kého estetika dramatu i povídky Pavla Ernsta a u starých,
hlavně renesančních mistrů novely, křísili jednoduchou a
sporou formu povídky dějově soustředěné, výra:zově hutné
a uvádějící život na podstatné lidské typy. Jejich
fabulistické potřebě postačila soustředěná dějovost, úsporná
kresba typických povah, motivické vyostření, krajní
předmětnost. Tyto formalistické snahy si občas podle
německého příkladu osobovaly název n o v o k I a s i c i s m u.
V tomto hnutí bylo zdravé vývojové jádro, a to nejenom
jak,o nutného korektivu proti omylům impresionistickým
a novoromantickým, ale i jako rozpomínky na potřeby
povídky, útvaru to u nás macešsky zanedbávaného.

Do předválečné doby spadá vlastně jenom slovesná
průprava těchto t. zv. novoklasicistů, jejichž vývoj se později
obrátil namnoze směrem docela jiným.

,Zvláštním vývojovým protimluvem nevyzrály v
dokonalá umělecká díla" výpravné práce vlastních mluvčích a
příslušníků hnutí, nýbrž starších autorů, které nový směr
plodně zasáhl na vrcholu síly a na něž působil
požehnaným vlivem; dokladem jsou pozdní novely R. Svobodové,
rané povídky B. Benešové a především tři mistrovské
knihy výpravné zkratky, Sovův »Pankrác Budecius«,
Hilbertův »Rytíř Kura« a Dykův »Krysař«, jimiž česká drobná
próza druhého desetiletí XX. věku vrcholí.

Také autor, jenž se literárně vyžil v novoklasické novele,
byl příslušníkem staršího pokolení, vstoupil však do
literatury značně opožděně. Knihovník Národního musea,
František Khol (1877-1930), při1nul nejtěsněji k staré
renesanční novele vlašské. V /llusionistech (1911) zpodobuje
působivými zkratkami marnou hru lásky v rámci světácké
společnosti, v Rozmarech lásky (1915) napodobí i
námětově italské povídkáře příběhy uměleckými a erotickými;
Zrcadlo v baru (1916) hledá pod pestrými pitvorami
moderního velkoměsta duše zklamaných' požitkářů a
dobrodruhů sexuality. K cestám kulturního studia Kholova,
oslněného zvláště XVID. stoL, ukazují též životopis
Casanovův (1911), jehož dopisy vědecky vydal, a malba
Benátek Město minulosti (1916).

Nejvýraznější práce tohoto typu podali ha začátku své
dráhy dramatik František Langer, romanopisec,
divadelník a novinář Karel Čapek, jeho bratr malíř Josef a básník
Richard Weiner. Autoři ti, jejichž tvůrčí těžisko spadá do
doby poválečné, se pak obrátili ve svých prózách směrem

533