tožňujícího se s tuláckými vyděděnci, přetváří se v básnicky
formulovaný postulát společenské spravedlnosti. Tomanova
píseň plná zámlk, point, ná:i?naků, někdy se střídající i se
znělkou, jest útvar zkratkový a krajně zhuštěný, v němž
slohové úsilí o koncentraci potlačuje všecko podřadné a
dekorační, podtrhujíc dramatické prvky niterného dění. Leckdy
přiJpomíná tvůrčí metodu V. Dyka, s nímž souběžně našel
[lřímo klasický výraz pro bezpečí národa, tkvícího ve věčné
půdě domova. Někdejší ctitel Lermontovův, Baudelairův,
Verlainův a Dehmelův přibližuje se Sládkovi a Nerudovi, s nimiž
ho spíná také odpor ,proti jakékoliv improvisační metodě.
Jako oni vrací lyriku jejímu úkolu nejpůvodnějšímu:
vyjadřovati útvary stručnými a ~pěvnými čistou citovost,
vzrušenou osudovými srážkami s životem.

Nejosobitějším odpadlíkem tábora »Moderní revue« se
prokázal již ve svých začátcích Viktor Dyk. Soumračné nálady
úpadkové doby osvětloval rád bleskem smělé ironie a tou se
bránil jednak proti vlastní sentimentalitě, jednak proti.
odvozenému umělectví svých vrstevníků. Zmužuěv a zvážněv,
zapřel osobní bolesti a smutky, stal se mluvčím hromadného
svědomí národního a jeho burcovatelem. Slohově lišil hned
při vstupu do literatury Dyka od jeho současníků výraz
úsečný, stručný, hutný, libující si v nápovědech a zámlkách,
vostrých pointách a v baladické názornosti; tak se vychoval
v krajního protichůdce široce rozvitého básnického slohu
Březinova.

VIktor Dyk (1877-1931) narodil se 31. pros. 1877 v
Pšovce u Mělníka jako syn hospodářského ředitele lobkovického.
Krajinná pohoda Polabí a národnostně ohrožené poměry
v okolí silně naň pmobily. Již ve studiích na gymnasiu
v Praze a na právnické fakultě se účastnil života
politického a přilnul 'k programu strany radikálně pokrokové.
Její orgány »Pokroková revu~« a »Samostatnost« měly
v něm v 1. 1907-1914 předního mluvčího, šťastného
zvláště v ironickém feuil1etonu. Světová válka přinesla mu
pronásledování a žalář. Po převratě jako novinář i poslanec
národně demokratický přešel r. 1918 do »Národních listů«;
byl význačným politickým předákem nacionalistické
oposice proti oficiální a protisocialistické. Jako redaktor
»Lumíra«, jako předseda »Dměl. besedy«, jako mravně
opravdový a nezištný politik požíval autority nevšední. Zemřel
15. května 1931 ve vodách Adrie na ostrově Lopudu u
Dubrovníka.

476