Leopardiho,' a padesátiletý poeta, který při
universitních čteních improvisoval převod L-rokokového satirika
Pariniho, byly takměř dvě různé osobnosti: Vrchlický
byl celou svou podstatou genius proteovský. Nad
Leopardim mladý lyrik prožíval všecky vášnivé a bolestné
krise hrdého srdce a pochybovačné myšlenky, které
bouří v prvních jeho knihách; nacházel tu ozvuk
náboženského svého nihilismu a černého svého·
světobolu; obdivoval a učil se filosofické dumě ve verši, ale

. i klasické tradičnosti u výrazu a umělosti strofických
útvarů. Na Pariniho hleděl uklidněným intelektem
člověka, který mnoho prožil a mnoho odpustil: jen tak
dovedl chápati zvláštní směs rokokové něhy i
koketnosti v drobnomalbě mravů a stoické přÍlsnosti i
rozhorlenosti v jejich posuzování; jen tak uměl
porozuměti Pariniho složité satiře, jejímiž zbraněmi jsou
vtip, parodie, burleska; jen tak, na rozdíl od
CardU'cciho, přišel na chut Pariniho bodavé ironii, jež »pc
straně šeptá a syčí« i jen tak osvojil si svéráznost
formy originálu, která pojí bezprostřednost causerie
s opravdovými hodnotami básnickými. Giuseppe
Parini nebyl VrchlickémU! pouze nahodilým předmětem
literárního studia a překladatelské virtuosnosti, nýbrž
zjevem kulturně spřízněným: není nezajímavo vyšetřiti
tato vlákna příbuzenství, zvláště proto, že milánský
abbé zaujav našeho poetu již v mladosti, zaměstnával
jej vydatně teprve právě v posledním období jeho
tvořivosti.

Z básnických děl Giuseppa Pariniho, nesporně
největšího vlašského básníka v neplodném XVIII. věku,
žije v paměti světové literatury pouze velký čtyřdílný
zlomek »II Giorn~«, onen »Den«, který Vrchlický
přeložil pro »Sborník světové poesie«. Jen znalci vědí