slcý myslil a cítil také Palaclcý pod zorným úhlem onoho
intelektualistického universalismu západoevropského, který
renesanci spojuje s osvícenstvím a z něhož temení též
novohumanismus na rozhraní klasicismu a romantilcy: cílem veškerého úsilí
budtež vzdělaný jednotlivec, vzdělaný národ, vzdělané lidstvo,
pracující souhlasně k tomu, aby duchovní ideály, založené
křestanstvím,prohloubené moderní vědou a zkrášlené uměním,
došly plného rozšíření na zemi spravedlivé a štastné~· Pa la clcý věřil
nejinak než Komenslcý, že jest to zároveň naplněním tradice
českého národu, národu Karlova i Husova. Tot smysl
»Posledních veřejných slov« Palackého,pronesených při dokonání
velkého 'životního díla, tváří v tvář věčnosti se zřetelným pocitem
odpOVědnosti před celým národem. Pa la clcý se nezabývá cestami
české politilcy, které také jej sama vedly různými směry za
cílem pevně stanoveným~· neuvažuje ovšem ani o tom, měl-li by
se názor dáti náboženslcy na dráhu Komenského či B albínovu~·
nenaznačuje, zda si budoucnost národní představuje v rámci
spravedlivého Rakouska či v nezávislém státě vlastním - volá
jen po rozšiřování vědy a osvěty jako záruce udržení a upevnění
národnosti.

Stejně podivuhodná jako překvapující shoda slučuje
»Poslední veřejné slovo« Palackého s »Politickou závětí«jeho
duševního syna a pokračovatele Františka Ladislava
Riegra,jakoby neleželo celé čtvrtstoletí mezi oběma projevy duchů každým
rysem klasiclcých.A jak závažné a osudné čtvrtstoletí/
Důsledný' a cíleVědomý zápas státoprávní byl opuštěn, ale positivní
politika, stavějící se na půdu konkrét~í dvojhlavé monarchie,
nepřinesla nic ze žádoucích výsledků.Uzkost i nejstatečnějších
srdcí před nebezpečím pangermánslcým se stupňovala rostoucí

14