ale pak zadrženého Lumírovci, tato kritika
nepostoupila.

Lze si jenom neúplně a v dohadech vyvoditi sebe
slabší sociální ideje, které ležely na dně této polemiky,
v níž se básníci z "Lumíra" ukázali krajně nedůtkli·
vými proti kritice vůbec, čemuž zůstali věrni i v
literární, skutečně důsažné revoluci let 90. Společenský
ideál moravských i pražských národníků, blízký
romantice slavjanofilské na Rusi, tkvěl v minulosti. Lid, k
němuž odkazovali básníky, byl jim totožný s venkovskými
zemědělci starých životních forem, spojujících nás se
slovanským východem; za nejvlastnější projev jeho duo
cha, stále hodný ne-li napodobení, tedy tradičního
pokračování, považovali prostonárodní píseň; nikoliv náM
hodou výrazný kritik tohoto směru, Fr. Bartoš, byl
znamenitým badatelem národopisným a pronikavým, byť
romanticky podjatým psychologem lidové písně.
Industrialisace národního organismu, mechanisování země·
dělské práce, vítězství továrního průmyslu nad ruční
výrobou domácí, přesun civilisačního ruchu z dědiny do
měst, vzrůst a třídní uvědomování fabrického
dělnictva, standardisace životních forem spojená s jejich
zmezinárodněním - toto vše bylo "národnické" škole,
zvláště na Moravě, trnem v očích. I stavěli se odpůrci
"Lumíra" vlastně na předmájovské stanovisko
vlastepecké romantiky, pro niž byly podobné předpoklady sice
ve zbožné touze retrospektivních horličů, nikoliv však
ve skutečnosti, což si, byť s pocitem hořké tesknosti,
přiznává sám idól národníků, Svat.Cech. Tuto
skutečnost domácí sice Jar. Vrchlický s počátku pro imaginační
rozlety do dálek historických a exotických zanedbával,
ale když se pak do ní ponořil, viděl ji daleko plněji než
jeho bývalí odpůrci.

I mladší básníci, které národní škola vynesla na svůj
štít a již se sami hlásili jako žáci k Ad. Heydukovi, Svat.

59