Nikde nemůžeme sledovati tohoto úchvatného postupu
tragického sebepoznání Husova tak zblízka a tak důvěrně
jako v listech jeho, jmenovitě v těch, které psány jsou v době
arcibiskupského boje proti viklefství a za venkovského
vyhnanství. Jako v modlitbě pronášené na úsvitě velkého
rozhodnuti, zkoumá Hus před tváří Hospodinovou celé své já,
které touží čisto a neporušeno přinésti v obět svému poslání:
vyznává bezmeznou pokoru před Bohem a tichou skromnost
před lidmi, nabádá se k trpělivému snášení útrap a příkoří i
k stálosti v předsevzetí a v poznání, kaje se z bludů a
hříchů mladosti a povzbuzuje se sám k přísnému sebeovládání,
bezohlednému k chybě i nejmenší, v kázni důsledně
křesťanské odmítá dary a přijemnosti světské, aby se zcela oddal
službě boží. Leč ani na okamžik nepropadá tento.
náboženský idealismus mystické soběstačnosti, která bezohledné
potřebě vlastního spasení obětuje všecky zřetele pospolité;
naopak, v každém projevu a rozhodnutí Hus se staví cele a bez
výhrady do služeb vyššího poslání, které pokládá za věc
veškerého národa. Svědomí osobní, nad pomyšlení citlivé a
jemné, podřizuje se tu svědomí křesťanského lidu českého,
jenž si vyvolil kazatele betlémského za svého mluvčího. Proto
mistr Jan Hus stále se obrací v listech, ať stručnými vzkazy,
ať rozměrnými. výklady k těm, jejichž je tlumočníkem před
církví a papežem, před císařem a světem a za něž nese
netoliko tíhu odpovědnosti, ale i břímě pronásledování: k
nábožné obci v kapli betlémské, k přátelům a žákům na
universitě, k urozeným ochráncům nové nauky, k pražským
měšťanům, prodšeným reformním duchem. Někdy za nátlaku
nových událostí pohnuté politiky církevní, jindy z pouhé
starostlivosti svědomitého vůdce rozmlouvá písemně s nimi o
tom, co jej sama znepokojuje, ale zároveň osvěcuje v hodi·
nách sebezpytování, o stálosti v poznané pravdě, o
křesťanské přípravě k boji, o nesouměřitelnosti pokušení a
nebezpečenství tě~esného s hodnotou duchovní. o nebeské odměně
za vytrvalost v přesvědčení.

20