a lidové bídy, v prostotě strhující Josef Uher (1880-1908), překonávali
uvědoměleji než Sezima impresionismus, z něhož svorně vyšli.

To se podařilo silnému epickému výpravnému temperamentu Ivana Olbrachta
vlast. Kamila Zemana, * 1882), spisovatele a publicisty ve službách proletariátu,
zápasícího nejen o právo, ale i o moc. Přes své kolektivistické vyznání politické
jest Ivan Olbracht v podstatě individualistou, který se zajímá především o
jednotlivce, silné odvahou k mravnímu růstu, k nadosobní oběti, k revolučnímu skutku,
a stejně patrné jsou také romantické kořeny u syna Antala Staška, milujícího
hrdinství, dobrodružnost, lesy, hory a loupežníky; svým postavám životným až
k živelnosti a budícím stále účast čtenářovu, dává mnohdy poz,adí
politicko-historické. Po pozdním debutu povídkovém vyrostl Olbracht rychle analytickým
románem houstnoucí slepoty tělesné a rozptylované slepoty vnitřní, jakou jest
žárlivost a sobectví, "Zalář nejtemnější" (1916), aby brzy překvapil velkou skladbou
o růstu uměleckém a milostném, zosnovanou s psychologickou pronikavostí na
problému dualismu, ne-li dvojnictví, "Podivné přátelství herce Jesenia" (1919),
kde dějinné události ze světové války v československém zrcadlení se klenou
perspektivicky za intensivně proniknutím prostředím divadelním. Po nezdařilé
románové propagandě proletářské revoluce nalezl se plně v syté epice románu-balady
o "Nikolovi Šuhaji, loupežníku" (1933); tu roste 'z divoké, horské přírody na
Podkarpatské Rusi jako zosobnění jejích živelních sil ukrajinský "horní chlapec",
silný, spravedlivý a tragický, vystižený křepkým vypravěčem s úchvatnou
předmětností v prudkém rytmu lidového bohatýrství.

Těsně po bok Olbrachtův staví Marii Majerovou (* 1882 jako Marie
Bartošová) nejen příslušenství ke krajnímu křídlu socialistickému, ale i živelná
zemitost spojená s kultem přírody, nestárnoucí smysl pro všecky projevy zdravé
vitality, básnické porozumění pro účast dobrodružného prvku v životě a hlavně
vývojový optimismus, založený na víře v dobrotu člověka; při tom zosobňuje
M. Majerová ženství a ženskost v jejich vztazích nejzákladnějších, doplňkem
k plnokrevné jinošské mužnosti Olbrachtově. Prošedší školením naturalistickým,
vycvičivší se pro své spanilé, slunné, vzdušné a dobrotivé malby luků a hor v próse
impresionistické a vychovavši své účastné srdce pro vnímání skutečné tragiky
válečnými povídkami o opuštěposti ženských srdcí, "Mučenky" (1924), vrátila se
s vyspělými silami k ústřednímu plánu, na nějž v první své velké skladbě,
pařížském obraze revolucionářů, "Náměstí Republiky" (1914) ještě nestačila: zbá,sniti
román komunistického převratu na české půdě. Podařilo se jí to, když v
"Nejkrásnějším světě" (1920) vyšla ze skutečnosti revolučního náběhu, v němž dcery
země a vyznavačky slunce sv,obody vrhají s horkou pravdivostí celé své kvetoucí
ženství do služeb společenského převrMu; zůstala však daleko za přesvědčivou
pravdivostí ostatních svých prací, když v domyšlené formě kolektivního románu
bez individuálního hrdiny, "Přehrada" (1932), zosnovala na utopistickém pojetí
z trojzvukého akordu revoluce, přírody, techniky symfonii budoucnosti, dosažené
příliš snadno a bez obětí.

Na opačném pólu než tito vitalističtí vyznavači života a přírody, stanuli i ve
výpravné próse fanatičtí asketové duševna ze školy "Moderní Revue", odsuzující
se dobrovolně do okruhu chorobné výjimky a rafinované umělosti. V této dusné
"temnici psychismu", kterou česká dekadence předepsala svému románu a
povídce, byly v stínohře nálad a v šeření dojmů jednotvárně analysovány osudy
a povahy zvrácených i rozvrácených diletantů umění a života, absurdních milenců
a trpných dobrodruhů fantasie, někdy s dekorativním rozkošnictvím v malbě
prostředí, jindy za libovolné hry obraznosti při výpravě dějové. Jiří Karásek,
Karel Kamínek, Miloš Marten se octli ve svých prósách takto na samém
protipólu občanského realismu českého, obnovujíce zato starší tradici arbesovskou

190