dý oddíl' má své básnické hodnoty, ale pevné zklou';
beni epické té kresbě chybL Výpravný proud, jehož
nečlení ani sloky, ani rýmy, teče volně a nepění se
pod návalem rétoriky. Ačkoliv Vrchlický se přidržel
ve své básni velmi věrně faktů doložených od
životopisců Pariniho, přece propuká zde mocně struna osobní:
dtíme, jak báseň jest výkřikem prosby k Bohu, aby
dopřál poetovi na sklonku dní tdho, co vyzlatilo skon
satirika vlašského - kéž by se i jemu v hodině
rozloučení »vrátilo vše řekou světla v zrak zpitý, jenž
by se nemohl .odvrátiti od feerie nebes!« Ale přání
zůstalo oslyšeno.

Osobnost Pariniho zanechala
hlubokou a světlou stopu.

takto v naší
poesi(1912)

III.

Damoklův meč .

..('0..~~~ \.' a sta antických báj~ ,a helénských pově'SU prošlo
-'~obrazností a poesií Jaroslava Vrchlického: tu
JJ. Iv klidné zálibě nai'Vního epika vystihoval jejich
svěží ,dějovou náplň a lemova~ ji rozikošnými
arabeskami; tu měnil náboženský neb hrdinský příběh v
hutný symbol, kterému posvěcoval výmluvnou svou
dumu; jindy odíval sladkou Heladu mladých bohů a
jejich královských milenek v půvabný a lehkomyslný
šat rOKokového rozmam, nacházeje všude hru, rej,
m!aškarádu; nejednou zalidnil po smělém příkladu
Goethově antické luhy Peloponesu fantasií
romantickou a plesal, když z objetíl starověké Heleny s moder~