Právě, když ses odvážil věřiti, že jsi dospěl hladkého
plodu a že krásnější nežli Tvůj květen jest věčný Tvůj
uzrálý podzim, padls pádem Faethontovým. Kde jsou
Heliady, dcery boha slunce, aby zalkaly nad svým bratrem?
Neslyším jejich hlasu; snad přehlušen jest naším pláčem.
Ale víme, že náš Faěthon k hvězdám, drahý, k hvězdám
dostoupil.

Loučíme se s Tebou na vždy, Otakare Theere, my, Tvoji
důvěrní přátelé, přinášíme Ti ještě poslední pozdravy z
Prahy, naší mateře, kterou jsi tak miloval a jež Ti byla zlatou
branou, kterou se vchází k národu vyvolenému. Nedočkal
ses chvíle, v niž jsi pevně věřil, kdy bude nám přáno
vytrvat, žít a růst na svém. Může nám býti útěchou, že jsi
v našem pokolení právě Ty byl stříbrným skřivanem na
ranním nebi, zpívajícím příchod slunce? Všecky naše
radosti budou neúplny, ježto Ty se nebudeš sdíleti o ně;
všecky žaly dopadati budou dvojnásob těžce na nás, když
nepomůže nám je snášeti Tvé rytířské srdce, Tvá přátelská
láska. Děkujeme Ti za vše, čím jsi nám byl, a nezapome.
neme T ehe nikdy. Země otevírá své studené lokte po tom,
co bylo na Tobě smrtelného, ale v našich srdcích poroste
božský Tvůj díl: Tvá touha po velikosti, Tvůj zápas o
dokonalost.

OdpOčívej tiše, drahý příteli, po těžkém utl1'ení, v němž
ses osvědčil hrdinou, stul se klidně do náručí země, jež
i Tobě, který jsi býval ohněm a 'Vichrem, voní a zvoní!
Snad dříve, než dnes tušíme, zašumí do Tvého věčného
snění tajemná, neznámá Ti píseň - to Tvému hrobu,
:zkropenému našimi slzami, přinesou jarní větry poselství,
že vanou zemí svobodnou.

(Krajané a sousedé, 1922, str. 167-169.)

131