jmouti, což ho dožene k samovraždě. Když každý se štítí a zdráhá prokázati mu službu poslední, jest to ona, kteráž jej pochová, v kterémžto okamžiku jsem ji seznala.«3 Druhá zpráva o vzniku »Skaláka« jest mnohem stručnější a nekryje se úplně s tímto autentickým vylíčením. V belletristicky zaokrouhlené črtě »Po tmě«, psané roku 1900, vypravuje tchyně Karoliny Světlé, rychtářka Mužáková, své vnučce, jak hojnou látku podala snaše pro její práce ještědské, a dí: »Inu, zrovna tak na puntík, jak to paní tetička píše, se to nestalo. To víš, to ona ani nesměla tak napsat, aby se v tom lidé nepoznali. Musila si to uzpůsobit. Já jsem jí mnoho látek sama dala. Vypravovala jsem o Antošoj, o Frantíně, o Kantůrčici, o Skalákoj atd.«4 Rozpor mezi oběma zprávami jest však pouze zdánlivý. Karolina Světlá zdůrazňuje, že prakořenem novely byl zrakový dojem: vidí sama, jak věrná nevěsta pochovává zavrženého a zneuctěného sebevraha... to, co v povídce stojí na samém závěru, tvořilo praprvek koncepční, čímž též si vysvětlujeme názornou a mohutnou intensitu výjevu pohřebního v novele. Mocně vzrušena tragickou scénou, vyptává se básnířka v nejbližším okolí po výkladě, a dostává se jí ho opětně, jako tolikráte, od tchyně, výmluvné a spolehlivé vypravovatelky o lidových osudech na Světlé a v okolí. Tu dozvídá se celého příběhu, jak jest zaznamenán ve zprávě »Z literárního soukromí«, a dojista ihned v něm odhaluje nejen vzácnou látku povídkovou, nýbrž i námět, zcela vyhovující vlastním jejím sklonům, názorům a ci 132