"V zemi té, z níž vyštvali nás v bídu,
nedopřeju cizí chátře klidu,

pomstě zasvětím svůj kinžal skvělý H
živá kanla za svůj národ celý!"

Když se mu při bouři černomořské navždy s očí ztrácí
vše, co miloval v dětství a v jinošství, kleká Čerkes na
skále, omývané příbojem moře, a pomodliv se suru
pohřební, obnovuje svou přísahu a tiskne dobytý kinw k
rozžhaveným rtům. Ale výjev na troskách rodného aúlu
vyvrcholí tato stupňovaná rozhodnutí. Za mračného dne, kdy
na skalách visí mlhy a v oblacích bouře, vydává se Čerkes
do drahé dědiny, aby nalezl i hroby předků ve zpuštění
a rozvalinách . . . krutá příroda vyhlazuje a vyrovnává vše.
Tragický kontrast mezi mírem horské přírody a zhou'bou
celého národa, zdůrazněný již v prologu básně, jest znovu
podtržen. Opět, jako druhdy na pobřeží mořském, provází
bouře rozechvění mstitelovo, opět smuteční sura za zemřelé
valí se přes jeho rty. A tu před rozvášněnýma očima
smyslného orientálce vstává veliká vise, jaká často znepokojovala
tvůrčí obraznost Svatopluka Čecha: příval děsivých a
mlživých fantómů, tvarově nerozeznatelných, mění se v bouři
zvuků, ale z této naléhavé a útočné změti čte básník
memento minulosti, příkaz etický a vyjadřuje své poznání způ.
sobem ryze rétorickým.

"Zdálo se mi, jakiby každým slovem
stín se zdvíhal nad zapadlým rovem,
jakby duchové mých předků všech

z hrobů svých tam v horách, úvalech
ke mně nocí bouřlivou se chvěli,

za mnou houšť a šiř a výš se střeli č
nepřehledný, nesčíslný sbor

jakby letící ta spousta duchů,

jakby vodopády, vršky hor,

celá příroda v úžasném mchu

hřímala oú v ucho strašný zpěv,
volající: krev a krev a krev!"

112