136

poměry české bez zřetele k evropskému proudění vůbec
bylo tu spíše nedostatkem než předností. Zikmund Winter
provedl úkol svůj skvěle, líčil-li kroj starých Čechů,
přičemž výborně mu sloužilo jeho pitoreskní oko,
představující si jasně každý detail barevný i tvarový; avšak bylo
příliš odvážno, chtěl-li do jisté míry pokračovati v díle
Palackého dějinami církevními, pokusil-li se soutěžiti
s Tomkem v dvojích, zevních i vnitřních dějinách
universitních, vstoupil-li dějinami řemesel, obchodu a živností
na panenskou půdu hist.orie hospodářské. Knihy ty,
prozrazující vesměs školu Tomkovu, jsou ceny velmi různé:
spousta látky a dokladů imponuje vždycky; při líčení
zeÝních vztahů, organisačních poměrů, .dobových
zvyklostí poutá živý a jadrný tón výkladu; archaické zbarvení
řeči a humorné koření udržuje i na suchopárnějších
místech zájem, ale velké linie, smělejší pojetí, hlubší
kritiká chybí skoro vždy - Winter by\ právě spíše
děJepisný sběratel a jadrný vyprávěč než kritický badatel a
ideový synthetik.

Pro veškerá tato díla jest charakteristický význačný
Wintrův sklon k XVI. a XVI I. věku - jen tam se
cítí doma, jen tam stává se jeho pojetí dť1věrnějším
a zasvěcenějším; Winter nezná universalismu'
historického, jenž těká stejně jistě po všech stoletích.
Ale jak dalek jest Winter onoho ústředního
reformačního zájmu Palackého, pro nějž naše reformace
vyvrcholuje české dějiny a dává' jim teprve smyslu!
Myslím však, že rovněž by bylo nesprávno viděti v něm
čistého zástupce směru Tomkova, který v mírném
kvietismu a katolickém autoritářství pokládá reformaci
za zlo a protireformaci za nutný protijed. U Wintra
převládá i v hodnocení náboženských dějů hledisko
národnostní: všecky směry, které podvracely
autonomičeského myšlení a českého bytu, tedy především
lutherství nenáviděl ze srdce. Láska k XVI. a XVII. věku vy-