mravní poctivosti, přísným soudem dějinným, před
který staví se náš celý ideový vývoj XIX. věku. On,
filolog celou bytostí, zdrženlivý a přísný v každém
projevu, nesmělý a plachý ve všem, co leželo mimo
široký okruh jeho odborného poznání, neústupný a
neúchylný ve sporných otázkách naukových, netušil
sám, že jeho význam daleko přerůstá jazykozpyt a
mluvnietví, tekstovou kritiku a literární dějiny a nebyl
by, ať v cudné a ryzí skromnosti svého vzácného srdce,
ať ve své krásné nedůvěře k všeobecným závěrům,
jejichž vývody nejsou zcela evidentní, nikdy uvěřil, že
budou se mu obdivovati a budou ho milovati i ti, kdož
jsou lhostejni k problémům jeho odborné vědy, a prc
něž jazykový vývoj staré češtiny jest pouze cizím a
mrtvým poznatkem.

Jan Gebauer byl v mnohém ohledu dědicem a
zároveň dovršitelem našeho národního a vědeckého
obrození. I pro něho byla řeč ústředním bodem všehc
zájmu a úsilí, řeč, jež nejjistěji zachovává tradici a
souv~slost národní, řeč, jejíž dějiny, ryzost a bohatost
jsou nejspolehlivějšími kriterii duševního života a
rozkvětu v národě. Miloval jazyk zvláštní temnou a
těžkou láskou, která se nedá naprosto vyložit~ jen
oddaností odborníka k vědeckému zaměstnání a k
naukovérou objektu; byl vzmš,en jejími osudy a pohrdal
zcela rozhodně jejími škůdci a zbytečnými oprávci.
Ano, bylo přímo trochu vědecké romantiky v
Gebauerově zálibě pro staré a nejstarší fáze řeči, pro něž
cítil více než zájem metodikův: čeština XIII. a XIV.
věku byla mu jaksi důvěrně a přátelsky milá, obracel
se k ní jako k rádkyni ve sporných otázkách, snažil se
usilovně, aby uvedl její zákony v soustavu nejpřesnější.
Výsledek tohoto naukového kultu »normální« staré