že se touto znělkou, citovanou v dopise v originále, posilo val ve svém slavistickém
badání a nad~ení.

u. (II., 140, z r. 18z8.) eeho Slovanům třeba? Sonet podává program kulturního
slovanství "v~eslav'osti" Kollárovy, klada důraz na svornost a vědecké vzdělání.
Řek a Brit, onen zastupuje nejvzdělaněj~í národ starověký, tento moderní.
Sklepení světa = klenutí sV'ěta. V "Hovorech s Ot, Březinou" I?Z9' vypráví
G. Picková-Saudková, že se r. 1927 Oto Březina, velký ctitel Kolláruv ("S tím
jazykem jak jej tehdy nalezl, vlastně toporným a neohebným, dovedl vtěsnat
do své umělé formy znělky, kterou ovšem dokonale ovládal, tolik obsahu a
vyjádřit tolik moudrosti - to je veliké!"), podivoval právě tomuto sonetu,
zdůrazňuje obsah slova osvěta a požadavek deslavosti. "V té znělce jest celý
program národní, do věků napřed viděný."

Z2. (III., 9, z r. 18zI.) Výkřik touhy. Milostná znělka bouří mladistvým
prožitkem, vá~nivé touhy po vzdálené milence Míně, av~ak i tento prudký cit,
apostrofující jevy přírodní, uzavřen jest s bezpečným stylisačním uměním do
sloh klasicky typisujících. Formálně jest tato znělka odchylkou od
pravidelného uspořádání, neboť počet čtrnácti řádek o čtyři překročuje a to dm, že
se ke konci každé sloky opakuje vstupní ved, t. j. vstupní zvolání. O tom
Oto Fischer v "Du~i a slově" na str. 243: "Již těmito exklamacemi je dán lyrický
ráz básně, v nichž opakov'ánf stejných výkřiM" působené zamýJleným dojmem,
jakéhosi echa. Je to jedna z hříček, jimiž sonetisté se snažili oživit, zpestřit,
prolomit jednotvárný rámec svého tísnivého schematu". úkor = úleva.

23. (III., 24, z r. 183Z.) Modlitba k Bohu za spravedlnost. Znělku vhodně
karakterisuje Jakubec (Literatura česká XIX. stol., 11., Z. vyd., str. 319). "Hluboký
žal Předzpěvu spojen jest s názorem náboženským v této krásné znělce, kde
Kollárovi žalostný průběh slovanských dějin, znamenaných jen křivdami a
potupou, vynutil na rty slova polozoufalá nad spravedlností boží." I tento citově
náboženský výkřik dovedlo Kollárovo řečnicky-básnické umění rozčleniti podle
zákonů klasického sonetu přesně dvojdílného a v závěru nově vystupňovaného
vá~nivými, stručnými a tím účinnými otázkami řečnickými.

24. (III., 55, z r. 182,1.) Ba; za pravdu; vedle pravdy abstraktní pomý~lí Kollár
dozajista zároveň i na pravdu národního zápasu českého a bratrem, jejž oslovuje
v tomto sonetu, pocházejícím z první sbírky r. 1'8Zl, kde didakse posud málo
zastoupena, míní vlastence. K řečnickým protikladům první půle přistupuje
v druhé. části přísná vzndenost představ starozákonních; závěrečná alegorie jest
v'~ak opět typický výraz vkusu klasického. Paty rokle k pošlapání vzdory
(vzdora fem.) pravda p~lape vzdor, kladený lží, svou patou, tak, že se propadne
tato do rokle.

25. (III., 62, z r. 1832,) Slované bulte svorní! S důrazem se obrací básník
k bratřím Slávům ..,... jejich jméno třikráte na místě velmi významném - s
naléhavým vybídnutím k svornosti, aby přestali býti rozervanými (= rozkydanými)
a když v závěru shrnuje své důtklivé rozhorlení, staví s účinným asyndetem a
zároveň klimaxem proti plnému životu živoření hodí smrti. Národem vás zovou
holubičím, v romantické době běžná, ale nesprávná a přecitlivělá představa o
povaze slovanské, nevhodně takto z jednodušené. Ve své, zde často eitov'ané
studii ukázal Oto Fischer (str. 257), právě na této znělce, jak Kollár zde
(podobně i ve zn~lce 7. tohoto výboru), klade slova pointovaná rád do rýmu.

26. (111., 70, z r. 182,1.) Touha po milence. čelakovský ve svém posudku "Slávy
dcery" v Cas. Ces. musea 1831, postřehl a Kollár sám ve Výkladu potvrdil,
že báseň jest ohlasem Goethovy písně "Nahe des Geliebten", začínající se stejně
JJoVy "Ich denke de in" ; tato píseň není v~ak čistým Goethovým výtvorem
nýbrž klasicisující úpravou typicky romantické písně Fr. Brun-Miinterové. Ale
Oto Fischer v Listech filolog., 1930, str. 193, ukázal, že Kollárdv závěr vyjadřuje
jeho vlastní prožitek a cit, taUe zde o překladu mluviti nelze. Postup ke
klasič
133