Kdežto Matiegka uvádí mezi kulturními
prostředky národnosti vedle společných dějin a
společného jazyka také společné náboženství a
dokonce se zmiňuje zcela souřadně o ztrátě
národního náboženství a národního jazyka, Weigner
k této složce nepřihlíží vůbec. Přítomná
skutečnost mu dává na pohled za pravdu. V případech
jenom ojedinělých přispívá v naší době
náboženské vyznání k tomu, aby si národ udržoval
vědomí své osobitosti neb také odlišnosti od
sousedů; kdežto však v minulosti připadal tento
úkol zvláště protestantismu, tak živě účastnému
při národním uvědomování Němců i jiných
Germánů, ba i při vnitřním vybudování švýcarského
státu, pozorujeme v přítomnosti spíše
národotvornou moc katolictví, na př. u Charvatů,
Poláků neb Irů, a to namnoze bez ohledu na živou
účinnost víry v inteligenci. Hledíme-li pak
nazpět, nesmíme náboženství vylučovati z kulturních
statků, pomáhajících ustavovati obsah a náplň
národnosti. Ve starém Řecku i v předhistorických
dobách střední Evropy, nepřihlížíme.li ani
k theokraciím asijským a egyptským, náboženské
kulty zastupovaly poslání, jež později převzaly
státy a nadaly příslušníky jednoho a téhož
jazyka a snad i stejného plemenného určení
vědomím národní jednoty. Co znamenala luterská
reformace pro posílení a prohloubení němectví,
co protestantismus anglosaský pro vytvoření
umělé národnosti americké, jak katolictví, zvláště ve
své vyzrálé protireformační formě, utužilo
národní jednotu Španělska, a pravoslaví, pojaté ja.
ko ústrojní složka do celé soustavy státní, národ·

3

33