VYDANÉ SVAZKY OSENl KNIH MLADÝCH ČTENÁŘŮ

1. SVATOPLUK ČECH: VÝBOR Z aAsNI 60 b

2. K. POSPíŠIL: ROK V N$MECKE ŠKOLE 50 b

3. CARL EW ALD' TICHE JEzeRO 60 b

4. SVAJQPLUK CEGH: l POVIDEK A ČRT 6D b

5. F.J.CECETKA: BYVAVALO.,. 60.b

6. HŘstKA POVIDEK ZE SPISU P. K. ROSEG.

GRA" SOb

7. O. V. GRIGOROVlC: ANTON uBolÁKK 1'20

8. OR.ZIKMUNI;> WINTER: DVA DNINA STA-

ROMĚSTSKEM DOMĚ RADNIM 7Ó-h

9. B. BAUŠ~J. V JAŘMU A VE VOLNOSTI 70 h

10. VYBRANJ:; PRAcEV. M. KRAM,ERIA 80 b

11. HELENA NYBLOMOVA: POHADKY BO h

12. DR. O. PANÝREK: ZDRAVI NEjVĚTšl po.

KLAD . BOb

13. JAN NERUOA: VÝBOR z BAsNI BO b

14. k. ROŽEK: DVĚ POVIDKY OPRACl 90 b

15. E. THOMPSON SETON: BINGO. LOBO.

MATKA LIŠKA. 60 h

16. F. STREJCEK: JMÉNEM, SRDCEM STEJNĚ

CECH SOb

17. FR. OOUTLÍK: MALÉ HVĚZDAf<srvl 90 h

18. K. M. STANUKOVIC: MEZI NAMOŘNIKY SOh 19.IGNÁ,. HERRMANN: TOBIAšKW šTĚ· DRÝ DEN A NĚKOLIK 2ERTOVNÝCH po. VIDEK O zvlŘATKAcH 80 h

20. F. V. VYKOUKAL: O DVOU. &:.IiJJ4ESLECH SOb

(Při.~valtbě list ~ ~-~~

21.E.THOMPSON SETON: PTAČ/ PŘ/BĚHY 70 h 22. E. T. A. HOFFMANN: CIZ/ DITĚ 50 h 23 . .JAR. KAMPER: PROCHAZKY STAROU PRA-

HOU (I.) . 80 h

24. MARJA KONOPNICKA: BLAZNIVY F RANEK.

NĚMCiCI. KOUŘ 60 h

25. GUSTAV KLIKA: POUPATA SOh

26. J. LEMAlTRE: S~DMERQ POVIDEl( 90 h

27. V. I. NĚMIROVIC-DANCENKO: SOKOLI

HN/ZDA 90h

28. JAR. KAMPER: KAREL ŠKRÉTA 70 h

29. S. T. SEMENOV: DĚTI V TOV ARNĚ 60 h

30. ARNE NOVAK: PATERO OBRAzKO Z DĚJIN

KNIHY 80h

31. SV. BUDE: WAGl:..A W SIEROSZEWSKI: LETOROSTY

VÁZANÉ SVAZKY (ORIG. CELOPLÁTĚNÁ VAZBA) O 50 HAL. DRAŽŠf.

PATERO OBRÁZKŮ Z DĚJIN KNIHY.

NAPSAL ARNE NOVÁK

F. TOPIČ, PB Au_ě J911

ÚVOD.

Pro většinu čtenářů, mladých i dospělých, počínají dějiny knihy knihkupeckým krámem. Čtenář si vzpomíná na jasně ozářenou a úpravně vyzdobenou výkladní skříň knihkupcovu, v níž na první pohled upoutala jeho pozornost nová kniha bud jménem dávno oblíbeného spisovatele neb vábným a slibným názvem neb rozkošnou úpravou vazby či obálky. Několik dní, chodě mimo knih· kupcf1v výklad, obnovovaný a doplňovaný každé soboty, nahlíží čtenář dychtivě za veliké a zářivé skleněné tabule,' až tam uprostřed spisf:t pestře obrázkových, jemných uměleckých děl, sešitků v barevných obálkách nalezl svou milou knihu, která jej k sobě volá a zve stále svůdněji. Konečně čtenář jednoho dne neodolá, vstoupí do krámu a zakoupí si svazek dávno vytoužený. Pak začíná pro něho nová historie knihy. Vše krásné, co při četbě nad jejími stránkami prožil, promyslil, procítil, proměňuje se v jeho mysli ve zvláštní d6věrný celek, v podivuhodný příběh duše, často pevně spojený . s vlastním životem čtenářovým. Pro tuto osobní historii knihy, kterou si čtenář

Vytvá~í sám, zapomínlivá pravidelně na dějiny knihy, předcházející před chvílí, kdy ji v balíku pošta nebo dráha dodala knihkupci.

Ale již před tím prožila kniha osudy velmi rozmanité a složité. Po dlouhých měsících práce zároveň namáhavé a radostné odevzdal spisovatel pečlivě pročtený rukopis své knihy za čestný plat (honorář) nakladateli. Z rukou nakladatelových putoval rukopis do knihtiskárny, kde knihu nej· prve. sazeči kovovými literkami vysázeli, na to tiskáfi ve strojích po jednotlivých arších vytiskli, konečně knihaři složili, slepili a svázali do připravených obálek. Teprve pak kniha přišla do knihkupeckého prodeje. Tento postup knižní výroby dal by se nazvati mechanickými dějinami knihy. Kdo by se o něm chtěl podrobněji poučiti, musil by se seznámiti se zřízením a dějinami knihtisku, knihařství, knihkupectví.

Avšak vedle těchto zevních, prftmyslových a obchodních osudti, má každá kniha ještě jiné v pravém slova smyslu duševní osudy, které končí právě ve chvíli, když spisovatel pročtený a prohlédnutý rukopis odkládá jako hotové dílo. Kniha vzniká v duši spisovatelově, zraje. v ní, podléhá tu mnohým změnám. Jako blesk kmitne se duší spisovatelovou zá.kladní myšlenka knihy, a spisovatel často neví ani sám, zda myšlenka ta jest odleskem některé události jeho vlastního ži. vota,zcla j~ výsledkem dlouholetého přemýšlení, zdá souviSí s jeho četbou. Spisovatel cítí, jak tato základní myšlenka nového dílá se takřka zmocňuje jeho celé bytosti, jak znovu a znovu se k ní

musI vraceti, jak vše, co prožívá, koná, myslí, čte, mimovolně s ní souvisí.

Spisovatel vidí takřka před sebou hléivní postavy své knihy. Pozoruje, jak vymyšlené tyosoby podnikají r6zné činy, jak mají podivuhodné osudy, jak pracují, trpí, umírají - a hle, celý děj budoucí knihy vystupuje již v obraznosti spisovatelově. Brzy zjevují se spisovateli krajiny, země, města, místnosti, v kterých se děje jeho příští knihy odehrávají; jsou to namnoze vlastní vzpomínky z cest, z mládí, z četby, které obrážejí se v těchto obrazech.

Ale spisovatel dobře ví, že posud nemůže začíti psáti svou knihu. Vše, co vykouzluje mu jeho obrazotvornost (fantasie), tolik podobná snu, jest neurčité, matné, prchavé, takže chvílemi se básníkovi zdá, že toho vf1bec nedovede slovem zachytiti. Spisovatel snaží se proto napomáhati sČvojí obrazotvorností studiem a rozumovou prací.

te svědomitě spisy, z nichž možno se poučiti o dobách, kde hrdinové jeho budoucí knihy mají žíti, o krajinách a životních poměrech, které jeho dílo bude líčiti, o předmětech, jimiž osoby v knize vy~tup~jící . budo~ se v .ho!o!ev~h zabý~~ti •• N.estudUJe vsak Jen kOlhy, nybrz I Zlvot. VSlma Sl povah, dle kterých by mohl nakresliti svoje postavy; naslouchá pečlivě jejich hovoru; sleduje jejich zvyky, pohyby, záliby. A hle, vše se v jeho mysli rýsuje již jasněji a pevněji - není to již pouhý prchavý sen, co naplňuje jeho obrazotvornost, nýbrž- skutečný život,· který nebude již tak nesnadno zachytiti.

Spisovatel plistupuje k vlastní práci. Načrtne si nejprve všeobecně obsah svojí knihy, rozdělí sí děj; promyslí, zda jednotlivé částky jsou souměrné; někdy na zkoušku napíše si ten či onen výjev, na němž mu zvláště záleží, někdy vypracuje si nejprve oddily nesnadné. Pak píše kapitolu za kapitolou dilo, hledě k tomu, aby sloh byl půvabný, jasný, názorný a libozvučný, a nejednou přepracuje větší neb menší část knihy, jen aby zdokonalil svůj výtvor. Konečně je hotov, ale přece rukopis nedává z ruky. S přísnosti k sobě samému a svému dilu pročítá jej znovu, škrtá zbytečné, vyplňuje mezery, zušlechťuje sloh, až posléze kniha vyhovuje jeho představě. Tu může spisovatel s hrdosti nad dokonaným vznešeným dílem odevzdati rukopis a toužebně čekati, až opětně jako jasný blesk kmitne jeho duší myšlenka nového dila.

Tol duševní historíe knihy, většině čtenářd neznámá a často nepochopitelná. Vědu, která se zabývá těmito vnitřními dějinami knihy, jmenujeme literárním dějepisem. Jako dějepis vůbec, obírají se i literární dějiny především minulýmí dobami; tam pak, kde obracejí se k přítomné době, snaží se vyložiti jí pomoci minulosti. I vykládá literární dějepis, jak v různých dobách a u různých národů vznikaly knihy ze života a z mysli spisovatelů. Aby to dobře póchopil, literární dějepisec se seznamuje se životopísem, činnosti a názory spisovatelů a vypráví pak, kterak všecka dila jednoho spisovatele tvoří jednotný a přirozený celek, a jak tento celek opětně souvisí se životopisem spisovatelovým.

· Ale žádný spisovatel nestojí ve světě sám; každý je synem svého národa, svojí doby. Duch každého národa obráží se ve spisech jeho básníkO a učenců: jako díla jednoho národa mají společný jazyk, tak mají i společnou povahu, společné snahy, společné myšlenky. Literární dějepisec stále se snaží v knihách jednoho národa čili v národní literatuře vyhledati tyto společné rysy. Při tom ovšem nezapomíná, že národ učí se od národa, a že leckteré myšlenky jsou vypůjčeny od sousedO, kdežto jiné opětně jsou vůbec mezi· národní. Toto pozorování činí literární dějepis velmi významnou naukou, vždyf učí rozuměti v knihách netcliko duši jednoho spisovatele, nýbrž i z duší jednoho národa, ba i duši velkých národních skupin.

Každý spisovatel, každý národ vyrůstá v určité době, jejíž myšlenky, city, mravy vysloveny jsou buá vědomě neb mimoděk v jeho knihách. Spisovatelé vykládají buď přímo neb prostřednictvím osob v jejich knihách vystupujících o náboženství, o mravních zásadách, o myšlenkových snahách svojí doby. Tu zvídáme, jaké byly poměry ve státě, v obci, rodině za toho neb onoho věku, jak lidé se učili; jak pracovali, jak se živili za doby spisovatelovy, jaký měli kroj, byt, zábavy. Takto mOže před námi současná kniha oživiti i ony pradávné věky, z nichž máme nepatrné neb skoro žádné památky, tak stává se dějepisec literárni zároveň dějepiscem vzdělanosti. I vyměřen jést literárnímu dějepisu velký a vznešený úkol:

Ra základě dCtkladného poznání knih křísí takřka

nejen význačné spisovatele, dávno mrtvé, nýbrž oživuje i celé národy a celé doby v jejich nejušlechtilejších snahách. Zároveň však slouží literární dějepis výborně také přítomnosti tím, že učí rozuměti jí lépe a že budí pravou lásku k jejím nejkrásnějším výtvorům, jakými jsou právě díla básníkO a spisy učenců, shrnované stručně cizím jménem literatura.

S vědou, o níž jsme zde mluvili, s literárním dějepisem, seznamuje se mládež pravidelně teprve na vyšších školách, když byla předem poznala základy všeobecného dějepisu, když se naučila několika cízím af živým af mrtvým řečem, když pochopila alespoň základy vzdělanosti některých předních národů, buď v přítomnosti neb v minulosti vynikajících. Postup celé té vědy jest nesnadný, a teprve dospělejší mysl mOže s prospěchem porozuměti jejímu vnitřnímu ústrojí. Avšak některé výsledky literárního dějepisu upoutají a zároveň poučí i mladičké čtenáře. Také oni touží zvěděti, kterak lidstvo žilo, myslilo, cítilo v dáv~ ných dobách a budou proto povděčni, jestliže literární dějepisec jim to vyloží na 7;ákladě některých vynikajících děl minulosti a jestliže jim při tom poví, jak vypadaly knihy a spisovatelé v oněch důležitých obdobích lidské vzdělanosti.

Této ušlechtilé touze mladých čtenářů chce vyhověti naše knížka, která předvádí pět obrázků z dějin knihy. Každý obrázek uvede mladého čtenáře do dilležitého a slavného období lidské vzdělanosti v Evropě a zároveň seznámí jej s některým vynikajícím národem, s nějakým výborným spiso-

1,2

vatelems některou památnou knihou. Až mladý čtenář dospěje, pozná, že mezi opravdovými vzdě-lanci často se přemýšli, jedná, mluví, píše právě o těchto dílech, spisovatelích, národech.

Prvni náš obrázek "Hněv Achilleův" přenáší mladého čtenáře db pradávné doby, kterou mohli bychom nazvati mládím lidstva. Na pobřeží Balkánského poloostrova i Malé Asie povznáší se nadaný a jarý národ k moci státní i duševní. Jsa zároveň hrdinský i dOmyslný, vytrvalý i vzletný, koná s obdivuhodným štěstím skutky, které posud jsou vzorem mužné statečnosti a duševní ušlechtilosti. Pokořiv méně vzdělané a méně nadané kmeny, zakládá obce a státy, dává jim dokonalé zákony a vzorná zřízení, která bud staví občany pod moc jednoho mocného vládce neb popřávaj! všemu svobodnému občanstvu účast ve vládě. Ve školách mládež se vychovává k dokonalosti tělesné i duševní, aby stát měl statečné vojíny, vzorné občany, milovniky krásy a síly. Dospěli občané účastní se válek na výboj i na obranu; podnikají lovy; dozírají na vzdělání poli; oddávají se životu veřejnému.

Ale zároveň stále se v mládeži i v dosp'ělém občanstvu pěstí a rozvíjejí síly duševní. Náboženství, k němuž se mladistvý národ přiznává, s řadou krásných boM a bohyň, naplňuje duše kouzelnými představami souměrných postav, pOvabných pohybil, hrdinských činil. Tito bohové bývají uctíváni ušlechtilými závody, statečnými zápasy, slavnostními hrami. Ti, kdož se boMm nejvíce chrabrými činy přiblížili, jsou jmenováni

hrdinami a uctíváni ve vzpominkách, V pověstech, ve zpěvech. I tyto zpěvy, osvěžujici vladaře, válečniky, občany po starostech státnich a vojen. ských, mají mnoho souměrného a ušlechtilého ve své podstatě. Spojuje se v nich hudba i básnictví, zápasíci člověk i kvetou ci příroda, postavy boM i osoby lidské, hra i moudrost, národni uvědo· měni kmene i cítění všelidské.

Onim podivuhodným národem, jenž se takto 700 let před Kristem vynořuje před našimi zraky, isou Řekové, zakladatelé vzdělanosti evropské, jejichž duševní krása a ušlechtilost posud jest vzorem novověkým národi'tm. Básnik hrdinské pisně, s kterou náš obrázek blíže seznamuje, jest praotec všeho básnictví Homeros, jehož dílo nikdy nesestárne, jako nestárne zpěv skřivanOv, hukot jar.

ního potoka, šumění lesa. .

Vzdělaný a mocný národ, do jehož středu nás uvádí druhý obrázek, "Básník Aeneidy", poldádá se sám za bratra, žáka a dědice starých RekO; jsou to Řimané z prvni doby císařské nedlouho před zrozením Kristovým. Silou udatných i tvrdýcJ paží i přesného a chladného rozumu ovládli Rímané, potomci nepatrných kmemi italských, celý tehdy známý svět. Krvavé a ukrutné války, s nepřáteli i mezi spoluobčany předcházely, než Římané opanovali všecku souši i všecko pomoří, než pokořili na sta národ O, než proměnili svoje město v pyšné sídlo císařské. Latina, řeč libozvučná pro ucho a přesná pro myšlenku, stala se jazykem světovým. Zákony římské, založené na přesném myšlení i na staleté zkušenosti, ovládly

celou Evropu a velký kus Asie. Promyšlené ;r;řizeaf.poc1fizující každého jednotlivce svrchovanosti 't.tátiI4obepialo ielezným kruhem celý svět. Od :Rek6 naučili se Rímané mudrctvi i básnictví; jeJiob bohy a bohyněmi vykrášliIi svoje náboženství, Od nich přijali smysl pro souměrnost, pro krásu tvaru, pro hudbu řeči.

Na trOně, vybojovaném v občanských zápasech, sedí velký panovník, císař Augustus, jenž touží, aby národ pochopil všecky výhody míru, klidné vlády občanského souladu. Jest dosti vzdělán osvětou řeckou, aby věděl, že básnictví pO. sobí na mysl národa kouzelnou mocí. Ve velmi nadaném, vzdělaném a ušlechtilém synu rolníkově se severní Italie nachází básnického hlasatele svých zásad, a dila, která jasný a líbezný VergiIius, básník "Aeneidy", vytvořil, stala se nejen věčnými pomníky vznešeného ducha císařova, nýbrž i národního ducha římského.

Od severních národO germánských byla mocná říše římská ztroskotána, avšak její duch a její jazyk zOstaly nesmrtelnými. Církev křesťanská nejprve nepřítelkyně, pak dědička říše římské, učinila latinu svou řečí a naučila jí všecky nově pokřtěné národy. Posud téměř každý vzdělanec zná latinsky a čítává se zálibou římské spisovatele. Ale církev uchovala i římského ducha. Naučila se od císařství jeho pevnému a dOmyslnému zří· zení, jímž rovněž obepiala celý svět. Přijala císařskou myšlenku podřízenosti jednotlivcovy vdči svrchovanosti celku. Oblíbila si po římském vzoru básnictví, jež jest zdrojem životní moudrosti, mrav-

niho souladu, hluboké zbožnOsti. Proto po celý středověk těšil se "básník Aeneidy((, mistr latinského jazyka a učitel římského ducha, veliké vážnosti, a podnes počítáme Vergilia k největším spisovatelům vfJbec.

Třetí obrázek náš "Křesťanský rgtlř" čerpán jest ze středověkého života, jak nám o něm vypráví německý básník Wolfram z Eschenbachů (sch=š) kolem roku 1200. Řeky a Římany, kteří ovládali ve starověku Evropu, vystřídali noví národové, Románi a Germáni, a stvořili nejen nové říše, ale i nové mravy, nové básnictví. Sloučením smýšlení přísně křesťanského a národních zásad hrdinských dospěli k duchu rytířskému, v němž se hlásí zcela nová ušlechtilost mravní. Rytíř, jehož celé srdce jest zasvěceno Bohu a věčné spáse, náleží jarou svou silou, pru~nou svou statečností, touhou po dobrodružstvích světu, avšak staví tento svět vždy a všude do služeb božích. Podniká namáhavé výpravy do vzdálených zemí, aby přemohl nepřátele slova božího. Vydává se v nebezpečí života, aby pomohl vdovám a sirotk6m, zvláštním chráněnc6m božím. Když omráčil svým neuvěřitelným hrdinstvím silné své odpdrce, skládá meč pokorně ke krásným nohám slabé paní. Ke konci svého života uchyluje se do kláštera neb do poustevny, aby se zahloubal do tajemství víry a lépe pochopil Boha. Při tom všem má středověký rytíř ve svém duchu leccos dětinského. Mi~ luje skvělé hry, pestrá roucha, skvělé kameny. Rád naslouchá a věří báchorkám, pověrám, pověstem. Sní toužebně o dalekých krajinách, cizo-

krajných národech, nemožných dobrodružstvích. Náš obrázek předvede nám rytířského básníka, v němž hlásí se tyto všecky rysy.

Jeho velké básni "Parcival" obdivujeme se podnes, neboť všecek středověký duch jest tu zastoupen. Církev a rytířství podávají si u Wolframa z Eschenbachú ruce. Statečnost tělesná i ušlechtilost mravní j~ou tu nerozlučně spojeny. Základní látka básně jest vyňata ze starodávných pověstí nadaného, avšak předčasně vymizelého národa Keltf1 v Anglii, děje jsou takřka přestrojeny do francouzského kroje rytířského. S tím se však bavorský rytířský pěvec nespokojuje, nýbrž prosycuje celou svou báseň národním duchem německým. Ježto pak byl Wolfram z Eschenbachů bytost vzácně hluboká, dotkl se ve veliké své skladbě otázek a záhad, které posud znepokojují a rozechvívají srdce lidské. Mluví-li dnes vzdělanci o křesfansko-rytířském středověku, o jeho duchu zbožném a dobrodružném, nazývají ten věk často romantickým (i = y): sotva kdo představuje rytířskou romantiku lépe než hrdina Parcival z našeho obrázku a než jeho pěvec Wolfram z EschenbacM.

V prvních třech svých obrázcích jsme se zabývali vesměs díly obrazotvornosti básnické: Homeros, Vergilius i Wolfram z Eschenbachů zpívali v libozvučné mluvě o postavách, které se zjevily jejich fantasii. V posledních dvou obrázcích syojí knížky chceme se obeznámiti však s knihami vědeckými, se světem učencf1. Na rozhraní XV. a XVI. století, čili na přechodu ze středověku do

novověku, změnil se rozhled lidstva řadou dfiležitých objev\Í vědeckých. Odvážni plavci s Kolumbem v čele objevili za mořem Nový svět s neznámými národy, živočichy, rostlinami. Hvězdáři i počtáři našli nové zákony, jimiž se řídí tělesa nebeská a naše země. Učenci odkryli v latinských a řeckých knihách polozapomenutý neb špatně chápaný svět starověký s celou krásou básnických výtvorfi, s celou moudrostí před křesťanských myslitelfi, s celou lahodou vzorných (klassických) jazykfi. Veškeré Evropy zmocnil se neklidný a blažený neklid, podobný přirodnímu ruchu při pří. chodu jara. Lidstvo cítilo se obrozeno, omládnuto, obšťastněno. Velké hnutí to jmenujeme ohrozením čili renažssancí (vyslov renesansí, an nosově). Každý dychtil získati si co nejvíce vědomostí a pomoci těch vědomostí ovládnouti svět j byla to doba velkých učenců. a velkých dobyvatelů.

Vědění přestalo býti tajemnou výhradou a žárlivě střeženou výsadou několika jednotlivců jako za středověku, když kláštery, školy a rytířská sídla výlučně hostily učence a spisovatele. Lid toužil seznámiti se s novými, zajímavýmj poznatky, a učenci přáli si, aby jejich nauky rozšířily se v lidu a tak nabyly moci nad jeho myslemi. Proto přemýšlely dfimyslné hlavy o tom, jak by se knihy staly co nejpřístupnějšími, a z tohoto úsilí vznikl blahodárný vynález knihtisku. Náš pátý obrázek " První tžštěné knihy" vypravuje

o začátcích umění knihtiskařského v Německu a

o myšlenkách, které se šířily prostřednictvím knihtisku v Evropě. Vedle poznatků vědeckých a

vedle výtvorů obraznosti básnick6 osvojují si .,ěern! umění" také smělé snahy 6 obnovu církve a mravii: proto souvisí knihtisk v prvních dobách svého vývoje nejen se zmíněnou renaissanci, ale i s naboženskou reformací.

Vynález knihtisku teprve dal knihám jejich vlastní podobu, jak nám jest běžna. Starověký Homeros i středověký Wolfram z Eschenbachú přednášeli ústně své výtvory. a jejich posluchači zaznamenávali písemně jejich dila, která pak kolovala v opisech mezi čtenářstvem; také básně Vergiliovy šířily se rukopisně. Při tom často od opi sova čd a nápodobitelii vkládáno do rukopisu leccos nového, vedlejšího, nepříslušného, co posud sotva můžeme odloučiti a rozetílati od původní podoby výtvoru básníkova. Nyní však byl spisovatel jist, že tiskař správně a úplně otiskne jeho rukopis, a že tedy kterýkoliv čtenář snadno se dozví, co spisovatel myslil a jak to vyslovil. Od vynálezu knihtisku stává se vůbec spisovatel osobností váženou a samostatnou. Protože jeho díla se lehce a rychle šíří, nabývá veřejné moci a značného vlivu na obecenstvo.. Ježto tiskař neb jiny nakladatel si od spisovatele kupuje. rukopis díla, měni se spisovatelství v povolání hmotně výnosné, a proto může se mu básnik neb učenec plněji věnovati než dříve, dokud závisel na klášteře, na škole, na světském pánu.

Poslední náš obrázek "Velka Encyklopaedie" (ae - é) kreslí francouzskou učenou společnost ze . století XVIII., doby to, kdy spisovatel moci a vážností svého pera staví se v popředí celého národa.

Fran~ie povznesená vládou mocných král6, jest celou Evropou uznávána za první ze všech stáUt Paříž, zvelebená nádhernými stavbami, jest uctivána jako hlavní město vzdělaného světa. Tu shromažďují se urození šlechtici, bohatí bankéři, krásné dámy a oddávají se slavnostem, radovánkám, duchaplným hovorom. Tato vznešená a mocná společnost miluje nade vše d6myslné úvahy a vtipné rozmluvy o otázkách vědy a mudrctví a pyšní se, když učenci a spisovatelé se jich účastní a v nich rozvíjejí svoje odvážné a břitké názory. Učenci i spisovatelé však dobře vědí (právě jako v renaissanci), že vědění dává jim moc nad společnosti a neváhají této moci užiti i proti státu, proti cirkvi, proti platným řádům.

Ale vědění, má-Ii působiti, musí býti soustavně upraveno, přesně utříděno, jasně vyloženo. I seskupuje se množství francouzských učenc6 různých obor6, kteří v hlavních otázkách jsou za jedno, a sestavují obrovské dílo v podobě naučného slovníku, do kterého shrnují celý vědecký a mudrcký názor věku. Tot právě ona 8ncgklopaedže francouzská, o jejímž vzniku vypráví náš poslední obrázek. Takřka v popředí tohoto obrázku stojí živá, pohyblivá postava břitkého a ducha. plného spisovatele Diderota, který celý podnik vede a řídí s nasazením všech svých sil. Diviš Di· derot (vyslov Dydrá) poslední postava literárních dějin v naší knížce, zastupuje plně novověkého spi. sovatele.Jeho duch je v stálém n_apěti, v ustavičném vzrušení, v chvatném neklidu. Myšlenka stihá myšlenku, nápad kmitá se za nápadem, dilo za dilem

vzniká v této hlavě stále úrodné. Každý spis na.,. psaný jasně, vtipně, názorně souvisí se skutečností, s přítomným životem, denními potřebami. Každá řádka nutí čtenáře k samostatnému přemýšlení, pobízí jej, aby se ohlédl kolem sebe, aby lépe chápal život a aby moudřeji užíval svého rozumu.

Spisovatelé novověcí, zcela podobní Diderotovi, jsou a budou tvť1rci knih, jež stanou se duševní potravou mladého čtenáře, až doroste. Pak pozná jistě, že oněch patero dť1ležitých období evropské vzdělanosti, o nichž mluvily tyto obrázky, souvisí s naším duševním světem. Staří Řekové i staři Římané jsou právě tak našimi učiteli jako francouzští encyklopaedisté XVlII. věku. Rytířský středověk s romantickým svým básnictvím posud těší naše srdce jako krásná pohádka. 06myslným vynálezcdm knihtisku jsme stále vděčni jako velikým dobrodinc6m. Podaří-Ji se těmto pěti obrázkům vzbuditi trochu porozumění a obdivu pro ony veliké zjevy lidského ducha, pak vykonaly plně svou úlohu.

I. HNĚV ACHILLEÚV.

jara roku 586 před Kristem ~avládl v nádherných Sardách, hlavním .....,....-:~,~ ••.•.• - •••••••••••••• l] to městě vzkvétající lydské říše v Malé Asii, radostný ruch.

Poddaní mocného krá(fI!~~fT,r-r':~~,;;A.Uot le Alyatta, jehož rodina

.•.. ,.~~--" panovala v Lydii již stopadesát let, byli šťastni, že po dlouholetých bojích s Medy, tlabylonany a Mileťany nastal klidný; čestný mír, a chystali se, že ho užijí co nejkrásněji. Sama přiroda ukazo~ala se jim tohoto jara neobyčejně příznivou. Ubočí rozkošného pohoří Tmola slibovalo bohatou úrodu ve vinicích. V zahradách obsypány byly jedlé kaštany nesěetnými květy. Pšeničná pole v údolích vlnila se žloutnoucím obilim. Lovci, kteří se toulali v cedrových lesích na horách, vyprávěli o nezvyklém množství zvěře. Pastýři hlídali veliká stáda mlac!Ých hříbat, jež jistě zvětší slávu lydských jezdců. Celé zástupy lidu valily se k zlatonosné říčce Paktolu, neboť pověst o bohatých nálezech lesklého písku stále se šířila.

Štědrý a moudrý král Alyattes z rodu Mermnadovců zvelebil nejen svůj palác, lesknoucí se zlatem a mramorem, ale celé město posypané květem stromů a vonící růžemi. Nyní roznesla se nejen po Sardách, nýbrž i po celé říši zpráva, že král Alyattes sezval do svojí residence všecky svoje místodržitele, vyníkající vojevůdce, náčelníky starých šlechtických rodin, aby s nimi oslavil svátky míru a jara. Vzácní hosté se sjížděli se všech stran a budili v Sardách nadšení a obdiv. Přijížděli v celých průvodech s otroky temné. pleti, s drahocennými dary pro krále, v pestrých a vzácných šatech. Někteří přiváděli s sebou hudebníky, jiní přijeli s ověnčenými venkovany, jiní zase qbklopeni byli celými zástupy ušlechtile rostlých zápasníků a krasojezdcu. V Sardách zazněla podivná nářečí různých krajů lydských; hojně se ozývala perština a babylonština; od kupeckých krámll doléhaly zvuky foinické; avšak lidé opravdu vzdělaní a vznešení mluvili vesměs řecky, jak bylo zvykem na pobřeží maloasijském. I na nádvoří Alyattově byla řečtina obvyklým jazykem, ba Alyattes byl proslaven tím, že rád hostil řecké pěvce, kteří zpívali o hrdinských činech svých národních bohatýrů; někteří Sarďané tvrdili, že se koří d,Qkonce řeckým bohům, hřimateli Diovi, statečrié válečnici Atheně a hlavně hbitému lukostřelci Apůllonovi, mistru zpěvu a básnictví.

Také tentokráte měl řecký pěvec dodati dvorským slavnostem největšího lesku. . Když. po po$ledních zápasech v lukostřelbě, v házení diskem, v běhu a ve skoku, v nichž se proslavili jak zá-

pasni:ci domácí, tak závodníci cizi:, usedli vznešení hosté královi v nejnádhernější a nejrozsáhlejší síni paláce královského k hostině, povstal náhle sám vladař Alyattes a ohlásil, že připravil svým přáteliím vzácné překvapení, "Poznáte, n pravil, "za krátkou dobu muže, jenž jest největší pýchou všech, kdožkoliv mluví jazykem řeckým. Jest to pěvec Homeros, král básníkií a miláček bohů. n

Rozechvění podivu a radosti zmocnilo se přítomných hodovníků, kteří v nádherných, většinou purpurových šatech, s vlasy pečlivě upravenými a silně navoněnými se skláněli nad stříbrné mísy s hojnými pokrmy a nad zlaté, uměle tepané poháry s rudým vínem míšeným vodou. A zatím co starci jedli s chutí a obratně z pečené zvěřiny, z ryb do zlata na oleji usmažených, z krásného jižního nakládaného ovoce, bavila se mládež, upíjejíc z lesknoucích se pohárů, o osobě připověděného_ pěvce.

V maloasijských městech věru nebyli pěvci vzácností. Na veřejných tržištích obchodních měst a při dvorech mocné šlechty zjevovali se několikráte za rok bud zpěváci s loutnou v ruce nebo přednášeči s dlouhou hůlkou, kteří zpívali neb recitovali dějinné pověsti kmenů řeckých, k nimž náleželi. Dříve zpívávali s průvodem strunového nástroje celé dlouhé příběhy, později však stalo se zvykem, že básník povznešeným, pravidelně rozměřeným a ušlechtile členěným hlasem přednášel děje, kdežto hudebník provázel jej melodií své loutny: takto posluchači mohli sledovati pozorněji vypravování a zároveň měli i hudební po-

žitek ze hry. Nejeden z hostí Alyattových na· slouchal již častěji takovým pěvciim a hojně je odměnil za jejich df1myslný a jímavý přednes.

Byly to menší příběhy ze starodávných, vět· šinou zapomenutých bojů řeckých kmenf1 s jejich sousedy a nepřáteli na pobřeží Malé Asie, na Balkánském poloostrově i na ostrovech Egejského a Jonského moře. Některý vynikající hrdina byl vždy předmětem úryvkovitého vypravování pěvcova. Nějaký jeho neobyčejný čin, jenž zpf1sobil převrat v dějinách města, kmene, národa, byl tu líčen dopodrobna. Nejednou zasahovali i nebeští bohové a bohyně do pozemského děje: ukládali rekům práce, pomáhali jim v bojích, odměňovali je svou přízní, ano uváděli je i mezi sebe.

Zvláště často zpívali neb přednášeli pěvci o dlouholetých zápasech ŘekO a Asijců před dávno již zbořeným hradem a městem Iliem na severozápadním břehu Malé Asie. Skoro každý rek, o němi bylo od přednášečlt úryvkovitě vypravováno, bojoval bud sám před hradbami Ilia, neb alespoň některý z jeho předkf1 \ičastnil se těch zápasf1.

Když hodovníci Alyattovi vzpomínali na tyto pěvce, povstal mezi účastniky malý spor. Starý šlechtic, zjizvený v četných bojích, odporoval chvále, kterou mládež vzdávala rhapsodům,- jak řecky pěvce ty jmenovali. Stařec tvrdil; že pří· běhy o Iliu, kterému také Troia říkali, nikdy se vdbec nestaly, nýbrž že si je pěvci prostě vymy· slili. Prošel prý krajinu, kam pěvci trojské děje umisťuji, ale nenašel tam ani trosek domnělého

I1ia" Setkal se prý ještě v mládí s lidmi téměř stoletými, a nikdo z nich nedovedl se upamatovati, že by kdy od předků slyšelo podobné válce. Nelze prý si též mysliti, že by bohové mísili se do boje lidských mužů, a že by osud jediného města tolik rušil klid nebešťanů.

Mladí hodovníci vyv;aceli jeho slova. Pěvec nemusí a nechce vyprávěti děje - tak tvrdili jak se staly, nýbrž, jak bohyně, učitelka zpěvu a odměňovatelka básníků, mu děje ty upravila. Nemá napomáhati paměti svých posluchačů, nýbrž má zušlechťovati jejich srdce, zjemňovati jejich mravy, vychovávati je ke zbožnosti a k hrdinství. Jeho rekové nemají býti úplně podobni skutečným mužům, nýbrž mají býti vznešenější, moudřejší, krásnější, než obyčejní smrtelníci.

"Když si dává sedlák vyprávěti od souseda o svém otci a dědu," pravil jeden z mladších dvořanů Alyattových, muž štíhlého vzrůstu a jemných pohybů, "pak se raduje, když zví, že jeho otec a děd pásli právě tak stáda jako on, orali a mrvili pole stejně jako on, bydlili v téže sesuté chyši a živili se týmiž mastnými boby, které jsou jeho obědem. Ale zcela jinak šlechtic a hrdina. Poslouchá-li od pěvce o hrdinovi dávných dob, touží, aby se dověděl o hrdinství, jehož sám posud nedosáhl, ale jemuž by se ze zpěvu mohl naučiti. VeIebí-li přednášeč mravy šlechticů dávno zemřelých, poslouchá pravý šlechtic jeho slova proto pozorně, aby mravy těmi se sám mohl ozdobiti."

Slova ta se velice líbila mnohým z přítomných.

Avšak iedenz vynikajících lydských šlechticů, jenž

2ó

byl mezi hodovQiky znám jako Illilovník a znalec krásných výtvorů ze zlata, spěže a hlazeného kamene, zavrtěl mírně hlavou, a sledován upiatou pozorností stolovníků, pravil: "Také já poslouchám s radostí a se zálibou vypravování ctihodných přednášečů o hrdinách a bohatýrských bojích, o sporech bohů a úskocích mužů, o kráse paní a moci králů. Ale nejsem téměř nikdy úplně uspokojen. Každý krásný výtvor umělcovy ruky musí býti ukončen a mně se zdá, že ani výtvor básníkova ducha neměl by býti pouhým zlomkem:

Avšak pěvci nám pokaždé vypravují jenom malý kousek děje, jenž nemá ani pravého začátku, ani pravého konce. Dozvídáme se sice o činech, ale zůstává nám ukryto, jaký výsledek, jakou odplatu činy měly. Seznamujeme se s jedním rekem a zdá se nám neobyčejným, přímo obrovitým. Teprve kdyby nám jej pěvec vylíčil uprostřed ostatních bohatýrů, mohli bychom posouditi, zda je převyšuje. Nevím, milí přátelé, zda mně rozumíte. Chtěl bych, aby báseň pěvcova nebyla malým, pozlaceným a lesknoucím se střípkem, nýbrž dokonalou nádobou, jíž nic neschází, a z níž ústa pijí osvěžení, sílu, rozkoš." Na to se šlechtic odmlčel a pohleděl se zalíbením na pohár před sebe, v němž se lehounce chvělo temné víno.

. Slova šlechticova sledoval také král Alyattes, a když šlechtic domluvil, řekl s vlídným úsměvem:

"Snad vás uspokojl alespoň pěvec Homeros, o němž bych se odvážil tvrditi, že ve své dlouhé skladbě o hněvu Achilleově vytvořil více než pouhý zlomek." Současně. kývl' vladař na sluhu, aby Homera

přivedl; sluha odkvapil a stolovníci okamžitě porozuměli.

Všichni byli na Homera nesmírně zvěda vi: ač většina z nich o něm častěji slyšela, přece ho posud z hostí Alyattových nikdo neznal. V nepokojném chvatu si vyprávěli, co kdo, třeba matně, o něm věděl. Kdosi se zmínil, že Homeros jest slepý a tvrdil, že od narození. Jiní tomu odporovali: jak by mohl býti od kolébky slepcem pěvec, jenž umí názorně a jasně vypravovati o věcech přístupných pouze lidskému zraku? Někdo prohodil, že Homeros oslepl teprve, když svět a jeho divy dokonale prohlédl; když však skládal v samotě svou velkou báseň o Achilleovi, byl prý povděčen svojí slepotě, protože oči nečinily jeho ducha roztržitým.

Jirlý hlouček přel se o to, zda Homeros umí psáti. Umění písma bylo i u vzdělanců 6. století před Kristem věcí vzácnou, a mnozí z přítomných sami neuměli psáti. Některým se zdálo, že básník tak obsáhlé paměti písma vůbec nepotřeboval. Dle úsudku jejich protivníkO. musil si činiti poznámky alespoň při skládání básně. Pře zůstala nerozhodnuta, nebof byla příliš znesnadněna nejistotou, zda Homeros jest opravdu slepý.

Jakýsi bohatý muž, jenž na moři měl mnoho kupeckých korábů, a s nimi konával daleké cesty, dokládal se, že Homera kdysí převáželi jeho plavci na ostrov Kretu a jindy že setkali se s ním v Řecku; sám litoval, že se s proslulým pěvcem nikdy nestřetl. Boháči vpadl do řeči jeho starý soused, jenž přesvědčivě dokazoval, že Homeros

jest rodák z nedaleké Smyrny. Mnozí stolovníci mu v tom přisvědčovali, poznamenávajíce, že Homeros dle obecných zpráv mluví novějším nářečím řeckého obyvatelstva ve Smyrně, tak zvanou ionštínou, ačkoliv dle jeho velkého stáří lze souditi, že byl vychován v nářečí starším. Tato poznámka tajně uspokojila nejednoho účastníka hovoru, jenž se před tím obával, že Homerovi úplně neporozumí j ovšem novějšímu nářečí smyrenskému čili iooštině rozuměli v Lydii skoro všichni vzdělanci.

Zatím sklidili sluhové zbytky jídel, jichž si dávno nikdo nevšimal, a pouze poháry s vínem, pilně plněné z měsidel, zťJstaly před hodovníky. Pojednou ztichl hovor, král Alyattes obrátil se ku vchodu a s ním zraky veškerých hostí. Dychtivě očekávaný Homeros vstupoval, veden sluhou královským a provázen pěvcem loutnařem. Byl to ve· lebný stařec bohatých prošedivělých vlasu a bílého vousu. O hůlku, kterou přinesl k prťJvodu své recitace, chvílemi se opíral. Jeho pohyby by ly ušlechtilé, avšak poněkud nejisté: Homeros byl opravdu slepý.

Ukloniv se směrem, kde tušil křeslo královo ~ pozdraviv i ostatní přítomné lehkým úklonem hlavy, dal se Homeros dovésti pěvcem pruvodcem na ono místo sálu, odkud bylo nejlépe slyšeti přednes a zpěv. Ušlechtilým pohybem pozvedl bUlku, a když pěvec po jeho boku rozezvučel struny loutny a zapěl krátkou melodii, Homeros obrátil vyhaslé zraky k nebi a povzneseným hlasem vzýval Musu, dceru Diovu a dárkyni zpěvu, za pomoc, pravě:

"O hněvu Achilla pěj, o bohyně, Peleovice, zhoubném, jenž Achajcilm žal a tisíce připravil strasti, množství statečných duší v noc temnou Hadovu

seslal bohatýró, jich těla pak psum a dravému ptactvu chystal za kořist všemu; tak Diova dála se vťde

od té neblahé chvíle, kdy prvně se rozešli v hádce Atreťlv syn, vojsk velitel chrabrých a Achilleus

jasný/'

Již tato slova, obsahující zároveň zbožnou modlitbu i krátký obsah chystaného vypravování, zalíbila se všemu posluchačstvu. Sám způsob přednesu, provázeného chvílemi melodií loutny, byl okouzlující. Homer recitoval pozdviženým hlasem pravídelné dlouhé verše, členěné malými pomlčkami, a při přednesu pohybovala se hOlka v jeho ruce jako taktovka hudebníkova. Bylo rozkoší dáti se unášeti pravidelným spádem jeho slov, tak jako jest rozkoší kráčeti v tempu pochodovém neb býti nesenu souměrně stoupajícími a klesajícími vlnami - tento básnický rhytmus přešel z básníka přirozeně na celé shromáždění.

Ale i· obsah vsturních slov upoutal hosty Alyattovy, nebol uvádě je rázem mezi bohy i hrdiny, o nichž každý již několikráte slyšel. Nebol kdo by neznal vládce nebes a bouře, krále bohů a pána pánů, všemocného Dia,. bydlícího nad oblaky? Komu by byl neznám jeho zachmuřený bratr Hades, kralující nad dušemi zemřelých v podsvětí? I jméno Achajcu, jak nazýváni bývali od

pěvců Řekové obléhající Troji, bylo dosti hěžné, třebaže jim v písních byla přikládána ještě jiná jména; za to každý z posluchačů věděl, že mezi nimi vynikl král mykenský Agamemnon, syn Atreův, jako vrchní velitel řeckého vojska a mladistvý bohatýr a kníže z Thessalie, Achilleus, syn Peleův.

Vzbudiv takto napiatý zájem mezi všemi, jal se Homeros pokračovati. Přednášel bez únavy a bez ochabnutí dlouhé hodiny, a pozornost posluchačů stále rostla. Všichni zapomněli, že sedí jako Alyattovi hosté v nádherné síni sardské; zdálo se jim, že s vhradt'b posvátné Troje hledi na krvavé zápasy Reků a Trojanů, že vidí mísiti se bohy a bohyně do jejich bojů, že pozoruji dopodrobna jejich odění, zbraně, tváře hrdinů, že slyší vášnivý hovor hádajících se bohatýrfI, úpěnlivý hlas jejich modliteb, divoký pokřik jejich vojska. V podáni Homerově bylo vše jasné a životné, ba posluchačům se zdálo, že posud nikdy v životě nepovšimli si tolika a tak poutavých maličkostí, il.lko nyni vedeni čarovným slovem slepého pěvce. Když Homeros přednesl některou zvláště poutavou a důležitou část děje, odmlčel se na chvíli a občerstvil se vínem z poháru před ním postaveného; také posluchači učinili tak, aniž při tom procitli z kouzelného sna o Troji a o AchiUeovi, v nějž je Homeros hudbou svého hlasu ukolébal.

I byl obsah Homerova vypravování v krátkosti tento .

. Deset let již zavkotveny jsou řecké lodi na pobřeží trojském a Rekové marně obléhají hradby

nedobytného města. Jednoho dne zjeví se. u řeckého loďstva Chryses, kněz boha Apollona z nedalekého městečka, a žádá vrchního velitele AchajcO, krále Agamemnona, aby mu za velké výkupné navrátil dceru, již ukořistil. Agamemnon však ctihodného kněze hrubě urazí a nelítostně odmítne. Chryses stěžuje si bohu Apollonovi, jenž potrestá krutě vojsko Agamemnonovo: střílí na Achajce otrávenými šípy, které zp6sobují smrt morem; deset dní trvá mor v táboře. Achilleus, hrdina v boji i v závodním běhu, dá svolati sněm řeckých vOdc6, kam pozvou i moudrého věštce Kalchanta, aby zjevil příčinu moru a navrhl prostředek k záchraně. Kalchas poví o hněvu boha Apollona a navrhuje bezpodmínečné vrácení dcery Chrysovy. To rozčilí lakotného i sobeckého Agamemnona, jenž se prudce oboří na věštce Kalchanta, ale i na Achillea. Uvolí se sice vrátiti Chrysovu dceru, ale náhradou uchvátí Achilleovu oblíbenou bělostnou otrokyni. Achilleus, hrdý a a přímý bohatýr bez bázně a hany, jest uražen a odloučí se od achajského vojska. S hlubokým hořem nad pohanou sedí na osamělém mořském břehu a hořce pláče nad nevděkem, jehož se mu za všecky válečné zásluhy dostalo. K zarmoucenému synovi přichází jeho božská matka Thetis a slibuje mu, že nejvyššímu všech boh6 Diovi přednese ieho stížnost, jakmile se Zeus na Olymp navrátí. Zatím Chrysova dcera ~la navrácena usmířenému otci, mor ustal, ale Zeus, Thetidou poučený, umíní si pomstíti Achillea : Řekové budou t~k dlouho Trojan6m podléhati, dokud nejšle .•

;l~

chetnější z vodců Achajských, Achilleus nedostane zadostiučinění.

Všecky boje, které Achajci bez AchilIea pod. nikají, končí jejich neúspěchem neb alespoň nerozhodně. Když Trojané posílají do boje nejlepší své hrdiny, mezi nimi i prince královského, statečného Hektora, odhodlá se konečně sám vrchní velitel řeckého vojska Agamemnon, že osobně se zúčastní zápasu. Při tom zraněn jest nejen Agamemnon sám, nýbrž i dva jiní výteční bohatýři řečtí, zchytralý Odysseus a statečný jezdec Diomedes, a ještě další zraněné přinášej i již do tábora řeckého, zatím co Trojané již již se tlačí k lodím Achajcú. T o vše pozoruje Achilleus, v němž přese všechen hněv na Agamemnona ne· uhasl zájem o vítězství věci řecké. Posílá svého nejvěrnějšího druha Patrokla na zvědy, a ten zvi od hovorného Nestora, nejstaršího mezi řeckými

. vůdci, o tísni Řeků. Výmluvný Nestor zapřisáhá rekovného Patrokla, aby bud usmířil svého přítele Achillea, neb alespoň vypůjčily si od něho jeho slavné odění a v něm pomohl Rekům.

Achilleus svolí po dlouhém váhání k úpěnlivým prosbám svého nejdražšího přítele a půjčí mu svou zbroj i svoje mužstvo a rozloučí se s nim srdečně. Již pouhý pohled na Achilleovu zbroj obráti Trojany na útěk: domnívajíf se, že jest to sám rychlonohý syn Thetidin; i královský princ Hektor dá se strhnouti k útěku. Tento náhlý úspěch Patrokla omámí, takže zapomene na moudrou radu Achilleovu, aby nepouštěl se daleko. S válečným vozíkem, s něhož bojuje, žene se až

k hradbám města, kde omráčí jej bůh Ápollon, válčící na straně Trojanů, pak zraní jej hrdina Euforbos a konečně zabije ho sám Hektor. O mrtvolu Patro klovu a jeho o skvělé brnění zuří krutý zápas. Zatím pospíchá posel podati Achilleovi zprávu o skonu jeho předrahéhó přítele. Tu Achilleus zapomene svůj. hněv pro žal nad smrtí Patroklovou a pro touhu pomstíti jej; zapomíná však také, že věštba předpovídá mu skon, bude-li mstíti krev druhovu. Rozhodne se vytrhnouti do boje, ale ježto nemá zbroje - jeho odění ukořistil Patroklovi Hektor - vyžádá od své matky, aby mu dala novou ukouti rukou Hefaista, boha ohně a zbrojíře bohů.

Odpřísáhnuv nad vychladlým tělem Patroklovým pomstu, oblékne se z rána do brnění, které přinese matka: pravým divem božského umění jest překrásný štít. Achilleus svolá achajské mužstvo, a prohlásí, že vzdává se svého hněvu a že usmiřuje se s králem Agamemnonem, jenž odvolá staré své urážky. Než pustí se Thetidin syn do boje, věští mu_ jeden z jeho nesmrtelných koní blízkou záhubu. Na bojišti rozstoupí se nejen hrdinlJvé řečtí a trojští, ale i bohové a bohyně dílem Rekům, dílem Trojan6m přízniví. Při strašném zápasu hřímá Zeus v oblacích, a jeho bratr Poseidon, vladař moře, bouří vlnami. Achilleus pobíjí vítězně Trojany, i bohové jim přízniví ustupují. Achilleus blíží se jako strašný hrdina pomsty a zmaru ke branám města, za něž uprchli veškeří Trojané.

Jenom královský princ Hektor stojí před branami, touže po rozhodném zápase s Achillem;

tnarně zrážejí jej stařičtí jeho královští rodiče Prialilos a Hekabe. Ale když strašný odpůrce se opravdu blíží, zděsí se i Hektor a couvá ke hra~ dební zdi: ale Achilleus žene jej vždy znovu do širého pole, aby mu nemohl z města nikdo pomoci. V té chvíli vloží Zeus na své vážky osudy obou hrdinů; miska s osudem Hektorovým klesne. Tu přestane Hektora chrániti i bůh Apollon, dotud mu příznivý, a bohyně Athena, ochránkyně Achajců, p07azí jej slepotou, takže. oštěp Achilleův učiní konec jeho bohatýrskému životu. Umíraje, prosí Achillea, aby vydal jeho mrtvolu stařičkému otci Priamovi; Achilleus odmítne však tvrdě prosbu umírajícího, ba jásá ve vítězné písni nad smrtí Hektorovou.

Na to propíchne obnažené mrtvole nohy a přiváže ji za ně k svému vozu, takže hlava rekova vleče se po zemi: tak odváží pýchu Trojand do řeckého ležení. S hradeb trojských dívají se na poslední cestu potupeného Hektora král Priamos, kr~lovna Hekabe a předáci trojští, a srdce jim puká ž~em. Nejbolestněji však ze všech hořekovala mladá krásná choť Hektorova Andromacha, v jejíž náručí chvěl se malý synáček. Byla uprostřed pilné domácí práce, když stihla ji zvěst, že Hektor padl. Pospíšila na hradby, klesajíc hořem. Co více krásné princezně mělo rozdírati srdce, zda strašný pohled na pohaněnou mrtvolu chotě či tušení vlastní a synáčkovy budoucnosti?

Když Homeros skončil, rozhostilo se pohnuté mlčení sálem: všickni posluchači byli takměř překonáni nejen hrozným osudem Patrokla a Hektora,

nýbrž i tíhou spravedlivého hněvu a ušlechtilé pomstychtivosti Achi1leovy. Nikdo neptal se po dalším průběhu dě~e, neboť Homeros naznačil jasně, že přízeň bohů se přiklonila k Achajcům, a že Troja musí padnouti, ztracen-li Hektor. Když po chvíli probudili se posluchači z mocného dojmu, jako procítáme ze živého sna, chvátali k Homerovi a děkovali mu, nesou ce zároveň odměnu. Král Alyattes byl nejspokojenější a nejštědřejší ze všech, a vedle něho hned onen urozený a přísný mHovník krásných uměleckých výtvor"O. Avšak Homeros nesnesl dlouhé a přílišné chvály, nýbrž ukloniv se, odcházel se svým pr6vodčím pěvcem, rovněž bohatě obdarovaným, ze síně.

;:,;" Ačkoliv zatím se nachýlilo k večeru, čehož si hodovníci při Homerově přednesu ani nepovšimli, netoužil nikdo z nich odejíti. Všichni cítili, že si musí pohovořiti o krásné básni, jíž Homeros je byl obdaroval. Král Alyattes, jenž četl s tváře svých hostí úplné uspokojení, přikázal sluhům přinésti nové zásoby vína. Brzy ocitla se celá společnost v živém hovoru: každý se obdiv<Jlllal Ho-

merovi, ale každý z jiného důvddu. .

Nejprve promluvili staří šlechtici lydští; prostí a otevření kmetové, kteří jindy málo souhlasili s řeckými novotami sardského dvora. Líbilo se jim, jak Homeros velebil hrdinské ctnosti pravého muže: neohroženou statečnost, hrdé sebevědomí, oddanou věrnost přítele, cit pro právo pomsty. Takto, pravili, vychovávají se z mládeže bohatýři, zp"Osobilí k válce a ctihodní i v míru. Jedněm z nich se líbilo, že básník věnuje tolik pozornosti

koním; jsouce od dětství vítěznými jezdci, zamilovali si neohroženého krotitele koni Diomeda a nedovedli zapomenouti Achilleova prorokujíciho oře. Jiní byli náruživými lovci a pronásledovali v Iydských horách divoké šelmy i dravé ptáky. Jak jim vyhověl Homeros, když ukázal se znalcem lovu a života zvířat v příroděl Chtěje vylíčiti, jak se Hektor v rozhodném zápase vrhl na Patrokla, užil Homeros přirovnání:

"A jak v zápase lev když udolá mocného kance, ani v temenech hor boj svádějí s odvahou bujnou o skrovný pramene tok, neb touží se napíti oba; ztěžka kanec tu chroptí a lev ho zdolá svou silou Hektor, Priam6v syn, dech vyrval mu oštěpu

ranou."

Kdokoliv ze starých lovců slyšel živé to přirovnání, ihned si vzpomněl na podobný výjev z hor, jak je častěji viděl. Nejinak obdivovali se posluchači p~rodnímu obrázku, jímž Homeros naznačoval Hektorův útok na Achillea:

"Skrčiv se vyrazil v před jak orel vysokoletý, jenžto se spouští v pláň skrz temné, oblačné chmury, slabé by uchvátil jehně neb plachého zajíce v poli."

Avšak i změkčilí Meďané, kteří bydlívali většinou roku v pohodlných městech a pouze na léto se stěhovali na venkov, aby užili lučin, p~lí a klidného života, byli povděčni Homerovi. Upro-

střed ukrutných boj6, kde mrtvoly plnily koryta řek, a kde rozvášnění bohatýří toužili napíti se krve svých nepřátel, uměl Homeros vsunouti řadu utěšených obrázků pokojného a radostného rolnického života.

Všem utanuly v mysli líbezné výjevy, které umělec-bůh Hefaistos vtepal do drahocenných kovů, z nichž ukut byl AchiIleův štít. Na povrchu štítu bylo pět soustředných' vrstev z mědi, z cínu a ze zlata. Střední prstenec znázorňoval v mědi vesmír: zemi uprostřed moře a nad ní oblohu se sluncem, měsícem a hvězdami. Krajní úzký kruh rovněž z mědi tepaný podával obraz okeanu, obtékajícího vše. Na druhém kruhu vyciselováno bylo v mědi město v míru a ve válce, na čtvrtém, také z mědi vyrobeném několik, příběhů pastýřských .. Ale jak kouzelně se smál třetí kruh svými rolnickými výjevy tří ročních časů, které božský zlatotepec vymodeloval v nejdražším kovu! Tam rozrývali rádly oráči hluboko tučnou ornici a byli za svou práci odměňováni číší vína. Tam slllfily se obžinky: ženci se srpy, vazači s povřísly, sluhové a ženy chystající oběd připomínali ihned radosti léta. Tam předvedeno bylo vinobraní: mladistvé dívky a veselí jinoši nosili v košících sladké plody révových křů a tančili souměrně k hudbě vary ta, která oslavovala v smírném smutku skon hocha, usmrceného střelami boha Apollona.

Když Homeros popisoval podivuhodný Achilleův štít, viděli všickni štít živě před očima, a každý se zalíbením si zpřítomňoval právě výjev, jenž mu byl nejmilejší. Zároveň však tušili prozíravější z po-

sluchačlJ, že míruplné a něžné ty obrázky měly býti při vypravování oddechem po tolikeré hrůze válečné. Homeros vyznal se vůbec v umění střídání a lahodné změny. Vedle odstavců, kde líčil spoustu činů a dějů, kladl dlouhé rozhovory, ať přátel mezi sebou, ať knížat achajských ve sněmu, af bohů při hostině na Olympu. Z bojiště zaváděl do tiché domácnosti Hektorovy, z válečné vřavy přenášel posluchače na osamělý břeh šumícího moře. Nepředváděl jen muže zápasníky na lodích a ve zbroji, nýbrž zpodoboval i postavy žen pozemských i božských.

Když hodovníci hovořili o postavách Homerových, nemohli se nikterak shodnouti. Každý z nich pokládal jinou povahu za nejdokonalejší: ten Achillea, onen Hektora, jiný Patrokla, čtvrtý Nestora ... vzpomínali na svoje známé~ které jim tyto postavy připomínaly, a hle, Homeros mimoděk odhalil nejeden rys skutečných 'povah, jehož si dosud nevšÍmli. Bohatý kupec chválil Homera pro vystii.ení ziskuchtivosti Agamemnonovy, dva zpřátelení mladí šlechtici závodili chválou AchiIleova přátelství, které překoná i hněv uraženého, starý dvořan královský upozorňoval, jak moudře vystižena jest povýšenost Diova nad bohy, a sám Alyattes prohodil několik slovo lahodě duše nešťastné Andromachy.

Tu povstal onen vynikající šlechtic, jenž před příchodem Homerovým vytýkal pěvcům nedostatek kr~sné celistvosti a ušlechtilé jednoty, a ukloniv se králi Alyattovi děl: "Děkuji ti, laskavý a moudrý panovníku, jménem všech nás, že jsi nás pozval

k těmto velikým hodům! Dobrota tvá nám popřála, že v paláci krále - jednotitele a ozdobovatele říše, poznali jsme pě-vce, který sjednotil a ozdobil pověst a vyňal z ní část, jež sama v sobě jest celkem jako krásné lidské tělo, jako dokonalá socha, jako zdařilá číše. Hněv Achilleův, o němž Homeros nám vyprávěl, obsahuje v sobě celou válku trojskou, ale obsahuje i obraz celého lid· ského života, zmítaného vášněmi a řízeného voli bohů. Achilleus, syn Peleův a Thetidin, tol celý muž, a každý z nás poslouchaje o něm, stává se sám více mužem. Odejdeme dnes více obdarování, než kdybys každému dal koš ryzího zlatého písku, vyrýžovaného z Paktolu. Naši vnuci nám budou záviděti, že jsme žili pod žezlem Alyattovým, ale snad též, že slyšeli jsme zpěv Homerův z jeho vlastních úst."

Všichni hodovníci povstali a poklonili se králi.

Modrá, teplá noc, která padala do sálu, vybízela je k. odchodu.

Zpěv Homerův o hněvu Achilleově byl však zapsán, rozšířen a jako báseň, "Ilias" nazvaná, jest po dvacet šest věků pramenem radosti a rozkoše všem vzdělaným národům.

ll. BÁSNÍK VERGlLIUS.

a nejnádhernější římské třídě, v Posvátné ulici, procházeli se za slun•••• _ •.• l-e...lIi-Ao-f-lw..l~n ného podzimního odpoledne koncem září roku 19. před Kristem dva vznešení Římané, a meI ~::.TTT1TT7'="11~~""'''''' zitím co míjeli skvělé

paláce veřejné í soukromé a mramorové chrámy

~or-~~-!":"8'~~"'" italských i řeckých bohů, hovořili velice živě a se zřejmým dojetím. Jeden ) nich byl vysoký stařec přímé, kostnaté postavy a přísného obličeje s orlím nosem a studeným pohledem šedivomodrých očí. Druhý byl malý, zavalitý muž neklidných tmavých zraků a hustých, trochu zkadeřených vlasů černých jako uhel; chvatné jeho pohyby a jiskřivé oči prozrazovaly mládí, avšak čelo a hladce vyholené tváře rozryty byly již hojnými vráskami. Byli to patrně vzácní mužové; mimojdoucí se jim klaněli, a často ustupovaly hloučky skromněji oblečených chodců této dvojici urozených Římanů.

"Tvoje dnešní zpráva o smrti básníka Publia Vergilia Marona v Brindisi a o jeho pohřbu v Ne-

apoli velice mne překvapila," praviI stařec. "Slýchával jsem ovšem často o jeho útlém a chatrném zdraví, jakkašlával krev, trpíval bolestmi hlavy a žaludku, ale sotva bych se byl nadál, že nemoc jej sklátí, sotvaže dosáhl padesáti let. A p!ece byl tak mírný a opatrný v celé životosprávěl Věda, že mu jakožto rodáku mírné roviny pádské nesvědčí podnebí drsné krajiny římské, otrávené výparem močálů, trávil větší část roku na venkově nedaleko Neapole, v tom jižním ráji s olivovými a piniovými hájky, s vonnými 'zahradami mandlovníků a pomerančových stromů s pohledy na modré 'moře oživené loďkami a delfíny. Tam oddán tichému přemýšlení a literární práci žil něžný a skoro dětsky nevinný ten muž a zachovával stále duševní klid. Neopíjel se ani vínem ani pýchou, nevyhledával ani lahůdek ani pochlebenství, nedychtil ani po penězích ani po hlučné slávě, nežárlil ani na své přátele ani nečelil skrytým svým odpůrcům. Byl v něm kus staroitalského sedláka z blažených republikánských dob, a myslil jsem vždy, že dosáhne také"~ jako staroitalský sedlák dlouhého věku. Avšak jak se stalo, příteli, že Vergilius zemřel ve vzdáleném přístav-

ním městě vyprahlé Kalabrie?" v

"Vracel se ze studijIJ.í cesty do Recka," odpověděl mladší snědý Ríman. " Ta souvisí tak těsně s posledním básnickým dílem Vergiliovým, s hrdinskou básní Aeneidou, Že bych skoro toužil pověděti tobě vše, co víru o této podivuhodné skladbě, kterou nám sami Rekové budou asi závi· děti. Avšak nevím, zda to vše není též tobě známo ?"

"Jen vypravuj! Nenáležím, jak víš, ke kruhu šfědrého podporovatele a příznivce Vergiliovarytíře Maecenata, kde Vergilius četl zajíkavým svým hlasem některé ukázky z rukopisu Aeneidy, a také k císaři Augustovi, jenž· dal z básně té předčítati, nejsem zván, neboť patřil jsem kdysi k jeho politickým odpůrcům. Vše, co povíš, bude mně dojista novinkou," pravil stařec.

"Víš, jak svědomitý a úzkostlivý pracO-vník byl Vergilius. Ke každému odstavci svých básní konal hluboká studia; každý verš desetkráte propiloval a pětkráte hlasitě si přečetl, než uznal, že je dosti libozvučný a dokonalý. Pracoval-li na výborné své básni "Rolnictví", která v celku čítá asi dva tisíce veršů, plných sedm let, byl by Aeneidě věnoval ještě daleko více času. Ačkoliv již plné desetiletí zabýval se touto hrdinskou skladbou, nebyl by ji jistě dříve než za tři roky odevzdal čtenářstvu, kdyby mu smrt nebyla . vyrazila mistrovské pero z pečlivé ruky. Vypravuje se, že na smrtelném loži zapřisáhal přátele, aby Aeneidu jakožto dílo nepropilované a neurovnané spálili; nestalo se to však bohudík a jsem si jist, že. jeho starý přítel Varius Rufus, také básník, který chce prý Aeneidu vydati, nalezne naopak ve Vergiliově pozůstalosti dílo dokonalé.

Však se Vergilius připravoval k němu také, jako by šlo O spis učený a nikoliv o Výtvor básnické obrazotvornosti. Nejprve hledal obezřele látku, která by byla dosti vznešená a dosti národní, aby se plně hodila k zpracování hrdinskému. Dějinné události našeho města a naší říše z dob

~epubl~kánských i z. ne~ávn~ch ~álek obča~skýc~ JSou sice plny hrdmske velikosti, avšak zaroven přeplněny stranickými vášněmi a politickými vztahy, jichž nechtěl se nestranný VergiIius, miláček císaře Augusta, tvůrce to obecného míru, nikterak dotýkati. Jiný z básníků byl by sáhl k hrdinským pověstem řeckým, které byly pramenem samého božského Homera a jeho následovatelův. Jsou to opravdu věčně krásné látky pro básníka hrdinského, ale uchu pravého Rímana přece znějí cize. Vergilius pokusil se tedy sloučiti obojí látky a vzav z řeckých pověstí uměleckou krásu a z naší italské minulosti národní vznešenost, zformoval hrdinský přiběh Aeneův.

Ze začátku své básně závodí Vergilius s praotcem všeho básnictví, s Homerem, v jehož lliadě skoro pokračuje. Z vydobyté a zapálené Troje zachraňuje se Aeneas, syn bohyně Venuše a vznešeného Trojana; se stařičkým otcem na zádech a s maličkým synkem v náručí dostává se na loď. Jako hrdina druhé básně božsk~ho Homera, jako lstivý Odysseus bloudí Aeneas dlouho po Středo. zemním moři a podstupuje četná nebezpečí. Avšak které z nich jest osudnější než nástrahy krásné a vášnivé královny africké Didony, jež by byla málem Aeneu odvrátila od úkolu bohy stanoveného? Aeneas však překoná tyto nástrahy a když byl ještě sestoupil do podsvětí, vstupuje v ltalii na půdu, kde má položiti základy k budoucí řiši římské. Nalezne tam přátele i odpůrce. Starý král Latia, kolébky to Říma, Latinus oblíbí si Aeneu a zaslíbí mu ruku svojí dcery. Avšak královna

nepreJe cizinci a podporuje dřívějšího ženicha svojí dcery Lavinie krále Turna, jen! Aeneovi vypoví válku. Celá Italie rozdělí se na dva tábory, a i bohové účastni se jako před Trojí boje. Mohlo by se zdáti, že tu Vergilius slepě následoval Homerovu lIiadu, ale pravě v těchto částech Irěici Aeneovy a Turnovy zápasy o panstvi v ltam, které skončí Aeneovým úplným vítězstvím a Turnovou smrtí, jest Vergilius básníkem zcela národním.

Navštívil všecka místa, kde se konaly ony boje, prohlédl v různých končinách Italie pahorky, lesíky, studánky. V starobylých knihách i v hovorech starců shledal si dávné pověsti, oživil bohatýrská jména, vzkřísil starožitné náboženské zkazky a báje. Kde nepodávaly mu ani kronikáři ani pověsti jistoty a jasnosti, dokreslil scházející rysy buď z vlastní obraznosti neb dle řeckých vzorů. Tak staroitalský pravěk smíšen jest v Aeneidě s řeckým uměním, právě jako ve vzdělanosti naší spojují se základy římské s ozdobami řeckými."

Tu stařec, jemuž se jako zastanci pravého a ryzího římanství nelíbila tato poznámka, se trochu zasmušil, ale prohodil~ jen: "Proč však Vergilius podnikal cestu do Recka, kterou zaplatil ži· volem ?"

Průvodčí jeho odtušil: "Měl vlastně namířeno do Malé Asie, aby navštívil místa, kde stávala kdysi Troja, a aby při své plavbě prohlédl ještě důkladněji končiny, v nichž jeho hrdina Aenaes prožil svá dobrodružství. Chtěl asi začátek Aeneidy, kde vypravuje o požáru Troje, přepracovati. Avšak

v . Áthenách setkal se S· Clsarem Augustem a při. pojil se k jeho družině. Augustus stále Vergilia přemlouval, aby se s ním vrátil do ltalie. Vergilius nedovede nikomu odepříti přání, tím méně milovanému svému císaři. Vsedl na jeho loď, na moři se rozstonal a v Brindisi vysazen byl z lodi jako umírající. Na smrtelném loži složil si ještě nápis na hrob a vyslovil žádost,. aby byl pohřben nedaleko své villy u Neapole. Poslední jeho myšlenkou byla Aeneis."

S jakýmsi hořkým rysem kolem úst, v němž bylo lze uhodnouti skryté nepřátelství, otázal se stařec: "Vypravuje se; že v posledních letech císař dvojnásobně přiInul k Vergiliovi. Jak bys to

vysv~tlil?" v

Zivě a srdečně odpovídal snědý Ríman, jenž stejně ctil panovníka i básníka: "Císař Augustus jest Vergiliovým příznivcem již přes dvacet let. Když byl Vergilius třicetiletý a žil, skládaje podle řeckého vzoru, svoje lahodné básně o pastýřích a pastýřkách, na malém dvorci svého otce nedaleko Mantovy, přišel rozkaz Augustův, jenž tehdy se ještě nazýval Oktavianus, aby severoitalské statky rozděleny byly mezi vysloužilce císařského vojska. Ačkoliv rozkaz byl vykonán velmi přísně, dostalo se od císaře Wrgiliovi milosti na přímluvu přátel, a stateček zůstal jeho rodině zachován. Již tehdy císař poznal Vergiliovy básně a oblíbit si, je. Brzo potom se Vergilius přestěhoval do Ríma a byl pravidelně zván k císařskému dvoru.

Když započal skládati svou báseň o Aeneovi, dostoupila císařova přízeň vrcholu. Vergilius jest

ovšem příliš čistá povaha, aby pochleboval cíšaři, avšak celá báseň psána je v císařově duchu. Hrdina Aeneas jest předek Julského rodu, z něhož pochází císař, a všecko, co Aeneas podniká, jest jakousi předehrou Augustovy vlády. Základní ctností Aeneovou jest pieta, v !líž Augustus vidí vrchol všech vlastností pravého Rímana. Aeneas jest pln lásky a obětavosti ke svému otci, pln něhy a pečlivosti k svému synáčku, pln přátelské laskavosti a shox,ívavosti ke svým druhům v plavbě i ve válce. Rídí se zbožně vůlí bohů a uctívá je obětmi; váží si předků a nezapomíná ani zemřelých. Poslouchá zákonů a přísně zachovává spravedlnost; nenávidí každou křivdu a chová se čestně i ke svým nepřátelům., Takto jest Aeneas přímo vzorem dokonalého Rímana, a přirozeně váží si Augustus básníka, jenž v Aeneovi spoluobčanům vystavil zrcadlo dokonalosti."

"Leč obávám se," řekl stařec nedůvěřivě, "že Aeneas jest sice výborným občanem v míru, avšak žádný opravdový hrdina Sám básník VergiIius, pokud jej znám. byl spíše duše plachá a nevinná, a kreslil-li svého reka alespoň z části dle svého obrazu, sotva zpodobil pravého bohatýra. Naši Pvředkové však, kteří učinili ItaIii vládkyní světa a Rím vládcem ltalie, byli muži ze žel8Ea."

"Máš snad pravdu v té věci, a Vergilius sám byl úplně připraven na tuto výtku. Již když si Aeneidy načrtl v nevázané řeči, pociťoval, že opravdového hrdinství skladbě jeho schází. Nevázanou řeč proměňoval pak s velkým uměním v tak zvané hrdinské verše, ale forma stále byla hrdin-

štější než obsah. Vergilius jistě vložil do Aeneidy nejvyšší vznešenost, velebnost a posvátnost, jaké jest schopen latinský jazyk. Nikdy herci nepředvedli s úchvatnější váŠllí veliká hnutí lidského srdce, než učinil Vergi1ius: posud vídávám v bezesných nocí před sebou krásnou a strašnou postavu královny Didony, umírající s kletbou na rtech. Nikdy na řečništi ani před soudem nebyla pronesena důraznější a více přesvědčující slova, než jaká Vergi1ius vkládá do úst svým osobám. Nelze si představiti nic děsnějšího a vznešenějšího než požár Troje, o kterém mluví Aeneas: který malíř dovedl by podati obraz tomu podobnýl Ale válečný čin opravdového bohatýra, prudkou vůli srdnatého muže Vergilius neuměl vystihnouti ; vždyf žil celou duší v dobách míru, uprostřed pastevců, rolníků a včelařů."

"Dobře, že si toho připomínáš; i já poznal jsem Vergilia s této stránky. Jest tomu již téměř dvacet let, co jsem navštívil svého bratrance v Mantově. Jest tam statkářem a žije blaženě obklopen syny i vnuky. Vergi1iův otec byl sousedem bratrancovým, 'prostičký, neučený člověk, pokorný v obcování, ale šprýmař uprostřed sedláků. Ho' nosil v se svým synem, jejž dal vzdělati v Miláně a v Rímě. Mladý Publius Vergi1ius trávíval vždy několik měsíců v rodných Andách a stýkával se s dětmi mého bratrance. Někdy přes všecku svou ostýchavost předčítal ze "Zpěvů pastýřských ", na nichž tehdy pracoval. Jest to, tuším, jeho první větší kniha. Pamatuji se posud dobře na jednu z básní, třebaže pamět moje jíž slábne a ačkoliv

se nesluší, aby starý válečník jako já zabýval se hříčkami pastýřskými. Leč byla to tak utěšená báseň jako ta vlídná krajina při řece Minciu. Snad i ty poslechneš rád obsah té písně, ačkoliv jistě z četby ji znáš.

Dva mladí pastýři usedli v stinné jeskyni ,kol dokola obrostlé planou révou nesou~í již hrozny; třetí pastýř zatím hlídá jejich kozy a kozlíky. Jeden z přátel jest výborný pištec na pastýřskou píšťalu, druhý vyniká jako zpěvák. Pustí se o závod, davše v sázku prosté svoje náčiní. Proslulý pištec - jmenoval se tuším Mopsus - chce se pokusiti, zda by dovedl také. něco zapěti, a opakuje píseň, kterou kdysi vryl do stromové kůry. Jest jakási žalostná pohřební píseň, kterou pastýř pěje. Miláček vil a věrný sluha Bakcha, boha vína, Dafnis zhynul. Celá příroda pro něho lká: háje zpustly, pahorky osiřely; pastýři nehnali stád k čerstvým f.ramenům; na polích místo obilí vzklíčil kouko, na záhonech bodlák místo fialek. Již již pospíchají pastýři, aby postavili na hrob milovaného Dafnida kámen s pamětným nápisem.

Sotva Mopsus dopěl tklivou svou píseň, přichystal se i jeho druh Menalkas ku zpěvu. I on zpíval o Dafnidovi, avšak nebyl to již Dafnis usmrcený, nýbrž Dafnis nesmrtelný. Bohové přijali jej mezi sebe na nebesa a nyní se stal zpožněný Dafnis ochráncem pastýřského kraje, kde druhdy žil. Lesnaté kopce zvěstují jeho slávu, skaliny a křoviny vychvalují jej jako nového boha. Nyní zavládl mír: nikdo nedělá úkladu

:zvěři, žádný vlk nečíhá na stáda. Pastýři přinášejí Dafnidovi nekrvavé oběti při nově zřízeném oltáři číše s mlékem, olejem, moštem a vínem, Když Menalkas ukončil, pochválil jej přítel a hned se vzájemně odměnili: Menalkas daroval druhovi skvotnou fujaru, sám pak obdržel od Mopsa krásně okovanou hůl."

"Právě tento "Pastýřs\tý zpěv" mám i já dlouho rád," pravil snědý Ríman. "Vím sice, že mladistvý Vergilius v něm napodobil velmi věrně řeckého básníka Theokrita ze Sicilie, jenž s podobnou lahodou zpíval o pastýřích, avšak obdi. vuje se přece sladké lahodě tohoto vesnického obrázku, který tak živě čtenáři neb posluchači před oči staví utěšená zátiší severoitalská. Znalci tvrdí, že celá báseň má hlubší smysl, jako vůbec prý za Vergiliovými pastýři vězí vzdělaní a vznešení Římané, hovořící obrazně o současných událostech. Dafnis, o němž zpívají Mopsus a Menalkas, není prý nikdo jiný než sám Julius Caesar, jenž přijat byl po hrozné své smrti dýkami politických odpůrcfJ mezi bohy a pak se stal vznešeným ochráncem našeho státu. Snad právě tato oslava velikého strýce naklonila císaře Augusta Vergiliovi. Ale i kdyby neměla něžná ta skladbička dalšího skrytého významu, musila by se nám líbiti, vždyf z ní" přímo voní mateřídouška pastvin a fialky hájů. Cím to však, že mluvíme již tak dlouho o Vergiliovi, aniž bychom si vzpomněli na jeho hlavní dílo mistrovské, na báseň "Rolnictví"? Jistě ty, Říman dle starého mravu, vážíš si jí neméně než já, pořečtěný milovník krásného umění '?"

"Přiznávám se," pravil stařec, "že tato skladba ze mne učinila navždy obdivovatele Vergiliova. My - staří Rímané lneme věrnou láskou k poJím a k orbě. Za starodávných časů republikánských povolán byl Cincinnatus od pluhu k nejvyšším úřadům. Vzor dokonalého občana římského starý Kato hospodařil rád na venkovských statcích a zanechal nám moudrou, třebaže poněkud drsnou knihu o vzorném vedení polního hospodářství. Vergilius. syn rolníkův a milovník venkova, ukázal se důstojným jejich nástupcem. Své čtyři veršované knihy o orbě, o sadařství, o chovu dobytka a koní a o včelaření nenapsal pro zábavu, nýbrž pro poučení. Tu nevymýšií VergiIius ničeho dle řeckých vzorů, nýbrž popisuje vše s věrnou pravdivostí dle skutečnosti italské. Máme názorně před očima pluh se všemi součástkami j vidíme jasně štěpování a očkování stromoví; obrovští hřebci a ušlechtilé klisny harcují před námi; dobytčí mor hrozivě řádí před našimi zraky; zdá se nám, že nad našimi hlavami šUl:ní nový roj včel. Na nic neni zapomenuto, takže knihu tu by měl míti po ruce každý mladý hospodář. A přece při veškeré důkladnosti a věrnosti popisu věcí každodenních a všedních, naplněna jest VergiIiova báseň vznešenou prostotou, přirozenou líbezností, ušlechtilou něhou. VergiIius připomíná stále svému čtenáři, že nikde není pravý muž krásnějši než uprostřed práce, obklopen přirodou pod. volným nebem. Tu každý pohyb má svůj půvab, tu zviře je skutečným přítelem člověka, tu i tráva a keř stávají se součást-

kami jeho života. Tak často jsem čítával onu chválu rolnictví na konci ll. knihy, že jsem si ji vtiskl do paměti:

"Nezná oddechu rok, než pořáde rolníku dává ovoce dost i Cereřin plod i množí mu stáda, úrodou záhony tíží a stodoly nadbytkem plní.

V zimě pak olivu tlačí, již rodí Sikyon hojně, žaludem syt se navrací vepř; jsou planiky v lesích. Také podzim dá rozličný plod, a vysoko hrozen na skalách výslunných zrá a nabývá lahody

jemné.

Dítky tulí se k otcí, jenž vřele své miláčky líbá, cudnosti strážcem je počestný dům, a přeplná

mlékem vymena svěšují krávy, a tučná ve trávě bujné kůzlata svádějí boj a vzdorným se trkají rohem. Hospodář sám pak, slaví slavnosti, rozložen

v trávě, oheň kde ve středu plá a druhové měsidlo věnčí, vzývá tě, úlitbu čině, ó Bakchu, a pastýřům stáda k zápasům stanoví jilm, by rychlé v něj metali

střely.

Ti hned obnaží údy a počnou venkovský zápas. "

Když stařec pomalu a se zřejmou zálibou přednášel tyto verše, zazářily jeho zraky, jakoby hledaly cosi ve vzpomínce. Oba přátelé mlčeli chvíli. Pak řekl mladší z nich:

"Co zdá se mně v básni "Rolnictvi" podivu nejhodnější, jest, že nikde neunaví svého čtenáře. Když byl básník dlouho popisoval klidné zaměst-

nání rolníkovo, vsune náhle nutnou rukou napínavý příběh z pověsti neb z dějin, ze života předkfi nebo z cizích krajfi. V tom ukázal se již budoucí básník hrdinské Aeneidy. Tak ličí mistrovsky bouři: Větry najednou pustí se do zápasu, vytrhávají obilí i s kořeny. Proudy deště p'adají s mračen; kroupy sypou se a ničí pole. Reky rostou, kde která jáma mění se jakoby v mořskou zátoku. Temnotu osvětlují klikaté blesky; země se třese. Zvířata prchají do doupat; srdce lidská chvějí se hrfizou.

Nebo vypravuje Vergilius se zajímavou .obšírností o zimě v Rusku. Všecka stáda bravu i skotu zfistávají zavřena ve stájích, nebol daleko široko není viděti ani traviny ani stromu. Všecka země leží pod ledovou korou a závějemi sněhu vysokými na sedm loket. Slunce nemůže tam roztaviti ledu a sněhu. Na řekách jest tak tlustá vrstva ledová, že těžké vozy mohou po ní jezditi. V mraze tuhnou roucha; zmrzlé víno musí se sekyrou vysekávat ze sudů; ba i vousy na bradě pastýřů a rolníků mění se jinovatkou v jediný rampouch. Obrovské závěje zasypávají celá stáda vysoké zvěře, takže jen parohy vyčnívají ze sněhu. Lovci nepotřebují aní zbraní, prosekají se sněhem a ledem k jelenům a lehce odnášejí kořist. Doma sedávají při obrovských zapálených hranicích, do nichž házejí celé duby a jilmy. Tu popíjejí kvas a víno a baví se hrou, zahaleni v huňaté kožešiny divokých zvířat. Když čte čtenář mistrovské toto líčení, jest okamžitě přenesen a naií teplé domoviny, hostinné i v aimě, daleko

k Černému moři a chvěje se zimou, jakoby také kolem něho trčely obrovské závěje. Jak děkuje potom bohům, že učinili jej synem krásné Italie I

Nebo připojuje VergiIius k svému líčení života včel a vzniku včelařství překrásnou pověst o pěvci Orfeovi, jenž odebral se do podsvětí pro duši milenky Eurydiky. Jeho zpěv pohnul krále podsvětí, boha Pluto na a jeho choť božskou Proserpinu, že mu vydali milovanou Eurydiku, avšak jen pod podmínkou, že vyvede ji z podsvětí, aniž hy se za ní ohlédl. Orfeus podmínce nedostál, Eurydika musila se vrátiti mezi stíny, a Orfeus, vykonav takto nadarmo cestu do podsvětí, po sedm let toužil po milované Eurydice. ještě umÍraje volal chladnoucím jazykem "Eurydiko" I a kol dokola celá krajina opakovala ozvěnou "Eurydiko" I"

"A dnes," tak skončil mladší ctitel Vergiliův svoje vypravování, "jest i náš pěvec mezi stíny v podsvětí. A asi jako za Orfeem jdou i za naším VergiIiem, zpívajícím též v říši Plutonově, stíny, zlákány písní: matky a muži, hrdinové i panny, pacholíci i děvčátka, podobny dle jeho vlastních slov hustým hejnům ptáků ukrytých za soumraku ve větvích lesa.4'

Oba vznešení Římané mlčeli v· tichém dojetí a hleděli do večerní tmy, v níž se bíle rýsovaly mramorové paláce Posvátné ulice.

III. KŘESŤANSKÝ RYTÍŘ.

hlubokém výklenku u otevřeného okna na sta. rém rytířském hradě ""~. ~-- .•.. -t.a.&""'.J nad Neckarem seděla za krásného letního od. poledne r. 1300 ušlechtilá stará dáma a dívala r ••.••. T"I' ••••• ~_ ••• .,..;A.l1oAI se přes velkou rukopis-

''''_~ nou knihu, zdobenou barevnými iniciálkami, jež před ní ležela otevřena na dubovém pultě, do utěšené krajiny pod hradem.

Pod věžatými hradbami v hlubokém a úzkém údolí modrala se jasně řeka Neckar, v jejíž mělké a průhledné vodě právě brodili mladí zbrojnoši koně, pokřikujíce na sebe. Za řekou pásla se na svěže zelené lučině stáda ovcí a skotu, která huňatý pes čas od času sháněl, zatím co jeho pán zahrával na šalmaj toužebnou píseň. Nad loukou strměla zalesněná stráň, jejíž temná zeleň odrážela se od bledé barvy lučiny. Tam asi uprostřed vrchu při uzounké příkré cestičce, bělající se ve stínu starých jedlí a smrků, krčila se malá kaplička se špičatou vížkou. Dáma z hradního okna viděla, jak právě pod obraz Matky Boží, ověn·

čený pestrými květinami, přikleká vetchý stařeček v hrubém habitu s velikou kapucí, jak se modli, opřev svou vysokou hůl s křížem na konci o mřížku kaple. Byl to poustevník, jenž již dlouhá léta bydlil v jeskyni hluboko v lese, kam přistěhoval se, aniž kdo věděl odkud. Občas docházíval do hradu pro bochník chleba a trochu zeleniny a rád nábožně pohovořil s hradním panstvem o věcech božské pravdy a věčného spasení.

Všude byl živý a radostný ruch. Z hradnich nádvoří bylo slyšeti, jak čeleď ková koně, brousi zbraně a při tom vesele zpívá. Hlásný v hradní věži cvičil se v troubení, takže jeho táhlé zvuky se mísily s hravou a zase zádumčivou písní šalmaje pastýřovy. Z dálky blížil se podivný hluk. v němž pozorné ucho hradní dámy zvolna rozeznávalo štěkot psů, chraplavý křik sokolů, dusot koní, hlučnou rozmluvu lovců: to vracel se hradni pán z' lovu.

Stará dáma, matka hradního pána, která trávila dlouholeté své vdovství na tomto starožit· ném franckém hradě, sledovala pozorně celý ten ruch ,letního odpoledne a cítila tiché uspokojení. Hrad i vše, co kol dokola viděla, náleželo ode dávna jejímu rodu, jenž byl vždy uváděn mezi nejpřednějšími rytířskými rodinami země, protože vynikal nejen urozeností a statky, ale i stateč· ností, věrností, milosrdenstvím a pokorou. Dva z předků padli ve Svaté zemi, když tam bojovali o Boží hrob s nevěřícími, tři předkové 6čast· nHi se císařských tažení do ltalie a vyzn~menali

se tam hrdinskými činy; a· nebylo mezi frantkým rytířstvem turnaje, kde by některý z příslušníků její rodiny nebyl zvítězil. Chudí, vdovy i sirotci, poutníci a žebráci velebili hrad jejího rodu po celé zemi, nebol sotva kde byli štědřeji obdarováni a pečlivěji pohoštěni. Kostely, kaple, kláštery a špitály čítaly její rod mezi své zvláštní příznivce a dárce: ona sama požívala jakési slávy pro krásná bohoslužebná roucha, jež vyšila k nábožnému účelu.

Všecky ty rodinné statky s hrady a s tvrzemi, s dvorci a s vesnicemi, s lučinami a poli, s lesy a s horami, bohaté stády, zvěří a rybami, byly v požehnané své úrodě a v rozmanité své kráse malým obrazem božího světa, kde dle v61e Stvořitelovy jest dosti místa pro pány i pro poddané, pro bohaté i pro chudáky, pro moc a pro služebnost, pro štědrost i pro vděčnost. Hradní pán měl na tvrzích i na malých hrádcích v okoli řadu chudších rytířů a na venkovských dvorcích řadu nezámožných zemanů, jimž ony statky propůjčil za služby ve válce a míru. Sám však měl svoje statky pro sebe a pro svůj rod propůjčeny od panovníka, za něhož táhl do boje a jemuž ve veškerých nesnázích pomáhal. Tato smlouva obnovovala se zamozřejmě od pokolení do pokolení: tak bylo za předků, tak bude za potomků. Než panovník sám měl také svou moc a vznešený svůj úřad propůjčen pouze na čas a to od patlOvníka všech panovníků, od Boha, jenž každému z lidí propůjčuje duši, propůjčuje život, propůjčuje milost, prop6jčuje svoje svátosti.

Když myšlenky staré hraběnky dospěly k tomuto posvátnému předmětu, zarazila se pojednou a do jemné její tváře vstoupila dojetím krev, takže růžově zbarvená pleť se krásně odrážela od bílých vlasů, ještě bohatých. Za chvíli dobelhá se na hrad starý poustevník a bude dle svého zvyku vykládati, že ti, kdož si zvláštními činy získali neobyčejné milosti boží, užívají již na zemi rajské nadsmyslné blaženosti, o níž se ostatním křeslanům ani nesnilo. Ačkoliv poustevník často vykládal záhadná svá slova, přece mu hraběnka posud plně neporozuměla. Přál si zbožný stařec snad, aby opustíc rodinu, děti a vnuky, hrad a všecko jmění, uchýlila se k němu do lesní samoty a tam v pokoře trvala od svítání na modlitbách a nedbajíc o svět, rozjímala o tajemství božské milosti a o vlastnostech boží lásky? Což neříkal jí vždy její moudrý, dávno již v Pánu zesnulý otec, že kdo hledá Boha, nemusí prchati ze světa, nýbrž může Boha najíti i v rytířské službě? A tu náhle jako blesk šlehla hlavou hraběnčinou myšlenka, která ji vábila a těšila, ale zároveň trápila a děsila již od dívčkh dob. Byla to myšlenka o svatém Grálu, o němž také před chvílí četla v umělých a trochu temných verších rytířského básníka v oné ozdobně psané knize s pozlacenými iniciálkami na dubovém pultu.

Svatý Grál I Kolikráte jako děvče, kolikráte jako mladá paní, kolikráte jako stařena opakovala si již v mysli tajemnou a posvátnou pověst o svatémGrálu I Jest to čarovnr' drahokam nepopsatelně krásy a záře, jenž by kdysi zasazen do ko .•

runy archandělovy. V zápase archandělově s odbojným Luciferem padl na zem a tam jakýsi umělec pohanský dal udělati z něho skvostnou mísu. Jaké podivuhodné měl pak svatý Grál osudy! Z něho podával při poslední večeři Spasitel apošto16m své tělo a svou krev. Do něho pod křížem zachytil z boku Vykupitelova řinoucí se krev Josef z Arimathie. Každoročně o Velký pátek holubice, přilétající z ráje, obnovuje posvátnou hostií zázračnou moc tohoto božského klenotu. Kdo na svatý Grál pohlédne, nestárne a nikdy nestůně; nepociťuje nižádného žalu a nižádné starosti; prožívá již na zemi věčnou blaženost. Pouhý pohled na svatý Grál dostačí, aby člověk byl nasycen a napojen bez nápoje a bez pokrmu a při tom pocítil v ústech nejrozkošnější chuť. Avšak jak jest obtížno dostati se k svatému Grálu!

Za jeho strážce ustanovil Bůh duchovní rytíře, Templáře, kteří musí celou duší oddati se Bohu. Nesmějí milovati pozemské ženy, nýbrž jen Matku Boží, nesmějí vstupovati ve sňatek ani shromažďovati jmění: svatý Grál, jenž je sytí a napájí, jest jejich jediným bohatstvím. Musí býti statečni a pokorni, věrni a nesobečtí; poznávajíce stále tajemství boží, musí z něho čerpati sílu k ctnosti a dobrým skutkům. Býti pojat mezi tyto vyvolené, jest nejvyšší ctí člověka, avšak· nejen rytíři, i dámy povolány jsou k službě svatého Grála. Hledati svatého Grála jest marno; kdo si zasloužil životem pravého křesťanského rytíře státi se členem družiny Grálovy, ten náhle jest k ní nadpřirozenou milostí povolán.

NevMa, ani jak, octne se ftajednou v hlubokém temném lese. a když tu byl bloudil nějakou dobu, přijde k strmé hoře Monsalvač, kde Templáři svatý Grál jest opatrován. Zachoval-li posud všecky rytířské ctnosti, hlavně pokoru a či. stotu, jest vpuštěn do hradu a vykoupav i krásně se přestrojiv, smi vstoupiti do čarovné síně svatého Grála. Je-li celý hrad stavba rodivuhodné nádhery a krásy, převyšuje tento sá všecko pomyšlení. Sto lustrň: ozařuje skvělou komnatu, v níž jsou uchystána čalounová a polštářová sedadla pro čtyři sta rytíř'Ů. Mramorové krby vytápěné vonným dřívím z aloe vytápějí komnatu, před jedním krbem postaveno jest křeslo pro krále svatého Grála, jenž jediný ze všech strážc'Ů smí býti ženat. Uprostřed sálu stojí stůl, jehož deska jest uměle vypracována z jediného kusu drahocenného achatu. Na stole jest příbor ze slonové kosti pro rytíře, a ve středu stolu tro.ní sám v posvátné své kráse svatý Grál. Rytíři i panny, jež ověnčeny v drahocenných šatech se svou královnou vstupují do síně, usedají ke stolu a naklánějí své misky ke Grálu, což stačí, aby jejich hlad i žízeň sladce byly ukojeny.

Kdo as jest nyní králem svatého Grálu po Titurelovi, po Amfortasovi, po Parcivalu a po Lohengrinu? Zda někdo ze známých byl tak blažen, že byl povolán mezi rytíře stoldí družiny Grálovy ? Tu hraběnka trochu sesmutněla: i ona jako dívka toužila býti přijata mezi šťastné ty panny, které přinášejí věnce a zlaté svícny na stal Grál'Ův a jež zOstávají pohledem na posvátný

klenot vždy Mlady a milostny. Pak se vdala a tím sama zbavila se té nejvábnější možnosti života. Když měla roztomilé děti a šlechetného muže, netoužila již po oné blaženosti nadzemské, nýbrž spokojovala se pozemským štěstím, jsouc jista, že i takto bohabojným životem dosáhne konečně věčné· spásy. Ale nemá poustevník přece pravdu, že doporoučí vzdáti se všeho pozemského blaha pro statky nebeské? Tu rozestřel se na tváři hraběnčině tichý úsměv: vychová některého ze svých vnuků tak, aby se stal hodným býti yyvolenu za rytíře Grálova.

Hraběnčiny myšlenky přenesly se na knihu, kterou před chvílí četla: jak dojemně, jak přesvědčivě vylíčil básník na příběhu Parcivalově cestu lidské duše od bludu k božskému poznání a odtud k věčné blaženosti I

Hraběnčin otec v mládí dobře znal básníka knihy a často jej obdarovával za jeho zpěvy o rytířích a jejich dobrodružstvích. Byl to chudičký bavorský rytíř z okolí Anspachu, odkázaný na dobročinnost vznešené šlechty. Teprve na sklonku života, jejž strávil na různých šlechtických dvorech ve Francku, v Bavorsku i v Durynsku, dostal malý stateček blíže rodného městečka, kde asi roku 1220 zbožně zemřel.

Kdo básníka Wolfram a z Eschenbachů znal, musil jej milovati, říkával vždy otec hraběnčin. Byl-li v dobré míře, žertoval rád a uváděl tím vznešenou společnost, v niž skoro výhradně přednášel své básně, často do hlasitého smíchu. Posmíval se dobromyslně rytířům i jejích damám a

i do svých básní vplétal podobné žertovné Ďárážky, v nichž nepohrdal lidovým vtipem. Všiml si každé jednotlivosti a uměl ji vhodným a novým způsobem pověděti: o lovu, o turnaji, o hostinách, o dámském kroji a.o rytířské zbroji, o psech a o koních vyprávěl dopodrobna, ale nikdy neunavoval. Neuměl sice čísti a psáti (učení písaři zapsali ozdobně jeho skladbu, z níž si sám celé tisíce veršů pamatoval slovo od slova), ale nebyl přece bez vzdělání, ba často se mu rytíři smáli, že se jím rád chlubí. Uměl dobře francouzsky a leccos pro své rytířské básně přijal od francouzských básníků, kteří před ním často vyprávěli o svatém Grálu a o jeho družině. Od kněží naučil se mnoho z bohosloví a rád hovoříval o náboženských otázkách. Znal běh hvězd a jména cizích zemí i cizích panovníků. O ranách mluvil jako lékař, o mastech a prášcích jako lékárník, o rušení zvěře jako myslivec. Ale pojednou uprostřed vší té učenosti, kterou vkládával do svých umělých básní, podíval se čtverácky po damách, jež jej poslouchaly, pochválil jejich modré oči, bělostné zuby, růžové tváře a pronesl dvornou prupovídku nebo lehký vtip. Mluvíval ve svých skladbách také o sobě, jak se raduje s rytíři, o nichž zpívá, jak by plakal nad jejich hořem, jak by rád od nich odvrátil hněv krásné paní neb dokonce nemilost boží.

Avšak Wolfram z Eschenbachu nebyl z těch rytířských básníku, kteří starají se jen o dobrodružné činy svých reků, o boje s dra~y, o turnaje, o lásku paní, o panské slavnosti. Casem za-

myslil se tento bujný vypravěč a roztomilý šprýmař a vážně hloubalo tajemstvích lidského života a o těžkých pravdách náboženských. Přemítá val o tom, jak může člověk znovu nabýti milosti boží pozbyté těžkÝm hříchem. Chválíval Boha, že tak zařídil svět, aby člověk skrze blud dostal se k moudrosti a skrze hřích k ctnosti. Hledal všude milosrdenství boží, říkal, že člověk se má od Boha nejvíce učiti slitování a soucitu. Nenechával však si tyto úvahy pro sebe, nýbrž vplétal je do svých básní, až někteří jeho příznivci mu zazlívali tolik náboženského hloubání uprostřed příběhů rytířských. Očekávali, že lehce pobaví jejich uši, a zatím Wolfram chtěl mocně dojmouti jejich srdce nejvážnějšími věcmi věčného života.

Otec hraběnčin, jenž uměl latinsky a mnoho čítával i v knihách církevních spisovatelů, vážil si W olframa právě pro tyto vlastnosti, kterými se mu žádný rytířský pěvec nedovedl vyrovnati. Jako mladý muž nerozuměl ještě otec hraběnčin všemu, co Wolfram vyprávěl, ale když dosně!. přečetl jeho báseň o Parcivalovi teprve s pravým pochopením. Dal si ji umělým písařem opsati a čítával v ní často. Tomu naučil i svou dceru, jíž konečně vzácný rukopis odkázal. Hraběnka, ač lecčemu nerozuměla, přece báseň každoročně probírala: tu zopakovala si to, tu ono dobrodružství, tu potěšila se popisem hradu svatého Grála, tu hlasitě si říkala naučení, která poustevník Trevrecent dává Parcivalovi. Leccos z děje vyprávěla i svým vnukům; nábožné úvahy předčítala hlasitě rodině v pašijovém týdnu. Nejvíce ji těšilo, že

její dvanáctiletý vnuk Odo zajimá se tolik o pří. běhy křesfanského rytíře Parcivala, ba zdálo se jí, že se mu ten kučeravý plavovlásek poněkud podobá. Když Odo jí často škemrával, aby mu vyprávěla osudy Parcivalovy, vybrala z knihy kratičký obsah, jenž se pro hošíka hodil. I ted vynořily se v takovém stručném výtahu hlavní děje knihy v mysli hraběnčině, avšak některé částk}' zvláště milé sledovala zevrubněji. Hle, jaké události vybavovaly se v myšlenkách staré hraběnky 1

V tiché samotě lesa vychovává urozená královna Herceleide synáčka Parcivala, jejž zanechal jí její chof Gamuret, když byl při výpravě na východ padl zradou. Královna zanevřela na zbraně i na rytířský život, který připravil ji o manželas a proto se rozhodla, že její hošík nesmi ničeho zvěděti ani o válce ani o rytířství, nýbrž zachovati si navždy něhu a mírnost. Vychovává jej skoro jako dívku a hlavně klade mu na srdce víru v dobrotivého Boha a hrůzu před černým dáblem. Ale Herceleide neuchrání svého synáčka před světem a před rytířstvím.

Jedenkráte z rána - tu připomínala si hraběnka každou jednotlivost prvního dobrodružství Parcivalova, myslíc mimoděk stále na vnuka Oda procházel se mladý Parcivallesem a trhal si s keře list, aby si naň zapískal. V tom uslyší najednou cválání koní a zprvu v dětské své duši se obával, že jest to sám dábel, o kterém mu matinka tolik vyprávěla. Byli to tři od hlavy až k patě ozbrojení rytíři na koních. Pareival, jenž posud rytíře neviděl, myslil zprvu, že každý z nich jest BOh,

a padl na kolena, aby se k nim modlil. V tom přicválá ke tfem rytířům rytíř čtvrtý, urozený hrabě v zbroji ještě skvělejší, a vida klečícího hezounkého hošíka, vyloží Inu, že nejsou bohové, nýbrž :rytíři, poprvé roznítí srdce hochovo pro rytířské ctnosti a vyzve jej, aby snažil se přijíti na dv6r krále Artuše, kde se shromažďuje výkvět rytířstva.

Od té doby probudí se v duši chlapcově táž touha po hrdinských činech, jíž vynikal jeho otec a jíž předčasně padl za obět. Nadarmo matka odvrací Parcivala od toho slovem i skutkem; ani její lest nepom6že. Oblékne hocha do bláznovských šat6 a udílí mu zvrácené rady, jen aby udržela ho doma. Chlapec oblečen do cárů šaškovských, osedlá bídnou herku, kterou na. matce vymůže, a vydá se do světa. Nešťastné Herceleidě pukne nad tím srdce hořem.

Mladý Parcival dostane se po mnohých dobrodružstvích na dvůr krále Artuše a jest do družiny Artušovy pro statečnost svou přijat. Teprve tam odloží šaškovský oblek, ale í rady matčiny, s nimiž v rytířském světě nelze ničeho; })oříditi. Rytíř Gurnemanc, starý zkušený hrdina, vychovává jej pro rytířskou společnost. Naučí jej zacházeti zbraní, chovati se při stole, dvořiti se damám a ujímati se jich; doporoučí mu, aby ve všem zachovával pravou míru, aby hyl milosrdný a nikdy zbytečně se netázal. Vyzbrojen těmito rytířskými radami, které však směřují jen k pozemskému štěstí ft nikoliv též k nebeské blAženosti, v'yspěv v krásného jinocha, vydá se Parcival dále do světa,

aby v dobrodružstvích se ukázal býti hodným stolní družiny Artušovy. Na jedné z takových výprav osvobodí Parcival zámek princezny Konduiramury od obléhajících nepřátel a zasnoubí se s ní. Ale není mu přáno s nevěstou dlouho pobývati: božská vůle určila jej k vyšším cílům.

Parcival přichází do temného lesa, jenž obklopuje posvátnou horu Monsalvač, ba připuštěn jest i do sálu, kde trůní svatý Grál. Králem rytířstva Grálova jest Parcivalův strýc Amfortas; Parcival, jenž ho nezná, nalezne jej, jak zraněn otráveným kopím stůně a čeká, až by se ho nějaký cizí rytíř z čistého milosrdenství zeptal na jeho utrpení a zároveň na tajemství svatého Grála. Kdo by položil takovou otázku, osvobodil by krále Amfortase a byl by přijat do družiny Grálovy. Jak tu byl již Parcival blízek nevýslovné blaženosti I Avšak, ačkoliv trnul zvědavostí a pociťoval soucit s trpícím králem, přece, vzpomenuv rady Gurnemancovy, že se nemá zbytečně ptáti, neodváží se otázky. Tím zbaví se přichystaného štěstí, jest proklet posIicí svatého Grála a musí opustiti vznešený hrad. Doba těžkých zkoušek mu nastává.

Parcival upadá do hrozného zoufalství, odvrací se od Boha, v něhož posud věřil a jehož přikázáni plnil. Nevěří již, že Bůh jest milostiv, dobrotiv a spravedliv; nestojí již v rouhavém pochybovačství o Boha, nýbrž touží po své opuštěné choti Konduiramuře. Ale Bůh v nekonečné své lásce nezatvrdil se nad hříšníkem, nýbrž na Velký pátek zavedl jej k poustevně zbožného Trevrecenta, jenž jeho zoufalou duši vede k poznání

Boha, k lásce k bližnlmu, k milosrdenství a pokoře. Parcival, jenž se kdysi řídil zvrácenými radami úzkostlivé svojí matky, později světskými pravidly rytíře Gurnemance, chce poslechnouti nyní moudrých slov nábožného poustevníka. Odkládá zoufalstvi, přestává pochybovati o lásce a milosti boží a chce jako pravý křesťanský rytfř svými činy jen sloužiti jen Bohu. Trevrecent poučí jej o tajemství svatého Grála a vyjeví mu, že Parcival předurčen jest po strýci Amfortasovi za krále svatého Grála. Parcival se přizná, že již jednou u svatého Grála byl, ale že svévolně zavinil jak další utrpení Amfortasovo, tak své vyloučení z družiny. Treverecent při tom vyznání žasne hrOzou, ale přece dává Parcivalovi rozřešení.

Znovu vydává se Parcival na dobrodružné cesty za hrdinstvím, ale všecky jeho činy mají býti službou boží. Překonává celou řadu rytířú, kteří hledají jen svět a nikoliv Boha, mezi nimi především Gawana, udatného, avšak povrchního, nestálého, nevěrného reka. Znovu je přijat Parcival do družiny krále Artuše, ale král Artuš múže zvěstovati zprávu ještě radostnější: Parcival stane se králem svatého Grálu a jeho choť Konduiramura má za ním k stolní družině Grálově následovati. Parcival ví nyní, co má činiti. Pospíší na Monsalvač, vrhne se před svatým Grálem na kolena, pomodlí se za Amfortase a zeptá se svého strýce, co jej trápí. Amfortas okamžitě se uzdravuje, ale vzdává se ve prospěch Parcivaliív království. Parcival jest šťasten neskonalou nadzemskou blažeností i konečně přichází za ním i milo-

vlmá choť Konduirarntil'a, 'ale nej sama: s ní jde její a Parcivalův synáček Lohengrin, jenž má býti otcovým nástupcem v království svatého Gnilu.

Když tyto poslední výjevy básně Wolframovy kmitly se myslí staré hraběnky, vstoupily jí slzy do očí. Myslila jen na Parcivala, jenž prošel dětinským nerozumem, hříšnou pochybovačností, než dospěl božského poznání a božské milosti, či vzpomnělasi zároveň na svého miláčka Oda, kterého by chtěla také míti pravým křesťanským rytířem a členem družiny Grálovy? Neodvážila se ani dále o tom přemýšleti, nýbrž zbožně vložila osud milovaného vnuka do vůle boží. Sama sepiala ruce a počala se modliti. Ve věži nad hradní kaplí rozhoupal se v téže chvíli jasný zvonek, a od hradu nesly se do údolí jímavé zvuky večerního klekání.

úi

IV. PRVNÍ TIŠTENÉ KNIHY.

polotemné kathedrály v Mohuči valil se nedlouho před polednem ....,I"'P:~ ~~'--+JIoW""'U listopado vé neděle roku 1460 nepřehledný zástup věřících a naplňoval hlučně nádvoří, uličky a r "~T'T~"T'1~~~;A.I~ náměstíčka,. jež kupily se

kolem ohromného věžatého románského chrá-

__ •••. •••••••.•••••• mu. Bylo po slavnostní

mši na památku patrona chrámu svatého biskupa. Martina; zvuk zvonu dozníval; oblaky vonného kadidla kroužily u všech východu; sta voskových svíček na zlatých a stříbrných svícnech na oltářích zhasínala ; chrámová loď se vyprazdňovala a plnila chmurnou temnotou.

Opouštějíce kathedrálu, věřící odkládali nábožné myšlenky a hovořili živě o zajímavých událostech o novinkách. Nejčastěji ozývalo se v řeči jméno vznešeného arcibiskupa, hraběte Diethera z Isenburgu, jenž tentokráte ani se neúčastnil slavnostních bohoslužeb. Mocný ten duchovní vladař dbal více o veřejný život než o duchovní úřad a zapletl se do válek s papežem i s cisařem; vy-

pravovalo se, že hrolÍ mu klatba papežská. Někteří mu prudce vytýkali jeho nepřátelství k duchovnímu pánu a odsuzovali jeho bojovné činy. Schvalovali, že byl v boji poražen, a obávali se pro rodnou· Mohuč nejhroznějších pohrom pro jeho pyšné jednání. Druzí však hájili arcibiskupa i jeho rodinu, která vždy byla hrdá, přímá, statečná a mohla se rovnati kterémukoliv domu panovnickému. Vykládali, že arcibiskupové mohučtí vždy mívali velkou moc v svaté římské říši národa německého a často zasahovali rozhodně do říšských osudf1: proč by neměl hrabě Diether v tom svých předchf1dcf1 následovati?

Zatím co se tento hlouček, skládající se většinou z urozeného panstva, horlivě zabýval záležitostmi politickými, rokovala jiná skupina, v niž vedle měšfanů, řemeslniki'J, kupcli a jejich žen kmitaly se i kápě mnišské, o události neméně dÍlležité pro starobylou Mohuč. Byla řeč o proslulém vynálezu knihtisku, o jeho dlimyslném pf1vodci Janu Gutenbergovi, o jeho prudkém sporu s jiným rodákem mohučským, se zlatníkem Janem Fustem, o prvních knihách, vyšlých z officiny Gutenbergovy a Fustovy. Většina z rokujících znala osobně oba kdysi zpřátelené, nyní však rozvaděné rodáky. Leckdo se mohl pochlubiti, že nejen viděl a pročetl Gutenbergovu bibli a Fustův žaltář, nýbrž že i má ve svém majetku tyto vzácné knihy. Jestliže se všichni bez rozdílu o Gutenberga živě zajímali, přece nemohli se šhodnouti ve svých úsudcích o něm. Tím byl jejich rozhovor napiatější a hlučnější.

"Jenom slepec může neviděti," pravil s 'ušlechtilým důrazem jeden z měšfallů, povoláním puškař, "že náš rodák Jan Gutenberg zasloužil se nesmírně svým objevem jak o Mohuč tak o celou německou říši. Kdo připadl před ním na to, že se dají z kovu sestrojiti jednotlivé pohyblivé písmenky? Jenom takový znalec práce v kovu dovedl si vybrati trvalou, čistou a přece ne příliš těžkou směs kovů a z ní dovednou rukou vytvořiti zřetelné a souměrné písmenky, jež možno libovolně seřaditi ve slova, ve věty, v řádky a ve strany. A jak náš Gutenberg umí ladně písmenky sestavovati I Šetří stále náležité vzdálenosti mezi hláskami, slovy a řádky, aby oko, třeba sestárlé neb unavené, dobře mohlo rozeznávati znaky, ba aby se potěšilo pohledem na stránku pěkně uspořádanou. Ale našemu příteli podařilo se ještě více. Vyhledal krásnou, trvalou černou barvu, která drží na kovových písmenkách a otiskuje se zřetelně na bílém papíře nebo pergameně. Touto černí potřel Gutenberg sestavenou stránku písmen a na ni položil listy papíru neb pergamenu. V tiskařském strojku, jenž se dá ovládati jednou rukou, objeví se pak na bílé ploše listu jasný otisk vysázených slov. Snad rozumím také trochu, jak se zachází drobnými kovov~mi součástkami, ale právě proto dovedu oceniti Gutenbergúv vynález."

Tu padl mistru puškaři do řeči uštěpačně otylý měšťan, zbohatnuvší z řezby a malování dřevěných soch pro kostely: "Proto se však, sousede, nemusíte domnívati, že my ostatní praničemu nerozumíme. Váš výklad o Gutenbergově umění

byl, mysHm, zcela zbytečný, ježto všickni to dobře známe. Ale dovolte také mně slovíčko I Stále se chvástáte svý~i kovy, jako by se tiskařství bez nich neobešlo. Což neslyšel jste nic o deskotiskl1t kde si dřevorytec celou stránku i s obrázky vryl do jednoho kusu vybraného dřeva a odtud ji dal pohodlně otisknouti, aniž se musil obávati, že se mu pod rukou titěrná písmenka rozsypou pod rukou jako zrnka hrachu? Mám doma tak natištěné hrací karty, a jaké jest to pěkné a čisté dílo I U jednoho kanovníka, pro kterého jsem mnoho let k jeho nejvyšší spokojenosti pracoval, viděl jsem dokonce latinskou mluvnici, která také byla vytištěna z dřevěných desk, a byl to hezounký kousek opravdového umění. Nemusil by tedy Gutenberg nositi tak vysoko hlavu, jako by byl s nebe spadl moudrý I"

"Každá liška svůj ohon chválí I" opáčil uražený puškař. "Jak pak byste se vy neujal dřevorytců proti písmolijcům I Nechci se však s vámi, sousede, hádati. Upozorním vás pouze na dvě výhody Gutenbergova vynálezu, o nichž se dřevorytc6m při deskotisku ani nezdálo. Gutenberg může svých písmenek užiti padesátkráte, stokráte, pětistakráte, miiže je pokaždé znovu sestaviti, a když se stránh jeho písmenek ve stroji otiskla, rozházejí se prostě řádky a literek možno zase znovu upotřebiti. Zato dřevorytec, ať si na desce vyřezal sebe pečlivěji slova i obrázky, musil po upotřebení hned zničiti desku a znova vše si pro příšti stránku řezati. Tím dosáhl Gutenberg ohromné rychlosti; dOlolf~m, ie z jeho dilny pohrnou se knihy jako mravenci

% mraveniftě. Ale jsme všichni lidé křehcí a chybující, dřevorytci i knih tiskaři. Když dřevorytec se uprostřed stránky zmýlil, měl celou desku. úplně zkaženou a jeho namáhavá práce byla docela marnč vynaložena. Jinak Gutenberg I Když sestaví si stránku z pohyblivých literek, pročte si ji ještě jednou, zda tam nějak nepochybil. Uvidí-li chybu, vyjme nepravé písmenky, vloží tam správné a tak bez velké námahy i bez ztráty času je chyba napravena. A oč se má počestný muž více Slilažiti, než aby, pokud možno hned a obratně, napravoval svoje omyly a tak se stále více přibližoval k dokonalosti."

Tu se do řeči vmísila stará měšfanka vrásčité, vyhublé tváXe a bezzubých úst, Alžběta Gensf1eischová, vlastní teta Gutenbergova: "Což náš Hanne byl vždy otevřená. hlava, a šikovné prsty mu. nikdy ne~házely I Jaká krásná, zářivá zrcadla dělával před lety ve Štrasburce, jaké zlatnické dilo vycházelo z jeho hbitých rukou I Ale nejvíce jsem se divila těm bare'{ným lesklým drahokamŮJD, kterým. jeho brus dával podivné tV8J:Y a hrany I Můj nebožtík muž, jeho otce vlastni bratr, přinesl mně ze Štrasburka několik takových kamenů, žlutohnědých, modrých, zelených, že se už ani na jejich jména nedovedu upamatovati, ale v císař.ské koruně by se špatně neyyjímaly. Kdyby byl býval chtěl Hanne zůstati ve ŠtrasbJ1lce, byl by měl dnes veliké jmění. Ale táhlo Jej t-o stále domů, a ted' můžeme býti všichni rádi, Ž~ jej máme mezi sebou v Mohuči. "

"Co pak by byly Gutenbergovi, plat~y jeho

důvtipná hlava a jeho obratné ruce, kdyby nebyl bohatý Jan Fust sáhl hluboko do svého měšce I" pravil jiný měšfan, zámožný mistr pasířský. "Před dvaceti léty svěřil se Gutenberg zlatníkovi Fustovi se svými plány, a ten mu hned nabídl 800 zlatých v hotovosti a zavázal se kromě toho přispívati ročně 300 zlatými Gutenbergovi, jestliže dá mu podíl ze svého zisku. Kdo pak by byl vložil svoje peníze do tak nejistého podniku, který se mohl, avšak nemusil zdařiti? Po dvou letech r. 1452 vyšla z dilny Gutenbergovy, ale vlastně z nákladu Fustova první tištěná kniha. Jest to ta . překrásná bible latinská, třicet šest řádků velkého jasného písma na každé straně, vše tak úhledné, že by nejlepší písař slova tak dokonale nevykroužil a nevymaloval. Ale Fust stále dával více peněz, takže Gutenberg mohl knihy ještě zdokonalovati. Druhé vydání Písma svatého jest ještě krásnější, a co bych měl teprve říci o tom podivuhodném žaltáři,' který už bez Gutenberga vytiskl Jan Fust sám se svým zetěm Petrem Schafferem I Každý žalm začíná dvojbarevnou krásně vymalovanou písmenkou; žalmy jsou od sebe odděleny; všade je hodně prázdného místa, aby si oko odpočinulo. Těším se vždycky na nedělní odpoledne, až tu utěšenou knížku vezmu do ruky a s žalmistou Páně obrátím duši k nebesům."

"Ptal jste se, sousede, co byste o tom žaltáři měl ještě říci?" ujal se zase slova puškař. "Jen řekněte, že lichvář a lakomec Fust i se svým čistým zetěm vytiskli tu knihu k větší slávě boží ukradenými stroji a ukradenými literami! Váš drahý

zlatník je mi pěkný ptáček I Nejprve bral od Gutenberga nekřesfanské úroky a pak po pěti letech žádal urputně zapůjčenou jistinu zpět. Gutenberg nemohl hned peníze vysázeti, a tak Fust dal jej odsoudit. Všecky litery a stroje sebral Fust a protože se zatím všemu od Gutenberga naučil, zřídil si tiskárnu vlastní. Peněz měl do podniku dost, ale rozumu málo, a tak přibral si na pomoc svého zetě Petra Schoffera, který jako krasopisec věci lépe rozuměl. To se to nyní F ustovi a lehce opeřenému zefáčkovi tiskne, když jim to Gutenberg, který teď tře bídu, ukázal. Ale ať si jenom ti dva hrdopýškové nemyslí, že se Gutenberg dá tak snadno vyhoditi ze sedla I Slýchám, že spojení s doktorem Konrádem Homerym Gutenbergovi dobře svědčí; zřídil si znovu knihtiskárnu a pracuje tam na dílech docela nových. Jen my, měšfané mohučtí, nesmíme svého krajana opustiti 1(1

" To neopustíme také, (I vykřikl vznešený .. měšlan v nádherném kožiše, člen rady městské. "Nález knihtisku jest a zůstane slávou Mohuče I Jak nám asi to závidí v Kolíně neb ve WUrzburce I Slyším, že v Štrasburce a v Bamberku kdosi Gutenberga již tištěním knih napodobí. Jest ovšem otázka, zda ho dostihne. Nám vždycky náleží přednost přede všemi městy. Al jen hlásají vlny Rýna do světa, že v Mohuči vzniklo toto umění všech umění, tato věda všech věd-I(I

" Dovolte, pane konšele, (I osmělil se podoknouti nepatrný ošumělý človíček, patrně chudý nějaký řemeslník. "Což opravdu myslíte, že my měšlané, řemeslníci a obchodníci, budeme míti

jakýkoliv prospěch z nového objevu? Já bych se odvážil tvrditi, že zase jest to jenom nov. výhoda pro šlechtice, pro vysoké preláty, pro z~možné učence, jako na sta různých vynálezů. Nám to spíše uškodí než prospěje."

Za konšela odpověděl nesmělému a chudobnému řemeslníkovi vážný učenec, jenž nemíchaje se posud do hovoru m,ěšfanů, naslouchal mu s lehkým úsměvem. "T a.k mohou mluviti pouze ti, kdo o Gutenbergově vynálezu ani trochu nepřemýšleli. Posud byly knihy drahocennou a vzácnou výsadou lidí bohatých, ač pro svou výbornost měly by se státi majetkem obecným. Avšak kdo mohl si vydržovati velkým nákladem písaře, aby mu opisoval knihy? Kdo mohl si koupiti sebe užitečn~jší a potřebnější spis, když stál několik set,! ba často několik tisíc zlatých? Nyní bude si moci nemajetný člověk dopřáti za několik zlatých četby nutné ke svém.u poučení a povznesení, nebof knihy tištěné jsou alespoň. desetkráte levnější než rukopisy, nemluvíc ani o tom, že se daleko lépe ~ rychleji čtou. Dříve měli knihovny pouze šlechtici, klášl:ery, boháči: nebude to. však trvat dlouho a v kaidé chalupě sedlákově najde se alespoň tištěný kalendář, na polici každého měšfaaa tištěná, bible, v ruce každého žáčka tištěná mluvnice. Nebudou se tisknouti pouze knihy latinské, ale jistě záhy i knihy v národním jazyce.

Ale což si myslíte, že zf1stane kniht~sk při těch spisech, jaké posud vyšly z Gutenbergovy neb FU$tovy dílny? Všecko vědění staré i nové plejde do tištěných knih, ale nebude v nich světu

uzavřeno, nýbrž otevřeno. V naší době vědění se utěšeně prohlubuje a 'šíří, a. každý toužiosvojiti si je, nebol vědění přináší zároveň -mot. Objevují se nové země a nové národy; určují se dráhy hvězd a změny na nebi; v řemeslech se konají důležité vynálezy. Spisovatelů, kteří by o tóm všem podali zprávy, dojistaneschází; scházel jen prostředek, jímž by se tyto zprávy r02:šířily a hle, tento prostředek Gutenberg nalezl. Slýchám, že v ltali a v poslední době i v naší vla-sti čerl2~jí c~lé zástupy uče.ných m'U.ž~ z knj~ starýeh Rlma-nu moudra pravidla a poucné ptlklady pro život, jimiž můžeme se zdokonaliti a vychovati; radil bych sám knihtiskařům, aby takové příklady v knihách tiskli a šířili. Jak často dozvídám se, že muži a ženy dychtí po novém zábavném čtení o věrné lásce a rekovném umírání, o odměněné věrnosti a potrestané zradě,nebol stará ryUřská dobrodružství dnes již nikoho nelákají. Ve Vlaších jest takových knížek plno, a kdyby překladatelé a tiskaři k nim sáhli, hned by bylo krátochv'ifného vypravování do syta. Abych. však již skončil]:

Teprve knihtisk otevírá i nejchudšímu přístup k vědění i k zábavě, k poučení i ke kratochvíli. Naši synové budou štastnější v té věci nežli my ; bez námahy i bez ztráty času zvědí v tištěných knihách .0 všem a porozumí tomu."

Nikdo z měšlanů neodvážil se odporovati hlasu učencovu, jen jeden z inllichů, kmitajicíeh se v zástupu, přistoupil v černém svém habitu s kapucí k mluvčímu a ka2:-atelským hlasem_ praví I velmi rozhorleně: "Novoty, věčné novoty t Učenci

je vynalézají, zvědavý lid se po nich žene a brzy jsou všichni svedeni a spleteni I Vždyf i z knihtisku vykukuje to čertovo kopýtko. Teď tiskne Gutenberg a Fust bibli latinskou, které arcif jen učený muž a hlavně kněz rozumí, ale záhy, toužíce po větším odbytu, dají lidu do ruky také německou bibli a to bude počátek všeho kacířství. Co mělo navždy zOstati tajemstvím církve~ které otvírají jen vyšší svěcení, stane se majetkem všech, a každý neučený muž opováží se čísti celou bibli a vykládati ji dle svého nedokonalého rozumu. Najde v ní, zaveden vlastní pýchou a pošetilostí vše, co se mu zlíbí; přestane věřiti kněžím a církvi; dá si sám přikázání a konečně odepře poslušnost i císaři. Jenom si vzpomeňte, milí věříci, co se stalo v zemi české, která v hnízdo kaciřO a pikhartO se proměnila. Neprozřetelný mistr .Jan Hus dal bibli do ruky všem, každá babka chtěla Pismo svaté vykládati a hádala se s učenými kněžími. A co nalezli pošetilým svým rozumem v bibli? Nejprve počli přijímati z kalicha, ač církev to zakazuje, pak opřeli se arcibiskupu, kněžím, papeži, konečně postavili se proti císaři a pleníce a zapalujíce kostely a kláštery, šířili hrOzu po celé zemí. Štěstí, že krvavá a válečná ta vzpoura byla konečně potlačenal Jak bude teprve, až každý bude si moci levně bibli koupiti a až dostane k tomu nádavkem natištěné traktáty proti kněžím, proti papeži, proti císaři I Ovšem toho náš pan arcibiskup nevidí pro samé války s císařem, pro samou neposlušnost proti církevní hlavě. Ještě dočká se sám následkO sv~ nevšímavosti."

Mnich horlil, křičel, rozkládal rukama, rděl se ve tváři, Vida rozvášněné chování náruživého a nespravedlivého muže, přistoupil k němu vážený konšel, který již před chvílí velebil nález Gutenbergův a laskavě mu pravil: "Nemusíte snad tolik se hněvati, otče; vždyf nikdo vám neubližuje, Jak bylo v Čechách, nevíme, a nemohou-li se odpůrci hájiti, neměli bxchom na ně útočiti. Já jsem jen přesvědčen, že Cechové bojovali statečně, a nebyl bych křesťanem, kdybych zavrhoval čtení bible, která jest pramenem celé naší víry. Pán Ježíš sestoupil na zemi, aby zjevil pravdu a založil církev, aby se pravda co nejvíce šířila. Nuže, Gutenberg ukázal novou cestu, po níž se může šířiti. Ať tištěné knihy obsahují učenost, či náboženství, konají úkol bohulibý; neboť sám Hospodin, otec světla, chce, aby jeho záře pronikla všadY' a ke všem. Ostatně nezapomínejme, mluvíce o Gutenbergovi, co vše ušlechtilr' ten muž za svůj vynález již vytrpěl; kdyby neby přesvědčen o jeho prospěšnosti, dávno by byl již oddal se povolání klidnějšímu a výnosnějšímu. Dnešní den, milí přátelé, jest slavnostní den našeho města. Nekalme si ho tedy záštím a hádkou, nýbrž děkujme Bohu, že jsme se narodili v naší starobylé Mohuči, jejíž jméno vyslovují všichni sousedé i cizinci s rostoucí vážností 1"

Tu neodvážil se již nikdo namítati čehokoliv k řeči tak ušlechtilé, nýbrž všichni Mohučané, poslouchajíce poledních zvonů, svorně pospíchali ke svým domácnostem, kde je čekaly hody slavnostní.

V. VELKÁ ENCYKLOPAEDIE.

jasné podzimní noci roku 1764 chvátal skrovně osvětlenými hlavníln •• ] • 15« I" '-.1 nimi ulicemi pařížskými, stále měně směr cesty, statný, asi padesátiletý muž, nedbale ač nikoliv bez vkusu oděný,

,~ a prozrazoval živostí svých pohyM. i potřásáním výrazné hlavy se širokým vyklenutým čelem, že i za této pozdní chvíle překypuje myšlenkami a nápady. Pozdní ten chodec, jenž zřejmě se procházel bez určitého cíle a i v šeru nočním nepřestáva.l p!>zorovati kolem sebe toulající se lidi, hrčící vo~íky, hlučné hospody a zavřené krámy) byl Diviš Diderot, proslulý francouzský spisovatel a filosof XVIII. věku.

Teprve před chvílí odložil pero z ruky a odstoupil od svého psacího pultu, nad nímž právě byl ztráviI bez přestávky dvanáct hodin; nechtěl opustiti své dílo, dokud by nebyl úplně hotov, j kdyby měl nasaditi celou noc. Mohl se dÓéssejíti s učenými a šlechtickými přáteli a při výborné

hostině a znamenitém vině prohovořiti s nimi celé odpi'1ldne a celý večer o věcech, které jej neodolatelně poutaly. Mohl se za dnešní pohody procházeti na obvodě Paříže a zde pod stromy sežloutlými a zčervenalými pozorovati, jak příroda se chystá k odpočinku. M9hl navštíviti svoji ušlechtilou přítelkyni, slečnu Zofii VoHandovou a potěšiti u ní svou unavenou mysl. Mohl zabrati se do některé anglické či italské knihy a dáti se četbou přenésti do cizí země a cizí společnosti. Dnes však Diviš Diderot odepřel si všecky tyto příjemnosti a radosti a jako by byl uvězněn a spoután, četl, opravoval, psal u svého pultu, a teprve když přečetl a upravil rslední řádku, vyrazil ze své jizby. Potřebova nadýchati se před spaním trochu volného vzduchu, měl-li usnouti, ale musil urovnati také myšlenky, které se mu prudce v této chvíli hrnuly. Cítil určitě, že jest to velká chvíle jeho života; vždyf dnes propracoval a pro tisk upravil poslední stránky ohromné Encyklopaedie čili Slovníku věd, umění a průmyslu. Diderot nepochyboval ve vznešeném sebevědomí, že spis ten učiní jeho jméno nesmrtelným.

Před zraky Diderotovými vynořovaly se nyní podivuhodné a vzrušené osudy tohoto veledíla, jemuž věnoval dvacet let života a úsilí. Viděl v duchu celé zástupy vznešených, mocných a duchaplných lidí, s nimiž "Eneyklopaedie" \lvedla jej do styku. Učenci a šlechtici, umělci a spisovatelé, peněžníci a státníci, kněží a soudcové, knihkupci a tiskaři, ba sám král Ludvík XV. a

dvorní dámy byli mezi nimi; jedni spolupracovali na díle, druzí je posuzovali, třetí chránili a podporovali, čtvrtí odsuzovali a pronásledovali - nebylo ve Francii opravdu vynikajícího člověka, jenž by byl nesouvisel s "Encyklopaedií". Diderot umínil si, že v této klidné hodině noční zopakuje si postupně a soustavně, celý vznik a průběh díla ... vždyf to byla spolu jeho nejlepší mužná léta, léta práce a přemýšlení, nadšení i zklamání, slávy, ale i pronásledování 1

Před dvaceti léty přišel vítaný host do chudobného příbytku Diderotova, kde mladý spisovatel, tehdy ještě málo známý, lopotil se nudným překladem dějepisných a lékařských knih, aby získal skromničkou obživu pro ženu a maličkou dcerušku. Neznámý pán představil se Diderotovi jako knihkupec Le Breton a nabízel mu čestné, ač jen prostředně výnosné zaměstnání literární. Slyšel prý, že Diderot zná výborně anglickou řeč a že obratně vládne francouzským slohem, i táže se ho, zda by nechtěl podle anglického vzoru se· psati veliký slovník francouzský, v němž by se každý vzdělanec snadno mohl poučiti o všech důležitých otázkách z oboru věd, mudrctví, umění, náboženství a státnictví. Knihkupec Le Breton, v němž bystrozraký Diderot poznal na první pohled ziskuchtivého obchodníka bez lepšího smyslu pro vědu a písemnictví, se honosil, že Diderotovi za jeho práci dobře zaplatí.

Diderot, jenž žil skutečně velmi nuzně, porozuměl sice hned, že peněžní nabídka knihkupcova není zvláště skvělá, ale přijal ji přece rád.

V novém podniku mnohá věc vábila jeho smělého a myslivého ducha. P~edevším byla to jeho láska k anglické vzdělanosti, která jej pobízela, aby svoje krajany vzdělával příkladem anglickým. Již jako student naučil se anglicky a od té doby protrávil celé noci nad spisy anglických básníků, učencii a myslitelii. Jako četní jeho souvěkovci poznával také Diderot, že za priiplavem La Manche vynikají nejen svobodnější ústavou, nýbrž i svobodnějším myšlením a psaním než ve Francii. Každý myslitel anglický rozuměl lépe než sebe bystřejší Francouz schopnostem, nedostatkiim i hranicím lidského rozumu. Kdykoliv vzal Diderot do ruky dílo některého učence z Londýna neb z Edinburku, žasl přímo, jak v něm přesně a souladně srovnány byly všecky poznlltky v přehlednou jednotu. Podobně poutali jej vždy angličti básníci, af psali verše, romány či divadelní kusy, svou vzácnou znalosti lidského srdce, jeho náruživosti, citii a bolesti. Diderot netajil se nikdy svou láskou k Anglii a často pohádal se ve společno~ti s těmi, kdož mu vyčítali, že místo Římanii a Rekii chce Angličany učíníti učiteli francouzského národa. Když mu Le Breton učinil onu nabídku, chtěl zřejmě říditi se anglickým příkladem, avšak chtěl zároveň ukázati, že Francouzi vyrovnají se svým učitelům, ba předstihnou je jasnosti, přesnosti, břitkosti a smělosti ve věcech vědy, umění a filosofie.

Sotva Le Breton, pořídiv dobře, odcházel s uspokojením z bytu Diderotova, dal se Diderot do práce. Rozhodl se nepřekládati ničeho z vel-

kého ~Iovníka anglického, nýbrž 'podati s pomocí předních francouzských spisovateI6 dilo úplně samostatné. Slovník měl obsáhnouti všecky obory lidského ducha tak, jak vědeckými a uměleckými pokroky v současné době vzkvétajícího rozumu byly rozšířeny a prohloubeny. Avšak kdeito posud veškeré vědomosti byly nesouvislé a rozptýlené, chtěl Diderot ukázati jejich vnitřní souvislost, ~jitost a jednotu. Proto nazval Diderot dílo Encyklopaedií čili "vědami v kruh seřazenými": jako všecky poloměry v kruhu směřují k středu a tam se stýkají a splývají, tak všecko vědění a umění mělo směřovati k rozumu pevnému, jistému a neklamnému. Diderot chtěl dáti vzdělané Franciisouoor všeho, co možno rozumem bezpečně poznati - a to,com6žeme poznati, můžeme zároveň ovládnouti. jestliže Encyklopaedie měla otevříti vzdělaným lidem veškerou vědu, znamenalo to, že chce je navždy odvrátiti od pověry, od lehkověrnosti, od tajemn6stkářství: učenec měl nahraditi místo kněze a přesvědčení o lepší budoucnosti lidstva na zemi mělo vystřidati víru v nebeskou blaženost. Sestavuje takto plán díla, nahlédl Diderot okamžitě sám dvě nebezpečí, jimi bude Encyklopaedie určitě vydána: obtížnost práce a záští pravověrných odp6rc6.

Nesnadnost podniku Diderota nejprve poděsila. Jak by mohl zvládnouti sám všecku vědu, všecko umění, celé dějiny i celé náboženství, veškerou nauku o státu a obrovskou oblast filosofie? Vzpomínal svých učených přátel,které si získal spíše svými spisy než svou osobou a

řekl si, že je chce požádati za pomoc. Nepochodil při tom věru špatně. Jeho plán zalíbil se nejpřednějším duchům vzdělané Francie, a každý z nich dodal příspěvky ze svého oboru. Břitký a smělý Voltaire, přítel pruského krále a dopisovatel ruské carevny, pilně posílal články z dějepisu, plné vtipu a odvahy. Jeho odpůrce Jan Jakub Rousseau, jenž učil své současníky milovati přírodu a kochati se v citových rozkoších, přihlásil se úvahami o hudbě. Od klidného a přísného tajemníka "Akademie francouzské", Dalemberta došel učený úvod k celému dílu a stati z mathematiky. Znalec starověkého i novodobého básnictví a umění Marmontel, podával zprávy o literatuře. Lékař králův Quesnay psal o národním hospodářství, bývalý převor Turgot o peněžnictví, hrabě Buffon o přírodopise. Ale Diderot sám nelenil. Co mu nedodali spolupracovníci, napsal sám. Stále se snažil, aby příspěvky tolika a tak různých osobností v celku se shodovaly a srovnávaly, aby dílo bylo opravdu kruhem s jediným pevným středem.

Ale pak naskytala se ještě jedna nesnáz. Jak by se mohlo shrnouti tolik všestranných vědomostí z tolika věd do několika svazků, což si původně Le Breton přál? Diderot oznámil hned záhy nakladateli a obecenstvu, že "Encyklopaedie" vydá alespoň deset svazků velikého formátu a dva díly obrázkových tabulek, kdežto anglický slovník měl jen dva obrovské svazky; tušil však, že dílo bude ještě mnohem větší. Nyní, když již tiskárna měla poslední ostatek rukopisu v ruce,

počítal Diderot, že v celku obsáhne "Encyklopaedie" sedmnácte dílů textu a jedenáct svazků obrázkových tabulek. Vydechl si při té vzpomínce, jako by mu tíha těch obrovských knih spadla právě s ramen!

Ale po chvíli se Diderotova tvář zachmuřila, jeho rty se bolestně a vzdorně stáhly a ruce několikráte prudce opřely nočnímu chladnému vzduchu, jako by bránily se nepřátelům. Ba, kolik mělo dílo nepřátel! Sotva vyšel po bedlivé pětileté pří(!ravě první a druhý svazek "Encyklopaedie čili Slovníku věd, umění a průmyslu", neměl Diderot klidné chvíle. Arcibiskup pařížský varoval své věřící pastýřským listem před dílem bezbožným a nebezpečným. Vláda zabavila všecky neprodané výtisky, po nichž byla v obecenstvu ohromná poptávka, Diderot však se nedal ničím odstrašiti. Psal opatrně, aby nezdál se podezřelým; ukrýval nejsmělejší názory do článkO, kde by jich nebyl nikdo hledal; připustil i příspěvky z tábora svých odpůrců; duševní lev proměnil se chvílemi v lišku. Ani to nepomohlo úplně. Po pěti letech, když Diderot vydal sedmý svazek "Encyklopaedie", strhla se ještě větší bouře. Kněžstvo, řád jesuitský, vláda, ba i někdejší přátelé Diderotovi a Voltairovi, sočili proti podniku a způsobili konečně, že prodávání i další vydávání díla bylo zapovězeno. Diderot se chystal, že přenese redakci buď do Berlína, kde měly vědy a svobodomyslné myšlení v králi Bedřichu II. mocného ochránce; vždyf sám byl již dlouhá léta členem jeho Akademie. Pak rozhodl se, že dokončí dílo u dvora

ruské carevny Kateřiny II. v Petrohradě, svojí velkomyslyné příznivkyně. Konečně vytrval přece v Paříži, konaje přípravy k dokončení zakázané "Encyklopaedie" .

S hořkostí vzpomínal na tyto doby, kdy byl prohlášen za nepřítele mravnosti a zkázu lidstva. Ach, jak málo znali jej odpůrci jeho I Neznal většího potěšení než činiti lidem dobro a pomáhati jim v bídě a v nesnázích; nikdy se při tom neohližel na odplatu pozemskou ani nebeskou. Jako jiný cítí potřebu píti víno neb hráti v karty, tak cítil Diderot náruživou nutnost býti dobročinným a pomocným. Ať měl sebe více na spěch s tou či onou knihou, vždy mu zbylo času, aby napsal žádost chudé vdově neb vysloužilému vojáku. Pospíchal-li na ulici, dal se zastaviti spíše ubohými prosebníky než uctivými chvalořečníky. Vznešených svých společenských styků využíval jenom pro své potřebné svěřen~e a nikdy pro sebe sama. Takový byl tento rušitel mravnosti, před nímž varovali kněží s kazatelen I Ovšem jeho učení o mravnosti bylo zcela jiné než nauka církve, jak nesčíslněkráte v "Encyklopaedíi" byl ukázal. Chtěl, aby všíckni lidé byli dobří a šlechetní, bez ohledu na to, jaká jest jejich víra. Učil, že rozumové poznání více podporuje mravný život než náboženství. Varoval před tím, aby si lidé podpláceli Boha dobrými skutky, av doporoučel, aby je konali k vůli nim samým. Zil vždy tak, jak byl učil, a ačkoliv nebyl nikterak ješitný, mohl si říci, že žil spravedlivě.

Konečně přece zvítězila jeho stálost, když

jej opustili někteří přátelé a spolupraoovníci, poděšeni nebezpečím hrozícím od církve i od státu. Bohatí příznivci a příznivkyně opatřili další prostředky k vydávání, král se dal nakloniti pro dílo, prodej dalšich svazků nebyl zastaven. Diderot, jenž mezi tím řadou výtečných spisů vstoupil mezi nejznamenitější spisovatele své vlasti, dal se do práce zdvojnásobené, a kde odpadli staří spolupracovníci, nahradil vše vlastní neuvěřitelnou pílí. A teď byl hotov. Věděl, že vlastní zisk z díla,. jež vynese jistě několik milionů" bude míti knIhkupec, říkal si, že dvacet let plné mužné síly, které zasvětil "Encyklopaedii", již nikdy se nevrátí. Diderotovi bylo náhle těžko u srdce.

Srostl se svým dílem tak, že byla mu náhle hrozná myšlenka žíti dále bez těchto každodenních starostí. Nedovedl si dobře představiti, jaký bude jeho další život, další obsah jeho dní. Jako náhlý přelud objevilo se mu jeho mládí, tak docela jiné než tento stálý chvat, toto věčné rozčilení, tento spěch od knihy ke knize. V mysli se mu zjevilo tiché rodné městečko Langres pod vinorodými vrchy Champagne. Zdálo se mu, že slyší radostné syčení nožířského brusu otcova, na který se jako hošík s radostí díval, těše se, že i on jako otec, dědeček i pradědeček bude nožířem. Vzpomněl si s lehkým úsměvem, jak potom zatoužil po stavu kněžském, jak nemohl se dočkati ani tonsury ani semináře. Viděl se pak nahrbena v písařské práci v kanceláři pařížského advokáta, spřádaje pošetilé sny, že bude jedním z předních obhájců a právníků francouzských.

Všecky ty neurčité a nestálé naděje mladých let ro:tpJvnuly se jako lehká pára; přání otcovo, aby syn byl páneth, se nenaplnilo: Diviš Diderot nestal se ani nožířem, ani knězem, ani advokátem.

Stal se volným spisovatelem, zprvu nuzným, neznámým, společensky bezvýznamným, konečně slaveným, vyhledávaným šlechtici, krásnými damami, ano i panovníky. Neznal vyššího povolání než pozorovati život, rozpřádati volně a směle myšlenky o lidské přirozenosti, o vědách, o umění, pátrati po příčinách všech věcí ve vesmíru. Vše, co mocně zajímalo jeho rozum a prudce otřásalo jeho srdcem, napsal tak živě, tak pravdivě, tak směle, jak dovedl nejlépe. Věděl, že i tato činnost spisovatelova a myslitelova jest úkolem šlechetným. Učil lidi, jež srdečně miloval, pravdě a rozumu, odvracel je od pověry a nesnášeIivosti, hlásal jim krásu dobrých činů, otevíral jim přístup k divům přírody a umění. Diderot se tiše usmál. Což přece se nestal knězem, knězem rozumu, jenž káže a těší? Což nehájí práva lidského srdce a společenské spravedlnosti tak jako nejlepší a nejvýmluvnější obhájci? Což "EJlcyklopaedie čili Slovník věd, umění a průmyslu" nebyl činem kněze pravdy a obhájce lidskosti?

Diviš Diderot, náhle uklidněn a uspokojen, stanul na rohu ulic pomalu oživujících před příchodem rána. Hlavní město vzdělaného světa, vznešená Paříž, obklopovala jitřním ruchem sebe. vědomůu postavu spisovatele novověkéhó.

SLOVNíČEK.

Agamemnon, král v Mykenách na Peloponesu v jižním Řecku, vrchní vůdce řeckého vojska u Troje.

Achajci, název Řeků bojujících u Troje.

achát různobarevný polodrahokam, stejného složení jako křemen.

Achilleu~, král Mynnidonů. kmene to thessalského v severním Recku, přední hrdina řecký před Trojí a rek Homerovy I1iady.

Akademie francouzská, slavná společnost učenců pro pěstováuí věd a literatury, založena v Paříži r. ] 635, trvá doposud.

aloe keřovitá rostlina z rodu lilíovitých, důležitá v lékařství

šťavou listů a v truhlářství vzácným dřívím.

Alyattes, král v Lydii v Malé Asii, žil r. 617-560 př. Kr. Andromacha, choť Hektora, královského prince trojského. Andy, městečko u Mantovy v severní Italii, rodiště Vergi-

liovo.

Anspach, město v Bavořích.

Apollon, přední bůh řecký, uctíván jako bůh slunce, básnictví a hudby.

Artuš král, dle středověké pověsti hrdinský král, jenž shromažďoval při svém dvoře celou družinu vynikajicích rybru, jichž dobrodružství byla předmětem hrdinských zpěvů.

90·

AtheDa, přední bohyně řecká, dcera Diova, ochránkyně válečníků a nositelka vítězství, ctěna také jako bohyně věd.

Atreus, otec Againemnonův, král v Mykenách na Peloponesu v jižním Řecku.

Augustus, vlastně Julius Caesar Octavianus, synovec Julía Caesara (v. tam), vládl v Římě jako neobmezený vladař v letech 30 před Kristem až 14 po Kristu.

Babyloňané, obyvatelé říše babylonské pří řece Eufratu v Asii, pojmenované dle hlavního města Babylonu.

Bamberk, starožitné město se slavným biskupstvím v Bavořích.

Bedřich n., král pruský, nepřítel císařovny Marie Terezie, vládl r. 1740-1786.

Brindisi, přístavní město v Kalabrň v jihovýchodní Italii.

Buffon (čtí Byfón) .liří Ludvik hrabě, francouzský přírodopisec, žil 1707-1788.

Caesar Julius (ae = é), výtečný vojevůdce, státník a spisovateT římský, zakladatel římského císařství, žil v I. 99-44 př. Kr.

Ceres, římská bohyně polních plodů a úrody zemské; Cereřin plod = obilí.

Cincinnatus Lucius Quintus, z V. stol. př. Kr., povolán od pluhu k nejvyšším státním a vojen. hodnostem a skvěle se osvědčil, byl vzorem starořímské prostoty a přísnosti.

ciselovati (s = z) = kovové (lité nebo tepané) předměty umělecké zpracovávati pomocí dlátek, pilníků, rydel za tím účelem, aby všecky tvary takového předmětu náležitě byly propracovány a povrch jejich a9Y se uhladil.

Dalembert (čti Dalambér), vlastně Jean (čti Zán) de Rond, vynikající učenec a mathematik (počtář) francouzský, žil v I. 1717-1783.

delfín čili plískavice, ssavec z čeledi velrybovitých; Řekové a Římané přwisovali delfinům smysl pro hudbu.

Dia, Diovi, viz Zeus.

Diderot Diviš (čti Dydró), slavný filosof a spisovatel francouzský, žil v I. 1713-1784.

Dido (čti Dýdo), královna a zakladatelka města Karthaga na severním pobřeží Afriky.

DioDU!lde.. král v Argu na PeIoponesu v jižním Řecku, pfední :i řeekých reků u Troje.

disko s kovový neb kamenný kotouč k házení, jehož Řek~vé užívali při sportovních hrách.

Durynsko. krajina v severovýchodním Německu na severo-

západ od Cech.

Edinburk, hlavní město Skotska na severu Velké Britanie.

Egejské moře mezi Řeckem a Malou Asií. _

eneyldopaedie (ae = é), sborník vědeckých poznatků sou-

stavně spořádaných, pravidelně v pořádku abecedním.

z E8Chenbac:Mt (sch •• š) Wolfram, nejpřednější rytifský básník německý, žil ve Francku (v. t.) a v Bavořích koneem XII. a začátkem XIII. stol., zemřel asi r. 1220.

fantasie (s = z) čili obrazotvornost jest duševní schopnost vytvářeti. obnovovati. spojovati obrazy; jest to hlavní podmínka činnosti básnické.

filosofie čili mudrctví. nauka poznávající podstatu a příčinu všech věcí.

filosof, kdo filosofii se zabývá.

Foiničané, starověký národ kupecký, usazený na pobi'-eží

Syrie v přední Asii, na západ od Palestiny.

formát, velikost psaného neb tištěného listu knihy. Francko, krajina kmene franckého (viz tam).

francký, náležejicí ke kmenu německých Franků, kteří bydleli na středním Rýnu a Mohanu na západ od Čech a na sever od Bavorska.

fujara, píšťala pastýřská.

Germáni, velka skup:na národů, k níž patří zejména Němci, Angličané~ Hollandané, Dánové, Švédové a Norové.

Gutenberg Jan, objevitel knihtisku, žil v I. 1397-1468. habit, latinský název pro mužský šat, jmenovitě pro dlouhé

roucho kněžské a mnišské.

Hades, řecký bůh podsvětí a vladař mrtvých. Hanne, tolik co Jeník.

Hefaistos, řecký bůh ohně "a umělých řemesel v kovu. Hekabe, královna trojská, manželka Priamova.

Hektor, královský princ trojský, syn Priamův, přední hrdina mezi Trojany.

Homere., nejstarší a nejslavnější básník řecký, skJadatel "IIiady" t. j. básně o hněvu Achílleovu, a "Odysseie" t. j. básně o bloudění hrdiny Odyssea; žil v Malé Asíi asi v VI. stol. př. Kr.

honorář, čestný plat, jmenovitě spisovatelům za práce literární.

hospodářství národIl\' nauka o pravidlech a zákonech, jimii se řidí hmotný bláhobyt národů.

hrdinské verše čili hexametry {šestiměry), dlouhé nerýmované verše, jakými napsány jsou hrdinské básně řecké a římské na př ..•• Ilias" neh "Aeneis".

Champagne, (vysl. Sampaň), krajina v severozápadní Francii, výtečnými víny proslulá.

Ilion, starodávný řecký název Troje.

iniciálka, velké začáteční písmeno; v rukopisech středověkých bývaly íniciálky ozdobné a barevné.

Jesuité, duchovní řád, zvaný též Tovaryšstvo Ježíšovo, založen Ignácem z Loyoly; účelem bylo hlavně šíření a obrana víry katoJické.

Jonské moře mezi Reckem a jížní Italií.

Julský rod, vznešená rodina římská, z níž pocházel Julius

Caesar a císař Augustus.

Kalabrie, krajina v jihozápadním cípu !talie. kanovník, duchovní hodnostář pří většimkostele.

kápě (kapuce), trojhranná přikrývka na hlavu, při mnišském rouše k límci přišitá ado zadu přehozená.

Karthago, město na severním pobřeží Afriky, vedlo kruté

války s Římem.

Kateřina II., slavná carevna ruská, vládla v I. 1762-1796. kathedrála, chrám, při němž sídlí biskup neb arcibiskup. Kato, státník, spisovatel a myslitel římský, obhájce st<&YO-

bylých mravů žil v I. 234-149 př. Kr.

kletba papežská čili vyloučení z církve týkalo se ve středověku nejen jednotlivců, ale i celých rodů a měst.

Kolín nad Rýnem, starobylé duchovní i obchodní měste

pří dolním toku Rýna. v

Kreta, ostrov v Středozem. moři na jih od Recka a Malé Asie. kronikář, spisovatel dějinných událostí seřazených prostě -dle

časového postupu. .

La Manche (čti Lamanš) mořský průplav mezi Anglií a Francií.

Langres, malé městečko v Champagni, rodiště DiderotClvo. Latium (at = ác), krajina ve středni Italii, k niž i Rím s okolím náležel. Tam yládl též král Latinu$ (i = ý). latina, jazyk, jímž mluvili Rímané.

literatura čili písemnictví, souhrn básnických i poučných

knih některého národa. literka, písmenka.

loutna, starožitný hudební nástroj -sUunový.

Lucifer, vlastně světlonoš, dle církevní pověsti vůdce vzbouřených andělů a kníže pekel.

Ludvik XV., král francouzský, panoval v I. 1715-1774. lustr, nádherný nástropní svícen na velké množství lamp neb svíček.

Lydie, krajina ve východní části Malé Asie.

Maecenas (ae = é) Caius Cilnius, výborný státník římský v době Augustově. proslul hlavně jako štědrý podporovatel básnictví a básníků; dle něho jmenují se příznivci věd a umění vůbec nyni "mecenášové".

Mantova, město v severní ltalii v rovině pádské. Marmontel Jan František, francouzský spisovatel, žil v letech 1723-1799.

Martin svatý, biskup v Toursu (čti Túru); památku jcho světí církev ll. listopadu.

Médové, národ v přední Asii na vysočině Iranské Peršanům příbuzný.

mechanický, strojově vyrobený.

měsidlo (kráter) u Řeků nádoba, v níž při hostině mísilo se

víno s vodou.

Mermnadovci, starý královský rod v Lydii.

Milán, severoitalské město mezi řekou Ticinem a Addou. Miletos, obchodní město řecké na pobřeží Malé Asie. Mincio (c =č), řeka italská, jež ústí z levého břehu do Pádu. Mohuč, starožitné město při střednim Rýně, sídlo arcibisku-

povo.

Musa (s=z). bohyně zpěvu a básnictví, dcera Diova; původně uvádí se Musa jedna, později mluvívá se zpravidla o devíti Musách, jichž vůdcem byl bůh Apol\on.

mykenský, víz Agamemnon.

Neapol, město ve střední Italii na pobřeží, pod Vesuvem. ve starověku proslulé svými letohrádky.

Neckar (ck = k), přítok Rýna na pravém hřehu, teče krá-

l(lvstvím Wirtemberským. .

Nestor, král v Pylu na Peloponesu; mezi vůdci řeckého vojska u Troje byl Nestor nejstarší a nejmoudřejší i stal se vzorem rozvážného kmeta.

Odysseus, král na ostrůvku Ithace v Jonském moři, proslul jako nejchytřejší z Řeků před Trojí, po vyvrácení Troje bloudil 10 let, (FUemž vypravuje Homerova "Odysseia".

officina, (lat.) dnna.

okeán, moře; dle starově1sých názorů otáčel kru~ ovitý ocean

celou zemi a byl od Reků pokládán za ohromnou řeku.

Oktavianus viz Augustus.

oliva, strom, z jehož plodů tlačí se olej, známý olej olivový. Olympos, hora v Thessalii na severu Řecka, platil za sídlo

bohů; dle pozdějších názorů nazývala se Olympem nebesa jako bydliště bohů.

Orfeus, báječný pěvec řecký, jenž zpěvem i dravá zvířata i neživou přírodu uchvacoval a dojímal.

pádská rovina, úrodná nížina severoitalská na březích široké řeky PodÍl,

Paktolo8, zlatorodná řička v Lydii.

pasíř, výrobce pasů a jiných věcí tepaných nebo ražených z kovu.

pastýřský list veřejný dopis, v chrámech předčítaný, v němž bískup neb arcibiskup dává naučení věřícím.

pašijový týden od Květné neděle do Hodu velikonočního. Patroklos, bratranec a důvěrný přitel Achilleův, přední řecký rek před Trojí.

Peleus, král Myrrnidonů thessalských v severním Řecku, otec Achilleův.

peněžnictví, nauka o obchodech penězi a cennými papíry. pergamen, uměle zpracovaná bUá kůže oslí, telecí, ovčí, jíž se ve starověku a středověku užívalo ku psaní kníh.

Pedané, slavný národ v přední Asii na vysočině Iranské. pieta, zbožnost, v řimském smyslu nejen úcta k bohům, ale i k rodičům, panovníku, k vlasti.

pikharti, francouzská středověká náboženllká družina zavržená jako kacířská církvi; tak nazýváni od nepřátel i Husité a Čeští bratři.

plDle, italský druh borovice, štíhlého vzrůstu a krásné barvy jehličí.

planika čili stromek jahodový, keřík z rodu vřesovitých, nesoucí sladké plody, po zpusobě našich brusinek, v jižních krajinách hojný.

Pluto, římský bůh podsvětí a mrtvých, tolik co řecký Hades. podsvětl, podzemní říše, kde dle vil;Y Reku a Římanil. tráví

duše zemřelých jako stíny sviij smutný čas. p.olitický (ti = ty), veřejné a státní správy se týkající. Poseidon, řecký bůh moře a řek, bratr Diův.

Posvátná ulice (lat. Via Sacr!!, c = k) nádherná ulice v nejkrásnější části starého Ríma poblíže slavného náměstí Forum nazvaného.

prelát, hodnostář katolické církve.

převor, představený kláštera; v

Prlamos, král Troje, podlehl vitězným Rekům.

Proserpina, choť boha Plutona (Hada), královna podsvětí. purpur, též nach, barva tmavofialově-červená, též látka této

barvy.

Quesnay (vyslov Kené) František, lékař a ~borný národohospodář francouzský, žil v I. 1694-1774.

recitovati, zvýšeným hlasem přednášeti.

reformace, snaha o opravu církve v duchu původlÚho křesfanství. Nejslavnější}e reformace česká v XV. stol. zahájená Husem a reformace německá z XVI. zahájená M. Lutherem.

renaissance, čti renesáns· (án nosově), tolik ,co obrozelÚ; pravidelně nazývá se tak obrození evropského ducha vzdělaností řeckou a římskou v XV. a XVI. stol. republika, stát, jejž spravují občané sami bez osoby panovníkovy. Republice římské, jež stala se vzorem republikám ostatním, učinil konec Julius Caesar.

rhapsodove, u starých Řeků p~tulní pěvci, kteří přednášeli hrdinské básně v úryvcích; i Homer vyšel z vrstvy rhapsodu.

Románi, velká skupina národů, k níž Jlatří zejména Italové, Francouzi, Španělé, Pol'tugalci a Rumuni.

románský, od Románů pocházející. :Románský sloh staviI!elský vyvinul -se zestavitélstvístaroříní.ského a kvetl od X. do XUI. stol.; okrouhlý ·oblouk jest jeho hlavním

znakem. .

romantický (i = y), odpovídající křesťansko-rytíi"skému ·du· chu středověkému; často též tolik jako dobrodružný, divoký, neobyčejný.

Rousseau (čti Rusó) Jan Jakub, přední spisovatel a myslitel francouzský v XVIII. věku; získal si zásluhy hlavně, obrátiv zraky lidstva opět k přírodě a vysloviv hluboké zásady vychovatelské; žil v I. 1712-1778.

rušiti zvěř = zabítou zvěř zbavití vnítřnosti a děliti na kusy:

Rýn, hlavní řeka německá na západní hranicí říše, vlévá se

do severního moře.

Sardy, hlavní město Lydie a sídlo královské. seminář, značí zde ústav pro výchovu duchovenstva. Sicilie, velký ostrov na jihu ltalie.

Sikyon, městečko nedaleko Korintha na Peloponnesu v již· ním Řecku, proslulé svými olivami.

Smyrna, slavné řecké město kupecké ve středu pobřeží Malé Asie.

sokol j ve středověku užívali rytiři cvičených sokolů k lovu ptáků a drobné zvěře.

spěž, čili bronz, směs mědi a cinu; v dávných dobách byl to nejoblibenější kov, z něhož veškeré nástroje a nádoby se zhotovovaly.

ialmaj, dechový dřevěný nástroj hudť'bní u pastýřů často užívaný.

špitál, vlastně útulek pro pocestné, později ve smyslu ne· mocnice; ve středověku byly špitály při klášteřich.

Štrassburk, starobylé město v jižním Německu při horním Rýně.

text, souvislá část nějakého spisu, při hudebn'ch skladbách

značí text slova na rozdil od nápěvu. •

Thessalie, hornatá krajina v severovýchod nim Recku. Thetis, choť Peleova a matka Achilleova, byla z rodu mol"' ských vil a tedy patřila k polobohům.

Tmolos, pohoří ve stl'ední Lydii.

tonsur~~, vyholené místo na temeni hlavy katolických knezl.

traktát, menši sI'Ísek náboženského obsahu.

Turgot (vyslov Tyrgó) Jakub, státnik a ministr francouzský, proslul spisy. národohospodářskými, žil v I. 1727-1781. turnaj, rytířský zápas ve zbrani.

úlitba, ~úsob oběti poh.nik~ ňleitljici.v uléváiú nápoje. Vanuti Rulu8, řím~ý básník z doby Au,u!ftovy; žil v le-

tech 74--14 př. I(r. v

Veítule, bohYRě lásky, kfásy a rozkoše u starých Rímanll,

. yecky slula Afrbdlta, hyla matkou Aeneovóu.

Ve~iusi Pub~u. Vergilius Maro; největší básllik římský,

:tll v . 70-19 pf. tir.

V.Ua_ov' iti VoHíitbri.

VoItafi'e (vyslov Voltér) František Maria, hrabě Voltaire vlastně Arouet (čti Arué), nejslavJiějii spisovatel, dějepisec a myslitel francouzský XVnI. věku, žit v léteeh 1694---1778-

WUrzburk (úrz = yrc), starobylé biskupské město v Bavořích Ra březfch řeky Mehilnu.

Zeus (skloňuje se Dia, DiidfJi, Dia atd;), ~jvyiší bůh řecký, vládce DeDes, hrcnnU a l1lraěen, kral všech &ohli a lidí. iaJmista, skladatel žalmů; pravidelně nazývá se tn král David, jemt!Ž většina žélmú se přičítá.

žaltář, sbírka žalmů.

p o zná m k a. Verié:i básftí Homerových a VerlfÍliových, uvedené v článcích "Hněv Achil!eův" é "Bámik Vergilim", vyiaty jsou z přeldadů Jesefa Němce a Otmar. Vaňomého. Výtečné ty překlady obsaženy jsou v knize "Výbor II literatury řecké a řimske", kteť&u dle Tímotheje Hmbého upravil ObBar Vaňorný v Praze r. 1906. Kdo ~ lepe f'OZIJllti spisy řéajeh II řimských básmkli. ".jde II této kDiH hOjilého poučení.

OBSAH:

'strana

ÚVOD - - • • •• • - •.. - - - ..•...... 7

HNĚV ACHILLEÚV - • . . . . - . - . . . . . - .. ..' 22

BÁSNfK VERGlLIUS - •...••. - ' 41

KŘESŤANSKY RYTÍŘ· - •.... - .. - .. - .. , 55 PRVNÍ TIŠTĚNÉ KNIHY· • . . . . • . - - - . . . .' 69 VELKÁ ENCYKLOPAEDIE ...•..... - ... , 80

SLOVNíČEK ............., . . . - . . .. 90