čemž se stále ozývá silné jeho etické cítěni. Z prvního
období vedle menších spisků psychologických, noetických,
z dějin filosofie (Blaise Pascal, jeho život a filosofie
[1883]) a z filosofie dějin (Slovanské studie [1889, pouze
I. část], jednající o národnostní filosofii ruské a
slovanské) i estetických pochází velké dílo sociologické, zároveň
však mravně nabádavé, Sebevražda hromadným zjevem
společenským moderní osvěty (vydáno původně r. 1881
německy s n. »Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung
der modernen Zivilisation«, česky v překl. Ant. Žáčka až
r. 1904) a obsáhlý samostatný pokus o třídění a soustavu
věd Základové konkrétní logiky (1885). V prvním tomto
období byl Masaryk občasným pronikavým kritikem
literárním. Tehdy napsal do prvních ročníků »Času« několik
břitkých posudků českého písemnictví, počínajíc odsudkem
Vrchlického »Exulantů«. Krasovědný jeho spisek O studiu
děl básnických (1884) jest »pokusem o empirickou
estetiku« a staví obrazivou činnost básnickou nad ostatní druhy
poznání.

V druhém období, které předchází horlivá politická
i kritická činnost za obrodu českého života kulturního,
vstupuje do popředí filosofické práce T. G. Masaryka
hledání české dějinné filosofie na základě historického
rozboru našeho literárního a politického obrození. Články
tohoto řetězce tvoří knihy: Oeská otázka. Snahy a tužby
národního obrození (1895), Naše nynější krise. Pád strany
staročeské a počátkové směrů nových (1895), Jan Hus.
Naše obrození a naše reformace (1896), Karel Havlíček.
Snahy a tužby politického probuzení (1896) a Palackého
idea národa českého (z r. 1898, něm. vyd. 1898, české
1912). Ze soustavného sociologického díla podal T. G.
Masaryk pouze ukázky (Rukověť sociologie, namnoze
korektiv »Konkrétní logiky«, hl. o metodě sociologie, v »Naší
době« 1901), zato v rozsáhlém díle S názvem Otázka
sociální (1898) zevrubně rozebral a kriticky zhodnotil
»základy marxismu sociologické a filosofické«.
Náboženskofilosofické své snahy vyslovil v řadě zásadních článků
v »Naší době« 1896-1898, hlavně v cyklu statí většinou
literárně kritických, Moderní člověk a náboženství (knižně
1934), a v souborné knížce V boji o náboženství (1904).
Statě ty se zabývají především otázkou titanismu a
pronikavě vyšetřují vztahy západoevropského básnictví k
náboženství; osobitě jsou v nich osvětleni Goethe, Byron,

550