Za podzimních jiter, napojených ostrou vůní utlívajícího listí i chladnou mlhou stříbfité záře,
největší pražské nábřeží, jehož širá a volná promenáda probíhá samým srdcem Prahy,
podmaňuje duši mocnÝm a prudkým dojmem severního města. Mohutně rozlitá řeka Vltava, jež
vzdouvána ostrými hranami jezů, hučí a zpívá, duní a kvílí v širokých rhytmech starodávné hrdinské
epiky, podobá se pod chmurným mlžným přl'krovem jakési mořské zátoce, roztékající se studeně
až do stínu zčernalých domů a nepravidelných věží. Ostrovy, hustě stíněné starými stromy a
neklidnými keři, vynořují se ze stříbrných mlh a z plYnoucích vod jako těžce zádumčivé krajiny
Ruisdaelovy. Mlýnská lávka, která s masivní sousední hradbou nepravidelných mlýnů a polo.
gotické vodárny, za takového mlžného rána úplně zamyká prospekt, připomíná se vším svým
okolím stavidel, schůdků, loděk a koz, zvolna uhnívajících a černajících v neh}'bné vodě, lodní
čtvrt nějakého severomořského města. Illuse jest úplná, když udeří kdesi v mdlém rozmachu veslo
do vody, nebo když bludný racek zatleská kymácivým svým křídlem, aby kolébaje se k ostrovům,
trhal husté tkanivo třepivé mlhy.

Avšak náhle, nedlouho před polednem, roztaví podzimní slunce, jež rozpaluje se jakoby v tuše
blízkého ochladnutí zoufalou vášnivostí, ve svém slastném náručí všecky chmury a clony
severního jitra. Nejprve z par a z vod vypluji vážně a slavně ztemnělé oblouky gotického Karlova mostu.
Pod blankytným baldachynem svátečního nebe rozsvítí se slunečné aureoly nad hlavami barokních
světců, jejichž neklidné a vzrušené postavy podivuhodně vyvrcholují pevnou kresbu massivních
pilířů mostních. Pak stačí upírati jen krátkou chvíli intensivně zraky do slabě chvějícího se vzduchu
nad svítívou řekou, aby se vynořil podivný obraz vlašského kouzla a jižního stilu. Figury biskupů,
řeholníků, kazatelů a asketů, ty prudce gestikulující postavy s mitrami a berlami, s ktiži a s růženci,
v pluvialech, v sutanách i v poustevnických suknicích, jimiž sebevědomá protireformace a vrcholný
barok zalidnily vítězné oblouky, spojující Prahu měšfanskou s Prahou šlechtickou, řadí se v
processí, aby za hlaholu zvonů, pozdravujících se s obou břehů řeky, mířily vzhůru k zázračnému
onomu městu za Vltavou, clonícímu právě živé své barvy v plné záplavě poledního slunce.

Tam, uprostřed mezi dvěma vrchy, Petřínem a Letnou, jejichž tvrdé kontury rozjihly v teplé
a měkké malbě parků a sadů, zakryla bohatá a štědrá kultura románského západu i jihu onu přísnou
a příkrou strukturu půdy, kterou severská příroda předurčila za životní ústředí celého českého
kmene. Tam na Malé Straně a na Hradčanech nad stupňovitými domky zprohýbaných střech, hře
.jícími zálibně karmínové své prejzy v polední záři, nad terasovitými zahradami svítícími benátským
zlatem a rezivým hedvábím, nad klikatými schodišti uprostřed ulic ssajícími poslední jas do svých
bílých dlažek, věže románské, věže gotické, věže barokní týčí se a vzpínají, modlí se a touží, pyšní
se a jásají v pestré směsi barev a kontur, výšek a krytů. V této hierarchii vížek a věži oblije pro
okamžik plný proud světla některou neobratnou, masivní stavbu, svědčici o namáhavém a marném
zápasu architekta primítivísty s nesnázemi terrainu i s obtížemi neobvyklé formy, nově přinesené
ze západu nad Vltavu, ale hned zase seskupí se všecka záře na zelené kupoli svatomikulášské,
která v živelné své monumentalitě nezdá se již výtvorem architektury, nýbrž kusem pfirody,
obrovským travnatým chlumem v oblacích, vyzařujícím i v mrazivých nocfch teplo, jas a Atěstí
•-
1