po ráji -- a na prsa horoucí

pouhou, lásky prázdnou tisknu zem"

A snad ještě určitěji vyslovil Mácha tuto tragédii svého soucitu
současným kusem lyrickým •. V přírodě jak vše se jindy smálo" se
závěrem:

•• Celou Zem v svou náruč jmouti toužím,
v večerní se ztopiti chci zář;

citem tímto darmo se však soužim,

neb kam vzhlédnu, tam mně schází -- tvář."

V mohutné brachylogii zkamenělo pro věčnost toto Máchovo hoře
z bolestného soucitu konečným výkřikem •. Máje":

•• Bez konce láska je! Zklamána( láska má f"

Byl učiněn hlubokomyslný a zároveň odvážný pokus, vykládati
Máchův vesměrný soucit jako závěrečné vyřešení příkrých disonancí jeho
duše, jako konečné vítězství nad zloduchy sobeckého nihilismu, jako
poslední a tím vysvobozující slovo niterného zápasu poetova se
světem* - podle této interpretace odchází Mácha, ne-li smířen s vesmírem,
tedy roztoužen po smíru a vyrovnání. Zda tragická tato soustrázeň
byla skutečně poslední etapou vývoje Máchova, či zda hlas soucitu
současně vedl dialog s hlasem egoistického záporu, bude možno na
určito rozhodnouti teprve, až pevná ruka badatelů uvede v přesný
chronologický sled Máchova díla, jejichž zmatený a rozptýlený
nepořádek dosud připomíná rozmetané a přeházené předměty v pokoji,
odkudž bylo vyneseno tělo právě vychladlé. Dnes musíme se spokojiti
jen dohady.

Ale již v básních, které technikou i motivy se zřejmě přihlašují za
práce začátečnické, ozývá se u Máchy silně motiv soucitu, ano,
nejednou právě jím odlišuje se lyrika Máchova od běžné, ba konvenční
romantiky tehdejších jeho vzorů. Vybírám dva kusy zvláště příznačné
•. Loveckou" a píseň •. Zalká jinoch v černo lesa"; v první básni
nahradil Mácha mladistvou a svobodnou jarost nesčíslných mysliveckých
skladeb rOIllantických soustrastnou elegií nad mrtvým lovcem i padlým

* F. X. Šalda, Karel Hynek Mácha ajeho dědícroí (v knize Duše a dílo 1913).
21