držnost tvarových i látkových částic dána jest toliko
řazením mechanickým, pak nelze již mluviti o
uměleckém díle. A organickou jednotu vymáhá Šalda
stejně důsledně i od knihy essayů, třebaže vznikla
přerývaně, ze článků napsaných v různých dobách, z
příležitostných podnětů: i ona musí býti ústrojným celkem,
neseným jednotnými zákony rytmickými. Tak
komponoval šalda před osmi: roky své »Boje o zítřek«, kam
do úvodního slova směl plným právem napsati passus:
»To zde jest vnitřní drama, a proto kniha. Kniha jest
mně architektonickým problémem: začíná mně otázkou
po tajemné vnitřní harmonii, pevně Klenutém rytmu
myšlenkového a citového drama:tu, po
spolupracovnictví myšlenky a času na růstuosobnosti.«

A vnitřním dramatem a proto knihou jest i svazek
»Duše a dílo«.

Výběr z um,ěleckých hlav, jejichž analysou si tu
Šalda zodpovídá ústřední problém podstaty roman·
tÍ'smu, překvapí na první pohle'd, a nejeden čtenář
nebude moci nepotlačiti otázky, na jejímž dně dříme kus
výčitky: Proč (až na jedinou výjimku, kterou jest
lbsen) řeší si F. X.Šalda problém romantismul pouze na
osobnostech českých a francouzských? Nebylo by vět·
šího bludu, než domníval-li: by se kdo, že Šalda vidí
tra:gédíi romantismu pouZle ve Francii:; pravý op'ak
j-est pravdou. Stačí otevříti jen sešitek jeho »Moderní
literatury české« a udeří přímo do očí hutnou svou
důraznosti místa, kde Šalda vlastní zhodnotitele
a přehodnotitele, soudce, ba ničitele romantismu hledá
v Anglii a v Německu, ale hlavně na Rusi, v osobě
Shelleyově a Goethově, Puškinově a Dostojevského.

Jest vůbec naprosto nesprávno, uvádí-li se oblast
šaldových uměleckých ideí a básnických lásek ve vý-