novitě K. J. Erbena. Se svými vrstevníky vyznával
kriticismus, erotickou skepsi a realistický revisionismus a
přilnul proto k Macharovi, s nímž ho spojuje i souhlasné
pojetí poesie politické; z vlivů zahraničních jest patrné
působení intimní i sociálně revoluční lyriky Heinovy. Celek,
jejž vytvořil z popudů životních i knižních, z proniknutí
lidu a kraje i z plnosti doby, jest však dokonalým
organismem, osobitým a účinným.

Látkově, nikoli slohově, se stýká s P. Bezručem Čeněl{
Ostravický (vl. Antonín Hiittler, 1869-1912), který promítl
svou lásku k slezské domovině a svůj odpor k útisku
nejzdařileji v Písni o Ondrášovi (1902). Vydatně se u
Bezruče učila sociální poesie poválečná.

Z mladšího pokolení, které vystoupilo slovesně až po
básnickém převratu, náležejí ke skupině realistů ti, kteří
přilnuli k zemi a k její skutečnosti a čerpali inspiraci spíše
z kritického rozumu než z hloubek citových. Výrazově se
stavěli nejen proti epigonům Vrchlického, ale již také proti
obrazovému symbolismu Sovovu a Březinovu; Macharův
vliv jest zřejmý alespoň v jejich začátcích.

Josef Holý (1874-1928), rodák z Jičínska, ale dlouho
usedlý v Brně; shrnul své prostě zpěvné, satirické,
výrazově drsné verše do svazků Památník a Skokády (1897)
a Padavky (1897); protispolečenský vzdor svéhlavého
individualisty vyjádřil eposem jakéhosi hrubozrnného Peera
Gynta z české vesnice Vašíček Nejlů (1899 a 1901 ve dvou
dílech). Knihami reflexe a společenské kritiky s hutnými
sociálními baladami jsou Elegie (1903), Mračna (1908)
a j. Milostné sbírky Panenčiny knížky (1905) a Adamovské
lesy (1905) obsahují prostoduché, až lidové písničky
bezstarostného srdce a splynutí s přírodou.

Katolicko-mystických výšin dosáhl na své bohaté dráze
Antonín l\'lacek (1872-1923), chlouba českého básnictví
dělnického. Hluchota jej odvedla od studií k řezbářství a
nadšení pro dělnickou věc učinilo z něho významného
socialistického novináře. Pod různými pseudonymy psal
články a feuilletony do Práva lidu a Rudého práva, pěstoval
proticírkevní agitaci a vedle toho překládal z četných
jazyků světové literatury; i knihomilské hnutí u nás mělo
v něm jednoho ze svých nejhorlivějších průkopníků. Vedle
essayů psal povídkové prózy; v mistrovské novoklasické
novele »Robert Ďábel« z knihy Dvě povídky (1921) dovedl
sevříti uprostřed gotické perspektivy problematiku
tita
452