ten, který má vlastně ráz maloměstský a který zatím zvelkoměštěním Prahy vůbec zanikl: malí obchodníci, nižší úředníci, řemeslnictvo a kramářstvo, fiakristé a Podskaláci, ženy z lidu a zbohatlí plebejci atd. Kromě toho nelíčí Herrmann nikde sociálních vrstev v celistvosti jejich zájmů, v složitosti jejich mravních vztahů, v souvislé jednotě velkoměstského života, nýbrž vybírá z davu figurky, předvádí je takořka fotograficky a kinematograficky čtenáři, objasňuje jejich povahu nějakou ostře pointovanou anekdotou, která pravidelně zastupuje děj. Jeho úspěch založen jest na tom, že Herrma;nn pražské lidové vrstvy zná nejen jako bystrý pozorovatel, ale přímo jako jejich příslušník. Jeho život, sám pěkný případ energické svépomoci, přivedl Herrmanna do styku s nejrůznějšími lidovými třídami: byl kupeckým mládencem, obchodním cestujícím,advokátním písařem, účetním příručím, administračním úředníkem, referentem ze soudní síně, redaktorem (od r. 1885 »Národních listů«), a tak vnikl nejen do nejrůznějších zákoutí a tajů pražského lidového života, ale i do způsobů jeho myšlení, cítění, vyjadřování. V zachycení pražského žargonu, pražského pouličního vtipu, pražského dialogu byl mistrem. ,Nestál nad svými figurkami, nýbrž uprostřed nich; jejich laciná moudrost životní byla filosofií jeho. Nebyl ani myšlenkově ani umělecky schopen širších obzorů; v malých figurkovitých kresbách záležel jeho vlastní význam; tam prokázal nejlépe i svou humoristickou lásku a něhu k malým lidským slabostem a k odstrkovaným třídám společenským. Herrmannovy práce se dělí na dvě odlišné skupiny, první jest více feuilletonistického, druhá ryze novelistického rázu. Do oné náleží jeho hojné »nedělní povídky« a článečky z »Národních listů«, způsobu arabeskového, tendenčně causeristického, jimiž r. 1873 v »Palečku« debutoval a na něž 418 feuií1etonistika Nerudova nezustala beze vlivu. Jsou to vedle prvotiny Z chudého kalamáře (1880) na př. tytosbírky: Páté přes deváté (1895), Na různé adresy (1902), Z povídek nedělního kronikáře (1920), O třech nebožtících a jiné historky nedělní (1931), Rozházené kapitoly (1936). K druhé skupině počítáme sbírky jeho pražských genrových obrázků, charakteristik pražského lidu, humoristických povídek; jsou to mimo jiné Pražské figurky (1884 a 1886, 2 sv.), Drobní lidé (1888, 2 sv.), Z pražských zákoutí (1889), Bodří Pražané (1893). K tomu přibyly soubory: Staří mládenci (1908), Zenitba páně Karafiátova (1911), Foxl Voříšek (1912), Z pamětí starého mrzouta (1914), Pan Koriandl a spol. (1935) a j. Románový rozměr mají kronika rozvratu chudé pražské kramářské rodiny U snědeného krámu (1890), nejlepší práce Herrmannova, pak humoristický román pražského banausního měšťáctva o dvou částech, Otec Kondelík a ženich Vejvara (1898) a Tchán Kondelík a zeť Vejvara (1906). Z prací ieho stáří: Příběh dušičkový (1916), Z notýsku Pavla Oamrdy (1917), Vdavky Nanynky Kulichovy (1918), Artur a Leontýna (1920), Felíčkův román (1924 a 1925) a j.; v těchto seriálech nemírně rozvleklých zavládá namnoze sentimentalita ve.dle očité tendence výchovné. Zvláštní pozornost věnuje Herrmann, sám pěstitel humoru sentimentálního, brzy burleskního, organisaci literární humoristiky české. R. 1881 uspořádal antologii českého humoristického básnictví Humor českého ParnasS'1f. (výbor doplněn Veselou hodinkou K. Lužana [K. Čvančary] 1904). Od dob Nerudových, jenž byl po nábězích doby Rubšovy i Bendlovy a po satirickém humoru Havlíčkově jediným českým humoristou vyššího slohu, pěstoval humoristiku umělecky pouze Sv. Čech. Vedle něho vyrojilo se mnoho autorů směšných a ubohých humoresek, vypočítaných jen pro chvilkové obveselení; psali je na př. Karel Tůma (v. v.), Josef Štolba (v. v.), Václav Štech (v. v.). Nejlepší humoristické práce obsahovaly dva humoristické časopisy: »Paleček« a »Švanda dudák«, oba s Herrmannem těsně spiaté. Nepolitický Paleček (1872-1887), založený v nak1. Ottově, byl zprvu redigován J os. Štolbou a Aug. Nevšímalem, r. 1876-1878 řídil jej 1. Herrmann. Švanda dudák, »poutník humoristický«, vycházel vedením Herrmannovým plných 32 roků, 1882~1914; také když byl po válce v 1. 1924-1930 obnoven, účastnil se Herrmann re- H9 dakce. Zde vytvořil Herrmann jmenovitě drastickou figuru groteskního divadelního referenta Vavřince Lebedy. Od r. 1895 se přidružila k »Švandovi dudákovi« knihovna humoristické literatury Čítárna Švandy dudáka. Z autorů, kteří se seskupili kolem těchto Herrmannových podniků, zasluhl!.Íe zmínky pět pseudonymů, Fa Presto (K. Mašek), Karel Sípek, Václav Stika (K. Červinka), Franta .zupan a Alois Zábranský. Karel Šípek (vl. Josef Peška, 18571923), rodák bohdanečský, blíží se svými náměty, vybíranými z lidového života pražského i ze vzpomínek na svůj milý »Kocourkov«, proslavený již J. J. Langrem, J. Herrmannovi, převyšuje jej však šťastným jasem v humoru a harmonickou láskou k všemu nepatrnému; o tom svědčí jeho povídky a črty, na př.: Zertem i do pravdy (1888), Rub a líc (1892), Mumraj a popelec (1917), Sladké nesmysly (1920) a j. Franta Zupan (vl. František Procházka, 1858-1929) nalezl svůj humoristický svéráz v Pepánku nezdarovi (1907-1921 ve 4 sv.). V tomto vtipném nezbedovi, který se podobá rozpustilcům amerického písemnictví, je kus české duše selské z téhož Podbrdí, jež vyvolalo lidový humor Sládkův, ba dříme v něm i satirická obdoba Holečkovy lidové filosofie s líbeznou naivností pravé poesie. Také Alois Zábranský (vl. Frant. Červínek, 1858-1921), typický soudce hanácký od Litovle, tkví kořeny svého humoru v duši svého kmene, jako F. S. Procházka, O. Bystřina a O. Přikryl. Odtud vyvážil svou rázovitou skladbu prvků burleskních a živlů bájeslovných Břehule čili poslední hastrman na Hané (1919). Zábavná literatura a ťeullletonistika. Vedle spisovatelů, kteří svému tvoření vytkli cíle umělecké, jsou v číselné převaze autoři, kteří chtějí jen baviti nebo tendenčně vychovávati své čtenáře bez uvědomělých zřetelů estetických; jejich vůdčím ukazovatelem jest vkus průměrného čtenářstva. V době, kdy slovesní umělci usilovali již jednak o dušezpytné prohloubení, jednak o soustavný a prohloubený realismus, libují si tito spisovatelé v zevnější, dějově přeplněné romantice, v dobrodružných příbězích, libovolně fantastických zápletkách nebo v naivním okreslování povrchní skutečnosti života. Utápějí se v pohodlné sentimentalitě, kreslí v neurčitých tazích světy a vrstvy vzdělané, které sice dráždí zvědavost povrchního 420 čtenářstva, ale jim samým jsou známé jen matně, z· dohadu nebo z knižních reminiscencí. . Z velké řady těchto novelistů,kteří si libují buď v povrchním exotismu, nebo v naivním zpodobování společenského ruchu, nebo v žurnalistickém vzdělávání lidu pracemi tendenčně vyhrocenými, jmenujeme jen významnější, kteří vzbudili větší pozornost živou malbou prostředí a poutavým způsobem vypravování. Mezi nimi Servác Bonifác Heller (1845-1922), přítel Nerudův a Čechův, spoluredaktor »Lumíra« a »Květů«, mladočeský řečník, politik a novinář, znalec ruských poměrů, zaujímal význačné místo v kulturní organisaci let 70. a 80. Psal dějově napínavé romány z ruského prostředí, s kavkazskými episodami, mořskými plavbami, bitevními scénami i salonní nádherou - na př. Král stepi (1881), Román na bojišti (1890), Salomonida (1888), Román na moři (1892) - a k nim se pojí cestopisné a národopisné feuilletony, vrcholící knihou Život na Ru.'ti (1869). Stejně šablonovité romány psal s náměty českými - Hermína (1895), V ovzduší kláštera (1906) aj. Napsal i cenné vzpomínky politické. Bohumllllavlasa (1852--1877), miláček Hálkův, upozornil na sebe více než romány dobrodružným životem, který jej hnal z domova za hranice, nejčastěji na východ, kde záhy zemřel jako ruský voják v kavkazské válce. Neklid, dobrodružnost, touha po všem exotickém a improvisaění chvat charakterisují i jeho romány, z nichž V družině dobrodruha krále (1875) a Kněz Jan (1875) mají námět historický. Tiché vody (1876) jsou romantickou malbou dílem vysněného, dílem skutečného šlechtického života na jihočeském venkově. Památku Havlasovu oslavil Sv. Cech básní »Na hrob Havlasův« (1878) a J. V. Sládek v »Jiilkrách na moři« (1879). -Edvard Jelínek (1855-1897), přední pěstitel vzájemnosti česko-polské, vkládal své cestopisné vzpomínky a panslavistické dumy i do svých naivních a sentimentálních polopovídkových knih, na př. Črty kozácké (1885), Črty litevské (1886), Ukr.ajinské dumy (1888) a j. Své zásady o vzájemnosti slovanské uložil ve spisech Pro shodu česko-polskou (1887) a Věci polské (1893) ; této vzájemnosti sloužil i jím řízený Slovanský sborník (1881-1887). Rudolf Jaroslav Kronbauer (1864-1915) dovedl vyslíditi ve velkoměstském víření nejnapínavější látku a vyzískati z ní hrubé, ale působivé účiny. Největšího úspěchu u prů- 421 měrných čtenářů dosáhl křiklavými povídkami z bllizince, nalezince a porodnice Z posledních stanic (1890) a románem Rina (1902) s finančními katastrofami a podvody v pozadí. Významný popularisátor sexudogický Emil Tréval (vl. Václav Walter, 1859-1929) specialisoval se ve většině svých povídkových knih na chmurná témata duševních poruch, rozkladu vědomí a zrůdného erotismu; tak v knihách Zápasy (1898), M'ixtum compositum (1899), Silnější než milování (1904), Průboj (1920), Na prahu Kanaanu (1919, válečný román) a jinde. Novinář, kulturní a divadelní buditel na Ostravsku, František Sokol Tůma (1855-1925) vy:práví ve svých románech o hornících, huťařích a továrních dělnících ostravské pánve, v Černém království (1901-1905), jak sluje jeho nejvýznamnější sociální trilogie; nebo o valašských horalech - Valašská srvětice (1922), Lapači (1922) a Na Kresách (19:"2) -- :se zvláštním zřetelem k jazykovým bojům mezi Čechy, Poláky a Němci. Nad několik spisovatelek, u nichž sentimentalismus tendenčního spisování dosahuje vrcholu, vynikla pouze Anna Lauermannová, píšící s pseudonymem Felix Téver (18521932), přítelkyně rodiny Riegrovy, Jul. Zeyera, Oto Theera, Mir. Rutteho. S oblibou volí ve svýth pracích za námět osudy roztoužených a unavených mladých žen, zádumčivých umělců a sentimentálních světáků, dávajíc tak výraz své romantické touze po neobyčejném a výjimečném. Rámec povídkám dává zpravidla stará Praha. Tak v povídkách, shrnutých do svazků Povídky (1894), V soumraku (1902) a j. Romantika kříží se se vzpomínkovým realismem v.jejích nejhodnotnějších skladbách U božího oka (1919), Děti (1921) a V hradbách (1924). Rozmach žurnalismu a zábavného časopisectva, s nímž tato zábavná beletrie úzce souvisí, přivodil také zvýšenou zálibu ve feuilletonistice. Většina spisovatelů výše uvedených pěstovala vedle povídkových a románových prací také feuilleton. Prchavý a rozmarný útvar feuilletonu uvedl na vysoký stupeň Jan Neruda a s nemenším uměním pěstoval tento časopisecký druh literární V. Hálek. V období »Ruchu« a »Lumíra« ,používal feuil1etonistického rámce pro svou satiru, pro své vzpomínky, dojmy z cest i nápady z četby Sv. Čech; používal ho Frant. Herites pro svou arabesku s ná- 422 rodně výchovnou tendencí a především vzdělaný a vtipný Jan Lier. Vedle B. Kaminského a K. Maška psala do »Národních Iistů« své feuilletony celá řada spisovatelů, kteří neznamenají sice ani ve formě ani v názorech pokrok, ale kteří dosvědčují vzmáhající se oblibu pro tento útvar, jež souvisí s rozmachem žurnalismu. Se zvláštní zálibou pěstován byl v této době feuiHeton cestopisný, jemuž základy položil M. Z. Polák a Jan Kollár a který k umělecké výši přivedl opět Neruda a Hálek. Pro své dojmy z cest používal ho s oblibou Sv. Čech i J. V. Sládek. Stále častější cesty do ciziny a objevy nových krajů, jichž se účastnili i cestovatelé čeští, přinesly české literatuře hojnou feuil1etonistickou žeň. Pro některé spisovatele stal se cestopisný feuil1eton specialitou. Na dvacet svazků jích napsal pražský profesor a první ceremoniář republiky ,Jiří Guth (1861-1943). Vedou čtenáře celou Evropou od Skandinavie ke Gibraltaru, od Irska po Helladu a dotýkají se i sev. Afriky a Ameriky. Do českého písemnictví se zapsal i jako překladatel z francouzštiny a jako autor Společenského katechismu (1914), sloužícího výchově společenského mravu, taktu a vkusu. Několik zástupců měl i feuilleton kulturně historický a feuilletonlPřírodopisný, který se spokojoval popularisací poznatků přírodních věd a obracel se především k vrstvám lidovÝm nebo k mládeží. Jen někteří ze spisovatelů se pokoušeli dáti svým obrázkům z přírody náladový nádech, barvitější dikcí a osobitější sloh. Umělcem mezi nimi byl proslulý Iprofesor medicínské fakulty v Praze Josef Thomayer (* 1853 v Trhanově, -r 1927 v Praze), jenž v krásné literatuře vystupuje pod anagramem R. E. Jamot. Jako žák Nerudův a velmi samostatný pozorovatel otiskoval své drobné obrázky z přírody, z českého venkova, vtipné a rázovité charakteristiky lidových typů, mžikové fotografíe z lesa 'a polí v »Lumíru« a shrnul je pak v knize Příroda a lidé (1881) a doplnil svazky» Vedle cesty« (1895), Po různých stezkách (1902) a Žloutne listí (1905). Literárně zpracoval také několik drobností lékařských, podal i příspěvky z literární diagnostiky a napsal zajímavé vzpomínky Z pouti životní (v sebr. sp.). 423 Doba luítícbého a sociálního realismu a reakce proti Qěmu. (1894-1914) Povaha doby. Poměry veřejné. Dvacetiletí českého veřejného života před vypuknutím světové války jest vyplněno stálým křížením národně politického zápasu ~ výbojných zájmů sociálních; časová nálada jeví se pravým opakem životního uklidnění za období předešlého. V souhlase se znepokojeným ovzduším evropským, v němž houstnou předtuchy nadcházejícího válečného vzplanutí i společenského převratu světového, zavládá také na naší půdě napětí. To se projevuje s příkrou drsností spodního pesimistického tónu, která ostře kontrastuje se zdobnou elegancí optimistického pokolení předchozího. Nová generace dívá se nejen na umění, ale i na život a společnost s bezohlednou kritičností a studuje i přijímá skutečnost, netoliko v poesii, s drsným, až krutým realismem.·Heslo kritického a sociálního realismu nevyjadřuje pouze ducha slovesného umění, nýbrž zároveň také ducha tohoto celého dějinného úseku. V čes'kém rpolitickémzápasu s Rakouskem ustupovala otázce národnostní stále více složka státoprávní, pro niž mladší, protihistorické pokolení jevilo tak málo porozumění; z politických stran se zasazovala jenom strana státoprávně pokroková o program daný jejím jménem, avšak bez úspěchu. Zemské sněmy pozbývaly více a více významu; samospráva zemská byla postupně oslabována, až těsně před válkou byla takměř suspendována. Pokusy o českoněmecké vyrovnání nevedly k cíli, ani když někteří státníci vídeňští mínili příznivě naladiti rozvaděné národy výhodnými podniky hospodářskými a kulturními (na př. druhou českou technikou v Brně) a reformami volebního práva; do národně politických sporů nepřinesly však ani světla ani uklidnění. S ~zkostí pohlíželi čeští vlastenci na mohutnějící moc sousední německé říše, rozpínající se vojensky, státnicky i koloniálně. Za mluvčí těch obecných úzkostí národních nabízeli se čím dál tím častěji básníci. Nechybělo však ani politiků, kteří, nacházejíce jedin~ východisko z rakouské krise v katastrofálním řešení za pravděpodobné válečné konflagrace evropské, hledali spojence pro čes- 424 kou věc jak proti Německu, tak proti Rakousku. Vedle nadějí v carské Rusko, jež nepohasínaly, ač neměly valné opory reálné, opakovaly se pokusy získati sympatie pro náš národní protigermánský zápas u francouzských nacionalistů. Byl to výsledek čtyřicetileté shody českofrancouzské, pí'enesenéz oblasti kulturní do života politického: to, co konal Jar. Vrchlický po celý život literárně a umělecky, dovršoval nejprve dějinně politickou myšlenkou, později dějinně politickou akcí jeho žák, francouzský historik A .. Denis. České sYmpatie stály přirozeně na straně národních republik burských, válčících s britským imperialismem a želely jejich porážky; za války španělsko-americké se klonili Čechové k demokratické Unii proti monarchistickému a feudálnímu Španělsku; když o šest let později udeřilo na nejzazším východě asijském Japonsko na ruské přístavy, byli čeští rusofilové zdrceni neočekávanou a úplnou porážkou Ruska; v~hali však přiznati, že příčiny vězí také v nezdravých vnitřních, politických a sociálních poměrech carské říše. Nejživější zájem byl projeven o sociální revoluci na Rusi, následující v zápětí po válečných porážkách a po konstituční reformě Mikulášově. Čeští spisovatelé, vzpomínajíce s hrdostí, že před 20 léty Sv. Čech v »Slavii« předvídal tyto revoluční události, neváhali stanouti na nejkrajnějšímkřídle sociálních revolucionářů a očekávali od nich zdar jak pro Rusko, tak pro Slovanstvo celé. Byl to jeden z přesvědčivých důkazů, kterak v českém smýšlení a cítění předválečném převládá živel sociálně reformní nad složkou národně politickou. Občas však procitalo u Čechů povědomí slovanské sounáležitosti kmenové, při němž ustupovaly zájmy sociální i ohledy hospodářské národně politické orientaci, k níž vy. chovávali lid jak politikové, tak spisovatelé ducha Holečkova. Jednomyslné odmítání anexe Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem r. 1908 se strany české, nadšené projevy pro smír srbsko-bulharský r. 1908, mravní i hmotné posily poskytované balkánským Slovanům od Čechů za jejich vítězné války protiturecké r. 1912 nemohly nechati nikoho na pochybnostech o pravém smýšlení českém, jež se ani za brzy nastaléhozápolení světového nezměnilo. V ohledu sociálně politickém jest toto období charakterisováno především postupným pronikáním společenských vrstev stavovských do veřejného života: uvědomují si svůj samostatný ráz a své zvláštní potřeby i práva; vymaňují 425 se z područí měšťanstva, které pozbývá dotavadního vůdčího postavení; rozkládají tímto způsobem staré strany obecně národní a provádějí soustavnou organisaci třídní, opřenou zvláště o rozkvétající tisk. Velkými úspěchy se může vykázati jmenovitě stav továrního dělnictva, houstnoucího zároveň s rozvojem průmyslu a vzrůstem velkých měst; ovládá jej myšlenka socialismu, většinou v duchu Marxově, vtělující se v organisaci sociálně demokratickou a přidržující se zásady mezinárodnosti. Jeho úspěchy české vzdělanstvo upřímně vítá a činně podporuje, řídíc se zvláště příkladem sociálního myslitele T. G. Masaryka. Čeští sociální demokraté tíhnou většinou k autonomii, ačkoli právě oni se prohlásí proti politice státoprávní; proti nim se postaví r. 1897 nově utvořená strana národně sociální, česky uvědomělá a sdružující vedle dělnictva také vrstvy drobného měšťanstva a úřednictva; v krajích hornických, hlavně na národním pomezí, spojují komunisté společensko hospodářský radikalismus s národní rozhodností. Každý z těchto směrů socialistických nachází mezi českými spisovateli své mluvčí i obránce a manifestační program České Moderny r. 1895, podepsaný různorodými předáky literárními, se vědomě řadí pod prapor socialistický. Spisovatelé se popisně, kriticky neb tendenčně zabývají dělnickým životem, proletářským zápasem s kapitálem, revolučními proudy sociálními, ale doposud tu převládá měšťanské vzdělanstvo nad vlastními syny pracující třídy, která pěstuje hlavně novinářskou propagandu a písňovou popularisaci svých zásad a programů. Značný politický dosah mělo také osamostatnění rolnictva založením strany agrární; přes svou znamenitou početnost a stupňující se sebevědomí nedovedlo však agrární hnutí zasáhnouti pronikavěji do kultury národní předválečného období, ač si velice brzy opatřilo rozvitý tisk. Měšťanstvo, jež již dříve skoro nadobro vytlačilo šlechtu z popředí po1itického a hospodářského, pozbylo takto nástupem nových stran třídních svého výsadního postavení, ale přesto i v tomto období zůstávalo stavem rozhodujícím o osudech národa. Technické pokroky, zdokonalení dopravních prostředků, koncentrace peněžního bohatství umožňovaly nové rozpětí průmyslu i obchodu, jež se dosti rychle počešťovaly; měšťanstvo bylo rozmnoženo stále se stupňujícím počtem státních úředníků, z nichž však nižší přilnuli spíše k stranám socialistickým. Učitelská, právnická, lékařská a inženýrská inteligence 426 obého pohlaví, vychovaná národním duchem, ale namnoze znalá ciziny a světového pokroku, stavěla se i nadále v čelo měšťanstva, i když v mladých letech apoštol oval a pod praporem realismu neb pokrokářství mezi dělnictvem. Bylo však obecně patrno, že se zvolna vyžívá a přežívá liberalismus, mravně myšlenkový to výraz buržoasie XIX. stol. Přispěl k tomu postup nauk socialistických i soumrak přírodovědeckého materialismu a filosofického positivismu, jež poskytovaly dotud myšlenkové základy liberálnímu měšťanstvu. Konec století bývá označován jako doba úpadku - dekadence; v srdcích nejcitlivějších vzcházela pesimistická setba Leopardiho, Lermontovova, Schopenhauerova, Flaubertova. Novoidealismus, mystika, ano i novokřesťanství se znovu - silou kontrastu! - přihlásily o svá práva, zdůrazňujíce význam tajemství, intuice, milosti, ale také citového a mravního bohatství jako náhradu za neuspokojující rozumové, přírodovědecky pojímané poznání světa. Evropskou událostí dosahu světového se stal takový obrat ke křesťanským hodnotám duchovým a mravním u Lva N. Tolstého, který z realistického romanopisce vyrostl na rousseauovsky bezohledného kritika společnosti a kultury a posléze na nábožensky etického myslitele. Nechybělo mu žáků ani v Čechách a jeho vliv, zároveň s působením Dostojevského, byl nejúčinnějším ovocem studia a kultu ruského písemnictví na naší půdě, oč se zasloužil zvláště T. G. Masaryk. oS Tolstým, hlásajícím potlačení vlastního já ve prospěch společenských zájmů nadosobních, a s mysliteli blízkými socialismu byli však u nás zároveň čteni, studováni, následováni také význační mluvčí individualističtí. Realismus a pokrokářství se zasloužily o to, že byli na českou půdu uváděni velcí spisovatelé ruští, angličtí, američtí a severští, kdežto družina »Moderní revue« propagovala hlavně francoUzské zastánce kultu Já. Český individualismus, čelící jednak mohutnějícímu proudu socialistickému, jednak společenským zřetelům a ohledům domácího realismu, vzdělával se na mravně dějinném hrdinství Angličana Carlyla, na Ibsenově etické odpovědnosti ve službách vývoje k vyššímu lidství, na intelektuálním egotismu Francouze Barresa; ale hlavním jeho učitelem byl nejparadoxnější individualista mezi filosofy, žák a pak protichůdce Schopenhauerův Fr. Nietzsche, pravý to protipól Tolstého; působil jako hlasatel radosti ze života, vůle k moci, proti- 427 křesťanských a pozemských ideálů starohellenských a jmenovitě také jako ukazatel bezpečné cesty z dekadence fysické i kulturní. Za posledního desetiletí předválečného, kdy politický socialismus zaznamenával úspěch za úspěchem, převládalo v mladším vzdělanstvu nazírání individualistické se silnými sklony uměleckými; jak kritikové F. X. Šalda a M. Marten, tak básníci V. Dyk a O. Theer jsou toho výraznými příklady. Mezi mravně společenskými problémy, jež v této době veřejnost živě zajímaly a vydatně se obrážely také v písemnictví, stála otá:zka ženská na místě předním. Dílo staršího feminismu českého zdálo se býti dokonáno, když se universitní posluchárny otevřely absolventkám ženského gymnasia a když první ženská poslankyně vstoupila do parlamentu. To však již nemohlo postačiti ženám složitějších duší a hlubších mravních nároků, hlavně pokud byly důslednými individualistkami. Ty, poučeny od básnických i společenských psychologů cizích, toužily po tom, aby jim byla zaručena možnost určovati svůj citový a mravní život v lásce, v rodině i mimo ni a přispívati svým podílem k vývoji k složitějšímu člověčenství. Tyto snahy, zdůrazňující bytostnou odlišnost ženy, došly teoretického výrazu ve feministických úvaHách Ter. Novákové, v tésových románech Bož. Vikové-Kunětické, v románové psychologii Růž. Svobodové, na jevišti pak v oduševnělých výtvorech velké herečky H. Kvapilové. Ale stejně pronikavě se zamýšleli nad těmito otázkami o ženství v kultuře a ve sE-0lečnosti významní mužští spisovatelé a básníci: stejně Simáček, Svoboda, Šlejhar a Machar, jako Masaryk, Šalda i Sova s Březinou.' .• Cizí vzory a učitelé českého písemnictví od let 90. do světové války. Lumírovská škola i se sv)'rm působením překladatelským odvedla jak spisovatele, tak čtenáře od jednostranného vlivu německého a sblížila je s francouzskou, italskou i anglickou literaturou starou i moderní. Její zájem se však soustředil hlavně na poesii a nedbal valně soudobého románu ani dramatu, při výběru děl i autorů rozhodovala namnoze kriteria formální a nikoliv obsahová neb ideová. V 90. 1. nadchází pronikavý obrat orientace a volby literární. V úsilí o odněmčení se uvědoměle pokračuje za Masarykova vůdcovství myslitelského a Šaldova vedení uměleckého. K Francii, jejíž vliv v lyrice zůstává neztenčen a jejíž působení v románě a v kritice se ještě 428 stupňuje, přibývá nově silný zásah literatury ruské i písemnictví severského a anglo-amerického. Pozornost se obrací k otázkám sociálně etickým, ke kritice zřízení a mravů, k pokusům o přerod společenský; živé zálibě se těší díla, kde tato problematika jest podložena odvážným, naturalistickým líčením narušeného a rozkládajícího se kolektiva nebo dušezkumnou analysou složitých individuí moderních: naturalistický román mravoličný a psychologický s obdobným dramatem stojí v popředí kritického i čtenářského zájmu. Z francouzských lyriků, uvedených k nám Jar. Vrchlickým a jeho školou, pozbýval V.~Hugo postupně půdy; zato zesiloval vliv Ch. Baudelaira, který psychologicky i obrazově působil rozhodně na vytvoření české lyriky dekadentní. S ním současně a sourodě pronikali do české lyriky básníci školy symbolické, hlavně Paul Verlaine a Jean Moréas, M. Maeterlinck a E. Verhaeren, učíce hudebnosti verše a smyslu pro odstín v náladě i ve výraze. Obliby získával si i pěvec pracující a demokratické Unie W. Whitman svými volnými rytmy. Kdežto v důvěrné a tvořivě působivé znalosti lyriky francouzské zachovávalo české písemnictví málem stejný krok s její vlast~, pozdil se ohlas velké výpravné prózy francouzské na naší půdě více než o dvě generace a ani pak nedošla skvělá románová díla Balzacova, Stendhalova a G. Flauberta zdaleka onoho zvuku, jakého se dostalo mladším psychologickým realistům románu ruského. Zato francouzskému románovému naturalismu, hlavně Zolovu a Maupassantovu, věnována vydatná pozornost čtenářů, kritiků i napodobujících spisov~telů. Zároveň však uváděni k nám také ti ponaturalističtí a protinaturalističtí mistři novodobé prózy francouzské, kteří vychovávali k duchovosti náboženské, mravní neb národní, jako P. Bourget, E. Rod a M. Barres. Ruku v ruce s nimi pronikali k nám též jejich následovníci z literatur jiných, u nás ostatně těžko se udomácňujících: Oscar Wilde a Gabriel ď Annunzio. Nově, avšak s neočekávanou průbojností pronikal vliv francouzské literární kritiky. Oba mistři positivistické duchovědy, H. Taine a Em. Renan, učící novému pojetí dějin a kultury, vstoupili do Čech trvaleji teprve po své smrti, ale pak tu našli horlivé i významné vyznavače. S nimi současně, ale pomalu nabývalo půdy u nás také sociální a 28 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české. 429 estetické pojetí kritiky anglické. Nejen positivista Spencer a liberál John Stuart Mill, ale i sociálně uvědomělý hla· satel individualismu Thomas Carlyle a apoštol obsahové i tvarové čistoty v tvorbě společenské i výtvarné John Ruskin stali se u nás známými teprve tehdy, když v jejich domově byl dávno překročen vrchol jejich vlivu. Ze světové prózy výpravné vyhovoval dobové potřebě české realistický román ruský. Zakladatelé jeho, zvl. Turgeněv a Gončarov, byli u nás dobře známi již od období Máje, avšak ani Hálek se svými současníky ani příslušníci následující generace nedocenili plně průkopnického významu tohoto novotářského umění. To se stalo teprve na samém sklonku let 80., když se pochopilo, že z Rusi nepřichází jenom důsledný realismus, nýbrž zároveň mravní a náboženské evangelium přerodu člověka, prohlédnutého až na dno dotud nebývalým dušezpytem. V době, kdy L. N. Tolstoj zahajoval svůj sociálně kritický a mravně výchovný apoštolát, uváděna k nám soustavně jeho stará i nová díla povídková, románová, nejpozději dramatická, a s nimi zároveň románová tvorba F. M. Dostojevského. V »Ruské knihovně« se staly spisy Tolstého a Dostojevského krystalisačním bodem, kolem něhož se kupila znalost románové epiky ruské. Starší autoři, jako I. S. Turgeněv, 1. A. Gončarov, A. F. Pisemskij chápáni nyní nově a správněji; ze spisovatelů mladších hodnoceni zvláště V. M. Garšin, A. P. Cech ov a hlavně Maxim Gorkij, jehož vliv se později ukázal zvláště pronikavým, kdežto za odlivu realismu se čeští spisovatelé vydatně učili ze skladné dějinné filosofie myslitele.romanopisce D. S. Merežkovského. Odvaha k niterné pravdě jest kromě soustředěné pozornosti k mravním otázkám nejcennějším odkazem, který přijali i čeští romanopisci z rukou svých ruských učitelů; jejich působením se stále znovu vrací problematika viny a trestu, očistného pokání a povahové obrody, vzpurného titanismu a křesťanské pokory, bezmocného sebevědomí inteligence a tvůrčí prostoty lidové. I přímému pohledu na vesnickou skutečnost i pochopení chmurné velkosti města, porozumění zvířeti i stromu, vystižení děsivé hrůzy ze smrti, ale také způsobu, jak postřehnouti jiskru božství třeba v duši nejmenšího z nejmenších, mohli se čeští spisovatelé učiti od ruských realistů, ozařujících skutečnost namnoze temnosvitem mystickým. Učili se tomu, ale nedoučili se v hranicích daných tímto obdobím. Dostojevskij na př. působí 430 stejně silně i v časovém úseku poválečném, kdy teprve doceněn jako básník podvědoma. V té příčině byl v 1. 90. i v desetiletí následujícím zastiňován duchem formátu nepoměrně skromnějšího, poněmčeným Polákem Stan. Przybyszewským, odhalitelem pudových srázů v »nahé« duši lidské, ovládané skoro jen pohlavností, zločinnou touhou po revoluci i děsem před smrtí. Jeho obliba v okruhu »Moderní revue« daleko přesáhla známost daleko závažnějších mistrů polské prózy, na př. Reymonta neb Zeromského. Vůbec mimo román ruský neměly literatury slovanské, zvláště také Slovanů balkánských, u nás v tomto období důraznějšího ohlasu. V nebývalém rozsahu a s neznámou dotud intensitou byli čteni a studováni také u nás spisovatelé severští. 'Jména a některá starší díla obou mohutných předáků a názorových protinožců, Bjornstjerne Bjornsona a Henrika Ibsena, byla u nás sice známa již od doby Nerudovy, avšak teprve v období a v duchu kritického realismu oceněn jejich· pravý význam; nejprve společenská jejich kritika i reformní neohroženost, později také básnické umění Ibsenovo, v podstatě odvážně typisující, ano symbolisující. Z ostatních severských spisovatelů měli dva dánští dušezkumní mistři intimní analysy, J. P. Jacobsen a Herm. Bang, vliv na vytváření české prózy impresionistické; Nor Arne Garborg spolupracoval při ustavení dekadentního typu i u nás a jeho mladší krajan Knut Hamsun mimo to také při básnickém pochopení pudového člověka v rámci živelné přírody. Casově pozdější jest působení obou protilehlých klasiků literatury švédské: jak Aug. Strindberg, tkvějící kořeny úplně v naturalismu, tak protinaturalistická novoromantička Selma Lagerlofová byli prožiti teprve tehdy, když u nás nové směr~ rozkládaly naturalismus i impresionismus. Takto přicházely ze všech koutů Evropy do Cech myšlenkové a literární podněty, způsobilé přetvořiti a namnoze i obroditi duševní život národní na rozhraní dvou století. Rubem namnoze osudným tohoto přívalu cizí látky duchovní a slovesné byla nastalá lhostejnost k domácí tradici. Když však uzráli i nejútočnější z novotářských bouřliváků, snažili se většinou navázati na zpřetrhanou souvislost a hledati své předchůdce, ba duševní bratry mezi těmi, jimž je byl radikalismus odbojné mladosti odcizil. Macharův uvědomělý návrat k českým básníkům období předlumírovského, Sovovo dodatečné přilnutí k umělecké 431 i lidské osobnosti Vrchlického, Dykova snaha včleniti se do vývojového řetězce od národního obrození mohly by snad býti považovány za přechodné projevy měnivých povah uměleckých. Ale i oba m~šlenkoví vůdcové tohoto období, filosof Masaryk a kritik Salda, postarali se o obdobný korektiv svého původního extensivního snažení otevříti všecka okna do širé Evropy. T. G. Masaryk zahloubal se nad tradičními kořeny češství a hledal je až v hloubkách náboženské reformace domácí. U Šaldy po době obrazoboreckého revisionismu a horečného poevropštění české slovesnosti nadchází perioda snažného pátrání po národně dějinné souvislosti a soustředěného usilování, aby básnické dílo generace, která ho samého uznávala za náčelníka, bylo včleněno do české literární spojitosti. Povaha krásné literatury v období kritického a sociál"" ního realismu. Vedle sociálního ducha, v němž jsme poznali nejcharakterističtější rys této doby, jeví se kritičnost vůdčím znakem její literatury. Kritičnost se tu míní ve smyslu širším a hlubším než odborně literárním. Vymaňujíc se z područí novinářství, určovala si kritika pole daleko širší a činila nárok, aby jí bylo přáno samostatné místo kdesi uprostřed mezi uměním a vědou. Nemínila se \Spokojovati rozborem a oceňováním díla a jeho !3pisovatele, nýbrž postupovala i k společnosti, z níž autor i se svým výtvorem vyšel, jejíž stav obráží a kam se svou působností obrací. Její zájem se soustředil k sociální, mravní i náboženské pro-blematice v knize obsažené. Ve shodě s takovou aktualisací nevyhovoval kritice suchý a klidný tón odborně estetického rozboru a výkladu; byl nahrazován podáním názorným, mluvou obraznou a živou, často i rušností polemickou; kritik nemínil již básníku sloužiti nebo jej propagovati a stavěl se jako rovnocenná osobnost literární vedle něho a mnohdy i nad něj. První fázi tohoto českého kriticismu zastupuje vědecký realismus, který se vyvinul z vědeckého revisionismu kořenů positivistických; zorganisoval jej T. G. Masaryk, sám v mladosti osobnost význačně kritická. Realismus jako směr kritický podrobil dotavadní myšlenkové i výrazové hodnoty revisi; volal po střízlivé věcnosti, ideovém prohloubení, původnosti a prostotě formy. S heslem stanoviska všeevropského odmítal domácí úzkoprsost, krátkozraké vlastenectví a proti jednostrannému nacionalismu stavěl obrodu a spravedlnost sociální, důsledný demokra- 432 tismus, oprávněné připuštění všech vrstev lidových k veřejným úkolům a právům. Umělecká stránka života a estetické zřetele ustupovaly v něm při posuzování slovesných děl dobovým potřebám; prílprava i metoda kritiků byla většinou naukově odborná neb filosofická. Sotva pět let po vystoupení této kritiky společensky mravní položil F. X. Šalda trvalé základy ke kritice literárně umělecké a řada souvěkých neb mladších kritiků ho následovala. Vyzbrojeni rozhledem po cizím písemnictví, a to jak krásném tak filosofickém, podnikají tito kritičtí spisovatelé přísnou revisi slovesných osobností, děl i hodnot z ruchovského a lumírovského období, nešetřili však ani svých vrstevníků ani mladšího přicházejícího pokolení. Odsuzovali myšlenkový eklekticismus, plané napodobení, formalistickou hravost, mechanické obměny literárních konvencí. Proti soběstačnému umělectví lumírovskému zdůrazňovala tato kritická škola společenský úkon a závazek písemnictví; kladla požadavek shody mezi obsahem i tvarem; tvorbu básnickou činila závislou na skutečném prožitku, za nímž má státi silná osobnost, spojující smyslovou vnímavost s myšlenkovým rozhledem životním a s mravní opravdovostí. Byly to vysoké požadavky, kterým vyhovovalo jen málo z domácí literatury starší i současné. Směr, který ovládl v tomto období, byl realismus; v něm se nejprve setkali příslušníci staršího pokolení se syny mladé generace, určené, aby provedla zásadní převrat v literatuře. I mnozí z těch, kdož se stali nejvýraznějšími představiteli idealistického básnictví syntetického, prošli školou psychologického a sociálního realismu analytického. J. S. Machar v něm utkvěl trvale, ale i Ant. Sova počal svou dráhu »realistickými« slokami a novelistikou, podnikající v naturalistickém rámci analysu jednotlivce a společnosti. V ní kotví nejen Karáskovy slovesné počátky, ale také literární průprava mladistvého Oto Březiny. Popisný realismus, byť namnoze impresionistického zjemnění, byl východiskem povídkové prózy i pro Růž. Svobodovou i pro družinu »Moderní revue«. Literární realismus nebyl na počátku let 90. nikterak pociťován jako směr výbojně novotářský, neboť po cestách svého organického vývoje dospěli. prozaikové, studující empiricky lidovou skutečnost, i vypravěči, oživující s naukovou výzbrojí minulost: Al. Jirásek a Zikm. Winter i K. 433 V. Rais, T. Nováková a Jos. Holeček dorostli sv~ho mistrovství teprve v tomto období. Nenastala-li při střídání generací klidná výměna stráží, ja!r tomu bývalo v 1. 70. a 80., nýbrž byla-li změna literární orientace uprostřed 1. 90. spojena se skutečnou revolucí v hlavách a srdcích českých spisovatelů, nešlo nikterak o princip realismu, nýbrž o novou náplň veřejného života. Jest to celkem souběžno s velkým »realistickým« a »pokrokářským« přerodem české veřejnosti, kdy po revoluci vědecké následoval vnitřní převrat české politiky a po něm i literární revoluce sdružovaná se jménem »České moderny« z r. 1895. Za vedení jediného významného básníka českého realismu J. S. Machara a polemického filosofa T. G. Masaryka, ideově vyzbrojena evropským rozhledem i estetickými zásadami F. X. Šaldy, mladá generace se postavila odbojně proti ruchovcům, lumírovcům, ale také proti starším představitelům literárního realismu. Avšak brzy se i tento tábor sám znepřátelil, neboť v generační vrstvě mužů, zrozených mezi lety 1860-1870 a nabídnuvších své síly literární revoluci, byli představitelé různých směrů, vzdalujících se více od východiska literárního realismu a společenského reformismu. Brzy otřeseno kolektivistickým základem realismu a s uměleckým sklonem k odlišnosti od průměru proklamován byl individualismus. Často byla stavěna za žádoucí předmět básnického zpodobování výjimka, zvláštnost, ano i choroba jednotlivců vyšinulých ze společenského řádu a pravidla. Po francouzském způsobu nazýván tento směr dekadencí, ač v českém duchovním životě nebylo pravdivých předpokladů pro hnutí, temenící z kulturní přesycenosti. Přední zástupci české »dekadence«, kupící se kolem kritického a uměleckého měsíčníku »Moderní revue«, stavěli s krajním radikalismem proti studiu a zpodobování zevní skutečnosti čistou psychičnost. Nezapírajíce svých sklonů novoromantických, opouštěli přítomnost a zahloubávali se do věků a mravů minulých. Zůstali v tom celkem osamoceni a hned následující generace literární se od nich odvrátila, uznávajíc leda jejich podněty kritické a ceníc si některá jejich díla lyrická. V románě a drama tě, kde záleží vlastní význam českého realistického umění, byl stále stupňován požadavek přesnosti pozorovatelské a stále zdůrazňována potřeba nazírati děje individuální v společenské souvislosti a obecné platnosti; stále ochotněji chápána nutnost hledati skladné typy 434 a čeliti tím upřílišenému postupu analytickému. Touto drahou se ubíral - namnoze i v době poválečné - rozvoj českého románu. Úspěchů zcela nesporných dobylo české písemnictví v lyrice. První velký lyrik tohoto období, jenž však na vrcholu mužnosti přešel charakteristicky k epice, J. S. Machar, značí nejkrajnější odklon od básnických zásad lumírovských a vrací se spíše k Nerudovi; z jeho programního realismu plyne odstranění přehrad mezi prózou a veršem, střízlivost přiléhavého slova, odvrácení od metaforičnosti a živlu dekoračního vůbec, vymýcení výrazu řečnického. Vrchlický sám, nejspornější předmět kritických rozprava polemických zápasů, tvořil ve větší části období neúnavně dále a odevzdal literatuře některá ze svých nejvýznamnějších děl. V nich, stejně jako v nejednom z jeho básnických překladů z jeho stáří, bylo lze najíti podněty pro nové výrazové možnosti, po jakých toužilo mladé pokolení; nebyly tam však hledány. Jmenovitě krajinný impresionismus a symbolismus, kladoucí místo jevů samých jejich znaky, obrazy, symboly, mají nejeden doklad i předpoklad právě V pozdní lyrice Vrchlického. Ve svých začátcích souvisel, jak impresionista Sova, tak symbolista Březina a Karásek spíše s pozdní školou Vrchlického, s Jar. Kvapilem a Jar. Boreckým, než s Vrchlickým samým. Brzy nastoupili pak cesty samostatné a osvojivše si plný obsah dobový, našli každý proň sourodou formu, odpovídající jejich individualitě. Smyslovému, nervnímu a citovému impresionismu, jejž Březina po první své knize opusti1,zůstal Sova až do konce života věren, a namnoze z jeho rukou převzali tento básnický sloh básníci jako Šrámek nebo Toman. Vedle toho však Sova nejinak než Březina dospěl k symbolismu monumentalisujícímu a k výmluvné patetice; ,nově pojat, vracel se u nich i u St. K. Neumanna a dílem i u pozdního Theera princip básnického řečnictví, zavrhovaný kritikou ostře ve škole Vrchlického. Proti tomu ozvala se reakce u zhušťujících lyriků zkratky, nápovědi a zámlky, kteří na rozhraní této a následující periody dodávali českému básnictví rázu; Jos. Holý, Vikt. Dyk, K. Toman, Fr. Gellner a Oto Fischer jsou z těchto lyrických epigramatiků umělecky nejvýznamnější. Takto se v novém zaostření vracejí některé základní konflikty pro českou lyriku typické, jež jsou známy z období lumírovského. Oba krajní slohové i ideové principy, které v lumírovské lyrice 435 zosobňovali Vrchlický a Sládek, se opakují v rozestavení duchů do dvou táborů; v jednom stojí v čele Sova s Bře~ zinou a vedle nich Karásek, Neumann, Theer, v druhém se k Dykovi a Hlaváčkovi druží Toman, Šrámek, Gellner. Lyrika, rozvitá v tomto tvarovém bohatství, vyslovuje celou náplň ducha lidského a zvláště českého: básnictví náboženské a metafysické dovedeno teprve nyní k vrcholu hlavně Březinou a Theerem; po Macharovi a Bezručovi dali Dyk, Theer a Toman nové útvary poesii vlastenecké; citově zabarvená myšlenka sociálního přerodu se projevila u Machara, Bezruče, Sovy, Neumanna v podobě invektivní, u Sovy a Březiny v útvaru utopického vidění, u Tomana a Šrámka ve zhuštěné zkratce baladické; Sova, Theer, Toman, Fischer vlili nový oheň do lyriky erotické; v satiře politické i literární pokračoval Dyk s úspěchem na dráze Macharově. Slohově doznala literatura česká od 90. let změn velmi podstatných. Proti uhlazené zdobnosti, řečnické účinnosti, jmenovitě pak proti tradiční volbě hotových forem veršových s virtuositou slok a rýmů postavena v období realistickém přirozená prostota výrazu až prozaického a střízlivost i hospodárnost slova co nejpřiléhavějšího; rým zdůrazňován mnohem méně a souvislá intonační vlna rozrušena zdůrazněním cesury. J. S. Machar a v jeho stopách P. Bezruč i V. Dyk zašli tu nejdále od poetické prakse lumírovců. Později obrácen zřetel jinam: dbáno úzkostlivě významového odstínu, v metafoře přihlíženo ke krajní důslednosti, obrazy a epiteta podrobeny přísnému výběru. To zasáhlo nejen veršovanou poesii, nýbrž stejnou měrou i výpravnou, někdy také essayistickou prózu. Nejosobitějším výrazovým pr:ostředkem se stal symbolické škole básnické verš volný jako protiklad stroze pravidelného metra lumírovců a zároveň jako nositel nového patosu; oposicí proti převaze jambu ve škole Vrchlického bylo i zdůrazňování daktylů a záliba v daktylotrochejských řadách. To shledáváme u všech pěstitelů volného verše, u Březiny jako u Sovy, u Neumanna jako u Theera. Volný verš ovládal pak v různých a složitých obměnách českou poesii daleko za časovou hranici, omezující toto období. Organisace českého duševního života. Vývoj publicistiky. V obrodě českého duševního života, která má záklacfuí význam i pro literární historii, rozeznáváme tři fáze: fázi vědeckou, sociálně-politickou a literární. 436 Vědecká fáze je spojena s počátky vědeckého života na rozdělené universitě. Bylo nutno předně kriticky zrevidovat a přísně posuzovat domácí práci vědeckou, minulou i současnou, měřiti ji moderními metodami a vzory a hájiti ji proti předsudkům veřejnosti. Za druhé se cítila potřeba jednotného a soustavného ucelení naukových vědomostí pod zorným úhlem positivistického názoru světového. Obě tendence sdružoval ve své bohaté osobnosti profesor filosofie na české universitě T. G. Masaryk. Tendenci kritické dal výraz založením velké vědecky kritické revui Atheneum (1884-1893), snahy encyklopedické byly provedeny v Ottově slovníku naučném, pro nějž vypracoval Masaryk prvotní plán a vykonal práce přípravné (1885). Když však za bojů o Rukopisy Masaryk z redakce vystoupil, přešlo řízení na t. zv. vrchní redakci, která prvotní encyklopedický plán Masarykův změnila a dílo přijalo ráz velkého slovníku konversačního. R. 1908 bylo dílo skončeno XXVII. svazkem, Jr němuž rok nato přinesl svazek XXVIII. doplňky*). Nejcennější z četných vědeckých příspěvků jsou bohemika a slavika a vůbec stati literární, filosofické a dějepisné. O české literatuře tam psali zvláště Fr. Bílý, Jos. Hanuš,' Ant. Truhlář a J. Voborník, o literatuře západní F. X. Šalda a J. Vrchlický, o ruské K. Štěpánek. Důsledné provedení snah kritických přineslo však první rozpor v českém životě duchovním. R. 1886 a 1887 vybojován byl T. G. Masarykem, J. Gebauerem, J. Gollem a jejich žáky boj o pravost domněle staročeských Rukopisů; skončil nejen důkazem, že ony památky jsou novodobými podvrhy, ale i rozstoupením vědeckého světa českého na dva nesmiřitelné tábory. Přívrženci pravosti Rukopisů byli vlas~enečtí tradicionalisté, odpůrci její pák stoupenci positivistických metod a reformního kriticismu. Skupina tato nabyla posily v mládeži, větší měrou již Masarykem vychované, když r. 1886 byl založen J. Herbenem »list věnovaný časovým otázkám«, Čas (do r. 1915). V něm byl reformní program rozšířen z oboru vědeckého na politiku, *) R. 1930 bylo započato za vrchni redakce Bohumila Němce s vydávánim dodatkfJ. s názvem Ottův slovník naučný nové doby, jehož vydáni uvázlo u hesla» Užok«. Nejsou to pouhé doplňky, nýbrž na mnoze nové vědecké zpracováni látky za témět čtvrt století ve všech oborech. 437 společenský život veřejný, na otázku sociální, školství a literaturu. V Masarykovi měl »Čas« a jeho směr, dosti případně nazvaný »realismem«, svého duchovního vůdce, v J. Herbenovi schopného novináře a v J. S. Macharovi skvělého feuilletonistu a neohroženého polemika. Literárně se klonil k etickému realismu, jenž ovládal písemnictví ruské; zavrhova,l eklekticismus a formalismus směru »umění pro umění«; žádal prožitý vztah spisovatelův k dílu; přál si řešení hlavních životních otázek v románě i dramatě; kladl velikou váhu na písemnictví kritické, které u něho mělo svého mluvčího v Jindřichu Vodákovi. Vedle »Času« byla orgánem realistů především měsíční revue Naše doba (od r. 1893), redigovaná Masarykem; zde rozdmychal Machar statí o Hálkovi r. 1894 připravující se revoluci literární. Fáze politicko-sociální bývá nazývána »rpokrokovým hnutím«. Na rozhraní 80. a 90. let se ohlásil rozhodný radikalismus politický, který se vyznačoval zvláště lidovostí a nadšením státoprávním. Mládež studentská ve shodě s dorostem dělnickým se klonila zvolna k sociálnějšímu pojetí politiky a částečně si přála řešení ve smyslu sociálně-demokratického kolektivismu. Když pak se tento pokrokový dorost postavil otevřeně proti habsburské dynastii, došlo zvl. r. 1893 k otevřeným konfliktům s policií a státní mocí; ta uvalila na Prahu výjimečný stav a až v proéesu proti t. zv. »Omladině« r. 1894 podařilo se vládním orgánům persekucí zastrašiti pokrokovou mládež, v níž si student podával ruku s dělníkem. Tribunou a zároveň kronikou tohoto politického hnutí byly zprvu časopisy studentské (Časopis českého studentstva, 1889-1892 a Časopis pokrokového studentstva, od r. 1893 do r. 1896), potom několik žurnálů lidových, v nichž kolísaly sympatie mezi státoprávním radikalismem a dělnickým socialismem. Předáci pokrokového hnutí, soustředění hlavně ve straně radikálně pokrokové, založili si r. 1897 politický list Samostatnost, sloužící myšlence státní samostatnosti až do r. 1914. V této době politického i sociálního varu vznikl nový typ českého novináře, jak jej ztělesňovali na př. vůdčí osobnosti pokrokářské, Antonín Hajn (* 1868), Antonín Čížek (1865-1897), Antonín Pravoslav Veselý (1873-1904) a František Vahalík (1866-1901). S ostrou, leckdy satirickou polemikou obracel se tento typ proti současným řádům 438 á nehybne tradici; Oplijel se optitnistickými sny o lepší budoucnosti; protože psal pro nejnižší vrstvy lidové, hledal jasný, přístupný, stručný sloh; rétorická fráze, jak jí rádi užívali nqvináři mladočeští, se přežívala. Menší účast než v životě sociálním a politickém mělo pokrokové hnutí v literatuře. Z jeho literárních podniků nejvýznamnější byla Vzdělávací bibliotéka (1890-1911), založená a řízená Karlem Stanislavem Sokolem (18671922). Ta přinášela překlady novodobého románu francouzského a severského a propagovala i cizí filosofii, historii a náboženství. V souvislosti s pokrokovým hnutím byly Rozhledy národohospodářské~ 8ociální~ politické a literární~ založené r. 1892 v Chrudimi překladatelem a hospodářským novinářem Josefem Pelclem (1861-1916). Původně převládala v nich část nauková, jmenovitě sociologie a národní hospodářství, brzy však nabyla tu místa i kritika, představovaná F. X. Šaldou a F. V. Krejčím; r. 1894 přistoupila i beletrie a od té doby byly »Rozhledy« jedním z hlavních nositelů třetí fáze obrodného hnutí, fáze literární. V létech 1880-1899 vycházely na Moravě ve Velkém Meziříčí za redakce Fr. Dlouhého Literární listy; zde od r. 1890 vystupuje mladá generace kritická v čele s H. G. Schauerem a F. X. Šaldou, k nimž přistoupili Jiří Karásek, Arnošt Procházka, Jindřich Vodák, Jan Vorel a j. Vyzbrojena znalostí světových literatur, ,podrobovala tato »moravská kritika« novými metodami české písemnictví ideové i estetické revisi, nešetříc autorit ani tradicí. Ukázky moderní české poesie i prózy přinášely také moravské časopisy Vesna (1882-1897), redigovaná Fr. Dlouhým, a Roháčkova Níva (1891-1897), v nichž vycházely prvotiny O. Březiny. Obě t;)-·to skupiny přešly d~ »Rozhledů«, a když po Macharově stati o Hálkovi a po Saldových bojích se »Světozorem« se rozevřela propast mezi starší generací a mladými literáty, vydán byl 1. října 1895 v »Rozhledech« manifest Čes k é m ode r n y. V tomto provolání, namířeném jak proti vlastenecké škole literární, tak proti plochému realismu, proti mladočeské politice i proti hospodářskému liberalismu, stojí vedle sebe dva principy: naprostý indi .. vidualismus umělecký a socialistické pojetí veřejného života. Rozpor ten vyjadřují i jména umělců a politiků, manifest podepsavších: F. V. Krejčí, F. X. Šalda, O. Březina, J. S. Machar, V. Mrštík, A. Sova, J. K. Šlejhar, E. 439 Korner, J. PelcI, Fr. Soukup. Sdružení se však brzy uvolnilo a při »Rozhledech« zůstal jen F. V. Krejčí, který jim dodá val kritický ráz. Mezitím se v pevnou skupinu ustavili jiní ze spisovatelů, kteří kriticky vystupovali v »Literárních listech« a uveřejňovali své práce ve »Vesně«, »Nivě« a »Nových proudech«. R. 1894 založil Arnošt Procházka s Jiřím Karáskem umělecko kritický měsíčník Moderní revue (vycházel do Procházkovy smrti r. 1925). Kromě písemnictví zabýval se též uměním výtvarným a v kritické části soudil českou literaturu; přinášel ukázky moderního básnictví protinaturalistického, symbolického a úpadkového, přeložené i původní; z filosofů uváděl nejkrajnější individualisty, z estetiků vyznavače umění absolutního. Tak název »dekadentů,« jenž byl této skupině dán, vystihoval stanovisko »Moderní revue« jen přibližně. Kromě zakladatelů vtiskovali jí ráz z básníků O. Březina a K. Hlaváček, pak S. K. Neumann, později V. Dyk a posléze M. Marten. R. 1896 a 1897 se snažila ke skupině »Moderní revue« přimknouti t. zv. Katolická moderna; dokladem toho je Almanach secesse (1896), vyd. S. K. Neumannem. Pro šíření anarchistických zásad, objevujících se také občas v »Moderní revui«, založil S. K. Neumann Nový kult (1897-1904), kde vstoupili do literatury anarchičtí impresionisté Fr. Gellner, Jiří Mahel'l, Fr. Srámek. S členy »Moderní revue« jest spojen vynikající soubor Knihy. dobrých autorů (1905-1925), který pro Kamilu Neumannovóu řídil Arn. Procházka a kam mnoho děl, většinou pseudonymně, přeložil. Koncem r. 1898 nastává utišení bojovné nálady mezi starší a mladší generací a ozývají se snahy o součinnost obou skupin. Výrazem toho jest obrození »Lumíra« r. 1899, kam za redakce V. Hladíka vstoupil dosud nesmiřitelný F. X. Šalda, když ztratil svou kritickou tribunu zánikem »Literárních listů«. Polemikami »Lumíra« s »Moderní revuí« se však r. 1900 prohloubily rozpory mezi Šaldovou a Karáskovou skupinou, ale i Šalda se odcizil »Lumíru« a s ním mňozíz mladších spisovatelů. R. 1907 vystoupil z redakce V. Hladík a odevzdal ji V. Dykovi, který znovu pozdvihl jeho uměleckou úroveň a shromáždil za spoluredakce Hanuše Jelínka v něm mnoho mladších spisovatelů, zvl. O. Theera, K. Sezimu, R. Medka, Arna Nováka a j. Jiné časopisy nejmladších literátů byly málo významné; mnoho literárních podnětů přinesla překladová Moderní biblioté- 440 ka (1903-1914), řízená K. H. Hilarem, jež byla obdobou »Knih dobrých autorů«. R. 1908 založil F. X. Šalda, který již dříve vnesl do výtvarnických »Volných směrů« kritiku uměleckou a literární, s J. S. Macharem a J. Vodákem čtrnáctideník Novina; ta do r. 1912 vyjadřovala kulturní a literární snahy nově seskupeného kruhu Šaldova. V posledním pětiletí předválečném vystoupilo nové pokolení spisovatelů, nazvané podle filosofického názoru »pragmatisty«, podle dočasného sklorm literárního »novoklasicisty«; samo zdůrazňovalo rádo svůj směr »civilní« a projevovalo sympatie k protinaturalistickému a protiimpresionistickému »kubismu« jako výrazu výtvarnému; v čele mu stáli K. Čapek a Fr. Langer. V 1. 1911-1914 vydávali revui Umělecký měsíčník7 kde kritická teorie, v cizině vydatně orientovaná, provázela značně nejednotnou praksi básnickou: proti individualismu předchozí generace se tu hlásalo tvoření hromadné, řízené uvědomělou kázní formální. V Ý voj čes k é hon o v i n á ř s tví od let devadesátých. Početné rozvrstvení stran a táborů, následek to kvasu, jejž do českého života vnesl realismus a pokrokářství, bylo doprovázeno bohatě rozvitým novinářstvím. Z velkého množství týdeníků a deníků, jež v tomto období vznikly, jmenujeme zde jen nejvýznamnější, z nichž mnohé přečkaly první světovou válku, přešly do první republiky a pod jiným jménem vycházejí ještě dnes. Vlastní novinářství vytvořila si sociální demokracie a soustředila v něm významné politiky, pracovníky sociální, hospodářské i řadu spisovatelů. Z jejích novinářů vyšla na př. M. Majerová, která při novinářské činnosti nikdy nezapomněla, . že jest básnířkou. Hlavním jejich orgánem se stalo Právo lidu (zal. jako týdeník 1893, r. 1897 proměněno v deník). Novináři národně socialističtí se obraceli vedle dělnictva také k zřízenectvu a k drobnému živnostnictvu a; svou politiku zaostřovali radikálně protirakousky a protimilitaristicky. Orgánem jejich bylo České slovo (od r. 1907, od r. 1945 jako Svob.odné slovo), literárně významné jen osobností J. Vodáka. Strana agrární seskupila se kolem Venkova (1906-1945), řízeného Karlem Jonášem a obsahujícího rubriky umělecké i vědecké. Politický směr katolický soustřeďoval se v Čechu (18691932) a na Moravě se mohl opříti o publicistiku hodnotnější; zde od r. 1896 soustřeďoval filosofické a apologe- 441 tické snahy měsíčník Hlídka (do r. 1941). K denním listům moravským přibyly v Brně r. 1893 svobodomyslné Lidové noviny (od r. 1945 jako Svobodné noviny), založené brněnským politikem a národním buditelem Adolfem Stránským (1855-1931); ten v nich spojil zásady mladočeského liberalismu s prvky pokrokářskými a realistickými a podřídil je potřebám Moravy; povznesly se k úrovni v.elkého deníku širokého rozhledu zahraničního, svérázného názoru hospodářského, jasné kritičnosti ve věcech domácích a silného kulturního povědomí. Obrodným vlivům nového novinářství neubránilo se ani mladočešství; i jeho publicistika se reorganisovala, přijavši mladé pracovníky, kteří prošli školou realismu nebo pokrokářství. K svéráznému postavení se vypracoval z revuí týdeník Přehled) založený r. 1903 jako pobočný orgán realistický; stal se informačním listem, otevřeným volné diskusi s přídechem tradicionalistickým a s propracovanými rubrikami umělecko kritickými. Ráz mu vtiskoval zprvu Masarykův epigon, pak jeho odpůrce, Emanuel Chalupný: V popředí zájmu všech novinářu stála politika v rámci obecných dějin současných a v souvislosti s životem sociálním a hospodářským. Příznačný jest však pro novodobé novinářství živý zájem, který věnuje otázkám národního hospodářství. Tvůrcem české vědy národohospodářské byl universitní profesor, Moravan rodem, Albín Bráf (1851-1912), vynikající žurnalista, zachovávající souvislost s politickými tradicemi staročeskými (byl příbuzenskými svazky spiat s rodinou Palackého a Fr. L. Riegra). Trestí jeho snah jsou Listy politického kacíře (1902), vynikající jasností a přehledností výkladů. Realismus v českém umění básnickém. Umělecký realismus se projevoval ve všech literaturách nejplněji románem a dramatem. Kdekoliv realismus pronikal i do poesie, přibližoval ji jednak próze, jednak i slohu novinářskému; sahal rád po výrazech všedního dne, běžné mluvy, lidového jazyka, vyhýbaje se hromadění obrazů a slovní dekoraci; v tom ve všem se jevil odpurcem formalismu. S oproštěním a ozdravěním básnické řeči přinášeli však veršující realisté namnoze také střízlivost a suchopár. Hlediska jejich byla menší měrou tvarová než ob- 442 sahová; vždycky jim šlo především o námět, problém, myšlenku. Vyznačoval je přesný pozorovatelský smysl, prudká láska k skutečnosti, porozumění potřebám, neduhům a touhám doby; to umožňovalo jim, aby z přítomného života vážili látky nové a významné, dotýkající se méně obraznosti než svědomí, a. aby v těchto námětech odhalovali mravní a společenské problémy; tak kriticky a často bojovně přispívali k řešení otázek, jaké se dotud zdály neslučitelnými s obsahem poesie. Chtěli býti soudci a myšlenkovými vůdci společnosti a nevyhýbali se arii přímé propagandě politické a sociální. Tím vším se octl básnický realismus, který se později větším nebo menším právem dovolával J. Nerudy jako svého osnovatele, ba v oboru politického verše se hlásil až k Havlíčkovi, přirozeně záhy v příkrém odporu k Jar. Vrchlickému: k jeho formalismu, světoobčanství a samoúčelnému umělectví. První stoupenci básnického realismu se přihlásili již na konci 70. a na počátku 80. let. K nim dlužno vedle Cechů Fr. Chalupy, Josefa Jakubce a zvláště Karla Legra počítati hl. Moravana Fr. Táborského. František Chalupa (18571890), redaktor »Ruchu«, jeden z prvních životopisců Nerudových, studoval zevrubně básnictví ruské, jmenovitě lyrikupopuškinskou; vydal z něho dva výbory Niva (1884) a Kvítí z ruských luhů (1884) a podlehl silně jeho vlivu. I národní píseň působila naň mocně, stejně jako mladistvá lyrika Nerudova; lyriku svou však nevydal. Úsilí o objektivní formu projevují Zpěvy bohatýrské (1889), blízké Kvapilovým »Zpěvům knížecím« a vyvážené kromě 'z minulosti české vydatně i ze zápasů ruskotatarských. Sklony realistické se hlásí z jeho obrázků venkovských Naše ves jindy a dnes (1886), načerpaných z životní klopoty a mravní bídy jeho rodného kraje II Uhlířských Janovic. S Chalupou současně tíhl k básnické objektivnosti ve veršované povídce realistický genrista sklonů idylických Josef Jakubec (1858-1889); upoutal svými Povídkami z kraje (1887 a 1890 ve 2 sv.), prostými a svěžími to obrazy z Jičínska, plnými selanky a podrobně střízlivé malby. Nad tyto básníky předčí sytostí verše a pravdivostí podání František Táborský («< 1858 v Bystřici pod Hostýnem, t 1940 v Praze). Jest to typický Moravan; opětovně se vracel vzpomínkami, látkami, jazykově i obrazně k rodnému Valašsku. Po brzy překonaném vlivu Vrchlického dospěl svéráznosti slohové v několika pokusech o hutnou vý- 443 pravnost v Básních (1884) a Hrdinných touhách (1906), v básnické kronice Husova mučednického vítězství Alleluja (1919) a částečně i v pozdních ohlasech drobné epiky lidové Z baladických (1933). V obraze pražské společnosti, Stará komedie (1892, tam vložil i zvířecí rozmarnou báji, navazující na Čelakovského Veliký sněm ptačí) samostatně vyd. 1929), se zmocňuje všední skutečnosti satirickým a rozmarným veršem. Neústrojnou směsí filosofické kontemplace, lidové burlesky, legendy nebeské i pekelné, visionářství a humoru jest Legenda staronová (1927) s motivy válečnými i s idylickým jinotajem sloučení československého. Mnohému se Táborský naučil u básnických klasiků ruských. Z nich, kromě slavné komedie Gribojedovovy »Hoře z rozumu« (1932) a ukázek z Puškina - v jubilejním roce 1937 věnoval knižní monografii Puškinovi) pěvci svobody -přeložil vzorně básně Lermontovovy (3 sv. 1892, 1895, 1918) s cenným literárně dějepisným úvodem a leccos z pozdější lyriky na př. Polonského, Tjutčeva, Merežkovského. Šťastný jest Fr. Táborský i jako kronikář a kritik výtvarný. Jeho články a posudky v »Naší době«, podpisované pseudonymy Lorenza a Fra Tito, úvody k obrazovým souborům J. Úprky, H. Schwaigra a Ad. Kašpara, jeho studie o malířství i stavitelství ruském do XVIII. věku (1921), jeho básnické essaye o Praze, psané k dřevorytům Vikovým (1928) a o Rusavě, doprovázející kresby Kašparovy (1928), prozrazují vzácnou schopnost vnímání výtvarného a srdečnou lásku k umění. Stranou ostatní slovesné činnosti Táborského stojí vzpomínkové prózy U kamarádského stolu (1933) a scénický pokus Svatba Karla IV. (1935). K realistickým básníkům domova řadí se Jan Karník .< vl. Josef Svítil, * 1870), rodák a chvalořečník Novoměstska na Horácku. Jeho dráha, značená sbírkami intimní lyriky a veršovaných obrázků, na př. Chudobná žeň (1904), Závětří (1928), Dooráno (1940) a Srdce a obrázky z pouti (1944), vede od »Katolické moderny« k čisté prostotě sládkovské; doplňuje ji jadrná kronika selského domova prózou, Soumrak rodu Jamborova (1921). Jan Karník náleží k nejopravdovějším současným polonofilům; osvědčil to antologiemi Z polského Parnasu (1930), sahající od Konopnické k Tuwimovi a Poesie svobodné Polsky (1937), obsahující výběr z básníků »Mladé Polsky«, a zvláště knihou láskyplných statí Pod perutí bílého orla (1926). 444 Největším hásnÍkemčeského realismu byl Josef Svatopluk Machar (1864-1942). Narodil se dne 29. února 1864 z rodiny proletářské v Kolíně, mládí ztrávil v Brandýse nad Labem, a tak se odráží v jeho mladistvé lyrice hlavně klidná krajina středočeská. Po studiích v Praze a po dobrovolnické službě vojenské odešel r. 1891 do Vídně jako úředník »Ústavu pro úvěr pozemkový«; tam žil do r. 1918, udržuje styky jednak s vídeňskými Čechy, jednak s vůdci české politiky, K. Kramářem a T. G. Masarykem. Pobyt vídeňský působil hluboko na Macharovy názory politické i sociální; dal mu perspektivu dálky, odpoutal jej od malicherných poměrů pražských a otevřel pohled do rakouské politiky. Kritická stať o Hálkovi v »Naší době« r. 1894 postavila jej v čelo literární revoluce, namířené hlavně proti škole Vrchlického. Celým temperamentem se J. S. Machar družil ke skupině realistů kolem »Času«, a když se »Česká moderna« rozpadla, přešel tam úplně; tam psával pravidelně s šifrou -ty- týdenní feuilletony. V mužné době mocně naň působilo studium klasického starověku, jmenovitě vzdělanosti římské, a cesty: na Krym r. 1898 a od r. 1900 opětovně do ltalie, kde jej upoutal zvláště Řím a Neapol. Za světové války byl vězněn, po převatu, o nějž se politicky zasloužil, opustil Vídeň a byl v 1. 1919-1924 gener. inspektorem československé armády; v tomto úřadě se staral hlavně o mravní a kulturní výchovu vojska. Zemřel 17. března 1942 v Praze. Básnické začátky Macharovy sahají do r. 1882, kdy s pseudonymem Antonína Rouska otiskl v »Světozoru« »Zimní kosmickou píseň«, psanou po způsobu Nerudově. V první knize Confiteor (1887) podává lyrický deník moderní erotiky, nervosní, otrávené spleenem, ironií a skepsí; citová opravdovost, bystré pohlížení do nespokojené současné doby, odložení konvenčních masek básnických charakterisují již zde Machara právě jako stručná, jadrná, soustředěná dikce. Literárně jej vyznačuje odklon od poesie Vrchlického k Nerudovi, ale i k Heinovi, Mussetovi a Lermontovovi. Sbírka Bez názvu (1889) se v oddílech »My« a »Lidé« ponořuje do psychologie celé generace s prvními náběhy k sociální kritice. Třetí kniha lyriky (1892) vyjasňuje se v »Poslední pohádce«, připsané nevěstě a ženě, v harmonickou lyriku vyrovnaného štěstí. Později (18991901) shrnul Machar první své lyrické knihy v trojdílný Confiteor I. II. III. čtyři knihy sonetů [1903; »Letní sone- 29 - Arne Novák: Stručné qějiny lit~r(ltury české. 445 ty« (1891), »Zimní sonety« (1892), »Jarní sonety« (1893) a »Podzimní sonety (1893) ] zachycují nálady, vtipy a hry okamžiků ve formě, rušící celkem útvar znělky, u nás od Kollára a Vrchlického běžný. Machar sám charakterisuje moderní, především svůj sonet: »Moderní sonet nyní jest jak nůž, vylétne z pochvy, v modro zahrává, a když se tkne, do krve řezává~~. R. 1893 se začíná zcela nové období v tvorbě Macharově: nadchází objektivisace. Bol osobní se ztrácí v hoři sociálním, lyrika ustupuje analyse a živel myšlenkový převažuje prvky citové. Období to zahajuje sbírka hořkýchmeditací a projevů o naší politice a filosofii českých dějin, Tristium Vindobona (1893). Machar tu podává sžíravou kritiku našeho politického a národního zápasu s evropského hlediska; když zavrhl vládnoucí historismus, když se rozešel s českou přítomností, upírá přece věřící zraky do lepšího národního a sociálního zítřku. A jako vnitřní psychologický obsah jest i básnický výraz nový: verše trhané, vržené improvisačně na papír, nepoutané vazbou strof a namnoze zbavené i rýmu. Pozdní protějšek k ní tvoří sbírka Tristium Praga (1926), politická obžaloba poměrů v osvobozené vlasti, skeptický, básnicky již vychladlý protest. Následující kniha, nadepsaná slovy Jacobsenovými Zde by měly k,vést růže. " (1894), obsahuje kromě prologu a epilogu devE'it lyrických dramat ženských duší, přednášených střízlivým veršem, ocitajícím se stále na pomezí prózy: cyklus podobizen a povídkových skizz moderní trpící ženy, kreslených na společném sociálním pozadí, požaduje pro ženu právo na osobnost, na lásku, na pochopení. Po létech se vrátil k oblasti této knihy, ale s objektivismem již ~načně zesláblým, v cyklech veršovaných povídek Zivotem zrazeni (1915) a Filmy (1934) . Ve veršovaném románě prostitutky, zoufající si nad nemožností vrátiti se k počestnému žití, Magdalena (1894), pojí se k malbě ženského osudu jízlivá kresba českého maloměšťáctví a dravá satira našeho politického života. Duchaplný pamflet na mladočeskou politiku, Boží bojovníci (1897), vyhnal tuto satiru v bujnou grotesku. S tím souvisí i svazek pošklebků, invektiva epigramů Satiricon (1904), kde satira literární převládá. Výlet na Krym (1900) jest cestopisný deník, plný slunce a vyrovnané nálady. Náladové básně a písně obsahují poz- 446 dější knihy Vteřiny (1905), Krůpěje (1915) a Na křižovatkách (1927). Sbírky 1893-1896 (1897) a Golgatha (1901) přinášejí nově několik obrazů z dějin lidstva a napovídají tak nejen antickou epiku Macharovu, nýbrž i příští cyklus »Svědomím věků«. Antice, na niž se dívá s hlediska Nietzschova kultu rozumu a síly, věnovány jsou knihy V záři hellenského slunce (1906) a Jed z Judey (1906). V nich přes Čínu, Palestinu, Babylonii, Egypt a Persii dospívá až do Hellady a Říma; v císařském Římě vidí vrchol vývoje lidské kultury, kterou rozložilo křesťanství. Stále buduje na zá1}ladním protikladu antické radosti a křesťanského popření smyslů; proto mu nejvíce vděčných motivů přináší rozklad římského Imperia křesťanským řádem, kdežto vlastní duchovní vůdce řecké antiky opomíjí a postupný přechod antiky v křesťanství neuznává. Jako opožděný dědic romantické ideje cyklické pokouší se zveršovati ve zdánlivě objektivních knihách celý historický vývoj lidstva, ženoucího se »spirálou vířivou prostorem bez hranic«, tak jako se o to pokusil ve stopách V. Huga Vrchlický svými »zlomky epopeje«. Na »Jed z Judey« navazuje svazek obrazů z barbarského a církevního středověku Barbaři (1911), pak následuje umělecká a politická kronika vlašské renesance Pohanské plameny (1911), historie české a německé reformace a protireformace Apoštolové (1911), oslava francouzské Revoluce Oni (1921) a doby a osobnosti Napoleonovy On (1921; obě knihy sloučeny s názvem »Rokyza století«). Posléze přibyly ještě obrázky ze stol. XIX. Krůčky dějin (1926) a úryvky ze světové vál1ky Kam to spěje? (1926). Plán, v podstatě romantický, příčil se celé osobnosti Macharově; a tak vedle plastických evokací minulosti a vedle čísel česky osobitého pohledu do dějin jest v knihách mnoho suché didakse . i veršované povrchnosti. Soubě~ně s Macharovou tvorbou veršovou postupuje jeho próza; její výraz je spíše plastický a epigramatický než malebně a výpravně rozvitý. Knihy Stará prósa (1903) a Hrst beletrie (1905) shrnují novelistické náčrtky, skizzy a malé povídky, vesměs ostře, nejednou satiricky zaostřené. Velmi hojné jsou Macharovy feuilletony, jež otiskoval v »Čase« pod šifrou -by-o Nepatrné příběhy životní, společenské a politické události, kronika veřejného a kulturního ruchu ve Vídni, mžitkové fotografie z ulice, z vlaku, z parlamentu, vzpominky na cesty a pobyt v nemocnici či ve 447 vězení, to vše dává látku jeho drobné próze, která od hutné drobnokresby postupuje buď k satirické kritice nebo ke kulturnímu výhledu. Nejčastěji se vracejí kritika rakouských vlád a českých poměrů politických, boj proti církvi a kněžstvu a dějinné filosofické úvahy o poměru antiky a křesťanství. Nejlepší kusy vynikají břitkým a jasným slohem a hutným výrazem; tím se blíží feuilletonům Nerudovým, od nichž si Machar osvojil formy polemické a parodistické. Z knih feuilletonů, sestavených často bez pevného plánu, významné jsou ty, které podávají materiál k poznání doby nebo osobnosti spisovatelovy: Konfese literáta (1901), vzpomínky Nemocnice (1914), Kriminál (1918), Pět roků v kasárnách (1.927), Oni a já (1927) a" j.; vysoko nad ně vynikají Vídeňské profily (1919). Samostatné svazky jsou věnovány antice; především úvaha o Římu antickém, křesťanském a moderním Řím (1907) s doplňkovým svazkem Pod sluncem ita,lským (1918) přecházejícím v proticírkevní polemiku. K nim se pojí feuilletony shrnuté s názvem Antika a křesťanství (1919). Kritiku církve, kterou provádí mnohem útočněji než Havlíček a bez úcty k dějinným formám křesťanství, vyhnal v parodistický pamflet v Katolických povídkách (1911). Machar se častěji sám pokusil osvětliti své místo ve vývoji české poesie. Staví sebe přímo za Čelakovského, Havlíčka, Nerudu, s nimiž ho sdružují převaha inteligence nad citovým životem, jasnost myšlenky, uvědomělý realismus, dar pronikavého vtipu a jasný smysl pro lidovost a českost v básnictví. Mezi výsadami, které stále potíral, byly i výlučné umělectví, učená akademičnost a literární virtuosita. Právě tyto rysy činí jej protichůdcem Vrchlického a jeho školy, ač v počátcích své dráhy zachovával s nimi souvislost. Odpor, který Machar pozdvihl proti lumírovcům a jejich epigonům byl nejen výrazem literární revoluce, ale i projevem sebevědomí básníka, zahajujícího novou etapu vývojovou. Právem se cítil mluvčím velkého hnutí kulturního přerodu v Čechách na konci XIX. stol.; a to jak pro svou kritickou inspiraci, tak pro své cítění sociální. Modernost Macharova jest myšlenková, nikoli umělecká; vnesl do poesie řadu otázek a problémů politických a etických, zvláště emancipaci dělnictva a ženy a nesmiřitelný odpor proti Habsburkům a katolickému Římu; učinil lyriku, kterou postavil v nejtěsnější blízkost publicistiky, orgánem veřejné kritiky, polemiky a diskuse; zobrazil ve 448 verších podstatnou část moderní skutečnosti české, zvláště jak se jeví v životě milostném a rodinném, v zápasech hmotných a politických, v odboji proti nadvládě a autoritám; s tohoto zorného úhlu zobrazoval v objektivní své epice také minulost. Útočnou kritičnost, bezohlednou analysu a chladnou prozíravost provázely u něho zdravý smysl pro realitu a schopnost názorové charakteristiky, kdežto chybívaly mu nerudovské dary srdce, shovívavá humanita, vlídný humor a spanilá citovost. Za svou snahu o prostou a výraznou pravdivost zaplatil často suchou střízlivostí, někdy přímo nebásnickou. Vůbec byl Machar po právu nazván »neohroženým vojákem moderní myšlenky«, jímž jest spíše než lyriekým a epickým umělcem. Vlastní básnickou školu J. Sv. Machar nevytvořil; jeho vliv lze pozorovati u osobností značně různorodých. Jedni z jeho stoupenců stavějí po způsobu mladistvých »confiteorů« Macharových do popředí rozpory svého já leckdy s pravdomluvností až cynickou; jiní sledují jeho snahy objektivisační a upoutávají se-nadosobními jevy a problémy, spokojujíce se však jen tím, že soudí nebo kárají svou dobu v jejích politických, společenských a mravních nedostatcích. Jiní ze žáků Macharových doprovázejí pozorování všední skutečnosti střídmou meditacÍ; občas ironicky zahrocenou, někdy však i nábožensky a mravně vzrušenou. Ale všichni následují Machara v tom, čím se vrátil k Nerudo vi a čím popřel tradici lumírovskou: v přiblížení básnictví próze, ano i mluvě hovorové, v úspornosti v obraze, v stručné úsečnosti výrazu a vůbec v potlačení živlu jak malebcého, tak řečnického. Největší básník, jemuž J. S. Machar byl - ne však jediným - východiskem, jest Petr Bezruč. I on vynikl předevšjm v politické poesii sociálního prohloubení, i on vroucí cit erotický rozložil bolestnou ironií, ano, v odosobnění zašel dále než jeho mistr. Na rozdíl od individualisty Machara mohl se však P. Bezruč cítiti hned od počátku přímým mluvčím lidového zástupu, a to z nejzazšího pohraničí česko-polského, jež se teprve jeho verši ujalo v naší poesii slova. Petr Bezruč (* 1867), občanským jménem Vladimír Vašek, se narodil v Opavě 15. září 1867 jako syn českého profesora a slezského buditele Antonína Vaška. Gymnasium vystudoval v Brně, kam se s rodiči přestěhoval; nedokončiv studia klasické filologie, nastoupil dráhu úřed- 449 nickou, od r. 1891 u poštovního ředitelství v Brně, kde setrval do pensionování r. 1927. Místecko, Těšínsko, rodné Opavsko, moravskoslezské Beskydy, Ostravsko byly cílem jeho služebních a především hojných turistických a prázdninových cest; žije v Brně, ale často pobývá v Brance u Opavy a v Kostelci na Hané, kde ztrávil valnou část doby německé okupace v 1. 1939-1945. Po osvobození byl r. 1945 jmenován národním umělcem. Důvěrné své osudy dovedl před veřejností ukrýti a také na náhlou proslulost odpovídal žárlivý strážce pseudonymu útěkem před lidmi a hlavně před literáty. Z bezvýznamných prvotin Bezručových vyšla tiskem jen brněnská drobnokresba Studie z Oafé Lustig s pseudonymem Ratibor Suk r. 1889 v Herrmannově »Švandovi dudáku«; pak psal Petr Bezruč stále veršem. Od února 1899 se poča!y s pseudonymem Petr Bezruč objevovati v »Besedá ch Casu« básně jak objektivisační, tak i intimní. Z nich bylo v »Knihovničce Času« sestaveno r. 1903 Slezské čí8lo o 31 kuse, kde byly již -čelné skladby Bezručovy. Vydání za vydáním poesie Be~ručova narůstala: Slezské písně (1909) obsahují 45 čísel a dodatkem 6 čísel, vydání z r. 1930 obsahuje již 80 kusů. R. 1930 přibyla v samosta.tném knižním svazečku mistrovská skladba stařecké elegie Stužkonoska modrá, kdežto cykly Písničky z Gruně a zvl. symbolický Herbář zůstaly nedokončeny. V několika publikacích jsou shrnuty příležitostné veršované pokusy Bezručovy; improvisační zběžnost a formální neurovnanost těchto hříček se příkře odrážejí od přísné stylistické kázně autora »Slezských písní«. Pro poznání vlastenecko-regionaJi.stických, jazykově puristických a stoicky mudrckých názorů »starého ještěra« jsou poučné publikace: Moravská zem a moravská řeč. Republika před svatým Petrem (1923, s pseudonymem Kuba Stopěruntík), rozhovory Černá hodinka s Petrem Bezručem (1931, s pseudonymem Alter Ego) a filologické klání s Fr. Trávníčkem Jistebský či Jistebnický? (1936). Ve vnitřní shodě se symbolisačními sklony svých vrstevníků a povoluje své plaché bázni před proniknutím veřejnosti do osobní záhady, buduje básník svou nadosobní lyriku na důsledné autostylisaci. Zestylisoval sám sebe ve veliký symbolický typ Petra Bezruče, polofantastickoH to postavu z lidové tradice slezské (srov. báseň »Já«), a obnovil tak představu kmenového proroka-pěvce, z něhož 450 mluví celý lašský kmen na Ostravsku, Těšínsku a v moravskoslezských Beskydách. Vyslovil tak tíhu zoufalství a vzdor hornického, hutnického a horalského lidu. Národnost jest mu zároveň hodnotou sociální, neboť jeho utlačený a opovržený Čech - Slezan jest zároveň proletář vyssávaný cizáckým kapitálem v uhelných dolech, nebo chalupník, utiskovaný zvůlí velkostatkářského panstva. Svůj národ vidí však zároveň ve chvíli, kdy mu hrozí zkáza poněmčením a popolštěním a jeho krajní pesimismus nezná jiného východiska než vzdor a pomstu. Se svým lidem se cítí Petr Bezruč opuštěn od ostatního národa, hlavně od lehkovážného pražanství; v slohu romantickém si svůj lid představuje někdy jako Spasitele, krvácejícího na kříži, jindy jako vzdorného loupežníka-osvoboditele Ondráše. Všechna divoká nenávist k utiskovatelům, německo-židovským majetníkům dolů a hutí a k jejich přisluhovačům vrcholí vášnivým záštím k symbolickému ztělesniteli tohoto příkoří, k rakouskému arcivévodovi Bedřichovi markýzi Gérovi. Na tyto základní motivy složil »prvý bard Beskyd a poslední« několik velkolepých zpěvů, jež se od nejkonkrétnějšího realismu stupňují až v hrůzné vise: »70.000«, »Ostrava«, »Škaredý zjev«, »Leonidas«, »Já«; ostrými rysy kreslí balady sociální: »Maryčka Magdónova«, »Bernard Žár«, »Kantor Halfar«,' »Žermanice«. Ale zapěl i několik důvěrných lyrických básní na motiv teskné touhy po ztraceném dětství a hořkého stesku lásky zhrzené, života prohraného: »Jen jedenkrát«, »Hučín«. V básnickém epilogu »Stužkonoska modrá« dochází tato intimní lyrika svého vrcholu. Bezručova lyrika tíhne vždy k dramatisaci, často zvyšované prostředky rétorickými, uchvacuje prostotou, lapidárností, ukázněností a přirozeností. Píše v uvolněných verších, většinou daktylských a daktylotrochejských, :užívá původních, často smělých rýmů, vyjadřuje se výraznou řečí, silně zbarvenou nářečím lašským, a to frazeologicky i hláskoslovně. Vydatně těží z názvuků lidové písně; buduje na kontrastu a paralelismu, působivě využívá refrénu. Petr Bezruč se sám stavíval okázale v protiklad k vývoji české lyriky soudobé a z počátku byl 'opravdu z literární souvislosti téměř vylučován. Ale přece je zřejmá II něho souvislost s vývojem české lyriky. Nezůstala na něho bez vlivu škola klasické filologie, kterou prošel, stejně jako studium lidové písně a jejích následovníků, jme- 451 novitě K. J. Erbena. Se svými vrstevníky vyznával kriticismus, erotickou skepsi a realistický revisionismus a přilnul proto k Macharovi, s nímž ho spojuje i souhlasné pojetí poesie politické; z vlivů zahraničních jest patrné působení intimní i sociálně revoluční lyriky Heinovy. Celek, jejž vytvořil z popudů životních i knižních, z proniknutí lidu a kraje i z plnosti doby, jest však dokonalým organismem, osobitým a účinným. Látkově, nikoli slohově, se stýká s P. Bezručem Čeněl{ Ostravický (vl. Antonín Hiittler, 1869-1912), který promítl svou lásku k slezské domovině a svůj odpor k útisku nejzdařileji v Písni o Ondrášovi (1902). Vydatně se u Bezruče učila sociální poesie poválečná. Z mladšího pokolení, které vystoupilo slovesně až po básnickém převratu, náležejí ke skupině realistů ti, kteří přilnuli k zemi a k její skutečnosti a čerpali inspiraci spíše z kritického rozumu než z hloubek citových. Výrazově se stavěli nejen proti epigonům Vrchlického, ale již také proti obrazovému symbolismu Sovovu a Březinovu; Macharův vliv jest zřejmý alespoň v jejich začátcích. Josef Holý (1874-1928), rodák z Jičínska, ale dlouho usedlý v Brně; shrnul své prostě zpěvné, satirické, výrazově drsné verše do svazků Památník a Skokády (1897) a Padavky (1897); protispolečenský vzdor svéhlavého individualisty vyjádřil eposem jakéhosi hrubozrnného Peera Gynta z české vesnice Vašíček Nejlů (1899 a 1901 ve dvou dílech). Knihami reflexe a společenské kritiky s hutnými sociálními baladami jsou Elegie (1903), Mračna (1908) a j. Milostné sbírky Panenčiny knížky (1905) a Adamovské lesy (1905) obsahují prostoduché, až lidové písničky bezstarostného srdce a splynutí s přírodou. Katolicko-mystických výšin dosáhl na své bohaté dráze Antonín l\'lacek (1872-1923), chlouba českého básnictví dělnického. Hluchota jej odvedla od studií k řezbářství a nadšení pro dělnickou věc učinilo z něho významného socialistického novináře. Pod různými pseudonymy psal články a feuilletony do Práva lidu a Rudého práva, pěstoval proticírkevní agitaci a vedle toho překládal z četných jazyků světové literatury; i knihomilské hnutí u nás mělo v něm jednoho ze svých nejhorlivějších průkopníků. Vedle essayů psal povídkové prózy; v mistrovské novoklasické novele »Robert Ďábel« z knihy Dvě povídky (1921) dovedl sevříti uprostřed gotické perspektivy problematiku tita- 452 nismu, jenž zápasí o zvládnutí a překonání zla. Jeho lyrika, uložená do Qěti knih (»Mému dítěti« 1909, »Kniha o ráji« 1913, »Mé Cechy a jiné básně« 1918, »Velký mír« 1918 a posmrtné »Tři hodiny« 1923) se vyvíjí od macharovské kritiky společnosti k lyrice kontemplativní, která zduchovuje a hudební tam, kde v touze po harmonii, spravedlnosti a bratrství smiřuje moderní socialismus s evangelickým křesťanstvím. Ant. Macek dbal také soustavně a s láskou o básnictví dělnické a sociální; průkopnou cenu měla jeho antologie Poesie sociální (1902), jež byla nahrazena až rozměrnou Československou poesií sociální (1925), kterou uspořádal, úvodem a knih opisným i životopisným materiálem opatřil Rudolf IDový (* 1881, t 1943 v konc. táboře v Terezíně). Od začátku své básnické a kritické dráhy se přihlašoval oddaně k Macharovi jeho první životopisec Vojtěch Martínek; ale dovedl se jako lyrik časem osamostatniti a též v románové próze se ubírá cestami svými, zůstávaje věren směru realistickému. Vojtěch Martínek (* 1887 v Brušperku), profesor gymnasia v Mor. Ostravě a spoluredaktor »Moravskoslezského deniku«, soudce, ale namnoze také vůdce literárního a divadelního života na Ostravsku, jako básník šel zprvu v knize Cesty (1909) a j. věrně v stopách Macharova analytického a popisného realismu se sklonem k reflexi. Kniha Zahrada (1917) signalisuje obrat, jenž se vyvrcholuje v lyrických sbírkách Tichá báseň (1920) a Ráj srdce (1926); [tyto tři knihy s cyklem Noci v souboru Básní (1929)]. Vyslovují dualismus meZÍ' touhou po transcendentnu i romantické kráse a příslušenstvím k zemi. Krajinomalebnou a vzpomínkovou náplň má rodácká sbírka Píseň o domovině (1937), k ní tvoří v próze obdobu Ostravská píseň (1929). Hlavním dílem Martínka prozaika jest románová trilogie Černá země: Jakub Oberva) Plameny a Země duní (1926-1932) ; zde se dokumentární realismus dopíná typotvorného umění, dodávaje obecné platnosti plastickým postavám dělníků i zemědělců černé země ostravské. Obrazy slezské vesnice prostupují i ostatní romány Martínkovy: Stavy rachotí (1939) jsou historií upadajícího soukenického cechu v slezském městečku; Kamenný řád (1942) historií zápasu selského rodu s horskou půdou spoutaného s ní poutem mravní odpovědnosti. Do dědinského živlu zasazen je učitelský příběh v Trojí cestě Blažeje Potěšila (1942). Literární dějepisec Martínek za- 453 bral se zevrubně do studia J. S. Machara a zvl. P. Bezruče a osvětlil po prvé znalecky Literární život slezský (1925). Na Machara a ještě větší měrou na Heina v cynick~ upřímnosti erotických zpovědí a ironických pohledů do života navázali oba bohémští přátelé František Gellner a Josef Mach. Kreslíř-karikaturista »Lidových novin« brněnských, František Gellner (1881-1914), autor tří lyrických svazečků: Po nás ať přijde potopa (1901), Radosti života (1903) a Nové verše (1919, pohrobně) odhaluje nejprve vtipně a kousavě rub tělesné lásky a výšklebně zkresluje radosti i vzněty mravopočestného měšťáctví. Později propuká u něho pod zádumčivým steskem židovského požitkáře-ilusionisty rytířská láska k životu zdravých pudů a silných citů, jinošské nadšení pro přírodu a volnost, čestný vzdor proti všem křivdám pokrytecké společnosti. Stručný a zpěvný verš Gellnerův se přibližuje svou prostotou a plastičností a svým spojením písně i epigramu vždy více slohu prostonárodnímu. Nejedna z jeho povídek, hlavně ze života studentského, uměleckého a židovského má břitkou úspornost novel Čechovových. Fr. Gellnerovi se intonací blíží jeho studentský druh Josef Mach (* 1883), americký novinář a český diplomat v Italii. Do souboru jeho Básní (1933) pojal pořadatel Albert Pražák k ironické a vtipné lyrice Robinson Krusoe (z r. 1909) a Na obou polokoulích (z r. 1918) také vydatný výběr z Machových amerických veršů z doby válečné obsahu politicky buditelského. Odvrat od realismu v české lyrice. Katolická Moderna. Básnický rozklad školy Jar. Vrchlického postupoval na prahu 90. let dvojím směrem. Jednak se hlásily i v jejím okruhu předzvěsti literárního realismu, jemuž současně dával samostatný výraz silný zjev Macharův: byl to projev probouzejícího se smyslu pro skutečnost v poesii a stupňující se snahy o objektivnost; . měnil se především předmět pozorování básnického. Současně se však ozývá mezi epigony Jar. Vrchlického sm~r opačný, zjemňující a přetvářející metodu vnímání ve směru stupňovaného subjektivismu. Tito lyrikové byli spíše rázu novoromantického a stávali se předvojem nového hnutí poetického, s J. Vrchlickým již nesouhlasícího. Vynikali prudším životem dojmovým, smyslovým a citovým; oddávali se v poesii rozko- 454 ším, snům a beznadějím lásky spíše smyslné než duchové; opájeli se dojmy hudebními, vzněty uměleckými, představami středověkého světa; pohrávali s myšlenkou nemoci, rozkladu, smrti; vzněcovali se náboženstvím pojatým katolicky a polomysticky. Byli pečlivými stylisty, ale nahrazovali mnohomluvnost Vrchlického zhuštěnějším a plastičtějším výrazem slovním a obrazovým; přihlédali i k hudebním hodnotám verše a snažili se o neobyčejnost a novost metafory; ze zevního světa volili ne již pouhou dekoraci, nýbrž symboly, jak je tomu učili francouzští mistři Baudelaire a »symbolická škola« s Verlainem a Moréasem v čele. Celkem bylo jejich umění úzké a jednotvárné: přijímali více z literatury než ze života; podávali zhusta básnickou dekoraci místo vniterné skutečnosti; neubránili se frázím básnickým;ukryli za poetickou módou své individuality. Sem náleží především Otakar Auředníček, Jaromír Borecký a Jaroslav Kvapil; lyrickými svými počátky z let 1885-1889 řadil se k nim také F. X. Šalda. Otakar' Auředníček (1868-1945), autor dvou sbírek lyrických Verše (1889) a Zpívající labutě (1890), upoutal žhavou smyslností a temperamentní odvahou erotiky, zakalené představou rozkladu a zmaru. Jaromír Horecký ('X< 1869 v Českých Budějovicích, dlouholetý ředitel universitní knihovny pražské), horlivý tlumočník básníků Banvilla, Flauberta, Mickiewicze a Wyspianského, učený překladatel z poesie východní, vyzpíval ve své Rosa mystica (1892) sny a ekstase melancholického srdce, raněného bolestnou láskou a závratnou touhou po tajemnu. V Básníkově kancionálu (1905), ve Zpěvech života (1912) a v cyklu znělek Pršely růže (1920, z let 1886-1920) obnovoval tradici Vrchlického v starším sensualistickém a kontemplativním smyslu lumírovském a ukázal se umělým napodobitelem západních forem veršových. Jeho monografie o Jar. Vrchlickém (1906) a Al. Jiráskovi (1933) jsou rázu jen popisného. Závažností kulturního zjevu předstihl oba daleko Jaroslav Kvapil (* 1868). Jako syn lékaře narodil se 25. IX. r. 1868 v Chudenicích. V Praze se záhy vzdal soustavných studií lékařských i filosofických a stal se r. 1891 žurnalistou; r. 1900 vstoupil do služeb Národního divadla jako dramaturg, režisér a šéf činohry a vytrval tam až do politického převratu r. 1918, kdy jako zvláště činný člen »Maffie«, zasloužilý vůdce spisovatelské kampaně za národní samostatnost, při- 455 jal místo odborového přednosty v ministerstvu ná-rodní osvěty; r. 1921 se vrátil opět k divadlu, a to k činohře na Kr. Vinohradech, kde setrval do r. 1928; oční choroba ho vyhostila z veřejné činnosti. Za německé okupace v 1. 1939 -1945 byl opět činný v domácím odboji a přes své stáří a chorobu vězněn. Po návratu jmenován národním umělcem. Lyrika Kvapilova, tištěná od r. 1888, obsahuje mimo jiné tyto svazky a svazečky: Padající hvězdy (1889 a 1897), Reliquie (1890), Básníkův denník (1890, tyto dvě knihy objímají Kvapilovu lyriku nejčasnější), Růžový keř (1890), Tichá láska (1891), Andante (1903) a cyklus Závoje (1907, původně v def. vydání veršů, znovu 1927). R. 1907 vyšly Básně Jaroslava Kvapila) 1886-1906. Vydání definitivní«; jest to výbor a úprava celé jeho lyriky, sestavené podle jednotného hlediska. Dodatečně přibyly ještě příležitostné, namnoze národně politické »touhy, pozdravy a tryzny« z různých let života, Na sklonku října (1928) a výběr vzpomínek a elegií za první chotí Bílý pom!tík pod starými stromy (1932). Jaroslav Kvapil, jehož první knihy básnické byly formálně obratným ohlasem lyriky francouzské z časného období dekadentního, jest především .básník milostný se silným rysem melancholické snivosti. Dva znaky, jevící se od počátku v jeho lyrice, se rozvily plně teprve, když se zcela uchýlil k divadlu (byl manželem a spolupracovníkem velké české herečky Hany Kvapilové [1894-1907], pro niž psal několik divadelních postava jejíž literární pozůstalost vydal). Ony dva znaky jsou: sklon k básnické pohádce, vlastní novoromantismu vůbec, a vzácný smysl pro náladovou dekoraci uměleckého celku. Jako dramatik začal Jaroslav Kvapil proverbem Přítmí (1895) a dramatem z umělecké bohémy Bludička (1896); k vzoru Maeterlinckovu ukazuje lyrická trilogie 11'1 emento (1897). Nejšťastněji sloučil okouzlující rozmar pohádkové obraznosti s lyrickou melancholií a něhou v dramatické báchorce Princezna Pampeliška (1897), proplétající motivy literární s živly lidovými; národní .pohádka se zpěvy Sirotek (1906) mísí rysy báchorkovité a alegorické s genrovou drobnokresbou postav lidových. V důvěrně zpovídajícím se dramatě vášnivě roztoužené a pak resignující lásky bohoslovce k herečce Oblaka (1903) převažuje lyrismus nad dramatičností. Také napsal několik libret, zvláště Rusalktt pro Ant. Dvořáka; přeložil řadu scénických děl, mezi nimi 456 četná dramata Ibsenova. Ve vzpomínkovém díle »0 lidech a dějích jeho života«, O čem vím (1932), slévají se všecky proudy Kvapilova bohatého života literárního, divadelního a politického. K skupině této patří též několik lyriků rázu epigonského, z nichž dva ,projevili ráz osobitější: Alfons Bresl{a (* 1873), horlivý jako překladatel a vkusný jako elegický prozaik karáskovského směru, a Bohuslav Knoesl (* 1873), básník kdysi smyslné touhy i rozmarné hry a teskný ctitel bezvadné krásy. Obnova českého básnictví lyrického přišla však se strany jiné. Nestačilo pouhé zjemnění výrazových prostředků, aby byl jimi vyjádřen starý, byť rafinovaný obsah životní. vývojový problém ležel jinde. Uprostřed doby prosycené kritikou společenského a mravního života počali si básníci uvědomovati, že se k skutečnosti nestaví nově pouze jejich inteligence, ale i jejich smysly, organisované jemněji a složitěji, než tomu bylo u' staršího pokolení; postřehli také záhy, že si tato nová jejich sensibilita vyžaduje složitějších prostředků výrazových; i jali se pracovati o tomto úkolu slohovém, značícím důsledné opuštění starší poetiky. Bylo namnoze nutno rozbíti mechanickou pravidelnost a uhlazenost verše; odtud vychází úsilí o volný verš, který se z uvolněného útvaru daktylotrochejského mění v členitý organismus, hovějící svou šíří rozvité básnické· myšlence i složité obrazové architektuře. S ním však se zároveň jeví úsilí o zmelodisování lyriky a o úplné potlačení všeho rétoricky ztrnulého v ní. Na počátku 90. let, ještě za rozkvětu realismu ve verši i v próze, se cítil básník tohoto nového typu impresionistou; označení i nazírací svou metodu přijímal z malířství, hlavně z krajinářství. Chtěl podávati rychlý sled dojmů zevního světa jako obraz svého nitra, často podléhajícího změnám až překotným; při tom se zachvíval intensitou dojmu, prociťoval každý polotón, odstín a přísvit v přírodě i ve vlastním niterném životě. Ale tento impresionismus byl vzácný, ba skoro ojedinělý. Básník vedle sensací smyslových prožíval zpravidla také sensace myšlenkové, a to nejen čistě individuálně, nýbrž i sociálně jako člen porobené třídy, utištěného národa, přechodního pokolení. Nejednou však se společenskou kritikou vnikala do lyriky opět rétoričnost, původně prudce odsuzovaná. Spojení čistého impresionismu dojmového i citového s lyrikou meditativní re- 457 formního a revolučního patosu ztělesňoval nejčistěji a nejbohatěji Antonín Sova. Antonín Sova (1864-1928) se narodil 26. února 1864 z učitelské a muzikantské rodiny v Pacově a nejen jako krajinář, nýbrž i jako rázovitý jihočeský snivec a hloubavý .nadšenec často připomíná svůj domov. Po gymnasijních studiích přišel r. 1885 na práva do Prahy a protloukal se tu prací novinářskou, redakční a písařskou. R. 1887 vstoupil do městských služeb pražských, z nichž přešel r. ;1.898 do městské knihovny; tu se posléze stal ředitelem a setrval až do výslužby r. 1920. Jen cesty po střední Evropě, hl. r. 1904, které přinesly mu mnoho myšlenkových podnětů, přerušily jeho pobyt pražský, bolestně zastřený rodinným rozvratem a zpestřený prázdninovými oddechy hl. na Třeboňsku. Dlouhá léta trpěl těžkou míšní chorobou, jíž podlehl v rodišti 16. srpna 1928. Z prvních meditačních veršů,složených v I. 1883-188S, uspořádal Sova malý výběr; ten ho staví v blízkost mladších žáků Vrchlického, zvl. A. E. Mužíka, ale podobně jako Machar začátečník se mladistvý Sova výslovně přihlašuje k Nerudovi. Po příchodu do Prahy řadil se k sentimentálním genristům ze školy Coppéeovy; ti v malých obrázcích okreslovali povrch skutečnosti, hlavně pražské, a života »zapadlých a přebytečných« lidí v městě i na obvodu, s pointou lidumilnou, občas i s mírnou ironií a hořkým humorem, jindy s bolestným spleenem. Ant. Sova záhy všecky lyrickou intensitou prožitků i slova převýšil. Sem náleží lyrické sbírky: Realistické sloky (1890) převahou námětů městských a krajinomalebné K věty intimních nálad (1891) ; cyklus krajinářských pastelů z jihočeského domova, Z mého kraje (1893), maluje s drsnou láskou a ostrou názorností »chudé táborské kraje« a s lidskou účastí se sklání k drobnýJD. jejich obyvatelům. [Novou rozmnoženou redakci prvních svých tří knih podal Ant. Sova Knihou prvního zaslíbení 1910.] Ale srovnán s lyriky, s nimiž tehdy jeho jméno stále bylo sdružováno, s A. Klášterským, E. Čenkovem, A. Škampou, jevil Ant. Sova již v básnických počátcích vyšší stupeň smyslové vnímavosti, hlubší schopnost vznícení citového, jemnější pochopení pro odstín slova, obrazu a verše. Ve zvýšené míře ukázala to kniha Soucit i vzdor (1894) s protestem proti společenskému řádu, s několika významnými motivy pražské poesie a s nevšední melodičností v číslech intimních. 458 V řadě lyrických vzpomínek, konfesí a deníkových zápisků, skládajících tragedii jedincovu Zlomená duše (1896), odchyluje se A. Sova výlučně k malbě psychologické, a vystihnuv pronikavým pohledem citové i rozumové krise svého reka, dítěte soumraku století, podal autentický příspěvek Ik duševnímu přírodopisu své generace. Kniha, nasycená protesty a vášnivými výbuchy, má vervní, vášnivou formu: verš jest někdy uvolněn, jindy rozlomen a zborcen, aby co nejpronikavěji vyzněl výkřik obnažené duše (proslulosti došlo intermezzo knihy »Smetanovo kvarteto Z mého života«hudebním vcítěním i tragikou uměleckého genia vůbec). Ještě dále jdou Vybouřené smutky (1897), podávající pouze výběr z rozsáhlé meditativní lyriky. A. Sova tu prožívá a básnicky formuluje problém dekadence, ale osvobozuje se od ní tušením nového lidství a úsilím o ně. Duševní stavy promítnuty jsou tu většinou symboly vzatými ze světa visionářského; všecko jest tu nápovědí, zkratkou, znamením. Tam, kde A. Sova rozpřádá vidiny lepších zítřků, nabývá hymnické výmluvnosti a básní již volnými rytmy. Kniha Ještě jednou se vrátíme (1900) v nevelkém oddíle »Údolí nového království« rozvíjí volnými rytmy sliby, obsažené v závěru »Vybouřených smutků«; visionář odvážné obraznosti, ale sensibility zjemněné zvláště pro syntetický postřeh krajinný, vytváří tu symboly pro představy nového života a nového člověčenství, kolísaje mezi závratným kultem osobnosti a matnými nadějemi kolektivními. Ostatek knihy střídá intimní lyriku se vzrušenoudeskripsí, vytříbenou krajinomalbu s eroti,kou, v jejíchž hned roztouženě zádumčivých, hned citově rozvášněných písních Sovův verš víc a více hudební. Nato se Sovův vývoj rozbíhá trvale dvěma směry, meditativním hamnoze aktuálního zbarvení a intimním kořenů smyslových a citových. Četné sbírky první skupiny trpí myšlenkovou nejasností, upadající z krajností individualistických do t;adikalismu socialistického. Po macharovsky zjitřeném sarkasmu v politicky a sociálně vyhrocených Třech zpěvech dnešků i zítřků (1905) povznášejí se symbolická a plastická Dobrodružství odvahy (1906) občas k výšinám »Údolí nového království« a opěvují zbrojné odhodlání mladého pokolení mravně zreformovati společnost. Kontemplativní lyrika Sovova vrcholí pak v blízkosti jeho padesátky sbírkami Zápasy a osudy (1910) a Zně (1913); v obou převládá klad, důvěra a mír optimisty a 459 vitalisty, oddávajícího se vděčně plnosti života, jejž byl dosud soudil. Z úzkostlivých otřesů češství za světové války a z důvěřivých tuch národně politické svobody vznikly Zpěvy domova (1918), inspirované namnoze krajem i lidem jihočeské domoviny. Dílem před politickým převratem, dílem nedlouho po něm vznikly dvě tendenční sbírky sociálně revolučního zasvěcení, Krváce,jící bratrství (1920) a Jasná vidění (1922); k prvé z nich připojil Sova náladově intimní cyklus Rozjímání ranní i navečerní, jako by chtěl naznačiti, že kritickou skepsi časově určenou dovede vždy překonati kladným a básnickým viděním světa a jeho věčných hodnot krásy a pokory. Tento proces se pak opakuje v knihách pozdní meditace Básně nesobeckého srdce (1922) a N adě,je i bolesti (1924), kde Sova uzavírá smír s lidmi a s věčností. Z pozůstalosti přibyla mezi díla meditativní ještě sbírka Za člověkem (1930), kde se vedle dum a úvah o člověku v jeho vztazích individuálních i společenských čtou také hojné básně příležitostné. Intimní lyrika Sovova prožívá nedlouho po čtyřicítce básníkově - v tragické obdobě k Vrchlickému z let »Oken v bouři« - svou mučivou zkoušku ženinou nevěrou a ztrátou víry v kladnou moc lásky; tehdy dílem v melodické formě písňové, dílem s názvuky baladickými píše Sova svou lkavou a proklínající Lyriku lásky a života (1907). Teprve pozdě nachází v Básníkově jaru (1921), v Drsné lásce (1927) a v pohrobních Hovorech věcí (1929) citovou rovnováhu, štěstí z tvůrčího i pozorovatelského okouzlení, vděčný vztah k životu, avšak také k smrti. Epik Sova se přihlásil po prvé alegorickou Balladott o jednom člověku a ,jeho radostech (1902), kreslící v goethovském dualismu pána a šaška tragikomedii romantického požitkářství, které vede k zoufalství. Později ji zařadil do Knihy balladické (1~15), kde se na látkách pohádkových i polohistorických, lidových i společensko moderních pokusil o pokračování a prohloubení erbenovské tradice, zvláště šťastně v drama tis a ci zápasu přírodních sil o člověka. Veršovanou dětskojl báchorkou s výchovnými zřeteli jest O vysvobození prince Jirky (1916). Sova prozaik, jenž k mistrovství dospěl pouze v krátké povídce impresionistického provedení a dušezpytné pronikavosti, debutoval r. 1898 Prósou; úhrnem mladistvé jeho novelistiky jsou Povídky a menší črty (1903, později označeny jako »Kasta živořící a jiné prósy«). Zde s V. Mrští- 460 kem, J. K. Šlejharem a R. Svobodovou stvořil Sova českou povídku impresionistickou, ať (zvl. v »Anně«, »Kastě živořící« a »Rozvíření samotářských strun«) zachycuje s ostrou introspekcí typy ze soumraku století, nebo ať v »Lyrických vteřinách duše« nahazuje prudce a nervózně nespojité skvrny svých náčrtů krajinářských, apostrof, nápadů, ale i visionářských improvisací. Na této dráze pokračuje ve dvou sv. povídek O milkování, lásce a zradě (1909), jež se svou žlučovitou psychologií lásky a manželství řadí chronologicky i pojetím v blízkost »Lyriky lásky a života«. Na zcela nových cestách se ocitá Sova prozaik v archaisující novele z českého muzikantského života v stol. XVIII., Pankrác Budecius) kantor (1916), kde v souhlase se soudobými snahami o vyprávěčskou úspornost novely evokuje minulost nejúsečnějším tvarem; práci pojal A. Sova později do souboru povídek různého data, Koloběh starostí (1920). Trojí Sovův pokus o románovou skladbu ztroskotal. V subjektivismu uvázl jak Ivův román (1902), okouzlující svěžími partiemi krajinářskými, tak rozvleklé Výpravy chudých (1903), vyvážené z maloměstských vzpomínek i pražských zkušeností básníka. ~ivým zájmem o sociálně hospodářské poměry jihočeského venkova za bojů mezi odumírající aristokracií a zdravým českým selstvím se vyznačuie Tóma Bojar (1910), s moderně zastřeným problémem Cechova »Jana Buriana« v popředí. Antonín Sova se narodil v témže roce a měsíci jako J. S. Machar; vstoupil do literatury v témže literárním orgánu uprostřed družiny s ním spřízněné; podepsal s ním týž manifest »České moderny« a měl s ním i mnoho psychologických podmínek společných. Ale na rozdíl od Machara byl vždy Sova především člověkem citu, smyslového vznětu, dojmového rozechvění a takto vykládal, chápal, umělecky přetvářel skutečnost. Záhy opustil popisný a sentimentální realismus mladých svých let a vychoval se v nejčistšího impresionistu ve svém pokolení; od té doby nacházel v krajině vždycky stavy své sensitivní duše. Pak spěl výše: stlačil realitu na znak, na symbol, na znamení a vybíral odtud obrazy pro svět svých snů, visí, tuch; stal se prototypem českého symbolisty. Nespokojuje se však trpnou úlohou člověka dojmového, překrvoval - jako expresionista ještě před nástupem expresionismu - své dojmy, nálady i myšlenky prudkou, výbušnou účastí svého 30 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české. 461 mravního a citového já. V umění, '8 nímž Sova skládá své obrazy z prvků reálních, fantastických i symbolických, v monumentálních obrazech českého kraje, v síle lyrické výmluvnosti, s kterou zpívá o sociální spravedlnosti, o národě svobodném a mravně vykoupeném, o nových světech obrozeného lidství, ale i ve vášnivé citovosti, záleží síla i význam Antonína Sovy. V době, kdy se obracel od impresionismu k symbolismu a kdy již také skupina »Moderní revue« v teorii i praksi propagovala lyriku symbolistickou, vydal první svou knihu poesie v pražském literárním světě zcela neznámý pseudonym, jehož některé práce časopisecké byly nedlouho před tím (zároveň s verši Karáskovými) předmětem výsměšné parodie lumírovců. Básník, jenž učinil hned svou první sbírkou důsledný krok od impresionismu k symbolismu a zároveň od pesimistického a ilusionistického nihilismu k idealistické mystice, slul Otokar Březina a jeho kniha nesla na štítě jméno přímo programní, »Tajemné dálky«. Oto Březina se snad pro odlehlost svého domova od literárního střediska na počátku pozdil za vývojem soudobé české lyriky, ale pak rychle předstihoval své vrstevníky o míle. Jediný z básníků své doby přenesl symbolismus do výšek myšlenkových a oddal se světu odtažitých ideí rázu metafysického i společenského. Volný verš, v jehož užívání převýšil všecky své vrstevníky, postavil do služby nadosobní poesie hymnické, která se ve vidinách společenských i ná.: boženských povznášela až k prorocké ekstasi. Patnáct let, 1892-1907, kdy vycházely v časopisech Březinovy básně, znamená nejmohutnější rozpětí českého lyrického umění od obrození národního. Otokar Březina (1868-1929), vlastním jménem Václav Ignác Jebavý, se narodil z chudé řemeslnické rodiny 13. září 1868 v jihočeských Počátkách; oba rodiče, otec obuvník Ignác Jebavý a matka Kateřina roz. Fáková, byli při jeho narození již staří lidé; rychle za sebou následující smrt matčina i otcova r. 1890 mocně zasáhla do myšlenkového i básnického života jediného syna. Vystudoval reálku v Telči, stal se učitelem obecných, později měšťanských škol na západní Moravě' hlavní období jeho myšlenkového růstu i básnického tvoření vyplňuje pobyt v Nové Říši v 1. 1888-1901. Do let studentských, jinošovských a novoříšských spadá důvěrný přátelský styk s hudebně založeným učitelem Fr. Bauerem. V době jinošovské a novoříšské 462 mocně v oblasti myšlenkové působilo naň milostné přátelství s Annou Pammrovou (1860-1945), myslitelkou směru teosofického. Od r. 1901 byl učitelem měšť. školy v Jaroměřicích nad Rokytnou; tam setrval i ve výslužbě a přerušil tamní pobyt jen prázdninovými zájezdy do Chýnova, Tasova a na Červ. Hrádek. Z poct, jichž se mu dostalo, nejvýznamnější byl čestný doktorát filosofie Karlovy university a nepřijatá nabídka profesury na filosofické fakultě brněnské. V Jaroměřicích Oto Březina zemřel 25. března 1929. Nejstarší práce veršem, jež s pseudonymem V. J. Danšovský a většinou za vlivu Sv. Čecha otiskoval ve »Vesně« a »Orlici«, jsou pokusem o výrazný realismus i básnický impresionismus; hojnější jest mladistvá próza, která postupuje až k psychologické povídce »Protější okno« (1890); velký svéživotopisný román v slohu dušezkumného naturalismu »Román Eduarda Brunnera« z 1. 1890 a 1891 spisovatel sám zničil. Rozhodující obrat jeho básnického vývoje nadchází na podzim r.1892: pod dojmem francouzské lyriky symbolistní, jmenovitě Baudelairovy, a za vlivu filosofie a estetiky Schopenhauerovy počíná psáti lyriku impresionisticko symbolistní a podpisuje ji od konce r. 1892 novým pseudonymem Otokar Březina. Tato lyrika, vycházející ve »Vesně« a »Nivě«, o něco později v »Moderní revui« a »Rozhledech«, ukazuje již ke směru, který byl plně realisován knihou »Tajemné dálky«, vydanou v dubnu 1895. V Tajemných dálkách (1895), které uvádí úchvatná invokace programní »Ó sílo extasí a snů« a uzavírá symbolický hymnus »Umění«, jest Březina pesimistickým lyrikem-ilusionistou, tkvějícím ještě v básnictví impresionistickém; několik skladeb odhaluje vztahy osobní: »Moje matka« a »Den výroční« poměr synovský, »Mrtvé mládí« hoře života nevyžitého, »Motiv z Beethovena« inspirační moc huilby, »Přátelství duší« krisi přátelské družnosti a »Vzpomínka« dokonce i tragedii erotickou. S bolestnou intensitou prožívá a analysuje básník své osobní utrpení (>~ žal Minulosti a úzkost Nepoznaného«). Kult bolesti a smrti se mocně ozývá vedle žízně poznání, zvláště v »Modlitbě večerní« a »Snad potom«; občas již, hlavně ve »Vězni« a »Lítosti«, dovede Březina syntetisovati svůj typ skladnými symboly. Ale přehlédnuv celou oblast života, zříká se ho a v ekstasi spěje k mystice, posud rázu záporného a 463 supranaturalistického. Druhá kniha vyznačuje se i formálně obratem k volnému verši i částečným opuštěním rýmu; bytostná změna v duši básníkově jest však patrná. Svítání na západě (1896) jest prosyceno z počátku ještě smutkem nevyžitých lisek, životních ztrát a touhou po smrti. Ale celek, uvedený úchvatnou »Ranní modlitbou«, opřený o »Zalm ke cti Nejvyššího jména« a uzavřený paianem ekstase nadosobní »Víno silných«, posvěcuje již přesvědčení o vykupitelské moci bolesti a o kladně přetvářející síle smrti (hl. v »Tajemství bolesti« a v elegii »Až sedneš za můj stůl«). I znamená kniha v duchovním vývoji Březinově to, co v mystice se jmenuje vyvolením a zasvěcením: básník si uvědomuje jasně transcendentní svůj cíl a obětuje mu zemi, její rozkoš, její lásku; ujasňuje si výjimečnou odpovědnost svého úkolu a pokorně pří jímá úlohu, jež mu určena v dramatě vesměrném. Tu padají okovy, vížící jej k světu smyslů a jevů, básník se zhošťuje pocitu osamocenosti u vědomí bratrství se sourodými bytostmi. Vítězně laděná kniha mystického objektivismu, Větry od pólů (1897), přináší zjevení duchových jistot. Zde Oto Březina všestranně objasňuje a ideově rozvíjí ústřední a jednotící svou myšlenku mystickou, která přes tradiční své prvky starověké i křesťanské temení z přírodovědeckého monismu novodobého; jest to »představa evolučního vývoje k tajemné Vůli za stálé součinnosti všech součástek vesmíru, za vnitřní jednoty veškerého tvorstva, veškerého dění a myšlení« (M. Marten). Nyní láskou ke všemu tvorstvu a hlavně k bratřím stejné životní víry (»Láska«) přemožen jest pocit tajemné zděděné viny, nyní v »Bratrství věřících« se básník dovede modliti překrásně za nepřátele. Oslovuje živly v »Písni o slunci, zemi, vodách a tajemství ohně«, hovoří s bouří, monumentalisuje svúj poměr samotáře k městu, aby se na samém závěru knihy v apostrofě »Věčného a Třikráte Svatého« zahloubal nad mysteriem božství, zachváceného tajemným zráním. Proti této jásavé knize optimistické závrati jsou Stavitelé chrámu (1899) dílem těžkých nejistot, tragických otázek, které vyvrcholily v rozlehlé skladbě vesměrného pesimismu »Se smrtí hovoří spící«. Básník obrací zraky opětně k zemi, pojaté v »Apotheose klasů« přímo s evangelickou čistotou. Zase slyší hlasy skeptické skutečnosti, výkřiky smyslů, zrádné pochybnosti hmoty; opět znepokojují jej s temných svých stránek bolest a práce, vykupující člověka z tajemné viny 464 pozemskosti. Nyní se dovršuje jeho velké typisační umění, které (básněmi »Vladaři snů« a »Víno silných« ve »Svítání na západě« počínajíc). dovede strhnouti do sYmbolických typů »mučedníků«, »stavitelů chrámů«, »proroků«, »slepců«, »šÍ1enců« hromadné typy bytostí sobě podobných a tímto kolektivním vědomím se vykupujících z hrůzy osamocení; v tom se občas až paradoxně kříží nadčlověcké tuchy nietzscheovské s hromadností chiliastickou. Umocněn tímto pojetím svého místa i poslání ve všeobecnu, béře básník na sebe celou tíhu lidského utrpení a přemýšlení a v závěru knihy pozdravuje skrze vesnu pozemskou duchové jaro, kde »nekonečnosti čekají na nás, jiná slavnější jara, věčností hřmící písně, vysvobození«. Proto v Rukou (1901), knize evolučního optimismu a kosmického bratrství, znovu zpívají všechny kladné hodnoty Březinovy mystiky; dosahují svého vyvrcholení ve čtyřech hymnách širokého rozvětvení: »Ruce«, »Kolozpěv srdcí« (se slavným refrénem »sladko je žíti«), »Dithyramb světů« a »Stráž nad mrtvÝmi«. Ústřední princip vývojového monismu vesměrného promítán jest prací všeho tvorstva; podle nesčíslných viditelných i neviditelných rukou, jež rytmicky uskutečňují zákon vesmíru, jmenuje se tato kniha, prosycená solidaritou sociální. V 1. 1901-1907 uveřejnil Březina po časopisech ještě 13 básní, které bývají označovány jako »Torso šesté knihy«. S lyrickými začátky je spojuje silně zdůrazňovaný živel osobnostní i příklona k uzavřené rÝmované sloze, hlásící se již v »Rukou«; mystická ekstase jihne v shovívavou moudrost vyrovnaného stáří, jež se v monumentální skladbě závěrečné »Tisíce srdcí pělo v srdci tvém« laskavě loučí se čtenáři, třebaže ještě plných 22 let zbývalo do chvíle, kdy Březina »z času, vítěz, vystoupil jak z vozu válečného ze středu bratří svých«. Sbírka skvěle psaných essayů, Hudba pramenů (1903, 2. vyd. 1919 změněno), které současně se staťmi ŠaldovÝmi ustálily v českém písemnictví tento dotud neobvyklý slovesný útvar, přímo poučuje o zásadách Březinovy myšlenky i tvorby, hlavně o kráse a tajemství v umění, o zástupech a spravedlnosti, o hrdinství a hospodárnosti ve vesmíru. Po léta pracoval Oto Březina o druhé knize essayů, která měla slouti Skryté dějiny; za jeho života (v 1. 19Q5 -1908) vyšla z nich jen část. Ruku v ruce s Březinou mystikem jde Březina umělec a probíhá obdobnou drahou vývojovou. Intimní lyrik a 465 nervní krajinář se proměňuje postupně v hymnického pěvce, v patetika a ve visionářského věštce. Zprvu stačil mu uzavřený útvar rýmované sloky, zatížené novými metaforami i obrazy a parnasistní veršová forma pravidelné rytmisace se zálibou pro alexandrin, s jedinečným darem eufonie, se stálou vynalézavostí v rýmu. Ale pevné zakotvení v mystice bylo doprovázeno neobyčejným- obohacením ve formě básnické. Metafory staly se smělejšími a převládl v nich charakter objektivní a visionářský. Náboženskokatolické zbarvení spolu se zálibou pro uzavřené scenerie zmizelo a ustoupilo jednak obrazům z prosté práce v přírodě a v hospodářství, jednak podobenstvím z věd exaktních. Hymnismus Březinův měl již od počátku rys liturgický a bohoslužebný; modlitba a proroctví, píseň díků a opojný dityramb se v něm mísily. Postupně nedovedly uzavřené verše dostačiti závratnému letu Březinovy myšlenky; i neváhal básník je rozbíti a vytvořiti si smělé rytmické útvary daktylotrochejské neb jambicko-anapaestické, často i rýmu zbavené, přiléhající k ekstatickému myšlení a lišící se od ostatní české lyriky bohatou šíří a kaskádami obrazů. Na konci básnické dráhy, hlavně v »Rukou« i v torse šesté sbírky, se však Březina vracel nejen k pevnému členění strofickému a k uzavřenému pravidelnému rytmu jambickému a trochejskému, ale zvláště k rýmu. I zdůrazňování lidského prožitku v posledních básních působí dojmem návratu a zároveň jakoby korektivu. Ideově vyšel Březina v mladých letech ze Schopenhauerovy noetiky, metafysiky i estetiky, jimiž byl, tvoře »Tajemné dálky«, prosáknut stejně jako pesimismem německého myslitele; opíraje se o Schopenhauera, nastoupil za duchovního vedení Šaldova cestu zároveň k mystice a symbolismu. Jeho mystika se učila od Platona, Plotina a středověkých filosofů-mystiků; teprve pozdě se Březina zahloubal také do indického myšlení védského. Souběžně se však školil i v moderním evolucionismu a přírodovědeckém monismu u Carlyla i Emersona; silné stopy v něm zanechalo studium Nietzscheho, který ho odvedl trvale od Schopenhauera a zasáhl ho též svou silou básnickou. Ale některé myšlenkově obrodné proudy, které zachvátily mladé pokolení v Čechách koncem století, ozývají se též u Březiny, zdánlivě odkloněného ode všeho světa reálného; idea spravedlnosti sociální, moderní kult práce hmotné, touha po mravní evoluci duše ženiny náleží k nim především. 466 Březina nebyl nikterak estétským vyznavačem umění pro umění, naopak se v názoru o společenském poslání a zapětí poesie setkával s F. X. Šaldou: vyznávaje transcendentální účelnost umění, pojímal básnictví tendenčně jako službu životu v Bohu a věčnosti. Na jeho veršovou, obrazovou a rýmovou techniku působila z počátku česká obdoba formalistního a dekorativního parnasismu, jak ji přinesla Vrchlického škola s Jar. Kvapilem v čele. Ta ho přivedla především k Baudelairovi, od něhož se ve své lyrice vydatně učil, nezanedbávaje ani lyriků anglických; v časné době měl naň také Maeterlinck jako lyrik patrný vliv. Po »Tajemných dálkách« se propracoval k formě osobité, k hymnické a visionářské poesii; ta se stýká jednak s lyrikou Američana Walta Whitmana a Belgičana Emila Verhaerena, jednak s oněmi Sovovými skladbami volných rytmů, v nichž Sova hlásá »údolÍ nového království«: oba básníci působili tu na sebe vzájemně. Také mimo dobu mladistvého obratu podléhal Březina myšlenkovým i slohovým zásahům F. X. Šaldy, který se sám od něho nemálo učil pro svou essayistickou prózu. Právem bývá Březina označován jako symbolista; z počátku měl jeho symbolismus ráz čistě abstraktní a ideologický, ale postupně se propracovával ke konkretnosti, takže názorová stránka udržuje rovnováhu se stavbou myšlenkovou. V neveliké řadě českých básníků filosofických, zahájené Máchou a v době Březinova mládí představované Vrchlickým, zaujímá Oto Březina místo nejpřednější, a to jak odvahou idealistické myšlenky, tak jejím obrazovým a hudebním ztělesněním. Sova i Březina vyjádřili ve svých dílech nejvyšší myšlenkové zájmy, snahy a naděje své doby; tím předstihli řadu svých vrstevníků, kteří dali lyrický výraz pouze dojmovému, smyslovému a citovému životu generace z konce století. Byli to umělci přejemnělé sensibility, vzněcující se po výtce dojmy z odumírajících kultur; churavá, beznadějná a často zrůdná erotika zaměstnávala jejich smysly; na život se dívali zpravidla hranolem umění a literatury, tedy odvozeně. Libovali si v umělých útvarech lyrických, úzkostlivě dbali přesnosti uzavřených slok a pěstěných rýmů. V lecčem se stýkali s epigony Jar. Vrchlického; jako oni byli také věrnými žáky Baudelairovými, ale postoupili k pozdním následovníkům Baudelairovy lyriky a podle nich dostali také označení; jako ve Francii byli 467 Verlaine a Mallarmé r. 1885 přezvání ne valně přiléhavě dekadenty, tak se mluví i u nás o české dek a den c i, sdružené kolem Procházkovy »Moderní revue«, jejímiž některými fázemi prošli Oto Březina i A. Sova. Název sám není právě vhodný: zprvu se skrývá za ním nervový a sensuální impresionismus kořenů vlastně naturalistických, pak užívá ho za škrabošku lyrika novoromantická, konečně vyvine se z t. zv. dekadence elegická lyrika, pracující v tuhé kázni prostředky »parnasistními«. Pouze Jiří Karásek ze Lvovic prošel všemi těmi stadii, ostatní z lyriků jeho družiny utkvěli na prvním neb druhém. V prototyp »českého dekadenta« se vypracoval Jiří Karásek ze Lvovic (občanským jménem Josef Jiří Antonín Karásek, * 1871 na Smíchově, po gymnasijních studiích poštovní úředník, posléze ředitel v ministerstvu pošt v Praze, kde žije ve výslužbě), jeden ze zakladatelů »Moderní revue«, významný také jako povídkář, dramatik a kritik. Karáskova lyrika, uložená do sbírek Zazděná okna (1894), Sodoma (1895), Kniha aristokratická (1896) a Sexus necans (1897) [pronikavě zredigoval tyto knihy ve svazcích Hovory se smrtí (1904) a Sodoma (1905)] opěvovala zprvu rozklad a zmar, nemoc a tlení, perversi a znechucení lásky. Sodoma a hřbitov - toť byla ústřední témata lyriky Karáskovy. Z francouzské dekadentní lyriky, zvláště z Verlaina, přijal protičasový feudalismus, zálibu pro středověké katolictví, pro výlučný aristokratismus. Paradoxní svou erotiku vyhrotil Karásek v odpor k ženě, v sadismus a pederastii; nihilismus, jenž~prvu byl rázu ryze smyslového, prohloubil později v ilusionismus, podložený také dějinnou filosofií. V pozdějších knihách lyriky Endymion (1909) a Ostrov 'vyhnanců (1912) se ponořil Karásek do hloubek tragické bolesti z životního osamocení a našel tóny věčně lidské a ne již jen časově výjimečné. Značně se od těchto knih liší Písně tulákovy o životě a smrti (1930), působivé krutou životností a protispolečenským vzdorem. Umělecky závisí Karásek na moderní francouzské lyrice dekadentní, později na O. Wildeovi a v ovládání verše jest, přes kratičkou episodu volného verše, v jádře parnasista sugestivní hudby a náladové jemnosti; v nejlepších číslech usiluje o přísnou plastiku verše a se zdarem užívá tradičních útvarů strofických, jmenovitě sonetů. Jiří Karásek je básníkem odvratu a útěku z života; odtud opakující se jednotvárnost jeho poesie, nejsilnější tam, kde si vytváří 468 skladné symboly pro elegický pocit osamělosti, vedouci v předsíň smrti. Obdobnou drahou proběhl také vývoj jeho výpravné prózy, která tvoří podstatnou složku českého povídkového umění dekadentního, podléhajícího zprvu vlivu Huysmansovu a Péladanovu, Barbey d'Aurevillyho i Rodenbacha a zvl. St. Przybyszewského, satanického mystika s psychologií »nahé duše« a s titanismem zmaru, později také Wildeovu. Z domácí tradice učil se Karásek u romantika Zeyera umění »obnovených obrazů«, u positivisty Arbesa dušezpytnému experimentování, od obou pak intuitivnímu pohledu do duše staré Prahy. K typickým výtvorům české dekadence náleží román Gotická duše (1900 a 1905), podložený národní tragikou, a povídkové tragedie o churavé erotice Lásky absurdné (1904, sem pojata i příznačná »Legenda o melancholickém princi«). Cyklus »románů tří magů«, Román Manfreda Macmillena (1907), Scarabaeus (1908) a Ganymedes (1925) i příbuzný Zastřený obraz (1923) prohlubují dobrodružnou romantiku zrůdnou psychologií. To vyznačuje i jeho četné legendy, apokryfy, pověsti a drobné obrazy (Posvátné ohně) 1911, Legenda o Sodomovi} 1920 aj.), v nichž jest láska zpravidla spojena s perversí, svatost s kejklířstvím a mystika s dobrodružstvím. Dekorativní pohotovost, virtuosní ve vzbuzování sugestivních nálad, spolu s mechanickou napínavostí dějovou zakrývají v prózách Karáskových nedostatek vnitřní dějovosti, povahotvorné zajímavosti i psychologického pohybu; výsledný dojem ze skladeb se blíží elegické kantiléně marnosti a zmaru, která se line z umělecky čistší lyriky Karáskovy. V dramatech [pohádka z Číny Sen o říši krásy (1907), renesanční tragedie Oesare Borgia (1908) a melodramatická podobizna dekadenta na trůně Král Rudolf (1916)] zastíral dějovou nuznost a dušezpytnou schematičnost zdobnou dikcí a působivými scénami. Znamenitý význam vývojový měl vl. 1893-1906 Karásek jako kritik slovesný, jenž ze svých studií, uveřejňovaných v »Literárních listech«, »Moderní revui«, »Rozhledech« a posléze v katolickém »Týnu«, pořídil pečlivý výběr knihami Renaissanční touhy v umění (1902, o vůdčích zjevech moderních), lmpressionisté a ironikové (1903, cyklus podobizen z české literatury), Ohimaerické výpravy (1906, vedle aforistických úvah o všeobecných zásadách 469 literárních poznámky k románské tvorbě a genetický nákres francouzské kritiky), Umění jako kritika života (1906, hl. o germánském písemnictví, o němž tři essaye vyšly jako Ideje zítřku již 1898), Tvůrcové a epigoni (1927, podobizny domácí, zvl. Vrchlického, Jak. Arbesa, Jar. Marie, Mil. Martena) a »iniciály a iluminace«, Cesta mystická (1932, stručné studie o básnících a výtvarnících hl. románských a polských s veršovanými vložkami). Zde všude ukázal své široké vzdělání, založené na metodách francouzských, a velkou znalost písemnictví západního od romantiky po symbolismus. Soustavné analysy nepodává, nýbrž . obrací se spíše k psychologii autorů a slohem stručným, ale malebným vyslovuje především svůj osobní dojem z jejich děl. Tím se zařadil mezi tvů.rce české kritiky impresionistické. Čistěji než Karásek, na menším prostoru dvou lyrických knih, ztělesnil typ české »dekadence« její Mácha, K. Hlaváček; proti aristokraticky vypiatému individualismu Karáskovu jsou u jeho mladšího druha patrné sociálně třídní kořeny tvorby revolučně zatrpklé a nihilisticky beznadějné. Karel Hlaváček (* 1874 v Libni, t 1898 tamže), syn proletářské rodiny z pražské dělnické čtvrti, stanul na rozhraní literatury a výtvarnictví, v němž se pokusil hlavně jako kreslíř a ilustrátor. Tuberkuloso4 stravovanému bohémovi nebylo dopřáno malířsky vyzráti; zato spisovatel, jenž od založení stál věrně při »Moderní revui«, si dobyl v poesii pevného místa. Zavrhnuv svou veršovou prvotinu Sokolské sonety (1895), prozrazující na nejednom místě budoucího náladového impresionistu, K. Hlaváček se postavil ve sbírce Pozdě k ránu (1896) pod vliv Karáskův a jeho vzorů, zvl. Verlaina, Maeterlincka, Dubuse; jest to sbírka literárních dekorací a básnických postojů, jimiž se s nemalým darem stylisačním vyjadřovala citová melancholie z konce století. Ve Mstivé kantiléně (1898) vystupuje již jediná maska, škraboška geusů XVII. věku, zoufale bojujících tváří v tvář smrti a marnosti. Tuto masku, provedenou důsledně a s baladickou plastikou, dovedl Hlaváček proměniti v hluboký- symbol svého srdce, které uprostřed dělnické bídy, vzdorujíc jí třídně uvědomělou nenávistí proletářskou k sytým a mocným tohoto světa, čekalo neodvratný konec a zmar. Hlaváček byl zvláště nadán máchovským cítěním hudebním: byl to pravý symbolista, chápající plně korespondenci zevnějšího a vniterného světa. 470 V pozůstalosti Hlaváčkově nalezen byl cyklus Zalmů (1934), spojující v rytmické próze ohlasy březinovské s názvuky starozákonními a odrážející úzkost nemoci a strach ze smrti s náboženskou naléhavostí. Vlna české dekadence zachvátila dočasně mnohé básníky, kteří se pak našli na jiných cestách. Z družiny »Světozora« se do »Moderní revue« uchýlil na čas Karel Cervinka (* 1872, povoláním rada nejvyššího soudu). Současně s Ant. Sovou se postavil řadou náladových čísel z lesa a z pole, z paseky a z vesnice do předního voje lyriků impresionistů a nejednou zastřel své obrazy tesknou mlhou úpadkové zádumčivosti, ano chorobnosti. Vedle lyrických svazků Zápisník (1892), Krajiny a nálady (1894) a j. vydal i knihy novel a románů. Tu převládají vedle motivů ze soudní síně náměty ze života mysliveckého, na př.: Ejhle člověk (1905), Zahučaly lesy (1908), trilogie Rodina (1909), Dědicové (1910) a Země (1911). V poslední době opustil K. Červinka nadobro lyriku a oddal se vypravovatelství, libuje si v širokých rodinných kronikách, na př. Vysušený močál (1915), Jeseň (1920). Humoristou řízného vtipu a stavovské satiry se osvědčil v souborech: Zelená krev (1907, ze života mysliveckého) a Bez taláru (1903, ze soudní síně, s pseudonymem V. Štika). Mezi symbolisty, kteří se ujali dědictví vypadlého z ,předčasně vychladlých rukou Hlaváčkových, zaujal záhy význačné místo Jan Opolský (* 1875 v Nové Pace, kde dlouho žil jako dekorativní malíř, t 1944 v Praze). Jan Opolský, duch J. Karáskovi a K. Hlaváčkovi blízký, spojoval citlivý a bolestně zjitřený impresionismus s ironičností přízvuku až nihilistického. Trpná zádumčivost, elegie nad promarněným životem, ilusivnost a bezútěšnost poznání, resignovaný agnosticismus - to jsou nejčastější témata jeho hudebních veršů, shrnutých do početných svazků, na př.: Svět smutných (1899), Pod tíhou života (1909), Verše o životě a smrti (1918), Čtení z hvězd a obelisků (1935). Lyriku doplňuje počtem ještě hojnější drobná próza, kreslící vedle básnických snů a vidin samotáře životem zrazené a od života odvrácené: Kresby uhlem (1907), Z těžkého srdce (1926), Upír a jiné prózy (1926) aj. Některým ze symbolisujících impresionistů úpadkově zahořklého smutku se podařilo probrati k citové prostotě a světlé životnosti. Nejen neúnavnou plodností, ale i šíří slovesných a kulturních snah všechny převýšil horlivý Uu- 471 močník, vykladač a napodobitel moderní lyriky západoevropské, Emanuel Lešehrad (vl. Josef Maria Emanuel z Lešehradu, úředník Zemské banky, * 1877 v Praze). Trojí pořadí jeho Kosmické pouti (1930-1931, 1931-1934, 1934 -1936), která shrnuje jeho hojnou lyriku, vydávanou od r. 1898, ukazuje cestu od odvozené dekadence k sentimentální romantice a od ní k optimistické lyrice kosmické a mystické. Vedle francouzských symbolistů a dekadentů překládal z německého kosmika Momberta a z Američana Whitmana, kteří silně ovlivnili jeho lyriku původní. Ve stopách Karáskových a Arbesových pěstuje i povídku a román dušezpytných záměrů a napsal i několik scénických prací. Literárně historické jeho statě pouze informují a re- ferují. . Některým mladším básníkům učarovala skvělá zdobnost symbolů a novoromantika nabyla u nich samoúčelné zdobnosti, nedbající ani o prožitek ani o novost motivů. Nejlepší z nich nalezli svůj výraz v jiných druzích slovesných (ll. Medek, Ant. Trýb) , jiným byla jen přechodným stadiem. Z ní vyšel i originální spisovatel a novinář Jaroslav Kolman-Cassius (* 1883), autentický povídkář i dramatik válečný, politický i umělecký satirik a výtvarný zpravodaj. Vzácným darem přednesu baladického a romancového, a to i v námětech lyrických, projevil se až kolem padesátky (Réva v záři měsíce) 1933). Sbírkami Ovčín (1937), Prsten (1941), Balady (1943) a Elegie (1944) dozrál v opravdového lyrika, který dovede najít ve zhuštěném výraze vždy nové tóny ve vztazích k domovu, ženě i smrti. S prudce prožívanou národní katastrofou z 1. 1938 a 1939 vypořádal se v mužných sbírkách Železná košile (1938) a Hranice hoří (1939) a nacistické běsnění stalo se motivem baladické lyriky v knize Koně v noci (1945). Dekadentní směr, odvrácený od života, vzbudil záhy prudký protitlak. Samo mládí volalo po vášnivém přilnutí k životu a k skutečnosti; moderní doba doléhala se společenskými a mravními otázkami na duchy čilé a zdravé, kteří pohrdali spiritualismem jako důsledkem neschopnosti a útočištěm omrzelého zhnušení. Tento protest proti dekadenci, ale brzy také proti symbolistickému pojetí básnictví zdvihl S. K. Neumann a v něm ho později následovala řada básníků. Stanislav Kostka Neumann (* 1875), narozený 5. června 1875 v Praze ze staroměšťanské rodiny, prošel pokrok 0- 472 vým hnutím i s persekucí a žalářováním členů »Omladiny«. Přikloniv se k anarchistickému směru francouzského původu, vytvořil mu v »Novém kultě« od r. 1897 orgán, spojující sociální utopie s bojem za nové umění slovesné a výtvarné. R. 1903 přešel na Moravu do redakce nejprve »Moravského kraje«, pak »Lidových novin« jako novinář, kritik a polemik; styk s přírodou a s lidem v Řečkovicích a Bílovicích n. Svit. obrodil jeho smysly a probudil v něm mocné cítění národní. Vytržen válkou, kterou prožil v jižních Uhřích a v Albanii, z Moravy, působil po převratu nejprve jako politik a poslanec na levém křídle českého socialismu, účastnil se vybudování osvětového oddělení v školském ministerstvu a nabídl posléze své orgány »Kmen« a »Červen«, vedené v duchu literární i společenské levice, myšlence komunistické; v 1. 1922-1927 redigoval orgány komunistické strany, věnuje se s mladickým nadšením propagandě ruského bolševictví. Od r. 1927 žije jako volný spisovatel v Praze a Poděbradech. R. 1945 byl jmenován národním básníkem. První jeho veršované knihy, vězeňský deník N emesis bonorum custos (1895) i obě sbírky vyzývavých protispolečenských protestů Jsem apoštol nového žití (1896) a Apostrofy hrdé a vášnivé (1896), spojují lyrické cítění s řečnickou frází. Za satanickými a proti křesťanskými postoji pohanského hedonismu a smyslné mystiky pohlavní, k nimž ve sbírce Satanova sláva mezi námi (1897) dospěl za vlivu Nietzschova a Przybyszewského, rýsuje se již pravý básník; ve Snu o zástupu zoufajících (1903) nabývá jeho touha po přerodu světa posvěcení sociálního a visionářského zanícení; volný verš, výrazově blízký slohu Sovovu, se rozpíná do široka, život vítězí nad módami knižními. Projevem hrdého citu národního je sešitek politické lyriky České zpěvy (1910), blízký V. Dykovi. Nové období Neumannova tvoření zahajuje Kniha lesů) vod a strání (1914), zrozená z denního styku s hvozdy, potoky a srázy brněnské krajiny. V Nových zpěvech (1918) přibyla k oblasti »Knihy lesů« skutečnost t. zv. »civilní«, . svět strojové a velkoměstské civilisace, v níž odhaluje drsnou a zdravou krásu všednosti, uctívané horoucím srdcem demokratickým a sociálně utopistickým ve volných rytmech; zde Neumann dosáhl největšího vlivu na básnickou mládež. Lyrickým deníkem válečných let jest Třicet zpěv'ů z rozvratu (1918). V »Nových zpěvech« i v tomto svazku 473 osvojil si Neumann lyrické umění, jak zachycovati způsobem t. zv. futuristickým současné vplývání nejrůznorodějších dojmů do duše básníkovy s celým kmitem sensací bezprostředních; bylo to vyvrcholení impresionistické metody básnické, dovedené ad absurdum. V řečnických a tendenčních Rudých zpěvech (1923) zaznívají nesmiřitelné invektivy komunistického řadového vojáka. Milostná lyrika, která se ozvala již ve smyslném Horkém vanu a jiných básních (1918, ale :z 1. 1910-1914), ozývá se opožděně, ale prožitě v třech knihách, spojených do cyklu Láska (1933); nemá sice smyslové plnosti a.dojmového bohatství );Nových zpěvů« ani »Knihy lesů«, ale 'zato dramatickou rušnost citu, domáhajícího se za podzimních pochybností štěstí a splnění, druhdy s nerudovsk ou naléhavostí a také s nerudovskou hutností výrazu; volný verš jest při tom úplně opuštěn. V posledních sbírkách vrací se opět sociálně odbojná programnost, jež proniká také v baladických Starých dělnících (1936). Verše z r. 1938 a z let válečných shrnul do knih Bezedný rok (1945) a Zamořená léta (1946). Neumannovu lyriku doplňují a vysvětlují knihy feuilletonů: kritika sociální demokracie se stanoviska anarchistického individualismu Socialismus a svoboda (1909), horlitelský cyklus statí pro životné umění a zdravé občanství Přede dveřmi Pantheonu (1911), jiskrná kronika pokrokového hnutí Politická episoda (1911), souhrn kritických i polemických studií z doby těsně před válkou o básnictví a výtvarnictví vitalistickém Ať žije život (1920) a causerie brněnského naturisty S městem za zády (1922). Válečné své zkušenosti, zvláště v Albanii, rozpředl s nánosem barev krajinného a lidopisného líčení v trojdílném cyklu: Elbasan (1922), Válčení civilistovo (1925) a Bragožda (1928); rousseauovskou turistiku po Podkarpatské Rusi opěvoval jiskrně v Enciánech s Popa Ivana (1933). Milostný románek trampské dvojice s městem za zády, Zlatý oblak (1932), nevyzrál nad osobní zpověď. Kompilačním knihám »Dějiny lásky«, »Dějiny ženy«, »Monogamie«, stejně jako popularisačním snůškám historickým ))Francouzská revoluce« a ))Max. Robespierre« sám básník hodnoty nepřikládá. Stanislavu K. Neumannovi bylo souzeno, aby ze všech svých básnických vrstevníků působil nejbezprostředněji na lyrické pokolení poválečné. Od krajního individualismu, 474 tvářícího se aristokraticky, přešel do předních řad socialistického kolektivismu a někdejší výlučnost zaměnil za postoj revolučního bojovníka, zápasícího za práva zástupů. Stal se vyznavačem neobmezeného, samospasitelného života, ať kolotá v plodivé přírodě, ať se projevuje v technických výbojích strojové civilisace, ať tíhne k přestavbě společnosti a k pobratření jejích členů. Básnické pokolení r. 1914, zorganisované v předvečer války, jež nemínilo navázati ani na Březinu, ani na Sovu, ani na Dyka, přimklo se s družnou vděčností k Neumannovi a v tom je skoro samozřejmě následovali i pováleční lyrikové vitalističtí a proletářští; jediný F. X. Šalda, jemu ve všem protichůdný, může se měřiti s jeho populárností u poválečné mládeže. Protichůdcem Neumannovým se jeví K. Toman, jehož jinošství se dočasně hlásilo k anarchistickému individualismu »Nového kultu«; proti neumannovské extensivnosti staví intensitu prožitků, proti rozvlátému řečnictví lyričnost co nejhutnější, proti záplavě smyslnosti původní citový zdroj, tryskající z hloubek základních vztahů životních a zpívající melodiemi domácí tradice. Z hořkých smutků a vzpurných sarkasmů hrdého mládí na sklonku století vyrůstala nejstarší lyrika Karla Tomana (vl. Antonína Bernáška, * 25. února 1877 v Kokovicích u Slaného; žil jako volný spisovatel v Praze, kde 12. června 1946 zemřel. R. 1945 byl jmenován národním umělcem), ale vyrostla nad tuto uzounkou oblast zastřenou mrakem dekadence. Dokazuje to vzest}lp nevelkých, ale hutných knih: Pohádky krve (1898), Torso života (1902), Melancholická pout (1906) , Sluneční hodiny (1913), Měsíce (1918), Verše rodinné a jiné (1918), Hlas ticha (1923) a Stoletý kalendář (1926). Teskného tuláka po světových metropolích, jenž nejprve revoltoval proti svému vyhoštění a pak se hrdě oddal smyslové kypivosti života, nezapomínaje v svých příznačných epitafech na memento smrti, povolal ne odolatelně hlas domova; vášnivce dravých smyslů a temné krve překonal tichý vyznavač pokorné družnosti lidské; milenec žen záhadných a dobrodružných, v jakých si libovala dekadence, zjihl u rodinného krbu nad kolébkou dítěte; v domácí krajině, ve věčných úkonech práce, v rodinných vztazích, ale i v symbolických postavách národních dějin nachází básník s monumentalisující jednoduchostí a skladností podobenství ,pro to, k čemu se prosnil, protrpěl, promiloval; také původní tón soci~lního vzdoru, zto- 475 tožňujícího se s tuláckými vyděděnci, přetváří se v básnicky formulovaný postulát společenské spravedlnosti. Tomanova píseň plná zámlk, point, ná:i?naků, někdy se střídající i se znělkou, jest útvar zkratkový a krajně zhuštěný, v němž slohové úsilí o koncentraci potlačuje všecko podřadné a dekorační, podtrhujíc dramatické prvky niterného dění. Leckdy přiJpomíná tvůrčí metodu V. Dyka, s nímž souběžně našel [lřímo klasický výraz pro bezpečí národa, tkvícího ve věčné půdě domova. Někdejší ctitel Lermontovův, Baudelairův, Verlainův a Dehmelův přibližuje se Sládkovi a Nerudovi, s nimiž ho spíná také odpor ,proti jakékoliv improvisační metodě. Jako oni vrací lyriku jejímu úkolu nejpůvodnějšímu: vyjadřovati útvary stručnými a ~pěvnými čistou citovost, vzrušenou osudovými srážkami s životem. Nejosobitějším odpadlíkem tábora »Moderní revue« se prokázal již ve svých začátcích Viktor Dyk. Soumračné nálady úpadkové doby osvětloval rád bleskem smělé ironie a tou se bránil jednak proti vlastní sentimentalitě, jednak proti. odvozenému umělectví svých vrstevníků. Zmužuěv a zvážněv, zapřel osobní bolesti a smutky, stal se mluvčím hromadného svědomí národního a jeho burcovatelem. Slohově lišil hned při vstupu do literatury Dyka od jeho současníků výraz úsečný, stručný, hutný, libující si v nápovědech a zámlkách, vostrých pointách a v baladické názornosti; tak se vychoval v krajního protichůdce široce rozvitého básnického slohu Březinova. VIktor Dyk (1877-1931) narodil se 31. pros. 1877 v Pšovce u Mělníka jako syn hospodářského ředitele lobkovického. Krajinná pohoda Polabí a národnostně ohrožené poměry v okolí silně naň pmobily. Již ve studiích na gymnasiu v Praze a na právnické fakultě se účastnil života politického a přilnul 'k programu strany radikálně pokrokové. Její orgány »Pokroková revu~« a »Samostatnost« měly v něm v 1. 1907-1914 předního mluvčího, šťastného zvláště v ironickém feuil1etonu. Světová válka přinesla mu pronásledování a žalář. Po převratě jako novinář i poslanec národně demokratický přešel r. 1918 do »Národních listů«; byl význačným politickým předákem nacionalistické oposice proti oficiální a protisocialistické. Jako redaktor »Lumíra«, jako předseda »Dměl. besedy«, jako mravně opravdový a nezištný politik požíval autority nevšední. Zemřel 15. května 1931 ve vodách Adrie na ostrově Lopudu u Dubrovníka. 476 Počal ironickými popěvky a lyrickými improvisacemi, podpisovanými Viktor Souček a otiskovanými od r. 1895 v Simáčkově » Světozoru «, pak v »Nivě«, »Rozhledech«, »Moderní revui« a »Volných směrech«. Doplněny v knihu A parta inferi (1897), působily pravdivým vyznáním moderní duše, sžírané zápasem dravých pudů s chladnou inteligencí, kruté skepse s vášnivou citovostí. Ve svazcích lyriky Síla života (1898) a Marnosti (1900) prohlubuje V. Dyk tento bolestný proces; kdykoli se ozve nový citový vznět, nová hra lásky, nový projev života instinktivního, hned jest tu pohotově výsměšný Mefistofeles se suchým posměchem, se sarkastickými poznámkami, s epigramaticky vyhrocenými pointami, aby protestoval, hlásal zlou pochybnost, učil pesimismu a marnosti. Satirikem groteskního húmoru, který vyvrcholuje Havlíčkovo a Macharovo umění epigramu, jest v politických i literárních Satirách a sarkasmech (1905), Pohádkách z naší vesnice (1910), později v Panu poslanci (1921) a Zpěvech v bouři (1928). Básník káře národ, zapomínající své cti a svého práva, vytýká mu, že zradil dobrou tradici a že se spokojil s ubožáckým positivi:smem politiC'kým i se střízlivým realismem, který jest hrobem odvahy k činu a k odboji. Tak houstne veřejná satira Dykova ve vážnou politickou lyriku, která od básnického komentáře volebního zápasu Prohrané kampaně (1914) dospívá k válečné tetralogii, vnitřně skloubené: přes bolestné protesty proti hnijícím poměrům Čech předválečných, Lehké a těžké kroky (1915, dopl. vyd. 1927), postoupila k osudové kráse dum a výzev na křižovatce národního rozhodnutí v době těsně před převratem, Anebo (1918), k vroucímu patosu vězeňské knihy OkYw (1920) a k cyklu návratu do vlasti, probouzející se k svobodě 'státní, Poslední rok (1922); dodatkem k tetralogii jest intimní deník lyri'ka v městě a přírodě Podél cesty (1922) a cyklus elegického zbarvení, prodšený tuchou blížící se smrti, Devátá vlna (1930) s četnými motivy rodinnými a se vzpomínkami na mrtvé přátele (zde i významná báseň o Březinovi). Lyriku Dykovu doplňují sbírky Noci chiméry (1917), Domy (1926) a posmrtná Stará galerie (1933}. Epika Dykova se počíná veršovanými povídkami subjektivního zbarvení »Tři« a »Slepý«, jež spial společným názvem Buřiči (1903), vyzrává pak rychle v cyklech romantických balad lesního a milostného kouzla i nebezpečí Milá sedmi loupežníků (1906), v cyklu exo- 31 - Arne Novák; Stručné dějiny literatury českě. 477 tických romancí Giuseppe Moro (1911) a vrcholí selským příběhem ze středočeské vsi o boji sedlákově se smrtí Zápas Jiřího Macků (1918). Rozsahem největší, významem však nikterak nejpřednější jest Dykovo dílo prozaické. Z počátku psal V. Dyk malé psychologické povídky; analyticky rozbírající všední tragedie lásky, svědomí, vůle: Stud (1901), Hučí jez a jiné prosy (1903), Píseň o vrbě (1908) a j. Daleko uměním je převyšuje povídka Krysař (1915), která do archaistického roucha obléká tragedii romantického ilusionismu, a to v přednesu podivuhodně soustředěném a sugestivním; zde se Dyk jako prozaik přiblfžilklasičnosti. Ze zpětného pohledu na pokrokové hnutí i na mravní pokřiveniny c. k. Rakouska vznikly skvěle typisující práce humoristické: Prsty Habakukovy (1925) a satirický Můj přítel Čehona (1925). V povidkové kronice Holoubek Kuzma (1928, psáno 1918) vytvořil V. Dyk beletristický doprovod k bolševické revoluci; v novelisticky soustředěných Soykových dětech (1929) shrnul tragedii válečné Evropy. Romány Dykovy mladosti byly myšleny jako části většího cyklu, »Akta působnosti Čertova kopyta«, a chtěly zahrnouti historii posledních let pokrokového hnutí; z cyklu vyšel nejprve závěrečný Konec Hackenschmidův (1904), pak Prosinec (1906). V. Dyk nahromadil tu hodnověrné časové dokumenty a zajímavé příspěvky 'k psychologii své generace. Typickým dílem válečným jest skladba Tajemná dobrodružství Alexeje lványče Kozulinova (1923): z protirakouské válečné satiry rusky travestované se rozrostla v dušezpytný rozbor osudové podlosti vládního novináře. Široce založený historický román Dě~ z prázdna (1932, J. díl s podtitulem »Děd Václav Šaroch«) zůstal torsem; měl zobraziti historicko-politické dění v Rakousku od úsvitu české politiky do pádu Rakouska s hojnými dokumenty společensko- intimními. Jako Dyk prozaik směřuje také Dyk dramatik od drobných, epigramaticky přibroušených skladbiček, proverby a monology (Tragikomedie) 1902) k dílům širšího dějového i ideového rozpětí. Posel (1907) jest pokusem o historické drama z bělohorské doby s odvážnou snahou označiti českobratrskou humanitu se zásadou »neodpírati zlému« jako vlastní strůjkyni bělohorského pádu. Pěti aktová tragedie Zmoudření Dona Quijota (1913) předvádí ironickou interpretaci věčného rozporu mezi smělým romantickým 478 snem a přízemní střízlivostí, s těsnou příklonou k románu Cervantesovu. Veliký Mág (1914) léčí hrdinu snem z romantismu. I báchoI'lka jiskrného humoru a postav ostře řezaných, Ondřej a drak (1921), zabývá \Se bystře problémem ilusionismu, promítnutým do vesnického prostředí českého. Trojdílná Revoluční trilogie (1921, s volně souvisícími částmi: »Ranní ropucha«, »Figaro« a »Přemožení«, vznikla již v 1. 1908-1910) podává v sarkastické 'zkratce typické výjevy z francouzské revoluce. Dramatická dikce Dykova jest co nejzhuštěnější a nejstručnější; občas v úmyslném primitivismu stlačlJje figury na pouhá schemata rázu až loutkového a dialog na vybroušený 'souboj dialektioký; v jádře tíhne v účinném zjednodušování k tra· gikomedii věčného ilusionismu. Viktor Dyk publicista vybral ze svých politických statí 2 sÝ., vztahující se k udalostem let 1893-1918: Vzpomínky a komentáře (1927), drobnější soubor literárních a kulturních úvah lnter arma (1928, z dob válečných) a cyklus pamětí z vězení vídeňského Tichý dům (1920). Posmrtně vyšly m. j. důležitá přednáška Ovzduší mých studentských románů (1931) a politické stati od r. 1917 O národní stát (1932-1938) . Syn konce století a dítě dekadence prožíval ve shodě se školou »Moderní revue« nihilismusa skepsi, ale také zhnušení ablaseovanost, které ho děsily; zahloubával se do oblastí podvědomých a pohrává si s představami choroby a smrti; bojoval proti těmto příšerám nitra sarkasmem a sebeironií. Výrazem toho všeho jest mladistvá lyrika Dykova, stojící ve 'znamení marnosti. Slohově však stojí jinde než básnictví jeho vrstevní'ků: zavrhuje důsledně živel rétorický a prvek dekorativně metaforický, ve stopách Nerudových a částečně i Macharových usiluje o podání co nejstručnější a nejúspornější, navazuje po havlíčkovsku na sloh lidového říkadla. Ale zároveň podléhal básník, nadaný analytickým intelektualismem, hnutí realistickému, ač s ním zároveň sváděl pmdké šarvátky; bez jeho vlivu by se nebyla tak plně vyvinula ani jeho vybroušená kritičnost, ani vášnivý sklon k analyse, ani přísná etičnost, patrná také v koncepcích politických. Právě tyto vlastnosti pomáhaly Dykovi překonávati »děs z prázdna«, a když vstoupil do veřejného zápasu, dávaly mu odvahu k radikalismu bez ohledu na ztráty a oběti osobní. Takto opustil Dyk svůj počáteční individualismus 479 a propracovával ·se k hodnotám nadosobním, zároveň ve snaze zachraňovati se ze spleenu skepse a nihilismu své doby. Umělecká stránka jeho tvorby tím však utrpěla: do lyriky i prózy vnikal prvek příležitostně časový, stranická invektiva a improvisační chvat. Dočasně se jich zbavil a myšlenkově i výrazově se ukáznil v době svého mistrovství před první světovou válkou a za ní, kdy tvořil ve veršované epice skladby »Giuseppe Moro« a »Zápas Jiřího Macků«, povídku »Krysař« a drama »Zmoudření Dona Quijota«. Také v lyrice dospěl vrcholu knihami »Lehké a těžké kroky« a » Aneb o «.' neboť tehdy se dokonalo jeho zakotvení v jistotě národního celku, znamenající proň nalezení bezpečnosti nadosobní. Představu národa nebudoval na koncepci citové jako básníci generací předcházejících, nýbrž na tradici historické, která ukládá žijícím generacím mravní povinnost pokračování a dovršení práce generací minulých. Tak vytvořil po Macharovi a Bezručovi novou fázi české poesie politické. K umělecké výši této doby se již nevrátil. Přiblížil se jí sbírkou »Devátá vlna«, které mravní posvěcení dává stále se vracející a obměňující myšlenka smrti, která je zároveň spočinutím v Bohu i pokračováním v řetězci generací. Na rozdíl od četných svých vrstevníků se formálně nepokusil o volný verš; miloval sloku uzavřenou, pravidelnou, rýmovanou a nepohrdl ani sonetem. Zato byl novotářským virtuosem rýmu, hlavně paradoxního a burleskního, spojuje po havlíčkovsku významy a zvuky z oblastí nejvzdálenějších. Tím· působil nejúčinněji v poesii satirické, jež vrcholí »Satirami a sarkasmy« a »Pohádkami z naší vesnice«. Básnické pokolení, které přišlo současně s V. Dykem a zvláště za ním, vzněcovalo se jeho verši; byloť prosyceno ironií jemu příbuznou. Posmívalo se vlastním smutkům a milostným vznětům, skládalo kousavé písničky o marnosti života, pohrávalo si nihilisme]TI. Škrabošku posměšného cynismu nasazovala si vedle zmíněných již básníků Fr. Gellnera a Jos. Macha,řada básníků méně významných. Do okruhu Dykovy mladosti řadí se i jeho důvěrný přítel Hanuš Jelínek (* 1878 v Příbrami, t 1944 v Praze), dlouholetý redaktor »Lumíra«. Do literatury vstoupil jako mussetovský lyrik hned rozmarné, hned elegické noty milostné, otrávené rozkošnickým jedem dekoračního světáctví. Mladistvé tyto verše shrnul v nové redakci [( větnových nocí 480 (1916 a 1924) a doplnil jen veršovanou burleskou havlíčkovsko-heinovského humoru Laryngiada (1929) i přátelskými žalozpěvy oV. Dykovi Harrachovské elegie (1936). Doplňkem jeho veršů je drobná próza, z níž Sentimentalita mládí (1902) je dokladem psychologie jeho generace. výZllrum Jelínkův tkví však v mistrovských překladech z francouzštiny: Ze současné poesie francouzské (1925) podávají vývoj od symbolismu k dadaismu, Zpěvy sladké Francie (1925 a 1930) přebásňují ukázky básnictví starého, středověkého, renesančního i prostonárodního. Jeho překlady z češtiny do francouzštiny vrcholí rozsáhlou Anthologie de la poésie tcheque (1930, od Rukopisů po V. Závadu). Psal také pronikavé kritiky divadelní, které shrnul do sbírky studií S prvního balkonu (1924 ve 3 sv.). Se zdarem pracoval i v literárním dějepise; vlohy proň osvědčil knihou studií o sensitivnosti a sentimentalitě francouzské romantiky Melancholikové (1908). Z přednášek na pařížské universitě vzniklo velké dílo Histoire de la littérature tcheque (1930-1935 ve 3 dílech) ne sice vždy původní, ale logicky rozvržené, s podobiznami jemně propracovanými a přirozeně zařazenými. Katolická moderna a básníci s ní spříznění. Do 80. let spokojovali se katoličtí básníci skromným veršováním didakticko-mravoučným. Lumírovské období, ač bylo v podstatě svého liberalistického názoru protikatolické, ukázalo svým rozhledem po středověku na životní hodnoty gotické, na bohatství sv,ěteckého živlu a jeho básnického zpracování: Vrchlický svými modlitbami, zvl. mariánskými, Zeyer mystickými legendami, Čech slohovými motivy baroka, Sládek lyrikou naplněnou prostým, ale hlubokým cítěním náboženským, vyvěrajícím z lidového katolictví domova. Tak připravovali tito spisovatelé cestu katolickým básníkům, u nichž již poesie nevyvěrá ze snah didaktických a utilitářských, nýbrž z potřeby srdce roztouženého po Bohu a tajemství. Objevily se ovšem generační rozpory synů proti otcům, kteří se bránili uměleckým pokrokům literatury domácí i cizí. Zvláště na Moravě, kde měli katolíci několik časopisů beletristických i vědeckých, mezi nimi nadprůměrnou »Hlídku literární« (od r. 1884, od r. 1896 sluje pouze »Hlídka«), byl katolicismus cítěn jako samostatný směr filosofický a jako zdroj bohatých podnětů literárních. Takto cítící mladí kněží, v čele se Sigismundem Bouškou, 0- 481 tiskli r. 1895 v Roháčkově »Nivě« literární manifest, kde formulovali své moderní stanovisko. Kritik F. V. Krejčí je nazval »K a t o I i c k á m ode r n 3,«. Ta učinila svým orgánem »Nový život« (1896-1907), založený K. Dostálem Lutinovem a řízený jím a S. Bouškou. »Nový život« nesledoval jen cíle umělecké,nýbrž pěstoval i kněžskou politiku. Když začala politika vnikat i do jeho části literární, časopis upadl a po jeho zániku převzala jeho úkol v menším měřítku Dostálova »Archa« (od r. 1913). V době jeho rozkvětu psali do »Nového života« nejen zástupci »Katolické moderny«, nýbrž i spisovatelé, jejichž vztah Ik tomuto hnutí byl volný: vedle J. Zeyera a O. Březiny také J. Š. Baar, Jos. Kalus, O. Bystřina, Em. z Lešehradu a j. Největším básníkem »Katolické moderny«, který sice nestál při jejím založení, byl Xaver Dvořák (1858-1939), vyšlý ze školy Vrchlického. Náměty jeho lyriky, uložené ve sbírkách často s mystickými názvy, jako na př. Zlatou stezkou (1888), Modlitby a písně (1893), Sursum corda (1894), Meditace (1896), Nový život (1903), Soli deo (1905) a j., jsou běžné katolické poesii nazá:padě: duše :umdlená vírem světa touží po zasnoubení se Spasitelem v mystické jednotě, nalézá v Nejsv.' svátosti vrchol rozkoše a v úctě k P. Marii záruku životního smíru. Poválečné jeho verše upadají však do planého řečňování vlasteneckého. Dvořák, duch samotářské kontemplace, je mistrem formy; postavil metaforu do služeb mystického rozjímání a účinně využíval symbolů z církevní liturgie. Výsadou hnutí, kterou se lišilo od staršího katolického písemnictví českého, byl bedlivý zřetel ke katolickým básníkům zahraničním. Zvláštní oblibě těšili se u nás vedle Baudelaira a Verlaina, 'kteří v mystické touze svých zmučených těl vytvořili několik lyrických arciděl v katolickém duchu, odpadlý naturalista J. K. Huysmans, vášnivě katolický romanopisec Barbey ď Aurevilly a publicisté Léon Bloy a Ern. HelIo. Dvojí ten proud, tradičně domácí a evropsky kosmopolitický, představují v »Katolické moderně« její oba vůdcové, K. Dostál Lutinov a S. Bouška. Tlumočníkem čelných katolických básníků cizích se stal břevnovský benediktin Sigismund Bouška (1867-1942). Jako obratný překladatel i jako vnímavý kritik všímal si zvláště Verdaguera, M. Maeterlincka, Ern. HelIa. Ohlasem tohoto literárního studia i ozvukem různých podnětů příle- 482 Žitostných jsou Bouškovy původní sbírky veršové Pietas (1897), Duše- v přírodě (1904), Legendy (1904); v první vedle náboženských kontemplací upoutají jemně prokreslené podobizny básníků, v druhé františkánské pohroužení křesťanského srdce do kouzla přírody naplněné dechem božím, v třetí zčeštění a zlidovění látek tradičních. Ale vlastní význam Bouškův tkví v kritických studiích a podobiznách; tu projevil živý smysl pro sepětí katolických snah básnických s moderní literaturou. Literárně stál Karel Dostál Lutinov (1871-1923), prostějovský farář, na stanovisku jiném než S. Bouška. Jeho knihy veršů Sedmikrásky (1895), Království boží na zemi (1899), dialektické Ryme a špryme (1912), Písně tvorů (1917) v lepších svých číslech jsou opožděnými ohlasy lidového básnictví českého, většinou vša;k veršováním tendenčním a didaktickým, a tak se vracejí ke 'katolickému tendenčnímu básnění před X. Dvořákem. Ani jeho· četné překlady nevynikají; překládal z němčiny, z angličtiny a s K. Vrátným soutěžil o nové přebásnění Danta. Významné místo si jako organisátor katolické literatury získal Vilém Bitnar (* 1874), jenž v Biblických rhapsod~ích (1896) a Matkách Sedmibolestných (1897) začal jako epik sytého tónu. Ale pak se obrátil k literární historii a stal se nejlepším znalcem nejen »Katolické moderny«, ale celého katolického básnictví u nás od doby barokní, kterou nově osvětlil; přes Jul. Zeyera až do našich dnů. Po úpadku »Nového života« soustředili se katoličtí spisovatelé i pracovníci vědečtí kolem Bitnarovy revue Meditace (1908-1912), jiní kolem sborníku Studium (od r. 1905), který z počátku vedl J. Deml, později Josef Florian (1873-1941), náboženský horlitel široké kultury, který ze svého bydliště, Staré Říše, učinil středisko knihomilských snah. Zcela samostatně a nezávisle na ostatních katolických spisovatelích, i když s nimi spolupracoval, stál Jakub Deml, básník křesťanské prostoty a mystického chápání života, tvrdošíjný obhájce svých názorů, pro něž se vždy dovedl rozejíti se svými představenými, přáteli i spolupracovníky. Jakub Deml (1878) se narodil r. 1878 v Tasově na Moravě; gymnasium vystudoval v Třebíči, bohosloví v Brně, kde byl r. 1902 vysvěcen na kněze. V 1. 1902-1909 kaplanoval na nejrůznějších místech západní Moravy, ale spory s konsistoří, jež mu bránila v činnosti publikační 483 a proti níž hájil práva katolické ortodoxie, jakož i choroba způsobily, že se r. 1909 stal pensistou. Žil pak na různých místech na Moravě, v Čechách i na Slovensku, až se trvale usadil ve svém rodišti. Vedle dojmů náboženských a uměleckých hluboce naň působilo přátelství s Oto Březinou. Na literární dráhu se připravil četnými překlady mystické literatury. Do literatury vstoupil lyrickou improvisací Slovo k Otčenáši Fr. Bílka r. 1899, která přináší náboženské meditace, inspirované Bílkovým uměním. Podobným způsobem, ale vyzrálejším, doprovodil bohatě vypravené Dílo Felixe Jeneweina (1928). Lyrik Deml se ohlásil jako březinovský epigon sbírkou Notantur lumina (1907, II. vyd. s názvem »První světla« 1917), ale již v ní dorostl na básníka lásky a milosti, duchovního posvěcení a osobitého chápání skutečnosti. Básníkem zboží milosti ukázal se v příštích dvou knihách: Moji přátelé (1913, rozmn. 1917), nejosobnější a nejpopulárnější knížka Demlova, jsou knihou spanilých apostrof květin a skrze jejich symboly knihou lásky a všemoci boží; Miriam (1916) jsou prózou psaným svazkem lyrických a hy,mnických chvalozpěvů svaté, duchovní lásky křesťanské. Na sto lyrických básní z let 1907-1938, shrnutých do svazku Verše české (1938), doplňuje prostý obraz zbožného básníka. Epik Deml, napojený živlem snovým a vidinovým, naplněný fantomem d~u a smrti, dostoupil vrcholu v Hradu smrti (1912). Vzácnou předností je Demlův jazyk, prostý, názorný a obrazný, většinou rytmický. Hlavním pramenem pro poznání Demlovy osobnosti jsou jeho 81épěje (od r. 1917, ale se samostatnými názvy již aříve), menší nebo větší sborníky, pořádané ne bez vlivu L. Bloye, otiskující korespondenci, příspěvky přátel, poznámky k životu, vzpomínky životopisné, polemiky leckdy nevybíravé ve slovech, ukázky básnické tvorby a pod. Rozruch způsobilo osobně pojaté Mé svědectví o Oto Březinovi (1933). české drama a divadlo za realismu a za reakce proti němu. Nedlouho před začátkem Xx. stol. zvítězil v českém dramatě a na českém jevišti realismus. Nebylo ho již užíváno jen k mravoličným obrazům z venkovského života, nýbrž sloužil k zobrazení měšťanské společnosti a složitějších útvarů sociálních. Postupně hledali čeští dramatikové pod 484 povrchem života hYlbné sociální síly a zamýšleli se nad otáZ'kami mravními, ať již časovými nebo obecně lidskými. Cizí dramatičtí mistři, hlavně lbsen, upozorňovali je, že vlastní duší dramatu musí být skladná idea proměněná v děj, jehož se účastní všechny osoby hry, psychologicky správně propracované. Tak byla zvolna překonávána metoda realistického genru a pronikalo se k vyššímu stylu. Ale pod vlivem západní ciziny nahrazovali i čeští dramatikové pozorování skutečnosti hrou fantasie, útěkem do oblasti snové a pohádkové, vyhovujíce tak časovým požada vkům novoromantismu. To přineslo znamenitý prospěch jevištní mluvě a výpravě, ale nebylo bez škodlivého vlivu na propracování psychologické. Leckdy byl dekorativní prvek dokonce přepínán na úkor vlastního děje. Do činohry »Národního divadla« se tyto nové proudy dostávaly jen zvolna, ač je podporovala kritika literární i divadelní. Tam se hrála ještě v patetickém slohu díla staršího, předrealistického období. Teprve po odstoupení ředitele F. A. Šuberta r. 1900, když se stal ředitelem eklektik staršího výtvarného vkusu sice, ale spolehlivý praktik, architekt Gustav Schmoranz (1858-1930) a 'když duší činohry se stal básník a mistr režie. Jaroslav Kvapil, mohly se nové snahy dramatické uplatňovat i na scéně »Národního divadla«. Kvapil vtiskoval »Národnímu divadlu« ráz až do r. 1918. Umělecký monopol »Národního divadla« bral však pozvolna za své a oposice proti němu neustala ani za nového vedení. Na předměstích vznikaly nové scény, které leckdy přinášely ukázky skutečného umění (»Uranie« v Holešovicích, »lntimní divadlo« na Smíchově); stále se však ozývaly hlasy po zřízení druhého divadla pražského. Došlo k němu po větší spojené akci F. A. Šuberta a Jar. Kvapila v listopadu 1907, kdy bylo slavnostně otevřeno »MěstS'ké divadlo« na Král. Vinohradech. Ředitelem se stal F. A. Šubert, dramaturgem Jar. Kamper. Soutěž nového divadla se stala pro »Národní divadlo« nebezpečnou, ale plodnou, zvláště když celé řízení přešlo do rukou novotáře vytříbeného vkusu, dramaturga K. H. Hilara. Ten rozvil celou svou uměleckou osobnost až v době válečné a poválečné. Z herců »Národního divadla«, vedle stále činných představitelů staršího slohu, stáli v popředí dva dokonalí uměl· ci: Eduard Vojan (1853-1920), vynikající představitel Cyrana a postav Shakespearových, a Hana Kvapilová 485 (1860-1907, roz. Kubešová), široce vzdělaná mistryně melodie hlasové i mravnosti povahové (její »Literární pozůstalost«, vydaná r. 1907 manželem Jaroslavem Kvapilem, obsahuje studie románové a úvahy o ženském herectví). Vedle nich vynikli: Marie HUbnerová (1866-1931), Richard Schlaghammer (1873-1916), Rudolf Deyl (* 1878), Iza Grégrová (* 1879), Marie Hilbertová (* 1883) a Leopolda Dostálová (* 1881). Na »Městském divadle« převýšil Václav Vydra (* 1876) své druhy charakterní kresbou tragických postava Bohuš Zakopal (1874-1936) mošnovským humorem; z hereček dobyly úspěchu Marie Ptáková (* 1876) a Marie Bečvářová (1879-1936). Kritika divadelní se rozvila s rozvojem novinářství let devadesátých. Sledovala pečlivě vývoj divadelních otázek doma i v cizině, dávajíc domácímu divadlu zpravidla plodné podněty. Vedle F. X. Šaldy a F. V. Krejčího, kteří mají hlavní pole působnosti v kritice literární, stala se divadelní kritika středem činnosti nejpronikavějšího divadelního kritika doby, Jindřicha Vodáka (1867-1940). Ten svou pozornou analysu, opřenou o rozsáhlou kulturu literární a divadelní, věnoval nejen dramatikům, ale i hercům. Realisticky střízlivý v úsudku i požadavcích a jízlivý ve výraze plnil divadelní rubriky »Času«, »Lidových novin« a »Českého slova« informovanými a obšírnými referáty. - Do »V enkova« psal své posudky J. Hilbert, do »Nár. politiky« po Šimáčkovi H. Jelínek a K. EngelmUller. Svými začátky sem náleží i O. Fischer. Z divadelních časopisů průkopnický význam v proudění protirealistickém měla Kodíčkova Scéna (1913-1914). Ke sbírkám divadelních her přistoupily: Kobrova Divadelní knihovna (1894-1911), Divadelní knihovna Máje (od r. 1902) a Švejdův Divadelní sborník (od r. 1902). Z cizích učitelů nejvýznamnější byl na zlomu století u. nás dlouho nechápaný Nor Henrik Ibsen (1828~1906). Zprvu, v 80. létech, byl chá:pán jako realistický, tendenční dramatik a oceňovány jeho boj proti konvenci a lži, jeho kritika manželství a mravnosti a jmenovitě odpor ženských postav ke konvenční morálce. Později byl veleben jako naturalista, řešící bezohledně biologické základy dědičnosti, dekadence, choroby fysické i mravní. Teprve v této době objevila- kritika i obecenstvo, že jeho umění realistické je těsně spiato s pojetím symbolickým a že společenský nebo mravní problém je řešen dramatickou logi- 486 kou celého děje, ne ústy jednoho hrdiny. A tehdy se také porozumělo jeho slohu jako nové formě dramatického umění. Poznalo se, že Ibsenovo drama, které znovu obnovuje jednotu místa a času, přemisťuje všechen děj do nitra postav, psychologicky prokreslených ve všech částech lidské osobnosti. Jako malíř citových a myšlenkových stavů a nálad, jako znalec podvědomých sil, zasahujících do vnitřního života člověkova, jako objevitel démonů na dně duše neměl Ibsen sobě rovna a v celistvosti svého zjevu byl nenapodobItelný. Nejvíce působily tyto jeho hry: »Nora«, »Hedda Gablerová«, »Paní z námoří«. »Podpory společnosti«, »Strašidla«, »Divoká kachna«, »Stavitel Solness«. Ze žáků Ibsenových došel většího ohlasu v Čechách německý naturalista Gerhart Hauptmann, ač zprvu před ním dávána přednost společenským hrám Sudermannovým. Jevištní úspěch měly obě jeho dramatické báchorky s novoromantickými názvuky »Hanička« a »Potopený zvon«, jeho chmurné obrazy lidového života krkonošského, zvláště »Forman Henčl« a »Tkalci«, a jeho satirická veselohra o »Bobřím kožichu«. Z ruských realistů z doby potolstojovské došli u nás P. Čechova M. Gorkij velké obliby; větší však vliv než umělecké i psychologické ústrojenství jejich kusů měla autentická inscenace jejich krajanů za vedení StanislaV'ského. Do vývoje českého dramatického umění zasáhli Švéd August Strindberg a Němec Frank Wedekind - a to těsně před válkou - dušezpytným svÝm obsahem, nepokrytou malbou dravé pohlavnosti a krutÝm pohrdáním ženou i pokrokem. Mezi mistry, kteří odváděli drama s cest naturalismu, zaujímal význačné místo francouzský Belgičan Maurice Maeterlinck. Jako lyrik zasáhl výrazně do časného vývoje Březinova. Jako dramatik si získal oddané tlumočníky,zvláště v přítelkyni Jul. Zeyera a Jar. Vrchlického, v Marii Kalašové (1852-1937). Ta uvedla k nám Maeterlincka téměř celého, se zvláštním zřetelem k jeho filosofickým essaYŮm. V časném období, pro náš dramatický vývoj nejdůležitějším, užívala Maeterlinckova mystika prostředků symbolických a v baladickém slohu působivých nápovědí dospěla slohového primitivismu, který spolu s novoromantickÝmi náměty báchorkovými docházel odezvy také u nás. Stále živým zůstával ovšem Shakespeare, Kvapilem znovu a znovu uváděný. Kult Shakespearův vyvrcholil při velkých oslavách 300. výročí Shakespearovy smrti r. 1916. 487 Spisovatelé prvních českých realistických her společenských, M. A. Šimáček, F. X. Svoboda, V. Štech, V. Hladík, B. Viková-Kunětická, byli v jádře svého tvoření romanopisci. I převládá v jejich scénických obrazech namnozeživel výpravný na úkor dramatické rušnosti a charakterního rozvoje povah. K nutnosti opravdu tragické, k nevyhnutelným konfliktům osudovÝm nedospívají tito spíše nahodili než typičtí nositelé problémů dosti všedních. Talentem opravdového dramatického posvěcení ukázal se hned při premiéře své prvotiny Jaroslav HUbert (1871-1936), narozený r.1871 v Lounech. Zdůraznil sám, že o jeho duševním vývoji rozhodoval původ z rozumářské rodiny měšťa:nské a technický směr studií. Dráhu cukrovarského chemika opustil po dramatickém úspěchu a zakotvil v zámožném měšťanstvu pražském. Novinářská činnost ve »Venkově« od r. 1906 uváděla ho jako divadelního referenta ostrého péra a prudkého slova skoro v denní styk s jevištěm a poskytovala mu i možnost zasahovati polemicky do denních otázek; mladistvá cesta do Skandinavieza Ibsenem, mužné »léto v !talii« (stejnojmenné feuilletony r. 1915), popřevratová výprava za českými legiemi do východní Asie r. 1919 rozšířily jeho obzor. Zemřel v Praze, kde trvale žil, r. 1936. Mladistvé drama Vina (1896) o padlé, citově bohaté dívce, která hyne vědomím nesmazatelného hříchu a mužskou brutalitou, přineslo mu nebývalý úspěch. Vedle přednosti hry, jisté stavby, přirozeně vedeného dialogu a pevně kreslených charakterů, přispěli k tomuto úspěchu i hlavní představitelé, dorůstající právě svého mistrovství, Ed. Vojan a H. Kvapilová. Následovala náboženská tragedie rodinná o vzpouře zoufalého srdce mateřského proti Bohu-vražedniku O Boha (1898, později přezváno »Pěst«). Mátožná hra Psanci (1900) ze soumraku úpa.dkových duší z konce století kolísala mezi psychickým naturalismem a symboličností. Do světa mužnosti a hrdinství, sebevědomí a vůle dostává se Hilbert tragedií závišovskou Falkenštejn (1903) s odvážným pohledem do hybných sil českých dějin, kde mužná touha shakespearovského reka po samostatnosti ubita jest malostí okolí a zradou ženinou; také v aktovce z bojiště r. 1866 Česká komedie (1907) zhustil si HUbert domácí politickou tragiku do výjevů pro vanutých prudkou a statečnou mužností. Dramatický jeho výraz se projasnil a zhutněl a příklon a k divadlu románskému se stala patr- 488 uou. Dějinná tragedie velkého slohu Kolumbus (1915) jest úplně ovládána figurou sebevědomého ctižádostivce a ziskuchtivce, ale rek, okradený vrstevníky i osudem, se nerozvíjí dějem, nýbrž se předvádí v sledu kronikářských obrazů. Básník se však trvale vrátil do svého měšťanského prostI·cdí. Odtud čerpají svou látku: bankovní veselohra se satirickými šlehy Patria (1911), milostná hra bratrského soupeřství Jejich štěstí (1916) a válečné drama ženské nevěry Hnízdo v bouři (1919). Ale pak počal Hilbert dramatisovati nábožens,ké a mravní rozpory v poválečné společnosti české, jež propadá hmotařství a zrazuje hodnoty duchové, spějíc tím k osudnému rozvratu. V čele stojí trilogie Druhý břeh (1924), Prapor lidstva (1926) a Job (1928), pak následuje drama československého tažení v Sibiři s motivy jasnovideckými a s mystickou náladou Blíženci (1931) a poslední HUbertova hra Michael (1935). Souběžně postupují Hilbertovy společenské komedie soustředící se zpravidla k milostné zápletce: Irena (1929), Třídič štěrku (1930), Let královny (1932) a Sestra (1933) ; ve společenské konversaci, obrážející ducha a mnohdy bezduchost pražského měšťanstva, byl Hilbert mistrem. Hilbertovu dramatiku doprovázejí knihy výpravné: náladové příběhy bohémské a milostné Lili a jiné povídky (1900, psány kolem r. 1895), román pražského peněžního a průmyslového ovzduší, kde hmota a zlato krutě ovládnou osud člověkův, Rytíř Kura (1910) s ostrou kresbou povah a 8 úsporností skladby. Přednáška O dramatu (1914) ostře pointuje Hilbertovy umělecké názory. Hilbertův význam ve vývoji českého dramatu jest průkopný: ukázal, že ve scénickém tvoření nejde ani o pouhou malbu společenského prostředí ani o pouhou povahokresbu, nýbrž hlavně o dramatické dění, které proniká nejen do stavby výjevů, ale i do slovného a obrazového výběru, větného spádu, rytmu prózy. Opačným směrem než Jar. Hilbert se vyvíjel Jaroslav Maria-, vyšedší rovněž ze soumračných nálad úpadkových a souvisící také s >5Moderní revuÍ«. Vyvíjel se nikoli k zdravému jasu klasickému, nýbrž k chorobné barokní křeči. Nebyl zakotven v domově a přítomnosti, naopak cítil se plně uspokojen v místní i časové dálce ltalie gotické a raně renesanční; silněji než přímá skutečnost vzněcovalo jej výtvarné umění a hudba. Nevelký úspěch a pozvolný úbytek dra- 489 matických prvků jeho her vedly jej k tomu, aby opustil formu scénickou a přilnul k tvorbě románové. Rakovnický rodák a táborský advokát Jar. Mayer ("" 1870, zahynul 1942 v Terezíně), užívající pseudonymu Jaroslav Maria, vystoupil jako dramatik dosti pozdě, a to Ipracemi cyklickými. Vystupují v nich většinou lidé chorobní,divokých pudů, dekadenti zhnusení i vábení láskou. Jsou to trilogie V podvečer věku (1898) a Dramatická sonata (1907); doplňuje je hra z ruské revoluce s velkým soudním přelíčením v popředí Má je pomsta (1908), drama nevěstky Dolfa (1919) a Lichoběžník (1922). Pak přenáší Maria své hry do minulosti, nejraději do renesanční Italie, naplňuje je barokním duchem smyslné vášně a ukrutenství a historické postavy zbavuje jejich velikosti. Po wagnerovské komedii Tristan (1908) patří sem především sugestivní skreslenina Michelangelo Buonarotti (1912) a ferrarská trilogie Parisina (1918), Lucrezia Borgia (1920) a Torquato Tasso (1918). Próza Mariova, zahájená travestií Goetha Werther (1907), obsahuje psychologické romány, čerpající buď ze života justičního, Spravedlnost (1917), obžalobné letopisy Panstvo v taláru (1924), Váhy a meč (1928), Advokáti (1937), nebo z oblasti zrůdné a tragicky podložené sexuality (Kyvadla věčnosti, 1920, sensační Tajnosnubní, 1922 aj.). Z jiných oblastí společenských čerpají Vojáci a diplomati (1930), Kantoři a inspektoři (1934), Bankéři a proletáři (1934). I v povídkách převládá pastósně nanesená pohlavnost často v rámci italském Dekameron melancholický (1927), Ďábelská nokturna (1928) a j. Ve skvělém svazečku ltalie a my (1932) shrnul essayistické úvahy o vlašské přírodě, národní povaze a umělecké kultuře. Realistické drama dušezpytné neb mravoličné učí se u těchto básníků a také u cizích mistrů, z nichž lbsen ustupuje víc a více vlivu ruských dramatiků; drama to se zabývá sociálními a mravními otázkami a vedle toho časovými spory a potřebami; někdy proniká výchovná tendence, jindy satirický poškleb. Větší osobnosti ani závaŽného díla nemá tato družina. Nad ostatní vynikl plodností Lothar Suchý (* 1873 v Turnově) , dlouholetý pařížský zpravodaj »Venkova« a po.vídkář veršem: jeho hry Nezabiješ! (1903), Slaboch (1909), Červánky svobody (1918), vynikající obratným dialogem, jsou namnoze občanskými dramaty pohlavní i životní neschopnosti. Z naturalistického 490 impresionismu az psychologisující drobnomalby tohoto období pramení i dmmatická tvorba Fráni ~rámka, který se nejvíc z českých dramatiků přiklonil k vzoru A. P. Čechova. Prvním projevem novorpmantického odklonu od skutečnosti byly dramatické báchorky, nejšťastnější tam, kde jadrné prvky lidové vkládaly po hauptmannovsku do pásma fantastického a někdy symbolického; tím se pohádkové hry Jaroslava Kvapila »Princezna Pampeliška« a »Sirotek« stýkají tradičně jednak se Zeyerem, jednak s Jiráskem. V celku jest novoromantická žeň českého dramatu chudá. I zde vynikli jeho příslušníci v jiných druzích slovesných. Romantická reakce přispěla se shakespearovským kultem k obnově historického dramatu; iniciátory byli tu Hilbert »Falkenštejnem« a Dyk »Poslem«. Rozkvět tohoto historického dramatu, neseného jmény Arn. Dvořáka, R. Krupičky, St. Loma a Fr. Zavřela, udál se až za války a po ní; jen výjimečně byli autoři ještě zasaženi působením realistického dramatu. Román a povídka v období realistickém. Realistický román v evropských literaturách. Realistický román, na rozdíl od výpravné prózy romantické, prosáklé silflOU subjektivností, tíhl k věcnosti a předmětnosti, potlačující spisovatelovo já. Spisovatelské umění druhé polovice XIX. stol. stálo pod tlakem dvou významných činitelů doby: vědy a veřejného dění sociálního. Věda, inspirující romanopisecké tvoření, vyznávala positivismus a užívala i při zkoumání jevů mravních ráda přírodovědné metody. Zvláště příznačné pro ni byly: záliba v experimentálním postupu, přísný, až 'bezútěšný determinismus, sklon ke kolektivnímu pojetí života. Tato věda vedla romanopisce k přesnému, soustavnému a metodic)!ému pozorování sku· tečnosti, učila je dívat se na člověka ne jako na osamocené individuum, nýbrž jako na zjev přírodní a společenský, vá'zaný podmínkami hmotnými a mravními. Sociálně osvobozující a obrodné tendence, projevivší se davově v politickém hnutí socialistickém, povzbuzovaly četné spisovatele, aby ukazovali, kterak jednotlivec závisí na společenském celku, ja,k jest podmíněn svou třídou a do které míry ve svém osudu obráží sociální pohyb lidstva, určovaný poměry hospodářskými. Zaníceni těmito dobovými snahami, rea· 491 lističtí romanopisci nechtěli pouze zkoumati, vykládati a zaznamenávati společenské dění, nýbrž pokoušeli se též přispívati k jeho přeměně kritikou nebo přímo zákroky tendenčními. Z této převahy věcného zájmu nad prvkem osobnostním a zkušenosti intelektuální nad prožitkem plynul v realistickém románě také skrovnější smysl pro rázovitou a svébytllť>U formu. Umění vypravovatelské zůstalo realistickému romanopisectví většinou odepřeno. Nejeden z vypravěčů se spokojoval tím, že snášel s přesností až pedantickou doklady objektivní skutečnosti, t. zv. dokumenty, že neosobně reprodukoval řeč studovaného prostředí, nevyhýbaje se nářečí, žargonu, argotu; že přenášel do knihzápisky sotva zpracované a že se přidržoval skutečnosti často malicherné způsobem blízkým fonografu a kinematografu. Někdy přehluš oval vypravěče vědecký dokazovatelzákonů, někdy hlasatel sociálních a morálních programů, někdy rozhorlený kritik společnosti. Občas odstrkoval jej také malíř, libující si v barvitém slově popisném a družící se bratrsky k malíři impresionistovi. Epik při tom namnoze zakrňoval a jmenovitě jednoduchý a úsporný tvar novely byl zanedbáván. Román realistický, jehož některé prvky se připravovaly a porůznu vyskytovaly již v próze romantické, došel vystupňování v románě naturalistickém, hledícím na jedl\otlivce jruko na vázaný prvek sociálního tělesa. Za podstatný rys naturalismu se pokládá záliba v projevech života živočišného, neohrožená pravdivost a drastičnost při líčení pohlavnosti, sklon k vulgární brutalitě, a to i ve výrazu; u mnohých naturalistů převládal zájem o chorobnost a zrůdnost společnosti, již již propadající úpadku. V každé z vůdčích literatur evropských nabyl románový realismus osobitosti národní; společné mu zůstávaly láska ke skutečnosti, zájem o zákony ji řídící, sociální smysl a umělecká schopnost zpodobovati na 'základě přesného pozorování podstatné jevy života. vývojově jsou nejdůležitější realistick}- román anglický, ruský, francouzský a skandinavský. Cizí vzory a vlivy. Překlady a překladatelé. V Čechách se přihlásil realistický román jako uvědomělý druh slovesn~ teprve na sklonku let 80. Půdu mu připravilo již genrove umění Nerudových povídek a smysl pro skutečnost v národopisných obrazech venkovských. Nejsilnější podněty 492 přijal však 'Z ciziny, nejprve z Ruska, potom z Francie. V R u s k u po nábězích Puškinovýchzahajuje řadu realistů již v 30. a 40. letech pronikavý znalec všech vrstev domácího života a satirický jeho karatel, Nikolaj Vasiljevič Gogol, maloruský současník našeho Havlíčka. Velcí analytikové panských kruhů, působící v 50. a 60. letech, Ivan Alexandrovič Gončarov a Ivan Sergějevič Turgeněv, byli proniknuti duchem západu a sledovali ve svých románech jeho ohlas v myslích ruských; do literatury přinášeli řešeni mravních problémů a podrobnou malbu ženské duše. Turgeněv byl objevitelem a obhájcem ruského nevolníka a básníkem domácí přírody. Vrcholu došel však ruský realismus u dvou největších duchů ruské literatury, u subjektivního filosofa visionáře a ,pronikavého znalce lidské duše Fedora Michajloviče Dostojevského a u svrchovaného epika veškerého života na Rusi, Lva Nikolajeviče Tolstého. Oba ztělesňují nejlépe to, čím se ruský realismus odlišuje od realismu západoevropského: neúprosnou pravdivou psychologii, vášnivý zájem o otázky mravní, náboženské a sociální, hlavně o problém viny, trestu a vnitřní očisty, i o filosofii revoluce. Vedle nich zanikají ostatní tvůrci realismu a naturalismu ruského, jako na př. jejich současník Alexej Feofi1aktovičPisemskij a náboženský psycholog Nikolaj Semenovič Lěskov. Nejlepšími jejich žáky jsou mistři krátké povídky Vsevolod Michajlovič Garšin a Anton Pavlovič Cech ov. Z autorů mladších na nejsilnější zjev dorostl Maksim Gorkij, básník revolučního socialismu. Prvními soustavnými průkopníky ruského románu u nás byli Pavel Durdík, T. G. Masaryk a V. Mrštík. Z jejich podnětu vyšly první překlady z Dostojevského a 'z Tolstého v Románové knihovně Světozora (1887-1898) a v R1Ulké knihovně (1888-1929). Zde vyšla v překladech díla téměř všech velkých ruských romanopisců. Překlady jiných při· nášela Knihovna 8wvanských autorů (1909-1911) a jeji pokračování Knihy Země (od r. 1919). Někteří autoři byli překládáni několikrát, jako Tolstoj, Dostojevskij, Gončarov, kteří mají své vlastni dějiny překladů do češtiny. Mezi četnými překladateli z ruštiny vynikli zvláště Pavel Durdik (1843-1903), Jaromír Hrubý (1852-1916), Bronislava Herbenová (1861-1942), autor několika učebnic Karel Stěpánek (1863-1932), Vilém Mrštík, Augustin Yrzal (1864-1930), který s pseudonymem A. G. Stín psal 1 znalecké přehledy ruského písemnict"C'í, Anna Tesková 32 -- Arne Novák: Stručné dějiny literatury české. 493 (* 1872), Vincenc Červinka (* 1877), Stanislav Minařík (1884-1944) a propagátor sovětského písemnictví a mistrný překladatel poesie, profesor Karlovy university Bohumil Mathesius a j. Původní soustavné dějiny literatury ruské nahrazují rozsáhlé partie v Máchalových »Slovanských literaturách« (1922-1929, 3 d.) a v jejich dodatku od téhož autora »0 symbolismu v literatuře polské a ruské« (1935) i ve Wollmanově »Slovesnosti Slovanů« (1928) ; novější období ruského písemnictví zpracoval Aug. Vrzal v »Přehledných dějinách nové literatury ruské« (1926) a Josef Jirásek v »Sovětské literatuře ruské 1917-1936« (1937). Týž autor zpracoval čtyřsvazkové »Přehledné,dějiny ruské literatury« (1946). Hlubokou psychologii ruské literatury podává monumentální dílo Masarykovo »Rusko a Evropa«, uvádějící hlavně do oblasti myšlenek Dostojevského, jehož byl Masaryk horlivým apoštolem a důmyslným kritikem. Máchal zobrazil populárně »Velké spisovatele ruské a ukrajinské« (1934); Jos. Hostovský vylíčil »Tragiku v životě a díle ruských spisovatelů« (1925). Na české půdě z ruského ,péra vyšla díla slavisty Karlovy university E. A. Ljack~o, »Historický přehled ruské literatury« (1937, staré ruské písemnictví) a »Klasikové ruské literatury« (1930, přel. Žof. Pohorecká, obsahuje' charakteristiku Krylova, Gribojedova, Puškina, Lermontova, Gogola, Gončarova, Turgeněva, Tolstého, Dostojev'ského a Čechova). Z pomůcek, přeložených vedle souborného díla Pypinova a Spasovičova o literaturách slovanských (přel. Ant. Kotík 1880-82), uvádíme Skabičevského »Historii literatury ruské XIX. stol.« (1897 v kompilaci A. G. Stína) , S. Volkonského »Čtení z ruských dějin a ruské literatury« (1901, přeL L. Hofman), S. A. Vengerova »Základní rysy nové literatury ruské« (1912, přel. G. Šuran), V. Poznera »Moderní ruskou literaturu 1885-1932« (1932, přel. V. Szathmáryová-Vlčková) . Realismus ve F ran c i i byl na vrcholu v 1. 70. a 80 .. Z jeho předchůdců H. Beyle-Stendhal zůstal za života nedoceněn a tvůrce »Lidské komedie«, která vycházela v 1. 40. a 50., Honoré de Balzac, mohutný malíř měšťanské společnosti a jejích zvrhlých vášn.Í, předpovídal již naturalismus. Vlastním otcem a spolu klasikem realistického románu francouzského byl G. Flaubert kotvící polovinou bytosti a polovinou díla v r~mantice; přesnost studia, schopnost zobrazovati typy společenské i duševní, dokonalost techniky, 494 hrdinství, s nímž potlačil zcela spisovatelovo já, peSImISmus, opírající se o poznání ilusivnosti světa, činí ho však mistrem realismu. K němu jako k svému otci se hlásili od polovice let 60. naturalisté, umělci tak různí temperamentem, jako byl jemný humorista Alf. Daudet, oba bratří impresionisté Jul. a Edm. Goncourtové, krutý ironik jasné formy Guy de Maupassant. V čele jejich stál velký bojovník, prostřední umělec a polovědecký myslitel Émile Zola. Vyšel z přírodovědeckého a sociologického materialismu a pokusil se na základě pečlivě nasbíraných »lidských dokumentů« a neúprosné společenské analysy vytvořiti v románové formě přírodopis současného lidstva. Zaměnil takto literární umění za vědu, vymýtil ze svých prací všechnu psychologii a popřel zcela osobnost člověkovu pro součinitele přírodní a sociální; romanticky však upřílišňoval pudový život na úkor života mravního a s výstřední obšírností líčil brutální a animální stránky v přirozenosti člověka. Od doby Zolovy stál francouzský román v popředí .evropského zájmu. I jiní spisovatelé francouzští působili na vývoj výpravné prózy evropské. Tak zádumčivý kosmopolita Pierre Loti, mravně přísný psycholog Paříže Paul Bourget, novokatolický odpadlík od naturalismu J. K. Huysmans, strohý kritik svědomí Ed. Rod, analytik individualistického svědomí, později rázný vychovatel k národní energii Maurice Barres, intelektuální rozkošník a mravní relativista Anatol France a j. Ti všichni znamenají však postupný odklon od realismu. U nás setkával se francouzský realistický román s obtížemi, hlavně pro bezohlednou pravdivost ve věcech pohlavních. Když si u nás proklestily cestu romány Zolovy, uvedené r. 1890 románem »Sen«, byla tím otevřena cesta i pro ostatní realismus francouzský. Jako v celé Evropě vzbudila díla Zolova i u nás na jedné straně nadšení, na druhé odpor, které na pravou míru uvedl Masarykův rozbor v »Naší době« r. 1896 a Šaldův nekrolog v »České revui« r. 1903 (dnes v »Duši a díle«). Teprve po Zolovi překládáni byli i ostatní romanopisci (Stendhal, Balzac, Flaubert aj.). Celá řada autorů byla překládána v časopisech, avšak většina se dočkala úplného vydání knižního ~ž v době poválečné, když již jejich sláva v ostatní Evropě I doma opadla. Řada překladatelů z francouzštiny je veliká a jsou v ní 495 básníci a kritikové s Vrchlickým v čele: Em. Čenkov, Jar. Borecký, Oto Theer, J. Vodák, H. Jelínek, Arn. Procházka, Oto Šimek a j. A n g I i c k Ý román realistický honosí se dvěma mistry, W. M. Thackerayem, ironikem velkého světa, a humoristou drobných lidí Ch. Dickensem. Na pevninské písemnictví působil pouze Dickens; jeho pozorovatelské umění se soustředilo hlavně na studium a zpodobování originálních postaviček, jmenovitě z nízkých vrstev lidových, které znal až na dno. Postupně se však podání Dickensovo měnilo v malbu celých sociálních tříd a prostředí, jejichž choroby a vady velký lidumil odhaloval a tepal, příspívaje tak k sociální reformě. Dickensova účast s vlastními postavami jest příznačná pro anglický román vůbec. S ní se setkávali evropští čtenáři také u dvou 'spisovatelek: u Charlotty Bronteové, která v »Jane Eyre« stvořila román ženy, bránící se osudu vnitřní silou, a u filosoficky založené a vědecky vzdělané George Eliotové, básnířky práce a poznání; na mravní náplň těchto spisovatelek upozorňoval s důrazem Masaryk. Spisy těchto, autorů byly u nás nesoustavně překládány již v období předcházejícím. Soustavnému uvádění anglické beletrie měla sloužiti Anglická knihovna (1898-1913; v 1. 1929-1934 obnovena s n. Ottova angloamerická knihovna). Ta přinášela i překlady z klasiků britské a americké prózy i díla spisovatelů současných, M. Twaina, Moorea, Kiplinga, Widea, Wellse a j. Soustavně byl však anglický a americký román překládán až ve stol. XX. Z překladatelů významný byl redaktor »Anglické knihovny« Josef Bartoš (1861-1926), Pavla Moudrá (1861-1940), Zdeněk Franta (1868-1943) a j. Písemnictví s ev e r s k é působilo na evropskou literaturu díly svých mladších spisovatelů mnohem významněji než svým mravoličným románem období předcházejícího. Po sociálním kritikovi a bezohledném vykladači pohlavních vztahů Švédovi Augustu StI'indbergovi byli to předevšíll1 dva norští a dva dánští mistři impresionismu. Norové Arne Garborg a Knut Hamsun pronikli psychologií rozvrácených samotářů, často z kruhů umělecké bohémy; jejic~ metodu neklidného črtání dojmů a nálad i náhlých odlesku podvědomého dění vystupňoval Dán Herman Bang, kdežto jeho krajan J. P. Jacobsen, mistr odstínů a lyrický filosof 496 marných ilusí, zahloubal se vedle duše lidské také do duše přírody. Tyto přední romanopisce skandinávské představila českému čtenářstvu Sokolova Vzdělávací bibliotéka) zvláště zásluhou nadšeného tlumočníka a 4llalce prózy severské Huga Kosterky (* 1867). Od té doby spisovatelé severští u nás zdomácněli a nabyli značného vlivu. Vedle uvedených Seveřanů velmi hojně byli překládáni i jiní, jmenovitě nositelka idealistické reakce severu Švédka Selma LagerlOfová a 'Norka Sigrid Undsetová. Redakcí překladatele ze švédštinya dánštiny Viktora Šumana (1882-19~3) vycházela Severská knihovna (1920-1925); překládání zúčastnili se horlivě také Gustav Pallas (v. n.), Milada Krausová-Lesná (* 1889) a j. Z ostatních evroEských literatur bylo překládáno méně a málo soustavně. Sirokému zájmu o světovou literaturu, jenž se obrážel v. hojných překladech, sloužilo několik knihoven, z nichž důležité poslání vykonaly dvě sbírky: malé svazečky Světové knihovny (1897-1932, celkem 1905 RV.) a Pestré knihovny zábavy a kultury (1910-1913, red. Em. z Lešehradu) . Uvědómělý realismus. sociální. V době, kdy v české lyrice horliv~ bylo pěsťováno umění genrové, počaly se objevovati první pokusy o povídkový a románový realismus, a to hlavně v Šimáčkově »Světozoru«. Jeho redaktor zosobňoval i ve vlastním tvoření rysy příznačné skupině prvních realistických romanopisců našich: smysl pro otázky společenské a pro mravní problémy, přírodopisný zájem o úpadek a obrodu tělesa sociálního, stanovisko pokrokového měšťanstva k životu, nedostatek zření směleji básnického; vliv ruský byl u něho i u jeho skupiny zřejmý. Matěj Anastasia Šimáček (1860-1913) narodil se r. 1860 v Praze, vystudoval chemii a byl krátce cukrovarským úředníkem na venkově. Navrátiv se do Prahy, redigoval vl. 1884-1899 »Světozor«, v 1. 1900-1913 »Zvon« a oba časopisy učinil orgánem svého směru a jeho hojných přívrženců; r. 1900 se stal divadelním referentem »Národní politiky«. Zemřel v Pra:ze r. 1913. Šimáček se pokusil ve všech druzích slovesných a začal literární činnost básněmi, v nichž se hlásí příslušník genrových epigonů Vrchlického. Sbírku Z kroniky chudých (1884) možno řaditi k prvním knihám sociální inspirace u nás. N ovelistika Šimáčkova se počíná realistickými obrázky z cukrovarského života. 497 Šťastně nalézá při práci rázovité lidové typy a se sytou malbou prostředí slučuje všední, ale poutavě osnované příběhy· hlavně milostné; sem náleží: Z opuštěných míst (1887), U řezaček (1888) a Duše továrny (1894). I některé ze starších románů Šimáčkových vyrůstají z ovzduší cukrovarského; tu líčí spisovatel duševní krise úředníků, často s erotickými vztahy k dělnické vrstvě, tak v Bratřích (1889), Otci (1891) a ve Dvojí lásce (1894). V dalších knihách prózy se stává společenským kronikářem rozvrácených měšťanských vrstev pražských, když byl již v jedné z nejstarších svých rozlehlejších skladeb Stěstí (1891) vylíčil se zdarem pražskou uměleckou bohému. Ony obrazy z pražské buržoasie vycházely v jednotném rámci Ze zápisků phil. stud. Filipa Kořínka s pseudonymem Martin Havel v 1. 1893-1897 a zaujaly 5 sv. (I. »Lívanečky sl. Rózi«, »U Žehurů«, »Miroslavz Lipan«. II. »Rodina Jenebova«. III. »Chamradina«. IV. »Poslední svého jména«. V. »Rodiny dvou sester«). V povídce Maxínkův strýc herec (1910) zpodobil spisovatel s použitím rysů svéživotopisných křížení světa měšťanského s uměleckou bohémou. Osobnost Šimáčkova se plně rozvila v rozsáhlých třech románech posledních: Světla minulosti (1900), Lačná srdce (1904) a Chci žít! (1908). V nich se snaží spisovatel sloučiti realistickou malbu společenskou s důkladnou analysou duševní a postaviti vědecký výklad jevů sociálních a přírodních do služeb psychologických. Jsou to vesměs díla důsledného deterministy, který usiluje podati biologii rozkladu společnosti měšťanské. Podobnou vývojovou drahou jako Šimáček romanopisec proběhl i Šimáček dramatik. Prvního vítězství dobyl soustředěným scénickým obrazem ze života cukrovarského Svět malých lidí (1890), jenž jest zdramatisováním povídky »Manželé Strouhalovi«z knihy »Z opuštěných míst«. Opouští však brzy tento svět, aby se v Jiném vzduchu (1894) pokusil o řešení moderních morálních otázek na pozadí porušené buržoasie. V tragedii mravního rozkladu sociálního Ztracení (1902) se ztroskotává jeho úsilí o statickou malbu duševní a o analytické roztříštění děje. Jako u M. A. Šimáčka byly také u jiných realistů průpravou k sociálnímu r9má:nu malé genrové črty; v popředí stály ostře kreslené postavy uražených a ponížených lidí. Někteří povídkáři nepostoupili nad toto průpravné stadium, tak František Roháček (1860-1904), který zasáhl 498 do slovesného života jako redaktor »Nivy« (v. v.), a Gustav Jaroš (* 1867). Ten však nesplnil naděje vzbuzené prvními knihami a věnoval se později novinářství a (pod značkou Gamma) kritice výtvarné. Sociální a moralistní důraz kladou ve svých značně rozlehlých románových skladbách Josef Laichter a Božena Viková-Kunětická. Josef Laichter (* 1864), rodák dobrušský, bratr na\kladatelův, vyložil své literární zásady přímo jako kritik »Naší doby«; souborem jeho úvah moralistně kritických jest kniha Uměním k životu (1919). Román jest mu především epickým vyobrazením obrodného pochodu mravního a výmluvným prostředkem mravní výchovy; pro tuto tendenci volí pravidelně jednoduché a upřímně naivní příběhy s pozadím dějů veřejných. V Sychrově éře (1892) napsal maloměstskou historii svého domova, v knize Za pravdou (1898 ve 2 sv.) kroniku pokrokového hnutí se stanoviska Masarykova realismu; v románech Na přechodu (1908) a Manželství (1916; pův. r. 1909 s n. »Hic Rhodus«) vyzpovídal se ze svých názorů na ženu, lásku a život před manželstvím a v něm. Román Kam od Říma (.1919) je mdlou ilustrací náboženských zmatků v pokrokovém vzdělanstvu českém, Na prahu republiky (1924) letopisem zmatků a krisí popřevratových. Božena Viková-Kunětická (vl. B. Novotná, * 1862 v Pardubicích, t 1934 v Libočanech u Žatce) chtěla se původně věnovati divadlu a jako nadaná herečka vystoupila i na »Národním divadle«, ale provdala se za cukrovarského úředníka a věnovala se politice a spisovatelstvl. Stala se první českou poslankyní a senátorkou. V prvních svých pracích, povídkách a drobnokresbách z . venkova a malého města, zabývala se nepatrnými ženskými osudy s cílem pobavit a rozveseliti čtenářky (Povídky, 1887, Po svatbě, 1892, Vdova po chirurgovi, 1893 a j.). Teprve v pozdějších pracích, které dorůstají již románové šíře, zajímá se o složitější bytosti ženské, obtížené vinou nebo stojící v konfliktu s průměrnou mravností (Minulost, 1895). Stává se feministkou leckdy zaujatou; snažící se nejen vysvoboditi ženu z nadvlády mužovy, nýbrž snící i o matriarchátu. Takovou se jeví v povídkách Silhouetty mužů (1899) a především v trilogii Medřická (1897), Vzpoura (1901) a Pán (1905). Obraz prózy B. Vikové-Kunětické dokreslují sva- . zek cestopisných causerií a bá;sní v próze Svýcarské scene- 499 rie (1902), sbírka feuilletonistických výlevů rázu většinou spiritistického Věřím! (1908), kniha jemných lyrických improvisací milostných Má lásko! (1908), vydaných s pseudonymem »Ignota«, a feministické přednášky Dál! (1912). Veselohry Kunětické, Neznámá pevnina (1899), Přítěž (1901), Oop (1905) i dramata jednoaktová měla většinou na jevištích dosti značný úspěch. Jiří Sumín (1863-1936) jest pseudonym Ama1ie Vrbové. Narodila se r. 1863 v Uhřičicích u Kojetína na Hané, mládí ztrávila v idylickém mlýně ve Cvrčově u Kroměříže, dlouho žila neprovdána a samotářsky v Přerově, kde zemřela r. 1936. Jiří Sumín ztělesňuje typ moderní spisovatelkyrealistky způsobem přímo opačným než B. Viková-Kunětická. Od r. 1895 vycházely s pseudonymem Jiřího Sumína románové studie, sbírky novel, popisné společenské analysy z hanáckých dědin a městeček, pevné a přesné v psychologické interpretaci. Vedle soustrasti s trpícími jeví sklon k ironii, 'karikující směšnost všedního života, a sklon k chmurnosti a k beznaději; resignovaný ilusionismus jest jejich prakořenem. Jejich sila záleží v přesné objektivitě, sestupUjící na dno duší, pronikající k základním motivům společenského dění a prosycujicí i všecko mravní nazírání, plné resignovaného stesku nad životem, který člověka krok za krokem zrazuje. V této vážné věcnosti se může měřiti B Jiřím Sumínem pouze T. Nováková. Knihy Jiřího Sumína jsou m. j.: romány Z doby našich dědů (1895) a Zapadlý kraj (1898), povídky Úskalím (1900) a V samotách dum (1903); dvě románové studie Potomstvo (1903) a Zrádné proudy (1904); veliký román z náboženského života individuálního nevšední sily Spása (1908), Trosečníci (1913), Děti soumraku, »povídky skoro neuvěřitelné« (1918) a Martin Gaca (1931); kromě toho několik knih pro mládež, mezi nimi zvláště Poupata (1911) s hojnými rysy svéživotopisnýmí. Básníkem z boží milosti mezi těmito společenskými kronikáři byl František Xaver Svoboda (1860-1943). Narodil se r. 1860 v Mníšku pod Brdy z venkovské rodiny středočeské, jejíž kroniku podal v románě »Rozkvět«. Po technických studiích, které zesílily jeho reální smysl a obrátily jeho pozornost k jevům a zákonům hmotné skutečnosti Boudobé, stal se úředníkem městské spořitelny v Praze, kde byl činný do r. 1911. Silně do osudu i tvorby Svobodovy zasáhl dlouholetý manželský svazek s básnířkou Růženou. 500 Stáří trávil ve svém rodišti a v Praze, kde r. 1943 zemřeL Literární činnost Svobodova, vyznačující 'se lehkou produktivností, objímá lyriku, epiku veršovanou i prozaickou a drama. Svobodovy literární počátky jsou básnické: čtyři svazečky Básní (1883 a 1885), Nálady z minulých let (1890) a V našem vzduchu (1890) vynikají intimní vroucností, milostnou něhou, silným sklonem k meditaci a jemným smyslem pro krajinářskou i společenskou skutečnost. Sensitivní malíř středočeského 'kraje, založení impresionistického, ale se stálým sklonem meditativním, mluví z lyrických svazků Květy mých lučin (1896), K žatvě dozrálo (1901), Na koho vzpomněl jsem cestou do hor (1910) i z jiných sbírek sebr. spisů. Meditativní a vzpomínkovou lyriku starcovu shrnuií Je podzim) ovoce voní (1929), Večerní zvon (1935), Ojíněný hrozen (1937) a Užaslé stáří (1940). Níže stojí epik Svoboda, skladatel veršovaného mravoličného románu ze středočeské vesnice Noví vesničané (1895) a drobných povídek veršem. Svoboda novelista přihlásil se jako uvědomělý realista v kresbě studentské duše Probuzení (1893). Po něm následovala řada novel, na př. Drobné příhody (1896), Vzrušující hlavy ženské (1897), Vášeň a osud (1902) a j. Za každodenním příběhem vyhledává hlubší psychologické motivy, jednotlivce líčí v souvislosti s jeho okolím, rodem, rodinou, krajem a jmenovitě s jeho společenskou třídou, zvláštní pozornost věnuje dušemalbě milenců a krajinářskému zarámování, pečlivě vystihuje jmenovitě selankovitou pohodu, šťastně 'zpodobuje povahy 'ženské, a to stejně milenek jako matek. Ve svých teplých obrazech společnosti prakké i venkovského Podbrdska rád oživuje vzpomínky a city zašlých let. Ač v podstatě idylik, nepřehlíží Svoboda temných, démonických sil na dně lidského srdce a tento smysl pro živel podvědomý, vyjádřený podáním až baladickým, chrání jeho dílo před přímočarým optimismem a plochou střízlivostí. J Vrcholem prózy Svobodovy jest veliký rodinný román 06 dílech Rozkvět (1898), v němž vykládá s mohutnou epickou šíří a s hlubokým vystižením venkova osudy tří generací svého rodu, selské, obchodnické a umělecké, v průběhu 19. stoL, rozvíjeje deterministicky svou oblíbenou teorii ná· rodní energie. Romahem jest mu blízký společenský obraz pražského měšťanstva Reka (1908 o 4 sv.), kde v popředí vystupuje mravní obroda mužského sobce, procházejícího 501 osudem opravdové ženy. Hluboko do společensk~ mravnosti se smyslem pro jevy typicky české se zahleděly dva romány lži, jeden tragicky deterministický, Vlna za vlnou se valí (1915), druhý humorně rozmarný, Kašpárek (1917). Lehčí osnovu mají konversační psychologické románky: Srdce její zkvétalo vždy dvěma květy (1908), Valerián Zloch (1910), Až ledy poplují (1909), Pýcha (1920), V malém království (1925), Oerný plamen (1932), Pozdě (1934); do široké psychologie společenské s odvážnými průhledy dušezkumnými se pouštějí rozsáhlé skladby: Skok do tmy (1929 o 4 d.), Příliš na člověka (1932). Krajinářský živel sytě jest propracován v povídkách Z brdských lesů (1912) a Lípy u našich cest (1918); doplňuje je celá řada souborů nenáročných povídek, plných jasného názoru f'pisovatelova. Dramatik Svoboda byl z prvních, kdo uvedli na českou scénu společenský realismus, zpodobuje při tom výhradně svět, jejž do nejmenších podrobností zná. Usiloval vždy o sepětí děje všeobecnou sociální neb etiokou myšlenkou, leckdy výchovného rázu. Sám dal dramatům svým heslo: »Pod barevným povrchem života postupují hlubší proudy«. To ukazují činohry: Márinka Válková (1889), Směry života (1892), Rozklad (1893), Přes tři vrchy (1912) aj. F. X. Svoboda, výborný psycholog mladistvébo blouznění milostného i štíření manželského a shovívavý soudce lidských pošetilostí, má i značný sklon veseloherní. Nejlépe zachytil rozmar mladické lásky a půvab staromódního světa v komediích Dědečku, dědečku (1897, nyní Na boušínské samotě) a Čekanky (1900) i v mistrovské aktovce Poupě (1902). Na rozhraní komiky a vážného společenského soudu stojí zvláště úspěšný Poslední muž (1919). Pozdě uzrálo vypravovatelské nadání Karla Scheinpfluga (* 1869 v Slaném), obratného novináře a pronikavého karatele zvráceností maloměstských. Povídkovou· hojnou tvorbu zahajuje psychologická studie umělecké duše, vyprošťující sez okovů malého města, Moře (1907). Následují povídky Dítě, smrt a dobrodiní (1909), satirické obrázky feuilletonistické podoby Perly v octě (1909) a romaneta Trhači protěží (1920) z prostředí cirkusového, sbírka báchorek a jinotajů s etickými zřeteli Strom ilusí a křišt'ál prqvdy (1921). Plně se však K. Scheinpflug nalezl v románě. Sociální realismus, objímající tišinu malého města i pražský ruch za pokrokového hnutí, studentskou bohému 502 i poživačnou buržoasii v tělesném a mravním úpadku, projevil v rozsáhlé skladbě Pouta soužití (1918, původně »Symbiosa«), příkře deterministické a prudce názorné jak v malbě prostředí, tak v kresbě povah. Metodě té zůstal K. Scheinpflug věren i v dalších románech, vměstnávajících do rámce manželských příběhů současného měšťanstva složitou problematiku všestranně promyšlenou: v Motýlu ve svítilně (1930) běží o poměr vědecké práce a rodinného života, v Nevolnictví těla (1934) o pohlavní porobu ženinu. Rodinný rozvrat znázorněn je v občanských hrách Scheinpflugových: Mrak (1919), Geysir (1922) a Pod závojem (1927). Bystrého pozorovatele a společenského kritika širokých zájmů prokazují cestopisné knihy: Italský zájezd (1922), Paříž (1924) a Německem) Holandskem a Belgií (192'9). Rodák invančický a dlouholetý ,pedagog brněnský E. Sokol (1874-1929), vl. Karel Elgart, divadelní kriUk v Brně, učil se u Jos. Merha:uta a V. Mrštíka, nepřijímaje však jejich naturalistické metody. Jeho práce, přeplněné problematikou a debatami, postupně rostou v rozměru i ve vnitřním rozsahu, ale trpí nedostatkem konstruktivního živlu a neschopností omezující zkratky. Přes svěží črtu Děti (1904) postoupil k románu dívčího srdce Slunce (1908) tl k nevykvašené kronice puberty Májové bouře (1911). Sokolovo dílo vrcholí skladbami románovými: kronikou malého města moravského Příval (1917), odyssejí moravských studentů v Praze Zlaté rouno (1920), širokými letopisy sociálních i národních zápasů v Brně Černý a bílý (1925) a kolonisační utopií Sahara (1929). Stylistou sytého štětce se ukázal v polocestopisných Kresbách (1906) a Tulákových láskách (1919). Stálý zájem o divadlo projevil i dramaticky: komedií Námluvy (1919), sociální hrou Moloch (1922) a báchorkou Slunovrat (1928). K předmětnému realismu psychologickému a mravoličnému dospěl v mužných a stařeckých letech Karel Leger, jeden z příslušníků kosmopolitického almanachu »Máj« z r. 1878, ale celou podstatou básník českého domova. Jako prózaik zrál pomalu; od satirické kritiky života dorostl k osudotvornému rea1i:smu objektivnímu. Karel Leger (1859 -1934) narodil se r.1859 v Kolíně, kde trvale jako statkář žil a r. 1934 zemřel. Nad ostatní veršující realisty svého pokolení vládne hutnějším a sytějším veršem popisným a výpravným i pronikavější znalostí venkova i malého města. 503 Neupadá nikdy do konvenčně idylických tónů a vyhýbá se sentimentalitě; raději satirisuje a posmívá se. Lyricky vydal jen Verše (1881), Zapomenu.té sny (1882) a výbor stařecké lyriky Co na poli vykvetlo (1934). Knihy epiky Legrovy vynikají vedle syté krajinomalby zvláště názorným podáním; původní rozvláčnost 'překonává Leger později stručným slohem baladickým. Výpravné jeho knihy ve ver,ších jsou: Pohádka z naší vesnice (1883), Všední život (1883), Přeludy (1884), Poslední rusalka (1886), Povídky veršem (1887), Chvilku zas doma (1897), Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici (1904), Český román (1901,.) a j. Legrovy povídky veršem se zhusta odtají na samém pomezí prózy, k níž se básnjk posléze při chýlil. Vyšel od. satirických obrázků malého města a zahloubal se později i do otázek dušeslovných a do záhad stavů podvědomých; determinista nezdusil tu básníka, milujícího dobrodružství lásky, hry a smrti. Knižně vyšly výpravné práce v próze: Emancipovaná (1898), Petr a Pavel (1901), Hořký román (1906) a Dvě povídky (1912). K nim přibyly sbírky povídek, na př.: Loupežníci na Chlumu (1913), Tři švandlenky a j. pov. (1913), Augustýn Fojtík (1914), O umění) umělcích a hladové Pavlíně (1918) a humoristická skladba Vendulka) husarka malá (1920). Z těchto nových prací, mezi nimiž »Aug. Fojtík« dorůstá osudové tragičnosti a artistický příběh »0 hladové Pavlíně« svou skvělou burlesknostípřipomíná nejlepší práce K. M. Čapka-Choda, uzrála v psychologický román sugestivní skladba Kdo tu? (1918). Později napsal Leger vyzrálou realistickou prózou ještě Zběh (1927), Vinohrady (1929), Pomsta (1929) a j. Stranou stojí sytě dokumentované romány historické s krajanskými letopisy z XVIII. stol. se skladbou Suchý čert (1917) v čele. Naturalistický román český. Nedlouho po prvních úspěších románového realismu u nás se hlásí ve výpravné próze české pří'znaky směru naturalistického; francouzský vliv jest patrný. V románových skladbách českých naturalistů vystupuje jednotlivec jako trpný a závislý produkt přírodního, společenského a mravního prostředí, jímž jest určován a omezován; spisovatel se snaží vystihnouti toto prostředí s ověřenou pravdivostí, opíraje své podání o. podrobné studium. Na rozdíl od romanopisců realistických, kteří se kladně hlásili k mravním názorům pokrokového měšťanstva, spatřovala většina naturalistických vypravě- 504 čů jeho soumrak. Popírala zásady vládnoucího řádu a stavěla proti nim buď důsledné křesťanství soucitu a lásky, neb volné umělectví, založené na výbojném individualismu. Skoro u všech možno mluviti o jakémsi prvku dramatického pohybu. Jednotlivec, strádající pod drtivým nátlakem prostředí, snaží se mu vymknouti a vzpíná se k rozhodnému protestu a k revoltujícímu činu. Ironický pesimista K. M. Capek, pevně přesvědčený o naprosté determinovanosti jednotlivcově, ukazuje v 'zralých svých dílech, kterak ve chvíli, kdy se jedinec snaží vzepříti svému osudu, vymýšlí záludná sudba groteskní situace, kterými odzbrojí a k zemi srazí vzbouřence, probudivši v něm napřed mravní uvědomění. J. K. Šlejhar, temný mystik hmoty, přihlíží s bolestí a 'zlobou, jak krutě nespravedlivý světový řád rozmílá bezbranného člověka a pr6testuje proti tomu rozhořčením, temenícím z křesťanského idealismu. Vilém Mrštík chce zlomiti moc prostředí slepě instinktivní silou nevázané mladosti, která se nakonec vrací k životní tradici otců a dědů a hasne v ní. Tomuto pokolení českých naturalistů nebylo přáno plně se rozvíti. Většina jeho členů, J. K. Šlejhar, V. Mrštík, Jos. Merhaut, V. Hladík, odešla předčasně od díla nedovršeného; jediný K. M. Čapek, statná osobnost chodských kořenů, směl plně vyžíti svůj osud a své umění; nejjadrnějšími díly 'překvapil v době, kdy spisovatelé zpravidla se jen opakují a kdy se zdálo, že naturalismus v české literatuře nadobro dohrál svou úlohu. K. Matěj Čapek (1860-1927) se narodil r. 1860 v Domažlicích na Chodsku (odtud literární epiteton ČapekChod, které si přikládal až v pozdních letech) a zemřel r. 1927 v Praze. Přinesl si ze svého rodného kraje plemennou rázovitost, ale i pronikavé poznání mravů, povah a jazyka českého i německého obyvatelstva na nejkrajnějším západě Čech. Většinu života ztrávil v povolání novinářském; jako žurnalista vynikl v řízné polemice a ve výtvarném zpravodajství. Ale novinářství nebylo pro něho bez nebezpečenství; příliš zvykl improvisaci, zhrubil a zbanalisoval svůj vtip, upadal v slohové baroko, nemíjející se s účinkem v denním listě, ale bortící stavbu výpravnou. Osvojil si úžasně bohatou a pronikavou znalost nejrůznějších životních vrstev a prostředí od pražské spodiny přes bohému až k světu vědeckému a uměleckému; nikdy nepřistupuje K. M. Ča:pek k životu, aby o něm referoval, nýbrž aby se 505 úplně vmýšlel do jeho forem názorových, mravních a výrazových; tím vynikl nade všecky naturalisty. Zprvu se věrně hlásil k skupině Simáčkova »Světozora«, kde vedle posudků výtvarných vyšly i jeho první práce beletristické. V Povídkách (1892) se prokázal pozorovatelem ostrého postřehu a horoucího soucítění sociálního; přes bizarnost romaneta o chorobných stavech porušeného vědomí, Nejzápadnější Slovan (1893), se dostal k pražskému románu spodních vrstev V třetím dvoře (1895), zalidněnému množstvím přízemních figurek. Již v těchto prvních pracích převládají sklon ke grotesce, barokní humor, výstřední slovní vtip. Blíže se k padesátce, K. M. Čapek náhle vyzrává: sestupuje až k tragice života, grotesku domýšlí jako prvek osudotvorný, humor situační nahrazuje tragikomikou povahovóu. Román v kriminalistickém rámci Kašpar Lén, mstitel (1908) studuje vznik zločinu v duši zednického hrdiny a zmocňuje se prudkým postřehem samé podstaty životního prostředí rekova; psychologicky e:lrperimentální metoda jest patrna, ale mravní zaujetí ji vyvažuje. V knihách následujících po sbírce Patero novel (1904), a to Nové patero (1910), Patero třetí (1912) a In articulo mor tis (1915), zvolna dozrával velký román, vydaný r. 1917 a 1918 jako Antonín Vondrejc. Příběhové básníka. Je to nejmohutnější dosud obraz pražské umělecké i novinářské bohémy, jemuž však vadí nevyrovnaná komposice. Jest to tragedie postupného chátrání umělecké povahy, přikované ke galéře žurnalismu, v poutech nemoci a smyslnosti a tváří v tvář neodvratné smrti. Ale právě in articul o mortis se povznáší rek dekadentního typu, s nímž osud zahrál pitvornou hru ve vztahu k ženě, k dítěti a k Bohu, k hodnotám mravním - Čapkův naturalistický indiferentismus usiluje o své překonání. Vítězí však znovu ve skvěle improvisované románové epopeji rozkladu pražské patricijské rodiny průmyslnické Turbina (1916), kde nové výrobní a hospodářské poměry ruší starý řád a mrav; nakonec hyne každý vznět podnikatelský i umělecký, vědecký i mravní v blátě všednosti a zdravá animálnost vítězí. Nejsevřeněji z Čapkových románů působí jeho tragikomedie poměru oteckého a synovského s válečným závěrem, Jindrové (1921); autentičnost má tu líčení kruhů vědeckých i nejnižšího pražského proletariátu a zvláště obrazy válečné. Motiv oteckého citu rozvráceného v kořenech se pak obměňuje v menším románku hudebního osudu, Humoreska 506 (1924). Vilém Rozkoč (1923) předvádí v rámci žižkovské periferie a výtvarnické bohémy umělecké prohry i erotická pohoršení sochaře z proletariátu, který pak, jak dolíčeno v Řešanech (1927), prochází jako francouzský legionář světovou válkou a rehabilituje se v malém městečku západních Čech tvorbou a láskou. Souběžně s těmito velkými skladbami s poměrem měšťanstva a umělecké bohémy v popředí vznikly sbírky povídek namnoze z pražského učeneckého a uměleckého 'Světa: Z města i obvodu (1913), Siláci a slaboši (1916), válečný cyklus Ad hoc (1919) a vulgární a tělesnou erotikou přesycené Čtyři odvážné povídky (1926) pražských námětů. Obhajoba determinismu v duchu materialistickém, demonstrovaná bizarním osudem filosofovým, Psychologie bez duše (1928), je poslední dokončenou povídkou Čapkovou. Polopovídkou, poloessayem jest Větrník (1923), rozmarná to kritika vlastního postupu koncepčního a tvůrčího s nájezdy na kritiky děl K. M. Čapka, nejříznějšího polemika mezi českými autory vedle F. X. Šaldy a J. S. Machara. Ve všech těchto pracích K. M. Čapek znovu osvědčil jedinečný dar vciťovati se do nejrůznějších okruhů životních, zvláště do světa učeneckého, novinářského, výtvarnického a hudebnického, ale i do prostředí živností a řemesel, lékařství, soudnictví, obchodu a války a vyvážiti z jejich sociálního svérázu zvláštní osudy ~ povahy. V románovém i povídkovém díle K. M. Čapka-Choda český naturalismus vyvrcholil. K. M. Čapek-Chod jest důsledným naturalistou především soustředěným a pronikavým studiem sociálního prostředí a závislostí jednotlivce na něm. Naturalistická jest stejně jeho záliba ve všech projevech sexuality jako jeho zájem o rysy chorobnosti a úpadku ve společnosti, hlavně měšťanské, kterou vedle techniky !,ozvrací vítězný nástup proletariátu. Umělecky se K. M. Capek-Chod v lecčems od naturalistické školy lišil. Přepínaje detaily a zkresluje skutečnost, dospíval často ke karikující grotesce, která s barokností slohovou charakterisuje jeho výraz. Hlavní odklon Čapkův od básnické prakse západních naturalistů záleží však v účasti vla:stní osobnosti s látkou a postavami knih, jež mu nebyly studiemi lhostejné skutečnosti, nýbrž kusem vlastního života. Od počátku své literární dráhy snažil se vyřešiti základní konflikt mezi materialistickým naturalismem a takměř 507 mystickým idealismem Josef Karel Šlejhar (!!< 1864, t 1914 na Kr. Vinohradech), potomek starousedl.é rodiny tkalcovskéze Staré Paky. Proběhl drahou chemika, sedláka, úředníka a profesora a s neobyčejnou schopností pozorovatele shledal na venkově, v továrnách, v městských brlozích, v zdánlivě spokojených domácnostech i v skrýších chudiny spoustu dokumentů mravního rozkladu, společenské hniloby, lidské surovosti. J. K. Šlejhar dovedl zpracovati svá pozorování naturalisticky s divokou zálibou pro výjevy odporné, vystihoval celé ovzduší, celou společenskou vrstvu, takže tato líčení mají přímo ráz chmurných a děsivých visí. Ale proti ťonmto zavrženíhodnému světu podlosti, zločinu, bídy a hrůzy protestuje J. K. Šlejhar svým soucitem, který objímá stromy a zvířata, společenské vyvržence a umírající mrzáky; protestuje svým smyslem pro mravní a společenskou spravedlnost a v poslední době svými odsudky moderní civilisace, společenského luxu, ženina kouzla. Celou osobitost Šlejharovu prozrazují již jeho první práce, románová studie Kuře melancholik (1889), založená na účinné paralele umírajícího dítěte a dodělávajícího kuřete, i cyklus úsporných Dojmu z přírody a společnosti (1894), kde více než lidé upoutávají soucitného básníka trpící zvířata a rostliny. Vynikajícími sbírkami sociální obžaloby ve způsobě visionářského naturalismu jsou Co život opomíjí (1895) a Zátiší (1898). Šlejharova síla ochabuje v knihách povídek, na př. V zášeří krbu (1899), Temno (1902), Z chm~trných obzoru (1910) i v některých pracích poslední doby: Povídka z výčepu (1908), Vraždění (1910), Rozvrat (1911). Oba rozvleklé romány, Peklo (1905) s námětem z cukrovaru a Lípa (1908), líčící rozvrat selských tradic ziskuchtivým materialismem v novodobém prostředí, dokazují, že Šlejharovi, mistru velkých výjevů úchvatnosti až prorocké, chyběl dar románové stavby a úměrnosti. Literární počátky J. K. Šlejhara pozdravil horlivý průkopník ruského románu a zolovského naturalismu V. lIrštík. Vilém Mrštík (1863-1912) narodil se jako mladší bratr Aloise Mrštíka r. 1863 v moravském městečku Jimramově, chlapectví a jinošství prožil v Ostrovačicích a v Brně, kde studoval na gymnasiu. V 1. 1884-1890 žil v Praze, kolísaje mezi.literaturou a malířstvím a uváděje k nám horlivě ruský realismus. Když se r. 1890 přestěhoval k bratrovi do slovácké dědiny Divák u Hustopečí, stal se soustředitelem moravských literátů a tlumočníkem slovác- 508 kého svérázu, zvláště moravského plenéristy Jožky Úprky. Zemřel v Divácích sebevraždou r. 1912. v. Mrštík jest naturalistou silnou vlohou popisnou a malířskou, prudkým smyslem pro hmotnou skutečnost, jednostrannou vnímavostí pro neujasněně pudový a primitivně vášnivý život mladistvých a výbušných postav. Pohádka máje (1892, knižně přepracovaná 1897) jest hymnickým románem mladé lásky a jarní přírody; tragická Santa Lucia (1893) jest temně podmalovaný obraz vášnivě milované Prahy, která zhubí mladého, nadšeného studenta moravského. 'Současně vznikaly drobnější prózy zařazené do Stínů (1893), cyklu naturalistických povídek z jihomoravskéhoživota lidového, a do Obrázků (1894), řady náladových črt, svědčících o silném cítění malířském. Od polovice 90. let se jeví u V. Mrštíka obrat: opouští výhradně malebný naturalismus, disputuje v svých knihách o naléhavých otázkách, pěstuje v rámci povídkovém lyrickou, někdy však až titěrnou drobnomalbu genrovou neb idylickou. O tom mluví nezdařilý románový fragment ze studentského života pražského Zumři (1912, v skizze dokončení od E. Sokola) i sbírka hálkovských obrázků z přírody i literárních a životních aforismů Zlatá nit (1907). Kniha cest (1905) se přimyká impresionistickým způsobem spíše k starším »Obrázkům«. V novelách ze Slovácka, které vydal s bratrem Aloisem (v. v.), jmenovitě v knize Bavlnkovy ženy a jiné povídky (1897), připadá na V. Mrštíka spíše podíl barev, líčení a přírodní malby. V naturalistické své kampani vydal V. Mrštík látkově smělé drama mravní analysy našeho společenského života Paní Urbanová (1889). Společně napsali bratří i drama Maryša (1894) prudkého dramatického spádu, rušného scénického života, sytého slováckého koloritu, psychologicky však málo svérázné. V. Mrštík byl duch propagační a polemický. Proto dával spíše podněty, než by soustavně domýšlel a vedl, informoval a odborně vzdělával. Propagační stati, psané ve prospěch na:turalismu v románě i na scéně ve jménu Zolově a pro porozumění ruskému románu, spojil s různými charakteristikami literárními i výtvarnými, divadelními a politickÝmi, s pamflety a polemikami v knize Moje sny. Pia desideria (1902-1903). Sem pojal i brožuru psanou pro záchranu staré Prahy, Bestia triumphans (1897). Ze svých studií o ruské literatuře, jež jdou souběžně s jeho překlady 33 - Arne Novák: Strl,lčn~ dějiny literatury české. 509 z Tolstého, Dostojevského, Pisemského aj., V. Mrštík vydal samostatně spisek A. F. Pisemskij (1908); studie Mrštíkovy stojí namnoze pod vlivem velkého ruského kritika Bělinského. V uměleckých a kulturních názorech i v romanopisecké metodě se shodoval s V. Mrštíkem naturalisovaný Moravan Josef Merhaut. (Narozen r. 1863 ve Švabíně u Zbiroha, zemřel r. 1907 v Brně.) Zb'ávil vět~inu mužného věku jako redaktor deníku »Moravská orlice« v Brně; Morava nezůstala bez vlivu ani na volbu jeho látek ani ideí, promítaných v románech. První tři knihy novel, Povídky (1890), Had a jiné povídky (1892) a Černá pole (1897), těží z pronikavého pozorování brněnského života; podávají důkladný naturalistický obraz všedního světa 'zastřený chmurami fatalismu a prodšený důsledným determinismem. V obou veliký-ch románech Andělská sonata (1900) a Vranov (1906) se pokusil Merhaut překonati naturalismus: mravní obrodou hrdinů v katolickém duchu v románě prvním, očistnýr:} zbožněním rodné půdy v románě druhém. významná byla Merhautova činnost kulturní, věnovaná zvýšení úrovně brněnského divadla. Také literární lpoěátky Václava Hladíka (1868-1913 v Praze) vznikly ve znamení naturalismu. Ve svazcích povídek Z lepší společnosti (1892) a Z pražského ovzduší (1894) pronikal ústrojí pražských ulic i tamního obchodního světa, účtáren a kanceláří a pokoušel se vyložiti malé osudy, drobné vášně, banální hříchy těchto lidí z jejich prostředí. Ale pak si vykonstruoval sloučením svých zkušeností v pražské buržoasii a reminiscencí z románů, hlavně francouzských, fiktivní svět pražské plutokracie, inteligence, bohémy a měšťáctva. Dovedl tento vybájený pražský svět obklopiti spoustou jednotlivostí napínavých a líbivých; využil vedle své četby i reminiscencí z cest po Francii, Holandsku a Anglii. Jiskřivý vtip, vypravovatelská lehkost, sršící konversace poutají u něho nejvíce; charaktery se vracejí z knihy doknihy; situace se opakují; knihy skoro nejeví vývojového vzestupu. Za kratší, dobře soustředěnou románovou studií Trest (1901) následují rozlehlejší romány Vášeň a síla (1902, pův. »Slaboši«), Et'žen Voldan (1905), Dobyvatelé (1910) s pozadím pařížským a Artuš (1912). Románovou tvorbu do celují dva svazky drobných próz cestopisného i novelistického rázu, často zdaři- 510 lých v zhuštěnosti, Ze samot a ze společnosti (1899) a Barevné skizzy a malé povídky (1906). V tomto pokusu o zkulturnění a zevropštění pražského románu cestou libovolné idealisace poměrů, v:t;tahů a charakterů, jak jej podle vlastní kosmopolitické záliby a podle osobních tužeb podnikl V. Hladík, zrcadlí se charakteristicky touha mládeže na rozhraní století po rozšíření obzorů, po evropském vzduchu, po osvobození z domácí malichernosti. Hladík sloužil i jinak tomuto snažení: informoval jako vnímavý a výmluvný novinářský zpravodaj a jako pružný feuilletonista o duševním životě za hranicemi. Většinu z článků těch, skoro výhradně věnovaných Francii, uveřejnil 'pod čarou »Národních listů« a v »Lumíru«, jehož redaktorem nějaký čas byl; výbor z nich vyšel s názvem O současné Francii (1908); zásluhy jeho o vzbuzení zájmu ve Francii pro Čechy jsou nesporné. Povídka a román v odklonu od naturalismu. Již v některých dílech výpravné prózy ze sklonku let devadesátých se ohlašovaly psychologické a umělecké rysy,značící odklon od objektivnosti realistické a od popisného naturalismu. V díle Šlejharově, V. Mrštíka, ČapkaChoda i v díle Hladíkově jeví se snaha přetvořiti skutečnost podle temperamentu umělcova. Tento rys osobní se postupně zesiluje v románové tvorbě pozdější: krajiny v románech líčené se stávají zrcadlem duší uměleckých; mluva nabývá i v dialogu zbarvení lyrického; románové postavy přestávají býti věrnými okresleninami živých modelů individuálních a obrážejí vedle životní zkušenosti svých tvůrců také jejich mravní a uměleckou touhu; stylisace zatlačuje reprodukci. Látkově nečerpají romanopisci již výhradně z přítomnosti a jejího sociálního života, nýbrž v duchu novoromantiky váží své náměty také z legendy a z báje; nejednou směšují prvky skutečnostní se živly fantastickými a vykombinovanými. Mnohem více než průměrný člověk, jenž jest výslednicí životních podmínek, je zajímá výjimečný jednotlivec, který silou vůle nebo rozumu sám mění a posunuje vývoj poměrů; jmenovitě problém nevšední ženy, vzdorující citem okolí a vytvářející mravní silou lepší podmínky pro své určení, zaměstnává básníky a básnířky. Pronikavý jest slohový obrat v tomto období. Proti polovědecké mravoličbě a odbornému rozboru duše- 511 zkumnému, jež zaváděly k střízlivému podání, stavějí romanopisci nejprve skvělou zdobnost slova, oslňující popisy uměleckých předmětů, nádherných scenerií, musejních jednotlivostí. Posléze pochopí však, že právě živel popisný jest hlavním přežitkem naturalismu, který zatížil román neústrojnými prvky; ty se výpravná próza těsně před válkou snaží potlačiti a navrátiti se k původním skladným útvarům; od románu se obrací zájem k stručné a hutné novele, soustředěné kolem dějového jádra; v ní se zrcadlí nejlépe úsilí syntetické a snaha stylisačnj. Vydatnými pomocníky při tomto vývoji bylí českým spisovatelům cizí učitelé. Severští spisovatelé jako J. P. Jacobsen, Knut Hamsun a Herman Bang uváděli do prózy impresionismus a učili vzrušené mluvě; s Dostojevským odváděli A. Strindberg a Arne Garborg a především poněmčelý Polák St. Przybyszewski od positivismu k lidskému podvědomí jako k zdroji lidského jednání. Tak se hrdinou nové prózy stal člověk vzrušeně reagující, chorobně citlivý, přesycený r:ozkošemi, vznícený představami lásky a smrti i touhami náboženskými. Umdlené tyto duše zasazovány byly do prostředí přeplněného památkami starých kultur uměleckých nebo do citově s nimi spiaté přírody. Toto umění, pohrdající vším prostým a přirozeným, ztělesňoval O. Wilde. Ale i italský zástupce této nové prózy G. d'Annunzio a především Seveřanka Selma LagerlOfová i novoromantička R. Huchová a opožděně K. F. Meyer a G. Keller učili zároveň umění epické sevřenosti a kázně. Dekadence a novoromantismus. Nejpříkřejší stanovisko k naturalistické próze zaujali t. zv. dekadenti, seskupení kolem »Moderní revue«. Zprvu se klonili k zásadě »čirého psychismu«, který mínil zpodobovaU výhradně duševní stavy jednotlivců vyšinutých z mravního řádu a vzpírající se jeho sociálním potřebám. 'rrpným hrdinou dekadentního románu jest výjimečný jedinec, propadlý rozkladu duševnímu a tělesnému za příznaků ochablosti vůle, nechuti k společnosti, mystiky katolicky zabarvené a zvláště hořkého pohrdání ženou, známou pouze se stránky pohlavní. Hlavními učiteli této skupiny byl vedle Huysmanse a Przybyszewského i Francouz Jos. Péladan, pojímající úpadek jako jev společensky hromadný. Později se přichýlili dekadenti k novoromantice;která si pro výjimečné povahy konstruuje skvělá a tajemná prostředí a všechny činy svých postav vykládá zasahováním nadpřirozených sil; mohli se 512 tu dovolávat namnoze české tradice zeyerovské. Obě období této školy prodělal její kritický mluvčí Jiří Karásek; v prvním, sahajícím po definitivní zpracování »Gotieké duše« (1905), se k němu družili Karel Kamínek a Miloš Marten, v druhém, vrcholícím »romány tří magů«, Růžena Jesenská a v okruhu drobné prózy Jan Opolský; z týchž předpokladů vychází krásná próza Ant. Trýba. Svými začátky se přimkli k této družině Rud. Medek a Jar. Durych, ale oba se za války a po ní probrali k pevné osobitosti. Karáskovým epigonem z této periody byl překladatel Przybyszewského Karel Kamínek (1868-1915), horlítel pro intimní jeviště. Nad román Hřích (1894) se povznesl povídkami Dies irae (1896) a Dissonance (1899). Kamínek stlačuje děj na nejmenší míru, vnáší do novelistiky lyrickou mluvu, líčí rozplývavě duševní vztahy, rád vede dlouhé monology a nejčastěji předvádí závěrečné výjevy marné lásky, rozrušeného uměleckého tvoření, beznadějného samotářství. K novoromantice přízvuku úpadkového se přiblížila spisovatelka obdařená jedinečnou přizpůsobivostí, Růžena Jesenská (* 1863 na Smíchově, t 1940 v Praze). V lyrice opěvovala touhy a sny, naděje a elegie dívčí bytosti, oddávající se hře lásky a milovanému srdci mužovu; v upřímnosti, s jakou mluvila o své erotice, byl v její době velký kus odvahy k pravdě i lhostejnosti ke . konvenci. O tom svědčí řada veršovaných knih, z nichž uspořádala r. 1926 široký výbor Mládí. Erotiku svou ještě vystupňovala v pozdějších sbírkách dekadentní lyriky z let 1904-1927, z nichž pořídila opět výběr v knize Básně života a smrti (1932). Od konce 90. let přinášely časopisy od R. Jesenské novelistické obrazy zápasících a raněných ženských duší; postupně přibývalo v nich pestré romanesknosti, dekoračního nákladu a záliby v tajnostech. Nad povídky NaveZly (1900), Touha a láska (1902), Mimo svět (1909), Z kouzla světelných nocí (1919), Pohledy do duší (1920), Odhalená srdce (1923) vyniká Román dítěte (1905) se šťastně zachyceným prostředím staropražským, jež R. Jesenská vůbec skvěle vystihuje; romaneskní Legenda ze smutné země (1907) jest sentimentální parafrází osudů Zd. Havlíčkové. Další romány, na př. Nocturno moře (1910), Tajemství srdcí (1918), Hrdinství (1923), autobiografické Dětství (1929) a Láska (1933, s autentickým obrazem kruhu »Moderní revue«), vesměs s láskyplně prokreslenými postavami od- 513 vážných žen, jdoucích za hlasem srcice, obklopují erotické dvojice dějovou dobrodružností; v malbě staropražského prostředí, v evokaci moří a ostrovů, zámků a klášterů, ale i ve výjevech válečného hrdinství a státnického důmyslu strůjců samostatnosti národní se básnířce dařívají partie sugestivní. Zeyerův vliv jest všude patrný. R. Jesenská se pokusila také několikrát o drama; jenom tragedie milostné vášně ženiny v staropražském prostředí stol. XVI. Estera (1909) a heroická hra vášně vladařské a milostné Attila (1919) mají z jejích kusů ctižádost básnickou; z řady komedií se dočkala značných divadelních úspěchů zvláště lyricky křehká Devátá louka (1924). Vychovanec »Moderní revue«, lékař a učenec Antonín Trýb (* 1884) píše vedle meditativní lyriky povídky s látkami exotickými, které prozrazují jemný smysl stylistický a vědecky zasvěcený pohled do odlehlých kultur. Ten vyznačuje především mistrovský cestopis Před branami východu (1920). Kombinačním uměním se vyznačují čínské Příhody domu na Čang-wu (1930). V široce založeném románě z náboženských a politických zápasů doby Diocletianovy Císař chudých (1935, II. vyd. 1939) působí víc spisovatel filosof než historický epik. Úsilí spisovatelek o odhalení ženské duše. V období masarykovského realismu a hnutí pokrokového se podstatně změnil názor na ženu a .na ženskou otázku. Vedle domácí tradice, započaté K. Světlou a E. Krásnohorskou, působilo silně ženské hnutí v cizině, řešené filosoficky, eticky i umělecky. Millův politicko filosofický traktát »Poddanství žen«, zdůrazňující právní a občanskou rovnost ženinu, Tolstého sociologická studie v povídkovém rouše »Kreutzerova sonata«, volající po obrodě manželství v duchu a pravdě, Bjornsonova a Ibsenova dramata, usilující o čistotu a pravdivost vztahů mezi mužem a ženou, ženské postavy poesie ruské od Puškinovy Taťány po kladné zjevy románů Turgeněvových a Gončarovových, koncepce svobodného ženství anglických spisovatelek G. Eliotové, sester Brontěových a El. Barretové-Browningové i typy moderních žen románů francouzských, to vše budilo živý ohlas i u nás. Nejohnivějším mluvčím tohoto období ženské emancipace byl J. Sv. Machar, ale i u A. Sovy a především u O. Březiny ozývá se úsilí, aby byla žena bratrsky účastna obrodného díla lidského. Řešení těchto sociálně mravnostních otázek dotýkali se ve svých románech i M. A. Šimá- 514 ček, Jos. Laichter, F. X. Svoboda a Čapek-Chod, který vedle animálních žen zpodoboval již i ženy akademicky vzdělané, společensky samostatné a pohlavně uvolněné. Ale v tomto zápase o veřejné a občanské výsady ženiny se namnoze zapomínalo na její citový život, rozvíjející se plně v lásce, v manželství a v rodině, na ooobitou genialitu srdce, která do kulturního vývoje zasahuje nejhloub, když spolupracuje s mužem. O zpodobení této ženské duše se pod vlivem severských a anglických autorek pokoušely i spisovatelky české. Svým mravním poměrem k problému určovaly metodu svého podání. Byly impresionistkami, dokud líčily vzrušené bytosti dívčí, přijímající skutečnost s bolestnou hořkostí a s protestem zprvu bezmocným. Stávaly se ostrými posuzovatelkami společnosti a jejích mravních řádů, jakmile zobrazovaly rozpor etických požadavků a kompromisního života; tu vnikala do jejich děl i tónina sociální obžaloby. Když postoupily od bolestné trpnosti k uskutečňování činorodé touhy po obnově světa silou hrdinské osobnosti ženiny, opouštěly analytický realismus a pokoušely se vytvářeti nové typy mravní, nejednou od společnosti odpoutané. V čele tu stála od počátku velká básnířka Růžena Svobodová, obklopená pisatelkami autobiografických dokumentů, M. Gebauerovou a H. Čapkovou; ale ve vztyčení mravních typů ji předstihla její žačka a ctitelka, avšak umělecká protichůdkyně, Božena Benešová. Marie Gebauerová (1869-1928), dcera i biografka velkého jazykovědce, v svěžích rodinných příbězích chlapecké duše Jurka (1901), Péťa pes (1916) a Jurka student (1922) prozradila, jak i v duši samostatné, neprovdané ženy plane účinná touha mateřského srdce; nad povídky Na zemi (1920) vynikl její román ze života slovinských sedláků v Alpách Rod Jurija Klemenčiče (1918). Starší sestra bratří Čapků, Helena Čapková (1886, provdaná Koželuhová, pak Palivcová), došla po svěžích dětských vzpomínkách Malé děvče (1920) k apoteose mateřství Kolébka (1922). V ženské tvorbě se od let 90. stala ústřední postavou citlivá trpící žena, která zápasí o právo své bytosti se sobectvím mužovým, s předsudky okolí, ale i s vlastní nedůvěrou v sebe samu. Spisovatelky se však snažily přemoci zlobu života i nedůvěru vlastního nitra a připravovati ať obětí nebo činem tvořivým lepší úpravu ženského bytí. Velkou básnířkou tohoto typu byla Růžena Svobodová (1868 515 -1920). Narodila se jako Růžena Čápová, dcera hospodářského ředitele, 10. července 1868 v Mikulovicích u Znojma na Moravě; jako dívka odešla do Prahy a prožila tam ostatek života. Mocný vliv na ni měl sňatek s básníkem F. X. Svobodou, mocnější ještě přátelství ke kritikovi F. X. Šaldovi. Hojné cesty, zvráště do !talie, k Adrii, do Francie za kulturou výtvarnou i lidovou rozšířily značně její obzor; poslední léta, pleněná těžkou chorobou, zasvětila práci lidumilné. Zemřela v Praze dne 1. ledna 1920. V prvních knihách, románech Ztroskotáno (1896, přeprac. jako »Jíva«), Na písčité půdě (1895) a v novele Přetížený klas {1896), spojují R. Svobodovou četné rysy s prózou naturalistickou. Studuje společenské prostředí různých vrstev a stavů a odhaluje prohnilé řády společenské a nezdravé útvary mravní. Leč na rozdíl od naturalistů nepřijímá realitu s neosobní trpností, nýbrž reaguje na ni nenávistnou satirou a útočnou ironií jakoby ze školy Gogolovy. Tato průměrná skutečnost jest nepřátelským živlem pro ženské postavy citlivé až k chorobnosti, které vyrostly v touze a ve snu a hynou vlastním ilusionismem a brutalitou života a společenských poměrů. Slovesný výraz těchto povídek je lyricky vzdmutý a impresionisticky pružný. Osvobození od nepřátelského poměru ke skutečnosti i od monografického zpodobování osamělé bytosti přinášejí následující knihy. V krajinářských skizzách ze severomoravské vesnice, V odlehlé dědině (1898), se dívá na skutečnost z rozkoše pozorovací a na lidské bytosti s přebytkem soucitu. V románě Zamotaná vlákna (1898) vystupuje již několik ženských typů ne již pasivních, nýbrž energicky uplatňujících své touhy. S osudy postav spojena jest oduševněle vylíčená příroda. Na této cestě postupuje dále román Milenky (1902, úplně přepracován a komposičně ztužen 1914), kde problém moderní ženské lásky jest osvětlen psychologicky řadou typických postav s několika stran a positivně vyřešen osudem hlavní hrdinky Emmy, jež staví svou vítěznou lásku i své umělecké zanícení do služeb uvědomělého vývoje kulturního. Tu překonán nejen naturalismus důsažným symbolismem, ale i rozjitřený poměr k realitě ze starších knih. Po prvé tu R. Svobodová slučuje osudy občanského světa s rodinnými motivy staré aristokracie, jejíž zevní lesk a vkus ji oslňují. Kniha povídek Pěšinkami srdce (1902) dokládá rozvoj od naturalismu k symbolismu. 516 Později touží R. Svobodová státi se psychologickou vykladačkou i epickou básnířkou typických osudů kulturního člověčenstva vůbec. Při tomto typisujícím postupu užívá zjednodůšujících forem epických, balady v próze, báchorky a pověsti, tíhnouc vůbec ke zkratkovému zhuštění a účinné gnomice; ani na ni nezůstalo zcela bez vlivu hnutí novoklasické. Vedle krisí novodobého manželství vábí ji i život náboženský, umělecké tvoření, záhada smrti. O tom svědčí čtyři řady povídek: Plameny a plaménky (1905), kniha hořkých katastrof milostných Marné lásky (1907), Posvátné jam (1912), zahrnující i prázdninovou selanku o lese na Brdech, dětech a pokoře »Pokojný dům«, konečně svazek pří'běhů a tragedií manželských Po svatební hostině (1916), prodšený věrou v zázračnou moc lásky protikonvenční a hrdinské. Stranou stojí cyklicky seřazené a zaokrouhlené horské románky Čer:ní myslivcí (1908) z valašských Beskyd s postavou rodového a duševního aristokratafilosofa v pozadí, ztělesňující nejvyšší etické tužby básnířčiny; odvěké selanky i tragedie milování nevinného i vášnivého obepíná nádherná příroda lesní, opěvovaná s jemným smyslem výtvarným. Celá desetiletí pracovala R. Svobodová o rozsáhlém románě šestidílném Zahrada irémská (v »Květech« a v »České kultuře«; knižně vyšla celá skladba posmrtně v úpravě namnoze jen náčrtkové 1921). Na oSlldech čtyř urozených sester, Mariany, Agaty, lsidy a Magdaly, pokusila se básnířka psychologicky vyložiti čtverý typ moderní ženy ze zestárlé civilisace současné. Stará aristokracie podléhá v této civilisaci kletbě kapitálu a ušlechtilé duše hledají východisko z jejího labyrintu v nábóženství, v umění a v dělnosti sociální, pojaté pod zorným úhlem utopické rovnosti společenské. Na románovou stavbu přísné a pevné osnovy nestačily však ani tentokrát síly básnířčiny, jež byla spíše mistryní v povídce. Povídkové dílo Růženy Svobodové doplňují svéživotopisné »letopisy dětské duše« Ráj (1920) ; k nim se nejtěsněji pojí vzpomínky na otce a jižní Moravu »V rodné vsi«, zařazené nejprve do sbírky příběhů o dětech a pro děti Pokání Blaženčino (1908); kniha pokračuje svazečkem Dětská srdce (1913). V dětské povídce byla R. Svobodová umělkyní dokonalou a spojovala dar hutného přednesu se spanilým uměním výchovným; shrnuty jsou tyto práce do svazků Hrdinné a bezpomocné dětství (1920) a Jarní zá- 517 hony (1916). Z cest do Vlach za výtvarným uměním a starými kulturami vznikly Listy italské (v »Novině« 1908 a 1909) ; pohrobně vyšel krajinářský a lidopisný náčrtník Barvy Jugoslavie (1920), vzniklý r. 1911 na březích jaderských. Vedle významu pro českou prózu výpravnou na její cestě od realismu k novoromantické stylisaci a od impresionismu ke skladnému typisování má dílo R. Svobodové hodnotu také jako dušezpytný a kulturní dokument svého období a své generace: co básníci mužští vypěli lyricky, tomu mezi českými ženami dala R. Svobodová nejvýraznější epický tvar. Dekadenci, jíž pohrdala, nedovedla se však úplně vymknouti; prostoty, po níž prahla a do níž se utíkala, dospěla pouze zřídka (zvl. na některých místech »Černých myslivců«, v »Pokojném domě« a několika povídkách dětských) ; harmonie, o níž snila jako žena i jako umělkyně, zůstala jí odepřena. Oba hlavní proudy, splývající ve výpravném díle R. Svobodové, impresionismus jako výraz vnímavé citlivosti a eticky podložené úsilí o kritiku života a o vztyčení kladných typů mravních, se u jejích vrstevnic a žaček rozbíhají. Některé ze spisovatelek měly impresionistické začátky, od nichž se později energicky odloučily, tak A. M. Tilschová, Marie Majerová, Marie Pujmanová; z impresionismu vyšla také Helena Malířová, která se však brzy spokojila s nížinami literatury konvenční, někdy socialistického nádechu. Růženu Svobodovou, s níž v I. 1902-1920 žila v stycích přátelských i literárních, převýšila jen Božena Benešová kritikou mravně společenskou, úpornou snahou o duševní vzestup a o etické klady. Byly to v podstatě v životě i v tvorbě povahy protichůdné, ale bez vlivu milované učitelky, která v ní probudila energii pracovní, by se nebyla B. Benešová vyvinula k své opravdové osobitosti. Božena Benešová (1873-1936) se narodila jako Božena Zapletalová r. 1873 v advokátské rodině v Novém Jičíně, ale dětská i dívčí léta prožila v Napajedlích, kde se i provdala za úředníka dráhy Jos~fa Beneše; mimo slovácké maloměsto Napajedla působil na ni i valašský, přírodou i lidovou tradicí bohatý Frenštát, kde se seznámila s R. Svobodovou. R. 1908 se přestěhovala do Prahy, působila tam kriticky a novinářsky a tam i zemřela r. 1936. 518 Prozaickému jejímu dílu, jehož počátky sahají až do let 90., jest předeslána sbírka Verše věrné i proradné (1909), postupující od Macharovy kritické sebeanalysy a Sovova impresionismu k ironické zkratce Dykově. Stejně jako svou lyriku přeceňovala B. Benešová své tvoření scénické, které se v historickém zlomku svatovojtěšském »Slavníkovci« dopínalo výšin tragedie nábožensko-národní; posmrtně vydané Divadelní hry (1937) obsahují jen práce vesměs satiricko-veseloherního rázu. Nejbohatší byla žeň B. Benešové v novelistice. V knihách povídek Nedobytá vítězství (1910), Myšky (1916), Kruté mládí (1917), Tiché dívky (1922) a OblOlJ,zení (1923; nové rozšířené vyd. s pracemi z válečné doby hl. »Není člověku dovoleno« 1933 s názvem Rouhači a oblouzení) jsou předváděny hutným slohem osudy žen rozčarovaných erotickou zkušeností, obelstěných v touze po velikosti, neschopných uskutečniti vlastní požadavek mravní; rády ironisují život, neboť nic nesnesou méně než kompromis s ním a nejstatečnější z nich podstupují s ním nakonec úporný boj. Nejednou se spisovatelka dotýká i neradostného a krutého d~tství, tušícího všední hrůzu příštího života: ve Třech povídkách (1914, nové vyd. s n. »Chlapci« 1926) běží o osudy hochů, v poslední dokončené práci Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová (1936) o mravní kriše dívčí puberty. V románě Člověk (1919-1920), s dějem důmyslně prokomponovaným a rozloženým na řadu typických mužských i ženských postav, vložila složitý úkol mravního vzestupu ke kladu na muže hudebníka. Jeho vzdor a pochyby neroztaví ani umění, ani očistné přátelství, ani láska ženy, nýbrž teprve v duchu Dostojevského obětné a sebeničivé oddání se záhadné vůli boží; zde jest stupňována schopnost B. Benešové vystihovati dušezpytnou kritikou typické charaktery a poměry jihomoravské. Tam tkví svými kořeny první část válečné trilogie, Úder (1926), sledující ohlas vypuknutí světové vojny a spojených s ní všeslovanských nadějí na slováckém městečku; druhá část, Podzemní plameny (1929), rozvíjí události domácího odboje hlavně v pražském vzdělanstvu. Méně zdařilý závěr, Tragická duha (1933), vrátil se opět do původního východiska a tam rozpředl líčení poměrů těsně před převratem. I v této skladbě, jež obsahuje kritickou psychologii české společnosti za světové války a za světové revoluce, usilovala spisovatelka o .pevně vyváženou stavbu, opírající se hlavně o tragickou 519 vinu a očistu vzdorné a sebemučivé revolucionářky Aleny Hudcové. Román zpodohující ženskou duši a především ženské srdce byl s oblibou pěstován četnými spisovatelkami, jež vesměs vyšly ze školy R. Svobodové. Jedny z nich bojovaly o společenskou nezávislost ženy a o její mravní postavení, druhým stačilo zpodobování osvobozeného smyslového života moderní dívky a ženy. První typ zosobňuje nejlépe rozvážná novinářská zpravodajka a hlasatelka ženské svéprávnosti Oi~a Fastrová (roz. Cikhartová, ,'/$ 1876), známá Yvonna 'z »Nár. Polit.«. V románech. Fata morgana (1908), Márinka Zemanová (1909), Zdenino štěstí (1918), Zlatý kroužek (1922) a j. na ostře vypointovaných postavách demonstruje ženin zápas o štěstí, samostatnost a mravní nezávislost. Druhý typ se nejurčitěji vyhranil v žačce R. Svobodové, socialistické novinářce Heleně Malířové (roz. Noskové, 1877 -1940), jež ani v nejlepších pracích nedospěla nad lehkou hru rozmaru a nad románovou improvisací. Od knih povídek Lidské ,srdce (1903), První polibky (1912), Jarní rozhovory (1912) postoupila k románům namnoze autobiografickým Právo na štěstí (1908), Požehnání (1920), Srdce nemá stání a Vítězství (1918) a Barva krve a Dědictví (1933) ; poslední z prací usilují bez zvláštI1ího zdaru o mra voličnou kroniku pražského měšťanstva od let 60. Předností novelistiky H. Malířové jest lehký, pružný, humorný tón. V posledním románě ze života loutkářů a loutek Mariola (1940, s doslovem M. Majerové) projevila vedle důkladných znalostí divadla i filmu smysl pro dějovou dramatičnost, dar básnického vidění a životného vytváření postav, seskupených kolem rodiny Kopeckého a Dvořákovy. Impresionismus v povídkové próze. Když zastánci »čirého (psychismu« horlili o tom, že jest třeba úplně překonati realitu a osvoboditi se od ní, ukazovali někteří zástupci impresionismu v povídkové próze, že naopak moderní povídka a román mají zpodobovat skutečnost, a to jako součást duše, která ji prožívá a jí vtiskuje svůj osobitý ráz. Smyslové a dojmové vznícení, p.odstatně podobné metodě novodobého malířství, provázelo veškeré prozaické dílo naturalisty Viléma Mrštíka; vnikalo do společenských obrazů a náčrtů Hladíkových; podmiňovalo chmurné malby Šlejharovy; ba i ze starších mistrů někteří, na př. F. X. Svoboda, vážili 520 z náladového rozechvění své náladové povídky. Veliký impresionista českého verše, Antonín Sova, nepracoval ani ve výpravné a dušezpytné próze jinak a ve znamení impresionismu stojí celé první období tvorby R. Svobodové a některých jejích. žaček. V samostatnou skupinu impresionistickou se ustavilo několik mladších prozaiků, kteří přijali kromě mocných dojmů z prózy cizí podněty od spisovatelů domácích a usilovali o to, aby zjednali ve výpravném umění rovnováhu mezi živlem duševním a oblastí zevní. Někteří z nich se pokoušeli užívati tohoto postupu v monografických obrazech trpících duší a rozvrácených bytostí; uvázli v čirém impresionismu, který rozkládá skutečnost v hru vjemů a dojmů a nepřipouští ani hlubšího pojetí člověka intelektuálního a mravního, ani promyšlené románové stavby. Jiní pak rozšířili svou oblast k složitějším okruhům lidství a jali se malovati hromadnou duši náboženského hnutí, agrárního venkova na přerodu a rozkošnické generace zachvácené překvapením války. Nad K. Sezimu, teoretika této skupiny, a jeho druha Jos. Matějku vynikl bohatstvím svého impresionismu Fráňa Šrámek, k němuž se druží oba naturalisovaní Moravané, rozený dramatik Jiří Mahen a lyrik z hořké milosti osudu Rudolf Těsnohlídek, i Moravan rodem Josef Uher. Z impresionismu se probíjel ke skladnějším typům prózy Fr. Skácelík. Také románové a povídkové knihy A. Sovy, F. X. Šaldy a V. Dyka náležejí částečně do této souvislosti. Karel Sezima (vl. Karel Kolář, * 1876 v Hořovicích), žák F. X. Šaldy, se zabral do otázek výpravného tvoření teoreticky i prakticky; dlouhá léta rozbíral jmenovitě po stránce formové v »Lumíru« s velkou analytickou schopností českou románovou i povídkovou prózu. Soubor těch literárních podobizen a kritických rozborů, směřujících hlavně k dušezkumné typologii, podal v knihách Podobizny a reliety (1919, II. zcela přeprac. vyd. 1927), Krystaly a pr1~svity (1928), Masky a modely (1930) a Mlází (1936). Psycholog složité ženy a zženštilého muže sensitiva dospěl od povídky Kouzlo rozchodu (1898) k románu smrtící lásky Passitlora (1903). V románové studii z podkrkonošské vesnice V soumraku srdcí (1913) jal se stopovati nábožensky spiritistické hnutí jako hromadný jev, měnící podstatně lidovou mysl. Satirický obraz malého města podává Host (1916); kresba postav nabývá rázu typického a sce- 521 nerie, namnoze vyvážené z brdské lesní přírody, jsou malovány svěžími barvami. Hudba samoty (1926) mísí v rámci letního dobrodružství, rozpředeného mezi sensitivním intelektuálem a pudovou ženou z lidu, romanesknost se skutečností. Nejrozsáhlejší Sezimovou skladbou jest Dravý živel (1924), nasycený dechem a duchem podbrdského domova, kam se zvolna přenáší děj z polabské roviny a kde hrdinka, vzpírající se nadvládě střízlivosti, zápasí o lásku a nakonec hyne, odevzdána podvědomému dravému živlu ve vlastní bytosti i v přírodě; maloměstský román, odvozený z Flauberta, se rozrůstá na kritiku romantismu. Kniha vzpomínek Z mého života (2 d. 1946) přináší celou galerii podobizen spisovatelů z konce XIX. a ze začátku XX. stol., viděných očima kritika někdy zaujatého. Sezimův věrný druh a západočeský krajan Josef Matějka (1879-1909) zůstal vždy rozpolcen mezi sensitivní impresionismus a hloubavou rozumovost a mezi lásku k elegantnímu světu a věrnost rodné půdě. Oba ty póly značeny jsou jeho dvěma romány, Exotiky (1904), čerpanými ze světa pražské plutokracie, a epopejí přerozujícího se venkova, Duše pramenů (1911 s dosl. V. Dyka), kde Matějka zpodobil svůj domov a vášnivý vztah k němu. V knize Malý prorok a jiná prósa (1911) jest titulní povídka mistrný šlejharovský psychologický výsek ze živoření společenské spodiny. Předčasně odešel i Moravan z Tišnovska, učitel Josef Uher (1880-1908), churavý syn spodiny společenské jako jeho hrdinové, ale čestný umělec silného mravního povědomí. Vydal povídkové svazky Kapitoly o lidech kočovných a jiná prósa (1906) a Má cesta (1907, obsahuje také básně). Posmrtně vyšly Dětství a jiné povídky (1909) . Jos. Uher pohleděl do hloubek duše lidové a zatesknil si nad svým životem, přišlápnutým plicní chorobou II bídou k zemi. Na Moravě zdomácněl Rudolf Těsnohlídek (1882-1928); narodil se r. 1882 v Čáslavi a zemřel sebevraždou r. 1928 v Brně, kde působil od r. 1907 jako redaktor »Lidových novin«, vynikající zvláště v soudním zpravodajství. K impresionistické próze povídkové dospěl zprvu za silného vlivu vypravěčů severských, z nichž přeložil díla Kn. Hamsuna a S. Lagerlofové. Dějová i povahokresebná linie tuhne postupně v knihách povídek: Dva mezi ostatními 522 (1906), Květy v jíní (1908) a Paví oko (1922). Svůj pohled do skutečnosti ukázňoval realistickými obrazy městského i předměstského přízemí brněnského, zalitými zahořklým humorem: Poseidon (1916), Kolonia Kutejsík (1922) i fantastickou groteskou Vrba zelená (1925). Také jadrné zvířecí epos ke kresbám Lolkovým Liška Bystrouška (1921), jež podnítilo L. Janáčka k proslulé opeře, a několik knih pro mládež znamenají vzestup k skladnému realismu. Nejčistším výrazem Těsnohlídkovy osudové zádumčivosti, jeho plaché něhy a soucitu se vším trpícím jest jeho lyrika posledních let Den (1923, z let 1917-1922, nové vyd. 1935) a pohrobní Rozbitý stůl (1935), obsahující poslední báseň Těsnohlídkovu, žalozpěv »Na roz!oučenou«, s hluboce lidskou analogií básníkova osudu a vánočního stromu s památnou narážkou na dobročinnou instituci, kterou Těsnohlídek uvedl v život. Nejdůslednějším impresionistou českého písemnictví jest od svých začátků básník pudů a smyslů, citů a nálad s důsledným vyloučením živlu intelektuálního, národní básník Fráňa Šrámek (* 19. ledna 1877 v Sobotce). Tón sociální vzpoury a výsměchu měšťáctví, zaostřený za vlivu St. K. Neumanna, ustupuje smyslové a smyslné pohodě, vlažné živočišnosti, pokojné radosti z prostého života. Nejčistší citovosti a smyslovosti se dobral Šrámek v lyrice. V ní uprostřed protivojenských protestů a ironických glos časových bouří pudy i touhy nespoutaného mládí; spíše improvisovány než lyricky uvědoměle tvořeny jsou první dvě sbírky s občasnými vložkami hutné baladičnosti, Zivota bído~ přec tě mám rád! (1905) a Modrý a rudý (1906). Lyrik, inspirovaný namnoze válečnými zážitky, se nalezl v knize Splav (1916) s celou galerií citových podobizen mladistvých typů; v třetím oddíle retrospektivních Básní (1926) i v Nových básních (1928) doplnil ho horoucí pěvec krajových vzta:hů soboteckých (zvláště ve vzpomínkách na rodákabásníka V. Šolce) a baladista prostonárodní výraznosti; ten a odstíněný elegik hlubokého tónu převládají i ve sbírce jasného podzimu Šrámkova Ještě zní (1933), kde znovu úchvatnou obžalobou »Věčný voják«, povznášející se k monumentálnosti, promlouvá již i výrazově vyzrálý Šrámek antimilitarista. Blíže se sedmdesátce, shrnul své vzpomínky na velké mrtvé i živé a dojmy ze slavného vítězství r. 1945 (partyzánský zpěv »Lesy a partyzán«) i verše zmoudřele účtující s minulostí v knize Rány~ růže (1945), 523 výrazově oproštěné, nebojící se vulgarismů. Šrámkova dramata, velmi šťastná v kresbě mladých postav, zažehnutých pohlavní žízní, Červen (1905), Léto (1915), Měsíc nad řekou (1922), Plačící satyr (1923) a dobrodružný Ostrov veliké lásky (1926) tříští se v malichernou grotesku a ve chvatné figurkářství, jakmile se dotknou časových otázek; tak převratový Hagenbek (1920) a válečné Zvony (1921), položené do »zadní země«, i Soud (1925), umístěný zčásti na frontu. Nejhojnější a nejbohatší jest Šrámkova výpravná próza. Plně chytá dojem okamžiku a bezpečně odhaluje pudové prazdroje bytosti lidské; názorné obrazy i nervní epiteta sugestivně vyjadřují Šrámkův smyslový svět, hlavně pokud jde o mladá srdce. Se sensuálním lyrismem jest tu sdružen ohnivý protest proti všemu, co mrzačí přírodu v člověku a co brání volnému projevu pudovému; tím vniká do Šrámkových próz nota společenské kritiky, jenom na pohled socialistické. Ale právě tyto oba živly zaviňují s improvisačním pracovním postupem Šrámkovým roztříštěnost jeho prací. Knihy Šráptkových povídek z průpravného období revolučního a anarchistického (Sláva života, 1903; Ejhle člověk, 1904; Sedmibolestní, 1904; Kamení, srdce a oblaka, 1906; Patrouilly, 1909) jsou shrnuty v sebr. sp. s názvem Prvních jedenadvacet (1928). Nato se obrací zájem Šrámka-novelisty skoro výhradně k oblasti erotické, střídá pudovou pohlavnost s citovou elegií, projevuje zalíbení v křehkých postavách dívčích a ženských, zastřených záhadnou tragičností; odpoutává se při tom od p0];lisného a referujícího realismu a spokojuje se sugestivními náznaky prchavých stavů duševních v impresionismu co nejdůkladnějším. Tak v knihách Osyka (1912) a Klavír a housle (1920), jejichž povídky v sebr. sp. sloučeny ve sv. Bouřky a duhy (1933), kdežto výpravné prózy Zasnoucí voják (1924) jsou ohlasy světové vojny. Mimo lyriku zobrazu3í osobnost Šrámkovu nejupřímněji jeho romány mládí: impresionistické letopisy studentské puberty Stříbrný vítr (1910), triptych milostných ztroskotání a marných pokusů o mravní záchranu Křižovatky (1913) a vrchol prozy Šrámkovy Tělo (1919), apoteosa živočišnosti, provedená analysou pudového života líbezné samičky lidské z pražského předměstí s lehce naznačeným pozadím válečným; v Pasti (1931) upadají roztříštěné příběhy milostných dobrodružství a bludů v planou hru marnivosti, kterou ele- 524 gické stáří posměšně pohrdá; stavba jest rozsutá až k fragmentárnosti. Na vrcholku své síly stanul Fráňa Srámek v popředí českého slovesného umění a na sklonku války i v časné době popřevratové vykonával na mladší a nejmladší pokolení vliv rozhodující. Bylo to vitalistické období, nakloněné k optimismu a k smyslové idyle, v němž se po útrapách válečných rozvíjelo lidství zachráněné z bouřlivé vřavy světové. Tehdy bylo zapomenuto, že pod životními klady Srámkovými leží ukryta jednak protestní bolest, jednak melancholie z prchavosti požitku, jednak i pesimistická nedůvěra erotická; tehdy pro okouzlující impresionismus básníka hlubokého citu, ale uzounkého života intelektuálního promíjeny mu nedostatky konstruktivní a komposiční, jež mu znemožňují opravdovou tvorbu románovou. Volněji se skupinou impresionistů souvisí František SkáceIik (* 1873 v Přerově, t 1944 v Praz~), povoláním lékař, činný také jako zpravodaj o písemnictví, divadle a umění výtvarném. V novelistických prózách Sebevraždy milenců (1910) a Povídky o umělcích (1928) i v široce založeném románě stavovské problematiky Venkovský lékař (1937) zaznamenává intuitivně náladové, citové, ale i mravní záchvěvy duší, rozvrácených erotikou, uměleckým ztroskotáním, blízkostí smrti. Dva jeho klíčové romány mají široké umělecké, společenské i politické pozadí: Architekt Malota (1938) je psychologický román literární společnosti let 90. (Salda, Svobodová); Opustíš-li mne ... (1940) je dokumentární román o V. Dykovi. Etický živel odlišuje od ostatního impresionismu vrstevníků jeho psychologicky hutné práce, psané v nejlepších partiích prózou značně sugestivní. Nová vlna naturalistická. Ačkoli kritičtí teoretikové prohlašovali, že naturalismus jest nadobro překonán, cítili mnozí spisovatelé, že ani zdaleka nejsou vyčerpány jeho vešleré možnosti. Velký románový epik, . tkvějící ·kořeny v prvním období českého naturalismu, K. M. Čapek, ukázal plně až v druhém desetiletí xx. století, kolik lze z naturalistické metody vytěžiti. S jeho spisovatelským vyzráním se objevuje v Čechách nová vlna naturalistická. Míníme tím romanopisce a povídkáře, kteří se snaží o věcně přesnou malbu skutečnosti, založenou na dokumentech; podřizují deterministicky jednotlivce jeho společenskému okolí, zdůrazňují animální neb alespoň biologickou stránku živo- 34 - Arne Novák: stručné qějiny literatury české. 525 ta na úkor mravních sil jednotlivcových. Mnozí z nich jsou románovými dějepisci vítězného nástupu nových tříd, nových mravů, nových životních forem do společnosti a zároveň tendenčně uvědomělými mluvčími sociálního přerodu. Na rozdíl od starších naturalistů jsou tito vypravěči na dáni uměním odstíněnějším, vyšším stupněm básnické vznětlivosti a prudší citlivostí; temný pesimismus vyznačuje je s.koro vesměs, provázen je však spodním tónem touhy po osvobození z beznadějného determinismu. Umělecky nejzralejší jest A. M. Tilschová, daleko za jejím uměním zůstávají studie T. Meineckové i maloměstské letopisy L. Baudyšové. Ze specialistů erotických, k nimž náleží K. Šarlih, Oto Schafer, M. B. Bohnel a Jar. Pasovský, jedině E. Vachek se pokusil obsáhnouti širší oblast společenskou. Osobitě se vyvíjelo umění Jar. Johna a v novonaturalismu tkví i románové práce Voj. Martínka a J. Vrby. Pražská rodačka a příslušnice tamního vzdělaného měšťanstva, Anna Maria Tilschová (* 1873), byla zprvu impresionistkou - v Sedmnácti povídkách (1904) a v cyklu krajinných i lidových dojmů z Hlinecka, prožitého současně se Slavíčkem, Na horách (1905). V drobnomalbě staropražského měšťanstva Fany (1915) nachází svou vlastní oblast: společenský dušezpyt uvadajících rodin měšťanských v Praze. Zde kotví její mohutná dvojdílná skladba románová Stará rodina (1916) a Synové (1918), o nedostatku vůle k životu, o tragické nedružnosti a o neschopnosti lásky v starém obchodnickém rodě, se střídmým válečným pozadím. Přesvědčivé a ukázněné podání je založeno na ostr~ schopnosti pozorovatelské, s níž náladově zachycuje mluvu, věCí obklopujících člověka kulturou zeslabeného; tím připomíná namnoze severské impresionisty rázu Bangova. Vlastní oblastí jejích románů zůstává i nadále Praha od let 90.; v jejím zpodobování soutěží A. M. Tilschová s K. M. Čapkem-Chodem, volíc však vyšší vrstvy měšťanské. Z uměleckého okruhu jest vyváženo Vykoupení (1923), román Tři kříže (1940) a Orlí hnízdo (1941) z osudů rodiny Mánesů s pestrým pozadím společenským, kulturním i politiekým. Námětem i prostředím se první mistrovské staropražské rodinné kronice blíží Dědicové (1924) a Matky a dcery (1935), kdežto Alma mater (1934) zabírá hlavně universitní život lékařský. Prostředí lékařské, chirurgické, se statkářským spojuje románová idyla Návrat (1945). Nejednou se 526 však A. M. Tilschová pokusila zabrati do svého líčení i lidové vrstvy, v nichž shledává mezi prostými a živelnými lidmi možnosti nové družnosti; nejrozsáhlejším náběhem k tomu jsou románové letopisy o proletářích a kapitalistech Ostravska za války Haldy (1927); z mezinárodní společnosti za války s vyzvědačským případem v popředí jest vyvážena Gita Turaja (1931). Z Prahy a její periferie, z vrstev měšťanských i dělnických, ze soumraku společenských řádů předválečných, udržovaných již jen setrvačností jsou váženy knihy jejích povídek s nehlučnými katastrofami milostného rozčarování v popředí : Hříšnice _a jiná prósa (1918), Město (1919), Hoře z lásky (1921), Cerná dáma a tři povídky (1924), Zlá tma (1928), Čert a láska (1929). Projevem vyspělé vzdělanosti slovesné jsou povídkové parafráze Ze staré Indie (1918; 1944 s názvem »Zlatý čáp«). , Mezi spisovatelkami, které po R. Svobodové stanuly v popředí vývoje české prózy románové, zaujímá A. M. Tilschová čelné místo vedle B. Benešové a M. Majerové. Názorově spojuje ji s oběma přesvědčení o soumraku měšťanského světa a jeho morálky; psychologicky se s nimi sdílí o bolest z ilusivnosti životní; umělecky touží jako ony překonati metodu impresionistického vnímání a naturalistického podání. Její společenské obrazy, působící často velmi sugestivně, se soustředí k individuím, většinou rozvráceným a rozpolceným, a ztroskotávají v pokusech o vystižení kolektiva; individua ta se však namnoze ztrácejí v syté malbě prostředí, jež básnířka vystihuje až s visionářskou účinností. Důsledným desilusionismem v lásce se podobá A. M. Tilschové trpělivá analytička podlomených duší Tylda Meinecková (1888-1938), spisovatelka románu Pout sedláka Graciana (1917) a Přeháňky (1929) i povídek Dům u tří srdcí (1916) a Hrdinové a bankrotáři (1924). Soustředěný zájem A. M. Tilschové o růst a rozklad měšťanské rodiny se vrací v románech L. Baudyšové, ale nabývá v nich zaostření spíše sociologického než pronikavosti psychologické. Libuše Baudyšová (roz. Zadinová "" 1877),' překladatelka z ruštiny, uzrála v čtyřdílném cyklu Jányšové (1919), Kvasící mládí (1921), Soumrak (1922) a Jitřenka (1925) ve spolehlivou letopiskyni typického maloměstského rodu středočeského s politickými zápasy od mladočeského liberalismu po politické osvobození v pozadí. Vyššího vzletu a citového posvěcení jest v četných jejích knihách nemno- 527 ho; jen Domov (1936) kreslí konflikty náboženské a erotické, pronikaje při tom osobitě k jádru českého protestantství. Zvláštní skupinu mezi mladými naturalisty skládají erotičtí a pohlavní monografové, zaujatí takměř výhradně fysiologickou stránkou poměru mezi mužem a ženou. Karel Šarlih (pseudonym Karla Čady, 1882-1916), zobrazoval sytými až křiklavými barvami pohlavní život a zájmové živoření rakouského důstojnictva i mužstva různých národností. Jeho prudce vypravované, ale měl!ré povídky vyšly na př. ve svazcích Tvrdošijní illusionisté (1912) a tJšklebky sexu (1919 pohrob.), které doplňuje román Sobecké jinošství Vladimíra. Vratkovského (1929 pohrob.). Náwrově přírodovědeckým fatalismem, n~připouštějícím svobodné vůle, se s K. Šarlihem shoduje, ale slovesnou rozlohou daleko nad něho předčí typický Pražan Otomar Sch.afer (1883-1945), jenž se uvedl vtipnými pokusy dramatickými. Brutální odvaha, odhalující bezohledně závoje s dění pohlavního, jmenovitě v rodinném závětří, se projevuje hromaděním živočišných jednotlivostí a robustností nešlechtěného výrazu; značně oslabuje účiny Schafrova naturalismu nedostatek krajinného, rodového, národopisného určení osob i dějů, jemuž později chtěl odpomoci vydatnou dokumentací válečnou, doličující hlavně poměry v zázemí a v etapě; některé z jeho prací získávají archaisujícím tónem. Od četných knih povídek postoupil Schafer k experimentálnímu románku okultního pozadí Vtělení Pampylasovo (1921). Nejrozsáhlejší skladby jsou válečný cyklus Magorka (1926-1929 o 4 částech) a trilogie přízemní, ale postupně se očišťující erotiky v staropražském rámci Srdce zabiják (1922-1933); nad ně vyniká komposicí manželský román »dvou dnů a dvou nocí« Pohroma (1931) . Pražský středoškolský profesor M. B. BOlmel (vl. Bedřich Bohnel, *. 1886) projevil nejprve vtipný pozorovatelský smysl pro poměry pražského předměstí, .a to jak v duchaplné komedii, tak v mravoličné kronice Vinohra.dští (1919) ; také jeho jízlivá satira z učeneckého života Ohlapík (1923) vzbudila pozornost pastosním nanesením barev. Většina jeho pozdějších románových prací se soustředí k líčení mravů a nemravů studentské mládeže na středních školách pražských, s pohlavní a sportovní oblastí v popředí; nedostatek komposice a nemírné rozpřádání. episod oslabuje 528 hodnotu psychologických dokumentů. Hlavní románové práce B6hnlovy jsou: Nemravní (1927), Rašení (1928) a Finish (1931); doplňují je z téže oblasti látkové Zralá (1933) a Rozpuk (1934) i romány středoškolského prostředí Cudnost (1936) a Postrach (1941). Jaroslav Pasovský (vl. Jaroslav Šimánek, profesor berounské obchodní akademie, «< 1890) rozebral v několika svazcích povídek a zvl. v románech Stojaté vody (1921) a Vábnička života (1930) dopodrobna plané pohlavní rozkošnictví malého města; v románovém jubilejním Životě Máchově (1935) si vztyčil na pomezí vědy a beletrie cíle vyšší, jichž nedosáhl. Socialistický novinář a pohotový zpravodaj Emil Vachek (oll' 1889 v Novém Hradci Králové) se zprvu spokojoval zevrubnÝm a šťavnatým románovým referováním o problémech přítomnosti; tak o společenském rozkolísání českého žida v Supu (1919), o rozvratném vlivu prostitutky na mladého muže v románě Cestou do nebe (1921, později přezváno na »Pubertu«), ale již v Kovadlině (1923) udeřil vlivem ruských romanopisců na čistou strunu etickou. Překypuje produktivností, hre>madil romány kriminalistické, humoristické (Až se ucho utrhne) 1940), fantastické, groteskní a utopistické občas s výraznou kresbou zrůdných a přece krutě pravdivých typů z poválečné společnosti kořistníků a marnotratníků; z nich rozmarný obraz žižkovské -spodiny Bidýlko (1927) s ústřední postavou dobrodušného kasaře Lišáka Stavinohy, úspěšně též zdramatisovaný, jest mistrovským kouskem tradiční věrnosti K. M. Čapku-Chodovi, mnohonásobnému učiteli Vachkovu. Trilogie plebejského chlapství, erotické neomalenosti a pozdního pokání Chám Dynybyl (1926-1931 »Červená zahrada«, »Svatá« a »Dvanácti hlasy ano«) vyúsťuje do kriminalistické kasuistiky, vzdělané na Jak. Wassermannovi. Ta se v romá-' nu válečného zločinu a kajícího svědomí Kre'l) nevolá o pomstu (1934) pročišťuje živou etičností. Současně i výrazové prostředky Vachkovy zjednodušují a hutní nejúčinněji posud v románové monografii tragicky rozohněného staropanenství Žebrácká láska (1934), svědčící současně o vyzrávání psychologickém i výrazovém. To projevil v dalších psychologických románech na př. Nepřítel v těle (1936) i v románech společenských jako Život na splátky (1936) nebo Hnízdo (1943). V tuto souvislost náleží i celé pozdní románové dílo Ja- 529 roslava Marie (v. v.), napájející barokní mravoličné krOniky neostýchavým exhibicionismem pohlavním. Silným protestem proti panovačné moci pohlavnosti nad rozumově tvořivými a mravně konstruktivními složkami života jest působení Jar. Johna. Jaromír John (pseudonym profesora a novináře Bohumila Markalouse, * 1882, výtvarného kritika a horlitele pro výchovu vkusu a zvl.zraku) jeví se v začátcích povídkové prózy, námětů namnoze vojenských a válečných, vynikajících bezprostřední názorností (Večery na slamníku 1920, defin. vyd. 1930), genrovým humoristou; ukazuje však ve svérázných pracích polobeletristických, jak možno oblast pohlaví výchovou a kulturou přiblížiti mladé duši bez ničivé dráždivosti (Listy z vojny synovi [1917], Tátovy povídačky [1921], Narodil se ... [1934]). Z jiných povídek neúnavného experimentátora pružného slohu a vtipné formulace upoutaly zvláště psychopatický obrázek válečný Zbloudilý syn (1934) a sytá, dokumentárně podložená evokace milostné sentimentálnosti let 70., Boský osud (1935). Kolem životní šedesátky Johnovy vrcholí jeho dílo »láskyplným románem« Moudrý Engelbert (1940). Skeptický a ironický znalec života a jeho problematických radostí dovádí svého hrdinu erotickými zmatky k »brahmánskému«, filosofickému smíření s tragikomedií lidskou. Humoristou zdravého jádra ukázal se v souboru ironických povídek Dořini milenci a jiné kratochvíle (1942), vrcholícím živou groteskou >',Lotos non plus ultra«. Silnou vlohou výpravnou vyniká mezi mladšími naturalisty Jan Vrba (* 1889 v Klenčí u Domažlic), jehož pracím vtiskly ráz jak chodský původ, tak prvotní povolání v lesnictví praktickém i školském. Plodný improvisátor lehkého daru slovního píše lyriku i povídky, romány i přírodní obrázky, skladby historické i črty vzpomínkové; objevitelem a skutečným básníkem se prokázal Vrba v malých obrázcích z přírody, násobících pronikavou znalost odbornou svěžím postřehem impresionistickým a někdy houstnoucích v příběhy bájetvorné. Lyrika Vrbova od březinovského epigonství v Radostném zaslíbení (1914) tuhne v sytou, občas rozcitlivělou přírodní malbu Jitřního _lovu (1917) a V polední stráni (1921) ; rozjímavým odrazem válečné doby jest vlastenecká Zahrada getsemanská (1918). Několik povídek tvoří průpravu k románům. Z těch Člo- 530 věk boží (1917), monografická studie mrzáka-světce na malém městě, se jedině zabírá do oblastí citově mravních. Vesnickou trilogii západočeskou skládají romány: Dolina (1917), kronika zápasu znepřátelených selských rodů o pozemek, Boží mlýny (1919), chodská románová balada viny a trestu, a Jan Martin Šanda, poslušný sluha Páně a věrný kněz lidu českého (1920), životopisný příběh kněze apoštola v reformistickém duchu. Poválečné Chodsko malují naturalistickou technikou rodinné kroniky podložené strohou tendencí mravokárnou, jako na př. Beranuc dvůr (1924), Zbytkový statek (1930) a Vzpoura na vsi (1936). Episodicky zabočil Vrba kresbou válečného maloměsta západočeského Zubřany (1922) do okruhu satirického humoru. Přim kl-li se v selských letopisech a románech namnoze k příkladu svého krajana a bratrance J. Š. Baara, přihlásil se jako historický vypravěč k vzoru Jiráskovu: v Chodských rebeliích (1923-1926 ve 3 d.) soutěží s jeho »Psohlavci«, v Prokopu Velikém (1934) podal pokračování husitské epopeje »Proti všem« s vášnivou obranou hrdiny lipanského. Kolem svého 30. roku nalezl J. Vrba svůj nejosobitější okruh slovesný, přírodní obrázky, v kterých pi"edčil nejen svého mistra R. E. J amota, ale zároveň převýšil sourodou mysliveckou malbu dojmů, zkušeností a nálad Herbenových. Vedle citlivého oka impresionistova vyzbrojen jest poznáním přírodovědně a lesnicky poučeným, a spoléhaje na toto vzácné spojení, vyvrací vžilé předsudky o lese a zvěři a krok za krokem překvapuje neočekávanými postřehy a souvislostmi, jež dovede podati s kyprou svěžestí, užívaje účinně obdob antropomorfisujících. Les (1917) potřeboval ještě romaneskních výplní, ale další soubory se bez nich již zcela obešly; jsou to: Kniha z přírody (1920), Bažantnice a jiné obrázky z přírody (1922), Dražinovská hora (1923), Chromá liška a jiné příhody (1925), Tajemný svět (1934); zde se pokusil Vrba vytvořiti biologický rytmus o stromech, zvěři, ptactvu a hmyzu, jak tomu vedle básníka »Knihy džunglí« R. Kiplinga a amerického životopisce zvířat-hrdinů E. Thompsona-Setona učí někteří básníci severští, hlavně J. V. Jensen. Toto umění vyvrcholil díly Borovice (1925) a Mniška (1929), kde překonává jak romantickou náladovost, tak i impresionistický naturalismus: osudy lesa, podané v mocné syntese, se stávají podobenstvím nekonečného života na zemi, předcházejícího 531 i přetrvávajícího činnost člověka a civilisace. Daleko méně šťastný jest Jan Vrba" když volí lesní přírodu za líbivé pozadí lidských osudů jejích spolupracovníků, příživníků i ničitelů, lesníků, hajných, pytláků: Zelené šero (1922), Nejsilnější vášeň (1927) a Duše na horách (1931). Vlastní své mladistvé osudy zpracoval Jan Vrba průhlednou formou beletristickou v Mládí (1927, o dětství) a v Kvetoucím hloží (1935, o školských studentských letech); vzpomínkového rázu jest kniha Oto Březina a jiní přátelé v mé paměti (1932). Povzbuzeni Vrbovým vzorem i úspěchem, soustředili se na pleinairovou malbu z hvozdů, lesů a hájů, založenou na pronikavých postřezích z čekané a šoulačky, dva spisovatelé o něco starší, St. Reiniš a Jar. Marcha. Učitel Stanislav Reiniš (* 1879) vyzrál po řadě přírodních ,povídek a románů v malíře lesních zátiší, oživených zvěří lovnou i dravou, o níž psal životopisné romány: Bělohlav) král Sumavy (1932) je románem jelena, Poustevnice z Humenské (1935) příběhem jezevce, Černý běs (1938) románem divokého kance, Nepřítel (1941) příběhem skalní kuny a j. Jaroslav Marcha (pseudonym moravského politika a novináře Dom. Nejezchleba, * 1880), venkovan, přesazený do města, nabývá nových sil, vrací-li se s puškou svátečního střelce do přírody, a to nejen do brněnského okolí, ale i na Beskydy, do Karpat, na Šumavu, o čemž svědčí myslivecké zápisníky Halali haló (1928), O zvěři královské a verbeži ptačí (1931), Zlatá v zelené (1935), Stromy a lidé (1935)' a Bouda pod Těšanskou (1944). Přírodní obrázky spojil se vzpomínkami na literární postavy brněnské v knize Z okna pokojného domu (1940). V několika knihách básnických zveršoval Marcha své dojmy z evropského jihu nebo obhajoval přírodní ráz Beskyd proti městské civilisaci (Zpěvy na Jugoslavii) 1936; Pastýř z Javorníků) 1937 aj.). Snahy o kázeň povídkové fonny. Mladí epikové, vystoupivší jako jinoši dvacetiletí těsně před první světovou válkou, zastihli na samém prahu slovesného tvoření rozklad analytického naturalismu. Stavěli se s velkou rozhodností ,proti směrům starším, proti individualistické romantice, proti impresionistickému naturalismu, proti novoromantické dekadenci, ale i proti filosofickému positivismu. Byli pevně přesvědčeni, že z této anarchie vede přísná kázeň formová. Poučivše se návodem zahraničních teoretiků, zvláště němec- 532 kého estetika dramatu i povídky Pavla Ernsta a u starých, hlavně renesančních mistrů novely, křísili jednoduchou a sporou formu povídky dějově soustředěné, výra:zově hutné a uvádějící život na podstatné lidské typy. Jejich fabulistické potřebě postačila soustředěná dějovost, úsporná kresba typických povah, motivické vyostření, krajní předmětnost. Tyto formalistické snahy si občas podle německého příkladu osobovaly název n o v o k I a s i c i s m u. V tomto hnutí bylo zdravé vývojové jádro, a to nejenom jak,o nutného korektivu proti omylům impresionistickým a novoromantickým, ale i jako rozpomínky na potřeby povídky, útvaru to u nás macešsky zanedbávaného. Do předválečné doby spadá vlastně jenom slovesná průprava těchto t. zv. novoklasicistů, jejichž vývoj se později obrátil namnoze směrem docela jiným. ,Zvláštním vývojovým protimluvem nevyzrály v dokonalá umělecká díla" výpravné práce vlastních mluvčích a příslušníků hnutí, nýbrž starších autorů, které nový směr plodně zasáhl na vrcholu síly a na něž působil požehnaným vlivem; dokladem jsou pozdní novely R. Svobodové, rané povídky B. Benešové a především tři mistrovské knihy výpravné zkratky, Sovův »Pankrác Budecius«, Hilbertův »Rytíř Kura« a Dykův »Krysař«, jimiž česká drobná próza druhého desetiletí XX. věku vrcholí. Také autor, jenž se literárně vyžil v novoklasické novele, byl příslušníkem staršího pokolení, vstoupil však do literatury značně opožděně. Knihovník Národního musea, František Khol (1877-1930), při1nul nejtěsněji k staré renesanční novele vlašské. V /llusionistech (1911) zpodobuje působivými zkratkami marnou hru lásky v rámci světácké společnosti, v Rozmarech lásky (1915) napodobí i námětově italské povídkáře příběhy uměleckými a erotickými; Zrcadlo v baru (1916) hledá pod pestrými pitvorami moderního velkoměsta duše zklamaných' požitkářů a dobrodruhů sexuality. K cestám kulturního studia Kholova, oslněného zvláště XVID. stoL, ukazují též životopis Casanovův (1911), jehož dopisy vědecky vydal, a malba Benátek Město minulosti (1916). Nejvýraznější práce tohoto typu podali ha začátku své dráhy dramatik František Langer, romanopisec, divadelník a novinář Karel Čapek, jeho bratr malíř Josef a básník Richard Weiner. Autoři ti, jejichž tvůrčí těžisko spadá do doby poválečné, se pak obrátili ve svých prózách směrem 533 jiným, kdežto Rudolf Medek a František Kubka užili i po návratu ze světové vojny se zdarem novoklasické formy ve svých baladistických novelách, zasažených většinou stínem litic válečných. V celku mělo t. zv. hnutí novoklasické mocnou sílu kvasivou a obrodnou. Ostatní spisovatelé tohoto období postavili svou realistickou prózu naplněnou tendencemi vlastenecky, sociálně nebo nábožensky reformními do služeb lidově výchovných. Nepotlačili však v sobě úplně romantismus, který se u nich projevuje láskou k staromódnímu světu, vlasteneckým historismem nebo krajinným exotismem. Z těchto velmi četných spisovatelů nalezl Karel Dewetier (* 1882) svůj tón v evokaci starosvětského světa, oživeného drobnými figurkami: Náš pradědeček (1913), Mrtví žijí (1919), Loupežníci z českých lesů (1927) a j. Exotismem cizích světů naplnil své četné knihy Jan Havlasa (* 1883, vl. Jan Klecanda mL); Japonsko, Čína, Tahiti a ostrovy indické tvoří pozadí i prostředí jeho obrazů širého světa: Píseň korálových útesú (1912), Světla dalekých přístavů (1915), Pobřeží tanečnic (1923), Země pagod (1932) a j. Exotismem zakládajícím se na fantastic)rých představách geologické a biblické dávnověkosti vyznačují se spisy Rudolfa Richarda Hofmeistra (1868-1934). Česká feuiUetonistika v období realistickém a za odklonu od realismu. Literární pokolení, jež se buď přimklo k realismu neb prošlo jeho školou, přineslo do českého feuilletonu nový kvas. Naladěno valnou měrou kriticky, ironicky a útočně, měnilo i besedy pod čarou v soud nad soudobými poměry v národě a ve společnosti. Jako p.říve »Národní listy«, tak shromažďoval v tomto období až do války deník »Čas« nejhojnější feuilletony nového směru. Sám redaktor Jan Herben psával do něho lidovým slohem bystré lÍyahy, povah opisy a polemiky. Vlastním feuilletonistou »Casu« byl básník J. S. Machar, kryjící se značkou -by-o Vlastní oblast slovesné působnosti našel ve feuilletonu prudký a bezohledný satirik a polemik, virtuos nejrůznějších forem causerie zvláště obsahu politického, Karel Horký (* 1879 v Ronově u Čáslavě). Četné feuilletony, které otiskoval v různých časopisech, z nichž některé sám redigoval, shrnul do knih Pátek (1908), Hřivna (1912), Zasláno 534 (1913), Kouř Z Ithaky (1926), Svatební cesta. Listy z bojiště (1931) a j. Zvláštní místo zaujímá svazek Vla..~t (1920); obsahuje novinářské stati Horkého, jimiž za hranicemizasáhl významně do revoluční propagandy. Ve feuil· letonech Karla Horkého propuká mladistvá láska k životu, horoucí spravedlnost sociální, ):rterá nesnese lež a podlost, důsledný demokratismus, ctící právo osobnosti; vše podáno živě, názorně, drasticky. Menšího zdaru došel v pracích povídkových, dramatických a lyrických. Jako v období předcházejícím provázela feuilletonistika slovesnou tvorbu umělců, jejichž pole působnosti leží jinde. Tak psal literární a umělecké feuilletony F. X. Šalda v »Národních listech«, ve »Venkově« a v »Tvorbě« (shrnul je do svazku »Časové a nadčasové«, 1936), ve »Venkově« Václav Tille, společenské feuilletony Václav Hladík v »Národních listech« a Jaroslav Hilbert ve »Venkově«, Viktor Dyk v ~>Národních listech« a v »Lumíru« a řešil v nich otázky národní cti a povinnosti. V »Lidových novinách« sloužily feuilletony S. K. Neumanna sociální revoluci. Zvláštní oblibě se těšil feuilleton krajinářský a umělecko-krajinný, zvláště v období impresionismu, kdy často doprovázel výtvarnou činnost malířů, jako na př. u Miloše Jiránka. Cestopisný feuilleton nabyl rázu téměř vědeckého, když vycházel z pera cestovatelů a vědeckých badatelů jako orientalistů Aloise Musila (1868-1944), Bedřicha Hrozného, objevitele i rozlušti tele jazyka i písma hetitského, indologa Vincence Lesného nebo botanika Karla Domina (* 1882). literární a umělecká kritika od let 80. do války světové. Literární kritika česká se neudržela v 80. letech na výši, kam ji povznesla esteticko dogmatická metoda Josefa Durdíka a národně výchovná prakse Jana Nerudy; pouze »národníci« v »Osvětě« s bystrou El. Krásnohorskou v čele udržovali vyšší úroveň. Jinak kritika pozbyla vůdčího postavení v literatuře a poklesla na referentství, jež nechtělo spisovatele ani souditi, ani jim ukazovati umělecké cíle, ani je analysovati, nýbrž prostě zprostředkovati obecenstvu známost jejich prací. Z obdobných podmínek vycházel jako kritik též Jaroslav Vrchlický (v. výše), ale u něho za nedostatek pevné metody a jednotného kritického stanoviska odškodňovaly schopnost vmýšleti a vžívati se do cizích osobností básnických, jemný smysl pro formální stránku 535 literárního umění, nevšední sčetlost v západoevropské poesii, rychlost ve shledávání obdob a dar umění podobiznářského. Na opačném pólu stála druhá skupina kritiků. Byli to většinou filologové, kteří hledali v básnických dílech poklesky mluvnické a slohové, odchylky od průměrné pravděpodobnosti a stopy závislosti na předlohách a vzorech. Neměli zpravidla pravého pochopení pro uměleckou stránku posuzovaných děl, nerozuměli psychologii básnické tvorby a psali suchopárným, bezbarvým slohem. S úsměškem byli v Praze nazýváni »moravskýmikritiky«, neboť kritické orgány, jež přinášely jejich posudky, vycházely na Moravě. Byly to Literární listy (1880-1899 ve Vel. Meziříčí, red. František Dlouhý), po mnoho let hlavní časopis český věnovaný studiu literárnímu a kritice, a Hlídka literární (od r. 1884, zprvu jako »Zprávy apoštolátu tisku« v Brně, red. P. Vychodil, r. 1896 rozšířila program, stavši se katolickou revuí vědeckou, a zúžila jméno, nazvavši se »ffiídkou«). Kritikové ti, s Leandrem Čechem v čele, si získali nesporné zásluhy tím, že ukázali k vadám verbalismu českého, že vytkli meze a nedostatky básnického umění Jar. Vrchlického, že ostře vystupovali proti stranické a osobní literární politice pražské, hlavně však, že studium literatury prováděli metodicky a soustavně, přesvědčeni o jeho svéprávnosti, což bylo pokrokem proti estetickému a filosofickému dogmatismu durdíkovskému. Do této skupiny náleží kromě literárního dějepisce Františka Bílého Hynek Babička (1855-1880). Žák Kosinův i Bartošův, vzdělaný však i Durdíkovým formalismem, viděl spásu naší literatury v národnosti a tu spatřoval nikoli v látce neb tendenci, nýbrž ve formě; ač slovanský tradicionalista, uznával i vývojový význam kosmopolitismu Vrchlického. Dovedl vystihovati břitkou analysou nedostatky literatury konvenční, nejraději činil však všeobecné závěry. Nejpronikavější a nejučenější hlavou »moravské kritiky« byl Leander čech (1854-1911), .profesor v Telči a ředitel v Novém Městě na Moravě, buditel národní, kritik »Světozora«, »Literárních listů«, »Hlídky literární« a »Osvěty«. Přesnou a suchou rozbornou vlohu a jasný úsudek projevil L. Čech, znalý moderních teorií estetiků německých a francouzských, i obsáhlejšími pracemi kritickými. Jeho stroze doktrinářská kritická studie Kar. 536 Světlá (1891) jest prvním užitím t. zv. estopsychologické metody v české kritice; řadou studií pronikavě osvětlil krasovědu i filosofii Fr. Palackého; jeho práce o V. Hálkovi, jejichž výsledky shrnuty jsou v »Literatuře české XIX. století« (1907), omezily před Macharem přeceňování básníka . . Domažlický, litomyšlský a posléze pražský profesor Jan Voborníl{ (1854-1946) psával posudky do »Nár. listů«, dávaje se občas nekriticky strhovati náladovým nadšením a osobním zaujetím. Knižní jeho práce, průkopná monografie Jar. Vrchlický a jeho Legenda o sv. Prokopu (1890), Al. Jirásek (1901), Jul. Zeyer (1907), K. H. Mácha (1907), Jos. Holeček (1913) a Fr. V. Jeřábek (1923), hromadí cennou a namnoze novou látku literárně dějepisnou, nezdolávají ji však ani metodicky ani kriticky. Záslužné jsou jeho úvody, textové i věcné poznámky k soubornému vydání děl Vrchlického. , Nové myšlenky do české kritiky přineslo hnutí realistické. Zádalo po literatuře bohatší obsah ideový, přímější vztah k otázkám mravním a sociálním a uvědomělý vliv na veřejný život. Odmítalo názor, že umění jest sobě samo cílem, odsuzovalo formalismus a heslo »umění pro umění«. Odvádělo pozornost od písemnictví francouzského k literatuře ruské a anglické, od lyriky k románu, od kříšení minulosti k obrazům skutečnosti. Tvůrce hnutí, Tomáš G. Masaryk (v. n.), projevil pronikavý smysl literární, znásobený rozsáhlými znalostmi světového písemnictví, již v krasovědném spisku O studiu děl básnických (1884), pak několika břitkými posudky současné beletrie v »Čase« a literárně historickými studiemi v »Naší době«. K začátkům Masarykovým se přimkl litomyšlský rodák Hubert Gordon Schauer (186.2-1892), jehož kritické stati z »Literárních listů«, »Národních listů«, »České revue«, »Času«, »Politik« a »Květů« vyšly jako Spisy teprve 1917. H. G. Schauer vyspěl duševně ve Vídni mimo české poměry, vzdělával se na cizí literatuře filosofické, náboženské a sociologické a znal důkladněji než jeho vrstevníci hlavní díla moderního realismu a naturalismu. Byl větší měrou kritik společenský než literární. Literatura, pojímaná spíše filosoficky než umělecky, měla podle jeho přesvědčení sloužiti velkému obrodnému procesu, jenž by očistil a povznesl národ spol~čensky, mravně a nábožensky. V mnohých těchto zásadách se stýkal H. G. Schauer s T. G. Masarykem; oba se stejnou měrou sarkastického odporu 537 odsuzovali maloměstskou konvenčnost, mělkou sentimentalitu a prázdné slovařství vládnoucí české literatury. H. G. Schauer obracel pozornost k otázce dělnické a ženské, hlásal emancipaci hospodářskou, sledoval důmyslně politické prvky v krásném písemnictví, ale ústřední ideí jeho myšlení byla otázka národní; jí věnoval Schauer svou zvláště významnou studii »0 podmínkách i možnosti národní české literatury«, otištěnou v »Lit. list.« r. 1890, a r. 1886 se v »Našich dvou otázkách«, zahajujících list »Čas«, ptal s chmurným zoufalstvím, zda náš národní zápas není v podstatě bez naděje a bez účelu. Všeobecné opovržení a výčitka národního nihilismu - s Masarykem označeni jako »filosofové sebevraždy« - byly odpovědí na tento výkřik rozbolestněné duše. Masarykovy literární zásady šířil za rozkvětu realismu upiatý Josef Laichter v »Naší době« a jmenovitě Jindřich Vodák (v. níže) v »Čase« a později v »Českém slově«. K realistické kritice se volně řadil literárními počátky Vilém Mrštík, jenž po stopách ruských kritiků propagoval realismus v románě a v dramatě z důvodů spíše etickospolečenských než uměleckých. Vlastní převrat kritický nadchází r. 1892 a jeví se především v myšlenkovém přetvoření moravských »Literárních listů«. Kritikové F. X. Šalda, Jindřich Vodák, F. V. Krejčí, Jiří Karásek, Arnošt Procházka, později tehdejší žáci Šaldovi, K. Sezima, Jos. Matějka, Oto Šimek, Ot. Theer, dávají jim ráz a uvádějí do Čech novou kritiku. Jsou nejprve žáky kritických metod francouzských: od Tainova sociologického determinismu, který vykládá umělecké dílo z prostředí, z plemene a z časového ovzduší, postupují k tak zv. estopsychologii E. Hennequina, jenž z všestranného rozboru dušeslovného i krasovědného činí závěry na společnost, jež umělce přijímá a napodobuje. Někteří se uchýlili k subjektivní kritice dojmové a náladové, která se bez pevných metod a zásad vzdává hře uměleckých dojmů, jak tomu po stopách Renanových učili Anat. France a Ju!. Lemaltre. Své myšlenky vyslovovali mladí kritikové novou formou: smělé obrazy a obraty básnické znázorňovaly ideje čistě abstraktní; lyrický proud slova přetrhován byl odbornými výrazy; snaha po přesnosti vedla často k barokní stavbě vět, k násilnému hromadění cizích termínů. Ale v tomto kvasu se zrodila nejen česká odborná řeč kritická, nýbrž i forma essaye, u nás dotud neznámá, spojující fi- 538 losofické myšlení s uměleckým cítěním. Pelclova Kritická knihovna (1896-1907) šířila výběr vůdčích kritických děl cizích, na př. Tainových, Hennequinových, Bourgetových, Rodových, Franceových, Bělinského a j. Za vlastního tvůrce nové české kritiky nutno pokládati Františl{a Xavera Šaldu (1867-1937); jeho vliv se neomezil však jenom na oblast literárně kritickou, nýbrž zasáhl do vývoje všeho českého slovesného umění od 90. let a rozšířil se v posledním období Šaldova života na celou kulturu národní. František Xaver Šalda se narodil jako syn úřednické rodiny 22. prosince 1867 v Liberci, gymnasium a právnickou fakultu vystudoval v Praze. Od r. 1886 otiskl v »Lumíru« a »Světozoru« několik básní parnasistické výrazové kultury a vybroušené formy; estetická obrana první povídkové prózy »Analysa«, uveřejněné ve »Vesně«, proti oasí v pozadí Poslední (1925) a U protinožců (1927). Zvláštní kritickou skupinu tvořili stoupenci »Moderní revue«, hlásící se ke kritické metodě impresionistické. Byli ještě příkřejší při posuzování písemnictví domácího, zvl. realistického; viděli sílu umělcovu v jeho důsledném odporu k době a okolí; zahloubávali se rádi do podvědomých vrstev lidské bytosti, kde kořeny umění leží vedle kořenů rozkoše, smrti a vášně. Od Nietzscheho přijali aristokratický individualismus, od Przybyszewského psychologii podvědomého a těsnou souvislost pohlavnosti s uměleckou tvorbou, od Wildea křehkou formu kritické essaye. Zakladatel »Moderní revue« Arnošt Procházka (18691925) se pokusil v dekadentní lyrice sešitkem zhnušené a elegické erotiky Prostibolo duše (1894); později se věnoval kritice a překladatelství. Jeho četné, jazykově a slohově rázovité překlady románů a dramat z románských a germánských naturalistů, dekadentů, symbolistů a novoromantiků (většina vyšla v 1. 1905-1921 s různými pseudonymy v »Knihách dobrých autorů«, které obratně řídil), svědčí o šťastné volbě děl umělecky neb myšlenkově průbojných. R. 1916 a 1919 vyšel pestrý soubor Cizích básníků ve 2 sv. Kritické práce Procházkovy v »Moderní revui« a v »Literárních listech« objímají vedle literatury také výtvarné umění. Za předmět své analysy volí si A. Procházka, duch skeptický a drsný, hlavně autory neznámé neb mylně chápané i vykládá jejich obsah neb hájí je proti předsudkfun. Libuje si jmenovitě v ,básnících i vÝtvarnících s bohatou ideovou náplní, kteří se vyjadřují naturalisticky nebo novoroman- 545 ticky a jdou proti své době a proti módě. Je nadšen díly, v nichž se ozývají nenávist k ženě, satanický kult zla a hrůzy, mystická touha po absolutnu. Souborně vyšly literární a výtvarné essaye Meditace (1912) a výběr starších prací: Literární silhouety a studie (1912), Francouzští autoři a jiné studie (1912), Rozhovory s knihami) obrazy i lidmi (1916) aj. Významné místo mezi kritiky »Moderní revue« zaujímá Jiří Karásek ze Lvovic (v. v.), který své estetické studie, posudky knih a podobizny českých i cizích básníků, myslitelů a malířů otiskoval i v »Literárních listech« a v »Rozhledech«. Miloš Marten (vl. Miloš Šebesta, 1883-1917) rozvil umělecké zásady »Moderní revue« v plnou soustavu; dovedl od dekadence postoupiti k oblasti celé kultury romantické a dobrati se posléze smyslu pro tradici a řád jako pravého východiska z umělecké a myšlenkové krise lidstva předválečného. Byl přesným analytikem; intelektuální jeho zvědavost převyšovala daleko básnickou inspiraci, již předstíral; i jeho přetížený, až barokní sloh jest ovocem chladné kombinace. Všecky jeho kritické studie zasvěceny jsou složitým umělcům; literatuře a zvláště romantické tradici v českém básnictví: Otokar Březina (1903, jiná verse 1915), Julius Zeyer (1910) a In memoriam Karla H. Máchy (1910), Akkord (1916, o Máchovi, Zeyerovi, Březinovi); malířství: Edvard Munch (1905) a N. K. Rerich (1906); výtvarníci i básníci moderní Francie zpodobeni jsou cyklicky v Knize silných (1909). Dialogickou formou vykládá M. Marten zásady své i svých vzorů v Stylu a stylisaci (1908) a svou osobitou koncepci české národní kultury, zbudované na románsko katolické myšlence, v pohrobní zpovědi Nad městem (1917). Povídkově se pokusil Marten zpodobiti svou romantiku vášně, požitku a krutosti v Cyklu rozkoše a smrti (1907) a v Dravcích (1913). České duchovní vědy od let 80. do války světové. Český vědecký život od 80. let se soustředil kolem osamostatnělé české university a kolem vědeckých ústavů, které byly nově zakládány. Na universitě se rozmnožoval počet stolic a pomocných věd a z ciziny byly k nám uváděny nauky dosud buď zanedbávané nebo pomíjené, jako sociologie, experimentální psychologie, srovnávací jazyko- 546 věda, fonetika a j.,Nebývalou měrou udržovány byly styky s cizinou vzdálenější než bylo Německo, a to se zřejmou snahou zařaditi českou vědu do souvislosti světové. Zároveň vša~ položen důraz na její osamostatnění, jež bylo i navenek provedeno tím, že přední osobnosti vědecké, jako Masaryk, Gebauer, Goll, Král, Vlček a j. rozhodli se psáti svá díla česky. Toto zesvětovění české vědy, jdoucí souběžně se snahami kosmopolitického písemnictví, přineslo do českého života četné klady. Vlastenecké pojetí buditelské se víc a více opouštělo a dbalo se jmenovitě o postup srovnávací. Do české vědy vnikla snaha po věcnosti, spravedlnosti a kritičnosti, které se projevily především ve stanovisku k dílům a k osobám národní minulosti a k slovanským tendencím vůbec. Srážka nového kritického směru s domácím směrem tradičním vyvrcholila bojem o pravost Rukopisů a projevila se plodně stejně ve filologii a historii, jako ve filosofii a rozštěpila českou vědu na dva nesmiřitelné tábory. Odpůrci pravosti Rukopisů, mužové vědeckého věhlasu jako Masaryk, Gebauer, Goll, podali nejen důkazy o novodobém původu památek, ale novými metodami osvětlili nově oblast celého staročeského jazyka, písemnictví a poměrů společenských a hospodářských. Kritický tento revisionismus, který si z české minulosti vážil především osvícenství v čele s Dobrovským, vyvracel názory národního obrození, podceňoval vědeckou fantasii a vynášel střízlivost analysy. Proti jeho nedostatkům a vadám, daným samou podstatou směru positivistického, projevil se na počátku stol. Xx. odpor v duchu nového idealismu, nejprve v psychologii a noetice; pak rozšířena protipositivistická vlna idealistická na všechny obory věd duchovních i přírodníéh. Rozvoj tohoto novoidealistického směru spadá již do doby poválečné. Kritickou revuí celé oblasti naukové bylo v 1. 1884-1893 Masarykovo Athenaeum; na samém sklonku tohoto období založil r. 1914 germanista Antonín Beer kritický měsíčník Věda ceská, který s názvem Naše věda vychází podnes a sleduje veškerou vědeckou produkci domácí. Filosofie a estetika v období positivismu. V 80. letech přežil se v české filosofii herbartismus a s ním padla i nadvláda německé filosofie u nás. Rozhodujícího vlivu nabyli positivističtí duchové francouzští a angličtí, jmenovitě Comte, Taine, Stuart Mill a Spencer se svým předchůdcem 547 D. Humem. Jejich návodem obrácena pozornost k řadě filosofických oborů dosud zanedbávaných nebo neznámých, k sociologii, filosofii náboženství, filosofii dějin. V hojných překladech klasických děl filosofických, soustředěných v Laichtrově »Výboru nejlepších spisů poučných«, v jeho »Otázkách a názorech« a v Pelclově »Knihovně Rozhledů«, vytvářelo se nové filosofické názvosloví a nový filosofický sloh: jadrná konkrétnost, důraznost a vroucnost výkladu, plastická úsečnost jsou ideály nového slohu filosofického. Orgánem české filosofie se stala teprve od r. 1900 Česká mysl za redakce Fr. Drtiny, Fr. Krejčího a Fr. Čády, vycházející zprvu jako měsíčník, po válce jako kvartálník. Vůdčím duchem soudobé české filosofie byl tvůrce československé samostatnosti Tomáš Garrigue Masaryk (18501937). Narodil se 7. března 1850 v Hodoníně na Moravě z rodiny po otci Josefu slovácké, po matce Terezii hanácké, ale poněmčené a přísně katolické. Mládí ztrávil v různých vesnicích a městečkách moravského Slovácka, kde otec jeho, panský služebník, často střídal působiště, hlavně v Čejkovicích; než vstoupil na gymnasium, byl učedníkem zámečnickým a pomocníkem školským. Gymnasium vystudoval v 1. 1865-1872 v Brně, filosofii v 1. 1872-1876 ve Vídni, kdež se zabýval nějakou dobu klasickou filologií a přírodními vědami. Doplniv studia filosofická a filologická ve Vídni a v Lipsku i na cestách po Německu a Rusku, odkud si přinesl hojné myšlenkové i kulturní podněty (a přivedl choť Charlottu Garrigueovou, jejíž dívčí příjmení připojil k svému jménu), habilitoval se r. 1879 ve Vídni spisem o »Sebevraždě«, r. 1882 jmenován mimořádným profesorem české university, r. 1896 profesorem řádným. R. 1902 a 1907 vykonal vědecké a propagační cesty po Spojených státech severoamerických, r. 1911 se léčil na Capri. Vedle činnosti universitní proslul tehdy též jako literární a vědeck)' organisátor, zakladatel a redaktor kriticko-naukových revuí »Athenaeum« a »Naše doba«. Masarykova politická činnost se počíná r. 1891, kdy (do r. 1893) byl poslancem ve straně mladočeské; r. 1900 zorganisoval realistické hnutí jako samostatnou stranu politickou, r. 1907 byl znovu zvolen do rady říšské. V druhém tomto období politickém horlivě se zastával svobody učení na universitách a zasáhnu v úspěšně do tří t. zv. velezrádných procesů srbských proti zahranič. úřadu rakouskému, 548 vytušil úsilí vídeňské diplomacie strhnouti Srby do války. Když r. 1914 vypukla vojna světová, vydal se 18. prosince 1914 po dorozumění s vynikajícími vlastenci českými za hranice, aby zjednával po boku Dohody politickou přízeň pro samostatnost českého státu a jeho vyproštění z moci habsburské. Cesty vedly obětavého a neúnavného exulanta přes Švýcary do Anglie a Francie, kde všude získával pro národní věc mocné přátele a šířil (zvl. také na londýnské universitě) známost o své vlasti a jejích tužbách politických. Po ruské druhé revoluci, která povalila carství, se odebral z jara 1917 na Rus a zorganisoval tam pro podporu osvobozovací akce československé legie vojenské, jejichž úspěchy proti německé armádě na Ukrajině vzbudily světovou pozornost a naklonily vůdčí státníky dohodové pro Masarykovo snažení o rozbití Rakouska a o stát národní. I mohl 18. října 1918 v americkém Washingtoně prohlásiti samostatnou republiku Československou, a když deset dní poté vlast s Prahou v čele odhodila panství Habsburků, zatím vojensky přemožených, a přihlásila se k samostatnému státu, bylo dílo Masarykovo, v němž ožily snahy Palackého, Havlíčkovy a Riegrovy, dokonáno. Dne 14. listopadu 1918 zvolen Masaryk Národním shromážděním za presidenta republiky Československé, a vrátiv se dne 21. prosince 1918 přes Anglii, Francii a !talii do vlasti, byl celým národem vítězoslavně přijat jako osvoboditel a otec národa. Presidentem republiky, který moudře vládl v osvíceném kompromisu mezi maximalismem osobních zásad sociálně politických a životními potřebami mladého státu, byl pak znovu zvolen r. 1920, 1927 a 1934; dne 14. prosince 1935 se vzdal úřadu presidentského a s čestným názvem »presidenta Osvoboditele« se trvale uchýlil do ústraní na zámku v Lánech, kde 14. září 1937 zemřel; stát i národ vystrojily mu na hřbitov lánský pohřeb stejně slavný jako vznešený. T. G. Masaryk jako myslitel není vědecký a filosofický specialista, nýbrž duch všestranný a encyklopedický, jenž se dotkl všech hlavních stránek filosofie teoretické i konkretní. První jeho filosofickou statí jest úvaha »Plato jako vlastenec« v almanachu »Zora« 1877 a habilitací na vídeňské universitě se počíná soustavná publikační činnost filosofická. V prvním období 1880-1889 střídal T. G. Masaryk rychle obory svého přemýšlení a zkoumání; od r. 1890 se věnoval soustavně třem hlavním odvětvím praktické filosofie, sociologii, filosofii dějin a filosofii náboženství, při 549 čemž se stále ozývá silné jeho etické cítěni. Z prvního období vedle menších spisků psychologických, noetických, z dějin filosofie (Blaise Pascal, jeho život a filosofie [1883]) a z filosofie dějin (Slovanské studie [1889, pouze I. část], jednající o národnostní filosofii ruské a slovanské) i estetických pochází velké dílo sociologické, zároveň však mravně nabádavé, Sebevražda hromadným zjevem společenským moderní osvěty (vydáno původně r. 1881 německy s n. »Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der modernen Zivilisation«, česky v překl. Ant. Žáčka až r. 1904) a obsáhlý samostatný pokus o třídění a soustavu věd Základové konkrétní logiky (1885). V prvním tomto období byl Masaryk občasným pronikavým kritikem literárním. Tehdy napsal do prvních ročníků »Času« několik břitkých posudků českého písemnictví, počínajíc odsudkem Vrchlického »Exulantů«. Krasovědný jeho spisek O studiu děl básnických (1884) jest »pokusem o empirickou estetiku« a staví obrazivou činnost básnickou nad ostatní druhy poznání. V druhém období, které předchází horlivá politická i kritická činnost za obrodu českého života kulturního, vstupuje do popředí filosofické práce T. G. Masaryka hledání české dějinné filosofie na základě historického rozboru našeho literárního a politického obrození. Články tohoto řetězce tvoří knihy: Oeská otázka. Snahy a tužby národního obrození (1895), Naše nynější krise. Pád strany staročeské a počátkové směrů nových (1895), Jan Hus. Naše obrození a naše reformace (1896), Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení (1896) a Palackého idea národa českého (z r. 1898, něm. vyd. 1898, české 1912). Ze soustavného sociologického díla podal T. G. Masaryk pouze ukázky (Rukověť sociologie, namnoze korektiv »Konkrétní logiky«, hl. o metodě sociologie, v »Naší době« 1901), zato v rozsáhlém díle S názvem Otázka sociální (1898) zevrubně rozebral a kriticky zhodnotil »základy marxismu sociologické a filosofické«. Náboženskofilosofické své snahy vyslovil v řadě zásadních článků v »Naší době« 1896-1898, hlavně v cyklu statí většinou literárně kritických, Moderní člověk a náboženství (knižně 1934), a v souborné knížce V boji o náboženství (1904). Statě ty se zabývají především otázkou titanismu a pronikavě vyšetřují vztahy západoevropského básnictví k náboženství; osobitě jsou v nich osvětleni Goethe, Byron, 550 Musset, Zola a Garborg. Časovým otázkám etiky spoleČenské věnoval T. G. Masaryk spisky Mnohoženství a jednoženství (1899), Význam procesu pólenského pro pověru rituelní (1900), Ideály humanitní (1901) a O ethice a alkoholismu (1912). Většina jich vznikla z populárních přednášek lidových, kdežto na universitních lekcích jest založen cyklus Jak pracovat (z r. 1898, kn. až 1926), na extensních kursech podnětná skizza vývoj evropské společnosti v 19. stol. (1899 v »Mor. revui« a v II. sv. »Masarykova sborníku«), Národnostní filosofie doby novější (1905) a Problém malého národa (z r. 1905, knižně až 1937). Studie o slavjanofilství u Kirějevského, stati o Dostojevském i úvahy o moderním titanismu na straně jedné, rozbor problému revoluce v knize o Havlíčkovi a o sociálním převratu v díle o marxismu na straně druhé připravovaly půdu pro rozsáhlý spis, jenž byl původně myšlen jako úvod do ideového rozboru Dostojevského, k němuž se T. G. Masaryk vracel od r. 1892. Ale studie ty se pak proměnily v rozsáhlé dílo o duchovních proudech v Rusku v stol. XVIIT. a XIX. Kniha vyšla původně po německu jako »Russland und Europa« (1913), potom česky Rusko a Evropa (1919-1921, 2 svaz.). Od počátku 20. stol. sahal Masaryk opětovně k peru publicistickému, jímž vládl s havlíčkovskou vervou a působivostí; jest celá řada brožur, kde otiskl své novinářské stati, své veřejné i parlamentní řeči, své politické kritiky a polemiky, týkající se programu strany realistické, boje s klerikalismem, zahraniční politiky rakousko-uherské atd. Tato činnost zesílila za války. Z publicistických prací válečné doby, jimiž se vyslovil Masaryk Osvoboditel, jest vedle vstupní přednášky londýnské Problém malých národů v evropské krisi (čes. kn. až 1926) a přednášky pařížské Svět a Slované (čes. kn. 1919) hlavní programní spis, počatý uprostřed ruské revoluce a dokončený v Americe, Nová Evropa. Stanovisko slovanské (1920). Masarykovy válečné řeči a projevy, mezi nimi i plamenné proslovy k vojsku, shrnuty jsou jako Masarykovy projevy a řeči za války (1919 a 1920); k nim se druží Projevy presidenta T. G. Masaryka od doby jeho zvolení do dnů jubilejních (1920) a Cesta demokracie (posud 3 sv. 1933, 1934 a 1936, zahrnující projevy presidentské z let 1918-1927), jež ob· 551 sahují i velkorysá první jeho poselství se stolce presidentského. Své politické, zároveň však filosofické spisovatelství vyvrcholil Masaryk kmet rozsáhlým dílem Světová revoluce. Za války a ve válce 1914-1918 (1925), které sám označil jako »zprávu o své zahraniční činnosti za světové revoluce«. Jest to však daleko více: vzpomínkový a osobně dokumentární živel ustupuje před ideologickým rozborem motivů a příčin světové války, která se T. G. Masarykovi jeví zároveň světovou revolucí, a před dějinně filosofickým výkladem obrozenského i osvoboditelského hnutí v politice české. S pronikavostí, ale i s úporným apriorismem vysvětluje myslitel válečnou politiku jednotlivých států z povahy jejich národů a v humanitě a v jejím zosobnění, politické demokracii, nachází trvalý program pro československý stát také v budoucnosti, nezapomínaje na syntesu mezi Východem a Západem a na osvícený kosmopolitismus. Autentický ráz Masarykovy osobnosti až do výrazu jazykového mají Hovory 8 T. G. Masarykem (ve 3 sv. 19281935), vedené i zaznamenané bystře Karlem Čapkem. Na rozdíl od českých vyznavačů učení Heglova neb Herbartova a zvláště od Josefa Durdíka odpoutal Tomáš G. Masaryk české filosofické myšlení od Německa; místo psychologie Herbartovy volil psychology anglické a vlastním svým východiskem učinil positivismus Comtův a Spencerův, nikoliv aby je prostě tlumočil, nýbrž přizpůsobil a posléze je překonal, jmenovitě nábožensky a eticky. Toto oproštění od spekulace německé a poukaz českému myšlení k novým cestám jest první filosofický čin Masarykův, důležitý to krok k odněmčení českého ducha. Druhým jest snesení filosofie, kterou postavil jednak po bok vědám speciálním, jednak v sousedství náboženství a umění, přímo do středu života. Výsledkem tohoto zkonkretisování a zreálnění filosofie jest požadavek, aby celý život jak jednotlivce, tak národa proniknut byl duchem filosofickým, aby se veškeré konání uvědoměle, soustavně a důsledně neslo k určitému cíli, aby jako on sám pohlížel každý vzdělanec na svět normativně, »pod zorným úhlem věčnosti«. Požadavek ten není již pouhým postulátem filosofickým, nýbrž příkazem mravním, a že T. G. Masaryk tento etický hlas vždy znovu burcoval, toť další a nemenší jeho zásluha. V době náboženské a mravní lhostejnosti, trpného liberalismu a jalového utilitářství přišel T. G. Masaryk, vroucí 552 teista a nadšený vyznavač Dostojevského. Hroze se společenské krise a mravního úpadku, volal po obrodě mravní, po opravdovosti náboženské, po svědomí sociálním; proto mu nemohly vyhovovati ani historický empirismus, ani indiferentnost školy positivistické, ani hospodářský determinismus marxistických materialistů. Byl však spíše kritikem než dogmatikem. V studiích o moderní poesii, psaných ostrým perem etického posuzovatele, v bojích proti nepravým Rukopisům, v pracích o myšlenkové povaze našeho náboženského vývoje a jeho spojitosti s národním obrozením často vystupovala v popředí negace analytikova, kritické ostří odmítajícího soudce. Ale bystřejšímu čtenáři nemohl uniknouti kladný obsah: teisticky založená idea humanity, požadavek dovršiti po mc;>derním způsobu dílo reformace a pokračovati v životním programu českobratrském; tu přímo vstupoval do šlépějí Palackého. :Modernost Masarykova se zračí zvláště také v tom, že svému křesťanskému positivismu dává široký základ sociální, - aže byl v Cech ách prvním průkopníkem tohoto sociálního nazírání, jest z jeho zásluh největší. Uvedl k nám sociologii jako vědu; učinil moderní socialismus Marxův a Engelsův předmětem naukové a filosofické kritiky; zabýval se pečlivě otázkou dělnickou a ženskou, jakož i problémy společenské hygieny; poukázal k potřebě sociální výchovy a nejen jako učenec a spisovatel, nýbrž i jako politik přispěl k pochopení, že národní osvobození dlužno dovršiti osvobozením sociálním. Veškeré své ideje proměňoval T. G. Masaryk hned v čin: od doby klidných a patriarchálních klasiků Palackého a Purkyně nebylo ducha takového organisačního nadání jako temperamentní a útočný T. G. Masaryk. Vytvořil v »Athenaeu« orgán vědecké kritiky; postavil »Naší dobou« revui moderního rázu proti stárnoucí »Osvětě«; dal podnět k vydávání »Ottova Slovníku naučného«, jejž si představoval jako velkou vědeckou encyklopedii; povznesl boj o pravost Rukopisů z otázky filologické na záležitost kulturně národní; ukázal nové cesty našim naukovým překladům; pokusil se občerstviti mladočeskou politiku a založil si konečně vlastní stranu. Byl profesorem na universitě, přednašečem pro dělníky, redaktorem, novinářem, poslancem a státníkem. Vynutil si na veřejnosti oba činitele, kteří pro kulturního pracovníka jeho rázu jsou životními podmínkami: nadšené žáky a stoupence, hlavně v mládeži a učené 553 inteligenci, mezi studenty, učiteli a rlNníky, ale i významné odpůrce, k nimž se řadili všickni vyznavači konservativismu, liberalismu a přemrštěného nacionalismu. Teprve v době národního ósvobození politického se však ukázalo, do jaké míry shrnuje T. G. Masaryk ve velkorysé své osobnosti vůdčí myšlenky a tužby, které naplňovaly český život i české písemnictví od let probuzenských. To, co bylo přirozeným důsledkem Jungmannova jazykového buditelství a co Palacký vyvodil ze svého poznání dějinného vývoje, oč Rieger a jeho političtí druhové usilovali státoprávně, vytvoření samostatnosti politické, dokonal tento jejich pokračovatel, který v duchu Havlíčkově pojal úsilí národní demokraticky a jako generace Májová i jako stoupenci pokrokového hnutí zároveň sociálně; také v politice zůstal věren svému humanitismu, i když byl v obraně nucen tasiti meč a doplňovati Chelčického Zižkou. V době, kdy pokolení Lumíra usilovalo o odněmčení české myšlenky a českého vkusu, posílil tuto snahu Masaryk, vyživený vzdělaností anglosaskou, měrou neobyčejnou. Ve smyslu našeho národního probuzení, vyjádřeném po Kollárovi zvláště Šafaříkem, neustával řešiti českou otázku v rámci slovanském a stal se také nejvlivnějším českým učitelem mladšího vzdělanstva slovanského, zvláště na Jihu. Ježto vyjadřoval celou náplň českého veřejného myšlení a cítění, nalezl za sebou všecek národ, který se k »tatíčkovi Masarykovi« přihlásil skrze československé legie i souhlasem nekrvavé revoluce domácí. Ale Masaryk nebyl jenom dědicem národních tradic, nýbrž zároveň mluvčím novodobého ducha evropského, takže k revolučnímu osvoboditeli a k náčelníku mladého státu vzhlížel vedle Slovanstva politický a kulturní Západ, uctívaje v něm největšího syna národa Husova a Komenského v přítomnosti. V příručce literárně dějepisné zasluhuje zvláštní pozornosti Masarykova t. zv. »česká filosofie«, zabývající se jmenovitě otázkou národního obrození a určující také jeho hodnocení českého písemnictví. Tresť zásad Masarykových, uložených v »České otázce« a »Janu Husovi« jest tato: »Naši buditelé našli pevný základ pro své snahy v humanitě. Našli jej ve filosofii německé; Kollár jej formuloval nejurčitěji, přejav Herderovu filosofii dějin. Svobodomysl· né hnutí české přirozeně odkazovalo k reformaci české, k tradicím bratrským a husitským; naši buditelé pokračovali tam, kde reakce přervala vývoj. Tím překlenuli pro- 554 past způsobenou protireformací. Dobrovský, Kollár, Šafařík, Palacký jsou obhájci vznešených tradic české reformace a svobody svědomí, hlásají Bratrské ideály humanity. Naše znovuzrození je tedy historický vývoj docela přirozený; idea humanity docela přirozeně pojila se k snahám české reformace. Humanitní ideál, hlásaný Dobrovským a Kollárem, náš ideál obrodní znamená nám náš národní úkol vypracovaný a odkázaný nám naším Bratrstvím; humanitní ideál jest všecek smysl našeho národního života. Humanita, čistá člověckost, skutečně není než ideál všeobecného bratrství, ideál naší Jednoty, ideál vpravdě český. Naše národní obrození je pokračování ideí reformních, za něž Hus podstoupil smrt mučednickou. Ideál humanitní, základní a stěžejní idea, vedoucí všecko úsilí buditelské, jest idea naší reformace; humanita je jen jiné slovo pro bratrství. Naše národní idea humanitní netoliko nám, ale i národům ostatním musí býti pevným základem. Česká idea humanitní, česká idea Bratrství - toť vůdčí idea celému člověčenstvu.« (Vyňato z Pekařova kritického spisku »Masarykova česká filosofie« [1912]). Názory tyto se setkaly s nesouhlasem, jakmile byly vysloveny. V duchu národního liberalismu odmítl Josef Kaizl »Českými myšlenkami« (1895) Masarykovo náboženské pojetí českého života a českého obrození; odbornými studiemi literárně dějepisnými ukázali M. Murko, Jar. Vlček a Jan Jakubec, že naši buditelé nenavazovali tak na tradici národně reformační, jako spíše na západoevropské ideje osvícenské a romantické, dílem i na některé myšlenky slovanského Východu. Jos. Pekař v uvedené studii, nesené duchem vědeckého positivismu, historickou kritikou pokusil se vyvrátiti četné ideje Masarykovy »české filosofie«: Dobrovský nemohl a nemínil pokračovati v nauce reformační, jíž neznal; moderní humanita s českým Bratrstvím nemá nic společného; vůdčí idea našeho obrození jest spíše národnostní než náboženská; evropské osvobození na rozhraní XVIII. a XIX. věku nesouvisí nikterak s reformací; demokratický ideál našich dějin, jejž Masaryk předpokládá, není než obměnou Herderova a pozdějšího romantismu ; Masaryk není realistický vykladač historie, nýbrž ideolog. Tuto kritiku, proti níž Jos. Pekař v »Smyslu českých dějin« r. 1929 postavil svou positivní teorii vlastní, pozměnily výklady Masarykových přívrženců Zd. Nejedlého, Em. Rádla, Alb. Pražáka, K. Krofty, F. M. Bartoše a Jana Slavíka, 555 které dílem otupovaly ostří Masarykových vývodů, dílem snášely pro ně další skutečné i domnělé důvody, dílem však je plodně vykládaly z osobnosti a pragmatických záměrů jejich původce. Osobnost T. G. Masaryka i mimo oblast osvobození měla pečeť geniality; současné naše kulturní dějiny nelze si bez ní představiti; stejně jako kritické dějiny naše uvedl je na dráhu zcela novou. Osobitost jeho se zrcadlí i v slohu; jest prudký a vášnivý, úsečný a napovídavý, vroucí a nabádavý; 'bez ozdob, bez epitet a bez obrazů, spíše vyvolávající dojem diskuse než četby; opravdu sloh muže, jenž stále vzrušeně a pohnutě vedl dialog, ať se svou dobou nebo s hlasem svého svědomí. Přímým žákem a věrným stoupencem Masarykovým ve vědě i v poHtice byl František Drtina (1861-1925), ,profesor filosofie a pedagogiky na Karlově universitě. V Myšlenkovém vývoji evropského lidstva (1902) vyložil svůj názor, že cílem soudobé vzdělanosti jest humanita, t. j. všestranný rozvoj všech vlastností a schopností lidských, vedený láskou k bližnímu. Do služeb této myšlenky postavil i svou snahu o výchovu a vzdělání mládeže; výchova i vzdělání mají vésti k mravnosti, t. j. k lásce k bližnímu. Hlavním představitelem filosofického i etického positivismu byl propagátor »volné myšlenky« František Krejčí (1858-1934). Z filosofie vylučoval zcela metafysiku, problém svobody vůle řešil deterministicky, otázky noetické agnosticisticky. Mravní normou života jest mu shoda jednotlivcova s celkem; k tomu spěje celý vývoj. Hlavním jeho působištěm byla psychologie čistě empirická, dnes překonaná. Předmětem zkoumání třetího zakladatele »České mysli« a profesora na pražské universitě, Františka Čády (18651918), byla noetika. V ní hlásal potřebu víry jako základu a doplňku vědění. Čáda se stal u nás zakladatelem pedologie, pedopsychologie i pedopatologie. V duchu nového idealismu postavil se proti positivismu profesor fysiologie František Mareš (1857-1942), odpůrce Krejčího psychologie bez duše a etiky bez mravnosti. V literární historii proslul neblaze jako neznalý a tvrdošíjný obhájce pravosti RKZ (Pravda o RKZ, 1930, a Marnost baFl, proti RKZ, 1933). Z pěstitelů sociologie, budované u nás z podnětů Masarykových, vynikl její profesor na Svobodné škole politických 556 nauk Emanuel Chalupný (* 1879), zprvu Masarykův žák, pak jeho odpůrce. Zkušenosti ze sociologie (od r. 1916 vychází jeho Sociologie) rozpočtená do 15 dílů) přenášel i do literární historie. Největší pozornost věnoval Jungmannovi (1909 a 1912), Havlíčkovi (1908 a 1929) a Březinovi (1912 a jindy). Zajímavě ocenil i Sládka a jeho dobu (1916) a dílo Jos. Holečka (1926). Estetika může se vykázati jedinou významnou osobností tohoto období, Otakarem Hostinským. Otakar Hostinský (1847-1910) byl profesorem estetiky a dějin hudby na Karlově universitě, ale přednášel i na malířské akademii a na konservatoři dějiny hudby. Vycházeje z Herbartovy estetiky vytvořil vědu o konkrétním umění, jejíž zásady uložil do tří spisů německých. Vlastní jeho pracovní oblastí jest hudba, především její dějiny; tu přispěl k poznání našeho hudebního života v XVI. věku a rozebral historicky českou píseň lidovou. Jeho četné stati hudební jsou často spojeny i s literaturou. Vyložil prosodické základy českého básnictví; obhajoval literární realismus; přispěl k poznání podstaty dramatu a napsal hojnost posudků básnických děl. Jazykozpyt a f"dologie. Převrat v české jazykovědě, která v 70. letech se octla v stagnaci, se pojí k velkému sporu o pravost RKZ. Mladá filologická generace, která přišla na osamostatnělou českou universitu, byla vychována t. zv. školou mladogramatickou v čele s K. Brugmannem a Aug. Leskienem, Fr. Miklošičem a Vatro Jagiéem. Hnutí to nespouštělo s očí zřetele srovnávací, hlásalo bezvýhradnost mluvnických zákonů, jako základ jazykovědného studia pěstovalo hláskosloví a pod. V duchu doby nevyhýbali se jeho přívrženci ani kritice dogmat české vědy a odmítali jakýkoliv vědecký kompromis. Když r. 1886 podrobil Jan Gebauer, dosud zastánce pravosti Rukopisů, novými metodami památky opětovnému zkoumání a dospěl k zjištění, že jsou podvržené, ukázalo se, že se musí podrobit revisi celé počátky naší slovesnosti a zároveň určiti období, v němž památky vznikly. Objevila se nutnost zjistit správný stav a vývoj staré češtiny. S plnou odpovědností ujal se tohoto úkolu Jan Gebauer. Jan Gebauer (1838-1907) byl zprvu středoškolským profesorem v Pardubicích a v Praze, habilitoval se pro češtinu, ale rozšířil své čtení záhy na celý obor slovanské filologie. R. 1880 se stal mimořádným, r. 1881 řádným profe- 36 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české. 557 sorem a přešel na obnovenou universitu, kde setrval, zahrnován poctami, do své smrti. V mladších letech překládal ukázky z bulharštiny, z ruštiny a indičtiny, pak se věnoval pracím jazykovědným, mezi nimiž od počátku převládaly studie hláskoslovné. R. 1878 objevil jotační zákon, r. 1883 odkryl pravidlo o rozdílu kvalitativní a kvantitativní negace v skladbě staročeské, kterého jazykověda plodně užila i mimo hranice jazyků slovanských. Od polovice let 80. otiskoval jmenovitě v »Pojednáních Král. čes. spol. nauk« ukázky ze své velké práce o historické mluvnici české. Z této Historické mluvnice jazyka českého vyšlo »Hláskosloví« (1894), »Skloňování« (1896), »Časování« (1898, II. přepr. vyd. 1909), kdežto »Skladbu« vydal pohrobně Fr. Trávníček r. 1929 a »Kmenosloví« se nedostalo přes stadium materialií. Druhé ži· votní dílo Gebauerovo, Slovník staročeský) vyšlo po heslo »naliti«; dokončení převzal Emil Smetánka. Vědecký materiál dodávalo Gebauerovi studium památek staročeských,z nichž některé vzorně vydal. V několika statích, otištěných v »Listech filologických«, kterých byl od r. 1874 redaktorem, a v universitních čteních ukazoval i nové směry literárního dějepisu: podával srovnávací obraz vývoje látek a genrů v středověké literatuře západoevropské a vždy poukazoval na souvislost českého písemnictví se světovým. Tak zpracoval soustavné dějiny starší české literatury, ale i zde byl především iniciátorem. Vedle vědeckých děl napsal řadu školských učebnic, které popularisují výsledky jeho bádání. Také »Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví« jsou v prvním vydání (1902) v podstatě prací Gebauerovou. Vědecký význam Gebauerův jest mnohonásobný. Důkladným studiem staročeských památek nashromáždil si obrovský materiál, který kriticky ocenil, metodicky utřídil a vědecky urovnal. Z této spolehlivé látky vyvodil zákony a pravidla; popisná část, systematika řeči u něho převládala; ač nezanedbával dialektů a přihlížel i k etymologii, přece kladl hlavní váhu na staročeštinu, které přikládal význam normativní. Věkovitý vývoj českého jazyka jevil se mu jako organické dění; proto nedovedl snésti ani násilného zasahování libovolných nápadů a puristických přepjatostí do vývoje živého jazyka. Nejplodnější z podnětů Gebauerových působily i na filology oborů jiných, měly vliv i na české dějiny literární a zastavily v jazyce spisov- 558 ném zvrácené snahy brusičské. To vše měni postavu Jana Gebauera z vědeckého odborníka na činitele kultury národní. Gebauer shromáždil kolem sebe a ve svém semináři skupinu žáků, kteří mu snášeli materiál pro poznání staročeského jazyka, řešili některé problémy staročeského písemnictví, vydávali staré památky, ale konali v jeho duchu i jiná studia jazykovědná, na př. dialektologická; v praktickém životě přenášeli mistrovo učení mezi lid a mládež. Z nich Antonín Havlík (1855-1925) objevil zákon jerový, EmU Smetánka (* 1875), Gebaueruv nástupce na stolici universitní, vydával vzorně staročeské i reformační památky a Václav Ertl (1875-1929) přibližoval vědecké poznatky své i svého učitele středoškolskému studentstvu a jako spoluzakladatel a spoluredaktor »Naší řeči« zabral se do otázek jazyka živého i do otázek puristických. 'V počátcích své činnosti zabýval se Gebauer i srovnávacím jazykozpytem indoevropským, ale vědecké základy mu u nás dal profesor filologie staroindické a srovnávacího jazykozpytu Josef Zubatý (1855-1931). Většina jeho prací ze všech oboru (hláskosloví, tvarosloví, etymologie a zvláště skladby) jazykovědy indské, srovnávací a jmenovitě z mluvnice litevské a lotyšské vyšla pouze po časopisech, ale vždy prozrazovala osobitý dar kombinační, pronikavost kritického soudu a plastičnost výkladu., V pozdních letech svého bohatého života soustřeďoval se i k jazyku českému, hlavně po stránce lexikologické a syntaktické. Tehdy stál v popředí mluvnictví českého i jako redaktor »Naší řečÍ«. Jeho nástupce na universitní katedře Oldřich Hujer (1880 -1942), vynikající bibliograf české jazykovědy, podal v Ovodě do dějin jazyka českého (1914, III. vyd.1946) jasný přehled prehistorie slovanštiny a češtiny. Mezi vědeckými badateli o jazyku staroslověnském, který v rozvíjející se filologii slovanské se znovu postavil do popředí zájmu, vynikli zvláště: František Pastrnek (18531940), autor Tvarosloví jazyka staroslověnského (1909 a 1912) a Dějin slovanských apoštolů Cyrilla a Methoda (1902) ; Václav Vondrák (1859-1925), badatel o vzniku staroslověnského písma, zvl. hlaholice, a o dějinách staroslověnské kultury na naší půdě; a profesor bohoslovecké fakulty Josef Vajs (* 1865), znalec hlaholské paleografie. I ostatní vědy filologické, germánská, románská, klasická a orientální, rozvíjely se významně za vedení vynikajících vědeckých odborníků. Pro českou literaturu významné jsou výsledky vědecké práce klasického filologa Josefa Krále (1853-1917). Vzorný překladatel z řečtiny zasvětil svou práci jmenovitě zkoumání antické metriky a antického bájesloví. Jeho obsáhlý spis O prosodii české (1893-1902 v Listech filologických, knižně až 1923 a 1938) podává historický vývoj české prosodie. V něm se snažil Král, duch přísně normalisující, dokázati, že čeština připouští jedině prosodii přízvučnou a nikoli časoměrnou, a nastínil zevrubný obraz nejen prosodického rozvoje českého, ale i historii sporů o prosodii u nás. Cenné jsou i jeho knih opisné a filologické příspěvky k dějinám českého humanismu. Vývoj literárního dějepisu. Literárně dějepisné práce trpěly dlouho dvěma základními nedostatky: nezařazovaly slovesných zjevů do souvislosti domácího i mezinárodního vývoje a nehledaly za knihami osobnosti, ideje a dobové proudy. Filologická a knih opisná metoda, kterou pracovala období předcházející, udržovala se ještě při líčení střední doby českého písemnictví. Zde podal řadu cenných prací badatel o dějinách českého humanismu Antonín Truhlář (1849-1908), který sebral s důkladností bibliografickou hojnost materiálu a abecedně sestavil v Rukověti k písemnictví humanistickému v Čechách a na Moravě ve stol.XVl. (1908-1918 vyšel I. díl red. K. Hrdiny). Téže metody, ne však bez zřetele k dějinné souvislosti, užíval i mnohostranný František Bílý (1854-1920), na střední škole žák Bartošův, na universitě Gebauerův. Vnášel ji však do studia písemnictví obrozenského. Výsledky literárního bádání využíval pro praxi školskou, kde kladl důraz především na poetiku a estetiku. Z těchto praktických potřeb vznikly jeho Příspěvky k praktické poetice (1915) a Malá poetika (1910, vzniklá ze spolupracovnictví na Bartošově »Malé slovesnosti«), dále antologie novočeského básnictví Patery knihy plodů básnických (1892), výbory z Vrchlického (1896 a 1898), z Havlíčka (1907), vydání Komenského »Labyrintu« (od r. 1887 častěji). V knížce Od kolébky našeho obrození (1904) sdružil události z dějin řeči, slovesnosti a divadla v názorný obraz kulturně historický. Hlavní jeho monografické práce jsou věnovány Kollárovi, Palackému a jmenovitě Čelakovskému. Jako kritik otiskoval své příspěvky ve »Světozoru« a v »Osvětě«. Když tohoto filologického a knih opisného postupu užil ,při soustavném vylíčení složitého národního obrození Franti- 560 šek Bačkovský (1854-1908), ukázala se vša;k nedostatečnost metody, hromadící zevní fakta bez spojitosti. Proto některé jeho práce monografické a edice starších spisů novočeských mají větší význam než Zevrubné dějiny českého písemnictví doby nové (1884-1887). Výborně se však hodila pro jeho trojí zpracování Přehledného písemnictví českého (1887, 1898 a 1899), snášející zevrubně literární data. Obrat nastal při srovnávacím studiu písemnictví staro· českého, jež na počátku své dráhy horlivě konal Jan Ge, bauer. Zabýval se dějinami látek a slovesných druhů v souvislosti evropské a s tohoto hlediska staročeské památky utřídil. Jeho přední žák Jaroslav Vlček postoupil dále. České literární dějiny změnil ve vývojovou historii vůdčích dobových proudů, v složitý obraz celistvé kultury národní a zařadil jej do historie vzdělanosti západoevropské. Tím se stal zakladatelem moderního dějepisu české literatury. Jaroslav Vlček (1860-1930), rodem Slovák, byl profesorem dějin české meratury na Karlově universitě, kde za republiky přednášel hlavně o písemnictví slovenském. Po prvé přehlédl v celku slovenské písemnictví již ve své prvotině Literatura na Slovensku (1881), jež dovedena do doby nejnovější vyšla slovensky jako Dejiny literatury slovenskej (1889 a 1890). V bojích o pravost RKZ vyspěl neobyčejně historický smysl Vlčkův a tak již r. 1893 počaly vycházet jeho velké Dějiny české literatury) k nimž učinil pokus již r. 1885. Objímají látku od nejstarších dob do I. 60., ale zůstaly zlomkem, neboť všechna období nejsou zpracována (1931 vyšly ve 4 sv., doplněny z universitních přednášek, r. 1940 ve 2 sv.). Po prvé vyloučil z dějin našeho písemnictví vše, co souvisí s podvrženými památkami. Hojně užity a zpopularisovány jsou výtěžky studií Gebauerových a Gollových, neboť vlastní bádání Vlčkovo se vztahovalo výhradně na stol. XVIII. a na první polovici stol. XIX. Jednostranné západnictví, malý smysl pro tradiční souvislost a hlavně nepochopení baroka a romantiky vadily postupu i pojetí jeho práce. Tak nejlepšími částmi jeho »Dějin« zůstávají úseky věnované osvícenství, které mu, positivistovi a liberálovi kritického ducha, bylo nejbližší. I mimo dějiny dařily se Vlčkovi především studie z této doby nebo z doby k ní přiléhající; tak významné monografie První novočeská škola básnická (1896) a Pavel Josef Safařík (1896) a řada podobizen a drobnějších charakteristik z doby probuzení a ze 40. a 50. let, seřazených 561 do tří svazků : Několik kapitolek z děj-in naší poesie (1898), Několik kapitolek z dějin naší slovesnosti (1912) a Nové kapitoly z dějin literoatury české (1912). Podmanivá síla Vlčkových prací, jež působila kouzlem novosti, záležela v barvitosti a výmluvnosti, v sytém podání i v charakteristice směrů a proudů slovesných a ideových. Právě tím se od něho lišil jeho mladší druh Jan Jakubt'.c (1862-1936), vl. 1919-1932 univ. profesor v Praze. Jeho první práce O životě a p'Ů8obení Jana Kollára (1893) a obšírná monografie Antonín Marek (1896) obsahují in nuce celou Jakubcovu vědeckou činnost. Hlavním jejím předmětem byla doba Dobrovského a Jungmannova· s myšlenkou slovanské vzájemnosti v popředí. Výsledky svých studií o osvícenství kolem Dobrovského, o počátcích české romantiky u J. Nejedlého a Jungmanna, o básnické činnosti Palackého a Šafaříka, o Havlíčkovi a Pťlegru Moravském uložil do »Literatury české XIX. stol.«. Nejčastěji se vracel ke Kollárovi, o něhož se zasloužil také jako vydavatel. Veden povinnostmi učitelskými napsal souhrnné Dějiny české literatury (1911, II. vyd. o dvou dílech 1929 a 1934; původní německé zpracování 1907). Sahají od nejstarších dob po politické probuzení, kodifikují jasně názory českého positivismu vědeckého, vynikají kritickým přehledem příslušné literatury. Na studium písemnictví obrozenského, zvl. na jeho část vědeckou specialisoval se Josef Hanuš (1862-1941) v monografiích o M. A. Voigtovi, F. M. Pelclovi, F. F. Procházkovi, Dobrovském a Šafaříkovi. Plodně zasáhl i do bojů o Rukopisy. I v monografii o Nebeském (1896) vyniká líčení činnosti učenecké nad rozborem estetickým. Šíří literárně historického zájmu vyniká nad ně Jan Máchal (1855-1939), který se obrátil k srovnávacím dějinám literatur slovanských. Pracoval nejprve v slovanské mytologii a v dějinách národní epiky (Nákres slovanského bájesloví) 1891 a O bohatýrském epose slovanském, 1894) a četnými informačními články k dějinám literatur slovanských se připravil k souhrnnému dílu Slovanské literatury (1922-1929 ve 3 sv.) s doplňkem O symbolismu v literatuře polské a ruské (1935). Dějiny jednotlivých literatur staví vedle sebe a nesnaží se o vnitřní srovnání. Významné jsou i jeho práce z literatury našeho obrození (o Puchmajerovi, Šafaříkovi, Čelakovském, o Hankových ohlasech ruských) a práce o staročeském drama tě, vyvrcholené dí- 562 lem Staročeské skladby dramatické původu liturgického (1908). Zabral se i do otázek literatury novodobé svými příspěvky k dějinám novočeského románu (O českém románu novodobém) 1902, rozš. 1930) a k literárním směrům na konci stol. XIX. (Boje o nové směry v české litera~uře 1880-1900) 1926). Z mladších literárních dějepisců, kteří se pojí k Vlčkovi a kteří vyšli ze školy Gebauerovy, vynikl Ferdinand Strejček (* 1878) a Stanislav Souček (1870-1935), první jako vydavatel, pilný sběratel látky a podrobný životopisec zvl. Sv. Čecha, Ad. Heyduka, J. V. Sládka a j., druhý jako významný badatel štítenský a přední komeniolog, věnující však své láskyplné výklady také Erbenovi, Jiráskovi a jmenovitě NerudovL František Ryšánek (* 1877), profesor Karlovy university, zasáhl plodně do otázek o Husovi, Chelčickém a Štítném. Štítného a Rokycanu, Tkadlečka a Jakoubka ze Stříbra vydal František Šimek (* 1882). Důsledným filologem ve všech svých pracích zůstával Václav Flajšhans (* 1866), zprvu věrný stoupenec Gebauerův, pak jeho odpůrce. Sporné otázky z pomezí filologie a literárního dějepisu jej lákaly především. Objevitelské práce podal hlavně v oboru staročeské filologie. Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého (1903) jsou kritickou chrestomatií. Ze srovnávacího studia českého příslovnictví vyšla Česká přísloví (1911-1913 ve 2 dílech). Osvětlil dějiny staročeského slovnikářství: Klaret a jeho družina (1926-1929,2 díly). Podal i náběh k soustavným dějinám spisovného jazyka (Náš jazyk mateřský) 1924). Soustavně se zabral do života a díla Jana Husi, jehož díla kriticky vydával a o němž snesl spoustu nového materiálu. Vztahy českého a německého písemnictví vědecky prozkoumával germanista Arnošt V. Kraus (1859-1943) v dokumentárním díle látkoslovném Stará historie česká v německé literatuře (1902) a v trojsvazkovém Husitství 1) literatuře (1917, 1918, 1924). Získal si zásluhy i jako informátor o českém životě literárním a kulturním v cizině. Průkopníkem s r o v n á v a c í c h děj i n li t e r a t u r y, do nichž nejedním podnětem zasáhl již V. B. Nebeský a po něm Gebauer, stal se všestranný slavista, profesor slovanských řečí a literatur, Jiří Polívka (1858-1933). Oplodněn pokročilou vědou ruskou i anglickou a po průpravných pracích látkoslovných a o dějinách lidového podání přistoupil k velkým úhrnným dílům: Lidové povídky 563 slovanské (1929, 1. sv.) a Slovanské pohádky (1932, I. díl, obsahující látku běloruskou, velkoruskou a ukrajinskou). V bádání pohádkoslovném kloní se k teorii migrační. významné jsou jeho literárně historické monografie o M. Rejoviz Naglowic (1905), o Někrasovovi (1911) a ideový rozbor ruské otázky Rusko a, lux ex oriente (1919), i jeho studie časopisecké o Gribojedovu, A. N. Pypinovi, F. Tjutčevovi a j. Význačným odborníkem v pohádkosloví byl Václav Tillé (1867-1937), profesor srovnávacích dějin literatury. Odlišoval přísně to, co je v pohádkách vskutku lidového od toho, co nutno přičísti na vrub zálibám a teoriím sběratelů a co v nich jest padělkem nebo překladem textu cizího. Analytická studie České pohádky do r. 1848 (1909) a vyd~ní pohádek Erbenových, Mikšíčkových a B. Němcové byly průpravou k soustavnému Soupisu českých pohádek (1929-1934, dosud 2 sv.) ; B. Němcové věnoval i vzornou monografii životopisnou (ve »Zlatorohu« 1911 a častěji). Výkladu dějin a teorií literárních slouží Filosofie literatury u Taina a předchůdců (1902). České dějepisectví. Na obnovenou universitu vstoupila i nová škola historická. Myšlenkově zdůrazňovala souvislost českého vývoje dějinného s obecnými proudy západoevropskými, metodicky dbala obezřetnější kritiky a výkladu pramenů. Důsledná kritičnost a odklon od vlastenecké tradice hlásil se i u ní. Tento obrat vědy historické ztělesnil svým dílem Jaroslav GoII (1846-1929). Studiemi u proslulého historika v Gotinkách G. Waitze a cestami do Berlína, Holandska a do Londýna ucelil své rozsáhlé vědomosti jazykové i historické. Na universitě, na níž se habilitoval r. 1875, setrval až do r. 1910, kdy odešel na odpočinek. Počátky Gollovy jsou básnické a essayistické v »Lumíru«, jehož byl na čas spoluredaktorem, a básníkem zůstal Goll i jako vědec. V popředí jeho zájmu historického stojí historie Jednoty bratrské. Soubor článků sem hledících, znamenajících pokrok i reakci proti Tomkovi metodicky svým bohosloveckým výkladem reformace, myšlenkově správným začleněním do dějinného vývoje českého, vyšel s názvem Chelčický a Jednota v XV. stol. (1916, s významným úvodem od K. Krofty). Druhé velké dílo: Cechy a Prusy ve středověku (1897) nově osvětluje·vztahy Slovanů k Prusku a k Německému řádu do XVI. stol. Studie Historický rozbor básní RK 564 Oldřicha) Beneše Heřmanova a Jaroslava (1886) jest nejdůležitějším příspěvkem dějepisným k důkazu o podvrženosti Rukopisů. Vedle studií z českých dějin středověkých a reformačních (Rokycana, Blahoslava zvláště Komenský) psal i studie z dějin cizích. Goll odvedl českou historiografii z úzkých hranic domácích a učinil jejím úkolem studovati kulturní vývoj český v stálé souvislosti s dějinami Evropy ostatní. Proti katolickému straníku Tomkovi přihlásil se k stanovisku Palackého, ale metodicky šel dále: studoval českou reformaci i po stránce odborně náboženské, rozbíral podrobně její památky literární, ale nekladl na ni měřítka protestantsko-humanitní filosofie Palackého. Odmítal vždy řešení přímočaré a motivaci jednoduchou; stále hledal ve výkladu dějin nové problémy, nepostižené dosud kombinace. Ale tento neklid nedovolil Gollovi, aby se věnoval výpravnému, syntetickému umění dějepisnému. Svými vědeckými metodami, organisačním talentem a stálým nabádáním k dalším řešením vytvořil Goll rozsáhlou historickou školu, z níž vyrůstal dějepis i dějezpyt ještě dlouho v době popřevratové. Současně s Gollem působil na universitě žák Tomkův Antonín Rezek (1858-1909), střízlivý protiromantický posítivista. Trojí doba v českých dějinách jej zajímala především: doba Ferdinanda I. (Zvolení a korunovace Ferdinanda J. za krále českého) 1877); náboženské poměry v stol. XVIII. (Dějiny prostonárodního hnutí náboženského od vydání tolerančního patentu z r. 1887 zůstaly sice zlomkem, ale v úvodě k nim jest narýsován přehledný obraz českého vývoje náboženského od Bílé Hory až k tolerančnímu patentu); a konečně politicky vzrušený věk XVII. Dějiny byly Rezkovi vlastně dějinami politických zápasů, ač nikdy nespouštěl se zřetele poměry ústavní, správní i finanční. Významným organisačním činem v této době bylo založení vzorné revue Český časopis historický r. 1895 Gollem a Rezkem. Z Gollovy školy vyšla řada vynikajících badatelů o dějinách českých, kteří se zpravidla specialisovali na určitý jejich úsek. O soustavné zpracování se pokusil Václav Novotný (1869-1923) v kompendiu České dějiny (19121937, kde vylíčen úsek do r. 1271). Cenné jsou jeho studie o době a osobnosti Husově, z nichž vyšel i populární přehled počátků českého husitství Náboženské hnutí české ve 565 XIV. a XV. stol. (1915), zdůrazňující domácí původ české reformace, a kritický životopis M. J. Hus, život a dílo (1919), hájící rovněž Husovu původnost. Do husitské doby zasahují také práce Rudolfa Urbánka . (* 1877), historiografa období poděbradského v Českých dějinách (1915-1930) a v monografiích Konec Ladislava Pohrobka, 1924, Volba Jifího z Poděbrad za krále českého, 1926, Husitský král (1926). České dějiny stol. XIX. učinil svým oborem Zdeněk Václav Tobolka (* 1874). Od politických dějin kolem r. 1848 postoupil až k době nejnovější (Počátky konstitučního života v Čechách, 1898; Slovanský sjezd r. 1848,1901; Politické dějiny čsl. národa od r. 1848 a.ž do dnešní doby, 19321937, 4 svazky). Svým povoláním přiveden byl ke knihopisu a knihovědě. Pro ně založil několik časopisů, sestavil Český slovník bibliografický (1910), podávající soupis českých prvotisků do r. 1500, v němž pokračuje Knihopis čsl. tisků od doby nejstarší až do konce 18. stol. (1925-1941, dosud 4 sv.). Dějiny knihtisku, novin a časopisů českých vědecky zpracoval Josef Volf (1878-1937), ředitel knihovny Národního musea. Historie slovan·ská je v této době spojena se jmény Konstantina Jirečka a Jaroslava Bidla. Konstantin Jireček (1854 -1918) ovládal svou rozsáhlou činností pólitické a kulturní dějiny jižních Slovanů a jejich sousedů (Dějiny národa bulharského, 1876, Poselstv'í republiky dubrovnické k císařovně Kateřině ll., 1893). Jaroslav Bidlo (1868-1937) zabral se z počátku do historie bratrské, především emi· grantské, a jako dějepisec jižních a východních Slovanů uvedl k nám po prvé byzantologii (populární přehledný spisek Kultura byzantská, 1917). Osudy národů slovanských vylíčil jako celek v Dějinách Slovanstva (1927). Významné vědecké zástupce má i pomocná věda historická, prehistorie. V jejím čele stál profesor Josef Ladislav Píč (1847--1911), který své starožitnické práce založil na samostatných výzkumech archeologických, na studiích předních museí evropských, na rozsáhlé znalosti příslušné literatury a především na vyčerpání prehistorického materiálu musejního. Životní jeho dílo Starožitnosti země České (1899-1909, 3 díl~ v 6 sv.) doplňuje Archeologický výzkum v středních Cechách (1893-1897 ve 3 sv.) a popu- 566 lární tresť Píčových zásad Přehled české archeologie (1908). Vědeckým, jeho protichůdcem byl člen kritické družiny positivistické na Karlově universitě Lubor Niederle (18651944). Jeho obsáhlé vědomosti, objímající jazykozpyt, historii, národopis, starověký zeměpis i starožitnictví řídil ostrý smysl kritický, přesné uvědomění hranic jednotlivých oborů a stálé užívání metod srovnávacích. Podle jeho názorů se začíná osazení Čech již v mladší době kamenné a příchod kmene slovanského v V. a VI. stol., a to nikoli od Dunaje, nýbrž z polských zemí na východ od Karpat. Monumentální jeho dílo Slovanské starožitnosti (19021924 ve 4 dílech o 6 sv.) jedná o pravlasti, původě, příbuzenstvu, rozsahu a stěhování Slovanstva s důkladným rozborem pramenů a literatury a vytváří tak moderní obdobu k slavnému dílu Šafaříkovu. Vylíčení slovanských starožitností kulturních, zvláště také náboženství a bájesloví, zvykosloví, obydlí, oděvu, umění, rolnictví a obchodu, věnován je samostatný oddíl, Zivot starých Slovanu (1911 -1925 ve 3 dílech o 6 sv.). Zároveň se dostalo vědeckého pěstování také národopisu, který zasahoval i do literatury krásné, přijímaje od ní sám plodné podněty. Literárního orgánu dostalo se tomuto ruchu r. 1892 prvním samostatným národopisným sborníkem Český lid. Národopisné snahy vyvrcholily pak r. 1895 »Národopisnou výstavou českoslovanskou« a založením »Národopisného musea českoslovanského«, řízeného »Národopisnou společností českoslovanskou«. Vrcholný zájem náležel studiu lidové písně a z hmotné kultury našeho lidu se těšily zvláštní pozornosti lidový kroj, lidové stavby a lidové obyčeje, obrážející náboženský a světový názor. Veškeré národopisné pracovníky převýšil rozsahem i rozmanitostí práce dlouholetý redaktor »Ceského lidu« Úeněk Zíbrt (1864-1932), profesor všeobecné kulturní historie Karlovy university. Uveřejnil nepřehlednou řadu zvykoslovných a národopisných monografií, z nichž vynikají Dějiny kroje v zemích českých až po války husitské (1892, II. díl od Z. Wintra), Jak se kdy v Čechách tancovalo (1895), Veselé chvíle v životě lidu českého (1909-1911 v 8 sv.) a j. Cenné jsou kapitoly Z dějin českého knihtiskařství (1913, doplněno 1939). Jako knihovník musejní vydal i četné památky naší staré slovesnosti. 567 Doba válečná a popřevratová. (1914-1938) . Povaha doby. Vypuknutí světové války v červenci r. 1914 uvedlo v úžas nepřipravený národní tábor český, rozeštvaný třenicemi politických stran. Za obnoveného absolutismu a za vojenské krutovlády byla všecka práva občanská zrušena a zejména svobodný tiskový projev kritického rázu byl úplně znemožněn. Ještě před světovou konflagraCí upozorňovali časoví básníci Machar, Bezruč a Dyk na nebezpečí blížící se bouře a ukazovali, na které straně je místo pro českého člověka. Když pak jim a jejich druhům bránila censura za vojenského nátlaku v přímém projevu, vytvořili si důmyslnou řeč jinotajů, zkratek a narážek, aby se dorozuměli se svými čtenáři. Hlavní úkol nadešel nyní spisovatelům národním z období ruchovského, namnoze již zapomínaným, J. V. Sládkovi, Sv. Čechovi, E. Krásnohorské a přede všemi Al. Jiráskovi. Vedle aktuálnosti obsahu, který vnucoval analogii s přítomností, zdála se nyní jejich zastaralá forma celkem podřadnou. J. S. Machar a P. Bezruč brzy propadli pronásledování vojenské justice a mlčeli, ale V. Dyk, také obžalovaný a žalářovaný v dobách největšího útlaku, neustával lyrikou výmluvnou při vší své stručnosti připomínati slavné dilema národního osudu: buď synové národa nasadí všechny své síly k osvobození, nebo se odsoudí k odvěkému poddanství; nalezl pro ně i klasickou formulaci vloženou do úst země: »Opustíš-li mne, nezahynu. - Opustíš-li mne, zahyneš!« Jeho mravní a citový hlas nebyl však osamocen. Chválu domova a jeho sil, zaručujících svobodnou a čestnou budoucnost národa, vyzpívali stejně staří národníci E. Krásnohorská a F. S. Procházka jako vitalističtí hymnikové A. Sova, Oto Theer, A. Macek, Jar. Kolman; i v poesii Březinově, dávno zmlklé, objevovány byly prvky národně sílící. Stejně silně působila i zkratková poesie K. Tomana, písňová stručnost Fr. Šrámka a lyricky výkřik P. Křičky »Medynia Glogowska«. Ale i spisovatelé vědečtí, essayikové a kritikové postavili se po bok básníků. Dějepisec Jos. Pekař působil projevy stá- . toprávního povědomí, v pracích Arna Nováka a Em. Chalupného zesiloval tradicionalismus studiem osobností a děl 568 období májovského, ruchovského a lumírovského, prosycených snahami národně osvoboditelskými. Také jazyko~pytci se Zubatým v čele spojovali s jazykově očistnými snahami v »Naší řeči« tendence národně obrodné a obranné. Jakmile trochu povolil útisk tiskový, přihlásilo se i novinářství ke své úloze a nabídlo své stránky básníkům, beletristům i vědcům. Ale spisovatelé se nespokojili jen s touto pomocnou prací udržovat a zesilovat víru v národě, nýbrž zaujali záhy postavení vůdců národa. Od přesvědčení státoprávního, které jim leželo na srdci již od r. 1848, došli k odvaze přervati zcela svazky s dynastií habsburskou. Tak 17. května 1917 vyšel ve »Večeru« slavný projev českých spisovatelů v šťastné stylisaci Jar. Kvapila a zaštítěný autoritou Al. Jiráska, kterým se po prvé projevila veřejně jednotná vůle národa. 13. dubna 1918 přečetl Al. Jirásek přísahu národa českého, že jeho zástupci neustanou v boji o samostatnost českou, dokud nezvítězí; a v květnu t. r. se slavnost 50. výročí kladení základního kamene k »Národnímu divadlu«, kterou režijně vedl stejně srdnatý organisátor politického odboje domácího Jar. Kvapil, změnila v národní a slovanskou manifestaci ; zde zdůraznil opět Al. Jirásek jednotu Čechů a Slováků a nutnost politického jejich spojení. Vedle tohoto odboje domácího, v němž spisovatelé stáli na čelných místech, probíhal za hranicemi odboj vojenský a politický, vedený filosofem T. G. Masarykem, sociologem Ed. Benešem a učencem M. R. Štefánikem. Ani zde nechybělo spisovatelů, jejichž duševní a básnický vývoj určily právě zkušenosti v hrdinském ovzduší, jak svědčí jména R. Medka, Fr. Langra, J. Kopty a Fr. Kubky. Oni jsou s jinými zakladateli básnictví legionářského, které jediné z celé české produkce slovesné má ráz skutečné poesie válečné; časově se však mohlo projevi~ až po návratu legionářů do vlasti. Od r. 1848 nebyla účast českých spisovatelů v národně politickém hnutí tak významná a tak důležitá jako právě v letech první světové války. Myšlenka národně politického osvobození odsunula na čas do pozadí všechny ideje jiné, i tužby sociální, které se začaly před světovou vojnou tak silně projevovat. Teprve od velké revoluce ruské, od listopadu r. 1917 nabývalo sociální smýšlení opět určitějších forem, neboť teprve od této doby bylo všem zřejmé, že vedle světové války probíhá Evropou také světová revoluce. 569 Když vojenské a politické události za hranicemi přivodily pád Německa a Rakouska, který měl vzápětí 28. říjen 1918, když se dva dny po převratu prohlásila Národní rada slovenská v Turčanském Sv. Martině pro jednotu československou a když v 2enevě umluvena pro československý stát ústavní forma republiky, sesadilo Národní shromáždění v listopadu dynastii habsbursko-Iotrinskou a zvolilo za prvního presidenta republiky československé T. G. Masaryka, vůdce revoluce zahraniční a organisátora československého vojska. V obnoveném státě šly ruku v ruce s pronikavými změnami politickými a národnostními i změny hospodářské, náboženské, společenské a sociální. Sociální změny probíhající Evropou a vyvrcholené revolucí ruskou zasáhly také Československo a od základů proměnily jeho životní poměry, především mezi dělnictvem a v stavu selském. Vedle socialistických stran předváleěných, sociální demokracie a národních socialistů, vznikla v třetím roce republiky samostatná strana komunistická, mající úzký vztah k sociálním ideám ruským a hlásající nutnost revolučního převratu ve prospěch proletariátu. Strhovala s sebou vedle radikálního dělnictva vzdělanou mládež, především městskou. Ohlas toho byl mocný zvláště v literatuře, kde stála proletářská poesie revolučních a komunistických tendencí dočasně v popředí krásného písemnictví. Vedle prozaiků M. Majerové, I. Olbrachta, Vl. Vančury hlásil se k ní i J. Wolker a ti dodávali této poesii velké literární závažnosti. Socialistické strany prosadily mnoho ze svých dávných požadavků ve prospěch dělnictva .uzákoněním základních pracovních a lidských práv pracujícího lidu, takže se sociální zákonodárství stalo ve středni Evropě nejdokonalejším. Přesto však náhlá nezaměstnanost, souvisící s poměry na světovém trhu, ohrozila nečekaně nejen státní hospodářství, nýbrž i oblast mravní. Ve veřejném životě zavládl sklon k pesimismu, který se projevoval i ve slovesných výtvorech poslední doby. Od poloviny třicátých let zesilovala jej ještě politická nejistota - vycházející z událostí v Německu -, v níž se Evropa po krátkém uklidnění znovu octla. Stav zemědělský vyšel ze světové války sice posílen hmotně, ale otřesen v mravní vážnosti, kterou požíval před ní. Kdežto sebevědomým vůdcům zesílené strany agrární a jejího veřejného tisku se nedostávalo autokritiky, lite- 570 rární hnutí »ruralistů«, vycházející z lůna agrarismu, čelící často i převaze socialismu v literatuře, nechtělo sedláka s jeho životní problematikou jen líčiti, ospravedlňovati a velebiti, nýbrž chtělo i kritisovati venkovana tam, kde se odchýlil od svého poslání strážce půdy a tradice. Stále významnější složkou vzdělanosti stávala se technika, velkou válkou nečekaně zdokonalená. Již před světovou válkou vznikl kult strojů a jejich přesné výkonnosti a ten se změnil v utopistický optimismus, v němž strojům připisována možnost spojiti národy ve všelidskou jednotu a umožnit mezinárodní dorozumění. Telegrafie a telefonie bez drátu se stále zdokonalovanou aeronautikou zdály se tomu nasvědčovat. Jejich účast při stupňování životního rytmu se těšila obecnému obdivu. Tyto naděje do mechanické civilisace vyjádřil nejplněji u nás S. K. Neumann. Ale bylo třeba světové války, aby se stalo obecným poznání, že právě vynálezy technické mohou se stát ze služebníků člověka jeho bezohlednými pány, kteří ničí své vynálezce. Vymoženosti technického ducha, které se za války změnily v nástroje zkázy, způsobily v dobách míru nadprodukci výrobků na světovém trhu a tím způsobily hrozivou vlnu nezaměstnanosti, která zachvátila celou střední Evropu. I přibývalo stále hlasů, které místo dřívější oslavy strojové krásy a účelnosti vyznívaly zdrcující kritikou nadvlády strojů, vynálezeckého titanismu a zmechanisování života. Oblíbenou formou této kritiky byla románová nebo dramatická utopie, nyní většinou pesimistická, vyúsťující do přesvědčení, že závratný mechanický pokrok nedovede uspokojit člověka v jeho nejdůvěrnějších a nejušlechtilejších potřebách; proto synové budoucích věků odvracejí se od civilisace a kloní se k primitivním formám života, umožňujícím žíti přirozeně a šťastně. K. Capek promluvil zde za všechny své vrstevníky nejlépe. Ale to nebyl jediný vztah vzdělanectva k technice. I nadále vedle hrdiny sportovce, ovládajícího stroj i své tělo, byl předmětem básnického obdivu technický vynálezce se svým darem povznésti podniky nad omezené poměry domácí, se svým zápasem o čas a prostor, jehož výsledkem má být přiblížení dálek a zrychlení životního tempa. A to se stávalo vskutku stále překotnějším. Rozhlasové i novinářské zpravodajství poskytuje možnost co nejrychlejší informace a vnucuje svou metodu suché a chvatné reportáže i podání slovesnému. Člověk posledních dnů před dru- 571 hou světovou válkou tkví jenom v přítomnosti, a oddává-li se občas ilusionistickým představám o budoucnosti, zakalené tuchou blížící se nové katastrofy, chová se k minulosti chladně. Přeceňuje přítomnost, zvětšuje tím svou malou kritičnost a stává se tak protikladem kritického člověka předválečného období" posi tivistického. Cizí vzory a učitelé českého písemnictví. V době těsně před válkou, za značného vlivu na přicházející pokolení, stáli v popředí zájmu literárního vwělanstva básníci vitalističtí a filosofové, kteří v i t a I i s m u poskytovali ideovou základnu; přede všemi Francouz Henri Bergson, idealistický odpůrce nauk materialistických, který položil důraz na životní elán jako na prazákon ve vesmíru a na tvořivý vývoj v oblasU duševní. V jiném okruhu působila americká filosofie p r a g mat i c k á, jíž Američané W. James a Ch. S. Peirce dali konečnou formulaci. V pragmatismu oceňována i u nás reakce proti ilusionismu a relativismu; byla vítána jeho obrana praktického činu rovnocenného myšlence; schvalováno měřítko prospěšnosti, podle něhož hodnotil projevy lidského ducha a jímž posuzoval též v umění význam tvorby. Hovělo-li bergsonovství hlavně duchúm estetického vzletu a etického zanícení, vyznávali pragmatismus spíše mužové silných vztahů veřejných a sociálních, v nichž po převratu nalezl horlivé spolupracovníky T. G. Masaryk, velkorysý pragmatik celou osóbitostí. Na domácí učitele a předchůdce bylo zapomenuto, ba mládež si raději uvědomovala, v čem se s nimi rozchází, než v čem navazuje na jejich díla neb podněty. I zůstal bez povšimnutí evoluční' optimismus posledního období Jar. Vrchlického; podobně přehlédnuto, že závěrečná fáze básnického vývoje Březinova vrcholí oslavou nekonečného života vesměrného a že se na mnohých místech mužného Sovy pojí s entusiasmem sociálním a civilisačním inspirace vitalistická. S porozuměním se potkávali u nás básníci i kritikové umění důsledně přítomnostního, moderní civilisace strojové a průmyslové dynamiky a horečné rychlosti, kteří zavrhovali minulost, tradici, historičnost, akademismus jako přítěž svobodného vývoje. S heslem fu tur i s m u se směr ten, proklamovaný básnickým řečníkem .F. T. Marinettim, hrnul z Italie na západ a přes západ k nám; uměleckým ziskem z něho byla pouze metoda simultanního zachycování nejrůznorodějších vjemů a dojmů v jejich vte- 572 řinové zlomkovitosti, odvozená jako krajní důsledek literárního impresionismu, jinak mládeží bouřně zavrhovaného. Jinak neměl italsko-francouzský futurismus trvalejšího ohlasu. vývojově plodné prvky obsahovalo zvláštní hnutí u n anim i s t i c k é, vedené Julesem Romainsem. Unanimismus, inspirovaný sociologickými poznatky Em. Durkheima a jeho školy, ukazoval ke vzniku kolektivní duše, ukládaje spisovatelům, aby se snažili ji postihnouti; smysl pro »civilní« přítomnost pronikal při tom stejně zřejmě jako citové naladění humanismu, zesíleného pak tragickými zkušenostmi válečnými. Francouzský k u b i s m u SJ přenesený za náčelnictví G. Apollinaira a jeho druhů z výtvarného tvoření neorganicky do básnictví, znamenal nejkrajnější odklon od naturalistického a impresionistického pojetí skutečnosti a stavěl proti němu krajní svobodu představivosti fantasie, orientované hlavně zrakově. Slovesná jako výtvarná díla omezovala se na pouhý, tvarově nesjednocený odraz vjemů zevního světa. Směry tyto byly k nám plněji a uvědoměleji uváděny až po politickém převratě, kterým se dostalo i české písemnictví opětně do styku s evropskou myšlenkou a literaturou, jmenovitě francouzskou; avšak na rozdíl od politiků, kteří se přimkli pevně k vítězům ze Čtyřdohody, osvojili si spisovatelé mnoho i z Německa. Tak zasáhl české spisovatele německý myslitel Osw. Spengler svými pesimistickými úvahami o soumraku západoevropské vzdělanosti, kterou vystřídává mechanická civilisace a mechanický světový názor. V souhlase s tím se psychologický zájem po válce odvracel od oblasti intelektuální a osamocoval sféru podvědomou a pudovou, zvláště také pohlavnost jako původní hybnou sílu životní. Vlastní zakladatel psy c h o a n a I y s y Sigmo Freud, jejž hlavně básnická škola surrealistická pozdvihla na svůj štít, zasáhl mocně jak svým pansexualismem, tak důrazem kladeným na život snový a prazážitky dětské. Freudova teorie působila jednak přímo, jednak prostřednictvím básnických žáků mistrových, mezi nimiž v relativisaci a v rozložení lidské osobnosti došli předního mistrovství opět dva romanopisci, roztříštivší nadobro formu románu, Francouz Marcel Proust, výkvět rafinované a úpadkové Paříže, a po anglicku píšící Ir James Joyce; oba byli u nás po válce vykládáni a překládáni, kritisováni a napodobeni. To jsou zároveň důkazy, 37 - Arne Novák: Stručné déjiny literatury če$ké. 573 kterak zároveň s názorem o jednotě osobnosti hyne smysl pro pevnost tvaru slovesného. Nejpravdivějším uměleckým výrazem poválečného nihilistického rozvratu byl německý ex p r e s i o n i s m u s, vládnoucí stejně v literatuře jako ve výtvarnictví a částečně i v hudbě, ohlašovaný již některými zjevy písemnictví předválečného. Již svým názvem se expresionismus stavěl příkře proti impresionismu, příznačnému pro evropské umění předválečné. Nechtěl býti uměním dojmovým, nýbrž výrazovým; vycházel ze stavu duše, která si v intensivním zážitku skutečnost přetváří; jeho čirá duchovost rozbíjela tvary a soustředila své tvůrčí napětí k visí. Ve vášnivém subjektivismu za vystupňované citovosti vyjadřovali expresionisté protest proti skutečnosti a z ní především proti válce a jejím následkům a vedle toho nadšení pro hodnoty válkou zavržené a zneuctěné, pro soucitnou a bratrskou humanitu, překypující optimistickým výkřikem: »Člověk jest dobrý«; ale časem se přetvořil jejich humanismus v revoluční socialismus s požadavkem třídní diktatury. Mezi hlavními představiteli hnutí zaujímali čelné místo naši němečtí krajané, pocházející namnoze z pokročilého židovstva pražského, Fr. Werfel, Max Brod, Fr. Kafka, vedle G. Trakla, Fr. von Unruh a j.; tato všecka jména se těšila u nás pozornosti, projevující se překlady, kritickou diskusí a částečně i nápodobou. Německý expresionismus stýkal se v lecčems s francouzským kubismem a názorově se namnoze kryl s humanismem, k němuž došli ve válce francouzští unanimisté. Po bezvýznamné a nevalně působivé vlně čistě negativního d a d a i s m u s jeho anarchistickým odporem proti minulosti a logice pronikal k nám po světové válce intensivněji francouzský s u r r ea I i s m u s, teoreticky podepřený zásadami André Bretona a přiklánějící se k psychoanalytické teorii podvědomí a snu. Tyto různorodé skupiny se shodovaly v důsledném odporu proti rozumovým a logickým složkám básnictví, zdůrazňujíce proti nim tajemné hlubiny duše, představové vlnění, hudební zasvěcení do prapodstaty bytí. Ze snahy dobrati se b á s nic tví č i sté h o dospěl filosofický teoretik Henri Brémond k mystické koncepci poesie, splývající s modlitbou. Zdánlivého ověření se mu dostalo tvorbou velkého žáka Mallarméova, Paula Valéryho, který však hledá prajádro básnické spíše v metafysickém pohledu do problémů života a smrti, vyjadřovaném symbolicky ve formě 574 přísně vyhraněné; v tom se s ním shoduje německý básník z Prahy, posléze v Paříži usedlý, Rainer Maria Rilke. Tito tři nositelé krajní reakce proti lyrice smyslové a imaginační byli u nás hojně citováni, překládáni, tu a tam také napodobeni. F ran c o u z s k o u poesii uváděla k nám řada antologií, z nichž nejvýznamnější je Francouzská poesie nové doby (1920) v překladech K. Čapka. Tu doplňuje výbor H. Jelínka Ze současné poesie francouzské (1925), sahající vývojově »od symbolismu k dadaismu«. K nim přibyly redakcí J. Hořejšího Ozvěny (1927, též s ukázkami angl. a němec.). Ani v rozsahu ani v účinnosti s vlivem francouzského básnictví a francouzské výpravné prózy na českou literaturu poválečnou nemůže se měřiti písemnictví jiné, ani národů románských, ani germánských, ani slovanských. Ze spisovatelů i tal s k Ý c h, z nichž Adolf Felix vybral antologii Italští básníci 1900-1930 (1932), nalezl skutečný ohlas jedině dramatik Luigi Pirandello, který na scéně zatlačil expresionisty německé a severské. Vyznačoval jej relativismus, vyúsťující do ilusivnosti poznání i mravního jednání člověka. A n g 1 i e, v dávné minulosti vlast velkého básnictví dramatického a v XIX. stol. velké lyriky, poutala u nás spíše svým široce rozvětveným uměním výpravné prózy, s níž souběžně sledován také román a m e r i c k ý. Náhradou za zaniklou Ottovu »Anglickou knihovnu« založil Otakar Vočadlo velkou »Standard Library. Anglo-americká knihovna« (1926-1933, obnovena r. 1926), kde českému čtenáři přiblíženi vedle satiricky mravoličného romanopisce amerického Sinclaire Lewise hlavně prozaikové měšťanské společnosti za vlády Jiřího V., John Galsworthy a E. A. Bennett. Pronikavěji působil jejich psychologicky revoluční proti chůdce, odvážný analytik přebujelé a tragické pohlavnosti, D. H. Lawrence. Zcela jiným směrem postupoval vliv satirika, humoristy a myslitele G. K. Chestertona, v jehož škole však seděli spíše kritikové a publicisté než tvůrčí básníci; při rozšíření jeho knih měla účast také detektivní forma nejpopulárnějších z nich, u nás obecně oblíbená. Přes svůj pravověrný katolicismus dobyl si svým laskavým pragmatismem, svým optimistickým humorem a svou srdečnou demokratičností pokračovatele Dickensova půdy, urvav ji puritánovi a socialistovi Shawovi. Byl-li dočasným 575 omylem za typického mluvčího románu amerického u nás považován socialistický agitátor Upton Sinclair, přesunul se pak zájem právem nejprve na zjednodušujícího naturalistu světa, kde vládne dolar a sex appeal, Theodora Dreisera, a právem ještě větším na Sinclaira Lewise, který v románech, mohutně typisujících, uvedl opět společenskou satiru s přísadou mužného humoru v plná práva. Působení něm e c k é h o písemnictví na slovesný život český dosáhlo vrcholu v období expresionistickém; pak poklesalo, až za národně sociálního převratu po r. 1933 skoro úplně ustalo. Z důvodů obsahových byly u nás překládány a vykládány hojné beletristické doklady dění válečného a smýšlení i jednání poválečného, na př. od E. M. Remarquea, L. Renna, H. Fallady, ale zapadly stejně rychle jako se vynořily. Více působili mistři německé prózy, s kořeny většinou před válečnými, kteří však v celosti svého významu pronikali až po převratu k nám: psycholog a kasuista složitých pří soudních i vnitřních Jak. Wassermann a do široka zabírající interpret kulturních osudů minulostní ch i současných Thomas Mann. Vliv s e v e r s k Ý c h literatur na české písemnictví potuch! proti předešlému období značně, třebaže teprve nyní po válce ve svobodném státě československém nadešly přímé styky s literární Skandinavií, jejichž důsledkem se počaly objevovati hojné překlady českých děl do jazyků severských. Vznikla sice Severská knihovna (1920-1925), kde uvedeni k nám někteří další prozaikové skandinavští, ale žádný z nich nezasáhl vlivem hloub, ledaže se později učili zdbrazovatelé českého venkova od letopisců selských rodů na severu, na př. O. Duuna a G. Gunnarssona. Mocným vlivem působila však norská básnířka S~~id __ !Jgg§~19.~ uchvacujíc hlavně sytým kříšením dávných dob a mravních konfliktů v jejich rámci i v perspektivě jejich nazírání, stejně jako vášnivou opravdovostí svého katolictví. Vztahy k s lov a n s kým literaturám se nevyvíjely tak, jak by si představovali a přáli vyznavači a šiřitelé slovanské vzájemnosti, kteří založili dvě souběžné překladové knižnice, Jihoslovanskou knihovnu (1936, red. Ant. Berin·· gera, Ju!. Heidenreicha a Ot. Kolmana) a Polskou knihovnu (1937, red. Jos. Bečky, K. Krejčího a M. Szyjkowského). Z jihoslovanské dramatiky, která na našich jevištích zdomácněla, upoutalo pevné zakotvení v lidové baladistice a domácím podání výpravném, čeho jsou mistry Ivo Vojno- 576 vic a Milan Ogrizovié; z polského básnictví pak bylo doporučováno vášnivé přilnutí k půdě domova, zavlažované proudy náboženskými a prostoupené kořeny venkovské lidovosti, jak tomu učí vývoj od Stan. Wyspianského až po Emila Zegadlowicze. Propagandě této hlubší shody literární slouží obě básnické antologie, uspořádané a přeložené Janem Karníkem, Z polského Pa,rnasu (1930) a Poesie svobodné Pol.sky (1937). Důvěrný vztah projevil se k ruskému písemnictví sovětskému, jenž nevycházel vždy z pramenů slovesně uměleckých. Určovaly jej často nadšené sympatie s politickým, sociálním a kulturním světem sovětského Ruska, které bylo i cestovatelským cílem představitelů mladého písemnictví. Stupňovanému zájmu, který doprovázela i nebývalá znalost ruštiny u nás, hoví horlivá činnost publikační. Ctihodnou Ottovu »Ruskou knihovnu« vystřídaly sbírky: Nová ru.ská knihovna, řízená, B. Mathesiem (1928-1935, v naklad. »Melantrich«), Sovětští autoři (od r. 1931, nákl. K. Boreckého), Spisovatelé Sovětského svazu (od r. 1934, nákl. J. Fromka) a Knihy Nového Ruska, jež se přezvaly na Knihovnu šest'iny světa (od r. 1935, nákl. B. Jandy). Dříve než výpravná próza sovětské Rusi došla pozornosti na západě a také u nás revoluční lyrika, tkvějící kořeny namnoze v tvorbě před válečné a souvisící i s básnictvím ostatní Evropy. Tři význačné antologie seznámily s ní českého čtenáře: Sborník sovětské revoluční poesie, uspořádaný Jiřím Weilem (1932), Nová ruská poesie, sestavená a přeložená Boh. Mathesiem (a Mal'. Marčanovou 1932) a Antologie sovětského básnictví, pořízená Jindř. Hořejším (1936). Básnické osobnosti tu zastoupené, z nichž Al. Blok, Vlad. Majakovskij, Serg. Jesenin a Děm. Bědnyj jsou nejmohutnější, proběhli ve své revoluční lyrice drahou od futuristického novotářství po obnovu verše klasického, od civilisačního opojení po dědinskou pokoru, od brutálností naturalistických po mystické tuchy, dobírající se tajemného smyslu revoluce; na sociální a proletářské básnictví české působili pronikavě. Umělecky skrovnější jest přes značné sebevědomí svých nositelů přínos sovětské prózy výpravné,. zaujaté takřka výhradně služebným úkolem při hospodářsko společenské výstavbě sovětské Rusi, pokud nelíčí revoluční převrat sám a boje s ním spojené. Z prozaiků k nám vydatně uváděných, nehledíme-li k J. Erenburgovi, jenž jest spíše pu- 577 blicistou než básníkem, mají umělecký význam zvláště A. N. Tolstoj, K. Fedin, V. Ivanov, B. Pilnjak a Mich. Šolochov. I jejich sociální realismus jest namnoze úchvatně názorným letopisem, přesvědčivou snůškou dobových dokumentů, které spojuje zanícení pro energii vynaloženou ve prospěch společenského celku, epickou reportáží z rozlehlého světa. Mocně do vývoje uměleckého tvoření u nás jako jinde zasáhlo scénické umění nové Rusi, ne však díly svých dramatiků, jako výkony svých režisérů ducha spíše odtažitě konstruktivistického než plnokrevně tvořivého. Povaha literárního jazyka doby válečné a popřevratové. Změny, kterým byly podrobeny životní formy příslušníků národa československého za revolučního přetvoření Evropy po stránce civilisační i sociální, nové existenční podmínky občanského bytí v mladé republice - to působilo ne-li přesvědčením, tedy dojmem, že minulost jest přetržena a že nadchází nová éra v dějinách češství a jeho vzdělanosti. Toto poznání potvrzovala okolnost, že sám jazyk v obou svých větvích, hovorově lidové i spisovné, nabývá podoby nové, a to po stránce slovníkové i skladebné, skrovnou měrou také tvaroslovné. Spisovný jazyk, stejně jako řeč hovorová, rozmnožil své slovníkové bohatství nejprve mezinárodními výrazy sportovními a technickými, pak hojnými rusismy mluvy legionářské, později nově utvořenou terminologií vojenskou a úřední v republice Československé; novinářství pokračovalo ve svém mocném vlivu, zahájeném od let 60.; poněkud působil také rozhlas. V celku se stal spisovný jazyk bohatším, rozmanitějším a odstíněnějším. Převládala snaha spisovný jazyk zdemokratisovati tím, že se skoro ztotožnil s řečí obecnou; tím získal na názornosti, životnosti a' bezprostřednosti, přestal býti papírovým a nabyl i mluvnosti, zdůrazňované jmenovitě v dílech dramatických. Jiří Wolker v poesii, Karel Čapek v próze ztělesňují nejplněji tento jazykově literární typ. Proti tomu se však rýsuje protilehlá skupina jazykově a literárně orientovaných stylistů, kteří zcela záměrně jazyk spisovný oddalovali od řeči hovorové, usilujíce o samostatnou tvorbu jazykovou; neváhali bráti svůj výrazový poklad z různých vrstev jazykových a mezi slova hovorová, druhdy i vulgární, vkládali výrazy archaistické, mluvu vybraně a odstíněně básnickou zpestřovali prvky nářečními, jen aby básnickou představu vyjádřili co nejnázorněji a nejkonkretněji, nepohrdajíce ničím více než otřelým poe- 578 tickým klišé a konvenční frazeologií lyrickou. V básnictví uskutečňoval toto úsilí o »znovuzrození slova« již Oto Theer; v próze dovedl snahu o utvoření osobitého literárního jazyka, co nejvzdálenějšího od jazyka hovorového, ke krajní hranici Vladislav Vančura, kdežto většina romanopisců, pokud jsou dbalými stylisty, jako Ivan Olbracht, M. Majerová, Jan Čep, Eg. Hostovský, zachovávali střední cestu, snažíce se jednoduchý výpravný sloh podříditi zákonům jazyka spisovného, ale zároveň potlačením archaisující a dekorativní knižnosti zachovati jeho shodu s řečí hovorovou. Souběžně s péčí liter'árních praktiků postupovala mnohonásobná činnost jazykových teoretiků. Zprvu v ní převládala snaha obranná a normalisující, zastávající většinou stanovisko historické, kdežto později zvítězila v linguistice, zdůrazňující různé funkce jazykového výrazu, snaha pochopiti jazyk i jazykovou tvořivost autorů také v jejich fázi přítomné a vyložiti její znaky ze životních potřeb současného písemnictví. Retrospektivní brusičství, přeceňující vedle památek minulostních také mluvu lidovou, musilo ustoupiti. Zápas obou směrl\ puristicko historického, jehož stoupenci se shromažďovali za vedení Jos. Zubatého a V. Ertla v populárně jazykovém měsíčníku »Naše řeč«, a »funkčně strukturalistického«, který vytkl své zásady ve sborníku »Spisovná čeština a jazyková kultura« (1932), zasáhl také do literatury. Souhrnem, ale zároveň kodifikací spisovného jazyka českého, zhruba od r. 1870, spíše knižního než hovorového, bez soustavnějšího zřetele k prvkům nářečním, staly se dva slovníky, vzniknuvší vědeckou prací filologickou: »Příruční slovník jazyka českého«, vydávaný třetí třídou »České akademie věd a umění« od r. 1935 a dokončený již »Slovník jazyka českého,~ (1937, 1941), který sestavili P. Váša a Fr. Trávníček. Povaha krásné literatury válečné a popřevratové. Kult přítomnosti, opojené novodobou technikou, přinášel s sebou opovržení k minulosti a jejím formám; spisovateli bylo ukládáno, aby se inspiroval myšlenkovým obsahem své doby, aby motivicky čerpal z její náplně a aby hledal formy, shodující se s cítěním a myšlením současným. Látky historické byly opouštěny soustavně a důsledně, a pokud k nim ještě spisovatelé sahali, zbavovali je úplně funkce národně výchovné a buditelského patosu. Historický ro- 519 mán Jiráskův, který po stránce národní vykonal za války dílo tak významné, zůstával - až na Jana Vrbu - zcela mimo vývojovou působivost; zato Durychova velkorysá románová skladba z války třicetileté zaujala zcela nové stanovisko k pojetí národní minulosti, úplně zbavené vztahů k potřebám a zájmům národa ve věku dvacátém. Útvar románové kroniky ožil jen ve výpravném podání dějů legionářských za světové války. Odklon od minulosti a jejích životních forem se jeví též v tom, že byl skoro . úplně opuštěn román vesnický. I ti, kdož proti stupňujícím se tendencím urbanistickým a proti prohlašování dělnictva továrního za vlastní lidové jádro národa věnovali pozornost venkovu, zabývali se hlavně rozpadem jeho starých řádů a hospodářsky mravní proměnou jeho struktury. Zvláště názorně toto přetvoření vesnice a vesničanů po válce dovodil Jan Vrba, a to z téhož Chodska, které v Baarově beletristickém a Hruškově národopisném podání platilo za zachovalou državu starobylého řádu a rázu; podobných dušezkumných letopisů venkova a venkovana na přerodu dostalo se Ostravsku a Slezsku v knihách Vojtěcha Martínka a A. C. Nora. V těchto mravoličných kronikách, uvědoměle deterministických, hlásí se obnovený naturalismus. Nebyl však přísně věcný a chladně nezúčastněný, nýbrž pod ním, v souzvuku s tendenčním rázem většiny písemnictví, hlásila se tendence, blízká politicko-hospodářským snahám strany agrární. Básnicky se to projevovalo lyrickou monumentalisací práce zemědělské, citovým oslavováním lásky k půdě a přírodě na ní, doporučováním venkova jako záchrany před rozvrácenými životními poměry v městě. S vůdcem tohoto hnutí, jež se později označilo jako »ruralismus«, Jos. Knapem, postupovali solidárně jeho bližší neb vzdálenější krajané B. Horst, Jan Knob, V. Prokůpek, Zd. Rón a především nejčistší umělec ruralistické družiny Fr. Křelina; k nim přibylo několik letopisců moravského venkova, zvl. F. V. Kříž, Jos. Koudelák, Fr. Neužil a Jindř. Spáčil. Programně se dovolávají velkého příkladu K. Světlé, ale mohli by uváděti jako své předchůdce i realisticky založené psychology F. X. Svobodu a Met. Jahna, hlavně pak Jos. Matějku. Ani oni však nezůstali zhola bez vlivu zahraničních učitelů, zprvu severských, mra vně přísných a v charakteristice zvláště pevných vypravěčů osudů rodin_selských, později prozaiků sovětské Rusi, zaujatých, se Solochovem v čele, problémem 580 přerodu ruské vsi a ruského mužíka ve smyslu kolektivního hospodaření. Životní zkušenost venkovská a ideologie agrární vedle četných prozaiků našly i významného lyrika v Janu Čarkovi. V prvním desetiletí tohoto období dospěl své umělecké zralosti opožděný naturalista a zároveň dovršitel pražského románu společenského a mravoličného K. M. ČapekChod, slovesný učitel spisovatelů mladších. Kdežto jeho literární vrstevníci, M. A. Šimáček, F. X. Svoboda, B. Viková-Kunětická, soustředili svou pozornost na vzestup, na rozkvět, ale především na rozklad třídy měšťanské, upoutalo K. M. Čapka-Choda její odumírání pod náporem proletářstva i jeho bohémských příslušníků uměleckých. Jeho brutálně opravdová epika nalezla četné pokračovatele; z nich Emil Vachek, M. B. Bohnel náleží starší vrstvě populárního naturalismu, kdežto oba odvážní experimentátoři Vlad. Vančura a Benj. Klička tkví v době poválečné a podali i výrazné příspěvky k psychologii svého pokolení za války. Z různých pramenů domácích i cizích sbírá své síly sociální román průmyslového světa a jeho třídních zápasů; romanopisci, skoro vesměs tendenčně zaměření, zastávají v něm zájmy dělnictva a často i revoluční zásady socialistického proletariátu. Mravoličný naturalismus zolovský spolupůsobil při vzniku velké skladby z kamenouhelné pánve ostravské u A. M. Tilschové i při výstavbě generační kroniky z Kladenska od M. Majerové. Ale starší únavná analytičnost bývá občas nahrazována skladnou zkratkou, jež zvyšuje působivost hromadných výjevů a vychází z unanimistické nauky o duši davu; někdy do skutečnostních obrazů vniká utopistická fantasie, ba i plesný úžas nad divy strojové civilisace v revolučních službách. 'ru jest patrný vliv ruské ideologie sovětské, vracející se stále k problému, jak provésti proletářský převrat a podle jeho zásad zorganisovati svět; zprvu působilo sovětské Rusko spíše svými principy, později také díly svých spisovatelů. Uměleckého úspěchu však dosáhli z českých zobrazovatelů sociálního převratu jenom ti autoři, kteří byli prosyceni bezpečnou znalostí lidové duše a domácích poměrů, zvláště Ivan Olbracht a M.Majerová. K nim připojil se K. Nový, Jar. Kratochvíl a M. Pujmanová. Účinnou vzpruhou básnické tvořivosti stala se revoluční myšlenka o emancipaci proletářstva uvědomělým vystou- 581 pením mladé generace s Jiřím W olkrem v čele. Ani mezi těmito proletářskými básníky, kteří se k slovu přihlásili hned po válce, nebyla »sociální zkušenost« výsledkem příslušenství k dělnické třídě, nýbrž výrazem t9uhy mladých vzdělanců původu namnoze měšťanského po revoluční přeměně světa. Zásadově se hlásili pod tuto vlajku duchové velmi různorodí: vedle starých stoupenců komunismu St. K. Neumanna a Ant. Macka mladičtí básníci, kteří se brzy nalezli v jiných oblastech lyrismu, jako Jar. Seifert, Konst. Biebl, A. M. Píša, Frant. Halas, Vít. Nezval, ale i uvědomělí duchové Jos. Hora, Jiří Wolker a Jindř, Hořejší, jimž zápas o sociální spravedlnost byl nejsilnějším podnětem inspiračním. Byla to však jenom krátká episoda, za které se dali touto názorovou vlnou dočasně strhnouti i duchové tak vyspělí jako F. X. Šalda nebo Ant. Sova a kdy její ozvuky vnikly do díla básníků zásad zcela odlišných, na př. Jar. Durycha a Jana Čarka. Později se hlásili k ideovému východisku proletářské revoluce stoupenci poetismu a surrealismu. Mimo společensky třídní zápasy, uskutečňující sociální revoluci, dodala především světová válka literatuře nové náplně, a to nejen po stránce obsahově látkové, nýbrž zvláště vydatně svou složitou problematikou. Na rozdíl od francouzských a německých dokumentů válečných trvalo dlouho, než k nám došla bezohledně věrná líčení válečných hrůz barbussovského rázu, mnohem déle, než se jich ve své mateřštině odvážili také čeští účastníci zápasu, sloužící namnoze s odporem v uniformách rakousko-uherských. Přesto 'ještě za války naznačili dva spisovatelé z mladší řady, ve válce přímo zúčastnění, jak český člověk prožívá válku. Dušezkumně pronikavé povídky Rich. Weinera z rakousko-srbského bojiště, označené případně >"Lítice«, zachytily s halucinovanou bezprostředností duševní rozvrat způsobovaný válečnými hrůzami v bytostech vojáků. S polské půdy, kde dávný antimilitarista Fr. Šrámek prožil se zjitřenou citovostí ponížení člověka i zVířete, poslal P. Křička v »Medynii Glogowské« svůj rozryvně pravdivý vzkaz o mravním konfliktu českého člověka, bojujícího proti svému svědomí a klesajícího pod tíhou tragické situace. Intuitivním pohledem do válečných hrůz a jejich společenských odrazů předešel skutečné vojáky spisovatele ve svých válečných povídkách i v partiích svých románů starý mistr K. M. Čapek-Chod; z dokumentárního 582 naturalismu vyšel též Jarom. John, sytě spolehlivý zobrazovatel lidového typu českého domobrance; až později upoutali stenografickými záznamy z pole i ze zázemí, z obvaziště i z nemocnic, z vojenských soudů i z běd válečné invalidity Jar. Kolman-Cassius, Benj. Klička, Č. Jeřábek, J. V. Rosůlek, z nejmladších pak Karel Konrád. Mravoličný naturalismus tu bývá prohlouben unanimistickým pojetím hromadné úsoby; hromadný odpor lidového zástupu proti vnucované povinnosti občanské naplňuje nejednu z knih. Podobným ovzduším jsou naplněny přečetné obrazy válečné společnosti v zázemí, kořistící z vojny. Zvláště častým se stal motiv vojáka vracejícího se z bojiště neb z nemocnice a zdrceného přeměnou domova, kde naň čeká vedle nevěry milenčiny neb ženiny osudná nemožnost zapustiti znovu kořeny a pokračovati v existenci násilně přerušené. Válečná trilogie B. Benešové se soustředila hlavně k sociálně dušezpytnému rozboru odboje domácího. Kromě povídky a románu, nabízejících se přímo pro záznamy a vzpomínky dokumentární, dotýkali se těchto společenských otázek válečných také dramatikové, někteří scénickým líčením mravů, jiní skutečným rozborem konfliktů: Jar. Hilbert, Jiří Mahen, Fr. Šrámek, Jar. Kolman-Cassius. V samostatnou větev válečné literatury rozbujela tendenční a mnohdy přímo satirická groteska proti válečná ; přihlásili se výsměšní nihilisté s populární odvahou dovoditi, že vysoko nad pošetilostí válčících národů a států stojí čirý bloud, který maří úmyslně neb bezděky militaristickou soustavu, ovládající společnost. Na krajních pólech protiválečného románu z války stojí tragicky výsměšná burleska Vlad. Vančury »Pole orná a válečná« a rozmarně rozchechtaná karikatura »dobrého vojáka Švejka« od Jar. Haška, jíž se jediné z českých válečných produktů dostalo proslulosti světové. Etické zhodnocení války a individuálních i hromadných mravních energií v ní uvolňovaných, inaugurované mužným počinem Křičkovým, nezůstalo omezeno na lyriku. Prvek mravní kolise a etického rozhodnutí se stal podstatnou složkou ve válečném písemnictví legionářském, které se mimo umělecky vyspělou rétorickou lyriku Medkovu a dramatickou produkci Jar. Hilberta, R. Medka, Fr. Langra, Jos. Kopty a Zd. Štěpánka vyjádřilo hlavně v útvaru románovém. Zde ožil znovu pojem hrdinství, zde se unanimistická koncepce vtělila do vědomí branného bra- 583 trství; zde se do dějinné skutečnosti promítla diskuse o vlasti a cizině, o češství a slovanství, o tolstojovském pacifismu a nutnosti obrany, hlavně však o poměru vědomí národního k sociálnímu přesvědčení. Debaty o těchto otázkách i se svými kořeny před válečnými vyplňovaly valnou část legionářských románů, dokud nezhoustl děj v letopisné líčení válečných dějů, vzrušených jmenovitě v časovém úseku zborovské bitvy a pak sibiřské anabase; tu pokračovali legionáři vypravovatelé s ll. Medkem a Jos. Koptou v čele v tradici jiráskovského románu historického .. Látky legionářské přinášely i silnou dávku nového exotismu, který se objevuje nejen v dílech skutečných legionářů, nýbrž i Zd. Němečka, který dal n'ovou formu českému románu emigrantskému. Novým inspiračním zdrojem poválečného písemnictví, dodávajícím slovesnosti nového rázu, stala se fantasie exaktně vědecká, milující naukový experiment, opírající se o nové poznatky biologické, fysikální, chemické a technické, rozkřidlující ducha k rozletům utopickým do oblastí budoucího panství lidského nad hmotou i strojem. Plesné, až titanské naděje v českém básnictví, po prvé vyslovené Nerudou a opětovně opěvované civilisační lyrikou Jar. Vrchlického, nemizely z duchovního obzoru českých spisovatelů a zvláště K. M. Čapek-Chod pokračoval uvědoměle ve vědecky experimentálním a fantastickém románu Arbesově. Pesimismus, příznačný pro nejednu z těchto prací K. M. Čapka-Choda, později se spíše ještě stupňoval a experimentální román naukový se postupně měnil z apoteosy v přísnou kritiku vědeckých objevů a technických vynálezů; souvisí to těsně s civilisačním rozčarováním člověka za války a za světové revoluce, kdy technika zradila svého strůjce. I jali se básníci proti všem těmto vítězným krajnostem vystupňované civilisace velebiti prostotu pudu, citovou pokoru, krásu družného a obětavého lidství, utíkajícího se po rousseauovsku do nedotčené přírody a do bezpečí primitivních útvarů společenského soužití. Takto dává význívati svým románům a hrám mistr tohoto druhu slovesného Karel Čapek; sotva co jiného vyjadřuje tak sourodě povahu poválečných Čech jako díla tohoto autora, jenž jest zároveň filosofem a novinářem. Početná skupina spisovatelů, prošedších skoro vesměs expresionistickým hnutím, Č. Jeřábek, Lev Blatný, Vlad. Raffel, Jan Weiss, Emil Vachek, sledují v utopických koncepcích jeho stopy, 584 ale noří se občas rádi do chorobně porušeného vědomí, kam se rád zahleděl i pronikavý zor Rich .• Weinera; takto souvisí tato družina s výpravnými i lyrickými koncepcemi psychologie nadrealistické. Psychologický román individuální a individualistický ustupuje mravoličné próze sociální. Nadobro se odvrátila pozornost od dušezpytných monografií o výjimečných a samotářských povahách, které se vyloučily ze své doby a jejích společenských forem. Naopak se těší básnické i čtenářské pozornosti primitivistické typy pudových dětí přírody, vyrůstajících daleko od civilisace v nejprostších společenských formách; oba mistři básnické prózy ze dvou generací, Iv. Olbracht a Vlad. Vančura, ukojili s velkým úspěchem tuto dobovou potřebu obnoveného rousseauismu, onen vbájetvorné oblasti heroické idyly loupežnické, tento v okruhu odzbrojující prostodušnosti lidových bloudÍ!. Vedeni zkumnými metodami vědecké psychoanalysy, obracejí se mladší psychologičtí spisovatelé k lidskému podvědomí, které se projevuje ve viděních, ve snách, v davovém běsnění a v projevech chorobné pohlavnosti. Vedle Vančury osvědčili při tom silnou analytickou vlohu zvláště B. Klička, Mil. Nohejl, Jan Weiss a Eg. Hostovský, zabraní většinou dokrisí pohlavnosti, ale nezapředení přece výhradně do psychologie podvědomí; proto uznávají a pěstují pevný tvar výpravný, který opouštějí stoupenci nejkrajnějšího křídla dušezpytné iracionálnosti. Jejich směr se nazývá programně surrealismem a důsledně se uplatňuje hlavně v lyrice, nejčastěji tam, kde shodně s primitivismem, zavládajícím i v současném výtvarném umění, váží svou básnickou látku ze vzpomínek a představ infantilních. Surrealisté čerpají jako vyznavači Freudovi výhradně ze šachet podvědomí, Qdkud se k nim hrnou v nekonečné psychické melodii představové tlumy, na první ráz nesrozumitelné asociace, nespořádané vzpomínky, sexuální tužby a metafory. Básníci si sami teoreticky ukládají trpnou povolnost pouhých zaznamovatelů těchto poselství z pravé skutečnosti psychické; nedbají o tvarové zvládnutí, uměleck.é učlenění, slovem o tvůrčí aktivitu. V lyrice, kde surrealismus vedle svého vůdce Vít. Nezvala zastoupen K. Bieblem, Fr. Halasem, Vil. Záyadou, dosáhl tento směr hojnějších uměleckých úspěchů než ve výpravné próze; tu jej s Nezvalem uplatňují Ad. Hoff· meister, K. Konrád a ve svých počátcích Jiří Mařánek. 585 Tyto všecky psychologické tendence mířily k tomu, aby rozvolnily a nakonec' popřely jednotu osobnosti lidské. Nebyl to však pro literaturu živel toliko rozkladný, naopak přináší s sebou nejeden podnět dalšího vývoje. Není-li člověkovo nitro pevnou jednotou, dlužno přihlédnouti k veškerým jeho složkám; nelze-li se jediným řešením zmocniti pravé duševní skutečnosti, doporučuje se, aby básník kombinoval několikerou metodu při luštění psychické rovnice o několika neznámých; místo jednolité osobnosti ukáže se i v prostém jedinci několikerá bytost navzájem se tísnící a křížící. Z této koncepce vyvodil Karel Čapek svou románovou trilogií důsledky, skrývající další možnosti vývojové. Podobné pokusy se dějí i v útvaru dramatickém, a to za patrného vlivu Pirandellova, jak svědčí některé scénické práce Langrovy i Tetaurovy, když se neúnavně experimentující Jiří Mahen dotkl také těchto koncepčních a výrazových možností. Skeptický relativismus, vyvažovaný však účinnou pragmatičností, jest převládajícím názorem poválečného vzdělanstva československého. Přizpůsobuje se ochotně sociálním, hospodářským a politickým poměrům, lne s plnou důvěrou a v klidné lásce k své době; neuznává v samoúčelné humanitě a sebevědomém demokratismu nic vyššího nad člověka a nad lidskou společnost, řízenou principem rovnosti. I skrývá se za zvučnými hesly vlastně celá soustava kompromisů, do nichž přirozeně upadá relativismus každý. Proti tomu průměru českého ducha se bouří v národní kultuře, hlavně filosofické a slovesné, touhy po Absolutnu. Filosofičtí myslitelé K. Vorovka a Vl. Hoppe dali metafysickou výzbroj tomuto směru. Lyrickým činem potvrdil tento směr sice V. Dyk a Oto Theer, ale vlastní ráz celého hnutí jest náboženský; a to téměř veskrze ducha katolického. Ví· ce než předválečné tradice »Katolické moderny« působily rozněcující oposice proti ovládajícímu směru racionalisticko-protestantskému, který byl chráněn za Masarykovy autority českým realismem, a rozmach náboženského no· voidealismu na evropském západě, vyvrcholující obnovou tomismu ve filosofii a naukami Brémondovými v poetice. Proti humanitě značně matné a vratké zdůrazňována dogmatická víra v Boha, kult milosti čelil deterministické psychologii; mravnost společenská i osobní podřizována zásadám církevním; vysoko nad ideál praktického občana postaven typ světce a nad válečného hrdinu, který hyne za 586 vlast, veleben středověký mučedník, obětující se za víru. Vyznavači katolického Absolutna v čete s Jar. Durychem, lyrikem i romanopiscem, básníkem i publicistou, polemikem i kritikem, dovedli po svém obměniti některé hlavní zásady poválečného češství: sdíleli se o úctu k zemi a púdě, ale k půdě posvěcené pokornou a nábožnou prací; milovali národ, avšak hlavně jako společenství živých a mrtvých, nad nimiž bdí světecká účast »velikých našeho rodu«; filosofii českých dějin pojímali nábožensky, ale v duchu katolickém, který spatřuje v protireformaci vývojovou nutnost a dějinné požehnání; tímto směrem dospěli k oslavě minulosti a Čelili proti historismu svých vrstevníkú. Rafinovaně barokní duch Durychův představuje tu živel intelektuální i se všemi tvrdostmi fanatiků myšlenky; naivní františkánská prostota Jak. Demla sbližuje tento směr s iracionálností surrealistů; někteří pozdní žáci Březinovi, J. Zahradníček, Fr. Lazecký a V. Renč, obnovují mystický entusiasmus a jako jejich mistr spojují jej s horoucí láskou k zemi. Nedefinovatelný životní pocit poválečného člověka vYiadřuje nejlépe lyr i k a, ježto v letech válečných, ale silněji v prvních letech mírových zaplavila český život vlna vitalistického optimismu. Jsou jím strženi a zároveň mu dodávají důrazu starší naturisté, vycházející z impresionistických předpokladů, Fr. Šrámek a St. Neumann; vrhají se do něho básničtí začátečníci Jiří Wolker, Zd. Kalista, A. M. Píša, Mil. Jirko, z nichž nejsilnější brzy opustí tento směr. Na rozdíl od předválečného vitalismu, který u svých nejvýraznějších představitelů Oto Theera neb O. Fischera jevil touhy titanské a pýchu nadčlověčskou, stavěli vitalisté popřevratoví na obdiv vděčnou pokoru, spokojující se s nejprostší krásou všedních věcí, a skromné lidství, jsouce hotovi uvěřiti v jeho základní dobrotu. Byla to přirozená reakce na válku, zároveň však další znak postupující primitivisace. Humanismus těchto idylických vitalistů zpracovával podněty cizí a působil i na to, že později moravská družina jím vychovaná, Č. Jeřábek, Lev Blatný, Jos. Chaloupka, z části i jejich kritický průkopník Fr. Gotz, hledala pod problematikou sociálně-revoluční možnosti humanitního řešení. Dokud poválečná politicko společenská stabilisace nebyla zastavena nenadálou krisí hospodářskou a tísnivými 0bávami z nového válečného vzplanutí, trval onen jasný po- 587 cit vnitřní pohody životní, ale měnil své formy. Nejvýrazněji byl jarý životní pocit poválečný vyjádřen poetismem. Za vlivu surrealismu francouzského, zasaženi také působením románských futuristů, hlásají, aniž zapírají souvislost s předchozími proudy vitalistickými, mladí básníci za vedení K. Teigeho a lyrika Vít. Nezvala zásadu čisté, samoúčelné, jakékoli tendence zbavené poesie. Ta chce býti hrou pro hru a zvyšovati vynalézavou a překotnou obrazností rozkoš poživačného bytí. Poetismus, vylučující z básnictví většinou oblast myšlenkovou a namnoze i posvěcení citové, zužoval se sám na čirou smyslovost, a proto mohl v lyrice dosáhnouti opravdovějších úspěchů než v umění výpravném a dramatickém; vedle Vít. Nezvala prošli jeho školou, nesetrvávajíce v ní, Jar. Seifert, K. Biebl, Fr. Halas a Vil. Závada, z nichž však dva poslední později vyslovili naopak tragický pocit života svého dorůstajícího pokolení. V prvním svém rozpuku dosahoval poetismus magií vybraných slov, oxymorických představa paradoxních obrazů estetické intensity dotud neznámé. Do této oblasti podvědomé se pak soustředili jeho básníci později, když si osobili název surrealistů. Od počátku 30. let se zachmuřil evropský i domácí obzor a tíha tohoto ovzduší doléhala i na veškeré duchovní projevy; pohoda, převládající od uzavření míru, opustila skoro vesměs také literaturu. Pocit rozkolísané životní nejistoty dodává rázu právě nejotevřenějšímzpovědem autentických mluvčích mladého pokolení, jak lyriků Fr. Halase, Vil. Závady, Fr. Nechvátala, Fr. Hrubína, tak hlavně vypravěčů M. Pujmanové, B. Kličky, K. Nového, Eg. Hostovského, Vlad. Neffa, ať jejich románové tvoření se obrací spíše směrem individuálně dušezpytným nebo sociálně kolektivním. Únik z těchto rozvrácených poměrů hledají četní epikové ze zmíněné družiny ruralistické v pevném přilnutí k půdě a k lidu oddanému její službě; lyrikové, přijavší posvěcení od Březiny a přichýlivší se k směru Durychovu i Demlovu, povzlétají k náboženskému Absolutnu a touží, jak zvláště charakteristicky patrno u J. Zahradníčka a jeho následovníků, čistým duchem obroditi zemi. Obě tyto intence dovedl synteticky sloučiti vypravěč těžkého srdce a zbožných nadějí, Jan Čep. S odporem k čirému umělectví, kterým je poválečná doba naplněna, i k metodě vyjadřování symbolickeho souvisí netoliko opovržení k pravidelné akademičnosti výrazové, ale 588 i nedůvěra k pevné, propracované a definitivní formě vůbec. Valná část lyriků z tohoto úseku, vitalisté i poetisté, básníci civilní i proletářští i vyznavači čiré poesie psali volným veršem, pokračujíce tak v promyšleném úsilí Theerově o volný verš. Nebyli to však nejméně významní umělci verše, kdož zatoužili naopak po přísné tvarové kázni a pevném útvaru veršovém: P. Křička, Jar. Durych a'Jiří Wolker přiklonili se k výrazovým prostředkům prostonárodního básnictví a jeho velkého žáka Erbena; nejzralejší lyrik, Jos. Hora, dobral se posléze mistrovství ve formě uzavřené, jsa v tom následován Jar. Seifertem; pozdě vyspělý virtuos baladické lyriky intimní, Jar. Kolman-Cassius, podrobil svou sloku práci až zlatotepecké. Improvisace Nezvalovy, které beztvárně a nečleněně podávají pouhý předsta vový proud, stávaly se stále osamocenějšími. Také v Ý p r a v n á p r ó z a se snažila zbaviti vybraného umělectví a estetické zdobnosti písemnictví novoromantického a symbolického i oné smyslně podbarvené metaforičnosti, kterou ji zahrnul impresionistický sloh. I snažila se v suše abstraktním podání, hla vně v prvních pracích bratří Capků a v některých povídkách Rich. Weinera, nalézti proti tomu protiváhu. Trvalejším se ukázalo úsilí prozaiků o sblížení mluvy literární s řečí hovorovou, dosti podobné snahám doby Nemdovy. Také tentokrát připadl při tom význačný úkol zprostředkovatelský novinám, jejichž potřebám přizpůsobovali své romány a povídky; někdejší úlohu Nerudovu zastal zde mnohostranný K. C8Jpek. Vliv feuilletonistické prózy novinářské, která nově vy,pracovala důvěrné odrůdy t. zv. sloupků a entrefiletu v duchu pragmatickém, nebyl vždy příznivý a projevoval se často trivialisací tónu, příliš lehkým nahozením dějových obrysů, povrchní charakteristikou postav, jak si toho žádala demokratisace literárního vkusu; pro životnost dialogu mělo to však cenu nespornou. Vážnější nebezpečí přicházelo ještě z nižší literatury; hlavně povídka detektivní a román kriminální počaly rozkladně působiti na dějovou invenci, psychologickou osnovu a vyprávěcí metodu, jak se to již předtím dálo u Jak. Arbesa neb K. M. Capka-Choda. K. Capek podal v knize »Marsyas« rozbor i obhajobu této slovesnosti, lidem vděčně přijímané; netajil se nikdy názorem, že nelze lidové čtenářstvo získat bez ústupků jeho vkusu a jeho zálibám, a sám ochotně činil koncese toho druhu, sledován autory, 38 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české. 589 jako jsou Fr. Langer, Jos. Kopta, E. Vachek, M. B. Bohnel. V celku však prozaisace výpravného slohu přinesla ovoce požehnané a přispěla k vytvoření prostého a úsporného podání. Stačí srovnati prózu Iv. Olbrachta a B. Benešové, M. Majerové a K. Čapka, Jana Čepa a Eg. Hostovského s podáním spisovatelů uznávaných v předešlých generacích za mistry, Ant. Sovy a R. Svobodové, F. X. Šaldy a Jiřího Karásk~, Fr. Šrámka a K. Sezimy, aby vysvitl pokrok k výrazné jednoduchosti. Avšak také tvůrci slohu odvážně osobitého, kteří se postavili na protípól stylistického realismu, vášnivý Jar. Durych a chladně konstruktivní Vlad. Vančura, překonali s uměleckým úspěchem obdobné snahy K. M. Čapka-Choda, jenž se svým složitým vývojem přiblížil ze svého pokolení snahám poválečných vypravěčů nejvíce. Dra mat u se dostalo v době válečné a popřevratové přínosu nebývale příznivého: válka i sociální revoluce přímo kypěly dramatickými konflikty a situacemi, a to jak individuálními, tak hromadnými; počet českých divadel byl rozmnožen; válka přinesla netušené zvýšení divadelnÍho zájmu v obecenstvu a politická samostatnost i svobodnější a brzy skutečně úspěšný vývoz českých her za hranice; režii a výpravě věnována všestranná péče. Hojněji než dříve smývala scénická produkce rozdíl mezi dramatem a epikou, a to nejen scénickou kronikou historickou, nýbrž také mechanickým přelíváním děl románových do podoby divadelní. Nové jevištní útvary, potlačující vesměs panství slova ve prospěch zrakové podívané, hlavně kinema a revue, strhovaly spíše k napodobování; tomuto nebezpečí, analogickému nástrahám kladeným románu od nižších forem výpravných, nedovedli a nechtěli čeliti ani významní autoři jako bratří Josef a zvláště Karel Čapek i Fr. Langer. Z lyrického dramatu, na něž pomýšlel Oto '!'heer a v jeho stopách OL Fischer a o které se pokusil Fr. Srámek, vyvinuly se jednak myšlenkové interpretace dějin a mytů Stan. Loma, jednak Zavřelovy odtažité a zkratkové konstrukce. Celkem však převládala mravoličná hra o společenských i etických zmatcích doby a o její problematice; v ní se potkávají starší dramatikové R. Krupička, Jiří Mahen a především Jar. Hilbert s mladšími scénickými spisovateli Č. Jeřábk'em, Edm. Konrádem, Vil. Wernerem, Olgou Scheinpflugovou, Fr. Tetauerem, přijímajíce tvarové popudy hlavně od Shawa a Pirandella. Při tom však nebyla stvořena komedie vyššího slohu a tragika se 590 přestěhovala skoro jen do historických evokací s časově tendenčními narážkami neb do dramat legionářských, rozvrhujících prostoduše světlo a stín. K rit i k a literární pozbyla čelného postavení, jakým se honosila v době předválečné; obecné ochabnutí kritického ducha, pronikání sociálně politických a namnoze i třídně stavovských tendencí do literatury, podceňování umělecké autonomie v díle slovesném spolupůsobily při tomto jejím rozkladu. Přispěly k tomu také okolnosti zevní: z revuí, které zanikaly, stěhovala se kritika hlavně do denního tisku, poklesajíc buď na pouhé referování neb na propagandu zásad, hájených novinami v oblasti mimoliterární; nakladatelé strhovali nejen knižní zpravodajství, ale i skutečnou kritiku do svých služeb; odpovědná soudčí funkce svěřována větší měrou mládeži, která nemá ani žádoucího rozhledu ani nejskrovnějšího vztahu k minulosti ani vyzrálé spravedlnosti. Z metod zanikla v praksi téměř úplně kritika impresionistická, ale ani hodnocení moralistní se neprojevilo význačněji; jen v sociologické kritice, pojaté však namnoze s třídní a revoluční tendenčností, a v kritice náboženské dosaženo pozoruhodnějších výsledků. Ve vztazích k cizím literaturám, které by mohly býti podnětem a vzpruhou domácímu vývoji, ulpívalo se z valné části na trpném zaznamená vání zajímavých novinek; tradicionalistické úsilí, opřené namnoze o znalosti literárně dějepisné, aby přítomná tvorba navázala uvědoměle na životné části z odkazu minulosti, zastupované Arne Novákem, zůstávalo celkem osamoceno. Essay, od 90. let blíženec kritiky, ležel ladem v době, přeceňující obsah a tendenci na úkor formy. Naopak vpád novinářské feuilletonistiky do kritického podání, který připomíná způsob Nerudův a jejž provedli hlavně příslušníci směru pragmatického, znamenal namnoze oživení a účinné zpřístupnění kritické mluvy; dálo se to v přímém a částečně záměrném protikladu ke krasoduchému slohu 90. let, pojícímu neústrojně vědecky odbornické složky s výrazem metaforickým; proměnu tu prodělalo i podání Saldovo. Ten z kritických učitelů generace poválečné působil ještě dvě desetiletí po převratu a zasahoval činně do vývoje, jsa mládeží obecně uznáván za autoritu, a to nejen v otázkách literárně uměleckých, ale i v sociálně politické problematice veřejného svědomí. Zvlaštní pronikavost projevil, když :591 rozvrhl na hlavní směry mladou lyrickou tvorbu, když charakterisoval a zhodnotil její vůdčí představitele a když i ze skrovných náznaků odhadl sotva zahájené cesty dalšího vývoje. I za svého stařeckého období dovedl F. X. Šalda sloučiti široký rozhled po cizím písemnictví s úzkostli~ou starostí o kulturní hodnoty domácí a stálý zájem o přítomné tvoření se smyslem pro slovesnou minulost, neváhaje prohloubiti neb opraviti své dřívější soudy o některých jejích čelných představitelích, zatím již kanonisované. Jeho všestrannosti a zvláště jeho skoro neomylného pochopení pro uměleckou podstatu literárních výtvorů neměli ani ti z jeho následovníků, kteří se horlivě hlásili k jeho příkladu. Nejvýznamnější kritickou osobností za války a po celých mírových dvacet let byl vedle F. X. Šaldy Arne Novák. Na rozdíl od Šaldy byl kritikem literárně historicky zasvěceným, který ve významnějších kritikách nikdy ne opomněl zařadit autora a jeho dílo do slovesného vývoje domácího. Rozsáhlé znalosti světových kultur vnucovaly mu analogie i s písemnictvím evropským, jmenovitě severským a germánským, jichž byl odborným znalcem. Analytická jeho kritika, všímající si i složek psychologických a stylistických, kde osvědčil své důkladné vzdělání. filologické, hledala vždy v díle hodnoty národní kultury a pojem národní duše; hledala vždy u autora i v jeho díle základy mravní. Dar výstižné charakteristiky a umění zkratky vyznačovaly tohoto bojovníka myšlenky břitkého péra a jiskrného vtipu, který, i když se mýlil, dovedl čtenáři postavit před oči plastický obraz osobnosti spisovatelovy a vystihnouti základní složky díla. Víc než kdo jiný připravoval se ke svému poslání kritika také teoreticky a kromě řady článků sem hledících vydal celý spis o kritice, »Kritika literární, metody a směry, zásady a prakse« (1916, rozšířené 1925). Zatím co z příslušníků generací s osvědčenou trpělivostí referoval kriticky Jindř. Vodák o písemnictví dramatickém i jiném, K. Sezima výhradně o krásné próze a F. Sekanina i Vojto Martínek prováděli svou osvícenou lidovýchovu, hlásily se proudy nové. Z nich se pragmatismus, představovaný hl. lyrikem Mir. Ruttem a novinářem Ferd. Peroutkou, octl od Šaldy nejdále, a to zcela uvědoměle: popíral důsledně nadřazení umělecké tvorby životu, schvaloval službu spisovatelů praktickým potřebám přítomnosti, projevoval shovívavost v úsudku i v podání, přímo protilehlou 592 Šaldovu kriticismu, který toužil býti patosem a inspirací. Za Šaldovy žáky se hlásili vyznavači kritiky t. zv. generační, dodávající tomuto období rázu velmi charakteristického. Rychlý nástup nových pokolení nutil je, aby měnili orientaci, zásady a vkus, avšak při těchto stálých změnách názorových a uměleckých zůstávali věrni svému východisku sociologickému, které vykládá nové směry umělecké jako důsledek přestavby sociálních řádů ve smyslu třídní revoluce; v tom se shodoval s eklektikem Fr. G6tzem důslednější vyznavač socialistického přesvědčení A. M. Píša a s umělecky citlivým zastáncem světové revoluce v marxistickém duchu K. Teigem její ideologický interpret v slovesném dění Bedř. Václavek. Kritická reakce, kterou vzbudil jak relativismus pragmatistů, tak kritika generační, hájí naopak hlediska absolutní, povznesená nad časové vlnění. Katoličtí kritikové literární, mezi něž dočasně vstoupil básník Jar. Durych, jako Alb. Vyskočil, Bedř. Fučík a někteří mladší, vycházeli neústupně z dogmatického stanoviska své církve a prozařovali svou konservativnost neústupným spiritualismem. Jiné bezpečí, poskytující základ názoru rovněž konservativnímu, nacházeli za vedení romanopisce Jos· Knapa kritikové, t. zv. ruralističtí; dávala jim je půda, trvalá práce celých generací o ní i věrnost starým řádům selským, stavěným občas v kontrast k industrialisaci a k proletarisaci české skutečnosti. Příslušenství tohoto křídla české soudobé kritiky k politickému hnutí agrárnímu bylo stejně patrné jako služebná činnost pod vlajkou socialistických stran u kritiků, hledajících v písemnictví především odraz sociálně třídního přerodu světa. Organisace literárního života. N ovinářství. Když se české vzdělanstvo probralo z ohromení válkou a když se poměry censurní poněkud uvolnily, vznikaly nové literární orgány, které dílem nahrazovaly listy a revue v prvních letech války zaniklé, dílem se snažily o soustředění spisovatelů z různých táborů názorových a literárních, dílem však již tvořily tribunu pro mladé, nastupující generace. Tak se podařilo Mir. Ruttovi v Cestě (1918-1930), bohaté i po stránce literárně a divadelně kritické, shromážditi beletristy bez rozdílu věkového a názorového se zástupci směru pragmatického v popředí; podobné stana- 593 visko zaujal po válce za redakce J. Vrby plzeňský Pramen (1920-1927). Osobitější ráz mínil vtisknouti Josef Knap svému měsíčníku Sever a východ (1925-1930), vydávanému v Turnově; chtěl čeliti jednostrannému západnictví českému i centralismu pražskému jednak důrazem na písemnictví slovanské a severské, jednak pěstováním slovesnosti, tkvějící kořeny v severovýchodních Čechách a v selském životě tamním, ale tyto zásady, dílem regionalistické, dílem ruralistické, ustupovaly v revui běžnému eklekticismu. Z vůdčích osobností starší generace se snažili zvláště F. X. Šalda a St. Neumann obnoviti časopisecký ruch, potuchlý zánikem revuí ve válce. F. X. Šalda založil r. 1917 Kmen) zajímavý hlavně kritickými projevy redaktorovými. Když po dvou rocích yřešlo řízení »Kmene« do rukou Neumannových, převedl Salda kruh svých přispěvatelů nejprve do Kritiky (1924-1928, spoluredaktory byli zvl. O. Fischer, Fr. Gotz a R. J. Malý), později do Tvorby (1925, spoluredaktoři tíž, vedle nich také K. Teige; pak se list proměnil v propagační orgán komunistický sociálně politického obsahu, hl. za vedení Jul. Fučíka) ;-- až r. 1928 založil Baldův Zápisník) který do smrti vyplňoval výhradně vlastními články, kritikami, básněmi, povídkami i polemikami. St. K. Neumann slučoval již ve »Kmeni« (do r. 1922) nové tendence literárně umělecké se snahami sociálně revolučními v duchu sovětského komunismu; to propracoval pak důsledněji v Červnu (1918-1921), ochotném a shovívavém útulku nastupujícího básnického pokolení; stranické propagandě a polemice jsou vyhrazeny potom jeho listy Proletkult (1922-1924) a Komunistická revue (19241928) . Poválečná mládež literární se s Neumannem sdílela o těsné spětí zájmu sociálně revolučního s nadšením pro nové směry v básnictví i výtvarnictví západním, jmenovitě francouzském. V otázce politické taktiky, s uměním vlastně nesouvislé, mládež se však rozestoupila do dvou táborů, jež se potíraly, ač estetickou teorií a praksí se namnoze kryly; rok 1922 byl časovým mezníkem tohoto třídění duchů. Pravé křídlo, zorganisované v brněnské »Literární skupině« a v jejím časopiseckém orgánu Host (1921-1929, v redakci původně L. Blatný a B. Vlček, pak v nejvýznamnější době Fr. Gotz a Č. Jeřábek, později A. C. Nor, A. M. Píša a V. Černý), vystoupilo manifestačně Sborníkem Literární 594 skupiny (1923, redakcí L. Blatného, Fr. Gotze a Č. Jeřábka), mínilo prováděti proměnu společnosti evolučně, šetříc zásad humanitních; v literatuře od expresionismu a civilismu i primitivistických sklonů se posléze rozhodla tato skupina pro sociální realismus. Na levici stanuli spisovatelé a výtvarníci, shromáždění od r. 1920 za ideového vedení K. Teigeho a za organisační horlivosti Art. Černíka v »Uměleckém svazu Devětsilu«, který se r. 1922 představil manifestačními sborníky Devětsil a Zivot II. Kromě zásadního marxistického východiska, požadujícího revoluci třídní, vyznačoval »Devětsil« zvláštní zájem o výtvarnictví, o divadlo a nižší druhy živoucího umění lidového a užitkového. Na rozhraní listu umělecko kritického a sociálně politicky aktuálního stál brněnský měsíčník Index (19291938, redigovaný B. Václavkem). Horlivou a výraznou časopiseckou činnost rozvinuli literáti katoličtí s Jar. Durychem v čele; jeho oba listy, olomoucký Rozmach (1923-1927) a brněnský Akord (1928 -1933; jeho pokračování »časopis pro kulturní synthesu«, řízený J. Zahradníčkem, jest podnik jiný), později také opavská Obnova (1937-1939, red. L. Peřich) jsou namnoze periodickým doprovodem básnických a politických činů a zásahů Durychových. Z revuí mladší genérac~ katolických vzdělanců měl Tvar (1927-1932), řízený M. Dvořákem, B. Fučíkem a Alb. Vyskočilem, ráz básnický a literárně kritický; Řád (1935-1944), v němž vůdčí osobností byl básník Fr. Lazecký, podával na filosofických základech kritický přehled celého kulturního a veřejného života v Československu. Z ostatních časopisů poválečných buďte uvedeny ještě: Minaříkova Země (1919-1934), propagující hlavně ukázkami ruské a polské písemnictví; propagační orgán »Družstevní práce«, kulturně nabádavá Panorama (od r. 1929); v kritice literární i politické čiperný týdeník nakladatelského družstva legionářů Čin (1929-1938), zastávající veřejné zásady politické levice. Vývoj nov~ářství od války světové. V prvních dvou válečných letech byla politická publicistika denní i revuální nikoli podvázána, nýbrž prostě 'znemožněna. Censura policejní a zvláště vojenská nedopouštěla, aby české listy přinášely jiné zprávy, než jaké dodávaly rakouský tisk OV)' stan a říšskoněmecká zpravodajská kancelář; jakýkoli styk s cizími novinami byl úplně přerušen; svobodné úvahy no- 595 vinářů i politiků o událostech vojenských a jejich důsledcích politických byly a priori zakázány a nikdo se jich ani neodvažoval. České čtenářstvo však, které se naučilo přijímati s ironickou nedůvěrou c. a k. zprávy o válečných úspěších »Ústředních mocností« a které se z nejúsečněj§iích oficiálních sdělení dovídalo s nadšením o politické i vojenské akci zahraniční a jejích vůdcích, porozumělo novému způsobu psaní v novinách, užívajících narážek, jinotajů a ironických glos; Viktor Dyk, epigramatický básník-novinář, vypracoval tento sloh k virtuositě. Z tiskových orgánů československého odboje zahraničního jsou jak dobou trvání, tak vnitřní úrovní daleko nejvýznačnější list politické emigrace a revoluce ve Francii Československá samostatnost (1915-1919), řízený Lvem Sychravou v Ženevě a v Paříži, a časopis legionářů na Rusi a v Sibiři Československý deník (1917-1920); za dlouhého odloučení od vlasti si vytvořili čeští legionáři na východním bojišti i za slavné anabase rozvětvenou publicistiku a v ní osobité časopisy satiricko-humoristické. . Vytvoření československého státu vneslo do-rozvoje novinářství nebývalý kvas, který však neznamenal vždycky požehnání. Ve všech lidových vrstvách přibylo nebývalou měrou čtenářů pro tisk denní a hlavně večerní; netoliko ve výkladu, kritice a řešení problémů sociálních a hospodářských, nýbrž také v oblasti literatury, divadla, výtvarného umění, ba i beletrie a vědy přejímaly denní listy někdejšf úkol týdeníků a měsíčníků revuálního rázu, které nedovedly odolati v této soutěži a zanikaly. Obnovený styk s cizinou přinášel hojné zprávy zahraničních zpravodajů, zpráv'! z domácího života, především politického, dodávala »Československá tisková kancelář«. Tyto zprávy z denního života veřejného, politického, společenského a hospodářského, doplňované zprávami sportovními, vyplňovaly většinu tisku, vydávaného akciovými společnostmi, orientovanými politicky a stranicky. Hlavní město Praha soustředilo většinu významných listů a tak se novinářství první republiky nedostávalo zdravé protiváhy ve významnějších denících osobitého názoru a originálního podání. Slohově a literárně se změnil ráz českých novin po válce velmi podstatně, a to jak proti řečnické patetičnosti i květnaté zdobnosti v období měšťanského liberalismu, tak proti suché a střízlivé kritičnosti z periody realistické. Vydatně k tomu přispěla živá účast předních literátů v redakci 596 denních listů, kde neotiskují jenom básně, povídky, kritiky a causerie, ale zasahují i do rubrik ostatních. Z nich na rozvoj české novinářské prózy poválečné působili nejpronikavěji V. Dyk a K. Čapek, onen v »Národních listech«, tento v »Lidových novinách«. Pádná jednoduchost, stručná epigramatičnost, ironická pointa, sžíravý vtip V. Dyka dodaly nové podoby politické stati a polemice, kdežto K. Čapek vtiskl svou osobitost hlavně feuilletonu a jeho oblíbeným drobnějším odrůdám, entrefiletu a sloupku; s hravou vážností, s něžnou láskou pro věci všední, s dobráckým humorem naplňoval kursivní tisk novin stejně jako své romány a novely laskavou humanitou, klenoucí most dorozumění mezi lidmi a stírající rozdíly mezi vznešeností a všedností. Vládním orgánem byly starobylé Pražské noviny (do r. 1938), v nichž byl literárním a divadelním kritikem Ant. Veselý. Význam jejich byl nepatrný. Orgánem politické pravice byly Národní listy (do r. 1941) s výraznou postavou V. Dyka v popředí. Katolické Lidové listy (192,21945) pokoušely se smířiti stanovisko vyššího kleru s lidovými potřebami čtenářů. Skutečnou novinářskou individualitou byl v nich A1fred Fuchs (* 1892, t 1941 utýrán v Dachau) , znalec církevních dějin, práva, organisace i středověkého básnictví. Agrární Venkov se vzdal dřívější národně kulturní ctižádosti pro zájmy stranické a politické; v kritice divadelní a literární měl své významné mluvčí v Jar. Hilbertovi a Jos. Knapovi. Agrární strana měla i svou revui Brázda (1920-1940), založenou Fr. Obrtelem (. 1873). V listech politické levice zápasil uvědomělý a důsledný socialismus vyznání marxistického s liberalismem směru sociálně reformního a rázu měšťanského. Komunistická strana vytvořila svůj politický orgán v Rudém právu (1920-1938, znovu od r. 1945), v němž pracovali i významní spisovatelé jako J, Olbracht, Jos. Hora a M. Majerová. Zdeněk Nejedlý se osvědčil ve své politicko kritické revui Var (1922-1928) zastáncem politických, společenských i kulturních zásad křídla nejkrajnějšího. Sociálně demokratické Právo lidu (od roku 1938 jako Národní práce) od r. 1945 s názvem původním), v jehož literární i divadelní rubrice vystřídal F. V. Krejčího A. M. Píša, později Karel Polák, našlo vynikající novinářskou osobnost v Gustavu Wintrovi (. 1889), znalci politických, společenských i kulturních poměrů západní Evropy. V těsné blízkosti sociální demo- 597 kracie stanulo Národní osvobození (1924-1938; znovu od r. 1945), vedené legionářským novinářem Lvem Sychravou (* 1887), seskupující kolem sebe legionáře, pokrokové učitelstvo a zbytky rozpadlé strany realistické; pozoruhodná jest v něm kritická činnost Fr. G6tze. Hlavním orgánem strany národně socialistické se stalo České slovo (do r. 1944; od r. 1945 jako Svobodné slovo). Povzneslo se zvláště za vedení Karla Zdeňka Klúny ('~ 1883, t 1942 v Terezíně), významného i jako divadelního kritika; vedle něho pracovali v kulturní kronice »Českého slova« Jindř. Vodák, Jos. Hora, Emil Svoboda a J. B. Kozák. Oblibě se těšila Horkého Fronta (1927-1938), kde redaktor osvědčoval přednosti svého dravě feuílletonistického pera. Politicky bezbarvá a názorově kolísavá Tribuna (1922-1928), orgán českých židovských asimilantů, upozorňovala na sebe příspěvky Šaldovými, M. Pujmanové-Hennerové, Jos. Kodíčka, V. Nebeského. Z myšlenkového ovzduší předválečného pragmatismu vyšlá družina sociálně reformních liberálů, kryjících se autoritou Masarykovou, našla svou tribunu v Lidových novinách (od r. 1945 jako Svobodné noviny); ty si za redakce Heinrichovy a později E. Basse zachovaly samostatnost úsudk:u a svým spolupracovníkům zaručovaly značnou svobodu názoru. Politickými články vtiskoval jim pečeť Jaroslav Stránský (* 1884) a historik Hubert Ripka ('x, 1895), kulturní rubriku na vysokou úroveň přivedl Arne Novák a ve feuilletonu dodával jim rázu K. Čapek. V rozhodných chvílích politických ujímal se zde pera zvláště Ferdinand Peroutka (;; 1895) , který si získal mocný vliv již jako vydavatel politického a kulturního týdeníku Přítomnost (od r. 1924-1938, od .r. 1946 s názvem Dnešek). Vzdělal se u západoevropských zvl. anglických publicistů a projevoval jasný a střízlivý pohled do přítomnosti. Havlíčkovskou výsadou jeho jest jadrný, plastický sloh a živý jazyk; v tom znamená pro českou žurnalistiku obdobu K. Čapka. Ze svých statí sestavil knihy: Jací jsme (1924), Boje o dnešek (1925) a Ano a ne (1932); od r. 1933 vydával dílo z politických dějů od převratu, Budování státu (do r. 1939 4 sv.), skvělé v charakteristice vůdčích postav, stran i proudů. BásIŮctví české od světové války. Posledním hromadným projevem českého básnického ducha před válkou byl »Almanach na rok 1914« (v. v.). 598 Přispěvatelé zavrhovali ze současné veršované tvorby nejen realistickou předmětnost a didaksi epiky Macharovy, ale i lyrický symbolismus Karáskův s jeho vybroušenou tradiční formou. Pociťovali příbuzenství jak s dávno zmlknuvším Březinou, tak se stále tvořivým Sovou, aniž si jasně formulovali, že volnými i uzavřenými verši těchto dvou jejich básnických učitelů proudí týž životní elán, jakým se inspirovali sami. Ze starších vrstevníků se jim V. Dyk zdál cizí jak svou analytickou metodou, tak zkratkovým slohem písně a říkadla. Uznávali Tomana a zvláště St. K. Neumanna pro jejich vitalismus, kterým se dávali především unášeti. Vedle volného verše, který se stal hlavním kriteriem příslušnosti k nové družině básnické, vyznačoval ji především expresionistický vztah k skutečnosti, dynamické pojetí lyriky, sklon k metafysice a rys patetický. Vedle bergsonovce Theera přispěl do almanachu mladistvý vyznavač pragmatismu K. Capek, vedle typického impresionisty Neumanna raný expresionista Kodíček, vedle obou melodických lyriků Fischera a Hanuše meditativní rétor Jan z Wojkowicz. Ze však se tu hlásí nová etapa české lyriky, uhádla správně veškerá vážná kritika. Skutečný· zosnovatel sborníku a teoretický obhájce jeho zásad byl Otakar Theer (1880-1917), patřící celým svým dílem ještě k období předcházejícímu. Narozen r. 1880 v Černovicích v Bukovině, ztrávil dětství v Nymburce a ostatek života v Praze, kde vystudoval filosofii a byl úředníkem universitní knihovny. Cesty do Paříže, na Rus a do Skandinavie mocně rozšířily jeho obzor, vzdělaný studiemi filosofickými a literárními, hlavně písemnictví francouzského. Zemřel v Praze r. 1917 a jest pohřben v Nymburce. Zasvětiv svůj život výhradně písemnictví, rozvíjel od svého 19. roku mnohostrannou činnost literární. Překládal z franštiny, psal zvl. v »Lumíru« posudky českých i francouzských knih a referoval v 1. 1905-1910 o divadle. Z jeho větších studií literárně historických významny jsou články o Corneillovi, V. Hugovi, Balzacovi, Sv. Čechovi, Z. Wintrovi, Fr. Kvapilovi, A. Sovovi, Jos. Merhautovi a V. Hladíkovi. Jako kritik vyšel ze školy Šaldovy; všímal si stejně formální jako myšlenkové stránky bedlivě analysovaných autorů. V posudcích divadelních, všímajících si výhradně literární stránky her, netajil se, že za vrchol světového dramatického tvoření uznává vedle řecké tragedie francouzské klasické divadlo, jež stavěl nad Shakespeara. 599 Z dočasného obratu k próze od r. 1901 vznikla jediná povídková knižní publikace, svazek prací převahou erotických, Pod stromem lásky (1903). Vlastní smysl svého životního úsilí spatřoval však Oto Theer v lyrice. Roku 1897 se jménem Otto Gulon vydal sešitek Háje) kde se tančí, vyzbrojený polemickou předmluvou. V ní i ve verších a prózách této prvotiny pokouší se o syntetické pojetí lyriky. Ve Výpravách k Já (1900) obrací se vášnivý žák Baudelairův k Oto Březinovi, jemuž kniha věnována. Již zde se probouzí silný intelektualismús, toužící po ideovém básnictví, ač prozatím síla knihy tkví v smyslných požitcích, přenášených v symboly. Když v něm za dvanáctiletého odmlčení lyrik vyzrál, zjevil se v Úzkostech a nadějích (1911) jako rozhodný idealista, tragický hodnotitel lásky, spekulativní hymnik živlů a především metafysik, zapředený po bergsonovsku do záhady pozemské smrti a věčného života. Formálně se odvrací k volnému rytmu. V knize Všemu na vzdory (1916), namnoze inspirované ovzduším světové války, se stává příznačným útvarem veršov}'m báseň uvědoměle stavěná, dramatického vystupňování, za úplné shody formy zevní a vnitřní; píše ji ve volných rytmech členění iktického a základu daktylotrochejského se snahou o novou patetiku. Užívaje symbolů antických i biblických, inspiruje se vzpomínkami z cest i přehodnocenými dojmy z moderního města, rozšiřuje svou lyriku o strunu náboženskou (»Golgota«, »2;iji s Bohem a s bohy«, »2;ivot plyne jako sen«) i vlasteneckou (»Návrat«, »Mé Čechy«), zesílil !pOjetí metafysické ve smyslu novodobého vitalismu Bergsonova. Věren této koncepci i této formě volného verše, zbásnil i řecké bájeslovné mono drama Faěthón (premiéra na »Národním divadle« 1917, vydáno pohrobně 1918) s oslavou titanismu. Jinošský hrdina tragedie, přiklánějící se k dramatu antickému, byl obecně pokládán za předobrazení touhy a sudby básníka, jenž padl, vztyčiv si cíle nejvyšší. Vlastní dějinný význam Theerův záleží především v tom, že jako samostatný žák a pokračovatel Březinův obnovil a utvrdil dramatickou lyriku v příkrém odporu k naturalistickému impresionismu a že ji opřelo sloupy metafysiky. Při tom ji dovedl prosy ti ti intensitou smyslového prožitku a hlavně také dávkami skutečnosti drsné, postřehů bezohledných a obrazů naze bezprostředních, zachovávaje stále styk se svou dobou. Drahou obdobnou vývoji Theerovu od smyslnosti k meta- 600 fysice prošel důvěrný druh jeho mladosti Jan z Wojlwwicz (vl. Jan Nebeský, * 1880 v Nymburce, t 1944 v Satalicích), stále chorý a bezmocný sensitiv mrtvé zátoky životní. Svůj růst v období zádumčivé a vznětlivé puberty zachytil svéživotopisným románem, přeloženým do dánského prostředí, Gerda (1901); zde jeho novoromantickému ilusi on ismu byl vzorem J. P. Jacobsen, stejně jako kmotry jeho lyriky byli v mládí Novalis, později Shelley. Wojkowiczovy lyrické sbírky Poesie (1900) a Meditace (1906) tkvějí ve zpěvné a nyvé oblasti vjemové, jež sugestivně vystihuje kmitavost jarních tuch, opojení jinošského blouznilství o lásce a snění o kráse. V Bolestech života (1915), Tmách i světlech (1918) a Básníku a věčnosti (1925) propracovává se k filosofické refleksi, její idealistický spiritualismus vrcholí v koncepci monistické; nejoblíbenější formou básníka stává se hymnus a parabola. Přesvědčivá básnická osobnost Oto Theera i jeho nabádavý příklad strhly několik lyriků, aby ho následovali ve volném verši i v dynamickém důrazu, doprovázejícím vitalistické vidění světa. Tak překladatel a dramatik, kritik a literární dějepisec Otakar Fischer (v. n.) přidržoval se v lyrice dočasně theerovského volného verše i jeho složité výstavby patetických básní. Jemný překladatel Molierův a Verhaerenův, Stanislav Hanuš (1885--1943), jest rovněž povaha spíše melodická, které hoví lépe uzavřená forma strofická než volný verš jeho básnických začátků. Od Theera se naučil umění čeliti trpnému impresionismu hutnou syntesou citových stavů. Jeho jediná, pozdní kniha Housle a ruka (1934) silné inspirace hudební vyznívá harmonickým a zaníceným kultem vykupitelského umění. Vitalismus před válečných lyriků kolísal mezi živočišným naturalismem NeumannovÝm a theerovským idealismem »všemu na vzdory«; mocně na ně působila hymnika Březinova, ale především světová válka, kterou prošli. Pro všestranného novináře Adolfa Veselého (* 1886) znamenaly válečné zkušenosti definitivní přilnutí k smyslovému a smyslnému životu a dovršení obratu k objektivnosti. To liší jeho předválečnou, sytě naturistickou lyriku sbírek Řeč země (1910) a Kniha interieurů (1913) od básnických knih válečných a poválečných, na př.: Zivot v zákopech (1917), Valentina Čejky ráj i peklo (1923), Nemocný jde do léta (1935) a j. Lyrický vývoj Veselého podává hutný výbor Rozzáření zraků (1942). Veselý psal' i povídky a 601 črty, z části určené pro děti, statě o moravských spisovatelích a hudebnících a uspořádal i dvě antologie z jihoslovanské lyriky. Volnému verši v službách životního elánu bylo určeno, aby se stal výrazovým prostředkem onoho patetického básnictví, které vyjadřuje hrdinské češství za světové války. Ale dříve se ozval český vojenský výkřik z rakouského bojiště, zbásněný v slohu protilehlém oné verslibristické patetice: Petr Křička (* 1884 v Kelči) dal své »Medynii Glogowské« prostou formu písně až sládkovské. Ani průprava a činnost chemická před válkou, ani popřevratové působení v školském ministerstvu neměly valného vlivu na vývoj a povahu bohéma poněkud elegického, který se nejraději vrací k zážitkům chlapectví a jinošství v pohorském domově. Vedle Nerudy a Sládka působili na jeho vkus i sloh nejsilněji ruští lyrikové Puškin a Brjusov, z nichž a z jiných osobitě překládá. Z jeho lyrických sbírek jest Sípkový keř (1916) kromě básní válečných truchlozpěvem mladých lásek a zkoušek, Bílý štít (1920) cyklem chlapeckých vzpomínek na Českomoravskou vysočinu; zážitková intensita a zároveň výrazová jiskra pohasíná v reflexivní knize erotiky Hoch s lukem (1924) a v příležitostné žni Chléb a sůl (1933). V epických »dvanácti zpěvech z temných let«, Světelný oblak (1945), oslavil s příklonou k hrdinské epice jihoslovanské umučení a vzkříšení Jugoslavie za druhé světové vojny. Z průpravy přímo opačné vyšel ll. Medek, letopisec a dramatik, především však lyrik hrdinského válčení československého. Rudolf Medek (1890-1939) se narodil 8. ledna 1890 v Hradci Král., tam vystudoval učitelský ústava do r. 1914 působil na školách tamního okresu. Za světové války 'přešel jako důstojník k Rusům, z jara 1916 se přihlásil jako dobrovolník do československého vojska, v němž se vy· znamenal hlavně v bitvě u Zborova. Vykonav přes Sibiř, Čínu a Japonsko cestu do Ameriky a Francie za účely repatriačními a informativními, vrátil se o vánocích 1919 do vlasti; později navštívil ještě Italii, znovu Francii a severní Afriku, Belgii s Holandskem, země balkánské a Maďarsko a výtěžky těchto cest inspirovaly jeho slovesné tvoření neméně než vojenské zážitky v legiích a při anabasi sibiřské. Po návratu působil v ministerstvu národní obrany a od r. 1920 byl až do r. 1939 ředitelem Památníku odboje, posléze v hodnosti generála. Zemřel v Praze 22. září 1939. 602 Medek vyšel ze školy »Moderní revue« jako jeden z pozdních epigonů jejího dekorativního symbolismu, užívajícího přesné, vybroušené a uzavřené formy. Ale na rozdíl od starších druhů vyznává v celém obsahu mladistvé své tvorby vitalismus, tíhne jako novoklasicisté k epické hutnosti v novele a brzy v lyrice zaměňuje utkvělou ztrnulost za dynamický pohyb. Z této doby vykazuje jeho lyrika knihu bájeslovných evokací z českého pravěku Půlnoc bohů (1912) a pateticky výmluvnou sbírku Prsten (1914; r. 1927 shrnul tuto mladistvou produkci jako První básně). V povídce napsal v 1. 1912-1914 čtyři práce, jež později shrnul s názvem Vinný keř (1928). V lecčems se vrátil k jejich technice v cyklu válečných povídek Vo.iák a bůh Dionysos (1925), kam zařazen i mistrovský kus o tragice světové války, Nejhodnější děvče z Groenendaelu (1928). V téže průpravné době vznikly essaye o Březinovi a Sovovi Dva hlasy (1921). Novou inspiraci přináší do básnického díla Medkova světová válka. Nadosobní a hromadné city zmocňují se tváří v tvář smrti odhodlaného srdce mladého muže; patos řečnický odsunuje princip symbolické, ustrnulé dekorace. V álečné dění, které Medkovi vrstevníci zobrazovali nejčastěji v jeho ničivé hrůze, se tu heroisuje, jsouc posuzováno jednak podle cílů, které si ukládá, jednak podle mravních sil, které dovede ve vojákovi probuditi. Sourodým výrazem tohoto smýšlení a cítění jest Medkův sloh lyrický: daktylotrochejsl{ý volný verš staví se do služeb ódy a hymnu, občas zhutnělých propracovanými rysy baladickými; krajinná líčení nabývají podoby freskových zkratek; všecko individuálně dojmové a citové se podrobuje nadosobní perspektivě a básnické typisaci. Nový R. Medek se rodí v r. 1915 a stává se známým šestidílnou ódou »Zborov«, která utvořila jádro cyklu Lví srdce) vydaného nejprve v Irkutsku 1919 (defin. vyd. 1919 v Praze) ; také »Přísaha« a troje vyznání touhy po domově, »Vltava«, »A to je ta krásná země« a »Pozdrav«, staly se východiskem české válečné poesie legionářské. Po návratu do vlasti následují lyrické knihy: vitalistický Živý kruh (1923), oslněný pohodou erotiky a domova; elegie otcovského srdce Láska a smrt (1925), notované s prudkou citovostí u Medka jinak vzácnou; a namnoze příležitostný a někdy i tendenčně suchý Český ráj (1937). 603 Dramatika Medka vyznačuje smysl pro živou aktualitu a sklon k duchaplným debatám; postavy jeho mužů neseny jsou vědomím mravní odpovědnosti. V dramatě o 3 dějstvích Plukovník Svec (1928), aksakovské tragedii legionářského hrdiny, jenž se sám zbavuje vlastního života, aby zachránil mravní život rozkládající se armády, rozřešil svůj úkol s tak působivou a lidovou naléhavostí a s tak markantní plastikou typů, že dokumentárně významná hra rozpoutala bouři souhlasu i odporu, jejíž výstřelky zparodoval Medkův přítel V. Dyk ve hře »Napravený plukovník Švec«. V dramatě Srdce a válka (1930) vyhnáno jest trpné hrdinství československého dobrovolníka do krajnosti s tragedií bratrskou, zadrhnutou zrádným ženstvím. Královská hra Jiří Poděbradský (1934) překládá do krajů a mravů XV. stol. starosti a krise mladé ČeskQSlovenské republiky. Z téhož látkového okruhu jsou vyváženy i děje Medkovy románové legionářské pentalogie. Po předehře Ohnivý drak (1921), vyšetřující podmínky revoluce politické i mravní, následují čtyři díly rázu spíše letopiseckého, v nichž do tří postav, Jiřího Skály, Jana Budecia a Josefa Perného, položil básník spíše názory než osudy vlastní; romantické zápletky lásky, vybíhající často v dobrodružnost, lemují děje válečné i politické. Ve Velkých dnech (1923) stojí v popředí utvoření čsl. legií a bitva u Zborova; v Ostrovu v bouři (1925) občanská válka na Rusi, konsolidační síla vojska českého a vítězství u Bachmače; v Mohutném snu (1926) osudy skupiny penzenské a hrdinská tragedie Švecova při nastoupení cesty Sibiří k Tichému oceánu, což se pak dovršuje v Anabasi (1927). Epická vlna se chvílemi vysoko vzdouvá, i kde běží o rozklad původního legionářského idealismu skepsí, únavou, resignací a hlavně socialistickými doktrinami ruského komunismu. Ale živel diskusní dusí proud výpravný; protiváhou této přebujelé složky jest Medkův zvláštní dar zhušťovati nositele ideí do plastiky životních typů českých a ruských. Rozmarnou a humorně ironisující paralelou k románové pentalogii Medkově jsou dva romány, podávající »satyrskou« obdobu ke kronikám legionářských hrdinství a návratů: Legenda o Barabášovi aneb Podivuhodná dobrodružství kapitána Mojmíra lvánoviče Barabáše a Jozefa Jelítka, sluhy jeho (1932) a Nanking (1936), sršící vtipem a skvělé v typisující povahokresbě. Ze života legií jsou čer- 604 pány i svěží knihy pro mládež, O našich legiích) dětech a zvířátkách v Sibiři (1921) a Kolja Mikulka (1927). Publicisticky doprovodil R. Medek vývoj, osudy a organisaci československých legií »úvahami, poznámkami, sny, výzvami a dokumenty« shrnutými do svazku Blaník a válečnými pamětmi a vzpomínkami z let 1914-1920 Pout do Československa (1929-1934 ve 4 sv.), k nimž se pojí cestopisné feuilletony, sršící bystrostí pozorovatelskou: Do nejkrásnější země světa (1922), Česká pout do /talie (1926) a Lístky z Francie (1929). Sloučením výrazové zdobnosti českého symbolismu a dynamické patetiky básnictví vitalistického našel R. Medek sourodý výraz pro to, oč se v nejlepších chvílích sdílel s tužbami a schopnostmi československého zahraničního odboje: pro plnokrevnou mužnost, prahnoucí po hrdinství a nelekající se oběti pro ně. Někdy básníka přehlušuje stále diskutující resonér, který ochotně udílí slovo mnohoslovnému řečníku. V debatách dává za pravdu jako mluvčí legionářské pravice liberálnímu individualismu proti názorům socialistickým, slovanství staršího typu proti humanitě mezinárodní, pevně založené tradici proti experimentům ducha; jeho mladší druhové, jako Jos. Kopta neb Jar. Kratochvíl, podali ve svých dílech nejen názorově, ale i umělecky kritiku koncepcí Medkových. Pro svou výpravnou vervu, ale i pro komposiční bezstarostnost bývá jeho legionářská epopej srovnávána s románovými letopisy Jiráskovými; s nimi se sdílí též o výchovnou tendenci, budící národní energii, posilující věrnost k domovu, velebící ctnosti hrdinské. Legionářská lyrika česká se vzepjala Medkovými skladbami nejvýše; co vzniklo ať za hranicemi z přímých zážitků, ať po návratu do vlasti ze zálibných vzpomínek, nemůže se s ní měřiti. Rázovitější z legionářských veršovců je moravský Slovák Oldřich Zemek (* 1893). Ten zaujal v próze náladovými obrázky z Japonska, v poesii pak některými epickými motivy špilberskými a lyrickými variacemi máchovskými. Z básníků, které zastihla světová válka v rozhodném stadiu vyzrávání, jali se někteří - ne bez otřesných dojmů válečných - čerpati lyrickou inspiraci z oblastí podvědomí. Z nich R. Weiner ztlumočil vedle O. Fischera a E. Hostovského nejpravdivěji problematiku českého židovství. 33 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české. 605 Richard Weiner (* 1884 v Písku, t 1937 v Praze) byl povoláním chemik, ale po světové válce, která jím rozvratně otřásla, věnoval se výhradně novinářství hlavně v »Lidových novinách«, jejichž pařížským dopisovatelem (se značkou rd) zůstal skoro až do smrti; nejcennější památkou jeho publicistiky na sklonku války, za říjnového převratu a pak při mírovém jednání jsou feullletony Třásničky dějinných dnů (1919). Lyrická dráha Weinerova vychází v Ptáku (1913) a v Usměvavém odříkání (1914) z laskavého vitalismu, sho· vívavého k věcem a lidem a oddávajícího se pokorně radosti ze světa. V Rozcestí (1918), které vzniklo již za válečnou přehradou, obnažuje smutek své kořeny a bez přetvářky se otvírají propasti zmučeného a zoufalého srdce, které z reality prchá do neskutečnosti a v temnotách půlnočních hledá svůj domov. Od tehdejška se Weinerova poesie zabořuje do hloubek podvědomí a nachází inspiraci hlavně v halucinacích a ve snech. V Mnoha nocích (1928) a v Zátiší s kulichem, herbářem a kostkami (1929) se stává Weiner důsledným básníketn surrealismu, který jen v Mezopotamii (1920) na čas spočinul v idyle. Jeho próza se béře týmiž cestami. Kniha vlídného a kladného humanismu Netečný divák a jiné prosy (1917), na jejíž analytickou metodu vydatně působil kubismus a unanimismus předválečné Francie, vyšla až po Líticích) povídkách o vojně (1916), signalisujících obrat k podsvětí běsů. V tomto autentickém, dušezpytném dokumentu světové války se zabýval Weiner problémem dvojnictví, podvojných stavů duševních, komplexu neuvědomělých vin, rozpolceného vědomí, a to místy ve výpravné objektivaci, jaké nedosáhl v pozdějších pracích: Škleb (1919), Lazebník (1929), Hra doopravdy (1933); prostřední z těchto knih označil ne neprá vem jako svou poetiku, ježto v ní subjektivně přednesl a vedle toho povídkově zpředmětnil zásady svého mystického surrealismu. Básníci, vyzrálí za války, kteří doposud byli zde charakterisováni, hlásili se otevřeně pod prapor individualismu. Prožívali lidsky, politicky i básnicky světovou válku především jako velký osvobozovací akt národně politických dějin a spíše s lítostí než se sympatií sledovali její sociálně revoluční doprovod. Avšak velice záhy se i v poesii přihlásily názory opačné, zdůrazňující v životě i v umění inspiraci sociální, vítající nadšeně převraty třídní a klonící se 606 přímo ke kolektivismu. Ačkoli bylo lze se opříti z básníků předválečného pokolení o příklady J. S. Machara, P. Bezruče i Ant. Sovy, přece vlastní podnět a vzor byl přijímán většinou z ciziny; jen stálý bouřlivák St. K. Neumann přijímán byl mládeží za vůdce, když svůj optimistický vitalismus postavil do služeb sociální revoluce a svůj kult mechanické civilisace zaměnil za oslavu třídy, která se zmocní strojů a tak ovládne svět. Celkové pojetí této poesie pochází většinou ze zdrojů ruských; nejednou při tom prokázali zprostředkovatelské služby pováleční revoluční spisovatelé. Spíše ruským než českým poměrům vyhovovalo samo heslo »proletářské poesie«, které se časem proměnilo v literárně historické určení: jejími tvůrci nebyli u nás příslušníci třídy proletářské, nýbrž měšťanského vzdělanstva; výrazovými prostředky obracelo se toto básnictví spíše k chápavosti inteligence než dělnictva; proletářské kultury, kterou by toto písemnictví vyjadřovalo, nebylo. Zanícenými slovy vypsal jeden z nejopravdovějších teoretiků i praktiků českého básnictví proletářského, A. M. Píša, co v době opojení novým ideálem tanulo jemu i jeho druhům na mysli jako skvělý předmět ctižádosti myšlenkové i umělecké: »Proletářská poesie vycházela ze sociální skutečnosti a chtěla konkretně tvořit z vnitřního světa dělnického proletáře, jenž jí však začasté spíše než bytostí empirickou byl zidealisovan):"m typem, symbolem mnohdy až alegorickým; v dělníkovi se jí vtěloval sen o novém světě osvobozené a radostné práce, pospolité harmonie, životní krásy" Dělník byl jí nejen trpitelem, nejen představitelem heroismu odříkavě nebo obětavě nadosobního, ale také novým typem lidství kolektivního, jak je válka předvedla na scéně zákopů, lazaretú a společných hrobů. Proletářská poesie hleděla se zmocnit v člověku toho, co jej vnitřně spojuje, nikoli rozlučuje s ostatními; pojímala jej jako součást jakés vyšší, hromadné, přímo mytické bytosti sociální, rozkošacené stálou a osudnou souvztažností s životem i údělem druhých a zahrnutého v existenci nadosobní. Na svých vrcholcích vytvářela tak svůj typ lásky a hrdinství, vnitřní kázně a mravní odpovědnosti; vyjadřovala nový životní cit a názor, nový smysl objektivní; dospívala k sociálnímu mytu. Nedožadovala se od svých představitelů jenom odosobení, nýbrž přímého splynutí s kolektivním bytím a rytmem.« (»Proletářská poesie« 1936, str. 8.) Největšími básnickými zjevy celého hnutí 607 byli Jos. Hora, J. Wolker a Jindř. Hořejší. Těm se podařilo v některých hutných baladách a bolestně názorných sociálních meditacích vytvořiti silnou a životnou poesii o proletářích, ale úsilí dáti proletářům skutečnou lidovou poesii vesměs ztroskotalo. Vrcholný básník celého hnutí, jenž však daleko přerostl jeho předpoklady, Josef Hora, jest složitý zjev, kterého nelze vměstnati do formulky jedné školy. Souvisí s předchozí tradicí těsněji než kterýkoli z jeho mladších druhů. Netoliko v svých básnických počátcích, ale i později se uvědoměle připínal na Sovu, Březinu, avšak též na Vrchlického; se zvláštní intensitou prožil bytostné příbuzenství s Máchou a při pronikavém studiu ruského básnictví postoupil od Jesenina a Pasternaka až k Puškinovi, za jehož vlivu vyzrál k pohodě až klasické. Se starší tradicí se sdílí vedle záliby v uzavřených, vybroušených, ukázněných veršových útvarech také o meditativní sklon, který ho činí básníkem reflexivním, v jeho generaci ojedinělým. Josef Hora (1891-1945) nar. se 8. července 1891 v Dobříni u Roudnice; v Roudnici vystudoval gymnasium a stal se novinářem, zprvu sociálně demokratickým, pak komunistickým, posléze národně sociálním. Jak změny jeho sociálně politického smýšlení a působení, tak cesty do Ruska a ltalie znamenaly mu významnou inspiraci básnickou. Byl také redaktorem »Literárních novin«, stal se zakladatelem sbírky monografií »Postavy a dílo«, v níž vydal charakteristiku K. Tomana (1935), a předním překladatelem z ruštiny; jmenovitě jeho přebásnění Lermontova, Jesenina a Puškinova »Oněgina« (1937) jest vynikající. Většinu života strávil v Praze, poslední léta těžce nemocen. Zde zemřel 21. června 1945. Osvobozený národ a stát vystrojily svému »národnímu umělci Československa« důstojný pohřeb do vyšehradského Slavínu. Básnická dráha lyrika Hory jest vzestupná a každý svazek zosobňuje další fázi jeho vyzrávání. V začátečnických Básních, (1915) nevymyká se ani impresionistické pozorování ani dumavá reflexe z kolejí lyriky let 90. Ve Stromu v květu (1920), inspirovaném soudobým vitalismem a kultem civilisace, dostavuje se teplá názornost, spočívající v zalíbení na divech přírody i lidské práce. Programní, ale spíše poklidná než výbojná poesie proletářská zde zahájená vrcholí v Pracujícím dni (1920), nad jehož hlavními čísly se klenou naděje sociálního humanismu, doprovázeného ži- 608 votnými pohledy do dělníkových osudů. Brzy procítá v Horově bytosti dualismus, jejž uzavřel v duchu Komenského do protikladu, vepsaného do názvu knihy Srdce a vřava světa (1922): unaven velkým městem prchá do přírody, ze společenských zápasů okřívá v intimitě domova, nad pochybnými výboji revoluce sní o spravedlivé harmonii mezi lidmi. V Bouřlivém jaru (1923) doznívá jeho lyrika prole'tářská a revoluční, ale pak v Italii (1925) se oddává básník naplno smyslové a dojmové obrodě nejen přírodou, ale i starou kulturou; při tom jeho výrazová linie klasicky tuhne, ač pod ní kvasí a víří plnokrevný život. Struny ve větru (1927), do nichž inspiračně zasáhly horoucí zážitky v sovětské Rusi, vyjadřují za stálého dialogu smyslů a myšlenky básnické dumy o vesmíru a čase. Spiritualisace, zapřádání se do snů, tuch a odvěčných otázek se stupňují v dalších sbírkách, podávajících občas komentář k růstu a k změnám básníkových politických názorů. V posledním svém tvůrčím období obrací se J os. Hora více a více do oblasti kosmické. Neznepokojuje ho jenom po máchovsku metafysický děs z pouhé snovosti bytí lidského, ale poutá ho především problém času, »bratra jeho srdce«, v němž se uskutečňuje dění a růst duševní; vesmír, prožívaný co nejintensivněji ve své mnohosti i dynamice, stává se hlavní inspirací jeho lyriky. Tak dovršuje Horova lyrika českou poesii kosmickou, vedoucí od Máchy a Nerudy přes Vrchlického k O. Březinovi. Ač Hora často zpřítomňuje halucinaci, náměsíčnictví, sen, přece jeho vesměrné básnictví jest konkrétně hutné a dramaticky vzrušené. Pozdější sbírky Horovy jsou: Deset let (1929), Tvůj hlas (1931), Dvě minuty ticha (1934), Tiché poselství (1936) a úchvatná zpověď vnitřního pobratření s Máchou Máchovské variace (1936). Svazeček balad Tonoucí stíny (1933) svědčí o láskyplných vztazích k Sovovi; snová hebkost baladických osudů staví baladika Horu přímo v kontrast s baladistikou Wolkrovou. Svůj ne otřesitelný vroucí vztah k národu a k vlasti vyjádřil v knize z bolestného r. 1938 Domov (1938) a přenesl jej do oblasti symbolické v poesii návratu Jan houslista (1939) a v čistě spiritualistické sbírce Zahrada Popelčina (1940); druhá sbírka je osnována kolem představy smrti a posmrtnosti, k níž člověka donáší čas. Dílo Horovo uzavírají pohrobní Zápisky z nemoci (1945), Život a dílo básníka Aneliho (1945) a Proud (1946), v nichž nemocný básník náznakově i s krutou pravdivostí bolest- 609 ných stavů choroby zrekapituloval věčné otázky vesmíru, života a smrti, tvůrčího údělu v společenské nesvobodě formou vyspělou, nepřinášející však do jeho poesie prvky nové. Rozený lyrik mnohých strun neměl ve výpravné próze valného štěstí; vedle dvou knih povídek jsou Socialistické nadi;je (1922) svéživotopisnou kronikou o zápasech v socialistických táborech pražských, Hladový rok (1926) dokumentárním letopisem válečným, Dech na skle) příběh Jana Trázníka (1938) rozkolísaným lyrickým románem nezaměstnaného inteligenta z doby hospodářské krise; jen Smrt manželů Pivodových (1928) se přibližuje zralému novelistickému umění A. P. Čechova. Věkem, vývojovou souvislostí i citovým východiskem stojí Horovi nejblíže Jindřich Hořejší ('II' 1889 v Nuslich, t 1941 v Praze), autor lyrických knih Hudba na náměstí (1921), Korálový náhrdelník (1923) a Den a noc (1931), jež nově shrnuty a uspořádány vyšly v Básních (1932). 2ák Neumannův a Tomanův přešel od volných veršů k útvarům sevřenějším často až písňové melodičnosti a zpravidla výrazné plastiky. Básník válečných křivd, velkoměstských útrap a pokoření dělníkova postoupil od soustrasti s obětmi společenského řádu k mužnému vědomí jednoty se zástupem. Mistrovství slova osvědčil také jako překladatel z francouzštiny, nedostižný v zachycení rovnomocniny argotu a slangu; mluví o tom hlavně přebásnění pařížských sociálních balad a chanson Rictusových (1929), které působily i na jeho poesii. Básnický vitalismus, kterým prošel Hora i Hořejší, vynikal pevnou mužností, nezastírající si pohled na křivdy i bezpráví světa, rozvráceného válkou a sociální revolucí. Od něho se podstatně liší jinošský a sentimentální vitalismus, který se ozval v českém básnictví hned po uzavření míru. Ve vděčné a dojaté pokoře se skláněli mladí básníci k dobrým darům země a v družném bratrství tiskli všem lidem ruce a srdce, zdrobňujíce všecko a mazlíce se s každým. K nim se řadí vedle kritika Miroslava Rutte povídkář Miloš Jirko ('X' 1900), který ve veršovaných knihách Duben (1919), Cesta (1920) a j. projevil zdravý naturalismus a naivní důvěru venkovského hocha a ve Vězni u okna (1945), válečné zocelení. Také Zdeněk Kalista (v. níže) projevil v sešitcích básní Ráj srdce (1922), Zápasníci (1922), Jediný svět (1923) a několika pozdějších vedle značné kul- . 610 tury slovesné citovou vroucnost v pokorném kultu zdětštělého humanismu. Ráznějším se ve svých prvotinách jevil František Němec (* 1902), jenž však po dvou svazcích naturalistického okouzlení a sociální účasti, Sebe i Vás (1920) a Zelené demonstrace (1921), opustil lyriku. v této skupině českých vitalistů a unanimistů z prvních let mírových tkví svými básnickými počátky také Jiří Wolker. Tu se jako nejčistší i nejdůslednější představitel poesie proletářské postavil v čelo jak prudkou rozhodností myšlenkovou, tak zvláště slohovou osobitostí. Jiří Wolker (* 29. března 1900 v Prostějově, t 3. ledna 1924 v rodišti) byl synem maloměstské rodiny prostějovské a vyrůstal i v letech válečných v rodinné pohodě a blahobytu. Chlapectví i jinošství strávil v rodišti, kde vystudoval gymnasium; skauting a sokolství utužily jeho zdraví neméně než letní pobyty na Svatém Kopečku u Olomouce. Na koncr pražského pobytu, kdy studoval práva a horlivě se účastnil literárního ruchu, rozstonal se plicní chorobou; marně se z ní léčil v Tatranské Poljance a podlehl jí, nedoživ se 24. roku. V prvotinách Wolkrových, Jinošské verše a Lyrika zrání, jest patrna vedle snadnosti inspirace a lehkosti formy stálá povolnost vzorům co nejvíce různorodým; z domácích básníků převládá Neruda a pak i lyrika dekadentní. Hravost a naivní optimismus doprovázejí stále veršujícího studenta, u něhož-však se velice záhy hlásí úsilí o objektivisaci. Takto vstupuje kolem 20. roku do školy tří výrazných francouzských básníků, kteří v prvních letech po válce silně zasáhli český slovesný vývoj: populistického epika drobných lidiček a osudů Ch. L. Philippa, bolestného humanisty krve a slzí G. Duhamela a G. Apollinaira, jenž hlavně v »Pásmu« ukázal úspěšnou odvahu k nekonečné melodii volně řazených útržků pozorování a imaginace. Současně však studoval Wolker zvláště intensivně básnictví domácí: od Nerudy postoupil dále k Bezručovi a Dykovi a nazpět k Erbenovi, nezanedbávaje ani prostonárodních písní a říkadel. V první své knize Host do domu (1921) dává svému časovému vitalismu a svému civilnímu františkánství výraz uvědoměle a záměrně dětinský. V přírodě, ve velkém městě, mezi dobrými lidmi a milými věcmi, tváří v tvář zlidštěnému Bohu nachází úsměvný a laskavý optimista harmonii, prostou idylu, rodinnou útulnost - vzývá a mazlí se 611 i s chudobou a smutkem. Objev bídy na světě a křivd ve společnosti jím prudce otřásá a v závěrečné básni sbírky »Svatý Kopeček« (1926 vyšla zvL), české to obdobě Apollinairova »Pásma«, vyznává se z unanimistické pospolitosti se všemi lidmi, z touhy přetvořiti svět po zákonu lásky a spravedlnosti, z aktivismu sociálně revolučního. Do jeho služeb staví v Těžké hodině (1922) svou lyriku i epiku. Rozhoduje se nyní pro hodnoty nadosobní a stává se pěvcem osudů i nároků proletáře, do něhož se mu soustřeďuje lidstvo. Sociální unanimismus W olkrův nyní vrcholí přelitím se do kolektiva, jak pro to nalezl účinný výraz v protiválečném »Mirogoji« a hlavně v »Moři«, inspirovaném cestou k Jadranu: »Svět jsou jen ti, kteří jej živí, by z něho živi byli, moře jsme my, dělníci zvlněných svalu, cizí i zdejší, my, skutečnost jediná, skutečnost nejskutečnějšÍ«. Ale tento patos, vyjadřující sourodě vnuknutí a cítění hromadné, není pravým slohem Wolkrovým .. Jeho předmětnost a odosobnění dospěly v »Těžké hodině« k fWciální baladě, v níž dovršily Nerudu, Machara a Bezruče a zároveň uskutečnily požadavek lidovosti stejně látkové jako formální, z lidu nejen vyvážené, ale také svou srozumitelností a plastikou lidu dostupné. Tyto balady (1927 vyšly samostatně; hlavní z nich jsou: »Balada o nenarozeném dítěti«, »Balada o snu«, »Balada o očích topičových«, z pozůstalosti pak »Balada z nemocnice«, široce rozvětvená, ale do konvence se propadající »Balada o nám ořníku« a nesmiřitelně fanatická zpověď třídního zaujetí »U roentgenu«) váží své náměty z technické a společenské skutečnosti soudobé, realitu skreslují a stylisují fantasticky, do krutosti pozorování mísí prvky visionářské a snové. V jeho soudobé lyrice, omezené výhradně na oblast citovou, uchvacují toliko čísla zbrocená krví prožitku, zvláště na pokraji smrti (»Báseň milostná«, »Muž« a z pozůstalosti: »Nemocný«, »Hoře«, »Stud«, »Vlastní panichida«, »Epitaf«) . Zcela podružnou větví W olkrovy tvorby jsou práce scénické. S oběma vyspělými knihami veršů jsou současné a souměřitelné dva cykly povídek a pohádek a fragment drastického románu o námořníku a prodejných láskách, Polární záře (z r. 1922). Stupeň objektivisace, k němuž dospěl ve svých sociálních baladách za pomoci přilnutí k erbenovské tradici Jiří Wolker, jest v současném českém básnictví ojedinělý. Samo- 612 statnými cestami došel k sociálnímu zpředmětněni a zároveň k baladické hutnosti Wolkrův o málo starší vrstevník Jan Čarek (* 1898 v Heřmani u Písku), pěvec jihočeské země, venkovské půdy, ztraceného domova. »Bezzemek smutný«, jak se sám nazývá, teskní ve Vojně (1920) nad vytržením mladistvého domobrance z domácích kořenů, pak v Chudé rodině z Heřmaně (1924) a v Temnu v chalupách (1926) nad nemožností návratu venkovana ztraceného v městě do rodné vsi mezi pokrevné bratry, aby posléze ve Smutném životě (1929) a Hvězdách na nebi (1934) resignoval a vybudoval si v nitru zjasněný svět venkova podle obrazu své touhy; v Svatozáři (1938) pokusil se jej přenésti do oblasti posmrtné, kdežto V zemi české (1942) vrací se zase melancholickou vzpomínkou do míst, z nichž vyšel. Horoucí a při tom zatrpklý Jihočech se úmyslně soustřeďuje k venkovskému světu s koloběhem rolnické práce; se zemitou příchutí podaná příroda, plastičnost typických postav, sklon k baladičnosti ve zkratkových příbězích chalupníků, řemeslníků a vojáků prov~zejí jeho produkci, přísně se vyhýbající okruhu erotickému. Své hrdiny hledá si Čarek na samém pokraji venkovského proletariátu, ztotožňuje se s nimi a tak dochází k podobnému unanimismu jako Wolker a nalézá pro něj výraz velmi originální. Sociálně politický problém světové revoluce či humanitního vývoje k společenské spravedlnosti rozštěpil básnickou mládež na dva tábory; kdežto Wolker stanul v »Devětsilu«, hájícím nutnost bezohledného zápasu třídního, náleželi jeho dva málo starší lyričtí druhové, Josef Chaloupka a Bartoš Vlček, k smírlivě evoluční družině »Hosta«. Josef Chalonpka (* 1898 v Brně, t 1930 sebevraždou tamže) přidával v prvotině Vzplanutí (1920) k průměrnému naturismu a vitalismu svých rovesníků prudký zážitek děsivého smutku. Podlehnuv v knize Před vítězstvím (1922) vlně proletářské, nalezl se v baladickém cyklu smrtného zasvěcení Kamarád mrtvých (1922) a v lyrickém Hlasu a mlčení (1923), zasvěceném smrti a věčnosti. Matná odtažitost ho neopustila ani v jeho poslední knize Tvůj bližní (1927), kde s útlým a nervním humanismem se snaží proniknouti do osudů a duší lidí trpících a ponížených. Bartoš Vlček (* 1897 v Růžďce u Vsetína, t jako učitel v Lipníku n. B. následkem válečného zranění 1926 v Brně) byl básník nesplněné touhy po splynutí s přírodou i se společenskou pospolitostí, stále mučený rozpory mezi snem a skutečno- 613 stí, sociální utopií a zarytým individualismem; to vyjádřil lyrikou Slavnosti večerní (1923) a Vzpoura samoty (1923) i epicky zarámovaným cyklem Milenci (1924). Teprve posmrtná sbírka Jenom srdce (1926) přináší zjasnění. O uvědomělém cíli kulturním svědčí Vlčkova činnost ve prospěch poznání nejnovějšího písemnictví vlašského, dovršená souborem Povídky z ltalie (1926). Ohnivý zájem o otázku světové revoluce, řešenou dělnickým proletariátem po příkladu a v duchu sovětské Rusi, zdál se literární mládeži po r. 1920 nejvýznamnějším kriteriem skutečné modernosti. Do řad proletářských básníků přicházeli tedy i umělci, kteří si sice uchovali sympatie s komunistickým hnutím, ale jejichž tvůrčí těžisko leželo jinde. To platí hlavně o Jaroslavu Seifertovi, Vítězslavu Nezvalovi, Konstantinu Bieblovi, Františku Halasovi a Vilému Závadovi, vesměs o básnících narozených vl. 18981905; k nim se druží jejich estetický teoretik Karel Teige a vynikající překladatel Svata Kadlec. Skupina tato hlásila se v 1. 1924-1928 okázale pod prapor p o e t i s m u, vztyčený r. 1924 v revui »Host« K. Teigem, členem a vůdcem »Devětsilu«. Poetismus byl pokračováním a naplněním poválečného a proti válečného vitalismu; byla to reakce požitkářského rozkošnictví a smyslové hry proti asketické vážnosti času válečného, ale také proti přísné etice, požadované tendenční kázní revolučního proletářství; jako futurismus lnul k technickým a civilisačním vymoženostem přítomnosti, zavrhuje zásadně odkaz minulosti; hlásaje veselí jako světový názor, přibližoval se okruhu dadaismu. Zamítal myšlenkové a tendenční složky v básnické inspiraci, odpoutával obraznost, kterou důsledně prohlašoval za jediný zdroj lyrické tvorby, od veškeré tematiky; později kladl zvláštní důraz na říši snovou, oblast podvědomí, říši halucinace, a ztotož· niv se s teoriemi psychoanalytiků, přetvořil se v surrealismus; protiintelektualismus jeho se vyjadřoval nelogickou metodou asociační. Ale poetismus nebyl názorem, nýbrž básnickou metodou výběru, představa slov, metafor a paradoxů, výrazové virtuosity a rafinované umělecké práce, při níž často předstíral a někdy také pravdivě projevoval sklon k lidovému primitivismu. Původní beztvárnost volného a nerýmovaného verše opustili poetisté záhy, ježto mezi nimi byli básníci melodického daru jako Jar. Seifert a nevyčerpatelní kouzelníci rýmu jako Vít. Nezval. 614 Na rozcestí mezi proletářskou poesií a poetistickou lyrikou stanul ve svých začátcích básník, směřující stále bezpečněji k čistému lyrickému umění. Jest to Jaroslav Seifert (* 23. září 1901 v Zižkově), syn pražského obvodu, od mladosti pracující v socialistickém i komunistickém novinářství. Jeho Město v slzách (1920) jest vyznáním víry proletáře z periferie, oslněného revolučními představami. K tomu přistupuje v Samé lásce (1923) silný prvek naivního opojení radostmi života, odepřenými dotud mladému proletáři; kde Wolker vkládá do revolučních tužeb etickou vážnost, tam je Seifert naplňuje sensuální nedočkavostí mládí. Tomuto ustrojení hověl skvěle poetismus, v jehož službách sbírka Na vlnách T. S. F. (1925, r. 1938 s názvem Svatební cesta) opěvuje prudký životní rytmus velkoměsta, exotickou pohádkovost přivoděnou civilisačním rozmachem. Básník se chápe věcí, ale přetváří je imaginací v jiskřivý a kmitavý sen stupňované pozemskosti a vytváří si pro něj slohovou rovnomocninu v nečleněném toku představa obrazů, směle asociovaných; vedle Nezvalovy »Pantominy« nacházíme tu český poetismus v jeho nejčistší podobě. V básnickém výtěžku pokorné a pravověrné pouti do Leninovy Moskvy, Slavík zpívá špatně (1926), zatahuje se Seifertův básnický obzor vědomím odpovědnosti k revoluci a srostité reálnosti této mužuějící lyrice přibývá; to jest patrno také v knížečce zamyšlené nad hloubkami života a docela resignující na umělou hravost předchozí, Poštovn·í holub (1929). Dozrálý lyrik se připravoval v Jablku s klína (1933) a zřetelně představil v Rukou Venušiných (1936), a to nejen odhodláním pro pevný veršový tvar.; zanícená a oddaná citovost zvláště inspirace milostné jest stále doprovázena vytříbeným uměleckým smyslem pro ženin půvab a důvěrná vděčnost zemi a jejím věčným darům jest posvěcena tichým synovstvím božím. Toto zduchovnění proniká i v cyklu improvisovaných a přece vybroušených elegií na smrt T. G. Masaryka, Osm dní (1937), lyricky nejzávažnější památce na národní pašijový týden v září 19..:.7. Dar lyrické improvisace, zde osvědčený, činí ze Seiferta předního básníka tvořícího z podnětů příležitostných, ať tragických, ať oslavných. Dovede událost nebo osobu prostě lidsky přiblížit, bez patosu zdůvěrnit, citově vysvětlit, někdy s cudným výrazem žalu, jindy s upřímnou radostí, ale vždy veršem hudebním, obrazy malířskými, slovem zcela prostým. Výrazová jasnost a citová bezprostřed- 615 nost vyznačuje i Seifertovy dětské veršíky, říkanky a písně o dětech a pro děti. Ty vyplňují většinu sbírky Jaro sbohem (1937, II. vyd. značně rozšířené i o básně příležitostné r. 1942, III. 1943) a tvoří první polovinu knihy Zhasněte světla (1938), kdežto v druhé části znějí verše o domově a rodné zemi ohrožené podzimem 1938. Z příležitostného podnětu vyšel i intimně oslavný Vějíř Boženy Němcové (1940). Dojmový i smyslový lyrismus vyplňuje dvě knihy o Praze, Světlem oděná (1940), kde lyrické vidění města zpestřují svéživotopisné vzpomínky, a Kamenný most (1944). Jabloň se strunami pavučin (1943) je drobným výborem z celé tvorby. Květnové události r. 1945 oslavil sbírkou Přílba hlíny (1945), obsahující vedle několika básní z doby okupace i masarykovský cyklus »Osm dní«. Veršovou žeň Seifertovu doplňují satirické a náladové reportáže Zpíváno do rotačky (1936) i básnické překlady z Apollinaira a Bloka. Vzpomínkové feuilletony žižkovské, Hvězdy nad Rajskou zahradou (1929), osvětlují sugestivně chlapecké prostředí Seifertových lyrických začátků. V témže roce jako Jiří Wolker a o pět čtvrtí roku před Jaroslavem Seifertem narodil se Vítězslav Nezval; všichni vstoupili do literatury současně. Válka se přímým zážitkem již nedotkla jejich jinošství; svůdná vlna vitálního opojení po uzavření míru strhla je všecky, stejně jako představa blízké sociální revoluce ve znamení vítězného proletariátu: Nezval, stejně radikální v proletářském povědomí i v poetistické metodě tvůrčí, liší se však od svých druhů improvisační překotností básnického tvoření. Tím i nevyčerpatelnou produktivností, úžasnou lehkostí formy, těka.vým eklekticismem připomíná Vít. Nezval Jar. Vrchlického. Reflexivní živel, pro Vrchlického tak příznačný, chybí však Nezvalovi nadobro; není mu však odepřen občasně mohutný účin, pohlédne-li jako visionář neb elegik do máchovských temnot půlnoci, nenávratně prchajícího času, smrti, zmaru, nicoty. I v tom se Nezval prokázal lyrickým objevitelem, podávaje zároveň důkaz o nosnosti svého směru, zprvu poetismu, pak surrealismu. Vítězslav Nezval (* 26. května 1900 v Biskoupkách u Třebíče) absolvoval gymnasium v Třebíči, v Praze studoval filosofii; jako volný literát, nevázaný ani novinářským povoláním, vykonal cesty hl. do Ruska a do Paříže, vyhledávaje styky s literáty surrealistickými. Od r. 1945 je odborovým přednostou ministerstva informací v Praze. 616 Řada jeho lyrických knih se počíná r. 1922 Mostem (II. vyd. s důležitou předmluvou 1937), ale význačné místo mezi vrstevníky mu zajistila teprve Pantomima (1924), současná s manifesty českého poetismu, brzy zorganisovaného v literární školu. Následovaly sbírky: Menší růžová zahrada (1926), Akrobat (1927), Blíženci (1927) a j.; těmito knihami a sešitky drobné lyriky, často epigramaticky zhuštěné a samolibě nápovědné, vyčerpává se lyrika Nezvalova mládí, uskutečňující zásady poetismu skoro integrálně svou smyslovou radostí ze života, důslednou hravostí, překotností asociační i metaforickou a občas i spontánní melodikou; tematicky převládají dětinské vzpomínky, oslnění venkovana Prahou, hry a výboje erotické. Kolem svého 30. roku se Vít. Nezval mění velice podstatně : zakotvuje v temnotách nočních; sen a halucinace mu odhalují nové světy; horečné visionářství unáší ho do duchové skutečnosti, kterou staví nad svou smyslovou zkušenost i nad svou vzpomínkovou rekonstrukci - Vít. Nezval se stává surrealistou. S máchovskou výmluvností kaskadických metafor spojuje v mistrovském Edisonovi (1928, doslov k němu Signál času z r. 1931) kult noci s oslavou technické civilisace, ale pod tím úpí »smutek, stesk a úzkost z života a smrti«, prosycující i Židovský hřbitov (1928). Projeviv touhu po objektivisaci a neschopnost k ní v knize zběžné improvisace Hra v kostky (1929) a zvláště v rozmarné idyle Snídaně v trávě (1930) i v erotické romanci Jan ve smutku (1930), uzavírá toto období značného tvůrčího vzepětí souborem Básně noci (1930), kde po skvělé apostrofě »Noci« zařaďuje před »Edisona« i starší skladby, připravující jej. Dočasný úpadek, zaviněný opakováním sebe samého, improvisačním chvatem hlavně mechanického rýmovnictví, hlásí se ve sbírkách Pět prstů (1932), Skleněný havelok (1932), Zpáteční lístek (1933) a v cestovním deníku z Francie Sbohem a šáteček (1934). Podřizuje svou básnickou teorii freudovské nauce o rozhodujícím vlivu podvědomí na básnickou fantasii hlavně ve snu nekontrolovaném logikou, čerpá z těchto pramenů svou inspiraci. Tak vznikly lyrické knihy: Žena v množném čísle (1936), tu mátožné, tu upírové, někdy však důvěrně vroucí vidění Prahy Praha s prsty deště (1936), Absolutní hrobař (1937), cyklus elegických modliteb za churavou matku a vzpomínkových apostrof Matka Naděje (1938) i dějinná 617 vise z r. 1938 Historický obraz (1939, znovu r. 1945 doplněný o dvě části výrazem i intensitou mnohem slabší), zařazený spolu s oslavou návratu K. H. Máchy do Prahy a s tryznou za J. Mahenem do knihy Pět minut za městem (1940), výrazově, představově i myšlenkově nejucelenější knihy tohoto období. Vrozená hravost lákaly Vít. Nezvala od začátku, aby svým skladbám dával podobu scénickou, ač mu jest dramatický dar odepřen. Z jevištních pokusů Nezvalových jsou calderonovská adaptace Schovávaná na schodech (1931), Milenci z kiosku (1932) a především šťastná adaptace prévostovská Manon Lescaut (1940) daleko nejzdařilejší. Zevní virtuosita formalistická, nepřekonatelná jmenovitě ve vynalézavosti rýmů a asonancí často paradoxních, postavila Nezvala i mezi překladatele; jeho přebásnění Poea (1928), Rimbauda (1930), Mallarméa (1931) a drobností z Puškina (1938) má hodnotu nepopěrnou osobitým spojením intuitivního pohledu a výrazového kouzelnictví. Těžkým omylem jest Nezvalovo zabočení do výpravné prózy. Jeho romány Kronika z konce tisíciletí (1929), Dolce far niente (1931), Pan Marat (1932) a 7 jiných stmelují dětinské prazážitky a pubertní erotiku s živlem snovým a sympatiemi sociálními v uvolněný děj zpravidla konvenční, přeplněný rozvleklými komentáři. Dva cestovní surrealistické zápisníky, sovětskoruská Neviditelná Moskva (1935) a pařížská Ulice Git-le-Coeur (1936), nepoučují o dojmech, nýbrž o názorech na revoluci sociální a uměleckou. Ty vyložil Nezval přímo ve Falešném mariáši (1925), Manifestech poetismu (1928 s K. Teigem) a v Moderních básnických směrech (1937); mediem charakteristiky ve vzpomínkovém Wolkrovi (1925), v aprioristním Jos. Čapkovi (1937) i v komentáři k výtvarnému dílu surrealistických malířů Stýrského a Toyenové (1938). Vítězslav Nezval stejně jako Jar. Vrchlický pokusil se ve všech útvarech literárních a ve všech často ztroskotal, vyjímajíc lyriku, kde znamená epochu; stal se zakladatelem a spolu mistrem asociativního básnictví u nás a uvolnil jako jeho ústřední podmínku volnou hru obraznosti, nepoutané vůbec logikou. Svět, který Nezvalova kouzelnická obraznost neúnavně přetváří, není valně složitý: dědina a venkovské město, Praha, v níž více než malebnost historická jej vábí divy novodobé civilisace, širý svět, viděný očima 618 umělecké bohémy. Obraznost není u Nezvala podporována téměř nikdy schopností abstrakce, smyslem pro hlubší souvislost života a skutečnosti. Stejně nepatrná jest Nezvalova citovost, jež i tam, kde se vyjadřuje s vřelostí až vášnivou, na př. v erotice neb v lásce synovské, v hrůze před smrtí neb v opojení krásou života i v úžase z civilisace, zůstává většinou ve vrstvách pudovosti. Básnický osvoboditel neznámých smyslových půvabů, odhalitel pohádkových divů snových, nevyčerpatelně vynalézavý strůjce metafor, asociací, kouzelných oxymor není však umělcem, který by dovedl nad svým dílem stanouti a ovládnouti je silou své estetické vůle. Osobností bez prudší životní síly a rázovitějšího výrazu se ukázal za krátké básnické dráhy lyrik K9nstantin Biebl (* 1898 v Slavětíně u Loun). V Bieblových sbírkách převládají tlumené tóny vzpomínky, touhy a elegie, ať se básník přiklání zprvu k tendenční lyrice proletářské nebo ať se pak úplně oddává poetismu (Zlatými řetězy, 1926). V Novém Ikaru (1929), prosvíceném vědomím vesměrného světoobčanství, zpracoval Biebl ještě důsledněji než Wolker v»Svatém Kopečku« a než Nezval v »Podivuhodném kouzelníku« svéživotopisný příběh Apollinairovou formou nečleněného proudu asociačního; cesta na Jávu rozsvítila ve sbírce S lodí, jež dováží čaj a kávu (1928) ohnivější barvy, než bývaly u Biebla pravidlem. Lyrika českého poetismu vyjadřovala upřímně a přesvědčivě životní náladu prvních let dvacátých: radostný optimismus nadějného míru a bezstarostné opojení dary omlazené skutečnosti. Ale za nastalé krise evropské a také české, přelévající se z okruhu hospodářského postupně do oblasti politické, plné nejistot a nebezpečí, počala ovládati mysl tesknota, stupňovaná namnoze v beznadějný smutek, ano i v bezútěšný pesimismus. Opět to byli lyrikové, kteří pravdivě a autenticky vyslovili duševní atmosféru své doby. Výrazově se i oni hlásili k poetismu, přijímajíce také duševědné základy názoru surrealistického: zachovávají většinou princip asociační lyriky, potlačují logickou zábranu při vázání volných představ, libují si v paradoxním oxymoru básnickém, podtrhují emoční stránku řeči atd. Avšak jejich okruh tematický proměnil se nadobro: těžké rozpory individuální i společenské inspirují je především; smrt a v jejím průvodu nemoc a rozklad vábí jejich pozornost; sociální křivda a osobní odpovědnost z ní 619 doléhají na ně neodbytně. Tím jsou spřízněni s básnictvím proletářským, kdežto morbidnost a smrtnost inspirace uvádí je v blízkost karáskovské dekadence. Pro tuto další fázi poetismu jsou nejpříznačnější.František Halas a Vilém Závada; k nim se později řadí František Nechvátal. František Halas (* 3. října 1901 v Brně, knihkupecký účetní, pak redaktor v Praze, od r. 1945 odborový přednosta ministerstva informací, vydal, odvrátiv se od mladické revoluční poesie, tyto knihy básní: Sep-ie (1927), Kohout plaší smrt (1930), Tvář (1931), Hořec (1933), Staré ženy (1935), Dokořán (1936) a Ladění (1942); mimo silně objektivační »Staré ženy«, provanuté úchvatným soucitem a monumentalisujícím smyslem pro nejprostší tragiku, jsou to vesměs lyrické cykly krajního subjektivismu, který z básní naze vyznavačských prosakuje i do skladeb sociálně orientovaných. Fr. Halas, básník nadaný silnou obrazností, hlavně visuální, slučuje své »okouzlené. ale i odkouzlené« vidění světa s těžkou hloubavostí a stálým citovým patosem. Rozpor mezi rozvrácenou a nesmyslnou jevovou skutečností a básnickým snem ho nepřestává mučiti, sváděje ho mnohdy, aby nacházel jedinou pravdu ve smrti, která překlene most mlčení a klidu nad útrapnými a nesmiřitelnými protiklady. Choroba a zahnívání, hrob a tlení, ponížení lidské bytosti a hrůza útisku jsou průvodní zjevy Halasovy lyriky, drsné, drastické a krutě názorné, jejíž mrskačství a sadismus jsou výrazem askese, při voděné nejen pokáním idealistovým, ale hlavně kajícnictvím nad dobou, v sobě rozvrácenou a své děti požírající. Dosavadní svou tvorbu vyvrcholil Halas knihou Torso naděje (1938), cyklem osmi básní, v nichž se lyricky mužným patosem vyrovnává s tragedií země, stižené r. 1938 deseti ranami egyptskými. Hrůza a bolest, hrdinská odvaha a zrada, apokalyptická vidění a naděje ztvárněny jsou zde pevnou linií, velkorysou zkratkou, slovem drsně prostým, zbaveným všech básnických pří kras a proto účinu monumentálního. Vilém Závada (* 1905 v Hrabové u Mor. Ostravy), universitní knihovník v Praze, jest autorem svazečků lyriky formou poetistické, životním pocitem tragické: Panichida (1927), Siréna (1932), Cesta pěšky (1937) a Hradní věž (1940). Výbušná prudkost smyslů, doprovázená sensibilitou až baudelairovsky zjemnělou, a dramatická intensita prožitků překvapily hned v jeho prvotině .. zastřené mračny beznadějné melancholie. Básník brzy odhalil nadosobní kořeny své trvalé 620 sklíčenosti, projevované bez slabošství: představil se jako syn a vyznavač »černé země« ostravské, průmyslového pekla pod mračny kouře a sazí, proletářského lidu zarytého v utrpení práce. Druhou světovou válkou inspirována je sbírka Povstání z mrtvých (1946). Zkratková hutnost slova prožitého a sugestivního jest přední výsadou tohoto málomluvného básníka. V tom jest pravým jeho kontrastem František Nechvátal ('~ 1905 ve Vel. Újezdě u Olomouce), učitel čsl. náboženství, překotně tvořící a publikující lyrik knih Vichřice (1932), Vedro na paletě (1935), Železná mříž (1937), Magnetová hora (1937) a j.; slovo u něho všude bují na úkor vnitřní náplně ve verbalismu a samoúčelné metaforičnosti a také představa světové revoluce a válečného vzplanutí působí jako pouhé téma řečnické. Teprve ve sbírce Mateřské znamení (1939) podařilo se mu ve stopách tradice máchovské a lidové písně vyrovnání lyriky a rétoriky, aby se širokodechým veršem zpovídal ze své lásky k vlasti a především k rodné Moravě. Té čisté syntese nedosáhl ani sbírkou Věneček rozmarýny (1943), tím méně knížkou Vzdechy trávy (19.q.q), ale vrátil se k ní v néniích Nářky nad Josefem Horou (1945). V knize Popel a dým (1946) zpovídá se opět s dávkou rétoriky z osobních, řidčeji i nadosobních bolestí z válečného dědictví. Z opravdového prožitku sociální skutečnosti, který mnozí lyrikové, ani Wolkra nevyjímaje, spíše jen předstírali, nahrazujíce jej citovým a mravním vzrušením, vyšli dva básníci třídního uvědomění, Středočech J. Noha a uvědomělý příslušník lašského kmene, píšící důsledně jeho nářečím, Ó. Lysohorský. Jan Noha (* 1908 v Benešově u Prahy) vyšel ze sociálně obžalobného básnictví, neskrývaje svých vztahů k realismu, ale naplnil je, pocházeje sám z dělnictva, samozřejmým přesvědčením organisovaného proletáře, který s pevnou věrou ve vítězství zápasí o své právo. S touto třídní poesií (jíž věnoval tři knihy) rozloučil se sbírkou Dvanáct májů (1938). Kniha Pastorale (1939) ukazuje již Nohu na přechodu k poesii čisté a abstraktní, v níž pečlivý kult slova a obrazu vyjadřuje pocity čistě subjektivní a pomysly metafysické. Na této cestě pokračují Myšlený kruh (1942) a Milostná větvení (1944), vyrostlá z bolesti nad smrtí básníkovy ženy. Óndra Lysohorsky (* 1906), autor sbírky Spiwajuco piaSč (1934) a Hlos hrudy (1935), navazuje s důrazem na odkaz Bezručův. Jako jeho mistr dovedl 40 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české. 621 ukrýti své jméno pod pseudonymem, svou osobnost za kmenovým kolektivem, své individuální city za sociálním i třídním hořem krajanů pobeskydské pánve ostravské; také básnický sloh jeho, hutný a střídmý, gnomicky zaostřený a prostonárodně plastický s občasným sklonem k baladické zkratce, jde ve stopách Bezručových, od něhož se liší důsledným užíváním nářečí. Pokud tito básníci revolučního socialismu prozrazují za hromadnou citovostí a třídním vzdorem soustavnější myšlení, připínají se jím k dialektickému materialismu. Jím ve všem čelí lyrická skupina katolických idealistů, kteří připjali svůj vývoj přímo k Březinovi, a to k Březinovi »Tajemných dálek« a »Svítání na západě«, kde se básníku dostalo mystickým zasvěcením přímého prožitku Boha a tím osvobození z pesimistického ilusionismu. Hledají především osobní spasení za bezprostředního styku s osobním Bohem; vedle očisty duše znepokojuje je úsilí o posvěcení země; oduševnělými symboly se snaží vyjádřiti toto drama uskutečňující se milosti. Vedle návratu k metodě symbolické ukazuje také jejich záliba v slavnostní dikci, jejich sklon k metaforické zdobnosti, jejich volba uzavřených forem rytmických a strofických, jak přilnuli k prvotnímu Březinovi a jak opustili dráhy české lyriky ražené expresionismem a poetismem. V jejich čele stanul Jan zahradníček (* 1905 v Mastníku na Moravě), vynikající překladatel románů a zvláště lyriky HOlderlinovy a Rilkovy. Zahradníčkova cesta, zna.čená knihami: Pokušení smrti (1930), Návrat (1931), Jeřáby (1933), Žíznivé léto (1935) a Pozdravení slunci (1937) vzestupuje z nížin psychického naturalismu, zalitých mlhou úpadkovosti, do končin, kde vládne smrt a neodbytná touha po pí, ale brzy se básník propracovává statečně ke křesťanskému pojetí smrti a věčnosti, jež mu poskytuje naději na vykoupení a obrození v Bohu. Očistiv se takto, nachází kladný poměr k světu, k němuž ze své samotářské cely vzhlíží zprvu nesměle, aby se posléze v extasi chvály a lásky rozezpíval o kráse země a domova, oduševnělého boží přítomností. O tom svědčí i kniha Korouhve (1941), kde domyslil problematiku svého rodu a v stejnojmenném oddíle ;;věřuje svůj těžce zkoušený národ do ochrany jeho svatých patronů. Ve sbírce Pod bičem milostným (1944) vyzpíval svou pozdní erotiku smyslovou, zabarvenou duchovně a mysticky. Žalm roku dvaačtyřicátého (1945), barokní 622 výrazem, je postaven na konfliktu Čecha prožívajícího německé vraždění a věřícího křesťana, jemuž je přikázáno odpouštět. Přešel s ostatními verši z let okupace do sbírky Stará země (1946). Nejen katolicky pravověrným názorem, ale i výrazovou metodou symbolickou se přimyká k Zahradníčkovi několik lyriků různého odstínu generačního. Vášnivý zápas o Boha a spasení s temnými mocnostmi života, promítající se také křečovitostí tvrdého výrazu osobitě metaforického, charakterisuje Bohuslava Reynka (* 1892), autora sbírek Žízně (1921), Smutek země (1924), Setba samot (1936), Pieta (1940) a j. i Františka Lazeckého (* 1905), jehož veršové knihy Krutá chemie (1930), Odění královské (1937) a ohnivý essay Pro mou zemi (1936) spojují temnou opravdovost vášnivého Slezana s touhami mystickými. Tlumeněji obměňuje tyto tóny Václav Renč (* 1911). Vyhranil se až v páté své sbírce Trojzpěvy (1941), v níž postoupil od uzavřených forem k mnohohlasným ódám a pokusil se do· sáhnouti kosmických výšek. Z cizích básníků zasáhli tyto lyriky patrným vlivem oba představitelé »čisté poesie«, stavějící své abstraktní básnictví zkamenělé do monumentálních mramorových postojů na půdici metafysickou, český Němec R. M. Rilke a Francouz P. Valéry, oba u nás v poslední době horlivě překládaní a vykládaní. Jejich nejučenlivějším žákem jest Vladimír Holan (* 1905 v Praze), od života do vzpomínek, pohádek a snů odvrácený lyrik nes ku tečna a nadskutečna; odvaha myšlenkových i citových konstrukcí jest u osobivého individualisty, zabořeného do svého já, doprovázena ještě křečovitým zápasem o výraz v knihách: Blouznivý vějíř (1926), Triumf smrti (1930), Torso (1933) a Kameni, přicházíš (1937). Jimi však dospěl k tvarové kázni, k výrazu metaforickému, abstraktnímu, kterým násobí skutečnost a přenáší ji do sfér visí a snů. Když se knihou Září (1938) zmocnil reální skutečnosti z r. 1938, dobral se v knize Sen (1939) skutečnosti nové, nadčasové, v níž tento život je chmurným snem, a ve sbírce První testament (1940) ponořil se do metafysického problému času. K lyricko-epické Terezce Planetové (1943) dala podnět črta Leoše Janáčka »Děvče z Tater«. K historické skutečnosti vrátil se tento obnovitel starých a hledač nových slov po květnových událostech pražských, a to v knihách Dík Sovětskému sva$U (1945) a Panychida (1945) »za všechny 623 bratry mrtvé, umučené a padlé v druhé kruté válce proti Slovanům 1938-1945«. Zdeněk Vavřík (* 1906), usiluje ve sbírkách Elegie (1929), Plakati světlem (1933), Klenba (1936), Truchlorouška (1945) o odhmotnělé zduchovnění a zmelodisování zážitků. Horoucím citem a zároveň jasným idealismem prosvětluje Ladislav Stehlík (* 1908 v Bělčicích v již. Čechách), své důvěrné a přece symbolicky platné krajiny, podporován silnými dojmy výtvarnými, které v prvotině Watte au (1931) přímo parafrazuje. V Kvetoucí trnce (1936) a ve Zpěvu k zem'i (1936) převedl Křičkův elegicky toužebný a Čarkův selsky zemitý regionalismus do vyšších poloh lyrických. V tom pokračují Kořeny (1939), rozšiřující motivy selské, vesnické a venkovské o motivy havířské., České jaro (1939), věnované památce malíře J. Preislera (1940, ale psáno v 1. 1932-35) je sbírkou meditací o jihočeské krajině. Cyklus Madoně (1943) inspirovaly'sochy a obrazy jihočeských madon, ale básník v něm nesestoupil hlouběji k prožitkům náboženským nebo mravním. Poměrně pozdě vyzrál Karel Vokáč (* 1903 ve Zbiroze, 1944 popraven v Praze), který si z rodného kraje přinesl smysl pro přírodu a sociální vidění venkova, jmenovitě ve sbírkách Zít i umírat (1941) a Utkáno z dýmu (1942). Posmrtně vydané Básně (1946) shrnují výbor z celého jeho díla. Z ostatních poválečných lyrikú, k nimž se zpravidla ve svých počátcích připojili i spisovatelé, jejichž význam spočívá jinde (J. B. Čapek, Ed. Valenta), nejšíře se v posledních letech rozvil talent Fr. Hrubína. František Hrubín (* 1910 v Praze, býv. úředník Městské knihovny pražské) vyšel ze Zahradníčkova spiritualismu, ale učil se nejen u lyriků, dávajících ráz poesii poválečné, u Hory a Seiferta, nýbrž vrátil se až k Nerudovi a jeho »PÍsním kosmickým«; s Vrchlickým spojuje ho formální lehkost a vybroušenost a přihlásil se i k Sládkovi svými mistrnými říkankami dětskými. Po knize vyšlé ze Zahradníčkova spiritualismu Zpíváno z dálky (1933) snaží se dobrati lyrického jádra života knihami Krásná po chudobě (1935) a Země po poled~ nách (1937) spíše v okruhu lásky k ženě a zemi. V něm se pohybuje i ve sbírce Včelí plást (1940), vyzpívávající na víc lásku k rodné Praze, kterou oslavuje znělkovým věncem. Země sudička (1942) je oslavou chudoby a člověka zavrženého, spojenou s viděním nekonečnosti vesmírné, po- 624 jaté nerudovsky. Kosmické prvky vracejí se i v knize Oikády (1943), jež lásku k ženě a k zemi zmnožují představami smrti, kterým se marně snaží-uniknout dojmovou a zpěvnou lyrikou v Mávnutí křídel (1944). Ve sbírkách básnicky zhodnocujících léta válečná a dni vítězství, Chléb s ocelí (1945), Jobova noc (1945) a Řeka nezapomnění (1946), jen místy dovedl bez nánosu verbalismu procítiti a bezprostředně vyjádřiti sedmiletou bolest a bez patosu oslavit několik umučených přátel. Zcela nové prvky nalezl v poesii dětské, kde jeho říkanky Říkejte si se mnou (1943) a zveršování Perníkové chaloupky (1944) nalezly mnoho pokračovatelů a napodobitelů. Básnickou pohotovost osvědčil i několika překlady. Ze školy Zahradníčkovy vyšel i katolický kněz Jan Dokulil (* 1910), obratný překladatel liturgických zpěvů církevních, který svůj náboženský cit vložil do knih Křížové dni (1935) a Tvým slovem (1937). Mezi lyrickými básnířkami období poválečného není tak velkých zjevů jako v próze. Čtenáře i kritiku podmanila Ludmila Sebestová (1893-1935), užívající pseudonymu Simonetta Buonaccini. Zhuštěná lyrická dramata lásky, dobrodružství a smrti umísťuje do exotických krajů hlavně přímořských v knihách Odi et amo (1934), Sirenin ocas (1937) a Můj prsten leží na dně mořském (1939). Jannila Urbánková (* 1911, provdaná Galandauerová) zpovídá se ve sbírkách Rozbité zrcadlo (1932) a Větrný čas (1937) z tuch a tužeb, snů a smutku, ale i ze štěstí z pokory bezprostřední bytosti dívčí, a v knize Slunečnice (1942) z citu mladého mateřství a z lásky k dítěti, která dává smysl životu; v bezprostřednosti a očistě citu, v prostotě slova a slohu bez patosu je síla jejích veršů. Z mateřského srdce vytryskly i verše pro děti, verše o kytičkách shrnuté jako Vonička (1943). Výraznou básnířkou lyrickou je Olga Scheinpflugová, ale větší částí své tvorby patří i ona mezi prozaiky. Nejmladší básnická družina, charakterisovaná jmény Kamil Bednář (* 1912), Ivan Blatný (* 1919), Pavel Bojar (* 1919), Zdeněk Kriebel (* 1911), Oldřich Mikulášek (*'-"910), Jiří Orten (* 1919), Jan Pilař (* 1917), Vladimír Vokolek (* 1913), Alena Vrbová (* 1919) a j., která vyrůstala a převážně po prvé vystoupila v letech 1. zv· protektorátu, nese spíše známky přechodní mezigenerace než svérázné básnické generace. Je ještě nesnadné podat literárně historický přehled této skupiny, kte- 625 rá se společně ohlásila v Jarním almanachu básnickém 1940 a jejímž soudcem se stal Václav Černý v Kritickém měsíčníku; této mezigeneraci Chybí jakékoliv jednotné zaměření ideové, ať sociální, politické, náboženské či jiné, a nesjednocuje ji ani stejný cíl formálně estetický. V brožurce Slovo k mladým (1940) stal se jejím mluvčím Kamil Bednář (* 1912). Ten se pokusil v několika sbírkách, zvl. Kamenný pláč (1939), Veliký mrtvý (1940) i Po všech svatbách světa (1941) procítit se k podstatě člověčenství a lidství i k tajemství smrti. Ostatní jeho sbírky, na př. jakási parafráze »Pisně písní« Píseň lásky (1944) i válečné 'vidění Prahy Praha pod křídly války (1945), uvázly v neujasněném verbalismu. Opravdu nadaným básníkem byl záhy zahynulý Jiří Orten (*1919, t 1941 přejet německým autem). Jeho cudná lyrika, uložená do sbírek Čítanka jaro (1939 pod jménem Karel Jílek), Cesta k mrazu (1940 s týmž jménem), Ohnice (1941 s pseudonymem Jiří Jakub) a Elegie (1946), vyrůstala z pocitu úzkosti a beznaděje. Ivan Blatný (* 1919), syn prozaika a dramatika, jeví se v prvních knihách, Paní jitřenka (1940) a Melancholické procházky (1941), lyrikem svěžích smyslů a klidné pohody citu a neproblematického myšlení. Až v knize Tento večer (1945) odložil zpěvný a hudební verš a v útržkových, zlomkových větách zmocňuje se drobných gest nejvšednějšího života. Od lyriky kořenů krajinných vypracoval se Jan Pilař (* 1917) k lyrice meditativní ve sbírkách na př. Stesk Or!eův (1940), Dům bez oken (1942), Okov (1946) a j. S a t i r i c k é básnictví bylo za první světové války účinnou zbraní protimilitaristického odporu a protirakouského odboje. Vedle populárního pěvce Karla Hašlera (* 1879, t v Mauthausenu 1942), účinného v protirakouské satiře a ve vlasteneckém kupletu, pronikl jmenovitě Eduard Bass (v. níže), který ve volné publikaci Letáků (1917-1919) a v humoristicko-satirickém časopise Sibeničky (19191921) vytvořil orgány útočné satiry, parodie a grotesky. V novém státě se obrátily šípy satiriků hlavně proti kořistníkům, proti poválečnému poživačství a jmenovitě proti československým novovlastencům, přisluhujícím do neliávna c. a k. soustavě vládní; velmi záhy dovedla mladší satiriky získati pro svou agitaci revoluční strana komunistická. Ač ani v této době neustával přímý vliv Havlíčkův, převládaly nové formy satiry; parodistická groteska, dvojsmyslná slovní hříčka, rozmarná persifláž. Orgánu došla 626 v studentském humoristickém týdeníku Trn~ založeném r. 1924 Karlem Konrádem, a pak za doprovodu hudby a tance ovládla scénu mládeže Osvobozené divadlo, založenou r. 1925 Jiřím Voskovcem a Janem Werichem, sloužící uvědoměle s břitkým smyslem pro aktualitu tendencím politickým a sociálním v duchu levice. Názorový i formální tento rozvoj zosobňuje osobnost a dílo předčasně zemřelého satirika havlíčkovského vtipu Jiřího Haussmanna (1898-1923), jenž bolestně prožil a sarkasticky komentoval i soumrak rakouské armády i vnitřní nástrahy, kladené domácími nepřáteli zdraví a rozvoji mladé republiky. Příslušníka pokolení W olkrova prozrazují v něm sociálně revoluční sklony, bezohledný sarkasmus a řízná karikatura byly mu prostředky zápasu za zdraví v životě veřejném. Dva svazečky veršovaných satir, Zpěvy hanlivé (1919) a Občanská válka (1923 pohrobně), jsou doplněny parodistickými Divokými povídkami (1922) a utopickým románem na ruby Velkovýroba ctnosti (1922). Dadaistického ustrojení jsou literární satiry Jiřího Maška (* 1905) a krutě výsměšného Václava Laciny (* 1906), autora Zježení (1925), Krysy na hřídeli (1926) a Ozubeného okna (1930). Zesměšnil celou soustavu a organisaci německých okupantů z let 19391945 Plechovým cirkusem (1945). Maloměstská společnost a její touha po kultuře a umění je předmětem satirického románku Snobi táhnou (1945). Básnická satira, parodující a karikující osobnosti a poměry literární, učila se nejvydatněji u V. Dyka, který ji však sám v tomto období již nepěstQval; zato Oto Fischer ve svých jiskřivých sešitech ukázal české epigramatice k novým cestám. Po nich se ubírají svými epigramatickými reportážemi i komentáři, nápady a útoky Jiří Mahen (jako epigramatik s pseudonymem Ladislav Andělíček), Josef Hora i Jaroslav Seifert. Básnické překlady. Zcela nově chápáno bylo těsně před světovou válkou a po ní umění překladatelské, jehož představitelem v teorii i v praksi byl Oto Fischer. Jím se zahajuje třetí období překladatelského umění v dějinách našeho písemnictví. Tato epocha žádá vnitřní shodu slohovou, ne konvenci totožnosti formální, rozměru a rýmů; je odmítán abstraktní, knižní sloh překladů. Překlad má působit svěže v duchu doby, v níž vznikl, má být přiblížen přítomnosti, takže v popředí stojí otázka co největší aktua1isace. Připouští se modernisace narážek, změna lokalisace děje 627 i ovzduší. Oproštění dikce bylo hlavním požadavkem. Mluvnost dramatického dialogu se požaduje především; v lyrice položen důraz na melodii a písňovou prostotu. Při vší volnosti, která byla ponechána jejich tvůrčím schopnostem, nezapomínají však překladatelé, že zůstane mnohé, co jest vůbec nepřeložitelné a kde se ocítají před tajemstvím jedinečnosti, k němuž mohou proniknouti leda pokusem tvůrčím. Vedeni těmito zásadami, překládají pováleční umělci znovu díla již do češtiny přeložená (Shakespeara, Goetha, Fausta, Puškina, zvl. Oněgina, Lermontova, Baudelaira), ale s velkou zálibou tlumočí »prokleté básníky«, kam po Verlainově vzoru řadíme lyriky svou dobou zavržené (VilIon, Poe, Rimbaud) nebo básníky složité dikce a obrazové rafinovanosti (Mal1armé, Valéry, Rilke). V čele básnických tlumočníků tohoto období stanul vedle Han. Jelínka, mistra v překladech z francouzského básnictví umělého i lidového, Oto Fischer, a to nejen rozsahem díla, objímajícího písemnictví německé, francouzské, anglické a ruské, ale i darem vniknouti do slohu všech poetů překládaných; z jeho žáků se mu přiblížil nejvíce Pavel Eisner, který stejně bezpečně překládá z češtiny do němčiny jako naopak. Pozoruhodní překladatelé se objevili mezi lyriky: St. Hanuš, Petr Křička, Jindř. Hořejší, Jos. Hora, Boh. Reynek, Vít. Nezval, Jan Zahradníček, Václav Renč. Z těch, kteří se soustředili na překládání, zvláště vynikli: František Balej (1873-1918), jemný tlumočník manželů Browningových a Rabíndranátha Thákura. Mistrný Josef Palivec ("'1886) soustředil se na metafysickou lyriku P. Valéryho a zt!umočil ji téměř adekvátně; pozdní ohlas Valéryho objevil se v jeho původním Pečetním prstenu (1941) a N aslouchání (1942), osobitých originálním prožitkem, filosofickým názorem i mistrovstvím slova. Herec Svata Kadlec (* 1898) zčeštil Baudelairovy »Květy zla« a umožnil tak nový vliv Baudelairův na české básníky; i on patří literatuře také vlastními sbírkami veršů a úspěchu došlo jeho dramatické zpracování postavy Dačického z Heslova Zena nejsou housle (1943). Anglista Arnošt Vaněček (* 1900) překládá většinou z básníků amerických (Američtí básníci) 1929 a 1946) a poslední dobou podal několik knih vybroušených próz. Polyglot otto Babler CX< 1901) postavil svůj rozhled po slovesnosti německé, italské, jihoslovanské 628 i anglické do služeb náboženského spiritualismu a něžné humanity. Jazyky východní našly své překladatele v pracovnících vědeckých, v J. Hegrovi, J. Rypkovi, V. Lesném; poslední dobou překládá ze staré indičtiny Rudolf Janíček ('" 1904). Z básníků antických překládají žáci J. Krále, přibližujíce svou mluvu řeči živé, aktualisujíce sloh i metrum. Z nich vynikl především Otmar Vaňorný ('" 1860), který přebásnil znovu Homéra a Vergilia. Horatia přeložil znovu profesor Otok ar Jiráni a profesor brněnský Ferd. Stiebitz (v. n.) mimo velké tragedie Sofoklovy a Euripidovy ztlumočil řecké lyriky, román Apuleiův a Ovidiovy »Proměny«. Klára Pražáková (roz. Fuxová, 1891-1933), choť lit. historika, ztlumočila hry Euripidovy, Plautovy a Terentiovy. K Stiebitzově škole překladatelské se hlásí překlady z Ovidia a Propertia nadaný Rudolf Mertlík (* 1913). české drama a divadlo od světové války. Od národního probuzení nezaujímalo divadlo v českém duševním životě nikdy místo tak významné jako za války světové. Obě velká činoherní jeviště pražská dovedla jak vzdělanstvo udržovati ve styku s cizím uměním, tak poskytovati lidu živé spojení s tradicí a minulostí. Umělecká'soutěž režisérů dvou pokolení a dvojího slohu, nástup nové generace herecké po boku dozrálých mistrů rázu Edv. Vojana a M. HUbnerové, živá diskuse o divadelních otázkách byla důkazem, že si vůdčí scény uvědomují vedle poslání národně a kulturně politického také umělecky svéprávné úkoly. Současně vládl živý tvůrčí vzruch mezi dramatiky: vedle Hilberta a Arn. Dvořáka hlásili se mezi ně Jar. Maria, Dyk, Theer, Fischer, Mahen, Stan. Lom a Fr. Zavřel. Nikdo netušil arciť, že daleko na východě' v československých legiích dorůstá jevištní nadání Fr. Langra a R. Medka, ani že se tam připravuje ve Zd. Štěpánkovi herec nevšední síly, ani že tamní události shromažďují pro budoucí dramatiky motivickou i problémovou látku nebývale bohatou. Politické osvobození národa a založení Československého státu uskutečňovalo divadelní podmínky nutné pro rozvoj umění dramatického: stát, země i města se doplňovaly v podpoře a udržování velkých divadel. V Praze vznikaly rychle scény oficiální a protioficiální; divadelní soutěž po- 629 háněla tvořivost herců i režisérů a umožňovala v míře dotud neznámé spisovatelům publicitu. Praha pozbyla svého monopolu divadelního, a nečerpala-li z jevišť plzeňských, moravských a slovenských valných podnětů režijních a literárních, dostávala odtud svěží síly herecké. Avšak se zevními pokroky divadelnictví se nedostavil v Československé republice vnitřní rozvoj českého dramatu. Dramatický básník zaujal v divadle vedle režiséra i herce místo podružné, a vida nezbytí, snažil se přizpůsobiti se skromně jejich nárokům, které naprosto nešetřily neporušitelnosti jeho díla. Neblaze působil na dramatickou produkci i zápas s rozmáhajícím se kinematografem, jehož technice se dramatikové podřizují. Následek toho je nejen snaha po prudkých účinech u diváků prostředky snadnými a povrchními, nýbrž i rozbití jednoty místa i děje. Jinak souvisí krise českého umění dramatického v době první republiky s úpadkem dramatického písemnictví světového. Novoromantismus se přežil, hnutí expresionistické mělo spíš hodnoty dušezpytných dokumentů než trvale básnických výtvorů; ze světových dramatiků docházeli obliby Ir G. B. Shaw a Ital L. Pirandello, ale ti při skvělém kritickém intelektualismu znamenali dosti nebezpečí rozkladného záporu, který otřásá nakonec jednotou osobnosti, nezbytnou, má-li se dramatická hra sil zvýšiti na soud eticky závažný. Vliv Američana E. O'Neille se nemohl zcela rozvinout. V Praze vedle scén hlavních, Národního a Městského div., jež spolu plodně soutěžily režijně, herecky i programem repertoiru, vznikla po světové válce celá řada scén menších, z nichž některé plodně působily především režijně. Vedle »Osvobozeného divadla«, jehož význam tkví v satiře, začala se v třicátých letech brát zcela novými cestami scéna E. F. Buriana. Na Moravě přešla do českých rukou divadla v Mor. Ostravě a v Olomouci a v Brně se mohla konečně plně rozvíjet vedle činohry i opera, zvláště když brněnské divadlo nalezlo sc40pné ředitele jako byl Václav Štech a dramaturgy jako J. Mahen. R e ž i e divadelní stavěla se v poválečné době stále víc a více do popředí a zatlačovala do pozadí samo umění dramatické i herecké; s ní začala se uplatňovat i scénická dekorace jako svéprávný výtvor divadelního výtvarníka. Zápas o zásady jevištní sváděly především hlavní scény pražské, Národní divadlo a divadlo Městské, někteří významní režiséři, jako Jar. Kvapil a K. H. Hilar, vystřídali se 630 v obou. Z ostatních režisérských osobností vynikli zvláště: Jan Jaroslav Bor (vl. Jan J. Strejček, 1886-1943) v divadle vinohradském; Karel Dostál (* 1885) v divadlech o bou; v Brně vyškolený expresionista Bohuš Stejskal (* 1896) spolupracoval s Borem na Vinohradech. Na ruském konstruktivismu se vychoval Jindřich Honzl (* 1894), zakladatel »Osvobozeného divadla«, a Jiří Frejka (* 1904), tíhnoucí k české divadelní klasice. Nové zásady jevištní v teorii i praksi uplatňoval na své scéně Emil František Burian (* 1904). Mezi těmito různorodými a namnoze odbornicky jednostrannými pomocníky dramatického básnictví měl k literatuře nejvášnivější poměr vychovanec »Moderní revue« s klasicko filologickou výukou, Karel Hu~o HiIar (vl. Karel Bakule, to 1884 v Sudoměřicích u Bechyně, t 1935 v Praze). Mladistvou svou lyriku dozrálý Hilar zamítl; také tři svazky své románové prózy. Zajímavější jest jeho činnost essayistická v exotickém vkusu »Moderní revue«: pro 11 ročníků »Moderní bibliotéky« psal pilně literární podobizny; spojil je r. 1925 v svazek »Odložených masek«, aniž tam přijal svou studii nejosobitější, »V. Dyk, essay o jeho ironii« (1910). Od druhého desetiletí dvacátého věku náležel K. H. Hilar divadlu a zanechal v něm za čtvrtstoletého působení trvalou stopu. Nejprve od r. 1910 to bylo divadlo na Kr. Vinohradech, kde vystřídal vzestupně funkci lektora, tajemníka, dramaturga a šéfa činohry; r. 1921 přešel do Národního divadla, kde působil do smrti. Duch hned povolně přizpůsobivý, hned útočně nesnášenlivý, dovedl si zjednávati umělecké spolupracovníky a slepé vykonavatele panovačné vůle, ale stejně také odpovědné odpůrce osobní i zásadní; umělci výkonní, jejichž tvoření podřizoval bezohledně požadavku kolektivní herecké tvorby a ensemblové souhry, byli mu zavázáni větší vděčností než dramatičtí básníci domácí, jejichž svéprávnost a nároky podceňoval. Režisérem byl Hilar tělem i duší. V jeho metodě se vystřídal sloh několikerý: zprvu převládal prudký expresionismus, spojený se sklony barokními a s hlučností trhající kulisy; po ozdravení z vážné choroby obrátil se však k tlumenému klidu, uvádějícímu všecky složky v dramatickou harmonii; skončil t. zv. civilností, povolnou k politickým tendencím, ale obviňovanou odpůrci z ústupků vkusu měšťanskému. Avšak i za těchto odklonů od svých začátků zůstával K. H. Hilar sám sebou nejvíce v expresionistickém nási1nictví a v šklebné grotesce. Své zásady 631 režijní, ale i měnivé etapy své divadelní politiky vyložil Hilar v knihách složených z časových statí: Divadelní promenády (1915), Boje proti včerejšku (1925) a Pražská dramaturgie (1930). Z her c ů se vystřídaly v době první republiky zhruba dvě generace; z pokolení povojanovského, podléhajícího namnoze diktátu Hilarovu, vynikli: Karel Vávra (18841931), technicky bezpečný představitel složitých povah; ušlechtilý deklamátor Bedřich Karen (vl. B. Fremmr, "" 1887) ; nervní a subtilní Eduard Kohout (* 1891). Do této generace náležely herečky: Růžena Nasková (roz. Nosková, * 1884), pronikavá představitelka zrajících a zralých žen; Eva Vrchlická (* 1888), dcera básníkova a sama lyrická básnířka; a útočně temperamentní Jarmila Kronbauerová (* 1895). Z pokolení mladšího, jež živě, kladně i záporně reagovalo na zásady Hilarovy, přišel s legiemi do Prahy Zdeněk Štěpánek (* 1896), občas heroisující, jindy dušezpytně prohlubující tlumočník lidového mužství; jeho protějškem jest Hugo Haas (* 1901), rozmarný a posměšný komik. W olkrovská generace uctívala předčasně zesnulou Jarmilu Horákovou (1904-1928) jako herecký prototyp efébské dívky; Olgu Scheinpflugovou vyznačuje naproti tomu vitalita, divadelnicky tvárná, nepatetická a živočišná. Z herců brněnských vynikl vedle Otty Čermáka (* 1882) především suge~tivní Josef Skřivan (19021942); z hereček vedle citově teplé Emmy Pechové (* 1869) tragédka Zdenka Grafová (* 1886). Z k rit i k Ů, kteří pro nedostatek odborných listů (»Jeviště« zal. Ot. Fischerem a J. Vodákem žilo jen v 1. 19201922) psali do denních listů, byli vůdčími osobnostmi: J. Vodák, Oto Fischer, M. Rutte, v »Lidov)'ch novinách« Josef Kodíček (* 1892), vzdělaný po západoevropském básnictví dramatickém, vynikající pohotovostí úsudku ostrého, někdy bezohledného, a Josef Trager ("" 1904), odborník ve vědě o divadle. Z předválečných směrů dra mat i c k é h o b á s nic tví dlouho ovládal impresionismus, tu příchuti naturalistické, onde zbarvení symbolistického. Ten byl stálým východiskem J. Mahenovi. Jiří Mahen (vl. Antonín Vančura, * 12. prosince 1882 v Čáslavi, t 22. května 1939 v Brně), syn staré selské rodiny evangelických hloubalů, povoláním profesor, pak novinář a posléze knihovník v Brně, zasáhl do divadelního života jako dramaturg brněnského »Nár. divadla« vL 1918 632 -1922; památníkem této velmi podnětné činnosti jest jednak kniha divadelních proslovů P'řed oponou (1921), jednak osobitě temperamentní Re.žisérův zápisník (s pseudonymem Richardson, 1923). Drama Mahenovo skládá pouhou část jeho mnohostranné, chvatné a kulturně kvasivé činnosti slovesné; vyznačuje se tím, že vystřídává nejrůznější formy scénické, od tragedie až po filmové libreto a mžikový sketch. Skoro vždy vypracovává Mahen jen hlavní postavu, ponechávaje ostatní v náčrtu neb v polotemnu; většina jeho figur jsou mladí mužové na rozchodu s jinošstvím, zmítaní neklidem, bičovaní odbojem proti zevnímu světu, snažící se o vnitřní svobodu všemu na vzdory, kdežto ženám a dívkám přiřčena v Mahenových hrách úloha jenom podružná. Po několika dramatických pokusech, z nichž první je z r. 1905, došel velkého úspěchu v látce posvěcené literární tradicí slovenskou, Janošíkem (1910), junáckou písní loupežnického bohatýrství a lásky k svobodě. Do dějinné minulosti rodného Čáslavska sáhl selskou tragedií domova a víry na sklonku protireformace, Mrtvé moře (1918); v obou těchto historických dramatech podařila se mu kresba postav nejplastičtěji. Přes stadium dramatických nápadů a náčrtů nepostoupily jeho hry z přítomnosti: studentský žert Uli.čka odvahy (1917) a podobný jemu Ohroust (1920), realistická anekdota s prvky nadpřirozenými Píseň života (1919), náladová kresba Lavička (1919); tragedie válečného slepce Nebe) peklo) ráj ... (1917) a hra vojenského zběha Dezertér (1923) pronikly k hloubkám lidského utrpení, časovými poměry podmíněného. Z pozdějších jeho prací dramatické formy, k nimž se řadí filmová libreta Husa na provázkU' (1925), veselohra Praha-Brn o-Bratislava (1927) a dvojdílná malba poválečného měšťanství Rodina 1933 (1934), vynikl humorem a poesií východního prostředí Nasreddin (1930). Jiří Mahen jest dramatikem tělesné i duševní útrapy a osvobozování se neb vzpoury proti ní. Tělesní i duševní jeho trpitelé i vzbouřenci svíjejí se hned zajíkavě, hned v horečné monologické výmluvnosti. Mahen nanáší barvy, plýtvá drastickými slovy, hromadí diskuse spíše novinářské než básnické, ale také odbíhá od ústřední otázky a hlavního děje. Impresionistická jest také Mahenova výpravná próza, v lecčems blízká mladistvé novelistice Šrámkově; románové šíře dorostla jen kronika studentské bohémy Kamarádi 633 svobody (1909) a historie rozporu mezi resignující předválečnou generací a mladými uchvat4,eli poválečnými Nejlepší dobrodružství (1929). Svazky povídek, náčrtů, postřehů a fantasií, shrnuté dodatečně do souborů »Člověk ve všech situacích« (1930), »Povídky a kresby« (1931) a »Toulky a vzpomínky« (1931), vyšly původně s různými názvy. Z hojné Mahenovy žně feuilletonistické, jiskřivé pozorováním, nápady a paradoxy, jsou zvláště osobité: Rybářská knížka (1921) a cestopisná Hercegovina (1924). Také Mahenovy verše, slohově nejčistší část jeho tvoření, vznikaly metodou impresionistickou; z kvasu nálad aze sváru citů, ale i z víru nápadů duše postrašené ve svých hloubkách přítomností démonů, rodí se jeho inspirace lyrická, nejčistší tam, kde srdce zalije vzdutá vlna lásky erotické neb humanitní: Plamínky (1907), Tiché srdce (1917) a j.; epicky se sytým krajinářským zarámováním se nesou SGirocco (1923) a Požár Tater (1934) ; epigramaticky napsal s pseudonymem L. Andělíček Kozí bobky s Parnasu (1921). Zvláštní místo zaujímá v tvorbě celého jeho pokolení sešitek Ballady (1908) v lyrické sloze Villonově jako důkaz, že Mahen dovede zachovávati i kázeň formalistní. Jak proti impresionismu tak proti dekorativní romantice obracelo se myšlenkové drama syntetické: dějové zhuštění, výrazová zkratka jsou jeho slohovými prostředky, jimiž představuje nejraději nadprůměrné postavy, unášené myšlenkovým patosem. Vzor jeho přinesl Theerův »Faethón« (1917); k němu se přimkl i básník-fiiolog Oto Fischer (v. n.), který se o moderní divadlo české zasloužil i jako dějepisec a kritik i jako dramatický překladatel. Zcela osobitým ideovým dramatikem byl Viktor Dyk (v. v.), který vrcholu zkratkového umění epigramaticky symbolického dosáhl ve »Zmoudření Dona Quijota« (1913). Jeho hutná aforističnost, zavírající synteticky do nejstručnějšího výrazu hutnou náplň ideovou, měla významnou hodnotu vývojovou. Jako dramatik myšlenkový, tíhnoucí k velkorysé symbolisaci, vystoupil Arnošt Dvořák (* 1881 v Hořovicích, t 1933 v Praze jako lékař plukovník). Naráz upoutal v prvních dvou dramatech názorností postav, přesvědčivým zvládáním lidového zástupu, prožitým vztahem k národní minulosti, barvitou a obraznou mluvou a teplou náladovostí. Z her těch jest Kníže (1908) symbolicky myšleným dramatem 634 z bájeslovného pravěku českého, Král Václav IV. (1910) pokusem o tragedii požitkářské a pozemské duše královské, která chce splynouti s lidem, nastupujícím pout za hodnotami nadsmyslnými. Ale všude se při veškeré cha·· bosti ideové hlásí Dvořákův základní postoj k životu: nepřítel transcendentna hájí věc země proti duchu, právo smyslů proti hlasu svědomí, svobodné rozvití radostného lidství proti oblasti mravní. To proniká i v kronikářské řadě skvělých obrazů bez jednoty dějové i myšlenkové, Husité (1919, nová verse z r. 1922 sluje »Kalich«). Ještě dále postoupil Dvořák na této cestě v roztříštěné řadě historických obrazů Bílá Hora (1924), kde i Komenského činí mluvčím svých názorů, dobově a psychologicky v dramatě nepodepřených. Vedle této tetralogie dějinné, v níž záleží vlastní Dvořákův význam, jest hodno básníka velkých uměleckých nároků pouze zpracování Nové Oresteie (1923), kde na Aischylovu tragedii narouboval vedle dušezpytných motivů freudovských svou koncepci pozemské a přízemní volnosti, zbavené děsivých chimér, viny a trestu, svědomí a odvety. Ostatní hry Dvořákovy náleží do nižších vrstev divadelnictví. Jízlivou groteskou mravního rozvratu v prvních dobách republiky jest šklebná veselohra Matěj poctivý (1922). Arnošt Dvořák vyšel v dramatické prvotině z Hebbela a Ibsena, kteří ho učili dramatické symbolisaci problémů, a teprve postupně se přikláněl k Shakespearovi, O. Theerem odmítanému. Přímo na dějinné tragedie Shakespearovy připjal svůj první pokus o historickou truchlohru Kutnohořan Rudolf Krupička (* 1879). Jako lyrik vyšel ze školy »Moderní revue« (Zlatá kotva 1918) a přes studentskou selanku První láska (1922) postoupil k erotické smyslnosti veršů Láska za lásku (1927). Jako dramatik vystoupil nejprve výsměšnou veselohrou z malého města, groteskou až fantasticky odvážnou, Velký stil (1918); k slohu tomu se vyzráleji vrátil y duchaplném dramatickém pamfletu na socialistické kořistnictví poválečné Nový Ma}estát (1923). Shakespeare, dosud nestrávený, bouří ve Vršovcích (1919). Dramatická vloha Krupičkova jest tu i v obou komediích stejně zřejmá jako jeho plnozvuký dar výrazový. Za světové války objevil se jako ideový dramatik smělých cílů Stanislav Lom (vl. Stanislav Mojžíš, * 1883 v Karlíně) ; po svých jevištních úspěších se stal významnou osobností 635 v divadelní organisaci: jako kritik »Ceského Slova«, od r. 1932 jako ředitel Národního divadla. Jinotajitelnou povšechnost pohádky »0 síle a vzrůstu«, li onza (1915), daleko překonalo biblické drama národního hledání zaslíbené země, o Mojžíšovi, s průzračnými vztahy k státotvornému češství předpřevratovému, Vůdce (1916), i ohnivý český mytus Děvín (1919), o zápasu mužství s ženstvím o vládu nad světem. Jako apoteosa stvoření českého státu ze souboje prasil vesměrných vznikl roztříštěný Převrat (1922). K historické skutečnosti se vrátil Lom v nové tragedii vůdce Žižka (1925) i v národní legendě humanitního křesťanství a státotvorného češství Svatý Václav (1929) a v obraze středověké panovnické velikosti KarellV. (1939). Dramaty méně obsáhlými a prostšími jsou: magdalénská hra vroucího spiritualismu Kající Venuše (1927) a spíše epický než dramatický příběh o návratu roztoulaných osudů k jistotě domova, Námořník Sindibad (1934) a Člověk a Odysseus (1944). Ve formě libreta k opeře R. Karla uvázla pohádková poesie a shovívavá moudrost lidově zbarvené Smrti kmotřičky (1930). Lomovy obrysové postavy vyvážené z bájí a legend, z dějin a bible, jen zřídka z přítomné skutečnosti, sesychají se mnohdy na schémata a nabývají platnosti alegorické. Básník nahrazuje nejednou dějový pohyb df1myslnou dialektikou. Myšlenku dovede však sevříti skvěle v působivý symbol; formální jeho snaha se nese k tomu, aby ukula plný a hutný volný verš; v lecčems připomíná Lom poetickou matnost některých dramat Zeyerových. Oduševnělé pojetí života projevil St. Lom také jako essayista zvláště filosofickými parabolami a parafrázemi Ejhle - člověk! (1931) a causeriemi ve slohu Capkově Zahradník skalní (1938)s ironickým kultem ochočené přírody. Pevného tvaru ideového dramatu se domáhá pražský advokát František Zavřel (* 1884 v Trhové Kamenici) . Vedle variant proslulých námětů ze světového písemnictví (o Simsonovi, Donu Juanovi, Oidtpovi) a vedle celé řady přízemních fraškovitých veseloher plnil svá dramata z přítomnosti schematickými postavami individualistických kořistníků a žen samiček (Návrat, 1920; Dravec, 1921) a od nich postoupil i k dramatu historickému: Boleslav Ukrutný (1919), Král Přemysl Otakar ll. (1921), Jan Žižka (1935) a j. Smyslová plnost, příznačná pro Arn. Dvořáka, chybí jeho figurám, stejně jako lyrický opar Lomův: ve 636 vzduchoprázdném prostoru svádějí obrysová schemata u Fr. Zavřela dialektické zápasy. ale nadšené básníkovo zaujeti pro tyto suché mátohy přitahuje obecenstvo k výtvorům neúnavného experimentátora. Svů; bezuzdný individualismus vychovaný na Nietzschovi a vzhlížející se v Napoleonovi promítl Fr. Zavřel i třemi sbírkami útočné lyriky povýšeného sebezbožnění. snolečenskými romány z pražského měšťanstva i svou autobiografií. E x p r e s i o n i s t i c k é drama, které se po několika nábězích za války prohlašovalo za sourodý výraz společenského převratu i mravního rozvratu v lidstvu poválečném, soustředilo se za patronance germánských dramatiků Strindberga a Wedekinda hlavně k satiricky kořeněné sociální kritice a šklebné grotesce; řidčeji se mu dařilo postihnouti v děsivých troskách zhrouceného řádu, založeného na materialismu, úsvit nové duchovosti, čistého lidství a tvořivého svědomí. V expresionismu se po mnohých nábězích novoromantických nalezl Jan Bartoš (* 1893, t 1946), horlivý, často libovolný a stranicky podjatý pracovník divadelní, jak to prókázal v historickém výkladu o N árodním divadle a jeho budovatelích (1933). Živěji upozornila na sebe dramata Krkavci (1920), Námluvy čiU Skola divlomacie (1923), StrašidelniJ dům (1926) a Hrdinové naší doby (1926). Dočasným střediskem expresionistické dramatiky stalo se Brno. Tam vycházel po léta orgán literárního expresionismu českého, »Host«, tam vyrůstal jeho teoretik a kritik Frant. Gotz (v. n.), tam byl Lev Blatný (v. n.), čelný dramatik expresionistický, divadelním lektorem; i spisovatelé, jejichž vlastní těžisko tkvělo v jiných formách, lyrik Bartoš Vlček, režisér Bohuš Stejskal. zvláště pak romanopisec Čestmír Jeřábek (v. n.), pokusili se o expresionistické drama. S vývojem českého dramatického expresionismu těsně souvisí scénické počátky Karla Čapka (v. n.), provázené tu spolunrací, onde vlastními pokusy jeho staršího bratra Josefa Čapka (v. n). V době, kdy Karel Čapek měl své první jevištní úspěchy, vracel se do vlasti a k divadelnímu tvoření František Langer (* 1888). Narodil se 3. března 1888 na Král. Vinohradech a stal se lékařem. Zajat na ruské frontě vstoupil r. 1917 do legií jako plukovní lékař; po návratu sloužil v čsl. armádě jako plukovník zdravotní služby až do německé okupace, kdy odešel opět z vlasti, tentokrát do Londýna. Langer vystoupil v době novoklasicismu jako lyrik kvetoucího života za rene- 41 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury česk'. 637 sance, v níž jej opojil kult zdraví, požitku a smyslů, ale i láska k formě. V povídkové sbírce Zlatá Venuše (1910) se jeví rozkošnickým erotikem zduchovělé smyslnosti. Muže uzrálého válečnými zkušenostmi a epika jadrného přednesu ukazují bohatýrské povídky ze sibiřských dějů legionářských Železný Vlk (1920, původně »Pět povídek z vojny«); vypravěč, dobře znalý kouzel i hrůz života živočišného a primitivního osvědčil se cyklem Snílci a vrahové (1920) a Předměstské povídky (1926). Sestupem v próze jest humoristický román z měšťáckého pražského prostředí Zázrak v rodině (1929), mísící přízemní figurkářství s drobnou politickou satirou. Zato se Langrovi podařily obě knihy pro chlapce, legionářská skladba Pes druhé roty (1923) a vtipná detektivka výchovných zřetelů Bratrstvo Bílého klíče (1934). Román Děti a dýka (1946), vzniklý v exilu za druhé světové války z původního filmového libreta, je vyvážen z dětského prostředí vesnice na Kladensku, ohrožené Němci a zachráněné hrdinstvím chlapce. Také Langer dramatik se hlásil k novoklasicismu, ale se zcela jinými uměleckými výsledky než Langer povídkář. Aby vypracoval co nejurčitěji vlastní obrysy dramatické, záležící v konfliktech povah a ideí, neváhal podřizovati všecko úsporné formě. Ze snahy o dobrovolnou chudobu vzešly jeho »svatá tragedie« trpnosti Svatý Václav (1912) i občanská hra o drtivé moci zlata Miliony (provozovaná již 1915, vydaná až 1921). Obrat, který přinesly válka, zajetí, Sibiř, legie, byl pronikavý a podobal se obrácení Medkovu: zlidštělý pozorovatel hromadnosti přiklonil se k prostotě všedního člověka, k jeho tichému hrdinství odříkání a oběti. Shovívavý optimismus pragmatických kořenů poklesá často v mravně lhostejnou chvalořeč pohodlné prostřednosti a praktického prospěchářství. Až na skrovné výjimky se Fr. Langer mění v úspěšného strůjce líbivých veseloher z města i z obvodu s vděčnými úlohami pro herce a zábavnými pochoutkami pro obecenstvo. Sem náleží hry: veseloherní oslava vítězného zdravého plebejství Velbloud uchem jehly (1923), komická satira na hloupost bohatců Grand Hotel Nevada (1927), fraškovitá apoteosa obrody předměstského ničemy Obrácení Ferdyše Pištory (1929), nasládlá dramatická legenda o otázce euthanasie Andělé mezi námi (1931) a obrana pohlavního společenství za účely pouze zištnými Manželství s r. o. (1934). Vyšší cíle si vztyčil v tragicky podmračné Periferii 638 (1925), freudovsky prohloubené variaci na Dostojevského ,;Zločin a trest« o vrahu marně se domáhajícím odsouzení. Hra je nasycena temnou důvěrou v lidové kolektivní svědomí jako v -instanci nejbezpečnější. To platí také o Langrově dvoudílné hře Dvaasedmdesátka (1937), v níž k psychologické rekonstrukci zločinu použil stejně duchaplně jako účinně motivu divadla v divadle. Nejlepší své tvúrčí síly pak soustředil v legionářské hře ze Sibiře Jízdní hlídka (1935). Tou si Langer uhájil čestné místo mezi českými poválečnÝmi dramatiky, uzavřev do málomluvné a přitom výrazně plastické tragedie mužného bratrství českých legionářů na Sibiři uprostřed bolševické přesily v několika skladných typech mravní síly, jež rozohnily československé vojáky k činům hrdinství. Vstoupiv do etického okruhu, který mu dlouho zůstal odepřen, a použiv úsporné techniky svých dramatických začátků, vytvořil kolektivistickou a unanimistickou »Jízdní hlídkou« protějšek k individualistickému »Flukovníku Švecovi« Rud. Medka. Mravoličné drama společenské postupovalo cestami, které naznačilo impresionisticky neucelené drama Mahenovo i zborcená groteska expresionistická a kterou nastoupil i Fr. Langer svým nenáročným figurkářstvím a shovívavým optimismem. Kdežto ideové pojetí v dramatě postupně chablo stejně jako básnický vzlet a satira pozbývala účinnosti, vynikali autoři, zpravidla divadelníci z povolání, nad své předchůdce kresbou postava znalostí divadelní techniky. Divadelní zpravodaj »Lidových (i »Svobodných«) novin«, Edmond Konrád (* 1889), autor klíčového románu Mámení po převratu (1935) _ dospěl k prvnímu spíše látkovému než uměleckému vítězství v rodinné tragedii z legií Návrat mládí (1923). Z jeho četných dalších her, dovedně kombinovaných a zpravidla zatížených debatami planě duchaplnickými, jsou pozoruhodnější: tragikomedie současných zmatků manželských Komedie v kostce (1925), dramatická chvalořeč smírčího poslání matčina v rozvrácené rodině !fvočna (1932) a apoteosa techniky ve službě lidskosti Caroděj z Menlo (1934), posvěcená geniu Edisonovu. Konrádův o málo mladší vrstevník Vilém Werner (* 1892), dlouholetý tajemník vinohradského divadla, vstoupil na jeviště jako spisovatel s pronikavou znalostí divadelní techniky, zastíraje pevnou stavbou postav nedostatek hlubší psychologie a živým zájmem o aktuální otázku ideovou skrovnost svých 639 občanských her. Z nich došly nejživějšího úspěchu: manželské drama povolné shovívavosti Právo na hřích (1931), hořká tragikomedie z cirkusového prostředí s problémem vnuceného světectví Komediant Hermelín (1932), sugestivní studie erotického poblouzení stařeckého Medvědí tanec (1934) a jmenovitě zatrt>kle pravdivý dramatický obraz rodinného rozvratu za doby nezaměstnanosti inteligence Lidé na kře (1936). Werner náleží k obratným dramatikům, kteří při skladbě svých kusů nezapomínají nikdy na herecké zpodobitele jejich postav; v tom postoupila ještě dále úspěšná herečka Olga Scheinpflugová (v. n.). Průbojnou vlohu dramatickou o~vědčuje Frank Tetauer (* 1903), vědeckou průpravou anglista. Studium velkého dramatu anglosaského, hl. G. B. Shawa a O'N eilla, z nichž překládal, nezůstalo naň bez požehnaného vlivu, ale i Ibsenovy a Pirandellovy stopy lze najíti v jeho hrách ostře vypozorovaných z plnosti pražského života. Vyrosti naráz v charakterní komedii z prostředí žurnaiistického Veřejný nepřítel (1935), v mužné hře o lékařské cti a svědomí Diagnosa (1936) a v sršivě sarkastické analyse ilusi on ismu Svět, který stvoříš (1937). Nad několik nenáročných veseloher vyniká obraz milostné des iluse stárnoucí herečky Ztracená tvář (1940) a výjevy ze života B. Němcové Zivot není sen (1940). Pokusy o drama historické o Janu z Pomuka Zpovědník (1941) a Zápas draků (1941) ze španělských dějin z konce XVIII. stol. nepostrádají politického jinotaje. Vedle hojných překladů z anglických a amerických dramatiků posloužil Tetauer i teorii dramatu knihou essayů Drama i jeho svět (1942). Román a povídka od světové války. Soumrak první světové války přinesl neočekávaný rozvoj české próze výpravné. Pokud se čtenáři vraceli k vypravěčům staršího pokolení, aby z obrazů minulosti čerpali posilu v úzkostech národních, zájem o obsah a tendenci převa-' žoval vlastní pozornost uměleckou. Od 'mnohých útvarů předválečné prózy se odkláněla záliba: dekorativní novoromantika, dekadentní kult minulosti, samoúčelné psychologisování byly odmítnuty již před válkou za ukázněného hnutí novoklasického, které však svým formalismem nedovedlo vyhovovati novému pocitu života, při voděnému otřesy světového svědomí. Nebývalá opravdovost, mužný 640 smysl pro otázky etické i společenské, klidná snaha po výrazovém oproštění jsou patrny ve veškeré výpravné produkci posledních válečných a prvních popřevratových let. Nejprve podali představitelé starší generace romanopisců dúkazy o svém dozrání: naturalista K. M. Čapek-Chod; z realistů K. Scheinpflug a E. Sokol; teprve nyní vyvrcholil impresionismus Fr. ~rámka a tehdy dorostly dvě spisovatelky psychologické pronikavosti, impresionistická A. M. Tilschová a etická B. Benešová, k velkým románovým kom- posicím. "- Avšak současně se přihlašovalo mladší pokolení spisovatelů, stojících právě mezi 25.-35. rokem, jejichž opožděný vývoj byl vyvážen zkušenou zralostí. Propracovali se vesměs od individualismu k hromadnému pojetí života a k sociální složitosti. Pohrdajíce životní výjimkou, usilují o případy typické a obecně platné pro přítomnost, ne bez občasné sn.ahy vytušiti mravní a společenské útvary budoucnosti. Zavrhují zdobnost v podáni a strojené úsilí o odlišení; leží jim na srdci především tektonické prvky epické prózy, klid a rovnováha v podání, přirozená shoda s vytříbeným jazykem hovorovým. Tyto znaky pojí v jednotu osobnosti umělecky a názorově tak růz~orodé, jako jsou Ivan Olbracht, Marie Majerová, Vojtěch Mixa a Marie Pujmanová, jejichž první velké úspěchy spadají do poslední doby válečné. Ivan OlbrJ1cht (* 6. ledna 1882 v Semilech, vl. jménem Kamil Zeman) jest syn Antala Staška; otcův živý zájem sociální vedl syna, když vystudoval práva, do redakcí dělnických listů, nejprve sociálně demokratických ve Vídni, pak komunistických v Praze; od r. 1945 je sekčním šéfem ministerstva informací. Prvotina Olbrachtova, povídky o tulácích a cirkusácích, O zlých samotářích (1913), je kniha živelně pravdivá a dušezkumně intuitivní. V monografickém románu slepce sžíraného žárlivostí, Žalář nejtemnější (1916), uložil si Olbracht tuhou kázeň předmětnosti a determinismu. V rozsáhlé skladbě o duševním dvojnictví v rámci válečného románu s prokresleným divadelním prostředím, Podivné přátelství herce Jesenia (1919), obsáhl širou oblast českého života, v němž složitá a přísná umělecká duše roste prací, přátelstvím a láskou k obětavé spanilosti mravní; do hrdinova dvojníka vložil Olbracht mnoho z revolučního kvasu, jemuž nejen dobrodružným svým srdcem podléhá, ale i propagačně jako novinář slouží. 641 To ukazuje jiskrná oslava bolševické Rusi v mistrné formě reportážní Obrazy ze soudobého Ruska (1920). Zakuklenou žurnalistikou jest jeho Devět veselých povídek z Rakouska i republiky (1927) i románek komunistické revoluce Anna proletářka (1928). Na prahu 30. let v Olbrachtovi ožívá umělec a hlásí se i v obou svazečcích črt, dojmů a povídek z vězení, Zamřižované zrcadlo (1930) a Dvě psaní a moták (1931), v nichž se oddaně vmýšlí do drobných lidských osudů a prosvěcuje je účastným zájmem. Ten' se pak obrátil do bývalé Podkarpatské Rusi, takřka nedotčené kolébky lidových bájí, pověstí, epiky i dobrodružství, vším tím hovějící dávným Olbrachtovým sklonům rom1'j,ntika přírodního i sociálníhQ. Drobnější svazek reportáží Země beze jména (1932) rozrostl se později v knihu Hory a staletí (1935), která jest zároveň básníkovým komentářem k vrcholnému jeho románovému dílu, romanci Nikola Suhaj loupežník (1933). Janošíkovský loupežník není odbojníkem hromadné základny, nýbrž individualistického vzdoru proti útlaku nového českého panstva na podkarpatoukrajinských horalech, při čemž se lid a příroda účastní jeho bohatýrského odboje, jejž epik z boží milosti dovedl učleniti do strhujících vět spontánně výpravného přednesu. Touto mužnou objektivitou, jsa schopen občas i vlídně shovívavého humoru, prodchl Olbracht také povídky ze života pravověrných Zidů na Podkarpatské Ukrajině Golet v údolí (1937). Pro mládež zpracoval lahodným jazykem Starý Zákon jako Biblické příběhy (1939) a vypravování kronik o době do smrti sv. Václava Ze starých letopisů (1940). , Ač "Ivana Olbrachta vyrušovaly ze soustředěné tvorby epické tu zájmy politické, onde národopisná a kulturní zvědavost o výjimečné poměry, přece se mu podařily dvě skladby, jež stojí v samém popředí české výpravné prózy: do široka rozvržené »Podivné přátelství herce Jesenia« a pévnou linií soustředěná balada o Nikolu Šuhaji; v obou dospěl objektivnosti, v současném románu českém nevídané. Pevnost záměrné disposice dějové se tu stýká s plastickou výrazností charakteristiky; smysl pro živelné složky vášnivě vroucího života nevylučuje pochopení morálních sil, které ustavují společnost; mužná láska k energii jest doplňována snahou zachytiti člověka, hlavně muže, v jeho tíhnutí k družnosti milostné, přátelské neb sociální, kterou se překonává zlé samotářství a nejtemnější žalář neplod- 642 ného, ano rozkladného sobectví, kam ukazoval již román o žárlivém slepci. Klidné realistické pozorování jest často ozářeno romaneskností a poesií, ale na rozdíl od pokusu předešlé generace, jejž učinila R. Svobodová, podařila se Ivanu Olbrachtovi syntesa s dokonalou přirozeností. Literární osobností méně složitou a značně naivnější jest Marie Majerová (* 1. února 1882 jako Marie Bartošová v úvalech, provdaná nejprve Stivínová, pak Tusarová). Prudká socialistická zápasnice a obratná publicistka, která působila v redakci »Práva lidu« i »Rudého práva«, poznala a prožila velký kus světa, Vídeň, Paříž, sovětskou Rus, Anglii, Ameriku i severní Afriku, kde si všímala především pracujícího lidu v jeho zápasu o chléb a právo; tuto pozornost doplňovalo vždy nadšení pro přírodu a jadrné, lidové češství. Vedle nenáročných sešitků povídek agitačního rázu vykazuje její starší dílo dva romány: naturalisticky pravdivou a neohroženou malbu nejhlubší spodiny pražské Panenství (1907) a kroniku sociálních revolucionářů, sešedších se z celého světa v Paříži, Náměstí republiky (1914). Psychologické její umění roste v povídkách námětů erotických o smyslové žízni, o rozčarování z vášní, ale i o osudovém zklamání srdcí: Plané milování (1911), Dcery země (1918) a Mučenky (1921) ; místy ruší v těchto starších povídkách libovolná dekoračnost a násilná snaha o typisaci tlumí účin jadrné techniky vypravovatelské. Ta vyzrála náhle v románu socialistického převratu v prosinci 1.920, v látce tematicky blízké Olbrachtově »Anně proletářce«, Nejkrásnější svět (1923). Zde dovedla zachytiti společenské rozvrstvení poválečných Čech a nerozlučně spojiti poesii čisté ženské mladosti s optimistickým entusiasmem. Do široka rozběhlá románová sociální utopie Přehrada (1932) pohřešuje epické jistoty a pevné konkret· nosti díla předchozího. Ani civilisační chvála techniky ani idylická krajino~alba nedovedou zakrýti sypkou stavbu epickou, která i vznik vltavské přehrady i růst revolučního hnutí v Praze a v okolí opřádá naivní romaneskností. Hutnou povídko vou ukázkou z kladenských železáren Parta na křižovatce (1933) naznačila M. Majerová, že se obrací její zájem k dělnictvu v práci. Jako kdysi F. V. Jeřábek v dramatě, tak ona v románě Siréna (1935) připojila k sociální tematice pracující třídy problém vynálezce a přes čtyři pokolení rozprostřela osudy typické rodiny dělníků v báních a hutích kladenských. Ač měla spíše na mysli simultánní 643 obraz sociálního dění, jež ukazuje k perspektivě vítězství socialismu, vytvořila historický román toho úseku českého světa, zároveň však vynikající ukázku sociálního realismu. Povídkově sevřená Havířská balada (1938) dovedla osud českého horníka doma i v cizině ztypisovati a prohřáti zaníceným smyslem pro solidaritu rodinnou a kamarádskou. Komposičně vyváženo jest osmnáct »povídek pro noviny« z různého prostředí, Královna krásy (1939). Malířku sytého slova a pevného postřehu, statečnou ženu opravdového cítění sociálního i národního dokládá svazek básnických črt Z luhů a hor (1919, přepracovaný s názvem Má vlast r. 1933) ; obratnou socialistickou publicistku impresionistického nadání pozorovatelského pak sešity cestopisně reportérských statí Dojmy z Ameriky (1920), Ze Slovenska (1920), Den po revoluci. Co jsem viděla v SSSR (1925) a Africké vteřiny (1933). Mnoho úsilí věnovala M. Majerová studiu a propagaci lidové tradice pohádkové, od níž se sama vydatně učila, i vydala soubory a výbory prostonárodní i umělé slovesnosti báchorkové. M. Majerová zmocňuje se skutečnosti, a to hlavně hromadné a sociální, smysly a srdcem; oblast duchová a mravní zůstávají jejímu poznání a chápání uzavřeny; vždycky stojí jejímu básnickému světu blíže žena, udržující silou svého instinktu rod, než muž, který intelektem a etikou dává společnosti řád a zákon. Jak chápavost, tak i láska a víra M. Majerové vyvěrají ze zdrojů smyslových a citových, nikoli rozumových a obracejí se trojím směrem; k přírodě, čekající, že se člověk vrátí do jejího náručí, k technické civilisaci, která pomůže osvoboditi lidský rod a usnadniti mu bytí, k sociálnímu pokroku postupujícímu nezadržitelně. Snad jediná mezi svými rovesníky dovedla M. Majerová zachovati vitalismu, civilismu, socialismu původní přízvuk optimistický, zásadně a z přirozené potřeby se vyhýbajíc dramatické problematice a tragickému řešení. Revoluční otřes hospodářského a společenského světa soustředil k sobě umělecké síly Vojtěcha Mixy, mistra erotické povídky, v jeho jediném románě, ovládaném stejnou rovnováhou názorovou jako dušezkumnou. Vojtěch Mixa (* 1887), životním povoláním význačný úředník průmyslový a finanční, náležel k beletristům pouhých šest let, 1918 --1924, ale vzbudil tu velké naděje jak ukázkami dramatickými, tak výpravnou prózou. V povídkách (Dívky, 1920; Medvědi a tanečnice, 1920 a j.) postoupil od něžné a sho- 644. vívavé erotiky k střízlivému pohledu do milostných her a manželských pout, až jeho tvůrčí mužnost překonává erotismus ve prospěch vztahů sociálních. Tak založen i jeho společenský román o zápasu kapitálu s dělnictvem, Vyšinutí (192 ), spravedlivý ke všem složkám sociálního tělesa a umělecky vyrovnaný ja~ skladebně, tak klidným, věcným přednesem. Od Mixova okruhu měšťanstva průmyslnického a peněžnického liší se buržoasie úřednického založení a učenecké kultury, odkud vyšla a kam se literárně vrací l\larie Pujmanová (* 8. 6. 1893 v Praze, rodem Hennerová, po prvé provd. Zátková). Vypravovatelku v ní po léta doplňovala publicistka, která otiskovala břitké referáty divadelní a literární a v reportážích Pohled do nové země (1932) zachytila své cestovní dojmy ze sovětské Rusi, jsouc naladěna pro komunistický světový řád sympaticky. Ve vzpomínkovém debutu Pod křídly (1919) se jeví smyslově okouzlenou impresionistickou žačkou ze školy R. Svobodové, zpívajíc chválu a krásu rodinného závětří měšťanského. Prudkou vzpourou přísného sociálního cítění proti této pohodě jest svazek drsných Povídek z městského sadu (1920) a románek svéprávného ženství, osvobozujícího se od konvencí měšťanské třídy, Pacientka dm Hegla (19}1). Doširoka se klene pak vyzrálý sociální román popřevratových poměrů, Lidé na křižovatce (1937); měšťanstvo i dělnictvo, Praha i předměstí, podniky průmyslové a obchodní i zábavní místnosti jsou tu s klidnou a plastickou předmětností slohem velmi výrazným posUženy autenticky a typicky. S jemným psychologickým pohledem se zahleděla do světa rodičů a dětí v novele Předtucha (1943). Tvorbu Pujmanové doplňuje i lyrika, svědčící o formální dovednosti, svěžesti vnímání, hloubce citu i síle intelektu: Zpěvník (1939), Verše mateřské (1940), Rafael a Satelit (1943) a Radost i žal (1945). K M. Majerové a M. Pujmanové přiřadily se dvě realistky, M. Nováková a H. Dvořáková. Milena Nováková (*1888), rod. Malinská) opustila monografickou metodu erotického dušezkumu (vrátila se k ní v povídkách Muži nemilují andělů, 1939), aby v generačním rámci studovala sřetězení soukromých a veřejných osudů; v maloměstských letopisech Muž a boj (1932) stojí u ní T. G. Masaryk v pozadí, ve válečné kronice životopisného rázu Teď nebo nikdy (1936) v samém středu děje. Helena Dvořáli:ová (* 1897, 645 roz. Čubová) specialisovala se v jadrné prvotině Golemova milá (1925, 1940 znovu s podobnou povídkou Nepatrné děvče) na pronikavou a sytou malbu poměrů a postav periferních; tu kotví i její povídky Mary z jedenačtyřicítky (1929). Román malého města Barvy úsvitu (1926) těží vydatně z mladistvých vzpomínek. Ve třech románech, detektivním Mámení (1928), v odvážném experimentu z lékařského prostředí Veliký proud (1932) a v paradoxní studii rozkolísané povahy zločinecké a kajícnické Pepan Jehně (1.933), vzepjala se psychologicky i komposičně k smělým cílům, na něž posud nestačí její schopnost charakteristiky a mravoličné malby. V rozsáhlém románě moderní vzdělané ženy, Doktorka Diana Holcová (1942), přesvědčivém více v popisném genru než v problematice, dochází hrdinka několikerými konflikty srdce k oddané práci vědecké. Široce založená a dokumentární kniha Na nový květ (1943) jest kronikou vesnice Libně měnící se v pražské předměstí. Do této souvislosti řadí se i složitý zjev Olgy Scheinpflugové (provd. Čapkové, * 1902), patřící stejně tvorbě prozaické jako lyrické, dramatické i tvoření jevištnímu. Jako spisovatelka švižného per.a a úmyslně triviálního výrazu chápe se námětů, jak se jí nabízejí, aniž se snaží o prohloubení neb o typisaci. Od jedno osových ženských příběhů postoupila k románové konfrontaci souběžných neb protichůdných povah a osudů ve Dvou z nás (1932), v Klíči od domu (19 A) a v Sestrách (1938); stranou stojí v dusném přítmí předměstské tragiky zkrvácený osud stárnoucí proletářky Balada z Karlína (1935) s hutnou plastikou podaný. Vypravovatelské umění nejlépe uplatnila v psychologickém románě Přežitá smrt (1939) o starci zmoudřelém životem. Autobiografický Český román (1946) přináší na historickopolitickém pozadí vzpomínky na Karla Čapka a na autorčin společný život s ním. V lyrice, uložené na př. do sbírek Všední den (1931), Skleněná koule (1934) nebo Kouzelná obálka (1936), mísí se sentimentalita s trivialitou výrazu někdy chtěně frivolního, kdežto v Stesku (1939) převládl prožitý smutek nad smrtí K. Čapka. Rétorický Tunel smrti (1946) spojuje lásku k ohrožené vlasti s nadějí ve vítězství a odpor k nacismu s oslavou osvobození. Herecká činnost O. Scheinpflugové je provázena dramatickou produkcí, vtipnou v koncepci i v jednotlivostech, často triviální výrazem a ceny nestejné. Na jevištích pronikly: Magda z cihelny (1925), Láska není všecko 646 (1929), časová Hra na schovávanou (1939) a poválečná Guyana (1945). K. Sezima, který se zvláštní pozorností analysoval vývoj ženského vypravovatelství od Benešové a Majerové po Dvořákovou a Scheinpflugovou, zjistil, kterak O. Scheinpflugovou vrcholí postupující, stále uvědomělejší odpoetisování, ano i lehké zvulgarisování světa jako výraz ubývající sentimentality a romantiky, stupňované nenucenosti a upřímnosti v ženské tvorbě. Uprostřed války, silně poznamenán jejím vlivem, vystoupil jako básník Jaroslav Durych. Katolický individualista, tkvějící přísně v půdě církevního dogmatu, nesdílí se se svými literárními rovesníky o sociálně uvědomělý humanitismus ani o vývoj odtud plynoucí. Durychovo já, v podstatě pyšné a pohrdavé, mohutní, roste a posléze se láme hledáním božského Absolutna. Takto se od relativistů a pragmatiků mezi svými současníky odvrací k hledačům Absolutna z generací starších, avšak proti Dykovi, Theerovi, Březinovi zdůrazňuje svůj katolicismus, bližší tomistické scholastice než směrům mystickým. Činí to jako lyrik a epický oslavovatel hrdinů náboženské vášně, oběti, utrpení; opírá své přesvědčení katolickou filosofií českých dějin, která na vrchol našeho duchovního vývoje staví pobělohorské baroko, temperamentem, názorem i výrazem Durychovi bližší než kultura gotická. Jest však básníkem dvojité tváře janusovské a jedno líce jeho paradoxní osobnosti hledí do přítomnosti, ač jí Jar. Durych pohrdá a nenávidí ji. Nikdo z českých básníků nevyjádří! s úchvatnější vášnivostí poválečný expresionismus s jeho zdrcující kritikou rozpadávajících se útvarů společenských a mravních a s jeho touhou po kolektivní jednotě; názorněji než jeho druhové promítl svou hrůzu z pokřivené a zneuctěné skutečnosti, která prahne po očistě a spáse; s nimi podal oslavu žebrácké bídy a sociální vzpoury; jako oni zatoužil po čistotě nevinnosti a kráse panenské něhy, ale i po prirp.itivních formách života a umění, zvláště lidového. Jaroslav Durych (* 1886) narodil se 2. prosince 1886 jako syn novináře, vlastivědného spisovatele a básnického překladatele Václava Durycha v Hradci Král., ale po předčasné smrti obou rodičů byl vychováván u příbuzných na různých místech severovýchodních Čech. Gymnasijní studia vykonal jako chovanec arcib. konviktu v Příbrami; medicinu vystudoval v Praze a sloužil jako vojenský lékař 647 na válečném bojišti, odkud si přinesl mnoho dojmů lidsky i literárně trvalých. Pak byl krátce zubním lékařem v Přerově, ale vstoupiv znovu do vojenské služby, působil na různých místech a dosáhl hodnosti lékaře plukovníka. Jeho cesty po severním Německu, !talii a Španělích měly účel literárně studijní a jsou zachyceny cestopisně. Durych básník vyzbrojil se důkladným studiem lidové písně, Erbenovy p.oesie, zákonů české metriky, zvláště poměru přízvuku k časomíře, do zákonů českého básnického slova pronikl tu podivuhodně. Ale tajemného baladického kouzla své prvotiny Cikánčina smrt (1916) již nedosáhl ani v příbuzné Laň a panna (1925), spojené s básní předchozí v svazeček Balad (1928). Z lyriky jsou Panenky (1923) oslavou sladce smyslné dívčí spanilosti, zvýšené chudobou a prostotou. Zebrácké písně (1925) sestupují s naturalismem až štítivým a s mocnou sugescí drsného slova na dno psanectví bídy, společenské vzpoury, vysvobozují se však křesťanskými nadějemi. Bezkydy (1926) podávají symbolickou krajinomalbu v mrákotné perspektivě smrti a s tesknými tóny lásky k vlasti. Eva (1928), Té nejkrásnější (1929) a lyrická próza Píseň milostná (1928) opěvují hlavně s tematikou mariánskou ženství zduchovělé a oslavené účastí na spáse lidstva. Durychova dramata jsou většinou náboženské hry, připomínající barokní drama španělské s ústředním tématem o vznešenosti mučednictví: Sva.tý Jiří (1915), Svatý Vojtěch (1921), Lotr na pravici (1924), Svatý Václav (1925, v nové versi »Kvas na Boleslavi« 1929). Zároveň s baladickou prvotinou se přihlašuje Durych povídkář. Iracionální a visionářská povídka vstupní :Jarmark života (1916) bývá nazývána »baladou v próze«, ale zcela osobitě ji odlučuje od veškerého výpravného umění Durychových vrstevníků symbolická koncepce s pronikavě ironickou příchutí. V menších pracích novelistických, v legendách a evokačních příbězích z minulosti, v syntetických osudech uražených a ponížených proletářů, ale i v básních v próze a pohádkách ukazuje pak Durych knihu za knihou své mistrovství. Zpravidla se tu nad reálným světem, postiženým tu naturalisticky, tu visionářsky a pro syceným účastí s trpícím člověčenstvím, klene říše mystická, kde si duše extasí lásky, chudoby a obětí vybojovává milost nadpřirozenou a spojení s Bohem. Řada těchto knih má tyto 648 původní názvy: Tři dukáty (1919), Nejvyšší naděje (1920), Tři troníčky (1923), Kouzelná lampa (1926) aj. První z románů, úplně ozářený mystickým symbolismem, Na horách (1919), zahaluje erotický příběh lásky úmyslně do temnosvitu pohádky a staví romantickou fabuli mimo časové a místní určení. Potom se Durychovy romány štěpí na náměty z přítomnosti a na látky historické. Ony zahajuje pro Durycha nad jiné příznačná oslava monogamické lásky, Sedmikráska (1925), kde vnitřní zákon srdce nutí milence, aby na cestách stálého bloudění v různých podobách hledal a nalézal tutéž ženu, určenou mu pro život a pro smrt a označenou stigmatem chudoby, prostoty a čistoty; v komentáři Jak vykvetla Sedmikráska (1929) poukázal autor sám k význačnému místu, jaké zaujímá v jeho díle tato spanilá kniha. K románu z přítomnosti se pojí tvrdě cítěný příklad rodinného poslušenství a mateřské kázně Paní Anežka Berková (1931) a chvalozpěv roztouženého a věrného milování Píseň o růži (1934). Pevnost v kresbě postava jasné bezpečí v dějovém zosnování jsou však Durychovi odepřeny stejně jako dar postihnouti ráz a náladu měšťanského a maloměstského prostředí. Vysoko se zato vzepjalo Durychovo vypravovatelské umění v okruhu historického románu. Na základě rozsáhlého studia osob, dějišť a událostí třicetileté války, ale i z nového protitradičního pojetí náboženských dějin českých, nazíraných tu s hlediska přísně katolického, vybudoval větší valdštejnskou trilogii Bloudění (1929). Usilovalo román pevné komposice, a ač se přitom jeho zájem soustředil k slávě a pádu Albrechta z Valdštejna, neučinil vévdt1u frýdlantského figurou ústřední. Tuto úlohu přiřkl mileneckému páru českého kacířského emigranta Jiřího a katolické ~panělky Andělky; .ti symbolicky zosobňují tragický vztah podléhajícího domácího protestantství a vítězné katolické protireformace. Umění strhující krajinomalby situační a náladové projevil Durych též v epilogické »menší valdštejnské trilogii«, Rekviem (1930), položené vesměs do doby těsně po katastrofě chebské, kterou se »Bloudění« končí. Úplně však ztroskotal Durychův um vypravovatelský a historický v roztřesené fresce z doby vpádu Pasovských do Prahy, Masopust (1938), Z připravované trilogie »Země«, mající románově předvést dějiny jesuitského řádu, vyšel první díl Služebníci neužiteční (1940). Pro mládež doplnil Olbrachtovo vypravování ze Starého zákonazpraco- 649 váním příběhů novozákonních Z růže kvítek vykvet nám (1939) . Při dokumentárním studiu románových scenerií pro skladby historické vznikly cestopisné svazky paradoxní v názorech a často snově mrákotné v sugestivním podání: Plížení Německem (1926), Pout do Spanělska (1929) a fťímská cesta (1933). Zásady své krasovědy spiritualistické, časem opřené o filosofii tomistickou, ale jindy nepohrdající zřeteli sociálně tendenčními, formuloval Durych v knihách: Gotická růže (1923), Cesta umění (1929), Essaye (1931) a Váhy života a umění (1933). V essayi Otokar Březina (1918 s Jos. Staňkem, nová verse 1931) přihlásil se Jar. Durych jako věrný žák k největšímu českému básníku mystickému a umínil si, že uměním výpravné prózy uskuteční to, co myslitel-poeta vytvořillyrický:rn veršem: básnictví symbolické, prodšené náboženským duchem katolickým. Rozvil sice jeho etické a sociální podněty, ale zpřetrhal březinovskou spojitost s novodobou filosofií a přírodovědou, chtěje býti věřícím, ano, fanatickým katolíkem tomistického posvěcení; jeho katolictví jest podoby namnoze barokní. V tom ve všem - a hlavně ve svém důsledném kultu Absolutna - jest zjevem nečasovým, ba protičasovým. Ale pod novoidealistickým světem řádu a kázně vře u něho živelný, nevykoupený chaos doby poválečné. Označili jsme ho již jako typického expresionistu názorem, cítěním i vkusem, což vyvěrá z některých základních paradoxů v jeho vnitřním ustrojení: vyznavač dívčí neviny jest pokoušen smyslností až rozkošnickou, nadpozemský extatik kochá se v naturalistických hrůzách a zrůdách úpadkové reality, hlasatel božské lásky a rytíř Madonin podléhá sadistickým zálibám v mukách a ukrutenství; přesvědčení o božském původě společenského řádu mu nebrání, aby zatínal pěsti proti držitelům moci a nositelům autority. Takto v příkrém protikladu k svému učiteli Březinovi vyjádřil hrůzu syna člověka z odpadlictví od božského otce a jeho vášnivou touhu po spasení a milosti. V téže době jako Jar. Durych odevzdali svou knižní prvotinu také bratfí Karel a Josef Čapkové, kteří zprvu publikovali jako nerozlučná dvojice. Byli však známi již z doby předválečné, jmenovitě mladší a daleko významnější z nich, Karel. Třebaže se na nějakou dobu setkali s J. Durychem na téže novinářské tribuně a dočasně vystupovali 650 se stejným důrazem proti mechanismu soudobé civilisace, jsou krajními představiteli_nejen názorů, ale i typů protilehlých: nesmiřitelny jsou Capkův horoucí a pozemský humanismus a Durychovo mystické zakotvení v Bohu, Čapkův kult vědy usnadňující život a Durychovo středověce náboženské pojetí skutečnosti, humorem stále doprovázený a genrovostí nepohrdající Čapkův realismus a Durychova buď smrtelně vážná neb sarkasticky šklebná novoromantika. Karel Čapek (1890-1938) narodil se jako syn lékaře MUDra Antonína Čapka dne 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích u Úpice a více než pohorská příroda »Krakonošovy zahrady« působilo naň otcovo povolání a zájem o život řemeslníků i průmyslových dělníků v rodném kraji. Studia gymnasijní vykonal v Hradci Králové, v Brně a na akad. gymnasiu v Praze; filosofii vystudoval v Praze, Berlíně a Paříži a stal se r. 1915 jejím doktorem na základě disertace o pragmatismu. R. 1917-1920 byl členem redakce »Národních listů«, odkud přestoupil r. 1920 do »Lidových novin« i jako feuilletonista, občas zabývající se také otázkami politickými. V 1. 1921-1923 byl dramaturgem Městského div. na Král. Vinohradech a zúčastnil se tam i práce režijní. O jeho rozsáhlých cestách po !talii, Anglii, Španělsku, Holandsku a severských zemích mluví jeho svazky črt cestopisných, z nichž některé sám vtipnými kresbami ilustroval. Osobních svých styků s předními evropskými spisovateli i proslulosti, získané hlavně velkými divadelními úspěchy v cizině, používal vydatně k propagaci české věci za hranicemi. Smrt zastihla ho na Boží hod vánoční 25. prosince 1938. První práce Karla Čapka vznikaly vesměs ve společnosti s bratrem Josefem, o tři léta starším. Jejich dodatečný soubor Krakonošova zahrada (1918), shrnující práce let 1908 -1911, stojí na pomezí causerie a povídky, jiskří nápady a vtipy, parodií a lyrismem; vše jest tu založeno na povrchové hře rozumu skeptického a experimentujícího. Kniha povídek Zářivé hlubiny (1916) ve slohu novoklasickém usiluje o pevný novelistický tvar a živou věcnost a jest prosycena láskou k životu a zvědavostí na jeho vynalézavou a často ironickou hru. Pak již po začátečnickém období hledání nadchází samostatná epická tvorba K. Čapka. Její dvě první povídkové knihy nemají daleko k expresionismu s jeho nedůvěrou v civilisaci, ale i v titanismus, s láskou 651 k drobnému člověku a všednímu životu. Boží muka (1917), kniha filosofických próz, jest do dna znepokojena úzkostí před nezbadatelnou prazáhadou všehomíra a lidské duše a v jednotě osobité slučuje ideové napětí s citovou sympatií. Trapné povídky (1921) utajují strunu spekulativní a zesilují přízvuk citový a mravní v humanismu a v bolestné soustrázni, které se obracejí k člověku v nejironičtějších situacích jeho mravních zkoušek a porážek. K románu přistupuje Karel Čapek v 32 letech. Exaktní studium přírodních věd stává se mu jako Jak. Arbesovi a K. M. Čapku-Chodovi před ním inspirací obraznosti; z nižší literatury přijímá složky detektivní, reportážní a filmové, aby se pokusil o novinový román-feuilleton; humor, bližší z jeho oblíbených mistrů Chestertonovi než Dickensovi, sahá rád po prostředcích genrově drobnokresebného realismu. Této směsice slohové užívá Čapek s nemalou vynalézavostí a se satirickými šlehy na evropské poválečné poměry ke kritice víry v Absolutno, technického i sociálního titanismu, mechanisace života, pověry ve všemoc pracovní organisace, podobně jako to činil ve svých pracích dramatických. V Továrně na Absolutno (1922) odhaluje nebezpečínáboženského Absolutna, uvolněného technickou vymožeností dokonalého spalování hmoty a ohrožujícího klidný společenský řád. V kinematograficky napínavé a psychoanalytickým rozborem snu podložené skladbě Krakatit (1924) napadá naukový titanismus, který objevem drtivé výbušnosti, ukryté potenciálně v každé hmotě, staví svět před katastrofu, až rek chemik dochází vykoupení v pokoře před Bohem a v službě lidem. Do této utopické oblasti se po letech K. Čapek vrátil ve Válce s mloky (1936), kde humor a satira mění se ve výsměšnou grotesku zápasu bezmocného člověka se vzbouřenými obojživelníky roboty. Resignovanému civilismu a pragmatické humanitě slouží Povídky z jedné kapsy (1929) a Povídky z druhé kapsy (1929), zčásti kriminální neb detektivní příběhy a situace, obrácené po chestertonovsku naruby, zčásti vtipné nebo tklivé morality ze všedního světa drobných lidí: jejich nazírání i mluvu Čapek nejen skvěle postihl, ale občas si sám adaptoval v dobrodružném a genrovém realismu, pokračuje jako učitel K. Poláčka na dráze Ign. Herrmanna. Na nových cestách se však octl K. Čapek a s ním český román trilogií let 1933-1934, obsahující uměleckou metodou spojené, ale tematicky a látkově různorodé skladby 652 »Hordubal«, »Povětroň« a »Obyčejný život«: vždy se jeví jeden a týž příběh životní v několikeré perspektivě podle svých pozorovatelů, až se jednotná forma románová láme pluralitou psychologických možností, utajených v duši jednotlivcově. V Hordubalu (1933), kriminálním případě prostoduchého horala z Podkarpatské Ukrajiny, slouží tomu soudní řešení baladického osudu božího prosťáčka. V čtyřnásobně luštěném tajemství neznámého zřítivšího se letce, Povětroň (1934), proměnilo se básníku vše při interpretaci vědecké, etické, metafysické a básnické v dynamický děj, rozkypělý do uchvacující epičnosti. Obyčejný život (19~4), románová biografie všedního železničního úředníka, se obešla takřka bez zevní dějovosti, ale bezpečná sonda dušezkumcova odhalila v nitru rozpomínajícího se běžného občánka celý zástup charakterů. Pravého mistrovství dospěl podobnou metodou postupných výpovědí v nedokončené již skladbě Život a dílo skladatele Foltýna (1939, dokončeném Olgou Scheinpflugovou). Zde ze svědectví devíti lidí, kteří se navzájem neznají a kteří přišli s Foltýnem do styku v různých dobách a byli k němu v nejrůznějších vztazích, roste postava tohoto životního lháře, prokreslená do nejmenších psychologických podrobností. Z podnětů analytického románu francouzského, anglického a amerického vytěžil tu český spisovatel mnohonásobnost dušezpytného ponoru, kterým.nám umožňuje pojmouti co nejsložitěji niterné dění. Vrátil se tak s vyzrálými silami k ústřední psychologické zvídavosti svých mladistvých prací a nezapřel ani účast inspirace naukové. Ale přitom se osvědčil epikem mohutné síly, který dovede rozšlehnouti svítivé barvy exotických dálek i prozářiti domácí skutečnost sugestivním temnosvitem. Látkově dobyl literatuře s Olbrachtovým »Nikolou Šuhajem« v »Hordubalu« neznámého dotud světa karpatoruského, položiv na rozdíl od Olbrachtovy spontánní pudovosti důraz na etické složky primitivní povahy lidové. Skromnější úkol si vytkla soustředěná povídka z hornického prostředí První parta (1937), oslavující se svěžím proniknutím látky na jadrné postavě polochlapecké mužskou solidaritu a mužskou statečnost. V některých románech, zvláště v »Továrně na Absolutno« a ve »Válce s mloky«, jest patrný vznik prací pro noviny a celá inspirace žurnalistická, pro Čapka stejně příznačná jako zasvěcení naukové. Jako novinář pozoruje bys- 42 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české. ~53 tře skutečnost, reaguje na aktuality, všímá si účastně hlavně věcí nepatrných, ochotně se ujímá utlačených, pronásleduje frázi a pokrytectví a žerty hravými i dravými pokračuje v tradici feuilletonu Nerudova, s nímž se sdílí o evropské svědomí, srdečné češství, rozmarnou shovívavost a někdy i o politické stranictví. Vedle mistrovského výboru causerií, t. zv. kursivních sloupků a entrefiletů O nejbližších věcech (1925), kterými Capkovo feuilletonistické umění vrcholí, přešly do knih: politický paskvil Skandální aféra Josefa Holouška (1927), soubor statí politických, promíšených články obrannými a vyznavačskými O věcech obecných čili zoon politikon (1932) a pak výtěžek zkušeností s novinami, filmem a divadlem Jak se co dělá (1938). Posmrtně byly vydány Čapkovy »sloupky« podle námětů do knih Kalendář (Jak je rok dlouhý) (1940, připravil ještě Čapek sám) a O lidech (1940, uspořádal Miroslav Halík). Samostatný cyklus causerií, hovějící velkoměšťákovu zalíbení v domácí floře a fauně i jeho potřebě přizpůsobiti ochočenou přírodu idylickým sklonům poválečným, skládají knihy Zahradníkův rok (1929), Minda čili o chovu psů (1930) a Dášenka čili život štěněte (1932). Mládeži jest určena rozmilá a srdečná prostota Devatera pohádek (1932). Jako u Nerudy tvoří také u Karla Čapka cestopisy vrchol jeho feuilletonistického umění. Jsou shrnuty do svazků: 'Italské listy (1923), Anglické listy (1924), Výlet do Spaněl (1930) ,Obrázky z Holandska (1932) a Cesta na sever (1936). Tvář krajiny spíše pěstěné než divoké, památky výtvarného umění, pouliční mravy a zábavy lidu, drobné idyly všedního života poutají nejvíce pozorného a rozmarného poutníka, nikdy nedosyceného pestrou mnohotvárností světa a varujícího se závěrů zevšeobecňujících. Novým pohledem, při němž zpravidla zajiskří vtip myšlenkový neb slovní, dovede ze známých věcí vylákati nové stránky a o své postřehy sdílí se pak s čtenářem ve zdůvěrňujícím hovoru. Stejně pronikavě jakoús['ěšně zasáhl K. Čapek i do poválečného dramatu, provázen občas spoluprací svého bratra Josefa. Ve všech svých hrách dovedl obrazovou vynalézavost spojiti s duchaplností myšlenek i s vtipností sršícího hovoru; zpravidla se zabývá časovými otázkami aktuálně palčivými a nešetří říznými satirickými šlehy, jejichž působivost neselhává; i tam, kde rozumová konstruovanost a schematické kombinace bijí do očí, dovede odškodniti lyrismem až subtilně básnickým. Jeho hry však někdy 654 neváhají učiniti ústupky nižším formám umění a poloumění jevištního, hlavně f~lmu a revui, a zhusta se spokojují volným a povolným útvarem rychle sledující a kmitající se řady scénických obrazů, nejednou pak ulpívají na pouhém dramatickém žurnalismu, plu.iícím s proudem veřejného mínění a laciné popularity. Capkovy hry jsou utopické, položené s fantastičností cíle dobře vědomou, mimo určitý prostor a určitý čas. Odsudek civilisace, hlavně strojové, prudká polemika protiválečná, napjatý zájem o rozmach a úpadek revoluce, kritika buržoasie i koncepcí socialistických, ale i skepse, vystupňovaná až k nihilismu, označují hry Čapkovy jako produkty své doby, blízké slohu expresionistickému, jenž náležel k jejich slovesným východiskům. Z Čapkových her jest podle vzniku nejstarší veršovaná veselohra v uvolněném slohu staré commedia delľarte Lásky hra osudná (z r. 1910, spol. s bratrem Josefem, vyd. 1922), spadající v jedno s novoklasickými začátky Čapkovy prózy. Komedie útočného, eroticky dobyvatelského jinošství, vlastním úspěchem oslněného, ale nakonec v sobě samém desorientovaného, Loupežník (1920), byla pozdravena jako vitalistické vyznání mládeže před válkou s notnou přísadou živočišného primitivismu. Kolektivní drama R. U. R.) Rossum)s Universal Robots (1920), v děsivém vidění umělých lidí kritisuje v rámci utopie titanismus strojové civilisace, ale hlásá zároveň věcnost altruismu a lásky, zaručující věčnost života. Trojaktová revue s prologem a epilogem Ze života hmyzu (1920, s bratrem Josefem) pronáší v průzračném jinotaji výjevů ze živoření motýlů, brouků, mravenců a jepic nejen soud nad měšťáckou civilisací, ale přímo nihilistický verdikt nad lidským dychtěním po sebeklamavých rozkoších pohlavní lásky, soukromého majetku, občanské i válečné statečnosti. V shawovské komedii Věc Makropulos (1922) prožívá fantastická a dobrodružná hrdinka methusalémovský problém titanské touhy po tělesné nesmrtelnosti tragikomicky; s ní zároveň okolí, zažehlé erotickou její mocí, v hrůze si uvědomuje marnost a nicotu života bez hranic, jak jest dobře, »že jest smrt ve světě«. Nová utopie Adam Stvořitel (1927 s bratrem Josefem) opakuje opět drama civilisační. Odmlčev se jako dramatik na deset let, vrací se Karel Čapek na jeviště scénickou publicistikou stroze pacifistické a protidiktátorské utopie Bílá nemoc (1937) a pastosně časové tragedie mateřství Matka (1938) s hlasnou výzvou k vlastenecké bran- 655 nosti. Ze svých zkušeností dramaturga Městského divadla vyzpovídal se v duchaplných črtách Jak vzniká divadelní hra (1925, zařazeno do knihy »J ak se co dělá«). Šíři Čapkových slovesných zájmů prokázaly hned v mladosti lyrická antologie Francouzská poesie nové doby (1920, nové vyd. s významným úvodem Nezvalovým 1936), obsahující ukázky z 59 básníků od Baudelaira až do časů poválečných, a pokus o výklad filosofické soustavy, Čapkovi ideově i povahově blízké, Pragmatismus čili Filosofie praktického života (1918), i rozmarné příspěvky ke Kritice slov (1920) ve formě lehounké besídky, kde autor vtipně tepe fráze bezmyšlenkovitě zevšednělé; později (původně úvodem k Poláčkovu »Žurnalistickému slovníku«) přibyla obdobná studie V zajetí slov (19 ;3), statečné to tažení jadrného stylisty proti jazykovému klišé. Ze svého drobného kritického referentství v novinách nepojal K. Čapek právem nic do svých knih. Zato sebral v knize Marsyas čili na okraj literatury (1931) řadu důležitých statí o slovesnosti lidové, primitivní a periferní, pokud žije mezi námi; tyto příspěvky o příslovích, kramářských písních, pohádkách, »románě pro služky«, detektivkách atd. jsou živou obdobou statí Josefa Čapka o lidovém výtvarnictví. V Hovorech s T. G. Masarykem (1928-1935, 3 sv.), doplněných osobitým essayem Mlčení s T. G. Masarykem (1935), zachytil Čapek netoliko názory a příležitostné postřehy, ale i způsob mluvy, zvyky a postoje velkého pragmatického myslitele spodních náboženských tónů, k němuž se jeho mužnost oddaně přimkla od anglických a amerických pragmatistů, určujících jeho jinošství. Jako zvláště význačný člen literárního pokolení, které uzrálo na sklonku světové války, dal se Karel Čapek nejen intelektuálně poučiti, ale i citově a mravně vznítiti převraty politickými, sociální revolucí, rozmachem techniky a organisace. Protože i se svou generací vášnivě přilnul k otázkám občanské skutečnosti a řeší je většinou relativisticky, bývá označován jako duch civilní a pragmatický. V jeho dílech ať románových ať dramatických vane nálada revoluční a vzpíná se utopické chtění. Ale Čapek není oslavovatelem, nýbrž skeptickým kritikem těchto tendencí. Ze svého nihilismu a ze své skepse se zachraňuje do humanismu pokorného a dělného. Pak staví drobnou službu životu a člověku nad utopii nadlidskou, účastenství prosté lásky a všedního hrdinství nad závratné koncepce stude- 656 ného rozumU a mechanistické pýchy, konečně pomalý, klidný vývoj nad revoluci. V posledních a zároveň nejvýznamnějších svých pracích románových prohloubil tyto své pragmatické názory noeticky a psychologicky: bytost lidská jest v celém svém ustrojení a pak i ve svém osudu příliš složitá, aby ji mohlo postihnouti jednoznačné řešení a přímočarý výklad, pročež třeba k člověku přistupovati se zdrženlivou opatrností, která raději vykládá než soudí a zařazuje než hodnotí. Jako umělec učil se zprvu v období novoklasicistíckém a kubistickém od mladých Francouzů, ale ty mu nahradili brzy Angličané Wells, Shaw, Chesterton, čímž K. Čapek přispěl vydatně k pobritštění českého ducha, když byl propagandou amerického pragmatismu posiloval vlivy zámořské. Strávil však ty i ony a propracoval se k silné osobitosti české, při čemž naň více než jeho čeští velmi různorodí učitelé, Neruda, K. M. Čapek-Chod, Masaryk, působilo uvědomělé přilnutí k domácí lidovosti. To se jeví zvláště v slohovém mistrovství Čapkově, které tíhne víc a více k hovorové lehkosti a k jadrné prostotě. S Čapkovým bohatstvím slovníka stejně technicky a vědecky odborného jako nářečně a argoticky lidového může se měřiti jeho umění, s jakým spojuje výrazy různorodé, a jeho mocná metaforičnost, vážená nejšťastněji z mluvy všedního dne a občanského života. Čapek důsledně odmítá výlučnost a strojené umělectví i obrazovou literárnost jazyka, čele tím vkusu předchozí generace. V tom jest pokračovatelem v úsilí Jana Nerudy a jiných realistů a tím se výrazně sdružuje se sociálním realismem. Jde ještě dále: snaží se upoutati čtenáře a diváka z lidu a zmenšiti co nejvíce svůj odstup od něho, nepohrdá prostředky a formami, na něž si lid zvykl. Silněji než kdokoli ze současníků vnesl tento publicista nevšedního formátu živel novinářský do románu i povídky. Ale z občasné banálnosti tím přivoděné se vykupuje svěžím, zdravým, mužným humorem, ojedinělým mezi jeho rovesníky a napodobeným jen za cenu karikatury. Starší bratr Karla Čapka, Josef Čapek (1887-1945), narodil se 23. března 1887 v Hronově a oddal se studiím vÝtvarnickým v Praze a v Paříži. Po něko1ikaletém věznění v německých koncentračních táborech zemřel pravděpodobně koncem března 1945 v Belsenu. Malířská a grafická jeho činnost postupuje souběžně s jeho spisovatelstvím a novinářskou činností. První knihy Josefa Čapka vycházely ze 657 spolupráce s bratrem Karlem; mimo hry »Ze života hmyzu« a »Adam Stvořitel«, k nimž sám přidal utopickou revui Země mnoha jmen (1924), jsou to hlav~rvní dva svazky povídek a črt ze společné dílny, »Zářící hlubiny« a »Krakonošova zahrada«; v nich staršímu z dvojice bývá přisuzován podíl citově lyrický a snad i složka zření výtvarnického. Samostatně vydal knihy próz Lelio (1917), Pro delfína (1923) a zvláště významné Stín kapradiny (1930) a Kulhavý poutník (1936); v onom pytláckém romanetě, zahaleném zdravými silicemi lesa, projevil vysoký stupeň bezprostřední fabulace, v této filosofické zpovědi těžké meditativní hlavy a teplého účinného srdce upoutal mužnou upřímností sugestivního přednesu. Pevnější dějové obrysy a tužší povahová charakteristika jsou vzácností v expresionistických prózách Josefa Čapka, obrácených do temnot vědomí i podvědomí; těžkomyslná účast s nesmyslným chaosem kosmu a společnosti a vřelý soucit s drobnými lidskými osudy vykupují básníka z bolestně hořkého nihilismu. Vedle Jak. Demla a Rich. Weinera jest Jos. Čapek nejvýznačnějším předchůdcem surrealistického hnutí. Novinářská jeho feuilletonistika shrnuta je ve svazečcích Umělý člověk (1924) a Ledacos (1928). Malířskou a grafickou činnost Čapkovu provázelo také umělecké zpravodajství, uložené v několika knihách, jako Nejskromnější umění (1920) a Umění přírodních národů (1938). Dílo Josefa Čapka tragicky uzavírají Básně z koncentračního tábora (1945), psané na okraji života a vedle úzkosti a děsu z hromadného vraždění vyzpívávající s bolestnou prostotou lásku k ženě, dítěti, bratru, k člověku vůbec a k přírodě. Staršímu období vypravovatelského umění Karla Čapka stojí nejblíže Vladimír Raffel (* 1898), povoláním lékař. Čtyři léta překotného tvoření, po nichž, podoben V. Mixovi, jako by rázem zmlkl, vyplněna jsou experimenty stejně myšlenkov}·mi jako formálními. Tyto vedly Raffela, autora sbírek Elektrické povídky (1927), Tělové· povídky (1928), Pathetické povídky (1928), Taneční povídky (1928) a Prapovídky (1930), k hledání nejúspornějšího novelistického útvaru; ve spojení nejúčelnější úsečnosti a působivého důrazu odosobnil své postavy do krajnosti a stlačil je na pouhopouhé funkce. Na rozdíl od K. Čapka však Vl. Raffel utopie neposuzuje a neodsuzuje s pragmatického hlediska sociálního humanismu, nýbrž spokojuje se ironickým smutkem nad marností těchto důmyslných a pla- 65i ných konstrukcí. Přes svůj intelektualismus nepostrádá Raffelova próza surrealistických živlů, ale nejblíže stojí lyrickému poetismu pro svůj kult života vířivého a jiskřivého, výbušného a závratného. Rozsáhlé románové skladby Jar. Durycha a K. Čapka i drobné povídkové práce Josefa Čapka ukázaly, že expresionistická metoda slovesná může výpravné próze přinésti plodné podněty, vládne-li jí duch básnický. Ze zcela jiných předpokladů vytvořil své rozlehlé a významné §lovesné dílo Vladislav Vančura, jehož východiskem byl rovněž expresionismus, a to jak po svých stránkách výrazových, tak i se svou náplní názorovou a citovou. Proti myšlenkovému proniknutí· života, proti citově mravnímu poměru k skutečnosti, i proti motivické vynalézavosti a epické fabulistice zdůrazňoval vždycky takřka absolutní význam slova a dikce, kterým věnoval krajní pozornost. Ve svém jazykovém úsilí jest expresionistou zvláštního druhu, který přesunul celou váhu na stránku výrazovou, někdy zanedbávaje s okázalým opovržením všecka hlediska obsahová a motivická. Tím jest jeho dílo přímo vzorem jednostrannosti, byť geniální. Až na romány ze začátku výpravné dráhy jsou jeho knihy až lhostejně nečasové na rozdíl od účastné časovosti Karla Čapka i od náruživé protičasovosti Jar. Durycha; jenom očitá záliba v šklebu a grotesce, neutajený obdiv pro siláctví a barbarství, vyzývavý kult ošklivosti a hrůzy legitimují Vladislava Vančuru jako syna poválečné a revoluční doby. Vladislav Vančura (* 23. června 1891 v Háji u Opavy, popraven Němci 1. června 1942), povoláním lékař, upozornil na sebe význačněji, když autor »Továrny na Absolutno« a »Krakatitu« měl již za sebou první velké úspěchy románové. Vančurovy povídkové prvotiny, Amazonský pTOud (1923) a Dlouhý, Široký a By,<;trozraký (1924), inspirace tu sociálně účastné, onde groteskně parodující, nevzbudily valné pozornosti. První jeho román Pekař Jan Marhoul (1924) byl přijat nadšeně jak pro svou apoteosu proletá- řova úporného zápasu o chléb, tak pro rusky zjihlou něhu k blahoslavenému bloudovi. Tento typ, vystupňovaný v zuřivé grotesce na čirého blázna s rysy tragickými, vrací se v protiválečném románovém pamfletu Pole orná a válečná (1925), nastavujícím šílenství a hrůzám války zrcadlo šklebně pokřivující. Také monografie o rusínském slaboduchém venkovanu, přesazeném do Prahy, Poslední soud 659 (1929), obměňuje typ nuzáka duchem, zbloudilého do cizorodé společnosti a způsobujícího v ní svou hranatou tupostí srážku za srážkou. Z tohoto tísnivého ovzduší se autor vyprošťoval sám útěkem do světa dvojsmyslného humoru a paradoxního veselí, bavě se v selance Rozmarné léto (1926) prostě figurkami měšťáků, v náročnější Hrdelní při anebo Přísloví (1930) unanimistickou skupinou lidí, přehlušivších lacinou moudrostí tíhu svědomí, jako by autor záměrně vylučoval oblast morální ze svého samoúčelného vypravovatelstvÍ. Tomu se pak oddává ve svých třech románových pracích nejmužnějších: v rytířsko loupebické romanci 'Dl a,rkéta Lazarová (1931), v zběžně pojatém příběhu popřevratového manželství se zajímavou interferencí povahy pražské a slovenské Útěk do Budína (1932) a v archaisujícím capricciu, obměňujícím šťastně látku prášilovskou, Konec starých časů (19.4); zcela se spisovateli pod rukama rozsuly válečné a revoluční osudy, vychovávající rozkolísanou povahu českého vzdělance selských kořenů, Tři řeky (1936). Ze zamýšlené, široce založené generační trilogie selského rodu, znamenající další návrat ke skutečnosti, vyšel pouze I. díl Rodina Horvatova (1938). Mistrovské soustředění dějové i šťastné zkratky situační v povídkové knize Luk královny Dorotky (1932), zmáhající několikeré prostředí životní se svrchovanou jistotou, naznačily, že Vančura jest spíše novelista než romanopisec. K němu mu vedle komposiční schopnosti chybí především dar povahokresebný, zvláště pokud běží o charaktery ženské a pak o postavy složitější; naopak pitvorné figury chudáků, trudně k zemi přisedlé, podařily se mu často stejně jako postavy neostyšných siláků prudkého života pudového i volního, ale bez inteligence. Zvláštní místo ve Vančurově tvorbě mají Obrazy z dějin národa českého (1. díl »Od dávnověku po dobu královskou« r. 1939, II. d. »Tři přemyslovští králové« r. 1940), psané vznešenou patetickou větou, oživující děje a postavy české minulosti s mistrovstvím charakterisačním, psychologickým, náladovým i slohovým. Několikerý pokus Vančurův o drama (Učitel a žák, 1927, Jezero Ukereve, 1935 a j.) nesetkal se se zdarem. Objevitelem a vítězem se však Vladis!av Vančura osvědčil jako svrchovaný stylista, vládnoucí slovníkem, syntaksí a metaforou s energií a bezpečím, jež jsou mezi prozaiky jeho pokolení vzácností. Řeč nemá u něho ani platnost funkční ani poslání 660 charakterisaění, jsouc úplně svéprávná; vyjadřuje jí své bohaté a mnohdy nestvůrné vidění světa sám autor, který vstupuje stále do děje, doprovází vypravování komentářem, vkládá své úvahy o příbězích i osobách, baví se, moralisuje, pronáší hojná přísloví a pořekadla in margine epiky. Vydatně čerpá z mluvy lidové, z podřečí a argotu, jmenovitě však z pramenů archaistických. K tomu přistupuje skutečná metaforická vášeň, stupňující se v přeplněnost barokní, vzpínající se někdy až k monumentalitě. V zápase mezi sociální problematikou a svéprávným vypravovatelstvím i převahou živlu groteskního a výjimečnosti blíží se Vančurovi jeho mladší druh B. Klička. Benjamin Klička (vl. jménem Benjamin Fragner, * 1897 v Praze, t 1943 tamtéž), syn patricijské rodiny pražské a praktický lékař v Praze, zahájil svou činnost poválečnou lyrikou. Lyrický ráz s barokním nánosem barev i pohybu má také jeho začátečnická próza povídková, někdy sociálně zjitřená: Vzpoura nosičů (1925), Tulák Jeronym a jiné osudy (1925), Muž) který chtěl ABCDE (1928) a j. Uprostřed tohoto tápavého pokusnictví překvapil pevný epický úhoz exotického románku Divoška Jaja (1925), výrazného obrazu černošky a jejích druhů uprostřed pařížské lžicivilisace; výjimečnost případu byla pak zvýšena v cirkusovém příběhu blíženecké zrůdy Bobrové (1930) a v detektivním případě vraha z'pohlavní rozkoše v maloměstském prostředí Himmelradsteinský vrah žen a dívek (1931); ještě později se vrátil B. Klička do tohoto patologického ovzduší lékařsky prohloubenou satirou na psychoanalysu s pozadím okresního města, Otěk ze století (1935). Ale Kličkova romanopisecká touha se nese od individuální patologie k typisujícímu dušezpytu sociálnímu a od dráždivé výjimečnosti k zákonným zjevům v poválečném rozvoji společenském. Cyklus Generace ukazuje, jak světová vojna se svými důsledky přetvářela a převychovávala syny starého měšťanstva pražského: Jaro generace (1928), Jedovatý růst (1932), Na vinici Páně (1938), z nichž druhý, jako mnohá jiná díla Kličkova, jest zastřen nadneseným lékařským odbornictvím. Sociální inspiraci maií pak vyzrálé knihy o přestavbě společnosti a o hospodářských i mravních problémech s ní spojených: rodinné letopisy továrního malého města Brody (1926), román nezaměstnanosti z pražského obvodu Ejhle, občan! (1934) a mužné epos družstevního podnikatelství Do posledního dechu 861 (1936). Na lékařské práci zkonstruován je ponurý román Duch asistentky Kurdové (1940) a na zasahování mrtvých do života. živých román Nebožka bdí (1941). K povídkám Kličkovým přibyly ještě sva.zky s pevně zachycenými charaktery postav probojovávají cích se k lepšímu lidství: Nůž na 8rdci (1938) a Na březích Vltavy (1942). Ex p r e s i o n i s m u s české výpravné prózy jako výraz poválečné krise v cítění a myšlení i s paradoxní směsicí sociálních tužeb a chorobné subjektivnosti rozkvétal nejsilněji v první polovici let dvacátých. Mladí spisovatelé snažili se překonati drtivou kritiku minulosti i temný nihilismus nedůvěry bud' vzýváním humanity neb kultem primitivního clověka neb oslavou pudové původnosti a temného podvědomí jako záchrany před vládou rozumu a tradice, které podle jejich domnění ztroskotaly uprostřed revoluce světové. Subjektivní živly, které tu převládaly obsahově, promítaly se též ve slovesné formě převahou lyrismu a meditace, konstruktivistických poznámek a ironických glos. Kromě vývoje Vlad. Vančury, který sem časově spadá hlavně svými oběma prvními romány, ozřejmují tento postup význační prozaikové z moravského »lIosta«, doprovázení lyrikou Jiřího Wolkra, Jos. Chaloupky, Bart. Vlčka a vykládaní kritikem družiny Fr. Gotzem; jsou to Lev Blatný a svými začátky Čestmír Jeřábek. Lev Blatný (1894-1930), právní úředník železniční v Brně, zemřel předčasně chorobou W olkrovou, která plnila jeho mysl zároveň bolestnou hořkostí; ta se vybíjela slovesně ironickým humorem a až groteskním zalíbením v tragikomediích skutečnosti. Většina prací Blatného má podobu povídky namnoze dějově zhuštěné a úsporně zbavené jakékoli dekoračnosti. Jsou shrnuty do knih Vítr v ohradě (1923), Povídky v kostkách (1925), Regulace (1927), Povídky z hor (1927) a Housle v mrakodrapu (1928); jen titulní práce souboru »Regulace«, Blatného výtvor nejvyzrálejší, rozrostla se do románové šíře. IIlavním tématem Blatného zůstává trvale vpád iracionálních živlů do sebeklamného světa rozumového řádu a mravní konvence. Někdy doprovází Lev Blatný svůj přednes výsměšnou gestikulací, jindy srdečným úsměvem na tváři ironicky stažené; v pracích nejšťastnějších nachází v přírodních dějstvech obdoby pro lidské osudy. O expresionistické drama usiloval L. Blatný s napjetím kombinační obraznosti a s osobitostí látkovou i slohovou; jmenovitě jeho hrůzostrašná tragedie 662 inanželských trojúhelníků Tři (1920) a jeho burleskní »výstřednost« o ubohosti zkomírajícího měšťáctví Kokokodák (1922) soustřeďují velmi sugestivně přednosti i nedostatky dramatu expresionistického, k němuž se řadí i několik slabších her pozdějších. Vlastní slovesný význam Blatného spočívá však přece v psychologické próze výpravné. Důvěrným druhem Lva Blatného zůstal až do jeho smrti málo starši Čestmír Jeřábek (* 13. 8. 1893 v Litomyšli) , magistrátní rada v Brně, syn V. K. Jeřábka. Podobá se mu také živým zájmem o drama. První ep:cké knihy Jeřábkovy obsahují povídky skrovné dějovosti a matné povaho kresby. Za pronikavého studia čelných forem evropského soudobého románu odvažuje se Jeřábek rozsáhlejších komposicí a zároveň propracovává se k předmětnosti, snaže se zmocniti světa nejen ideou, ale i smysly. Na přechodu stojí kriminální román detektivní Lidumil na kříži (1925) se zřeteli sociálně reformními a utopistický příběh o nutnosti zla ve světě Firma prorokova (1926). Rázný krok dopředu učinil pak válečným románem brněnským Svět hoří (1927), v němž vedle znalosti prostředí brněnského využil zkušeností z jižního bojiště a zároveň se ukázal důmyslným problematikem dušezpytným. Neudržel se na této výši v následujících sociálních románech, analysujících duše a povahy spisovatelových vrstevníků z drobného měšťanstva: v Pekelném ráji (1930), v generačním letopise otců a dětí Světlo na přídi (1933) a v románové monografii volní trpnosti Cesta pozemská (1935), na niž navazuje řešení »viny a trestu« v románě Neumřela) ale spí (1941). Silný zjev ženský, marně se snažící vykoupiti vinu hrdiny z románu předešlého, i psychologické a umělecké zdůvodnění povyšuje tento román nad průměr. Román z hereckého prostředí Neduhráno (1943) předvádí konflikt mezi vášní k divadlu a láskou k ženě. V románové trilogii Legenda ztraceného věku (s částmi »Hledači zlata« 1938, »Medvědí kůže« 1939 a »Bohové opouštějí zemi« 1939) pokusil se o nové cesty, jak přiblížit modernímu čtenáři český dávnověk od doby Křesomysla po přijetí křesťanství za Bořivoje. Podařilo se mu to spojením ideového smyslu dění s vynalézavostí při líčení tradičních scén a schopnostmi charakterotvornými s objektivitou pravého epika. Mluva, metaforicky odvážná a sytá, má posvěcení básnické. Obnovený realismus, k němuž se po vzoru Iv. Olbrachta a M. Majerové častěji a častěji uchylují příslušníci mladší- 663 ho í nejmladšího pokolení spisovatelského, jak ukazuje případ M. Pujmanové, B. Kličky neb C. Jeřábka, přinesl více zisků látkových než formálních, ledaže dědictvím po hnutí novoklasickém dbá úspornosti výrazové a řídí se funkčními zřeteli skutečné epiky. Jeho myšlenková i motivická pozornost směřuje hlavně k tomu, aby přesně postřehla a výrazně, možno-li také typicky, postihla nové útvary oné skutečnosti domácí, někdy i cizí, které vznikly válečnou a společenskou přestavbou světa. Především jest to s vět o v á v á I k a i s účastí českého vojáka v ní, co zaměstnává a tvořivě podněcuje tyto nové realisty v české próze popřevratové. Tu doplňkem k básníku Medkovi a dramatiku Langrovi, ale namnoze v přímé oposici k jejich pojetí, rýsuje se na čelném místě osobnost vypravěče rovněž zúčastněného v sibiřské anabasi. Jest to Josef Kopta (* 16.5. 1894 v Libochovicích) .Po obchodním studiu a krátké bankovní činnosti vstoupil začátkem války do vojska a byv v Karpatech záhy zajat, stál u počátků čsl. legií jako důstojník i tajemník; s nimi vykonal sibiřské tažení a přes Japonsko a Suez vrátil se do vlasti. Tam byl nejprve v službách Památníku odboje, v I. 1925-1936 pracoval novinářsky, pak se věnoval výhradně spisovatelství. Od r. 1946 působí jako vysoký úředník v kanceláři presidenta republiky. Mnoho z jeho rozsáhlé a nestejně cenné činnosti slovesné náleží spíše do dějin branného odboje československého než do historie literární. To platí především o Koptových knihách feuilIetonů, z nichž pozdější jsou živou a vtipnou kronikou popřevratové Prahy: Úsměv nad hrobem (»čtení o milém Japonsku« 1922), Cesta do Moskvy (1928), Nedělní okno (1931) a j. Ani příležitostné veršování Koptovo (Cestou k osvobození (1919) a j.) překypující nadšením a nevyhýbající se frázi, nestojí na úrovni Koptovy výpravné prózy. Dramatikem jest Kopta jen příležitostně a pouze v lidové komedii Nejkrásnější boty na světě (1927) dovedl se povznésti nad schematismus vlastní jeho legionářsk~'m scénám. Vypravěči Koptovi se dostalo největší populárnosti za letopisné romány legií: Třetí rota (1924), Třetí rota na magistrále (1927) a Třetí rota doma (1934-35; r. 1929 vydal knížečku »Jak vznikala Třetí rota«). Genrovým realismem, nejbezpečnějším v důvěrné kresbě lidových postav a postaviček, pokusil se o hromadnou kroniku československého vojska na Rusi. Líčí, jak vojenské těleso vzniká 664 a jak se mění v kolektivum; kterak poměry za bojů i za sibiřské anabase zároveň s doktrinami socialistickými rozkládají družnou jednotu a mravní sílu; jak zklamaní členové roty kdysi vítězné a pak rozleptané přizpůsobují se po návratu do vlasti buď malosti domova, neb v němztroskotávají a hynou sociálním rozvratem. Na rozdíl od Medkova romanticky heroisujícího pojetí popírá střízlivý realista Kopta hodnotu, ano i možnost individuálního hrdinství. Má však dobrý smysl pro to, jak se přízemní a skeptičtí členové roty vždy vzeprou každému pokusu o ujařmení autoritou neb i kázní myšlenkovou či mravní, pro niž autor, vitalistický vyznavač pudu a temné lidové vůle, nemá porozumění. Skladebná síla Koptova, až na dobře prokomponovanou část střední, není valná a volné řazení výjevů i postav nesvědčí o předurčení autora k velkým úkolům románovým. Jediné východisko (1930-1937) se skládá z románů »Jediné východisko«, »Červená hvězda«, »Chléb a víno« a jest organisováno kolem problému lži a přetvářky, který po F. X. Svobodovi právě Kopta odhadl nejpronikavěji v jeho důsažnosti pro společenský život český. Problematický hrdina trilogie, který »usiluje prolhat se do životní výplně dějinné chvíle«, zaplétá se do sociálně třídního převratu 1 do utopické výpravy na sovětskou Rus, ale ztroskotává a hyne po návratu do domova dříve, než přiznáním k velké své životní lži dochází očisty; sociálně revoluční problematika ve svých zápasech se vžilým měšťanským individualismem jest nejhodnotnější složkou skladby. V třetím románovém triptychu Koptově Modrý námořník (1936-1937), skládajícím se z knih »Marnotratná pout«, »Zlatá sopka« a »Věčný pramen«, přeplněných exotickými vzpomínkami na asijské dějiště legionářského návratu, zatlačuje romanesknost dosti povrchního rázu hlubší záměry dušezpytné; zde se Kopta přiblížil zábavné konvenci pozdních románů F. V. Krejčího. V románě z Mandžuska Ptáčník Ané (1940) alegoricky zachytil osud malé země obsazované Japonci a v působivě vystupňovaném románu Dies iTae (1945) mravní očistu severočeské vesnice před hrozící pohromou. Koptova vypravěčská síla tkví však v jeho povídkových pracích pevné a účelné stavby, tu rámcově promyšlené, onde baladicky zkrojené. Zde projevil také nejlépe své jedinečné umění pro:liknouti až k dřeni nesložitých lidových postav drsné a čestné mužnosti. Ukázav svou povídkovou vlohu již v cyklické novele Pět hříšníků u Velryby (1925) a 665 v Papoušku slečny z Gottliebenů (1926), osvědčil se klasickým vypravěčem v dalším příspěvku k psychologii lži a záměny osobnósti Hlídač čís. 47 (1926) a zvláště v dělnické baladě o všudypřítomné smrti a o lásce nad ni silnější, Adolf čeká na smrt (1933) ; komposičně pozoruhodné jsou i novela z války Marta, Marie, Helena (1928) a povahokresebně řízná groteska Několik příběhů ze života blázna Padrnose (1934). Výpravnou svou jistotu osvědčil i v knihách pro chlapce, ve veršované burlesce O rytíři s plnovousem (1928), v povídce Antonín a kouzelník (1930) a v jinotajných příbězích z holubího života Poštovní holub č.17 (1939). Jestliže Koptův vrstevník Medek soustředil všecky své síly k tomu, aby ukázal, jak se z bojů československých legií zrodilo hrdinství, směřuje Kopta k psychologickému i sociologickému výkladu zrodu demokratické lidovosti z týchž dějinných předpokladů. Má blíže než kdokoli jiný k duši průměrného člověka z českého lidu našich dnů a dovede ji vystihnouti integrálně, a to spíše v soustředěné povídkové formě než v rozsáhlé skladbě románové. Spolehlivý pozorovatel jasného pohledu a střízlivého názoru netají sympatie k svým lidovým postavám a nejednou dovozuje mimoděk, jak pod drsnou skořápkou všedního člověka z davu jiskří neuvědomělé světlo mravního heroismu. Jako Kopta probudil se k uvědomělému spisovatelství a uzrál zvláště pro formu povídky jeho současník František Knbl{a (* 4. 3. 1894 v Praze), jenž byv zajat na Rusi r. 1915, stal se na konci války členem čsl. vojska, ač do legií nevstoupil; za republiky byl ministerským úředníkem a od r. 1946 je vyslancem v Sofii. Mladičký slavista a germanista nesl si na vojnu dva sešitky verbalistických veršů epigonských, ale lyrik skutečného životního posvěcení se nalezl až v knize návratů Hvězda králů (1925); probuzené smysly a zmužnělé srdce vyznávají zde touhu po domově a prožívají v krajinných sceneriích krásu světa i chválu vlasti. Dramatik Kubka podal jen letopisné drama ruské vojny Ataman Rinov (1928) a slavnostní Hru svatováclavskou (1929). Hlavní význam Kubkův tkví v povídkové próze. Po svazečku. cestopisných záznamu prudce impresionistických Barvy východu (1923) následují knihy novel, které metodu novoklasické hutnosti dějové i sporé osobní charakteristiky aplikují šťastně na témata exotická a náměty válečné, postřehujíce pod krutou 666 skutečností mnohdy proud transcendentna a užívajíce nejednou účinné formy baladické. Jsou to Fu (1924), Dvojníci a sny (1926) a Sedmero zastavení (1931), jež náleží k ozdobám současného českého novelistického umění; doplňují je důvěrné a hravé Povídky pro Jiříčka (1927). Mistrem této novoklasické novely stal se Kubka sbírkou Skytský jezdec (1941); každá z jeho 10 novel jest sugestivním zpřítomněním dob dávných i nedávných, jejichž typická náplň soustředěna je do hrdiny, takže se jeho duše stává zrcadlem doby. Poslední novela, jež dala sbírce jméno, ztělesňuje tak v osudu svého hrdiny rozpolcenost a mnohostrannost moderní doby. Na této cestě pokračoval v sedmi povídkách Pražské noktttrno (1943), jež evokují pražskou minulost v jejích významných obdobích s jemným koloritem dobovým i s jistou dávkou exotismu, a v knize Karlštejnské vigilie (1944). Pobyt na Rusi vznítil také odborně literární zájem Kubkův pro Rusko, z něhož vyšly průkopnické essaye Básníci revolučního Ruska (1924) a několik překladů. Kriticko analytický duch, jehož se při zobrazování československých dějů legionářských jak Koptovi, tak Kubkovi nedostává, vyznačuje nejstaršího legionářského spisovatele českého Jaroslava Kratochvíla (* 1885, -r 1945 v Terezíně), jenž zastával v konfliktu bolševické vlády s československým vojskem stanovisko krajně příznivé komunistickým revolucionářům na Rusi a pojímal českou revoluci jako součástku sociálního pozdvižení světového. Zásady ty vyložil v historickém spise Cesta revoluce (1922). Na téže základně vybudována jest jeho románová kronika československých legií na Rusi Prameny (1934), psaná ostře analysujícím a živě charakterisujícím perem střízlivého realisty, který svůj chladný pohled do nezkrášlené skutečnosti soudobého moravského venkova osvědčil obrázky Vesnice (1924) . Zřejmá záliba čtenářská v legionářských námětech povzbuzuje konvenční spisovatele, aby opatřovali další četbu tohoto druhu a nahrazovali tak svými válečnými a bitevními obrazy historické letopisy Jiráskovy, s nimiž soutěží také rozlehlostí svých knih. Světlo a stín jsou zpravidla schematicky rozvrženy; s bohatýry zbraní i smýšlení kontrastují bodré postavy rozmarných vtipálků z lidu, schopných statečnosti i oběti; v rodinných vztazích, v elegické touze po domově, ve věrnosti vojáků vůdcům i praporům 667 proniká silně živel sentimentální. Nejpopulárnější z nich jsou Ad. Zeman a Pavel Fink. Adolf Zeman (* 1882) napsal trilogie z bojů legionářských: Mrtvá baterie (1931-1933 s částmi: »Osvoboditelé«, »Sirotci«, »Proklatci«), Bouře (od r. 1935, zatím 2 díly) a Tři bitvy (od 1938, zatím 2 díly), k nimž se pojí romány Plukovník Svec (1933) a Zborov (1936); nad živou reportáž se tyto obrazy ze všech tří front československého vojska jen zřídka povznášejí. Někdejší redaktor československého vojska v Sibiři Pavel Fink (ll< 1891) vychrlil rychle za sebou legionářské a proti rakouské kroniky z domácího i ruského prostředí bez dějinného prohloubení, Bílý admirál (1922), Zajetí babylonské (1924), Osvobozená země (1928) aj. Širší látkový okruh mají mra voličné válečné romány Pardubičana Jana Václava Rosůlka (* 1894): vedle vojenských událostí na jižní frontě líčí s drastickým naturalismem poměry v etapě i v zadní zemi, které mravním rozvratem ve vojsku i v občanstvu připravovaly vojenský pád Rakouska. Dokumentární jsou jeho knihy, chvatně improvisované: Černožlutý mumraj (1925), Nová země (1927, o bojích o Slovensko 1919), První (1927), Veteráni republiky (1930) a j. Poslední dobou soustředil se k vyšším úkolům uměleckého dušezpytu. Vydal s pseudonymem Vladimír Drnák životopisné romány výtvarnické: Hlavou proti zdi (1934) ov. Goghovi, Spanělská rapsodie (1935) o Goyovi a plytký Stín přes paletu (1940) o P. Gauguinovi a syrově naturalistický obraz manželského života B. Němcové Manžel slavné ženy (1938), jimiž se postavil v popředí pěstitelů oblíbeného románového životopisu. Drnákova freska o křížové výpravě dětí Děti nás zahanbují (1937) potvrzuje vzestup ukáznivšího se spisovatele, nadaného značnou vlohou vyprávěcí. Střídmý, občas až střízlivý realismus Jos. Kopty, obracející se především ke zkoumání společenských změn přivoděných válkou a posunující v po?ředí zájmu proletáře, našel soustavného a důsledného pěstitele v Karlu Novém (vl. Karlu Novákovi, * 1890 v Benešově u Prahy). V románové próze zpracovává od počátku objektivisační formou základní prožitky svého mládí: život drobných zemědělců, dělníků i chudých vzdělanců na Konopištsku, proletarisaci všeho lidu na rodném panství, vábící i zraňující touhy a představy venkovského hocha. Jsa od přirozenosti povahou spíše pudovou a smyslovou než spekulativní, užíval nejprve 668 metody impresionistického realismu, když kreslil prostředí svého domova v menších prózách Městečko Raňkov -(1927) a Tuláci a jiní (1928); byl tu spíše protestujícím individualistou než spisovatelem jasného sociálního uvědomění. Toho dorůstal v rom'Ínové trilogii o lidu na Benešovsku, jejž přetváří válka, Železný kruh (1927-1932, skládající se z knih »Samota Křešín«, »Srdce ve vichru« a »Tváří v tvář«). Po romaneskním náběhu s problematikou legionářskou a motivem nezaměstnanosti Modrý vůz (1930) zapředl se do otázek mravnosti poválečné v proletářské společnosti v Praze a na periferii; v Penězích (1931) běží o růst zločinu a možnost smíru, zároveň však i o kletbu peněz; v naléhavě pravdivém románě Chceme žít (1933) o krisi nezaměstnanosti; v naturalistické skladbě Na rozcestí (1934) o postupný rozvrat zanedbaného syna dělnického předměstí, který tragicky trpí nedostatkem lásky rodičovské; v baladě Za hlasem domova (1939) o osud proletářské rodiny za války. Problém, bystře postavený a osvětlený množstvím jemně a zároveň účinně vypozorovaných detailů, není však nikdy dořešen a také nikdy z případu výjimečného pozvednut k výši typické. Studium politických dějin i životních poměrů v Jugoslavii, jímž podezdil svůj pokus o historický román Atentát (1935), nedovedlo utlumiti příkrou podjatost rodáka z Benešova ke katastrofě sarajevské. Pokus zvládnouti historické udá· losti z r. 1938 v románě Třetí větev (1939) zklamal jak pro nedostatek ideového proniknutí. tak pro schematičnost děje i postav. Zato historický román z doby Václava IV. Rytíři a lapkové (1940) přes všechen konvenční historický inventář a malou konkrétnost postav nepostrádá účinů básnických. Rozsáhlé životní zkušenosti v exotickém světě zpr::tcoval intensivním realismem mravoličným a dušezpytným Zdeněk Němečck (<ravidla poučení psychoanalytické, po stránce podání pak postup surrealistický. Opožděně se u nich hlásil překonaný impresionismus, erotická smyslnost, ano i některé sklony úpadkové. Jmenovitě v době t. zv. protektorátu stál v popředí zájmu individualistický román psychologický, charakteristicky obrážející neutěšený stav společnosti, octnu vší se ve slepé uličce při řešení svého vztahu k individuu. Nejstarší z této skupiny, Jilemničan Jan Weiss (* 1892), zpracoval své válečné zkušenosti vyspělým uměním sugestivní prózy, neúnavně nakloněné k dušezpytnému a výrazovému pokusnictví. Patologické a halucinační prožitky ve válce a v zajetí, zpracované smělou obrazností a podložené psychoanalytickým výkladem, v~plnily sbírky Weissových povídek: Barák smrti (1927), Fantom smíchu (1927), Zrcadlo} které se opožďuje (1927) a Bláznivý regiment (1930). Po fantastické burlesce, podložené důmyslem spekulativním, Dům o tisíci patrech (1929), následoval umně zosnovaný román krvavé kriminálnosti Skola zločinu (1931) a posléze divoká monografie psychopatologická ne bez časových šlehů, Spáč ve zvěrokruhu (1937). K formě povídek se vrátil v Povídkách o lásce a nenávisti (1944) s motivy čerpanými z černých hlubin lidských pudů, s čapkovsky podaným motivem detektivním a konečně s fantasticky rozpředeným námětem staropražským, soustředěným kolem extrémního hrdiny. Jako u mladších druhů surrealistů, stoupá u Weisse jeho románová látka z podvědomých hloubek snů, halucinací, visí, ale všude ji u něho ovládá zkumný rozum a tvárná rozvaha, čímž se podstatně liší od školy expresionistické, stejně jako slohovou hutností bezpečného virtuosa. Miloslav Nohejl (* 1896), jest Plzeňan rodem, studiem. knihovnickým působením i autentickým ovzduším nejedné 678 práce. Dráždivě palčivá pohlavnost a překotná dialektika lásky ovládá jeho knihy povídek i první dějově chudé romány. Knihami zmužnělého svědomí, odvažujícího mravní i společenský· dosah jednotlivých vášní, tužeb a činů, jsou Nohejlovy romány, psané oproštěným a plastickým jazykem a se stavebnou péčí: naturalistický obraz rodinného rozpadu a očištění Deset let nerozhoduje (1932) a kriminalistický příběh zločineckého svědomí Svět nic neví (1934). Méně výrazné v podání jsou společenské obrazy dvou typických Pražanů, K. J. Beneše a V. K. Krofty. Knihovník Karel Josef Beneš (* 1896), horlivý pracovník politický i kulturní, staví si v románech dějově vět vitých rád složité úkoly sociální malby a spletité problematiky rodinné, tak v D:Jbrém člověku (1923), Uloupen) život (193j), Vítězný oblouk (1937), Kouzelný dům (1939) a Červená pečeť (1940). Nedostatek plastiky zaviňuje, že se dbalá motivace činů a důmyslná kombinace dějů míjí někdy zamýšlenými účiny. Václav Karel Krofta (* 1896) se pokusil v různých slovesných druzích, než se rozpřáhl k románové epice, prostupované však záplavou lyrismu; z jeho čtyř románů jsou pozoruhodné Podsvětí (1924) a Vyznavači slunce (1924), umisťující rozpor touhy a skutečnosti i hrůzu postupného chátrání mladé duše do úřednického prostředí, pohříchu bez dějové invence a žádoucího soustředění. Proti K. J. Benešovi a V. K. Kroftovi jest Václav Krška (* 1900 v Písku), nadšený ochotnický pracovník divadelní, typickým venkovanem; nechybějí u něho ani prvky blízké ruralistům. Nejsilnějším tónem v četných Krškových knihách zůstává okouzlení a rozdychtění smyslně erotické. V nejzdařilejší své práci, utopickém románě filmovém Klaris a šedesát věrných (1932), pokusil se svůj naturalistický názor obroditi hellenským kultem krásného a zdravého mužství a oprostiti také svůj výraz b:ísnický. . Též Josef Heyduk (* 1904 v Netušilech u Kutné Hory) posunul ve svém románě Strach z lásky (19 3) stálou erotickou žízeň s neodbytně následujícím vystřízlivěním a zhnušením v popředí skrovného děje, jehož nositelem jest citově vyprahlý a myšlenkově vychudlý intelektuál, končící svůj nedružný život jako marná oběť službě davu. Citlivý psychologický postřeh projevil v povídce Judita (1941) a ve formálně vytříbeném souboru Bosorka (1945) ,kde se zahleděl do života s láskou a účastí kreslených lidí zavrže- 679 ných, ponížených a osudem drcených. V jemné analyse a v »komorním« přednesu prokázal se spisovatel dustojným žákem francouzských mistrů románového umění Gidea, Mauriaca, Lacretel1a i Giona, z nichž překládá, jsa nadto bystrým analytikem kritickým. Řídké úsilí objektivační, výrazově podporované současnou zálibou v evokacích dějin ve formě životopisného románu, osvědč.! mladý Moravan l\lirek Elpl (vl. Eduard Elpl, * 1905 v Líšni u Brna). Na pozadí románové kroniky Marco Polo (1937) s námětem středověkým chvěje se tragika pravdomluvného hrdiny, trvale podezřívaného z prolhanosti. Zájem historický osvědčil vedle knihy povídek z osudů města Ivančic Tři zlaté poháry (1940) i románem Důl u Veselého rytířstva (1943), křísícím studentský i havířský život staré Příbrami. Egon Hostovský (* 23. 4. 1f08 v Hronově) jest uměleckým zosobnitelem tří významných událostí v naší přítomné vzdělanosti: nebývale silného zasažení židovského živlu do duchovního světa českého, intensivní působnosti románové psychologie Dostojevského a oplodňujícího vlivu psychoanalysy Freudovy na umění slovesné. »Ghetto v nás«, které mu není pouhou plemenně sociální kletbou, nýbrž zároveň bolestnou realitou duševní, chce v sobě překonati družnou a dělnou pospolitostí. Zkumných i uměleckých metod Dostojevského užívá svobodně, pokoušeje se zachytit jimi osobitou fysiognomii českého maloměsta s jeho zvláštními problémy a typickými postavami, výrazově pak reaguje proti němu snahou o baladickou stručnost. Objevitelské nauky Freudovy jsou mu psychologickým východiskem; nezůstává však v zajetí dogmat psychologických, snaže se naopak zdůrazniti volní a mravní vrstvu lidství. Z nejmladšího pokolení se Hostovský jeví vedle Jana Čepa nejčistším pracovníkem slohovým ve volbě slova, odstínu a metafory a v péči, jakou věnuje tomu, aby skutečnost byla očištěna a prosvícena magií výrazu. Egon Hostovský začal povídkovými monografiemi rozvráceného a patologického židovství, vklíněného do českého maloměsta: Zavřené dvéře (1926), Ghetto v nich (1928), Danajský dar (1930); postoupil však brzy k románu Ztracený stín (1931), aby se v propracovaných románových skladbách Případ profesora Kornera (1932), Černá tlupa (1933), Žhář (1935) a Dům bez pána (1937) prokázal mistrem koncepce, komposice, přednesu. I za hranice- 680 mi, kam za německé okupace uprchl, došly uznání jeho knihy Okryt (1946) a Listy z vyhnanství (1946), podávající mistrné psychologické analysy lidí, prchajících do ciziny před německou lavinou a prožívajících děs z katastrofy. S vyspělými pracemi Hostovského, zvláště pokud analysují krise soudobého života rodinného, stýkají se románové skladby Vladimíra Neffa (* 1909 v Praze). Vtipný a rozmarný Neff upozornil na sebe nejprve románovou humoristikou se zdravými záměry časově satirickými: Nesnáze lbrahima Skály (1933), Papírové panoptikum (1934), Poslední drožkM (1935) a j.; parodistický ráz má také jeho římská travestie Lidé v togách (1934). K vážnému umění vzepjal se Neff v rozlehlém románě jiskřícím postřehy, nápady a soudy, Malý velikán (1935), a v autentické malbě měšťanské rodiny pražské až ke dřeni ochořelé, Dva u stolu (19-:7), kde zároveň s M. Pujmanovou ukázal k novým možnostem pražského románu. Podobně Bůh zbytečnosti (1939) předvádí rozklad rodiny měšťanské v jedné generaci nedostatkem činorodé vůle. Po sypkém románu se satirickým podbarvením Vyhnaní z ráje (1940) vyvrcholilo charakterotvorné i psychologické umění Neffovo románem z Kampy Třináctá komnata (1944). Vrstvu měšťanskou doprovází zde nerudovsky viděný svět drobných lidí z Kampy a stejně mistrovsky odpozorovaný svět dětský, se svou rozkošnou naivitou i poněkud zrůdnou fantasií. Křehký obraz těchto tří světů se však láme a neorganicky končí jako román detektivní a kriminální. Hutná novela Marie a zahradník (1945) vznikla z týchž látkových motivů, soustředěných kolem tří postava dokonce vystihuje ovzduší a genia loci pražské Kampy. Odraz s u r r e a I i s m u ve výpravné próze znamená především úmyslné odpoutání se ode všech zřetelů látkových a tematických. Individuální povahokresba i s propracovanou duševědnou motivací se odkládá; dějová osnoya a souvislost se ruší; místo toho nastupuje volný tok představ, jak jej navozují vzpomínky, sny, halucinace; zdroje vynravování jsou podvědomé a postup asociační se nepodrobuje kontrole logiky; posléze se jednota osobnosti popírá. Vedle Vít. Nezvala a Vl ad. Vančury, z nichž onen popírá svou praksí čím dále tím urputněii všecko. co k r03s'atě románu náleží, kdežto tento si uvědomuje vždy jasněji své založení zásadně epické, pokusili se v surrealistické próze J. J. Paulík, K. Konrád, K. Schulz a Ad. Hoffmeister. 681 Jaroslav Jan Paulík (* 1895 v Pelhřimově, t 1945 v konc. táboře v Německu), prošel vydatným působením francouzských prozaiků po impresionistických, z nichž překládal. Po strakaté chvále periferie Zadní Indie (1927), po rozmarné oslavě trampství Arizona (1928), po vtipných cestopisných feui1letonech Sentimentální cesty (1931) a po koketních, místy parodistických črtách o svůdnictví Technika flirtu (1932) překvapil melancholickým lyrismem dívčí milostné tragiky v originálně pojatém rámci Utonulá (1934) a knihou psychologických povídek Ošklivá tvář lásky (1940). Skutečným básníkem mezi prozaiky českého surrealismu se prokazuje každou knihou Karel Konrád ('" 1899 v Lounech). Dadaistická slovní hříčka, poetistický kult půvabných slova metafor, nejvolnější asociování surrealistické jsou pro něho prostředky lyrismu fantastického, vtipného a útočného, který své služby nabízí rád satiře sociální a politické. Vedle feui1letonistických črt mnohdy básnického posvěcení jako Ve směru úhlopříčny (1930) představují jeho féerickou obraznost epické knihy Robinsonáda (1926), Rinaldino (1927), kouzelná improvisace Dinah (1928) a román Postele bez nebes (1939) ze světa předválečných dětí, podávaného vzpomínkovými scénami, řadami metafor, příměrů a básnických obrazů. Stranou surrealismu stojí válečná kronika Rozchod (1934), tragická a mravně spanilá oslava nejmladších branců táhnoucích do pole. Surrealismus byl jenom průchodním stadiem pro Karla Schulze (1899-1943), který na sebe upozornil dobrodružným románem proletářským Tegtmaierovy železárny (1922), ač si z něho zachoval využití prvků snových, halucinačních a podvědomých. Vrátil se však k expresionistickým prožitkům života, v němž lidská bída a stálý škleb pomíjejícnosti a zmaru vedou ho k účasti s ubohým člověkem. Postavil se tak po bok básníkům Halasovi a Závadovi a především Durychovi, s nímž jej sbližuje i barokní vidění života, spojování lásky a smrti, katolická touha po milosti boží, ale i lyrický patos přednesu. Obrat ten znamenají sbírky povídek Peníz z noclehárny (1940) a Prsten královnin (1941). Nebylo mu však dopřáno, aby vyzrál. Nad mohutným, do tří dílů rozvrženým románem o životě a díle Michelangelově zemřel. První díl, Kámen a bolest (1942; torso dílu druhého, Papežská mše, vydal A. Skoumal r. 1943), dovedl Michelangela do jeho třicitého roku na širokém pozadí církevních, politických a uměleckých události 682 doby, kterou autor bezpečně zná z hojné michelangelovské literatury. Velkolepé torso, komposičně leckde roztříštěné na scény sice mistrovské, ale zatlačující hlavní osobu do pozadí, tvoří vrchol českého románu životopisného. O surrealistickou prózu pokusil se i vtipný strůjce literárních i výtvarných karikatur Adolf Hoffmeister (* 1902), který použil svých parodistických improvisací k tomu, aby se strojenou vážností hlásal po dadaisticku právo nesmyslu a potřebu kašpařin. Humoristickými a vtipnými knížkami feuilletonů zachycoval své letmé dojmy z cest do Anglie, Ruska i USA a osudy svého nedobrovolného cestování po západní zeměkouli podal v knížce Turistou proti své vůli (1946). Mnozí z těchto spisovatelů souvisí s vývojem poválečné beletrie h u mor i s t i c k é. -, Světová válka nejen dotvořila nejvýraznějšího českého humoristu nové doby, ale stala se sama předmětem české humoristické skladby evropské proslulosti; spisovatelem z vál~ zrozeným jest Jaroslav Hašek, autor »Dobrého vojáka Svejka«. První verse z r. 1912 se neuchyluje valně od běžné humoristické grotesky, jakou přímí neb vzdálenější následovníci Herrmannovi. zpodobovali bodré Pražany z města a z obvodu; nikde však Hašek neupadá v sladkobolnou sentimentalitu, jevě spíše náklonnost k posměšnému cynismu. K jeho rozvití, stupňování a typisaci nalezl bohémsk)' mystifikátor plnou příležitost, když oblékl nenáviděný stejnokroj c. a k. rakouského domobran ce. Jaroslav Hašek (1883-1923) se narodil z profesorské rodiny v Praze 24. 4. 1883, studoval původně obch. akademii, ale stal se volným spisovatelem, jenž psal hlavně do »Humoristických listů« a »Národních listů«. Vykonal sám i s přáteli namnoze pěšky mnoho cest po střední a jihovýchodní Evropě; jako domobranec sloužil na ruském bojišti, byl tam zajat a přihlásil se nejprve do československ)'ch legií, jimž prokázal služby novinářské, později však přestoupil ke komunistické straně na Rusi, vzbuzuje tím odpor oficiálního vedení legionářského. Po návratu se věnoval výhradně literatuře, pracovalo svém »Švejkovi« a předčasně, podlomen svou vytrvalou zálibou pijáckou, zemřel v Lipnici u Něm. Brodu 3. 1. 1923. Již r. 1912 vydal Ha3ek knihu Dobrý voják Švejk a jiné podivn~ historky; titulní práce kreslí burleskní postavu žižkovského rasíka a obchodníka se psy, obhroublého hu- 683 moru, který, odveden byv k vojsku, čelí rakouské byrokracii armádní, až jest superarbitrován pro blbství. Anekdotický živel tu převládá, povahokresbě se ještě nedostává typičnosti. Tou dovedl Hašek svého flegmatického cynika nadati teprve, když mu dal jako domobranci a důstojnickému sluhovi, pak jako ruskému zajatci a jako legioná!skému dobrovolci prožívati válku světovou. Dobrý voják Svejk nebojuje, nýbrž snaží se vždy a všude dokázati, že válka je nesmysl a hloupost; předstíraje blbství, provádí každý rozkaz svých představených do nepředvídaných podrobností a přivádí tak vše, co souvisí s vojenským životem, ad absurdum. S nevinnou tváří stále se usmívající přijímá rozkazy, důtky a tresty, vždy ochoten odůvodnit své jednání jako výsledek nemožného rozkazu. Autoritu svých představených a tím celého státního systému rozleptává stálými analogiemi ze svého civilního, pražského života, kterými do úmoru provází každou vojenskou osobu, každé nařízení, každou vojenskou událost, odnímaje jim tak gloriolu státní osoby nebo státního aktu. Tak nabývá vrchu stejně mezi resignovanými kamarády jako proti důstojníkům, u nichž se stává sluhou a jejichž mravy i nemravy zná a paroduje. Jeho nevyčerpatelná fantasie, jeho smysl odhadnout v protivníkovi slabiny a využíti jich, jeho přirozené chytráctví, obsahující v sobě zrnka lidové moudrosti, to vše jej staví v živelný protiklad s nafoukaností, bezmyšlenkovitostí a htupstvím rakouské armády a jejích představitelů. Vedle Svejka ztělesňuje tuto oposici proti vojenské mašinerii a proti válce celá řada českých vojáků z lidu, od prostoduchého žrouta Balouna až k jednoročnímu dobrovolníkovi Markovi. Pracován v úryvcích, nebyl vlastně dokončen. Ze Švejka válečného, zcela odlišného od původní mírové skizzy z r. 1912, vyšla nejprve na Rusi nevelká ukázka Dobrý voják Šve.ik v za.ietí (1917), až pak po návratu do vlasti vydal Hašek v 1. 1920-1923 čtyři svazky Osudů dobrého vo.iáka Šve.ika za světové války, z nichž p031ední po Haškově smrti dopsal Karel Vaněk (18871933); ten neorganicky a místy nehaškovsky pokračoval v seriálu dvěma díly Dobrý vO.iák Švejk v ruském. zajet'í (1923), Vedle svého hlavního díla napsal Hašek ještě celou řadu humoristických povídek a anekdot, jako na př. Kdy.ž člověk spadne v Tatrách (1912), Průvodčí cizinců a jiné satyry z cest i z domova (1913), Tři muži se žralokem a jiné poučné historky (1920) a mno j. 684 Zástupcem rafinovaně umělé literatury humoristické jest Jiří Mařánek (* 1891), spjatý mnohonásobnými svazky s divadlem a zvláště s hudbou. Starší jeho nráce iako Výstřel na slepo (1926), Kouzelný deštník (1928), Ještěrka v červeném bludišti (1928) a j. jsou drobnějšími skladbičkami groteskními, kdežto knihy poslední, Pohřeb Rogera mladšího (1930) a Objev Diogena Franka (1934), dopínají se složitější formy románové. Stálé spoiení básnické obraznosti s pozorovatelským vtipem a vynalézavého lyrismu se satirickou vervou je pro něho příznačné; i v tom se učil mnohému ja:k od poetistické, tak od surrealistické prózy. Poslední fázi Mařánkovy tvorby tvoří historické romány, postrádající přesvědčivosti jak kresbou postav, tak malbou prostředí a ovzduší: rožmbprskí trHo~ie Barbar Vok (1938), Romance o Závišovi (1940) a Petr kajícník (1942) a Ohnivý déšť (1944) z doby Karla IV. První práce Haškovy souvisí se humoristickvm genrem, pěstovaným v»HuIY'oristickvch listech« a ve»Švandovi dudákovi«. V neistarších svých humoreskf>ch se od něho neodlišuie ani Edua-rd Bass (pseudonym EduHrda Schmidta, * 1. 1. 1888 v Praze. t 2. 10. 1946 tamtéž), který za světové války ve volné publikaci Letáků (1917-1919) a v humoristicko-satirickém časopise Sibeničky (1919-1921) vytvořil orgány útočné satir.y, parodie a grotesky. Hnmoristické povídky vyšly ve svazečcích jako na př. Fanynka (1917). Originální jest sportovní veselý příběh Kla1Jzubova jedenáctka (1922). Jako novinář, který se posléze stal vrchním redaktorem »Lidových novin«, vynikl Bass hlavně v místní pražské causerii, v níž navázal na Nerudu a Herrmanna a při družil se k E. E. Kischovi. N ovinářské povolání nutilo Basse zasáhnouti do všech rubrik listu a vyniknouti i v ostře přibroušených anekdotách, jichž vydal dva svazečky. Říři jeho kulturních zá imů dokládají i cestopisné feuilletony Holandský deníček (1930). Vyzrálý B'1SS nřiřadil se knihou Cirkus Humberto (1941) také k nejlepším románovvm vypravěčům českým. S odbornickou znalostí předvedl zde historii moderního cirkl1su a historii českého varieté, soustředěnou kolem jihočeského »cirkusáka« Vaška Karase a celé řadv typických nostav; ty vyznačuje láska k zvolené práci, odříkavost i obětavost steině jako láska ke zvířatilm a úsilí o dosažení dokonalosti umění. Duše cirkusu je zachycena s jedinečným uměním vyprávěcím, které dává zapomenout na komposič- 44 - Arne Novák: Stru(né dějiny literatury české. 685 ní nedostatky skladby. Doplněk k ní tvoří sbírka povídek Lidé z maringotek (1942). Bass, milovník a znalec Prahy staré i nové, jejích dějin politických, společenských a kul· turních, neúnavný pozorovatel jejího života, růstu a změn, které s ním souvisí, projevil se vedle řady novinářských článků, shrnutých do vervních knih Pot1tlky pražského reportéra (1929) a Pod kohoutkem svatovítským (1942), v »lidové kronice« Čtení o roce osmačtyřicátém (1940, 1. díl). Ta v rámci evropských událostí a poměrů zachycuje společenský život předbřeznové Prahy. Nesoustřeďuje se jen na osoby a osobnosti známé, které tvořily kulturní i politické dějiny české a které s výstižným uměním charakterisačním dovede obdařit novými lidskými rysy, nýbrž znovu křísí celou řadu postav zapadlých a zapomenutých. Vypravovatelské umění Ed. Basse, který rozvážně zasahoval i do událostí denního života, neseno jest pečlivým jazykem, majícím vytříbený smysl pro všechny jeho vrstvy a funkce. Z Bassových humoristických spolupracovníků nejosobitější byl soudní zpravodaj Karel Poláček (* 1892 v Rychnově t 1944 v koncentračním táboře v Terezíně). Námětově prohlubuje českožidovské látky, názorově se přimyká k humanismu K. Čapka a Fr. Langra; literárně si libuje v genrovém realismu, propracovává se soustředěnou péčí postavy a pozvedá je k typické výši. Zaostalost okresního města s jeho pokrytectvím, nevkusem a vášněmi, ale především stav a mrav venkovské společnosti českožidovské vystihl s darem výrazné charakteristiky a s jedinečným smyslem pro pitoresknost fráze. Ten projevil i duchaplnou satirickou snůškou novinářské a politické frazeologie, Zurnalistický slovník (1937 s předmluvou K. Čapka). Z románů vynikají záměrně humoristické Lehká dívka a reportér (1926), Muži v of/sidu (1931), Hráči (1931), Michelup a motocykl (1935) nad vážné skladby o světě malých lidí: Dům na předměstí (1928) a Hlavní přelíčení (1932). Historií malého města a jeho obyvatel, soustředěnou kolem obchodníka ~tědrého a jeho synů, jsou čtyři romány: Okresní město (1936) předvádí je před světovou válkou, Hrdinové tá!tnou do boje (1937) na počátku války, Podzemní město (1938) odvádí jeho syny na frontu do zákopů a Vyprodáno (1939) je obrazem největší hospodářské krise na konci války. Nejzqařilejší je Poláček tam, kde s láskou a psychologickou přesvědčivostí líčí postavy maloměstských žebráků, obchodní- 686 ků, úředníků, studentů i profesorů. Figurkářské umění vyznačuje i poslední Poláčkovu práci humoristickou Hostinec u Kamenného stolu (1941 pod jménem ·malíře Vl. Rady). V letech 1939-1945, která stála ve znamení naprosté nesvobody projevu a v nichž se valná většina nejlepších autorů odmlčela nebo byla umlčena, dozrávalo několik prozaiků věkově náležících ke generaci W olkrově a N ezvalově po prvé světové válce; zároveň vystoupilo několik spisovatelů mladších, kteří rázem vzbudili naději jako prozaikové. Nemožnost volnosti slova a svobodné volby námětů i psychologický otřes, který v české společnosti vyvolala druhá světová válka, vedl spisovatele př'edevším 'k nitru člověka, vzdáleného arciť problémům časově sociálním nebo politickým. Proto na prvém místě výpravného umění těchto let stojí román psychologický. Z nemožnosti řešiti otázky současnosti utíkali se jiní autoři do minulosti, vybírajíce z ní silné a zajímavé jedince a zdůrazňujíce i zde motivy psychologické. Vedle formy románu užívali spisovatelé hojnou měrou i povídky, v době před druhou světovou válkou zanedbávané. Jaroslav Havlíček (* 1896 v Jilemnici, t 1943 v Praze) nemohl přivésti ke konci svůj umělecký růst, který slibně zahájil psychologickými analysami mužů a žen, jejichž osud je předznamenán rodem a výchovou. Leccos z romantického naturalismu Čapka-Choda ožilo v tomto analytikovi nezdravého maloměstského ovzduší rodinného a příbuzenského, z něhož se pokoušejí vymknouti jen některé plasticky kreslené postavy ženské, podléhající nakonec také neodvratnému zlu: v prvním románu Vyprahlé touhy (1935) dcera jilemnického stavitele, zdravá a žíznící Stěpánka, marně usilující sjednotit život s vyžilým manželem-bratrancem; v románu o rozvratu degenerované rodiny továrnické Neviditelný (1937) Soňa, postavená proti ctižádostivému sobci; v příběhu zbabělého pokrytce Ta třetí (1939), volícího z pohodlnosti a slabosti ze dvou milenek třetí, t. j. smrt, životná a k obětem odhodlaná Adéla; v He'limadoe (1940) Dora, která jediná z pěti dcer venkovského lékaře-podivína se pokusí vymanit se z rodinného prostředí, jež zkřivilo život jejím starším sestrám. Dílo předčasně zemřelého autora doplňují povídky o dívkách, vábených tajemstvím sexu, Neopatrné panny (1941, ale z let 1929-32) a hutná novela Synáček (1942). Podobné umění psychologické, ale větší epickou vyrovna- 687 nost ukazuje ve svých knihách Václav Řezáč (* 1901 v Praze). Po námětově ne novém polosociálním a polopsychologickém románu Slepá ulička (1939), komposičně však přísně rozvrženém, ukázal hned románem lži Černé světlo (1940) sílu pohledu do nitra »červivého« člověka nenávidícího sílu, který učiní lež jediným prostředkem své životní cesty, i umění jemné analysy při líčení růstu zla, zapřádajícího celé okolí hrdinovo. Pevná epická stavba postavena je na rafinovaně seskupených scénách a živých dialozích. Dar psychologické charakteristiky osvědčil i v románě volněji skloubeném, Svědek (1942), o záhadném cizinci, zastřeném hoffmannovskou romantikou, čtoucím v myslích celé řady přesvědčivě kreslených postava postaviček venkovského maloměsta. Tvarové úsilí ř{ezáčovo vrcholí dosud románem Rozhraní (1945): krok za krokem sleduje tu růst románu spisovatele Jindřicha Austa o herci Vilému Hábovi z duplicity uměleckého nazírání; z dvojího tvůrčího projevu, hereckého a snisovatelského, vypořuje se sytě a názorně plnost a síla života. Znaky rozeného epika, kázeň výrazová, všestranná znalost látky a prostředí do všech detailů, pronikavý pohled dušezpytný, schopnost udržeti hlavní děj v jedné linii a podříditi množství scén jednotnému komposičnímu záměru, vyznačují i toto dílo Řezáčovo. Třetí z psychologických romanopisců, kteří vyzrávali za let okupace, Miroslav Hanuš (* 1907 v Praze), je ve svých rychle za sebou vydávaných románech psychologem lásky. V prvotině Na trati je mlha, (1940) podal s překvapující jistotou růst samotářské a hrdé ženské duše od dětství po mateřství a jemně rozvedl a odstínil velký komplex problémů vnitřních i vněiších, jež zasahuií tvořivě nebo rušivě do vývoje hrdinky i ženy, která bohužel ztrácí jistotu, jakmile vstoupí v manželství. Druhý román Pavel a Gertruda (1941) je »román milostného trojúhelníku ušlechtil~'ch lidí, z nichž každý usiluje uskutečniti svou představu l~sky«. Méně'Jennost (1942) a její pokračování Pavel a Kristina (1945) přesvědčují o autorově nesporném nadání jen v jednotlivostech. Zato Bílá cesta mužt" (194~), román stlačující děj pouze do vnitřního života dvou mužů žijících a hynoucích v polární samotě, pod jejíž tíhou se jeden z nich duševně zhroutí, ukazuje. do jakých hloubek lidského vědomí i poivědomí dovede autor sestoupit. Citové, milostné a zpravidla manželské problémy přenesla do maloměstského a vesnického kraje moravskoslezských 688 Beskyd a znásobila problémy mravními a náboženskými spisovatelka tvořící z plného prožitku a znalosti lidové duše, k níž se dostává i mediem jazyka: Jarmila Glazarová (* 1901 v Malé Skále u Turnova, kulturní atašé v Moskvě), vdova po pražském lékaři. Osudy žen, nesoucích v sobě kromě citu, ne sice složitého, ale hlubokého a opravdového, i silný příkaz mravní, jímž řídí svůj vztah k muži o mnoho staršímu, jsou motivy jejích několika knih, v nichž básnický jazyk, využívající plně lašského nářečí, je hlavní složkou jejich struktury. Všude je hlavní děj provázen obrazem skvěle odpozorovaného života venkovského s jeho bolestmi, námahou i nadějemi a od knihy ke knize přibývá komposičního využití lidových zvyků, pověstí, pověr atd. V idylických Rocích v kruhu (1936), prozářených lidskou ušlechtilostí a životní moudrostí a psaných formou vzpomínek, jde o vztah k manželu-lékaři, kolem jehož denní lidumilné práce předváděn je všední život prostých lidí na Ostravsku. Ve Vlčí jámě (1938) je to vztah čisté schovanky k zvěrolékaři a slezskému osvětovému pracovníku, ;ež do jeho beznadějného života se svárlivou a bezcitnou ženou, také o mnoho mladší, vnáší marnou naději na klidný a plný život. V Adventu (1939) stává se tento vztah, znásobený vztahem k dítěti a vedoucí k vraždě, tragickým. V horské samotě odehrává se boj pokorné a věřící ženy nejen se sobeckým, hrubým a nevěrným starým manželem, nýbrž i s Bohem, jehož přísné zákony jsou prosté ženě nepochopitelné. Ukázněné umění vypravovatelské, jistota v předvádění charakterů i v malbě baladického prostředí a ovzduší vyznačují tuto knihu. Duch kraje, národopisné bohatství, využití nářečí naplňují dosud poslední knihu Glazarové Chudá přadlena (1940). Z neúrodného Beskydska a ze sousední bohaté Hané vyvážil své prozaické práce učitel Karel Dvořáček (* 1911 v Ivanovicích na Hané, t 1945 v Brně po návratu z koncentračního tábora). Po sociálních »žalmech« Olza. (1937) a po hospodářském a psychologickém románu Pole kráčí do hor (1941) odvážil se k románu o dvou částech Advent Jakuba Kříže (1944) a Hle, čas příjemný (1944), široce zosnovanému, vyváženému z kupeckého prostředí hanáckého a tím přinášejícího celou galerii postav nejrůznějších typů a charakterů. Ale vlastním motivem je problém mravnosti a náboženské i lidské pokory plynoucí z kajícnosti 689 II otce a z evangelické prostoty adoptovaného syna, hlavních to postav dila. Z nejmladších prozaiků dobyl si rázem přízně kritiky i čtenářstva příbramský rodák Jan Drda (* 1915), feuil1etonista, romanopisec a dramatik. Od K. Čapka naučil se nejen lehkosti, přirozenosti a prostotě vypravování, spojujícího účinně spisovný jazyk s jazykem hovorovým nebo s jazyky sociálními, nýbrž i shovívavému pohledu na lidské slabosti a malichernosti. To vyznačuje Drdovy feuilletony v »Lidových novinách«, které shrnul do knihy Svět viděný zpomaloučka (1944), i první román Městečko na dlani (1940), předvádějící v sledu četných scén a osudů, bezpečně skloubených v celek, hemžení městečka Rukapáně, řízeného nezapomenutelným starostou Buzkem. V Zivé vodě (1942) ponořil se do složitého problému chlapce vyvíjejícího se k plnosti životní a umělecké, využívaje při tom nejen znalostí chlapecké duše a všeho, co ji formuje, nýbrž i vědomostí výtvarných, které jinde osvědčil i teoreticky (stručné monografie o Malíři Karlu Černém ,1943 a Sochaři Janu Kavanovi 1943). Ale Drda není jen bystrý a všestranný pozorovatel života a jeho glosátor, je zároveň básníkem, přesvědčeným, že podstatnou částí života je ,sen a iluse. Jeho doriquijotiáda Putování Petra Sedmilháře (1943) s ústřední tragikomickou postavou blázna zápasícího s utkvělými představami je velkolepá směs skutečnosti a pohádkotvorné fantasie. - Z několika pokusů dramatických došla úspěchu jeho svěží lidová hra Hrátky 8 čertem (provoz. 1945). Z ostatních prozaiků dozrávali za německé okupace někteří spisovatelé starší, jako Antonín Šrámek (* 1894 v Mor. Knínicích), který své náměty čerpal buď z rodného Horácka: Dědina v květu (1942), Píseň a pluh (1943) nebo z krajů cizích: Nahajka a klas (1936), z okolí černomořského za ruské revoluce a historická trilogie Dubrovník (1939), Hořká léta (1940) a Vzpoura (1940), zpracovávající na kulturně politickém pozadí osudová léta Dubrovníku. Josef Toman (* 1899 v Praze), plodný dramatik (Černé slunce, 1924; Žába na prameni, 1938; Vinice 1939) a zpracovatel rozhlasových pásem (Reka čaruje), ponořil se do duší zločineckých, lichvářských a zrůdně vášnivých v románech Vosí hnízdo (1938) a Lidé pod horami (1940) a v Donu Juanovi (1944) zpřítomnil na kulturně historickém 690 pozadí sevilském hříšný a nakonec vykoupený život clona Miguela z Mafiary. Dfilada Součková (* 1901 v Praze) řeší tvarový problém románu a povídky; pokusila se po románu Arnor a Psyché (1937) se surrealistickými záznamy vývoje dívčí duše o genesi změšeanštělé společenské vrstvy v románech Odkaz (1940) a Zakladatelé (1940). Ironický pohled na touhu po umělecké kariéře i do uměleckého světa podává Bel Canto (1944). Jako pokus o nové formální řešení povídky lze chápat Skolu povídek (1943). K prozaickým básníkům českého venkova přiřadil se František Heřmánek (* 1901 v Třeboni, t 1946 v Praze). Ten po studentském románu Kohout lásky (1933) zachytil duši jihočeského kraje rybníků, vodního ptactva, rybářů i pytláků románem Racek se vrací (1943) a psychologicky zatí- ženým Bílýrn vřesern (1943). . Látky historické a životopisné, které se v době t. zv. protektorátu těšily zvláštní oblibě, zpracovává ve svých románech i dramatech František Kožík (* 1909 v Vh. Brodě), který vstoupil do literatury několika sbírkami lyriky. V nepůvodních, ale svěže vypravovaných románech a lehce stavěných divadelních hrách oživuje minulé doby často se známou světovou postavou v popředí. Velké popularity došel Největší z pierotů (1939), románový životopis francouzského herce českého původu Debureaua, na nějž upozorňoval již Neruda. Osudy Cervantesovy jsou látkou povrchního románu Básník neurnírá (1940) a život hereckých společností z konce XVII. stol. knihy Blázny živí Bůh (1943). Dramaticky podobně nepůvodním způsobem zpracoval látku o Shakespearovi (1940) a Cervantesovi: Don Quijot přichází (1941). Román exotický vytvářel poslední dobou Mirko Pašek (* 1910 v Praze), využívaje bohatých zkušeností cestovatelských ze sev. Afriky, Syrie, Egypta, Iraku a Indie. Loď Opanaké (1940) je román o lidech plujících do Indie, v nichž prostředí probouzí vášně; V racírn se z Babylonu (1940) román pouště a jejího rozkladného vlivu na člověka; Jezero plarneňáků (1941) milostný a dobrodružný příběh v působivě líčené krajině severoafrických oas. Zdravý a nenáročný humor a vtip projevil ve svém románě Saturnin (1943) a v detektivce Muž se psern (1944) feuilletonista Zdeněk Jirotka (* 1911 ve Slezské Ostravě). 691 Česká feuilletonistika od války světové. Poválečný rozvoj českého novinářství a mocný vliv, kterým působilo na ně umění slovesné, působily pronikavě na českou feuilletonistiku. Nerudovská causerie, pohrávající si s předmětem a naplněná často kulturně historickými poznámkami, ustoupila do pozadí stejně jako útočně kritická beseda macharovská. Příznačným slovesným výrazem stává se nyní sloupek a entrefilet, který jest v podstatě stručnou glosou k veřejné nebo kulturní události. Sloupek jest rozsahem menší než před válečný feuilleton, soustředí se k jednomu tématu, jest výrazem pragmatické snahy postaviti do služeb aktuálního života poznání přírody a civilisace, dějinného vývoje i umění a ukázati, kterak i všední zjevy, nově, oduševněle pozorovány a podány, stávají se zajímavými a důležitými. Nejšíře a nejbohatěji rozvily se tyto nové druhy feuilletonu v »Lidových novinách«, kam přispívali většinou nejvýznamnější spisovatelé pováleční. Autoři, jako E. Bass, K. Čapek, Arne Novák, Karel Poláček, i Jakub Deml a Jar. Durych, Josef Kopta, A. C. Nor, Alfred Fuchs, V. Řezáč a J. Drda, shrnuli zpravidla zde otiskované feuilletony do knižních sbírek. V listech nedělních a týdenních významné místo zaujímaly ženy feuilletonistky, které pro řešení otázek feministických měly několik vlastních ženských listů a revuí. Tak jako u mužů, doprovázelo feuilletonistické umění zpravidla jinou činnost žen spisovatelek. Z feuilletonistů »Lidových novin« kromě jmenovaných stojí v popředí dva jejich redaktoři, Ed. Valenta a B. Golombek. Eduard Valenta (* 1901 v Prostějově) vydal knižně vedle dvou svazečků svěže bezprostřední lyriky svazek slohově vyspělých a bystrých cestopisných feuilletonů Lidé, které jsem potkal cestou (19_9) a románové zpracování Holubovy výzkumné cesty Afrikou Druhé housle (1943). Bedřich Golombek (* 1901 v Hrušově ve Slezsku), který své vzpomínky na redakci uložil do knihy Dnes a zítra (1944), zachytil směs typů a postav z ostravského pi'edměstí v románě Lidé na povrchu (1941) a v komposičně uvolněném Domu o dvou poschodích (1942). Oba zachytili a knižně vydali jadrná vypravování rázovitého severomoravského »polárníka« Jana Welzla (* 1868). Když světová válka otevřela českému člověku, zvláště le~ gionářům, přístup do celého světa, docházel značného roz- 692 květu i feuilleton cestopisný. Cestopisnou žeň předních spisovatelů, jako K. Čapka, E. Basse, Jar. Durycha, R. Medka, M. Majerové a j. doprovázela feuilletonistická činnost cestovatelů a zeměpisců z povolání, z nichž Stanislav Nikolau (* 1878) založil nejen sbírku cestopisné literatury Země a lidé, nýbrž i populární zeměpisný časopis Širým světem (od r. 1924). Umělecky mnoho podnětného přinesly cestopisy a cestopisné feuilletony malířů cestovatelů, z nichž nejvýznamnějším byl umělec grafik světového formátu T. František Simon (1877-1942). Dvojí společenský a kulturní svět působil na české návštěvníky ciziny zvláště přitažlivě: Spojené státy severoamerické a Svaz sovětských socialistických republik ruských. Mezi velebiteli americké Unie vynikl zvláště Berty (Vojtěch) Ženatý (* 1889) knihou reportáží a causerií V zemi pruhů a hvězd (1927). Bystré reportáže a obrazy z SSSR, nadšené především sociálními reformami a technickými i uměleckými pokroky, přinášeli nejživěji Ivan Olbracht, Marie Majerová, Marie Pujmanová, Josef Kopta, kdežto výhradně na život umělecký se omezil Karel Teige, Václav Tille, Jindřich Honzl a Adolf Hoffmeister. Feuilleton přírodopisný nalezl svého vroucího pěstovatele nej~n mezi básníky v Janu Vrbovi a v Jiřím Mahenovi, ale i mezi vědeckými odborníků, jako na př. v zoologovi Juliu I{omárkovi (* 1892). Literární a umělecká kritika od dob válečných. Mohutný obroditel české kritiky literární a umělecké v letech devadesátých, F. X. Šalda, zachoval si v ní vůdčí místo také za války i po převratu, ano, stal se autoritou obecně uznávanou. Vyložil, utřídil a zhodnotil básnickou tvorbu nejmladších básníků ještě dříve, než byli sami jasně orientováni o vlastních drahách a cílech; odhadl správně s darem pronikavé intuice i životné charakteristiky nejvýraznější hlavy v jejich středu, Horu, Wolkra, Nezvala; určil správně pokrok, který značí ve vývoji české lyriky. Zalíbil se mládeži i tím, že ve svém stále stupňovaném zájmu o problémy i aktuality společenské a politické, projevovaném zvláště v »Zápisníku«, netajil vřelých sympatií nejen k reformistickým, ale přímo revolučním tendencím veřejného dění evropského, hlavně také k vývoji sovětského Ruska, skoro obecně uctívaného mladým spisovatelstvem. 693 Oba tyto rysy Saldovy pozdní kritiky vraceji se v kritice poválečné. Ctižádostí i nejlepších kritiků v tomto období se stává ukazovati cesty vlastním vrstevníkům, rozbírati co nejpodrobněji jejich díla, uváděti je v souvislost s příbuznými výtvory literatur cizích. Při rychlé střídě generací a jejich vkusu se perspektiva mění ještě rychleji, než tomu bylo v případě Šaldově, a často osobní seskupení škol a družin rozhoduje o soudech těchto kritiků »generačních«. K tomu přistupuje pro dobu mezi dvěma válkami vůbec příznačný nedostatek historického zření, okázalý nezájem o tradici, jako by se česká vzdělanost a literatura počínaly až rokem 1918. Vyvažuje se to alespoň částečně tím, že vedle kritiků založení estetického pracují také kritikové s východiskem literárně historickým, jako se k rozhodujícímu vlivu Šaldovu pojí patrným korektivem působení Arna Nováka, literárního dějepisce povoláním, tradicionalisty z přesvědčení. Šaldův názor o společenském úkolu a poslání literatury, kterému dodal autority také souhlas Masarykův, přejat byl mladšími spisovateli namnoze v tom smyslu, že ,básníku náleží jako hlavní povinnost účastniti se činně společenské přestavby, a to v třídním duchu a s revolučním zanícením, jak k tomu ukazuje sovětský příklad ruský. Vedle tendenčnosti vniká tím do kritiky také marxistické nazírání, materialistická filosofie a zřetele politicky a sociálně praktické. Jemnějších zřetelů k organickému tvaru slovesného díla těmto kritikům skoro vesměs se nedostává, ač současně nová škola estetická, opírající se o filologické základy studia »slova a slovesnosti«, zdůrazňuje strukturu uměleckého výtvoru i v jeho vztazích k společnosti, dílo to vytvořivší. Salda sám osvědčil spíše antipatii k novému přívalu socialistické tendence do krásného písemnictví. N aopak projevil souhlas s protichůdným směrem, mířícím k čisté poesii, který za kritického popudu Brémondova a básnického vzoru Valéryho dospěl z Francie také k nám. Dostalo se mu živého přijetí zvláště u kritiků katolických. Příkladu Šaldova se může dovolávati ještě jiný směr v české kritice poválečné, spíše násilné než organické při pínání domácího vývoje na vzory cizí, především francouzské. Po převratu francouzský vliv i na kritiku dočasně zesílil, ale pak ustoupil mocnému zásahu literární ideologie ruské. Německého vlivu kritického po válce rychle ubývalo, až po národně socialistickém převratu potuchl skoro úplně; an- 694 glická kritika působila dočasně jen za období pragmatismu, kdežto o ozdravujících proudech praktické estetiky severoamerické dolehla k nám leda matná zvěst. Plněji se nerozvila ani žádoucí reakce proti této překotné cizí orientaci českých poválečných kritiků, jež by zdůrazňovala potřebu čerpati z myšlenkových proudů domácích a opatrně vážila, pokud cizí přínos hoví podmínkám národní vzdělanosti; reakce taková se může přimykati k tradicionalistickým snahám Arna Nováka. Ten v opaku k Šaldovi stavěl se k novým proudům, přinášeným k nám z ciziny jmenovitě v produkci lyrické, leckdy nedůvěřivě, nenalézaje pro ně v české tradici dosti podmínek k udržení. Varoval také před povrchností, mnohomluvností a před ztrátou opravdového prožitku pod nánosem obrazů a metafor, ale snažil se vždy ukázati, že i nejmodernější prvky lyrické dají se odvodit z literární tradice domácí. Tak ukázal jmenovitě na to, v čem slovní hříčky poetismu souvisí s dojmovou a rozmarnou poesií Vrchlického a v čem tento velký lumírovec mohl býti učitelem i básníkům surrealistickým. Netaje se nechutí k poetistickým a surrealistickým výstřelkům, vítal s větší radostí i porozuměním pozdní žáky duchovní a filosofické lyriky Březinovy. Heslo »Sever a Východ«, odkazující k vzorům nordickým a slovanským, bylo odvetou za přepínaný vliv francouzský, ale posléze se zúžilo na ruralismus, v podstatě stejně tendenční a třídně omezený jako jest populismus proletái'ský, s nímž se sdílí o primitivistickou zálibu v sociální.\ll realismu a o nedostatek samostatnější výstavby ideové. Kritika posledních let před druhou světovou válkou poklesla většinou na pouhé referentství, nedoprovázené ani hlubšími úvahami teoretickými ani plodnější diskusí ideovou. Tyto kritické posudky a články vycházely namnoze v denních listech, poněvadž kritické revue měsíční a týdenní vesměs zanikly. Z denních listů vynikly kritickými rubrikami zvl. »Lidové noviny«, »Národní listy«, »České slovo« a »Právo lidu«. Politické stranictví a nezřídka i nakladatelské zájmy snižovaly však nejednou úroveň i těchto posudků. Nesvobodným forem byly také nakladatelské časopisy způsobu spíše novinového než revuálního. Z nich se udržely déle: Rozpravy Aventina (1925-1934) za vedení nakladatele Ot. Storcha-Mariena; Literární noviny (od r. 1927), sloužící zájmům Evropského lit. klubu; orgán »Družstevní 695 práce« Panorama (od r. 1923) a posléze literární věstník oficiálního »Svazu knihkupců a nakladatelů československých« Rozhledy po literatuře a umění (od r. 1932). Kritickými časopisy v přísném smyslu slova nelze tyto listy nazvati. Místo kritického ocenění knih přinášejí zběžně informující referáty a místo psychologických charakteristik osobité interviewy; aby list nemusil zaujmouti určitě domyšlené stanovisko, osvětluje spornou otázku hromadnými anketami. Pokus o kritickou revui vyššího slohu, t. zv. melantrišské Listy pro umění a kritiku (1933-1937 redakcí B. Fučíka a Vil. Závady; pod novým vedením počaly vycházet r. 1946), však předčasně ztroskotal; náhradu za ně vytvořil V. Černý Kritickým měsíčníkem (od r. 1938). Z kritiků staršího pokolení stále se účastnil plodně kritického života vedle Saldy Jindřich Vodák svou ustálenou metodou. Subtilním analytikem novodobé prózy se projevil romanopisec Karel Sezima (v. v.); v kritikách dramatu osvědčoval své rozsáhlé znalosti i metodické zkušenosti literární historik Otakar Fischer (v. v.). Šaldovým a Fischerovým žákem se jeví Pavel Eisner (* 1889), virtuosní tlumočník do češtiny i do němčiny, v kritice vyšetřující zvl. vztahy české a německé literatury. Do otázek máchovských zasáhl podnětnými studiemi Na skále (1945). Bystré, ale často nedomyšleně vtipné jsou jeho úvahy o spisovném a básnickém jazyce. Skupinu dosti určitě vyhraněnou skládá několik kritiků, jimž odborná průprava literárně dějepisná rozšířila obzor. Z nich Antonín Veselý (1888-1945), literární a divadelní zpravodaj »Pražských novin«, vynikl snahou vytvořiti pro kritický projev různotvárný výraz essayistický. Monograficky se zabýval Fr. A. Šubertem, G. Pťlegrem a jmenovitě O. Březinou. Z jeho knižních sbírek a essayů jest spis Z literárního alba (1923) obsahu historisujícího, kdežto Listy autorům (1924) a Hovory s herci (1926) zabývají se živou přítomností, ony slovesnou, tyto divadelní. I jemně stylisované a odstíněně kolorované tři svazečky essayů Veselého Barevné stíny (1928), Letní zrcadlení (1936) a Neblednoucí podobizny (1946) mají namnoze vztahy literárně dějepisné, ale trpí mnohomluvností, zakrývající často nejistotu kritického úsudku. Literární teoretik J. V. Sedlák (v. n.) napsal hojné literární kritiky, vyústivší posléze v tendenci ruralistickou. 696 Mnohými směry se rozbíhá literární činnost Miloslava Novotného (* 1894), ředitele knihovny Národního musea a spolutvúrce jeho literárního archivu, odkud vydal řadu vzácných památek; dúležité jsou jeho kritické edice Nerudy a B.Němcové; méně výrazné jsou Novotného slovesné i divadelní posudky. Také literární dějepisec Benjamin Jedlička (~' 1897) publikoval vedle bedlivé edice Dobrovského a málo zdařilého přehledu Dějin českého písemnictví (1931, od Dobrovského po Sv. Čecha) řadu úsečných a informativních kritik české beletrie, nikde nejdoucích do hloubky. Novým zjevem jsou k rit i c k é s P i s o vat e I k y, soustředící se uvědoměle k tomuto slovesnému druhu. Ze starších generací vynikla Eliška Krásnohorská jako soudkyně krásné literatury podle zásad školy národní; Renáta Tyršová spoluvytvářela výtvarnou kritiku u nás; Ter. Nováková hodnotila význačné zjevy domácího i cizího písemnictví a divadla s hlediska feministického. Později Saldúv vliv a příklad pohnul kriticky založenou Boženu Benešovou, že s pronikavým smyslem pro konstruktivní i etické složky básnických děl posuzovala knihy a divadelní představení; o něco později Marie Pujmanová udivovala temperamentními výbuchy svého vtipu a rozmaru v kritických improvisacích. Jako divadelní referentka rozvážného úsudku působila po léta Zdenka Hásková-Dyková. Pavla Buzková a Eva Jurčinová považují literární kritiku za své vlastní poslání. Pavla Buzková (rodem Ježková, * 1885) vyšla z realismu, jak svědčí zvláště spisek o Macharových vztazích k ženám (1918), ale i přísné a osobité zhodnocení Českého dramatu (1932), vedle kritické stati o Šaldových »Loutkách« (1936), její práce nejvyzrálejší, pevné logičnosti. Eva Jurčinová (pseudonym Anny Weberové, roz. Navrátilové, '*' 1892) vyšla z hledisek »Moderní revue«, která se snažila prohloubiti hlavně studiem viktoriánského písemnictví anglického. Ve svých essayistických podobiznách autorů domácích i cizích, shrnutých do knih Poutníci věčných cest (1929) a Podobizny spisovatelek světové galerie (1929), promíjí si vlastní kritický rozbor děl, aby se rozněcovala romantičností osudů a úsilím o životní heroismus. Podobně si vedla i v málo přesvědčivé monografii Julius Zeyer, »život českého básníka« (1941). Dojmově rozkošnickou kritiku, jež se sama nazývala »impresionistickou« neb »svéživotopisnou« převzal dědictvím po »Moderní revui« Miroslav Rutte, ale reagoval na 697 dekadenci svých učitelů radostným poválečným vitalismem a na jejich samoúčelné estétství zásadami pragmatickÝmi. Miroslav Rutte (* 1889) prošel historickými studiemi a stal se na sklonku první světové války kulturním novinářem v »Cestě« a v »Národních listech«, kde r. 1923 pře~ vzal i divadelní kritiku. Dekadentní své začátky Rutte zavrhl, když do Básní (1927) zahrnul v rozmnožené a přestavené podobě svou lyrickou žeň zL 1915-1927, Zjasněné oči (1918), Ohnivá vlna (1922) a Měsíčná noc (1927), trojí aspekt do smyslového i citového života ohnivého vitalisty, v němž se vždy znovu budí romantická touha uprostřed rozkošnického naturismu; dva útlé sešitky lyrických próz Vězeň (1920) a Batavie (1924) a meditativní knížečka Clověk a čas (1929) doplňují vlastní kritické dílo Ruttovo. Své kritické stati o literatuře a divadle vybral do souborů: N 0vý svět (1919), Skrytá tvář (1925), Doba a hlasy (1929), Mohyly s vavřínem (1939) a j. Tu všude převládá syntetická podobizna osobnosti nad kritickou analysou díla, láskyplná interpretace povahy nad hodnocením výkonu, snaha postihnouti odlišnost nad odvahou zařaditi zjev do vývoje. Kritickou činnost Ruttovu dokreslují: rozsáhlý příspěvek do sborníku jím redigovaného Nové evropské umění a básnictví (1923), kde podal svou koncepci soudobého písemnictví českého, osobně vroucí monografie o spisovatelce Anně Lauermannové, Felixu Téverovi, Portrét z mizejících dob (1935), poučná pro Ruttův poměr k romantice a měšťanskému prostředí staropražskému, a stejně vroucí studie Viktor Dyk »Portrét básníka« (1931). Poválečná kritika česká, považující první světovou válku za mezník nejen politického, ale zároveň civilisačního vývoje a obzírající slovesný život český teprve od převratu státního, ohlásila se nejprve a _nejsilněji Moravanem Františkem Gotzem; k žákovství Saldovu, které mělo naň nejsilnější vliv, hlásí se trvale a někdy je uvědoměle stupňuje až k epigonství. František Gotz (* 1894 v Kojátkách u Bučovic) působil nejprve jako učitel obecných a měšťanských škol na Moravě, pak jako úředník zemské šk. rady v Brně. Tam jako dramatický zpravodaj činně zasahoval do divadelního života a byl přední osobností skupiny kolem revue »Host«, háje tu sociální humanismus rozhodně proti revolučnímu komunismu. R. 1923 přešel do Prahy jako lektor, pak dramaturg »Národního divadla«, přestal psáti kritiky divadelní, ale stal se v »Národním osvobození« refe- 698 rentem literárním stejně živé výkonnosti jako širokého rozhledu. První jeho práce jsou literárně didaktické a snaží se zpracovati také nejmodernější písemnictví pro potřeby školské. Došly znamenitého rozšíření: Stručné dějiny české literaturu (1920) , Novodobá literatura česká ve škole (1920), Uvod do poesie (1923) byl po letech přepracován a prohlouben v samostatnou poetiku Cesta k našim básníkům (1933) ; spisy ty namnoze připomínají příbuzné starší pokusy F. V. Krejčího. Literární kritik se v G6tzovi ještě před třicítkou zrodil pevně zosnovanou Anarchií v nejmladší české poesii (1922), prvním pokusem o utřídění, zhodnocení a sociálně etické zařazení české poválečné tvorby, jejíž hlavní představitele Fr. G6tz přeceňuje. Knihy studií a podobizen G6tzových, nezapírající svůj vznik z novinářských referátů, jsou Jasnící se horizont, »průhledya podobizny« (1926), situační studie o českém básnictví v 1. 1922-1925 s charakteristikami básníků od Hlaváčka po Biebla; Tvář století, »několik průhledů do psychologie dneška« (1929), kde se s rozsáhlou sčetlostí, ale stejnou měrou kolísavého eklekticismu orientuje o ideových a slovesných proudech v západní Evropě; Básnický dnešek, »V)'vojové perspektivy nové české poesie« (1931), kde G6tz vykládá přítomné písemnictví ve spojitostech generačních a tradičních, namnoze násilně vykonstruovaných. Podobným způsobem shrnuje leckde výtěžky knih předcházejících, podal obraz lidského myšlení a cítění a jeho odrazu v literatuře v době mezi dvěma světovými válkami v knize Na předělu (1946). Monografičtějšího rázu jsou dvě stati dramaturgické ve formě knižní, Zrada dramatiků (1931) a Boj o český di-vadelní sloh (1934), i pokus podepříti demokratický názor filosoficky a literárně v duchu masarykovském, Osudná česká otázka (1934). Dobrým přehledem jest spisek Český román po válce (1936), knihou osobního díkůvzdání s cenným úsilím o vývojovou periodisaci monografie F. X. Šalda (1937). Vrozený impresionismus i sensuální vztah k slovesnému dílu se snaží Gotz překonati rozsáhlostí poznatků nejen literárních, ale také filosofických a sociologických a zvláště zkumných metod duševědných. Se svěží schopností dovede se co nejrychleji orientovati v duševních proudech přítomnosti, uvésti je na jednotnou formuli, vyvoditi z nich ideo· vé důsledky a ověřovati je díly i osobnostmi autorů domácích i cizích. V tom ve všem zosobňuje Fr. G6tz plně požadavek a typ kritika generačního. Svou pravdu, vždycky podřizovanou potřebě národně i sociálně kulturního vývoje, osvětluje hlavně sociologicky a psychologicky, ale přihlíží také k výrazové stránce básnických děl. Sociálně revolučním východiskem, zásadní věrou v socialismus jako mravní základ všeho poválečného života, odporem ke všemu absolutnímu, společensky neurčenému umělectví podobá se G6tzovi A. M. Píša. Jako kritika ho vyznačuje jednak dar pronikavější a zevrubnější analysy, jednak útočnost, projevující se také prudkou zálibou polemickou; dramatičnost postoje k lidem a době spojuje se u něho se zasvěcením básnickým, jehož u G6tze není. A. M. P~ša (křestním jménem Antonín Matěj Milada, •.• 1902 ve Volyni) žije od filosofických studií trvale v Praze, byl leta členem redakce »Práva lidu«, kde přejal rubriku kulturní, hlavně referát literární a divadelní. Jeho pět sešitů veršů Dnem i nocí (1921), Nesrozumitelný svatý (1922), Pozdravy (1923), Hvězdy ve vlnách (1924) a Hořící dům (1925), přineslo po stránce výrazové nejdůslednější provedení expresionistické zásady o lyrickém proudu ničím nerušeném. Myšlenkově vyjadřuje Píša vedle W olkra a Hořejšího plně zásady poesie proletářsky revoluční, ale silně ozývá se u něho hořkost zklamání nad snem neuskutečněným a hlavně v tragicky elegické knize poslední propuká vrozený pesimismus samotáře, vytříděného z rodiny a zbloudilého v prázdnotě vesmíru. Z Píšova kritického díla dorostla největšího formátu, zevního i vnitřního, monografie Otakar Theer (1928 a 1933). Básník, který se Píšovi jeví zosobněním nejvyšších lyrických možností odumírajícího světa měšťanského, uchvacuje ho mravní rozhodností, jakou marně hledá Píša u svých vrstevníků. Ty soudí velmi přísně v pravidelné kritické praksi, shrnuté ve výběru prozatím do knih Soudy, boje a výzvy (1922) a Směry a cíle (1927) a doplněné zdařilým přehledem Proletářská poesie (1936, VII. sv. »Postav a díla«). S kritickou statečností odsoudil hračkářství poetistické lyriky a libovolnost surrealismu a ukázal pronikavě, jakým omylem jest, stavějí-li se tyto směry jako sourodý výraz sociálně revoluční myšlenky. Na rozdíl od G6tze se A. M. Píša soustředí na studium a posuzování domácího písemnictví a vyhýbá se zájezdům do literatury světové 700 i výkladům z teorie slovesnosti. Velké služby vydavatelské a interpretační věnoval Píša svému příteli Wolkrovi. Kritickými posudky i příspěvky literárně historickými (na př. o J. z Wo.ikowicz) řadí se sem i Bohumil Novák (* 1908), autor lyrického románu Velké děti (1936). Proti literární kritice socialisticky orientované a namnoze i socialisticky tendenční obrací se hledí Josefa Knapa a jeho družiny: uvědomělý odpor k cizomilství, hlubší smysl pro tradici, bedlivější zřetel k citovému obsahu slovesných děl proti jednostranné ideologii přesahuji u Knapa svým významem jeho propagační zdůrazňování půdy a selství. Ze studií literárně psychologických vycházejí nejlepší práce býv. brněnského knihovníka Pavla Fraenkla (* 1904 v Hradci Králové) ; použitím nových dušezkumných metod a pronikavým rozborem detailů docházejí pozoruhodných výsledků, které však autor zastírá mnohomluvným výkladem. Kromě o vztazích Masarykových k Vrchlickému (1929), o poměru Masarykově k literatuře (1930), o Masarykově kritice titanství (1932), o titanismu Dostojevského (1931) a o Nerudově lyrickém cyklu »Otci« (1933), uveřejnil stručnou a hutnou přehlednou knížečku K vývoji novodobé české literární kritiky (1930) a první část monografie Otokar Březina. »Mládí a přerod« (1937), kde podle vlastních slov míní podati genesi Březinova díla, hlavně v prvních dvou knihách, »ve smyslu teleologickém«.Fraenklovy hojné posudky literární, zvláště v »Naší době« a divadelní v »Národním osvobození«, trpívají podrážděným impresionismem a výrazem pastosně naneseným. Kritikové Karel Polák a Jan B. Čapek pronikli více v literárním dějepise (v. n.). Gotzův i Píšův požadavek, aby básník byl spolupracovníkem sociální revoluce světové a aby kritik přihlížel především k sociologickým vztahům umění, došel radikálního vystupňování v B. Václavkovi, K. Teigovi a Ferd. Soldanoví. Kritický mluvčí proletářského básnictví A. M. Píša dovodil přesvědčivě, že poetismus, jehož někteří představitelé, jmenovitě Vít. Nezval a Fr. Halas náleželi k nejhorlivějším vyznavačům doktriny komunistické moskevského ražení, jest s revolučně proletářskou poesií těžko slučitelný, nehověje ani životním názorům, ani estetickým potřebám osvobozené třídy proletářské; to platí s některými obměnami i o hnutí nadrealistickém. Naopak důsledný prů- 45 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české. 701 kopník poetismu a pak surrealismu K. Teige trvá na personální unii poetismu a realismu s revolučně komunistic· kým názorem světovým, kdežto starší příslušník tohoto tábora B. Václavek přijímal sociální realismus za pravý výraz smýšlení důsledně socialistického. K. Teige liší se od B. Václavka, orientovaného rusky, svým fr,ancouzsky vzdělanÝm myšlením i vkusem. Bedřich Václavek (* 1897 v Čáslavicích u Třebíče, -r 1943 v koncentračním táboře v Osvětimi), knihovník v Brně, pak v Olomouci, prošel odborným studiem srovnávací literatury, hlavně tradicí lidových. Výtěžky svého zkoumání písně lidové a zlidovělé i jejích styků s básnictvím umělým shrnul vedle průkopných antologií České písně kramářské (1937), Český zpěvník (1940) a edice Sušilových Moravských národních písní (1941 spolu s Robertem Smetanou) do bohaté monografie Písemnictví a lidová tradice (1938); těmito poznatky prohloubil své názory o lidu ve vztahu k písemnictví, jež skládají podstatnou část jeho sociologie' umění a kultury, Poesie v rozpacích (1930), prosycené duchem sociálně revolučním a názory dějinného materialismu. Kritická prakse Václavkova, která spíše zběžně a nevýrazně charakterisuje osobnosti, než' by pronikavěji analysovala jejich díla, vykazuje dva svazky statí časopiseckého původu: Od umění k tvorbě (1928) a Tvorbou k realitě (1937); doplňují je schematisující pokus o vývojový přehled Česká literatura XX. století (1935) a malé monografie O Fr. Halasovi (1934) a St. K. Neumann (1935). Svou ideologii literární, sociální i politickou vyložil Václavek v časopisech a sbornících, které redigoval, »Pásmo«, »Fronta«, »Re D« a »Index«. Karel Teige (* 1900 v Praze) náleží, jsa prakticky výkonný také v malířství a působě organisačně i v architektuře, jenom částí své rušné a podnětné činnosti literatuře. Vedle menších monografií o výtvarnících a speciálních úvah o architektuře vydal zvláště knihy Film (1925), svou zásadní nauku estetickou Stavba a báseň (1927), dvojí výklad o poetismu jako umění a praksi života Svět, který se směje (1928) a Svět, který voní (1930) a propagační dílo Sovětská kultura (1928). Rychlá schopnost orientace, pružná pfizpůsobivost cizím naukám, vtipná dovednost výkladu vyznačují ho stejně jako umělecká všestrannost, smysl pro poloumění a paumění, chápavá láska k prvku hry v životě a v civilisaci, 702 Fedor Soldan (* 1903), býv. redaktor Dodatků Ottova Slovníka naučného, vysloužil si kritické ostruhy hlavně kritikou poetismu v knížce O Nezvalovi a poválečné generaci (1933). Čím dále tím určitěji zdůrazňuje v kritice hlediska sociologická; tak pojal českou dekadenci v cenné monografii K. Hlaváček~ typ české dekadence (1930). Pokus vyložiti literaturu posledních 50 let na třech generačních typech, Hlaváčkovi, Čapkovi a Nezvalovi, Tři generace (1940), ztroskotal. Podobným směrem se ubírá z nejmladších kritiků znalec a překladatel sovětského písemnictví ruského Jiří Weil (* 1900), který se přiřadil i k prozaikům romány Moskva - hranice (1937) a Makanna - otec divů (1946); zde jej vyznačuje smysl pro líčení sociálního i revolučně sociálního dění. Rozmach materialistické kritiky, převádějící tvoření umělecké na činitele sociální a úmyslně umlčující ve svém výkladě činnost tvůrčího ducha i zásah inspirační, působil mocnou reakční vzpruhou na rozvoj literární kritiky k a t o I i c k é, kterou vyvrcholuje směr idealistický a spiritualistický. Nezapírajíc, kolik podnětů přijala od F. X. Saldy, tvůrce »Umění a náboženství«, dovolávala se ráda vzoru Mil. Martena, který se pokusil v »Akkordu« zosnovati tradici katolicky zbarveného romantismu českého a v dialogu »Nad městem« vybudovati filosofii českých dějin v témže duchu. Hlavní posily se jí však dostalo od soustavné a výbojné akce Durychovy, čelící k obrodě veškerého kulturního života myšlením a cítěním katolickým; též obnovení kultu Březinova znamenalo pro všecky obdivovatele a vykladače poesie idealistické značné vzpružení. Nesporně však přicházely zvláště významné podněty z katolické ciziny, jmenovitě z Francie, kde jednak abbé Brémond sblížil lyrické tvoření s modlitbou, jednak J. Maritain postavil krasovědu literární na scholastické základy tomistické. Na rozdíl od starších údobí katolického literárního hnutí v Čechách jest katolická kritika slovesná v době přítomné většinou v rukou laických. Nejstarší z předstayitelů jejích, Albert Vyskočil (* 1890 na Kr. Vinohradech), se sám nadšeně hlásí za žáka Floriánova, ale stejně naň, překladatele Carlylova a Poeova, působila anglistická studia u Fr. Chudoby. Z české slovesné tradice přilnul důvěrně k Máchovi, jemuž věnoval knihu Básník. »Studie máchovské otázky« (1936). Drobné kri- 703 tické praksi se Albert Vyskočil vyhýbá, ale jeho stati, do essayistického tvaru vybroušené, promlouvají stejně zajímavě o zjevech staršího českého písemnictví, zvl. o Sládkovi a Arbesovi i o spisovatelích současných, na př. o Tomanovi, Vančurovi, Demlovi a Durychovi, stejně jako o složitých osobnostech anglického duchovního života v minulém století. Jsou shrnuty prozatím do svazků Básníkova cesta (1927) a Básníkovo slovo (1933). Moravský kněz Jan Strakoš ('ll 1899), autor monografie o M. A. Voigtovi (1929), studující balbínovskou tradici v národním obrození a jeho dějepisectví, snaží se ve svých posudcích a článcích podobně jako Alb. Vyskočil postihnouti duchovní prapodstatu básnické inspirace a básnického díla. Jiní katoličtí kritikové bez rázovitosti jsou vervní a ironický Bedřich Fučík (. 1900) a vágní vykladač Březinův i útočný odpůrce upřílišovaného kultu Wolkrova, Miloš Dvořák (. 1901). Na společných cestách s nimi, hlavně v otázce čisté poesie a tajemství v ní skrytého, několikrát se octl redaktor »Kritického měsíčníku«, ealdův zanícený žák, Václav černý (v. n.), jehož pravý význam tkví v srovnávacím výkladu literatur románských. Občasné názorové sblížení nechrání ho však před půtkami s katolickými zastánci spiritualistického básnictví. české duchovní vědy od války světové. Filosofie a estetika doby poválečné. Třebaže mluvčí filosofického positivismu zastávali po světové válce význačná místa ve správě státní a v životě veřejném, přece positivistická filosofie sama vyšla ze světové války silně otřesena. Téměř současně vystoupily proti ní na československé půdě dva směry navzájem si nepřátelské: pragmatismus a novoidealismus rázu až mystického. Oba směry se obrážely také v písemnictví kritickém a básnickém, a jestliže pragmatismus zasahoval vlivně též do publicistiky a skrze ni do života veřejného, zesiloval filosofický idealismus stále stoupající vlnu náboženskou, jež vznikla za poměrů poválečných, znepokojených praktickým materialismem, rozvratem mravů a odtud plynoucí náladou pesimistickou. Pro poválečnou filosofii českou je příznačný příklon k myšlení francouzskému, anglickému a americkému, kdežto k filosofii německé se jeví patrná lhostejnost. K orgánu filosofického myšlení »Česká mysl« přistoupil po světové válce Ruch filosofický (1920-1939, řízením 704 Ferd. Pelikána), středisko to směru idealistického. Katoličtí myslitelé se soustřeďovali kolem Filosofické revue (od r. 1929 v Olomouci), filosofové evangeličtí kolem Křesťanské revue (od r. 1928). P r a g mat i s m u s, filosofický směr, jemuž kriteriem i povahou pravdy jest její užitečnost a jemuž hodnota myšlenky záleží v praktických důsledcích jejích, vnikal do Evropy ze své severoamerické vlasti na rozhraní století. U nás obsahovalo nejeden pragmatický prvek myšlení Masarykovo, které se okázale přimykalo k filosofii anglosaské, a to i v jejím americkém odvětví; »humanismus«, jejž v soustavě pragmatismu zdůrazňoval F. C. S. Schiller, vedle Peirce, Jamese a Deweye jeho spoluzakladatel, jest značně spřízněn s ústředními zásadami filosofie Masarykovy. Jako kulturně myšlenkový zjev a zároveň i jako kus svého vnitřního prožitku osvětlil K. Čapek pragmatismus v knižní úpravě své disertační práce »Pragmatismus čili filosofie praktického života« (1918) a v »Kritice slov« (1920) ; i jinde se zdarem užil pragmatické filosofie, která vydatně prosákla celou slovesnou činnost jeho i jeho druhů. Spolehlivý a všestranný obraz směrů a soustav pragmatických podal v široké souvislosti pohrobní monografie »Americká filosofie« (1929) K. Vorovka. Duch pragmatismu vane hlavními díly filosofickými mužných let Eman. Rádla, i když se obracejí polemicky proti představitelům a některým zásadám filosofie pragmatické; také to, co Em. Rádl se stálým zdůrazňováním záměrného pokračovatelství převzal ze svého učitele T. G. Masaryka, nehledíc k pozdním shodám v otázkách náboženských, má význačně pragmatický ráz. Biolog Emanuel Rádi (* 1873 v Pyšelich, t 1942 v Praze) byl posléze profesorem metodologie přírodních věd a přírodní filosofie na Karlově universitě. Vedle prací z anatomie a fysiologie smyslových orgánů začal uveřejňovat i příspěvky z dějin české přírodní filosofie. Zde tkví kořeny jeho hlavní práce Dějiny vývojových theorií v biologii X/X. stol. (1913, zprvu německy) a kritiky filosofie poraženého Německa Romantická věda (1918), s pr'otiněmeckým 0střím válečným. Tu se staví do vitalistické školy Drieschovy a ukazuje k autonomii životního dění. Zároveň vyslovuje masarykovský názor, že ve vědě i filosofii o pravdivosti ideje rozhoduje osobnost stojící za myšlenkou. Prodělav hluboký převrat názorový, obrátil se k otázkám nábožen- 705 ským, podřizuje filosofii víře v nadsvětského, nadosobního Boha a stavěje poznání vědecké níže než zjevení. Za tohoto závěrečného období, kdy se mu ani Palacký ani Masaryk nezdáli dosti náboženskými osobnostmi, nepřestával pronikati jeho silný aktivismus a voluntarismus v energické podobě pragmatického křesťanství. Názory ty vložil do díla Západ a východ (1925), ovoce jeho cesty kolem světa s příkrým odsouzením pasivních a mystických východních útvarů náboženských ve prospěch křesťanství; do spisu Moderní věda (1926), noetiky a metodologie hlavně nauk přírodních; doDějin filosofie (1932 a 1933), psaných s hlediska aktivistického a dúsledně křesťanského. Filosofickým odkazem RádIovým je Útěcha z filosofie (1946 posmrtně). Samostatnou skupinu mezi četnými spisy RádIovými tvoří publikace o teorii národa a národnosti, navazující místy na Masarykovu filosofii českých dějin; rozumové rozhodování pro národ podle určitých programových zásad staví proti »přírodnímu« a »romantickému« pojetí národnosti, které nacházel zvláště u Palackého. Do evangelického prostředí kolem »Křesťanské revue« řadí se také Jan Blahoslav Kozák (* 1888 v Čáslavi), profesor filosofie na Karlově universitě. Projevil se pozoruhodně studiemi noetickými i pracemi z dějin filosofie, ale zájmy náboženské se silnými zřeteli etickými převážily časem u něho úplně. Bůh jako vyšší smysl dějin, náboženství jako základ víry v mravní zákonitost, posléze náboženství jako nezbytné východisko morálky se stávají sloupy jeho metafysiky, která staví víru nad vědu a v podstatě se opírá o osobní zkušenost náboženskou. Po vzoru Masarykově a zcela v duchu pragmatismu staví projevy mravní a sociální na přední místo života náboženského, takže v jeho praktickém, socialisticky zabarveném humanismu ustupuje poměr člověka k Bohu a věčnosti skoro úplně před společenským vztahem člověka k člověku. Hlavní práce Kozákovy, ozřejmující jeho vývoj náboženský a mravní, jsou Essay o vědě a víře (1924), Ježíš ve víře a skepsi (1929), V boji o duchovní hodnoty (1930), Masaryk jako ethik a náboženský myslitel (1931) a j. Z pragmatismu vyšel také duch opravdu filosofický, profesor brněnské university Josef Ludvík Fischer (;; 1894 v Praze), ale vypracoval se k vlastní filosofické soustavě, k filosofii skladebné. Svou noetiku a metafysiku uložil hlavně v pracích: Filosofie, její podstata a problémy 706 (1922), Zaklady poznání. »Soustava skladebné filosofie, kn. I.« (1931) a j. Zastánci novoidealistické filosofie v Čechách po převratu byli K. Vorovka a VI. Hoppe. Oba podrobili neúprosné kritice český positivismus, dospěli s myslitelskou odvahou v blízkost mystiky a osvobodili čistou filosofii ode všech zřetelů pragmatických a úmyslů praktických. Karel Vorovka (* 1879 v Praze, -r 1929 tamže), profesor filosofie exaktních věd na Karlově universitě, vyšel z bádání o matematice. Svou filosofii, kterou staví proti novodobému skepticismu, nazývá gnosí, jak vyložil ve svém vyznání filosofického idealismu Skepse a gnóse (1921), a zakládá ji na tvořivé intuici a na mystickém citu; sám dospívá metafysicky k teistickému panpsychismu a odvážně pohlíží do tváře božstva, které řídí svět trojí základní mohutností, pravdou, tvořivostí a vědomím. Z filosofických učitelů působili na Vorovku z počátku západní myslitelé Poincaré, Bergson, Einstein a Russell, později vedle Leibnitze a Kanta zvláště Fechner, Renouvier a Boutroux. K mystice a jejím důsledkům mravním i náboženským přivedl filosofii Vladimír Hoppe (* 1882 v Brně, -r 1931 v Praze), profesor filosofie na universitě brněnské. Na jeho vývoj působil Plotinos s novoplatoniky a Kant, z myslitelů soudobých Mareš, James, Bergson a Eucken. Jeho díla, Přirozené a duchovní základy světa a života (1925), Úvod do intuitivní a kontemplativní filosofie (1928) a náboženský odkaz Předpoklady duchovní filosofie a náboženské víry (1935), odpoutávají se od empirické osobnosti a od světa smyslově daného, aby usilovala o osobnost transcendentální a o proniknutí k vědomí nadindividuálnímu, citovému, afektivnímu, slovem iracionálnímu. Rozhodnuv se pro postup intuitivní a kontemplativní, ocítá se Hoppe jednak v blízkosti psychologie podvědomého a nevědomého, jednak na půdě náboženské, kde udomácňuje svou »duchovní filosofii«, kterou sám jmenuje dogmatickou. Oběma těmito »poutníky za absolutnem«, Vorovkou a jmenovitě VI. Hoppem, učinila česká filosofická spekulace o jedno pokolení opožděně týž krok, který na rozhraní století udělal filosofický básník, rovněž okřídlený intuicí a kontemplací, rovněž soustředěný k životu náboženskému, Oto Březina; jako Březina šíří básnického rozhledu, tak VI. Hoppe rozsáhlou znalostí filosofického myšlení evropského 707 v starověku i v novověku zaujímal význačné místo mezi svými vrstevníky. Z představitelů filosofie katolické, která pokračovala v obnově scholastiky a v ožívání myšlenkového odkazu sv. Tomáše Akvinského, vynikl laik Josef Kratochvil (* 1882), který vytýká křesťanské filosofii za cíl ověřovati křesťanské zjevení s jeho základními zásadami osobního Boha, od světa odloučeného, svobodné vůle lidské, nadpřirozeného zdroje mravního zákona a nesmrtelnosti duše. Stanovisko své vyložil hlavně v Úvodu do filosofie (1911 a častěji) a v řadě rozličných úvah časových i z dějin myšlení řeckého, scholastického a mystického. Novotomista dominikán Metoděj Habáň (* 1899) vydal soustavnou Psychologii (1937) a Ethiku (1944). Nejvýraznější a nejvlivnější osobností českého evangelictví po první světové válce byl profesor na Husově fakultě Josef Lukl Hromádka (~' 1889), který se rozhodně a uvědoměle postavil proti liberální teologii i proti nahrazování živé víry sociálně prospěšným humanismem. Vedle řady spisů náboženských podal i analysy Palackého (1926), Jana Karafiáta (1925), Masaryka (1930), Masaryka a Dostojevského (1931). Značného počtu stoupenců se dostalo positivismu v p s yc h o log i i, ale tato věda se ani v období poválečném nerozvila na české půdě k výraznějšímu životu. Proti příslušníkům mechanického a atomického dušesloví v duchu Fr. Krejčího jevila se v tomto období reakce u zastáncú psychologie duchovědné, založené vývojově a geneticky; na krajním křídle stáli vyznavači psychologie hlubinné, vyvrcholené psychoanalysou. V nerozsáhlé literatuře psychologické jeví se vúbec spíše ozvuk vědecké produkce zahraniční než tvořivá práce púvodní. Z psychologických pracovníků známějším se stal ballatel psychotechnický Vilém Forster (1882-1932) a experimentální pedopsycholog František Šeracký (1891-1942). Nad oba však vynikl počeštěný Slovinec Mihajlo Rostohar (ll' 1878), který postoupil od mechanického dušezpytu k vývojové psychologii duchovědné a osvětlil tu zvláště pojem psychické struktury, kterou o:llišil od statických pojmů tvaru a útvaru. Zástupcem tvarové psychologie byl i Ferdinand Kratina (1885-1944). . Spíše v literární kritice než v odborném dušesloví bylo diskutováno o psychologii uměleckého tvoření a práce 708 Saldovy, Arne Nováka a Oto Fischera upozorňovaly s důrazem na významné podněty Diltheyovy; Fischerův spisek »Otázky literární psychologie« (1917) měl tu cenu průkopnickou. S o c i o log i e. Mezi filosofickými naukami, které se po politickém převratu opíraly o autoritu T. G. Masaryka, byla sociologie na místě nejpřednějším. Masarykovským způsobem byly řešeny praktické otázky národa a národní povahy, plemene a regionalismu, společenských tříd, míru a války; pro některé nauky, na př. pro eugeniku, pedagogiku, ale i estetiku zjednávány z Masarykova podnětu teoretické předpoklady sociologické. V souhlase s. dobovým pragmatismem dostávala se tato sociologie do těsné blízkosti života politického a u důsledných strážců tradice Masarykovy, u Ed. Beneše a I. A. Bláhy stala se pomocnou vědou demokratické politiky. Mimo zřízení sociologických stolic na všech československých universitách a ustavení několika sociologických společností podporovaly rozvoj vědy i odborné časopisy, na př. oficiální orgán ministerstva sociální péče Sociální revue (od r. 1919) nebo Sociologická revue (od r. 1930, red. I. A. Bláhy). Předními sociology masarykovské školy jsou In. A. Bláha, Jos. Král a Ed. Beneš. Profesor sociologie na brněnské universitě Inocenc Arnošt Bláha (* 1879) přešel od básnických pokusů k filosofii, zvláště k etice, která vrcholí dílem Filosofie mravnosti (1922); mravnost jest mu jsoucnem sociálním, které se snaží studovati metodami objektivními. Objektivní nazírání převládá u něho v práci sociologické, kde naň vedle Masaryka působil Francouz Durkheim; jest to v pracích Sociologie dělníka a sedláka (1925), Sociologie dětství (1927) a Sociologie inteligence (1937). Sociolog university Karlovy Josef Král (* 1882) tíhne k dějinám filosofie a sociologie a pokouší se o vybudování sociologických základů pedagogiky. Význačné práce věnoval G. A. Lindnerovi, jehož význam v sociologii jako první plně postihl. Význam Masarykova myšlenkového i politického spolupracovníka Edvarda Beneše (* 1884) jest především v dějinách české politiky, ačkoliv snahy vědecké a politické se u něho stýkají hned od počátku jeho veřejné činnosti. Narodil se 28. května v Kožlanech u Kralovic, studoval románskou a germánskou filologii, později filosofii a zvláště psychologii a sociologii v Praze. Domácí vzdělání rozšířil 709 studiem na universitách pařížských, kde studoval také vědy politické. Sociologie a politika stály v popředí jeho myšlení a s jejich hlediska napsal celou řadu článků o časových otázkách kulturních, politických a sociálních. Na základě práce »Rakouský problém a česká otázka« se stal r. 1909 doktorem filosofie, působil jako profesor národního hospodářství na obchodní akademii v Praze a r. 1912 se habilitoval spisem »Stranictví«, stojícím pod vlivem Durkheimova objektivismu, pro sociologii na universitě Karlově. Léta do vypuknutí první světové války jsou vyplněna horlivou činností učitelskou, politickou a vědeckou. Při vypuknutí světové války navázal styky s Masarykem, seskupil domácí pracovníky odboje ve sdružení Mafie a v září 1915 odešel do Ženevy, aby pokračoval ve svém politickém díle v cizině. Neúnavná činnost, vytrvalost a energie, kterou postavil do služeb informace ciziny o českých zemích a jejich historických právech, vedla k uznání Národní Rady v Paříži jako představitele československého národa, k uznání československých legií jako národního vojska po boku Dohody a doplňovala tak osvoboditelské dílo Masarykovo a Štefánikovo. V zatímní vládě a potom ve vládě první republiky zastával úřad ministra zahraničních věcí až do r. 1935. I zde vykonal dílo dalekosáhlé politické důležitosti jako vůdce mírové delegace, jež zajistila republice historické hranice, později jako tvůrce Malé Dohody i jako člen Rady Společnosti národů. 18. prosince 1935 byl zvolen nástupcem presidenta Osvoboditele na presidentský stolec, ale politický soumrak Evropy, věštící novou válku, nedopřál mu uskutečňovati jeho mírové a humanitní ideály, které po Masarykovi přísně střežil. Po mnichovské dohodě, kterou jako hlava státu nikdy neuznal, byl donucen na podzim r. 1938 úřadu se vzdát a odešel po druhé za hranice, aby znovu politicky a diplomaticky bojoval za osvobození své vlasti, aby jí získával politické opory jak na západě, tak na východě Evropy. Po druhé bylo jeho dílo korunováno zdarem ještě větším než bylo v první válce světové. Když se dne 16. května 1945 vrátil ze sedmiletého exilu, byl celým národem nadšeně uvítán jako president Budovatel. Vědecká činnost Benešova, kterou prováděl prakticky jako řádný profesor sociologie na Karlově universitě od r. 1921, slučuje sociologii s politikou. Jako Masaryk užíval i Beneš teoretických poznatků sociologických ve své poli- 710 tické praksi a měřil jimi svou vlastní politickou činnost. Již v habilitační práci Stranictví (1912), v níž podrobil kritice teorie principů, podle nichž se tvoří politické strany, osvědčil střízlivost úsudku a smysl pro analysu, které jej vyznačují i v jeho činnosti politické. Historicko-politický výklad osvobozeneckého zápasu zl. 1914-1918, jakýsi protějšek Masarykovy »Světové revoluce«, jest Světová válka a naše revoluce (1927-19A) a výbor jeho státnických projevů Problémy nové Evropy a zahraniční politika česlwslovenská (1924). Spisy ty doplňuje řada spisů příležitostných o problému malých národů, o slovanské politice, o demokracii a pod., v nichž vychází vždy z analysy sociálních skutečností, na něž navazuje pak své politicko-filosofické úvahy. Z universitních přednášek v Chicagu r. 1939 o problémech demokracie, o její krisi a jejích nových funkcích vznikla kniha Demokracie dnes a zítra (1946) a zahraniční projevy a rozhlasové řeči z let 1939-1945 shrnuty byly do svazku Sest let exilu a druhé světové války (1946), doplněného několika politickými dokumenty historického významu. E s tet i k a poválečné doby pokračovala na dráze Oto Hostinského, přijímajíc jeho plodný empirismus a prohlubujíc zásady jeho formalismu v teorii tvarovou a strukturní. Čeští estetikové údobí popřevratového zasáhli do problematiky hudební, slovesné i výtvarné; přední z nich osvětlili novým, jednotícím pohledem celou oblast divadelní; ale i studium jazykové přijalo od nich četné podněty a tvorba básnická, jmenovitě lyrická, se cítila značně posílena nejen jejich sympatií, ale i jejich teoretickými výklady. V popředí estetiky odborné stojí její akademičtí pěstitelé Ot. Zich, Jan Mukařovský a Mirko Novák. Otakar Zich (* 1879 v Městci Králové, t 1934 v Ouběnicích u Benešova) rozdělil svůj život mezi hudební umění a vědu; mocné hudební prožitky podporovaly jeho studium estetické. Průpravou matematik a fysik, habilitoval se r. 1911 pro estetiku na pražské universitě, kam se po čtyřletém působení v Brně jako profesor estetiky r. 1924 vrátil. Z krasovědných jeho studií, vztahujících se k hudbě, nejvýznačnější jest psychologicky založený a experimentálně opřený rozbor Estetické vnímání hudby (1910) ; z jeho spisů v oboru poetiky důmyslná analytická práce typologická O typech básnických (1937) a několik podnětných příspěvků k české metrice. Krasovědnou činnost Zichovu vyvrcho- 711 luje Estetika dramatického umění (1931), kterou sám označil jako »theoretickou dramaturgii« a v níž na techniku divadelního tvoření položil důraz hlavní. Na rozdíl od svého učitele Ol. Hostinského považuje Zich drama či spíše divadlo za umění svéprávné, v němž herec jest přirozeným středem; rozdíly mezi činohrou, operou a scénickou výstavbou jako nepodstatné odpadají a podřadnost literatuře, resp. hudbě se popírá. Dokonal se tu Zichův přerod od hlediska subjektivně psychologického k objektivně tvarovému, jež pak Zich označuje jako estetiku strukturní, zabývající se studiem a rozborem útvaru, jehož části jsou určovány celkem; původní své východisko positivistické Zich postupně překonával. Ze strukturní estetiky Zichovy vyšel a s příbuznými formalistickými tendencemi krasovědy ruské ji stmelil Zichův žák Jan Mukařovský (* 1891 v Písku), profesor estetiky na universitě pražské. Hostinského i Zichův převažující zájem o estetiku hudební byl u něho vystřídán zřetelem soustředěným ke krasovědě slovesné a doprovázeným linguistickou kulturou školeného filologa; přitom působila naň metoda ruských formalistů v poetice, jazykovědný postup »Pražského linguistického kroužku« i sociologie umění. Nejhojnější jsou jeho práce z literární estetiky, zvláště o zvukové stránce verše, o jeho melodii, o problémech semantických, o rozdílech spisovného a básnického jazyka, o slohovém charakteru jednotlivých spisovatelů (B. Němcové, V. Hálka, T. G. Masaryka, K. Hlaváčka, O. Theera, K. Čapka, Vít. Nezvala a jmenovitě Vl. Vančury), jež po drobné monografii Příspěvek k estetice českého verše (1923) vyvrcholily příkladným dílem minuciosního slohového rozboru, odpoutaného zcela od zřetelů psychologických i společenských, Máchův Máj (1928) a důmyslným příspěvkem Polákova Vznešenost přírody (1934). Od těchto ukázek přísně metodické a přísně konkretní vědy o umění, v nichž se k daru analytickému druží břitká schopnost kombinační, postoupil Jan Mukařovský k obecné krasovědě studií Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty (1936), pozoruhodně prohloubené ve směru sociologickém. Soubor studií rázu všeobecného a nejvýznamnějších studií o jednotlivých spisovatelích podávají Kapitoly z české poetiky (1941), základní kniha české literární estetiky. Jan Mukařovský, duch kritický polemického zaostření, přispěl nejednou ke zjemnění smyslu pro 712 básnickou tradici českou, zaštítil svou autoritou mnohý zjev novotářského umění slovesného, zvl. období poetismu a surrealismu a ukázal na nové metodické možnosti i české literární historie. Skrze svého pražského učitele Zd. Nejedlého souvisí s Oto Hostinským Mirko Novák (* 1901), ale liší se od obou estetiků značnou měrou krasovědné skepse i sklonem k relativismu. Pojem krásna i vědu o krásnu zamítá, chtěje nahraditi ji vědou o umění; tuto dělí na psychologii umění, na sociologii umění, na uměleckou morfologii a na dějiny umění. Zásady své, vyložené teoreticky v Základech vědy o umění (1928), aplikoval historicky ve Vzniku pojmu krásna v řecké filosofii (1932) a především v České estetice (1941), jež sleduje vývoj české estetiky v jeho významných údobích od Palackého po dobu současnou. Jazykozpyt a filolo~ie. Ve třech podnicích vyvrcholily v době poválečné snahy Gebauerovy školy: v »listech pro tříbení a vzdělávání jazyka českého« Naše řeč (od r. 1917); v přípravách k monumentálnímu Slovníku jazyka českého, který vydává III. tř. České akademie věd a umění a z nichž vydává Příruční slovník jazyka českého (od r. 1935, zprvu za red. O. Hujera, E. Smetánky a M. Weingarta, nyní B. Havránka, Vl. Smilauera a E. Smetánky, vyšly dosud IV. sv. po heslo Průsvitný); a ve stručnějším a praktickém Slovníku jazyka českého (1937, 3. vyd. 1946), který uspořádal Fr. Trávníček aP. Váša. Kdežto »Naše řeč« po smrti svých hlavních redaktorů, znalců jemného organismu jazykového, V. Ertla a J. Zubatého, upadla do snah brusičských a přestala býti orgánem nejnovějších jazykových snah, obrážejí se tyto již v obou dílech slovníkových. Za přímého vlivu jazykovědců francouzských i švýcar· ských zvl. Meilleta a de Saussura, ruskopolského filologa Baudoina de Courtenay a linguistů ruských Al. Sachmatova a Nik. S. Trubeckého ustavil se na české půdě jazykozpytný směr nový, který se netají svou uvědomělou op 0siCÍ k dosavadním jazykovědným metodám doby a školy gebauerovské. Cestu u nás mu klestil anglista Vil. Mathesius a nejhorlivějším a nejúspěšnějším průkopníkem se mu stal počeštěný Rus Roman Jakobson; oba r. 1926 založili »Pražský linguistický kroužek« jako středisko t. zv. strukturálních jazykovědců. (Kroužek, jehož práce vycházejí cizojazyčně ve sborníku »Travaux du Cercle linguistique de Prague« [od 713 r. 1929], dal r. 1935 podnět k vydávání českého orgánu hnutí Slovo a slovesnost [red. Boh. Havránek a Vil. MathesiusJ). Strukturální jazykozpyt vychází ze struktury, soustavy jazyka jako z pracovní základny se stálým zřetelem k jazykovému celku. S důrazem, který kladou tito linguisté na funkci a význam jednotlivých prvků v poměru k celku, souvisí, že místo pouhého popisu a výkladu uvádějí do svého pracovního okruhu také hodnocení, a to po stránce především fonologické, ale i tvaroslovné, skladební, slovníkové; dále se zabývají se zorného úhlu srovnávacího jazykovou typologií a snahou o vybudování obecné nauky o soustavách znakových hodnot vůbec, t. zv. semiologie. Se svého hlediska účeloslovného a teleologického zasahují do všech oborů jazykovědné práce; nejbohatších výtěžků dospěli doposud v strukturálním hláskosloví, ve fonologii, kde přehodnotili jednostrannost starší fonetiky, postupující v positivistickém duchu namnoze mechanicky. Na naší půdě vnesla moderní škola linguistická požehnaný kvas do zkoumání jazyka básnického s jeho zvláštní funkcí i s jeho potřebou a právem odchylovati se záměrnou deformací od běžného usu; úspěchy jí tu zaručila součinnost formalistické poetiky a strukturální krasovědy, hl. J. Mukařovského, i souhlas některých básníků mladšího pokolení, jmenovitě Vl. Vančury a Vít. Nezvala, jejichž básni.cký výraz byl odbornými linguisty podrobně rozebrán a kteří se z těchto výkladů sami vydatně poučili o svých slovesných prostředcích; ale také k poznání jazykové povahy nositelů literární tradice přispěli strukturální analytikové vydatně. Značný rozruch způsobil programní sborník Spisovná čeština a jazyková kultura (1932, redakcí Boh. Havránka a Mil. Weingarta), namířený nejenom proti puristické praksi pozdějších ročníků »Naší řeči«, ale přímo proti zásadám staromileckých epigonů Gebauerových. Přispěvatelé sborníku, Mathesius, Havránek, Jakobson, Mukařovský a Weingart, postavili se tu proti přeceňování archaistického stavu jazyka, proti domnělé historické čistotě řeči a proti podceňování spisovné literární češtiny, domněle úpadkové. Normu spisovného jazyka nehledají ani v dřívější normě spisovné, ani v řeči lidové, nýbrž v průměrné literární praksi posledního půlstoletí - básník má právo od této nor- 714 my se odchylovati, jazykový teoretik má svými zásahy pod. porovati žádoucí stabilitu jazykovou a nikoli ji porušovati. Stálá součinnost s literární estetikou, poetikou a kritikou, naznačená již jménem orgánu školy »Slovo a slovesnost«, staví odborné úsilí uvědoměle do služeb obecné vzdělanosti; protihistorickou jednostrannost vyvažuje důvěrný poměr k živému slovesnému umění, stejně jako nedostatek zájmu o dějiny jazyka nahrazován jest nebývalou pozorností pro sociální hodnoty jazyka a jeho společenské prakse, pro otázky řeči spisovné, pro soustavnou dialektologii, pro argot a slang, pro rytmiku, metriku atd. Ukázalo se to zvláště v úhrnném dvojsvazkovém zpracování veškeré jazykové látky na území Ceskoslovenské republiky r. 1934 a 1936, v Československé vlastivědě, ač spolupracovnictví nebylo omezeno na příslušnost k »pražské škole linguistické«. Novými jazykovědnými metodami nezůstaly nedotčeny ani práce vycházející ze »Společnosti pro slovanský jazykozpyt« (zal. 1935 M. Weingartem). Na rozhraní starších a nových směrů badatelských stanul František Trávníček (* 1888 ve Spěšově na Moravě), řádný profesor české mluvnice na Masarykově universitě. V historické mluvnici se projevil následovníkem Gebauerovým, jehož »Skladbu« (1929) i »Příruční mluvnici« (1925 a 1930 v osobitém zpracování) vydal; jako Moravan pokračuje v dialektických studiích Fr. Bartoše, ale nejsilněji byl zasažen vlivem Jos. Zubatého. Z jeho ducha se namnoze zrodily závažné monografické práce badatelské, z kterých nejdůležitější jsou Studie o českém vidu slovesném (1923), K střídnicím za praslovanské ~ v českém jazyce (1923), Příspěvky k nauce o českém přízvuku (1924), Příspěvky k českému hláskosloví (1926), Příspěvky k dějinám českého jazyka (1927 s důležitými kapitolami periodisačními a dialektologickými) a jmenovitě průkopnické dílo Neslovesné věty v češtině (1930 a 1931, I. d. o větách interjekčních, II. d. o větách nominálních). Bohatá nauková výzbroj Trávníčkova se jeví jak v oblasti staročeštiny, tak v širokém okruhu dialektologie, které se zavděčil zvláště spiskem Moravská nářečí (1926 s mapou). Těmito přednostmi vyniká i nejsoustavnější a nejrozsáhlejší dílo Historická mluvnice československá (1935), obsahující hláskosloví a tvarosloví se stálým zřetelem k jazykové jednotě československé; jasnost a prostota výkladu i spletitých a sporných otázek doprovází tu klidnou a přehlednou syste- 715 matiku. To činí Trávníčka povolaným popularisátorem, který i zcela nezasvěcené čtenáře dovede poučiti, aniž poklesá kdy v plytkou zábavnost. Méně závažné jsou Trávníčkovy příspěvky fonetické Úvod do české fonetiky (1932) a Správná česká výslovnost (1935). Světlý duch ušlechtilého středocestí zvládl svou mateřštinu v celé šíři i s historickými kořeny i s košatostí dialektických haluzí, ale rozhodl se pro novočeskou praksi jazykovou posledního půlstoletí jako pro normu spisovnou, dávaje v tom teoreticky i prakticky za pravdu strukturálním linguistům; o tom i o pronikavé znalosti spisovné češtiny a jejích památek svědči svrchu uvedený »Slovník jazyka českého«. Na Masarykově universitě vedle Trávníčka působil od r. 1929, od r. 1945 pak na Karlově universitě Bohuslav Havránek (* 1893 v Praze), žák Zubatého, v kritice i v polemice řízný, v charakteristice filologických osobností názorný, v knihopise neúnavný pracovník. Všestrannost jeho zájmů, opírající se o širokou znalost slovanského písemnictví jazykozpytného, projevila se pracemi o českém i slovanském konsonantismu, vokalismu a kmenosloví; z jeho studií monografických vynikl zvláště spis Genera verbi v slovanských jazycích (1928 a 1937 ve 2 d.). Hlavní badatelské úsilí věnuje dialektologii a dějinám spisovného jazyka. Když byl již roku 1924 podal metodologický návod studií K české dialektologii) zpracoval v »Československé vlastivědě« rozsáhlou úvahou, novou nejen v pojetí, ale namnoze i v materiálu, Nářečí česká (1934); ještě pronikavější, skutečně průkopnická je studie vývoj spisovného jazyka českého (1936); zásady svého nazírání o normách, funkcích a úkolech spisovného jazyka vyložil ve sborníku »Spisovná čeština a jazyková kultura« (1932) (v. v.), který redigoval. Ve všech pracích se jeví rozhodným a důsledným stoupencem linguistiky strukturální. Této určitosti se nedostává jazykovědné činnosti Františka Jílka-Oberpfalcera (* 1890 v Rúžově), profesora jazyka československého na Karlově universitě. První jeho práce mají ráz propagační v duchu tendencí »Naší řeči«; eklektického založení jest informační dílo o hlavních problémech jazykovědných, Jazykozpyt (1932). Svůj vědecký profil ustálil jednak výkladem Argotu a slangti (1934) v »Československé vlastivědě«, jednak rozborem Jazyka knih černých) jinak smolných (1935, texty k tomu ve »Vyznáních na mučidlech« 1937). 716 Práce Trávníčkovy i Havránkovy ukazují, jak horlivě se zabírá poválečná linguistika do studia n á řeč í, které v Gebauerově epoše leželo namnoze ladem, nepokračuiíc v hojných podnětech Bartošových. Nejvydatněji pracováno o nářečích slovenských na Moravě a na Slovensku. Čelnou práci tu vykonal český učenec, profesor university Komenského, pak Karlovy, a zastánce jazykové jednoty československé, Václav Vážný (* 1892). Kromě kritických příspěvků, rozbírajících sebranou látku, podal monografickou studii Čakavské nářečí v slovenském Podunají (1927) a shrnul výtěžky svého zkoumání souběžně s Boh. Havránkem v »Československé vlastivědě« staťmi Nářečí slovenská (1934) a Spisovný jazyk slovenský (1936). Z prací jemu příbuzného profesora Karlovy university Vladimíra Šmilauera (* 1895) dotýkají se Slovenska hláskoslovná studie Slovenské střídnice jerové (1930) a rozsáhlé dílo jmenoslovné s historickými výhledy, Vodopis starého Slovenska (1932). Nářečí lašská učinil předmětem svého studia dialektolog Masarykovy university Adolf Kellner (* 1904). S lov a n s k é f i I o log i i, do jejíhož celku se česká jazykověda včleňuje, dostalo se v Československé republice organisačních podmínek nebývale příznivých; přišly však k duhu více literárnímu dějepisu než jazykozpytu. Počet slavistických stolic na Karlově universitě rozmnožen a některé z nich obsazeny cizími slavisty. Rozsáhlou činnost publikační zahájil »Slovanský ústav«. K filologickým revuím přibyl r. 1922 mezinárodní sborník Slavia (redakcí O. Hujera a Mat. Murka) vedle zmíněných již Byzantinoslavica (od r. 1929 red. Mil. Weingarta). Významným hromadným podnikem pražské slavistiky jest velký sborník Slovanské spisovné jazyky v době přítomné (1937), v němž se za Weingartovy redakce spojili J. Frček, Jiří HaUer, Jul. Heidenreich, K. Krejčí, Jos. Páta, J. Stanislava Fr. Tichý; partii o spisovném jazyku českém zpracoval v duchu »Naší řeči« Jiří HaUer. V mnohém z těchto podniků připadl lví podíl organisační Miloši Weingartovi, v němž organisátor doplňoval badatele, pěstitel filologie v širším smyslu slova jazykovědného odborníka, bystrý syntetik ducha tvořivého s vlohou analytickou. Miloš Weingart (* 1890 v Praze, Ť tamže 1939), vychovanec Pastrnkův, přešel z university Komenského jako profesor slovanského srovnávacího jazykozpytu a staroslověnštiny do Prahy. Z přednáškové činnosti vzniklo vydá- 46 - A.rne Novák: Stručné dějiny literatury čeek'. 717 ní učebnice jazyka staroslověnského (1937 a 1938) a staroslověnských textů k účelům studijním (1938); dvě velká díla literárně historická, Byzantské kroniky v literatuře církevněslovanské (1922 a 1923 ve 2 d.) a První česko-církevněslovanská legenda o sv. Václavu (1934), nově po stopách výzkumů Pekařových charakterisující církevněslovanské písemnictví na české púdě. Miloš Weingart pojímal slovanskou filologii v rozsáhlé koncepci zakladatelů slavistiky Dobrovského i Šafaříka, očekávaje od ní po kollárovsku velký zisk též pro praktickou vzájemnost slovanskou; rozebral Dobrovského »Institutiones« (1923 a 1925), vydal kriticky Kollárovy »Rozpravy o slovanské vzájemnosti« (1929) a pronesl celou řadu posmrtných řečí o slavistech naší doby. Významný jest také Weingartův jemně propracovaný přehled Slovanská filologie v československé literatuře v 10. sv. »Československé vlastivědy« (1931). Názory své vyložil v menších, zároveň zásadních i metodologických spisech O podstatě slovanské filolog'ie (1924) a Slovanská vzájemnost (1926) ; přehledný obraz těchto snah a tužeb s dějinnými retrospektivami podává zdařilá antologie Slovanské stati (1932 v knihovně »Kytice«) . Z české jazykovědy zajímaly Weingarta zvláště jak zevní, tak vnitřní dějiny češtiny a slovenštiny, jazyková správnost a kultura, výslovnost češtiny, normy a podmínky řeči spisovné; sem hledí práce vývoj českého jazyka (1918), Příspěvky k studiu slovenštiny (1923), Český jazyk v přítomnosti (1934) a důležitá stať Zvuková kultura českého jazyka) uveřejněná (1932) ve sborníku »Pražského linguistického kroužku«, od něhož se Weingart dočasně osobně i názorově odchýlil. Jako Šafařík a Gebauer zahrnoval do slovanské filologie také literárně historické studium, a to i nového písemnictví; promluvil o tom v metodologickém spisku Problémy a methody české literární historie (1922) a na samém prahu svého naukového působení podal pozoruhodný Přehled literatury bulharské (1919) a populární úvod do studia Jar. Vrchlického (1920), z něhož monograficky osvětlil pražské motivy a analysoval »Bar Kochbu«. Šíří zájmů a znalostí oború předčil Miloš Weingart nad své akademické druhy. Slovanská filologie se mu stále zjevovala v kulturní osnově české a slovanské, ale současně ho pobádala, aby přizpůsoboval její studium potřebám 718 školským, přemáhaje pravou žízeň vědeckého poznání vidomím povinnosti učitelské a propagačnÍ. Monografické neb vydavatelské práce ze slovanské filologie podali poslední dobou Jan Frček (* 1896, t 1942, popraven Němci) a Josef Kurz (* 1901), profesor Masarykovy university, autor podrobné studie o staroslověnském členu, vydavatel staroslověnského evangeliáře Assemanova i pilný pracovník bibliografický, vědecky hodnotící práce svých universitních učitelů. Široké zájmy Karla Horálka (* 1907) vyústily dosud do Studií o slovanském verši (1946). Také práce obou srovnávacích jazykozpytců ze školy Jos. Zubatého a Oldř. Hujera, brněnského univ. profesora Václava Machka (* 1894), vydavatele díla J. Zubatého, a bratislavského docenta Josefa Miroslava Kořínka (1899-1945), dvou zvláště horlivých pěstitelů dlouho opomíjené etymologie, váží svou látku hlavně ze slovanské filologie; onen pronikl Studiemi o tvoření výrazů expresivních (1930), tento Studiemi z oblasti onomatopoje (1934). Srovnávací jazykověda stála v centru širokých zájmů keltologa a anglisty bratislavské university Josefa Baudiše (1888-1933), který mimo kritické poznámky shakespearovské podal tři větší práce ze srovnávacího jazykozpytu indoevropského, jeho prehistorie a struktury řečí evropských. Ostatní obory jazykovědné, filologie germánská, románská i orientalistika, rozvíjely se na nově zřízených universitách se stejným zdarem a někteří vědečtí pracovníci, jako orientalista Bedřich Hrozný, došli věhlasu světového. České literatuře z nich jsou svou prací blízcí z germanistů Antonín Beer (* 1881) jako významný redaktor Na.ší vědy (od r. 1914), z orientalistů Vincenc Lesný (* 1882) překladem Rabíndranátha Thákura a monografií o něm a Jan Rypka (* 1886) překlady z perštiny a z turečtiny. Také filologie k I a s i c k á nalezla mezi vědeckými pracovníky vynikající překladatele. Z nich zvláště vynikl moderní překladatel Platona, znalec antické filosofie a vědecký badatel v rytmice, profesor brněnské university František Novotný (* 1881 v Hlíně u Chrudimě), autor monografie Platonovy Listy a Platon (1926). Karel Hrdina (* 1882) vydal kromě ztlumočení »Kosmovy kroniky« významnou antologii latinského písemnictví na české půdě, Bohemia Latina (1931). Skvělé překlady řecké lyriky a dramatiky i románové prózy a epiky latinské podal profesor Masarykovy university Ferdinand Stiebitz (* 1894 ve 719 Velvarech), který zdařile vyšetřil i vlivy antiky na moderní básníky české Zeyera, Machara a j. Do studia latinského pisemnictví středověkého a humanistického u nás ponořil se pražský universitní profesor Bohumil Ryba (* 1900), šťastný objevitel v otázce klaretovské. Rozsáhlá a rozmanitá činnost vědecká, zasahující i do české literární teorie, historie i estetiky vyznačuje profesora Karlovy university Karla Svobodu (*' 1888), který své pracovní pole nalezl posléze v antické krasovědě, jejíž přehledný obraz podal ve Vývoji antické estetiky (1926). Samostatně vyšly i jeho studie O literárním slohu (1943) a o Zvukové stránce slovesného díla (1944). K literárnímu dějepisu přiklonil se i brněnský universitní profesor Jaroslav Ludvíkovský (* 1895), přihlédající zpravidla k tomu, jak antický myšlenkový svět zasahoval do české oblasti kulturní: Antické myšlenky v Tyršově sokolském a národním programu (1923) a Dobr01)ského klasická humanita (1933). Vývoj literárního dějepisu. Literárně historická věda byla po převratu r. 1918 zastupována převážnou většinou školou Vlčkovou. V Praze kodifikoval Vlčkovy názory s velkou výzbrojí knihopisnou Vlčkův nástupce J. Jakubec ve svých »Dějinách české literatury«; v Bratislavě jiný positivista J. Hanuš vyvrcholil svá studia o době obrozenecké dílem »Národní museum a naše obrození«. Věrnými žáky Vlčkovými a následovníky jeho intencí ukázal se Mil. Hýsek a A. Pražák, tento s osobitým vývojem metodickým a s pracovním zájmem neobyčejné šíře, zahrnujícím české a slovenské písemnictví od středověku přes humanismus a osvícenství do dob nejnovějších, onen jako osvědčený vydavatel a komentátor spisovatelů 19. stol. Na universitě brněnské vedle gebauerovce St. Součka přednášel historii české literatury Arne Novák, nejsilnější osobnost popřevratové literární historie, který znamenal protiváhu proti Vlčkově positivistické škole: ten rozšířil bádání literárně historické na dobu novou a nejnovější, kterou po prvé periodisačně utřídil a geneticky vyložil, a do vývoje českého písemnictví po prvé organicky včlenil ústní slovesnost. Látkově bylo v první republice postaveno na zcela nové základy studium kultury cyrilometodějské a svatováclavské a revisní zájem obrátil se k celému období staročeskému. Zde vykonaly mnoho práce Pekařovy, Chaloupeckého, Weingartovy, Jakobsonovy, Vilikovského i Pražákovy. Málo pozornosti bylo věnováno období renesančnímu, z ně- 720 hož pouze zjev J. Blahoslava byl nově osvětlen. Zcela nOvě bylo zahájeno zkoumání českého písemnictví barokního; i zde dal podnět historik Pekař a nejdůležitější práce podali J. Vašica, St. Souček, Arne Novák, V. Bitnar a Zd. Kalista. Také národní obrození bylo postaveno do nového světla; Hanušovou a Pekařovou kritikou názorů Masarykových a Vlčkových přistoupeno bylo k přesnější periodisaci národního obrození, do něhož Arne Novák vložil období literárního klasicismu. Ač Dobrovský byl stále doceňován, nové spravedlnosti dostalo se především Jungmannovi a všechny ostatní osobnosti národního obrozeni staly se předmětem monografického zkoumání, jmenovitě Mácha, Erben a Tyl. Stejně básnictví novodobé nově zhodnoceno v pracích Arna Nováka a Alb. Pražáka. Práce monografické vycházely po zániku sbírky Zlatoroh (1909-1929) jmenovitě ve sbírce Postavy a dílo (od r. 1935 red. Jos. Hory) a ve Sbírce monografií (od.r. 1936 ve Státním nakladatelství). Diskusní řešení literárně historických problémů, jmenovitě metodologických, soustředila v sobě »Literárně historická společnost« (zal. 1934). IDavním metodickým pokrokem literárního dějepisu v tomto období stal se soustředěný zřetel k slohové povaze a tím umělecké osobitosti uměleckých děl slovesných, jež ideologicky naladěná a genetickým zkoumáním vyčerpávaná škola positivistická zanedbávala. Šalda, Arne Novák a Oto Fischer připravovali zde půdu mladším badatelům strukturálním, hlavně R. Jakobsonovi a J. Mukařovskému. Jejich postup účelnou kombinací pozornosti filologické a krasovědné pronikal k nejjemnějšímu ústrojenství dělliterárních, k rytmu a melodice, k eufonii a rýmu, k básnickému jazyku, ke komposici a pod. Jako vědecká samozřejmost zůstával však požadavek nutnosti pojímati slovesný útvar metodob srovnávací v genetické souvislosti a v ideovém i motivickém spojení s písemnictvím světovým. Tu dodávali českému literárnímu dějepisu hodnotné příspěvky pracovníci jiných filologických oborů, klasičtí filologové, romanisté, slavisté a především germanisté. ' Z Vlčkovy positivistické školy vyšel, ale její zásady záhy překonal Arne Novák, v němž literární historik stále zápasil s literárním kritikem. Dějiny literatury rozšířil na dějiny ducha vůbec, zahrnuje do nich vedle písemnictví krásného i slovesnost lidovou a literaturu naukovou. 7~1 Z mnohotvárné složitosti duchovního vývoje, jejž vytvářejí události politické, kulturní i společensJré, vybíral vývojové linie a tvůrčí osobnosti a z pronikavého zkoumání jednotlivostí vytvářel mohutnou syntésu, jíž vtiskoval svůj osobitý ráz. Vedle několikerých souhrnných obrazů literatury české monograficky prozkoumal téměř celé XIX. stol., zvláště dobu májovou, ruchovslwu a lumírovskou a od konce století provázel kriticky veškerou literární produkci českou až do své smrti. Zde ve formálně jemně vybroušených podobiznách vedle jedinečného daru charakterisačního využíval plně své schopnosti proniknouti k psychologii osobnosti i tvorby, stejně jako svého smyslu pro hodnocení estetické. Arné Novák (1880-1939) narodil se 3. března 1880 v Litomyšli jako syn spisovatelky Terézy Novákové a klasického filologa Josefa Nováka. Z četných sourozenců, kteří jeden po druhém tragicky odcházeli, měl na jeho duševní růst vliv přírodovědec Theodor. Studovati začal v Litomyšli, maturoval však na akademickém gymnasiu v Praze, kam se jeho rodiče přestěhovali r. 1895. Pražské prostředí dotvořilo průpravu litomyšlskou: zde se octl v proudu literárního života a jako sextán otiskl s pseudonymem Ragnar r. 1897 v Pelclových »Rozhledech« svou první kritiku. Na universitě studoval českou a německou filologii. Prošel školou Gebauerovou, Vlčkovou a Krausovou, ale stejně horlivě poslouchal Vrchlického a profesora Masaryka, který ho »učil chápati myšlenkovou, zvláště náboženskou a mravní náplň slovesnosti«. Rok pobyl na fakultě berlínské ve škole Ericha Schmidta. Osobní přítel Theerův a Oto Šimka plnil hlavní pražské časopisy »Lumír«, »Rozhledy«, »Přehled«, »Zenský svět«, »Volné směry«, »Listy filologické« a j. kritickými posudky, essayistickými úvahami o umění, o literárflí vědě, o kritice, zabočuje rád do umění divadelního, výtvarného i hudebního. ll. 1906 se habilitoval na Karlově universitě pro historii německé literatury spisem »Menzel, Borne, Heine a. počátkové kritiky mladoně· mecké« (1906) a. za čtyři léta rozšířil svou veniam legendi i na dějiny literatury české. Po světové válce, v níž se upevnil jeho tradicionalismus a nabyl přízvuku mravního, odešel r. 1921 jako řádný profesor na Masarykovu universitu do Brna, kde zůstal, odmítaje pozvání university pražské, do konce života. V Brně se stal středem vědeckého života fakultního i veřejného a v kulturní rubrice »Lidových 722 novin«, kterou povznesl na nebývalou výši, sledoval s neúnavnou vytrvalostí literární život československý. Podvakrát zvolen rektorem Masarykovy university v osudových letech 1938-1939, osvědčil pevný charakter i osobní statečnost. Ve svém neochvějném mravním postoji k svobodě ducha, k vědě a k národu zemřel nečekaně 26. listopadu 1939 v nemocnici v Poličce a pochován byl na brněnském Ústředním hřbitově. Svůj vztah k oběma složkám vzájemně se doplňujícím, k literární historii a k literární kritice, formuloval A. Novák již na počátku své činnosti několika zásadními články (»Literární historie dnes a zítra«, »Rozhledy« 1901; »Kritika jako činitel aktivní«, tamtéž 1902), až poznal, že »spojení kritika a literárního dějepisce je vlastní formou jeho duševního i slovesného života«. Jestliže v kritice byl jeho vzorem Bělinskij, Lessing, Šalda, v literární historii prošel vlivem několika učitelů a směrů, od sociologické metody Tainovy a Schererova positi vismu až k prožitkové psychologii Diltheyově a estopsychologismu Hennequinově, které stále doplňoval poznatky z nejmodernějších literárně vědných proudů. Poučná po této stránce, ale i velmi informativní je knížka Kritika literární (1916, II. vyd. 1925) o metodách a směrech, zásadách i praksi literární kritiky. Novák kritik (v. v.) doplňovaný literárním vědcem projevil se řadou essayů, v nichž nakreslil básnické portréty předních představitelů domácího i cizího písemnictví. Nejstarší z nich pohybují se na rozhraní literární vědy a umění výpravného, vyjadřujíce přechod od barvitého impresionismu k pevné linii klasicky vyzrálého Nováka pozdního. Vycházeje někdy z díla celého, někdy z některé jeho složky, vyvolával po způsobu J. Vrchlického nebo SainteBeuva nebo svého berlínského učitele Schmidta obraz význačné postavy, zasazoval jej do pečlivě prozkoumaného prostředí doby a společnosti, ale rámcoval jej i do kulturních dějin evropských, usiluje čím dále tím více o nalezení pojítka mezi minulostí a přítomností; leckdy ulpíval na drobném detailu, ale vždy vyznačovala jej snaha o podání výrazné a plastické. Tak v knihách »studií a podobizen«: Mužové a osudy (1914), Myšlenky a spisovatelé (1914), Zvony domova (1916), Podobizny žen (1918), Krajané a sousedé (1922, II. vyd. 1930), Nosiči pochodní (1928), Z času za živa pohřbených (1923), Léta třicátá (1932), Duch a národ (1936) nově osvěžil a zhodnotil XIX. století v po- 723 stavách M. A. Voigta, P. J. ~afaříka, Fr. Palackého, J. K. Tyla, K. J. Erbena, Havlíčka, Němcové, Světlé, Nerudy, Heyduka, Hálka, Sv. Čecha, J. V. Sládka, J. Vrchlického, J. Zeyera, T. Novákové, A. Sovy, Ot. Březiny, až dospěl do stol. Xx. k Ot. Theerovi, V. Dykovi, Čapku-Chodovi a k Jiřímu Wolkerovi. Ale vracel se v nich, zvláště v dobách válečných, i do minulosti dávné, z níž se stejnou láskou a pečlivostí vykreslil Husa, Blahoslava a Komenského. Některým těmto postavám věnoval samostatné monografie a pak zkoumal básnickou individualitu ještě podrobněji a od ní dospíval k rozboru díla a k jeho výstavbě, k studiu jeho slovníku, řeči a stylu, přinášeje tak plodné podněty i metodicky. Zde se novější bádání, soustředěné právě na tyto složky díla, mohou dovolávat některých studií Novákových jako svých předchůdců. To platí zvláště o jeho studii Máchova Krkonošská pouť (v LF 1911). Samostatné monografie věnoval Novák jmenovitě Janu Nerudovi (1910 a 1920), Jos.Dobrovskému (1928), Teréze Novákové (193(»), V. DJJkovi (1936) a nejšíře se zabral do osobnosti a díla Sv. Cecha (nedokončeno, I. d. 1921, II. d. 1923). K těmto literárním monografiím je řaditi i významný essay průkopnický Praha barokní (1915,2. vyd. 1921,3. vyd. 1938), znalecky hovořící o duši Prahy a jejím stavitelství. Všechny tyto essaye i monografie jsou analytickým doprovodem k několikeré syntese dějin celé české slovesnosti. Získav si detailní znalosti jednotlivých osob, škol i směrů, přistoupil již r. 1907 k souhrnnému přehledu českého písemnictví doby přítomné v Amelangových »Litteraturen des Ostens«. R. 1910 vyšly Stručné dějiny literatury české, v nichž J. V. Novák zpracoval dobu starou a střední a Arne Novák vývoj literatury ve stol. XIX. Byl to první český pokus zvládnout jediným pohledem, systematicky utřídit českou literaturu do doby nejnovější a začlenit ji do celkového vývoje kulturního. R. 1913 vycházejí po druhé s názvem Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob po naše dny, r. 1922 po třetí, konečná jejich úprava, čtvrtá, přepracovaná a doplněná je z let 1936 -1939. S vydáním přibývalo nejen nových autorů a děl, ale dílo se rozrůstalo i do ostatních oborů literární tvorby. Dějiny české literatury počínají Arne Novákovi církevněslovanským obdobím na české půdě, mezi dobu střední a novou vložil přehled písemnictví lidového, jako význačné období zařadil a zhodnotil nově dobu protireformačního ba- 724 roka, nově roztřídil vývoj národního obrození, vložil do n~ ho periodu literárního klasicismu, nově utřídil českou romantiku. Postavil dějiny literatury na široký základ společenský, předesílaje každému období rozsáhlý úvod o povaze doby, o cizích učitelích a vlivech, vypracoval přehled českého překladatelství, vyložil literaturu pedagogickou, filosofickou a vědeckou, omezuje se v ní na obory mu nejbližší, na dějiny filologie a dějepisectví. Především v těchto přehledných dějinách využil plně svého umění zkratky, daru vystihnouti několika epitety základní rysy postavy i díla, podtrhávaje leckdy svůj osobní názor, svou zálibu nebo svůj odpor, zjednodušuje někdy děje příliš složité, vnášeje do »dějin« často měřítka přítomnosti. Význam Novákových dějin nespočívá však v jednotlivostech, nýbrž v síle pohledu a názoru, shrnujících složitý organismus písemnictví, vykládajících ideově jeho složky a charakterisujících je na významných postavách, jež ony dějiny tvoří. S tohoto hlediska, líčícího vývoj až po samu přítomnost a vytvářejícího dějiny kultury za účasti generací žijících s generacemi mrtvÝmi, je Novákovo dílo dílem jedinečným a ojedinělým také ve světových literaturách. A vedle toho má velkou cenu praktickou shrnujíc a utřiďujíc přehledně látku životopisnou a knihopisnou. K »Přehledným dějinám« pojí se i přehledy jiné, kratší, informační, z nichž nejdůležitější jsou České písemnictví s ptačí perspektivy (1920, 1929 a 1946 s doplňky A. Grunda), Die tschechische Literatur (1931 ve Walzlově »Handbuch der Literaturwissenschaft«), česky jako České písemnictví (1933 v »ČsI. vlastivědě«, samostatně doplněno A. Grundem 1946 s názvem »Dějiny českého písemnictví«) s originelním pojetím periodisačním a O české próze výpravné (1932 v J. díle »Výboru z krásné prózy čsI.«)' Novák odmítal Masarykovu »českou filosofii«, projevoval odpor k stroze popisné vědě positivistické, přikláněl se k Pekařovu chápání českých dějin i k jeho periodisačním hlediskům, která mu byla blízká i svou terminologií z výtvarného umění. Někdejší Evropan ve smyslu Nerodově, prožíval svůj vztah k národu dramaticky: národ chápal jako pojem »0blasti duchové a mravní, v níž si generace a věky podávají ruce a pochodně, nikoli z důvodu plemenného a krevního příslušenství, nýbrž se svrchovaným příkazem, aby skrze národnost dospívaly vyššího lidství a v něm se dopracovávaly k vědomí synovství božího« (»Duch a národ«, 1936). 725 Tak spojuje Arne Novák, výstižně nazvaný »strážcem tradice«, národní myšlenku messianisticky s myšlenkou náboženskou, jejíž mravní dosah pro osobnost i národ vždy zdůrazňoval, v jakési březinovské společenství mrtvých, živých i nenarozených. Z literárních dějepisců stojí v životě i v činnosti, intencemi i metodou Jar. Vlčkovi nejblíže jeho žák Albert Pražák (* 1880 v Chroustovicích), v I. 1921-1933 profesor české a slovenské literatury na universitě Komenského v Bratislavě, od r. 1933 Jakubcův nástupce na vysokém učení pražském, v květnu r.1945 odvážný i rozvážný vůdce pražského povstání a předseda revoluční Národní rady. V průpravných mladistvých letech přispěl vydatně k prozkoumání a utřídění české literatury májovské i lumírovské; tu vynikají monografické příspěvky o prvním vývojovém období J. Nerudy v »Literatuře české devatenáctého století« (III, 2, 1907), první pokus o zhodnocení Holečkových »Našich« (1908), životopisná monografie o A. V. Šmilovském (1911), pronikavý úvod k Nerudovým »Zpěvům pátečním« (1913) a dějiny literárního odboru Uměl. Besedy (1913 v jejím památníku k 50Ietému trvání). Důvěrného znalce životních osudů a literárně společenských vztahů doprovází tu srovnávací analytik motivů i forem, vyzbrojený rozsáhlou sčetlostí v písemnictví domácím i cizím. Do studia slovenského písemnictví pohroužil se ještě v době předválečné a vedle časopiseckých článků o Hviezdoslavovi (1909), Sv. Hurbanu Vajanském (1910) a S. Tomášikovi (1913) podal pro »Slovenskou čítanku« přehled slovenské literatury po přítomnost (1911) ; estetické stanovisko převládá potud nad metodou přísně historickou. První popřevratová léta, kdy po boku Vlčkově působil v školském ministerstvu jako organisátor slovenských středních škol, hlavně však dvanáctiletá akademická činnost na universitě Komenského - to vše postavilo nadšeného slovákofila do samého středu vzdělanosti slovenské, odkud vycházely jeho studie o slovenském písemnictví. Od starších Pražákových prací liší je důkladná průprava pramenná; vůdčí myšlenkou jejich jest pevné přesvědčení o národní, jazykové a slovesné jednotě československé, vůči níž se mu rozkol řeči, literatury i názorů jeví zjevem přechodním a podružným. Mnohé z těchto prací daleko přesahují rámec literární a zabírají celou národní vzdělanost, snažíce se koncepci československé jednoty opříti důvody filologický- 726 mi, historickými a literárními. Nejzávažnější jsou zde díla: Dějiny spisovné slovenštiny po dobu Štúrovu (1922), Češi a Slováci (1929) a j. Přísně literárního obsahu jsou z větších prací: Slovenské studie (1926, deset statí, zahrnujících látku od S. Rožnaye po Hviezdoslavovy počátky), Literární Slovensko let padesátých až sedmdesátých (1932), Literatura slovenská (1933, v VII. sv. »Čsl. vlastivědy«), Duchová podstata slovenské slovesnosti (1938, 18. a 19. sv. sbírky »Postavy a dílo«). Tu všude Alb. Pražák buď časově pokračuje v bádání Vlčkově neb prohlubuje a doplňuje je novými poznatky. K tomu se pojí celá řada monografických studií ze slovenské literatury, zvláště: Slovenská otázka v době J. M. Hurbana (1923 ve »Sborníku filos. fak. v Bratislavě«), Hviezdoslav a Dante (1924, tamže), Hegel a Slovensko (1931 v revui »Bratislava«), Třanovského Cithara sanctorum (1936, tamže), Štúr~ Hurban a Mácha (1937, ve sborníku Máchově) a j. Souběžně postupují Pražákovy studie z dějin nové a nejnovější české literatury, zvl. o Dobrovském, Kollárovi, Palackém, Nerudovi, Čechovi, Jiráskovi, Vrchlickém, ale i o zjevech písemnictví vrstevnického, Herbenovi, Vodákovi, Šrámkovi, Těsnohlídkovi, Jos. Machovi; knižního tvaru dospěla syntetická monografie K. H. Mácha (1936), shrnující osobitě výtěžky dosavadního bádání. V poslední době obrací se Pražákův pracovní zájem k době starší, k humanismu a českému středověkému písemnictví. Kromě j. studií napsal první knižní monografii o rytířském staročes. eposu Staročeská báseň o Alexandru Velikém (1945). V souhrnných spisech Obrozenské tradice (1928) a Duch na.~í obrozenské literatury (1938) pokusil se o sociologický výklad hlavních tendencí v slovesném vývoji. Myšlenku národní jako funkční složku obrannou v našem písemnictví sledoval Pražák za minulé války, kdy život národa byl 0hrožen v samých kořenech, na podkladě obrovitého kulturně historického materiálu v knižních souborech článků a studií Míza stromu (1940) a O národ (1946) i v monografii, přinášející též úryvky starých svědectví Národ se bránil (1946). Podnětným metodologickým příspěvkem jest rektorská přednáška Zápas generací (v »Ročence univ. Komenského« za r. 1928/29). Častěji charakterisoval své učitele a universitní kolegy pracemi monografickými: Jos. Hanuše (1922), Jos. Škultétyho (1924), Masaryka ve vzta· 727 zich k české literatuře (1935), J. Jakubce (1937 a 194Ó) , Arna Nováka (1940). Bohatě vzdělaný a stále vnímavý duch, jenž dovedl umělectví Jar. Vrchlického sloučiti s tendencemi masarykovského realismu a vědeckou výuku západnickou s citovým zanícením pro domácí svojskost, přidal k literárně historickému odkazu Jar. Vlčka živý smysl pro současné slovesné umění a důraznou rozhodnost v otázkách kulturně politických. Později než Arne Novák a Alb. Pražák stal se žákem Vlčkovým o pět let jich mladší Miloslav lIýsek (* 1885 v Němčicích u Sloupu), od r. 192"{ řádný profesor lit. historie na Karlově universitě. Zachovával na vysokém učení pražském co nejvěrněji Vlčkovu literárně historickou tradici, míně, že Jar. Vlček jest pro český literární dějepis stejnou měrou klasikem jako Palacký pro český dějepis neb Gebauer pro českou jazykovědu. Od dráhy, nastoupené za let universitních studií, se neuchyluje, metod tehdy poznaných neopouští, zůstávaje lhostejný k současné snaze zařaditi literární dějepis do duchovědy i k formalistickým metodám literární vědy, zato vydatněji než kterýkoli z jeho akademických druhů pěstuje pomůcky literárně historického zkoumání, knihopis a životopis, vydávání pramenů, zvl. pamětí a korespondencí. V III. třídě »Ceské akademie« dal podnět k vydávání Pamětí, »knihovny literárních vzpomínek« (od r.1925), kterou řídil; tu vydal zvl. korespondenci Březinovu, jemuž se prokázal, stejně jako Gellnerovi, svědomitým editorem. Moravský původ i gymnasijní studia v Brně učinily ho dějepiscem pobřeznového písemnictví moravského. Kromě edicí zapadajících starších autorů, na př. Al. Balcárka, i literární pozůstalosti Merhautovy a Uhrovy náleží sem Hýskův habilitační spis Literární Morava v 1. 1849 až 1885 (1911), zařazující regionální úsek krásného a naukového písemnictví i novinářství do kulturních dějin země i do celkového vývoje národního. V době vědeckého zrání štěpí se .Hýskův zájem mezi analytické zkoumání národního obrození a kritické hodnocení slovesných osobností doby ponerudovské. V prvním oboru prokázal heuristickou i interpretační zralost základní monografií o Jungmannově škole kritické (1914 a 1919 v »Listech filologických«) a dospěl po menších studiích o Klicperovi, Jablonském, Sabinovi a Mikovcovi k hlavní své 728 práci, Josef Kajetán Tyl (1926), se šťastnou kombinaci přísně ověřeného letopisu biografického a literárního rozboru, propracovaného hlavně ve filiaci motivické. V okruhu slovesnosti ponerudovské dává přednost spisovatelům střední polohy umělecké a myšlenkové a vyhýbaje se básnicky tvůrčím duchům, hodnotí rád národní buditelské poslání beletristů-publicistů. Kromě časopiseckých článků o J. B. Jandovi-Cidlinském, S. Hellerovi, EI. Krásnohorské, J os. Holečkovi hledí sem zvláště knižně vydaný nekrolog Ant. Staška (1933 v nekrolozích »Ceské akademie«), k jehož nejlepším znalcům Hýsek náleží, a hutná studie 19nát Herrmann (1934). Výjimku činí velká osobnost Petra Bezruče, již Třemi kapitolami o Petru Bezručovi (1934) zajímavě osvětlil zvláště s hlediska literárně genetického. Schopnost uměleckého prožitku a vnitřní potřeba hodnotícího soudu nedoprovázejí a nedocelují positivistického badatele silné historické vlohy, stavějícího národně kulturní poslání literatury nad její posvěcení estetické. Z četných žáků Vlčkových věnoval se Jan Thon (* 1886) soustavně otázkám knihovnickým. Obrat českého literárního dějepisu od zřetelů skoro výhradně ideových k tvarové povaze slovesných památek souvisí s plodnými organisačními a metodickými zásahy býv. profesora brněnské university Romana O. Jako.bsona (* 1896 v Moskvě, r. 1939 odejel z Brna za hranice), spoluzakladatele »Pražského linguistického kroužku« a strukturální metody u nás. Nejplnější jest jeho přínos v otázkách českého verše a rytmu a v problematice staršího českého písemnictví. Když byl již r. 1923 v ruském spise »0 češskom stiche« postavil metrické bádání na novou basi, zásadně odlišnou od mechanistických názorů Králových, vyložil po česku Základy českého verše (1926) a podal v III. sv. »Ceskoslovenské vlastivědy« podrobný a soustavný rozbor Verše staročeského (1934), doplňuje se tu s Mukařovského studií o verši novočeském. 'Jeho monografické studie o staročeském básnictví období románského a gotického souvisí organicky s těmito pracemi; jsou to zvláště: Dvě staročeské skladby o smrti (1927 při vydání »Sporu duše s tělem<<) , N ej'ltarší české písně duchovní (1929) a Český podíl na církevněslovanské kultuře (1940 v sborníku »Co daly naše země Evropě a lidstvu« s pseudon. Olaf Jansen). Z četných Jakobsonových linguistických prací, psaných namnoze rusky, francouzsky i německy, otvírá nové dráhy 729 česká úvaha o »Vlivu revoluce na ruský jazyk« (»Nové Atheneum« 1921), kdežto příspěvek ve sborníku »Spisovná čeština a jazyková kultura« (1932) o dnešním brusičství českém 'jest ukázkou dravé útočnosti bojovného filologa, prožívajícího prudce všecky kulturní otázky své doby. Ze studia latinského písemnictví středověkého, prohloubeného za pobytu v knihovnách italských, dospěl profesor československé literatury zprvu na universitě v Bratislavě, od 1939 v Brně, Jan Vilikovský (* 1904 v Sem ech ni cích u Opočna, ';' 1946 v Brně), k subtilnějšímu pojetí slovesnosti staročeské; jeho snaha zasaditi literární tvorbu české gotiky do evropské souvislosti a odstraniti při posuzování i hodnocení památek středověkých všecka názorová kriteria pozorovatele novodobého, připomíná průkopnické úsilí německého slavisty Feifalika před 70 lety. Obě základní práce Vilikovského jsou: Latinská poesie v středověkých Čechách (1930 v revui »Bratislava«) a Latinská poesie žákovská v Čechách (1932 ve »Sborníku filosofické fakulty university Komenského«); k nim se pojí řada důležitých studií z poesie staročeské i z literární minulosti slovenské od dob reformačních, osobitá antologie Próza z doby Karla IV. (1938) a četné stč. edice. Vedle staročeského básnictví gotického věku i ducha dostává se poslední dobou nového osvětlení i zhodnocení bar o k n í p o e s i i XVII. a XVIII. století, o níž literární historikové positivistického období, zvl. Vlček a Jakubec, soudili se zorného úhlu racionalismu odmítavě. Převrat v nazírání se datuje od Pekařovy »Bílé Hory« (1921), ale byl doprovázen i poválečnou náladou a expresionistickým vkusem, duševně příbuzným baroku; týž obrat se jeví v dějepisectví výtvarném a hudebním. V oblasti literární šlo o to, zhodnotiti význam barokní řeči pro vývoj české mluvy básnické; pochopiti expresivní moc tehdejší lyriky reflexivní i citové a její vliv na básnictví lidové; oceniti tvorbu legend jako dobovou epiku a činnost homiletickou jako řečnické umění svého věku; uvědomiti si vývojový dosah dramatiky a dramaturgie jesuitské. Názorově tu udal směr Pekař; estetickému hodnocení vytkl směr Šalda; metodu analysy filologické vypracoval Souček; syntetický rozvrh a utřídění látky spolu se zařazením periodisačním provedl Arne Novák; Pekařův žák Kalista spojil výklad detailů s historickým prohloubením barokních směrů; bez vlivu nezůstalo ani Durychovo básnické a psychologicky sourodé nadšení 730 pro baroko. Ale nejvíce badatelské práce vykonali Joaef Vašica a Vilém Bitnar. Josef Vašica (* 1884 ve Štítině ve Slezsku) přednáší jako řádný profesor staroslověnský překlad Písma sv. a slovanskou liturgii na teologické fakultě v Praze. Nejprve se výhradně zabýval studiem biblických textů staročeských a staroslověnských, odkud vyšla průpravná monografie Staročeské evangeliáře (1931). Poznání českého baroka katolického se zavděčil řadou edicí, zvl. děl B. Bridela, kterého objevil, a r. 1938 shrnul své monografické stati o písemnictví barokním v knize České literární baroko (1938) ; mezi analytické stati zvl. pramenné vložil nejednu pronikavou úvahu syntetickou, razící odvážně a přesvědčivě cestu novému poznání. Podobné monografické práce podniká se zdarem Vilém Bitnar (v. v.), kdysi básník, později historik Katolické moderny; nad jeho knižní monografii o Sig. Bouškovi vynikají oba soubory informačních statí O českém baroku slovesném (1932) a Postavy a problémy českého baroku literárního (1939L Na rozhraní staršího a nového směru literárně historického, názorů positivistických a diltheyovského učení o ústředním významu prožitku v díle básnickém stojí Vlčkův žák Jan Vojtěch Sedlák (* 1889 v Boskovicích, t 1941 v Praze), úředník ministerstva národní obrany, zvláště zasloužilý o vojenské názvosloví. Šíři svého zájmu doložil také knihami beletrie, jež jsou všecky v podstatě lyrické, ať mají formu písní, lidopisných povídek na valašském pozadí nebo románu; volání po návratu k půdě, v nich se s důrazem opakující, jest spíše ohlasem časových tendencí než opra vdového prožitku. Starší z jeho literárních studií o novější slovesnosti české ničím nevybočují z metody Vlčkovy. Ale programním spiskem metodologickým Literární historie a literární věda (1929) vytkl si úkol jiný, vJi'udovati poetiku jako pomocnou vědu pro literární dějepis a najíti smírné řešení mezi psychologickým a formalistickým pojetím písemnictví; oba spisy sem hledící, K problémům rytmu básnického (1929) a O díle básnickém (1935), setkaly se s prudkým nesouhlasem strukturálních formalistů českých. Nejpronikavější prací Sedlákovou jest »studie osobnosti a prožitku«, Betr Bezruč (1931). Také nejmladší pokolení literárních dějepisců českých kolísá mezi positivismem svých vysokoškolských učitelů a novými směry vědními; pokud vystudovalo v Praze, půso- 731 bil na ně hlavně Jan Jakubec, zčásti i Mil. Hýsek, ale neméně zasáhl je vliv F. X. Saldy, Arna Nováka, Oto Fischera a J. Mukařovského. Z pracovníků těch stojí Janu Jakubcovi jak názorově, tak metodicky nejb!íže profesor Karlovy university Jan B:ahoslav Čapek (* 1903 v Třebechovicích p. O.). Potomek starobylé farářské rodiny evangelicky reformované, zdůrazňoval stanovisko českého protestantismu nejprve v beletrii a v elegické meditativní a náboženské lyrice. I hlavní, knihopisně pozoruhodná, značně rozsáhlá práce Čapkova Československá literatu'ra toleranční 1781-1861 (1933 ve 2 sv.) tkví kořeny v půdě konfesijní, ale mimoto čerpá vláhu vydatně také z Masarykovy »české filosofie« reformační a z důsledně provedené myšlenky o slovesné a národní jednotě československé. Hodnotné jsou analytické monografie Čapkovy Aug. Doležal a jeho Tragoedia (1931) a flaškovské studie Alegorie Nové Rady a Theriobulie (1937) a Vznik a funkce Nové Rady (1938). J. B. Čapek jest též kriticky činný a svůj sklon k etickému hodnocení krásné literatury osvědčil bystrou mladickou studií H. lbsen a nemoc Evropy (1928). Z jeho vrstevníků kombinuje se zdarem germanistické poznatky hl. o Mladém Německu s pronikavou motivickou analysou máchovského a májovského písemnictví českého kritik »Práva lidu« a »Kritického měsíčníku« Karel Polák (* 1903). Nástupcem Arna Nováka na Masarykově universitě a pokračovatelem v jeho literárních kompendiích stal se Antonín Grund (* 1904 v Praze) , monografický badatel o Erbenovi a první kritický vydavatel jeho spisů, který v knize Karel Jaromír Erben (1935) podal propracovaný obraz jeho osobnosti a díla; posléze ho zaujala problematika českého písemnictví renesančního. Do české hymnologie a nábožensiré publicistiky reformační se odborně zabral docent Antonín Škarka (* 1906). V interpretaci vztahů mezi Březinou, Šaldou a Theerem osvědčil se docent Oldřich Králík ( •. 1907). Výsledky strukturalistického bádání vnáší se zdarem do literární historie docent Felix Vodička (* 1909), jak svědčí jeho studie Literární historie, její problémy a úkoly (ve sbor. »Čtení o jazyce a poesii« 1942); své počáteční práce věnoval vyšetřování styků mezi českým a francouzským básnictvím v době Nerudově, Vrchlického a Březinově. Jiný stoupenec strukturalistické metody Josef Hrabák (* 1912) analysuje veršovou strukturu poesie staročeské. 732 Dějiny slovanských literatur. V poválečné době vydal Jan Máchal své trojdílné historické dílo »Slovanské literatury« (1922-1929, srv. výše), kde obsáhl celý vývoj od nejstarších dob až po soumrak realismu. Máchalův podnět působil povzbudivě i na mladší slavisty, vyšedší ze srovnávací a kritické školy Jiřího Polívky. Avšak též jinoslovanští dějepisci literatury, povolaní po převratu na Karlovu universitu, Rusové Vlad. Francev a Eug. Ljackij, Polák Marj. Szyjkowski a zvláště neúnavný organisátor ze školy ještě Jagiéovy, Slovinec Mat. Murko, zasloužili se o české literární dějiny také soustavným vyšetřováním vztahů naší kulturní i slovesné minulosti k jiným národům slovanským. Máchalovu katedru dějin slovanských literatur zaujal r. 1927 žák a později spolupracovník Polívkův Jiří Horák (. 18a4 v Benešově u Prahy; r. 1945 zaměnil universitní katedru za diplomatický stůl, stav se čsl. velvyslancem v Moskvě). Mezi pracemi Horákovými, zabývajícími se českými a slovanskými dějinami literárními i jejich vzájemnými vztahy, historií slavistiky a národopisem převyšují články, přednášky, úvody a poznámky k edicím nad knižními publikacemi; z velkých zjevů stojí mu zvláště blízko Dostojevskij a Masaryk, ale i k nim se staví spíše jako obdivný vykladač než jako osobnost kritická. Z menších jeho spisů nejdůležitější jsou: Masaryk a Dostojevskij (1931), Profesor dr. Jiří Polívka (1928), Josef Holeček (1929 v II. ročence Slovanského ústavu); nejrozsáhlejší Horákovou prací zůstává přehledný nástin Národopisu československého (1933 v rI. sv. »Československé vlastivědy«). Cenný je spis Naše lidová píseň (1946) se společenským, tematickým a formálním rozborem lidové písně. Ke starším výborům ze slovenské lidové epiky (1923) a lyriky (1927) přibyly dvě antologie pohádkové Český Honza (1940) a České pohádky (1944), v nichž se Horák ukazuje znalcem a dobrým vypravěčem lidových látek. Jak v oboru lidových tradic ústních, tak v okruhu písemnictví přijal postup svého učitele: slučuje studium látkové a motivické s hlediskem migračním, zároveň však se zřetelem k ideovému obsahu. Metodicky promyslil, v zásadním souhlase s historickými tesemi Bidlovými, jednotící koncepci celistvých dějin literatur slovanských na základech kulturně sociologických a hájil ji se značným zdarem proti odmítavé skepsi polských učenců, zvláště Al. Briicknera a W. Lednického. Po odchodu Jiřího Horáka do Prahy stal se v Brně jeho 47 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české. 733 nástupcem Frank WoUman (* 1888 v Bohušovicích), který předtím působil na universitě Komenského. Vyšel také ze srovnávací školy Polívkovy, což osvědčil dvěma látkoslovnými mytologickými studiemi, o pověsti o »Bílé paní« (1912 - 1913 v »Národopisném věstníku«) a o pověstech vampyrských (1921-1925, taIDŽe). Z básnictví umělého vábí ho především drama a divadlo, kde se opětně pokusil sám také jako poeta. Ač v monografických charakteristikách, zaměřených většinou ideologicky, zabýval se i velkými zjevy polskými, Zeromským a Reymontem (1926) a Slowackým (1927), soustřeďuje se hlavně k dramatu a divadlu Slovanů balkánských, opíraje se také o vydatnou autopsii vytrvalého turisty. Rychle za sebou následovaly souborné obrazy: Srbochorvatské drama (1924), Slovinské drama (1925) a Bulharské drama (1928), založené namnoze na původním bádání, a syntetická Dramatika slovanského jihu (1930); svůj smysl pro formu básnickou prokázal monografií Njegošův deseterec (1930, původně v »Slavii« IX). Již z těchto prací Wollmanových vysvítá jeho srovnávacl stanovisko, daleko překonávající počiny Máchalovy a propracované důsledněji než u Jiřího Horáka; Wollman je vyložil několikrát metodologicky zvláště r.1936 v polemickém spise, namířeném proti K. Bittnerovi, K methodologii srovnávací slovesnosti slovanské. Pojímá literaturu všech národů slovanských (»mezislovanskou slovesnost«) jako celek, který se mu jeví částí generálního písemnictví světového a jest předmětem srovnávacího studia, vztahujícího se na všecky periody a úseky vývojové. Pojítkem jednoty není proň spojitost kulturně sociální, nýbrž vnitřní příbuzenství druhů slovesných a jejich formy, látky i genese (metoda eidografická). Prakticky uskutečnil tuto koncepci v syntetickém obraze celistvého literárního vývoje slovanského Slovesnost Slovanů (1928), do níž průkopnicky zařadil i prostonárodní slovesnost lidovou a v níž jeden z prvních uplatňoval strukturální, tvarové hledisko, prohlubované později i teoreticky (Věda o slovesnosti) »Slovo a slovesnost« 1935). Z Horákových a W ollmanových vrstevníků, vychovaných Máchalem a Polívkou, působil na universitě ještě Josef Páta (* 1886 v Litomyšli, popraven r. 1942), nadšený litomyšlský vlastenec. Věnoval se nejprve bulharské řeéi a literatuře; sem spadá filologická monogl'afie Zlomek sofij- 734 ského evangelistáře XIII. stol. (1915), užitečný literární přehled Bulharské písemnictví ve XX. stol. (1934, v »XX. století« Vll) a populární obraz země a lidu O Bulharsku (1931). R. 1922 habilitoval se Josef Páta pro lužickou srbštinu a po Adolfu Černém převzal úkol lužického konsula v Čechách, střídaje práce vědecké s propagačními publikacemi, pomůcky jazykového a literárního studia s knihami cestopisnými a lidopisnými. Z naukových děl stojí v popředí první odborný pokus o literární dějiny lužicko-srbské vůbec, Úvod do studia lužickosrbského písemnictví (1925, nové zpracování lužické 1929) a obsažný soubor Lužických statí (1936, s bibliografií prací Pátových). Napsal i řadu propagačních knih o lužických Srbech, o jejich vztazích k Slovanstvu, lužickou čítanku, mluvnici a lužický slovník. Z dalších slavistických literárních historiků zabývá se kulturním a literárním životem polským profesor Karlovy university Karel Krejčí (*' 1904), který propracovává literární dějiny s hlediska sociologického. Vydal významnou knihu o moderním románu Polská literatura ve vírech revoluce (1934) a dvě monografie důležité pro literaturu českou o Bart. Paprockém (1946) a J. Arbesovi (1946); František Tichý (* 1886), překladatel z básníků západních i východních a pořadatel školních výborů a populárních monografií, zabral se do duševního a slovesného života Podkarpatské Rusi. Sovětské písemnictví nalezlo svého propagátora v autoru Sovětské literatury ruské 1917--1936 (1937), znovu v Přehledných dějinách ruské literatury (1946), Josefu Jiráskovi (* 1884) a znalce ve znamenitém překladateli ruské lyriky, Bohumilu Mathesiovi (* 1888), který v »Dodatcích OSN« podal ucelený kritický obraz sovětské literatury. Zák Arna Nováka a J. Horáka, vzdělaný na jihoslovanských universitách, profesor Karlovy university Julius Dolanský-Heidenreich ('" 1903), projevil se znalcem literatury polské, srbské i ruské svými pracemi Vliv Mickiewiczův na českou literaturu (1930) a Ruské základy s.rbského realismu (1933, 1. díl). Dějiny literatur ~ermánských. Předním zástupcem literární historie nčmecké byl v době první republiky Otokar Fischer, ale jeho složitý duch zasahoval často a podnětně i do literatury české a pracemi metodologickými do veškerého studia písemnictví u nás. Otokar Fischer (1883-1938) narodil se 20. V. 1883 v Ko- 735 llně n. L. z českožidovské rodiny, studia vykonal v Praze na české a německé univetsitě a v Berlíně; z českých učitelů zasáhl ho vlivem zvl. T. G. Masaryk, z německých germanistů Aug. Sauer, Er. Schmidt a G. Roethe i estetik Dessoir. R. 1909 habilitoval se na české universitě v Praze a stal se tam profesorem pro dějiny německé literatury. R. 1926 přednášel v Gentu ar. 1936 na universitách francouzských. R. 1907 zahájil divadelní činnost kritickou v týdeníku »Přehled« a vi. 1914-1935 referovalo divadle střídavě v denících »Národní listy«, »Právo lidu« a »Lidové noviny«; v 1. 1911-12 byl dramaturgem, od r. 19]5 do smrti šéfem činohry »Národního divadla«. Skonal náhle 12. III. r. 1938 v Praze, zdrcen otřesnými zprávami politickými. Považován zprvu za germanistického specialistu, vstoupil do české literatury r. 1906-7 jemnými essayemi o Schnitzlerovi a Wedekindovi v »Lumíru« a skoro současně v Šaldově »Novině« lyrikou, uveřejňovanou s pseudonymem Oto Frey; mezi oběma skupinami literárními nepřestal kolísati; jako básník podléhal střídavě Theerovi a Dykovi, než se vedle Goetha projevil silný vliv Vrchlického. I počátky překladatelské činnosti Fischerovy spadají do doby těsně předválečné a jsou zahájeny virtuosním přebásněním Nietzschova »Zarathustry«. Lyrik Fischer nezmlkl již od vstupního sešitku Království světa (1911), zasvěceného dušezpytným experimentům osobivého žáka Nietzschova. Rychle za sebou následují: Ozářená okna (1916), jejichž umělecký titanismus se rád vyjadřuje volnými verši theerovskými; elegie inspirované světovou válkou, Hořící keř (1918); lyrický deník popřevratúvého vitalismu Léto (1919): Kruhy (1920) s intensivními tóny odosobnění a zapětí svého já do vyšších souvislostí, z nichž v Hlasech (1923) s tragickou naléhavostí zdůrazňuje plemenné příslušenství židovské. Po osmIleté přestávce nachází věčný problematik v Peřejích (1931) jistotu v přilnutí k zemi, k rase, k poslání životnímu. Ale nejosobitějším přínosem těchto sbírek zralosti, které pokračují Polednem (1934) t Rokem (1935), Hostem (1937) až k pohrobním Posledním básním (1938) s tragickými předtuchami blízkého skonu, jest vřelá struna rodinná, ukolébávající neklidné sr~ce samotářovo bezpečím pokračování; vedle Hory dospěl Fischer těmito posledními Jmi- 736 hami nejvyššího stupně zduchovnění a výrazového nadleh· čení mezi lyriky své doby. S lyrikem ruku v ruce šel i básnický překladatel Fischer, který nastolil nové období tlumočnického umění veršového. V lyrice po nietzschovských a goethovských pracích mladosti obrátil se jako překladatel z Němců k Angelu Silesiovi, Heinovi a hlavně Goethovi, jehož souborným přebásněním vrcholí přímo representačně »fischerovská« perioda překladatelského umění u nás. Z Francouzů si vybral kromě »prokletého básníka« Villona (1927) vnitřně sobě blízké »Hebrejské melodie« Spireovy (1927), z angličtiny po Kiplingově chvalořeči mt:žnosti »Když« jeho baladické »Písně mužů« (1935). Jako literární dějepisec německé literatury vyšel Fischer z positivistické školy posledních schererovců, u nichž osvojil si umění vyšší kritiky textové a interpretace. Poznáni to od začátku prohluboval rozborem psychologickým a estetickým, jmenovitě v okruhu básnického jazyka a v~razu. Z domácích vědců literárních mu stáli blízko F. X. Salda, V. Tille a Arne Novák; prvním se zabýval v Saldově češství (19 6 »Postavy a dílo« sv. V.), druhému věnoval v ne· krolozích České akademie pohrobně vydanou studii (1938). Nejprve podal tři vyčerpávající díla o vůdčích hlavách německého písemnictví XIX. stol., kterými se zabýval také jako básnický překladatel, o Kleistovi (1912), Nietzschovi (1913) a Heinovi (1923 a 1924). V předmluvě děl podává rád skladný obraz osobnosti rázu mnohdy antitetického, pak vypráví životopis. aby hlavní zřetel obrátil k chronologicky řazenému rozboru děl. Nové metody literárního dušeslovi v Německu a ve Francii, na př. psychoanalysu, individuální psychologii, patologii a psychografii propaguje kriticky referující spisek Otázky literární psychologie (1917). Divadelně kritická činnost Fischerova (v. v.) vynesla knižně válečný soubor K dramatu (1919), kde řeší obecné otázky dramaturgické, stopuje logiku divadelní evoluce u nás a pevnými syntetickými tahy kreslí podobizny českých divadelních básníků, pak soustavné historické dílo Činohra Národního divadla do r. 1900 (1933) se skvělými charakteristikami dramatiků, herců, režisérů. Ale vlastní význam Oto Fischera jako literárního dějepisce tkví ve dvou svazcích essayů a článků, doplňujících se navzájem a celým založením příbuzných »Studiím a po- 737 dobiznám« Jar. Vrchlického; z nich Duše a slovo (1929) soustředí se, ne bez příklony k Šaldově »Duši a dílu«, na slovesný výraz osobností, kdežto Slovo a svět (1937) nezapomíná na vztahy vedoucí od tvořivého individua ke kolektivu hl. národnímu. Mimo metodologicky závažné studie z literární psychologie a stati o stýkání i potýkání národů a plemen jest tu řada důmyslných monografií goethovskýéh a jmenovitě 'příspěvky k českému literárnímu dějepisu, o Kollárovi, Celakovském, Máchovi, Erbenovi, překladatelích Fausta, Březinovi. Nové cesty razí stati o rýmu u Kollára a Březiny. Jako český literární dějepisec zasáhl Oto Fischer objevně a podnětně zvláště do bádání o Čelakovském, Máchovi a Erbenovi řadou článků, monografií K Ohlasu písní ruských (1932) a vědeckými edicemi ve sbírce »Kytice«. Současník Fischerův, Stanislav Sahánek (* 1883, t 1942 v Mauthausenu), zabýval se kromě prací didaktických německými spisovateli, pokud žili na Moravě a čerpali ze vztahů k ní; mimo články o M. Ebner-Eschenbachové uveřejnil knižní monografii o Ferdinandu Saarovi (1934) a referující kritikou ohledal problematiku Literárního biedermeieru v německém písemnictví (1938), kterou V. Jirát aplikoval na českou literaturu předbřeznovou. Profesor in memoriam Karlovy university Vojtěch Jirát (1902-1945) a soustavný badatel o slovesných vztazích česko-německých, přihlásil se k svému učiteli Oto Fischerovi pronikavým rozborem Dvou překladů Fausta (1930); důsažněji zdůrazňuje programně vnitřní shodu metodologickou v hlavní stati jubilejního sborníku Oto Fischer (1933). Zalíbení v slohovědných studiích svého mistra osvědčil německy psanou habilitační prací Platens Stil (1933) i řadou studií o rýmu českých básníků od Máchy po Hlaváčka a Dyka. Podnětně zasáhl do literární historie české essayistickými příspěvky k otázkám máchovským ve studii K.. H. Mácha (1943), příspěvky k českému biedermeieru zvl. ve studii Erben) čili Majestát zákona (1944), studií o Hálkovi ve výboru, který s B. Novákem uspořádal (1945), i antologií Lyrika českého obrození (1940). Pro »Dodatky Ottova Slovníka naučného« narJsal vedle nesčíslných charakteristik německých spisovatelů soushvný ob:'az vývoje německého písemnictví v 1. 1882-1936. S e vel' s k é písemnictví nenašlo ani v tomto období u nás pracovníků vědeckých. Zůstalo při spisech populari- 738 sačních a propagačních, jaké pěstoval Arnošt Kraus, v jehož dráze pokračuje Gustav Pallas (* 1882), středoškolský profesor v Praze. Vědecké studium a n g I i c k é h o písemnictví nalezlo v době po první světové válce dva vynikající odoorníky: na Karlově universitě V. Mathesia. na universitě Masarykově Fr. Chudobu. Vilém Mathesius (* 1882 v Pardubicích, t 1945 v Praze), mínil soustavně vylíčiti anglické písemnictví od nejstarších dob až do našich dnů. Z rozsáhlého díla Dějiny literatury anglické v hlavních jejích proudech a představitelích vyšly však pouze dva svazky, sahající na práh doby novoanglické. Podal ještě menší, dílem vědecky analytické, dílem popularisační práce o Shakespearovi, alžbětinském divadle a lidových baladách a od r. 1911 se počal přechylovati k jazykovědě, v níž stanul jako zakladatel »Pražského linguistického kroužku« v popředí směru strukturálně funkčního. Jeho vlastní práce, netoliko z anglistiky, ale i bohemistiky, vrcholící zásadní monografií O potenciálnosti jevů jazykových (1911), zabývají se otázkami syntaxe, větosloví a slovosledu a nevyhýbají se ani fonologii. Zájem o jazykovou charakteristiku individuální a národní, rozlišení jazykových funkcí a jmenovitě řeči hovorové od jazyka spisovného, odpor k vnějšímu empirismu a jednostrannému historismu jsou znaky Mathesiova linguistického snažení. Ze jeho přísná kritičnost uvědomuje si stále v duchu pragmatickém funkci naukového, hlavně také filologického zkoumání ve službách národní vzdělanosti, prokázal knihou essayů Kulturní aktivismus (1925), bohatou obdobami mezi kulturou anglickou a českou. Názory o konkretních otázkách a potřebách individuálního žiVota s hlediska společenské kultury etické i myšlenkové vyjádřil v poslední své knize, jejíž jádro tvoří výběr článků z »Naší doby«, Možnosti) které čekají (1944). František Chudoba (. 1878 v Dědicích u Vyškova, t 1941 v Brně), přednášel o české řeči a literatuře na londýnské King's College, než se stal profesorem v Brně. Názorově i umělecky se přimkl k F. X. Šaldovi, v jehož orgánech rád publikoval, sdíleje se o jeho zaměření polemické. Věnoval mu výrazný nekrolog i vyčerpávající výbor kritické prózy; trvalým dokladem Šaldova pronikavého vlivu jsou Chudobovy londýnské přednášky o českém písemnictví A short survey 0/ Czech Literature (1924). Výlučnému šaldovskému umělectví čelí však Chudoba přísnou kázní filolo- 739 gickou, kterou proká.zal i v pradch o svém miiovaném krajanu Blahoslavovi; hrdost na hanácký původ a hanáckou povahu dodává mu osobitosti. Z dějin anglické literatury věnoval svůj zájem a rozsáhlé znalosti, spojené s jemným darem charakterisačním a vytříbeným smyslem stylistickým vedle W ordsworthe (1910) především Shelleyovi, Keatsovi, preraffaelistickým básníkům, Carlylovi a Ruskinovi. Tak učinil ve 2 sv. vybroušených essayů Básníci, věštci a bojovníci (1915 a 1920, souhrnně 1942). V jiné řadě, Pod listnatým stromem (1932), připojil k nim Dickense, Poea, Hardyho a j. Výsledky téměř celoživotního studia o Shakespearovi uložil do díla, jímž vrcholí česká literárně historická monografie, Kniha o Shakespearovi (I. díl »Zivot a prostředí«, 1941; II. d. »Dílo« dokončil syn Bohdan, historik, 1943). Z Mathesiovy školy vyšla většina překladatelů z angličtiny a mladší literárně historičtí badatelé. Nejstarší a nejvýznamnější z nich je univ. profesor zprvu bratislavský, pak pražský Otakar Vočadlo (* 1895). Starší jeho práce se zabývají mluvnicí a hlavně otázkami lexikologickými, ale pak se obrátil zcela ke krásnému písemnictví, o němž píše i do »Dodatků Ottova Slovníku naučného«. Zlomkem prozatím zůstala Anglická literatttra XX. století (1932), kdežto přehledná a názorná Současná literatura Spojených států (1934) vyrostla v ucelený a svěží organismus, jenž stojí názorově uprostřed prací Mathesiových a Chudobových. Dějiny literatury francouzské. Ani dějiny francouzského písemnictví, jimiž se od dob Jar. Vrchlického horlivě zabývali básníci a od dob F. X. Šaldy kritikové, nebyly dlouho pěstovány vědecky; romanistika na universitě měla ráz pouze filologický. Filologem byl též romanista brněnský Prokop Miroslav Haškovec (* 1876 v Bechyni, t 1935 v Brně), žák Gebauerův a Jarníkův. Svou analysu, opřenou o rozsáhlou znalost písemnictví západního i slovanského a vyzbrojenou rozsáhlým aparátem knih opisným, byl by rád ucelil také proniknutím uměleckým. Hlavním jeho dílem jsou Počátky novodobého románu francouzského (1917) o předrenesanční výpravné francouzské próze věku XV. Menší filologické studie věnoval Rabelaisovi (1907), slovanským drobtům v starofrancouzské epice (1913) a těžce řešitelné otázce Byla G. Sand v Čechách? (1925). Drobné jeho stati shrnuty jsou ve sbírkách Stati literární (1913), V dvojím zrcadle (1916), Proudy (1921) a Francouzské kapitoly (1931). Zde 740 nad romanistickými studiemi ve vlastním slova smyslu jsou v převaze srovnávací práce o vztazích česko-francouzských; všecky tyto úvahy a pokusy jsou vítanou protiváhou upřílišené snahy vyložiti myšlenkový a slovesný život český vnitřní závislostí na Německu. Tak přispěl Haškovec k rozboru Klicpery, Vocela, Havlíčka, Zeyera, Vrchlického, ale i Jana Šlechty ze Všehrd; nejvýznamnější jsou jeho příspěvky k staročeskému básnictví z pera neb okruhu Smil a Flašky z Pardubic, jež vzbudily plodnou diskusi. Moderním písemnictvím od obrození se obírá profesor pražské university Josef Kopal ('ll< 1883), překladatel R. Rollanda, kdežto jeho brněnský kolega Otakar Levý (18961946) byl jemným znalcem francouzského romantismu. Souhrnné zobrazení slovesného písemnictví ve Francii podal ve svých Dějinách literatury francouzské v obrysech (191.8-1932 ve 3 sv.: pouze věk renesanční, reformační a klasický, Otokar Šimek (* 1878). Z mladšího rom~nistického pokolení, které prošlo hlavně školou Tillovou a Saldovou, vynikl profesor dějin literatur románských na universitě v Praze, Václav Černý (* 1905), jemuž prospěl dlouhý pobyt ve Švýcařích, aby si získal srovnávací rozhled světový, patrný hlavně z francouzsky psané monografie »Essai sur le titanisme dan3 la poésie romantique entre 1815-1850« (1935). Ten vyznačuje také Cerného práce české: výklad o vlivu bergsonismu v soudobém básnictví Ideové kořeny současného umění (1929) a vývojeslovnou studii Esej o baroku (1937). Novinkou jest Cerného pilná pozornost, věnovaná písemnictví španělskému, kde poukázal jmenovitě k hodnotám soudobé lyriky; odtud vyšly skvělá charakteristika Cervantesa, psaná doprovodem k novému překladu »Don Quijota« (1931) a pramenné studie o španělských látkách u Vrchlického. Po smrti Šaldově a Novákově stal se V. Cerný předním literárním kritikem českým, který ve svém »Kritickém měsíčníku« sleduje vývoj české poesie i prózy jmenovitě nejmladší. S Šaldou spojuje ho nejen zmíněný rozhled po literaturách evropských, především románských, a jemný smysl pro estetické a absolutně umělecké hodnoty básnického projevu, nýbrž i břitké péro neohroženého a mravně založeného polemika. Z prozaiků věnoval pozornost jmenovitě Karlu Čapkovi, jak svědčí knižní monografie (1936, »Postavy a dílo« sv. VI.), z básníků - netaje se antipatiemi k zástupcům surrealismu - sledUJe cesty všech předních představitelů 741 současné poesie od nejstaršího Hory (jemu věnoval produševnělý portrét Zpěv duše (1946) přes Halase a Holana k nejmladšímu Jiřímu Ortenovi (»Krit. měsíčník«. VI, 1945). K Šaldovu učitelství hlásí se i dantovská studie Polibek na usměvavá ústa (194J). Dějepisné a dějezpytné vědy. Historie po světové válce byla vedena vesměs významnými žáky Gollovými, mezi nimiž vůdcovské postavení zaujímal Jos. Pekař a Jos. Susta. Všichni rozváděli gollovské podněty, ale názorově i metodicky stanuli mnohdy na hlediscích jiných než jejich učitel. I je vyznačoval kritický revisionismus, který odmítal idealisaci české minulosti, a důraz na srovnávací postup, který sleduje vývoj domácí v souvislosti s ostatní Evropou. S polemickým ostnem proti Masarykovi stavěli historickou empirii nad koncepce filosofické, takže leckdy filosofii dějin zanedbávali. Na rozdíl od Golla vyznačuje většinu z nich sklon syntetický, vedoucí k úhrnným charakteristikám vývojových období a myšlenkových proudů. Vůdcové poválečné historiografie zajímali se zvláště živě o dějiny hospodářské na naší půdě a pomocí hospodářského zkoumání, studií o peněžnictví a bernictví, rozborem mincovnictví a katastrů dospěli k novému pojetí dějin. Nově osvětlili počátky křesťanské vzdělanosti za doby cyrilometodějské a svatováclavské, dále odumírání utrakvismu a vpád luterství na naši půdu, jmenovitě pak pobělohorské baroko. Velké události dějinné, jichž byli za světové války a po ní svědky, zesílil jejich zájem o přítomnost, s níž do živého styku přivedli i dějiny. Tak stala se historie, pojímaná v monumentalisující syntese, opět vychovatelkou a svědomím národa. Oba přední historikové, Josef Pekař a Josef Šusta, kteří se v tomto období stále doplňovali, byli zároveň velkými spisovateli a badateli a slovesným uměním se jim žádný z jejich odborných druhů nevyrovnal. Josef Pekař (1870-1937) narodil se 12. dubna 1870 v Malém Rohozci u Turnova; gymnasium studoval v Ml. Boleslavi a již na něm projevoval činně vědecké zájmy historické a kromě překladu z Tolstého otiskl na konci let gymnasijních monografii o M. Jiř. Kezeliu Bydžovském (v »Památkách archeologických«) a tři studie z místních dějin. Uvědoměle se věnoval v Praze na filosofické fakultě studiu historie, jež doplnil studiem v Erlangách a v Berlíně. Po habilitaci na základě práce »Dějiny Valdštejnského spiknutí« stal se 742 r. 1897 docentem a později mimořádným a řádným profesorem rakouských dějin, po převratě dějin českých. Profesuru vykonával, zastávaje při tom nejvyšší úřady akademické a přerušiv pražský pobyt jen cestami do Paříže a Italie, nepřetržitě až do smrtelného onemocnění r. 1936. Zemřel v Praze 23. ledna 1937 a byl pochován v rodném kraji v Jenišovicích. První Pekařova velká práce historická Dějiny ValdMejnského spiknutí 1630-1634 (1895) řeší složité a nepřehlednou literaturou znesnadněné problémy středoevropské politiky kriticky a samostatně se stálým zřetelem k otázkám českým; jest tu důkazem Valdštejnovy zrady s dokonalým zdarem vykonán pokus sloučiti kriticky rozbor s plastickým dějepisným vypravováním. Když se na sklonku svých dnů Pekař obrátil k přepracování svého mladistvého díla (Valdštejn 1630-1634 [1934]), pojal nově a s důrazem politickou a válečnou účast české emigrace na spiknutí protihabsburském. Potom se však Pekař obrátil k nejstarší době našich dějin, v níž Dějiny Palackého volaly neodkladně po revisi. V duchu Gollově Pekař pojímá náš celý středověký ať politický, ať hospodářský, ať společenský vývoj v rámci západoevropském, ale vmýšlí se pronikavě do zvláštních poměrů českých a studuje podrobněji dějiny hospodářské a správní. V celou knihu Nejstarší kt'onika česká (1903) vzrostly jeho kritické práce o počátcích dějepisectví v Čechách, jimiž, odmítaje vědecké omyly Dobrovského, podal rozbor starých svatováclavských legend a na správné místo zařadil Kosmovu kroniku; po prvé u nás a jako jedenz prvních v dějepisectví světovém ocenil tu význam legendy jako historického pramene. Spor o tyto zásadní otázky patří k nejdůležitějším kontroversím českého dějezpytu v nové době. Výsledky jeho Pekař shrnul německou knihou Die Wenzels- und Ludmilalegenden und die Eehtheit Christians (1906). Po více než dvaceti letech při jubileu svatováclavském se vrátil k oblíbené postavě své vědecké mladosti výmluvným essayem »Svatý Václav« (1929), kde podrobil osobité kritice a přesvědčivé rekonstrukci jak vlastní historický význam světcův, tak jeho posmrtnou úlohu v národním vývoji. Na zcela nové cesty se obrací Pekař v Knize o Kosti (1910 a 1911, 2 díly), v níž studuje politické, hospodářské i sociální dějiny monumentálního hradu českého severový- 743 chodu, a to v ohraničení XVII. věku; první dil jest teplou malbou panského života za baroka, druhý pak zabývá se dějinami stavu selského. V souvislosti s tímto bádáním vznikly studie České katastry 1654-1789 (1915), vyšetřující berní příčiny útisku selského stavu v Čechách vládami císařskými a tím objasňující hospodářský význam Bílé hory. Celou otázku bělohorskou se stránky politické, hospodářské, kulturní a národní osvětlil v cyklu skvělých kapitol syntetických Bílá hora, její příčiny a následky (1921). Energickou obranou českého baroka, hlavně s hlediska národního cítění a lidové kultury, byly pronikavé a polemicky založené Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého (1921) s hlubokou psychologií svatojanského kultu. Období světové války pohnulo Pekaře, aby rozhled dějepiscův, umění slovesné, výmluvnost vlasteneckou postavil do služeb publicistických; učinil tak v odvážné charakteristice Fmntišek Josef J. (1916) a v souboru novinářský.ch článků z dob nejtěžšího útisku, Z české fronty (1917 a 1919). Diplomatický vznik světové války kreslí na základě původních pramenů svazek statí Světová válka, »stati o jejím vzniku a jejích osudech« (1921). Pětisté výročí Žižkovy smrti povzbudilo Pekaře, aby se monograficky zabral do dějin táborské revoluce; tak vzniklo poslední velké dílo Pekařovo o 4 sv., Žižka a jeho doba (1927-1933). Na pozadí náboženské, společenské a národní revoluce, jejíž kořeny historik shledává v křesťanském názoru středověkém, proti koncepci Palackého, zvedá se Jan Žižka, bezohledný bojovník boží, mstivě trestající porušovatele zákona Kristova. Pekař sleduje i další etapy táborské revoluce, od nichž po jeho soudu vedla přímá cesta k Bílé hoře. Z kritických úvah Pekařových vynikají skvělá monografie o Fr. Palackém (1912), rozbor Masarykovy České filosofie z r. 1912 (v. v.) a vítězné vyvrácení Bretholzových dohadů o německých prasídlech v Čechách, Objevy Bretholzovy čili od které doby sedí Němci v naší vlasti (1922). Do posledního tvůrčího období historikova, následujícího po »Žižkovi«, náleží rektorská řeč O periodisaci českých dějin (1932), prohlubující myšlenky spisku Smysl českých dějin (1929), s pokusem použíti pro charakteristiku velkých vývojových období názvů a pojmů vžitých ve výtvarném umění. 744 Synteticky pro školské potřeby, ale s celým uměním historické kresby a zkratky ve velikých rysech zpracoval Dějiny československé pro nejvyšší třídy škol středních (1921). Josef Pekař, mužný vyznavač jasného positivismu, v němž nebylo místa pro náboženské prvky myšlenkové, slučoval dar bezpečné kritičnosti se šťastným nadáním plastického epika; úsečné a názorné charakteristiky dějinných postav dařily se mu stejně jako obsažná syntesa celých period; zcela podivuhodně s prudkým odosobněním dovedl pronikati do ducha dějinných období navzájem zcela odchylných a postihovati jejich myšlenkovou a životní podstatu. S vynikající metodickou výzbrojí ovládal dějiny právní, hospodářské a společenské, ale ústřední pozornost věnoval historii státně politické, jsa přesvědčen, že bytnost národa se ztělesňuje především v jeho státu. Avšak stejně pronikavé jsou ony partie jeho díla, v nichž se zabývá myšlenkovou náplní minulých věků. Analytik co nejsubti1nější, kritický na všecky strany, upravoval v něm vždycky půdu vypravěči dějů závažných, nesených však podle individualistické koncepce velkými jednotlivci. Vypravovatel ten byl nevšedním mistrem slova: jeho sloh živý a průzračný má pádnost i svěžest a nejednou dosahuje monumentality až klasické. Druhý vůdce české vědy historické v přítomnosti, Josef Šusta (1874-1945), narodil se jako syn schwarzenberského ředitele panství Josefa 19. února 1874 v Třeboni, kde vykonal studia gymnasijní. Po universitních studiích vPraze a ve Vídni, zakončených r. 1897 doktorátem filosofie. pobýval v archivech a knihovnách italských. I po své habilitaci na Karlově universitě, kde se stal mimořádným, později řádným profesorem, zajíždí val do cizinYt Paříže, Londýna, Berlína a opět do Italie. Světový rozhled se zvláštní schopností organisační předurčily ho k čelným funkcím ve světě politickém a vědeckém: byl ministrem školství a národní osvěty, r. 1939 byl zvolen za presidenta České akademie věd a umění; byl spoluredaktorem »Českého časopisu historického«, od r. 1936 řídil encyklo;ledické Dě]iny lidstva od pravěku k dnešku, kam sim přispíval jmenovitě skvělými syntetickými úvody o velkých etapách dějinného vývoje světového. Zemřel 27. května 1945 v Praze. Po vzorném vydání pramenů k dějinám koncilu tridentského (1904-1914 ve 4 sv.), vystoupil J os. Šusta jako čes- 745 ký historik důmyslnou monografií, vyváženou z téže oblasti dějin papežství XVI. věku: Pius IV. před pontifikátem a na počátku pontifikátu (1900). Po ní se obrátil jeho badatelský zájem hlavně k středověku českému. Po průprav~ ných statích a po studiích kritických přistoupil k monumentálnímu dílu, osvětlujícímu novými metodami český středověk na významném rozmezí a značícímu všestranný pokrok vůči Palackému: Dvě knihy českých dějin) z nichž první (1917) zobrazuje »Poslední Přemysl ovce a jejich dědictví«, druhá (1919) »Počátky lucemburské« (do r.1320). Vedle obou skvělých podobizen Václava II. a krále Jana ukázal tu Šusta historické své mistrovství důmyslným výkladem o převratě hospodářských řádů na sklonku XIII. věku. Dílo, vydané v r. 1926 a 1935 po druhé, přepracoval Jos.Šusta úplně, rozhojniv je podstatně, a předeslal mu rozsáhlý výklad o pádu Přemysla II.; z toho vyšel Soumrak Přemyslovcu a j~ich dědictví (1935) a Král Cizinec (1939). Na čas byly Sustovy analyticky a kriticky badatelské práce o českém středověku přerušeny skladbami syntetického rázu, obracejícími se k dějinám XIX. věku. Tato rozsáhlá díla, určená spíše vzdělaným laikům než odborným kruhům, byla připravována jednak autorovou obsáhlou činností kritickou, jednak krátkou, ale vydatnou episodou publicistickou. Obsáhlý výbor z článků o zahraniční politice, otázkách světové války, organisaci vědecké a universitní, připomínající současný soubor Pekařův z »České fronty«, vydal s názvem Z dob dávných i blízkých (1924), kam pojal i některé důležité práce starší, jako kriticky závažný posudek a odsudek Macharova »Říma« (1908). Pro jeho pojetí vývoje hospodářsko sociálního svrchovaně poučný je přehled Dějinných předpokladu moderního imperialismu (1909). R. 1922 zahájil soustavný obraz vývoje novověké Evropy od Napoleonova pádu až po válku světovou, který se mu rozrostl do devíti svazků a do dvou děl: Dějiny Evropy vl. 1812-1870 (1922 a 1923, 3 sv.) a Světová politika v letech 1871-1914 (1924-1931, 6 sv.). Pojímaje v prvním díle do svého podání západ i východ Evropy, v druhém však rozšiřuje je i na politiku v Asii, Africe a jmenovitě v Americe. pokusil se tu vystihnouti zápletky diplomatické a válečné se změnami ústavními na pozadí poměrů hospodářských a sociálních a zároveň určiti podíl velkých osobností, se zvláštní virtuositou charakterisovaných, na dění hromadném, než dozrálo k světové srážce· 746 Od počátku svého vědeckého působení nezapomínal Jos. Šusta na praktické poslání učitelské a jeho středoškolské učebnice náleží k nejcennějším pracím svého druhu; po Dějinách nového věku (1905), určených vyšším školám obchodním, následoval dvojdílný Dějepis pro vyšší třídy středních škol~ od raného středověku do našich dnů (s Jar. Bidlem, 1912 a 1913 a později). Potřebám zkušebním určil zpracování universitních čtení Dějepisectví. »Jeho vývoj v oblasti západní ve středověku a době nové« (1933,2. vyd. red. K. Stloukalem 1946). Souhlasně s Pekařem zabírá se Šusta do dějin hospodářských a peněžnických, které Gollovi a všem českým dějepiscům starším unikaly, a sleduje jejich odraz v dějích politických. Na rozdíl od Golla zabýval se Šusta se zálibou světovou protireformací, odhaduje správně její význam politicko kulturní i pro nás, opět ve shodě s Pekařovými studiemi bělohorskými. Ve Vídni i v Římě zesílilo a vědecky se prohloubilo Šustovo příznačné porozumění dějinám výtvarným, které jako ieden z prvních u nás včleňuje do duchovědy. I jest obor Sustova zkoumání nemálo rozsáhlý a dělí se rovnoměrně na středověk, na raná období věku nového i na dějiny současné, jejichž pronikání u něho silně napomáhá živý, ale kriticky nestranný zájem politický, pozorovatele spíše skepticky opatrného a moudře starostlivého než citově a vášnivě účastného, který nepodléhá dobovým heslům a varuje stále před tím, aby analogie z minulosti byly přenášeny do přítomnosti a jmenovitě aby se to dálo naopak. Jako Jos. Šusta prošel badatelskou průpravou ve Vídni a v Římě také třetí předák historického studia na Karlově universitě v období pogollovském, Kamil Iúofta (1876-1945). Narodil se jako syn vynikajícího po1itikaJosefaKrofty 17.7. 1876 v Plzni, kde vystudoval gymnasium. Po filosofických studiích v Praze a ve Vídni byl členem vídeňského Ústavu pro rakouský dějezpyt a pobyl tři léta studijně v archivech římských. V letech 1910-1920 byl profesorem rakouských dějin na české universitě. Přešed po převratu do služby diplomatické. působil nejprve u Vatikánu. pak ve Vídni a v Berlíně, v 1. 1936-1938 byl zahraničním ministrem Československé republiky. Za německé okupace byl vězněn a zemřel po návratu z konc. tábora v Terezíně 16. 8. 1945 v Praze. Vlastním oborem Kroftova důkladného a široce založe- 747 ného bádání jsou náboženské dějiny české od dob předhusitských až na pokraj periody bělohorské; řadu institucí, sporů, osobností osvětlil nově. Do hlubšího rozboru otázek nábožensk~Tch se nepouští, zato sleduje se zvláštním zájmem souvislost sporů církevních s národnostními a politickými poměry. Způsob jeho podání jest klidný a soustředěný, jasným výkladem a přiléhavou, nehledanou charakteristikou umí přiblížiti i složité problémy historické. Osvětlil. rozebral a důmyslně vyložil činnost P. Chelčického, J. Rokycany, V. Korandy, B. Bílejovského a j. významné studie věnoval Sněmům českým r. 1605 (1908), Dekretu kutnohorskému (1909 s V. Novotným, J. Šustou a G. Friedrichem), Majestátu Rudolfa II. (1909) a Boji o konsistoř podobojí v l. 1562-1575 (1911). Samostatným pojetím, obhajujícím na rozdíl od Tomka, Rezka i Pekaře vůdce českého povstání, vyniká syntetický spis Bílá hora (1913) ; o dvacet let později se postavil kriticky na obranu českého táborství proti dílu Pekařovu polemickou monografií Zižka a husitská revoluce (1936), kde se ve shodě se svým politickým vývojem přiblížil Masarykově koncepci našeho národně náboženského vývoje. Názor ten proniká ve většině Kroftových statí z českých náboženských dějin od Husa ke Komenskému, které knižně shrnul souborem Listy z náboženských dějin českých (1936, znovu 1946 jako Duchovní odkaz husitství). Na roz}u"aní samostatných dějezpytných studií a syntesy zkoumání staršího stojí Přehled dějin stavu selského v Čechách a na Moravě (1919). Řada podobných prací Kroftových vznikla za jeho diplomatického působení vídeňského; také přehledné stati Němci v Čechách (1927) a Stará a nová střední Evropa (1929) sledují vedle učených cílů i záměry politické v duchu vládního směru, jehož jako diplomat byl Krofta mluvčím. Některé z těchto i starších statí Kroftových přešly do jubilejního souboru úvah historických i politických Byli jsme za Rakouska (1936), který tvoří protějšek ke knize Pekařově »Z české fronty« i k Šustově antologii článků »Z dob dávných i blízkých«. Za války napsal Krofta dvě neohrožené historické persDektivy s úmyslem buditelským Z dob naší první republiky (1939) a Nesmrtelný národ. »0:1 Bílé hory k Palackému« (1940). Rázu populárního jsou Malé dějiny československé (1931, 3. vyd. 1946), jimž se dostalo překladu do mnoh~Tch jazyků. Instruktivní jsou Kroftovy charakteristiky čes. dějepisců a 748 politiků, zvl. Balbína, Golla, Gindelyho a Pekaře, pak Ma.saryka a Beneše. Ostatní historikové, kteří působili za první republiky na universitách i v archivech a z nichž někteří nastoupili dráhu diplomatickou, stáli již pod vlivem Pekařovým a Šustovým, nebo Kroftovým a V. Novotného. Po Pekařových stopách převažoval u nich zájem jednak o období protireformační, jednak o nejstarší dějiny za počátků křesťanství. Obecně se věnovala pozornost vývoji hospodářskému, jmenovitě stavu selskému; jen žáci Novotného se v tradicích gollovských zabírali do dějin náboženské reformace. Světová válka zbystřila pozornost všech k současným politickým událostem, ohrožujíc někdy objektivnost jejich úsudku. Poslední fáze Jednoty bratrské, jmenovitě činnost Budovcovu, učinil předmětem svého studia Julius GIiicklich (* 1876); František M[ichálek] Bartoš ('II 1889) psal na podkladě pramenných studií o Husovi, husitství i kultu svatojánském; Vlastimil Kybal (* 1880), diplomat z povolání, sdílí s nimi zájem o českou reformaci, ale vědecky rozbírá i problémy západoevropské politiky. Do Selské otázky v husitství (1926) i do nejstarších dějin českých (Počátky státu českého a polského, 1937) zabral se Václav Chaloupecký (* 1882), který podal i syntetický obraz osobnosti a díla Fr. Palackého (1912 ve »Zlatorohu«) a essay o významu Prahy v národním vývoji a v jeho dějinách Praga caput regni (1919) ; přispěl též podstatně k osvětlení dávných i současných dějin Slovenska. Českému liter. dějepisu slouží antologie nejstarších legend Na úsvitě křesťanství (1940). Církevní historie v Čechách stala se předmětem studia Františka lIrubého (1887-1943), který věnoval příspěvky i k dějinám novokřtěnců na Moravě a prozkoumal dějiny moravské šlechty od XV. do XVII. věku; sem náleží hlavní monografie Fr. Hrubého Ladislav Velen z Žerotína (1930). Ze školy Novotného vyšel Otakar Odložilík (* 1899), vzdělaný i na školách londýnských. V čele jeho vědecké činnosti stojí práce o době husitské, o niž se zasloužil také jako vydavatel. Monografií Karel starší ze Žerotína (1936) vyvrcholily jeho práce o pobělohorských exulantech. Záky Pekařovými a Šustovými již z dob republiky jsou Zdeněk Kalista a Josef Matoušek (1906-1939), který podal vynikající práce jak z evropských dějin XVI. stoL, tak z politického vývoje českého i cizího ve věku XIX. Zdeněk 48 - Arne Nová:k: StrUČJlé dějiny literatury české. 749 Kalista ('Ii' 1900) náležel české beletrii dříve než vědě historické. Z účasti na redakci »Hosta« a v družině Wolkrově, na niž vzpomíná knížkou Kamarád Wolker (1933), vzešly vedle překladů z Baudelaira a J.Romainse také vlastní lyrické pokusy (v. v.). Literaturu neopustil ani později, stav se spoluredaktorem »Lumíra«, v němž referoval o současné lyrice (s pseudonymem V. Hrbek). V činnosti vědecké !5tojí u něho v popředí zájem o období barokní, které studuje i po stránce literární; kromě antologie Z legend českého baroka (1934) vydal mohutný výbor České baroko (1941). Monografii věnoval postavě Bohuslava Balbína (1939, »Postavya dílo« sv. XX), vysvětlující některé rysy skladatele »Obrany« z cítění barokního. S Vašicou a Bitnarem náleží Kalista k předním znalcům a propagátorům barokní literatury u nás, přinášeje do jejího studia jemnost heuristickou, smysl pro dobový detail, ale i předčasnost zobecňujících hypotes. Žákem Pekařovým, který jeden z prvních ocenil historické dílo svého učitele (O Jos. Pekařovi) Příspěvky k životopisu a dílu) 1937) jest i Rudolf Holinka Cl' 1899), který podal důmyslné práce z úsvitu české reformace a příspěvky k dějinám českého a slovenského křesťanství věku X. a XI. Z vědeckých badatelů archivních vynikl zvláště Václav Vojtíšek ('*' 1883) svými studiemi o Praze a Václav Hmbý (1885-1933), věnující se studiu královských a církevních listin. Literárnímu dějepisu se zavděčil paleografickým důkazem, že Hanka byl původcem »Rukopisů«: Hanka a jeho Rukopis Královédvorský (1919). Historie slovanských národů nenalezla po světové válce pěstitele souhrnného, nýbrž byla studována na dějinách jednotlivých národů a kmenů, žáky Niederlovými a Bidlovými. Bidlovým a Pekařovým žákem jest Jan SlaVlK ('*' 1885), který podrobil přísné kritice dílo svého učitele »Dějiny Slovanstva« a potírá názory Pekařovy na cyrilometodějskou i svatováclavskou tradici u nás, jmenovitě však jeho stanovisko k Masarykově české filosofii. Vlastní dějepisná práce Slavíkova se obrací k Rusku XX. stol. a k jeho sociálně politickým revolucím. Ač zdůrazňuje stále ideové základy veřejného dění, nezanedbává nikde pramenů, naopak studuje je stejně intensivně jako sociální hnutí, jichž jest dobrým znalcem. Řadou drobných prací připravil se k velikému dílu Lenin (1934) a Leninova vláda (1935), které vyniká jak charakteristikou Leninovy osobnosti, tak 750 pochopením socialistických proudů. Nejstarším obdobím českých dějin se zabývá Vznik českého národa (1946). Vlastním oborem historického zkoumání profesora brněnské university Josefa Macůrka («< 1901) jsou polské dějiný z konce XVI. a XVII. věku, ač podal i příspěvky z dějin rumunských a maďarských, Dějiny Maďarů a uherského státu (1934). Dějepis výtvarných umění rozvíjel se v stálém vzestupu nastoupeném již před světovou válkou. Po celém státě organisována byla ochrana uměleckých památek a pokračováno v jejich soupise i musejním umístění. Vědeckému zkoumání valně prospělo zřízení stolic a seminářů pro výtvarné dějiny na všech universitách, takže mohla být zlikvidována dosavadní závislost na škole vídeňské. Řadu nových prvku do historie umění, zvl. architektury přinesl již před světovou válkou Zdeněk Wirth («< 1878). Do složitých otázek českého stavitelství zasihl podnětnou monografií Barokní gotika v Čechách (1908) a průkopnickým přehledem Česká architektura 1800-1920 (1922 s Ant. Matějčkem). Samostatné spisy věnoval uměleckým památkám Pelhřimova (1911), Kutné hory (1912) a zvláště Prahy; zde mezi několika spisy vyniká zvláště Praha v obraze pěti století (1932). Za redakce Wirthovy vycházel v 1. 1923-19j1 »Dějepis výtvarného umění v Čechách«, který vyčerpal český středověk v době pravěké, románské a gotické. Podnět k němu dal Václav Vilém Štech CI 1885), profesor na Uměleckoprůmyslové škole, později na Umělecké akademii v Praze. Svůj zájem soustředil k památkám pražským, jmenovitě k plastice; zde jest nejvyzrálejší jeho prací průkopnická monografie Sochaři pražského baroku (1935). Po četných pracích, svědčících o velkém rozhledu, v nichž zdařile charakterisoval také J. V. Myslbeka, přistoupil k velkému dílu syntetickému) Československé malířství a sochařství nové doby (od r. 1938), které v rámci let 1700-1938 má zobraziti celý výtvarný vývoj Československa. Vůdčí postavou historicko uměleckého ruchu jest však Antonín Matějček ('II 1889); dějepisec, objímající nejrůznější fáze vývoje a spájející je v skladný organismus, podává si v něm ruku s kritickým a láskyplným vykladačem současného proudění uměleckého. Znalecké práce věnoval tabulovému malířství gotickému u nás. dílu Jos. Mánesa, grafickému dílu Švabinského, předákům českého impre- 751 sionismu a poimpresionismu, Ant. Slavíčkovi, J. Preislerovi, Jindř. Pruchovi, T. F. Simonovi a j. Hlavním jeho dílem jsou souhrnné šestidílné Dějiny umění (1922-1936). Monumentální dílo, které nezapomíná na výklady o esteticko uměleckých názorech doby, obrážejí cích její myšlenkový ráz a její životní sloh, vztahuje se na veškeré výtvarné projevy ducha evropského. Světové stanovisko nikde nezabránilo Matějčkovi, aby stále přihlížel k českému podílu na výtvarné tvorbě evropské a aby určil nestranně zákony domácího vývoje uměleckého. Výtah z díla podávají Dějiny umění v obrysech (1946-1947). Českému dějepisu hudebnímu dal vědecký základ Zdeněk Nejedlý (ll< 1878 v Litomyšli), první profesor hudební vědy na univ. Karlově a tvůrce sociologie hudební. Po okupaci Československa Němci odešel do Moskvy, kde byl profesorem na. universitě a kde horlivě pracoval vědecky i politicky na novém osvobození Československa. Ve vládě třetí republiky byl prvním ministrem školství. Za svých vědeckých začátků sloučil Zd. Nejedlý ve své osobnosti energické a příkře důsledné trojí mocný vliv: Gollův, Hostinského, Fibichův. Vědeckou v)'chovou Zd. Nejedlý jest historik Gollovy školy, vyzbrojený pomůckami kritiky pramenů, metodami dějepisu srovnávacího a uměním vyhledávati za zevním děním proudění kulturní. Během doby byl vliv Gollův zastíněn dodatečným působením Masarykovým, ale posléze se Zd. Nejedlý přimkl k marxistickému materialismu historickému a splynul názorově s komunistickými zásadami sovětské Rusi. Výrazem lásky k rodnému městu jsou široce založené Dějiny města Litomyšle a okolí (1903, jen J. díl sahající do r. 1421), řadící se k nejlepším místním historiím našim; po letech se vrátil k dějinám svého rodiště se zbystřeným smyslem pro vývoj kulturní v mistrovské monografii Litomyšl. Tisíc let života českého města (1934). Od Hostinského přijal Zd. Nejedlý názor, že krasověda jest vědou o konkretním umění, požadavek uměleckého pokroku a konečně i hlavní obrysy dějinného vývoje české hudby. Jeho krasovědu dílem vydal, dílem rekonstruoval spisem Oto Hostinského estetika (1921). Ale postoupil nad formalismus učitelův a zdůraznil v umění proti prvkům čistě tvarovým živly výrazové, ty totiž, jimiž se vyjadřuje tvůrčí osobnost, dobová náplň a národní duch. Zák Hostinského měl otevřenu cestu k Zd. Fibichovi, 752 jenž jej hluboko uvedl do podstaty moderní hudby. Vyspěv názorově i vnímavostí, obrátil se však od roma:ltika Fibicha k národnímu klasikovi B Smetanovi a nalezl v něm východisko i měřítko české hudby. Postaral se o vydání jeho skladeb z mládí i prací vokálních; pořídil kritický text Sabinova libreta k »Prodané nevěstě« (1908); založil Smetanovo museum. K nejmohutnějším životopisným dílům našeho písemnictví náleží Bedřich Smetana (1924-1933, posud 4 díly), pro zatím dovedený až do r. 1843. Podivuhodný dar heuristický a zvláštní schopnost vyložiti nepatrnou životopisnou jednotlivost jako dokument vývojový se tu pojí se sytou a důvěrnou malbou kulturního prostředí, ale umělecká psychologie budoucí tvůrčí osobnosti l:le úplně ztrácí v kolektivních dějinách doby. K ocenění novodobého českého umění hudebního přispěl monografiemi o Fibichovi (1910), Foerstrovi (1910), V. Novákovi (1915 a 1921), Sukovi (1919) a j. Nedokončeny zůstaly jeho Všeobecné dějiny hudby (1916-1930). Vyvrcholením mladistvé práce Nejedlého byla epochální díla o dějinách českého zpěvu. Předeslav Dějiny předhusitského zpěvu (1904), sahající k r. 1403, přistoupil Zd. Nejedlý na širších základech vědných r. 1907' k Dějinám husitského zpěvu; díla ta obohacují štědře nejen naše dějiny hudební, ale i literární, náboženské a národnostní, a jsouce pojata jako obrana husitství a táborství, jsou z nejkrásnějších výtvorů školy Gollovy. Dějepisnou praksi Nejedlého doplňují práce, jež zpravidla na rozborech vůdčích osobností historiografie řeší otázky z filosofie českých dějin. Tak rozebral osobnost Palackého (1920), E.Denise (1921) a zvl. Jiráska (1921 a jindy). Svěží je jeho monografie B. Němcová a Ratibořické údolí (1922, znovu 1946). Souběžně s velkým spisem o B. Smetanovi vycházelo od r. 1930 mohutné dílo T. G. Masaryk (posud IV díly o 5 sv., jež dospěly k »prvním výbojům« ve vědě a filosofii vl. 80.), široce založené jako dějiny českého duchovního života od let 70., ale pojaté spíše oslavně a obranně než kriticky. V apoteose silného individualisty a odpůrce dějinného materialismu projevil vyznavač Marxův, jenž pak hned přistoupil k přípravě obdobně rozsáhlého spisu o Leninovi, další paradox svého neklidného ducha. Emancipaci od názorů i metod Zd. Nejedlého provedl jeho samostatný žák, profesor hudební vědy na Masarykově universitě a soustředitel brněnské hudební vědy Vladimír 753 HeÍfert (* 1886 v Plánici u Klatov, t po někollkaletém věznění Němci r. 1945 v Praze). Mladistvé jeho práce hudebně kritické a propagační byly určovány namnoze osobností Zd. Nejedlého, z jejíhož dogmatismu a stranictví se postupně vymaňoval, jak svědčí vzestup k názorové samostatnosti jeho četných prací o Smetanovi: Smctanovské kapitoly (1917), B. Smetana (1924), Tvůrčí rozvoj B. Smetany (I, 1924), Pohled na B. Smetanu (19'4), zvláště pak syntetický a kritický spis Česká moderní hudba (1936). S širokým rozhledem a s úsudkem vyzrálým k objektivnosti přistoupil Vl. Helfert poslední dobou k rozsáhlé monografii Leoš Janáček (od r. 1938). Hudební historik Helfert, který se zabýval analyticky na př. ohlasem Božích bojovníků v hudbě, Musikou Blahoslavovou, soustředil svůj zájem na dva úseky vývojové, na českou zámeckou hudbu XVIII. stol. a na českou hudební emigraci; v obou směrech působí přímo objevitelsky, a to jak látkově, tak analyticko kritickou metodou. V prvním oboru vydal dvě doplňující se monografie o hudbě českého baroka: Hudební barok na českých zámcích. Jaroměřice za hrab. J. A. z Questenberku (1916) a Hudba na jaroměřic-· kém zámku, Fr. Míča 1696-1745 (1924). Všestrannému výkladu hudební emigrace české věnováno jest kromě řady odborných statí úhelné dílo Helfertovo Jiří Benda. Příspěvek k problému české hudební emigrace, z něhož posud vyšly 2 sv. (1. 1929, II. 1934). 754: Dodateh be str. 132. (Přidej za druhý odstavec.) Vedle »Královské české společnosti nauk« stalo se druhým významným střediskem vědeckým M uscum království českého. Podnět k jeho založení dal r. 1817 Kašpar hr. ze Šternberka, r. 1818 bylo Museum za podpory nejvyššího purkrabí Fr. Ant. hr. Kolovrata-Libštejnského založeno a dvě léta nato úředně potvrzeno. Tehdy se ustavila »Společnost vlasteneckého musea v Čechách«, řízená zvláštním výborem, v jehož čele stál Kašpar hr. ze Šternberka jako předseda se svým bratrancem Františkem. Od počátku se ve Společnosti uplatňoval z vědeckých pracovníků jmenovitě Jos. Dobrovský. Sbírky, převážně přírodovědecké, umístěny byly v bývalém paláci šternberském na Hradčanech, odkud se až r. 1845 dostaly do Nostického paláce na Příkopech, který zemští stavové zakoupili, když ztroskotal návrh Palackého postaviti pro Museum zvláštní budovu na nábřeží. R..1891 přestěhovaly se konečně do novéJ1o vlastního paláce na Václavském náměstí. S národním hnutím obrodním sblížilo se Museum založením musejního časopisu r. 1827, což bylo dílem Palackého. Palacký dopomohl směru historickému k rovnováze s přírodovědeckým snažením a bohatě zkvétající knihovna stala se od r. 1821 zásluhou Hankovou středem slavistického snažení a filologicko-národního ruchu. Palacký, který založením a řízením »Časopisu českého musea« vytvořil první český časopis vědecký, zorganisoval i první vědecko-literární spolek, který byl těsně spjat s osudy Národního musea. Byla to Matice česká. R. 1830 seskupil kolem sebe řadu spolupracovníků jmenovitě z okruhu Jungmannova a postavil takto vzniklou společnost pod záštitu Společnosti musejní. Tak se utvořil »Sbor k vědeckému vzdělání řeči a literatury české«, který si vzal za úkol hlavně vydávání dobrých, po výtce naukových knih českých. K tomu účelu zřídil »Sbor« 755 r. 1831 zvláštní fond, jejž nazval Maticí českou. Ta převzala náklad Musejníka a založila 4 souběžné knihovny: »8taročeskou bibliotéku«, »Novočeskou bibliotéku«, »Bibliotéku klasikův« a »Malou encyklopedii nauk«. Zde byla vydána klasická díla novočeské literatury, Jungmannův »8Iovník«, Šafaříkovy »8lovanské starožitnosti« a j. 756 Bibliografie. BibliQgrafie je výběrová; obsahuje jen nej::lO.ležitějš! prameny. Podrobnějši chce být toliko pro léta 1936-1946, jež již nem::>hly zachytit Novákovy Přehledné děj:ny. Proto pro podrobné pramenné pouč.en! odkazujeme pro dobu novou na zmíněné Arne Novákovy Přehledné dějiny literatury české. 1936-1939, pro dobu starou na Jana Jakubce Dějiny literatury české, I, 1929. (Jména z bibliografie nejsou obsažena v rejstříku.) Zpracování souhrnná. Jos. Dobrovský: Geschlchte der bohmischen Sprache u. Literatur, ů792 a 1818; 1936 vyd. B. Jedlička. - Jos. Jungmann: H'storie lit. české, 1825 a 1849. - Jar. Vlček: Dějiny čes. lit .. I-IV, 1892-1914; 193,1; 1940. - J. Jakubec: Dějiny lit. české, I-II, 1929/1934. Arne Novák: Dějiny českého pisemnictví v Ces. vlastivědě, 1933; samostatně vyd. 1946 Ant. Grund. - Hanuš Jelínek: Histoire de la littérature tchěque. I-III, 1932/1935. - B. Havránek: vývoj splsov. jaz. čes. v Csl. vlastivědě. 1936. - R. Jakobson: Verš staročeský a J. Mukařovský: Obecné zásady a vývoj novoč. verše vCsl. vlastivědě sv. 3., 1934. Stará doba literatury česbé. Období románské (str. 5-12). Výbor z literatury české, I, red. P. J. Šafařík, .1845. - Bohemia latina, vyd. K. Hrdina 1931. Fr. Pastrnek: Děje slovan. apoštolť1 CyriIIa a Methoda, 1902. Ríša Vel'komoravská, 1933. - M. Weíngart: Rukověť jazyka staroslověnského, 1937/38. - P. Lavrov: Kyrylo ta Metodij v davn'oslovjanskomu pys'menstvi, 1928. - Týž: Materlaly po istori! 'vozniknovenija drevnejšej slavjanskoj pis'mennosti, 1930. - F. Dvorník: Les légendes de Constantin et de Méthode vues de Byzance, 1933. Jos. Vajs: Sborník staroslovanských lit. památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. 1929. - M. Weingart: První česko-csl. legenda o sv. Václavu ve Svato'václ. sbor. I. 1934. - O. Jansen [R. Jakobson]: Ces. podíl na čsl. kultuře ve sbor. Co daly naše země Evropě a lidstvu, I, 1939. - Jos. Vašica: Slovanské bohoslužby, 1940. - Týž: Slovanská liturgie nově osvětlená Kijevskýmí listy, Slovo a slov. 1940. Na úwitu křesťanství. Z naší literární tvorby doby románské v stol. DC-XIII. Uspoř. V. Chaloupecký, 1942. - J. Vilikovský: O naše nejstarší legendy, Řád 1941. Zd. Nejedlý: Děj. předhusitského zpěvu v Cechách, 1904. - R. Jakobson: Nejstarší čes. písně duchovní, 11929. K tomu posudek 757 M. Weingarta v Byzantinoslavica 193Ó. - D. Orel.: H:udebni prvky svatováclavské ve Svatovácl. sbor. II. 3, 19:37. V. Flajšhans: Nejstarši památky jazyka a písemnictví čes., 1903. Jos. Pekař: Nejstarší kronika čes., 1903. - Týž: Die Wenzels- u. Ludmilalegenden, 19C6. - 2!vot a umučení sv. Vác'ava a báby j'ho sv. Ludmily Přel. A. Stříž, úv. Jos. Pekař. 1921 a 1927. - V. Novotný: O Kristiána v Č~M 1930. - Jos. Pekař: O Kristiána v ČCH 1931. - V. Chaloupecký: Prameny X. stol., legendy Kristiánovy o sv. Václavu a sv. Ludmile ve Svatovácl. sbor. II. 2. 1939. Kosmovu kr::>niku vyd. Em'er s překl. V. V Tomka v Pramenech dějin čes. II. 1874; B. Bretholz 1923; překlad K. Hrdiny 1929. ·M. Weingart: Staroslověnská bible a její význam pro čes. národ ve sbor. Rble a český národ. 1935. Fr. Spina: úber das altčechiche 03trower Lied v AfSPh 19~0 Fr. Tichý: Píseň t. zv. Ostrovská v ČNJM 1940. - Ant. Skarka: Nové kapitoly ze staré čes. hymnologie ve Sbor. filol. 1942. - P. Trast: Kunhutina piseň a sekvence Tomáše Akv. »Lauda Sion« ve Slově a slov. 1940. Období rané gotiky (str. 12-21). Ant. Havlík: O významu slovných shod rýmových pro poznáni příbuznosti skládání. stč. v ČOM 189G. - J Vilikovský: Umučení Hradecké. RajhradEké a Roudn;cké. Řád 1934. - Týž: Latinská předloh3- Rajhrad. umt:čení, ČMM 1939/40. - st. Vrtel-Wierczynski: Staropolska legenda o sw. Aleksvm na por6wnawczem t1e literatur slowiansk'ch, 1937. - Jos. Hrabák: Staropolský verš ve srovnání se staroč., 1937. Alexandreidu vyd. M Hattala a Ad. Patera 1881: F. X. Prusík 1896; R. Trautmann 1916. - V. Janouch: K pramenf1m a stylu Alexandreidy stč .. Věs'ník KČSN 1943. - Alb. Pražák: Stč. báseň o Alexandru Velikém, 1945. Dalimila vyd. Jas. Jireček (s verš. dodatky) v Pramenech děj. čes. III. 1877: V. E Mcu~ek 1892 a 1910. - Miroslav Jeřábek: R-zbor kroniky Dalimilovy, ČČH 1904 a n. - J. V. Simák: Kdo skládal kroniku t. t. DaI:m'la?, ČČH 1932. - Jos. Susta: Král c'zínec. 1939. - J. Beran: BI. Zdislava - příbuzná »Dalimilova«? Čas. Sp::l1. přátel starož. čsl. 1938. - F. M Bartoš: O osobnost kronikáře D3.limi1a, OMF 1940. - J B. Čapek: Da1Jmilf1v »hlahol jasný«, LF 1941. Kroniku Zbras'avskou vyd. Emler v Pram. ~j. čes. IV, 1884. čes. překl. J. V Nováka s úv. V Novotného 1905. - Katona vyd z rkp. Svatovítského Ad. Patera 1885; Jar. Rašin 1927. - J. V. Novák: Čes. překlady t. zv. Catonových dvojverší, LF 1915. - Ezopa vyd. ve sbor. Baworowského J. Loriš 1903. Sk13dby rukopisu Hradeckého vyd. Ad Patera 1881 (celý sborník); J. Vilikovský Stč satiry 1942; J. Hrabák Stč. satiry 1947. - Ant. Hwllk: Veršové shodv RH, ČCM 1904 a 1905. - Týž: O skladateli RH. ČOM 1906. - M Weing-art: Datierung u. Ursprung der Alttschech. ,Koniggra.tzer Handschrift. Slav. Rundschau 19n8. Spor duše s tě'em vyd St. Petira ve Sbor. mol. 1931; v rekonstrukci textové spolu se s'kladb:m O ne-bezpečném času srn-ti R. .Takobson 1927. - Jos. Truh'ář: O stč. Sporech duše s tělem. ČČM 1881. - St. Vrtel-Wierczynski: Rozmowa czlowieka ze smierczia w literaturze sredniowiecznej polskiej i czeskiej, 192G. 758 1. :Máchal: ,Stč. skladby dramatické,1908 (text i rozbor). -" F. Oberpfalcer, J. Plavec, F. Pujman: Nejstarší čes. hry divadelní, 1941. - J. Máchal: Dějiny čes. dramata 1917, 1929. - F. Pujman: Zhudebnělá mateřština, 1939. - J. Vi!:kwský: Latinské kcřeny stč. dnmatu, Řád 194,1. - Týž: K děj. stč. dramatu ve sbor. Hrst studií a 'npomínek Ant. Beerovi, 1941. - Knihu Režmberskou vyd. Vinc. Brandl 1872; J. Gebauer, LF 1880. Období vyzrálé gotiky (str. 21-36). Zd. Kalista: Doba Karla IV., 1939. - Jos. Klapper: Schriften Johannes von Neumarkt. 1935. - Legendu .0 s'v. Kateřině vyd. v úpravě K. J. Erben 1860 a J. Hrabák 1941; kriticky F Spina 1913; J. Vilikovský 1941 a 1946. - F. Menčík: Rozbor legendy o sv. Kateřině, 1881. - Legendu o sv. Prokopu z RH vyd. Ad. Patera 1881. R. Jakobson: Glosy k legendě o sv. Prokopu ve sbor. ~:vý Vrchlický, 1937. J. Vilikovský: Próza z doby Karla IV., 1918. - Pasionál vyd. J. Gebauer v LF 1878/87; fototyp. tisk z r. 1495 Zd. Tobéllka 1926; novoč. přepis F. Šimek 1927. - J. Vilikovský: Pasi'onál a ~ivot Krista Pána, Řád 1940. - TýŽ: Knatelství a počitky č2ské prózy. Řád 1940. - ~ivoty sv Otcťt vyd. E. Smetánka 1909. - O sv. Jeronvm::>vi knihy vyd. Ad. Patera 1903. - ~ivélt Josefa Egypt. a Asseneth vyd. J. Vrťátko v ČČM 1862. - Fr. Prusík: Duchovní r:::mány Josef a Asseneth, ~ivot Josefťtv, Ad?m a Eva v Kroku 1887, 1888 J. Polívka: Drobné příspěvky liter-historické, 1891. - Barlaama a Josafata vyd Fr. Šimek s úv. A. S. 'M3gra 1946. Vévoda Arnošt. Tandariáš a Floribella, Malá rťtžová zahrada, Bruncvík, Apollonius vyd. Lorišem ve sbor. Baw:::rowského 1903. Gesta Romanorum vyd. J. V. Nwák 1895. - J. Veitz: Povaha p::>vídek v Gesta Romanorum, LF 1910. - J. Polívka: R"mán o Apolloniovi, králi Tyrském, v čes., polské i ruské liter., LF 1889. Tkadlečka vyd. H. Hrubý a F. Š'mek 1923;F. Š'mek 1940. F. Šimek: Nově objevený stč. rukopis Tkad'ečka, LF 1936. - F. M. Bartoš: Kdo je autorem Tkaďečka? LF 1939. - J. V:Jikovský: Jan Tkadleček, Řád 1941. - G. Heidenre:chová: Stč. Tkad~eček a poměr jeho stylu k německé skladbě Ackermann aus B5hmen, Slovo a slov. 1937. - L. Zatcčil: Poznámky o slehu stč. Tkadlečka a jrh, poměru k Ackermannovi, ČMF 1938. - J. Vilikovský: Sloh Tkadlečka. Řád 1941. - M. Boháček: Právněhistorické poznámky ke Tkad:ečkovi, Všehrd 1941. V. Chaloupecký: Arnošt z Pardubic. '1941. - R. Holinka: Církevní politika arcibiskupa Jana z Jenštejna za pontifikátu Urbana VI., 1933. - F. M. Bartoš: Jan z Jenštejna a jeho zápas J:h:,čps. sbor. hist. 1940. - K Burdach: Der Dichter des Ackermann aU3 B5hmen u. seine Zeit, 1926/32. - Píseň o sv. Dorotě vyd. Ad. Patera v rkp. Svatovítském 1886. JuI. Fejfalik: Altčech. Leiche. Lledor u. Sprtiche, 1862. - J ViIikovský: Latinská poesie žákél,vská v Čechách. 1932 - TýŽ: Starcčeská lyrika (texty), 1940. - R. Jakobson: Slezsk,-p:>:ská cantilena inhonesta ze zač. XV. st., NVČ .1934/35. - Jos. Klapper: Nikolaus von Kasel, ,1937. 759 :Flaškovu Novou radu ,vyd. J. Gebauer 1876. - J. B. Capek: Alegorie Nové rady a Theriobulie, Věstn. KČSN 1936. - Týž: Vznik a funkce Nové rady. Věstn. KČSN 1938. - Radu otce synovi vyd. Ad, Patera v ČOM 189,2 a F. Frank v LF 1892. - V. Flajšhans: Čes. přísloví, 19'12. - Podkoní a žák vyd, V. Ertlem 1919. - P M. Haškovec: Podkoní a žák v souvislosti s literaturami západními, Proudy 1921. - Jos. Hrabák: SmilO'va škola, 1941. - Pravdu vyd. K. Novák 1888. - Alana vyd. Ad. Patera ve Svatovít. rkp. 1886. E. Werunsky: Gesch. Kaiser Karls u, seiner Zeit, 1880/92. - J. B. Novák: Patriotismus Karla IV .. ČČH 1926. - Vlastní životopis Karla IV. vyd. Emler v Pramenech děj. čes. III, 1882; Jak. Pavel s úv. V. Chaloupeckého 1940 a 1946. - České spisy Karla IV. vyd. Emler 1878. - K. Titz: O latině vlast. ž:votO'pisu Karla IV., LF 1940. A. Blaschka: Die St. Wenzelslegende Kaiser Karls IV., 1934. Kron. Pulkav'ovu vyd. Emler v P·am. děj. čes. V, 1893. - Kron. Kra,bicovu vyd. Emler v Pram. děj čes. IV, 1884. - Kron. Marignolovu vyd. Emler v Pram. děj. čes III, 1882. - Marka Pola Milion vyd. J. V. Prášek a V. Flajšhans 1902. Snář Vavřince z Březové vyd. Č. Zíbrt 1908. - Cesty Jana Mandevi11y vyd. Fr. Simek 19'11 a 1913. - Fr. S'mek: Pseudomandevi11e a jeho cestopis, Sbor. filoI. 19,10. - Kroniku husitskou vyd. J. Goll v Pram. děj. čes. V, 1893. - Jos. Pekař: 2'žka a jeho doba, I, 1927, (ocenění kroniky). - V. Flajšhans; M. Vavřinec, ČČH 1933 a 1934. - Týž: Traktáty Husovy a Kronika Vavříncova, LF 1934. V. Flajšhans: Klaret a jeho družina, I, II. ,1926, 1928. - F. M. Bartciš: M. Klaret a jeho s,polupracovníci a předchfidci, ČNM '1928. Al,b. Wesselski: Klaret u. sein Glossator. 1936. - B. Ryba: K latinskočeským mamotrektťim, LF 1940. - Týž: Nové jméno mistra Klareta, Věstn. KČSN 1943. Majestas Carolin a vyd, Palacký v Čes. arch. III. 1845. - !tád práva zem. vyd. Palacký v Čes. arch, II. 1842. - !tád korunování vyd. Emler 1878. - Ondřeje z Dubé Práva vyd. Fr. Čáda 1930. F. M. Bartoš: Na okraj život. díla O. z Dubé, LF .1938. 2altář Poděbradský vyd Patera 1899; Klementinský Patera 1800; Kapitulní E. Rippl 1928; Pasovský J. Truh'ář v ČČM 1878, - Evangeliář Vídeňský vyd. F. Menčík 1893; Pražský Fr. Černý v LF 1897; Čtenie zimnieho času Patera 1905; Olom:>ucký Fr. Černý 1901. Jos. Vašica: Stč, evangeliáře, 1931. - Týž: Stč. překlad bible ve sbor. Bible a český národ 1935. Jos. Truhlář: Alberta Vel. Ráj duše, ČČM 1884. - J. Menšík: Poměr Albertova Ráje duše k Stítnému, ČČM 1918. - Zrcadlo čl ov. spasenie zlomkovitě vyd. Ad. Patera v ČČM 1887 a 1890. - 2ivot sv. Františka vyd. E, Rippl 1930. Fr. Loskot: Konrad Waldhauser, 11909. - Týž: Jan Milíč z Kroměříže, 19t1. - Oto Odložilík: Jan Milíč z Kroměřiže, 1924. - J. Vilikovský: Milíčovy české modlitby, !tád 1937. - K. Chytil: Antikrist 'V naukách a umění středověku a hmit. obrazných antlthesích, 19018. - F. Tadra: M. Vojtěch Rankov, ČČM 1879. - Vl, Kybal: Matěj z Janova, 1905. - Regulae Vet. et Novi Test. vyd. Vl. Kybal 1908/13 a 1926 s pomocí Odložilikovou. - Christo N. Gandev: Joachimítské myšlenky v díle M. z Janova, ČNM 1937. Stítného !teči besední vyd. M. Hattala 1897 a F. Stejskal 1901. !Knížky o hospodářovi vyd. V. Foch 1929. - Knížky šestery o obec. 760 věcech křesťan. vyd. K. J. Erben 11852. - neči nedělni a sváteční vyd. J. Straka 1929. - Knihy naučenie křesť. vyd. Vrťátko 1873. J. Gebauer: O životě a spisích T. ze ~mtného. 1923. - Fr. Ryšánek v Ottově S:ov. nauč nové doby Vl 2. 19!3. - J Jančík: T ze Štítnéh~, učitel života. 1940. - F. M. Bartoš: K životopisu Štítného. CČF 1945. - St. S~uček: Studie štítenské. 1909 - Týž: Vztahy Štítného ke krásnu. 1910. - Týž: Ke spisovatel. začátků.m Štítnéh~ ve sbJr. Od pravěku k dnešku. I, 1930. - Fr. Trávniček: Štít. traktát O bojování hřiechóv s šlechetnostmi. CCM 1919 a 1920 a sb. Z dějin čes. literat. 11920. - Fr. Ryšánek: Strahovské zlomky štítenské, 1930. Střední doba literatury české. Výbor z literatury české, II, red. K. J. Erben ,1868. - Jos. Jireček: Rukověť k dějinám lit. čes. do konce (18. v., I, II, 1875, 1876. Obdobi husitské (str. 39-57). F. M. Bartoš: Přispěvky k dějinám Václava IV., Vě3tn. CA 1942. - J. Pekař: 2ižka a jeho doba, I-IV, 1927-1933. - K Krofta: 2:žka a husitská revoluce. 1936. - Týž: Duchovní odkaz husitství. 1946 (pů.v. Listy z nábJž. dějin čes., 1936). - F. M. Bartoš: Husitství a cizina, 1931. - R. Urbánek: Lipany a konec polnich vojsk, 1934. - Týž: Husitský král, -1926. Husovy spisy lat. vyd. V. Flajšhans ,1903-1908: české ,x. J. Erben 1865-1868; znovu V. Flajšhans s překlady některých spisů. lat. 1903/07. Jednotlivě vyd. Posti:u V. Flajšhans 1898; O svatokupectví V. Novotný 1907; Dcerku A. Kolářová-Císařová 1927; listy V . . Flajšhans 1915 a V. Novotný .1920; Ma·g. Io Hus: Sermones in Betlehem 1410-1411 V. Flajšhans ve Věstn. KČSN 1938/42. - V. Flajšhans: M. Jan Hus, 1901/04 a 1915. - V. Novotný a Vl. Kybal: M. Jan Hus, 5 sv., 1919-1927. - J. Sedlák: M. J. Hus. I, II, 1919-1927. - M. Vischer: Jan Hus. I, II, ,1940. - V. Novotný: Historické spisy P. z Mladoňovic a j. zprávy a J. Husovi a Jeronymovi z Prahy. Pram. děj. čes. VIII. 193,2. - F. ,M. Bartoš: Pů.lstoletí husito bádáni, 19·35. - Fr. Ryšánek: Hus,ovy rektoráty universitní, LF 1930. - F. M. Bartoš: Hus jako rektor Karlovy university, ,1936. - V. Flajšhans: Anglická vlna, CČH 1931. - Týž: Husovo odvolání ke Kristu, ČČH 1933. - Týž: Spáleni knih Viklefových 1410, CČH 19,36. - Týž: M. 10 Hus: Quodlibetum Hll, CCH ,1938. - TýŽ: Prameny kázání Husových, LF 1939. - Týž: Husova Orthografie, CČH 1938. - A. Frinta: O předloze Husovy reformy pravop:sné, LF 1940. - K. Novák: O Husově pravopíse a zvláštnostech h'á3kosI. a tvarosl., Sborn. filol. '1936/39. - J. VilikJvský: O domně'é Huso·vě rétorice, Bratislava 1932. - E. Havelka: Husitské katechismy, 1938. - Ján Kvačala: Oprácach Jána Husa biblických, Věstn. 'KCSN 1928. F. M. Bartoš: Hus a čes. bible, J:hoč. sborn. hist. 1929. - OL Odložilík: Wyclif and B:hemia. Věstn. KCSN 1935. - F. M. Bartoš: Kolem Husova díla O církvi, Sborn. Hus:wy ťak. 1930. Jakoubka ze Stříbra Výk'ad vyd. Fr. Š:mek 1932-33. - F. M. Bartoš: Literárni činnost M. J. ze Stříbra, 1926. - Rokycanovu Postilu vyd. Fr. Šimek 1928-29. - O Rokycanovi .T. Gol! ve Spis. ({rob. II, 1929. - F. M. Bartoš: Lit. činnost Rokycany, 1928. - 761 Fr. Šimek: K prament'Jm Rokycanovy Postily, LF '19311. - Tý!: Nové rukopisy Rok. Postily, LF '194,2. - Týž: Neznámi sbírka kázáni Rok., Sborn. fil ol. 19J6/39. - TýŽ: Učení M. J. Rokycany, 1938. Che:č'ckého Posti'u vyd. E Smetánka 19CO -11903; Sieť viery vyd . . 19,2 a 19~9 E. Smetánka; »menší spisy« Jos. Karásek 1891 a 1892. Jednotlivě vyd. K. 'Krofta O boji duchovním a Trojím l'du 1911; Repliku proti B:skupcovi J. Straka 1930; Dva traktáty /Výklad na .2. ep. sv. Jana, O základu zákonfi lidských (E. Smetánka 1932; Traktáty P. ChelčickéhCl (O trojím lidu, O cirkvi sv.) R. Holinka 1940. - Jar. Goll: Che~č;cký a Jednota v XV. st., 1916. - A. Lenz: Soustava učení Chelčického na základě prament'J, Sbor. híst. kroužku 1900/01. - N. V. Jastrebov: Etjudy o Petrě Che!čickom i jego vremeni, 1908. - F. O. Navrátil: P. Chelčický, 1929. - Fr. Ryšánek: P. Chelčického O jistém a nejistém očistci a o z'ých kněžích, Slovan. sbor. 1923. - Týž: Mistr Protiva u Chelč., LF 1915. - V. Chaloupecký: Štítný a Che'čický. ČMM 1914. - M. Cedlová: Náboženské názory P Che~č:ckého a bratra Rehoře, ČNM 1932. O bib~ich ved:e základních praci Dobrovského a Jirečkových F. M. Bartoš: Počátky nár. b:b:e v Čechách. Bratislava 19.3'1. - Ferd. Hrejsa: Bib'e a čes. národ ve sborníku téhož jména 1935. Zd. Nejeďý: Počátky husitského zpěvu v Čechách do r. 11415, '1907. - Týž: Dějiny hmitského zpěvu za válek husitských, 1913. - A. Kraus: Husítství v literatuře prvních dvou století svých. 1917. V. Novotný: Husitský zpěvnik. 1930 - R Jak:bson: Úvahy o básnictvi doby husitské, Slovo a slov. 1936. - Dm. éyževskyj: Přispěvek k symboľce čes. bás:lictví náb'ž., Sbvo a slov. 1936. - A. Škarka: Nové kap'toly ze staré čes h~·mnol-gie. Sbor fíbl. .1942. Radu všelikých zvířat vyd. V. F:ajšhans 1942 s pojednáním Jos. Drobrovskéh o vydání Rady zvířat a Fenclova Radda zhClvadiIých z·vieřat a ptactva. Lísty Žižkovy s řádfm vojen. vyd. F. M. Bartoš 1924 a 1935 H. Toman: Literární památky, duch a povaha Ž'žkova, Věstn KČSN 1893. - J3r. Prokeš: J Ž žka a jfho doba, 19~0. - R. Urbánek: J. Žižka, 1925. - Sborník Žižkftv 1924. Korandovo Pose!stvie vyd. A. Patera v A"ch. čes. VII, 1888. K. Krofta: V. Koranda ml., Sbor. m. hlst. musea v P;zni 1912. Ve službách Jiříka krá'e. Deníky panoše Jaroslava a Václava Š3ška z Biřkova vyd. R. Urbánek 1940. - K?bátníkovu Cestu vyd. J. V. Prášek 1894. - Jana Hasištejnského Putování vyd. F. Strejček 11902; Zprá\'u F. Zfman 1876. Fr. Mareš: Prokopa písaře česká AT3 díctandi, 1900. -Týž: Pro~opa písaře Pr3xis cancellariae, 1908. - Staré letopisy čes. vyd. Fr. Šimek s úvod. F. M. Bartoše 1937. - Knihu Tovačovskou vyd. V. Bra:ldl 1868. Jos. Truh'ář: Pcčátky hum<:mismu v Čechách. 1892. - Týž: Humanismus a hum3nisté v Čechách za kl'. Vladislava II., 1894. - Týž: Dva listáře humanistické, .1897. - J3na z Rabštejna D:alogus vyd B. Ryba 1946. - Týž: Filip Beroaldus a čeští humanisté ve Zprávě Měst. musea v Č BudějJV'cich 1932/33. - R. Urbánek: Tři JanJVé z Rabštejna, Sbor filol. 1936/39 - B Ryba: K biografii humanisty J. z R3bštejna, ČCH 1940. - Spisy B. Hasištejnského vyd. česky K. Vinařický 1836 a 1875; latin. básně Oto Jiráni 1922; latin. prózu B. Ryba ,1933. - B. Ryba: Filosofická prosa B. Hasištejnského 762 zL., LF 1931. - 'K. -Svoboda: Augustina Olomouckého Dialogn •. obranu básnictvi. LF 1942. Viktorina KJrnela ze Vš~hrd O práviech knihy devatery vyd. H. Jireček 1874 - Jar. Čelakovský: O významu V. ze Vš v kult. a právnich děj čes .. Právnik 190:1. - Památnik spol. práv. Vš(hrd 1918. - Všehrd 1921. B. Ryba: Václav Pisec'ký, Eneáš Sylvius a Lukianos, LF 1920. Fr. N::>v::>tný: S'gismund z Jeleni vyd'IVatelem P:iniovy N3tu~alis historia, Sb::>r. filol. 19>12. - B. Ryba: .s" Gelenius a jeh::> vyd. Arnebia a Minucia, LF '1925. Ludvika z Pernštejna Naučen! vyd. J::>s. Vašica 1928 a 1946. Zrcadlo marnotratnÝch vyd. Jos. VašIca 1940. - Traktátec o Ště3tl vyd. týž 1944. - Vil. Pražák: Neuberkfiv sbornik a Máj::>vý sen, ,1924. Zd. Tc·b::>lka: Dějiny čsl. knihtisku v době nejstarll! 1930. - TýŽ: Knihopis čsl. tiskfi cd doby nejstarš! do konce 18 st., od '1925 (d::>~ud ".I sv.). - Jos. Volf: Děj. knihtisku v Čechách a na MJravě dp r. 1848. 1926. - Č. Zibrt: Z dějin čes. knihtiskařstv!, 1939 v úpr. A. Dolenského. Několik spiskfi Konáčových vyd. fototyp'cky Zd. TJbolka 1927 a 1928 - H'storie utěšené a kratochvilné. Výb. z čes. krás. prózy ,16. a 17. st. Usp. B. Vác:avek 1941. - J:říkovo vIděn! vyd. Fr. Tíchý 1935. - Frantova práva vyd. Č. ZIbrt 1904. - Fr. Spína: Die alttschech. Sche'menzunft Frantova práva, 19C9. - M3rkolta a Nevím vyd. Č Z!brt1909. -' Historii o Faustovi vyd. týž 1903. - Historie o Palečko'vi vyd. J. Herben 1904. Jos. Th. MUller: Gesch. der B5hm'schen BUder. I-III, 19221931. - Týž a F. M. Bartoš: Děj Jednoty br., I, 1923. - Erhard Peschke: DIe Theologie d. Bohm. BrUder in ihrer FrUhzeít, I, 1. 2, 1935-1940. - Akty Jednoty bratr. vyd. Jar. Bidlo od 19:15 (dosud 2 sv.). Období zápasu reformace s humanismem (str. 57-80). Ant. Truh'ář a K. Hrďna: Rukověť k pisemnictv! humanistickému, zvl. básnickému v Čechách a na MJravě ve st. 16., I, 1918. - Jos. Král: LIterárn! č;nnost humanisto profesorfi v I. '1409-.1622, LF 1909. - Ant. Ryb.čka: O Janovi z Doubravky. ČČM 1878. - J. Jireček: J. HJděj::>vský z HJděj::>va, 1884. - F. Menčik: Dopisy M. Mat. Kollína z Chotěřiny, 1914. F. Bednář: Požadavky Jednoty bratrské na b:::hoslovecký dorost, Ref. sb. 1937. - F. Hrejsa: Sborové Jednoty bratrské. 1939. - TýŽ: Svéráz Jednoty a jeh::> prameny, NŘ 1935. - A. Císařová-Kolářová: 2ena v Jednoté bratrské, 1942. - A. Ginde~y: Bratr Lukáš a jEho s.pisové. ČČM 1861. - F Bednář: Umění práce d:Ia Páně siužebn(h::>, Věst. KČSN 19411. - Ferd. Hrejsa: Čes. k::>nfes'e, ,19'12. - J. B dlo: Jednota bratrská v prvnim vyhnanství, I-IV, 1900-1932. - Cesty Čes. bratří M. Červenky a J. Blahoslava. Uspoř. Tim. Č. Zelinka s úv. K. Krofty 1942. - G. GeJ:ner: J. Černý a j. lékaři čeští do konce doby jagellonské, Věst. KČSN 1934. . B ahoslavfiv s'pIs O pfivodu Jednoty vyd. O. Odloži'ík 1928; S;)1S o zraku Fr. Chudcba 1928; Mus.ku O. Hostinský (J. BiahJs:av a Jan Josquin) 1896; Gramatiku J. Jireček 1856; Filipiku a Vady kazat. 763 Fr. A. Slavík 1906. - A. Gindely: Zivotopis J. Blahoslava, CCM .1856. - Sborn. Blahoslavtlv. Pot. V. N:>votný a R. Urbánek, 1923. - Arne Novák v Krajanech a sousedech. ·1924. - Blahoslavtlv Nový zákon z r. 1568 vyd. Jar. Konopásek 1931 a 1932. J. Konopásek: Dvě stud:e o b:bli Kralické. Sb1r. filol. 1930. J. B. Souček: Theologie výkladtl kralické šestidBky, Věstn. KČSN 193,2. - Vlad. Kyas: Jazykové rozdíly Nov. Zákona v překladě Blah1slavově a v bibli Kralické z r. 1593, S:ovo a slov. 1943. Ceský žalmista Br. Jiří Strejc. 1937. - Mravy ctnostné mládeži potřebné. Bratrské mravouky Jiřího Strejce, Adama šturma z Hranic a Matouše Konečného vyd. A Císařová-K11átová 1940. - Časoměrné překlady žalmtl (Komenského, Blahoslava, Mat. Benešovského, Nudožerského) vyd. J. Jireček 1861. J. Jireček: Hymnologia bohemica. Dějiny církev. básnictví čes. až do XVIII. st., 1878. - Ant. Škarka: Několik ,poznámek k staré čes. ihymnologii, LF ·1933. - Týž: Neznámí skladate:é bratrských písni, LF 1936. - D. Orel: Jana Táborského proza o M. Janovi z Husince, Bratislava 1932. - Týž: óKancionál Franustlv, 1922. - Týž: Počátky umě:ého vícehlasu v Čechách, 1922. - B. Htejsa: Kancionály 'v JEdnotě bratrské, Ref. sb1r. 1931. - Fr. Tichý: Českoslov. písně v moskevském zpěvníku, 1931. - V. Bitnar: Poetika Jana Rozenpluta, !Hlídka 19,34. - Ján Ďurovič: Duchovná poezia slovenská pred Tranovským, 1939. H. Hrubý: Česk~ postily, 1902. - Arne N:>vák: Knížka o nové a falešné církvi J. Štelcara Zeletav., LF 1902. - Jan Muk: Tomáš 'Rešl a Jan Stráněnský. Čas. Spol. přát. starož. čs!. 1928. - J. Truhlář: O životě a spisech J. Vodňanskéh::>, CCM 1884. V. Budovce z Bud. Korespondenci z let 1579-1619 a 1580-1616 vyd. J. Glticklich 1908 a 1912. - Ju!. GlUcklich: Prameny a vznik Budovcova Antialkoranu, Golltlv sborn. 1906. - Týž: O histor. dílech V. Budovce z B., 1911. - Zerotinovu Apologii vyd. B. Vyskočil ,1915; ,F. Krčma 1928; zápisky o soudě a listy V. Brandl (3 sv.) 1870-1872; listy Fr. Dvorský v Arch. čes. 1904. - Peter v. Chlumecky: Carl v. Zierotin u. seine Zeit, 1862 a 1879. - O. OLlložDík: K. st. ze Zerotina, :193'6; - Moravská korespondence a akta. Listy K. st. z Zerotína vyd. Fr. Hrubý 1937. K. !Krofta: O bratrském dějepisectvi, 1946. - Jak. iBílek: Jan Augusta v letech samoty. Usp:>ř. Fr. Bednář 1942. - Břežaniiv Z:vot Vi'éma z R. vyd. Palacký ,1848; Zlvot Petra Voka Fr. Mareš 1880; ob:>jí ve výtahu Jos. D:>stál 1941. - Fr. Mareš: Václav Bhzan, CCM 1878. - Kroniku Bartoše Písaře vyd. Erben 1851; J. V. Šimák 1907. - J. V. Šimák: B:utoš Písař. ČČH 1901 a Věstn. ČA 1903. Sixta z Oto Akta aneb Knihy památné vyd. ve výtahu Jos. Teige ,1919; Diarium vyd. v Sněmech čes. IV. - J. V. Š'mák: O Kronice Mart. Kuthena ze Šprinsb., ČČM 1914. - Kroniku Hájka z Libočan vyd. V. Flajšhans od r. ·1918 (dosud 4 sv.). Paprockéh::> Z· cadlo Čech a Moravy ve výtahu vyd J::>s. Polišenský 1941. - Jos. Jireček: Bart. Paprocký z Roh., CČM 18.65. - K Krejčí: Bart. Paprocki z Hl. a Paprocké Vtlle, 1946. - Týž: Polské a české bajky B Paprockého, Slavia 19'38/39. - TýŽ: Latin. ozdoby v čes. spisech B. Paprockého, Sb::>rn. filol. 1941. - Dač'ckéh::> Paměti vyd. Ant. Rezek 1878 a 1880; ve výtahu J Mařánek 1940; Prosto,pravdu F. strejček 1902 a Jarmil Krecar 1920. 764 Fr. Černý: Zikm. z Puchova ,Kosmo,grafie Čes., LF J893. - O Kocínovi B. V. :Spiess v Osvětě ,1876, '1877 a v ČOM 1901 a A, Truhlář v Čes. museu filol. :1.1898. B. Jedlička: P. Lupáč z Hlaváčova a Dobrovského Geschichte d. oohm. Sprache u. Lit., LF :1931. - Fr. Rachlík: Jiří Melantrych Rožďalovický z Aventýnu, '1930. - Spisy Veleslavínovy ve výb. vyd. J. Rozum 1853 a 1855, znovu ,1881. - J. V. Novák: O slovnikář. pracích D. Adama z Velesl., ČČM 1885. - H. Brauner: Die tschech. Lexikografie d. 16. Jhts. 1939. - Ant. Truhlář: Vele s!. Politia historica,ŮČM 1885. Zalužanského Methodi herbariae libri tres vyd. K. Pejml 1940. Lad. Čelakovský: A. Zalužans'ký ze Z., Osvěta ,1876. - J. V. Prášek: O. Prefáta z Vl. cesta na východ r. 1546,ČčM 1894. - Cestu Haranta z Pol. vyd. Erben :1854; ve výboru K. 'Hrdina 1926. - J. V. Prášek: Cesta K. Haranta z Pol., čCM 1893. - Zd. Nejedlý: IK. Harant z Pol., 1921. - V. V. z !Mitrovic Příhody vyd. V. Ertl ,1906. - Cestop\is Bedř. z Donína vyd. A. Grund 1940. - O. Odložilík: Cesty z Čech a Moravy do Vel. Britanie v I. 1563-1620, ČMM 1935. - B. Horák: Daniel Vetter a jeho »Islandia«, '193,1. - O. Odložilík: 'Daniel Vetter a jeho cesta na Island, čCM 193,1. -Zd. Kalista: Cesty ve znamení kříže, 1941. iBrikcího Knihy měst. ~ráv a vyd. J. a H, Jirečkové 1880; Práva Koldínova J. Jireček ,1876 a 1880. Albína Vrch bělského Ezopa z r. 1557 vyd. A. Truhlář 1901. - Lomnického Kupidovu střelu vyd. A. Dolenský 1921; výbor z veršfi E. Šubert 1903. - J. J. Hanuš: Zpěvohry Š. L8mnickým sepsané, ČČM 1864. 'F. 'Menčík: Příspěvky k děj. čes. divadla, 1895. - J. Trager: Počátky čes. divadla v Čes. vlastivědě, sv. 8., 1935. - Jos. Král: J. Aquily Z Plavče Tobaeus, Sbor. filo!., 1913. - Cam.pana Vodňanského Břetislava s čes. ptekl. vyd. J. Král, ,1915. - O. Odložilík: Mistr Jan Campanus, 1938. - staročes. divadel. hry vyd. J. Jireček. 1878. Obdobi pobělohorshého baroha. A. Škarka: Ze zápasil nekatol. tiskll s ,protireformací, ČČH ,1936. Fr. Hrubý: Luterst~í a kalvinismus na Moravě před Bílou horou, ČČH 1934. - F. Hrejsa: Luterství, kalvinismus a podobojí na !Moravě před Bílou horou, ččH 1938. - Fr. Hrubý: Kněz Jan Sarkander, ·morav, mučedník doby bělohorské a jeho legenda,ČČH 1939. - TýŽ: Lad, Velen te Zerotína, 1936. - .Jas. Pekař: Valdštejn, 193a.--1934. _. O. Odložilík: Ze zápasil pobělohor. emigrace, ÓMM ,1932 a 1933. Týž: Moravští exulanti Jiři a Jan Veselští-Laetové, ČMM 1930. Týž: Bratři na Slovensku, ČMM 1931. - J. Kvača,a: Dejiny reformácie na Slovensku, 1935. - K. Krofta: Nesmrtelný národ, '1940, Dozvuky ducha reformačního (str. 82-94). Skálova Hist. církevní částečně vyd. K. Tieftrunkem ,1865-1870 (5 sv.). - K. Tieftrunk: P. Skála ze Zhoře, Os'věta 1873. Hartmannovu Historii persecutionum vyd. L, B. Kašpar 1888, 1902; F. M. Bartoš 1922. - Stránského D čes. státě v čes. překl. vyd. Em. 49 -- Arne Novák: Stručné d<'.iiny liternflll'Y ,:·e.ké. 765 Tonner 1893; B. Ryba s dosl. J. Prokeše 1940, samost. 1946. - Paměti J. Jiřího Haranta z Polžíc vyd. F. Menčík 1897. - Kezeliovu Kroniku Mladoboleslavskou vyd. Zd. tKamper 1935. P. M. Haškovec Někt. themata liter. západních v čes. písemnictví (Vodňanský z Uračova), LF :1916. - Č. A. Straka: Humanista čes. V. Porcius Vodňanský, LF 1916. - Emil Dlask: Havel Žalanský, Sbor. filol. 1913. Spisy Komenského v Dědíctví Komenského 1905-.19,26 (3 s'v.); v Čes. akad. 1897-190,2 (6 sv. s kores,p.); v Ústř. spolku Jednoty učit. na Moravě od 1910 (dosud 9 sv.). - Korespondenci vyd. J. Kvačala s A. Paterou 1898 a 1902 (2 sv.); Listy státníkfim a přátelfim vyd. a přel. J. Hendrich 1939; sto listfi Komenského vyd. a přel. B. Ryba 1945. - Jednotlivě vyd. Retuňk proti. Antikristu (s n. O papežství) B. Souček 1924; Listy do nebe J. iKvačala .1902 a J. V. Klima 1930; Truchli-vý a Pres boží B. Souček 1916 a 1918; Přemyšlování B. Souček 1918; Labyrint Fr. Bílý 1920 a Vl. Šmilauer 1941; Hlubínu bezpečnosti J. V. Novák a St. SoUček 19211; Informatorium Jos. Hendrich 1933; Diogenes kynik v překl. J. Hendrich 1920; Orbis pictus Fr. Oberpfalcer 1941; Cestu světla v překl. Jos. Šmaha 1920; Triertium catholicum J. V. Klima .1920; Písně někt. nábožné Fr. Tichý 1928 a Ed. Kvasnička 19>36; Kšaft St. Souček 1927, J. V. Klíma 1n8, R. Schams 11930; Struč. hist. církve slovanské v překl. J. Hendrich 1941; Poselstvi Jednoty ·bratr. v překl. J. Hendrich 1940; Smutný hlas B. Souček 1916, A. Novák 1920, 1946; Angelus pacís v orig. a v překl. J. Hendrich .1926,1938; Jednoho jest potřebí v překl. J. Ludvíkovský 1920; Tajná řeč Nathanova k Davídovi v .překl. J. Hendrích 1937. - J. A. Komenský ve světle svých spísfi. Výbor uspoř. J. Hendrích .194:1. - Archiv pro badání o žívotě a spísích J. A. Komenského, od 1910, ,posud 15 sv. -- Ján iK'vačala: J. A. Comeníus, sein Leben und seine Werke, 1892. - Týž: J. A. Komemký. jeho osobnosť a s1istava vedy pedag., 1914, '192,1. - J. V. Novák a Jos. Hendrích: J. A. Komenský, jeho život a spísy, 1920-.193e. Anna Heyberger: J. A. Comeníus, Sa vie et son oeuvre ďéducateur, 1928. - R. F. Young: Comenius in England, '1937. - A. Novák ve Zvonech domova, :1917 a v Nosičích pochodni, 1928. - J. A. Komenský (sborník) 1942. - J. V. Klima: Věčně živý Komenský, 1941. St. Souček: Nový Komenský, NV 1931. - Dm. éyževškyj: Komeniana knihovny sirotčince v HaUe, OMM 1939/40. - A. Škarka: Kázání pohřební nad P. Fabriciem, Věst. KČSN 1938. -~ St. Souček: Komenský a čes. pí'semnictví jeho doby, 1930/31. - Týž: Komenský jako theoretik- kilzatel. -umění, '1938. - Týž: Kom: a bible Kralická-ve sbor. Bible a čes. národ '1935.- O. Odložilík: Komenského pOselství k milástivému létu 1631-32. ČMM 1929. - K. Bittner: J. A. Comeníus u. G. W. Leíbnitz,ZslPh 1929/30. -D. 'Mahnke: Der Barock - Uni~ versalismus des Comeníus, Zeít. f. Gesch. d. Erz:ehung 1931/32 Jos. Hendrich: Mersenne, Le Maire, Descartes a Komenský, ČČF 1943/44. - Týž: K a Boehme, Čes. mysl ,1942. - TýŽ: První metafysika J. A. K ?, Čes. mysl 194,2. -- Týž: Retuňk proti Antíkr:stu není od K, Slovo a slov. 1943. - J. Uher: K:;menského Praxis p'etatis, ČMM 1931. - K Svoboda: Komenského názJry na řeč, ČČF ·1942/43. - Jul. Do~anský-Heídenreích: K slovesné výstavbě-mladých děl Komen., ČČF 1943/44. Rosaciovu Korunku neuvadlou vyd. L. B. Kašpar 1902 a Fl'. LJs- 766 kot 1913. - F. Menčík, Daniel Krman, Věst. KČSN 1887. - Jiří Třanovský: Sborn. k 300. výr. kancionálu Cithara Sanctorum, 1936. Třanovského sborn. 1936. - A. Wantula: Ks. Trzanowski, 1938. J. Ludvíkovský: J. Třanov. latin. duchovní parafráze ód Horatiových, LF 1936. - V. Bitnar: Tři staletí sloven. kancionálu Cithara Sanctorum, ,1936. - G. Plavec: Tristoročný Tranoscius, 1936. - Št. Krčméry: Zo slovenskej hymnologie, 1936. - Ján Durovič: Duchovná poezia slovenská pred Tranovským, 1939. - Týž: 2ivotopis Juraja Tranovského, 1942. - Sinapiovo-Hořčičkovo Neoforum vyd. J. V. Novák a V. Flajšhans, 1908 a R. Brtáň. Vítězství katolického baroka (str. 94-107). Zd. Kali'sta: ,Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic, 1932. Korespondencí Zuzany Černínové vyd. Zd. Kalista 1941. - Baroko. Pět studií, (sbor.) 1934. - F. X. Šalda: O liter. baroku cizím i domácím, Zápisník 1935/36. - V. Černý: Esej o básnickém baroku, 1937. - J. B. Čapek: Z kultur. dějin čes. XVII. a XVIII. stol., 1940. - Týž: O periodisacičes.bar., ČMF 1940. - Aug. Neumann: Piaristé a čes. barok, 1933. - V. Bitnar: O českém baroku slovesném, 1932. - TýŽ: Postavy a problémy čes. baroku literárního, 193>9. - Týž: O podstatě čes. literár. baroku, 1940. - Jos. Vašica: Čes. literární baroko, 1938. - Zd. Kalista: České baroko. - Antholo,gie, 1941. - V. Bitnar: Zrození barokového ,báJsníka. Anthologie z .přírodní lyriky, 1940. Slavatovo Histor. spisování vydali částečně J. Jireček 1866 a 1868; A. Rezek v Rozpr. KČSN 1887; H. Opočenský 1912. - Balbínovu Dissertatio apologetica vyd. česky Em. Tonner 1869, Jos. Dostál 192·3; 2ivotsv. Jana Nepomuckého J. Vašica 1940. - Ant. Rejzek: B. Balbín, 1908. - W. Bobek: B. Balbín, 1932. - K. IKrofta: O Balbinovi dějepisci, 1938. - J. Hanuš: Balbínova Bohemia docta, ČČH ,1906. O. Květoňová-Klímová, Styky B. Balb. s čes. šlechtou pobělohorskou, ččH ,1926. - J. Muk: Jindř. Hradec v životě a díle B. Bal'bina, 19,35. - Jos. Pelikán: Bal'bínovypomficky a prameny, 1936. - V. V. Zelený: T. Pešina z Čechorodu, 1887. - Ad. L. Krejčík: 'Prolegomena k vyd. II. dílu Pešinova Mars Moravícus, 1913. - M. Hýsek: J. J. Středovský ve sb. Z dějín české literatury, 1920. - Druhý díl Beckovského Poselkyně vyd. A. Rezek-1879-1880 (3 sv.). Jana Tannera 2ívot Albrechta Chanovského vyd. J. Vašica 1932; 2ívot a slávu sv. Václava Zd. Kalista 1941. J. Vilikovský: Cantus cathollci, Bratislava 1935. -- B. Bílovského Církev. cherubína Jana Sarkandra vyd. J. Vašíca 19033.- V. Martínek: B. Bílovský, Věst. Mat. opav. 1922. - A. Podlaha: 2ivot a ,působeni Ant. Koniáše, :Sbor. Hist. kroužku 1893 a ČČM 1895. Zd. Kalista: Z legend čes. baroka. Anthologie, 1934. - TýŽ: Nk motiv úcty svatoprokopské a svatoprokopská legenda z r. 1638, 1935. - Týž: Na okraj legendických sbírek našeho baroka, LF 1934 a 1946. - A. Michny z Otradovic Loutnu čes. vyd. E. Tro~da 1943; Deset ko- led s názvem Vánoční muz:ka V. Bitnar 1940. - Jan Muk: A. Michna z O., 1941. - O Kadlínském Jos, Jireček v Osvě'ě 18S1. - Bride'ovo Rozjímáni o nebi vyd. J. Vašica 1931; Křesť. naučení Vašica 1939; Slavička vánočního V. Ktnar 1937; 2ivot sv, Ivana Vašica 1936; Trýlístek jarní Vašica '1943; Co Bůh? člověk? Vašica 1934; O čtyřech 767 posl. věcech člověka Vašica .1934; Smrtí tanec Vašica 1941. -- K. Tříska: Fr. Ant. hr. Špork, 1938. St. Souček: Rakovnická vánoční hra, 19'29. - Pastýřskou vánoční hru z čes. baroka vyd. J. Vašica 1937. - Zd. Kalista: Selské čili sousedské hry čes. baroka. Anthologie, 1942. Literatura prostonárodní (str. 107-119). B. Václavek: Písemnictví a lidová tradice, '1938. - K. Plicka, F. Volf, K. Svolinský: Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách I, 1944. - J. Seidel a Jos. Špičák: Zahrejte mi do kola! Tance čes. lidu, :1945. - S. P. Orlov: Hry a písně dětí slovanských, 1928. - Joh. Bolte u. Jiří Polívka: Anmerkungen zu den Kinder- u. Hausmarchen der Bri.ider Grimm, I-V, 1912-1932. - J. Polívka: Súpis sloven. rozprávok, I.-IV. 1923-30. R. Urbánek: Pověst královská, Čas. ,S.pol. přátel starožit. čes. 1915-1918. -J. Máchal: O někt. knížkách lidového čtení, Národop. sbor . .1899. - J. Št. Kubín: Povídky kladské, 1908-1914. - Týž: Pov1dky podkrkonošské, 192,2 a ,1926. - Jiří Horák: český Honza, 1940. - Týž: Če'ské pohádky, 1944. R. Smetana a B. Václavek: Čes. písně kramářské, 1937. - Špaliček ;písniček jarmarečních. Vyd. Mil. Novotný 1940. - Č. Zíbrt: Bibliogr. přehled čes. nár. písní, 1895. - Hudba a český národ, 1940 (s bíbliograf. lid. písní Vrat. Vycpálka). - Ot. Hostinský: 36 nápěvt'1 s'větských písní čes. lidu, 1892. - Týž: Čes. světská píseň lidová, 1906. St. Dobrzycki: Koledy polskie a czeskie, 1930. - Jiří Horák: Naše lidová ,píseň, 1946. - B. Vlk [Václavek] : Co jsme dlužni lid. písni v Kritickém měsíčníku 3, 1940. - R. Smetana: Ústní podání lidové melodie, Musikologie 1,1938. - Fr. Tichý: Kytice české a sloven. duchov. lyriky lidové. 1931.-Fr. Halas a Vl. Holan: Láska a smrt. Anthologie, 1937 a 1946. - K. Plicka: Český zpěvník, 1940. - B. Václavek a R. Smetana: Čes. národní zpěvník. Pisně čes. společnosti 19. stol., .1940. - Truhlice písní. Poesie čes. pí1smákťl XVII.-XVlII. st. Vyd. Zd. Kalista, 1940. F. Menčík: Vánoční hry, :1894. - TýŽ: Velikonoční hry, 1895. Zd. KaiJista: Selské čili sousedské hry čes. baro'ka, .1942. - P. Bo,gatyrev: Lidové divadlo české a slovenské, 1940. -Matěje Kopeckého hry vyd. Jindř. Veselý ,1927 a Fr. Jungmann 1943. Literatura národního obrození. Zpracování souhrnná. Literatura česká devatenáctého století. 4 sv. 1902, 1903, 1905, 1907; 2. vyd. 1911, 1917. - B. Jedlička: Dějiny českého písemnictví. Doba nová, 1931. - A. Pražák: O národ, 1946. - Týž: Míza stromu, 1940. - M. Murko: Deutsche Einfli.isse auf die Anfiinge der bohmischen Romantik, 1897. - V. Francev: Očerki po istoríi 耚skago vozrožděnija, 1902. - V. Jagič: 1s'toria slavjanskoj filologii, 1910. - Marjan Szyjkowski: Polská účast v českém národnim obrození, I, II, 1931, 1935. - A. Denis: Čechy po Bflé hoře v překl. J. Vančury, I, II, 1903-1905, 3. vyd. 1921. - T. G. Masaryk: Česká otázka, 1895. Jos. Kaizl: České myš:enky, 1895. - Jos. Pekař: Masarykova česká 768 filosofie, 1912. - Mb. Pražák: Obrozenské tradice, 19128. - Týž: Duch naši obrozenské literatury, 1938. - Jar. Ludvíkovský: Dobrovského klasická humanita, 1933. - K. Híkl: Ceské obrozeni, 1920. Jos. Hanuš: Národni museum a naše obrození, I, II, 1921, 1923. J. B. Capek, Ceskoslovenská literatura tolerančni, I, II, 1933.A. Rybička: Předni křisítelé národu českého, 1884. - Fr. Bačkovský: Zevrubné dějiny českého 'písemnictvi doby nové, '1888. - Fr. Bílý: Od kolébky našeho obrození, 1904. - K. Hikl: Listy českého probuzeni, 1920. - M. Hýsek, Literární besedy, 1940. Osvícenství (str. 127-151). E. Winter: Josefinismus a jeho dějiny, 1945. - J. s'trakoš: Počátky obrozenského historismu v praž. časopisech a M. A. Voigt, 1929. - E. Lemberg: Grundlagen d. national. Erwachens in Bohmen, 1932. - F. Kutnar: Obrozenský nacionalismus, 1940. - J. Kalousek: Dějiny Král. české 1;polečnosti nauk, 1885. - J. Prokeš: 'Počátky české spol. nauk, 1938. - A. 'Pražák: Národ se bránil, 1945. - O Dobnerovi Jos. Hanuš v CCH 1909. - Týž: 'M. A. Voigt, český buditel a historik, 1910. - Týž: Fr. M. PelcI, český historik a buditel, 1914. - Pelclovy Paměti vyd. J. Pán 1931. - Jos. Hanuš: F. F. Procházka, český budi:tel a literárni historik, 1915. - Arne Novák o předchfidcich Dobrovského ve sborníku Jos. Dobrovs'ký, 1929. Korespondenci Dobrovského vyd. Ces. akad. 1895-1913. - .spisy a projevy v~d. Král. čes. spol. nauk od 1936. - Archiv pro bádáni o životě a díle J. Dobrovského od 1934 (dosud 4 ,sv.). - Jubil. sborník: Jos. iDobrovský 1753-----J1829, 1929. - Zvl. sv. revue Bratislava, III, '1929. - Dobrovský a Brno, 1929. - Jos. Pekař: Nejstarší kronika česká. 19()3. - M. Hýsek: Jungmannova škola kritická, LF 1914. - M. Weingart: Dobrovského Institutiones, 2 sv., '1923 a 25. J. Ludvíkovský: Dobrovského klasická humanita, 1933. - V. Flajšhans: Modrý abbé, 1929, - Arne Novák: J. Dobrovský, 1929. J. Dobrovského kritická rozprava o Leg. proko,pské, vyd. V. Flajšhans, F. Pastrnek, J. Pekař 1929. - M. Kaňák: Osili o vnitřni svobodu nábož. a náboženské názory J. Dobrovského, 1940. Jas. Volf: Dějiny novin v Cechách do r. 1848, 1930. - J. Herben: V. !lVI. Kramerius, osvícenský novinář a buditel, 19126. - V. Osvald: Vychovatel lidu M. V. Kramerius, 1943. - J. Konigsmark a J. Brambora: Nejnovější zprávy sto let staré. 1941. J. Vondráček: Přehledné dějiny čes. divadla, 1926. - J. Máchal: Dějiny čes. dramata, 1918. - Jos. Trager: Počátky čes. divadla v Osl. vlastivědě VIII, 1935. - Zímova Oldřicha a Boženu vyd. M. Hýsek 1940. Truhlice pisni. Poesie čes. písmákfi. Vyd. Zd. Kalista 1940. - J. Heidenreich: J. T. Kuzní'k v Inaugurací re'ktorfi Masar. univ. v !Brně 1927/28. - Kuzníkovy písně vyd. J. Heidenreich 1936. - Vavákovy Paměti vyd. J. Skopec 1907-1938 (dosud 5 s'v.). - J. Vlček: Prvni novočeská škola básnická, '1896. - Thámovy Básně vyd. V. Brtnik 1916. - Puchmajerovyalmanachy vyd. J. Vlček 1917~1921 (4 sv.).J. Máchal: J. A. Puchmajer, 1895. - Jos. Vítek: A. J. Puchmajer jako kazatel, 1934. - Týž: V. Nejedlý jako kazatel, CNM 1935. Arne Novák: Klopstockfiv vliv na poesii čes. obrození, LF 1903 a 1904. - Hněvkovského Děvín vyd.F. strejček 1905. - O Děvínu A. Procházka v LF 11908 a 1910. - Týž: O VniJslavu a Běle v LF 769 1921. - O Dr. Faustovi tI<:. Svoboda v ND 1918.- Lyrilka čes. obrozeni. Vyd. V. Jirát 1940. - Zpěv čes. obrození. Vyd. M. Očadlik 1940. Klasicismus (str. 153-198). K. Tief'trunk: Dějiny Matice české, 1881. - A. Grund: sto let Matice české, 1931. - J. Hahn: Vliv Gessnerfiv na č. lit., ČČM 1913. A. Novák: Literatura čes. klasicismu obrozenského. :1933. - J. B. Čapek: Duch čes. lit. předbřeznové a předmájové, 1938. Jungmannovy spisy 'v Nár. bibliotéce 1869-73; dopisy v ČČM 1880-92; vybr. spisy vyd. K. Hikl 1918; zápisky Zd. Tobolka 1907 a F. Krčma 1927. - V. Z,elený: 2ivot Jos. Jungmanna, 1873.E. Chalupný: J. Jungmann 1909. -- Fr. Pastrnek: O slovanské lexikografii, Věstnik Č. akad. 1906. - Arne Novák: Literatura čes. klasicismu obrozenského, 1933. - Básně Markovy vyd. J. Jakubec 1935. - J. Jakubec: Ant. Marek, 1896. - O Markově jazyce F. Šimek LF :192,2-27. - Spisy Polákovy vyd. J. Bradáč 11907. - J. Mukařovs'ký: Polákova Vznešenost přirody ve Sbor. filol. 1934. - Arne Novák: Krajina 'vergilovská ve sbor. Pio vati 1930. :Spisy Purkyňovy od 1914 (dosud 2 sv.); koresp. vyd. J. Jedlička od 1920. - R. Pokorná-Purkyňová: 2ivot tři generací, 1944.K. Chodounský: J. E. Purkyně, 1927. ~ F. Kr,ause: Weg u. Welt des Goetheanisten Joh. E. Purkyně, 1939. - Sbor. J. E. Purkyně 1937. Hankovy Pisně se Srbskou Múzou vyd. J. Máchal 1918; koresp. Záři vyd. J. Máchal 1924; Jaroslava Šternberga F. Krčma 1930. Jagič 1897 a Francev 1905; viz i ČČM :1870, 1881 a 1893. - Lindovu O Lindovi J. Jireček v Os'větě 1878 a J. Hanuš v LF 1900 a 1901. O Svobodoviklasic. filologu K. SvobJda v LF ,1940. - Vyd. RKZ J. Hanuše 1911; fotograf. vyd. poi'ídil V. Vojtěch 1930 s novočes. přepisem a poznámkami V. Flajšhanse. - Dějiny rukopisných bojfi: J. Hanuš v Novém Atheneu 1920; A. Grund v Dodatcich Ottova slov. III, 1935. _. F. M. Bartoš: Rukopisy. 1936. Týž: Listy prof. F. Marešovi o RKZ, 1937. - V. Flajšhans: Linda a Rukopisy, Slovo a slov. 193"/. Slávy dceru vyd. J. Jakubec 1903; Básně J. Vlček 1921; Slávy dceru z r. 1824 J. Vlček 1924, F. Krčma 1946 a R. Brtáň 1946; Rozpravy o Iiterárni vzájemností M. Weingart 1929. - R. Brtáň: Vznik, vývin a versie Kollárovy rozpravy, 1942. - J. Jakubec: O životě a pfisobeni Jana Kollára, 1893. - Sbor. Jan Kollár, :1893. - Sbor. Slovanská vzájemnost 1938. - O 'vzniku Slávy dcery J. Vlček v Nových kapitolách, 1912. - A. Mráz: Ruské prvky v diele J. Kollára, 1946. - Rozbor sonetu Jar. Vrchlický v Nových studiich a podob., 1897. - O. Fischer: Kollárfiv sonet, 'Duše a slovo, 1929. - Arne Novák: O básnickém slohu Předzpěvu v LF '1930. - V. Jirát: Bá;snické vyjadřováni J. Kollára v kn. O smyslu formy, 1946. Vlastni životopis Palac'kého vyd. M. Červinková-Riegwvá v Osvětě 1885. '- 2ivotopis Palackého J. Kalousek v 3. vyd. Dějin 1876. Koresp. a zápisky vyd. V. J. Nováček 1898-1911 (dosud 3 sv.), jiné dopisy v ČČM 1879 a v ČMM ,1897; dopisy Riegrovi K. Stloukal 1930. - Památnik Fr. Palackého 1898. - J. Gol!: Fr. Palacký, 1898. - J. Pekař: Palacký, 19'12. - J. Heidler: O vlivu hegelismu na fílosofií dějin Fr. PalackéhJ, ČČH 1911. - V. Chaloupecký: František Palacký, 19'12. - Jos. Fischer: Myšlenka a dílo Fr. Palackého, 2 d. 1926 a 1927. 770 Spisy Safatíkovy -ve 3 sv. 1862-65; Básně vyd. J. ViUkoV'ský 1938; koreS!p. V. A. Francev 19-27 a 28; dopisy v ČČM 1873-75 a 1910. Vojtěch Safatik: Krátký životopis P. J. Safatika, 1870. - Cenné mon::>grafie obsahuji slavnostní čísla ČCH a LF 1895. - J. Vlček: P. J. Safatík, 1896. - K. Paul: Ptehled tištěných prací P. J. Safatíka, 1931. - Týž: P. J. S. a B. Kopitar, 1938. O Vocelovi Slavnost na počest stých narozenin J. E. V. 1903 a sbor. Společ. přátel starožit. čes. 1922. - V. Birnbaum: J. E. V., 1942. O Šemberovi E. Skorpil: A. V. Sembera 1946. Spisy Čelakovského 1847, v Nár. bibliot. 187.1-1880, v Če-s. spís. 19. stol. vyd. J. Jakubec 1913-1916; Slovanské nár. písně K. Dvořák 1946; Ohlas písní ruských a Ohlas písní českých Oto Fischer 1933 a častěji. - Korespondenci vyd. Fr. Bílý a V. Černý a J. Šťastný 19071939 -v 5 sv. - O Čelakovském J. Máchal v Čes. revue 1899. - Vrchlický ve Zlaté Praze 1899. - F. X. Šalda v Juvenlllích 1925. - J. Jakubec o epigramu v Obzoru lit. a uměl. 1900. - O. Fischer: K ohlasu pisní ruských, 1932. - Týž: (Mladý Čelakovský a Goethe v Goethově sbor. 1932. Spisy Chmelenského v Nár. bibliot. 1870. - O Chmelenském Zd. Nejedlý v Lumíru .1908. - M. Hýsek v LF 1919. Starší romantika (str. 198-223). Spisy Bolzanovy v Král. čes. spol. nauk od 1930 (dosud 4 sv.). E. Winter: B. Bolzano a jeho kruh, 1935. - Týž: Der Bolzanoprozess, 1944. - Zahradníkovy Bajky a básně vyd. F. Strejček 1906; filosof. spisy vyd. Fr. Čáda 1907-----l1908, 19'15-1918. - O Zah:adníko-vi Fr. Čáda v LF 1906. - Spisy Kamarýtovy 1867. - Spisy Vinařického v Nár. bibl. .1871 a 1875 ve 2 sv., korespond. vyd. V. O. Slavík, J. Jakubec a J. Šafránek 1903-1925. - O Vinařickém J. Šafránek v Čas. kat. duchov.19.22-1930. - O Vacku-Kamenickém M. Hýsek v LF :191.1. - O B. Jablonském 1M. Hýsek v ČČM 1919. - Sušilovukoresp. vyd. P. Vychodil 1917. - P. Vychodil: F. Sušil, 1898. Langrovy spisy vyd. V. Filípek 1860-1861; koresp. J. Pešek v ČMF 1911-1913. - O Langrovi Fr. Hampl: Básníkfiv ztracený žívot, 1946. - Spi~y Kalinovy vyd. Zákrejs '1874 a Frýdecký 1916. - O Kalinovi Fr. Zákrejs v Osvětě 1874. Spisy Erbenovy vyd. A. Grund, J. Horák a J. Heidenreich 19381940; Kytici Schenk a Straka 1901, Oto Fischer 1930 a později; Prostonárodní písně J. Horák 1937. - A. Grund: K. J. Erben, 1935. R. Jakobson: Poznámky k dílu Erbenovu v Slově a slov. 1935. J. Frček: Staroruská Zádonština v ptekl. ErbenOVě, LF 1940. - V. Jirát: Erben čili Majestát zákona, 1944. - J. Polák: Ke komposicí Erbenovy Kytice, Čes. čas. filol. 1945. Máchovy sp~sy vyd. Fr. Krčma v PaMazáče od r. 1925. - O J. Vrbovi J. Knap v Cestě III. K. 8ezima v kn. Masky a modely, 1930. - O J. Marchovi 8ezima v kn. Masky a modely, 1930. Literární a umělecká kritika (str. 535-546). 8pisy H. G. Schauera 1917 vyd. Arn. Procházka. - O 8chauerovi F. X. Šalda v kn. Juvenilie, 1925. - E. RádI v Ces. revue, 1918.Ant. Hartl, '1918. - Dílo Jindř. Vodáka red. A. Pražáka od r. 1941 v Melantrichu, dosud 3 sv. - O Vodákovi O. Fischer v Kritice 1924. - F. Pujman v 10. sv. Postava díla, 1936. Dílo F. X. Šaldy v Melantríchu 1934-41 ve 12 sv.; výbor z kritic . . prózy usp. Fr. Chudoba, 1939; do,pisy s p. věstniku čsl. 1923. - Alb. Pražák v nekr. Čes. akad. 1940. - O J. Máchalovi sborník prací k 70. narozeninám 1925. - J. Horák v ČMF 1936 a 1940. - O St. Součkovi nekrolog Arna Nováka v Naší vědě, .1936; J. B. Čapka v ČMM 1936. - O J. Polívkovi Sborník prací věnovaných J. Polivkovi k 60. narozeninám 1918 sknihopisem. - J. Horák: Profesor Dr. Jiři Polivka, 1928. - ,M. Weingart v ČMF 1933.B. Havránek v Naší vědě 1934. - O V. TilIovi sborník k 60. narozeninám 1927 uspoř. J. Horák. - Zvl. čís. Listů pro umění a kritiku 1937. O Gollovi J. Šusta v ČČH 1929. - K Krofta v Alm. Čes. akad. 1930. - O Rezkovi nekrology J. Pekaře v ČČH 1909 a R. Urbánka v Čes. revui 1909. - O V. Novotném Fr. Vojtíšek: V. Novotný 1932. - Odložilík v ČMM1932 a Urbánek v nekrolozích Čes. akad. '1933. Doba válečná a poválečná (str. 568-754). o poesii, románě a povídce i o dramatě mezi dvěma válkami viz souhrnná zpracování a s,bírky krit. a liter.-histor. essayfi: Jar. Kunc: Slovník soudobých českých spisovatelů, 1946. - A. Novák: Dějiny čes. písemnictví, 2. vyd. upr. A. Grund, 1946. - K. Polák: Československá literatura 1890--1935, 1936. - F. X. Šalda: Krásná literatura česká v prvním desetiletí republiky, 1930. - B. Vác:avek: Česl,á liter. XX. stol., 1935. - V. Černý: Ideové kořeny současného umění, 1929. - Jar. Durych: Ejhle, Člověk! 1928. -- Jiří Frejka: Smích a divadelní maska, 1942. - Fr. Gotz: Anarchie v nejmladší čes. poesii, 1922. - Týž: Jasnící se horizont, 1926. - Týž: Tvář století, 1929. Týž: Básnický dnešek, .1931. - Týž: Český román po válce, 1936. Týž: Na přelomu, 1946. - Jos. Knap: Alej srdcí, 1920.- Týž: Cesty a vtidcové, 1926. - J. Kopecký: Divákovy zápisky, 1944. - Lišková: Posmrtný odlitek II prací Věry L., 1945. - JiH Mahen: Kapitola 782 o ,předválečné generaci, 1934. - Vít. Nezval: Moderní básnické směry, 1937. - A. Novák: Krajané a sousedé, 1922. - Týž: Nosičí pochodni, 1928. - Týž: Duch a národ, 1936. - Peroutka: Osobnost, chaos a zlozvyky, 1939. - A. M, Píša: Soudy, boje a výzvy, 1922. - Týž: Směry a cile, 1927. - 'Týž: Proletářská poesie, 1936. - Týž: Poesie své doby, 1940 a 1946. - Mil'. Rutte: Nový svět, 1919. - Týž: Strach z duše, 1920. - Týž: Nové evropské umění a básnictví, 1923. Týž: Skrytá tvář, 1925. - Týž: Doba a hlasy, 1929. - K. Sezima: Podobizny a relíefy, ,1919. - Týž: Krystaly a prt'tsvity, 1928. - TýŽ: Masky a modely, 1930. - Týž: Mlází, 1936. - F. Soldan: Tři generace, 1940. - F. X. Šalda: O nejmladší poesii české, 1928. - TýŽ: Kritické rglosy k no,vé české poesii, 1939. - Frank Tetauer: Drama i jeho svět, 1942. - B. Václavek: Od uměni k tvorbě, 1928. - Týž: Poesie v rozpacich, 1930, - Týž: Tvorbou k realitě, 1937. - Ant. Veselý: Listy autort'tm, 1924. - Alb. Vyskočil: Básníkova cesta, 1927. - Týž: Básníkovo slovo, ,1933. - K tomuto období viz též knihovničku Postavy a dllo red. Jos. Horou 1935-1940 a kromě časopist't vyjmenovaných na st. 593-595, a kromě starých revuí Lumíra a Naší doby, zvláště tato periodika: Rozpravy Aventina 1925-1934.Šaldt'tv zápisník 1928-37. - Listy pro uměni a kritiku 1933-37. Akord (red. J. Zahradníčkem) od r. 1933. - Slovo a slovesnost 1935-1943. - Řád 1935-1944. - Kritický měsíčník od r. 1938. Básnictví české od války světové (str. 598-627). Dilo O. Theera v Aventinu 1930-31 ve 3 sv. usp. Arne Novák a A, M. Píša. - O Theerovi A. M. Píša: O Theer, 2 sv., 1928, 1933. A. Novák v kn. Mužové a osudy, 1914. - Týž v kn. Krajané a sousedé, 1922. - Týž v kn. Duch a národ, ,1936. - Šalda v Kmeni 1918. - F. Gotz v kn. Jasnící se horizont, 1926. - O J. z Wojkowicz B. Novák: Jan z Wojkowicz, člověk a dilo, 1930. Spisy R. .Medka u Vilímka; výbor z básní ve Sbírce souvislé četby školní uspoř. Arne Novák 1929; z prózy Jos. Staněk 1928; J. Voborník 1929 a M. Hýsek v Kytici 1932. - O Medkovi K. Sezima v kn. Krystaly a prt'tsvity, 1928. - O R. Weinerovi Fr. Gotz v kn. Básnický dnešek, 1931. - K. Sezima v kn. Masky a modely, ,1930. - B. Nová.{ v Českožidovském kalendáři 1936. - O. Králík v Listech pro umění a krit. 1937. O rproletářské poesií viz soubory A . .M. Piši a B. Václavka. Soubor spist't J. Hory od r. 1927 u Borového; nový od 1946. - O Horovi sbor. Dík a pozdrav, 1941. -- B. Václavek: Jos. Hora, 1925, Fr. GOtz v kn. Básnický dnešek, 1931. - V. Černý: Zpěv duše, 1946. _. J. B. Čapek: Kosmická poesie Nerudovaa Horova v Naší době 48 1940/41. - O J. Hořejším V. Černý v KM 1941. - A . .M. Píša v předmluvě k Básním 19'32. Soubor Wolkrova Díla 1930-31 u Petra ve 3 sv, -- O Wolirrovi V, Nezval: Wolker, 1925. - Zd. Kalista: Kamarád Wolker, 1[;33. - L. Kratochvil: Wolker a Nezval, 1933. - Mil. Dvořák v Lís~ech pro umění a krit. 1934. - O Chaloupkovi Arne NOvák v Lumíru 1930. - O B. Vlčkoví Fr. Gotz v kn. Básnícký dnešek, 1931. O poetismu srov. V. Nezval a K. Teige: Manifesty poetismu, 1&28, - V. Nezval: Moderní básnické směry, 1937. - F. X. Šalda: O nejmladší poesii české, 1928. - Antologie z veršfi Seifertových ve 783 sb. Generace 1929 se studií B. Václavka a vlastni výbor Jabloň se strunami pavučin, 1943. - O Seifertovi Fr. Gčitz v kn. Básnický dnešek, 1931. - O Nezvalovi F. Soldan: O Nezvalovi a poválečné generaci, 1933. - L. Kratochvi1: Wolker a Nezval, 1933. -- J. Mukařovský v Slovu a slov. 1938. -- V. Černý v IKM 1938. - O Halasovi B. Václavek: O Halasovi, 1934. - Týž v kn. Tvorbou k realitě, 1937. - O V. Závadovi R. Černý: Málomluvný básník v Listech pro umění a krit. 1937. O J. Zahradníčkovi P. ,Fraenkl: J. Z. a jeho cesta k Bohu v Listech pro umění a krit. 1937. - O VI. Holanovi M. Dvořák: Poesie VI. Holana v Listech pro umění a krit. '1936. - Básně oK. Vokáče v Práci 1946 uspoř. K. Cvejn se studii. - O J. Ortenovi V. Černý v KM 1945. - Básně Haussmannovy uspoř. O. Fisoher ve sb. Generace 1934, Ceské drama a divadlo od světové války (str. 628-640). Sborník Nové české divadlo (pasl. sv. 1936) za red. M. Rutteho a Jos. Kodíčka. - F. X. Šalda: O naší moderní kultuře divadelně dramatické, 1937. - M. Rutte: Tvář pod maskou, 1926. - Joža Gčitzová: Prbfi1yčeských herců, 1931. - A. Veselý: Hovory s herci, 1926. O K. H. Hilarovi B. Slavík: Hilar literát, 1936. - Týž: K. H. Hilar intimní, 1938. - Sbor. Hilar. Čtvrt století české činohry, 1936. ,gebr. spisy J. Mahena od r. 1928 v Družst. práci. - O Ma'henovi sborn. Mahenovi, 1933. - A. Drtil: Jiří Mahen, 1910. - A. Veselý v kn. Listy autorům, 1924. - J. Dvořák: Čtení o Mahenovi a Těsnohlídkovi, 1941. - O A. Dvořákovi Šalda v Zápisníku 4, 1933/34. O S. Lomovi O. Fischer v kn. K dramatu, ,1919. - P. Buzková v kn, České drama, 1932. - 'O Fr. Langrovi J. Trager v Kalendáři českožidovském na r. 1927/28. - Fr. Gčitz v kn. Básnický dnešek, 1931. '- Sezima v kn. Masky a modely, 1930, - P. Buzková ,v kn. České drama, 1932. Román a povídka od světové války (str. 640-693). Spisy J. Olbrachta od r. 1926 u Borových, pak v Melantrichu. O Olbrachtovi K. Sezima v kn. Krystaly a průsvity, 1928. - B. Václavek v kn. Tvorbou k realitě, 1937. - O, Králík v Slovu a slov., 1937. - O M. Majerové K. Sezima v kn. Krystaly a průsvity, 1928. - B. Václavek v kn. Tvorbou k realitě, 1937. -- O Mixovi K. Sezima v kn. Masky a modely, 1930. - O Pujmanové K. Sezima v kn. Masky a modely, 1930. - Týž v kn, 'M~ází, 1936, - B. Václavek v I~M, 1940 .. O spisovatelkách od Benešové a Majerové po Dvořákovou a Schein;pflugovou K. Sezima v kn. Mlází, 1936. - Sebr. spisy J. Durycha od r. 1928 u Kuncíře; později v Melantrichu. - O Durychovi J. Bartoš: Kdo jest Jar. Durych?, 1930. - J. Otradovicová: Básnický .profil J. D" 1943. Spisy bratří Čapků od r. '1929 u Borového; výbor z prózy K. Čapka uspoř. J. Mukařovský 1934 ve sb, Kytice a doprovodil studií. 'O K. Čapkovi V. Černý: K. Čapek, 1936. - Týž v KM, 1938. - J. Mukařovský v Slovu a slov., 1939. - 'O J. Čapkovi V. Nezval: J. Čapek, 1937. 784 Sebr. spisy Vl. Vančury od r. ,1946 v Družst. práci, Melantrichu a Svobodě. - O Vančurovi J. Mukařovský v kn . .Kapitoly o české poetice, 1941. - Týž: Vl. Vančura, 1945. - K. Sezima v Lumiru, 1937. - O. Králi k v Slovu a slov., 1939. O B. Kličkovi K. Sezima v kn. Krystaly a prfis·vlty, 1928. - Týž: vkn. Mlází, 1936. - O Lvu Blatném Fr. Gotz vkn. Básnický dnešek, 1931. - O Č. Jeřábkovi K. Sezima v kn. Krystaly a prfisvity, 1928. B. Václavek v kn. Od umění k tvorbě, 1928. - Výbor z díla J. Kopty usp. Jos. Staněk, 1928; M. Hýsek .1932 a J. Petrus 1936. - O Ko,ptovi K. Sezima v kn. Masky a modely, 1930. - Fr. Gotz v kn. Básnický dnešek, 1931. - Alb. Pražák v úvodu k románu Dies irae, 1945. O ·Fr. Kubko·vi ·M. Rutte v Rozpravách Aventina 1925/26. O ruralismu sborníky: Básnici selstvi, uspoř. J. Knap 1932; Tváří k vesnici us.poř. J.Čarek 1936. - O Knapovi K. Sezima vkn. Mlází, 1936. - O Čepovi K. Sezima v kn. Mlází, 1936. - F. Soldan v IKultuře doby 1938. -- F. X. Šalda v kn. Kritické glosy, 1939. - O J. Weissovi K. Sezima v kn. Mlází, .1936. - Týž ve studii připojené k Weissovu románu Spáč ve zvěrokruhu, 1937. O E. Hostovském K. Sezima v kn. Mlází, 1936. Sebr. spisy J. Haška 1924-29 u Hynka. - O Haškovi V. Menger: Jar. Hašek, zajatec č. 294.217, 1934. - Týž: Jar. Hašek doma, 1935. - J. O. Novotný v Cestě 1927. - J. Durych v kn. Ejhle člověk, 1928. - O J. Mařánkovi Vl. Havel: Rozběhy a zakotveni J. M., 1940. - O K. Poláčkovi P. Trost v Slovu a slov. 1937. - R. Černý: O románech K. Poláčka v Listech pro umění a krit., 1940. Literární a umělecká kritika od dob válečných (str. 693-704). o M. Ruttovi Fr. Gotz v kn. Básnický dnešek, 193.1. - B. Václavek v kn. Od umění k tvorbě, 1928. - O Fr. Goizovi M. Rutte v kn. Doba a hlasy, 1929. - O A. M. Píšovi Fr; GOtz v kn. Básnický dnešek, 1931. - B. Václavek v kn. Od umění k tvorbě, 1928. - O B. Václavkovi M. Rutte v kn. Doba a hlasy, 1929. - A. Grund v Listu Sdružení mor. spis. 1946. české duchovní vědy od světové války (str. 704-754). o čsl. fílosofli soudobé Jos. !Král: Čsl. filosofie, 1937 s podrobnou bibliografií. - T. Trnka: Člověk a svět, 1929. - B. Jakovenko: La philosophie tchécQslovaque contemporaine, 1935. - J. Popelová: Studie o současné české filosofií, 1946. O Em. Rádlovi J. B. Kozák: Pravda a víra u E. Rádla, 1934. B. Koutník: E. Rádi, křesťanský filosof, vědec, politik a moralista, 1934. - O Vorovkovi viz Ruch filosofický 1929. - J. L. Fischer v Slavische Rundschau 1929. - O V. Hoppovi nekrology J. Patočky v ČM 1931 a F. Pelikána v Ruchu filos. 1931. - O E. Benešovi L. Jičinský: Bibliografie literárních prací Dr. E. Beneše a spisfi o jeho osobnosti, 1937. - B. Jakovenko: E. Beneš als Denker, 1935. - Fr. Hník. E. B. Filosof demokracie, 1946. - Sborníky 50 let E. Beneše, 1934; E. Beneš, filosof a státník, red. A. Hartl 1937. O čes. estetice po Hostinsltém K. Svoboda v NV 1935. 785 Soupis prací Fr. Trávníčka 1938. - O M. Weingartovi J. Kurz v ČMF 1939. - O A. Beerovi sbor. Hrst studií a vzpomínek, ,1941. O Fr. Novotném sbor. Listy filologické Fr. Novotnému, 1941. O Arne Novákovi sborníky Studie a vz,pomínky, 1930; In memoriam Arne Nováka, 1940; Strážce tradice, 1940; Morava Arnu Novákovi 194'1. - Soupis vědecké a kritické činnosti Arne Nováka, 1940. O A. Novákovi J. Heidenreich: Arne Novák, 1940. - Alb. Pražák: Arne Novák, 1940. - J. Mukařovský vkn. Kapitoly o čes. poeto I, '1941. - Diskuse v KM 1940. - A. Grund v NV 1944. O Alb. Pražákovi sborníky s bibliografií: Slovenská miscellanea 1931; Alb. Pražák, 1940. - Soupis prací F. Wollmana 1938. O O. Fischerovi sbor. O. Fischer, 1933. - H. Jelínek v kn. S prvního balkonu I, 1924. - Fr. Gotz v kn. Jasnicí se horizont, 1926. - Týž v .kn. Básnický dnešek, 1931. - V. Jirát: Dva překlady Fausta, 1930. - Týž v ÚMF a KM 1938. - O V. Jirátoví A. Grund v LF ,1946. O V. Mathesiovi sbor. Charisteria, 1932. - B. Havránek a B. Trnka v Slovu a slov. 1942. - J. Vachek v čas. Vyšehrad 1946. - O Haškovcovi sbor. Mélanges dédiés a la mémoire de P. M. Haškovec, 1936. O. Levý v ČMF 1936. Přehled dějepisectví podal Jos. Šusta s názvem Posledních padesát let české práce dějepisné v Revue historique 1926 a ve spise Posledních deset let československé práce dějepisné, ,1937. - Jar. Prokeš v 10. sv. Čsl. vlastivědy, 1931. Výbor z díla J. Pekaře 1940 usp. Zd. Kalista; J. Klik s názv. Z duchovních dějin čes., 1940. - O Pekařovi sborníky O Jos. Pekařoví, 1937 a Jos. Pekař, o jeho mládí, životě a odkazu, 1941. - Zd. Kalista: Jos. Pekař, 1941. - Nekrolog Šusto.v v ČÚH 1937 a Fr. Hrubého v NV 1937. - Arne Novák: Jos. Pekaře cesta domovem a žívotem, 1938. O Jos. Šustovi Zd. Kalista v Lumíru 1934 a 1935. - O K. Kroftovi sbor. O K. Kroftoví, historikovi a diplomatu, 1936. - J. GlUcklich v ČČH 1937. - O V. Hrubém nekrolog R. Urbánka v XV. Ročence Masarykovy university 1935. O Zd. Nejedlém sbor. Padesát let Zd. Nejedlého, ,1928; Sborník prací k padesátým naroz. Zd. Nejedlého, 1929 a O Zd. Nejedlém, 1938. Výklad zkratek. AsIPh Archiv flir slavischeKM Kritický měsíčnik Philologie LF Listy filologické ČA Česká akademie ND Naše doba ČČF Časopis českých filol. NŘ. Naše řeč ččH Čes. čas. historický NV Naše věda ČČM: Čas. čes. musea NVČ Národopisný věst. čsl. ČMF Čas. pro moderní filol. Ret. sb. Reformační sborník ČMM Čas. Matice moravské VKČSN Věstník Král. čes. ČNM Čas. národního musea spol. nauk 786 Adam. bakalář 48 Adam z Veleslavína. Daniel 61. 67. 75, 76-77. 120. 130. 163 Adámek, Bohumil 384 Adámek. Karel 261. 336 Aischylos 2~9. 286. 381 Akron Albín, Jan (Vrch- bělský) 78 Alan z ByseUu (Alain de Lilie) 30 Albert. Eduard 366 Albín. Jan Akron. v.: Akron Albín. Jan Aldrich. Thomas Bailey 378 Aleš. Mikoláš 172, 251 Alexandr Veliký 14. 15 Alexandr I .• car ruský 154 Alter Ego (pseud.). v.: Bezruč, Petr Amerling, Karel Slavoj 111. 237. 247. 262 Andělíček. Ladislav (pseud.). v.: Mahen. Jiří Andreae. .Johann Valentin 85 Anněnkov • .Jl.!rij Semenovič 44 d,' Annunzío. Gabriele. v.: D' Annunzio, Gabriele Apollínaire. Guillaume (vl. jm. Kostrowicki, Guillaume Apollinaire Albert De) 573, 611. 612, 616. 619 Apnleius. Luc\us 629 Aquensis. v.; Vodňanský. .Jan AouUa z Plavče, .Jan 60. 79 Arbes • .Jakub 217. 233. 252. 253. 287, 288. 290291, 296. 329. 360. 417, 469, 470. 472. 584. 589. 652. 704 Ariosto. Lodovico 370 Aristofanes 189. 229 Aristoteles 15. 51 Arnim, Ludwig Achim von 199 Arnošt z Pardubic 21, 24. 27. 29. 32. 34 Asnyk. Adam 375 Rejstříh osobní. Aspelt. v.; Petr Mohuč- ský Aškerc. Anton 371 Auerbach. Berthold 256 Augier. Émile 258. 307 Augusta. Antonín 238 Augusta, .Jan 62. 65. 72 Augustin. svatý 196 Augustin Olomoucký (vl. jm. Kaesenbrot) 52 Aurevilly • .Jules Amédée Barbey ď. v.; Barbey ď Aurevil\y • .Jules Amédée Auředníček. Otakar 455 Baar • .Jindřich Šimon 112. 397, 400. 409-t10. 482. 531, 580 Babičl90. 692, 693. 705. 712 Čapek Chod, Karel Matěj 278, 291. 504. 505-507, 511. 515. 525. 526. 529. 542. 581. 582. 584. 589. 590. 641. 652. 657. 687. 724 Čapková. Helena (po prvé provd. Koželuhová. po druhé Palivcová) 515 Čapková, Olga. v.: Schelnpflugová. Olga Čápová. Rfižena. v.: Svobodová. Rfižena Čarek, Jan 581. 582. 613, 624 Čeeetka. František Josef 398 Cech. František Jaroslav 339 Čech Leander 302. 316. 336. 536-537 Čech. Svatopluk (pseud. Rak. Svatopluk; Janota. Prokop; Malina Václav) 102. 179. 204. 217, 251. 260. 270. 277, 278. 281, 284. 285. 327. 328. 329. 333. 336. 337. 338. 33~346. 347. 351. 353. 370. 372. 373. 374. 387, 405. 412. 415. 419, 421. 422. 423. 425. 463. 481. 563. 568, 599. 697. 724. 727 Čech, Vladimír 337. 340 Čech. Vladimir (ml.) 337 Čechov. Anton Pavlovič 430. 454. 487. 491. 493, 494. 610 Čechová. Klára (roz. Raková) 339 Čejka. Josef Radomil 236. 237. 262. 307 Čelal, 425, 434, 557, 726, 729 z Holešova, Jan, v.: Jan z Holešova Holinka, Rudolf 750 lIolínová, Anna 270 lIollý, Jan 156, 178 Holub. Emil 692 Holý. Josef 452 }loměr 25. 51, 157, 171, 204, 286 Honzl, Jindřich 631. 693 lIood, Thomas 226 Hoppe, Vladimír 586, 707 lIora. Josef 217. 251. 540, 542, 582, 589, 597, 598, 608-610. 624, 627. 628. 693, 721. 736. 742 Horáčková Dorotka (provd. Hálková, Dorotka) 266 Horák. Jlřl 115, 733. 734, 735 Horáková. Jarmila 632 Horálek. Karel 719 Horatius Flaccus. Quín- tus 52. 157, 160, 204 Horký. Karel 534-535. 598 Horn, Uffo DaviC: 232 Horst, Bernard (vl. jm, Poupa. Otakar) 580,670 Hořčička. DanlelSlnaplus 94 lIořejší, Jindřich 575. 577, 582. 608, 610. 628, '700 Hořovs)<ý. Jan Rosaclus. v.: Rosacius Hořovský, Jan Hostinský. Otakar 336. 337, 557, 711, 712. 713. 752 Hostovský. Egon 5'i9,585, 588. 590, 605, 680-681 llostovský, Josef 494 Hovora. Janko (pseud,). v. : Neruda, Jan Hozius Vysokomýtský. Matouš 75 Hrabák, Josef 732 z Hradce. Alžběta 95 Hrbek. Václav (pseud,). v.: Kalista, Zdeněk Hrdina, Karel 719 Hrdlička. Ján 130 Hromádka. Josef Lukl 708 Hrozný. Bedřich 535. 719 Hrubln, František 588. 624-62!'i Hrubý. František 749 Hrubý. Jaromlr 493 Hrubý. Václav 173, 750 Hrubý z Jelení, Řehoř 53, 54 Hrubý z Jelení, Zikmund (Gelenlus) 53, 54 IIruška, Jan František 112, 400. 409. 410-411, 580 Hruškovič, Samuel 93 Hubnerová, Marie (roz. Rufferová) 486. 629 lIudec. Jan 336, 381 Hugo. Vlctor 230, 232, 256. 262, 263. 274, 288. 33.1, 364. 365. 367. 370. 372, 373, 377, 379, 429. 599 lIuch, Ricarda 512 Hujer, Oldřich 559. 713, 717, 719 Humberger, Jaroslav 75 Humboldt. Wilhelm von 155 Hume, David 548 Hurdálek, Josef Franti· šek 202 Hus, Jan 5. 33. 36. 37. 38. 39-42.43. 45. 57. 58. 66. 84. 91. 167. 193. 220. 392. 444. 555. 563. 565. 566. 724. 748 Hiittler, Antonin. v.: Ostravický, Čeněk (pseud. ) Huysmanns, Joris Kari 469. 482. 495. 512 z Hvězdy, Jan (pseud.). v.: Marek, Jan Jindřich Hviezdoslav (vl. jm. 01'szágh. Pavel) 726 Hýbl, Jan 143, 145 Hýsek, Miloslav 391. 720. 723-729, 732 Chaloupecký, Václav 720. 749 Chaloupka, Josef 587. 613, 662 Chalupa, František 443 Chalupný, Emanuel 442. 557, 568 Chanovský, Albrecht 99 Chateaubriand, Franllois René Vicomte de 160. 171. 174. 202. 203 Chatrný. Rajmund. v.: Habřina. Rajmund (pseud.) Chelčický, Petr 42. 43--44, 45. 47. 56. 563. 748 Chesterton, Gilbert Keith 575. 652. 657 Chittussi, Antonin 278 z Chlumu, Jan 42 Chmelenský. Josef Kra- soslav 194. 197-198. 205. 215 Chocholonšek, Prokop 221-222, 235 Chndoba, Bohdan 740 Chudoba František 703. 73~740 Ibsen, Henrik 277. 371. 375. 413. 42'7. 431, 457, 486. 490. 514. 635. 640 Iffland, August Wilhelm 147 I~nác z Loyly, svatý 69 I1lovÝ, Rudolf 45a Immermann, Kari Leb- recht 371 luvenalis, Decimus Junius 52 Ivanov, Vsevolod Vjačeslavovič 578 Jablonský, Boleslav (vl. jm. Tupý. Karel Eug-en) 202. 205-206, 208. 227. 728 Jacobsen, J",ns Peter 331. 431, 446. 512. 601 Jacobus de Cessolis (Cessoles. Jacques de) 35 Jacobus de Vora~ine 13. 24 JaHet, Jan 72 Jagié, Vatroslav 173. 557. 733 Jahn, Metoděj 399. 403404, 580 Jahoda, Josef 674 Jakobson, Roman Osipovič 713. 714. 720. 721. 72~730 Jakoubek ze Stříbra 42. 45. 57. 563 Jakub, Jiři (pseud.), v.: Orten, Jiři (pseud.) Jakubec, Jan 124. 555. 562, 720. 726. no. 732 Jakubec, Josef 443 James, William 572. 705. 707 .Jamot, R.E. (pseud.). v.: Thomayer, Josef Jan z lIolešova 8 Jan ze Středy 21. 32 Jan z Žatce (Johannes von Saaz) 27 Jan Lucembursl<ý, král český 16. 20. 30. 746 Jan Nepomucký, svatý 102 Jan Sarkander, blahoslanný 101 Janáček, Leoš 115. 402. 523. 623 Janda. Jan Bohumil (pseud. Cidlinský. B. J.) 287. 300. 729 Jandyt (Jandit) Václav 100 Janiček, RudOlf 629 z Janova, Matěj 34. 42. 43 Jansen, Olaf (pseud.). v.: Jakobson, Roman Osipovič Jarloch (Gerlach) 10 Jarník, Jan Urban 740 Jaroslav, nanoše 48 Jaroš. Gustav (pseud. Gamma) 383. 499 Jean de Bour~"gnc. v.: Mandevill~, John de Jch:lVá, Kateřina (roz. Fáková) 462 Jehavý, Ignác 462 Jebavý, Václav Ignác. v.: Březina. Otokar (n~eud. ) Jedličk'l. Benjamin 697 z Jelení, Hrubý. v.: liru· hý z Jelení Jelínek. B~hdan 336. 355 Jelínek, Edvard 421 Jelfnek. Hanuš 440. 4RO- 481, 486. 4'16, 575. 628 Jeník z Bratřic, Jan 129 Jensen, Johannes Vilhelm 531 Hume - Jurčinová z Jenštejna, Jan 27. 392 Jeronym Pražský 36 Jeřábek, Čestmir 583.584. 587. 590. 594. 595. 637, 663, 664 Jeřábek, František Věnceslav 308. 310-311,339. 643. 663. 674 Jeřábek, Viktor Kamil 399. 404 Jesenin, Sergěj Aleksandrovič 577. 608 Jesenská, Rflžena 349. 51~514 Ježková, Pavla. v.: Buz· ková, Pavla Jílek-Oberpfalcer, František 716 Jílek, Karel (pseud.). v.: Orten, Jiři (pseud.) Jindřich IV •• král fran- couzský 71 Jindřich, Jindřich 115 Jiránek, Miloš 535 Jlráni, Otok ar 629 Jirásek, Alois 102. 109. 110. 297. 334. 337. 339, 382. 384. 386, 387. 388. 389. 390-:195, 396. 397. 399. 406. 433. 491. 531, 563. 568. 569. 580. 605. 667. 727. 753 Jirásek. Josef 494. 735 Jirát. Voitěch 738 Jireček. Hermenegild 171, 172. 325 Jireček. Josef 172. 173. 313-319. 320, 325 Jireček, Konstantin 566 Jirko, Miloš 587. 610 Jirotka, Zdeněk 691 Jiří z Poděbrad 42. 44. 46. 47. 48. 49. 51. 52. 54. 56. 221. 222. 392 John, Jaromir (vl. jm. Markalous. Bohumil) 526. 530, 583 Jonáš. Karel 441 Josef II., cisař 111, 125. 127. 128. 130. 132. 135. 136. 143. 390 Joyce, James 573 Jung, Václav Alois 336. 371. 381 Jungmann, Antonin 146. 164 Jungmann, Josef 123. 12q. 126. 140. 145. 146. 149. 152. 154. 155. 158. 15~ 16t, 165. 166. 167. 170. 171. 172. 173. 174. 175. 176. 177. 180. 181, 182. 183. 184. 188. 193. 200. 203. 212. 231, 232. 247. 248. 2R2. 317. 320. 380. 554. 557. 562. 721 Jurčlnová, Eva (vl. jm. ·Weberová. Anna. roz. Navrátllová) 697 793 Jurenka - ,Kostka Jurenka, Hanuš 237 I{abátník, Martin 48, 61 Kadlec, Svala 614, 628 Kadlínský, Felix 102. 103. 104, 149, 150 Kaesenbrot, v,: Augustin Olomoucl<ý Kafka, Franz 574 Kaizl, Josef 125, 555 Kálal, Josef 336 nalašová, Klementina 366 nalašová, Marie 487 • nalina, Josef Jaroslav 208-209, 231 nalísta, Zdeněk (pseud, Hrbek, Václav) 587, 610 -611, 721, 730, 749, 750 Kalláb, Karel 110 Kalousek, Josef 1'73, 185, 323, 396 Kalus, Josef 482 Kamarýt, Josef Vlastimil 105. 115, 183, 194, 197, 204 Kamenícký. František, v,: Vacek Kamenický, František z I{aménlil. Jaroslav 435, 455 -.56. 467. 485, 486. 491, 542. 569, 630 Rvapilová, Hana (roz. Kubešová) 382, ·128. 456, 485. 488 RvíČala. Jan 318 Rybal. Vlastimil 749 Rynský (Kinský). Domi- nik František 152 I.acina. Václav 627 Lacretelle. Jacques de 680 Ladec!<ý, Jan 383 La Fontaine, Jean de 154 I.agerlOf. Selma Ottiliana Lovisa 431, 497. 512. 522 Laichter, Jan 548 I,aichter , Josef 499, 515. 538. 542 Lamuline. Alphonse Marie Louis de 202. 230, 256. 263 Lambl. Dušan 237 Košut - Linda Lang'er, František 441. 533. 569, 583. 586, 590, 629, 637-639. 664. 686 Langer. Josef Jaroslav 145. 197, 207-208, 222, 227, 228. 245, 420 Lauermannová, Anna. v.: Tével'. Felix (pseud.) Lauterhec. Georg 76 Lawrence, David Herbert 575 Lazecký, František 587, 595. 623 Leconte dc Lisle, Charles Marie 256, 331. 332. 365. 370. 372 Lednicl. Jiř! (vl. jm. Barthold zBraitenberka. ,Tiří) 69 Pope. Alexander 160 Pospíšil. Jan Hostiv!t 145. 207. 308 Pospíšil. Jaroslav 239 Pospíšilová. Marie (An· gelina Marie) 206 Poupa, Otakar. v.: Horst, Bernard (pseud.) Pourrat, Henri 671. 675 Pozner, Vladimir 494 Prasek, Vincenc 113. 324 Pravda. František 227. 236. 241-242, 259. 296. 398. 411. 414 Pražák, Albert 14. 555. 720. 721. 726-728 Pražáková. Klára (roz. Fuxová. Klára) 629 Prefát z Vlkanova. 01dřkh 77. 137 Preisler. Jan 624. 752 Prelssová. Gabriela (roz. Sekerová. PO druhé provd. Halbaertová) 382. 386. 399. 401 Prel, Kari lo'reinerr du ~72 Presl, Jan Svatopluk 146. 164.' 166. 262 Prévost, Marcel 379 Procházka, Arnúšt 439. 440. 468. 496. 538. 515516 Procházka).. František (pseud. :t.upan. Franta) 420 Procházka, František F'austin 133. 136-137, 562 Procházkt. František Serafinský II 5. 333. 338. :H7-348, 420. 568 Procházka, Matěj 203 I'r.llwll. ~I'atý 8. 24. 110 Prokol', písař novom!:st- slc~~ 4~. Prol:iJl.ek. Václav 580. 673 I'ropertius. Sextus Aurelíus 629 Proust. Marcel 573 Prudhomme. René Fran<;ois Armand. v.: SulyPrudhomme. René FranGois Armand Pruchll. Jindřich 752 Przerwa-Tetma.ier. Kazimierz v.: Tctnuljer. Kazimierz Przerwa Przybyszewski, Stanislav 431. 469. 473. 512. 513. 545 Přemysl Otakar I., král český 10 Přem)'sl Otakar II., král český 15. 16. 746 PHchovsl<;5' z Příchovic, Antonin Petr hrabě 136 Přikryl, Ondřej 115. 3483~9. 420 Ptá ková, Marie 486 Puhička, František 133. 180 Puchmajer, Antonin Jaroslav 140. 141. 147. 148. 149. 150-151, 152. 157. 158. 160. 162. 165. 173. 394. 562 z Púchova. Zikmund 75 Pujmanová, Marie (roz. Hennerová. po prvé provd. Zálková) 518. 581. 588. 598. 641. 645. 664. 681. 693. 697 Pulkna z Radenína, Přibik 30, 73. 137 Purkyně. Jan Evangelista 146. 164. 166. 262. 533 puškin. Aleksandr Ser. gěievič 228.232. 259. 260. 263. 345. 350. 380. 381. 444. 493. 494. 514. 602. 608. 618. 628 Plus II. - Reynek Pypin, A!eksandr. Nikolajevič 494. 564 Quido z Columny (de Coiumna) 26 Quinet, Edg1r 364 Quis. Ladislav 211. 278. 333. 336. 346-347 ltaabe. Wilhelm 256 Uabelais. FranGois 740 z Rabštejna, Jan mladší 51-52 z Ullbštejna, Prokop 50 Racine. J ean B:lPtiste 154 Uada. Vlastimil 687 Itádl. Emanuel 251. 555. 705-706 Raftel, Vladimir 584. 658 -659 Ragnar (pseud.). v.: Novák. Arne Rais, Karel Václav 337. 387. 390. 400. 404. 405406. 412. 434 Ra.jská. BJhuslava (vl. jm. Reissová. Antonie. provd. Čelakovská) 237 Ual •• Svatopluk (pseud.). v.: Čech, Svatopluk Raková. Klára. v.: Čecho- vá. Klára Rákúczy, Gyorgy 89 Rákúczy, Zsil':a 89 namnz. Chatles Ferdi- nand 671 Ranl •. Josef [ni'mecký s..,isovatel] 236. 411 Rank, Josef [slovnikář] 317 R'ňkův z Ježova, Vojtěch 34 Rautenkranc, Josef Milo· slav 152 Reiniš. Stanislav 532 Relssová. Antonie. v.: Ra.iská, Bohuslava (pseud.) Reissll"á, Johanna. v.: Fričová, Johanna Rplssllvá. Karolína. v.: Staňková. Karolina R".I z Naglowic, Mikolaj 564 Remarque. Erich Maria (vl. jm, Remark. Erich Paul) 576 Renan, Ernest 429. 538 Renč. Václav 587. 623, 628 Renn. Ludwig (vl. jm. Vieth VOn Golssenau. Arn')ld) 576 Renouvier. Charles Bernard 707 Rešl (Reschelius). Tomáš 68. 76 Rt'vmont. Wladislav Slanl sl-386 St.ředovský. Jan Jiti 98 Sudermann. Hermann 487 Sne. Eugéne 256. 288 Suchý, Lothar 490 Suk. Josef 753 Sully.Prudhomme. René Fran~ois Armand 332. 372 Snmín. Jití (vl. jm. Vrbová, Amalie) 500 Sumlork, V. S. (pseud.). v.: Krolmus. Václav Surius, Laurentius 102 Sušil, František 105. 115. 203. 206-207, 399. 702 Svátek. Josef 110. 299300 Světlá. Karolina (vl. jm. Rottová, Johanna. provd. Mužákovál 202. 217. 233, 252, 257. 259. 269. 270. 277. 287. 292, 296. 299. 300-304, 349. 360. 369. 398. 412. 414. 514. 580. 673, 724 Svitil. Josef v.: Karotk. Jan (pseud.l Svoboda. Emil 598 Svoboda. FrantlšekXaver 253. 428. 488. 500---503. 515, 516, 520, 580. 581. 665 Svoboda, Karel 720 Svoboda. Václav Alois (pseud. Navarovský. 801 Svobodová - Theer v.) 164. 167. 168, 171, 172 Svobodová. Rflžena (roz. Čápová) 252. 414. 428. 433. 461. 515-518. 520. 521. 525. 527. 533. 540. 543. 590. 643. 645 Swift. Jonathan 111 Swlnburne. AIl':ernon Charles 331 Sychra. Matěj J,)sef 145 Sychrava. Lev 596. 598 Szath máryová· Vlčková. Viera 494 Szyjkowskl. Marjan 124, 576. 733 Safařík, Pavel Josef 115. 125. 127. 140. 142. 156. 157. 171. 172. 176. 177, 179. 180. 181. 182. 183. 184. ]88-191, 193. 242. 370. 554. 555. 562. 567. 718. 724 Sachmatov. Aleksěj Alek· sandrovič 713 Salda, František Xaver 252, 374. 428. 432. 433. 434. 437. 439. 440. 441. 455. 466. 467. 475. 4116. 495. 507. 516. 521. 525. 535. 538. 5:l9-544, 5R2. 590. 1;9t-59~. 593. 594. 598. 599. 693. 694. 695. 696. 697. 698. 703. 704. 709. 721. 7'3. 730. 732. 736. 737. 738. 739. 740, 741 Samberl!'. František Ferdinand 312 Sarlih, Karel (vl. .lm. éa· da. Karel) 526. 528 Sa;ek z Biřkova. Václav I nespI' Sašek z Mezi· hotl) 48. 394 Sebesta, Miloš. v.: Mar. tEn, Miloš (pseud.) Sehestová, Ludmila (l·s~ud. Buonacclni. SI· monetta) 621; !lebor. Karel 231 Sedlvý. Prokop František 147. 148 Sem bera. Alois Vojtěch 162. 173. 193-194, 316 lSeracký, František 708 Sersnfk (Scherschnlk), Leopold 135 Sen·rev. Stepan Petrovič 244 Sima. Karel. v.: Sima. nbuký. Karel (pseud.) Slmá~ek, Matě.! Anastasia (pseud. Havel, Martin) 253. 260. 338. 3113. 428. 471. 488. 497-198, 506. 514 542. 581 ~lnl§k. Josef Vitězslav 16 SIRlánek, Jaroslav. v.: Pa&ovský. Jaroslav Šlrna,16vský. Karel (vl, .lm. Sima. Karel) 307. 3~2 Šlm,·ček. František 285 Šllllcl'. František 563 Šln",k. Maxmilian 130 Šimek. Otokar 496. 538. 722. 741 Šimon. Tomáš František 6!I3. 752 Šípek. Karel (vl. .lm. Peš. ka. Josef) 420 Skampa. Alois 336. 377. 37:!. 458 Škarkn. Antonin 732 ŠkroUII. František Jan 197. 234 ŠI •• chta ze Všehrd, Jan 52. 741 ŠIejhar, Josef Karel 428. 439. 461. 505. 508, 511, 520. 670 Šmaha. Josef 382 Šmilauer. Vladimlr 713. 717 Šmilovský. Alois Vojtěch (vl. .lm. Schmlllauer, Alois) 113. 257. 259. 269. 287. 296--298, 308. 337. 411. 726 Sna.ldr. Karel Sudimlr 198. 219 Šolc. Václav 264. 277. 2801 -285. 336. 367. 523 Šolochov, Mirhajil Alek· sandrovič 578. 580 Šomková, Eleonora (Lo· ri) 213 ~J)atnÝ. František 317 Šrámek, Antonin 690 Šrámek, Fráňa 279. 435. 436. 440, 491. 521. 523525. 568. 582. 583. 587. 590. 641. 671. 727 Šta.ier. Matěj Václav. v.: Šteyer, Matěj Václav Štefánik. Milan Rastislav 111. 569. 710 Štech, Václav 417. 419. 488. 630 Št •• ch, Václav Vilém 751 Št •• Icar Želetavský. Jan 68 Štěpánek, .Jan Nepomuk 144. 147. 220-221 Štěpánek. FCarel 437. 493 Štěnánek. Zdeněk 583. 629. 632 ze Šternberka. Kašpar hrabě 146 ze Šternberka. Kašpar hrobě 180 ze Šternberka·1Uander. scheldn, František. hrabě 180 Štika, Václav (p~eud.). v.: Cervlnka, Karel Šte:ver (Štajer). Matěj Václac 99-100, 101. 102, 203 ze Štítného. Tomáš 13. 25, 34-36. 39. 43. 196. 212. 563 Štolba. Josef 357. 386, 419 Storch. Karel Boleslav 144. 145. 249 Štorch.~larien, Otakar 695 Štulc, Václav 203. 206, 297 Šturm, Václav 69 Štván, 1\1axmilian 147 Šuh •• rt. Franlišek Adolf 219. 382. 38-1-385. 386. 485. 696 Šuman. Viktor 497 Šumavský, J. F. (pseud.), v.. Franta Šuma,·ský. Jcsef Šuran. Gabriel 494 Šusta. Josef 16. 742, 745747. 748. 749 Švabinský. Max 752 Š,'anda ze Semčic. Karel 301i Tiiborský. František (pseud. Fra Tito; Lo· renzo) 443-444 Talne. Hippolyte 314. 329. 429. 538. 539. 541. 547. 72~ Tandler, Josef JakUb H7 'I'anner. Jan 99 Tasstl. Tarquato 166. 171. 37(' Tas.oni, Alessandro 151 T •• ltll{·r. Esaias 355 T •• il!'e. Karel 588. 593. 594. :"9;;. 614. 618. 701. 702 Tennysou. Alfred 286, 331. 371. 381 'I'erentius Afer. PubIiu8 79. 229, 629 Tesková, Anna 493 Těsnohlídek. Rudolf 52! -523.727 T •• huer. Frank 586. 590. 640 Tetmajer. Knlmierz Przerw •• 375 Té •. er. Felix (vl. .lm. Lauermannová. Anna) 420. 698 Thackeray. William Makeoeace 495 'I'hákur. Rablndranáth 628. 719 Thám Karel Ignác (Hynek) 130. Ul, 147. 153 Thám. V;l.rlav 147-148, 149. 150. 394 Th •• er, Otako I' 253. 422. 428. 435. 436. 440. 496. 538. 568. 579. 586. 587. 588. 590. 599-600, 601, 6"9. 634. 635. 647. 712, 722. 724, 732. 736 802 Thomayer. Josef (pseud. R. E. Jamot) 218, 423. 531 TllOmpson. James 230. 371 Thompson Seton. Ernest, v.: Seton. Ernest Thompson Thon. Jan 729 Thnn. Lev hrabě 235 Thnrn. Heinrich Mat- thias Graf von 95 Tieftrunk. Karel 319 Tichá. Anička 270 Tichý. FrantiSek 717. 735 TUle. Václav (oseud Řl- ha, Václav) 112, 209, 535, 56-1. 693, 737. 741 TUschová Anna Maria 241. 518. 526-527. 581, 641 Titz. Karel 173. 174 Tjutě •• v. Fedor Ivanovič 444. 564 Tobolka. Zdeněk Václav 566 Tollmann. Antonln 271 Tolstoj. Aleksěj Nikolajevič, l':raf 578 Tolstoj. Lev Nikolajevič 44. 257. 331. 381, 427. 430, 493, 494. 510, 514, 742 -Toman. Josef 690-&91 Toman, Karel (vl. jm. Bernášek. Antonin) 279, 435, 436, 475--476. 568. 599. 608. 610. 704 Tomáš. Akvinský. svatý 708 Tomášik. Samo 726 Tomek. Václav Vladivoj 162. 172, 173, 321-322. 395. 396. 564. 565. 748 Tomiěek. Jan Slavomir 177 Tomsa. František Bohuslav 144. 145 Tomsa. František Jan 130. 141, 142. 162, 163 Tovačovský z Cimburka, Ctibor 46-47. 50 Trliger. Josef 632 Trakl. Georl': 574 Tranoscins. Georl':lus, v.: Třanovský, Jitl Trávniček. František 163, 450. 558. 579. 715-716. 717 Tréval. Emil (vl.jm. Wal· tel'. Václav) 422 Trnka. František Dobro· mysl 183 !l'rnbeckoJ.Níkolaj Sergějevlč 713 TruhlU. Antonln 318. 437. 560 Truhlát. Josef 173 Trýb. Antonln 472. 513. 114 Třanovský. Jitl (Tranosci us. Georl':i us) 93. 94 Třebizský. Václav (pseud.), v.: Beneš Třebizský. Václav Tťama. František. v.: Sokol-Tťama. František Tťama. Karel 261. 419 Tupý. Karel Eug-en. v.: Jablonský. Boleslav (pseud.) Tureček. v.: Vratislav z I\Htrovic. Václav Turgeněv. Ivan Sergějevič 226. 268. 288. 292, 430. 493. 494. 514 Turinský. František 183. 220. 231 Turnovský. Josef Ladislav 312-313 Tusarová. Marie. v.: Majerová. Marie Tuwim. Jul.ian 444 '(·",ain. Mark. v.: I\lark'.fw"ain Tyl. Josef Kajetán 127. 145. 197, 205. 207, 213 21;;. 221, 223, 224. 233236. 244. 250. 259, 276, 286, 307. 308. 334, 384, 395. 721, 724 Tyrš. Miroslav 251, 255, 313 Tyršová. Renáta 697 Uher. Josef 521, 522. 728 Ulrich. František 336 Undset. Sil':rid 497. 576 Ungar. Karel Rafael 97, 132. 134 Unruh. Fritz von 574 'Úprka. J oža 444. 509 Urbánek. Rudolf 566 Urbánl7 Ceský obzor Iiterárnl 261. 294 Cin 595. Dnešek. v.: Přltomnost Dobro~~ DomAcl ptltel JlI:ažské novjn~ 144 186 '94, 205. 242. 243. 597. 696 ~JlOvl.ay·'I42 ~-PQSel...234 Pf'\l~f)ěknýeb~161. 165 pte~_'Z22-ll6 PřUoha k Věnci 19'7 "PMtO!'l1~ - R'éD102 - Ro1ttnml. kr8ftilul 2611, !il't& - ·~"ftárG'4lhospodil.ř.lIké. 80- ciáln!. politické a literárn! (pozdějí jen Rozhledy) 439. 440. 463. 469. 477. 544. 546. 722 Roiilllh lb ",,"'1ttm'll:m1'e'-a·um6M ~,~o ,R6zHě~ a"7mscb 59i ~ 2Qa:msnifosti 143 RuznJ'.avY'·~i-fta~ Rudé J>l'ávO'452,·lMl9- .•. ~ Rullft··ftio!JOftck1"~""'105 Řád á95 S!rI'íiO~atfteet 4Ili, 496 ..8eéoa 'llli Sedlské noviny 234 Sever avtchod"594': 611 ~.~l~ kl'áh1'OM~wké noviny 142 Slavia 717 Slovan 243 Slovanské besedy 266. 288 Slovanský přehled 377 ~ II sI6~.elWSt-".,tt;"'1i9-i'~ Sociálntr~ Sociolo,.;ic1l.a revue 709- Staré noviny (báňskobystrlcké) 139 StndlúllÍ (Shor.) 483'~' Světozor (Safař!kfiv) 187 Světozor (T'cnmertlVa: Stmáěkfut). 26U. 3~jI. 340. 376. 439. 471, 477. 497. 5(Ob. 536. 539. 560 Svobo::llt'l Doviny. v.: Lidové no- Vi:l'" Svobodné slovo. v.: Ceské slovo ~ratlv"-Z~plslllk 339. m. 6K. 693 SibeničkY 626.685 Širým světem 693 Šotek 1-15, 243. 273 Švanda dudák -419, -+:lO~-ot69;-685 Tagesbote aus Bi:lhmen 270. 2'76 Travaux du Cercle IIngúisttQ'líe de PI'ague 713 Tribuna 539. ó98 Trn 627 Tvar 595 Tvorba 535. 6M _.~..(9Q.. - Uměleckýměsični-k--441 Unlon 262 Var 597 Večer 569 Večerni shromážděn! Dobrovické obce 143 Věda česká. v.: Naše věda ~1, 486. 488. 535. 539. 597. 672. ~-~ Vl!lsUlI'Ill 233 Volné sltW'y441.,i1L..539. 722 země '595 -- ~~P.uha....@~I!9Y&..!!UGO. Zlatá 'f"nllo.a (SCbJlJ~. S38 ZprAvy apo:§tolátu tisk a lS3S Zvon 3~. 347. 349. 497 ~mt~ Zensk1"svěf 122 ~08 Česká. expedice 143 Čtenie zimnieho času. v.: evangeliá.ře Cteni NikoC:emovo 24 Desatero kázánie božie 18 Dětinské otázky. v.: katechismy divadla: Bouda (c. k. vlastenecké divadlo české) 146. 147 divadlo Kajetánské 233 divadlo u Hybernťl147 divadlo v Rťlžovém dole 147 divadlo v Rťlžové ulici 233 Intimní di\'adlo 485 Městské divadlo na Kr. Vinohra· dech 386. 456. 485. 486. 630. 631. 651. 656 Národni divadlo v Brně 383 Národní divadlo v Praze 255.262, 306. 330. 358. 359. 382. 383. 384, 385. 402. 453. 485. 499. 569, 600, 630. 631. 632. 636. 698. 736 Nostické divadlo, v.: Stavovské divadlo Osvobozené divadlo 627. 630, 631 Prozatimni divadlo 306. 382. 386 Stavov~ké divalllo (pťlv. Nostic- ké) 146. 147, 220, 233. 23{. 306 Uranie 485 encyklopedie. v.: slovníky naučné evangeliáře: ev. Olomoucký 33 ev. Pražský 33 ev. Raihradský 33 ev, Svatovítský 33 ev, Unh'ersítni 33 ev, Videilský 33 Ctenie zimnieho času 33 Ezop. ezopské bajky 16. 17.78. 143 Frantova prá"a 56 Gesta Romanorum 18. 26-27, 111 glosy Svatořehořské 7 - Videňské 7 Há.dáni Prahy s Kutnou Horou. v.: veršované skladby Historie o bratru Janu Palečkovi. v.: povícky stč. Historie o Tyi! Eulenspieglovi, v.: po. vidky stč. Hlasové o notřebě jednoty spisovného jazyka 177 hry dramatické: hry pašijové (misterie) 20 hry vánočni 20. 106 hry velikonočni 20 hry žákovské 20 jesuitské hry školni 105-106 Kniže Honzyk 146 Mastičkář 19-20 Sedlský m~s()nust 80 Jiřikovo viděni. v.: pOvidky stč. kalendá.ře. v.: časopisy kancloná.ly: Ceská expedice - Májový sen kanc. bratrský (z r. 1501) 61, 63 kanc. Čáslavský 68 kanc. Chrudimský 68 kanc. Jistebnický 45 kanc. Komenského 89 kanc. KoniášClv 102 kanc. Litoměřický 68 kane. 8amotulský 64 kanc. Šteyerťlv 100. 105 kanc. Žlutický 68 Kniha zpěvuov chval božských 61-62 Kniha žalmli a pisni duchovnicb 92 Pisně duchovnl evangelitské 64 katechismy (Dětinské otázky) 57. 62 Katonova dvojverší (Catonis disticha moralial 16, 17, 29, 86 Ki ievské listy 7 Kniha Rožmberská. 20-21 knihovny. v,: sbirky knižnl kronika Dalimilova 16-17 Kronika Trojanská. v.: povldky stč. Laurin, v.: Rťlžová. zahrada malá legendy: Legenda aurea (Legenda zlatá.) 13, 14. 22. 24 leg. o desiti tislcich rytiřCl 23 leg. o dětstvi J ežišově 14 leg. o dřevě Křlže 24 leg. o miádl Ježišově 23 leg. o Jidášovi 14 lego. o nanebevzeti P. Marie 23 lego. o Pilá.tovi H lego. o sesláni Ducha sv. 14 leg. o sv. Alexiovi 14 lego. o sv. Anselmovi 23 leg. o sv. Dorotě (lvovská) 23 leg. o sv. Kateřině 22-:!3, 212 leg. o Marii Magodaleně 23 leg. o sv. Markétě 23 leg. o sv. Prokopu 17. 23 leg. o sv. Václavu (clrks!.) 7 leg. o umučeni 13. 23. leg. zlatá.. v.: Legenda aurea O sv. Jeronymovi knihy troje 24 Passionál 23. 24. 30 Radosti P. Marie 23 S\'até Mařie s nebes chvála 23 Vltae oa,trum 24 Vita Sanctorum. t. j. Životové, skutkové. utrpeni a smrt Pá· na Krysta .•• 102 Vitae Sanctorum. t. j. Skutkové. mučednictvi. smrt a památka nejpřednějšich svatÝch •.. 10lt Zrcadlo svaté .•.• 102 Život Konstantlna a Metoděje dni museum 156. 320. 330. 398. 533. 566. 672. 697. 755 Národopisné museum čs. 567 národopisná výstava čsl. 399 nářky Panny Mnrie. v.: plankty Naučení rodičům 54 nekrolo'" PodLlžický 9 Do\"iny. v.: časopisy Navý zákon. v.: bible O br.hatci. v.: veršované skladby O č:yiech poslednich věcech človéka. v.' verš. skladbY O lišce a čbánu. v.: verš. skladby O nebezpeť:ném času smrtí. v.: verš. skladby O sedmecietma blázniech. v.: verli. skladby Passlonál. v.: legendy periodická dila. v.: časopísy Plselí pisni. v.: bible Píseň Vysehradská 169. 172 písně ducho"ní IV, též kancionály): Bóh všemohúcí 19 Hospodine. pomiluj ny 8. 11 Jezu Kriste. šéedrý kuěže 19 Ktož JSú boží bcljovníci 45 píseň husitská 45 píseň KU:lhutina. v. Vítaj. kráru všenlUhúci píseň Ostruvská. v. Slovo do světa stvořenie piseň o sv., Dorotě 27 píseii svatováclavská 11 Slovo do světa st\'ol'eníe (píseň Ostrovská) 12 Vítaj k"áru všcmohúcí (píseň Kunhutina) 12 písně světské: Anděličku rozkochaný 28 Dřevo sě listem odievá 28 Jižť mne všě radost ostává 28 Milý jasný dní. kteraks mí u- kvapil 28 nota od pana Viléma Zajíece 17 Otep myrrhy mněť mój ml]ý 28 pisE'ň o Pravdě 29 piseň o Stemberkovi 28 píseň o Viklefíci 45 Piseň o zajeti Zikmunda Kory- buta 45 Píseň veselé chudiny 28 ptečekaje všie zlé stráže 28 Řeč jinocha mladého 28 ŘE'Č kmetě starého 28 svítánlčka (alby) 28 Zpěv o bítvě před Ústím (SIu.§íť Čechuom zpomínatl) 45 - Ztratila jsem milého 28 pláče Mariiny. v.: plankty plankty Panny Marie 20 Podkoní a žák 29 podniky vědecké. umělecké a kulturní. v.: spo lečnosti Porok koruny české. v.: verš. skladby povidky stč.: Asenet 25 Barlaam a Josafat 25 Belial 25. 46 Jiříkovo vidění 56 Faust 56 Historie o bratru Janu Paleč· kovi 56 Hístorie o Tyli Eulenspieglovi 56 Kronika Trojanská 25. 55 Markolt a Ne\'im 56 pov. o Briseldě 56 pov. o Florio\'Í a Blancdlote Ke; po\'. o Genovefě 56 pov. o Lucretii 56 pov. o Mageloně 56 pov. o Meluzině 56. 143 pov. o Peri tonovi 56 pov. o Pyramovi a Thisbe 56 pov. o Valtrovi a Kryseldě 56 román o Apollonioví. králi Tyl'· ském 27 Solfernus 25. 46 Štilfríd a Bruncvík 27, 143 Život Adama a Evy 25 Život Josefa Egyptského 25 Pravda. v.: píseň světská Pražské zlomky 7 Příruční slovník jazyka českého 163. 579. 713 . Rada všelikých zvítat 46 Radosti svaté Maříe. v.: verš. skladby Ráj duše 33 revue. v.: časopisy Rvzmlouvání člověka se smrtí. v.: verš. skladby Rozmlouvání o Čechách. v.: veršov. skladby. Václav. Havel a Tábor rukopis Hradecký 18. 23 Rukopis Kr:Hovédvorský a Zelenohorský (RKZ) 110. 156. 168. 169-174, 204. 213. 315. 330. 358. 437. 481. 547. 553. 557. 561. 562. 565. 750 ROžová zahrada malá (Laurin) 25 R1Uová zahrada větší 25 Řád korunování krále českého 32 Řád práva zemského (Ordo ludlcíí terrae) 32 Satiry o temeslnících 18 sbirky knížní: Anglická knihovna 496. 575 BesedY katolické 203 Bibliotéka klasikO teckých a římských 381 Cítárna Svandy dudáka 420 Divadelní bibliotéka 308 Divadelní knihovna 486 810 Divadelni knihovna Máje 486 Divad~lni sbornik 486 Hlasy země 671 Jihuslovanská knihovna 576 Kabinetni knihovna 338 Kniho\'na Rozhledů 548 Knihovna slovanských autorů 493 Knihovna šestiny světa 577 Knihovnička Času 450 Knihy dobrých autorů 440. 441. 545 Knihy nového Ruska 577 Knihy Země 493 Kritická knihovna 539 Kytice 374. 718. 738 L~ták 626. 685 Matice lidu 261. 294 Moderni bibliotéka 440. 631 Nuvá bibliotéka spisů veršem I prózou 338 NO\'á ruská knihovna 577 Otázky a názory 548 Ottova anl'(lo-americká knihovna 496 Paměti 728 Pamt,tky staré literatury české 3~1) }-'Htrá knihovna zábavy a kul- tury 497 Pcesie světová 286. 294 Po~tlcké besedy 271. 272. 338 Pc!skl\ knihovna 576 Pu.ln\·y a dilo 608. 700. 721. 727 Románová kmhovna Světozora 493 Ruská knihovna 430. 493. 578 Salonni bibliotéka 294. 338 Sbirka klasikfi teck}'ch a řim- ských v ptekladech českých 381 Sbirka monografií 721 Sb')rnik světové poesie 379. 380 Sever ská knihovna 497, 576 Sovětštl autoti 575 Spisovatelé sovětského svazu 5TI Standard Library. Anglo-ame- rická knihovna 575 Světová knihovna 374. 380. 497 Výbor cizojazyčných děl básnických 380 V)"'bor nejlepšich spisfl poučných 548 Výbor splsfl dramatických 308 Vzdělávacl bibliotéka 439. 497 Zlatoroh 721 .bornlky: - sb,)r. Neuberský 54 .bornlky praci a práce několika autorů: Ceskoslo\'enská vlastivěda 715. 716. 718 Ctenl o jazyce a poesII 742 Slovanské jazyky v době přitom· né 717 Slo\'anský sbornlk 721 Spisovná čeština a jazyková kultura 579. 714. 716. 730 Sbírky knižni - Spolky, atd. Sedlský masopust. v,: hry dramatick6 selské otčenáše 148 Skládáni o manželstv!. v.: sbornilt Neuberský slovniky Jazykové: B·)helllát 31 Mater verborum 169. 173. 320 nomenklator 31 slovnik Prešpurský 32 slovnik Ra ihradský 32 Vokabuláf 31 slovníky naučné: Ottfiv slovnik naučný 326. 330.437. 539. 553 - Ottův slovník naučný nové doby, Dodatky 437, 703. 735. 738. 740 - Riel'(rúv slovnik naučný 262 Solfernus. v.: povidky st,\ Speculum humanae salv-ationls. V,l Zrcadlo čiověčieho spasenie spolky. sPulečnosti. ústavy a podníky věde,.ké. umělecké a kulturní: Česká akademie pr-o vědy a umĚ'ni 251. 330. 338. 380. 579. 713. 728. 7-15 Česká moderna 426. 43-1, 439-440. 461 Česká tisková kancelář 595 Dédictvi cyrilometodějské 203 Dédictvi sv. Jana (svatojanské) 203. 242 Dědictví svatováclavské 99, 203 Devětsíl. Umělecký svaz 595. 614 Družstvo Národniho divadla v Brně 353 Hlahol 255 Jednuta českých filolol\'fi 318 Katolická moderna 444. 454. 586 Králo\'~ká česká společnost nauk 131. 132. 134. 140. 180. 184, 246. 318. 319 Literárně historícká společnost 721 Literární skupina 594 Maffie 453 Máj. Spolek českých spísovatelfl beletristů 338 MatIce česká 180. 262. 307. 317. 320. 321, 755 Moderní revue 431. 433. 440. 462. 470. 476. 4i9. 484. 512. 513. 514. 545. 603. 631. 635. 697 ]déšťanská beseda 187 Minen'a 349 musea: v.: musea Národopisná spulečnost čs. 567 Národopisná \')'sta\'a 567 Pražský linguistický kroužek 713. 718. 729. 739 Societas Incol\'nitorum 130 Slovanský ústav 717 So ko I 255. 313 Soukromá učená společnost 132 Společnost pro slovanský jazykozpyt 715 Státnl ústav pro lidovou piseň 115 Svatobor 187. 255. 338 811 Spolky, atd. - 2ivoty sv. otcťl Umělecká beseda 255. 266. 338 •• 476 universita Karlova 21, 28. 32. 39. 46. 53. 60. 80. 129. 131. 251. 253. 330. 705. 706. 707. 710. 716. 717. 722. 728. 733. 783 universita Masarykova 251, 706. 707. 709. 715. 719. 722. 739 universita Komenského v Bratislavě 251. 717. 726. 734 universita v Olomouci 129 Ženský výrobnl spojek 349 Spor duše s tělem 18. 19. 29 Svár vody svinem. v.: verš. skladby Svaté Matie s nebes chvála. v.: legen- dy Svltánička. v.: plsně světské Stllfrid a Bruncvlk. v.: povldky stč. Tandarláš a Florlbella 25 Tkadleček 26. 563 Tristan a !salda 25 Umučeni Páně. v.: le~endy university. v.: společnost! vědecké Václav. Havel a Tábor. v.: verš. sklad- by verše o mllovniku. v., sbornik Neuberský Teršované skladby: Hádáni Prahy s Kutnou Horou 46 O bohatcl 18 O čtytech posle dni ch věcech člo- věka 105 O lišce a čbánu 18 O nebezpečném času smrti 18 O sedmecietma blázniech 18 Porok koruny české 46 Radosti svaté Matle 23 Rozmlouváni člověka se smrti 46 Slyšte Čechové 45 Slyšte všichni, statl I Vy mladl 45 Svár vody svinem 29 Václav. Havel a Tábor (Roz- mlouváni o Čechách) 46 Všichni poslúcha.ite 45 Žaloba koruny české 46 Žaloby na husity 45 Vévoda Arnošt 26 Vita Sanctorum ...• v.: lel':endy Vitae Sanctorum .. '. v.: le~endy Vokabulát. v.: slovniky jazykové výbory. v.: antolo~ie vysoké školy. v.: společnosti Zákon novÝ. v.: bible Zrcadlo člověčieho spasenle 33 Zrcadlo marnotratných neboli Traktát o . mládenci marnotratném 54 Žaloba Koruny české. v.: verš. skladby Žaloba na husity. v.: verš. skladbY hltáte rukopisné, bratrský 67 ~losovanÝ 11 kaPltulni 33 Klementinský 33 Pasovský 33 Poděbradský 33 Wittenberský 11 Život Adama a E\'y. v.: povldky stč. Život Josefa Egyptského. v.: povidk7 stč. Život Krista Pána 24 Životy sv. OtcO. v.: legendy, 812 Opravy. Str. 30, 2. ř. shora: Alan z Rysellu m. ab Insulis Str. 108, 12. ř. shora: Kalláb Karel m. Kaláb Josef Str. 145, 3. ř. shora: ... pěkných umění m. pěkného Str. 173, 13. ř. zdola: J. B. Mašek m. J. B. Str. 203, 24. ř. shora: Blahověst m. Blahozvěst Str. 205,3. ř. shora: Fr ... J ... Vacek Kamenický m. Fr ... J ... Kamenický Str. 234, 2. ř. shora: Sedlské m. Selské Str. 249, 6. ř. shora: 1869 m. 1848 Str. 326, 18. ř. shora: Zapovu m. Zachovu Str. 615, 6. ř. shora: 1921 m. 1920 Str. 616, 13. ř. shora: Přilba m. Přílba Str. 713, 10. ř. zdola: Baudouina m. Baudoina Str. 723, 19. ř. shora: Hennequinovu m. Hennequinově 52 -- Arne Novák: Stručné dějiny literatury české. 813 Obsah. Str. STARÁ DOBA UTERATURY CESKÉ. (Do r. 1409) 5 Období přípravné čili románské. (Do r. 1306) 5 Období rané gotiky. (1306-1348) 12 Období vyzrálé gotiky. (1348-1409) 21 STŘEDNí DOBA LITERATURY CESKE. (Od r. 1409 do r. 1774) . 37 Období husitské. (1409-1500) 39 Období zápasu reformace s humanismem (1500- 1620) . . 57 Období pobělohorského baroka (1621-1754) 80 Dozvuky ducha reformačního 82 Vítězství katolického baroka . 94 Líteratura .prostonárodní . 107 NOVÁ DOBA UTERATURY CESKÉ. (Od r. 1774 do~~k~ . 1W Literatura národního obrozelú (od r. ľř74 do r. 1859) 122 Osvícenstvi(1774-1815) Povaha doby 127 Josefinismus a jeho reformy .. 127 Jazykové probuzeni jakožto reakce ,proti úsilí germa- nisačnímu . . . . 128 Osvícenský názor světový doby Josefovy. .. 130 Vědecké organisace v Čechách ve službě osvícenské 131 Osvicenský dějepis ve službě národního obrození . 132 Osvícenský jazykozpyt a Josef Dobrovský 137 Pokusy o výpravnou 'prózu, novinátstvi a divadlo. 142 Úsilí o vytvoteni lidového pisemnictvi a novinátstvi 142 Casopisectvo a literárni orgány národního obrozeni 144 Počátky novočeského divadla 146 Vznik novočeského básnictvi 148 Klasicismus ,(1815-1830) Povaha d(}by 153 Klasicismus v evropských literaturách 154 815 Str. Literárni klasicismus český 156 Jos. Jungmann a jeho škola literárni 158 Hankova družina a ,podvrhy rukopisné 166 Obecná charakteristika ,padělkfi. rukopisných 168 Vznik, pť1vodcové a prameny RK a RZ 170 Význam a vliv RKZ 171 BOj o rukopisy . 172 Jan Kollár a slovanská myšlenka . 174 Dějepisectví ,ve službách národního obrození. , , 179 Fr. L. Celakovský a obrození klasicismu lidovou ,písní 194 starši romantika 1(1830-1848) Povaha doby. Romantismus v evropských literaturách 198 Ceský romantismus literárni . 200 Ceská katolická romantika . 201 Romantikové za vlivu lidové písně 207 K. iH. Mácha . 212 Literatura dramatická a novelístická ' 2,17 Pozdniromantika '(1848-1859) Povaha doby 223 iRozklad romantiky 225 Básníci přechodu a reakce 228 Jos. Kajetán Tyl 233 Bož. Němcová a počátky real. povídky české ze života lidového. K. Havlíček . 236 Filosofie v době národního obrození . 246 Literatura obrozeného národa (1860-1939) 249 Tendenčni realismus v duchu světoobčanském (1860-1879» Povaha doby 254 Tendenční realismus v evropském písemnictví 255 Povaha generace májové . 258 Literární a ,politické orgány let 60. a 70. . 259 Hálek a Neruda a básnictví jejich doby 263 Novelistika a román doby Hálkovy a Nerudovy 286 Dramatické básnictví doby Hálkovy a Nerudovy 306 Filosofie, estetika a kritika let 60.-80. 313 Jazy,kověda a dějepis literární v letech 60. a 70. 315 Dějepis a dějezpyt v 60. a v 70. letech . 320 Doba zápasu snah národně 'VÝ0hovných se západnickým uměleetvim(,1879--'1894) Povaha doby 32'6 Cizí vzory a učitelé české literatury let 80. 331 Povaha krásného písemnictví v období Ruchu a Lumíra 333 Literární orgány období Cechova a Vrchlického 336 Sv. Čech a básníci školy národní . 639 JOB. V. Sládek a ,básníci s ním s:ptízněnl . 351 816 Str. Ceskýkosmopitlsmus básnický. JuJ. Zeyer a JaroslaN Vrchlický i jeho epigoni 355 Básnická škola Jar. Vrchlického . 374 Literatura překladová . 380 Dramatické ,básnictví za prvního období Nár. divadla. 382 Novelistika a román v době zápasu národních tendencí skosmopolitisII)em . 387 Novelistika a román ze života venkovského 398 Genrové obrázky s,polečenské . 414 Zábavná literatura a feuilletonístika . 420 Doba. kritického a sociálniho realismu a reakce proti němu ,(1894--1914) Povaha doby . 424 Cizi vzory a učitelé českého písemnictvi od let 90. do světové války 428 Povaha krásné literatury . 432 Organisace českého dušev.života. Vývoj publicistiky. 436 Realismus v českém uměni básnickém 442 Odvrat od realismu v české lyrice. iKatolická Moderna 454 Katolická Moderna . . . 481 Ceské drama a divadlo za realismu a reakce proti němu. . 484 Román a povídka v obdobi realistickém 491 Uvědomělý realismus sociální . 497 Naturalistický román český . 504 Povídka a román ,v odklonu od naturalismu 511 Dekadence a novoromantismus . . . 512 úsilí spisovatelek o odhalení ženské duše . 514 Impresionismus v povidkové ,próze 520 Nová vlna naturalistická . 525 Snahy o kázeň povidkové formy. . . 532 Ceská feuilletonistika v období realistickém a za od- 'klonu od realismu' . 534 Literárni a umělecká kritika od let 90. do války světové 535 Ceské duchovní vědy od let 80. do války světové 546 Filosofie a estetika do obdobipositivismu . 547 Jazykozpyt a filologie . 55,7 vývoj literárního dějepisu . 560 Ceské dějepisectví . 564 Doba váleěná a popfevratová ('19,14--1938) IPovaha doby 568 Cizí vzory a učitelé českého písemnictví 572 Povaha literárního jazyka doby válečné a popřevratové 578 Povaha krásné literatury ,válečné a popřevratové . 579 Organisace literárního života. Novinářství 593 Básnictví české od světové války . 598 Básnické překlady. . . . . . 627 Ceské drama a divadlo od světové války 629 Román a povidka od světové války 640 817 Str. Ceská. feuil1etonistika od světové vá.lky .. 692 Literá.rni a umělecká. kritika od dob vá.lečných 693 Ceské duchovní !Vědy od války světové. Filosofie a estetika doby pová.lečné 704 Jazykozpyt a filologie. . 713 vývoj literárniho dějepisu . 720 Dějiny slovanských literatur 733 Dějiny literatur germá.nských 7>35 Dějiny literatury francouz3ké 740 Dějepisné a dějezpytné vědy 742 Dějepis vý·tvarných uměni . 751 Dějepis hudebni 752 Dodatek 755 Bibliografie . 757 Rejstřík jmellllý 806 Rejstřík věcný 787 Opravy . 813 818 Arne Novák STRUCNli: D11:JINY LITERATURY CESKlil Zkrácené zněni 4. vydáni Přehledných dějin literatury české upravili a doplnílí Dr. Rud. Havel Dr. Ant. Grund univ .. prof. Masarykovy university Vydal R. Promberger v Olomouci 1947 Vydáni 1. vytiskla fa Kramář a Procházka v Olomouci v nákladu ,10.000 výtiskť1 Cena Kčs 180.- brož.