stli Přemyslovců, a kdy se na 'siovanskou půdu hrnuly
právní, hospodářské i kulturní vlívy cizí, spoléhající
hlavně na rozsáhlou německou kolonisaci netoliko.na
zemském pohraničí, ale v městech, v samém srdci vlasti.
Od počátk\1 XIII. věku postupuje již nepřetržitě duchovní
i světské písemnictví v Čechách psané mateřštinou a
to mluvnicky velice vybroušenou j jako' v jiných
literaturách západních také zde časově i hodnotou předstihl
vývoi veršované slovesnosti, pyšnící se značným
uměním rýmovnickým, prósu.

Obsahem i názorem sledují tyto začátečnické pokusy
vesměs směry a vzory cizí, které bud z Německa neb
z Francie přicházely ke kulturně mladému a lačnému
národu, uvádějíce sem jednak asketické ideály církevní,
jednak rytířskou vzdělanost s její dobrodružností a
uhlazeností, jednak, o něco později, veselý rozmar žactva
universitního. Ale ať šlo o tlumočení nábožných legend,
ať o zpracování romantické Alexandreidy, ať o ukázky
rytířských pověstí německých a bretoňských, ať o
jarou lyriku a rozpustilé velkonoční scény, v nichž si
studenti pražští libovali, vždycky jevila se v staročeském
básnictví snaha podati něco více než pouhé překlady
předloh západoevropských. Spisovatelé, kteří náleželi
většinou trojímu stavu, kněžstvu, rytířstvu a žákovstvu,
blsilovali, seč byli, o zčeštění a znárodnění cizích látek:
vkládali do nich ukázky národní moudrosti jako
přísloví a říkadla, zpestřovali je realístickými obrázky
vypozorovanými v domácím okolí, přizpůsobovali je
životním poměrům ve své vlasti. Takto nabývalo
staročeské písemnictví již v prvních obdobích svého vývoje
národního svérázu, jímž se podstatně liší od
sousedních literatur.v Ještě dnes mluví k nám z něho hrdý a
sebevědomý Cech, který zakládá si na svém jazyku
a na svém státě, jsa hotov hájiti jich proti cizozemcům
a přemítaje důmyslně o prostředcích k jejich zvelebení
- jmenovitě spisovatelé ze stavu rytířského, na př.
skladatel originální kroniky Dalimilovy, vynikali takovou
uvědomělostí. Středověký Čech cítil se nadšeným a
rozhodným křesťanem, jenž se nikterak nespokojoval s
dogmatickou a liturgickou stránkou své víry, nýbrž s
velkou mravní rozhodností a čilým smyslem praktickým