světelných metafor, jimiž okouzlila její skvělá prvotina, "Pod křídly" (1918),
vyznačuje se její analytická prósa studeně obnažující věcností. Takto, hlavně
v typické "Pacientce doktora Hegla" (1931) podala sociologicky závažnou
podobiznu mladé ženy z dnešní společnosti pražské: reklamujíc pro sebe úplné
sebeurčení, nenáležíc nikomu a pokládajíc zvláště také závažnost lásky za cosi
pokořujícího, chce býti paní svého nadání a svého povolání, svého těla a svého
dítěte - sama si dovoluje vše a proto jest lhostejná, zda jí to dovolí běžná
morálka sociální.

S bedlivé observatoře kulturního pozorovatele v Paříži sledoval Richard
Weiner (* 1884) křivky, kterými probíhala od novoklasického hnutí dráha prósy zá·
padní a nespokojuje se s tím, aby zaznamenával její vývojové etapy,
experimentoval sám v jejích různých formách od unaminismu, hledajícího zákony
pospolitosti, přes kubismus, který ,se dobírá mechanické osnovy života, až
ksurrealismu, odhalujícímu podvědomé zdroje duševních dějů; nejvíce vypravěčské vervy,
kromě povídek válečných, projevil v prósách "Netečný divák" (1918).

Vladislavu Vančurovi (* 1891), smělému prosaikovi, jenž jde chvílemi s dobou
a chvílemi proti ní, byly tyto směry spíše jenom pomůckou, aby dospěl svého
nejosobnějšího umění, směřujícího k obnově základních úkolů epiky a k obrodě slova
i metafory v jejich tvárné funkci; vše ostatní zamítá s radikálností uvědomělého
reformátora. I vyloučil ze svého díla veškerou problematiku i jakýkoliv rozbor
dušezkumný, malbu prostředí i studium mravů, karakteristiku postav jazykem
jejich povolání a stavovského příslušenství, odosobnění vypravěčovo i ilusi
objektivity. Čtenář vidí v knize ,stále epika, někdy ironického, často rozmarného, jindy
mudroslovně mravokárného, a tento autor, nezakrývající nitky, kterými řídí své
figurky, se očitě baví dějovým tokem i se všemi jeho libovolnými zákruty, osudo·
vou krátkozrakostí svých nehrdinských hrdin, tragikomickým paradoxem života
vždy poněkud nesmyslného. Řada románových knih Vančurových, nesourodých
látkově i intonací a doprovozených mistrovskými povídkami přednesu bezpečného,
ano svrchovaného, neskládá na pohled pevný řetězec vývojový; přes to lze je bez
násilnosti rozvrhnouti na dvě časové skupiny. V první, souvisící podle námětů
s literaturou proletářskou a umělecky s prósou expresionistickou, sestupuje básník
s drsným populismem do společenských nížin, mezi prosťáčky chudé duchem a
zatížené utrpením neb vinou: v "Pekaři Janu Marhoulovi" (1924) se to děje se
spolehlivým soustředěním na povahokresbu; ve výsměšné visi nesmyslnosti
světového vraždění, "Pole orná a válečná" (1925), s úmyslem jakéhosi tragického
dadaismu; v rozkolísané osnově "Posledního soudu" (1929) kříží se neústrojně temná
vrstva lidových kajícníků s intelektuály, povýšenými nositeli rozumové a jazykové
převahy autorovy. Na rozhraní stojí pak kriminální a detektivní příběh na ruby,
zcela prosycený ironickým humorem, "Hrdelní pře aneb přísloví" (1930): epik va·
ruje čtenáře, aby nepřeceňoval etického živlu v životě a sebe sama, aby pro
kasuistiku nezapomínal na postavy v jejich mluvní, zvykové, povahové malehnosti. I nad·
chází pak období čirého vypravovatelství, mužného kultu dějovosti, nenasytné
potřeby vzíti a reprodukovati či spíše znovu vytvářeti život mimo dobro o zlo:
ve zbojnickém románě o "Markétě Lazarové" (1931) sahá románový baladik do
minulosti, ale úmyslně mimo historický čas a konkretní místo, ve stručném
mravoličném příběhu "Cesta do Budína" (1932) vyvažuje s klidnou jistotou a
bez problematiky z přítomnosti aktuální dualismus povahy české a slovenské.

V jednotu osobnostní pojí všecky tyto práce Vančurovy jejich jazykové
mistrovství, zvrhající se někdy až v jazykovou svéúčelnou virtuositu. Vančura,
milovník přísloví a pořekadel, není malíř, nýbrž rytec slova, které váží rád ze
zasutých šachet lidomluvy, jazyka biblického i jiných vrstev archaických; z něho
klene složité a odvážné periody, střídající se s epi~ramatickou stručností
~nomic
200