pražských pustila v šťastném a vítezném rozmaru štědrá ruka vlašských zahradních architektu, házejí
zelenou svou pěnu do oken, balkonů a pavlačí rozkošných palácti, zaplavují je v jarním kypění až
k římsám prvního poschodí, náhle však uhýbají se a klesají, aby odhalily neočekávaný pohled
k paradoxně titěrným altánum a 1 oggiím , na jejichž hravou něhu hrozí se zřítiti masivní
podezdívky hradní.

Na hranici této zahradní čtvrti, která docela podlehla vlašské stilisační vůlí XVII. věku,
zbudoval mi1anský umělec k pánovitému a rozhodnému rozkazu temného vévody Frýdlandského
ohromnou baštu renaissančního paláce Valdštýnského, která neústupně dělí aristokratický kout
od městské spleti okresu dřevařů, rybářů, kupců, i od mnišského komplexu budov
augustiníanských. Zde, nedaleko Belvederu, toho sladkého květu ranního rinascimenta, dovršen životní
ideál zralé a výbojné renaissance vlašské. Veliký condottiere, jenž vyrostl, proslavil se, zbohatl
v krvavých náboženských válkách, aniž věřil jejich vůdčím ideám, prudký a nebezpečný
macchiave1lista, jenž zbožňoval jen sebe a svou moc, zamračený a despotický vojevůdce, jehož stín strašil
na bojištích severu, cítil dobře, že jen vlašská renaissance dovede vyjádřiti architektonicky jeho
vyznání víry: panskou morálku. Stavitel Marini, který se před Albrechtem z Valdštýna chvěl
nejinak než jeho regimenty u Desavy, porozuměl dobře vůli generalissima: neúprosně srovnal se
zemí celou čtvrt městskou, domy, zahrady, dvorce, cihelny j obemkl vše vysokou a pevnou zdí,
vylučující jakýkoliv styk s okolím j vybudoval rozlehlé sály, nekonečné chodby, vzdušné průjezdy,
honosná nádvoří; zavřel do tohoto komplexu, jakoby určeného pro vladařskou dynastii, velikou
zahradu, kterou dal osázeti stromy, slibujícími široké kmeny a chlumovité koruny. Když se otevře
Valdštýnská zahrada na malou chvíli, v polovici května, neuvítají v ní návštěvníky jen ohromné
kaštany planoucí tisíci světel a jen jásající záhony azalek, nýbrž i mohutné stopy výbojného genia
Valdštýnova. Vše konstruováno tak, aby dávalo křídla jeho duši, dychtící po nejvyšší moci: do
otevřeného večeřadla padá odlesk velikého zálivu nekonečné oblohy i kamenné sochy v houštinách
a nad bassiny zobrazují Herakla a giganty i voliera zdá se býti zřízena pro pobyt orlů; koruny
starých stromů, ověnčených břečfanem, dotýkají se nebes. Jest to vědomí trpasličí nicotnosti,
jest to tragícká soustrázeň nad konečným spoutáním této renaissanční vůle k moci, jež vyhání nás
ze sadu Valdštýnova ?

Prchajíce odtud, jakoby postrašeni a bez dechu, upokojíme své prudce tepoucí srdce teprve, když
pod Petřínem nad palácem LobkovickÝm sevře nás těsná a strmá Vlašská ulice, stoupající prudce
a osaměle mezi zdivočelými zahradami až k tmavým lesním houštinám Petřínského vrchu a měnící
se záhy v žebříkovité schodiště. Opožděná ratolest růžových květů kteréhosi ovocného stromu visí
přes okraj zdi a kropí dlažební kameny omyté do ruda deštěm svými světlými kapkami. Rozkvetlý
šeřík voní prudce a smyslně ze smutné zahrady nemocnice Milosrdných sester a mísí svůj teplý dech
se zahořklou vůní platanových kvítků, přilétající ze sadu Lobkovického. Ale jak vystupujeme po
schodišti, opředeném náladou jakési Bandellovské legendy lásky, opouštíme zvolna vlašský úsměv
kvetoucích zahrad, v nichž každým okamžikem okouzlí nás prudký a překvapující průhled k
Svatomikulášskému chrámu, k samotářskÝm věžím na Strahově neb k bílému náměstíčku mezi hradem
a palácem arcibiskupským. V obou zahradách, svírajících Vlašskou ulici, houstnou stromy, temní
se jejich kmeny, chmuří se zeleň jejich korun, sem tam kmitne se mezi buky a jasany i smrk a jedle;
veverka přeběhne po okraji zdi; křik lesního ptáka vtrhne do němého ticha. Větve starých stromů
splétají se v divokém loubí nad schodištěm; zelená tma chvěje se nad hlavou í kořenné aroma
strouchnivělého listí, vlhké země, divokého mechu prosycuje vzduch. Míjíme skalky, jeskyňky,
zastavení křížové cesty, a dojem, že lesní příroda severních krajů přemohla umělecké úmysly
vlašských zahradníků, nás neopouští. Naše pohledy vyhýbají se schválně naivnosti poutnického
kostelíka i banalitě železné rozhledny. Za chvíli však otevře se uprostřed stromů náhle rozhrnutých
zázračný pohled před námi: barevné střechy pražské s věžemi, komíny, šutya sochami, červené,
hnědé, oranžové a zlaté střechy Starého i Nového města, střídající se s mladou zeleni stromů v
zahradách, leží v májovém slunci u našich nohou.

• ~~~~'8See~ea~e&6I~"~

Hrdá a odvážná touha, zachytiti VÝtvarně synthetický pohled na Prahu, jak nabízí jej bud
nábřeží neb návrší Petřínské či Letenské, provází české umění od chvíle, kdy probudil se v něm smysl
pro opojnou a rozkošnickou řeč barev. Kreslíři a rytci XVII. a ~VIn. věk?, jejic~ž úzk?st.livě úplné
a věcně přesné prospekty béřeme vděčně do ruky jako spolehlivou pomucku davnoveke evokace,
stáli před složitým a mohutným tím pohledem jako popisní, staro~i.tníci a r~fentjí~ mí~top~sc! j
n~r..ozumějíce duši města, popsali nám s úctyhodnou důkladnost! zevm Jeho krOJ a to mkohv duvemy s~~