roka, nově roztřídil vývoj národního obrození, vložil do n~
ho periodu literárního klasicismu, nově utřídil českou
romantiku. Postavil dějiny literatury na široký základ
společenský, předesílaje každému období rozsáhlý úvod o
povaze doby, o cizích učitelích a vlivech, vypracoval přehled
českého překladatelství, vyložil literaturu pedagogickou,
filosofickou a vědeckou, omezuje se v ní na obory mu
nejbližší, na dějiny filologie a dějepisectví. Především v těchto
přehledných dějinách využil plně svého umění zkratky,
daru vystihnouti několika epitety základní rysy postavy i
díla, podtrhávaje leckdy svůj osobní názor, svou zálibu nebo
svůj odpor, zjednodušuje někdy děje příliš složité, vnášeje
do »dějin« často měřítka přítomnosti. Význam Novákových
dějin nespočívá však v jednotlivostech, nýbrž v síle pohledu
a názoru, shrnujících složitý organismus písemnictví,
vykládajících ideově jeho složky a charakterisujících je na
významných postavách, jež ony dějiny tvoří. S tohoto
hlediska, líčícího vývoj až po samu přítomnost a vytvářejícího
dějiny kultury za účasti generací žijících s generacemi
mrtvÝmi, je Novákovo dílo dílem jedinečným a ojedinělým
také ve světových literaturách. A vedle toho má velkou
cenu praktickou shrnujíc a utřiďujíc přehledně látku
životopisnou a knihopisnou. K »Přehledným dějinám« pojí se
i přehledy jiné, kratší, informační, z nichž nejdůležitější
jsou České písemnictví s ptačí perspektivy (1920, 1929 a
1946 s doplňky A. Grunda), Die tschechische Literatur
(1931 ve Walzlově »Handbuch der Literaturwissenschaft«),
česky jako České písemnictví (1933 v »ČsI. vlastivědě«,
samostatně doplněno A. Grundem 1946 s názvem »Dějiny
českého písemnictví«) s originelním pojetím periodisačním
a O české próze výpravné (1932 v J. díle »Výboru z krásné
prózy čsI.«)'

Novák odmítal Masarykovu »českou filosofii«, projevoval
odpor k stroze popisné vědě positivistické, přikláněl se k
Pekařovu chápání českých dějin i k jeho periodisačním
hlediskům, která mu byla blízká i svou terminologií z výtvarného
umění. Někdejší Evropan ve smyslu Nerodově, prožíval svůj
vztah k národu dramaticky: národ chápal jako pojem
»0blasti duchové a mravní, v níž si generace a věky podávají
ruce a pochodně, nikoli z důvodu plemenného a krevního
příslušenství, nýbrž se svrchovaným příkazem, aby skrze
národnost dospívaly vyššího lidství a v něm se
dopracovávaly k vědomí synovství božího« (»Duch a národ«, 1936).

725