nezcela různorodého ducha, jenž v přátelských dopisech
nemilosrdně a při tom s napiatým zaujetím účtuje s veškerou
slovesností papírové své doby.

I tenkráte, když Havlíček po prvé prožíval prudký přerod
duchovní své bytosti, za převratného pobytu moskevského,
projevil velmi určitě základní nedostatek polarity literárnÍ.
Zamiloval si Gogola, ovšem spíše jako bezprostředního
zpodobovatele kypivé reality ruské než jako umělce, avšak sveden
brýlemi slavjanofilského mámení Ševyrevova a Pogodinova,
nedocenil, ba ukvapeně snížil celou poesii petrohradskou s Puškinem
a Lermontovem v čele, ano přehlédl v samostačném daltonismu
i onu osobnost, v níž se právě tehdy nejdokonaleji ztělesňovala
literární myšlenka nové Rusi, kritika a myslitele Bělinského.
Zajímaje se dychtivě o ruského člověka v jeho zvykové
barvitosti a národopisné živosti, nepopřál si času, aby studoval také
ruského spisovatele a zvláště kritiku na Rusi - a když vrátil se
domů do Čech, bylo nejinak.

Proto kritické dvouletí Havlíčkovo zůstalo pouhou mezihrou
v jeho životě. Neupadejme však do Havlíčkovy chyby:
nepodceňujme tohoto intermezza! Stručně nahozené jeho věty mají
křepkou vervu kypivého rozmaru, v němž šumí a vzpíná se
bezstarostná svévole nevybité a marnotratné mladosti, a když
v úderech některých fortissim náhle a útočně ozve se ocelově
znějící mužnost procítajícího hrdiny, naslouchejme pozorně a
tušivě do budoucna ... rány meče, jenž se tu teprv kuje a
zkouší, budou záhy rozvedeny v symfonii očistné bouře odvahy
a síly. A přece zase vítězí v kritické mezihře Havlíčkově jaré
a zvonivé capriccio.

Opustiv příliš záhy a příliš mlád činnost slovesného soudce,
Havlíček nemohl zůstaviti toho, co by bylo lze nazvati kritic- 63