loží dětské sukénky, již nemají na srdci než lásku a vlast, snivé Ludmily, oslavující v tajnosti máj srdce vroucími verši, koketní Rózy, chvátající ke kde které produkci vyniknout svým půvabem, důvěřivé Edity, které spoléhají na věrnou lásku všedního učitele hudby a po mnohém zklamání a mnohé únavě nenalézají než ópuštěný hrob. Kreslí-li postavy poněkud aktivnější, jsou to nezkušené Jelenky, nadšené četbou G. Sandové pro studium ženské otázky, jichž honorářem stává se snubní prsten šlechetného nakladatele; svérázné herečky Perdity, nepachtící se po marném uznání všední společnosti, nýbrž jdoucí mlčky a hrdě trním života; sličné Evy, které pro hlas křesfanského slitování neslyší vřelých výzev lásky a oddanosti, ale konečně přece najdou v sobě ženu a manželku; šlechetné Růženy, které neklesnou nikdy k hrubému sobectví, af sebe hruběji jim rvána čest a štěstí. Kde Berta Miihlsteinová přímo nezpodobovala dívky dle svých vnitřních zkušeností, tam promítala do postav toužebné své dívčí představy o ideálech ženství - tak v obou ústředních zjevech románku »Na březích Nežárky«, nejrozvitější to skladbě své, v Emmě Květovské, jež pro nicotného, sobeckého, bídného chotě nemá než slova lásky, povzbuzení, odpuštění, a v Leně Borecké, která promíjí té, jež jí vzala všecky naděje dívčích let a zároveň sama zříká se poháru lásky. Jsou to v celku běžné typy konvenčního románu ženského, který zrodiv se z romantického kultu všemocného citu a z individualistického sebevědomí ženiny tvůrčí vůle, zhrubnul a zpla 158