bratry mrtvé, umučené a padlé v druhé kruté válce proti
Slovanům 1938-1945«. Zdeněk Vavřík (* 1906), usiluje ve
sbírkách Elegie (1929), Plakati světlem (1933), Klenba
(1936), Truchlorouška (1945) o odhmotnělé
zduchovnění a zmelodisování zážitků. Horoucím citem a zároveň
jasným idealismem prosvětluje Ladislav Stehlík (* 1908
v Bělčicích v již. Čechách), své důvěrné a přece symbolicky
platné krajiny, podporován silnými dojmy výtvarnými,
které v prvotině Watte au (1931) přímo parafrazuje. V
Kvetoucí trnce (1936) a ve Zpěvu k zem'i (1936) převedl
Křičkův elegicky toužebný a Čarkův selsky zemitý regionalismus
do vyšších poloh lyrických. V tom pokračují Kořeny
(1939), rozšiřující motivy selské, vesnické a venkovské
o motivy havířské., České jaro (1939), věnované památce
malíře J. Preislera (1940, ale psáno v 1. 1932-35) je
sbírkou meditací o jihočeské krajině. Cyklus Madoně (1943)
inspirovaly'sochy a obrazy jihočeských madon, ale básník
v něm nesestoupil hlouběji k prožitkům náboženským nebo
mravním.

Poměrně pozdě vyzrál Karel Vokáč (* 1903 ve Zbiroze,
1944 popraven v Praze), který si z rodného kraje přinesl
smysl pro přírodu a sociální vidění venkova, jmenovitě ve
sbírkách Zít i umírat (1941) a Utkáno z dýmu (1942).
Posmrtně vydané Básně (1946) shrnují výbor z celého jeho
díla.

Z ostatních poválečných lyrikú, k nimž se zpravidla
ve svých počátcích připojili i spisovatelé, jejichž význam
spočívá jinde (J. B. Čapek, Ed. Valenta), nejšíře se v
posledních letech rozvil talent Fr. Hrubína. František Hrubín
(* 1910 v Praze, býv. úředník Městské knihovny pražské)
vyšel ze Zahradníčkova spiritualismu, ale učil se nejen u
lyriků, dávajících ráz poesii poválečné, u Hory a Seiferta,
nýbrž vrátil se až k Nerudovi a jeho »PÍsním kosmickým«;
s Vrchlickým spojuje ho formální lehkost a vybroušenost
a přihlásil se i k Sládkovi svými mistrnými říkankami
dětskými. Po knize vyšlé ze Zahradníčkova spiritualismu
Zpíváno z dálky (1933) snaží se dobrati lyrického jádra
života knihami Krásná po chudobě (1935) a Země po poled~
nách (1937) spíše v okruhu lásky k ženě a zemi. V něm se
pohybuje i ve sbírce Včelí plást (1940), vyzpívávající na
víc lásku k rodné Praze, kterou oslavuje znělkovým
věncem. Země sudička (1942) je oslavou chudoby a člověka
zavrženého, spojenou s viděním nekonečnosti vesmírné,
po
624