do protikladu proti všemu romantismu, proklamována za východisko hásnického
tvoření sociální zkušenost jako opak individualismu. N ehylo to vlastně novinkou
pro českou poesii. Ze sociálního prožitku vycházeli Neruda a Sládek, které
vystřídala sociální patetika u Čecha a Vrchlického, domáhající se s citovým důrazem
spravedlnosti také pro proletáře. Macharův kritický a Bezručův útočný vzdor
sociální, jež se ukázaly schopny i epické ohjektivisace dělnických typů, Sovova
mlžná utopičnost společenské rovnosti, zbrojící tu myšlenku revoluční onde
svědomí humanitní, Březinovo vesměrné vidění bratrství všeho pracujícího tvorstva,
hyly ze základních myšlenkových složek v díle vůdčích hásníků let devadesátých.
Také Neumann, lyrik vrstvy o málo mladší, osnoval své sociální obrazy o zástupu
spíše zoufajících než doufajících, než s nenávistně hojovnou tendencí hlásal,
vymáhal, doprovázel v dutých rudých zpěvech vítězný nástup revolučního
proletariátu. Tendenční zaujetí situační, důslednější a prudčí než za N erudových začátků,
způsohilo, že proletářská poesie prohlašována za samo jádro nové lyriky;
dovozoval to i jemný mladý kritik A. M. Píša (* 1902), sám citově vroucí hásník
družnosti životní a její tragiky. Pojetí to potvrzovala i okolnost, že oba největší
zjevy poválečné lyriky, Josef Hora a Jiří Wolker, se inspirovali skutečností sociál·
ní, nahrazovali estetické pojetí světa živlem etickým, zastávali důsledně
tendenčnost v uměnÍ.

Starší z ohou, Josef Hora (* 1891), hásník nadání výhradně lyrického s
převahou meditačního živlu, tkví svými začátky pevně v poesii předválečné; jeho
verš, silně melodický a přitom názorný pro svou živou obrazivost, neopouští
skoro nikdy uzavřených forem, převzatých od učitelů, které umělec značné
rozlohy, ale menší originality prožil, zjemnil, podřídil své ústřední myšlence
sociální spravedlnosti ve světě, jenž doposud není skutečností, nýhrž postulátem,
hodným zápasu i revoluce. Josef Hora vyšel z Březiny a v prvních dvou knihách
své mužnosti, "Strom v květu" (1920) a "Pracující den" (1929), nad nimiž se klene
kontemplativní pohoda, zpozemštil a zlidštil jeho koncepci pospolitosti práce ve
vesmíru. Postupně, pod názorem společenského dění revolučního, se Horova
lyrika stává dramatickou a třebaže si to nerada přiznává, přijímá při tom
básnickou pomoc od Theera, v jehož duchu jest ražena antitése "Srdce a vřavy světa"
(1922). Mravní svědomí mu ukládá, aby se do světové vřavy vmísil nejen
soustrázní se zuboženým proletářem, nýbrž i životním účastenstvím v boji za jeho
práva; tím vichří a sténají, zpívají a praskají hásně jeho "Bouřlivého jara" (1923).
Ale skrytá meditativní a zasněná hytost melodikova touží po hlubině bezpečnosti,
odkud hy mohl v rytmickém prožívání sledovat kroužení hvězd, tok času, kosmické
dílo věčnosti, šumění snu a naplňování touhy, všecko spíše na křídlech citu,
doprovázejícího myšlenku, než v rozpětí ideovém ("Struny ve větru", 1927 a "Tvůj
hlas", 1931); kde lyrika dokresluje baladik, ozve se spříznění se Sovou.

V baladistu zcela osohitého, který svému básnickému útvaru vtiskl nesma·
zatelnou pečeť své tragické hytosti vlastní a zároveň tento druh prohudil nečekaně
k novému životu, vyrostl rychle Jiří Wolker (1900-1924), osudem Mácha
českého básnického poválečného. Již v jeho lyrické prvotině, "Host do domu" (1921),
podmaňuje jinochova schopnost vciťovati se do věcí a splývati s bližním; i
zdětinšťující primitivismus a františkánská pokora, souzvučící s většinou poesie v
zapomnětlivých líbánkách se světovým mírem, jsou tu prožity a pravdivy. Druhá
a poslední sbírka Wolkrova, "Těžká hodina" (1922), ohlašuje již svým názvem
obrat: stávaje se z jinocha mužem, uvědomuje si eticky opravdový básník, že se
musí opásat mečem a kopím proti křivdě, kterou trpí jeho bližní, zvláště
proletáři práce a lásky. Křivda ta se jeho sociálnímu svědomí jeví kletbou dnešního
společenského řádu, odstranitelného toliko ohecnou revolucí; po ní volá
uvědoměle tendenční poesie, stále se vzněcujíc důvěrou, že teprve po ní a skrze ni

202