vativní a konservační síly vývoje jazykovéhoazachra.
ňuje tradici češtiny, jíž bylo třeba pro novočeský jazyk
spisovný. Stejně významno jest, že důtklivě ukazuje
k živým a lidovým prvkům jako k omlazující míze řeči
literární, čímž zabrání, aby se jazyk mluvený a jazyk
psaný odcizily.

Ale tvořivým sil řeči jeho racionalismus nedoceňuje
a potřeby stálého obrozování jazykového nechápe,
ač teoreticky přiznává básníku i odbornému spisovateli
právo analogickou cestou vytvářeti nové významy
pro nové pojmy. Jenom ztěžka porozumíme tomu, že
muž, který tak rád naslouchal lidové mluvě, který pro.
jevil tak názorné ucho pro nářečí, který s chutí občerst.
voval i vlastní sloh příslovími a pořekadly, mohl po.
kládati vývoj češtiny za uzavřený a mohl ulpívati na
slovním pokladu vyváženém z Kralické bible a z doby
veleslavínské: tu ještě za života daleko ho předhonil
vývoj, a mladá generace nemohla dáti patriarchovi za
pravdu, pronikajíc sama daleko bystřeji k organické
podstatě řeči, která jí nebyla odkazem mrtvé národ.
nosti, nýbrž samým srdcem národnosti živé.

Rozsáhlou látku, kterou Dobrovský od mladosti
v starých památkách i v ústech lidu shledával, kriticky
rovnal a řídil, stále kontroloval z pramenů, uváděl
srovnávacím studiem s jinými jazyky slovanskými v pře.
hlednou jednotu, si postupně zpracovával vědecky, až
mohl od menších monografií pokročiti k soustavným
a rozsáhlým dílům, v nichž z empirické látky jasně a
logicky sestrojoval pravidla mluvnická. Také jeho mládí

33