kou, avšak jest posléze pohnuta dětskou
modlitbou vnukovou, že se smíří s trpělivou nevěstou.
Svedené děvče nenajde jen u rodičů laskavého
odpuštění, ale vdá se i šťastně za řádného muže
a dožije se dostiučinění, že jí někdejší milenec
a svůdce závidí rodinné štěstí. Starý dobrý
dělník pozbude práce a ocitnuv se na holičkách,
klesá od stupně k stupni, uchytí se však 700VU a
oprostí se za těžké zkoušky i hlavní své chyby
dřívější, lehkovážného pijáctví. Nikdy nedopustí
Fr. Stránecká, že by ve světě dokonale řízeném
vůlí božskou, byly zjevy, opravňující k názoru,
jakoby povaha lidská byla v kořenech porušena
neb jakoby společenský řád byl v zásadě
nespravedlivý a vadný. Je-li vyštvána řádná, dělná
ro-dina z rodné vísky do nehostinné cizoty, neodváží
se spiwvatelka pochybovati o tom, že jest u
stolu Páně dostatečně prostřeno pro všecky.
Vrací-Ii se chudé děvče z Vídně tělesně i duševně
zkaženo, činí Fr. Stránecká spíše výčitky
rodičům, že neopatřili dceři dostatečného dozoru, než
velkému městu, dávicímu mladé oběti.

Mírný meliorism mravokárné vyprávěčky udíli
drobné rady praktického rázu a skrovného
dosahu a to případ od případu, ale vyhýbá se na
mile opravdové kritice etické a společenské x
ieví se jí takměř vždycky individuální vinou,
zaplete-li se jednotlivec do rozporů s danými řády
mravními a sociálními, které oddaná milovnice
pokojného středocestí přijímá jakožto posvátné
instituce božské, vyhovující lidským potřebám. V
jediné své povídce s historickým pozadím,
»Konšelovic Terézka«, vyvolávající terezianský věk,

167