byli Jos. Hora, J. Wolker a Jindř. Hořejší. Těm se podařilo
v některých hutných baladách a bolestně názorných
sociálních meditacích vytvořiti silnou a životnou poesii o
proletářích, ale úsilí dáti proletářům skutečnou lidovou
poesivesměs ztroskotalo.

Vrcholný básník celého hnutí, jenž však daleko přerostl
jeho předpoklady, Josef Hora, jest složitý zjev, kterého
nelze vměstnati do formulky jedné školy. Souvisí s
předchozí tradicí těsněji než kterýkoli z jeho mladších druhů.
Netoliko v svých básnických počátcích, ale i později se
uvědoměle připínal na Sovu, Březinu, avšak též na
Vrchlického; se zvláštní intensitou prožil bytostné příbuzenství
s Máchou a při pronikavém studiu ruského básnictví
postoupil od Jesenina a Pasternaka až k Puškinovi, za jehož
vlivu vyzrál k pohodě až klasické. Se starší tradicí se sdílí
vedle záliby v uzavřených, vybroušených, ukázněných
veršových útvarech také o meditativní sklon, který ho činí
básníkem reflexivním, v jeho generaci ojedinělým.

Josef Hora (1891-1945) nar. se 8. července 1891 v
Dobříni u Roudnice; v Roudnici vystudoval gymnasium a stal se
novinářem, zprvu sociálně demokratickým, pak
komunistickým, posléze národně sociálním. Jak změny jeho sociálně
politického smýšlení a působení, tak cesty do Ruska a ltalie
znamenaly mu významnou inspiraci básnickou. Byl také
redaktorem »Literárních novin«, stal se zakladatelem sbírky
monografií »Postavy a dílo«, v níž vydal charakteristiku K.
Tomana (1935), a předním překladatelem z ruštiny;
jmenovitě jeho přebásnění Lermontova, Jesenina a Puškinova
»Oněgina« (1937) jest vynikající. Většinu života strávil
v Praze, poslední léta těžce nemocen. Zde zemřel 21. června
1945. Osvobozený národ a stát vystrojily svému
»národnímu umělci Československa« důstojný pohřeb do
vyšehradského Slavínu.

Básnická dráha lyrika Hory jest vzestupná a každý
svazek zosobňuje další fázi jeho vyzrávání. V začátečnických
Básních, (1915) nevymyká se ani impresionistické
pozorování ani dumavá reflexe z kolejí lyriky let 90. Ve Stromu
v květu (1920), inspirovaném soudobým vitalismem a
kultem civilisace, dostavuje se teplá názornost, spočívající
v zalíbení na divech přírody i lidské práce. Programní, ale
spíše poklidná než výbojná poesie proletářská zde zahájená
vrcholí v Pracujícím dni (1920), nad jehož hlavními čísly
se klenou naděje sociálního humanismu, doprovázeného
ži
608