zkumnému, jež zaváděly k střízlivému podání, stavějí
romanopisci nejprve skvělou zdobnost slova, oslňující popisy
uměleckých předmětů, nádherných scenerií, musejních
jednotlivostí. Posléze pochopí však, že právě živel popisný jest
hlavním přežitkem naturalismu, který zatížil román
neústrojnými prvky; ty se výpravná próza těsně před válkou
snaží potlačiti a navrátiti se k původním skladným
útvarům; od románu se obrací zájem k stručné a hutné novele,
soustředěné kolem dějového jádra; v ní se zrcadlí nejlépe
úsilí syntetické a snaha stylisačnj.

Vydatnými pomocníky při tomto vývoji bylí českým
spisovatelům cizí učitelé. Severští spisovatelé jako J. P.
Jacobsen, Knut Hamsun a Herman Bang uváděli do prózy
impresionismus a učili vzrušené mluvě; s Dostojevským
odváděli A. Strindberg a Arne Garborg a především
poněmčelý Polák St. Przybyszewski od positivismu k lidskému
podvědomí jako k zdroji lidského jednání. Tak se hrdinou
nové prózy stal člověk vzrušeně reagující, chorobně citlivý,
přesycený r:ozkošemi, vznícený představami lásky a smrti
i touhami náboženskými. Umdlené tyto duše zasazovány
byly do prostředí přeplněného památkami starých kultur
uměleckých nebo do citově s nimi spiaté přírody. Toto
umění, pohrdající vším prostým a přirozeným, ztělesňoval
O. Wilde. Ale i italský zástupce této nové prózy G.
d'Annunzio a především Seveřanka Selma LagerlOfová i
novoromantička R. Huchová a opožděně K. F. Meyer a G. Keller
učili zároveň umění epické sevřenosti a kázně.

Dekadence a novoromantismus. Nejpříkřejší stanovisko
k naturalistické próze zaujali t. zv. dekadenti, seskupení
kolem »Moderní revue«. Zprvu se klonili k zásadě »čirého
psychismu«, který mínil zpodobovaU výhradně duševní
stavy jednotlivců vyšinutých z mravního řádu a vzpírající
se jeho sociálním potřebám. 'rrpným hrdinou
dekadentního románu jest výjimečný jedinec, propadlý rozkladu
duševnímu a tělesnému za příznaků ochablosti vůle, nechuti
k společnosti, mystiky katolicky zabarvené a zvláště
hořkého pohrdání ženou, známou pouze se stránky pohlavní.
Hlavními učiteli této skupiny byl vedle Huysmanse a
Przybyszewského i Francouz Jos. Péladan, pojímající úpadek
jako jev společensky hromadný. Později se přichýlili
dekadenti k novoromantice;která si pro výjimečné povahy
konstruuje skvělá a tajemná prostředí a všechny činy svých
postav vykládá zasahováním nadpřirozených sil; mohli se

512