katolík Jan Hasištejnský z Lobkovic a venkovský řemeslník z Jednoty, Martin
Kabátník na země východní, hlavně na Palestinu a Egypt, kam je vedly pohnutky
náboženské; Kabátníkovou cestou, jež vedle dějišť biblických hledala také sídlo a
zbytky původního prvokřesťanství, se ubírali pak další poutníci. Z nich učený
pražský matematik a hvězdář Oldřich Prefát z Vlkanova byl typickým renesančním
člověkem s jarým smyslem pro přírodu i se schopností přímého prožitku, kdežto
urozený dvořan Krištof Harant z Polžic má již rysy barokního šlechtice,
vzdělaného polyhistoricky a zběhlého v různých uměních; jeho podání zkušeností a
postřehů značně různorodých jest učeností i slohem přetížené. Tito cestopisci
hověli módnímu exotismu, projevujícímu se také v hojných překladech historických
a zeměpisných a tvořícímu podstatnou složku kultury rudolfinské. Proto se tolik
líbily i svěže vypravované paměti Václava Vratislava z Mitrovic o cestě přes
Uhry do Cařihradu a o vlastním dlouhém tureckém zajetí dramaticky napínavém;
nezámožný panic prožil vše jako útlý jinoch a dovedl i ve svých srdečných
vzpomínkách na krutá léta zkoušek a ponížení zachovati dětský pohled, nezkaženost
mysli, sprostnost nevinného pacholete "Turečka" uprostřed nevěřících nepřátel
víry křesťanské a domu císařského. Není to jenom obsah, co upoutává v těchto
dílech, ovšem vesměs vzdálených jakéhokoliv záměru umělecky komposičního;
tváří v tvář novým skutečnostem přírodním i historickým, geografickým i
národopisným učí se tu české slovo výrazu konkretnímu, obratům dramatickým i
popisné barvitosti, čeho se jinak takovou měrou nedostává našemu písemnictví této
doby, početně tak hojnému, ale celým založením jednostrannému.

Ale ani literatuře vědecké ve vlastním smyslu se nedařilo o mnoho lépe než
beletrii; jejím jazykem zůstává stále latina, v níž k prvkům humanistickým
přibývá postupně živlu barokního. Po latinsku jsou psána díla, kvasící oním
poznáním exaktním, jež spojujeme se jmény pražských učenců Keplera, Tycha Braha
neb Tadeáše Hájka z Hájku a jež proti názoru scholastickému ustavuje novověké
pojetí vesmíru, okřídlující ducha k rozletům faustovským. K češtině sahali tito
učenci i jejich druhové na universitě neb mimo ni pouze, chtěli-li popularisovati
a proměňovati výtěžky vědné v praktické poučování; tyto práce botanické,
lékařské a alchymistické mají hodnotu leda názvoslovnou.

Jenom v klamavé perspektivitě pozdějšího úpadku mohla se tato doba bez
'samostatných myšlenek a bez nejmenšího smyslu pro slovesné umění zdáti
periodou rozkvětu české literatury a mohlo se proto mluviti o věku zlatém, kde se
honosně třpytilo pozlátko a kočičí zlato. Její neúnavný organisátor Daniel Adam
z Veleslavína (1546-1599) býval s nekritickou nadsázkou prohlašován za
skutečného klasika. Horlivý polyhistor a obratný popularisátor přešel s universitní
katedry do oficiny tiskařské a kanceláře nakladatelské, přejav závod i proslulost
svého tchána Jiřího Melantricha z Aventina. Znaje potřeby i vkus čtenářstva a jsa
nadán vzácnou vlohou organisační, jal se v dokonalé úpravě typografické a v jazyce
správném i vytříbeném vydávati, čeho si doba žádala, kroniky, slovníky, spisy
politicky správní i občansky výchovné, díla zeměpisná, knihy náboženské a
překlady všeho druhu. Měl mnoho pomocníků, z nichž učený humanista Jan Kocín
z Kocinétu, vzdělaný ve škole mladé německé vědy protestantské, se
vyznamenal světovým rozhledem, u nás vzácným. Není arciť zcela snadno odhadnouti
uprostřed těch rozmanitých překladů, adaptací a kompilací vlastní přínos
Veleslavínův, a za starostlivým občanem smyšlení humanitně snášelivého
rozeznati skutečnou literární osobnost. Původním povoláním byl vlastně historik;
nemají-li však jeho dějepisné práce rázu značně zaostalého valné ceny, nemůžeme
mu upříti smyslu pro kritiku dějepravného poznání a podání. Svůj silný
filologický sklon, znásobený horlivou láskou k mateřštině, osvědčil hlavně činností
slovníkářskou, vybudovanou sice na průpravě lexikografů starších, ale rozšiřující rozsah

57