98

kulturně důležitých postřehů; i pro Světlou zvonil dialekt
hlavně po stránce fra4eologické vábnou hudbou, jejíž
ohlas zazní.vá plně na stránkách jejích děl z J eštěda.
Leč pozornost pro toto vše ustupovala daleko hlubšímu
zájmu pro lidové povahy, pro charakterní krásu.
vesnických duší, pro ryzí typy mravní velikosti, k nimž Světlá
přistupovala s rousseauovským přesvědčením, že v lidu,
neporušeném kulturou, uchován jest poklad přirozené
čistoty a prosté dokonalosti. I jsou drobnější její práce
z J eštěda v jádře povahokresbami, v nichž
propracovaná studie charakteru znamená takřka vše, dějová
zápletka pak skoro nic; do celé galerie seřazeny jsou takové
studie charakterů, vzniknuvší většinou v bezprostřední
blízkosti původních modelů, v obou klassických
knihách (,Prostá mysl" a "Kresby z J eštědí". Jsou to dvě
knihy vzácné epické síly, stejně svěží v tragickém
podání ztroskotaných srdcí i v humorném rozmaru při
vystihování drastických výjevů; s tak vyrovnaným
uměním formální soustředěnosti, jako v povídkách
~O krejčíkovic Anežce", "Skalák", "Nebožka Barbora"
neb "Hubička", nesetkáváme se již ani ve velkých
románech.

Ve velkých, výpravných skladbách Karoliny Světlé,
jakými jsou "Vesnický román" z r. 1867, "Kříž u
potoka" z r. 1868, "Frantina" z r. 1870 a "Nemodlenec"
z roku 1873, přistupuje k objektivní kresbě lidových
typů, zachycených dle skutečnosti, nový mocný živel
subjektivní, .který ovšem ani v povídkách není zcela
potlačen. Jádrem románů jest vždy dramaticky vzrušený
a ethicky významný příběh, obměňující a zároveň
hodnotící nejsubjektivnější zkušenost básnířčina srdce a vůle:
svými romány se Karolina Světlá zpovídá a soudí, kdežto
postavy, volené opětně z povahoktesebné zkušenosti
ještědské, bývají čímsi druhořadným, jakýmsi materiálem,
který umělkyně hněte dle formového zákona, odvozeného