Pouze veliký mistr přísné románov~ architektury
dovedl by z.klenouti v celistvou jednotu tolik různých
osudů, které jS{)U rozptýleny po všech stavech "a za·
bírají tak valnou část země a národa. Snad jeho kon~

'struktivnímu důmyslu bylo by se podařilo najíti
tektonickou osu rozlehlé stavby, kolem níž by se zákonitě
a přehledně kupily hlavní součástky díla i s
bohatstvím dekorativních jednotlivostí. Avšak Alois Jirásek
není nikterak z tohoto vzácného rodu logických
stavitelů, kterým jest pevná osnova nad nejvděčnější
detail a jednotné zvládnutí látky nad její vyčerpáni.
Nenazval sám Temno ani románem, nýbrž historickým
obrazem, snad ještě přesněji dalo by se tu mluviti o
románové kronice. Epické ingenium Jiráskovo miluje
nade vše volný, pohodlný tok vypravování s přít{)ky
a oklikami, se zelenými ostrůvky, ale naprosto ne bez
mělčin, leckde rozbíhající se několika nestejně silnými
proudy. Hojnost výpravné látky a výpravné chuti jest
u něho stále tak mocná a pohotová, že dovádí až k úpl.
né bezohlednosti k jednotě dějové a že se neohlíží
naprosto na různost epického tempa - Jirásek neovládá
tuhou rukou rozvoje svého příběhu, nýbrž jako šťastnl
vyprávěči primitivní dává se jím rád unášeti. Obraz
širokého mocného proudu, který pohodlně sbírá své
vody a nijak nepospíchá Je moři, vtírá se do mysli
opětovně; sotva tušíme, že ten onen přitok, jehož
vlnkám vyprávěč na čas svěřuje člunek naší
pozornosti, vleje se do veletoku, temenícího v úplně
odchylné soustavě vrstev a hor, naopak se divíme, že
v{)dy obou řek, i když se slily, plynou v témže řečišti
vedle sebe lišíce se barvou; s úžasem uvědomujeme si,
že jsme se ocitli na chvíli v mrtvém rameně, kde není
vzruchu ani napětí; a pak opětně unášejí nás valné