»Den«, která z »Časopisu českého musea« přešla r. 1906
do prvního svazku »Rozprav Iíterárních«. Vznikla z
uníversitnich výkladů a původu svého nezapře: přehledně
a názorně, místy se zbytečnou obšírnosti podává
básníkův životopis, věcný obsah a vůdčí tendence »Dne«,
kdežto o technice básně zmiňuje se jen letmo. Jako
ve většině pozdnichliterárních studii Vrchlického
proniká především záměr informační; někdejší
okouzlující přednosti jeho essayí, zhuštěná karakterístika,
překvapujicí bohatství ·slovesných analogii,- pronikavé
poznámky o básnické formě, ustupují nadobro de
pozadí.

Čím mohl býti, čím byli tento přechodní zjev
našemu Jaroslavu Vrchlickému, který se mu oddal jako
básník, jako překladatel, jako literárně historický
vykladač?

Vrchlický měl živý a jemný smysl pro rokoko
XVIII. stoleti: jeho smyslnost erotická, jeho sklon
k maskování a kostýmování, jeho dar, pojímati život
jako estetickou hru, dobře odpovídaly duševní
organisaci českého básníkaj převlékal rád starověké myty
do rokokových krojů, bavil se pohledem na bohy a
nymfy v pósách galantních abbéův a šelmovských
pastýřek; s vděkem míšeňského porculánu maloval
výjevy z parků a pavilonů doby Ludvíka XVI. Proto
látka »Dne« byla mu blízka; měl vždy rád věci lehké,
šumivé, pěnivé. Avšak ani duch Pariniho, pošklehná
a trestající ironie, břitký a přece úsměvný sarkasmus
satirikův nebyly mu nikterak cizí. V milovníku a
překladateli Danta i Huga, Giustiho i Barbiera žíl
satirik, o němž jednou kritika bude musiti napsati
monografii. Kdekoliv Vrchlický dotýká se časových a
zejména politických otázek, kde se vyrovnává se svou