odčiněny budou typické tragedie společenských vyvrženců, které jej sama na
každém kroku potkávají a bouří. I skládá Wolker nikoliv hlaholné revoluční
výzvy, nýbrž epické zkratky oněch tragedií v podobě sociálních balad, které
názorově navazují na Nerudovo mládí a slohově na Erbenovo mistrovství: sloh
baladický má tu pisňový spád, gnómickou úsečnost, formulovitou plastiku, lidovou
prostotu; intensita citu, která se skrývá za konkretností slova, zaručuje, že
Wolkrovo dílo básnické přežije revoluční tendence, jimž je do služeb nabídl čestný
eféb, předčasně zasvěcený ke zmaru.

Dva z moravských krajanů W olkrových, rovněž jako on odsouzení ke smrti
v mládí, Bartoš Vlček (1897-1926) a Josef Chaloupka (1898-1930), váhali před
myšlenkově etickým krokem revolučním, pro nějž se s Horou rozhodl Wolker,
a zůstali věrni vývojové a reformní humanitě svých druhů z "Hosta", Gotze,
Blatného, Jeřábka. Vlčkovi, drsnému a sebemučivému hochu z valašských hor,
plenily stálé rozpory mysl, vzbuzujíce disonance, jež umlkají až v pohrobní knize
"Jen srdce"; Chaloupka, jadrný i v baladě, naslouchal silné vnitřní melodii
oddání se přírodě a noci, milence a trpícímu bližnímu velmi záhy, nejplněji v
sovovském svazku lyriky "Hlas a mlčení".

Po předčasném skonu W olkrově nadešel v lyrice náhle a neočekávaně úplný
odvrat od tendence a tragického pocitu životního. Za vlivu francouzského
surrealismu, posilováni obdobnými zjevy jevištními, na př. filmem, pantomimou,
revuí, choreografickými novinkami, hlásají mladí básníci, vedení poetou N
ezvalem a kritikem Karlem Teigem, raketovým tlumočníkem všech posledních
uměleckých a civilisačních směrů ve Francii, poetismus, hnutí jen na pohled nové
a protitradiční. Ani netušili, že jest podstatou blízek formalistickým ohňostrojům
Vrchlického kolem r. 1880, rafinovaným básnickým jemnostem Hlaváčkovým a
s nimi současným lyrickým začátkům Theerovým z r. 1897; tím méně si
uvědomovali jeho souvislost s impresionismem, dovedeným do krajností, spíše již s
vlašským futurismem a s francouzským proudem surrealistickým. Poetisté vycházejí
ze zásady čiré poesie, která nesloužíc životu a pohrdajíc jakoukoliv tendencí,
pěstuje hru pro hru, zvyšuje vynalézavou a překotnou obrazností rozkoš
poživačného bytí, dosahuje magií vybraných slov oxymorických představ a paradoxních
obrazů estetické intensity, dotud neznámé, podobné namnoze kmitání snových
vidin a příbuzné jim nelogickou disparátností. Ježto vylučuje z básnictví
veškerou oblast myšlenkovou a namnoze i posvěcení citové, zůstává poetismus velice
zúžen a to tím více, že své představové tlumy volí skoro výhradně z exotismu
značně prostoduchého, z velkoměstského světáctví rázu jenom módního, z
povrchního pohledu do přírody odvozené a z chvatných zážitků v poválečné
společnosti zbohatlické, spíše kulturně nezralé než blaseované. Mýlí se, dává-li si svými
teoretiky a obrannými kritiky, na př. příkrým ideologem ruského marxistického
ražení, Bedřichem Václavkem, dovozovati, že jest sourodým výrazem skutečné
civilisace proletářské; stejným jest klamem, uvádí-lise toto čistě dekorativní a
rozkošnické umění v příčinnou souvislost s konstruktivními a účelnými snahami
výtvarnými hlavně v architektuře.

Z básníků, kteří stáli u kolébky českého poetismu, zmlkli v lyrice záhy
důvěrně životný Svata Kadlec a strůjce křehkých bibelotů Zdeněk Kalista, a vedle
polyfonie neúnavného improvisátora Vítězslava Nezvala, jenž se plodností, ba
překotností veršové tvorby podobá Vrchlickému, zaniká i monodie jeho druhů,
intimisty s exotickými rozlety civilisačniho Ikara, Konstantina Biebla (* 1898), a
rozkošníka dekorativních sklonů s dočasnou maskou intransigeantního
revolucionáře, Jaroslava Seiferta (* 1901). Moravan Vítězslav Nezval (* 1900), jenž vzdálený
ohlas války vyslechl nepozorně v posledních. gymnasijních letech, rozpředl v
několika beztvárných románech surrealistických pleťové, nervní a smyslové letopisy

203