božensky nadobro lhostejné. Zazlíme jim příliš,
ať sluli Dobrovský, Voigt, Thám či Puchmajer,
že, nenacházejíce doma tradice dosti živé,
význačné a svorným souhlasem přijaté, vycházeli
z názorů i forem ciziny, někdy dohánějíce
Německo, Francii, Polsko a Rusko, častěji se
pozdíce za nimi ~ Byli to duchové velmi vzdělaní,
kritičtí a nadšení, nebyli však nikterak
literárními tvůrci, takže byli odkázáni vždy jenom na
soudný výběr a na důmyslné seskupování, a
proto z dob probuzenského osvícenství nezůstalo pro
literaturu pranic, co by bylo schopno státi se
východiskem nové tradice. Snad překvapí, že
nevyjímám z toho ani samého Dobrovského, jenž
požívá tím větší úcty, čím méně jsoú' známy a
přístupny jeho práce; velký. filolog byl geniem
právě jenom ve svém oboru, jejž ovšem pojal co
nejšíře a odkud vyzařovaly paprsky na různé
úseky dnešního života v Čechách.

Jako všecek vyšší slovenský život XIX.
století u nás, tak i skutečná literární tradice se
počíná v době Jungmannově, či přesněji, u samé
Jungmannovy osobnosti. Nepřízeň, do níž před
třiceti lety v české veřejnosti upadl dílem z
aprioristické nechuti, dílem z nedostatku pravého
smyslu pro hodnoty čistě literární, pomine, jakmile
se vzdělanstvo opět pohrouží do jeho spisů, dnes
docela neznámých. Jsem přesvědčen, že pro
českého spisovatele není četba jeho obou článků

17