naši předkové zvláštní zálibu jak svědčí příběhy lana Palečka,
historky o Enšpiglovi neb o Kocourkově; také ft B. Němcové
najdeme šprýmovné povídky Čert a Káča, Chytrá horákyně,
Strejček Příhoda, O hloupém Honzovi, Chytrost nejsou čáry, Kdo
sněd holoubátka? a j. A. Wenig spojuje tyto veselé báchorky
ve větší cykly, kde jednotlivé povídky navzájem souvisí, a
jestliže ještě některý sourodý kreslíř, af bratr losef, Artuš Scheiner
neb losef Čejka, doprovází text rozmarnými obrázky, má knížka
u mladých čtenářů vyhráno, af se jmenuje K o c o u r k o v ,
Č e r t o v i n y, Z v í ř a t a a l o u p e žní c i, Zlá man á L hot a

nebo Čar o v n Ý k oře n . ''',

Vypravovat podle cizích vzorů, dovedně kombinovat,
samostatně vynalézat pohádky a báchorky, Adolfa Weniga nikdy
neomrzelo, jako ho stále těsí literárně sahati do zásob dětských
vzpomínek, křísiti si v mysli a čtenářům v představách rodnou
školu, chrámový kůr, pošumavský kraj, zapomenuté zkazky a
zvyky, posvátné legendy a to mírně elegickým tónem a s
věčným podivem pro všecko rázovité a osobité. Avšak nejvlastnějším
jeho vypravěčským oborem zůstává přece jen pověst. Adolf
Wenig, životním povoláním učitel, dobře ví, že se v každém

oboru mistrem stane jen ten, kdo v učebných letech býval
horlivým žákem, a proto se také sám snažil seznámiti se se všemi
předními mistry pověsti v naší literatuře. Zajímali ho ovšem
hlavně vyprávěči novodobí, kdežto odkaz starodávných
kronikářů, Kosmy, Dalimila, Hájka z Libočan, jimž děkujeme za
uchování nejdávnějších pověstí, přijímal již prostřednictvím
pozdějších spisovatelů. Ale neušlo mu ani, s jakou starožitnou
jadrností dovedl znalec archivů i zevních forem dávného
života, losef Svátek, vzkřísit celý tlum místních pověstí
staropražských, ani s jak pádným a prostým důrazem slavný dějepisec
hradů, zámků a tvrzí v Čechách, August Sedláček, uměl
obnoviti odkaz rodových a erbovních pověstí. A ovšem, byl to
především klasik svého oboru, Alois Jirásek, jehož proslulé
Staré pověsti české se Adolfu Wenigovi staly vzorem od svého
prostě velebného přednesu přes citově a mravně výchovné
poslání až po jedinečné umění, povznésti všecko dění místní k výši
významu obecně národního.

Adolf Wenig se prokázal důstojným žákem a pokračovatelem
svých učitelů, sotva se v oboru pověstí pokusil sbírkami B o h a tý
rské zvěsti, Pověsti o hradech, a Kyticeyověstí.
Starým pověstem pražským přibyly nejprve Ceské a posléze
Moravskoslezské pověsti, kdežto vážný Blaník a
rozmarný Žito čaroděj z Prahy lucemburské seskupují látku kolem
pevného bodu, onde místního, tuto osobního. Pražské i ostatní
české, moravské a poslední dobou také slovenské pověsti ve Wenigově
podání mají hlavní přednosti jeho pohádek. Ze spleti motivů
vybírají pevnou rukou dějové pásmo základní a propracovávají

7