ku Iposledního tichého útulku našich předbřeznových
buditelů následuje výraz kritického odsudku jejich z ducha
generace skeptické a velmi sebevědomé »rozumu
střízli
'h . v/b 'h

ve o a CItu vytn ene 0«:

Vv k v v v h d'

» sa ceta nase s patra o tec sou 1,

jimž na ramena kdysi vstoupila,

, h' "V 1 d'

nam s oVlvavy usmev na rty ou 1

ta snivá vlastenecká idyla,

z níž v nový čas, kde po idylách veta,
ční jako výspa zapadlého světa

jen vaše mohyla.«

A v k b' 'k I ,. d " 'k I

vsa aS111 sam stavl protI tomuto o mlta111, tere se

snaží vtipnou ironií zlehčiti vlastenecký obsah
probuzenství, názor jiný, vyvrcholujíd touhou a prosbou: »6,
jiskru svého mladického vznětu, vy mrtví, dejte nám!« Není
to jenom výraz osobního citu, nýbrž výkřik nadosobní
potřeby časové, výkřik deroucí se z úzkosti nad poměry
soudobými - jím Svatopluk Čech takřka křísí mrtvé
vlastence z hrobu.

A nejinak činí i s mrtvým Tylem a s jeho odkazem
Vl ' d I 'č' , v , d 'h· V b" I
vte enym o »s aVl 1 plsne naro 111 o Jara«. y lZ1 sve

vrstevníky, aby zaplašili svůj obvyklý Ipohrdlivý
úsměšek blouznivému vlastenectví předbřeznovému a aby se

b 1· d I h v, v V č' I , kl d

za ra 1 o uva o tom, ze pra ve na nem spo lva za a

současného vývoje národního i že se v něm tají »kus
velké, hluboce tklivé poesie«. Nachází pak - nejinak neŽ

dV•v, b'· M ' I o vť' I ,

V poz eJS1 aS111» rtvym vastencum« - s astny ton
vy
razné karakteristiky pro české snahy buditelské i s jejich
společenským prostředím: »Stáli tu - hrstka bezmocných
a nemajetných lidí - v $tálém zápasu s mocnými a
četnými nepřáteli, uprostřed neuvědomělého lidu, jejž teprve
usilovně rozehřívati musili tím horoucím zápalem svým
pro národ a jazyk mateřský.« Ale toto trefné postižení

30