Prozaickému jejímu dílu, jehož počátky sahají až do let
90., jest předeslána sbírka Verše věrné i proradné (1909),
postupující od Macharovy kritické sebeanalysy a Sovova
impresionismu k ironické zkratce Dykově. Stejně jako svou
lyriku přeceňovala B. Benešová své tvoření scénické, které
se v historickém zlomku svatovojtěšském »Slavníkovci«
dopínalo výšin tragedie nábožensko-národní; posmrtně
vydané Divadelní hry (1937) obsahují jen práce vesměs
satiricko-veseloherního rázu. Nejbohatší byla žeň B.
Benešové v novelistice. V knihách povídek Nedobytá vítězství
(1910), Myšky (1916), Kruté mládí (1917), Tiché dívky
(1922) a OblOlJ,zení (1923; nové rozšířené vyd. s pracemi
z válečné doby hl. »Není člověku dovoleno« 1933 s názvem
Rouhači a oblouzení) jsou předváděny hutným slohem
osudy žen rozčarovaných erotickou zkušeností, obelstěných
v touze po velikosti, neschopných uskutečniti vlastní
požadavek mravní; rády ironisují život, neboť nic
nesnesou méně než kompromis s ním a nejstatečnější z nich
podstupují s ním nakonec úporný boj. Nejednou se
spisovatelka dotýká i neradostného a krutého d~tství, tušícího
všední hrůzu příštího života: ve Třech povídkách (1914,
nové vyd. s n. »Chlapci« 1926) běží o osudy hochů, v
poslední dokončené práci Don Pablo, don Pedro a Věra
Lukášová (1936) o mravní kriše dívčí puberty.

V románě Člověk (1919-1920), s dějem důmyslně
prokomponovaným a rozloženým na řadu typických mužských
i ženských postav, vložila složitý úkol mravního vzestupu
ke kladu na muže hudebníka. Jeho vzdor a pochyby
neroztaví ani umění, ani očistné přátelství, ani láska ženy,
nýbrž teprve v duchu Dostojevského obětné a sebeničivé
oddání se záhadné vůli boží; zde jest stupňována schopnost
B. Benešové vystihovati dušezpytnou kritikou typické
charaktery a poměry jihomoravské. Tam tkví svými kořeny
první část válečné trilogie, Úder (1926), sledující ohlas
vypuknutí světové vojny a spojených s ní všeslovanských
nadějí na slováckém městečku; druhá část, Podzemní
plameny (1929), rozvíjí události domácího odboje hlavně v
pražském vzdělanstvu. Méně zdařilý závěr, Tragická duha
(1933), vrátil se opět do původního východiska a tam
rozpředl líčení poměrů těsně před převratem. I v této skladbě,
jež obsahuje kritickou psychologii české společnosti za
světové války a za světové revoluce, usilovala spisovatelka
o .pevně vyváženou stavbu, opírající se hlavně o tragickou

519