94

přírodu a venkovany, stává se spisovatelkou životnější
a plastičtější a po románech lyrických skládá své
venkovské povídky nasycené kouzlem krajinným a oživené
prostými postavami z lidu.

I česká její žačka jest nyní spisovatelkou; Johana
Mužáková mizí, činíc místo Karolině Světlé, kteréž jméno
shledáváme 120 prvé pod prací "Dvojí probuzení" r. 1858.
Není to však ona rozervaná vášnivkyně, znající a
uctívající pouze vlastní neuklidněné a revoltující já, kdo
závodí s Boženou Němcovou; hned v prvních svých
povídkách, čerpaných ze salonního ovzduší a psaných
sentimentálně podbarvenou řečí konversační, ozývá se
vedle snahy o probuzení ženina svědomí a uvědomění
velmi mocně tón, který překvapuje. Někdejší citová
egoistka hlásá stále evangelium odříkání, oběti, mravní
pokory a celou tíhu těchto ethických hodnot skládá na
ženu; kterak dívka neb žena podřizuje své osobní štěstí
cizímu blahu a vykoupení, toť vlastní obsah jejích
prvních prací, ať slují "Dvojí probuzení" či "Sestry",
"Společnice" neb "Láska k básníkovi". Nevíme, z hlubin
jakých duševních krisí vyvážila Karolina Světlá na
začátku své dráhy tento velký mravní klad; čteme-Ii však
ony počáteční její novel1y psané před r. 1860, neubráníme
se dojmu, že vysoká mravní tendence není zcela prožita.
Osud chtěl, aby básnířka onen ústřední problém prožila
brzy co nejkrvavěji.

Do prvního tříletí básnické činnosti Karoliny Světlé
spadá nejtragičtější událost jejího života: osudná láska
k Janu Nerudovi. Nedlouho po vydání památného
almanachu "Máje" roku 1858 seznamuje se čtyřiadvacetiletý
básník s ženou o čtyři roky starší, a o celá desetiletí
mravně uzrálejší, a v letech 1861 a 1862 dostupuje
milostné ptátelství jejich vrcholu. Tehdejší Neruda, který
zápasil s krvavými otázkami "Hřbitovního kvítí", byl
vášnivý bouřlivák propukající každou chvíli, byl san-