žili jsme si sice sami přísně před katedrálou
sienskou, že se neopovážíme srovnávati ji s její
soupeřící sestrou v Orvietě, abychom si neporušili
dojmu dvojí jedinečnosti, ale neubránili jsme se
tomu přece na konec. V noci, kdy oba dómy se
pnou uprostřed hlubokých hustých temnot s celou
svou svítivou bělostí do nekonečna, které roste nad
nimi jako modlitba nad ústy věřícího, jsou stejně
podivuhodny, stejně absolutní dva svítivé oltáře
dokonalosti, jež neumdlívá. Chvalozpěv, ať umění
nebo náboženství, který odtud krouživě vzlétá, jest
snad v Sieně laděn o oktávu výše než v Orvietu,
ale ten i onen doletí svého cíle, jenž sluje
Absolutno.

Avšak ve dne má orvietský dóm o kouzlo víc. Za
ním, jako barvité pozadí laskavého
peruginovského obrazu, vlní se modrý, zamyšlený, mírný
hornatý kraj umberský, s chlumy, které jihnou pod
slabým podrostem se skalnatÝmi boky, jež svítí
jako zahojené rány, s úbočími stříbřícími se
olivami lak spanile melancholickÝmi nad bledÝmi
trávníky ... z·emě pro legendy, až neuvěřitelně
podobná těm, které vídáváme ve snách, pozdě k ránu,
abychom se probudili dětsky šťastni ze slibů, jichž
nám nikdo nikdy nesplní.

Kocháme se, obcházejíce chrám, až neskutečně 21
slastným půvabem umberských hor; usmíváme se