posilující důkaz, že se sám nemýlí o ryzosti vlastního češství
- jak jinak on, nehudebník a laik, by prožíval souzvuk tak
mocný, kdykoliv se rozšuměl příboj Smetanova orkestru?
Neruda, který plně docenil mistra již před Libuší a Mou vlastí,
zaznamenal nezapomenutelným způsobem vítězství
Smetanovy hudby nad vlastní citovou bytostí; znalec Nerudy
přiřkne památnému dokladu proto význam dvojnásobný, ježto
Neruda sám jen velmi zřídka na sebe prozrazoval prudké
pohnutí citu emfatického, a ježto právě Dalibor jest mezi
operami Smetanovými ono dílo, které jest nejvíce vzdáleno
vnitřního světa Nerudova. Bůhví, jaké to podivné kouzlo je ve
Smetanově hudbě, píše Neruda r. 1872 v Národních listech,
(Kritických spisů J. Nerudy sv. I. str. 391.) Slzy vyhrknou
člověku při místech něžných, a při jiných vstaneš se sedadla
svého a ani nevíš, že jsi již vstal. Stalo se mně tak při finale
druhého aktu Dalibora při zkoušce generální. Finale jest tak
mohutné, pne se výš a výš, jako štíhlé, vznešené sloupy a
klenby gotického chrámu - teď, teá genius rozepial celé
obrovité peruti své, zvoní to a zní co přemohutná hudba
sféra když vše rázem doznělo, stáljsem v lóži, tělo maje napiaté
ku předu, zrak zakotven v neurčito a každý nerv se chvěl
rozkoší netušenou. Zde promluvílJan Neruda za všecky, kdož
Smetanovu hudbu vnímají sluchem hlubším než pouze
fysickýma kdož její melodií dávají se unášeti až v tajemství
podvědomá. Jak by byl nazval Neruda toto mysterium? Básník
mesiášského češství ze Zpěvů pátečních sotva by je byl
označil jinak než - melodickou prabytostí národa.

V osmdesátých letech, když dozněly boje o Smetanovo
wagnerovství a o českost jeho hudby, stává se Smetanova
velikost samozřejmou í najdou se proto doklady i literární, v
příležitostných zmínkách Jaroslava Vrchlického, v obdivných
verších i vzpomínkách El. Krásnohorské, zvláště však v
krásném Zeyerově úvodě ke knize V. V. Zeleného o Smetanovi.
Ale mladé pokolení básnické, které s bolestnou opravdovostí
hledá nový vztah k duchovním hodnotám svého národa a

42