tu dovolávat namnoze české tradice zeyerovské. Obě období
této školy prodělal její kritický mluvčí Jiří Karásek;
v prvním, sahajícím po definitivní zpracování »Gotieké
duše« (1905), se k němu družili Karel Kamínek a Miloš
Marten, v druhém, vrcholícím »romány tří magů«, Růžena
Jesenská a v okruhu drobné prózy Jan Opolský; z týchž
předpokladů vychází krásná próza Ant. Trýba. Svými
začátky se přimkli k této družině Rud. Medek a Jar. Durych,
ale oba se za války a po ní probrali k pevné osobitosti.

Karáskovým epigonem z této periody byl překladatel
Przybyszewského Karel Kamínek (1868-1915), horlítel pro
intimní jeviště. Nad román Hřích (1894) se povznesl
povídkami Dies irae (1896) a Dissonance (1899). Kamínek
stlačuje děj na nejmenší míru, vnáší do novelistiky lyrickou
mluvu, líčí rozplývavě duševní vztahy, rád vede dlouhé
monology a nejčastěji předvádí závěrečné výjevy marné
lásky, rozrušeného uměleckého tvoření, beznadějného
samotářství.

K novoromantice přízvuku úpadkového se přiblížila
spisovatelka obdařená jedinečnou přizpůsobivostí, Růžena
Jesenská (* 1863 na Smíchově, t 1940 v Praze). V lyrice
opěvovala touhy a sny, naděje a elegie dívčí bytosti,
oddávající se hře lásky a milovanému srdci mužovu; v upřímnosti,
s jakou mluvila o své erotice, byl v její době velký kus
odvahy k pravdě i lhostejnosti ke . konvenci. O tom svědčí
řada veršovaných knih, z nichž uspořádala r. 1926 široký
výbor Mládí. Erotiku svou ještě vystupňovala v pozdějších
sbírkách dekadentní lyriky z let 1904-1927, z nichž
pořídila opět výběr v knize Básně života a smrti (1932). Od
konce 90. let přinášely časopisy od R. Jesenské novelistické
obrazy zápasících a raněných ženských duší; postupně
přibývalo v nich pestré romanesknosti, dekoračního nákladu
a záliby v tajnostech. Nad povídky NaveZly (1900), Touha
a láska (1902), Mimo svět (1909), Z kouzla světelných
nocí (1919), Pohledy do duší (1920), Odhalená srdce
(1923) vyniká Román dítěte (1905) se šťastně zachyceným
prostředím staropražským, jež R. Jesenská vůbec skvěle
vystihuje; romaneskní Legenda ze smutné země (1907)
jest sentimentální parafrází osudů Zd. Havlíčkové. Další
romány, na př. Nocturno moře (1910), Tajemství srdcí
(1918), Hrdinství (1923), autobiografické Dětství (1929)
a Láska (1933, s autentickým obrazem kruhu »Moderní
revue«), vesměs s láskyplně prokreslenými postavami
od
513