107

v uměleckých tvůrčích principech, V. Hálek, zaplatil
doživotní přeceňování tím, že byl odhadnut na drobného
lyrika lahodných, leč uzoučkých obzorů él. za povídkáře
ostré kresby, avšak nepatrné komposiční síly. Svatopluk
Cech, v němž hned za prvních rozpuků talentu svůdného,
ale neobdařeného schopností dalšího složitého vývoje,
viděl sám N eruda klassika českého verše, přežil, byť nepříliš
bolestně, svůj význam; dnes víme, že tento mistr
půvabného postřehu a zdobného slova, byl daleko spíše
dovršiteFa ~ ciseler, než tvůrce a architekt. O Julia Zeyera,
jednoho "z řídkých duchů v Cechách, jimž umění a jen
umění bylo osudem a náboženstvím, válčí se doposud,
a jsou to tábory zcela nesmiřitelné, které se prou, zda
bolestný básník marné rozkoše a vítězného snu byl
chorobnou, výjimečnou hrou opožděné romantiky, či zda se
na něm naplnil v oblasti tvarové a citové krásy tragický
zákon našeho kmene a našich dějin.

A.. uprostřed těchto sporů v soudech a srdcích
posledních dvou tří generací uzrával básnicky národní
význam Nerudův přímo k samozřejmosti. Ctili a milovali,
soudili a vykládali jej mnozí a každý snad s jiné
perspektivy a jistě všichni s úplnou vnitřní svobodou, a pro
všechny byl Neruda velkým typem českého básníka.

Jmenujeme jej naším národním klassikem;
jaký soud o našem národním vývoji leží v těch slovech
třídění a hodnocení? Těžká otázka po klassičnosti byla
k nám vržena daleko dříve, než naše literatura pro ni
dozrála: uprostřed romantického jitra novočeské poesie
toužili Jungmann a Palacký organisovat literaturu
národně klassickou. Dvěma básníkům, vyrostlým z půdy,
kterou zkypřil Jungmann propagačními svými př~klady a
Palacký koncepcemi esthetickými i dějinně kulturními,
zvykli si jejich současníci vzdávati chválu národních
klassiků, dvěma poetům protilehlých charakterů,
Kollárovi a Celakovskému. Nám, kteří sotva jedinou sloku