postavy obklopující Antonína Dvořáka za gymnasijních let vracejí se
nějak do mužného jeho života, i když se to neděje podle jednotného
zákona kontrastu jako při plisobivé postavě Toníkova přítele a
zároveň protinožce Oldřicha Havla.

Hlavního komposičního problému však Karel Scheinpflug přece
nezdolal: míním vyřešení románového paralelismu mezi Antonínem
a tetou Annou, který byl dán základní osnovou románu. Nehledíc ani
k tomu, že tetina předhistorie a její vnitřní život jsou u poměru
k partiím Antonínovým přece jenom odbyty, nelze nevytknouti, že
často na několik kapitol teta Anna nadobro zmizí z děje, aniž po
střehujeme jakéhokoli vztahu událostí k jejímu duševnímu osudu; to však
neplatí o odstavcích, kde převládá postava Magdina, která od začátku
roste v tetinu sokyni a v ničitelku jejího životního díla. Připouštím
ovšem, že pouze velký mistr románové stavby byl by dovedl provésti
žádoucí onen paralelism úměrně a dlisledně.

Vymezil jsem román "Pouta soužití" jako typické dílo natura1istické.

Leč Scheinpflugova snaha, byť provázena úspěchem pouze částečným,
o komposiční propracování látky a opravdový zájem etický, staví jeho
rozsáhlou skladbu výše, než kde zpravidla nacházíme rodinné a
společenské kroniky spisovatelli-natura1istli. (1919)

3. Skladba o vykoupení z dualismu.

Druhé prosaické dílo Ivana Olbrachta, sebemučivý román
slepnoucího žárlivce "Zalář nejtemnější", znamenal ne-li zklamání, tedy
dojista obavu těm, kdo v debutním svazku povídek "O zlých
samotářích" pozdravili naději českého umění výpravného. Ohnivý
impresionista tuláckých a clownských příběh li, v nichž se dobrodružné srdce
vášnivě bratřilo s divokými a laskavými živly, uměl do vět nahých a
pružných v mladistvé svévolí zaklíti nevypo.čítatelné kouzlo
iracionálního života, jeho záhadné jiskření, jeho tragický rozmar; dovedl
pohledem útočným a skladným zmocniti se jádra lidské povahy, která
sama sobě jest hádankou; vyznal se tím podivným darem básnickým,
jemuž říkáme intuice v cestách tažných ptákli a v pohybech
světélkujících bludic.

Kdo však pročítal vlažnou sice, ale příliš plošnou šeď
dušezkumného románu o teskném monomanu, dušeném démony, nemohl potlačiti
124