102

ušlechtilého románového novinář.., tví; nejsou a nechtěj í býti
poesií. Mnohem řidčeji diskutuje Karolina Světlá otázku
ženina poslání, životního obsahu a společenského
osvobození. Nebyla naprosto feminis·tkou ve vlastním slova
smyslu. Toužila po zdokonalení ženského vzdělání, přála
si, aby žena zušlechtila svůj cit, svůj intelekt, ale
nemluvívala o ženiných právech. V jejích románech i
tendenčních projevech zdůrazňují se naopak velmi zhusta
ženiny povinnosti, a jako hlavní oblast ženina snažení
znovu líčí se svět lásky, jehož nejstrmějším vrcholem,
koupaným v záři vyššího lidství, jest sebezapíravá obět,
altruistické popření vlastního blaha ve prospěch bytosti
milované a ~ dobru celku spoleČenského.

Jako tragické romány vrcholné své doby žila
Karolina Světlá také celou bohatou svou bytostí zásady a
touhy, naděje a tuchy svého západu; její osobnost vždy
převyšovala vysoké její dílo. Od r. 1891 netvořila
básnicky( a zdálo se, že literární proudy valí se netečně
přes její výtvory. Ve vznešené samotě, k níž po let a odsou·
dila ji její choroba, vzdálena již dávno živné půdy ještěd·
ské, přeživši většinu literárních druhů i svého chotě,
s nímž zvyk ji zvolna úplně smířil, oddávala se řešení
otázek vědeckých i náboženských, morálních i
národnostních a kolísala až do smrti mezi tvrdou skepsí a
uklidňujícím mysticismem. Když dne 8. září 1899 zemřela,
cítili jsme všichni, že odchází kus heroické doby našeho
národního života.

Než, Karolina Světlá není pouze pýchou naší
kulturní minulosti, nýbrž především hluboce významným
řešením živótního problému básnířského tvoření českých
žen vůbec. Viděli jsme, kterak Karolinou Světlou hlásí
se napr-oti naivní, citové, přirozené ženě, poslouchající
oddaně hlasu,srdce a neznající rozporu se životem, ženě
to typu Boženy Němcové, v literatuře naší po prvé typ
nový: typ vášnivé subjektivistky, plné reflexe a touhy